Alla breve

by Realm of antisubtext
Alla breve


Děj tohoto příběhu volně navazuje na povídky Projekt »Jan Tleskač« a Fair Spanish ladies. První část, vypráví o zákulisí tuzemské koncertní šňůry ruského popového dua "Babu", ve druhé, akční části, načrtnuté v devadesátých letech tvůrčí dvojicí GL&VR, se hlavní hrdinka Deny pokouší vyřeší světoznámý zločin ze šedesátých let minulého století. - Alla breve byl napsán především pro dospělé čtenářky preferující ženské partnerství.




I. část

Krycí jméno »Žlutý parník«



Zlatý sál Spolku přátel hudby ve Vídni je zcela zaplněný, sváteční atmosféra ve vzduchu, přední řady hlediště i lóže přecpány zahraničními prominenty, všude lze vidět květinovou výzdobu, v níž převládá bílá a lososová. Květiny se plazí dolů z balkónů, kde stojí osvětlovači a televizní technici s kamerami. Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků právě začíná. Jsem k mému velkému údivu posazena na místě první houslistky, jen pár metrů od stupínku, na nějž před několika okamžiky vystoupil svátečně oděný světoznámý dirigent Rubbin Pechta. Z koncertního sálu doléhá na pódium lehký šum.

Při pohledu na stojan s notami mě polije studený pot; jako první je na pořadu La Campanella, jinak též rondo z koncertu číslo dvě H moll Nicola Paganiniho.

Bože, tohle že mám hrát??!! Já, Deny Milerová, houslová ubožačka, co ztěží zvládla pár sešitů Ševčíka a z etud se nedostala dál než k Wolfhartovi?! To musí být nešťastný omyl!! Má šance je jediná; musím odtud pryč!

Pokusím se nenápadně vstát, jenže Rubbin Pechta má oči všude a důrazným gestem taktovky mě vrací zpět na židli, jako že teď ještě ne, prosím, teď ještě ne!

Jéžiš, co mám teď udělat?! Ladylí-ladylou, já se z toho pominou!! Koncert H moll poslouchám v podání Salvatora Accarda z cédé, je nádherný, místy jako celý Paganini přímo ďábelský; housle cinkají s trianglem, smějí se, melodicky vržou, zpívají dvojité flažolety i trylky, o skocích, smycích a brnkačkách nemluvě, vše samosebou ve zdrcující rychlosti. Pro hráčku mého typu, co na skřipky nikdy pořádně nezvládla ani vánoční koledy, naprostý konec…

Pohlédnu směrem k publiku a s hrůzou vidím, že v první řadě sedí má bývalá profesorka houslí slečna Porybná.

Ta tu ještě chyběla!

Usmívá se významně, asi je na svou někdejší žačku hrdá. Udělám směrem k ní zoufalé gesto, aby šla zahrát namísto mě, nebo tak něco, ona však nechápe. Kdyby chudák věděla, co ji za chvíli čeká…!

Na všechno je už pozdě. Roztřesu se strachy ještě víc.

Nový pohled do not mě ujistí, že jsem v… úplně mimo; dvě linky nad nebo pod osnovou a je se mnou konec, z první polohy na hmatníku jsem nikdy nevylezla.

Bože, kam s prstem?! Že by na strunu A…?! Nene, blbost, na E… první tón je přece fis, druhý už nerozeznám, musím ho spočítat… je to e, a moc vysoko, určitě ho netrefím… Co je todle?! Dvě malinké notečky? Mordent? Nebo nátryl…? Kdybych si tak vzpomněla!

Všechno se mi z nervozity motá do sebe: F, Bé, Es, As, Des, Ges, Ces, Fes… dvojitý křížek, dvojitá odrážka, celý takt, dvoupůlový… BrPrDaliDvěLiHubiTaČert… Proč mě zrovna teď napadá zkratka Smetanových oper profesorky Kratochvílové…?! Přede mnou sedí Duškové, vedle mě Cipra… "pozdravuj maminku, Simonko…"

Mráz běhá po zádech, nohy se třesou, prsty brní. Koukám do not, papír je jimi dočista zasypaný. Pan Pechta mi dává znamení, abych povstala.

Ten trapas…!

Oči všech diváků se obracejí ke mně. Na další dirigentův pokyn kladu smyčec na strunu E; děj se vůle Páně…

Hnu razantně smyčcem a pokusím se po paměti zahrát pár úvodních taktů. Housle vydají falešný pazvuk, pak další, a ještě jeden.

Pechtovi ztuhnou rysy, jeho ruka s taktovkou zůstává viset ve vzduchu. Orchestr, který je v úvodu ronda sotva slyšet, zmlkne docela.

"Um Gottes Willen, was macht die blöde Kuh??!!" zhrozí se někdo z druhých houslí.

"Die muß total bescheuert sein," znechuceně přitakává jeho kolega.

Rubbin Pechta přichází ke mně. Ve tváři je bledý jako smrt.

"Mein Gott, was war das??!! Wir sind in der Livesendung!"

Vždyť já vím...

Odkládám housle do pouzdra na zemi a ukazuju roztřeseným prstem do not. Koktám v polorodné bavorštině:

"Des… kon i ned, Herr Pe-chta… des schoaffi ned! I bin do koa Muasikerin!"

Dirigent vypoulí oči a vztekem se celý nafoukne. Jeho hlas zahřímá výhružně sálem. "Sie…!!! Sie böse Weibsperson!! Packen Sie Ihr Instrument sofort wieder aus!!"

Zavrtím hlavou.

Rozzuřený Pechta mě začne bodat taktovkou hlava nehlava. "Spielen Sie doch!! Spie-len-Sieee!!" křičí sípavě.

Ani náhodou!

Vstanu a prchám ze sálu. Cestou porážím několik stojanů s notami, dirigent běží za mnou. "So 'ne Schande!" zní z publika.

A odvysílá ji v přímém přenosu dvaapadesát kanálů! Asi se co nejdřív odstěhuju na ostrov Kergelén.

Utíkám po chodbě zdobené zlatem, obrazy a koberci. Za sebou slyším dusot a křik pana Pechty: "Schämmen Sie sich nicht??!!"

Ale jo, a strašně, pane dirigente, mé tváře studem přímo hoří!

Pechta mě stíhá rychlým během. Zdá se být velmi vytrvalý. "Gehen Sie sofort auf Ihren Platz zurück, Sie böse Weibsperson!!" burácí za mnou.

"Unmoagli, Herr Pechta, des duari ned!"

Vybíhám ven z budovy a ocitám se v aréně pro býčí zápasy. Odevšad zní hrdý, tragický zvuk španělské trubky. Zvláštní aréna; kolem nejsou divácké galerie, nýbrž kruh tvořený davem Bavoráků v kožených kraťasech. Někteří zpívají v rytmu passodoble, pleskají se do stehen, jiní vyluzují zvuky pomocí kazoo.

V nose cítím horký prach. Slunce mi svítí do očí. Je podvečer; čas býčích zápasů; proti mně stojí dirigent Pechta oděný jako toreador. V ruce drží muletu, ve druhé namísto meče dlouhou taktovku.

Jde na mě hrůza. Tohle špatně skončí!

Rozhlédnu se kolem a mezi lidmi spatřím mého bavorského praděda. Johannes Müller mě nevidí, brnká na citeru, prozpěvuje si.

Obrovský dirigent Pechta, zvedá taktovku, mává muletou a dává se do pohybu.

Prchám před ním v kruhu a rychle mi dochází dech. Utéct nemám kam.

"Hansiiii! Urooopa! Häif mia! I bins!" křičím zoufale na svého praděda. "Häif mia do!!"

Pechta mě dohání a já cítím, jak se mi jeho ostrá taktovka zabodává do zad.

Jauuuuuuu!!! "Mai, des duad so WÄÄÄÄäääh…!!!"

Španělská trubka zpívá vítěznou fanfáru. Padám s výkřikem k zemi a probouzím se.

Ó jé! To byl ale sen, fujho, jsem z něj celá revmatická!

Před očima mi víří mračna zelených korálků, z nichž se skládá podoba dirigenta Pechty. Trvá ještě několik vteřin, než sen i hrůza odeznějí. Bolest v zádech však trvá.

Sáhnu pod sebe na polštář a vytahuju bezdrátová sluchátka. Tak tohle mě bolelo! Usnula jsem na sluchátkách, a ke všemu vybila baterky!

Korálky před očima ještě víří, ale už jen matně.

Ach jé, ten nešťastný novoroční koncert z Vídně, neměla jsem si ho včera na noc pouštět…


Když zaslechnu u postele tiché čapí klapání khe! - - khe! je mi jasné, že si má modrá-šedá britka Macík přišla pro obvyklé ranní poplácání. Je jako vždy nahrbená, a díky tomu ji občas říkám hrbáči nebo kocoure jednohrbý.

Chvilku si jí nevšímám, a ona začne přivřískávat, aby na sebe upozornila. Když ji pak pohladím, svalí se jak špalek na zem a ukáže zespodu břicho a krk.

Macík má letos patnáct let, mám ji od svých jedenácti, takže jsme už skoro sestry…

Měním v misce vodu a přisypávám kočičí sušenky. "Pojď se napapat, šedá tváři, no jenom pojď."

Chvilku otálí a když zjistí, že ze mě už žádné mazlení nevyrazí, jde se napít. Pak ulehne pod topení a za chvíli chrupe jak přístavní dělník.


Že bych si dala snídani? Tak jo.

Pouštím zprávy z ARD, usedám na koberec a vychutnávám earl gray s vánočkou.

Ve zprávách nic moc, jen sníh!, sníh… Aby ne, když je leden, I´m in leden, and my heart beats so that I can hardly speak… tralala

Na rozdíl od mých přítelkyň mě dobrá nálada neopouští. I když mám za čtvrt roku odjet na podezřelou dovolenou do Států spolu s Gin Spal.

Má prastará kolegyně v bývalé pololegální ženské skupině Artemis je teď na zaslouženém odpočinku ve svém španělském sídle. Co nás obě za mořem čeká, nevím… Co po mně bude vlivný zákulisní diplomat Mr. Adomian chtít? Holt není nad nejistotu…

Hlavou mi probíhají neuspořádané myšlenky: Jak vše začalo…? Vojenský ústav pro informace, můj šéf major Miloš Šíma… jeho šéf generál Tilman… projekt Jan Tleskač, nebo spíš Jan Hornych a první setkání s Gin Spal… vylovené dokumenty z Černého jezera… začátek mého vztahu s Janou… konec mého vztahu s Janou… propůjčená hodnost kapitána… a teď čekání na cestu do UncleSamu…

Dopíjím čaj a hned jak přepnu digitál na ZDF, ke svému překvapení zjišťuju, že se dnes večer v Pešti koná koncert ruského dívčího dua Babu.

None, to je teda hit! Dvě nejpopulárnější popové lesby světa na dosah! Co se na ně zajet podívat? Hmhm, fajn nápad, beztak se mi nechce do práce, a beztak tam teď nemám do čeho píchnout… No jó, sakra, příprava, příprava! Na dalekou cestu! No jó! Vono se to nepo!

Beru mobil. "Arnika volá Platóna," zašveholím centrále. "Okamžik."

"Co chceš, sůvo?"

Hm! Můj kamarád a šéf nasazuje přátelský tón.

"Volno, Miloši."

"Prdlajs, kapitánku."

"Milošííí…!" zapředu.

"Eeeeeeech… Tak teda jo, co mám s tebou dělat, jeden den, ale zejtra nástup a odvezeš tu poslední várku odtajněných spisů."

"Majůrku, den volna je málo.

"Co, málo? Proč málo?!"

"Chci jet na Babu do Pešti."

"Na co - do čeho?!"

"Na Babu. Na Babušky. - Do Pešti"

"Na ty ruský lesby?"

"Mnó."

"Hmmmm… Okay, máš na to dva dni."

"Miloši…!"

"Co jéé??!!"

"Co by byló?! Dyť furt táhnu jak lipicán!! Chci víc volna!! Víc, víc, mnohem víc! Davaj!!"

"Víc ani ň, kapitánku, potřebuju tě tu. Musíš taky občas máknout, děvče! Dějou se tu věci, se šéfem se houpe židle, a… ty si v březnu odjedeš na bůhvíjak dlouho do Států a…"

"Miloškůůů, nebuď tubus ineptus!"

"Heleď...! Bez diskuzí!"

"Miloši, chci uspořádat koncert Babuší v Praze."

"V Praze?! Kecy!!"

"Fáákt!! Vážně! Bude to trhák, pro nás v Nelesbově! - - Milošíí! Strrrrašně mi na tom sejde!"

"Hele, nehraj to na mě, jo!"

"Miloši, víš, co by na tvým místě řek Bob Brooker?"

"Víš, Deny, že ty jsi takřka neuvěřitelná blběna?"

"Jo. - Řek by: Nehraj to jako doopravdy, dokud to není jako doopravdy."

"Co to prosím tě žvaníš?!"

"Nic, Miloši, jen že to je jako doopravdy, fákt, ten koncert Babu zařídím."

Major Šíma chvíli funí. "Proč já si k sobě nasadil zrovna tebe, artemido Deny?!"

"Artemidy už jak známo nejsou, hochu, teď jsme legální česko-německý svaz Ženy pro třetí tisíciletí."

"Hm… dyť já vim, kam jste se vy militantky zašily, artemido číslo jedna. - Na jak dlouho chceš to volno?"

Je charakter, co? "Na dobu neurčitou."

"Běž do háje s timle! - - No tak jó, dóbře, dóbře, ale jestli jenom tak kecáš a žádný koncert v Praze nebude…!"

"Bude, Miloši, přísahám!" Nápad s koncertem přišel spontánně, původně jsem to řekla jen jako výmluvu, ale… bylo by úžasný dostat Babušky k nám… Co se o to pokusit? A zapojit do toho mé bývalé současné artemidy?

"Fajn, já si to ověřím. Osobně na něj pudu. A jestli koncert nebude, Dášenko, jestli se chceš jen tak fláknout s ňákou kočkou…!"

"Žádnou nemám, s Janou jsme se rozešly."

"…tak tě degraduju, prozatímní kapitánko na prozatimního vojína, a až tě propustí strýček Sam Adomian, budeš dělat po Praze půl roku obecně prospěšný brigády! Zametat vajgly a vysypávat koše na nádraží! Slyšelas mě doufám?!"

"Jasněže, slyšela, Milošku, nejsem hluchavka pitulník. - - Jo, máš u mě dva lístky na Babu a… kdybych po tobě něco chtěla, ozvu se, ju?"

"Moment, moment, to zní ňák divně. Co tím chceš jako říct, že bys ode mě něco měla… Haló??!!"

"Díky moc, Miloši, díky, měj se, ahoj!"

"Počkej, sůvo, vopovaž se teď zavěsit…!!"

Zavěšuju. "Básom ti az aňát i s tvým telefonem!" Teď vzhůru za Babu do Pešti!



******


Cestou do Blavy, s vidinou Maďarska, zavzpomínám na svou vůbec první kámošku Katy, míněno kámošku, do níž jsem byla opravdu zakoukaná. Setkaly jsme se spolu v maturitním járu na mém gymplu při sportovních basketbalových hrách. Katy byla ubytovaná u nás doma a naoplátku mě pak pozvala k nim do městečka nad Hronom, bych tu strávila část posledních středoškolských prázdnin. Katy, hezká blondýnka, jemná, s maďarským jménem, mi byla na první pohled sympatická, a myslím, že city byly vzájemné. Nikdy jsme si to ovšem neřekly, lépe řečeno říct nestihly. Říct nezvládly.

Rodina Katky vlastnila v zahraničí nad Hronom krásný rodinný dům se zahradou, přičemž se počítala k místní smetánce. Dá se říct, že tito vzdělaní lidé svým nedávno vzniklým tuzemskem vpodstatě pohrdali. Povětšinou měli vysokou školu, dobré postavení, kontakty v cizině, slovenská media ignorovali, sledovali zásadně Vídeň a Budapešť, spolu hovořili převážně maďarsky a na mně hleděli s lehce pohrdavou závistí. Byla jsem nýmand s čerstvou maturou, přesto mé pražáctví na ně zpočátku působilo skoro jak summa cum laude z Harvardu.

Vše se bohužel mělo rychle změnit; když strýc Katy, známý lékař, se nějakými telefonními cestami provolal kamsi, kde o mně zjistil, že mám jen průměrný prospěch s nevelkou šancí dostudovat VŠ, kam mě jen s odřenýma ušima přijali, že moje máma pochází z Německa, že jsem nevlastní dcera bývalého bolševického lampasáka, co je bezmála český Rus, no a i to pro ně nejhorší: že se orientuji na dívky.

Po třech sympatických dnech nad Hronom, propuklo neskrývané nepřátelství: ne, nevyhodili mě, když už mě k sobě pozvali, nicméně přestali se mnou komunikovat, mezi sebou přestali předstírat zbytek slováctví, a kdykoliv jsem se ocitla sama s Katy v jejím pokoji, lezli bez vyzvání dovnitř. Obzvlášť pak "babička", tvrdá žena s vizáží posledního totalitního prezidenta, šéfka rodinného klanu, přičemž já v roli tótha co nejni ember čučela, jak na sebe ona a má kámoška řvou: ...a ló nyalja meg azt a meztelen szemedet!! a další rozmilé zdvořilosti.

Asi jsem Katy neměla dost ráda, protože jsem už po dvou dnech kapitulovala. Koupila pugét růži, dostala jednu vlhkou pusu a odjela dom.

Katuš jsem od té doby neviděla. Z jejího jednání vím, že lesba je, určitě, i když neoutnutá, a že mezi námi bývalo mohlo leccos být. Nebylo. Nebylo vůbec nic. Škoda... i když... její potlačovaný temperament by mi dnes možná vadil. Navíc... její sen mít co nejdřív děti nekorespondoval s odloučením od prominentního rodu a už vůbec ne se soužitím s lesbou. Jakou jsem já. Ne, to pro ni nebylo... dnes je jistě závislá na nějakém chlapovi. Inu, kdo chce kam... že?

V tom momentě mě napadá komická myšlénka, že bych Katy mohla na koncertě Babušek potkat, byla přece jen lesba a lesby na Babušky chodí, i ty uchlapené, je to jediná jejich kapela... Nevím… jak bych setkání s ní… absolvolava... absolvolova... kruci! ab-sol-vo-va-la, uf!, to tedy fakt nevím, zvlášť kdybych ji nepotkala samotnou… Teda kdyby s ní šel ňákej Kákonyi, tak ho asi fakticky plácnu:-)


Vzpomínky tohoto typu mě štvou, číza v podpaží tíží jak špatný svědomí, takže radši, než mě nová navigačka dovede k Népstadionu, přeladím myšlenky na jednu z oblíbených kapel mého nevlastního bráchy. Jmenuje se Omega. Ne brácha, ta kapela:-) Když mi můj brácha Žorž prvně půjčil jejich desku Tízezer lepés, frfňala jsem; pche, pche, já odkojená novou německou vlnou, že mám poslouchat Deset tisíc kroků nějakých přestárlých pravěkých čabajkářů? V jedenácti jsem už znala zpaměti všecky anglosas klipy z Formule Eins od Ingolfa Lücka a Štefky Tücking. O tom mé totalitní kámošky z naší školky neměly ani páru. Která z nich znala za totáče bavorské devítitonální Spidery? Nebo DÖF či EAV? Která z nich měla to štěstí zamilovat se do Nenušky Kerner při písni Nur geträumt? Já vlastnila i její obrázky - z Bravíček - ty nosila domů má máma, spolu s frankfurtskými Rundschauy a Allgemeiny. Jo, jo, co počít, stručný obsah pro soudruhy, je to tak, je to tak...

Brácha se jen usmíval a když jsem si jeho Omegy poslechla, uchvátily mě. I zpěvným jazykem. Poslouchám je dodnes.


...bámulsz, hogy mi van,

nézel, mint a moziban,

és két szép szemedben táncol...


Broukám si Petrolejovou lampu, ovšem zpěv i úsměv záhy tuhnou na mých rtech po zjištění, že Nép, dnes už stadion Ference Puskáse, jeví se liduprázdným a zamčeným. Scheiße!, žádný koncert Babu se tu nekoná...!

To mám teda radost! Kýho frasa sem jedu taku dialku cez cely Slovač, doriti! A fene egye meg! Baszd meg a kurva anyadat!!

 

Cestou kolem Puškášova Népu si úplnou náhodou povšimnu nevelkého plakátku Babu, nalepeného na protější zdi spolu s mnoha dalšími upoutávkami a reklamami. Je to fakt šťastná náhoda. Brzo zjišťuju, že skupina Babu dnes hraje někde úplně jinde, v menší zastřešené hale na druhém konci Pešti. Nebo snad Budy?

Klika, že jedu dřív, jinak bych prošvihla začátek koncertu.



******


Po příjezdu na místo mám dost problémů zaparkovat svůj třílitr, snad mi ho tu nešlohnou. Místo nakonec najdu a hned nato se prodírám davem fanynek. Samosebou předem preparovaná. To znamená: zbraň viditelně skrytá, na manšestrovém saku pískové barvy připnutý průkaz mého ministerstva.

Vetřu se velmi drze za pomoci angliny, češtiny, němčiny, služebního průkazu, občanky a pasu do haly, nikdo mi beztak nerozumí, ale tvářím se důležitě, a to funguje vždycky.

Když stojím přede dveřmi Babu, na jejich bodyguarda Sergeje, na toho chasníka těžké váhy, promluvím jako správný voják: nekompromisní strohou ruštinou:

"Mileróva!" Ukážu průkaz. "Ministěrstvo abaróny Češskoj respůbliky! - Mně nádo gavarýť s rukavadítělem grupý Babu!" A žádný vytáčky, frájo, jasný?!

Sergej zakoulí očima a myslím, že by ho pták noh na sponě do vlasů překvapil jen o něco méně nežli já. Tvářím se velice vážně, přičemž se snažím, aby mi pažba čízy vykukovala z rozepnutého sáčka. Miluju skryté nošení...

Sergej situaci nechápe, je mu ale jasné, že asi nelžu: na pubertální fanynku prostě nevypadám. Už jen proto, že je mi skoro sedmadvacet.

Kouše se do rtů a chvíli očividně přemýšlí. Pak zaheká: "Izvinítě... vy skazála... ministěrstvo abaróny Češskoj respůbliky...?"

"Da."

Sergej překvapeně kývne a znovu prozkoumá můj průkaz. Následně bere walkie-talkie a chvíli do ní talká. Poté mi konečně ustupuje z cesty.


Vstoupím. Vedle dalších dveří skrz místnost stojí druhý, štíhlejší ochranář Jacek. To již stojím v provizorním budoáru samotných Babušek. Chystají se na vystoupení a já je vyrušila. Uvítají mě zvídavé pohledy dvou párů modrých očí.

Přistupuje ke mně šéf skupiny, znám ho z internetu, jmenuje se Slonkov. Pomenší sympaťák, kultivovaný, je mu tak k padesátce.

Znovu se představuju, znovu průkaz, a pak už jdu potřást ploutvičkou i Babuškám. Koutky úst Tamy, stažené do smyslného úsměvu, mě opravdu vemou u srdce. Naproti ní je Daria vážná, odtažitá, a její pohled značí nedůvěru.

Oč překvapeněji na mě všichni přítomní hledí, když jejich skupině oficiálně poděkuju jménem leseb vjsevo míra za to, co pro ně udělali.

Slonkov si mě při tom prohlíží a přestože se usmívá, jistě neustále horečně zvažuje, oč mi ve skutečnosti jde. Předsedkyni Babu-klubu s dokonalým převlekem zřejmě hned vyloučil. "Co pro vás mohu udělat, paní...?"

"Slečna. - Milerová, jméno mé."

"Ach, promiňte. Slečno Milerová."

"V pořádku. - Chtěla bych uspořádat váš koncert v našem hlavním městě, v Praze," vypadne ze mě pak. "Za velmi výhodných podmínek pro vás."

Slonkov stiskne zamyšleně rty. "Ach... To myslíte... prostřednictvím vašeho… ehm, ministerstva?"

"Ne. Ministerstvo poslouží jen coby záštita serióznosti. Akci budu zařizovat já osobně. Spolu se svou organizací. Míněno česko-německý svaz žen." Podávám Slonkovi vizitku.

"Ženy pro třetí tisíciletí...?" Šéf Babu se rozhlíží, jako by hledal pomoc od někoho, kdo zrovna není přítomen. "Jacek!" zvolá pak a odchází do předmístnosti. Dveře zůstávají otevřené, přesto neslyším ani slovo z toho, co si tam oba pánové povídají. Následně vidím, jak štíhlejší bodyguard kamsi mobiluje.

"Promiňte," říká mi Slonkov, "ale za chvíli začne koncert, projednáme celou věc až pak. Nebude vám to vadit? Můžete si nás poslechnout."

"Velmi ráda, ale nemám lístek."

"Necháme vás stát nahoře vedle pódia."

"Ó, děkuji, to je od vás velice pozorné." Přistupuju k Babuškám. Nevypadají jako hvězdy, jsou naprosto neokázalé. Dvě docela obyč holky: černovlasý střapeček Daria, drobná, přemýšlivá, cílevědomá, a taky moc hezká. Její partnerka na pódiu, u stolu i na loži, renesanční rusovláska Tamara, krátce Tama, usměvavá, velmi fem, přátelská, ne nepodobná hlavní hrdince slavného Zolova románu.

"Holky, zlomte atlas i čepovec!" oslovím je. "Želáju vam udáči! Pfuj, pfuj, pfuj!!"

"Udáči?!! - Chuj?!!" Daria vyvalí nepřátelsky oči.

Šmarjá! "Ne chuj, ale pfuj! To se u nás tak říká. Přináší to štěstí."

"Něvazmóžno...!" pronese svou oblíbenou formuli Daria.

Přisvědčím a zeptám se: "Hele, zpívandy, neznáte píseň Mčiťsa pójezd vjot dymók, galubyje kólca? Zabudla jsem její méno."

Babuše na mě kouknou, jako bych spadla ze sakury. Vymění si krátký pohled.

"No nic," řeknu, "neva. - Jo, holky, ještě jeden dotaz před koncertem." Ztiším hlas. "Víte, proč čínský lesby nejedí rejži hůlkama?"

Rusovlasá Tama zavrtí se sešpulenými rty hlavou.

"Nesnášej klacek v puse."

Tama se zvonivě rozesměje. Její tmavovlasá polovička se zdá trochu rezervovaná, nicméně i její oči se zúžily. Slyším i tlumený smích šéfa kapely Slonkova.

Otáčím se k němu. "Pardon."

"To nic," říká. Pak se ke mně nenápadně přitočí, aby ostatní neslyšeli, a sykne: "Malaďóžnaja."

"Cože?" zeptám se potichu.

"Ta píseň se jmenuje: Malaďóžnaja," syčí Slonkov, který si, soudíc dle výrazu jeho tváře, není nejspíš zcela jistý, zda toto slovo nepředstavuje nějaké supertajné identifikační heslo.

"Ach? Opravdu? Vy ji znáte? Díky!"

******


Přichází jeden z pořadatelů, s ním i kytarista Bučkin, zvaný Buček. Zdá se, že koncert může brzy začít.

Babušky si oblékají bílé košile s kostkovanými minisukněmi a kravatou, na nohy bílé punčochy a nákolenky, a všichni se kolektivně šouráme k jevišti. Bystře se rozhlížející strážci Jacek se Sergejem celou kolonu uzavírají.


U vchodu na jeviště, kam doléhá halas publika, už krom kapely stojí připravená i skupina doprovodných tanečnic. Tu tvoří čtverka temperamentních vytancovaných koček, které by si při pranici v bahně určitě rády daly pokousat gluteum maximum. Ke své dokonalosti nepotřebují ani štekle, ani extra mejkap, superdlouhý řasy, nehty, ni cokoli dalšího, prostě čistá nefalšovaná sportovní krása, oděná do maskáčových kalhotek o číslo menších a bílých tílek s dvojitými ramínky. Hned si povšimnu, že má favoritka bude ta s copánky, Nina. Móc krásná lesba, úplná stropnice alabastr.


Babušky vcházejí na pódium těsně po kapele. Daria, vůdčí osobnost popové dvojky, se ujímá slova. Její ruštinu překládá divákům dolmečerka Eva. Tahle dívka sedí nedaleko jeviště v malé místnůstce, kam má nainstalovaný televizní monitor. Akustika nic moc, její hlas zní dutě, jako reprodukovaný z vnitřku prádelního hrnce.


Jako první se hraje největší hit skupiny Ja sašla s puti, v anglické verzi známá pod jménem All the things she does. Při líbací scéně, těsně před kissem, díky velké promítací tabuli, zřetelně odečtu, jak Tama své partnerce říká I love you, zajímavé že anglicky a nikoli rusky...

Babuše se na pódiu chovají zcela přirozeně, během produkce spolu čile komunikují a nelze u nich spatřit jakýkoli hvězdný náznak. Skromné, obyčejné, neokázalé, skoro jako by sis sem odskočily z fakultní přednášky. Často se berou za ruce, občas se i pohladí, mluví spolu nejen slovy, ale i očima.

V závěru Ja sašla s puti vtrhne na pódium čtvero tanečnic a spustí svůj erotický rej, vylepšený naznačenými doteky a kopulačními pózami. Opravdu fajn pokoukání. Dvě ze čtyř ramínek na topu každé z tanečnic jsou volné a padají dolů, což zvyšuje smyslnost produkce. O toplessu není třeba vůbec mluvit.


Na pódium se poté vracejí Babuše: mají na sobě zvláštní klaunské oblečky a veliké huňaté bačkory s obličeji zvířátek. Po krátkém pokusu popovídat si s diváctvem prostřednictvím překladatelky následuje píseň Prašů. Během ní si Babuše odstrojují horní části těla, aby líp zapadly mezi tančící kočky.

Následuje telefonní romance známá cenzorním pípnutím v ja těbjá něchačů, ty meňá ...... prostě mě štveš:-) Při této skladbě si Babušky dosvlékají kalhoty i bačkůrky, by pokračovaly ve zpěvu jen v bílých kalhotkách a nátělníčcích. Když má později Daria blíže neurčené potíže co do kalhotek, udělá Tamarka jednoduše hyk, přičemž položí čelo skoro na zem, aby okoukla partnerku zespodu. Žádná křeč, všechno s úsměvem a v pohodě, alles klar Herr Kommissar…

Daria pak na diváctvu vyzvídá, zda znají film Show Me Live, dle kterého se jmenuje následná píseň. Její rusko-anglický termín Fájkyň Ámjal, coby filmové aka, je opravdu roztomilý.


