|
(Edelgard, Ilse, Alexandra v krejčovně)
krejčová: 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18. So, das wärs. Sind die schmutzigen Shirts nachgezählt? krejčová: 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18. Tak, to by bylo. Máte ty špinavé košile přepočítané? Edelgard: Ja, hier ist die Liste. Edelgard: Máme, tady je seznam. krejčová: Danke, geht in euere Arbeit. krejčová: Díky, teď se vraťte k práci. (vstupuje Marga a Manuela) Marga: Das ist die Neue – Manuela von Meinhardis. Marga: Tohle je nováček – Manuela von Meinhardis. Ilse: Ich bin Ilse von Westhagen, das ist Edelgard von Kleist und das ist Alexandra von Treskow. Ilse: Já jsem Ilse von Westhagen, tohle Edelgard von Kleist a tohle je Alexandra von Treskow. Manuela: Guten Tag. Manuela: Dobrý den. Edelgard: Weißt du schon, in welschen Schlafsaal du kommst? Edelgard: Už ti řekli, ve které ubytovně budeš spať? Marga: Zu Fräulein von Bernburg. Marga: U slečny von Bernburg. Ilse: Dann verlieb dich mal bloß nicht in sie – sonst kratzt dir die Alexandra die Augen aus. Ilse: Hlavně se do ní proboha hned nezamiluj – nebo ti tuhle Alexandra vyškrábe oči. Alexandra: Sie redet nur so, weil Fräulein von Bernburg nett zu mir ist. Alexandra: To říká jen proto, že je ke mně slečna von Bernburg tak milá. Edelgard: Sie ist charmant zu uns allen. Edelgard: Chová se příjemně k nám všem. krejčová: Mädels, schwäntzt nicht so viel, geht in euere Klassen. krejčová: Holky, nezahálejte tu tak a vraťte se do svých tříd. Marga: (k Manuele) Meld dich bitte bei mir, Schlafsaal vier, dritte Etage. Marga: (k Manuele) Hlaš se pak u mně. Ubytovna čtyři ve třetím patře. (čtveřice dívek odchází) krejčová: (k Manuele) Na? Worauf wart'st du noch? krejčová: (k Manuele) No? Na co ještě čekáš? Manuela: Warum... warum redete die Eine so komisch? Manuela: Proč... proč ta jedna mluvila tak zvláštně? krejčová: Sie ist aus Paris. Ihr Vater ist Deutcher, wel'a 'ne Französin geheirat't. Natürlich blieb das Kind eines Tages allein. Aber das verstehst du noch nicht. – Komm, gib deine Sachen her. krejčová: Pochází z Paříže. Její táta je Němec, kerej si vzal Francouzku. Samosebou, že jejich holka zůstala jednoho dne sama. Ale tomu ty nemůžeš rozumět. – Pojď sem, dej mi své věci. Manuela: Wieso? Darf ich es nicht behalten? Manuela: Jak to? Nesmím si to nechat? krejčová: Nein, nein, nein, das kommt in Schrank, bis du wieder nach Hause kannst. Hier trägt man das. – (přináší Manuele uniformu, bere jí klobouček) DU...?! Die Zöpfe müssen aber hier immer ganz straff sein, sonst kriegst du Ärger mit der Vorsteherin! krejčová: Ne, ne, ne, tvůj civil přijde do skříně a dostaneš ho, až budeš moct zpátky domů. Tady se nosí stejnokroj. – (přináší Manuele uniformu, bere jí klobouček) TY...?! U nás musí být copy vždycky pořádně stažené, jinak budeš mít velké nepříjemnosti s představenou. Manuela: Das ist ja ein getragenes Kleid! Manuela: Tohle jsou ale obnošené šaty! krejčová: Ja, natürlich. Glaubst du, es gibt für jede was Neues? Wo bliebe denn da die Sparsamkeit? Wenn eine abgeht, dann vererbt sie ihre Fähnchen den Nächsten, und so weiter, bis es alle ist. krejčová: No samozřejmě. Čekalas, že každá z vás dostane nové šaty? To bychom toho moc neušetřili. Když odtud některá z chovanek odejde, zdědí její šaty nová, a tak dál, dokud šaty nedoslouží. Manuela: Was heißt denn das? Wüssten das? Ein... ein Herz... und "E"... "v", "B". Manuela: A co znamená tohle? Věděla byste? Je tu srdíčko a písmena "E"... "v" a "B". krejčová: Elisabeth von Bernburg. – Das Fräulein, das die Uniform zuletzt getragen hat, schwärmte auch für – Fräulein von Bernburg. krejčová: Elisabeth von Bernburg. – Dívka, co tuhle uniformu nosila před tebou, byla jedna z těch, co obdivují slečnu – von Bernburg. |
