Přenesme se do okolí Berlína, kamsi k pruské Postupimi v roce 1910: Do dívčího internátu odtrženého od civilizace, výchovného ústavu pro dívky ze šlechtických rodin, místa, které svou atmosférou plně koresponduje s předválečným duchem doby, přichází proti své vůli nová frekventantka Manuela von Meinhardis, citlivá dívka, poznamenaná smrtí své matky. Ona vlastně nepřichází, nýbrž je přivážena. Drožkou, kterou kočíruje její teta, jinak suchá a nepřívětivá žena, pohrdající citem. Drožka nejdříve zamíří ke hřbitovu. Zde smutná Manuela položí kytici k hrobu své maminky.


       





Později, po příjezdu do internátu, nacházejícím se za vysokou zdí na rozsáhlém pozemku pravděpodobně bývalého kláštera, je tetou předána do výchovy svému zrcadlovému obrazu – stejně přísné a odcizené slečně von Racket. Teta o své neteři tvrdí, že je přecitilivělá a plachá. To u nás dokážeme napravit, říká přesvědčivě slečna von Racket.
Manuely se vzápětí ujímá starší nadřízená spolužačka v roli vychovatelky – pěstounky (die Pflegemutter) Marga von Rackow, citově chladná dívka, nasáklá vojenským internátním drilem. (dialog) Manuela se s ní brzy dostává do konfliktu, když odmítne odevzdat svůj deník. Marga si hodlá na chování nové frekventantky stěžovat a říká, že deník beztak odevzdá, protože předpis je předpis. (dialog)


         





Kamarádská a citlivá Manuela se jak vidno nedostala do prostředí, které by jí mohlo vyhovovat. V internátní škole panuje tvrdá disciplína, zde jsou tu vyzdobeny kouzelnými nápisy typu Mens sana in corpore sanoDer Mensch ist nicht auf dem Welt um glücklich zu sein, sondern um seine Pflicht zu tun. Bismarck (Nežijeme kvůli štěstí, nýbrž proto, abychom plnili své povinnosti. Bismarck), nebo, a tohle snad nenutno překládat, Wie die Zucht, so die Frucht. A ještě jeden hezký nápis stkví se na zdi. Zní takto: Wir sind hier um zu werden, nicht um zu sein, jako že na prvém místě není život samotný, nýbrž snaha někým se v životě stát. Ano, ano, jde o opravdu pěkný citát, ovšem v dobovém militantním kontextu vyznívá poněkud velikášsky.

Internátní škole (das Stift) vládne pevnou, téměř fanatickou rukou Frau Oberin – představená – jinak přemrštěně tvrdá, neústupná dáma železných zásad, maskující tvrdostí své vlastní zdravotní i osobní problémy.
Internátní chovanky nosí šedé myší stejnokroje se zástěrkami, malého motýlka a dokonce i, jako jeden muž, stejně učesané, pevně stažené copy. Pokud nemají zakázané vycházky, dostanou se ven z intru pouze s dozorem, a to za pochodu v sevřeném vojenském útvaru. Nekázeň se netrpí, tresty jsou přísné. Dívky se během dne jednak učí, jednak věnují kulturní činnosti; zpěvu, poslechu hudby, vyšívání, ochotničení, sportu.
Každý den se koná nástup, při němž se kolektivně zpívají náboženské písně. Při Manuelině prvním nástupu zazněla úvodní sloka So nimm denn meine Hände. (text) (píseň) Po zpěvu tehdy následovala méně příjemná věc; totiž výhružný projev šéfky intru. (monolog)

O chod ústavu i o jeho administrativu se stará pravá ruka představené, nohsled, informátor, pochlebovač, a taky člověk, kterému představená sice důvěřuje, ovšem v podstatě jím pohrdá – totiž obávaná slečna von Racket. Tato zvláštní žena nejistého, řekněme... flexibilního charakteru i přesvědčení má v rukou i v lorňonu osud všech chovanek; na svých inspekcích jim přiděluje trestné body a později i zakazuje vycházky. Vojenské komandování ze strany slečny von Racket poznává Manuela brzy po svém příchodu do intru. (dialog)

Vztahy panují mezi osmaosmdesáti internátními chovankami různorodé, subtext nevyjímaje, a během celého filmu můžeme spatřit nejen žárlivou, do slečny von Bernburg zahleděnou Alexandru, ale třeba i něžnou dvojici Jossy a Miu. Co se týče partnerského zaměření liberálně smýšlející angličtinářky Miss Evelyn Evans zůstavají IOHO všechny možnosti ve hře:-)


   

             










© 2006 by Realm of antisubtext