Píseň Málčik, při níž se do vyšpulených, fackovacích, felačních a dalších gay zaměřených erotanců zapojují i Babuše, je poslední bezproblémovou záležitostí. Koncert pokračuje dál za výskytu potíží s překladatelkou Evou, na kterou Daria marně povolává "Jéva, něspi!" a za níž se nakonec sama rozběhnu. Eva v komůrce není; odskočila si a v areálu stadionu zabloudila.

Potíže přetrvávají: Darie zničehonic vysadí mikrofon; opět nutný běh spolu s jedním technikem a body Jackem pro náhradní. Do třetice všeho zlého - vadný kabel. Bohužel není zcela jasné, kde se závada nachází, a tak musí být koncert nenápadně zkrácen a co do zvuku poněkud ochuzen.



******


Koncert končí a Babuše jsou znavené jak koťata. Po občerstvení, sprše, je ještě čeká podpisová akce pro stovku vyvolených. Tyto šťastné fanynky si přede dveřmi připravují památníčky, ramínka podprsenek, mnohé z nich i štíhlá bříška. Podpisovat zadečky není dovoleno.

Já se do akce také zapojím. Spolu s body Jackem a doylem Sergejem decentně odháním, později odtlačuji mlaďonké holčiny, na něž se už dnes autogram nedostane. Je tu hrozná tlačenice a mumraj, který nakonec vyřeší až pořadatelé.

U Babušek zůstává rušno - na pořadu je spor, kdo z techniků zavinil potíže při koncertu. Nic nepřinášející debata končí až za půl hodiny. Konkrétní viník se pochopitelně nenašel, takže příště zdokonalit kontrolu před koncertem. Týká se i mikráků.


Konečně usedám se Slonkovem ke stolu. Na sedačce vedle nás frkají Babuše, nohy jedna přes druhou, v ručkách lahvinku s ruskou dobrou vodou.

Slonkov přijímá můj návrh udělat Babu reklamu zdarma, bez zálohy a bez agentury, s nedůvěrou. Vysvětluju mu, že do plakátové akce zapojím mou organizaci, respektive mé bývalé Artemidy.

"Opravdu to chcete udělat jen tak? Beze všeho? To přeci nejde."

"Jde. I bez smlouvy."

Slonkov přemýšlí. "Jenže my potřebujeme záruky, slečno Milerová, chápete? Nemůžeme se spolehnout jen na vaše slovo."

"Chápu. Týden dva před koncertem pošlete do Prahy vašeho tajemníka. My mu ukážeme vaši propagaci a počet prodaných vstupenek. Může si prohlédnout i místo koncertu. Máme tam jednu naši členku, takže pronájem bude s velkou slevou. Za první koncert v Praze vám garantuju dvě stě padesát tisíc eur."

Slonkov opět chvíli mlčí. "A váš podíl?"

"Já požaduju pětinu z posledního koncertu. Na pronájmy a další výdaje. Ubytování v Praze vám obstarám. Počítám zhruba se dvěma týdny začátkem února."

"S tím bude problém," dí Slonkov, "Daria slaví v tomto termínu dvacáté narozeniny."

"Oslaví je v Praze. Na náš účet."

Slonkov je mnou už dočista udolaný. Vyměňuje si se mnou mobil. Ruka se zdá být ruka v rukávě.

Chci se rozloučit s Babuškami. Nerozloučím. Daria vstává a odvádí mě do vedlejší místnosti, do ložnice.

"Kde ses naučila rusky?" začne s výslechem.

"Táta byl skorem Rus. Poslouchal každej den ruský zprávy. A pak taky na fakultě. Tam jsem si udělala z ruštiny státnici. Nejdřív ale z něěěminy a z angliny. Vobčas se přiživuju překládáním různejch blábolů."

"Hm. Mluvíš skvěle. Až na ten přízvuk."

"Přízvuk?"

"Jo, moc zpíváš. Tak třeba: neříká se něvazmóžno, ale prostě: něvazmóžno."

"Aha... takže něvazmóžno?"

"Právě že ne! Něvazmóžno. Tak je to dobře."

"Bezva. Pěkně ti děkuju za lekci," usměju se.

Střapeček zůstává vážný. "Co ten koncert a reklama zdarma? Co máš v plánu? Oč ti jde?"

"Oč? Zpopularizovat lesby v Česku přece."

"A dál?"

"Dál nic, proč se ptáš?"

"Kdo vlastně jsi? Proč jsi tu?"

"Nehňápu."

"Ale hňápeš. Koukni... Jacek volal sponzorům do Moskvy. Ti volali na vnitro. Z vnitra volali na ambasádu do Prahy našemu zástupci. Ten se obrátil na vaše úřady. Všude tě dobře znají, nikdo z nich ale neví, co tady děláš. Nikdo z nich tě sem neposlal. Víš, my nejsme tak hloupí, jak si asi myslíš. Co máš za lubem? Jakou hru s námi hraješ?"

"Jde jen o propagaci leseb a žen, fakt. K tomu je vaše kapela ideální."

"Víš, naši sponzoři mají své zdroje. Jsi coděnámje Arníka."

Zjistili i mé krycí jméno, potěžbůh.

"Hm! Vaši sponzoři mají fakt dobré zdroje."

"Podle nich jsi teroristka."

"Hoho! Blbost!"

"Ale vedlas velkou skupinu teroristek."

"Nevedla... teda vedla, ale ne teroristek! Artemidy… pouze vzájemně spolupracovaly. Hlavně na trhu s informacemi."

"A ta ona? Gin Spal? Hm?" řekne Daria suše.

Krrruci! Ví všecko! "Co je s ní?"

"Ona vedla Artěmídy před tebou. Je to žena s kriminální minulostí. Organizovaný zločin v mezinárodním měřítku. Po celém světě. Loupeže, vraždy… politika… všechno zamotané do zpravodajských intrik nejvyšší úrovně. To zjistili naši sponzoři."

Co na to říct...? "Nu… ech, daruóógy… V dějstvítělnosti… Gin má opravdu pestrou minulost."

Sáhne mi bez skurpulí do výstřihu, aby odtud vytáhla kříž s jedním rubínem. "Smatrí, smatrí... što éto? Što éto znáčit?!"

"Abjezjánka nóměr adín," pokusím se zlehčit situaci názvem jedné z Babu písní.

"Ty nikakája obezyanka. Ty těrorístka. Těrorístka nóměr adín."

Vrtím hlavou. "To není pravda. Pracuju přece na ministerstvu. Přísahám, že mé úmysly jsou průzračné jak horské pleso."

"Hmmm. Charašó. Ale pamatuj, že naši sponzoři dovedou proti podrazům zakročit. Nepodceňuj nás."

"Bez obav, Darinko."

"Jsi ty vůbec lesba?" otáčí náhle hovor.

"No dovol! Jistěže jsem! Stoprocentní. Mám tě přesvědčit?"

"Něnádo, jen se tak ptám. Neděláš ty oči na Tamu? Líbí se ti?"

"Líbíte se mi obě."

Její modré oči potemní. "Hele, jestli tě platí konkurence, rozdělit nás, nebo tak něco, nemáš šanci. To ti říkám jako její holka. A jako šéfka kapely. Já tu velím, pokud to ještě nevíš."

"Vím. Vím."

"Tak se na Tamu neksichti, jo?! Jasný?! A od té Prahy si nic neslibuj, budu pořád s ní, abys nemyslela."

Pěkná žárlivka, doufám, že mě nekousne.

"Já mám taky své zdroje, taky leccos vím," kontruju.

Upře na mě teplá, zelenkavě modrá očka. "Napriměěěr?"

"Napriměěr, žes ses prodala. Viděla jsem růže na koncertě."

Ztuhne. Jojo, nepříjemné. Velmi. - Rána do živého.

Mlčí jak zařezaná.

"Prodala ses," zopakuju.

"Co ty o tom víš?"

"Prostě vím, žes ses prodala."

"A co jsem měla dělat??!!" skoro vzlykne.

"Asi nic. Za úspěch se platí, že a když už není čím, přijde na řadu tělo, viď?"

"Jo." Má náznak slz v očích. "Náš bejvalej manažer Šarapov… byl strašně zadluženej! Vobrali ho, nezvlád to. Kapela se octla na dně. Tamaře už nabídli vlastní angažmá… Pak přišli na mě se smlouvou. Nechtěla jsem, aby Babu zanikly, a tak... tak jsem jim... tak jsem… na to přistoupila...

"Jo, já vím: Žádná lesbická svatba v cizině, ale manžel… trochu jinej imidž… že?"

"Nikdo mi nemá co vyčítat!! Bylo to pro Tamaru... pro Babu... pro nás… Neudělaly jsme přeci málo… pro…"

"To je jasný, udělaly jste strašně moc pro lesby. Víc, než samotná Sapfó. - Vzpomínám, jak nehezky o vás tehdy začli psát."

"Da. Šarapov přestal platit, tak nás roznesli. - Všem musíš platit, abys je udržela pod kontrolou. Jinak máš smůlu."

"A na vás si dali sakra záležet: Vždyť to vlastně lesby nejsou! Vždyť to byla jenom show!"

Daria kývne. Teď už nevypadá bojovně, jen znaveně. "O to víc se teď bojím. Momentálně tebe."

"Zbytečně. Ať už mi věříš či ne, jsem na vaší straně. I kdybych byla jediná na světě. A já jediná nejsem. I všechny mé teroristky, jak ty říkáš, jsou na vaší straně." Trochu ji rozcuchám. Beru ji za ruku. "Tak pojď, málčik gej, vrátíme se."


"Smím se na Tamu aspoň podívat?" dovoluju se jí za chvilku.

Šéf kapely Daria kývne apaticky hlavou.

Mám tedy oficiálně dovoleno mrknout na roztomilé koutky. Vydržela bych se na ně koukat celou noc, ale teď už musím padat. Loučím se se Slonkovem, pak s Babuškami.

"Čau, holky, uvidíme se v Praze. Jestli ji zatím někdo neukrad." (jemný smích obou Babu) "Jo ještě něco na rozlúčku. Víte, kdo je ekologičtější? Lesby anebo hetery?"

"Něznáju," říká Daria se zájmem.

"Lesby. - Nepoužívaj gumu." (smích obou Babu)


Ve dveřích se ještě otáčím. "Jaks říkala ten přízvuk, Dari? Něvazmóžno?"

"Špatně. Něvazmóžno!"

"Jo aha, už vím: něvazmóžno."

Zavírám dveře a slyším skrz ně: "Zas to řekla blbě! Éto něvazmóžno!"



******


Po návratu do Prahy a po ověření termínu koncertů rozjíždím obří plakátovou akci. K ní použijeme starý papír určený ale nikdy nepoužitý k propagaci neopankáčské skupiny Artemis. Další várku papíru dodají, zdůrazňuji zdarma, německé artemidy, které zaplaví parkoviště u mého domu osobními vozy s euroznačkou D.

Potisk papíru pořídíme velmi levně prostřednictvím další artemidy, pracující v tiskárně v ulici U polygrafie. Jde o levný tisk po všech stránkách. Šedé plakátky působí nevýrazně, neuměle, skoro jak ručně malované. Nicméně... stojí na nich velkými písmeny Babu a to se počítá.

Už první noc provedeme superinvazi pod pražské mosty a podjezdy. Sem všude vylepíme naši reklamu. Během tří nocí je jí Praha zaplavena. Souběžně probíhá prodej a rezervace lístků. Zájem je obrovský.

Naše spřátelená umělecká agentura Sirius zajišťuje levná koncertní pódia v dalších městech, v Brně a Hradci na prvním místě. Když později do hlavního města přilétá tajemník Babušek Ryžkov, nestačí se divit: všechno jde jak na drátkách bez jediného centu zálohy, lístky z devadesáti osmi procent prodané. Sportovní hala se líbí, taktéž šiškovský hotel Divadélko pro ubytování samotných zpěvaček velmi vyhovuje.



******


Málem bych zapomněla na svou drahou skoro polovičku Maju. Týden před koncertem ji zamobiluju a nabízím účast na Babu koncertech. Maja se dušuje, že by ráda, jenže, jenže... je v Egyptě a ještě tam nějaký týden pobude. Škoda... ona je taková... orientální kytka, co třikrát čtyřikrát do roka zavoní a opět kamsi zmizí. Kamsi dodaleka, při své diplomatické činnosti.

Maja má u mně nastálo rezervovaný pokoj, klíče od bytu, a též místo v postýlce. Moc lituju, že nám osud nedopřál žít spolu, myslím natrvalo, někde v klidu na nějakém pustém ostrově. Místo toho obě pobíháme po světě a když už se někdy sejdem, máme toho tolik k povídání, že se někdy nedostanem ani k sexu. Maja je skvělá vypravěčka, a já coby výborná vypravěčka to umím dobře ocenit. Legenda o Golemovi související s rodinou Maji, mě natolik zaujala, že jsem pojala úmysl zabývat se někdy v budoucnu touto věcí podrobněji.

S Majou se známe od univerzitního prváku. Přišla do něj ve druhém semestru. Všichni věděli, že jde o velmi prominentní cizinku; jezdilo pro ni auto s diplomatickým označením.

Maja se chovala se podle toho; bývala vážná, zasmušilá, uzavřená, s nikým se nebavila, sedala si při přednáškách a seminářích vždy do první brázdy, chodila zásadně ve značkovém oblečení, týká se i džínsů. Nikdo z nás netušil, že ona cizokrajná dívka je o tři roky starší, že studovala ve Washingtonu, Londýně i Paříži, a že si u nás dodělává češtinu, ruštinu a pár zkoušek z techniky.

Byla krásná: vysoká, štíhlá, dlouhé lesklé tmavé vlasy, černé oči, smyslná ústa, mahagonová pleť... Brzy jsem se do ní zabouchla, hrozně, až po uši. Prostě se mi to tak nějak stalo. Zkrátka jsem v Maje našla svůj biologický protipól.

Maja však jednala s námi ostatními natolik nepřístupně, že jsem se neodvážila ji na téma vztahů oslovit. Konaly se sice pokusy někam ji pozvat, míněno na fakultní akce, nikdy však neprojevila zájem. Brzy si získala nálepku nafoukance, s nímž nic není.

Svěřila jsem se s celou věcí známému asákovi jménem RNDr. Miloš Šíma Cé-es-cé, veselé vánoce. Jojo, je to ten samý major-pazdera, co mi teď šéfuje na VIÚ.

Urazil se. Myslel si, že on a já... Blázen!

Nevěděla jsem, co s Majou dál, a tak jsem se do ní začala navážet. Jen mezi čtyřma očima. Doufala jsem, že ji vyprovokuju k nějaké akci, při níž bude příležitost promluvit si. Tolik mě přitahovala, že jsem tomu úplně propadla: napadala jsem ji, myslím slovně, co do šatů a nabubřelého chování, přestože jsem nic podobného nikdy nikomu nedělala. Vracela mi to podobným způsobem, ale nikdy nezaútočila jako první.

Jednou, asi tak ve třech čtvrtkách druhého semestru jsem ji potkala před fakultou. Nasedala zrovna do černého medáka se žlutou CD espézet.

"Hej! Co kdybyste vy, VIPsi, vzali občas chudáka sebou k metru?"

Vidím, jak se auto pomalu rozjíždí Chemickou ulicí, a za chvíli zastavuje. Zadní dveře se otvírají. Z nich mi kyne ruka.

Nasedám. V momentě se ozve mnohonásobné cvak. Všechny kolíky u dveří zaskočí. Což mě zaskočí.

Šofér přejede Hranaté náměstí, aby pak zamířil po Tržní vzhůru ke stadionu Spartaku. Za ním se dá na druhé křižovatce vlevo. Nevjede však do velvyslanectví, nýbrž odbočí vpravo do ulice Na hradbách. Chvíli se motá mezi honosnými vilkami.

Do zahrady jedné z nich nakonec zajíždí. Objede dům, aby sjel kamsi dolů do podzemní garáže.


V zeleném háju, carára juchajda, na nas čakajú... Tedy čekají na nás nikoli tam, nýbrž dole v garáži. Jsou dva, v šedých oblecích. Uhlazení frajeři, co při příletu politiků nosí v uších dálková ovládání.

"Řekla jsem na metro," pokouším se odlehčit napjatou situaci. "Vy tu máte privátní vchod?"

Prominentka zamíří bez odpovědi k výtahu. Oba frajeři mi svými sto devadesáti centimetry jemně naznačí směr chůze.


Ocitáme se ve vkusně zařízeném pokoji. Komando zůstává venku před pootevřenými dveřmi.

"Teď si to mušem vyrřikat z oči do oči," nadhodí prominentka svrchu.

Její kostrbatou češtinu zatím ignoruji. "Oč ti de?"

"Ale no ták! Od meho prrříchodu do škóly po mně neustale jdeš. Ci, aby to prrrr-řestalo. A jestli ne, dostaneš se do prroblému. Drrr-řiv sme si šikanovani od vas dáli libit, dnés uš ne. Dnés ne."

"Tak? To jako že si mě daj tamti dva k obědu?"

"Nejsi tak naivní? Ty dva patrrři ke ochrance našeho… ambasady. Néšpini sé s poulični luzou, jako jsi. To zarrřídí někdo jiny. Je moc snadné, stáčí telefon a pár dolarru. Nebo povolamé naš speiálni óddil. Ti už lechko zarřidí, abys dostala... dejme tómu autonehodu."

"K ochrance, nikoliv ke ochrance. A za druhé: říká se abys měla autonehodu, ne abys dostala. Dostaneš smyk. Nebo rýmu."

"Zrrřejme si nepochopila."

"Ale jo: uneslas mě. Co je na tom k nepochopení."

"Né-unesla. To se pleteš teda, chtěělás k metru, a prrředem si prrohlidneš, kde bydlim, mám svedka na to. Do metra tě pák naši pochopitelně dopravi."

"Do metra? Na metro, chtělas říct."

Ušklíbne se. "Proš jsi nám nadavala do psu?!"

"Já?!"

"Rrrr-rřeklas vy psi, vemete chudaká na metro!"

"Ale ne jako vy psi, ale jako vy VIPsi s kapitálkami, od slova VIPs, very important persons!"

Zavrtí hlavou. "Sluvka, sluvká, slóviška, asisi hráva a tšekaš, aš si to uvěrrřim?"

"Wir können miteinander deutsch sprechen, wenn du magst," navrhnu kavalírsky.

"Ich hab keinen Bock ausgerechnet mit dir deutsch zu sprechen," odsekne Maja nakvašeně.

"Ganz wie du willst," pokrčím rameny.

"Víš, lidi tvého drůhu jsou po celym světe stéjny. Jenže já nejsem z tech, co se nebráni. Všemi prostrr-tředky co mám. A mam jich dóst, myslim to smrtelně vášně. Udoli ve Šárce..."

"V Šárce."

"Nech mě domluvit prosim: udoli ve Šárce, kus odtud, je hezke."

"A hluboké, že?" doplňuji.

"Jo. Prr-řipaluje ti to rychle."

"Zapaluje. - Hm, byl to bezva únos, nečekala jsem to. A díky, žes mě do vašeho vozu nechala nastoupit normálně a nechytala mě za nohu jako Moše Tavor."

Zásah.

Zbystří. "Okud snaš to meno?"

"To zná přece každý."

"Kašdy jíste ne."

"Já jo. To víš, my, lůza z ulice…. Mám na dvd jeho interview. Vypadá dobrácky, ten starej chlápek. Kdo by řek, že ten drsňák bojoval pod britskou vlajkou, že. Spravedlnost do vlastních rukou, to se mi líbí, oko za oko; vytipovat, chytit a v lese uškrtit. - No... a než mě takhle udoláš, ve hezkém šáreckém udoli, chci, abys mě vyslechla."

Chvíli čeká, co ze mě vypadne, pak mi pokyne, abych si sedla. Je doslova v šoku. "Mmm… maš mi snad co rr-rřict?"

"To mám. - Nenapadlo tě nikdy, Majo, že se mi třeba líbíš a že nevím, jak ti to sdělit, když jsi pořád tak odtažitá?"

"Libim?! Cóó libim, jááák libim??!!"

"Jako žena."

"Co je…! Nelši mne tu!"

"Nemám důvod lhát ti." Zakleknu před ni na zem, půjčím si její pěstěnou pac, a začnu jí líbat do dlaně.

"No né, ále poškej, poškej, wait a moment!!" vzkřikne zmateně a vytrhne ruku z mého sevření.

V tu chvíli se zvenku prrřirrřítí frajerrři z ambasádní ochranky a zvednou mě jak větvičku.

Nesou mě ven.

"Ómyl!! That's a mistake!!" volá za nimi Maja. "Puste ji, prosim, a ať nam prr-řinesou nam tea." Obrací se ke mně. "Nezlob sé na ně, ja…. Mělí instrukce, myslelí jsme... myslela jsem, šé si... že máš proti nám! Že patrrřiš k těm... Spletla jsem se, mrrr-si me to, I'm so sorry..."


No a takhle dramaticky začalo mé přátelství s mojí pozdější skoro ženou Majou Becal...



******


Dny ubíhají a najednou jsou Babu v Praze. Neuvěřitelné se stalo skutečností. Povedlo se mi nemožné: dostat jediné popové lesbické duo k nám do Nelesbova. Ono k nám není v mém případě ten nejvýstižnější termín. Jsem sice jakás takás neslaná nemastná tuzemkyně, povětšinou tu i žiju, ovšem ich bin nie richtig drin gewesen, nebavorsky, čiliže hochdeutsch řečeno. Já byla díky mámě a mému prvnímu otci po všech stránkách jednou nohou vždycky o kus dál na západ. Taková je realita.


Vše by teď mělo jít jak na drátkách, ale nejde. Babu jsou po příletu v mizerné náladě. Na můj dotaz mi šéf kapely vyhýbavě odpovídá, že se holky v letadle štěkly.

No fajn, den před prvním koncertem, to nám to hezky začíná!


Nervozita obou zpěvaček se postupně přenáší na celý štáb. Dokonce i řidiči dvou kamionů přivážejících speciální hrající pódium telefonicky otravují Slonkova, když remcají kvůli nevhodné parkovací ploše.

Nervózní jsem i já: spřátelená agentura Sirius objednala dva černé mercedesy i s řidiči. Nedost toho, najala i několik profesionálních ochránců. Proč, sakra? Kvůli pár novinářům a bláznivým fanynkám?

Teď zas protestuji já: jsou to zbytečné výdaje. Navíc jsem proti tomu, aby po republice Babu vozili bůhvíjací místní vyholenci. Mohu to přece obstarat sama se svým třílitrem!

Tvrdě se se Siriem pohádám a pohrozím jim ukončením smlouvy. Mám celou akci na povel, což brzy pochopí, když se šéf kapely Slonkov postaví na mou stranu.

Nakonec se dohodneme na tom, že se pro Babu rezervuje další mercedes pětistovka, kterou budu řídit já sama. Bodyguardi Jacek a Sergej pojednou těsně před námi.


Konfliktní situace vrcholí ve večerních hodinách, kdy se do hotelu Divadélko pokusí proniknout několik fanynek. Nene, to nejhorší má teprve přijít: Diskutuju zrovna na chodbě hotelu se Slonkovem, když se z pokoje, kde jsou obě Babušky spolu zamčené, ozve řev a rány, jako by interiér demoloval zdivočelý nosorožec.

Po chvilce se dveře pokoje otevřou a v nich se objeví vyděšená Daria. Tama si prý o konferenční stolek zlomila nohu.

Mist! Skandál! A ještě před koncertní šňůrou!


Veškeré spory obou zpěvaček jsou ty tam. Daria sedí vedle své zraněné souputnice, drží ji kolem ramen, a chlácholí ji.


Bystře telefonuju svému šéfovi majoru Šímovi, že se udál průser. Miloš mě obratem posílá ke svému kamarádovi doktoru Pavlíkovi do vojenské nemocnice, kam vzápětí z hotelu Divadélko Tamu převážíme. Nepoužijeme při tom žádný z objednaných černých medáků, nýbrž můj peugeot, k němuž se po delší anabázi vyplížíme zadním vchodem z kuchyně. Novináři, číhající po okolí, celou věc zjišťují až příliš pozdě; vydali se totiž za vějičkou v podobě Darii, která se naoko rozhodla cestovat do centra města.


Noha Tamy naštěstí není zlomená, jen naražená, koncerty tedy ohroženy nejsou a doktor Pavlík se může vrátit ke své rodině, kterou narychlo opustil. Tisku se později poskytne informace o tom, že si Tamička dala na poslední chvíli ošetřit akné v třísle, by mohla následný den vystupovat v nedbalkách.


Co se v hotelovém pokoji předtím vlastně stalo?

Nic zvláštního, pouhá temperamentní výměna názorů. Obě Babu se po delších rozporech spolu znovu pohádaly a pak i popraly. No, spíš šlo o nevelkou strkanici, při níž se Tama udeřila o hranu stolu, toť vše.



******


Když se ospalá jak kotě vracím ráno domů, potkám někoho, koho bych chtěla potkat jako posledního. I sám Lucifer by mi byl milejší než má někdejší spolužačka z univerzity Jankovská. Nesnáším ji. Myslí si o mně, že jsem blběna, kdežto já to o ní vím naprosto jistě.

Jankovská teď pracuje coby investigativní novinářka pro bulvární deník Bouře, a zejména pak pro televizi Zora, nebo - jak já říkám - pro televizi Hrůza.

"Co tu chceš, Jankovská? Jdeš náhodou kolem?"

"Chci s tebou mluvit, Milerová."

"Na rozhovor jsi sama."

"Ty teď děláš s Babu."

"No a?"

"Zajímám se o ně. Chci o nich něco natočit. - Co se stalo včera večer v hotelu? Prý se ty lesb… Babu porvaly jako koně."

"Řikal kdo?"

"Recepčák. - Hele, prejs dostala Tamu ven kuchyní, jo?"

"Řikal kdo?"

"Ficka, co tam meje nádobí. - Co má Tama s nohou? Odkdy se kvůli akné jezdí na rentgen? Do vojenský."

Ta kráva ví všecko.

"Hele, Jankovská, víš co, natoč něco o záchodech. To bude podle vašeho gusta. Nebo zkus to samý co VTM, bezva soutěž, kdo vychlastá a vyblije víc bílýho latexu."

"Víš, Milerová, někdy mám chuť posvítit si na tebe."

"Jednou si někdo posvítí na vaši posranou televizi Hrůza, Jankovská, a věř mi, pak se teprv ukáže, jestli ste všichni tak daňově čistý, heterosexuální a nepedofilní, jak ze sebe děláte. Mít prachy, tak vás zažaluju, že lidem kazíte vkus. Krev, mrtvoly, uchyláctví, zamáznutý rádoby charitou. Jo, a tenhle hnus každej večír, ten dětem nevadí, že, ale vztah dvou holek v podělaným soupu, ten by jim fakt ublížil, fakt že jo."

"Lidi si kazí vkus sami."

"Prdlajs! Jedině, když na vás čuměj."

"Nikdo je čumět nenutí."

"Řeknu ti jedno, Jankovská, jdi do prdele. I se svou televizí Hrůza."

"Koukni, Milerová, chci párminutovej šot z dvacátých narozenin Darii. To bys pro mě mohla udělat."

"Nehnu pro tebe prstem, Jankovská. Udělám to, ale jen když dnes ve zprávách vyjmenuješ další místa, kde budeme s Babu hrát. Ostravu a Hradec."

"Chceš reklamu? Tak jo, máš ji mít. Kde budou slavit ty narozeniny?"

"Včas se dozvíš. Tvůj mobil jsem bůhví proč nedeletla."

"Fajn. A nemohla by ses začít chovat přátelsky? Taky dokážu bejt mrcha."

"Chceš mi vyhrožovat, Jankovská??!! Untaschätz niemois d´Macht oana Klatschreporterin??!!"

"Kdo je u tebe oana, Němčoure??! A vůbec, já nevyhrožuju, Milerová, jenom ti říkám, že ne každý může být štíhlá lesba jako ty."

"Nejde o lesby, Jankovská, ale o povahu. Děláš ze sebe chytrou, všude se cpeš, hlavně pak na skrín, s pořadama pro debily, a určitě by sis troufla i do Vegas, kdyby tam o tebe stáli."

Mávne rukou. "Jo, a u židovky Becalový v prváku ti blbá povaha vadila jen do chvíle, než ti vlezla do kalhotek, co, Milerová? Tohle já nesvedu. Snad nemám extra charakter, ale určitě neberu za přátelství lízání jistých partií ženského těla. To mi teda promiň."

"No comment, Jankovská, a drž už hubu. Mou nejlepší kámošku z toho vynech, ty mediální hvězdo čtvrtý třídy, nic o ní nevíš. Maja je krásná, chytrá, a bezva v posteli, máš na ni vztek, co, že je úspěšnější než ty, aniž by psala krávoviny pro bulvár. Hh?!"

Asi má diskuze plné zuby jako já. "Takže se ozveš."

"Jo. A nežer tolik, koukni do zrcadla, máš zadek jak kotel!" Nechám ji poodejít. "Hej, Jankovská!" zařvu pak na celé kolo. "Hotel Vesnická jizba přesně ve dvacet nula nula! Ani o minutu dřív! A přestaň za Babu slídit!"


Ještě tahle královna! Jako by nestačil pitomý Sirius, agentura, co se na nás nalepila a která si po koncertech přivlastní všechny zásluhy na jejich uspořádání. Beztak se bude všude psát, jak Babu do tuzemska pozvala paní Srncová, majitelka umělecké agentury Sirius. Problém spočívá v tom, že dcera této paní se angažuje v Ženách pro třetí tisíciletí, a navíc je jedna z bývalých artemid číslo pět. Odmítnout jisté zapojení Siria v Babu akci nebylo tudíž možné. Bez dalších detailů.



