klasický film - první sapfická scéna v kinematografii bývá obvykle spojována se snímkem Morocco (1930), v němž Amy Jolly (Marlene Dietrich) oblečená jako muž líbá sedící dívku. Toto movie je ve skutečnosti minimálně třetí v pořadí, neboť ženská taneční scéna z filmu A Florida Enchantment pochází z roku 1914.
Ani v Evropě by Morocco neudrželo prvenství; například německá Die Büchse der Pandora režiséra Georga W. Pabsta vznikla už v roce 1929. V evropském kině, poznamenaném cenzurou, avšak ne v takové míře kýčem a falešnou morálkou, se ještě před Pandořinou skřínkou objevily ženy v pseudosubtextových, tzv. kalhotových rolích. Šlo kupř. o snímky Zapatas Bande (1914) a Ich möchte kein Mann sein (1918). Existují však ještě starší německé filmy.

Klasická zámořská kinematografie se po dlouhá desetiletí od lesbiček distancovala, což se v plné síle projevilo po podpisu hollywoodkých cenzorních dokumentů a smluv. Nástup hollywoodské cenzury se obyčejně spojuje s údajným tamním morálním úpadkem dvacátých let, některé závažné trestné činy nevyjímaje. Konkrétně šlo o aféru kolem známého komika Fattyho, který v roce 1921 na jednom z večírků údajně znásilnil modelku V. Rappe takovým způsobem, že o pár dní později zemřela. Další podobnou událostí, která nepříznivě ovlivnila i veřejné mínění v souvislosti s Hollywoodem, byla vražda režiséra W. D. Taylora v roce 1922.

Cenzuru (autocenzuru) začal do praxe uvádět šéf hollywoodských producentů a distributorů Will H. Hays, bývalý politik – republikán – který byl do své funkce jmenován v roce 1922. Jeho agenti šmírující soukromý život holywoodské filmové smetánky našli mezi ní 117 problematických osob, spojených samosebou i se sapfizmem. Patřila k nim např. i velmi známá herečka Alla Nazimova.
Do cenzorních dohod vstoupila v roce 1934 i církev a hon na čarodejnice v Hollywoodu ještě přitvrdil. Co všechno se od nástupu cenzury nesmělo ve filmech objevit, co bylo na černé listině: líbání otevřenými ústy, smyslné objetí, »sexuální úchylky« (tedy i sapfizmus), svádění, znásilnění, potrat, prostituce a obchod s bílým masem, nahota, vulgární slova, rouhání.
V roce 1938 vznikl hraný osvětový film Sex Madness, pranýřující mimomanželský sex a další neřesti včetně sapfizmu.

I přes úporné cenzorní škrty byly v těchto letech natočeny některé zajímavé, ženskými vztahy nebo alespoň subtextem poznamenané tituly, jakými jsou např. filmy Queen Christina (1933) s Gretou Garbo (některé scény podle předlohy scénáristky Salky Viertel jako například stahování jezdeckých bot a hlazení královniných lýtek služebnou byly sice natočeny, bohužel později padly za oběť cenzuře), Dracula´s Daughter (1936), Rebecca (1940).

Když mnohem později cenzorní tlak o něco polevil, zbyly z výše uvedeného seznamu zákazů z nepochopitelných důvodů pouze »sexuální úchylky«, tedy položka zahrnující podle tehdejších měřítek i partnerské vztahy mezi ženami. Na základě těchto faktů byl v roce 1965 natočen protilesbický propagační film s názvem Chained Girls.

K viditelným změnám co do zobrazení sapfizmu v kině, nebo spíš v médiích, začalo docházet až po dlouhých letech, v průběhu první poloviny devadesátých let, resp. kolem roku 1995, kdy se partnerství žen přestalo zobrazovat účelově a zkresleně, kdy se lesby z dřívějších neurotických a sociálně narušených osob – příkladem budiž film Windows – konečně mohly stát normálními lidmi. Proč k liberalizaci filmové tvorby nesmělo dojít už dřív, můžeme jen spekulovat.
Obvykle se v souvislosti s filmovou cenzurou hovoří nejčastěji o § 175, nás však spíš zajímají již zmiňované cenzorní dohody filmových studií s církví. Jak dlouho měly tyto witch-hunt dokumenty platit, není jisté, tuto skutečnost neudávají zcela přesně ani důvěryhodné prameny, např. dokument mapující v menší míře i historii lesbizmu v kinematografii The Celluloid Closet.

