páteční outomobilové intermezzo

 

Výstup z temnoty, pak jízda městem. Je pátek... odpoledne... stále jsem naživu... snad jen náhodou. (Ta) Spartaka propuštěna na víkend z otroctví... Dva dni přestat býti bezchybným strojem.

Jedu domů. Mám hlad. Stavím u nádraží na komusi vyhraženém místě, krátký pohled do zrcátka na zdevastovaný mejkap, přes rameno házím kabelku-nekabelku a zamykám své outo.

Procházím podél stánků. Maso nechci, jdu dál. Maso nechci, jdu dál. Maso nechci... čísburgry! Jeden si dám! Skláním se k dokonale černému tělesu - okénku u stánku - a tam ji spatřím. Je opálená, něco málo přes dvacet, sněhobílé zoubky, tetované rameno, pod nátělníčkem svaly, hezká, skoro krásná... Ale její zelená oči! Ta jsou tak studená! Ach, jak jsou ta oči studená (-é, -í, -ó, -ú, -oúúú)! Má modrá očka však hřejí, a hned zkouším chladný smaragd rozehřeje-li jej Jůlie, nebo nerozehřeje-ji lej lůJile. Nerozehřeje. Ou nou. Ou nou, nou, plíz, gád help mí! Pozvání na disco radši nevyslovím. Tahle bakchantka by se mnou beztak v temným koutku netančila, o pokousaným krčku ani nemluvě...

Ploužím se zpět, cpu do mě čísburgra, mžourám, drobky padají na můj plášť z černé imitované kůže. Zastavuji se, rozhlížím, a do hlavy se mi dere prazvláštní myšlénka: všude pořád jezdí samá outa... a náhle...! - ó bóže!! - náhle nikde ani jedno outo!!

Vysvětlení jest (s)prosté: mezitím, co jsem si prohlížela tetovanou krásku, mi ho ti bejci odtáhli!!



(c) 2002 VR


[ zpět legrácky ]