******


Hned po prvním koncertu oslavuje Daria své narozeniny. Nikoliv tam, kde je štáb Babu ubytovaný, nýbrž v hale stylového hotýlku Vesnická jizba. Akce je relativně velká, i když nás se slevou stála jen něco přes sto padesát papírů, není však velká okázalostí, nýbrž počtem gratulantů. Mezi stovkami z nich jsou nejen Darinčiny rodiče, můj šéf major Šíma s manželkou, personál hotelu a mnoho místních celebrit i pseudocelebrit, ale i má protivnice z televize Hrůza Jankovská. Ta mě při oslavě obchází širokým obloukem, pokud to malý sál v němž akce probíhá, vůbec dovoluje.


Po spoustě gratulací, frmolu, jídla, pití, včetně tuzemské slivovice, a čtyřpatrovém dortu s figurkami tančících Babu na špici, si únava vybere svou daň: obě zpěvačky kolem čtvrté hodiny ranní, těsně před posledním chodem, usínají, hlavinky položené na stole…



******


Poslední koncert v hlavním městě si nenechám ujít a dohodnu si s Babu malou improvizace v závěru jejich koncertu. Jo, jasně, i já si chci zahrát.

Průběžně se rozcvičuju brnkáním na vypůjčenou kytaru, zkusím i suitu Sanzových španělských tanců. Nic moc tedy, Narciso Yepéz by mě po rameni nepoplácal. No neva, tu jednu prastarou písničku od Brouků a jejích pár akordů snad ještě zvládnu …

 

Publikum, jak mě spatří, zabrblá. Já je však překřičím. "Dount wory, bí hepy, Babu ještě na chvíli přijdou. - Jistě všichni znáte slavnou Yellow Submarine, Žlutou ponorku. A právě na její melodii vznikla kdysi za totáče posměšná píseň, předávaná z generace na generaci. Dnes si ji, teda Žoltyj parachód, zazpíváme jako symbol všech evropských holek. - No a taky snad všech ostatních."

To válim, co?

Vzpomenu na svou víceméně v uvozovkách kariéru country, později klasické i rockové kytaristky. Snad mi to ještě trochu půjde... Doufám, že líp než ve Vídni na housle. O mein Gott, armer Herr Pechta :-)


Už na pódiu nestojím jak kůl v plotě, antož obě Babu se svými mikrofony právě přicházejí.

"Ready?" Zastrčím jack do kytary a zabrnkám. Nastavím ucho k Maršálovi: "To dřevo zní ňák divně… Nejni mezi váma ladič pian? Není? Neva. - A Jedéém!" Ukážu na kapelu: "Marcel bicí, Anka bubny! - A teď všichni s námi!"


Hraje se mi dobře. Asi se dám brzy na šoubyznys. Nebo rovnou k filmu? V Hollywoodu slíbím sektářům desetinu z miliónku a oni mi budou dohazovat hlavní roličky... vydělám spoustu penízků, koupím si za ně porcelánové zoubky, silikonová prsa, a taky dřevěný účes, co nerozcuchá ani uragán Ella... ách jo... la dolce vita...!


Pražské publikum se ke mně váhavě přidává a já sama přecházím od mikrofonu vzad, za zpívající ruskou dvojku, a už jen tiše brnkám nejkrásnější akord Á dur, při němž se prstíky nepoládur, neb tohle vystoupení patří Babuškám.

Teprve když se ony rozloučí, dokolíbám se znovu ke stojanu s mikrákem: "Pokud se vám dnešní koncert líbil, můžete nás navštívit i zítra večer v Ostravě. V pokladně jsou k mání lístky ještě pro čtyři sta z vás!"


Reklamní akce má úspěch, všechny zbylé vstupenky do Ostravy jsou brzy pryč. A já? Ode dneška mě žádná z Babušek ani nikdo z kapely, snad vyjma Slonkova, neosloví jinak než Žoltyj parachód :-)



******


Pražské koncerty dopadly skvěle. Namísto předpokládaných dvou set padesáti tisíc eur za první koncert máme v přepočtu vybráno skoro dvě stě osmdesát. Do sportovní haly se nacpalo daleko víc lidí, než jsme vůbec čekali.

Nene, žádná agentura! Kasu držím já. Přišla jsem si i pro zbytek hotovosti z pokladny - bez saka, s bouchačkou v pouzdře; aby si frajeři a frajerky ze Siria nechtěli nááhodou vybrat svou gáži předem. Když jde do tuhého, dokážu být pořádně agresivní kráva.


Bezprostředně po posledním pražském koncertu se objevují Babu sponzoři. Jsou to zřejmě ti samí, kteří o mně ze začátku získávali informace. Dva muži, pěta-sedmatřicet, vysocí, navonění, kožené kabáty. Vypadají sice pěstěně, ale prachy bych jim dlužit nechtěla.

Jedná s nimi Slonkov a já, jakožto hlavní organizátorka.

Sponzoři pořád tak nějak nechápou, že nepožaduju aspoň čtvrtinový podíl z celé akce. Jako ostražití obchodníci neustále očekávají od svých partnerů nějaký podraz. Namísto podrazu teď hledí na balík peněz, ležící na stole, a mlčí.

Snažím se jim vysvětlit, že mně a mé organizaci šlo pouze o zpopularizování leseb v zemi neomezených předsudků. Teprve až bude vše ostatní OK, můžeme se začít starat o obchod.

Nevím, zda mi uvěřili nebo zda celou věc správně odhadli, nicméně drží slovo: odpočítají dohodnutou částku a zbytek nechají ležet na stole. Hm… kdo by tohle čekal?


Přebytečná suma byla později použita k vyrovnání hotelového účtu a na další bohulibé útraty, např. nákup oděvů pro Babušky.



******


Babu se vesele zajímají o Prahu, o její památky, ale i o obchody, diskotéky, kina, sportovní zařízení, a když nenadále dostanou chuť na bowling, tak se na něj taky rozjedeme. Osobně kuželky nijak zvlášť nemiluju. Ale co počít?, náš zákazník, náš pán.

V herně nastřelím pár fotek nepříliš kvalitním aparátkem Tamy. Nefunguje mu předblesk, a tak je většina detailních obrázků nanic, neb zobrazují krvavě rudé oči.

Při focení si všimnu, že nás ode dveří někdo natáčí videokamerou. Ke štábu Babuší údajně nepatří, i když se mi zdá, že jsem ho už někde zahlédla, snad na oslavě narozenin. V každém případě dodnes nevím, zda šlo o náhodu a kdo to vlastně byl... Dlužno dodat, že se obě Babušky při bowlingu velmi dobře bavily.


Z návštěvy bowlingového centra se vracíme zpátky do hotelu na Šiškově. Zde na nás čeká štáb německé komerční televize LTR. Mladá rozcuchaná moderátorka, kterou jsem v hotelu už jednou zahlédla, zřejmě ukecala šéfa kapely Slonkova, aby jí Babuše poskytly neplánované interview.

Když zaslechnu topornou něěěminu tlumočnice Evy, je mi jasné, že se toho budu muset ujmout sama. "Tópše mlufila. Ty móc tópše němečky mlufila," chlácholím ji. Ne to nemá být posměch. Ěěěva zas mluví solidně rumunsky a touhle řečí já osobně neřeknu ani bogan tagon.

Poplácám Ěěěvu po zádech a zůstanu stát vedle ní za sedícími Babušemi. Tamarka má zas výstřih až do pasu a při jejích vnadách... ách jo... pak že na to pořád myslej jen chlapi!


Televizní štáb je samosebou zvyklý držet dolmečery mimo záběr, přesto mi do očí bije záře reflektoru i desek, jimiž Babušky nasvětlují. Reflektor obsluhuje vysoký držák, jinak chlap v pestré tropické košili a jezdeckých botách. Ten se za čas o kousek přemístí, aby zůstal trčet dva metry po mém pravém boku.

Na Babušky bude stačit polohlas, zatímco na rozcuchanou moderátorku budu muset jejich odpovědi hlasitě hýkat.

Prohlížím si tuhle dámu s mikrofonem a zjišťuju, že trochu vypadá jako marienhofská lesba Billi Vogt. Až na ten účes.

"Do you speak English?" zeptá se mě Její Rozcuchanost hned v úvodu.

A jéje, Fräulein Friedrichstadtpalace! Od ní anglánský dotaz fakticky sedí. "Nou," opáčím cynicky, "I don´t speak English, but I like potatoes. - - I sprech säibstvaständli aa Deitsch," houknu naštvanou bavorštinou, antož mi její dotaz připadl nadutý.


Jen jak utichne mírný smích mezi lidem, abych Babušky ušetřila tuctových otázek a abych si rýpla do televizní anglosasky, přidávám na její černou, neučesanou imidž tiché kecy typu: "Éta rastrjopánaja matrjóška chóčet znať… éta smugljánka maldavánka dumájet… éta čórnaja óspa skazála…"

Když ze mě mezi řečí vypadne konec říkačky Vjéšči sámy něrastůt, tedy: "túšku, súmku, pěredí - nělamáj, němní, něrví", Tama to nevydrží a hlasitě vyprskne. Daria mé vtípky narozdíl od členů kapely i samotného šéfa Slonkova zatím ještě zvládá, ovšem už má taky namále. Vzdá to až po větě: "Kak vam nrávitsa v étoj stobášennoj srákě?" Míněna matička měst caput regni, česky zničená deštěm, to se její tvář zdeformuje plačtivou grimasou a ona položí hlavu na kolena, aby s ní ve smíchu vrtěla ze strany na stranu. Hlasitě řvou i další přítomní, ruštiny znalí, a svíjí se též vedle mě sedící překladatelka Eva.

Svalnatý osvětlovač po mně hází zabijácké pohledy. A jéje, chlapisko zřejmě umí rusky! Tuhle možnost jsem úplně přehlédla, co jestli je taky z bývalé Endéer jako jeho šéfka...? Fuj…! Trapas jak malovaný! Jenže když já se před Babuškami tak strašně ráda předvádím, ách jo…


Strakatá košile vzápětí překlad mých výroků vycinká do ouška moderátorce. Rozcuchaná je teď i dotčená. Že bych to byla bývala přepískla?

Vyměním si pohled s ní, pak i s ním. Má fakticky vztek. "Solch eine Gemeinheit!" tvrdí jeho rty, z nichž to bez problémů odečtu.

Sjedu chlapa pohledem a jen co si všimnu jeho nemožných jezdecký bot na vysokých podpatcích, zaútočím. "Wo hosd dei' Cowboyhuat, Kumpel?"

Neodpoví, v jeho očích je vražda, takže ho už radši nechám být. Vzápětí svévolně ukončuji interview s Babu: "So… s'duad mia load, aba des is olles fia hoit."

Moderátorka si mezitím v rozcuchané hlavince vše srovnala a začne vyzvídat: "Kde jste se naučila německy?"

"Jako vy, od mámy," ukousnu. "Mei liaba Muada hod a oanzigs Tochterl ghobt. S'woar kloa und aweng andas ois andane Kids, de wo's Modzn nanntn. Oiso… des Madl bin i."

Moderátorka těkne okem po štábu. "Was heißt eigentlich Modzn?" zeptá se mě nejistě.

"Des hoaßt aaf boarisch a schoaß Madl," zasyčím, přestože tohle slovo označuje holku pouze velmi neoblíbenou.

Vulgární výraz ustojí, následně pokývá chápavě hlavou a pokusí se situaci normalizovat. "Ach so, verstehe, ein böses Mädchen… und warum?"

"Bloade Frog, vadammt nomoi! Weiri ebm a schoaß Madl woar!"

Mám té šaškárny po krk, vstanu a poodejdu. Její rozcuchanost, moderátorka garlánka glavarjá je pěkně vyvedena z míry. Nějak jsme si nepadly do oka. Ukáže štábu, že je šlus a ti se dávají do balení. LTR tývý kačka mě v této chvíli už vůbec nezajímá, ani na ni nepohlédnu, místo toho hodím očkem po Tamě; zaculí se svými roztomilými koutky úst a já jí zamávám. Tjo... snad jsem to s hloupými vtípky nepřehnala…

Budoucnost mě přesvědčí, že bohužel ano.


Televizáci provázejí Babu až ke dveřím jejich hotelového pokoje, teprve pak udělají čelem vzad. Chci se ujistit, že všichni odešli, že nezůstali zašiti v hotelu, by za Babu slídili, čert jim věř, jdu za nimi až dolů do haly. Zdá se, že všichni odcházejí a že míří k dodávce zaparkované u protějšího chodníku. Nikde ovšem nevidím držáka reflektoru. Divný. Že by šel kovboj napřed? Hm... možná si jen odskočil na 13-12.

Vracím se do hotelu a v přízemí si přivolávám výtah. Když ve druhém patře vystoupím, zahlédnu periferním zrakem pestrou košili. Hele, držák! On je ještě tu!

V momentě, kdy mě míjí, aniž bych z jeho strany čekala cokoli zlého, hodí mi lajntuch na hlavu. Vzápětí chytnu ránu pěstí do tváře.

Hu! Kleknu na koleno, hadr padá z mých očí. Poznávám jezdecké boty. Vidím, jak se pravá z nich napřahuje. A jé, volný přímý kop! Kryju si pokud možno hlavu a srdce. Bum! Pěkné mae-geri, skoro jak od mého asijského trenéra Soebaja.

Jojo, můj hrudní košík se pěkně rozezvučel. Ani to nejni zas tak krásný bejt zvonem, kterej zpívá... uff...

Svinu se do klubka a zakňučím. Je to jen mimikra; jsem v nevýhodné pozici a když chlap uvidí, že mě dostal, pokud není vyložený sadista, útoků nejspíš zanechá. Na střelbu pro výstrahu vůbec nepomýšlím. Byl by to pro Babu obrovský skandál. O ten nikdo nestojí. A tasit zbraň pro legraci je proti všem pravidlům.

Dál se vleže svíjím. Držák reflektoru si dává ruce v bok. Je zjevně spokojený. "Jetzt sag mal was Lustiges, du verfickte Schlampe!" říká se zadostiučiněním.

Na vtípky nemám kdy, a tak jen předstírám mrtvého brouka.


Všecko je má chyba, pořád se vytahuju jak triko; džudo, výcvik, karate, druhej dan, a pak mě zmlátí pitomej televizní osvětlovač. Kdybych dávala pozor, nikdy mě nedostal.


Útočník nastupuje do výtahu a hned jak za ním zaklapnou dveře, vyskakuju ze země. Schody do přízemí sbíhám po třech. Zvládla bych to i se zlomenou páteří, protože pomstít se prostě musím. I kdybych při tom měla vypustit duši.

V pravé ruce zajištěnou devítimilimetrovou čízu, v levé držákův hadr, do něhož si utírám nos a rty, antož mi teče červená.

Zůstávám stát přilepená lopatkami na mramor na zdi, hned vedle výtahových dveří. Jen co chlap vystoupí a otočí se ke vchodu, dostane zezadu ránu pistolí do pravého stehna. Říká se tomu koňar, a bolí to jak čert.

Osvětlovač zaheká a přidřepne. Tím se víc odkryje. A už ji má zleva do boku. Fuj, rána to byla fakt hnusná, snad to žebra přežila. Plná číza má přes kilo, možná dvanáct set.

Zálibně si mlasknu: "Wos Lustigs, hosd gsogt? Wrum ned?"

Pootočí hlavu, a se strachem vyvolaným zbraní v mé ruce, otevře pusu zkřivenou bolestí.

Prudká rána loktem do zubů.

Padá na obě kolena, později kecne na zadek. Jeho rty krvácí. No a? I ty mé krvácí.

Znovu si otřu pusu do jeho hadru. "So… Kumpl," řeknu se zalíbením, "…friar oda speeta kriang mir di… mid Danone Jogurt. - S'klingt do lustig, oda?"


Napasuju mu čízu do oka. Pomalu, aby ho předtím stačil zavřít.

Beru mobil a žádám Sergeje, aby mi přišel pomoct dostat chlapa nenápadně z hotelu.

Výtah se dává do pohybu. Sakra, eště někdo přijede, to mi tak chybělo. Kde je kruci ten Sergej?

Pro jistotu zakrývám čízu hadrem. Ruku s ní mu narvu k poklopci. "A Woat, du Schoaßfozzn, und hosd koa Bimbo ned mehr!"

Z výtahu vystupuje žena středních let, překvapeně se u nás zastaví.

"Příteli se neudělalo dobře," vysvětluju s úsměvem. "Nic vážného, přesto jsem zavolala sanitku. Díky za váš zájem."

Žena konečně odchází.

Kde kruci vězí ten Sergej?!

 


Má prestiž u Babušek tímto incidentem o sto procent vzrůstá. A nejen to; nechám se od nich pěkně ošetřit, požaduju od Tamarky pofoukat zraněný bok, zatímco bodyguard Sergej se zájmem zkoumá mé pěkné a vypracované naulí krijá. Vedoucí kapely Slonkov mi říká maladěěc a dobře vás vybrali. On, coby aktivní pamětník bývalého režimu, si neustále myslí, že mé angažmá v Babu turné je jakási přátelská výpomoc kohosi z někdejších prosovětských, dobře zakonspirovaných agenturních struktur obranného ministerstva.


 

******

 


Všechno probíhá tak hekticky, že jedna přestává vnímat běh času. A najednou je po všem, poslední koncert, a… šlus. Hned ráno po posledním koncertu mají Babu odletět.

Nemám ráda loučení, ani to, co probíhá rychle.

Jsem trošku mimo, nejednám racionálně, a asi i proto mi pořád na mysl přichází tanečnice Nina. Taky proto, že jsem před chvílí vypila se Slonkovem pár vodek. Příroda dělá divy a já se za Ninou bezprostředně po koncertu vypravím. Její dvě taneční kolegyně tuší, která bije, a mají ze mě psinu. Třetí hopsanda není vidět, asi se ještě koupe…

Vlezu za Ninou do sprchy a vyblekotám rusky tak nesouvislý kec, že by mě básník Puškin, být tu, vyzval určitě na souboj.

Nina je tolerantní, s úsměvem čeká, co bude. Místo řečí se tedy zchlapím, zakleknu do mokra a kousnu jí beze slov do svalnaté hýždě. Kníkně něco jako au! a rozesměje se tak, že je mi jasné, že sympatie jsou vzájemné. "Máš hlad?" zeptá se.

Vždycky jsem chtěla Ninu kousnout do zadku a teď mi to konečně vyšlo. A nejen to: je děsně sexy, mám na ni hroznou chuť a doufám, že mě k sobě pustí. Zkouším to nejdřív s pohádkou o Jezinkách: "Jen dva prstíčky strčíme, a hned zas půjdeme, jo?" Pak se ji pokouším za boky pootočit a ona chvíli předstírá, že se brání. Načež se obrací, bere mou hlavu jemně do dlaní a...

Vtom se ozvou rány dveřmi, vzrušený hovor, a do sprchové kóje vpadává Daria. Je nasupená, je dotčená.

"Co tohle znamená, Žoltyj parachód??!! Trčíme tam a čekáme na tebe s Tamou celou věčnost a ty tu lížeš Ninu! Tos přehnala!" Daria se kouká přísně: "Du hast uns versitzt! - Slonkov éto skazál."

"Když už tak skazál versetzt, Darinko, ea hod bstimmt vasetzt gsogt, špatně's ho poslouchala."

Neodpoví a útočí dál. "Slonkov říká, že mluvíš jak rodilá Němka, Žoltyj parachód!" Říká to s odporem, jako bych měla ebolu. "To bude asi tím, Darinko, že jsem rodilá Němka... Nebo skoro."


Celkem ji chápu, že má vztek, je žárlivá a důležitá. Přichystaly mi s Tamou malé překvápko: rozlúčkovou koupel ve vířivce, a já dala přednost někomu jinému, někomu na nižším stupni, obyčejné tanečnici; tja... chybička se vloudí...


Brzy je vše zapomenuto a já získávám jedinečnou možnost vykoupat se s Babuškami v okrouhlém bazénku v jejich apartmá.

Nene, žádné divé orgie amazonek, jak se o nich píše v bulváru, se nekonají, ani teď, ani pak v manželské posteli, kam stísněná mezi oběma zpívandami spokojeně zaparkuji.

Tama leží přede mnou a já si samosebou neodpustím položit ruku na její vyvinutou hruď. A oslintat jí ramínko i krček. Ne, nestydím se to říct, proč bych měla?

Daria je přilepená zezadu na mě, zůstává se mnou v přátelském kontaktu; s packou mezi mými stehny nemá žádný problém.

To ani já. A když chci Darie zkoumavé doteky oplatit, nemám k ní vůbec daleko…

Poslední noc s Babuškami; noc na níž se nezapomíná…

 


******

 


Nemám ráda loučení, jak už bylo řečeno… Chci, aby bylo odbyto co nejdřív…


V letištní hale věším na krk každé z obou Babuší čestný kříž naší bývalé organizace Artemid. Malý proslov následuje: "Und nun a Kusserl fia d'beidn Artemis-Kreiz-Trägerinna," líbnu každou Babuši na tvář.

Smějí se, a slzy jim tečou. Já se zatím držím v lati, jenže taky to asi nevydržím.

Pak to přijde, Babušky mi předají natištěnou koláž: je to onen známý plakát z Velké vlastenecké: Radína, mať zavjot.

Grafika je ale trochu změněná, stojí tu: "Deny Milerova", to jako že já, "codename: Žoltyj parachód", krycí jméno: Žlutý parník.

Má postava drží v dlani malý žlutý parníček a na listině místo vojenské přísahy stkví se velký rubínový kříž…

Jsem dojatá. Asi začnu bulit.

Přemáhám se, a jde to blbě. Uslzená znovu líbám obě Babuše, pak Slonkova a po něm celou kapelu. Taky tanečnice a hlavně pak Ninu, tu dvakrát, ne, třikrát…

Sakra…!


Celý tým Babu se dává konečně na pochod směrem ke vchodu na letištní plochu. Obě zpívandy se ještě jednou otáčejí, aby mi zamávaly. Pak už nic.

Sbohem, holky… budete mi chybět…


Chystám se odejít, když tu do mě někdo v běhu rycne. "Au! - Jankovská?! Co ty tu…??!!"

Je udýchaná, v ruce drží dvanáctimegapixelový Canon. "Kde jsou Babu?" zafuní.

"Pryč…"

"Sakra! Chtěla jsem aspoň fotku…" Bázlivě po mně koukne. "Co je ti, Milerová? Jsi OK?"

Vrtím hlavou. "Nejsem OK, Jankovská." Beru ji kolem ramen a vychutnávám její zděšený výraz. "Pojď, koupím ti panáka…"

"Co - ty mně, Milerová?!"

"Jo, Jankovská. A mám i pár Babu fotek z narozenin a bowlingu. Pak ti je můžu dát."

"Milerová?! Co je s tebou?! Jindy mi nemůžeš přijít na méno a…! Nemáš horečku?!" Její zelenohnědé oči svítí nejistotou.

"Asi jo..." Přehmátnu a vezmu ji kolem pasu. Na omak je celkem pevná. "Už ti dnes někdo řekl, Jankovská, že máš hezký kostým?"

"Co - kostým??!! - Hele, Milerová, co je todle za taktiku? Nemůžeš být přátelská, to není fér." Chvíli čeká, co já nato.

Mlčím. Pořád ji držím kolem pasu.

"Fakt chceš jít se mnou na víno, Milerová?"

"Fakt, Jankovská. A pak třeba ke mně."

"Hele brzdi, Milerová, co tím chceš jako…??!!"

"Co asi, Jankovská. Balím tě."

"Hele, hele, počkej… Milerová!!" Pokouší se odstranit mou ruku ze svého pasu. Bezúspěšně.

"Pojď, Jankovská," přitisknu ji k sobě těsněji, "a necukej se. Stejně tě nepustím."

Pomalým, nejistným krokem vrávoráme z letištní haly…






II. část

Tý jak Dallas



Do práce, do VIÚ, vojenskými mapami maskovaného centra pro archivaci a analýzu informací přicházím plná dojmů ze šňůry Babu koncertů. Není mi však dopřáno v radosti dlouho pokračovat, můj šéf major Šíma je nervózní a ihned mě posílá za novým náčelníkem úřadu, který v době mé nepřítomnosti nahradil generála Tilmana, aby tento snad funkcí formálně povýšený, zmizel kdesi v hlubinách ministerstva obrany.

Jojo, problémy holt vždycky přijdou, když je nečekáme, selaví, aneb só is des Léébm…

 

Projdu chodbou na její konec, ke dveřím s funglnovou vizitkou Alexander Duriš - náčelník.

Po zaklepání vcházím do kanclu. Za stolem sedí otylý chlap v letech mého táty, na ramenou dvě hvězdy generálporučíka. Je podobný zemřelému spisovateli Součkovi, pouze nemá jeho dobrosrdečný výraz. Dokonce bych řekla, že po dobrosrdečnosti není v jeho tváři ani stopa.

"Milerová," řeknu bezbarvě.

"Služební číslo."

"320, nul, nul, pět."

"Říká se nula! - Krycí jméno. Rychle!"

"Arnika."

Nezvedne ke mně oči. "Arnika… Arnika? To je nějaký pouliční plevel?"

Ajé, náčelník nedával při botanice pozor.

Chvíli rozkládá papíry po stole, pak krátce vzhlédne: "Kde je váš spis? Tady není. - Vy máte disko v americkém sektoru, Milerová?!" říká, jakoby si náhle vzpomněl.

Nojó, generál žije za totáče, Šímovy pověsti o starých strukturách nelhaly.

"Nejde o žádný sektor, pane, ten park, Rébovku na Pivohradech, má jedna americká firma v částečném pronájmu. My si ještě dávno před nimi zajistili tamní bývalý atomový kryt. Právě v něm provozujeme naše disko."

"Pro buzíky."

Ts! - Fajn slovník! "To pardon! K nám chodí jen holky. Takže pro lesby. - Pane."

Posune si brýle a koukne na mně jak O´Brien. Čekám, odkud vytáhne klec s krysou.

"Ptal jsem se na vás, Milerová, prý jste v pořádku, prý vám musím vyjít ve všem vstříc. Co jste vůbec zač, ženská, co jste zač? Kde jste se tu vzala? V čem to jedete? Vedete revanšistickou skupinu německých žen, to sice vím… ale proč se o vás zajímá české zamini a strýček Sam, e?!"

"Pane, já…"

"Mlčte, Milerová. Na nic z tohohle se vás nemám ptát, takže se vás na nic z toho neptám. Jeďte si do vaší Země svobody, jen si tam jeďte." Mávne rukou. "Když vás tam pustit musím, tak vás tam holt pustím." Zalistuje v papírech. "Ale? - Ale, ale?! To je mi změna! Dnes Amerika, Amerika, a ještě minulý týden jste trávila všechen čas na koncertech nepřátelské skupiny Babu! Včetně ilegálního lepení plakátů! Jak je tohle možné, jak - je - to - možné?! Obdrželi jsme na vás formální dotaz přímo od sovětských soudr... přímo z ruské ambasády!"

"Pane..! Babu nejsou nepřítel, jen zpěvačky," zamlouvám celou věc s dotazy.

"Že ne?! Jsou to Rusky a Rusko je dnes nepřítel. To snad víte. Babu sem, Babu tam."

Pokrčím rameny. Tak jo, když myslí…

"Babu… Babu… Mmm…!" zahuhlá Duriš pro sebe. "Co je vlastně Babu, Milerová, co je Babu? Já znám dobře rusky, ale tohle mi nic neříká."

"Jde o kryptogram, generále. Z prvních a posledních písmen dvou slov. B-a, b-u. B-áryšn-a, b-áryšn-u. To jako že báryšna ljúbit báryšnu."

Generál se strašlivě zašklebí. "Tak je to tedy… Hezké. Moc hezké. Báryšna ljúbit báryšnu… Dvě mladé zpěvačky, co spolu šoustají na jevišti… To jsme to s kulturou dopracovali…"

Pohlédne na mě s odporem a zahuláká: "Když už jsme u Babu, Milerová, co kozy, co kozy??!!" jeho moravský témbr musí být slyšet i před domem.

Tahle otázka mě přece jen trochu zaskočí. "Jak? Nevím přesně, co byste…"

"Jenom se nedělejte, Milerová, mluvím o sféře vašeho zájmu, ne, tak moc dobře víte, nač se vás ptám! Která z těch dvou má lepší kozy?! Babu?! Anebo Babu?!"

Normální magor tenhle lampas. Ve tváři je celý modrý, snad to s ním nesekne.

"Hezčí určitě Daria, pane. Ovšem pokud jde o velikost, v té vede Tama."

"Jo tak, Milerová… A to je vše?" Bedlivě zkoumá mou tvář.

"Vše, generále."

"Jaktó?!" zařve Duriš, až okna zadrnčí. "A emocé, Milerová?! Kde máte emocé?!"

"Nemám, pane."

"Blbost, všickni je mají." Nakoukne do bordelu na stole. "Všickni je mají, všecky jsem vymotal! Proč né vás?!" Zapíchne prst do papírů. "Váš šéf major Šíma byl na mě sprostý. Poručík Vrbová pláče, kapitán Nový mlátí dveřma, kapitán Fronc rudne a uráží se… a tak dál, a tak dál. Teď vy, Milerová, co vy?! CO vy!!"

Dokola, jak flašinet.

"Nemám emocí, pane."

"Nekecejté!"

"Vážně ne."

"Ale proč né, vy krávo??!! Vylízaly vám je ty Rusky?!"

Teď mě naštval. "Nevylízaly, pane, ani nemohly, žádné emoce nemám, jsem indián - náčelník Kamenná tvář."

"Tak…! Milerová je náčelník Kamenná tvář…" zapíše Duriš do papírů a úkosem na mě pohlédne. "Vtipálek, co?" Vstane a dává se kolem mě na pochod, kupředu levá, zpátky ni krok. Ztišuje hlas, prohlíží si mě, pak rozhodí rukama: "Tohle je tedy kapitán naší profesionální armády… To je tedy krása…" Náhle vybuchne: "Stejnokrojová nekázeň, osobó!! To jste voják??!! Jak to vypadáté??!! To jste kapitán??!! Důstojník??!! V džínsech??!! Ve služběěě??!! Jak strašidló??!!"

"Chystám se nafasovat uniformu, generále. Co nejdřív zajdu do oděvního skladu," odvětím klidně.

"Zase nic??!! A EMOCÉÉÉ!!! Ukažte konečně nějaké emocé, vy leklá rybo!!! Nebo shoďte vaše džíny!!!"

