Je neděle; Manuela s Edelgard sedí v hezkých kloboučcích na zídce u břehu jezera, rybaří a trénují Romeo-Julkovské dialogy. Slečna von Bernburg informuje Alexandru, že ji dnes odpoledne zastoupí kolegyně von Racket, neb odjíždí do města. Krátce se pak staví u Romea s Julií, aby je pochválila, že se pilně učí své role. Současně říká, aby mluvily tiše a nepoplašily si ryby:-) (dialog)


   





Internátní frekventantky nemají ve vojenských podmínkách udržovaných představenou a její pochlebovačkou von Racket na růžích ustláno. Představená se snaží šetřit kde se dá, a když jí lékař zakáže např. máslo, nemají ho jíst ani internátní chovanky, a tak mají krom drilu a zakázaných vycházek občas i hlad. Některé z nich si písemně stěžují svým rodičů, což představuje riziko a není to vůbec snadné, neb v intru panuje tvrdá cenzura, a dopisy je třeba nechat někým z perzonálu propašovat ven. Stěžovat si hodlá i Ilse von Westhagen, a to nejen proto, že má hlad, ale kvůli tomu, že je neděle, žádná z dívek nesmí ven, a ještě ke všemu musí šít. Zrovna když Ilse svůj dopis dokončuje, vtrhne do místnosti zastupující slečna von Racket se zlatým lorňonem v ruce. Ilse ukryje dopis a už už to vypadá, že die Racket nebude mít koho potrestat, když druhé místnosti přichází jedna z dívek a nevědoma si inspekce pozpěvuje si nepříliš národní píseň Herr Adjutant, wo hamse Ihre rechte Hand – pan adjutant asi strkal ručku kam neměl, nebo naopak měl, to přijde na gusto příslušné dámy – přestože pro svou vlast bude potřebovat ruce obě:-) (píseň) Přísná von Racket je odrhovačkou zděšena a slibuje dívce trest. Na otázku odkud tuhle píseň zná, dostane se jí lakonické odpovědi, že od svého otce generálporučíka. Vysoké šarže se zlá pedagožka zalekne, a tak namísto zpěvačky potrestá Manuelu, která se celému incidentu smála. Musí do rána zašít svou roztrhanou spodní košilku. Poté von Racket se svým zlatým lorňonem spokojeně odchází.
Ta čarodejnice! Sadistka! Ať už jí někdo zakroutí krkem! komentuje chování pedagožky jedna z dívek:-) (dialog)







V noci, za zvuku kostelní zvonkohry, si popelka Manuela spravuje potrhanou spodničku a učí se při tom svou divadelní roli. Z únavné činnosti ji nevysvobodí princ s mečem v ruce, nýbrž slečna von Bernburg ve slušivých šatech, hezkém kloboučku s fialovou stuhou. Štítivě odhazuje její šití – to není košilka, ale cedník – a bere dívku k sobě do bytu. Tam jí věnuje jednu ze svých košilek. Manuela je štěstím bez sebe a líbá své třídní ruku tak temperamentně, že ji překvapená pedagožka nemůže vůbec vyprostit. (dialog)


           










© 2006 by Realm of antisubtext