Kladně pojaté partnerské vztahy žen nebyly v minulosti vhodným tématem pro scénář k serióznímu filmovému dílu i když i tady můžeme najít např. ve francouzské a německé kinematografii výjimky. Kolik výjimek lze najít ve filmech zámořských, není bohužel známo. Jednu ale nalezneme určitě; a to film Desert Hearts z roku 1986.
V případě sapfizmu šlo vpodstatě o těžko překročitelné tabu, nevztahující se pouze na sex, nýbrž i na docela obyčejnou romantickou lásku. Pokud si tvůrce šedesátých či sedmdesátých let vůbec troufl umístit do filmu lesbičky, mohl je nechat spokojeně žít pouze v podřadném erotickém movie. Jinak měl za povinnost zobrazit příslušný vztah coby chorobný, nepřirozený a nešťastný, a nejlépe když alespoň jedna z příslušných žen přišla v průběhu děje nějakým způsobem k úhoně; zmizela, byla zavražděna, umístěna do vězení, spáchala sebevraždu. Jako ilustrační příklad těchto praktik uveďme velmi dobrý, společensko-kritický film The Children's Hour.
Do kategorie děl natočených s dobovými stereotypy musí být zařazen i mnohem starší americký film (1968) režiséra Roberta Aldricha The Killing of Sister George. Jedná se o filmový přepis divadelní hry, který vhledem k závěrečné erotické scéně, díky níž získal certifikát "X", neměl šanci být běžně distribuován.
Z výše uvedených důvodů se většina špičkových scénáristů tématice ženských vztahů raději vyhnula. Klasický příklad autocenzorních škrtů v souvislosti se sapfizmem najdeme ve filmové podobě Flemingovy bondovky Goldfinger.
Odstraňování ženských vztahů ze scénářů má mnohem starší tradici, než by se mohlo zdát. Příkladem může být první filmové zpracování Zolova románu Nana.

Vývoj nejde zastavit naštěstí ani v movies první katagorie, a tak když se v půli osmdesátých let vztah dvou filmových hrdinek v lepším případě taktně zamlčoval, o deset let později už hovoříme o fenoménu ženského subtextu, tedy o naznačeném vztahu v kladném slova smyslu. Na přelomu tisíciletí roztály ledy docela a reálně zobrazené partnerství žen se v kině i v TV konečně stává běžnou věcí. Neplatí samosebou pro banánové republiky kdekoliv ve světě.
(Za zmínku stojí i fakt, který s kinematografií zdánlivě nesouvisí; Světová zdravotnická organizace škrtla homosexualitu ze seznamu nemocí až v roce 1992.)

Přes všechna nepříznivá fakta vznikla ve druhé filmové garnituře i v oblasti označované za erotickou celá řada snímků dotýkající se lesbické lásky, nebo alespoň obsahující pozoruhodné ženské scény bez nánosu konzumního kýče soudobých rozměrů. Nedělejme si však iluze, že šlo o lezmovies v pravém slova smyslu, to není v žádném případě pravda. Tématika hetero a lesbian je ve většině těchto filmů v poměru zhruba 10:1. Jedná se např. o následující tituly:
Les Collègiennes (1957) :: Le quartième sexe (1961) :: The Alley Cats (1963) :: The Dirty Girls (1964) :: Nuit la plus longue (1964) :: Olga's Girls (1964) :: Marcy (1969) :: Her and She and Him (1969) :: The Lickerish Quartet (1970) :: Score (1972) :: Les cauchemars naissent la nuit (1972) :: Je suis frigide... porquoi? (1973) :: Naked Came the Stranger (1975).
Mezi movies tohoto druhu bývá neprávem, zřejmě díky režisérovi Radley Metzgerovi, zařazován i špičkový film Therese und Isabell. (zdroj: dokument Girls Who Like Girls)



| zpět film |