Blázen. Bezpochyby. Pacient Koudelka tvrdí, že není Koudelka.

"Rozkaz." Spouštím džíny a generál sotva skrývá rozpaky. Mám hezké nohy, čehož si určitě povšiml.

Neví, co teď se mnou. Chvíli váhá, lapá po dechu, pak si odkašle:

"Co to…?! Vy nosíte pánské trenky?"

"Občas, pane. Mám je sundat?"

"Oblečte se, vy nestydo."

Znovu se zadívá do papírů.

"Vy nejste kmenovec, Milerová, vy nejste kmenovec."

"Myslíte soukmenovec, pane?" zeptám se Duriše opatrně.

"Vy nejste kmenovec! Kapitánskou hodnost máte zatím jen…. b,b,b,b,b,b… dočasně."

Konečně chápu. "Pravda, zatím nejsem kmenový zaměstnanec, ještě mě nepřijali docela, tedy jako řádnou… jako tu onu… Není vám nic, generále?"

"Myslíte, že jsem cvok, že."

"Myslím, že máte vysoký tlak."

"Tlak, Milerová…" Zhluboka se nadechne. "Ukážu vám tlak! Jen co si seženu váš spis! A teď už vy-pad-ně-te!!" Napochoduje ke dveřím kanclu a než je stačím odevřít, abych odešla, příšerně skrz ně zaryčí. "Poručííík!!! Blááhovááá!!! Ke mněěěě!!!"

Do kanclu nakoukne vykulený ženský obličej. "Přál jste si, pane?"

"Jo přáál!! - Osobní spis Kamenný tvááře!!"

"Koho, pane?"

"Indiánský lesby!! Milerový!! Tak dělejte už!!"

 

"Generál Saša Duriš je nejen stará struktura, ale taky starej cvok," zahlásím za chvíli svému šéfovi majoru Šímovi.

"Kousek, co? Líbil se ti… Jak tě přijal?"

"Bezva. Chtěl, abych se svlíkla a ptal se mě na Babu. Která má lepší prsa."

"Neskutečný," Šíma se rozchechtá. "Mně zas tvrdil, že tancuju v travesti šou. Že mě snad viděl v Alkronu."

"A ty?"

"Poslal jsem ho do hajzlu."

"Vy nejste kmenovec, Milerová," paroduju Duriše hlubším hlasem. "Vy nejste kmenovec."

Šíma se rozchechtá. "Řek ti, jo?"

"Řek. - Možná jen tak zkouší, co snesem, co si dáme líbit."

"Kdoví… jenže… koukni na tohle, tenhle anonym jsem dostal převčírem." Šímova tvář je ustaraná, když mi podává potištěný list papíru.

Spatřím proti světlu firemní vodotisk a upozorním na to svého šéfa.

"Vážně tam je vodoznak našeho úřadu? To jsem si ani nevšim. Takže to nejspíš poslal někdo odtud."

"Nejspíš. Nebo to tak má vypadat." Mrknu na text. Anonymní dopis obviňuje generála Duriše s osobních intrik vůči majoru Šímovi, kterého se chce údajně coby nebezpečného konkurenta urychleně zbavit.

"Blábol," vracím Šímovi anonym.

"No jistě. V životě mě nenapadlo, že by mě mohli posadit na ředitelskou židli po Tilmanovi. Ani ve snu."

"Jasně, to je…"

Otevřou se dveře a v nich se objeví hlava Durišovy asistentky poručíka Bláhové:

"Kamenná tvář ke generálovi. Ihned."

"Kamenná tvář?" opáčí překvapeně major Šíma.

"To jsem já, Miloši," vysvětluju. "Generálovi se zřejmě zachtělo dalšího striptýzu. - Běžte napřed, poručíku," řeknu Bláhové jakožto nižší šarži odměřeně. "Přijdu hned."

 

"Konečně mám vaši složku," říká Duriš nezvykle mírně. "Posaďte se u nás."

"Děkuju." Koukám po něm s nedůvěrou, je klidný, asi se mu něco stalo s hlavou.

"Zběžně jsem prolistoval vaše materiály. Váš otec prý studoval v Moskvě."

"Jo, generále, táta měl vysokou školu Kádévé."

"Ano, ano... já ji mám taky. Jsem ročník padesát dva. A váš otec?"

"Padesát tři."

"Hm. To jsme mohli být v Moskvě spolu. Váš otec pracoval předtím… ehm… před Listopadem na Obraně?"

"No jistě, pane, byl podplukovník. A ne ledajaký. Rusové ho brali ke všemu, co tu podnikali."

"Hm, hm." Duriš přikyvuje. "Víte, já si na něj nemůžu zaboha vzpomenout. Nepamatuju na ministerstvu podplukovníka Antonína Milera."

Usměju se. "Ani nemůžete, pane. Když se naši rozvedli, máma mi nechala jméno po ní. Pak se znovu vdala, ale jméno Milerová mi zůstalo. Můj druhej, teda nevlastní táta se jmenoval Bahenský. Antonín Bahenský. V mé složce tohle není? Někde to tam určitě bude."

Generál se rozzáří. "Tony Bahno??"

"Nojo, tak mu kámoši říkali."

"Nazrzlý blonďák? A bydleli jste na tom pražským vrchu... éé?"

"Na Mlhovci."

"Jo, ano, vzpomínám si, v rodinném domku!" Duriš se snad rozpláče. Vstává od stolu a třese mi ploutví. "Tak ty jsi Toníčkova dcera... kde bych se toho nadál! A já byl na tebe tak sprostý…"

"To nic, generále. To… to už patří k věci."

"Ano, ano… Víš, Toničko, doba se změnila, dřív člověk věděl, kdo je nepřítel, ale dnes? Kdo je dnes nepřítel, Toničko, kdo je nepřítel?! Všichni jdou jednomu po krku. Petr i Pavel. - A copak dělá tatínek?"

"Musel z armády, neprošel při prověrkách. Teď je civilním poradcem při Alianci. Když tátovi vmetli do tváře, že dělal pro kontráše, hrozně se naštval a řek jim: co si to dovolujete, já že byl nějaký informátor?! Vždyť já tu rozvědku s ministrem řídil!!"

"Ano, ano, Toník byl takový nebojácný chlap... A já jsem strašně rád, že jsme se spolu domluvili. Potřebuju tě tady jako spojence."

"Žádný problém, generále."

"Budu rád. - Je to stres. Velký stres! Nechci skončit jako Tarantina těsně po Listopadu. Plukovník ze štábu, víš? Ruplo mu v hlavě, střílel pistolí do stropu a přikázal všechno potáhnout rudým flórem. Museli ho odvézt násilím."

Kývnu. "Mám od táty něco podobného, jeden jeho bývalý kolega prý nakoupil za erární prachy vagón medií a tvrdil, že chce zarchivovat celý internet kvůli ideologické diverzi."


Generál se mě poté vyptává na majora Šímu. Vypadá dost nejistě a nakonec se vytasí s anonymním dopisem. Stojí v něm, že si Šíma dělal nárok na jeho židli, a že proti němu hodlá intrikovat.

Operativně mobiluju Šímovi, aby přiklusal se svým anonymem.

Vše se záhy vyjasní; za anonymy stojí někdo třetí. Rozeštvávací taktika, z níž někdo hodlá profitovat.


Z nepřátel se za pár minut stávají kolegové; Duriš vytahuje ze sekretáře láhev vodky a za chvíli už zpíváme.

Poručík Bláhová s vystrašeným zrakem doplňuje stav chlebíčků. Já pamětliva Alexandrovců znějících v pracovně mého táty řvu "praščáj ljubímij guórod, uchuódim záftra v mórje..." a Duriš, na něhož díky písním dýchly staré totalitní časy, se nostalgicky přidává.

Oslovuje mě Toničko, podle mého táty, a já jsem k němu úslužnost sama; být pirát Ben Gun, dám mu i kus sýra:-)

Když mě Duriš při loučení celý dojatý objímá, modlím se, aby na mě nespad, při jeho váze bych byla na placku.



******


Ne, nebylo to ani trochu lehké jednání, to teda ne, jde mi z něho hlava kolem. Mr. Adomian, s ním můj šéf, a ještě někdo, koho mi ti šéfové vůbec nepředstavili. Možná to byl velvyslanec, možná perský šáh sám… Ti všichni na mě. Tolik chlapů na jednu křehkou šestadvacítku.

Fakticky zas až tak křehká nejsem, ale i tak nešlo o příjemnou záležitost. Řeč šla o tom, jak mě na pár týdnů dostat legálně, ale na falešný pas coby turistku do Texasu.

Všecko začalo už mým, narovinu řečeno náhodným úspěchem v prastaré kauze Hornych, a později, když jsem se na jistém večírku v podnapilém stavu vsadila se šedou eminencí voskové tváře Mr. Adomianem, že rozlousknout případ atentátu na Hailey Plaza jest pro mě hračkou, vzal to onen diplomatický muž vážně. Nebýt povznesené nálady, nikdy bych takovou hloupost nevyslovila, no a z večírkové legrace se náhle vyklubala vážná věc; Adomian navrhl, abych odjela do Texasu a na celou věc se podívala. Nemám ji prý vyřešit, s tím on nepočítá, jde mu jen o dojmy, nebo o něco, čeho je možné se chytit, po čem je možné celý případ ze šedesátých let začít pomalu rozmotávat, čili, nenutno ohně, stačí prý jiskérka.

No jo, nemusela jsem do celé věci jít, jenže nakonec jsem z nějaké zastydlé hrdosti kývla, namísto toho, abych se omluvila za předešlé opilecké chvástání.

Můj šéf, major Miloš Šíma, ať už si o celé věci myslel cokoliv, rovněž souhlasil. Takže - teď to mám; mám, co jsem chtěla. Před sebou pár týdnů turistického pobytu ve Státech. Mám svoji oblíbenou nejistotu. Byla jsem oficiálně zapůjčena Mr. Adomianovi za účelem, jehož perspektiva je více než pochybná…



******


Kdeže teď jsem? Tý jak těžko uvěřit. Tý jak Texas, co neštěstí je mý... Sedím na trávníku na Hailey Plaza a prohlížím si místo, kde se TO před lety událo. Nikdy bych nevěřila, že se sem podívám, natož že bych se měla celou věcí já, česká vojenská archivačně/analyzační nula, kurýrka secret spisů, blíže zabývat. Proč si tak vlivný muž jako Mr. Adomian, člověk neomezených možností, člověk u pramene dění, vybral k řešení nevyřešitelného zrovna mě, netuším; údajně pro můj netypický přístup k problémům, pro mé úspěchy s objasněním pětatřicet let starého případu Hornych.

Slabý důvod? Taky si myslím.

Osobně se domnívám, že ve skutečnosti jde o něco jiného; Adomian jedná s největší pravděpodobností na vlastní pěst, přičemž se mu velmi hodí, že nejsem ve Státech s nikým v kontaktu, že jsem tu nikdy nebyla a že mě tu tím pádem nikdo nezná. Možná potřebuje nějakého hlupáka, aby za něho nastavil kůži, kdoví…

Prastarý incident z Hailey Plaza, vraždu oblíbeného státního sekretáře Cassidyho, mám tedy na triku jako soukromá osoba. Mr. Adomian prohlásil, že mi hodlá s čímkoli pomoci, ovšem, oficiálně se ke mně nezná. Moje v podstatě vynucená návštěva zámoří má jen jediné plus; Adomian, tahle šedošedá eminence, záhadný muž, pohybující se jako ryba ve vodě po všech zastupitelstvech a důležitých severoatlantických resortech EU, mi po dlouhém tahání dovolil, bych si do Států přizvala mou kolegyni v Artemis, válečnou veteránku, bývalou to Artemidu číslo jedna Gin Spal. Ne že by se jí sem chtělo, to určitě ne, je devětadvacátý ročník, není tudíž z nejmladších, ovšem, nakonec jsem ji umluvila. Potřebuju ji; umí anglicky jak rodilý Janek Käse, jezdila za moře, pobývala tu několik let, navíc, má správné kontakty na správných místech. Čistě pro případ.

Tak tu teď sedím poblíž Lem Street, pozoruju projíždějící auta s lidmi, kteří možná vůbec netuší, že se právě nacházejí na místě, které bylo v devadesátých letech prohlášeno za státní památník. Jistě právem: vražda populárního ministra zahraničí, který měl vbrzku téměř stoprocentní šanci stát se prezidentem, ať už si o něm v soukromí myslíme cokoli, zaskočila celý svět. To i proto, že tento zločin nebyl nikdy ani zčásti objasněn, a zejména pak zastírací vyšetřování vládní Battlerovy komise, neberoucí vpotaz výpovědi mnoha svědků, komise, která si vraždu státního sekretáře Cassidyho přizpůsobila k obrazu svému, aby ji později doslova hodila na krk jedinému pachateli, údajně pomatenému komunistovi Oswoodovi, to vše zanechalo na případu Hailey Plaza hořkou pachuť skvělé zorganizované vnitrostátní, a snad i mezinárodní konspirace.

V hlavě si zkouším dát dohromady kvanta informací, co jsem o atentátu z roku šedesát dva přečetla. Není to zrovna snadný úkol, hypotéz a teorií se během let objevilo nespočet a čím víc člověk o vraždě ministra Cassidyho přečte, tím víc se mu zdá být celý případ složitější.

Co do krajiny je Hailey Plaza hezké místečko. Z leteckého pohledu, nebo bráno zpředu od železnice, vypadá tohle náměstí jako placatý kalich tvořený Lem a Bussines Street, s osou vytvořenou Prime Street a její kolmicí Boston Street.

Rozlehlé, hezky upravené Haileyho náměstí je opatřeno pergolami, travnatými plochami, pahorky, a dokonce půvabným bazénkem. Vpředu na Boston Street můžeme spatřit budovu soudu, sklad papíru a hudební zkušebny.

Jdu podél Prime Street v očekávání Gin, která mi přislíbila dostavit se po vyhledání nejčerstvějších informací na netu.


Má kolegyně se objevuje už za patnáct minut, je pěkně oblečena, na sobě má pestře strakatou košili a fungl nové džínsy. Vypadá fakt bezva, i přes svůj vysoký věk. V náladě je ovšem prachmizerné; na netu zjistila, že se tématikou atentátu na státního sekretáře Cassidyho zabývá asi půl miliónu webů z celého světa. "Vyznat se v tom, nebo ty informace nějak utřídit není prostě možný," říká mi.

Je to fakt; do tohohle případu zasahuje kdekdo i okultisté a mystici. Někteří z nadšenců dokonce srovnávají konstelaci na místě atentátu se souhvězdími. Ujeté? Taky bych řekla.

Pokouším se své starší kolegyni vylepšit náladu. "Vypadáš nejen drsně, ale i elegantně, Gin, sluší ti to. Máš jiskru v oku," povídám. "Kdybys byla má vrstevnice… Hm? Asi bych ti nedala pokoj."

"Nehloupni, Dagmaro," říká Gin naoko dotčeně, ale přece jen, už tím jménem, neb normálně mě oslovuje Deny, ale i pohledem očí, dává mi znát, že jsem jí zalichotila.

Pokračujeme pomalým krokem ve vycházce po Hailey Plaza, bychom se zakrátko zastavily a bezradně na sebe pohlédly. Nyní je na řadě návrat k našemu oblíbenému námětu: má vůbec cenu něco tady podnikat?? Nejde o ztrátu našeho času a peněz Mra. Adomiana? Nebylo by nejlepší zabalit to a odjet rovnou zpátky domů?

Mně nezbývá než souhlasit, ovšem namítám, že jsme sem tedy nemusely vůbec jezdit. Už posté pak nadhazuju otázku, proč tak exponovaný muž jako Adomian, člověk pohybující se v nejinformovanějších kruzích, najal na vyřešení nevyřešitelného zrovna mě.

Gin krčí rameny a říká, že byl holý nesmysl vůbec sem jezdit.

Na chvilku se zastavím. "Mně Adomian tvrdil, že všechny důkazy byly v šedesátých letech, krátce po atentátu, zničeny a taky to, že on sám je v politické branži teprve od roku osmdesát. Prý byl předtím mimo resort. Doslova takhle to řekl."

"Já si myslím," povídá Gin, "že Adomian hodlá někoho podpořit pro příští volební kampaň. A kdybys cokoliv o atentátu čistě náhodou vyhrabala, mohlo by se mu to náramně hodit. Možná má pátračů tvého typu celé stádo a hodlá si jejich informace skládat jako mozaiku."

"I to je možný, Gin. Ovšem, před námi na případu Cassidyho vyhořely stovky expertů. Nedobrali se vůbec k ničemu, jak je známo, takže: proč bychom měly uspět zrovna my? Podle mě je šance nulová."

"Podle mě taky," povídá Gin, "i když, tvůj pesimizmus mě dost překvapuje."

Jo, z mé řeči zaznívá deprese. "V tomhle případě? Ne, nevidím k optimizmu sebemenší důvod."


Míjíme travnatý svah a vracíme se k velkoskladu papíru. Přecházíme Lemovu ulici, abychom usedly k bazénku s blankytně modrou vodou. Po Boston Street před námi i po Prime a Lem Street vedle nás sviští auta řízená lidmi, kteří si pravděpodobně vůbec nevzpomenou, co se tu v šedesátých letech událo, a možná si nevzpomenou proto, že to vůbec nevědí. Tuhle kapitolu své vlastní historie už ani neznají, antož mají na starosti důležitější věci, například svou vlastní růžovou budoucnost za pět set (doláčů).

Gin se na mě obrací s vážnou tváří: "Měla by ses rozhodnout, kdy odjedeme."

"Rozhodnout? Já?!" Mé přítelkyni to v Dallasu jak vidno vůbec nesvědčí. Návrhy na odjezd padají z jejích úst podezřele často.

"A kdo jiný? Ty jsi šéf."

"Gin," položím jí ruku na rameno, "když jsem s tebou, nikdy nejsem šéf já, pamatuj si, z nás dvou jsi šéf pouze ty."

Usměje se. "Dobře. Takže: pobyly jsme tu dva dny, byl to fajn výlet, rozhlédly jsme se, a teď navrhuju odletět co nejdřív do Evropy. S Adomianem to nějak vyřídím, pokud budeš chtít. Jistě tvé rozhodnutí pochopí."

Sice kývnu, ale jsem sama na sebe naštvaná, bývala bych se ráda blýskla s nějakou novou informací, jenže kde ji vzít a třeba i ukrást? V oficiálních archivech budou leda tak výstřižky z novin a pár drbů a v těch neoficiální, do kterých pronikneme jen sotva, nejspíš taky…


Mlčky se podél Prime Street vracíme k našemu hotelu a Hailey Plaza necháváme za svými zády i se skladem papíru, s jediným později zavražděným vrahem Oswoodem, s limuzínou se sekretářem Cassidym, i s travnatým pahorkem, z něhož dle Battlerovy komise dozajista nikdo nestřílel, neb desítky svědků ochořely na uši, případně prostě podlehly omylu.

Zítra odletíme s Gin do Evropy. No co… pořád nemůže být posvícení; aspoň, že nám vyšel případ Hornych, koneckonců, byl to velký úspěch, hlavně pak výlov archivu SS-Sonnenschein divize z Černého jezera. A teď? Co na tom sejde, že to vzdáme? Nevyřešitelné zůstává nevyřešitelným a to tenhle případ bezesporu je. Takže…? Takže se vrátím na VIÚ k Milošovi a taky domů ke své kočičí britce. Gin zůstane s rodinou ve Španělsku… Costa del Sol, achjé, kdo by tímhle krásným místem pohrdla, že…? Faktem zůstává, že pokud teď Dallas opustíme, ztratíme nejspíš možnost pracovat napříště pro vlivnou šedou eminenci Mr. Adomiana, o němž už nejspíš nikdy neuslyšíme. No… třeba bude sám rád. Třeba celou tuhle záležitost využije k tomu, aby se nás elegantně a provždy zbavil. Však už to jednou zkoušel, v případě klíče v kauze Hornych.

Tja… vždycky mě napadá fůra průpovídek k okomentování situace a najednou ani ň… Potřebovala bych nějaké vlastní, originální haj hou. Ale ani to bohužel nemám… Možná proto, že nejde o grotesku...


V hotelu společně s Gin zabalíme svých dvakrát pět švestek a zajistíme sobě telefonickou rezervací letenky nach EU. Má starší kolegyně do Madridu, já o něco dál směrem k hoře Říp. Snad tam ještě, úlala, zemský ráj to na poklep, pořád stojí, pokud ho někdo nesebral a neodvez do sběru... Vlastně, co na tom sejde, poslední charakter kníže Sámo už celá staletí nežije a koho by to dnes štvalo?



******


Áchich, áchich, stávají se věci… stávají se zvraty…

Když se s Gin večer procházíme před hotelem, zastaví u kraje chodníku žlutavé taxi. Nebereme ho nazřetel až do doby, kdy se otevře okénko. Voskově rozteklý profil Mra. Adomiana nelze přehlédnouti ni v příšeří.

Mrknem na něj, mrknem na sebe, neřekneme nic, ale kdyby teď vstoupil Kindziulis, určitě by ze sebe vypravil nějakou úžasnou pitomost o tom, že taxíkář není meteorologem, nebo tak něco, leč my usedneme do vozu mlčky.

Kultivovaně parfémovaný lakýra za volantem není dle hadrů a tváře řidič taxi, nýbrž nejspíš některý z fízlovské ochranky Jeho Adomianovy tajemné Voskovosti.

Nejedeme dlouho, ovšem beze slov. Pak taxi v tiché vedlejší ulici stane. Řidič vystoupí a ztratí se z dohledu.

"Přiletěl jsem do Texasu kvůli vám. Takže?" zeptá se bez pozdravu Mr. Adomian, alias Wax face, jen co nastoupí do taxi.

"Těžko říct," nato já.

"Vaše první dojmy?"

"Umm!" hýknu hlasitě. Co mu mám sakra říct? Dojmy, dojmy, sakra, dojmy… Nadechnu se: "Vůbec tu situaci nechápu, hlavně proto, že celý atentát musel být podle všeho velmi nejistý. Při dvou předpokládaných střelcích dokonce skoro nemožný. V reálu jich, myslím, muselo být mnohem víc, tak pět, šest."

"Hm. A dál?"

"Prostě vůbec: všecko je nejisté. Kdyby tehdy silně pršelo, Cassidyho vůz musel mít nasazenu neprůstřelnou střechu, to znamená: atentát by bylo nezbytné odložit. I tohle měli spiklenci určitě v plánu, z čehož plyne, že existovala další variant střelby někde jinde. Někam jinam by se ale ten samý den nestihli přemístit; čili: buď v Dallasu existoval atentátnický oddíl číslo dvě, anebo pravděpodobnější… plán střelby na jiném místě v jiný den. To je ale rovněž velmi divné, protože připravit takovouhle věc není práce na dvě hodiny. - To všechno ovšem dávno víte i beze mě, že?"

"Vím."

"Jo," řeknu dál, "celkem mě pobavil film, kde jsou odvoláváni sekreti stojící vzadu na stupačkách na Cassidyho limuzíně. Jeden z nich malomyslně rozhazuje rukama, jako by říkal: co je tohle za blbost?! to snad nemyslíte vážně! - I tohle svědčí o faktu, jak obrovskou moc museli spiklenci mít. K tomu připočítám i skutečnost, jak málo lidí stojí v místě atentátu. Všiml jste si toho? Ulice byly obsypány davem, ale na místě činu stojí pouze jednotlivci. Proč asi?? Zacláněli by střelcům? Jako oni dva odvolaní sekreti na limuzíně, co museli pryč?"

Adomian kývne a já pokračuju.

"To, že střílel sám řidič limuzíny vylučuju, přestože v jeho ruce něco jako pistole vidět je. Ovšem žádný záblesk, žádný kouř... Musela by to být jedině ona speciální beznábojnicová vietnamská pistolka, co není slyšet, vidět... atd. Ne, vážně, že by střílel řidič je blbost. I když připouštím, že jeho počínání vypadá velmi podezřele: místo aby odfrčel rychle pryč, courá se mezi střelami tak dlouho, až je Cassidy mrtvý."

Adomian zamyšleně přisvědčí: "Mhm. A co podniknete dál?"

Vyměníme si s Gin pohled. Než stačí má parťačka promluvit, spustím já: "Chci si náměstí prohlédnout z pozice střelce. Puškohledem. Opatřím si nějakou neškodnou flintu s dioptrem a zkusím se vžít do kůže střelců. Jen tak pro zajímavost."

Gin zalapá po dechu. "Chtěly jsme přece odletět??!! Dohodly jsme se!!"

"Co….? Jo, jo, já vím, Gin, ale… rozmyslela jsem si to. Nechci se jenom tak vzdát."

Má parťačka mávne vztekle rukou. "No jak myslíš. Tak holt odletím sama."

"Ne, Gin! Potřebuju tě tu! Musíš tu zůstat se mnou!"

"Nevím proč."

"Máš zkušenosti z bojů, musíme to společně probrat."

Vrtí hlavou. "Taková blbost!"


Adomian nebere náš spor vůbec na vědomí. "Výborně. Proberte to společně a dejte mi vědět na mailbox. Mé číslo volejte zásadně z telefonní budky, nikdy prosím jinak, pamatujte si to. - Kdyby byly výdaje," v jeho ruce je opětovně kreditka, "na tomto kontě je dostatek prostředků."

"Díky, třeba se nám budou finance hodit. Plánuju najmout elitního hackera, aby se nabořil do některého neveřejného archivu. Co kdyby náhodou."

"Hekra?!" opáčí Gin a znovu zavrtí hlavou. "Jsi blázen, Dagmaro!"

"Možná, ale za zkoušku nic nedáme. A rozhodně se dál budeme orientovat i na nejslabší článek atentátníků. Líp řečeno na nejslabšího člena jejich týmu."

"To má být kdo?" zeptá se mě se zájmem Mr. Adomian a je stejně překvapený jako má kolegyně v Artemis.

"Rain man, líp řečeno umbrella man - muž s deštníkem. To je jediný z nich, kterého se podařilo vyfotit."

"Ten k nim nejspíš vůbec nepatřil," ohrnuje nos Gin.

Náhle mě osvítí duch svatý. "Patřil k nim," tvrdím s jistotou. "Jestli sis podle fotek všimla, jakým stylem drží tenhle chlapík svý paraple, musí ti být jasné, že si jenom tak nestínil."

Gin znovu nesouhlasí. "Proč by si nemohl jednoduše stínit? Tehdy svítilo pichlavé slunce."

"Vím, je to na dobových fotkách vidět. Jenže: být světloplach vzal by si protisluneční brýle, a za druhý, drží deštník kupředu, odkud šla záře, nýbrž vodorovně nad sebou a strašně vysoko, jako když Herr Pan Tau skáče z výšky nebo jako když někdo dává někomu signál. Zkrátka velmi nápadně. A je i nápadně oblečen. Ten chlap byl prostě ne-pře-hléd-nu-tel-ný.

Gin stále jen vrtí hlavou. "Jak chceš prosím tě po těch letech najít chlapa s deštníkem, když se to ani tehdy nikomu nepovedlo?"

Tohle zajímá i Adomiana, jenže já odpověď zatím neznám. "Mám plán, ale teď o něm nechci mluvit."

"To zní skoro jako když žádný plán nemáš, Deny," šklíbí se Gin a není daleko od pravdy.

"Dobře," uzavírá neplodnou diskuzi Mr. Adomian. "Pracujte na tom a informujte mě přes mailbox. Opakuju, že mi nejde o vypátrání vrahů, nýbrž o jakýkoli záchytný bod, případně pouze o vaše podnětné závěry. – Dámy… nashledanou."

Adomian vystoupí a následně se do vozu vrací šofér-lakýra, by nás zavezl zpět k hotelu Beleví, kde to nejni levý… tralala…


Cestou mlčíme, neb Gin je naštvaná z toho, jak rychle jsem změnila názor na náš odjezd. Nezazlívám jí to, přestože v tom nebyl zlý záměr, jednala jsem instinktivně; nic lepšího mě zkrátka nenapadlo.

Později své kolegyni oznamuji, že jsem dostala chuť na dámskou jízdu a z hotelu vzápětí odcházím. Opravdu mám chuť. Dala bych si líbit společnost nějaké žluté růže z Texasu, prostě pěkné blondýny, jakou je třeba zpívanda Jeanette. Hmhm, proč ne, jenže to by mě rozptylovalo při práci, takže do žádného Sapfó klubu nejdu, nýbrž se pěšky vracím na Hailey Plaza, lehám si na trávník a zkouším do sebe nasát tamní atmo; tamní vůni. Zkrátka pochopit tohle místo.

Ležím na zádech, dívám se na oblohu a představuju si, že kdesi za mnou stojí za laťovým plotem jeden ze střelců. Představuju si zvuky jeho výstřelů i povyk okolostojících lidí. Jak to jen tehdy v šedesátém druhém mohlo jenom být…?


Má selanka v podvečer je evidentně na nic; usínám a budí mě o půlnoci chlad. Rychlým krokem celá prokřehlá dodrkotám zpátky do hotelu Beleví… Beleví… tak to končívá a to mě nebaví.


Gin se při mém příchodu na pokoj probouzí. "Už doma?" diví se.

"Sí, seňora. Pár tanečků a úsměvů v příšeří ladies only klubu." Vlastně to ani lež není, říkám jen to, co chce má kolegyně slyšet…

"Guat. Bessa ois nix," odpoví rozespale, pamětliva mého bavorského původu.



******


Další ráno se hned po snídani vypravím do obchodu, bych si odtud přinesla vzduchovou pušku s dioptrem z lovecké kulovnice. Místo šroubků lepící páska.

Má starší kolegyně mě provází zvláštním pohledem.

"Byla jsem v místní Lověně, Gin," vysvětluju a podávám jí puštičku.

"Koukám. Jen pořád nevím, co si od toho slibuješ."

"Těžko říct. Přinejmenším způsobíme rozruch."

"A?"

"Třeba někdo znervózní a vyjede po nás." Vzápětí k Gin napřáhnu ruku jako Harmonika k Cheyennovi. "Hey!" můj hlas zazní drsně. "The gun!"

Vrací mi pušku s pobaveným výrazem. "Už jsem myslela, že nejsi ve své kůži."

