Půl osmé a Britneys Spears vyrážejí do ulic,

jedna krásnější než druhá,

jedna prázdnější než druhá.

Jak umělé květiny velkoměsta

z dálky voní

a jejich oči mluví ke mně

a říkají jasně: ne! mně.

A teenovské hydry

trhající rty něžnost,

řetězoví učni,

hlavy holé všude,

gaudeamus Einsteingitur,

iuvenes dum cosinus.

Kožené bachyně všechny stejné,

jak kyralyi jdou do boje,

ohřáté od ploten, s rameny tarzaními,

omrochné, oploskné, obřísklé, úrodné jak lán,

cvakají podpadky, cinkají náušnice, rezavé jak soud inkvizice.

Slabý zvon z dálky kleje,

a sametovým hlasem pěje,

když ranní mlhou, chladnou, spěje,

do uší hned člověku hřeje,

divný pocit hned ve mně         je

svatý, jak noční: a! o! a! o! – je! je!

Předvádějící se slečny,

chorobné jak dopisy matek,

ty české Barbie

laskající svými prsy

dlaně a rty některých Zuzanek,

amplituda hrotů; pleskají do vody jak kojenec,

Sapfó ohlíží se za nimi.

Adolescenští prcáči oudu

líbající se na místě, pitomě,

exibicionističtí přivandrovalci náhody

se mísí bez lásky.

A sladké Gábinky

urážející štíhlostí otylé ráno,

stokrát zapovězené,

tisíckrát obdivované

v rouše Evině,

se stehny osahanými očima nás Xen prokletých,

jdou dobýt Prahu.

Obloha rudá jak oxid měďný,

jak prásknutí bubnu v katedrálách,

jak odlesk kovu držáků pouzder nástrojů hudebníků kapely Clubu osamělých srdcí seržanta Peppera.

A davy tupé jak Horečka sobotní noci,

s tlamičkou do ulity

čichá kočka,

okna zejí prázdnotou,

zamřížovaná jak rasiči peder.

Znějí varhany závisti,

když my, sviňské řidičky s naftou v hlavě,

žmouláme první cigaretu,

záhy spěchá Bruncvík, rytíř,

tramvají na dálný pochod, když zní RFE.

Kulaté kroky času.

Kulaté jak čtverečky semtele.

Bílý opar visí nad lesem,

bílý a nadýchaný jak vlasy Callisto

milované ústy,

nabodnuté na prst dějin.

Ztemnělý obzor růží zpívá,

teskně se na člověka dívá,

okouzlen září lesklou bývá,

když nový den v sobě skrývá.

Když noc hašteří se s ránem

umumlaným chorovodem lamp,

silnice se vine jak olgoj chorchoj.