|
(večer, slečna von Bernburg nachází ve svém bytě Manuelu)
slečna von Bernburg: (zoufale) Was willst du hier...?! slečna von Bernburg: (zoufale) Co tady chceš...?! (Manuela se šourá blíž) slečna von Bernburg: Hast du heute abend noch nicht genug gesagt?? – Dass ich...!! slečna von Bernburg: Nestačilo ti to, cos řekla včera večer?? – Že jsem...!! (Manuela sjede po těle své třídní k zemi, leží u jejích nohou, pláče) slečna von Bernburg: (zvedá Manuelu) Komm. – – – Nun sei mal vernünftig, ja? (pokládá jí ruku na rameno, smiřlivě) Was du getan hast, weißt du. – Ich hab versucht dir – (přesvědčuje sama sebe) und allen Anderen auch! – ein wenig Freundschaft zu geben. Aber vielleich vertragt ihr das wirklich nicht. – (naoko přísně) Jetzt musst du bestraft werden! Du wirst im Isolierzimmer wohnen – du weißt doch warum... Beklag dich nicht! Man hätte dich genauso gut aus dem Stift entfernen können. Frau Oberin hat lange darüber nachgedacht, ob es nicht vielleich doch das Beste wäre. slečna von Bernburg: Vstaň. – – – Tak už buď rozumná, ano? (pokládá jí ruku na rameno, smiřlivě) Co jsi provedla, víš. – Pokusila jsem se ti – (přesvědčuje sama sebe) a taky všem ostatním dívkám! – věnovat trochu přátelství. Ovšem jak se zdá, tak si to opravdu nezasloužíte. – (naoko přísně) Teď musíš být potrestaná! Budeš bydlet na samotce – moc dobře víš proč... A nestěžuj si! Stejně dobře tě mohli z tohohle ústavu vyloučit. Paní představená dlouho přemýšlela o tom, zda by to přece jen nebylo to nejlepší řešení. Manuela: (obličej na opěradle židle, pláče) Werd ich Sie besuchen dürfen...? Manuela: (obličej na opěradle židle, pláče) Smím vás občas navštívit...? slečna von Bernburg: (stojí čelem ke zdi) Ich werd nicht mehr hier sein. slečna von Bernburg: (stojí čelem ke zdi) Ne, protože tu nezůstanu. Manuela: Sie gehen fort??! Manuela: Vy odcházíte??! slečna von Bernburg: Ist doch besser für dich. slečna von Bernburg: Bude to pro tebe lepší. Manuela: Ich darf Sie nie wieder... sehen?? Manuela: Už vás nesmím nikdy... vidět?? (slečna von Bernburg se obrací, vrtí hlavou, má ve tváři nešťastný výraz) Manuela: So will ich nicht mehr leben... Manuela: Tak to už nechci dál žít... slečna von Bernburg: (kleká si k Manuele, bere ji za ramena) Was sind das für große Worte? So was darf man nicht einmal denken! Du hast doch dein ganzes schönes Leben vor dir! Du weißt gar nicht, was du sprichst! – – Jetzt komm mal zur Vernunft!! Ich glaub, Frau Oberin hat recht! Du musst mit Strenge geheilt werden! slečna von Bernburg: (kleká si k Manuele, bere ji za ramena) Co je tohle za velká slova? Na něco takového nesmíš ani pomyslet! Vždyť máš před sebou celý nádherný život! Vůbec si neuvědomuješ, co mi tu povídáš! – – Tak se už konečně vzpamatuj!! Myslím, že šéfka ústavu má pravdu! Tebe vyléčí jenom přísnost! Manuela: Geheilt...?? Wovon...? Manuela: Vyléčí...? A z čeho...? slečna von Bernburg: (s důrazem) Du darfst mich nicht so lieben! (sedá si ke stolu, přesvědčuje sama sebe) Ich bin nur deine Lehrerin, sonst nichts. Sonst nichts! Ich bin nicht deine Freundin, ich bin nicht deine Mutter, es tut mir leid, aber das ist die Wahrheit. Hast du mich verstanden? – Und jetzt geh. slečna von Bernburg: (s důrazem) Musíš mě přestat milovat! (sedá si ke stolu, přesvědčuje sama sebe) Jsem pouze tvá třídní učitelka, nic víc. Nic víc! Nejsem ani tvá přítelkyně a nejsem ani tvá matka. Je mi to líto, ale taková je skutečnost. Pochopilas mě? – A teď už odejdi. Manuela: Ich gehe schon. (vstává, šourá se ke dveřím, otáčí se) Leben Sie wohl, liebes Fräulein von Bernburg... Manuela: Vždyť už jdu... (vstává, šourá se ke dveřím, otáčí se, s pláčem) Mějte se dobře, drahá slečno von Bernburg... (Manuela odchází, slečna von Bernburg si zoufale zakrývá rukama tvář) |