Gin se lehce pousměje, načež jí zazpívám:

"Waschmaschinen leben länger mit Calgon! Papapa! - - - Když jsem byla malá, má máma pořád koukala na sat. Tehdy to vlastně ještě sat nebyl."

"A tys koukala s ní, viď?"

"Jojo, přemíra reklam si holt vybrala svou daň," zkonstatuju smutně. "Mann, ist der Dickmann!" zahuhlám pak, jako bych měla plnou pusu tlusté (=dick) koňakové špičky od firmy Dickmann.

Má starší parťačka se konečně rozesměje a udělá mi tím velkou radost. Koukne na mě jak na malou Jardu. "Že si to tak dobře pamatuješ."

"Nějak mi to utkvělo v hlavě. Pamatuju si spoustu blbostí; Ist der neu? Nein, mit Perwoll gewaschen."

"Já na televizi nikdy neměla čas."

"Jo jasně, mělas praktičtější starosti, živit Hornycha a vaši dceru... Jenže já coby dítě byla ve dvojím ohni. Za totáče v pracovně táty furt vyřvávali Alexandrovci, anebo aspoň dráťák kvůli tajným poplachům, víš tamty trumpeťácký famfáry padadadá, padadadá, a tak jsem sedávala s mámou u telky; á-er-dé, cet-dé-ef, bavorsko… Máma byla vychovaná česko-německy, a i když se její rodiče v jisté době raději počeštili z Müllerových na Milerovi… pořád němčinu postrádala. Máma chytala tátovi německé zprávy a nedělní politické diskuze, víš, ty co chodily v poledne, překládala je, a on je nosil armádním soudruhům k analýze. Táta měl v pracovně odladěnou Svobodku a taky z ní psal nějaký zápisy.

"Takže soudruh jak brno."

"No… spíš rusofil. Ale nikdy nebyl práskač, co udává sousedy. Vždycky říkal, že posudky píše podle jednoho vzoru. Vůbec ty lidi neznám, vykládal, přece jim nebudu strkat nos do bytu.

Tátovi taky nainstalovali ten dispečerskej telefon, černín, a když ho v noci zavolali, šel. Před nedávnem mi říkal, že jako rovnováha k hlavicím, co měl Západ v Tölzu, byly někde pod Krkonošema, v podzemí, ruský hlavice. Nevím, jestli u nás nebo v Polsku, ale ty prostory, silnice a haly, měl postavit už Wehrmacht za druhý světový."

"Říkalas, že jste žili dva roky v Mnichově."

"Jo, to je pravda, skoro tři, Minga je můj druhej domov. Nevím, proč tam tátu poslali, ale co tam ve skutečnosti dělal. Údajně něco z obchodem, ale myslím, že to byl jen oficiální kec, nikdy jsem se ho na to neptala. Asi byl velký zvíře, protože jednal se spoustou důležitejch lidí spatra."



******


V deset dopoledne se znovu vypravíme na Hailey Plaza. Já, coby novodobý David Crockett, flintu s kukrem přes rameno. Je poněkud dekadentní mašírovat po tomhle místě s nenabitým vzduchovým manlicherovským karkánem, které by správně mělo být mauserovkou.

Musíme zapůsobit, když chodíme po náměstí a já porůznu opírám zbraň tu o strom, tu o lucernu, a mířím na jedoucí auta. Zprvu si nás nikdo nevšímá, ostatně v dolní části náměstí se chodců vyskytuje jen málo, ale když se vzduchovkou zavítáme i do šestého poschodí skladu papíru, odkud v osudný den podle Battlerovy komise zabil státního sekretáře Cassidyho jediný střelec, vyšinutý Oswood, a kde je teď zřízeno muzeum, zavolají na nás policii. Jejich hlídka nás čeká přímo před vchodem.

"Koukni, Gin," povídám písní, "eins, zwei, Polizei."

Vůz s rozsvícenými světly, dva kluci a holka v černých uniformách. Dělají dojem profíků; chovají se korektně, přičemž vzbuzují svým vzhledem respekt. Zda jsou v reálů tak drsní, jak vypadají, těžko říct.

Pokouším se svým nepříliš kvalitním Oxfordem převést celou věc s puškou v žert, když lehkovážně tvrdím, že jsem Oswoodova vnučka. Poldů se tohle očividně dotkne, zřejmě jsou na téma atentátu dodnes citliví, a skoro to vypadá, že nás chtějí sebrat.

Trochu se uklidní až po zjištění, že netřímám v ručce opravdovou kulovnici, nýbrž maketu Púchov v podobě vzduchovky, vhodné leda k zahánění špačků, a když se pak do rozhovoru namontuje svou perfektní ami-anglinou Gin, aby jim, well I don't think so, řekla, že jsem spisovatelka, co se kvůli inspiraci potřebuje vžít do kůže atentátníka, zdá se být konečně vše v okayi, a všechny policejní pochybnosti rozptýleny.

Zapíšou si nás, vrátí nám pasy, a dozvíme se, že není vhodné nositi veřejně obnaženou pušku a mířiti s ní po okolí, protože stav a druh zbraně nemůže na prvý pohled nikdo poznat. Následně z policejního vozu vyčarují staré noviny s tím, že máme po náměstí přenášet pušku pokud možno zabalenou.

Policejní vůz mizí z dohledu a s ním odjíždějí i jejich kolegové ve dvou civilních autech na protější straně Hailey Plaza, kde byli zrovna tak nenápadní, jak bulharský kriminalista z normalizační detektivky, šmírující své okolí dírkou v novinách.

"Docela by mě zajímalo, Gin, kdo nás práskl," nadhazuju otázku přímo hamletovskou.

"Moh to být kdokoli, nejspíš někdo z muzea."

"Jo."

Přecházíme po travnatém pahorku, odkud v šedesátých letech podle mnoha svědků střílel jeden z atentátníků. Některými zdroji byl označován za bývalého dallaského policistu Rose Blacka, podle Nothingova filmu to zas měl být vojenský pilot a veterán bizarního vzhledu jménem Martin Harrie.

Opírám se zády o zídku pergoly, pušku ve střelecké pohotovosti. Jak se tak dívám do dioptru, ruty, šuty, Arizona, Dallas, moc se mi má pozice nezdá.

"Gin?"

"Hm?"

"Co ty na tohle místo?"

"Lepší než sklad papíru, ale jinak nic moc."

"Že jo, blbý úhel. Vůbec se mi to nelíbí. Koukni, na Potrougherově filmu je vidět, že Cassidyho střelili odtud ze svahu nad pravé oko. V tom pádě by ovšem nemoh mít odloupnutou lebeční kost na pravé skráni a díru po výstupu střely na temeni vpravo. Musela by být vzadu vlevo, nemyslíš?"

"Zřejmě."

"Mělo jít o nástřel, o tangenciální ránu, snad expanzivní střelou. Jenže jak sakra můžeš někoho tangenciálně zasáhnout zprava na pravou část hlavy? To je přece blbost. Musela bys střílet buď přímo zpředu, tedy támhle ze  železničního mostu, anebo z travnatého pahorku vlevo naproti. Isn't the true over there?"

Má parťačka stahuje ústa do úzkého kolečka, prohlíží si terén, pak přikládá k oku dioptr pušky a přikyvuje. "Nejspíš ano, Deny. Nejspíš ano..."

Vracíme se na cestu kolem místa, kde celý atentát natočil podnikatel Potrougher, bychom se volným krokem doloudaly zpět ke skladu papíru. Jedno z kolemjedoucích aut přibrzdí u chodníku. Z jeho otevřeného okénka vyhlédne objektiv a… you say kees, please! - cvak, cvak, a už nás mají zvěčněné. Auto se zahvízdáním gum vyráží do neznáma, aby za Hailey Plaza odbočilo vpravo, ve směru Forth North.

"Gin, na tom autě byl nápis. Nějaké Daily News či co, zřejmě telka nebo noviny. Budeme slavné."

"Po tom vůbec netoužím," nato Gin otráveně.

"Tý jak Dallas, tý jak Daily News," zpívám si cestou do hotelu bezstarostně.



******


Muž za stolem do sebe obrátil sklenku režné a ještě chvíli váhal. Pak zvedl telefon, zmáčkl jednu klávesu, opakovaně zavěsil, aby poté vyťukal další, tentokrát třímístné číslo.

"Klenski."

"Worms. – Máte už zprávu?"

"Jsou na náměstí druhý den, pane. Dnes sebou měly pušku. Zkontrolovali jsme je policií."

"Slyšel jsem. Proč mi vlastně voláte, v tuto hodinu?"

"Nastaly problémy."

"S těmi ženami?"

"Ano."

"Problémy jakého druhu?"

"Prověřili jsme podle policejních záznamů jejich pasy."

"A? Jsou v pořádku?"

"Pasy v pořádku jsou, ne tak ty dvě ženy. Jejich skutečná totožnost je neznámá."

"Mhm."

"Tohle už taky víte?"

"Co? Ne. Nevím."

"Aha. - A co s tím máme udělat?"

"Už jste je identifikovali?"

"Zatím ne. Chystáme se."

"Tak to nechte být."

"Prosím?!"

"Povídám nechte jejich identifikaci být."

"Dobře, ale…"

"Žádné ale, Klenski, postarám se o to sám."

"V pořádku. A… ty dvě byly nafocené… máme je zmedializovat?"

"Jen minimálně. Něco lehce negativního. Zdůrazňuju leh-ce, nic nápadného. A soustřeďte se na tu mladou, tu starší nechte úplně mimo, jako by tu nebyla, ručíte mi za to."

"Ale proč?"

"Je to v našem zájmu. Berete na vědomí, Klenski?"

"Beru na vědomí."

"Okay. To je všechno. Ozvete se mi do dvou dnů, pokud se do dvou dnů neozvu já vám."

"Jak si přejete."

Klenski zavěsil a otřel si hřbetem ruky orosené čelo.



******


Na druhý den ráno se nestačíme divit. Se snídani, kterou si s Gin necháme přinést až do postele, bodejť ne, kdy vše platí Adomian, nám číšník na tác s pizzou naservíruje i výtisk Texas Top Headlines. Kdy je upozorněn, že jsme si žádné noviny k snídani neobjednaly, pokrčí úslužně rameny s tím, že výtisk ležel přede dveřmi, a on tudíž myslel, že… bla, bla.

Ještě před snídaní milé noviny prolistujeme. Nójo, je tam, má fotka zpatlaná stylem, že by mě vlastní máma nepoznala, a u fotky článek o tom, že… tajemství Hailey Pizza… vlastně Plaza dodnes přitahuje turisty různého druhu z celého světa, jako například tuto extravagantní mladou ženu s doprovodem, která na tomto náměstí tráví už třetí den.

"Co ty na to, Gin?" zajímám se. "A pročpak neotiskli i tvou fotku, hm?"

"Asi proto, že mě berou jen jako doprovod, jak napsali, nepřipadám jim důležitá. Koho by zajímala stará bába nad hrobem?"

"Ten článek je divný," polemizuju. "Rozhodně nezní přátelsky."

"Hm… možná jim jdou samozvaní pátrači za ta léta už na nervy."

"Možná. Ale jejich tón se mi stejně nelíbí. O mé vzduchovce nenapsali ani slovo."

"Zatím," povídá Gin lakonicky. "Třeba to ještě napraví."

"To by měli," nato já. "Hodlám jim totiž poskytnout interview."

Mou starší kolegyni tenhle nápad dočista vyděsí. "Nezbláznila se??!!"

"Vůbec ne, je to součást mého plánu. Řeknu jim, že se nám ohlásil informátor, který zná identitu muže s deštníkem. Uvidíš, jaké tóčo tohle info spustí."

"Dagmaro, tobě vážně přeskočilo! Uvědom si, že nejsi v Česku, kde by ti někdo, třeba tvůj kamarád major Šíma, pokryl záda!!"

"Vím, je to riskantní, ale… ve zvláštních případech… co počít?"

Na citát z Le secret des flamands nenalézá Gin odpověď, pouze s nepochopením třepe hlavou.

"Koukni, Gin, vím, že máš na mysli omezení rizika na minimum, jenže když nebudeme blafovat, nezjistíme nic a pojedeme domů s ostudou."

"Dělej, jak myslíš, ale být na tvém místě, dobře bych si to všechno rozmyslela."

"To udělám, Gin. Ty bys zatím mohla kontaktovat své někdejší kámoše, hlavně pana Richardse, který byl okolo atentátu na ministra Cassidyho ve funkci všemocného ředitele a současně tvůj řídící orgán, takže by ti moh –"

"Nemoh, kruci!!" Má kolegyně tahle dvě slova skoro vykřikne. "Fakt jsi, Dagmaro, tak prostinká, že si myslíš, že by mi jediným slůvkem cokoliv řekl, i kdyby něco věděl??!!"

Zase Dagmaro… Že jsem ji musela vytočit!

"Ale ne, Gin, jen by nás mohl lehce nasměrovat."

"Nepadá v úvahu, jsme tu inkognito, zapomínáš?, takže žádné mé dřívější kontakty nebudou! S tím se už laskavě smiř."

"Okay, promiň." Netušila jsem, že ji tenhle návrh tak rozlítí. "Zapomeň na to, nechtěla jsem tě naštvat a tvé rozhodnutí samosebou hodlám respe-respe."

Zatváří se nasupeně, a mlčí.


Opouštím pokoj 102, kde zanechávám svou parťačku jejímu spravedlivému hněvu, který mě popravdě řečeno dost překvapil, neb obvykle reaguje přiměřeně vyrovnaně svému věku, a vydávám se před hotel Bellevue, bych tu, v ruce noviny s příslušným článkem, odchytla taxi, jelikož vůbec nemám potuchy, jak jinak kýženou redakci nalézt.

Taxi chytám well… wellmi snadno, zřejmě krouží kolem Beleví, kde to nejni špatný, jak žlutí supi, a jeho řidič, když zaslechne mou zevropštělou anglinu, trošku zavětří, ale to už usedám na zadní sedadla, on se na mě usmívá a já zadoufám, že až se otočí příště, nebude z něj Fantomas kontra Scotland Yard, či jiná fotogenická tvář.


V redakci Headlinů se mě zprvu nikdo nevšímá. Pak mě přijmou doslova s otevřenou náručí: jsou vstřícní, velmi příjemní, vyslechnou mě, pokývají načesanýma hlavinkama, vycení drahý porcelán, nabídnou mi kávu, okay, understand, ain she sweet, a nechají mě chodit po redakčním objektu, jako bych byla duch. Rozdělat na chodbě oheň, určitě by si přišli ohřát ruce.

Celé to má jedinou vadu: to, co jsem jim řekla, je vůbec nezajímá. Pochopím to velmi brzy a velmi brzy se přestanu namáhat. Nezveřejní tady, zveřejní jinde.


Následuje další cesta taxíkem, tentokrát k nejbližšímu bulvárnímu kanálu TVDS Channel. Tady mé informace velmi ocení, obzvlášť když zjistí, že za ně nepožaduji honorář. Chvíli mě obecně zpovídají a pak jim řeknu o muži s deštníkem. Lépe řečeno to, že znám informátora, který mi odhalí jeho totožnost. Totožnost člověka, který údajně ve dvaašedesátém na Hailey Plaza odstartoval atentát na prezidentského kandidáta, státního sekretáře Cassidyho.

Bulvární redakce je mým interview nadšena. Myslím, že mi o muži s deštníkem nevěří ani slovo, ale současně je jim pravdivost této výpovědi úplně ukradená; jde jim pouze o sólokapra na jedny večerní šokující televizní zprávy v hlavním vysílacím čase. Po nich klidně potopa.



******


Telefon nezvonil ani vteřinu.

"Worms."

"Klenski. - Víte už o tom?"

"Vím o tom, protože jsem on tom už slyšel."

"Aha. - A co s tím budeme dělat?"

"Špatná otázka. Správná zní: co si o tom myslíme."

"Tak tedy, co si o tom myslíme?"

"Těžko říct."

"Co prosím?"

"Nic. – Milerovou sledujte po všech stránkách. Ve dne v noci."

"Rozumím. A tu starou dámu, co je s ní?"

"Tu vynechte. Vyjma jejích rozhovorů s Milerovou. Všechny materiály a odposlechy rovnou ke mně. Zařídím jejich vyhodnocení sám."

"Jak si přejete. A… máme podniknout nějaké… ehm… opatření, aby Milerová opustila… ehm… město?"

"Zatím ne."

"Chápu, ovšem… mohlo by se zdát, že její odjezd by vyřešil všechny naše problémy."

"Zdání vás neklame, vyřešil by, jenomže přímými akcemi vůči ní bychom na sebe upozornili."

"To je pravda. Kdy se vám mám znovu ozvat?"

"Ozvete se mi, až budete mít nové zprávy k vyhodnocení. – Pokud nové zprávy k vyhodnocení nebudu mít dřív já. V tom případě se ozvu prvně já vám."



******


Následující tři dny trávím sama v hotelovém pokoji č. 102 studiem materiálů o atentátu na Jima Cassidyho. Proč sama? Protože má starší kolegyně utrpěla lehké fibrilační potíže a odešla s nimi na pár dní na místní kliniku, by ji tu dobře vycentrovali srdíčko.


Sedím, občas ležím, trčím na pokoji jak svatá Deny samotřetí a blbnu si hlavu množstvím článků i úvah, které byly o atentátu zveřejněny tehdy, po letech i dnes. Mno… k ničemu to není, přestože se mocí mermou snažím objevit nějaké vodítko, něco, co ostatním uniklo, nějakou důležitou maličkost. Ne, neobjevím samosebou ani stéblo, jinak řečeno ani zblo.


Další den mi už hrabe, a tak se opět vydávám do terénu. Dostávám se na místo, odkud onehdy natáčel průmyslník Potrougher, provázený svou půvabnou sekretářkou. Přemýšlím, zda byl jeho film skutečně manipulován, a co mohlo způsobit podivné světelné efekty na něm, jak je vůbec možné, že vládní vyšetřující komise viděla tenhle film s přeházenými políčky a jak mohlo v nejdemokratičtější zemi světa dojít k tomu, že tenhle dokument byl veřejnosti ukázán až po bůhvíkolika letech.


Jsem zamyšlená až do okamžiku, kdy za mnou zapráská výstřel.

Scheiße!!! Come away Melinda!!!

Bouchnu sebou o zem a přilepím se na trávu.

Prásk!! – Prásk, prásk!! Další tři rány i se zahvízdáním kulek. Pak ticho.

Poslouchám svůj dech a třesu se strachy. Co když znovu nabíjí? Nebo pořád ještě míří?

Plazím se směrem k pergole. U jeho bílé zídky se konečně cítím bezpečněji. Nečekala bych, že prožiju něco podobného, co se událo tehdy ve dvaašedesátém doslova na vlastní kůži.

Pomalu usedám a vykukuju zpoza zídky směrem k vršku travnatého pahorku. Nejsou tam vidět ruce s puškou ani proplešlá hlava s domalovaným obočím. Nikoho není vidět, střelec už zřejmě zmizel. Ne, zabít mě určitě nechtěl. Kdyby chtěl, udělal by to.

Vyklušu na travnatý svah a tam to spatřím. Uchycené na plotu, skryté pod křovím. Přehrávač s magneťákem se založenou kazetou. Nechybí papír s kostrbatým písmem: Next time…

Jako že příště to bude nejspíš naostro. Hmmm…. fajn, decentní hrozba, leč velmi účinná.

Přetáčím kazetu, tlumím velmi hlasitý zvuk z patnáctky na dvě a znovu si výstřely pouštím. Docela dobrý nápad, pachatel mě parádně vyděsil.

Nápadu sejmout z přehrávače otisky se upřímně zasměju - jsem dočista jak Miss Marple.


Sedám si na trávu, vyjímám z přístroje kazetu, celý přehrávač obracím a ze všech stran prohlížím. Vypadá obyčejně, dost použitě. No co, aspoň mám zadarmo suvenýr…

Už už chci vstát a vrátit se do hotelu, pak si to ale rozmyslím a z vrozené důkladnosti otevřu víčko, bych z příslušného prostoru vyňala baterie. Gotcha! Trefa do černého! Pod nimi stkví se servisní štítek! Takový, jimiž opravny přelepují jeden ze šroubků, by bylo zřejmé, zda se uživatel v záruční době v přístroji nerýpal neodborným šroubovákem.

Stadford Electronics, 48 Patchen Avenue, Brooklyn, New York City stojí tu černé na bílém. Jojo, hezké, skoro jako by mi pachatel zanechal vizitku se svým jménem. Celé to potvrzuje mou teorii, že nešlo o profíka.

S tím souhlasí i má parťačka Gin, když ji později na klinice o audiostřeleckém incidentu informuju.

Uf, uf… Uf to vypadá, že poletím do Nového Yorku… Předtím si musím připravit legendu o kamarádovi z cest, který si u mě zapomněl magič a jehož adresu od opravárenské firmy potřebuju. Když budu dostatečná pipka, snad mi to brooklynští servisáci spolknou.



******


Klenski se díky vývoji událostí necítil dobře. Když se na jeho stole rozblikal služební telefon, byl si téměř jistý, kdo volá. Worms má nepochybně víc informačních zdrojů než jenom jeho.

"Ano?" zeptal se.

"Worms."

"Ano."

"Jste zpraven o událostech?"

"Jsem."

"Znáte důvod odletu Milerové do New Yorku?"

"Neznám. Vy ano?"

"Kdybych ho znal, nevolal bych dřív, než jste měl volat vy mně."

"To je jasné. – Nestihli jsme bohužel instalovat odposlech na Bryardovu kliniku, kde se odehrál poslední rozhovor Milerové s tou starou paní."

"Proč jste rozhovor nesejmuli z okna nebo přes mobil?"

"Nastala potíž: Na oknech kliniky mají žaluzie a Milerová nechala mobil v hotelu. Co se nanovln týče, nebyla rovněž žádná možnost."

"Nechala mobil v hotelu záměrně?"

"To nevíme, možná… ale v New Yorku ji budeme mít stále pod kontrolou."

"Dobře. Informujte mě hned, jak se vrátí do Dallasu. – Pokud vás o aktuální informace nepožádám dřív já."

"Spolehněte se."



******


New York, New York… such a wonderful city, but the men it's burn it down… jéjéjé…

Jo, dvě písničky v jedné, vím, vím, ale směska je přesně to, oč v tomhle městě běží: prostě všehochuť složená ze všeho, toť York, jenž zove se Novým.

Žádná turistická akce z mé strany se nekoná, i když bych si město ráda prohlédla. Takže frčím taxíkem rovnou do Brooklynu, přestože by podle pana Cohena měl být jako prvý tejknut Manhattan. O Berlínu neuvažuji vůbec :-)


V příslušném opravárenském elektru na Patchen Avenue se pokouším hrát naivní turistku a ještě horší anglinou než obvykle, miloučkým stylem my brother he sick, mámím z prodavačky adresu majitele rádia. Prodavačka je pěkná holka, dělám na ni oči a když zjistím, že se nešklebí, mé oči ještě zesílí.

Věnuju jí jednoznačný úsměv poté, co mi adresu majitele rádia načmárá na prázdnou účtenku. Ta holka je určitě lesba, a má sexy krček - škoda, že nemám víc času…

Tak; teď přijde na řadu majitel střílejícího kazeťáku, bydlí na východní 53. ulici. Co to bude za fešáka?


Nejsem tak hloupá chytruška, bych nepodnikla minimální bezpečnostní opatření; posílám Gin esemesku s adresou, na kterou mířím, a pak navštívím hračkářský obchod. Majitel střílejícího kazeťáku není podle všeho profík, takže ho i imitace beretty může eventuálně vyděsit.


Za půl hodiny už stojím před příslušným barákem na 53. s kazeťákem v ruce a plastovou bouchačkou za pasem. Pod bundou samože.

Vybíhám do třetího patra, kde mi dveře s jmenovkou Lorenz otevírá mladší štíhlý chlapík v bílé košili a kravatě. Vypadá jako slušný člověk.

Držím kazeťák okázale před sebou.

"Oh gosh…" po vteřině smutně přikývne, jakože jo, co počít, je to v háji.

Mimoděk rozpínám bundu tak, aby vykoukla pažba mé zbraně.

"Co s tím chcete…?" zeptá se.

"Nemusíte se bát, mám ji jen na ochranu. – Potřebuju s vámi mluvit, nic víc, nic míň."

"O my God…" zaštká znovu bílá košile smutně.

"Mohu dál?" zeptám se.

Kývne. "Jak jste mě našla?"

Ukazuju opravárenský štítek z bateriového prostoru přehrávače. "Měla jsem štěstí, kdyby nebyl rozbitý..."

"Nebyl rozbitý. Nechal jsem upravit zesilovač a vyměnit reproduktor, kvůli vyšší hlasitosti, abyste ho na náměstí vůbec slyšela." Bílá košile smutně kýve hlavou, jako by dodával: jsem to ale idiot, milé děti...

A kdybych už na náměstí už nešla?" zeptám se.

"Sledoval jsem vás. Kdybyste tam nešla, poslal bych vám magneťák na hotelový pokoj."

"Mhm, jasně..."

Nabízí mi židli, kterou přijímám a alkohol, který odmítám.

"Proč?" zeptám se, když můj hostitel vytrvale mlčí.

"Někdo mi poslal kazetu s vaším televizním interview a pak mi volal cizí chlap. Řekl mi, že se pořád ometáte na místě činu a že proti vám musím ve vlastním zájmu zasáhnout. Já strašně zpanikařil a chtěl vás nějak vystrašit, abyste nechala celou věc být. Vzal jsem si dovolenou a… vím, nebyl to nejšťastnější nápad, ale… jak říkám, propadl jsem panice."

"Hm…" Teď musím být móóc opatrná, abych se neukecla, že vím, že nic nevím. "Máte ponětí, kdo vám tu videokazetu poslal a kdo vám volal??"

"Přesně ne. Moh to být někdo z bývalých kolegů mého otce, pravděpodobně, ale proč mi ji poslali, netuším, odesilatelem byla nějaká firma, poštovní box."

"Jo."

"Kdo jste vy?"

"Soukromá vyšetřovatelka," říkám.

"Odkud? Máte přízvuk."

"Jenom přízvuk? To jste shovívavý. Čekala bych, že řeknete, že mluvím anglicky jak prase." Spojím ruce za hlavou. "Vraťme se k mému interview."

"OK," kývne bílá košile. "Co přesně po mně chcete?"

"Pravdu, pane Lorenzi. Zaručuju vám, že nebude zveřejněna. Ani ten váš neobratný pokus se střílejícím magneťákem, i ten si nechám pro sebe."

"Rád bych vám věřil, ale…." Vypije sklenku do dna. "Jsem z toho všeho unavený, trvá to už tolik let… pořád se jen bojím, že se tu jednou někdo takhle objeví… jako dnes vy… někdo, kdo mě odhalí…"

"Každá pravda vyjde jednou najevo," získávám čas.

Chvíli mlčí. "Ozval se vám už tamten informátor?"

"Kvůli muži s deštníkem? Ozval," blafuju.

"Aha… Takže byste mě našla i bez magneťáku…"

"To jistě," zalžu naprosto spontánně.

Bílá košile zavzdychá jak rozbitý orchestrion. "Ještěže se toho můj otec nedožil…"

"Váš otec vám řekl –" udělám pauzu a čekám, zda se bílá košile chytne.

Chytla. "Otec mi o celé věci řekl rok před svou smrtí. Účastnil se atentátu na Cassidyho ne pro peníze, ale z přesvědčení; měl dost radikální politické postoje, ohledně Kuby, Vietnamu a tak, víte? Ovšem, velmi brzy začal pochybovat, zda udělal správně, když se do spiknutí namočil, celá věc ho velmi trápila. Už po roce, ve třiašedesátém, napětí nevydržel a odešel ze státního aparátu, aby se stáhl do ústraní. Přestěhoval se s mojí matkou a se mnou do New Yorku, měl strach, aby ho v Texasu náhodou někdo nepoznal, věděl, že ho na Hailey Plaza vyfotili…"

Jsem úplně fascinovaná, přestože to nedávám nikterak znát. Přede mnou sedí syn mysteriózního muže s deštníkem! Člověka, který v šedesátém druhém odstartoval atentát na ministra Cassidyho!


Má návštěva skončí za hodinu. Nesu si odtud dvě trofeje, které mi pan Lorenz, syn muže s deštníkem, v melancholické náladě věnoval. V prvém případě jde o originální deštník po otci, použitý na Hailey Plaza, a ve druhém, neméně cenná věc, jeho zakódované zápisky.



******


Telefon na stolku pokoje č. 102 se rozezněl příjemně tlumenou melodií.

"Ano?"

"GW?"

Pársekundové ticho. "Kdo volá?"

"Jsem AB. Už si vzpomínáš, GW?"

"AB…??!! A... ano… jistě…" Gin těžce vydechla. "Co… po mně chceš…?"

"To nebyl dobrý nápad, žes sem s ní přijela."

"Jsem si vědoma."

"To je vše, co k tomu máš, GW?"

"Ne. Byla jsem názoru, že pokud s ní přijedu, bude situace pod kontrolou."

"Možná. To bys ovšem s námi musela spolupracovat. Především ve vlastním zájmu. A o kvalitě tvé spolupráce já pochybuji. Při tvých vztazích s ní."

"Podívej… AB... snažila jsem se ji od celé věci odradit. Nedala se."

"To je moc špatné, GW, moc špatné, víš to stejně dobře jako já."

"A proč? Po tolika letech nemá šanci se o projektu ML..."

"To právě není jisté. Zvlášť když jsi tu ty s ní. Může se dovtípit. - Měla bys odjet, aspoň ty."

"Chtěla jsem, AB, ale..."

"Děláš chybu, GW, a tím ohrožuješ nás všechny. Všechny z projektu Maple Leaf. Pořád doufám, že nenecháš situaci zajít příliš daleko."

"Co tím myslíš, AB? Nechcete ji doufám… zastavit?"

"Násilí není v našem zájmu, GW, kdyby bylo, nemedializovali bychom ji."

"Jistě."

"Hm. - Mimochodem, co víš o její cestě do New Yorku?"

"Nic. Někdo za ní spustil magnetofon s výstřely. Chtěla zjistit kdo a proč. Je v tom problém?"

"Není. Z naší strany šlo o připravenou akci."

"Co?!"

"Nic. Jen to, že Milerová syna UM, tedy syna muže s deštníkem, bezpochyby našla. Jde o našeho figuranta. Celá záležitost byla připravená."

"To nemyslíš vážně?!"

"Myslím."

Gin byla předešlou informací zdrcena. "AB? Jsi na příjmu?"

"Jistě, GW. Slyším tě. – Pokus se dostat Milerovou z města, dokud je čas. Vysvětli jí, že její šéf Adomian, nesleduje nic jiného než své úzké osobní a politické zájmy, že jde o bezprecedentního kariéristu, který ji použije a poté odstraní. Tohle jí vysvětli, GW, ať nejsou další potíže. Potíže nikomu neprospějí a musí se dřív nebo později vyřešit. Buď teď ty, nebo pak někdo jiný, to je ti doufám jasné."

Hlas v telefonu zmlkl, přesto Gin Spal zůstala několik vteřin stát se sluchátkem u ucha.



******


Ruty, šuty, Ukrajina, New York - - - Tbilisi! zpívám si vduchu se smíšenými pocity při návratu na letiště. Ne, nejde ani tak o půvabnou prodavačkou v elektro opravně ani o Lorenze, syna muže s deštníkem, nýbrž o mladou ženu, co mě v New Yorku sleduje. Bohužel jsem si jí všimla až teď, ovšem jak dlouho za mnou slídí, opravdu nevím, pravděpodobně už od mého příletu do města. Asi jsem přes zaujetí věcí nebyla dost ostražitá, což teď pocho-pocho jsem, a prostřednictvím skla ve výlohách sleduju své okolí. Té ženy, asi pětadvacetileté, vzhledem na dálku docela obyčejně vyhlížející, jsem si všimla. Vůbec nevím proč, snad proto, že měla džínový kabát. Takový, jaký jsem si vždycky chtěla koupit a nekoupila.


Po zdolání pár ulic, si na 56. na chvilku sedám do kavárny a pak, ona žena v džínovém, tentokrát kabát přes pac, za mnou. To už na náhodu moc nevypadá.

Popojíždím kus cesty nazdařbůh taxíkem a u Central Parku nablind vystupuju, konkrétně na rohu 5. a 79. Džínsová panna se během minuty za mnou znovu zjevuje. Musel ji sem někdo přivézt, pokud ovšem nemá nohy na reaktivní pohon. No a teď už je to jasné; jdou po mně, šli po mně a půjdou po mně. Navíc, teď s jistotou vědí, že jsem našla muže s deštníkem, takže na další už půjde zřejmě do tuhého. Na druhou stranu to, že mě poměrně nápadně sleduje pořád jeden a ten samý člověk, byť kýmsi transportovaný, by mohlo znamenat, že zainteresovaným na celé věci zas až tak nesejde. I tak mi jezdí mrazík po zádech.

Obvykle reaguju neobvykle; tím se dá i silnější nepřítel zaskočit. Udělám tedy zastavit stát, čelem vzad a naklušu ke své pronásledovatelce. Otáčí se k nejbližšímu vchodu, by se pokusila ukrýt v domě, před pikolou, za pikolou, ois muiss vasteckt sei, jenže maj zamčíno, a tak tu stojí a aspoň zoufale předstírá, že se učí nazpaměť jména nájemníků.

"Hi," oslovím její záda a poodkreju plastikovou zbraň za svým opaskem.

Dáma se skokem otáčí a po spatření mé pistolky udělá bleskový kmih rukou. Ani sám Wyatt Earp netasil rychleji. Hledím do ústí springfieldky s kompenzátorem na ústí hlavně.

Zvedám ruce nad hlavu. "Damn, Jack, you got me!"

Tím blábolem jsem ji dokonale zmátla, vůbec neví, která bije.

Dávám ruce dolů a šlebím se. "Schovej to dělo," ozvu se familiérně, "nebo ti ho fízlové zabalej do novin!" Narážím na puškový incident z Hailey Plaza.

Dáma s pistolí není pořád v obraze a zírá na mě jak bečka infantiláda.

Civím i já, zdálky se nezdála, ovšem zblízka je pěkně vymakaná, tahle blondska, samý sval, to se pozná, a v obličeji celá Sue Thomas z FBEye. Buh, huh, dost hezký chick.

"Hi," zachraptí opožděně a čumí.

"Hey you! Is there anybody another? There?"

Kývne.

"Wanna talk, e?" zeptám se drsným způsobem.

Krčí rameny a skrývá dělo v džínovině.

"Kráčíš za mnou už dost dlouho. Jestli ti jde o pozvání na véču, říkám yes."

Zase krčí rameny, a mě napadá, že asi nemá hovor s rozpracovaným objektem v náplni.

"Nic neříkej, Sue, taky se mi líbíš, kdybys sháněla společnost, zavolej." Vyhrabu z kapsy propisku a načmárám na kus papíru telefonní číslo hotelu Bellevue.

Pistolnice se jeví být v rozpacích. Náhle udělá čelem vzad, raz, dva; a mizí z dohledu. Papír s  telefonním číslem háže po pár krocích okázalým obloukem přes rameno. No co, neví, oč přichází…



******


Chodím po newyorské letištní hale sem a tam, tam a sem

Když tu náhle v jejím rohu spatřím osobu v džínovém kabátě, nemůžu uvěřit; zase ona, tahle nenápadná secret girl musí mít fakt hroší kůži. Její vytrvalost zasluhuje odměnu. U prodejce kupuju tu nejhezčí rudou růži, jakou má, bych ji těsně před odletem, trůlalů, zanesla mé sledovatelce.

Dáma se tentokrát přede mnou nepokouší ukrýt, ono není kam, jen tu stojí a do prázdna hledí. Když můj dar nehodlá přijmout, vrazím jí stonek růže za kabát. Přidám ještě šťavnatý mlask na tvář, přičemž Sue Thomas zčervená jak prvně políbená pivoňka. Zdalipak ji za kontakt se mnou poceluje i její šéf?



******


Týýý for Texas, jsem zpátky v Dallasu! Gin je už taky doma, na hotelovém pokoji číslo č. 102, čiliže fibrilace na ústupu, což je i pro mě potěšující.

Vstupuju na pokoj a hned za dveřmi rozevírám paraple. Okázale je zdvihám nad hlavu, stejně, jak to tehdy při atentátu na Cassidyho udělal populární muž s deštníkem. "Háj, Gin."

"Venku pršelo?" zeptá se mě.

"Venku ne, ale v Moskvě jo. Ba ne. Ani tam, ani tehdy ve dvaašedesátém." Podávám jí deštník. "To je on, tohle je ten pravý," říkám dobrovolně a ani jsem před tím nemusela zažít chytrolínský rozhovor s Kovbojem. Bratři Castiglianové by ze mě měli radost.

Gin vypadá pobledle. Vrtí hlavou. "To není možné! Přece s'toho člověka našla…?"

"Jo. Ale jen náhodou. Doved mě k němu vlastní blbostí jeho syn. Ke všemu se mi přiznal a věnoval mi otcův deštník a zápisky."

"Ten člověk se střelbou na kazetě?"

"Jo, přesně ten, jmenuje se Lorenz. Mimochodem, celou dobu mě v New Yorku sledovali. Udělaná chroustačka kukuřice, s moc pěknou springfieldkou. A figurou."

Má parťačka je stále ustaranější. "To je vážné, Deny. Tohle se jim nebude líbit, žes ho našla."

"Jim?"

"Jim. Těm, kterých se to týká. Dostanou strach."

"Zbytečně. Nechci si na případu Cassidy vybudovat kariéru, a ničit tím další lidi."

"A Adomian?" nadhazuje otázku Gin.

"To fakt nevím. Ty myslíš, že by on chtěl -?"

"A co jiného? Dělá do politiky, tak oč jiného by mu mohlo jít?"

"Gin, vždyť on nás platí!"

"Platí? Tebe snad." Usedá ke stolu a hledí na mě svým typicky tvrdým pohledem. "Musíme si promluvit," říká.

Sedám si. "Okay. Takže?"

"Ozval se mi jeden známý. Z minulosti."

"Snad ne sám velký Richards?"

"Na totožnosti toho člověka nesejde, ale…" nezvykle se odmlčí, "žádal mě, abychom nechaly Dallas být."

"Ale?! A cos mu řekla?"

"Že s tebou promluvím."

"V jakém smyslu?"

"Ve smyslu odjezdu."

"Gin?! Proč slyším z tvého hlasu strach?"

"Strach?! Jaký strach?! Nejsme v Evropě! Tady platí jiná pravidla!"

"Gin, já tě nepoznávám! Co na tebe maj, že jim deš po tolika letech na ruku? Ty, taková frajerka! A ve tvých letech!"

Chvíli mlčí. "Nejdu jim na ruku, ale na každého se dá něco najít. Při troše snahy."

"Jasně, chápu, maj tě v hrsti. Takže navrhuješ, abychom vypadly."

"Přesně tak. Našlas muže s deštníkem, nezklamalas, můžeš být hrdá. Adomianovi dáš jeho jméno, ten má tím pádem vodítko k případu a my dvě můžeme v klidu zmizet. Zvu tě k sobě do Španělska, Dagmaro, aspoň na pár dní, dáme si u moře oraz."

Bezva kec, že? Přesvědčivá, logická… a zas to oslovení Dagmaro…. Hmhm… "A když neodletím? Co udělají? Ti tví známí z minulosti?"

Její temné oči potemní ještě víc. "To se nedá předvídat. Bylo mi řečeno, že nemají zájem na problémech."

"Chápu."

"Nic nechápeš, jinak bys nebyla tak tvrdohlavá. Oč ti sakra jde? Co víc si chceš dokazovat? Proč ti záleží na případu, který dnes nikoho nezajímá? Našlas muže s deštníkem? Našla, tak co chceš?! Stát se třistapadesátou obětí téhle kauzy?! Chceš se nechat přejet? Nebo sejít ze světa nějakou jinou nehodou?"

"Nechci. Na druhou stranu, nedám se jenom tak zastrašit. To si ti tví idioti z minula vážně myslí, že se každej na povel posere, když na něho zadupou??!!"

"Jsi husa, Dagmaro, když takhle mluvíš. A děláš to jen proto, že ty lidi neznáš." Gin se zatváří znechuceně. Vlastně, tohle je můj první vážný konflikt s ní. Od tehdy, kdy jsme po sobě na březích Otavy střílely jak u Werdunu.

"Maj tu ti volové štěnice?" zeptám se.

"Co já vím," odsekne Gin. "Nejspíš mají."

"Vy u odposlechu, vy konspirátorský bastardi!!" rozeřvu se na celé kolo. "Slyšíte mě??!! Kdo si sakra myslíte, že jste??!! Co je todle za manýry??!! Nechat mě v New Yorku sledovat svalnatou lesbou, co neumí vodevřít hubu a zabučet??!! Máte v pácu zabít mě??!! Jako Cassidyho??!! Jako Oswooda??!! Jako putykáře Choobyho??!! Jako spousty dalších??'' Myslíte, že vám to bude do aleluja procházet?? Tak mě teda zabte, jen do toho, vy jižanský sráči, ale nemyslete, že se vás leknu!!"

"Jsi kráva, Deny," zachrčí tiše má kolegyně. "To, cos tu předvedla, je obyčejná blbost. Jako jedinou kamarádku, co jsem kdy měla, tě naposledy prosím: pojď, odjeďme odtud, dokud je čas."

"Ne, Gin. Z principu ne. Prostě nemůžu. I když si tvé prosby cením. I když se na celý Cassidyho případ můžu… třináct-dvanáct."

"V tom pádě ti nepomůžu. Deny. Vracím se zpátky na kliniku. A nečekej, že ti půjdu na pohřeb."

"Žádný strach, Gin, jsem impregnovaná, nic se mi nestane, jen klid, vyzvednu tě na klinice, až celou věc skončím."

"Celá věc včetně tebe skončí špatně, víc ti neřeknu." Má starší kolegyně bezradně pokrčí rameny a bez dalších slov začne skládat své svršky do velké cestovní kabely.



******


Sedím samotinká v restauraci hotelu Bellevue, srkám kávu a přemýšlím, co se to jen s mou parťačkou Gin děje. Tady v Dallasu je jako vyměněná. Jindy světačka, válečná veteránka, dračice beze strachu, sebejistá, dělá na mě ne zrovna ustrašený, ale opatrnický dojem určitě. U ní je tohle seltsam, skoro bych řekla merkwürdig. Něco nekalého se tu s Gin děje ve státě texasském. Něco, co patří k dávno zašlým časům, ale je stále živé, přestože Gin táhne na šestasedmdesát. Ne, nechci se jí na celou věc otevřeně ptát, ona je typ člověka, co promluví, jenom když chce. Tak se bohužel chová i ve vztahu vůči mně.


Jak tak dopíjím svůj desetidolarový instantní lógr, povšimnu si ženy, co nahlédla do lokálu. Udělala to rychle, jen takový kraťoučký kuk, přesto jsem ji poznala. Newyorská Sue Thomas, agentka FBEye!

Já se z té holky zblázním! Už je mi zase v patách. Asi mi z ní vykvete janovec metlatý.


"Je tu volno?" zeptá se náhle starý muž v perfektně padnoucím obleku a ihned se posadí. Ten druhý, mladý rampas, evidentně bodyguard, se chvíli předvádí, abych jeho dva metry nááhodou nepřehlédla a nezaútočila na jeho šéfa pepřenkou, pak usedne opodál.

Muže, co si ke mně přisedl, jsem poznala okamžitě. Jak říkám, je dost starý, ale díky fotkám z knih mám jeho rysy z mladších let dobře zafixované.

"How are you, Mr. Richards?" zašvitořím první lekci angličtiny.

Přece jen jsem ho trochu rozhodila, i když asi ne moc. Pokusí se mi to vrátit, ale efekt z jeho strany vyšumí do kamsi.

"Dík za optání, slečno Milerová. A jak se máte vy?"

"I´m fine, thanks. Mimochodem, ta lesba, co mě už od New Yorku sleduje, ta patří k vám?"

"O kom to mluvíte?"

"Nic, nic, war ja nur ne Frage."

"Pardon?" Vida, můj německý slovník zabral.

"Proč jste za mnou přišel, Mr. Richards? Pokud jste nepřišel jenom povečeřet. Mimochodem, co si dáte?"

Odmítavé gesto.

"Číšníku," lusknu prsty, " doneste nám dvakrát žitnou. Tu nejlepší co máte."

Bývalý velký šéf Richards si mě zkoumavě prohlíží. Ještě se mu nepovedlo zaškatulkovat mě. Jo, hochu, to půjde těžko.

Světácky do sebe kopnu žitnou a pokouším se nezastříhat ušima.

"Nějak se vám odtud nechce, slečno Milerová."

"Proč taky, vy mít tu hezká krajina."

Hodí přede mě výtisk novin. "Nejdřív se koukněte na datum."

"Jsou vytištěny týden dopředu, to je divoucí," zkonstatuju naoko překvapeně.

"Správně. - Nalistujte stranu tři."

Na straně tři nestkví se zjara květ, nýbrž má fotka u článečku s názvem Tragická nehoda na Lem Street. Píše se zde, že excentrická zahraniční turistka, pohybující se poslední dni na Hailey Plaza, podlehla svým zraněním. Autonehoda se udála včera ve večerních hodinách… slyšely jste pohádku na dobrou noc od Hajaji, milé děti.

Hodím výtisk zpátky na stůl. "Bylo by žváro?" zeptám se.

Muž naproti mně zpozorní. Zavolá číšníka a objednává balíček dlouhých astorek. Vezmu si od něho cigaretu a klepnu s ní typickým gestem o stůl. Pak ji zboku olíznu, tak, jak to dělával můj praděd Johannes Müller, když si ubalil cígo.

Bývalý velký šéf Hal Richards mě pobaveně sleduje.

"Taky jste si balil, ne, ve Vietnamu?" zeptám se ho.

Lehký úsměv neurčitého typu. "Jistě."

"Víte, pane Richardsi, asi bych se měla roztřást strachy z vašich výhrůžek, jenže vás zklamu, neumím to. Ne že bych se vás nebála, při vaší pověsti, ale… víte, jsem holka z ulice, vyrostla jsem na periferii a zažila v dětství ledacos."

Richards se na mě dívá a bedlivě mi naslouchá.

"Víte, proč vám tohle říkám?" zeptám se a vyfouknu dým z dlouhé astorky.

"Ano. Chcete mi naznačit, že nejste hrdinka, ale i tak se mě nebojíte. Pokračujte, prosím, rád si vás poslechnu."

"Okay. – Můj táta byl skvělý, jinak zelenej mozek, voják, lampas, díky tomu taky totalitní dumkopf. Od osmi mě brával na střelnice. Střílela jsem z padesátky jak Divokej Bill. Zbrojíři na mě čuměli, malá holčička a pálí čízou, none?, none?, patří se to vůbec?"

Muž naproti mně típne cigaretu, vykouřenou do půlky.

"Vaše příměry jsou interesantní." Richards si zapaluje další cigaretu. "Abych pravdu řekl, měl jsem vás za jednu z  ambiciózních feministek, intelektuálku s charakterem. Nikdo nemá rád tyhle předpojaté ženské. Vy jste jiná. Nevím, kam s vámi. Rozhodně je škoda, abyste dělala armádní čičmundu u vás v rozpadlé Jugoslávii."

Elegantní pokus o urážku.

Hlasitě se rozesměju a i při tom zaznamenávám, jak muž naproti mně bystře analyzuje mou reakci. Zajíkám se smíchy.

V očích Hala Richardse, muže s minulostí s velkým M, muže, který na mě zpočátku hleděl s neskrývaným despektem, se najednou objevuje něco jako zájem, nebo možná náznak přátelské komunikace.

"Musím říct, že bylo zajímavé setkat se s vámi. Trochu jsem pověsti o vás podcenil. Soudím, že hrajete poker."

"Kdybyste se zeptal, zda umím, řekla bych jo. Ale jinak ho moc nehraju, není čas. Hrávala jsem. Stripovej. U nás doma. V kasínu. Na Vltavě. Na parníku. S krupiérkama. Po pracovní době. Fajn lesby. Barevně tetovaný."

Řekla bych, že se tenhle muž, který měl to štěstí psát historii, stále dobře baví. Jde jen o to, zda se nepředvádím až moc.

"Rád bych si s vámi zahrál. Líbíte se mi."

"Co vám ve hře brání?"

"Váš přístup, slečno Milerová."

"Vážně?"

"Ano. Způsobujete mi potíže. Nejste totiž na mé straně, a v tom je problém, takže vám dám na vybranou: buď do týdne odjedete anebo odletíte."

Přátelský rozhovor jak se zdá skončil.

"Hm… fajn nabídka, ale… nějak mi unikla možnost číslo tři."

"Neunikla vám. Před chvílí jste o ní četla v těhle novinách. Víte, jste mi docela sympatická a já nerad vyhrožuji. Ovšem, věřte mi, Adomian není šéf pro vás. On ne."

"Ale proč?"

"Není a nebude náš člověk. Navíc, má daleko k čítankovému charakteru, za něhož ho vy mylně považujete, slečno, je stejný kariérista, jako kdokoli jiný. Ke všemu někdo, kdo se do politiky vetřel díky zmatku, co nastal koncem osmdesátých let při politických změnách v Sovětském Svazu."

Krčím rameny.

"Dobře. Teď vám povím něco, co nemůžete vědět: váš pan Adomian prodává informace. Komukoli, kdo zaplatí."

Obyčejné tvrzení. "Fajn pokus, ale nevěřím."

"Děláte chybu. Mluvím pravdu, slečno Milerová. A vy jste pro tohohle člověka našla, vylovila a předala archiv z vašeho Černého jezera."

"Já? Copak on vám… tedy vám Amíkům ten archiv –?"

"Ale ano, přepravil ho diplomatickým kanálem do Států, jenže ho před tím zkopíroval a rozprodal do různých zemí."

Teď mě Richards fakt dostal. Co když je Pokai-mu? Co když ještě nikdy neřekl nepravdu? Co pak? "Blafujete. Nevěřím."

"Třeba mi věříte. Třeba jste do celé věci zasvěcená. Třeba jste s Adomianem na jedné lodi, slečno Milerová."

Tohle zaslouží no comment.

Vstane. "Máte čas na rozmyšlenou. Jste chytrá, pevně věřím, že neuděláte chybu. Jinak mějte na paměti, že o vás vím absolutně všechno. I jak se jmenuje vaše britská kočka. Milostný poměr s korejskou ženou, s izraelskou diplomatkou, s maturantkou… Mám pokračovat?"

Jemné, což? "V tom pádě… smekám před vámi, pane Richardsi, dal jste mi lekci."

"To doufám. – Takže do týdne, slečno Milerová." Pokládá na stůl stodolarovku. "Mimochodem… říkala jste jižanský bastardi?" Asi mi chce asi připomenout, že mě odposlouchávají.

"Ne. Řekla jsem jižanský sráči."

"Jistě, jistě, už si vzpomínám." Samolibě se pousměje, ale pohledem neuhýbá. "Zábavný termín. Mohla byste napsat román. Nebo pohádku."

"Pokouším se. Když mám čas. Že byste to nevěděl?"

"Ale ano, jistě, vím. Vím i to, že Ameriku moc nemilujete."

"Špatná formulace z vaší strany. Štve mě, jak po světě šíříte patriarchální hamburgry. A komu nechutnaj, je nepřítel. To mi teda fakt štve."

"Ještě něco?"

"Jo. Nelíbí se mi, když vrahové indiánů a otrokáři poučujou ostatní, tytyty, ošklivý chlapče, běda ti, jestli budeš xenofob, to s tebou zatočíme! Od vás je tohle nejen drzý, ale navíc i směšný."

Ušklíbne se. "Co vy, tak mladá Evropanka, o nás můžete vědět?"

Prý mladá! Dědovi asi došly argumenty. "Vím vše, co potřebuju, pane Richardsi, stačí se kouknout do knih. Plus něco, co ani vy vědět nemůžete: When I was a little bitty girl my mama would rock me in the cradle… víte kde, že, in them old cotton fields back home, proto jsem taky na jiný straně než vy. Nemám vaše forwhiteonly pod kůží, a kdyby mi o něm neřekli jiní, neznala bych ho vůbec. Na rozdíl od vás. Ale jinak nic ve zlým, bezmezně vás obdivuju a každý den se modlím pod hvězdnatým praporem."

Mr. Richards se tváří pobaveně, ale pobavený nejspíš není, spíš nakyslý. Dobře mu tak.

"Vyjadřujete se velmi barvitě. – Deny. – Nashledanou. A nezapomeňte: týden je krátká doba." S těmito slovy hotelovou restauraci důstojným krokem opouští.

 

Uff, uff, do obou kolen! Pěkně hnusný pokec, s tímhle bývalým ústředním šéfem…

Cupu pěšky do druhého patra a přemýšlím o neobvyklé nabídce, kterou jsem právě dostala. Vlastně… proč říkám nabídka, něčemu, co je prachsprosté vydírání? Byť nenásilně naservírované. Mr. Richards mě zaujal, to nepopírám.


Pokoj číslo 102.

Když vrazím klíč do zámku, protočí se. Fjůůů, odemčíno?! To ale znamená…! Shit, někdo tam je!

Rycnu do dveří a zaslechnu heknutí. Vlítnu do pokoje, rozsvítím.

Newyorská Sue Thomas! Pěkně zaskočená. Zdání možná klame, neb springfieldku tasí opět přímo bleskem.

Stačím si všimnout, že má zbraň zajištěnou. Smůla.

Levačkou hlaveň do strany, pravou empi-uchi přímo do úsměvu. Snažím se nevzít ji loketní kostí.

Pistolnice kecne na zadek jak pytel mouru a nechá si úplně klidně vykroutit pistolku z ruky. Chytne se za rtěnku. "Auuuutch…!! What do you doooo…??!!" protáhne plačtivě.

"What do you… queer??!! – – Here??!!" křiknu na ni vztekle místo odpovědi. Takový veršík v anglině neslyšela. Přeložila bych ho jako co tady buzníš.

Mlčí. Zakrývá si rukou zraněná ústa a vypadá jak poblinky Bill.

"I´m… I´m… Auutch…!" zanaříká znovu.

Namířím na ni. "No?! Co tady děláš?!"

"Nestřílet…!" Celý Johnnie Marzzone.

"Průkaz…" zahuhlá naběhlými rty. "V kapse košile… Jsem policista…"

"Snad policistka, ne?"

Podává mi rozevřenou legitku s odznakem.

Mávnu rukou a usedám se springfieldkou naproti ní. Ještě před tím jí podám namočený kapesník, její rty naštěstí příliš nekrvácí.

"Co po mně chcete?" zeptá se Sue Thomas, aniž by se jí podařilo skrýt obavy.

"Já po tobě?! Snad ty po mně! Nejdřív mi povíš, proč mě sleduješ."

"To nevím. Dali mi rozkaz, neptám se."

"Mělas mě sledovat, okay. A dál?"

"Prohledat ti pokoj, jestli tu nemáš zbraně a drogy."

"Dál?!"

Mlčí. Zdá se, že vypovídacímu Tornádu došel dech.

Zvednu se ze země. "Okay. Jak chceš. Teď zavolám na nejbližší okrsek a nahlásím, že ses ke mně vloupala. S bouchačkou v ruce. Nebo ne. Mám něco lepšího; zabiju tě. V sebeobraně. Nebo tě nezabiju a zavolám do TVDS a zítra máš kšandu po celým tý jak po Texasu."

Pořád mlčí.

Zvedám telefon. "Centrála? - Spojte mě s fízlárnou. Co?! - Jo, poldy."

Prosebné oči ze strany Sue. "Ne! Prosím…! Měla jsem tu namontovat další odposlech, do koupelny, tam ještě nebyl, a ofotit papíry, když nějaký najdu…"

Zavěsím telefon. "Mno… Všecko?"

"Jo."

Mrknu na ni. "Hele, to furt chroustáš popcorn, nebo co, že seš tak svalnatá?"

"Sportuju. – Můžu už jít?"

Kývnu hlavou, jako že jo.

U dveří se zastaví a přešlápne. Ujuj, fakt má pěknou figuru.

"Potřebuju svou zbraň."

"Tůdle! Leda za něco," řeknu klidně a znovu na ni zamířím.

"Za co zas??!!"

"Za co asi. Za sex," ušklíbnu se, poté si zabroukám. "Licking, lucking, she's just a woman."

"Ffff…! To je vtip…!" ošklíbne se. Chvíli postává, pak těžce přikývne. Olízne si zraněné rty. "Okay. Co teda?"

"Sem. Klekni." Položím si její ruku na opaskovou přezku. "Ty sama."

Má červené tváře. Ještě se pohledem ujistí, zda nejde o žert, pak rozepne mé džínsy a spustí je dolů.

"Kalhotky zubama," přikážu. Jojo, verba movent, Mercy trahit. Přibližně řečeno.

"Jak?!"

"Zubama."

"Oh…!"

Pomalu a s obtížemi mi sněhobílým chrupem stahuje slipy. Bezva harassment, že, asi mě nemine Sing - Sing pokochałam go, popłynęłam jak za lordem aż na dno.

Pohled dolů; Sue je rudá jak čerstvě uvařený rak. Vyděšenýma očima hledí na můj střed a váhá, co dál.

Než prubne spáchat nějakou blbost, odstrčím ji: "Vstaň."

Rychle se obléknu. Vyhazuju ze springfieldky zásobník. Palcem z něj poté, jak peprmintky z balíčku, vylupuju otylé mosazky 45 ácépé. Vracím zásobník do pažby a beru za závěr. Jde fest. Zřejmě nutno natahovat i nohama.

Za velkého třesku sklapnu závěr, přes palec vypouštím kohout. Následně přistoupím k Sue, abych jí vybitou pistolku zasunula vpředu za pas sukně. Pěkně hluboko. Bajo, dosáhne tam, má dlouhou hlaveň. "Studí, co?" říkám a zkouším na ni zajiskřit očima. Moc to nejde, dáma asi pochází z heteroluhů a hájů. Hrábnu jí do světlých vlasů. Hmm… trvalá jedna báseň, příjemná na omak… "Hezká paruka, co stála?"

"What –?!" zděsí se Sue.

"Joke," zklidňuju ji.

Je trochu dotčená. "So?"

"Yep." Bezva canc, že, máma má maso, Ema má mámu.

Dlouze líbám Sue na krk, když už má, chuděrka, ty pochroumané rty…

No konečně! Konečně na mě koukla jako na chlapa, už jsem myslela, že se toho pohledu nedočkám.

Usměju se. "Get out, little Suuuue-si." Everly Bratry bych popěvkem nepotěšila.

"I'm Sarah."

"I don't care about your name, darling."

Beze slov vyklouzne ze dveří.

Škoda… fakt se mi líbí… no nic, dobře se vyspat… sama… hmhm…! Ani to nejni k zahození.



******


Páni, už je zas rááno… sunrise, bless my eyes, catch my soul… a tak dál, tralalí, tralalá, Herr Ober bringens uns no zwa…

Co teď a co pak? Teď musím sehnat někoho, kdo bude schopen rozluštit deník muže s deštníkem. Že by se to povedlo mně, i přes úspěch jménem Hornych, naprosto vylučuju.

V milém internetím bahně vyhledám hekerský sajt, takový ten bez vyskakovacích reklam, který se vám pokouší desetkrát za minutu zavrtat do systému nějaké to roztomilé exe. Z místních links pak putuju na hákovací chat, kde nahazuju udičku.

Zpočátku mě všichni hákovníci mají za fízla a nereagují. Nakonec vyhraje chamtivost a domýšlivost; nabídnu tomu nejlepšímu slušný peníz za vyluštění čehosi nevyluštitelného. Tři z borců jsou ochotni setkat se se mnou na dobře osvětleném, zalidněném místě.

Dávám si tedy se všemi pány rande u bazénku na Hailey Plaza. Nikdo z nich neprotestuje.


První krekr/hekr přichází téměř přesně. Má na sobě omšelý oděv, vlasy až na lopatky. Když spatří poznávací znamení, otevřený notebook, zarazí se. "Shit, a dyke!" řekne bezděčně pro sebe a já to čirou náhodou odečtu z jeho úst.

Hm, to je ta lesba na mně tolik vidět? Už asi jo.

"Vo co de?" zeptá se se zjevným přemáháním.

Ukážu mu displej se zakódovanými daty. "Šifra, text."

Zavrčí. "To nedělám. Leda haknout sajt, starostu, poldy, to jo…"


Druhý hákovník je na místě o deset minut později. Oděn v odřené kůži, stále se neklidně rozhlíží.

Povytáhne nade mnou obočí. "Čus."

"Hi. – Děláš šifrovaný texty?"

"RSA?"

"Tohle nejsou čísla."

Ušklíbne se. "A co? I tak to může bejt Adelman." Jeho oči těkají po displeji i po okolí.

"Jdou po tobě?" zeptám se.

Loupne po mně očima. "Setrvale."

"To jsme dva."

Má slova ho zklidnila. Když se po silnici přiblíží policejní vůz, dá se na bezhlavý útěk. "Bacha! Mlíkaři! Vem dráhu!" zaslechnu dřív, než odřená kožená bunda zmizí za rohem.


Třetí je přesný. A hladký. Modrá kravata.

"Kdo jste?" zeptá se mě pobaveně.

"Som nový král Kangasa." Teď se bavím prozměnu já.

Chvíli mlčky zírá. "Chápu. Hloupá otázka."

Nic nechápe. To mi ale neva.

"Takže?"

"Text, neznámá šifra."

"Neznámá?" nato modrá kravata. "Tak se seznámíme."

"O.K., ale chci od vás záruku, že to nepošlete dál."

"Áha…"

"Když to rozluštíte, čeká vás padesát tisíc. Hotově." Mr. Adomian se sice prohne, to ale není můj problém.

Modrá kravata si mě pátravě prohlíží. "To je dost peněz."

"Za práci a za mlčení."



******


Smůla je, že po dvou dnech mi modrá kravata místo vyřešeného kódu vrací příslušný text s tím, že ho nerozluštil, s jeho technikou by výpočet všech kombinací textu trval asi pět tisíc let. Hradím modré kravatě minimální náklady a zasmušile se rozcházíme. Ještě předtím mi poradí, abych se obrátila na někoho, kdo má přístup k vysokokapacitním počítačům. Prý je to jediná šance. Jojo… dobrá rada nad zlato…



******


Pár dní uteklo a já se s vyšetřováním nepohnula ani o píď. Pomalu se začíná blížit likvidační termín pana Richardse a já s roztrpčením vidím, že budu muset Mr. Adomianovi odevzdat zápisky muže s deštníkem nerozluštěné. Jaký dojem to na něho udělá? A mám se o to vůbec starat...?

Co se Richardsovy lhůty i jeho výhružek týče, rovněž nevím co s tím; respektovat... či ne...? Kralevic dánský by možná věděl…

S Gin komunikujeme jen málo, v podstatě se jedna druhé vyhýbáme. V Dallasu se zdánlivě nic neděje, až předposlední den, to se v jednom z bulvárních novin objevuje nic neříkající spekulativní článek o jistém, dávno zemřelém dr. Carlu Lorenzovi z New Yorku a o jeho politické kariéře ve státním aparátu. To je dost vážné. Jak se o něm bulvár dozvěděl, těžko říct, ovšem pana Richardse a jeho spolubojovníky tohle nepotěší. Budou si myslet, že je to moje práce. Že chci media nenápadně nasměrovat na muže s deštníkem.



******


V podvečer posledního dne Richardsovy lhůty se mnou Gin už vůbec nemluví a vše nasvědčuje tomu, že hodlá následující ráno z Dallasu odletět. Pokouším se jí na to zeptat, ale neodpovídá, jen krčí rameny. Je naštvaná. Myslím, že díky Adomianovi, Dallasu, Richardsovi a dalším pitomostem přicházím o přátelství nejlepší a nejzajímavější ženské, jakou lze v životě potkat.


Okolo osmé večer se ozve tiché zaklepání na dveře našeho Bellevue hotelového pokoje. Zbraň nemám a s plastovou berettou či nenabitou vzduchovkou nechci trapnit, takže otevřu. Děj se vůle Páně...

Za dveřmi stojí Sue Thomas, můj newyorský stín. Krátký maskáčový top, opálené břicho s kroužkem, džíny spadlé do půli stehen, je svalnatá a krásná, až z ní mám kolena z tvarohu.

Tváří se ustaraně. "Musím s tebou mluvit."

"Pojď dál."

"Ne tady."

"O.K." Mrknu po Gin, nesleduje mě, čte si. Nebo čtení předstírá.

"Kde?"

"Venku."

"Fajn."


Před hotelem mě Sue nakládá do buicka a odváží neznámo kam. Možná se chovám dost naivně, když s ní jedu, nevím...

"Oč jde?" zeptám se konečně.

"Až na místě."

"Na kterým?"

"Potom..." mávne rukou kupředu.

Staví za městem na opuštěném dálničním odpočívadle. "Mám pro tebe dohodu," říká hned pak.

"Jakou?"

Zapíná přehrávač a autem se tiše ozve lyrická píseň Bonsai v provedení ruského popového dua Babu.

Ukážu směrem k přehrávači. "Trefila ses, dík. To není náhoda."

"Není. Přečetla jsem si o tobě pár informací, co shromáždili... oni… mí šéfové."

"Tak oni... hm… Co máš za dohodu?"

"Podívej," řekne se sklopenýma očima, "možná ani nevíš, k jak nepříjemným situacím ses nevědomky připletla."

"To vím."

"Spíš ne. Sledují tě ve dne v noci přes satelit."

"To je mi fuk. - A dál?"

"Podívej... Deny... nikdo nemá zájem na problémech. Mí šéfové si tě velmi váží, jinak bys už byla..."

"Pod drnem?"

"Ale ne, nechceme žádné násilí. Odvezli by tě vrtulníkem a vyhodili někde v Mexiku. Bez pasu, bez ničeho, chápeš?"

"Jo."

"Jenže jsi tady s tou starou paní a ta má u mých šéfů velkou autoritu. S ní i ty. Převzalas její organizaci a tím ses stala spolu s ní velkou rybou. Třeba já jsem a budu vždy jen malá ryba."

Jak je skromná, ta blondska! "Možná malá, ale hezká," pokouším se odlehčit situaci.

Nereaguje.

"Ty nejsi tuctový polda, Sue, viď? Pro koho děláš?"

"Nejsem polda. Oficiálně pracuju pro Národní bezpečnost, jinak jsem u tajných spisů, podobně jako ty."

"Jo, jenže tvý spisy budou asi v jiný sortě, což?"

"Ano. Díky most secret certifikátu se nesmějí skenovat do vládních databází. Skladujeme je tisíc metrů pod zemí. Zodpovídáme za to, že se z nich informace nedostanou ven."

"Fajn, tohle už beru, a?"

"Mezi tyhle informace patří i kauza ministra Cassidyho. Pokud by ses ty o Cassidym dozvěděla pravdu a zveřejnila ji, byli bychom my obviněni z úniku svrchovaně tajných informací. Nikdo jiný než my k nim přístup nemá."

"Mhm, to zní logicky. A proto se mě snažíte z Dallasu vypoklonkovat."

"Přesně."

"Dobře, a co tvá dohoda?"

"Jejím základem bude, že zítra ráno odletíš. Ty i Gin Spal."

Ajéje, už zase odlet!

Sáhne na zadní sedačky pro desky a podá mi dvě letenky do Madridu. "Jsou zaplacené."

"Poslyš, Sue, proč tak trváte na mém odjezdu?"

"Mluvilas s Richardsem a slíbilas mu..."

"Neslíbila."

Těžce vzdychne. "Tak jo. Koukni... v Dallasu nejde v podstatě nic objevit, ale kdybys ty… eventuelně na něco přece jen přišla.... O tohle jde."

"Nechápu."

"Je to tak. Mí šéfové se bojí tvé reakce… kdybys čistě náhodou… a..."

"Richards říkal..."

"Richards není můj šéf a je už fakticky mimo hru, i když má pořád velký vliv."

"Mimo hru? To bych tedy neřekla. Podle mě má celý tohle tóčo pořád ještě na povel."

"Podívej, Deny..." Dotkne se mé ruky. "V Dallasu nejde nic najít, věř mi."

"Ne?" opáčím. "Ale New Yorku jo. Našla jsem tam syna muže s deštníkem, Lorenze."

Mrkne na mě a mávne rukou. "Nechci tě ranit, Deny, ale součástí naší dohody jsou i otevřené karty, takže... v New Yorku s'našla jen námi najatého herce, nic víc."

Rána do vazu. "Co? Herce?!"

"Jo, figuranta. Zaplatili mu, aby ti předal ten sešit. Poznámky muže s deštníkem. Věřili jsme, že sešit odevzdáš Adomianovi a vypadneš. V sešitě je nerozšifrovatelný text. Nesmysl. Náhodně vygenerovaná písmena tak, aby nešlo zjistit, že byla náhodně vygenerovaná."

Zoufalý úsměv, ruka zakrývá tvář. "Já kráva...! Všechno šlo tak snadno... A co tamto, elektro?"

"Nasadili do něho svý lidi. Kvůli tobě."

"Bože! Tolik jsem si fandila... a zatím...!"

"To si nevyčítej, Deny," říká Její Svalnatost chlácholivě, "u vás v Evropě s'měla řadu úspěchů. Teď jde jen o to, aby ses tam co nejdřív vrátila."

No jasně!

Vytáhne z palubky cosi jako mobil nebo navigačku a ukáže na displej. "Vidíš? Tahle červená tečka jsi ty, nemáš se před nanovlnami kam schovat. Naše technika je špičková, víš?"

"Nanovlny... jo... Země neomezené techniky… Čumíte mi shora na hlavu, co…? Jak vůbec zní ta vaše dohoda?" zeptám se těžce. Až teď mi dochází, co se mnou šéfové Sue mohli udělat. Cokoliv. A já jim sebevědomě nadávala do odposlechu! Blběna, co jiného o sobě můžu říct...

"Navrhujeme, abyste zítra obě odletěly. Letenky už máš. Adomianovi necháš v úschovně na letišti Lorenzův sešítek se vzkazem, že nevíš, zda nejde o podvrh. Tím jsi z obliga."

"To je všechno?" Sáhnu jí na biceps. "Mám druhý dan v džudu, Sue? Přeprala bys mě?"

Kouká překvapeně na můj souvislostní přesmyk. "Asi ne. Mám dobrý výcvik, ale ne instinkty zabijáka. Jako ty."

"Jako já?"

"Jo. Máš to v psychoprofilu."

"Neříkej. - Dohoda znamená dvoustranou věc."

"Ano. Pokud uděláš co chtějí, časem ti bude doručena jistá částka v hotovosti. Ne hned, možná za rok, možná za dva, ale určitě ji dostaneš."

"Od koho?"

"To se dozvíš, až přijde čas."

"Jo tak, úplatek."

"Ani ne. Spíš kompenzace."

"Hm... poslyš… tys četla Cassidyho spis? Znáš pravdu o atentátu na něho?"

"Nezajímá mě. Nikdo nemá zájem jitřit staré rány. Mohlo by to poškodit jméno naší země v zahraničí, chápeš?"

"Jo, chápu... Kdo jsou tví šéfové, Sue?"

"To ti nemůžu říct, ale Mr. Richards to není."

"Hm, hm, to je mi jasné."

Podívá se mi do očí. "Součástí naší dohody bude i to, že se s tebou vyspím, jestli chceš."

"Cože?!" Zasměju se. "Jsi lesba na rozkaz?"

Zavrtí hlavou.

"Tak děláš sex na rozkaz?"

"Ne na rozkaz. Sama jsem jim tohle navrhla. Může to pomoci naší dohodě v kontextu vzájemné důvěry. A mohu za tebou přijet i do Evropy. Brzo."

A já husa myslela, buhvíjak je hloupá. Těžký omyl. Sue to má v hlavince sakra dobře srovnané a chvílemi mluví skoro jak lexikon.

"None…? Vám na mém odjezdu asi sakra sejde."

"Sejde."

"Proč zrovna zítra?"

"Tak zní dohoda. Přijímáš ji?"

"Zklamala jsem především sama sebe. Řekni mi ještě, Sue, kdybych zůstala, co se mi stane?"

"Zůstat by bylo hrozně nerozumné, až tragické! Pro všechny zúčastněné strany!"

"Tak jo, čert vem Dallas, čert vem Cassidyho, vypadnu odsud. Kde se pomilujem?"

"Přijímáš dohodu?"

"Jo, přijímám."

"Slovo na to?"

"Slovo na to."

"Okay, věřím ti. - Pomilujem se tady."

"Tady? A koupelna nic? Nemám ráda nekulturní sex."

"Ani já. No... mohla bych… bude ti stačit líbačka a honěndo?"

Prý honěndo! Teď mě pobavila.

"Jo bude mi stačit."

"Fajn. Přímo tu?"

"Don´t try to take me home. Just take me to the backseat."

Usměje se. "Rokec."

"Znáš?"

"Jo. - Džíny dolů?" Je věcná...!

"Mmmmm-ne, stačí rozepnout, ale mohla by sis vykasat triko, ráda by tě viděla."

"OK."

Ach jé..! Je fantasticky rostlá. Opálená, samý sval, ani stopa po hranatých čelistích ze steroidů.

Zasune mi ruku do rozepnutých kalhot.

Oplatím jí to. Úúúj…bezva meduňka!

Jsem dost rychle rozehřátá, aby ne, po tom půstu a stresu… Schalt mich ein, schalt mich aus, die Gefühle müssen raus…! šeptám si vduchu a se zavřenýma očima vnímám jen její doteky a parfém.

Má partnerka nekňučí, ani já, jen hlasitě dýcháme.


Když je za chvíli po všem, ustaraně se mě zeptá, zda bylo vše okay.

"Bylo. A u tebe? Vše podle plánu?"

Na můj cynizmus řekne při oblékání maskáčového trika: "Ráda si věci plánuji. V dobrém plánu mám jistotu úspěchu."

Vrtím hlavou. "Hele, Sue, poháněj tě baterkama, nebo máš někde v kůži fotočlánek?"

"Snažím se co nejlépe plnit svěřený úkol. Je to i ve tvém zájmu. Deny." Normální svalnatý aneroid, tahle blond kočka. Na druhou stranu… vyrovnaná, klidná… krásná… zelenkavé oči… Že bych si ji odvezla v balíčku domů?

"Promiň, vlastně se zlobím hlavně na sebe, na svou blbost i na to, jak strašně jsem tě podcenila. Tu ránu do tvých zubů tehdy u mě v pokoji si taky dost vyčítám… Nevrátilas mi ji, i když to jistě umíš."

"Neměla jsem příkaz k osobnímu střetu s tebou," odpoví Sue jako dobře naprogramovaný stroj.


Za dvě desítky minut mě vyhazuje u hotelu Beleví, kde jinde seví, a namísto kissu na před odchodem jen lehké pohlazení tváře s přáním dobrého lucku. Dvakrát optimistické pocity ve mně tohle loučení nezanechalo. Nevěří mi. Nevěří, že odletím. Bojí se, že ne. Z toho samého mám strach i já…



******


Muž pochodující kolem pracovního stolu co chvíli pohlédl na telefon. Když telefon konečně zazvonil, zdálo se, že se mu nepatrně ulevilo. "Klenski."

"Worms. - Zareagovala Milerová pozitivně?"

"Podle všeho. Ale zcela jisti si nejsme."

"A kdy si budete moci být zcela jisti?"

"Zítra. Pokud odletí."

"A jestli neodletí?"

"Jestli neodletí, tak..."

"Tak se celé věci ujmeme sami. Situaci za nás nikdo nevyřeší."

"To ovšem znamená…"

"Ovšem. Znamená. - Znamená to zbavit se problému. Jednou provždy. - Buďte v pohotovosti."

"Rozumím." Klenski zavěsil. V uších mu dozníval jeho vlastní stísněný hlas. Podíval se směrem k oknu. Bylo neprůhledné.



******


Jsem opět v hotelovém pokoji, povaluji se na lůžku a horečně přemýšlím o tom, co mi Sue při našem randeti napovídala. Srovnávám si věci v hlavě, ve snaze najít skryté souvislosti.

Podle Sue v Dallasu nejde nic najít. OK. Přesto já něco objevit mohu? Proč? Jak je to možné, proč zrovna já??! Proč ne někdo jiný...? Je v tom nějaká logika? Těžko.

V Dallasu nejde nic objevit... jen já můžu na něco... co je na mně tak zvláštního...? Vůbec nic, navíc jako cizinka mám velkou slabinu v neznalosti místního prostředí. Proč tedy já…? Jsem tu s Gin jen na skok a přesto můžu... Jsem tu s Gin na skok… JSEM TU S GIN!!! - - - TO je na mně zvláštní!!!

No jistě!! Ne mě, ale jí se chtějí zbavit! Na mně jim vůbec nezáleží! Používají mě jen jako krytí svých skutečných zájmů! To GIN! GIN je ta velká ryba, jíž se chtějí zbavit! Důvody… důvody… mohla bych na něco přijít… mohla bych tu… snad od Gin…? Bože můůůůůj!!! Jak to, že mně to nedošlo dřív?! Ta věta! Ta prokletá věta! TA VĚTA OD GIN, KRUCINÁL!!! Věta o dni atentátu: tehdy svítilo pichlavé slunce.

Řekla to, jako by… v Dallasu onen den byla!

Panebože…!! Vždyť ona se účastnila atentátu na Cassidyho!!!



******


Jsem tímto objevem tak rozrušená, že sotva spím. Hned ráno před odletem se své starší kolegyně na celou věc bez obalu zeptám.

Gin chvíli mlčí, ale nezapírá. "Tak ti to konečně došlo... Nebo tě k pravdě dovedla tamta, co po ní tak jedeš... ta včerejší... no ta atletická čůza?"

"Nevědomky."

"To je ovšem chyba."

"Proč? Nic konkrétního mi neřekla, ale i to nic mi stačilo, abych si poskládala mozaiku. Možná mi k pochopení pomohla i její thajská masáž."

"Noné, tak ti konečně dala?" zachrčí Gin změněným hlasem. "Chm...! To gratuluju!"

Odbočím. "Jak to tehdy bylo, Gin?" Doufám, že odněkud nevykouzlí střílející propisku, jehlu s ricinem, nůž kádévé, nebo biofotony s marburgem. Výraz její tváře to nevylučuje.

Mé obavy zřejmě vycítí a pohrdavě se ušklíbne. Pak promluví. "Nás střelců bylo tehdy šest."

"Tolik?"

Usedne a její oči jsou upřené do prázdna.

"Jo. Jeden plus Oswood ve skladu papíru. Další za plotem na pahorku. Jeden ve druhém patře textilní továrny, poslední na mostě železniční trati, krytý větvemi stromu, nedaleko ode mě."

"A ty?"

"Na parkovišti těsně za Boston Street. Kus od mostu vlevo napříč náměstím." Mluví pomalu a těžce. "První rána vyšla vpravo nade mnou... od železnice. Prostřelila Cassidymu krk."

"Byl to nervák, co?" zeptám se zbytečně - události mě tak zaskočily, že přestávám racionálně myslet.

Ušklíbne se a její oči potemní. "Nervák??!! Střílelas někdy na zalidněném náměstí na ozbrojenou kolonu amerického ministra zahraničí, co má vyhrát prezidentské volby?"

Že mi to ale dala. "Na to já nemám."

Dravčí oči teď mají ještě tvrdší pohled než obvykle. Opět mnou projede zamrazení, když po mně loupne pohledem.

Jejímu srdci tohle asi moc neprospívá; slyším její těžký dech. "Asi bys měla vědět," říká, "že podle původních propozic se na Cassidyho, když nebude mít na voze střechu, mělo střílet při jízdě po Prime Street. Pokud by střechu měl, oddělali bychom ho na odchodu z tržního centra, kde měl mít zakrátko projev. – Tak zněl plán Bé."

"Fakt??"

Koukne na mě jak na naivní troubu. "Já to přece dohajzlu musím vědět! Proto taky najali tolik lidí, čekalo se, že vůz pojede vyšší rychlostí. Šnečí tempo na Lem Street byla až druhá varianta. Nikdo netušil, jestli se tam Cassidyho kolonu podaří odklonit. Možná to oni věděli, ale my střelci, nebo aspoň já, jsme neměli jistotu vůbec žádnou. Vlastně jednu ano: platil příkaz, když bude střecha na voze, střelba se nekoná. Totéž platilo, pokud by koordinátor neotevřel deštník."

"Aha. Ale změnou trasy jsi tím pádem střílela na větší dálku," poznamenám s respektem.

"No ovšem," kontruje suše. "Ale při tak dobrém dioptru, co jsem na pušce měla, to nebyl problém. Potíž byla s úhlem, stála jsem moc nízko, a Cassidyho hlavu mi mohl kdykoliv zakrýt guvernér na zadní sedačce, případně přední sklo vozu, a to i bezprostředně po výstřelu. Bylo třeba stoprocentního soustředění doslova ve zlomku sekundy."

"To je jasné. A vyšlo ti to."

Zlobně vzhlédne. "Neexistovala možnost, že by mi to nevyšlo. Byla jsem nejlepší ze všech střelců. Zasáhla jsem Cassidyho nad pravé obočí. Rána mu utrhla kus hlavy."

"Glycerin?"

"Ani to ani rtuť. Preparovaná kulka co se po zásahu rozpadne. Byla jsem jediná, kdo ji v pušce měl."

Jsem úplně konsternovaná. "Tak to tys ho zabila...???!"

"Já. - Dostal ještě zásah do temene hlavy. Ale ten až po mé střele."

"Jasně..." Vstávám, aby otevřela okno. Je tu nějak dusno...

"Nejlepší ze všech střelců... jasně..." zamumlám, aniž bych skrývala svůj obdiv vůči ní.

"Jo, a nejen to; byla jsem i nejspolehlivější."

"Logicky; umělas držet jazyk za zuby, is ja klar..." Sedám si na gauč a nevím co říct.

"Udělala jsem to pro peníze," pokračuje Gin. "Mysli si o mně co chceš. Udělala jsem i další věci, o kterých nevíš. Pro prachy!! Pro Hornycha, pro mou dceru! Pro Artemidy…!" Její hlas opět nabývá na drsnosti. "A tobě jsem v Dallasu celou dobu lhala. Teď, když konečně víš, co jsem zač, můžeš vyměnit svůj obdiv za pohrdání."

Věcná, suchá, tvrdá jak žula...

"Jsem už stará a na smrt unavená. Je mi všechno fuk. Dokonce i to, co s námi teď bude."

"Chápu," vypravím ze sebe. "Bude mi asi chvíli trvat, než se s tím vším srovnám."

Neodpoví. "Zavázala jsem se mlčet do konce života. Slib jsem porušila. A ty taky; měly jsme odletět."

"Odletíme příštím letadlem. Oni se nezblázní."

"Oni se zblázní. To teprve uvidíš. Teprve je poznáš." Zaklání hlavu a zavírá oči.

Přisedám k ní.

"Pověz mi, Gin, o Oswoodovi. Znalas ho?"

"Znala?! Ps…!! No jistěže. Co ti mám o něm říct... Byl zvláštní patron, ne zas takový pravičák, jak o něm pak tvrdili. Všechno dělal jako člen klanu, bavilo ho to. Včetně útěku do Ruska. Bavil se špionáží, bavil se nebezpečím. Prostě byl zvláštní typ dobrodruha. Ovšem jinak i rozvrácená osobnost. Lidi z branže ho v podstatě měli za neškodného blázna. Možná právě proto ho použili coby oficiálního pachatele. - Oswood v den atentátu pustil do skladu papíru jednoho ze střelců a sám pak taky na Cassidyho vystřelil. Zřejmě minul, a nebyl sám, i pár dalších ran skončilo v asfaltu. Oswood zanechal pod oknem ve skladu několik prázdných nábojnic. Puška druhého střelce byla nalezena schovaná pod těžkými krabicemi.
Podle našeho oficiálního, předem připraveného plánu měl být Oswood co nejdřív dopraven na Kubu. A ve Státech označen za jediného pachatele."

"Protikomunistická propaganda by zajásala. Bezva záminka ke konfliktu s Castrem, že?"

"Ano, ale osobně si myslím, a bylo by to logické, že Oswood měl být bezprostředně po atentátu sám zlikvidován, aby dokončil roli, do níž byl bez svého vědomí obsazen, totiž roli osamělého pachatele, vyšinutého, levicově zaměřeného marxisty, co se navíc jako mrtvý nemůže hájit. Jenže se asi něco zvrtlo, Oswood zabil strážníka, co ho měl ukrýt, nebo možná zlikvidovat, a sám v panice utekl do kina. Tam ho zanedlouho zatkli."

"Pro vás ostatní střelce katastrofa, co?"

"Strašná. - Strašná. - S tím nikdo nepočítal. Museli Oswooda odstranit stůj co stůj, protože kdyby se rozhodl promluvit... Byli jsme pořád všichni ve Státech, na samotě, na jedné farmě v Texasu."

"Jasně, Gin, byli byste všichni v troubě. A Chooby, ten majitel baru?"

"Neměl na výběr. Zabil Oswooda a ochránil tím i sám sebe. Takhle byl jen mstitel - vrah atentátníka - stavěl se do role národního hrdiny. V opačném případě by ho odsoudili pro spoluúčast na vraždě ministra Cassidyho."

"Takže byl v atentátu namočený."

"Namočený říkáš?! Zblbla jsi snad, nebo co? Přivez nás i zbraně do města! Sám navíc působil jako spojka!"

"Jo tak..."

Koukne po mně tím svým typicky dravčím pohledem. "Všecko?"

"Jo, teď už radši jo... Zatím… Snad pak..."

"Pak? Žádné pak nebude! Prostě nás odstřelí. Tím jsem si takřka jistá."

"Obdivuju tě, Gin."

"Za zločiny?"

"Já nevím. Za všechno. Nemám dost slov, abych to vyjádřila. Prostě tě obdivuju."

Ušklíbne se a s odporem zasyčí: "Beru to za kompliment. Dagmaro."

"Díky. Vypadnem?"

Pokrčí rameny.

"Taxi?"

"Ne přes telefon."

"Samo."

"Teď už nás stejně odletět nenechají, uvidíš."

"Jestli jsou teď na příjmu, slyšeli nás. Nic jim od nás nehrozí."

Gin se ušklíbne. "Nehrozí??!! Mám dojem, že dnes nejsi při smyslech! V našich… v jejich kruzích se dohody neporušují."

 

 

Pět minut chůze od hotelu odchytím žluté taxi. Sedáme si a Gin polyká prášek. Její srdce zlobí. Neříká ale nic, nestěžuje si, je tvrdá jak křemen. Pozoruju z profilu její tvář, zaznamená to, ale neohlédne se. Musela být za mlada těžký jestřáb, kam se na ni já hrabu. Ona dokázala to, nač já nemám žádnou šanci: dostat se mezi největší vlkodlaky. Nezabíjela bych pro peníze, nikdy, za žádnou cenu, i když toho v zásadě schopna jsem.

"Taky bys to svedla," říká Gin, jako by četla mé myšlenky.

"Ne. Tohle myslím ne."


Když naše taxi zastaví policejní hlídka, netrkne mě to. Taxíkář vystupuje, dva chlapi zvenčí zamykají auto. Gin se jen hlasitě ušklíbne. I mně to dochází.

"V háji, co?"

"Vsaď se," říká Gin, ale nehne při tom ani brvou.

Za námi černá limuzína, těsně zprava vysoká dodávka, dveře nejdou otevřít, zleva vůz, před námi malý kamion s nájezdem.

Zaháknou lano pod přední nápravu a natáhnou nás do kamionu.


Jedeme půl hodiny. Cestou vesměs mlčíme. Vše už bylo řečeno.


Ven se dostaneme na nádvoří opuštěného úřadu. Únosci jsou tři muži; plešatý šedesátník, hubený padesátník a asi čtyřicetiletý tvrďák s vizáží poldy v civilu. S nimi je, a to se podržte, Sue Thomas. Mimo ni mají v pravici všichni bouchačky, jsou nervózní a nejistí. Míří na nás, vypadají vystresle. Sue nám nasazuje kovová pouta na ruce. Ruce máme za zády. Jako první nás prohledají a mně samosebou zabaví zápisník s kódovanými poznámkami pana Lorenze.


"Co je tohle za tyjátr, Sue?" ozvu se dotčeně.

"Mlčte!" zařve nejmladší z únosců.

"Vyserte si voko!" odpovím. "A koukejte pustit tajdle Gin, kreténe! Je nemocná na srdce, vy vole! Nebejt vás, sme mohly bejt už dávno na letišti!"

"Měly jste odletět v dohodnutý čas," říká Sue se staženými rysy. "Slíbilas mi to. Dostaly jste zaplacené letenky."

"Prostě jsme se zdržely. Že vemem další éro, no."

"Vaše chyba," vmísí se do hovoru plešatý.

"Prý naše chyba! To je ale parta impotentů, Gin, co říkáš? Tohle že jsou profíci, tihle wimps?!"

"Drž zobák, lesbo!" ozve se znovu ten nejmladší a nejargesívnější únosce. "Nebo ti ho zavřu já."

"Zavři, buzku, a nezapomeň na suspenzor!"

Chce na mě jít, ale druzí dva ho zadrží.

Plešatý přichází k nám. Obrací se na Gin. "Mrzí mě to, GW, ale nadalas nám šanci. Nemělas jí to říkat."

"O tobě nepadlo ani slovo, DB."


Hm, znají se, no jasně. A dokonce používají původní krycí jména. Gin je tedy GW. G jako Gin, W jako woman? Asi.


"Že nepadlo vím, odposlouchávali jsme vás, jenže s´jí prozradila celý projekt ML. Do detailu. To se prominout nedá."

"Myslím, že má právo dozvědět se o Maple Leaf pravdu."

"Aby si postavila kariéru na našich pomnících?"

"Neudělá to."

"A kdo tomu uvěří??!!"

"Ručím za ni, DB," říká Gin naléhavě. "Jako za sebe."

"To nestačí, GW, dnes už tohle nestačí. Kdyby tohle dnes stačilo, nebyli bychom se my všichni museli setkat zde."

Hezky to řekl. Jasně a srozumitelně. Asi oplývá inteligencí...

Odvádějí nás dovnitř. Je to poprvé, co vidím liduprázdný úřad v pracovní době. Asi jen krycí firma. Bůhví pro koho…

 

Sedíme spoutané na lavici, Sue pochoduje před námi. Sledujeme trojici únosců za sklem v druhém kanclu, jak se o něčem přou.

"Proč se hádaj?"

Sue chvíli mlčí. "Budou volat Mr. Richardse. Až se dohodnou."

"O čem?"

"Můj šéf je proti násilí."

"Which one?"

"Klenski. Ten štíhlý. - Plešatý, teda Worms, a taky ten třetí, neznám ho jménem, jsou vysoký kápa u en-ej-es, vás chtějí odstranit. Preventivně."

"Hm, jsou to troubové, podívej, jak čuměj."

"Mají velikou moc, nedej se splést. A Richards? Ten je zvlášť nebezpečný."

"Sue, musíš nám pomoct," zaútočím.

"Měly jste odletět!"

"Sue, dej sem klíč od pout!"

"Jsi cvok?! I kdybych chtěla, nemám ho!"

"Sue, kde máš svou springfieldku?"

"Nemám ji. Nechtěli, abych si ji..."

"Jasně! A víš proč? Nejdřív zabijou nás a pak tebe. Budeš pro ně svědek. Jsi na řadě hned po nás."

"Samozřejmě," přisoluje si Gin a strká do mě ramenem. "Zlikvidují každého, já je dobře znám, pracovala jsem s nima."

"Nemůžu nic udělat, měly jste odletět!"

"Sue! Zabijou tě, když zabijou nás. Jestli přežijem, zdrhnem, nic se ti nestane, nic ti neudělaj, nebudeš svědek vraždy!"

"Blbost!"

"Deny má pravdu, drahoušku," s cynickým úsměvem říká tiše Gin, "poslechni ji."

"Jestli nám nepomůžeš, svezeš se v tom taky, pindo vyholená!" přidávám s důrazem já.

Sue je už dočista na nervy. "Já nemůžu! Nemám klíč od pout!"

"To je fuk. Dones mi paperclip!"

Strach pracuje. "Nemám kancelářskou sponu!"

"Kurva, Sue, neser! Dones ji ze stolu, velkou, kovovou, dělej! Zachráníš se!"

"Máte žízeň?" zeptá se Sue zničehonic, roztřeseným hlasem, jako by se k něčemu rozhodla.

"Mám," říká Gin, která její otázku zřejmě pochopila.

Sue odchází a vedle z lednice bere láhev. Odnáší ji na stůl, chvíli hledá kelímky. Vrací se mnohem bledší, než odešla. "Dohodli se. Budou volat Richardse. Přemluvili mého šéfa..."

"No super..."

Přikládá kelímek k ústům Gin, pak i mně. Žádná voda z něj neteče. Cítím kov. Beru předmět do zubů a do úst. Je to velká kancelářská spona. Ta úplně postačí. Zbavit se pout otvírákem na sardinky mě naučil jeden policejní instruktor v oddíle sebeobrany už na základce. Jak snadné, stačí stisknout pružinu v otvoru pro klíč.

"Chtěj vás zabít, chtěj vás zabít...!" šeptá nepřítomně Sue. "Panebože…!"

"Máš mobil?" zeptám se a mám na mysli Adomiana.

"Jo."

"Pošleš sms s help na číslo: třikrát nula, jedna, pět... doprdele, Sue, vem ten mobil!"

"Je tu všude elektronika, pro náslechy, nemůžu odtud nic…!"

"OK, tak venku. Dělej, piš si: nul, nul, nul, pět, vosum..."



Se zbraněmi v rukou nás trojice únosců znovu donutí nastoupit do kamionu. Následuje další hodina jízdy. Během ní odemknu pomocí kancelářské spony pouta sobě i své starší kolegyni. Bude těžké je za chůze držet jako nasazená. Ono to jde, ovšem jedna musí být opatrná, aby klipsy klepet znovu nezapadly, stačí jeden neopatrný pohyb…



******


Stojíme před kamionem s rukama za zády. Jsme v nějakém podniku připomínajícím sběrné suroviny. Napadá mě vysoká pec, přestože tu nic extra vysokého nestojí. Takže nějaká menší pec na tavení starého železa. Úplně postačí na dokonalé odklizení dvou či tří mrtvol.

Neutěšený pohled. Povaluje se tu různé harampádí, kovový odpad, je tu nevlídno i jinak, silný hluk se mísí s hvízdáním nepříjemně chladného větru...

 

...sam diabeł szepnął wietrze wiej... wietrze wiej... wietrze wiej... od Syracuse do Cheetaway...

 

Na návětrný plac pak přijíždí Mr. Richards. Parkuje velký, rozhoupaný Cadillac a vystupuje. Tváří se jako jemný pán.

"Kde jste vzal tu partu přestárlých ocelářů, mister?!" křiknu na něho. "Tohle má být vaše elita?! A vůbec, proč tu tak dlouho tvrdneme, u pece? Starý pecař není doma, nebo co?!"

Neodpoví, jen se ušklíbne. Otáčí se k Gin: "Tomuhle jsem se chtěl vyhnout, GW. Je mi to líto."

Gin pokrčí bez zájmu rameny. "Považuju tohle divadlo za zbytečné. Když ale myslíš, AB..."

Miluju, jak se i po letech pořád oslovují krycími jmény. AB - první písmena abecedy zřejmě značí co do důležitosti osobu číslo jedna, odhaduju.

"Pusťte Gin, sakra," naléhám na Richardse. "Udělala pro vás ažaž!"

"Nepustím. Nepracovala zadarmo a byla vázaná mlčením."

"No a? Nechcete se jí spíš zbavit, abyste byl sám víc krytej? To se vám to ještě vyplatí? Ve vašich létech?"

Znovu se ušklíbne. "Já nejsem důležitý. Jde o pověst země. Ta by utrpěla především."

Teď se zas šklíbím já. "Kdyby vyšlo najevo, že si tu střílíte prezidentský kandidáty? To by teda utrpěla, právem."

Vytáhne zbraň a ukáže na rezavé schodiště u objektu, který jsem předtím odhadla jako pec. "Dost řečí, tam po schodech nahoru!"

Richards tu pořád velí, jak se zdá, přestože je mu možná osmdesát.

 

Stoupáme pomalu po skřípajících schůdkách obtáčejících tuto nevysokou kruhovou věž. Obě se s Gin modlíme, aby si nikdo z mužů nevšiml našich odemčených pout.

Mačkám ruce k tělu tak silně a blbě, že mi levé klepeto zaklapne.

Kruci, a teď to mám, na čáry není čas, sponu měla naposled přede mnou supící Gin. Tak mi holt pouta zůstanou viset na levačce…

 

Jsme nahoře: malý kulatý plac se zábradlím, všecko rezaté jak v kovošrotu, uprostřed placu poklop: ten vede nejspíš do pece coby násypka či šmírovací okno. Vedle nás, asi dva metry pod námi, stojí zásobníky plné koksu. Takže se tu asi pořád topí. Bezva…

 

Richards, plešoun Worms i šéf Sue Klenski nás drží pistolemi v šachu, zatímco čtyřicátník, který zbraň odložil vedle sebe, jakožto nejsilnější rampas ze skupiny, zápasí s těžkým poklopem. Jde to ztuha, jsou tam nějaké západky, nebo zámky, nevidím tam dobře.

Čtyřicátník s vypjetím sil otevírá poklop: zdola se vyvalí kouř a žár. Někde dole v peci cosi šumí do dějín, a Dunaj to nebude.


Periferně zachytím dobře načasovaný pohled své parťačky. Nemusí nic říkat. Teď je ten správný okamžik!

Zareaguju tak rychle, až mě to samotnou překvapí. Riziko neriziko vyletím: čtyřicátníkovu zbraň na zemi kopnu směrem k Gin, levou rukou přitom vychýlím Richardsovu pravičku.

Pravou rukou současně uchopím hlaveň plešounovy pětačtyřicítky a jeho pak plnou vahou srazím přes nízké zábradlíčko. Jistě, padám dolů i s ním, ale bodyček to byl pěkný.

Žuchneme oba na samotný okraj vedlejšího zásobníku. Pád do koksu je bolestivý. Nad sebou zaslechnu dva výstřely. Zdola pak, zdálky, skřípění brzd několika aut. Že by kavalerie? Ta jezdívá ve filmech vždycky včas.

Plešoun není po pádu do koksu moc ve formě. Jeho zbraň mám ve své ruce a když se mi ji pokusí vzít, praštím ho s ní do zubů. Skoro přepadne přes okraj zásobníku a zoufale se rozkřičí.


Kráásnáá situace; skiňák Worms visí přes okraj dolů, drží se za mou pravou nohu, aby mě za ni jako vodník tahal do desetimetrové hlubiny. Jsem loktem levé ruky zaháknutá za madlo kovového žebříčku, jinak bychom už byli oba dole.

Při našem zápolení jsme odtud nemohli vidět, co se odehrálo nahoře. Gin zvedla zbraň a ve zmatku střelila čtyřicátníka do hrudi. Kulka z Richardsovi pistole ji škrábla na tváři. Ona sama vzápětí zasáhla Mra. Richardse do ramenního kloubu. Asi mu to stačilo, protože už znovu nevystřelil. Šéf Sue pan Klenski to vzdal; po prvním výstřelu odhodil svou zbraň, aby s kňučením ulehl vedle ní na zem. Akční scény zřejmě nejsou jeho silná stránka.

 

Dole na nádvoří slyším vzrušené hlasy. Plešoun Worms visí pořád na mé noze a vysokým hlasem ječí "heeelp!!!, heeeeelp!!!, plííííízzz…!!!"

"Vy blbče!" křiknu na něj. "Vole! Neřvi, nemám sílu tě vytáhnout. Rozhoupu tě, a až řeknu, pustíš se. Slítneš na támhlety schůdky dva metry pod náma. Je to lepší než se zabít." kývnu směrem k ochozu pece, z níž jsme právě spadli, k ochozu, po němž právě vybíhají nějací lidé.

Adomian!! Zahlédla jsem tam myslím Adomiana!!

"Slyšíš mě?! Tak slyšíš mě, blbe?!"

"Ééééé…!"

Sedím v pohodlné pozici rozkrokem na hraně zásobníku a odhaduju, kde všude budu mít slušivé modřiny. Málokomu se asi poštěstí, aby někdy v životě houpal Wormsem, a věřte mi, dotyčný o nic nepřišel, ten chlap je moc těžký.

"Now!!!" zařvu.

Plešoun pouští mou nohu, aby vzápětí přistál dole na schůdkách. Musí být otřesený, protože zůstává rozpláclý jak měňavka, a nehýbe se.

 

Slezu po žebříčku dolů a přeskočím k němu na schůdky pece. Rýpnu do něj jeho vlastní zbraní. Má ksicht od krve, pěkně se potlouk.

Není mrtvý, zaskuhrá. Skuhrá - tedy je.

"E, e, - ééééé!" vyrazí ze sebe s vyvalenýma očima.

"Zachránila jsem tě, vy vole, troubo, a tys mě chtěl před tím zabít!"

"Nééééé…!"

Myslí, že ho chci zastřelit, vopruz!

"Kde - je - Lorenzův - deník??!!" zahučím zlověstně.

"Hhhhhh!! - M, mmmmm!!" naznačuje, že… aha: v jeho zadní kapse.

Dál už mě nezajímá.

 

Dokodrcám nahoru na pec a sešítek s Lorenzovými zápisky předávám Adomianovi.

 

Celý kabaret je u konce a nás teď konečně odvážejí k lékaři. Vůbec jsem si nevšimla, že mě před tím vzala do boku a do předloktí Richardsova kulka. Naštípla mi žebro. Ani jsem v zápalu boje neslyšela ten zatracený výstřel…

 

Nevím, co bude s partou našich únosců, ani to, zda je čtyřicátník mrtvý. Spatřím ještě poslední pohled Sue, kterou odvádějí do jiného vozu. Všechno mě bolí…



******


Ze Států odlétáme na druhý den. Jsme obě spráskané, jak po bitvě; Gin má potíže se srdcem, užívá prášky a měří si neustále puls. Já zas pod všemi těmi fáči vypadám jak Simone Choule…

Tý jak Texas mi tedy rozhodně chybět nebude. K čertu s ním. Stačilo málo a skončila jsem jako přísada do kvalitní oceli…

Přemýšlím a dohaduji se, zda Adomian mohl vědět, že Gin byla do atentátu na Cassidyho namočená a zda naši návštěvu Dallasu nezmanipuloval dovedně k obrazu svému; tak, aby se dozvěděl pravdu. I jeho lidé mohli přece náš hotelový pokoj velmi snadno odposlouchávat. Pokud to učinili, ví teď Adomian vše...

V Madridu se se svou parťačkou loučím a odlétám domů, neb všude dobře, dahoam nejlíp. Gin se na pár dní odstěhuje na madridskou srdeční kliniku, aby se poté odebrala na své pobřežní sídlo v Costa del Sol. No a já se vracím ke své celkem všední práci ve VIÚ.



******

po dvou týdnech


To si to takhle hasím z parkoviště, kam jsem právě usadila svou skoro novou Suzuku, když u vchodu k našemu domu zahlédnu povědomou postavu.

Není možná, stojí tu Sue Thomas! Je opřená o dům a krásná.

Tváří se ale divně, neb kouká jak outloň váhavý.

"Hi."

"Hi."

"Co chceš?"

"Něco ti říct."

"Ajé! Jsi těhotná, viď?"

Znavený úsměv. "Jsi sama? Vezmeš mě k sobě? Na noc? Musím s tebou mluvit."

"Jasně, že jsem sama. Pojď nahoru."

U výtahu se míjíme s paní domovní důvěrníkovou, která se na mě po spatření Sue znechuceně zaksichtí. Určitě lituje, že mi nemůže zatrhnout dámské návštěvy. To by určitě s chutí udělala. Jakoby nestačilo, že mě roznáší po partajích.


"Kde ses tu vzala?" zeptám se Sue doma u šálku kávy.

"Suspendovali mě. Jsem na nucené dovolené. Za měsíc se má rozhodnout, jestli mě vyrazí. Ze státní služby."

"Proč?"

"Kvůli tomu, že jsem ti pomohla."

"Jó?!"

Kývne. "Je to tak. Můj šéf a Mr. Richards se domluvili s Adomianem."

"Na čem?"

"Na všem. Na spolupráci. Nebo spíš na neútočení."

"A tys to odnesla."

"Jo. Pro nespolehlivost. Adomian vrátil mému šéfovi Lorenzův notýsek, a tím se vše vyřešilo."

"Lorenzův notes? A proč? Vždyť byl..."

Zavrtí hlavou. "Byl pravý, Deny. Nemohla jsem ti to tehdy říct."

Vstanu a dávám se do nervózní chůze po pokoji.

"Ty jen kecáš, to není možný?! A mladý Lorenz?"

"I ten byl pravý. I elektro, kdes byla."

Dávám se do cynického smíchu, jsem přece drsná a cynická. V mém projevu je však obrovské zklamání.

"Teda… oblafli jste mě, jen co je pravda. Mý sebevědomí je od teďka hluboko pod nulou. Blbá jsem a blbá budu."

"Nemohla jsem ti nic říct, věř mi. Jo, ještě něco bys měla vědět: nepracuju v podzemním archivu, i když ten archiv opravdu existuje. Taky nešlo o únik informací, jak jsem ti v Dallasu řekla."

Podvod...! Všechno byl podvod! I podvod sám!

"Prosím tě, mlč už radši!" zarazím ji. Nic jí však nevyčítám, snad to všechno nějak skousnu, že jste ze mě udělali vola nadruhou, ale už nechci radši nic vědět. Sedám si a vrtím hlavou. "Bin hoid a bleda Kuah..."

"What is bléde kua?"

"Blöde Kuh přece - Blbá kráva. Měla sem rači říct: aj wona bí jór stjupid dajk."

"Ach... To si tak neber," chlácholí mě Sue a nejistě přidává: "Nemění to doufám náš vztah?"

"Vztah? Jaký vztah? Ale ne. Pokud aspoň ten sex se mnou nebyl jenom jako."

"Nebyl součástí případu, lhala jsem. Využila jsem situaci, protože... protože ses mi líbila."

Jé, ta kecá, ta pinda! Neskutečně! "Jo tak, líbila…!"

"Nevěříš mi?"

"Měla bych snad? Po tom všem? Víš, ty jsi úžasná lhářka, Sue. Amy Bradshaw je proti tobě nula. Docela jistě s'absolvovala tajnou zkoušku hidden within scholastic aptitude test s vyšším počtem bodů než ona."

Návštěvnice nechápe, o čem mluvím. Vysvětlovat jí to nebudu, má chodit do kina.

"Už nevím, čemu mám u tebe věřit a čemu ne. Třeba i tvá pomoc v Dallasu byla jenom podvod a začátek další hry," nasazuju.

"Deny! To, co říkáš, je blbost! A neříkej mi Sue Thomas, Jsem Melanie Fre -"

"Prosím tě, už žádný jména! Posledně s'byla Sarah. Dneska zas Melanie. Takže ti budu dál říkat Sue."

Ušklíbnu se a mávnu rukou. "K čertu s tím... prostě jste se mnou sehráli hru s vyloženýma kartama a budete hrát stejně i dál."

"Sorry..."

"Á jen se neomlouvej... dělalas cos musela a vůbec... koneckonců zachránilas mi život, snad. Pokud to celé nebylo součástí vašeho představení." Vstanu a teatrálně rozhodím pažemi: "Shakespearovy dni v Texasu, aneb Zkrocení zlé Deny - v hlavní roli blběna Milerová..."


Dveře vržou, panty letí, nebo nopak, a ke mně domů vpadává má krásná diplomatka Maja. Ne, všechno je v okayi, ona má od bytu klíče. Její parfém ihned zaplní místnost. Tentokrát pětka Chanel, myslím.

Koukám na ni překvapeně, ona kouká překvapeně na Sue, Sue zas na mně.

"Ty tu máš ženskou?" obrací se ke mně Maja tónem zaskočené manželky.

"Ahoj... jakou ženskou...? Tohle... tohle je má sestřenka ze... ze… Slovenska."

Sue se ihned ohrazuje zvučnou američtinou: "Hey! Řeklas mi, že žiješ sama, než jsem se s tebou vyspala!" Hezky rozehraný dámský gambit. Taktické, pěkná potvora, tahle holka, bere věží en passant, kdopak ji to naučil?

"Jé hele Yankee," zvedá obočí Maja.

Znovu koktám. "Víš, Sue, my.... my jsme takový šťastně rozvedený pár, ale Maja má u mně pořád svůj koutek."

"Koutek, valkýro?! Nemáš kalhotky v průvanu?!"

Miluju její slovník.

"Tak promiň: máš tu svůj pokoj, zrovna jako já u tebe. Emm.. ještě jsem vás nepředstavila: Sue, tohle je Maja... emmm... Majo, tohle je Sue."

"Hi, Yankee. - Go home!" zachrčí má známá diplomatka, ale i přesto hledí na americkou návštěvnici s podezřelým zájmem. "No teda... noné, noné... ty ses ale vydařila! Polda?"

"Jó, je polda, bývalý," ozvu se namísto oslovené já.

Nějak moc si jí prohlíží. Doufám, že mi ji Maja, ta konzumentka holek ve velkém, nechce přebrat, to teda prr! Ukážu na Sue: "Ješ li chatula!" zvýším bojovně hlas a zahrozím pěstičkou. "Hi jafa!"

"Ejzo safa at medaberet?" dí Maja pobaveně.

"Eee… mmm… to by moh říct každý… ty chanuka dárku."

"Mluvíš příšerně. Asi ti budu muset dát další lekci. Až mi to někdy pěkně uděláš." Rozhlédne se, popojde pár kroků k oknu a zpět. "Nenechte se rušit, jenom si vezmu pár věcí a hned vypadnu," dodává.

Už za chvíli mi ve dveřích dává vlhkou pusu. "Miluju tě," šeptá mi do ucha, "ozvi se mi, až..."

"Jasně… Slibuju…"

 

Po jejím odchodu se Sue evidentně ulevilo. "Už jsem se bála, že půjdu spát do hotelu," vypraví ze sebe.

"My se s Majou vídáme jen tu a tam. Bohužel. Většinou si pak místo sexu, anebo po něm, celou noc povídáme. Ona je něco jako má sestra. Teda... míněno skoro jako."

"Hezká sestra."

"Je to bezva holka," kývnu.

"Cos jí před tím říkala?"

"Nedávalo to asi moc smysl. Pokusila jsem se říct, že mám hezkou kočku - tebe. Trochu jsem se od Maji naučila. Jen strašně málo."

"Odkud ji znáš?"

"Ze studií. Zažila jsem s ní spousty příhod. Třeba po vinobraní v Mělníku: ve čtyři ráno nás sbalili pro rušení nočního klidu. Maja se totiž odmítla prokázat a když jim pak na strážnici ukázala diplomatický pas, mělas vidět ten frkot! To byl malér! A omluvy! Kdo nezažil, nepochopí. Dostaly jsme snídani, odvezli nás na nádraží, a nemít plátěnky, vyčistili nám i boty. - Džus?"

"Ráda."

"Sue, nechám tě tu, proč bys měla platit hotel. A pomůžu ti i jinak. Chci ale pravdu. Alespoň nějakou pravdu. Ne kecy, že mě miluješ a že pravda je out there. Nejsem padlá na hlavu."

"Ale já se opravdu ráda líbím ženám, přísahám. Hele!" Stáhne si jako by se nechumelilo tričko přes hlavu.

"Sue, tohle jsou špinavý triky, a laciný, moc dobře víš, že jsem na tebe zatížená, takže se obleč a vyklop pravdu. Nebo půjdeš spát do hotelu."

Obleče se a usrkne džus. Přemýšlí, získává čas, to je jasné.

"Pravdu, Sue, nic než pravdu."

"Dobře... naše vláda má zájem postavit na vašem území vojenské zařízení. Dostala jsem za úkol monitorovat veřejné mínění, hlavně pak média, televizi, rozhlas a demonstrace nezávisle na naší ambasádě. K tomu potřebujem někoho, kdo je schopen poznat skutečný názor z mediálně odvysílaných informací. Vyčíst podtext, víš? To ty můžeš. Nechceme to zadarmo. Zaplatíme ti. Není to pro tebe nic nového, tví rodiče tohle pro komunisty taky dělali.

"Máte dobré informace," šklebím se a přecházím jako ona do plurálu.

"Tím vynikáme."

"Jaké vojenské zařízení?"

"Nebylo mi řečeno. Zveřejní to. Zanedlouho. Snad za půl roku."

"Jo, fajn, to už je lepší."

"Pomůžeš mi?"

"Ale jo."

"Nejde o nic ilegálního, můžeš to nahlásit svým nadřízeným."

"Jo, a pročs prve říkala, že tě suspendovali?"

"Vlastně to je skoro pravda. Dali mi vybrat: buď Evropa nebo civil. Jinak jsem tě měla získat pro nás."

"Je to skoro pravda..." hořce se ušklíbnu.

"Můžu se vykoupat?" změní náhle téma.

"Klidně. Zatím ti rozestelu."

"Nebudeš spát mnou?"

"Sue, nechci, abys se mnou spala na rozkaz tvýho řídícího důstojníka, když ti to nic neříká."

"Já jsem řídící důstojník."

"Promiň, přehlídla jsem to, tak na rozkaz ředitele cojávímčeho, když ti to nic neříká."

"Říká, opravdu, nemám se ženami moc zkušeností, mí šéfové to nemají rádi, ale ženy mě velmi oslovují. Nikdy jsem nepoznala takovou, jako jsi ty. Tolik sexy a chytrou."

"Pfff…!" Ten kec má určitě naučenej. Vsadím se, že ji do měsíce chytnu s chlapem. "Sue, právě jsem vykopla svou skoro manželku a nejlepší kámošku. Kvůli tobě. Pokusím se ti teda uvěřit, ale jestli tě najdu s chlapem, naše spolupráce skončí. A ty skončíš u mně v bytě, takže pravdu, teď hned: jsi na holky nebo ne?"

"Jsem... proto mě k tobě vybrali, už tehdy, v New Yorku."

Zas kecá, čůza! Betonově! Sakra, co s ní mám udělat? "Okay, Sue, běž se vyčubit, já rozestelu."

 

Z koupelny vychází nahá. Nójo, další špinavý trik. Ale účinný. Je dokonalá. Atletka, aniž by ji svaly připravily o sebemenší kousek ženskosti. Ve vyholeném trojúhelníčku tetované červené srdce. Na ramínku vhodném k ožižlání tattoo v podobě dvou kočičích stop.

 

Když ji pak na zvlhlou kůži políbím, všimnu si, že tetování na rameni bude nejspíš namalované. Červené srdíčko dole prozkoumám později…



******


Ráno.

Ramínko vhodné k ožižlání pořád na svém místě.

Dívám se na spící návštěvnici; vyvolává ve mně pocity velmi smyslné, a nejen její svalnaté obliny a malý dolíček v bradě, dokonce i pruhy světle odbarvených vlasů. Byla bych nejradši, kdyby se teď mé rty nemilosrdně zmocnily jejích... Bože, co to zas plácám, pořád zapomínám, že nejsem v bondovce:-)

 

Když se ležící dívka trochu pohne, začnu jí líbat na krk.

Zavrní a ovine kolem mě paže. Co jiného jí zbývá? Recitovat Mirandu určitě nebude.

Držím ji. Pevně. Už ji asi nikdy nepustím.

Otvírá rozespalé oči. Zeleň zajiskří.

Ten pohled! Ona mě snad opravdu chce! Tak dobrá herečka ani nemůže být!

Stáhnu si tílko.

 

Crr-crr. - Crr-crr.

Do hajzlu telefon!

Kašlu na něj, je přece neděle a mám dost času!

Odmítnu hovor, ale bezdráťák se znovu rozezvučí příšerně pronikavým Labutím jezerem. Poté zazpívá i můj mobil.

Jéžíš, vona nejni neděle...! Je pátek! Heilige Scheiße! A půl desátý!

Vyhrabu se z postele. Beru mobil.

"Proč to nezvedáš?! Máš být stále v pohotovosti, když nejsi v práci! A vůbec, kde vězíš!" slyším ve sluchátku láteřit svého šéfa majora Šímu.

"V posteli."

"Jo?! Tak vstávat a cvičit!"

"Kulový, Miloši, říkají vodárny! Dnes nemakám, mám návštěvu, potřebuju volno!"

"Ať - už - jsi - tu! Je - to - ROZ!! - KAZ!! Za půl hodiny s´měla být v Brně, a kde seš?!"

"Den dovolený... Nebo mě nech aspoň nasnídat!"

"Ne!! Hned teď se sebereš kapitánku a odvezeš spisy! HNED TEĎ!! Jinak si mě nepřej!"

"Klid, Miloši, klid, počítej do deseti, nebo řekni solunce, aby to zaznělo jako solunce a ne jako slunce."

"Přestaň blbnout, nebo ti napařím dva tisíce za nenastoupení do služby, sůvo jedna!!"

None, asi je opravdu naštvaný, milánek, ječí, až jódluje. Já mám shodou okolností Jodeldiplom. Samosebou i Jodeldiplomabschluß :-)

"Holleri di dudl jö?" zeptám se Miloše.

Neodpoví.

"OK, Zemane majore, vemu kožeňák a mašinu. Posnídám cestou - chladící kousátko."

"Ha, ha!!" zaslechnu svého šéfa, který vzápětí praští telefonem.


"Zlato?" šeptnu na Sue jako Bondovic Jameska.

"Hmmm..." ozve se zdálky - asi znovu usnula.

"Musím do práce."

"Mmm..."

"Tak spi, zavolám ti."

"Mm..."

 

Přisypávám Mackovi kočičí sušenky, mazlení s ní vynechám, měním vodu v její misce.

Scházím na placené parkoviště, kde nakopnu motor. Chvíli čekám než se ohřeje.

Jó, jó... johohó, kdyby tak okolo plulo Santiaaaanoo… kapitán Aufray se šavlí, bambitkami za pasem... s kytarou na rameni... posádka parta přístavních šamanů a rváčů… plula bych s nimi až do pekla... hned bych se i já stala pirátkou... plavčíčci na lodi by byly hopsandy od Babu, v pruhovaných tričkách, v maskáčových, o číslo menších kalhotkách... ó jé... ...sur la mer qui fait le gros dos nous irons jusqu'à San Francisco…


Má loď s piráty nepřiplouvá... Kde jsi Aufray…? Tolik se mi na Dé jedna nechce...! Proplétat se do Brna na suzuce skrz kvanta osobáků... dojet živá nebo mrtvá... nechat se stíhat vyholenci, jimž jsem prý škrábla bok... ách jo, adrenalin na nule, musím si pustit ňákou ostrou empétrojku do sluchadel, třeba Heavens to Betsy nebo Svjaščenuju vajnu, abych povzbudila bojového ducha...

 

 

Zbraň v ledvince, para po kapsách, mobil, navigačka, survival ocílka vzadu podél pasu, přehrávač na krku, sluchátka, přilba, protisluneční hledí, rukavice... všechno...?

 

Napakovaná jak rytíř před turnajem kecnu na suzuku a zadívám se na balkón mého bytu. Sue určitě pořád spí... Ne, nebylo by špatné postavit s ní hnízdečko. Fajn představa. Ale vydrží to? Na jak dlouho? Co se stane se Sue zítra, pozítří, za měsíc? Pořád mám pochybnosti o skutečných důvodech jejího příjezdu. Já vím, legenda, co mi napovídala, zní věrohodně, ale může být vůbec nějaká legenda pravdivá...?

Nezbývá než čekat, říká mi hlas Johanky z Arku. Čekat, co přinese budoucnost. Čekat, co se stane. Třeba nic, kdoví.

Tak dobře, budu čekat, Johanko, slibuju... Ne, fakt tě teď nemůžu hodit do Orléansu…

Jsem nesvá. Má oblíbená lehkomyslnost je náhle ta tam; ...would you know what should be done, lying, dying in the sun... Skoro jako bych měla z budoucna strach.

Chvíli sleduju okna vedle balkónu, chvíli koukám do prázdna. Pak se zhluboka nadechnu.

Do práce! Brno čeká!

Přidávám plyn a nechávám Sue i obavy daleko za sebou.



Konec


(c) Copyright 2009 by Realm of antisubtext and/or GL&VR











| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |