Atlantida

napsal Mišák





I. část – Linetta


Každý má jenom jeden domov. To jsem sice řekla, ale vůbec se podle toho neřídím. Do Říma jsem vůbec nespěchala a zůstala hostem u Herkula a Morrigany víc než měsíc. Vždyť i tady mám navzdory svému prohlášení svůj domov, svoji rodinu. Udělala jsem si u své sestry dlouhé příjemné prázdniny. Několikrát jsem si s nimi vyšla i do akce, jak Morrigan ironicky říká “šířit dobro.” Ono to je ve skutečnosti často jinak. Je jen málo sporů kdy zlí lupiči přepadají nevinné vesničany a kde je rozdělení na ty zlé a hodné jednoduché. Ve většině případů je nastolení spravedlnosti nelehké, protože na obou stranách sporu bývá část pravdy a jednoduché řešení neexistuje. To při mé práci pro Caesara a později Oktaviána to bývalo (a třeba zase bude, až se vrátím do Říma) jednoduší. Existovala jediná spravedlnost. Ta naše, Římská a tu jsem prosazovala i když se často poraženým a podrobeným nezamlouvala.Ale museli se přizpůsobit. A nebo zemřít.

Herkules je fajn člověk a dovede být i vtipný společník, ale přesto jsem se své starší sestře divila, jak s ním a jeho věčnou snahou o absolutní spravedlnost a dobro může vydržet. Já bych se z něj asi brzy picla.

Ale nezůstávala jsem tak dlouho v Řecku jen kvůli nim dvěma. Také kvůli své kamarádce Arsinoe. Čekala jsem, že se bude těžko smiřovat s novým domovem, ale ta malá útlá žena je velice statečná. A také praktická. On římský nebo řecký azyl, to není zas tak velký rozdíl. Neměla tu sice svoji přítelkyni z dětství Ciaru, ale zato si rychle našla dostatek práce. Naučila se velice rychle řecky tak, že po měsíci se už s každým domluvila a s věrným Kiwirim po boku se pustila do zvelebování Herkulova hospodářství. Nakoupila skoro za babku velké pozemky podle potoka nalevo i napravo od stávajícího statku a za pomoci mladých mužů s nedaleké vesnice je začala čistit a chystat pro výsadbu nových užitečných stromů a jiných plodin. Bývalá ptolemaiovská princezna a dědička Egyptského trůnu Arsinoe se rychle měnila v řeckou velkostatkářku.

“Ještě by sis měla najít šikovného muže a vdát se.” radila jsem jí několikrát. “a nemusí to být zrovna princ.”

“Já se nikdy nevdám.” odpovídala mi “a až zemřu, zahyne se mnou i náš prokletý rod.”

“Co Kleopatra a její děti?” škádlila jsem ji.

“Až jednou Caesar Oktaviánus porazí Marka Antonia a sjednotí zase říši, nebude už více Kleopatry ani jejích harantů.” odpoví mi Arsinoe jasnozřivě.

“Doufejme, že máš pravdu.” ukončím náš rozhovor.


Když se konečně vypravím zpátky do Itálie, vůbec nespěchám. Nezamířím přes hory, kde jsme se před měsícem setkaly s Areem, nýbrž podél hor na jih. Rozloučila jsem se se svoji sestrou i mladou Egypťankou s tím, že v zimě se k nim zajdu zase podívat. A ne sama. S Fláviem, pokud bude stále mým přítelem a také s Titem a Ciarou. A na jaře mi potom Morrigan návštěvu oplatí. No vidíte jaká jsme báječná rodinka. Znovu si připomenu, jak jsem byla pitomá, když jsem tak dlouho na Morriganu nevražila.

Když se hory po mé pravici změní v oblé zalesněné kopce zamířím tam. K večeru dosáhnu nejvyššího místa cesty a kousek od tohoto sedla se v lese vyspím. Trochu jsem si takovému nepohodlí odvykla, ale nejsem žádná pokojová květinka a tak noc přečkám ve zdraví. A hned po ránu pokračuji z kopečka po docela dobře vyšlapané a vyježděné cestě. Po pravici mi zurčí malý potůček, který se v průběhu dne změní v pořádný potok a později v divokou říčku.

Své věci a zbraně mám zabalené ve vaku na zádech. Na sobě mám červenou halenku a po vzoru Morrigan místo sukně hnědé kožené kalhoty. Jestli takhle oblečená dorazím až do Říma, budou tam na mne koukat jako na blázna. Ale na zvědavé a občas odsuzující pohledy jsem od svých italských spoluobčanů zvyklá.

Najednou se do hluku vody přidá nový zvuk. Přímo přede mnou. A brzy rozeznám o co jde. Požár a ne malý! No jestli hoří les, je to pro lidi v něm, včetně mne špatná zpráva. Ale brzy poznám, že se k útěku před rozběsněným živlem nemusím chystat. Odbočím na vedlejší cestu a ta mne brzy přivede na kraj lesa, na velikou mýtinu. Na mé straně stojí jen jediný dům, velká honosná stavba. Za říčkou, která tu teče klidněji ale zato je o mnoho širší, se rozkládá vesnice. Hodně chudá vesnice. Jen samé chaloupky a chatrče. Přes vodu se klene dřevěný most. (Tady je ze dřeva všechno, protože toho je tu dostatek, zatímco kamene nikoliv.) Ten most je složitá konstrukce, navíc ještě zastřešený. Hned po tom luxusním domě vypadá z celé vesnice nejlépe. Jenže bych měla použít minulý čas. Protože právě ten veliký dům hoří. Je to oheň, že by si na něm opekla buřty polovina Říma, ale zdejší obyvatelé z něj nadšeni nejsou. Pobíhají zmateně okolo s vědry v rukou, ale žádný se nemůže pro veliký žár přiblížit moc blízko. Asi by měli hořící vilu ponechat osudu a myslet spíš na zbytek vesnice. Protože si zprvu nikdo nevšimne, co ze své vzdálené pozorovatelny vidím já. Poryv větru zanesl plameny až na most, který s radostí chytil také a plameny se po něm rychle šíří na druhý břeh. Jakmile ho dosáhnou, s největší pravděpodobností chytne celá ves a to bude teprve zle.

Když lidé zpozorují nebezpečí, je už pozdě. Většina z nich je na špatném břehu a po hořícím mostě se už na svoji stranu nedostanou. Těch pár co zůstalo mezi domky jen křičí a žalostně lomí rukama, místo aby se snažili mezi postupujícím ohněm a vesnicí vytvořit nějakou ohně vzdornou překážku.

To jsou ale tupci. Skoro by si za svoji hloupost zasloužili, aby jim vesnice shořela do základů.

Ještě chvilečku sleduji postupující oheň a bezradné vesničany. Pak mě to přestane bavit.

Zvednu levačku a vypálím doprostřed mostu fialový blesk. Hořící prkna a trámy se rozlétnou na všechny strany, většina jich naštěstí spadne do vody. Druhou ránu už most nevydrží a s hlasitým praskotem se propadne do vody. Proud zde není moc prudký, přesto obě půlky mostu ohýbá svým směrem, až je nakonec oderve od břehu a odnáší pryč.

Je po nebezpečí a zároveň i po mostě. Lidé chvilku ztichnou. Pak pochopí, že zásah shůry jejich vesnici zachránil a začnou děkovat svým bohům. Podle toho, že se každý chová jinak, přisuzuje asi každý vesničan zásah jinému bohovi. Přesto, že jich mají tolik, dneska se asi dostane na každého. Jen ne na mne, která jsem pravým viníkem. Naštěstí si mne nikdo nevšiml a pokud ano, nikdo nepřikládá cizí dívce stojící na kraji lesa žádný význam. Tak se seberu a jdu pryč. Brzy jsem zpátky na hlavní cestě a pokračuji dál, stále z kopečka.

“Tak jsi spáchala dobrý skutek Linettko.” říkám si, “a teď za to budeš rychle a po zásluze potrestána.”

A jen tak pro sebe se ušklíbnu.


Sotva to dořeknu, vyloupne se zpoza velkého stromu u cesty podivná postava. Veliká, celá pokrytá tmavým peřím. Těžko říci, jestli je to člověk nebo nějaký neznámý pták.

“Fuj, to jsem se lekla.” prohlásím.

“Opravdu?” ozve se hlasem mladé ženy, “nevypadáš na to.”

“Ale jo. Na ptáky jsme krátký a natož na takhle ošklivý.”

“Chceš říci, že se ti nelíbím:” ptá se mne opeřenec.

“Vůbec ne.”

“Tak s tím něco uděláme.”

Z ptačího hábitu se vysunou dvě dlouhé paže a dlaněmi si přejedou od hlavy až k pasu. Najednou tu přede mnu stojí mladá žena s dlouhými světlými vlasy. Oblečená v tmavé kůži posázené lesklými cvočky. Co povídám oblečená. Ona je skoro nahá. Její odění se skládá jen z úzkého pruhu kůže okolo ňader, kratičké sukně a vysokých bot. To vše doplněno mečem s pěknou ozdobnou rukojetí na zádech.

“Takhle je to lepší?” ptá se mne posměšně. Asi čekala že její náhlá přeměna se mnou sekne. Ale já nic.

“Jo, o mnoho:” odvětím jí klidně, “teď vypadáš jako Xena.”

“Zrovna tu mi připomínej.” zakaboní se moje nenadálá společnice, “a vůbec, jak to, že se tu sama mladá holka tak potloukáš po lese? A vůbec ses nepodivila, co jsem před chvílí udělala?”

Vypadá, jako bych jí urazila tím, že jsem se nevyděsila a s jekotem neutekla do dáli.

“Trochu ano. Ty jsi bůh? Jo? Tak co jsem měla podle tebe dělat? Padnout na zem a vzhlížet k tobě s úctou a bázní?”

“Ano.”

“Z toho už jsem dávno vyrostla.”

“Víš ty vůbec, drzá holčino, kdo já jsem?” ptá se blondýna.

“Ne, ale můžu hádat.” usměji se na ni.

Když jen přikývne, pokračuji.

“Mluvíš řecky, jsi v Řecku, tak asi budeš nějaký zdejší bůh.”

“Hmmm.”

“Soudě podle oblečení a meče….” dám si pauzu.

“Ares?”

“Nezbláznila ses? Vypadám snad jako chlap?” rozzlobí se moje společnice.

“No pravda. Nevypadáš.” uklidním ji, “tak něco jiného. Jsi pěkná holka a blondýnka. Tak Afrodita. Ale ten meč, nějak se mi to k ní nehodí.”

“Jsi moc zábavná.” zašklebí se na mne, “ale jsi úplně vedle.”

“Tak Artemis, bohyně lovu. Tady v lese, to by sedělo. Ale že by se lovilo s mečem se mi nezdá.”

“Jen pokračuj.”

“Ještě znám bohyni moudrosti Athénu. Ale promiň, na tu nevypadáš.”

“Proč? Chceš říci, že vypadám hloupě?” moje společnice se nerozčílí, jak jsem čekala, vypadá, že ji rozhovor se mnou začíná bavit.

“Kdepak. Ale moudrého člověka si představuji mnohem staršího.”

“Tak už nevíš.”

“Počkej, nespěchej:” zarazím ji, “ještě vím o jedné, ale ta už pár let žije v Americe.”

To vím od své sestry, donedávna jsem o kontinentu daleko za mořem neměla jako téměř všichni mí současníci ani tušení. Ale očekávám, že svou partnerku svým prohlášením překvapím. Taky, že jo.

“Co víš o Americe?” ptá se mne podezřívavě, “Jak o ní vůbec můžeš vědět? No počkej. Aha!! Mně jsi byla hned nějaká povědomá. Ty jsi příbuzná té Herkulovy Irky, že jo?”

“Správně. A ty jsi zase Callisto. Proč ses tu objevila?”

“Právě jsem dorazila. Kousek odtud.” Callisto ukáže rukou někam k východu, “a tady jsem pocítila použití magie. Tak mne zajímalo o koho se jedná. To ty viď?”

“Ano. Proč? Nesmí se to?”

“Může, ale každý to neumí a já jsem už nějaký čas na magii citlivá.”

“Co jsi bohyní?” zajímám se

“Ne, ale od té doby, co jsem se setkala s jedním čarodějem.”

“Čarodějem?” podivím se, “něco takové na zemi také existuje?”

Callisto se zasměje.

“Ne, máš pravdu. On taky nebyl od nás.”

“Tak odkud?”

“To nevím a ani to raději nechci vědět.”

Znovu se na mne upřeně podívá.

“Tak ty jsi příbuzná Morrigany? Jak se vlastně jmenuješ?”

Skoro bych se měla urazit. Ale jestli Callisto žije v té Americe, nemusí mít přehled o dění tady v našich krajích.

“Linetta.” představím se.

“Linetta? Něco mi to říká. Neměla jsi něco společného se samotným Juliem Caesarem?”

“Ano.”

“Tak to už vím.”

Slyšela jsem o Callisto v dřívějších dobách. Jaká to byla zlá a krutá bojovnice. Jak pronásledovala Xenu a bylo jí jedno, kolik nevinných lidí při tom jejím boji s ní zahyne. Jenže to už je dávno. Teď mi připadá docela fajn. Tak mě zamrzí, když řekne:

“Já zase půjdu. Mám tady v Řecku nějaké vyřizování. Například se podívat, jak se daří Gabrielle a také mé drahé Xeně. Těšilo mne, že jsem tě poznala Linetto.”

“Uvidíme se ještě někdy?”ptám se.

“Jistě. Až ti bude nejhůř, tak zacinkej kouzelným zvonečkem.”

“To zní jako z pohádky. Ale kde ho mám vzít?”

“Jsi chytrá holka, tak si nějak poraď” řekne mi a zmizí.

“Škoda.” pomyslím si. Asi bych si s ní dobře rozuměla. Rozhodně lépe než si ona rozumí s Xenou. Ale vím, že na Řecko zanevřela a tak se tu asi zdrží jenom na chvilku..


Na další cestě už mne nepotká nic zajímavého a tak za čtyři dny dorazím na Italské území, do města Bari. Tam si u jednoho známého najmu koně na cestu do Říma. Až tam dorazím, odevzdám ho jeho obchodnímu partnerovi a ušetřím si tím další starosti co ve městě s ním. Pokud mne trochu znáte, víte, že na lidi občas kašlu, ale na zvířata nikdy.

Už se stmívá, když dorazím na nejvyšší místo cesty, odkud je vidět celé území Plíniova statku. Samotný opevněný dvorec se halí do temnoty, sotva je uprostřed rozlehlého údolí vidět. Seskočím z koně a dál ho vedu za uzdu. Jdu docela pomalu. Znovu si připomínám své prohlášení o jednom jediném domově. To byla ale hloupost. Vždyť já mám domov nejen u své sestry v Řecku, ale doma se cítím i tady. Asi jsem se hodně změnila za těch posledních pár let. Ještě nedávno jsem byla přesvědčená že žádný domov nemám a ani ho nepotřebuji.

Možná jsem konečně dospělá.

Ale dospělá neznamená vážná a seriózní. Něco takového mi snad nehrozí, stačí, že je takový už od narození můj přítel Flávius. Proto také když spatřím u pootevřené brány klimbat na stráži jednoho s Titových dělníků, sáhnu ke koňskému sedlu a vytáhnu svůj meč. Přiblížím se tiše k mužovi a opřu mu špičku meče o hrudník.

“Halóó, vstávat.” zahalekám.

Vyskočí tak prudce, že kdybych neucukla, snad se sám na moji zbraň napíchl.

“Copak? Co je? Co se děje?” ptá se vyplašeně.

“Kleopatra je tady.” sdělím mu.

To už ho úplně dorazí. Zbledne, i když to v té tmě není skoro vidět a roztřese se jako ratlík.

“Kleopatra je tady.” opakuje, “Kleopatra? A tady?”

“U bohů, co mám dělat?” táže se nešťastně.

“Ty nic, jsi mrtvý, vždyť jsi spal na stráži.”

Konečně se trochu probere a všimne si, že jsem tu sama.

“Vy přeci nejste….. Kleopatra. Co by tu dělala, vždyť naše princezna je mrtvá.”

Znovu se na mne podívá a pozná mne.

“Och. Slečna Linetta. To jste vy. To bude mít paní radost.”

Najednou zmlkne.

“Co se děje?” ptám se.

“Neřeknete to na mne?”

“Že jsi spal na stráži?”

“Ano. Prosím. Neříkejte to paní Ciaře.”

“Copak? Potrestala by tě?”

“To ne. Ale takhle by se zatvářila:”

A muž předvede i v tom šeru tak přesvědčivou grimasu, že v něm svoji milou přítelkyni bezpečně poznám. Rozesměje mne.

“No dobrá. Ale ty vrata raději zavři a buď zticha. Chci své přátele překvapit.”

Muž se zatváří lišácky a vzápětí ho pohltí temnota.

Vyběhnu po schodech ke dveřím domu. Je zamčeno, tak na ně hlasitě zaklepu. Není ještě tolik hodin, aby už všichni spali. Ozvou se kroky a hned po nich Titův hlas.

“Kdo je to?”

“To jsem já.” řeknu změněným hlasem.

“Kdo já?”

“Kleopatra.”

“Tak Kleopatra? Táhni od našeho prahu, táhni pryč ty lstivý vrahu.”

S vrzáním se ve dveřích otevře malý otvor. A v něm kdo? Nikdo! Titus není takový mamlas, aby hned vystrkoval hlavu a popřípadě po ní hned dostal. Tak se mu ukážu já.

“Linettko, ty jsi přijela, ty jsi se vrátila.” zajásá a hned otevírá dveře dokořán. “Ciaro poběž sem, máme návštěvu.”

A hned se na mne vrhá a objímá. Dokonce mě políbí přímo na ústa, což si dosud nikdy nedovolil.

“Tite mírni se.” směji se, “co by tomu řekla tvoje žena?”

“Jen ať se podívá.” a políbí mě ještě jednou.

Vzápětí vyběhne na terasu i Ciara. I ona se mi vrhá do náruče. No vidíte. Přesně jak říkám. I tady jsem doma.

Ten večer jdeme spát hodně pozdě. Musím vyprávět o Řecku a hlavně, což je pochopitelné o tom, jak se daří bývalé princezně. Tady nemusím lhát, ani si vymýšlet, abych Ciaře udělala radost. Protože Arsinoe se, jak už jsem říkala, ani v Řecku neztratila.

Strávím na Plíniově statku několik dní. Chodíme s Ciarou na výlety po okolí, dokonce se na chvíli zapojím i do zemědělských prací. Na tak dlouhou chvíli, abych jednou pro vždy pochopila: Tohle, to tedy nikdy! Vůbec se mladým manželům nedivím, že ani neuvažují, že na statku stráví zbytek života. Večer před mým odjezdem na toto téma mluvíme.

“Jistě se nevracíš do Říma jenom proto, že se ti po městě stýská.” říká Titus, “a nebo jen kvůli Fláviovi.”

“Nýbrž?”

“Chceš zase pracovat pro Caesara Oktaviána.”

“Myslíš že pro něho? Když byl ještě nedávno mým milencem?”

“No a co?”

“No a nic! Ale máš pravdu. Skoro.” dodám, ale nijak to nevysvětluji. “a co vy? Přijedete hned jak bude po žních?”

Ptám se jen tak pro kontrolu, protože na tom jsme se už dohodli. Včetně toho, že se na zimní měsíce nastěhují Titus i Ciara ke mně do vily. Titus jen přikývne.

“Co naše stará parta? Dáš ji ještě dohromady?”

“Ano. Ale možná ne všechny.”

“Počítej i s námi dvěma.”

Podivím se: “I s Ciarou? Co ta bude dělat? Přeci nemůže s námi do akce.”

“Trochu jsme na tom pracovali.” usměje se Titus, “Ciara by už jakéhokoliv běžného protivníka snadno porazila. Dýkou, nebo i holýma rukama.”

“Nebuď blázen Tite.” mračím se.

Titus zmlkne a pohlédne na svoji ženu. Ciara, která dosud nic neříkala se konečně ozve.

“Linetto, ty jsi skvělá. Dokázala jsi porazit dokonce i Heinricha. Ale v něčem jsem já o mnoho lepší než ty.”

“A v čem ty šlechtično ze starobylého rodu?”

“To sem teď nepleť.” zasměje se dívka, “slyšela jsi někdy o hospodářské kriminalitě?”

“O hospodářské… co to? Kriminalitě? To myslíš, jako když někdo šidí stát na daních?”

“Například. Těch možností je mnoho a bývá to mnohem elegantnější způsob, jak rychle přijít k bohatství, než se někde v přítmí plížit s dýkou v ruce.”

“O tom nepochybuji. Jen nevím, co to má společné s tebou?” ptám se děvčete.

“Už za republiky existovaly přesné zákony a za jejich nedodržování přísné tresty. Teď v tom přechodném zmatku se na ně přestalo dbát. Ale jak Oktaviánus upevňuje svoji moc, znovu platit začnou.” vysvětluje mi Ciara. “já už je nějakou dobu studuji a myslím, že se v nich docela dobře vyznám.”

To je legrace. Egypťanka a Irka se baví o Římských zákonech a jediný opravdový Říman tady mezi námi na to kouká jako spadlý z višně.

“Celkem tě chápu a vím, že jsi v počtech opravdu dobrá. Ale je ti jasné, že při takové práci si moc přátel nezískáš. Právě naopak. Hodně a mocných nepřátel, pokud lidem sáhneš na peníze. Byť nakradené.”

“Na vymáhání peněz má Caesar vojáky nebo soudce. Já na to jen přijdu a to se nemusí nikdo dozvědět. A krom toho se mnou bude Titus.”

Nevím, co k tomu dodat, když Titus nic neříká. Počítat sice umím, ale v ekonomice se nevyznám, zatímco Ciara už prokázala, že ano. Od té doby co vede ekonomiku statku, stouply finanční výnosy víc než dvojnásobně a už před tím úspěšné hospodářství se stalo nejbohatším v celém okolí. Titus ani Ciara se tím však nijak nechlubili. Vědí, že závist je zlá kmotra.

Tak si nejsem jistá, jestli je ten Ciařin nápad rozumný, ale do zimy je ještě nějaký čas, a třeba bude všechno jinak.

Druhý den ráno se rozloučím se svými přáteli a večer, krátce před setměním odevzdávám unaveného koně ve stájích před Římskými hradbami. Brána je už zavřená, jen u malých dvířek stojí voják. Přehodím si přes vlasy kapuci pláště a zamířím k němu. Dívá se udiveně na moje kalhoty, přesto pozná, že jsem žena.

“Kam se hrneš holka.” říká, “brána je už zavřená.”

“Snad tě neubude, když mě necháš proklouznout.” zaprosím.

“Vagabundi a otrapové večer do města nesmí.”

“Vypadám snad na něco takového?”

“To ne. Ale vypadáš…… Divně.”

“A takhle?” odhodím kapuci s vlasů.

“Ach to jste vy slečno. Jen račte.”

Úslužně mi otevírá branku. To je hezké, že mne poznal i prostý voják u brány, ale mnohem příjemnější bylo žít v krajích, kde mne nikdo neznal.

I v tak velikém městě, jako je Řím je v noci úplná tma. Naštěstí je jasno a trochu svítí měsíc, tak nemusím tápat jak slepec s bílou holí. Teprve ne fóru uvidím první živáčky. Stráž. Ti muži spatří také mne, ale v tom šeru mě nemohou poznat.

“Hej ty tam!” volají na mne.

“Copak je?”

Z mé odpovědi poznají, že jsem žena.

“U Jupitera holka, co se tu promenuješ po tmě?” diví se jeden ze strážných, “ty nevíš jak je město v noci nebezpečné.”

To má pravdu. Do chudinské čtvrti vlézt a vypadat jako bohatý patricij je nebezpečné i za plného dne. Ale tady jsme přeci na centrálním náměstí. Tak jim to řeknu. Ale strážní jsou jiného názoru. Nabízejí se, že mne doprovodí. I něco takového by mohlo pro mladou dívku skončit nedobře a zjišťujte druhý den, který z vojáků vás předešlé noci připravil o panenství. Nikdo, ani vy, mi nemusí připomínat, že zrovna tohle mi už nehrozí. Přesto se tiše, po anglicku (v mém případě po irsku) ztratím. Za chvíli již stojím před moji vilou. Není ještě pozdě, ale poznat, jestli je někdo vzhůru není snadné. Všechna okna vedou do zahrady, do ulice vystrkuje můj dům jen šedou nezajímavou zeď. Ostatně jako všechny ostatní.

Zabuším na vrata. Chvilku je ticho, pal se ozve hlas mého správce Lucia.

“Kdo to u všech rohatých…”

“Dívka v nesnázích.” pípnu.

“Nejsme žádná charita.”

Můj správce je slušný a spolehlivý člověk, ale jako takový ví dobře, že v noci nesmí cizímu člověku otevírat.

“To jsem já Lucie.” ozvu se znovu. Pozná můj hlas a hned otevírá bránu.

“Och to jste vy slečno Linetto, já jsem tak rád, že jste se….”

“Lucie!!”

“No jo.” zarazí se, “nějak si nemohu zvyknout. Pojď honem dál Linettko, musíš být po tak dlouhé cestě celá zaprášená a špinavá.”

Vede mne průchodem do zahrady. Ze dveří jejich bytu vykoukne i jeho žena Lucilla. Vidím, že se nám nějak pěkně zaobluje.

“To je dobře, že jsi doma paní. Bude hned veseleji.”

“Čekáte čtvrté děvče?” ptám se a ukazuji na její bříško.

Mladá žena se rozesměje.

“Snad to tentokrát bude kluk.”

“Kde je Flávius?” ptám se.

“V tělocvičně nebo v lázni.” sděluje mi správce.

Tahle dvě zařízení mám v bočním křídle své vily a pokud tady bydlelo, nebo sem docházelo více mých chlapců, byla obzvlášť tělocvična s posilovnou využita velice často. Tiše přejdu zahradu a nakouknu do sálu. Můj přítel drží v obou rukách cvičné meče a provádí téměř akrobatický tanec mezi mnoha umělými protivníky. Je stále moc dobrý a rychlý, konečně proč ne, vždyť je mu stejně jako mě teprve jedenadvacet. Nevšiml si mého příchodu a pokračuje ve cvičení až se z něho pot jen lije.

“Jen se neuštvi, budeš síly ještě dneska potřebovat.” sdělím mu nahlas.

Odhodí zbraně do kouta a rychle se otočí.

“Linetto!!” vykřikne a běží ke mně. Chce mě obejmout.

“Takhle ne.” zarazím ho, “podívej se jak vypadáš a já jsem taky jako čuně.”

S těmi slovy se stěhuji do vedlejší místnosti a cestou odhazuji oděv, tam kde mi od ruky upadne. A pak úplně nahá skočím do bazénu. Vůbec mi nevadí, že voda není moc teplá. Než dorazí můj přítel, už si lebedím v menším bazénku a smývám si z těla prach z cest.

Flávius se ke mne přidá a dlouho a pečlivě se navzájem myjeme. Potom se přemístíme do velkého bazénu a tam… Vůbec nám nevadí, že je voda studená.

A i když se brzy přestěhujeme do našeho pokoje, moc toho tuto noc nenaspíme.

Však taky ráno vypadá můj přítel jako když ho přejel kočár tažený osmispřežím. Dívá se na mne, která se hbitě oblékám před zrcadlem, jako čerstvě vyoraný krtek.

“Kam tak časně Linettko?” ptá se.

“Jen spi.” usměji se na něho, “o nic nejde, jdu jenom k Livii.”

“Proč?” ptá se vylekaně.

“Chci pro ni pracovat.”

“Pro Livii? Ne pro Caesara?”

“To samozřejmě také.”

“Ale hlavně pro ni, že jo. Ty jsi ale číslo děvče.”

“Já vím.” přikývnu a zmizím. Cestou odnesu své oblečení Lucille, ať je dá do pořádku. Sama jsem oděná jako správná římská patricijka, takže na ulici nebudím žádnou pozornost. Stejně tu po ránu moc lidí není.

Branou do areálu paláce projdu bez povšimnutí. Stráže tu sice jsou, ale na mne se ani nepodívají. Zato před soukromou residencí paní Livie je o mne hned zájem. A ne zrovna milý. Dva muži stojí před vchodem a sotva mě spatří, trhnou sebou, jako by se ke vratům blížila přinejmenším pětihlavá saň. Hned na mne namíří svá kopí.

“Co se děje?” ptám se.

“Nesmíme vás pustit.” odpovídá mi jeden z nich.

“Proč? Kdo to nařídil? Paní Livie?” vyzvídám.

“Nesmíme vás pustit.” opakuje jako kolovrátek druhý strážný.

“Tak Livie asi ne. Kdo mě nechce pustit?”

Odpovědí je mi mlčení a kopí stále namířená na moji hruď.

“Jděte se vycpat.” řeknu, popadnu zbraně hned za ostřím a vytrhnu je překvapeným mužům z rukou. Odhodím je na dláždění a než se strážci vzpamatují proklouznu mezi nimi a jsem uvnitř. Zabouchnu jim dveře před nosem a než seberou zbraně ze země, aby mne mohli pronásledovat, jsem už hluboko v chodbě. Vyběhnu do patra a tam narazím na další strážce. A scéna se opakuje. Nejprve úlek, potom zbraně namířené proti mně.

“Už mně štvete.” vykřiknu, “zmizte nebo bude zle.”

Oba muži vypadají vyděšeně, ale zbraně nesklopí.

“Nesmíte k paní Livii slečno Linetto.” říká jeden z nich a málem mě očima prosí, abych se otočila a odešla.

Dřív než něco odpovím, otevřou se dveře na konci chodby a v nich stolí císařovna Livie.

“Linetto!!” vykřikne, “co se děje, proč ten hluk?”

“Nechtějí mne k tobě pustit.”

“Zmizte.” vykřikne Livia na stráže a ty beze slova poslechnou.

Dojdu až k Livii.

“Zdravím tě má paní.” s těmi slovy proklouznu okolo ní do jejích soukromých prostor. Jde hned za mnou.

“Vrátila jsi se do Říma a jdeš rovnou sem. Proč? Přišla jsi mne zabít?” ptá se.

“Ne, nemám žádnou zbraň. Jen dýku.”

“Ty bys to dokázala i beze zbraně.”

“Asi dvaceti různými způsoby.” přikývnu, “ale já přišla z důvodů přesně opačných.”

“A to?”

“Chci pro tebe pracovat.”

“Pro mne? Ne pro Octaviána?” diví se královna.

“Také samozřejmě. Pokud se budou jeho plány shodovat s těmi tvými.”

Livie se hlasitě rozesměje.

“Jsi pořád stejná Linetto. Ať už se o tobě říká cokoliv. Velice ráda tě přijímám do svých služeb. Co za to budeš chtít?”

“Celkem nic. Jen občas nějaký podíl na zisku. A jen malou poznámku předem. Nejsem nájemný vrah. Na tuhle práci si musíš najít někoho jiného.”

Livia se stále směje.

“Však já vím. Tak jsme dohodnuté. Teď by měla zajít za Caesarem a oficiálně navrhnout své služby jemu. Ať se nedostaneme do řečí.”

Teď se zase rozesměji já.

“Na to už je asi v tvém i mém případě pozdě Livie. Ale samozřejmě to udělám. Ještě bych ráda věděla, kdo mě tu tak nenávidí, že mě nechtěl k tobě pustit.”

“Můj osobní strážce Crassus. Víš, že na tebe vždycky žárlil. Já mu domluvím.”

“Udělej to.” přikývnu, “aby sis nemusela hledat jiného.”

“Ano.” ušklíbne se Livia, “slyšela jsem o Heinrichovi.”

“Tobě nic neunikne.”

“Ale unikne. Například o úkrytu Arsinoe jsem až do její smrti nic nevěděla. A přitom by se nám proti Kleopatře mohla její sestra moc hodit. Vlastně je to tvoje vina a měla bych tě za to potrestat.”

“Caesar to věděl.”

“Ano, ten to věděl. Ale teď je Caesarem můj manžel a tomu jsi nic neřekla. No nic, nebudeme plakat nad rozlitým mlékem.”

S těmi slovy mě paní Livie propouští.


Když jsem dala dohromady zbytky mé bývalé party, bylo nás k mému překvapení ještě sedm. Dva se oženili a poslední scházející, byť jenom dočasně je Titus. Práce pro Oktaviána (a pro Livii) nebyla tak náročná jako za starých časů Julia Caesara. Většinou jsme ani neopouštěli Řím. Už za republiky vznikla k udržení pořádku ve věčném městě policie, která postupně vyrostla v mohutnou organizaci, jíž svou silou a vlivem překonávala jenom armáda. Já a mí mládenci jsme z příkazu paní Livie s policií spolupracovali. Ne ovšem tak, že bychom se s pendrekem v ruce špacírovali po ulicích. Pomáhali jsme zakládat vedle veřejné městské policie i druhou, tajnou, kde jsme mohli všichni uplatnit své zkušenosti z dřívější práce. Jelikož většina zavilých nepřátel nových pořádků ve městě byla již odhalena, nebo pokud byli prozíravější, uprchli do oblastí dosud ovládaných Markem Antoniem, nebyla naše práce těžká. Pokud byli lidé s neloajálními názory občas objeveni, nebylo nutné a Oktaviánus o to ani nestál, sahat k těžkým či dokonce hrdelním trestům. Takoví lidé byli naopak povýšeni, avšak svůj nový úřad odešli vykonávat někam do Galie či Hispánie.

Tak uplynul podzim a blížila se zima. Správcova žena Lucilla porodila čtvrtou dceru a byla velice smutná. Těžko jsem ji mohla rozveselit, protože ani já, ani Flávius zimu nemilujeme a tak jsme ani my dva nehýřili dobrou náladou. Ke všemu si zrovna teď pro nás dva vymyslela Livie speciální úkol.

“Moc ti děkuji královno.” řekla jsem jí, sotva jsem vyslechla její přání, “udělala jsi mi opravdu radost. A co teprve Flávius jak se zaraduje.”

“Ale jdi Linetto” smála se Livie, “vždyť už se musíš tady v Římě nudit. Nic se tu neděje.”

“To přeháníš. Krom toho bych tu nudu ještě klidně celou zimu vydržela.”

O co jde?

Někde daleko na severu, až na samém konci rozlehlé Galie, tam kde země přechází v moře je jedna vesnice. Galská vesnice. Na tom není nic zvláštního. Ale tahle vesnice se jediná z celé kdysi rozlehlé říše nepodvolila Římské správě. Už za Gaia Julia se o tom mluvilo a sám božský Caesar byl velice rozhořčen, když se o té troufalosti dozvěděl. Ale měl jiné starosti, než se starat o jednu zpropadenou vesnici. Až teď, když v celé západní části říše nastal klid vyplynul tento paradox znovu na povrch. Oktaviánovi to bylo šumafuk, ten měl co dělat s Markem Antoniem a jeho separatistickými snahami, ale ješitnosti a samolibosti jeho ženy byla tato situace trnem v oku. Nejprve uvažovala že nechá popravit vojenského velitele oblasti, pod jehož pravomoc ta neposlušná vesnice patřila. Potom tam chtěla vyslat celou legii a utopit vzpurnou ves v krvi. A nakonec tam poslala mě a Flávia. Ať to dáme do pořádku s tím, že tu legii máme v záloze jako nejpádnější argument.

To bylo radosti na starém bělidle!! Teď v tomhle počasí, kdy byla skoro pořád tma, v jednom kuse pršelo a déšť ustával jenom proto, aby mohlo začít sněžit. Při přechodu Alp jsme nejprve málem umrzli, pak nás skoro zasypala lavina. Ještě nás navíc dvakrát přepadli nějací místní lapkové. Naštěstí byli také tak vyhládlí a zmrzlí jako my a jejich bojeschopnost byla prakticky nulová. Pak když jsme přecházeli zamrzlý Dunaj, prolomil se pod naším průvodcem led a už jsme ho vícekrát nespatřili. Při přechodu Germánské nížiny mrazy ustaly, ale zase se celá země proměnila v jedno velké bahnisko. Navíc tu nebylo pro tak malou skupinku bezpečno. Germánské kmeny se jako vždy bouřily a jejich náčelníci by měli jistě velkou radost kdyby nás dva chytili. Tak jsme raději překročili Rýn a zamířili na západ, ke svému cíli.

Germáni o nějaké samostatné Galské vesnici nic nevěděli, zato mezi Galy o ní putovaly ty nejdivočejší pověsti. Že vzbouřenci v čele s nějakým Úterixem porazí Římské legie a osvobodí celou Galii, že dojdou až do Říma a svrhnou nenáviděnou republiku. Jak je vidno, některé jejich informace stály za starou belu, proto jsem nebrala na zřetel ani báchorky o tajemném nápoji, dodávající Galským bojovníkům nadlidskou sílu se kterou jsou schopni rozdrtit jakéhokoliv nepřítele a římského uchvatitele především.

Vojenský velitel oblasti, centurion Glacius byl postarší rozumný člověk. Sice mu vadilo, že se mu vesničané vysmívají, tížilo ho, že se na něho římská královna hněvá, nicméně nechtěl s jednou hloupou vesnicí bojovat a prolévat krev svých vojáků ani vesničanů. Několikrát se sice pokusil s vesničany vyjednávat, ale ti se s Římany nemínili bavit a vyslance zmlátili a vyhnali. A tento stav už tu panoval několik let. Nebyla jsem schopná to pochopit. Jak mohl ten starý dobrák vydržet ve své funkci, když si nedokázal podmanit ani jednu pitomou vesnici. Proč už ho dávno nikdo neodvolal a nevystřídal. Asi proto, že to zde byla zapomenutá varta a lišky tu dávaly odjakživa dobrou noc. A kvůli takové hlouposti nás sem Livie poslala. To jí nedaruji, až s ní budu mluvit mezi čtyřma očima. To co jí sdělím, si určitě za rámeček nedá. Ale nejprve musím vyřídit tuhle polízanici.

Glacius byl hodně vyděšený, když z Říma dorazila samotná Linetta, krutá a zlá vykonavatelka Caesarovy vůle. Už viděl svoji hlavu na popravčím špalku, zvláště když mě spatřil pěkně vytočenou a naštvanou. Tak jsem ho musela upozornit, že i jeho informace stojí za pendrek a že jsem si pro jeho hlavu rozhodně nepřijela.

Dva dny a dvě noci jsme s Fláviem odpočívali v relativním pohodlí vojenského tábora. Stejně se nadalo nic dělat protože venku bylo počasí, že by psa nevyhnal. A potom přišel krásný listopadový den a my dva, odpočatí, vykoupaní a nasycení jsme se vydali do Galské vesnice. Za těch 48 hodin jsme se o ní dozvěděli vše co bylo možné. Glacius nám potvrdil existenci zázračného nápoje, který dodává bojovníkům sílu a statečnost a když jsem mu řekla, že vhodné množství alkoholu podané těsně před bitvou působí totéž, odpověděl mi, abych to nepodceňovala. Také mne seznámil se vším, co věděl o  vůdci vesničanů, správně se jmenoval Éterix, byl to chlap jako hora a dovedl si z kýmkoliv poradit i bez kouzelného nápoje. Tak to jsem na něj zvědavá.

Chvilku přemýšlím, jak se obléci na setkání s ním. Jako žena nebo jako důstojník?

“To máš jedno, v těch kožešinách to nikdo nepozná.” říká Flávius.

“Co když nás pozvou dál, do tepla?”

“To se nestane. Vyženou vás rovnou od brány.” věští Glacius, “a ještě vám natlučou.”

“Oni bijí ženy?” divím se.

“Nevím. V mé jednotce žádné nejsou. Ale jestli zjistí kdo jste, tak vás zmlátí s velkou radostí.”

“Proč?”

“Vždyť jste nejbližší Caesarova důvěrnice.”

“Ale Caesar už je dávno mrtev.”

“To oni možná ani nevědí.”

“A víte to vůbec vy?”obrátím se na Glacia.

Vůbec se neurazí.

“K nám zprávy chodí s velikým zpoždění.” klidně konstatuje.


Vyženou nás od brány. To Glacius hodně přehnal pokud tu díru v plotě, před kterou s Fláviem po boku stojím nazval branou. Poflakují se tu dva Keltové a ještě nějaký kluk a nevěřícným pohledem sledují, jak míříme přímo k nim. Asi se už dlouho žádný voják, poté co dostali několikrát nařezáno, neodvažoval tohle udělat.

“Co tu chcete, už vám otrnulo?” ptá se nás se smíchem jeden s mužů.

“Mluvit s vaším šéfem Éterixem.” odpovím.

Muž se začne smát ještě víc.

“Tak Římané poslali ženskou, dokonce jenom holku. Koukej zmizet, než ti nařežeme my.”

Udělám krok a praštím ho levačkou do zubů, že odlétne až k plotu a tam se sesune k zemi. Flávius na nic nečeká a hbitě srazí k zemi toho druhého. Hošík, který stál opodál a smál se spolu se svými soukmenovci strne a chce se dát na útěk.

“Počkej.” křiknu na něj.” Nic ti neudělám. Přiveď sem Éterixe.

“Ano.” špitne a odběhne.

“To nám to pěkně začíná.” konstatuje Flávius, “chceš zmlátit celou vesnici?”

“Klidně. Za tu naši cestu až sem a v tomhle počasí by si to zasloužili.”

“Myslím že Keltové budou jiného názoru. A pokud opravdu mají zázračný elixír, tak bych je moc neprovokoval.”

“Ty tomu věříš?”

“Ne.” usměje se můj přítel, “že je zázračný to ne. Ale může to být nějaká přírodní droga.”

“To brzy poznáme. Někdo sem jde.”

Ale starosta Éterix to asi nebude. Tváří se sice povýšeně, ale je to vychrtlý mužík o půl hlavy menší než já.

“Co tu chcete?” zahajuje sebevědomě náš výslech, přehlížeje oba strážné, kteří se pomalu pokoušejí postavit na nohy. Ten, kterého jsem trefila já, vypadá bez předních zubů dost žalostně.

“S tebou jsem mluvit nechtěla.” odseknu, “co jsi zač?”

“Jmenuji se Jelitoletix”

“Báječné. A jak ti říkají doma?”

“Cože?”

“No podívej se Tixi, o tvoji přítomnost nestojím, koukej přivést Éterixe.”

“Ten se s Římany zahazovat nebude, musíte se spokojit se mnou. Jsem nejvyšší druidský velekněz.” pronese pyšně.

“Ty bys mne rozesmál. Nejvyšší kněžku znám moc dobře a je víc podobná mně než tobě.”

Morrigan už víc než rok velekněžkou druidů nen>í a kdoví jestli o ní tenhle buran vůbec slyšel. Styk mezi Irskem a kontinentem není asi příliš častý. Hlavně už nemám chuť se s tímhle chlapem co má delší jméno než rozum bavit.

“Přiveď Éterixe.” poručím mu podruhé.

“Tssss.” zasměje se.

Tak ho chytnu a zlomím mu ruku v zápěstí. Strašlivě zařve a dá se na útěk doprovázen oběma chlapy, kterým jsme natloukli předtím.

“Netlačíš moc na pilu Linetto?” ptá se mě Flávius.

“Nemyslím. Livie jasně řekla po dobrém nebo po zlém a jak ji znám myslela hlavně na to druhé. Navíc po dobrém to zkouší Glacius už dva roky a jediné co dokázal, že je celý Řím těmhle vesničanům pro smích.”

“To nestrpíš, viď?”

“Ne to nikdy.”

“Jsi vlastně stejná jako Livie. A přitom ani nejsi rozená Římanka.”

“I tobě by to mělo vadit Flávie.” obrátím se na přítele s výčitkou

“Mně je to jedno. Nějaká vesnice na konci světa je mi úplně ukradená.”

Vím, že to říká, aby mě provokoval. Ale zároveň jsem si jistá, že ačkoliv to v podstatě myslí vážně, mne ve štychu nikdy nenechá.

Mezi domy se objeví trojice mužů a míří přímo k nám. A mezi nimi je i ten, na kterého tu čekáme. Éterix je chlap jako hora. Velký, ramenatý a navíc i tlustý. Ti dva vedle něho vypadají jak trpaslíci. Ten menší má na hlavě podivnou helmici, ten druhý je zase strašně hubený, jak oživlá plaňka od plotu.

“Tak velký Keltský spasitel Éterix osobně.” říkám Fláviovi.

Vůbec se mi nelíbí. Nese se jako by už byl vládcem celé římské říše, na nás dva pohlíží jako na nějaký obtížný hmyz, nebo jako na něco co přitáhla kočka. Poté co jsem provedla jeho sousedům bych si zasloužila více pozornosti.

“Co jsi zač a co chceš?” vyštěkne na mne ten s helmou na hlavě. Je sice asi o hlavu menší než já, ale takhle zblízka vypadá inteligentněji než jeho hromotlucký šéf.

“Přišla jsem vaši vesnici připojit k říši Římské.” oznámím jim a hledím do očí tomu mrňavému.

“Takoví tu už byli a nedopadli dobře.” odvětí mi pohrdavě, “s Římany se nebavíme a s ženskýma už vůbec ne.”

To je ale magor. S ženskýma se nebaví a tak je mu fuk, že jsem mu zmydlila jeho spolubojovníky včetně slavného velekněze. Takže ho musím probudit, protože mi začíná docházet, kdo je tady ve skutečnosti šéfem. Vytáhnu meč, pokročím vpřed a jedinou ranou useknu tomu hubenému hlavu. Mrtvola padne obrovitému Éterixovi pod nohy, ten zlostně zařve a zdvihne nad hlavu velký kyj. Hodím si meč do pravačky, levou rukou sáhnu po dýce a prudkým švihem ji vyšlu obrovi naproti. Z tichým mlasknutím se mu zapíchne do hrdla. Éterix zachrčí, pustí svoji zbraň a vytrhne si moji dýku z krku. Přitom si prořízne tepnu a vzápětí padne v proudu krve k zemi. Chvilku sebou škube, potom znehybní.

“Už se bavíš se ženskými?” zeptám se skřeta. Klidně se sehnu a seberu ze země svoji dýku.

“Co jsi zač?” zeptá se mne chraptivě. V očích se mu usazuje divoký, zuřivý výraz

“Jmenuji se Linetta.”

“Caesarova vražedkyně.” vydechne, “kdybych to věděl. Zemřeš a tvůj chlebodárce také.

“Už se stalo.”informuji ho, “skoro před dvěma lety.”

“Tak tě pošlu za ním ty čubko. Pomstím smrt našeho vůdce.”

“Váš vůdce! To vykládej někomu jinému. To byla jen tupá hora masa, skutečným vůdcem jsi ty.”

“Máš pravdu. Ale na tom už nezáleží. Já nikdy nebudu Éterix. Já nemůžu sjednotit náš lid a vyhnat vás, Římany z naší země. Ale můžu zabít tebe.”

S těmi slovy sáhne do své kacabajky a vytáhne lahvičku s modrou tekutinou. Naráz ji vypije.

“Zázračný elixír.” zašeptá za mnou Flávius. Vzápětí se postaví s mečem v ruce vedle mne.

“Ale jdi.” otočím se k němu, “dva na jednoho. A takového prcka. To snad není nutné.”

“Pozor na něj, Vypil ten nápoj.”

“No uvidíme. Kdybych viděla, že je nad moje síly tak uteču.”

“Ty určitě.” řekne můj přítel a ustoupí. Ale meč stále drží v ruce připraven mi přispěchat na pomoc.

Malý Kelt vytáhne z pouzdra u opasku také meč. Docela pěkně vypadající. Tím mi udělá velikou radost. Bojovat proti kyji, nebo dokonce nějaké naprosto exotické, nebo šílené zbrani je vždycky nepříjemné. Ale proti chlapovi s mečem. Teď si teprve všimnu, že je levák jako já. To bude zajímavý souboj. Čekám jestli se na něm nějak projeví že vypil ten kouzelný lektvar. Jestli třeba trochu povyroste a nebude pořád o hlavu menší než já. Nevypadá to. Jen jeho už předtím červená tvář ještě víc zbrunátní.

Potom se na mne vrhne. Přesně jak jsem čekala. Je o hodně rychlejší a silnější, než by odpovídalo jeho tělesné konstituci. Mydlí do mne ostošest, chvílemi i o sto čtrnáct, ale není mu to nic platné, protože se vždycky dokážu jeho úderům vyhnout.

“Bojuj ty čubko!!” křičí na mne.

“Proč? Já nikam nespěchám.”

Ví moc dobře, že čas pracuje proti němu, tak svoje úsilí ještě znásobí. A pak má najednou moji hlavu na dosah svého meče. Prudce zuřivě po ní udeří. Ale to nezná osvědčenou fintu mé starší sestry Morrigany. Uhnu na poslední chvíli a mužík poslušen fyzikálních zákonů se ocitne těsně vedle mě. Jen jedinkrát vyrazím vpřed a probodnu ho skrz naskrz. Svalí se vedle svých mrtvých druhů.

“Tak a je to.” vydechnu.

“Jsi v pořádku?” ptá se mne Flávius.

“Ano, nic mi není.”

“Tři mrtví. Bylo to potřeba?”

“Myslíš, že z toho mám radost?” odpovím otázkou.

“Vím, že ne. Tak proč?”

“Vždyť jsi to slyšel v celé Galii. Éterix přijde. Osvobodí nás z Římského otroctví. Potáhneme na Řím. No, raději nedomyslet. Takový člověk by mohl Galii sjednotit proti nám.”

“Vždyť vypadal, že je to nějakej trouba.”

“To máš jedno. I když se za jeho jménem schovával kdokoliv, bylo to nebezpečné. A špatné pro naše zájmy tady.”

“Asi máš pravdu. Ale stejně, tvoje starostlivost o Římské zájmy mě dojímá.” zašklebí se na mne Flávius.

“Co je dobré pro Řím, je dobré i pro mne.” odseknu mu a uklidím si očištěný meč do pouzdra na zádech, “zato tvoje lhostejnost k otázkám státního významu je na pováženou.”

Vrátím mu jeho jizlivost.

Ale na další řeči není čas. Od vesnice se k nám blíží rozvášněný dav.

“Jestli tu zůstaneme zadupají nás do země.” konstatuje můj přítel.

Vypadalo to tak, ale nakonec všechno dopadlo úplně jinak. Smrt Éterixe i jeho společníka s podivnou helmicí podlomila bojechtivost vesničanů. Byli ochotni s námi jednat. Až jsme se s Fláviem divili, jak snadno přistoupili na naše podmínky. To co jsem jim nabídla by asi Livie neschválila, ale ta si hřála šunky někde v pohodlí svého paláce a tak mi do toho neměla co kafrat. Nakonec znění dohody poslední svobodné Keltské vesnice s Římem zastoupeným mnou a Fláviem není moc důležité. Pro nás bylo podstatné, že druhý den jsme už byli na cestě domů. Cesta nebyla o nic kratší než když jsme putovali sem, ale přeci jenom příjemnější. Nikdo nás v hlubokých lesích nepřepadl, i zasněžené Alpy jsme přešli bez omrzlin a jiných těžkostí. V Pádské nížině už bylo tepleji, mohli jsme si také najmout koně, přesto, když jsme spatřili před sebou obrysy věčného města, byli jsme šťastní jak malé děti. Nejen Flávius byl k smrti unavený, i já jsem se potácela jako hladový bezdomovec.

Správce Lucius nás nejprve ani nepoznal a chtěl nás vyhnat od našeho prahu. Potom však začal jednat s obvyklou rozhodností. Roztopil lázeň a poté co dohlédl, abychom se do ní nevrhli oblečení odešel. Jeho žena Lucilla zatím rozdělala v obývacím pokoji veliký oheň a kousek od něj připravila na zem množství polštářů a přikrývek. Odvleču téměř spícího Flávia nahoru a sotva ho zachumlám do kožešin kousek od ohně, usne definitivně.

Stojím u krbu a hledím na něj, když přijde Lucilla přiložit. Spatří spícího mladíka a chce hned odejít.

“Jen klid.” říkám jí, “Flávia neprobudíš ani kdybys vedle něho zpívala serenádu.”

“Ty Linettko nebudeš odpočívat, ty nejsi unavená?” ptá se mladá žena a přikládá do ohně. Vidím, že stopy nedávného těhotenství už nejsou na její postavě vidět, je zase štíhlá jako dřív. Na to, že už jí bude třicet a má čtyři děti vypadá skvěle.

“Co malá?” zeptám se jí.

“Má se k světu. Dala jsem ji jméno Ciara. Snad se mladá paní nebude zlobit.”

“Určitě ne. Ale můžeš se jí zeptat, až k nám s Titem přijede na zimu bydlet.”

“To je výtečné. Bude tady veselo.” říká Lucilla a odchází. Jí, matce čtyř malých holčiček, musí být veselo každý den. A ani na to Tita s Ciarou nepotřebuje.

Zabalím se také do přikrývek a v tichém praskotu hořícího dřeva spokojeně usínám.


Ale spím sotva pár minut, když se dole z chodby ozve hlasitý lomoz. A stále sílí. Flávia to neprobudí, ale já jsem v mžiku na nohou a rozhlížím se kde mám svůj meč. Protože kdovíkdo to k nám teď navečer vnikl.

První ale do dveří vtrhne Lucius.

“Kdo to sem tak pozdě leze.” křiknu na něj.

“Promiň Linettko, ale nemohl jsem je zadržet.” odpoví.

Ale ptát se ho, koho tím myslím je zbytečné. Protože za ním se objeví dvě známé tváře.

Titus a Ciara. No nazdar!! To tu bude rušno. Oba mladí lidé vtrhnou do pokoje jak velká voda. Děvče se hned žene ke mně a sevře mne do náruče. Titus se spíše zajímá o Flávia, kterého ani takový hluk neprobudil.

“Copak je mu?” ptá se, “je po smrti? Tys ho úplně utahala.”

“Já ne.” odvětím a společnýma silami přivedeme mého přítele k životu.

Ne, že bych neměla radost z příjezdu našich přátel, ale vzhledem k situaci mohli dorazit o den později. Ale s tím už nic nenadělám.

Ciara s Titem vnesli do naší ospalé domácnosti opravdu pořádnou porci vzruchu. Mě to vůbec nevadilo, ale Flávius se moc nadšeně netvářil. Zato Lucius i s manželkou byli u vytržení a jejich malé holčičky se od mé dlouhovlasé přítelkyně nemohly odtrhnout. Tady je možno podotknut, že i já si od léta nechávám vlasy růst, abych se více odlišila od mé starší sestry a už je mám až k ramenům. Ale kam se hrabu na Ciaru, která je má až do půli zad.

Ciara, jak to tak vypadalo, dávno zapomněla na své předsevzetí stát se slavnou cifršpionkou a jediné co jí i Tita zajímalo byl společenský život v hlavním městě. Obrazila nejslavnější krejčovské salony a nechala si ušít šaty podle nejnovější módy. A sotva je měla, vrhli se oba manželé do bohatého společenského života, A my dva s Fláviem chtě, nechtě s nimi. Přesněji řečeno chtě já a nechtě Flávius, který návštěvu plesů a zábav považoval zpočátku za trest, ale nakonec se aklimatizoval. Já byla zvyklá na zájem mužů všech věkových kategorií o moji osobu, který byl ale decentní, protože nejprve jsem byla chladná jako led a pak když jsem roztála, byla jsem Oktaviánovou milenkou a tudíž pro kohokoliv jiného nedostupnou. Navíc ještě lidé kteří mne moc neznali věřili povídačkám, že jsem zlá a krutá bestie, která se živí krví svých nepřátel, čerstvě narozených dětí a podobné nesmysly.

Zato Ciara se stala hvězdou společnosti hned první večer. Ani se nedivím, je veliká skoro jako já, štíhlá a krásná, navíc se o ní vědělo, že bývala komornou zavražděné egyptské princezny Arsinoe. Teď, když se Kleopatra stala obecným nepřítelem číslo jedna, byla najednou její sestra vzata na milost. Jí to nebylo nic platné, byla “mrtvá.” Tak se veškeré sympatie veřejnosti obrátily k její nejbližší přítelkyni, A stejný úspěch, jako měla Ciara u mužů sklízel veselý a společenský Titus u žen.

“To špatně dopadne.” věštil mrzutě Flávius, když pozoroval, jak se naši přátele vesele baví se svými ctiteli a ctitelkami. Byla jsem téhož názoru, ale oba jsme se mýlili. Přes ohromný společenský úspěch našich přátel, nebylo jejich manželství ohroženo žádnou nevěrou. To bylo tak překvapující, že jsem tomu nechtěla věřit, dokud mi to Ciara jednou s veselým smíchem nevysvětlila. Stačilo opravdu málo.

Když přešly lednové mrazy a v únoru se udělalo pěkně teplo, nechali jsme všichni čtyři Řím a jeho bezuzdné radovánky osudu a zamířili, jak jsme se už dříve dohodli do Řecka, navštívit moji starší sestru. Zajisté nejen jí, ale to v Římě nemusel a ani nesměl nikdo vědět.

Arsinoe i Ciara měly ohromnou radost, když se po půl roce znovu setkaly. Bývalá princezna prováděla svoji družku po svém rozlehlém království a seznamovala ji se svými plány. Ciaru to moc zajímalo, a navíc své paní mohla jako dobrá ekonomka ledacos poradit, jak více vydělat a méně utratit. My ostatní jsme si zatím udělali výlet do Athén, podívat se na Brigitku, ale hlavně na město, které prožívalo období velkého rozvoje.

Potom přišel březen, začínalo jaro a Titus s Ciarou se vrátili na svůj velkostatek a my dva s Fláviem do práce. Skoro to vypadá, že přes zimu kromě společenských zábav veškerá činnost ustala a když jsem nad tím přemýšlela nedělo se opravdu nic. Markus Antonius sídlil už trvale v Egyptě a jeho moc nad okolními státy se pomalu ale jistě drobila. Římští vojáci pod ním už dávno nesloužili a tak se jeho armády stále víc spoléhaly na egyptské, perské nebo asyrské vojáky. Kdyby nebyl tak slepě zaláskován do Kleopatry, musel by si všimnout, že svůj boj s Oktaviánem o Římskou říši už prohrál.

Ale vysoká politika, i když jsem ji sledovala, nebyla moje doména, práce na vzniku tajné policie byla také pomalu u konce a nová organizace dobře fungovala i beze mne a mých mládenců. Tak jsem mohla jít do důchodu. Ale Livie si mne i nadále ponechala ve svých službách a nebylo to určitě proto, že jsem se jí jako jedna z mála nebála říci do očí co si o ní, nebo jejích plánech myslím.

Je večer. Flávius už spí, já ležím na zádech a koukám do stropu.

“Linetto!!” ozve se.

“Co je, co se děje.” posadím se a rozhlížím. Kromě spícího přítele je v pokoji prázdno. A přitom to bylo tak blízko.

“Linetto.” znovu.

Vyskočím a vyběhnu na chodbu.Ale nikdo nikde. Přitom ten hlas znám.A moc dobře.

“Morrigan, kde jsi?” pátrám po své sestře, nemohu ji však objevit.

“Linetto, slyšíš mě?”

“Slyším, ale nikde tě nevidím.” vyhrknu zlostně.

Ale pak se uklidním a začnu pátrat, odkud se má sestra ozývá. Samozřejmě, jako na potvoru je teď zticha.

“Morrigano!!”vykřiknu.

Ale nic. Až za chvilku.

“Linetto, Linettko, ozvi se.”

A už tě mám. Do háje. Vždyť jsem už nějaký pátek nic nepila. Jak to že mám vidiny, teda slyšiny, či jak to nazvat? Halucinace? Vždyť já slyším hlas své sestry přímo v hlavě. Jak jí mám odpovědět, jestli se mi to jenom nezdá. Nejdříve se štípnu do ruky.

“Au.”

Tak nezdá.

Soustředím se.

“Morrigan.” nic neříkám, jenom si to myslím.

“No konečně, už jsem se bála, že to nefunguje:” odpoví mi sestra okamžitě.

“Kde jsi?” ptám se.

“Doma a ty, neruším?”

“V posteli, nebo teď spíše na chodbě.” odpovím po pravdě.

“Hledala jsi mne?” říká a já si představuji, jak se při tom směje.

“Hmmm. Jak jsi přišla na to, že tě budu slyšet?”

“S Brigitou nám to funguje, tak proč ne s tebou?”

“A s Herkulem?”

“Nic, a to jsme zkoušeli mnohokrát. Zato jsem se spojila s Callisto. O té jsi slyšela ode mne. Ale osobně ji asi neznáš.”

“Asi.” odpovím. Tak vida. To je ten její kouzelný zvoneček. Třeba se bude hodit.


Chvilku nato se k nám přidá i Brigita. Ona v Athénách, Morrigan někde na severu Řecka a já tady v Římě. A hovoříme spolu, jako bychom byly v jedné místnosti. Je to skvělá vymoženost a rozhodně může být často prospěšná. Ale má i svá úskalí a když se o nich zmíním, Morrigan i Brigit hned vědí o čem mluvím. Není možné aby vám v hlavě věčně, nebo alespoň kdykoliv zněly cizí hlasy. To by jistě neušlo pozornosti, že je člověk zničehonic mimo a brzy by byl prohlášen za blázna a nesvéprávného. Takže se my tři vydařené sestřičky domluvíme na pravidlech komunikace. Jsou jednoduchá. Nebudeme se jen tak vybavovat a když bude něco zajímavého, stanovily jsme si hodinu pro spojení. Pokud by nastal pořádný malér, či přímo průser, pak však jdou všechna pravidla stranou.

Vracím se do ložnice. Flávius se probudí a mžourá na mne.

“Kde si byla?” ptá se.

“Mluvila jsem s Morriganou.”

“Copak ona je tady?”

“A také s Brigitkou.”

Flávius se diví.

“To si jdeš klidně lehnout, ani je nepozveš dál?”

“Ony tu nejsou.”

“Tak kde?”

“Tady.” a zaťukám si na čelo.

“Ono se ti o nich zdálo?”

Abych ukončila výslech tak Fláviovi všechno vysvětlím. Nepřekvapí ho to. Ono ho u mne od chvíle kdy mne v Egyptské poušti viděl vrhat blesky nepřekvapí nic.

“To je praktická věc.” hodnotí nový poznatek, “škoda, že se to já jako obyčejný člověk nemůžu naučit. Nebo Titus s Ciarou.”

Nezapomíná ani na naše přátele.

“Asi nemůžeš.” souhlasím s ním, “ale abych tě uklidnila, nedokáže to ani Herkules. A to je jeho otcem sám velký Zeus hromovládný.”

“Proč ne on?”

“Nemám zdání. Asi je to naše Irská specialita.”

Irská to nebude. Co potom Callisto? S tou se moje sestra spojila a pochybuji, že ta blonďatá kočka má něco společného s moji rodnou zemí. Třeba je to všechno jinak, možná, že Herkules se nechytá, protože není ženská. Ale to mi může být jedno.

“Moc šikovná specialita.” přikyvuje můj přítel, “tak si pojď lehnout a uvidíme ráno, jestli se nám to jenom nezdálo.”

Koncem dubna jsme se na nějaký čas s Fláviem odloučili. Jeho vyslala císařovna spolu s ostatními mými muži až za moře do Afriky, někam na území bývalého hlavního města Kartága. Já zatím cestovala opačným směrem.ne příliš daleko, jen do malého bezvýznamného města v pádské nížině, Milána. Proto jsem se také vrátila o mnoho dříve domů. Ráno jsem se chystala k návštěvě u Livie abych jí poreferovala o výsledcích mé mise, ale teď večer poté co jsem se vykoupala jsem neměla v plánu už nic. Ale to by tu nesměly být Lucilliny holčičky, které za mnou přiběhly hned jak jsem už umytá a převlečená vylezla z lázně.

“Linetto, Linettko, pojď se podívat, co máme nového.” volají na mne ta šestiletá a čtyřletá. Nejmenší z nich dvouletá se jako obvykle se mnou nebaví. Jen když mě občas vezme na milost tak mě sveřepě oslovuje “táta.” Nejmenší Ciara s nimi pochopitelně není, vždyť je to teprve kojenec. Když konečně jdou prťata spát, jdu si lehnout i já.

“Linetto.” ozve se mi v hlavě Morriganin hlas.

“Nazdar.” odpovím.

“Jsi doma?”

“Ano, právě jsem se vrátila (z hradu) z cest.”

“A kdepak jsem já?”

“Nejsem vševědoucí.”

“Na lodi, cestou k tobě. Ráda bych si prohlédla ten tvůj Řím.”

“To jsi načasovala dobře.” pochválím ji, “Flávius je někde za mořem a ještě tam dlouho bude. A já jsem tu sama samotinká, jak ten siroteček.”

Potom mě něco napadne.

“Nespěchej do Říma, sejdeme se u Tita na statku a vezmeme Ciaru sebou.”

Pro mne to znamená cestu tam a zase zpátky, ale já jsem na stále harcování tak zvyklá,že mě pár hodin v koňském sedle navíc nezabije. A Ciara bude moc ráda:

“Kdy tam dorazíš?” ptá se mne sestra.

“Pozítří v poledne.”

“Dobře.” odpoví mi a zmizí z mé hlavy.

Livie nic nenamítá, když jí oznámím, že si beru na pár dní volno. Jen mne požádá, mohla by poručit, ale to ona nedělá, stejně se jí kromě mne nikdo neodváží říci ne, abych jí Morrigan přivedla, že ji ráda pozná.

Vyrazím na vypůjčeném koni v poledne, přespím na půli cesty v zájezdním hostinci a druhý den přesně, jak jsem řekla stojím v horském sedle, odkud je celá kotlina patřící k Titově statku jako na dlani. Vypadá to tu krásně jako vždy na začátku léta, ale brzy zpozoruji, že něco nehraje. Odsud seshora se nedá nic poznat, ale přesto ucítím velké znepokojení. Popoženu koníka k cvalu a za chvilku seskakuji na dvoře statku.

Potkám jednu z mladých žen tu pracujících. Běží ke mně.

“Ach slečno Linetto, stalo se hrozné neštěstí.” lomí rukama.

“Kde je Titus a Ciara?”

Žena se rozpláče.

“Nejsou tu, zmizeli, šajtán je pohltil.”

“Nebyla to Kleopatra?” ptám se pro jistotu.

“Ne!! Byl to šajtán, šajtán.” a běží pryč.

Od ní se toho dozvím. Naštěstí se na terase domu objeví Titův otec Plínius a volá na mne. Zve mne dál a tam mi vše co ví řekne. Když za chvilku vyjdu před dům, jsem hluboce otřesená. Mí přátelé zmizeli do míst, odkud se ještě nikdy nikdo nevrátil. Už je vícekrát nespatřím. Málem začnu brečet také.

Ale pak mne to přejde. Nejsem přeci nějaká bábovka. Půjdu za nimi a přivedu je zpět. A když ne tak zahynu společně s nimi. Potom si vzpomenu na Morriganu. Ještě dnes má dorazit. Společně toho dokážeme ještě víc. I když vím, že jí k něčemu tak nebezpečnému nemohu nutit. Má přece Brigitku a nemůže ji tu nechat samotnou. Nebo může, ale musí se pro něco takového rozhodnout sama.

Posadím se za dům do květinové zahrady, o kterou se tu loni v létě tak pečlivě starala Arsinoe. Zavřu oči a pokusím se zcela mimo pořadí zavolat svoji sestru.

“Morrigan.”

“Ano?”

“Kde jsi?”

“V Bari, půjčuji si koně. A ty?”

“U Tita a Ciary. Ale oni tu nejsou.”

“Proč?”

“Stalo se něco strašného. Pospěš si!!” a s těmi slovy ukončím spojení.








II. část – Titus


Probudím se dneska hodně brzy. Venku je ještě naprostá tma a taková by byla i u nás v ložnici nebýt malého světélka poblíž dveří. Svítí tam každou noc, protože moje žena nerada spí v naprosté temnotě. Podívám se na ni. Leží vedle mne jako obvykle. Spí na břiše, jak má ve zvyku, vidím z ní jen dlouhé černé vlasy a levou paži, kterou si přidržuje polštář, jako by se bála, že jí ho někdo přes noc ukradne. Zlehka ji pohladím po paži. Pokožku má sametově jemnou, jako je ostatně ona celá. Jen zlehka zavrní, jak spokojené kotě, a spí klidně dál.

Já však už usnout nemohu. Ani se o to nesnažím. Natáhnu se na záda, zavřu oči a vzpomínám. Možná se to zdá komické v jednadvaceti letech vzpomínat na mládí, ale jednou za čas to na mne přijde a já se tomu nebráním. I když si to nechávám pro sebe a nikomu se s tím nesvěřuji.

Je to už pět let, když jsem přicházel z našeho rodného statku do věčného města Říma. Nebyl jsem smutný z toho, že opouštím otce a bratra, právě naopak. Těšil jsem se na nový život. Věděl jsem přesně, co mě další léta očekává. Roční základní vojenský výcvik, potom dva roky důstojnická škola a dalších sedm let služby v legiích. Tak jako většinu druho a více rozených patricijských synů. Já s pýchou a bezstarostností mládí měl všechno promyšlené do detailů. Jak se stanu nejlepším žákem školy, jak poté rychle budu postupovat po služebním žebříčku a vojenskou službu skončím jako generál, či alespoň centurion, velitel nějaké slavné legie. Zúčastním se mnoha vítězných bitev a na závěr, až budu propouštěn do civilního života, dostanu za své věrné služby nějaký pěkný, bohatý statek. K mým plánům patřilo ještě tisíc milenek i to, že ta tisící a první se stane moji ženou a odejde se mnou na mé nové hospodářství.

Člověk a zvláště mladý nezkušený kluk často míní, ale vše je potom úplně jinak. I když zpočátku se mé představy naplňovaly. Základní výcvikový tábor pro budoucí důstojníky byl ve velké budově blízko Říma. Vysloužilí důstojníci, kteří nás měli na starost nás sice honili, ale méně než jsem očekával, takže mi nedělalo potíže jejich přání plnit. Ale stejně dobře jako mně se nevedlo zdaleka všem. Spousta patricijských synků bylo rozmazlených, zhýčkaných a jejich fyzická kondice byla mizerná. A po vojenské kariéře vůbec netoužili.

Asi v polovině roku se v naší škole vytvořili tři tábory. První byli tihle lemplové. To byl takový ubohý odpad, se kterými jsme se my ostatní nebavili. Druhý tábor vytvořili kluci z Říma a třetí my venkované. Bojovali jsme spolu všemi způsoby. Počínaje obyčejnými rvačkami a konče, což možná někoho překvapí snahou, být lepší ve výcviku. A co někoho překvapí ještě víc, nakonec rvačky ustaly úplně a my se soustředili jen na souboj o nejlepší výsledky. Naši důstojníci to pochopitelně zpozorovali a jelikož to prospívalo kázni i kvalitě výcviku, všemožně to podporovali.

Nejlepší výsledky z party venkovanů jsem měl od počátku já. A jelikož mi nikdy nechybělo sebevědomí, právě naopak, mohl bych ho rozdávat, stal jsem se jejich vedoucím. Byl jsem v naší partě to největší kápo. Velkej šéf. Big boss, numero uno. To se mi moc zamlouvalo. Méně se mi líbilo, že jediný, který mne pravidelně porážel, byl vedoucí Římské party. Jak já toho kluka nesnášel. Byl tak skvělý a přitom takový mírný, slušný, vzdělaný. No nebudu to dál protahovat. Byl to Flávius.

Pak přišel druhý rok a s ním důstojnická škola. Teď ti mládenci co nestáli za nic zaplakali. Jen několik z nich se povedlo jejich bohatým papínkům vyreklamovat. V Římě se protekce a korupce moc nenosí, a tak ani velké peníze toho někdy moc nezmohou. Ti ostatní byli převedeni jen do poddůstojnické školy a jejich šance na nějakou kariéru byla v podstatě nulová.

V důstojnické škole naše soupeření s Fláviem pokračovalo. Byli jsme stále ti nejlepší a ani jsme to nezpozorovali a najednou jsme byli nejlepší kamarádi. A i když jsme každý úplně jiný, jak den a noc, nebo jako oheň a voda, vydrželo nám naše přátelství až dodnes. A nenarušily ho ani ženy. Ty moje plány s tisícovkou milenek vypadaly už v této chvíli na levačku. Občasné návštěvy veřejných domů na tom nemohly nic změnit, protože tyhle ženštiny jsem odmítal do svých úspěchů započítávat a bez nich jsem se dostal teprve k číslu tři. Právě díky Fláviovi se tohle číslo trochu zlepšilo. Naprosto odmítal chodit do bordelů a přátelil se vždy jen se slušnými děvčaty. Totéž očekával i ode mne. Mně připadaly dívky s patricijských rodin většinou nudné, a tak jsem se raději seznamoval s různými služtičkami z hostinců a obchodů. Nad nimi můj kamarád sice krčil nos, ale alespoň nezvedal káravě ukazováček, když jsem se s nějakou takovou dívčinkou před ním předvedl.

Ale tohle všechno a s tím i moje vojenská kariéra vzalo jednoho dne za své. To když přišel náš nejvyšší velitel a řekl nám, že senátor a velký vojevůdce Julius Caesar zakládá speciální jednotku složenou ze samých studentů vojenské akademie. Dobrovolníci projdou speciálním výcvikem a ti co uspějí se stanou těmi nejlepšími vojáky v celé Římské armádě.

“Kolik nás potřebujete?” zeptal se jeden z našich řad.

“Co nejvíc. Ať je z čeho vybírat. Ale uspěje vás jenom deset. Maximálně. Když se slečně budete líbit.”

“Jaké slečně?” ptám se s otráveným obličejem. To nám má velet ženská? Vypadá to na nějaký špatný vtip. Ale velitel akademie žádný smysl pro humor nemá.

“Slečně Linettě.”

“To je ta Caesarova zrzka?” zeptá se někdo.

O Linettě jsme už slyšeli všichni. Nedávno se objevila v úzkém okruhu Caesarových nejbližších, ale nikdo o ní nevěděl nic přesně. Říkalo se, že přišla z Hispánie, z Japonska nebo Irska, někdo tvrdil, že jí vyvrhlo samo podsvětí. Povídalo se, že je moc krásná, nebo naopak příšerná zrůda, že je skvělá bojovnice, nebo naopak jen sprostý vrah.

Mrknu na Flávia a přihlásíme se první. A po nás asi třicet dalších. Hned ten den opustíme kasárna a už se sem nikdy nevrátíme. Ale pokud jsme si mysleli, že poznáme tu záhadnou Linettu, tak jsme na omylu. V opuštěném areálu daleko v horách na nás čekají dva urostlí, nepříjemně vypadající chlapi a hned si nás vezmu do parády. To, co jsme dokud pokládali za tvrdý vojenský výcvik, nám najednou připadá jak procházka růžovým sadem. První dny padáme únavou kdekoliv se zastavíme, k strašlivé honičce od rána do večera se přidá ještě nedostatek potravy a hygieny. Skoro to vypadá, že nás ti chlapi chtějí všechny zlikvidovat.

Po třech dnech se deset kluků sbalí a zmizí odtud. Mám chuť je následovat. Říkám to Fláviovi.

“To nemyslíš vážně, Tite,” odpoví mi.

“Naprosto.”

“Nepadá v úvahu.”

“Vždyť z nás vytlučou duši, zabijí nás.”

“Ale nezabijí. Kromě toho my dva nemůžeme odejít ani kdybychom chtěli.”

“Rád bych věděl proč?”

“Protože jsme nejlepší. A také to tak zůstane.”

To má naprosto pravdu. My jsme nejlepší a také to všem dokážeme. Těmhle vrahounům i té zatracené zrzavé Linettě.

Když po měsíci výcvik skončil, zbylo nás všehovšudy patnáct. Ale ten měsíc tvrdého výcviku nám prospěl víc než rok a půl vojny předtím. Teď jsme ti praví tvrdí chlapi a nějaká ženská si na nás nepřijde. Poflakujeme se po dvoře našeho přechodného domova, když se ozve klapot koňských kopyt. Do dvora vjede nakrátko ostříhaná ryšavá dívka a přímo před námi seskočí z koně.

“Nástup,” ozve se hlas jednoho mládence a my se pomalu trousíme k naší velitelce a zvědavě si ji prohlížíme. První dojem nic moc. Je hodně veliká, větší než polovina z nás, ale také velice štíhlá, na ženskou moc nevypadá. A její obličej? Krásná? Šeredná? Ani jedno ani druhé, spíš hodně neobvyklá.

“Už jste se podívali,” sykne na nás.

Přikyvujeme. Nevíme jestli se máme smát či zachovat vážnost.

“Já jsem Linetta,” říká dívka, “a vy jste kdo? Moji vojáci? Elita armády? To je k smíchu.”

“To jsme my slečno,” odpoví způsobně Flávius.

“Musíte se ještě hodně učit.”

“Ty nás toho tak naučíš,” zamručím si pro sebe, ale zrzka má uši jako rys.

“Pojď sem,” poručí mi, “ty jsi Titus, že?”

“Ano, paní velitelko,” zašklebím se na ni.

“Vezmi si meč a napadni mne,” ukáže na jeden z cvičných, dřevěných.

“To nemůžu, nebojuji se ženami.”

“Jsi hlupák,” udělá krok ke mně. Vzápětí ležím na zemi a nemohu se ani pohnout. “A teď už jsi mrtvej hlupák.”

Pustí mne.

“Vstaň a zaútoč na mne mečem.”

Tak to udělám. Opatrně, abych jí neublížil. Vzápětí znovu ležím na zemi a meč je bůhvíkde.

“Znovu,” poručí mi.

Moc velká ostuda. Desetkrát, patnáctkrát mě takhle sejme, ať dělám co dělám. Ať vyzkouším všechny i ty nejpodlejší finty, které znám, Linetty se ani nedotknu. Zato ona mne vždycky složí a znehybní na zemi.

Konečně mě pustí. Odplazím se do kouta a neodvažuji se podívat ani na ni, ani na své druhy.

“Vstaň a zařaď se,” poručí mi Linetta, “tak ty jsi Titus. Nejlepší z nejlepších. Zatím mi nesaháš ani po kotníky. A vy ostatní jakbysmet. Ale to se změní. Do dvou měsíců vás buďto vycepuju nebo…”

“Nebo co?” zašeptá můj soused vyděšeně.

“Nebo zabiju,” ušklíbne se naše nová velitelka.


Pokud jsme si mysleli, že náš další výcvik bude ještě tvrdší a horší než ten předchozí měsíc, tak jsme se mýlili. Rusovlasá velitelka usoudila, že fyzickou kondici máme všichni dobrou a zaměřila se na naše schopnosti a dovednosti. Hned ten první okamžik, co mě tak zostudila ukázal, jaký je mezi námi obrovský rozdíl. Linettin výraz o tom, kam jí saháme, byl až příliš milostivý. Když jsme hned první dny viděli, co dovede ta útlá, mladá dívka s mečem, či jakoukoliv jinou zbraní, připadali jsme si jako naprostí začátečníci. Ale Linetta nepřišla mezi nás, aby nám působila komplexy, přišla nás cvičit. A jestli jsme se jí prvních pět minut smáli, zbytek výcviku jsme ji nejprve obdivovali, později přímo zbožňovali. Po třech týdnech vybrala pět mužů a poslala je pryč.

“Proč?” ptali se ti nešťastníci.

“Potřebuji jen deset mužů,” řekla jim.

“Ale proč zrovna my? Vždyť jsme všichni stejně dobří.”

“Nejste,” odpověděla, “naše práce nebude jen se zbraněmi v rukou, právě naopak. Naše nejlepší zbraně jsou tady.”

A zaťukala si na čelo.

Ani my, co jsme měli to štěstí a zůstávali, jsme v té chvíli netušili, co tím Linetta myslí. Avšak brzy jsme to pochopili. Učili jsme se dál, jak zabíjet všemi zbraněmi i bez nich, ale stejnou měrou nás velitelka učila, jak přežít.

Druhý měsíc výcviku jsme si už nepřipadali jako naprostí zoufalci a zrzavá dívka to dovedla ocenit.

“Není to špatné,” řekla nám, když jsme se zmožení celodenním shonem vraceli na ubytovnu.

“Děkujeme, slečno Linetto,” odvětil Flávius, který většinou mluvil za nás všechny.

“Slečnu nechte být. Ode dneška jsem pro vás jenom Linetta.”

Náš vztah k Linettě se za ten měsíc úžasně změnil. A nejen můj či Fláviův, ale nás všech. Naše velitelka byla pro nás skoro bohyně. Všichni jsme ji obdivovali a všichni jsme se do ní také zamilovali. I já, o kterém Flávius říkal, že jsem děvkař i on, o němž jsem já pro změnu tvrdil, že je suchar.

Druhý měsíc jsme se vrátili zpět do Říma. A bydleli jsme přímo u Linetty v její nové vile. Výcvik se zbraněmi se omezil jen na návštěvy její tělocvičny, ale naše velitelka ji vybavila tak dobře a kompletně, že jsme tam mohli trénovat skoro cokoliv. Ale většinu času jsme docházeli na vojenskou akademii. Ale ne s normálními studenty. Náš program byl zvláštní, specifický. Výcvik agentů, špionů či průzkumníků se nikdy ještě neprováděl, a tak jsme tápali v učení nejen my, ale často i naši učitelé. A, což bylo velice milé a lidské, také Linetta.

“Něco se naučíme ve škole, zbytek poznáme až v praxi,” shrnul naši činnost Flávius.


Jednoho večera jsme se všichni sešli u Linetty doma.

“Náš výcvik skončil,” oznámila nám, “ode dneška už nejste studenti, ale vojáci. Budete pracovat pro Julia Caesara a pro větší slávu Říma.”

“A pro tebe,” dodám.

“Jistě,” otočí se dívka ke mně, “a protože nebudeme chodit všude společně, určím si své zástupce.”

Pátravě se po nás rozhlíží. Někteří klopí zraky, ale to mne ani nenapadne.

“První bude Flávius. Protože je z vás nejlepší. A druhý budeš ty.”

A ukáže přímo na mne. Moc mne tím potěší, ale nedám nic najevo. Udělám jen krok kupředu a postavím se před ní do předpisového postoje.

“Nech toho, Tite,” zaškaredí se na mne, “protože jsi největší šašek, jsem si tě nevybrala.”

“Ale proto, že jsem po Fláviovi druhý,” řeknu sebevědomě.

“Jo. Zlatá slova,” přikývne Linetta, “ale to není všechno. Jistě jste si všimli, že jsme hodně času při výcviku strávili učením, jak přežít v jakékoliv situaci.”

“Až moc,” řeknu.

“Víš proč?”

“Abychom přežili.”

“To je vše, na co se zmůžeš?” ptá se mne dívka pohrdavě.

“Když náš výcvik trval takovou dobu a stál daňového poplatníka tolik peněz, bylo by škoda, aby nás první nepřítel zamordoval,” odseknu jí.

“Dřív tě asi zahluším sama,” řekne Linetta, “ale v zásadě máš pravdu. My budeme plnit mnoho úkolů po celé říši. A některé budou hodně nebezpečné. Tak pozorně poslouchejte.”

Dá si pauzu.

“Pamatujte si. Máme dvě rovnocenné priority. Splnit úkol a zůstat naživu. A tím pádem čtyři možnosti. Jaké?”

Co tím u Jupitera myslí. Jaké možnosti? Podívám se po Fláviovi, ten je z nás nejchytřejší.

“Tak povídej,” vyzvu ho.

“První už jsi řekla. Asi tu nejlepší.”

“Hmmm?”

“Splnit úkol a zůstat naživu,” vysvětlí Flávius.

“Správně a dál nech mluvit Tita.”

Linetta se na mne vyzývavě podívá, jako by si říkala, ten hlupák na to ani teď nepřijde.Ale já zas takový ňouma nejsem. Říká se chytrému napověz…

“Nesplnit úkol a zemřít,” vypálím.

“No vida,” usměje se dívka, “ještě nejsi ztracený případ. Ale tuhle možnost raději hned vyloučíme. Umřít a přitom nesplnit úkol je děsná pitomost a vám se nikdy nesmí nic takového stát. Nikdy, je to jasné, nikdy!! Tak pokračuj Tite.”

“Splnit úkol a potom zemřít.”

“A co takhle předtím? Už cestou? Chtěl jsi snad říci přitom.”

“Ano,” zarazím se, “chtěl jsem říci zemřít při plnění úkolu.”

“Tak jo. A abychom to doplnili, je tu poslední varianta. Nesplnit úkol a zůstat naživu.”

“To přeci nemůžeme,” ozve se Flávius.

“Ale můžeme. Právě naopak. Jakmile tě zabijou, jsi v pytli, jsi nahranej, můžeš se jít klouzat nebo vycpat. Podle libosti. Zatímco když zůstaneš naživu, můžeš se o splnění úkolu pokusit později. Tak poslouchejte a to co vám řeknu myslím vážně, naprosto vážně. Variantu tři, splnit úkol a přitom zemřít vám zakazuji. A kdo mě neposlechne, bude přísně potrestán. Až bude válka, tak to může být jiné, ale v době míru moji chlapci umírat nebudou. Je to všem jasné.”

Rozhlédne se po nás.

“I Fláviovi?”

“Ano, Linetto.”

“Fajn. Tak přejdeme ke čtvrté možnosti. Budu moc zklamaná, když někdo nesplní úkol. A také mne bude do všech podrobností zajímat proč! Běda tomu, kdo mne nepřesvědčí, že nešlo jednat jinak!”

“Co s ním uděláš?” zajímám se.

“Napráskám mu a vyhodím ho z naší party. Myslíš, že je to dost velký trest, Tite?”

“Pro mne by byl,” přiznám se, “já bych se šel hned oběsit do rybníka.”

“A dobře bys udělal. Tím nechci říci, že se nemůže stát abyste se vrátili a úkol nesplnili. Může a klidně i mně. Také se nenechám zabít v nesmyslné akci. Ale jak jsem řekla, musím vědět proč, abych to mohla vysvětlit i Caesarovi.”

“Ty myslíš, že velký Gaius zná něco takového jako nesplněný úkol?” ptám se.

“Na veřejnosti ne, ale mezi čtyřma očima…”

Linetta nechá svoji větu nedokončenou. Kdybychom ji neznali, mohli bychom se domýšlet, že je tajnou Caesarovou milenkou, a proto jí u něho všechno projde. Ale víme, že není. Jednou večer nám o sobě leccos prozradila. O pokusu jejích nevlastních bratrů ji znásilnit i o tom, že je přitom všechny zabila. A od té doby o žádné muže ve své blízkosti nestojí.

“A co o ženy?” zeptal jsem se jí se svou obvyklou drzostí.

“Jdi se naložit do octa, Tite,” odsekla mi, “to je totéž.”

“Chceš zůstat navždycky sama?” optal se tiše Flávius.

“Doufám, že ne.”

“Čekáš na prince z pohádky?” zase já.

“Nemusí to být zrovna princ. A dost! Už jsme probrali na téma můj sexuální život všechno a nebudeme se k tomu víc vracet.”

Tak jsme se k tomu nevraceli, ale všichni jsme doufali, že tím princem, co osvobodí zakletou Linettu, se stane někdo z nás.


Práce pro Caesara byla velmi rozmanitá. Cestovali jsme po celé veliké říši a plnili všemožné úkoly. Ale téměř nikdy společně, takže jsme se moc nevídali. Kupodivu málokdy při našich akcích šlo o život. Mnohem více se uplatňovala diplomacie, smlouvání a když to bylo možné i uplácení. Všechno jsme se teprve učili, ale jelikož jsme byli dobří, učili jsme se rychle. Největší odborník na diplomatické akce byl od začátku Flávius a tak, když se očekávala možnost dohody, posílala tam Linetta vždycky jeho. Pokud byl protivník vzpurný a nekomunikativní, potom tam zamířila ona sama, nebo já. Ostatní mládenci z naší party dostávali samostatné úkoly méně často, většinou jen doprovázeli nás tři, abychom nechodili sami, aby nás bylo víc a nebáli se vlka nic.

Co vím, jen dvakrát se stalo, že se s naším protivníkem nedalo jednat vůbec. Jednou v Benátkách, podruhé někde v Germánii. U toho prvního jsem byl osobně. Vypadalo to, že naše mise skončí naprostým fiaskem. Linetta zuřila, že jsme jí ani my raději nachodili na oči. A poslední den, se s patriarchou zdejšího rodu strašně pohádala.

“My jsme tu páni,” křičel na ni, “a na celej Řím se můžeme z vysoka vy…”

“Tvoje poslední slovo?” zeptala se ho a téměř šeptala.

“Ano! A teď táhni ty, římská čubko.”

To bylo jeho poslední věta. Lineta sáhla po meči a jedinou ranou mu usekla hlavu. Ostatní příslušníci vládnoucí rodiny vyskočili a sápali se po zbraních.

“Všechny je zabijte,” poručila nám naše šéfka a zelené oči ji plály vzteky.

Jelikož nás bohatí a zpupní Benátčané už dlouho štvali, a tihle obzvlášť, vrhli jsme se na ně bez zaváhání. Nakonec bychom se vrhli na kohokoliv, pokud by nám to Linetta poručila. Byl to tenkrát pěkný masakr, nejméně patnáct mrtvých. Pochopitelně jsme pobili jen dospělé muže a nikoliv ženy a děti, nicméně když zpráva o krveprolití v Benátkách dorazila do hlavního města, mluvilo se už o stovce zabitých a o vyvraždění vládnoucího rodu do posledního nemluvněte.

Některým, hlavně Fláviovi, se takové pomluvy nelíbily. Chtěli protestovat.

“Nechte to být,” řekla nám Linetta, “nad pomluvou nemůžeme vyhrát a kromě toho je to pro nás velká reklama.”

“Že jsme suroví zabijáci žen a dětí?” ptá se Flávius, který u toho ani nebyl.

“Ano i to. Čím budeme mít horší pověst, tím bude příště snazší někoho přesvědčit, aby byl vstřícný a spolupracoval.”

“A nebudeme něco takového muset udělat doopravdy,” dodám.

Museli jsme. Na Germány nějaká Venezia nezapůsobila, teprve když jim Linetta předvedla podobný kousek s jejich náčelníky, dostali rozum. Pochopitelně, že ji potom moc nemilovali, ale báli se jí a to bylo to hlavní. Očekával jsem, že ji bude celá Germánie nenávidět, ale kupodivu mnohem víc než nenávist si vydobyla respekt a obdiv. Kdyby se jim jí podařilo chytit, jistě by ji popravili s velkou parádou a se všemi poctami.

 

 

Na chvilku nechám vzpomínání a podívám se ven z okna. Je tam stále ještě tma jak v hrnci, však je také málo hodin. Mrknu také na svoji ženu. Otočila se na bok, takže teď z ní vidím jen dlouhé černé vlasy. Nechávám ji v klidu spát. Ona je večerní tvor, to má nejlepší náladu. Večer dokáže rozzářit každou společnost a potom být ještě skvělou milenkou. Zato ráno s ní není žádná řeč. Je nevrlá a do formy se dostává až tak těsně před obědem. Dokud jsem ji znal jen povrchně, považoval jsem ji díky těmto vlastnostem za línou a rozmazlenou a byl to jeden z důvodů, proč jsem ji tak dlouho nesnášel. Ale nechci předbíhat, dokonce ani takhle ve vzpomínkách.

Vracím se zase k tomu prvnímu půlroku. Jakpak to bylo s mými tisící milenkami? Ten plán byl pozůstatek mého nerozvážného mládí a ani kdybych se nesetkal s Linettou, nikdy bych se víc než k jedné maximálně dvěma stovkám nedostal. Teď, když jsem tajně a marně toužil jen po naší ryšavé velitelce, mě ostatní ženy připadaly všední a nezajímavé. Ale mladé tělo si žádá své a tak jsem přeci jenom jednu milenku měl. Byla to mladá, hezká ale na druhé straně velmi hloupá patricijská dcerka. A navíc vdaná. Právě takovou jsem potřeboval, protože jsem si s ní užíval a přitom jsem neměl pocit, že jsem Linettě nevěrný. Musím se usmát při vzpomínce kam jsem až dospěl. Já, který si o sobě myslel, že existuje jenom sex a něco jako láska je jenom pro hlupáky. Vždyť už jsem stejný jako Flávius, kterého jsem sice v něčem obdivoval, ale ve vztahu k ženám jsem ho považoval za troubu a ťulpase.

Manžel mé milenky dlouho nic netušil a když se to konečně dozvěděl, předstíral dál, že nic neví. Protože naše parta už měla v Římě hodně divokou pověst, a nikdo se nechtěl z někým z nás dostat do sporu. Asi si oddechl, když jsme se nalodili a odpluli. Nakonec jsem si oddechl i já.

Ale zpočátku nebyl nikdo z naší party z Egyptského tažení nadšený. Copak zem faraónů jsme chtěli vidět, ale měsíční cesta na malé a stísněné lodi, to není žádný zážitek. Ona nás však Linetta nenechala zahálet. Učili jsme se Egyptsky, prováděli jsme různá bojová cvičení a večer jsme se scházeli na horní palubě a vyprávěli jsme si. Když jsme mluvili každý o sobě, svém dětství a mládí, nebyla to žádná zvláštní zábava. Protože se naše příběhy v zásadě téměř nelišily. Byli jsme všichni synkové z bohatých rodin, jediný rozdíl byl mezi námi venkovany a kluky z Říma, že my jsme rozeznali krávu od vola a oni zase divadlo od chrámu.

Takže jediný příběh který s námi otřásl byl Linettin. A to nám o svém původu, ani o pozdějším zúčtováni se svou nepravou rodinou neřekla všechno. Velice nás zaujal její pobyt u nevlastní matky, který z ní udělal to co je dnes. Linetta se o Morriganě nechtěla moc bavit, ale my bychom jí velice rádi poznali. Protože jsme byli všichni zvědaví jak vypadá a co všechno umí žena, které byla učitelkou naši velitelky.

V Egyptě bylo pro nás práce nad hlavu. Caesarova milenka a královna Egypta Kleopatra byla mimořádně krásná žena, ale byla také velice nesympatická. A když jsme viděli její nenávist k Linettě, pro nás se stala větším nepřítelem než vůdkyně povstalců Arsinoe. Naštěstí jsme s ní neměli co do činění, Linetta se jí programově vyhýbala, a tak k žádnému konfliktu nedošlo. Zato došlo k obrovské bitvě. My jsme jí jen přihlíželi ze stínu pyramid a čekali jak se vyvine. Linetta měla plán schválený samotným Caesarem. A to zajmout, poté co naše vojska zvítězí, povstalecké vůdce a sourozence královny Kleopatry, prince Ptolemaia a jeho sestry Arsinoe.

Během předchozího měsíce jsem se dostal spolu se svou šéfkou až k jejich velitelskému stanu. Nebyl by pro nás žádný problém oba během jediného okamžiku zlikvidovat a useknou tím povstání hlavu. Možná by to Linetta chtěla udělat, pokud by byla s Kleopatrou jedna packa, ale takhle ji to ani nenapadlo. Právě naopak.

Ptolemaios byl malý kluk, který ani pořádně nechápal co se děje. Hrál si sice na velkého krále, ale povstání ve skutečnosti neřídil ani náhodou. Skutečným vůdcem byla princezna Arsinoe. Když jsem na ni koukal ani jsem nevěřil, že tahle malá, útlá, nenápadná žena je sestrou vyzývavé krasavice Kleopatry. Potkat ji samotnou na ulici, ani bych se za ní neohlédl. Byla to docela hezká, ale naprosto všední dívka. Společně s ní chodila ještě jedna. Skoro o hlavu větší, velmi půvabná, s téměř bílou pletí. Nejprve jsem si myslel, že to je princezna, ale byla to jen její komorná. Tak jsem si jí přestal všímat.

A úplně jsem na ni zapomněl cestou zpátky, kdy mě a Fláviovi Linetta ukázala co umí a řekla nám vše o svém původu i o tom, jakým způsobem tenkrát před lety zlikvidovala své nevlastní bratry. Bylo to pro nás ohromné vyznamenání, že nám projevila takovou důvěru.

“Čím jsme si to zasloužili?” ptal se Flávius.

“Takové věci se ukazují jen nejlepším přátelům,” odpověděla nám.

“Jsme tvoji vojáci. Ty nás považuješ i za své nejlepší přátele?”

“Ano. Nebo myslíte, že nemám pravdu?”

“Ty máš vždycky pravdu i když ji nemáš Linetto,” zapojím se do řeči.

Potom mě však hraní na frajera s kterým nic nehne přestane bavit. Vezmu Linettu za ruku, nejprve ji políbím a potom pevně stisknu.

“Děkuji. Je to pro nás velká čest a zároveň i veliká radost.”

Vyjádřím se za sebe i za Flávia.


Na první pohled se na vztahu mezi Linettou na jedné straně a mnou a Fláviem na druhé, nic nezměnilo. Ona byla nadále velitelkou a my její důstojníci. Ale v duchu jsem měl teď ještě větší zmatek. Nadále jsem po ní toužil, ale zároveň mi stále víc připadala jako moje starší sestra. I když je o pár týdnů mladší.

Bylo to trochu schizofrenické, ale naštěstí jsme všichni měli tolik práce, že nebyl čas na nějaké pátrání ve vlastním nitru. Nemluvě o tom, že jsem si nikdy na takové věci nepotrpěl.

Když Kleopatra za výrazné pomoci Caesarových legii porazila povstaleckou armádu, pro naši partu práce teprve začínala. Hnali jsme se jak ohaři po stopě prchajících vůdců poražené vzpoury. Stále podle Nilu, stále na jih. Tam stály dvě velké ale podivné pyramidy. Jedna celá růžová, taková jakoby přikrčená k zemi a druhá ještě divnější se stěnou v půli výšky se lomící. Že jsou ještě starší než slavné pyramidy v Gize a co se týče velikosti, tak třetí a čtvrtá největší v celém Egyptě jsem se dozvěděl až mnohem později. Teď nás všechny zaujal boj zuřící pod tou lomenou. Tam byli ti, kteří nás zajímali a proti nim horda Kleopatřiných zabijáků. Linetta to uhodla jako vždy. Ta krásná potvora na Egyptském trůně ještě dřív než bitva skončila poslala své vrahouny zabít své sourozence. A přijít jen o chlup později, tak se jí to povedlo. Stejně jsme malého prince už nestačili zachránit takže nám poté co jsme ty čubčí syny pobili, padla nám do rukou jen Arsinoe. Byl to moc pěkný boj. Bylo jich asi třikrát víc než nás, ale byli to jenom obyčejní Egypťané a mi ti nejlepší římští vojáci . Pod našimi meči jich padla pěkná řádka, ale to co předváděla Linetta bylo něco úžasného. Obdivoval jsem její práci s mečem, ale moc jsem se jí nedivil. Konečně mohla zabíjet Kleopatřiny muže a dobře vím, jak Egyptskou královnu nenáviděla.

Takže jsme zachránili a zajali jenom princeznu. A jelikož nám zbyl jeden volný velbloud, Linetta vzala s sebou ještě její dvorní dámu Ciaru. Tenkrát a ještě dlouho potom jsem si myslel že to byl od ní hodně hloupý nápad. Hned od začátku dělala Ciara těžkosti a když jsem na ni dle rozkazu vytáhl dýku a předstíral, že ji jdu zapíchnout, získal jsem si rychle její sympatie. Zatímco Arsinoe brzy pochopila, že všechno prohrála a její další život už záleží jen na vůli jejích Římských věznitelů, Caesara a také Linetty. Jistě jako všichni slyšela, co je naše velitelka zač. Tak nemohla očekávat nic dobrého. Musela být příjemně překvapená slušným jednáním, kterého se u nás dočkala. Když jsme za pár týdnu odplouvali zpátky do Itálie, vypadalo to, že jsou Arsinoe s Linettou nejlepší přítelkyně a i my s Fláviem jsme se s tou milou dívkou velice sblížili. Nikoliv Ciara. Ta se bavila jen tak na půl úst jenom s Linettou a celou dobu se tvářila, že nám všem dělá velkou milost, že můžeme dýchat stejný vzduch jako ona. Všem kromě mne. Protože mne naprosto ignorovala. Ne, že by mi to moc vadilo. Měl jsem v Alexandrii svoji místní přítelkyni a co si o mně myslí nějaká hloupá, namyšlená holka, navíc naše zajatkyně mi bylo úplně jedno.

Cestou do Říma se změnilo v našem vztahu jen jedno. Zjistil jsem, že hloupá rozhodně není. Když jsme poslouchali, jak nám vyprávěla o dějinách své země, o době stavitelů velkých pyramid, i potom o době své, ptolemaiovské, bylo to úžasné. Nejen, že měla velké znalosti, ona to dovedla podat tak, že jsme úplně zapomněli na okolní svět a jenom poslouchali. Za život slyší člověk mnoho příběhů, poslouchá množství vypravěčů. Příběh Linettina dětství byl hrozně zajímavý, když mluvil Flávius o dějinách Říma, nikdo se neodvážil ani pípnout. I Arsinoe měla velké znalosti o dlouhých slavných dějinách své země. Ale poslouchat Ciaru byl opravdický zážitek. I když se na mě ta potvora za celou dobu ani nepodívala. V té době už vzala na milost i Flávia, občas prohodila pár slov i s ostatními našimi chlapci, jen já pro ni neexistoval.

Vzhledem k tomu, že i já dovedu být tvrdohlavý, ignoroval jsem se stejnou zarputilostí i já ji. Ale nebylo to lehké. Na lodi jsme se potkávali ať jsme chtěli nebo ne a pomalu jsem si uvědomoval, že Ciara je jediná dívka co znám, která se by mohla konkurovat Linettě. Nebyl to jen můj názor, říkali to i ostatní s jedinou výjimkou. A to byl Flávius. Ten na naši zrzavou královnu nedal dopustit ještě víc než kdokoliv z nás a tak se stal v našich očích největším favoritem na získání její přízně. On se tomu smál a říkal nám, že zatímco my ostatní máme nulovou šanci ji někdy získat, tak on má pětkrát větší.

Během měsíce, kdy jsme v Římě čekali na návrat Caesara a většina z nás využila té doby k návštěvě svých příbuzných a známých, mě čekaly jiné povinnosti. Pár dnů před našim příjezdem zahynul můj starší bratr v nějaké pitomé hospodské rvačce a já se stal najednou dědicem našeho rodu a velkých pozemků v jižní Itálii. Bratra mi líto nebylo, byl to vždycky hlupák a jako hlupák taky skončil. Hned po pohřbu jsem se společně s Linettou vypravil za mým otcem. Můj návrat ho velice potěšil, ale jen kvůli tomu jsme se k domovu mého dětství nevraceli. Linetta tušila, co se po Caesarově triumfálním pochodu stane. Až ukáže zajatou princeznu Arsinoe celému hlavnímu městu, jistě se najdou lidé předem podplacení Kleopatrou a pokusí se ji zabít. A bude ji třeba někam ukrýt. A náš statek vzdálený od Říma celý den rychlé jízdy se k tomu moc hodil.

Byla to pro mne veliká, těžká oběť. Zvykl jsem si na rušný dobrodružný život ve službách Říma a najednou jsem se musel vrátit domů a stát se sedlákem. Vlastně velkostatkářem, což byl zdánlivě veliký rozdíl. Ano, náš opevněný dům je spíše palác se vším luxusem, ale stojí o samotě a společenský život tu tepe jak srdce dávno vychladlé mrtvoly. A navíc se k nám společně s princeznou nastěhovala i Ciara. Opravdu jsem při pohledu na ni nevěděl jestli mám jásat nebo zuřit. S Arsinoe to bylo jednoduché. Dobře jsme si rozuměli a už nějaký čas jsme si připadali jako bratr a sestra. Malá Egypťanka se rychle sblížila s mým otcem, všude ho provázela, živě se zajímala o naše zemědělství a dokonce neváhala i přiložit ruku k dílu, když to bylo potřeba. Začala dávat do pořádku i okrasnou zahradu za domem, která po smrti mé matky pomalu zarůstala plevelem.

S Ciarou to tak snadno nešlo. Na pole chodila tak maximálně na procházku, s nějakým náčiním v rukou jsem ji nikdy neviděl. Ale dřív než jsem se odhodlal ji vypeskovat, zjistil jsem, že si už práci našla. Tak velké hospodářství, jako je naše vyžaduje pravidelnou a přesnou evidenci, kontrolu příjmů i vydání, kolonek dal a má dáti. U nás se vždycky vedlo tak baj voko, jak se komu chtělo a tak většinou vůbec ne. Myslel jsem si, že když to tak šlo vždycky, půjde to i nadále. Ale Ciara mne brzy přesvědčila, že se mýlím. Už za pár měsíců se naše rodinná pokladna začala nezvykla plnit. Očekával jsem, že brzy se přiženou naši odběratelé a budou lomit rukama, jak je bereme na hůl. Ale to se k mému překvapení nikdy nestalo. Moc mě zajímalo v čem je to kouzlo, ale Ciary jsem se nemínil ptát. Tak se mi to pokusila vysvětlit princezna. To byla legrace. Ani ona ani já jsme ekonomice nerozuměli, takže to byl rozhovor jako když si vlk a medvěd povídají o pěstováni mrkve.

Můj vztah s Ciarou se za léto pozvolna měnil. I když na první pohled to nebylo vidět. Povětšinu času jsme s buď hádali nebo spolu naopak vůbec nemluvili. Ale v duchu jsem cítil, i když jsem si to nechtěl přiznat, že ji stále více obdivuji, že mi na ni stále víc záleží. No prostě jsem se do ní zamiloval. Copak tomu říkala Linetta? Tak ta to nevěděla a asi by jí to bylo jedno, možná, že by našemu vztahu i fandila. A co můj obdiv a láska k ní? Ano její hvězda svítila v mém srdci pořád stejně jasně. Jenže jsem ji málo vídal, po většinu času byla pod obzorem. Zato Ciařinu hvězdu jsem viděl každý den, zářila stále víc, až mě úplně oslňovala. Bylo s podivem, že si toho nikdo nevšiml. Nejen otec, ale dokonce ani Arsinoe, která byla moji nebližší přítelkyní a o jejím přátelství s Ciarou se netřeba ani zmiňovat.

Přišel podzim. Bylo po sklizni a naše zisky byly ohromující. Tolik peněz se na našem účtu nesešlo ani za dva, tři roky. Všichni uznávali, že velkou část úspěchu je nutno připsat výtečně vedené ekonomice a účetnictví. Všichni, i já. Ale měl jsem se na pozoru, abych to dal Ciaře na vědomí. Naopak, byl jsem na ni protivný jako obvykla a ta pyšná dívka mi nezůstávala nic dlužná. Dokonce i jinak klidná a mírná Arsinoe si mne podala a vynadala mi jak malému harantovi, že nemám žádné vychování. Na ni jsem se nezlobil, o to větší zlost jsem měl na její bývalou komornou. Rozběhl jsem se za ní do její kanceláře.

Seděla za stolem ve svých oblíbených bílých šatech a nic nedělala. Jen trochu zvedla oči.

“Co chceš Tite?” vypálila na mne, “nemám čas, mám moc práce.”

“To vidím, ty jedna žalobnice.”

“Co ti zas přelítlo přes nos? O čem mluvíš?”

“Stěžovala jsi si na mne Arsinoe, že jo?” ptám se.

“Proč bych to dělala.”

“Na mé chování k tobě.”

“Na to jsem zvyklá. Ty už lepší nebudeš. Tak proč bych kvůli tobě ztrácela čas?”

“Jak vidím, stejně nemáš co na práci. A vůbec proč se s takovou protivnou holkou bavím?”

A chystám se odejít.

Ciara vyskočí jako čertík z krabičky.

“A proč se s tebou bavím já ty…..”

V tom okamžiku zakopne o roh koberce a než se naději držím ji v náručí. Sevřu ji levačkou oko útlého pasu, pravou rukou ji chytnu za levé rameno a prudce ji políbím. Ani se k ní nemusím sklánět. Ve střevících na podpatku je vyšší než já. Cítím, že se celá napne jak struna, ale nepokouší se mi vytrhnout. Naopak, prudce se ke mně přisaje a polibek mi vrací. Jen na okamžik se od sebe ústy vzdálíme a potom ji líbám dál. Vdechuji její vůni, cítím, jak se mi o hruď opírá svými nevelkými, ale pevnými ňadry. Konečně od sebe ustoupíme.

Cítím, jak mi divoce buší srdce radostí a vzrušením.

Plesk!!! Najednou dostanu facku, že málem vezmu druhou o zem. Zatvářím se překvapeně.

“Tite ty hlupáku,” křičí na mne Ciara, “proč ti to tak dlouho trvalo?”


Vzali jsme se den před zimním slunovratem. Tuhle zimu mi bujný společenský život vůbec nechyběl. Měl jsem Ciaru a ta byla nad jakoukoliv jinou společnost. Krátce po novém roce dorazila na náš statek Linetta. Věděli jsme o ní, že od jara žije s Oktaviánem, nastupujícím vládcem celé západní části říše a jednou i jistě i východní. To až se vypořádá s Markem Antoniem a Kleopatrou. Vzestup až na samý vrchol moci ji nijak nepoznamenal. I nadále byla naší nejlepší přítelkyní. Očekával jsem, že bude změnou na našem statku překvapená. Ale nebyla. Naopak, svými slovy mi řekla to samé co hned na začátku Ciara. Proč mi to tak dlouho trvalo.

Linetta dorazila asi za dva měsíce znovu. To už byly jarní práce v plném proudu, ale ona nám nepřišla pomoci. Odcházela pryč z Říma a tvářila se, že se už nikdy nevrátí. To jsem jí nevěřil a měl jsem pravdu. Vrátila se dřív, než kdokoliv čekal a za velmi dramatických okolností. S ní přijel i slavný Řecký hrdina Herkules a její nevlastní matka Morrigan. To by bylo moc milé překvapení kdyby hned za zády neměli partu vrahounů vyslaných Kleopatrou. Ta egyptská magorka vypátrala, kde se ukrývá její mladší sestra a neváhala za ní poslat dokonce svého dvorního zabijáka Heinricha.

Na našem dvoře došlo k bitce jak za starých slavných časů. Mohl jsem obdivovat obrovskou Herkulovu sílu i úžasnou rychlost jeho přítelkyně Morrigan. Ale největším zážitkem byl boj Linetty se samotným Heinrichem, považovaným za nejlepšího bojovníka na světě. Dost dlouho to vypadalo, že má navrch a naši drahou přítelkyni rozseká na malé kousky. Ale nakonec boj skončil jeho prohrou. Linetta vypadala v té chvíli, že i ona má smrt na jazyku. Tak unavenou a zřízenou jsem ji ještě nezažil. Ono také utkat se s Heinrichem se člověku nepoštěstí každý den.

Bylo jisté, že přesto že jsme zvítězili i tentokrát, Kleopatra si nedá pokoj dokud svoji sestru Arsinoe nezahubí. Tak jsem dostal nápad. To u mne nebývá často, přátelé se mi smějí, že mnohem rychleji jednám než myslím. Ale pro tentokrát jsem se ukázal, že v hlavě nemám jen slámu nebo piliny. Moc mne potěšilo, že všichni na můj nápad s fiktivní smrtí Arsinoe přistoupili. Ciara se na mne dívala pyšně, ale zároveň i smutně. “Mrtvá” princezna musela být nejprve spálena na pohřební hranici, ale hlavně potom už ji nikdo nesměl vidět. Tak musela z našeho statku navždy odejít, což pro mou ženu, její družku od kolébky, nebylo lehké. Chvilku jsem měl obavy, že se Ciara rozhodne odejít do nového exilu s Arsinoe, ale nic takového ji ani nenapadlo. No jistě, určitě napadlo, ale zůstala tu se mnou.

Morrigan byla tak milá, že bývalé princezně nabídla domov u nich v Řecku. Což mělo za následek, že společně hned první noc odejeli. Takže jsem se s ní moc nestačil seznámit. Ona není tak velká jako Linetta, či moje žena. Nebýt rusých vlasů a nezvyklého oblečení, vypadala by docela nenápadně. Ale ta chvilka, kdy jsem ji viděl bojovat s egyptskými vetřelci mi stačila, abych pochopil, proč ji Linetta považuje za jedinou, která by ji kdykoliv porazila a smetla z povrchu zemského. Dobře, že jejich vztahy mezitím dospěly od nechuti a vzájemného odporu k opravdovému přátelství.

Po odchodu Linetty a Herkula druhý den bylo na statku smutno. Arsinoe nám oběma chyběla, mě jako sestra a Ciaře, no však víte. Ale na smutnění nebyl čas. Měli jsme spoustu práce. Rozšířit po celé říši rychle, ale nenápadně zprávu o zavraždění egyptské princezny. Znovu se ukázalo, jak je moje žena chytrá a mazaná. Neprošla sice školením, jako my, ale v konspirační práci byla výtečná a přesvědčivá. Ať jsme spolu navštívili Bari a potom i Řím.

Večer uléhala do postele s očima červenýma od stálého pláče a naříkání, naštěstí usoudila, že kdyby přitom ještě lomila rukama, tak by to moc přeháněla. Takže ruce ji nebolely.

Nakonec zprávy pronikly až k samotnému Oktaviánovi a jeho ženě Livii. Byli jsme předvoláni na kobereček a královna nám velmi vyčinila, že o pobytu Arsinoe nevěděla.

Ciara si však nadávání nenechala dlouho líbit a pustila se ve stejném duchu do císařovny. Hodně mě tím vyděsila, už jsem viděl jí i sebe na mučidlech a posléze na popravišti, ale Livii hádka s mladou Egypťankou nerozčílila. Naopak začala se smát.

“Poslechni Ciaro, ty jsi přítelkyně mé staré známé Linetty, viď?”

“Ano paní Livie, ta nejlepší.”

“Je to vidět, máš stejné chování jako ona.”

“Odpusťte jí…” chci se zapojit do rozhovoru.

“Ty mlč,” otočí se Livie ke mně, “teď mluvím s tvoji ženou.”

“Rozumím paní,” ukloním se a zalezu do nory.

“Ty jsi bývala první dáma princezny Arsinoe Ciaro?” pokračuje Livie.

“Byla. Už od dětství.”

“Hmm.? Tak to máš smůlu. Já bych teď vzala princeznu ke dvoru a tebe samozřejmě také. Ale co s tebou bez princezny. Jsi moc hezká a také moc chytrá. To je nebezpečná kombinace. Myslím pro tebe. Tak se raději vrať zpátky na váš statek”

“Mám tomu rozumět tak, že jsem vypovězena z Říma?”

“Kdepak. Ani náhodou,” usměje se královna, “ to je jen dobrá rada od přítelkyně.”

Jo od přítelkyně. To je jako se kamarádit s jedovatým škorpiónem nebo kobrou. Přátelit se s Livií si může dovolit Linetta, ale moje žena, přes všechny její přednosti udělá nejlépe, když dobrou radu poslechne.

Za dva měsíce nato se u nás znovu zastaví Linetta. Došlo jí, že přeci jenom nejlépe jí bude v Římě. Navíc její smutek po rozchodu s Oktaviánem nebyl moc velký, protože už před svým odchodem si našla nástupce. Toho nejlepšího, toho, který ji vždycky nejvíc miloval a obdivoval, Flávia. Teď už se zcela samozřejmě vracela k němu. Asi bych na něj a jeho úspěch žárlil, ale teď už jsem neměl žádný důvod. Protože já mám Ciaru.

To jsem dopadl, v duchu se ušklíbnu, vždycky jsem se Fláviovi smál pro jeho příkladný slušný život a jsem teď úplně stejný. A navíc se mi to líbí.


Pohlédnu z okna. Venku se začíná rozednívat, už rozeznáván velkou jabloň pod okny. To je chvíle kdy normálně vstávám. Ale dneska si trochu zalenoším. Mrknu na svoji ženu. Ciara se ještě jen tak neprobudí, ta otevře své půvabné tmavé oči, teprve když ji na nose pošimrá slunce. Takže můžu ještě v klidu vzpomínat.


Druhou zimu našeho manželství jsme už nemínili zůstat doma. První nadšené období jsme měli za sebou a tak jsme se rozhodli, že využijeme Linettino pozvání a strávíme zimní měsíce u ní v Římě. Ne že bych měl Ciaru méně rád, a snad ani ona mne. Ale přeci jenom už jsme začínali žít normálním manželským životem, včetně toho, že dva až tři dny v týdnu se náš sex omezoval na polibek na dobrou noc.

Linettu naše přítomnost velice potěšila. Už méně Flávia, který se těšil na poklidnou zimu u rodinného krbu a s námi dvěma v domě na něco takového mohl klidně zapomenout.

Hned první večírek u jednoho z místních boháčů jsme měli oba s moji ženou veliký úspěch. Já, jako nejbohatší statkář z jižní Itálie, navíc v dámské společnosti jsem se vždycky cítil jako doma. V poslední době jsem vyšel trochu ze cviku, ale některé věci se nezapomínají. To jsem najednou viděl kolik mladých pěkných žen a dívek se pohybuje mezi místní smetánkou, mnoho z nich by stálo za hřích. A jak jsem je sledoval, některé z nich by byly také ihned svolné. Dříve bych neváhal ani okamžik a s nějakou kráskou bych se pěkně potichoučku vytratil do jejího budoáru, ale co dnes? Co by tomu asi řekla Ciara, kdyby to zjistila? Jak ji znám, nebylo to nic pěkného. Stojí mi to vůbec za to? Bylo to těžké rozhodování. Takových svodů a na druhé straně ty následky.

Ciara měla ve společnosti ještě větší úspěch než já. Poté co se stala Kleopatra nepřítelem Říma se její sestra Arsinoe dočkala rehabilitace. Kdyby teď vstala z mrtvých a zavítala do Říma, byla by jistě přijata se všemi poctami. Ale byla mrtvá a její obživnutí Linetta rezolutně odmítla dovolit. Kleopatra byla v nemilosti, avšak její prsty byly i tak nebezpečně dlouhé. Navíc, teď by jí byla Arsinoe nebezpečnější než kdykoliv předtím. Takže moje žena tu byla jako její zástupce a dostávalo se jí té samé pozornosti, jako samotné princezně. Když k tomu připočtete její půvab a krásu nebylo divu že byla středem pozornosti.

Moc jsem si toho nevšímal, zaujatý svoji vlastním společností. Náhle ke mne přistoupil sloužící se vzkazem, že se mám dostavit dolů do chodby. Moc se mi mé nadšené obdivovatelky nechtělo opouštět, ale otrok trval na tom, že je to naléhavé. Tak jsem společnost opustil, vyšel ze sálu a seběhl po schodech.

Tam na začátku chodby na mne čekala Ciara. Vypadala kouzelně, přesto jsem byl trochu naštvaný, že mne vyrušila z nejlepší zábavy.

“Co je? Co se děje?” ptám se nerudně.

“Nic. Jen ti chci něco říci. Jen jednu větu.”

“Tak sem s ní,” zamračím se.

Ciara se líbezně usměje. To nevěští nic dobrého.

“Jestli mi budeš nevěrný, nezůstanu ti to dlužná,” oznámí mi.

Otočí se a vyběhne po schodech nahoru. Mě tu nechá samotného. Jen jednu větu mi řekla, ale mně to připadalo, jako kdyby mluvila půl hodiny. Ona mne dobře zná a pochopila, co se mi v takové společnosti honí hlavou. A také ví, že i já dobře znám jí. Vím, že ona mi nikdy jako první nevěrná nebude. Ale vím také, že jakmile bych ji zklamal, její hněv a odplata bude krutá a nemilosrdná. Naše manželství by skončilo v troskách a nic by nešlo už zachránit. Na to je Ciara příliš hrdá.

Nemusím dál přemýšlet a klidně se můžu vrátit nahoru do společnosti. Žádná z těch žen co tu jsou mi nemůže stát ani náhodou za to, abych přišel o Ciaru.

Jak plynuly dny a týdny, navštěvovali jsme další a další večírky, bály a slavnosti. Linetta s Fláviem chodili pokaždé s námi. I můj přítel a starý morous Flávius se nakonec odvázal a dokázal se na večírcích bavit. O Linettě ani netřeba mluvit. O ni byl ve společnosti stejný zájem jako o Ciaru, ale bylo až směšné, s jak velkým respektem se k ní případní zájemci o tanec či konverzaci přistupovali. Ale Linetta už nebyla taková tvrdá, ledová králova, jak jsem ji poznal před pár lety. Uměla se bavit stejně jako moje žena a tak se během zimy stávala stále oblíbenější až začala Ciaře nebezpečně konkurovat. Ženy v takovéto situaci na sebe většinou nevraží, ale to tyhle dvě ani nenapadlo.

Zpočátku, hlavně Flávius pohlížel na mé flirtování s místními kráskami s podezřívavými pohledy, ale když se stále nic nedělo, přestal mne hlídat. Linetta na mně občas hodila ironický pohled. Teprve později jsem se dozvěděl, že ji Ciara hned všechno řekla a moje bývalá velitelka se mou situací dobře bavila.


Těsně před začátkem jara jsme ještě navštívili společně Řecko. Ciara se setkala s Arsinoe, já jsem se mohl konečně lépe seznámit s Herkulem, ale hlavně s Morriganou. Navíc obě staré známé, moje žena a bývalá princezna zůstaly na statku, když jsme my ostatní navštívili Athény. Tak jsem mohl paní Morrigan dělat společnost celý týden a stali jsme se dobrými přáteli. Navíc jsem poznal ještě jedno mladou dámu. Velice půvabnou a na mne až moc chytrou a vzdělanou. Morriganinu desetiletou dcerku Brigit. To jsem ještě netušil, když trochu předběhnu, jak nám tohle útlé plavovlasé děvče bude jednou užitečné.

Po návratu domů, jsme se rychle znovu stali statkáři, Jaro bylo v plném proudu a tak bylo práce až nad hlavu. Koncem dubna přišlo nádherné počasí. Stromy se chystaly ke květu a tak když nám zbylo trochu volna rádi jsme se s Ciarou procházeli mezi skalisky, které vystupovaly z roviny naší kotliny kousek na sever od našeho domu. Rostlo tam několik mohutných dubů, zatím ještě byly holé, ale co nevidět na nich vyraší nové listy. Mezi skalami bylo několik miniaturních roklí a údolíček. Jako kluk jsem si tady rád hrál a i teď to bylo místo, kam jsme rádi s moji ženou chodili. Až do včerejška.

Včera jsme se do našich skal zašli podívat těsně po obědě. Sluníčko už pěkně hřálo a tak jsme si chtěli chvilku posedět na našem oblíbeném místě. Jdu napřed a jako první nakouknu do roklinky mezi dvěma skalisky. Strnu, jako by do mě uhodil blesk.

“Ciaro, pojď sem, ale opatrně,” volám na svoji ženu, které se kousek opozdila.

“Copak?”

“Uvidíš sama.”

Doběhne ke mně a zůstane stát stejně překvapená jako já.

“A sakra,” říká, “víš co to je?”

Obrací se ke mně. V tmavých očích má údiv a strach. Takhle překvapenou a vyděšenou jsem ji viděl jen jedenkrát Tenkrát při prvním setkání pod Snofrefovou pyramidou, když jsem na ni vytáhl dýku. Jenže není sama. I mne ten pohled vyděsil.

“Vím co to je,” přikyvuji, “lapač nebo také lidožrout.”

Dívám se na kruhový otvor za nímž se nám naskýtá pohled na nádhernou, pohádkovou krajinu.Ale vím, že je to jen fikce.

Ciara se pousměje.

“Lidožrout to je přesné. U nás se tomu říká díra do jiného světa nebo také hvězdná brána. Nikdy bych nevěřila, že to někdy uvidím na vlastní oči.”

“Hvězdná brána? Co to znamená?”

“Cesta tam, ke hvězdám.”

Teď se zase usměji já.

“K čemu? K těm světýlkům na nebeské klenbě?” nechápu.

“Pozor!” vykřikne moje žena, když otvor začne vydávat hvízdavý tón a celý se začne chvět. Najednou se trochu roztáhne a než stačíme nějak zareagovat s hlasitým prasknutím se rozpadne a místo něj tu zůstane jen holá skála naší rokle.

“A je pryč:” konstatuje Ciara, “to je dobře.”

“Říká se, že se na jednom místě objevuje vždy třikrát” přidám trochu informací do oběhu, “zítra tu bude znovu, možná už od rána. Musíme přijít dříve.”

Ciaře se to nelíbí.

“Tite raději ne. Je to moc nebezpečné. Koho tahle brána pohltí, toho si ponechá.”

“Já vím. Budeme opatrní,” rozhodnu se svou obvyklou lehkomyslností. Ciaru moc dlouho přemlouvat nemusím. Ona je většinou pro každou špatnost.

Vracíme se domů mlčky. Teprve těsně před branou do dvora si vzpomenu.

“Cos to říkala o hvězdách. Nějaké vaše egyptské nesmysly, že jo?” pozlobím svou ženu.

To je jako bych se podíval, jestli jsou sršně doma. V případě Ciary jsou vždycky.

“Ty jsi ale hlupák nevzdělanej Tite, typický Římský barbar. Mám já tohle vůbec zapotřebí. Nebeská klenba! Hvězdy jako světélka na ní zavěšená! To mi říkáš ty a tady, v naší osvícené době. Já se z tebe pominu!!!”

“Tak do toho ty intelektuálko. Vysvětli, jak je to s hvězdami ubohému barbarovi.”

Asi jsme se oba potřebovali odreagovat od předchozího zážitku. Ale, že je nejlepším způsobem poslouchat vědeckou přednášku mé ženy na téma obloha a hvězdy si nemyslím. Dozvěděl jsem se toho spoustu, ale většinu jsem považoval za nestoudné výmysly a lži Egyptských kněží, kteří ostatně uznávali úplně jiné bohy než my.

“Tak vaši bohové přilétali tam z těch světýlek na zem v létající strojích?” směji se, “a dělali přitom strašný hluk a čmoud? Co je to za divné bohy?”

“Pořád lepší než ti vaši, které jste ukradli Řekům a jenom si je přejmenovali. Pokud vím, tak na váš kašlou a zůstali bydlet na Olympu. Jestli už dávno nezmizeli úplně.”

“Ty bezbožnice,” obořím se na ni. Vzpomenu si na Linettu a Morrigan. Ony mají za jednoho s rodičů boha, tak bohové musí existovat.

“Nápodobně.”

Nakonec jsme se večer dohodli, že se do naší roklinky vypravíme druhý den ráno a budeme podivnou a nebezpečnou bránu pozorovat. Asi proto jsem se probudil dnes tak brzy a nemohl už usnout. Ciara jak vidno má nervy pevnější než já, protože spí celou noc klidně jako vždycky.


Venku už se zatím rozednilo, je čas vstávat. Lehce zatahám Ciaru za vlasy. Okamžitě se ke mně otočí.

“Copak je, hoří?”

“Ne, ale víš na čem jsme se včera dohodli,” připomenu jí.

“Vím. Lidožrout. Ale musíme být opatrní, nechtěla bych aby nás sežral.”

“Pořád lepší než aby nás zavedl na ty tvoje hvězdy. Vždyť bychom se tam ani nevešli.”

“Proč ne?”

“Vždyť jsou docela maličké.”

Ciara se posadí a spraží mne jedním ze svých pohrdavých pohledů.

“Tite, ty jsi včera vůbec neposlouchal!”

“Ale ano. Ty tvoje pohádky. Nechce se mi tomu věřit, že by hvězdy byly něco jako naše slunce, ale hodně vzdálené. Jak to vůbec můžou vaši kněží vědět?”

“Jejich předchůdci to slyšeli přímo od bohů.”

“Těch, co přiletěli na těch dýmajících stojích?” provokuji ji.

“Jo.”

“A jak to, že to řekli tobě?”

“Protože jsem se ptala.”

“To stačilo?”

“Zapomínáš, že jsem nebyla jen tak někdo. Má rodina sloužila u našich vládců dlouhá desetiletí. V těch nejvyšších funkcích.”

“To je pěkné. Ale ty jsi přeci holka.”

Ciara vyskočí z postele a obrátí na mne svůj ohnivý pohled.

“A co jako? Chtěl jsi říci jenom holka? To jsem míň než člověk?” zuří, “nemám pánovi tvorstva klesnou k nohám a sloužit mu jako předložka u postele?”

“Tak se nečerti děvče. Ty jsi mnohem víc než člověk. A tvému půvabu a chytrosti se skoro nikdo nevyrovná.”

“Jak to skoro?” Ciara se hned zase uklidní. Ona se většinou vzteká jen jako. Teď se dokonce začíná usmívat. Je zvědavá jak z toho vybruslím.

“Proč skoro?” opakuje, “kdo se mi vyrovná?”

“Nevím,” mumlám, “mě napadá jen jeden člověk.”

“Myslíš Linettu, tvoji velitelku a dávnou tajnou lásku?”

“Ano, ale už nikoho jiného,” jsem rád, že to tak dopadlo.

Ciara přikývne. S Linettou jsou přítelkyně a nikdy jedna na druhou nežárlí.

“Ještě bych ti odpustila Morrigan,” dodá milostivě.

“Děkuji, na ni jsem si nevzpomněl.”

“Tite, všiml sis něčeho na našem výběru?”

“Ne.”

“Všechny jsme holky a že by se některá z nás plazila před svým pánem na zemi? Není to spíše naopak?”

“Tak přidám do seznamu ještě Herkula, sebe a Flávia,” ušklíbnu se na ni.

Ciara chce něco poznamenat, ale pak si to rozmyslí.

“Souhlasím. Máme to tři na tři, ať není nikdo škodnej.”


Mezitím se oblékneme a seběhneme dolů k snídani. Ciara se vzhlédla v oblečení co nosí Morrigana a stejně jako Linetta si nechala ušít přiléhavé kalhoty. Sice také zvolila modrou barvu ale těm jeansům, které si Morrigan přivezla z návštěvy v daleké budoucnosti se stejně moc nepodobají. Ale i tak mé velké, štíhlé a dlouhonohé ženě velice sluší.


Po jídle vyjdeme na dvůr a pohlédneme nahoru ke skalám, kam jsme hned ráno poslali dva muže na stráž. Jeden z nich tam stojí a zuřivě gestikuluje, druhý chvátá dolů k nám.

“Je to tu znova,” říkám.

Byl bych raději, kdyby se ta příšernost znovu neobjevila, ale před svoji ženou to nedám najevo. Muž zatím doběhne až k nám.

“Lidožrout. Znovu se objevil,” lapá po dechu a oči má navrch hlavy.

“Ano už tam jdeme,” uklidním ho.

“Pane Tite, paní, buďte opatrní,” říká vyděšeně.

Míříme s Ciarou vzhůru do skal. Druhý muž nám vyjde v ústrety, je rád, že tam nemusí déle zůstat.

“Ti jsou vystrašení víc než si ta tvoje brána do hvězd zaslouží,” obrátím se na Ciaru, která se tváří nezvykle vážně.

“Já taky. Nesmíme chodit moc blízko. Jinak nás uchopí a už nepustí.”

“Vím. Sežere nás a už se nikdy nevrátíme domů.”

Můžeme si desetkrát říkat, jak budeme opatrní, jenže to zrovna není moje typická vlastnost a mé ženy jakbysmet. Oba dost často na opatrnost zapomínáme. Jenže když v rokli spatříme lidožrouta, je v nás obou malá dušička. Je to velký kruhový otvor, který vypadá, jako by vedl do nějakého blízkého, nádherného světa. Ale když se k němu přilákaný krásným obrazem někdo příliš přiblíží, popadne ho a pohltí. Kde nešťastník skončí nikdo neví, protože se z otvoru lapače ještě nikdo nedostal. Do včerejška jsem řeči o něm bral jen za povídačky hloupých vesničanů, ale jak vidím stejné pověsti se vykládaly odjakživa i v rodišti mé ženy. A věřím, že kdybych se zeptal Linetty, slyšela by o této podivné bráně i v Irsku.

Stojíme na samém začátku kotlinky. Držím Ciaru za ruku a hledíme na kruhový otvor, kterým by pohodlně projel i vůz naplněný senem. Vypadá, že se vůbec nehýbá, jen se trošičku chvěje. I krajina za ním se ani nepohne, skoro, jako by to byl jen namalovaná obraz.

“Půjdeme blíž?” ptá se Ciara.

“Ne.”

“Podívej, ten otvor se zmenšuje, jako by se scvrkával.”

Má pravdu. Nejen, že se zmenšuje, ale také ustupuje zpátky do skal.

“Za chvíli se rozpadne jako včera.”

Ciara dělá několik kroků a já jdu hned za ní, připraven jí přiskočit na pomoc. Ale není to třeba, otvor před námi stále ustupuje, už není skoro patrný. Překročíme místo, kde se ještě před chvíli klenul. Teď tu není nic a ani na trávě, či skalách nezůstala jediná stopa. Ciara udělá ještě jeden krok.

Ve skále se najednou zableskne a otvor vyrazí proti nám rychlostí útočícího geparda. A se stejným řevem.

“Rychle pryč,” udělám dva kroky a Ciara běží hned za mnou.

“Tite,” vykřikne zděšeně.

Otočím se a vytřeštím oči hrůzou. Mé ženě jakoby chyběla půlka těla a otvor ji pohlcuje stále víc. Vrhnu se k ní a pevně ji chopím okolo pasu. Cítím strašnou sílu táhnoucí mě i Ciaru dovnitř. Nadechnu se k výkřiku, ale nevydám už ani hlásku. Najednou se ocitnu v tunelu jehož stěny se kolem mne pohybují stále rychleji. Přitom kvílí a ječí jako meluzína v komíně, hučí a sténají jak Dněpr širý. Necítím ani své tělo, ani paže. Nevím jestli je tu Ciara se mnou nebo se ztratila někam, kde už ji nikdy nenajdu. Chtěl bych ji volat, ale v tom hluku bych se neslyšel ani sám.

Po době, kterou si netroufám odhadnout se najednou pohyb začíná zpomalovat, i hrozný kravál pomalu utichá. Najednou zase cítím své tělo a také, což mi působí ohromnou radost, útlý pas své ženy, kterou jsem nepřestal tisknout. Před námi začíná svítat. A potom se ozve poslední zvuk, jako když hodíš kámen do řídkého bahna. S tím nás lapač vyvrhne zpátky na pevnou zem.

Můj první pohled patří Ciaře. Je tu se mnou, stojí vedle mne a nevypadá, že by cestou tunelem lapače nějak fyzicky utrpěla. Dokonce se ani netváří nějak vyděšeně. Sevře mi pevně ruku a usměje se.

“To se nám povedlo,” řekne chraptivě.

“Hlavně, že jsme spolu,” odpovím.

Rozhlížíme se okolo. Stojíme na malém plácku vysypaném pískem. Skoro to vypadá jak uvnitř nějakém amfiteátru, ale bez tribun pro diváky. Přímo před námi se tyčí nevysoké kopce, když otočím hlavu na obě strany, táhnou se v mírném oblouku až kam oko dohlédne. Kousek napravo leží ve svahu město. Žádný namačkaný dům na domě jako v Římě. Jen samé velké honosné vily s velkými zahradami. Dole na úpatí kopců kde zem přechází v rovinu, je odděleno od zbytku osady nevysokou spíše symbolickou hradbou. Za ní začíná trochu méně pěkný a radostný pohled. Podél hradby se rozkládá další městečko, skládající se z malých, ale ještě docela hezkých domečků. Ty už mají zahrádky jako dlaň. Potom je pruh zeleně a dál, směrem k nám stojí další stavby. Na první pohled jsou to dílny různého druhu a určení, u některých je těžké poznat, co jsou zač, protože jsem nikdy nic takového neviděl.

Jako na povel uděláme s Ciarou čelem vzad a pohlédneme směrem od města. Kousek od nás se rozkládá třetí osada. Ale jaká. Takové příšerné chatrče bychom v Římě nenabídli ani těm nejubožejším otrokům. Ale tady v nich zřejmě lidé bydlí a ve velkém počtu. Protože všude se hemží spousta otrhaných špinavých dětí, které vypadají, jako když je ani nikdo nehlídá. Pohled do větší dálky je mnohem půvabnější. Protože kam až oko dohlédne rozkládají se pečlivě obdělávaná pole, louky a sady. Teprve v dáli až na samotném obzoru se táhne temný pruh, který odhaduji na okraj lesa. Napravo se k němu pomalu stáčí ta vzpomenutá vrchovina, která na samé hranici viditelnosti s lesem splývá.

Tohle všechno můj zrak zachytí během několika vteřin. Protože na delší zkoumání, kam nás lapač odnesl není čas. Blíží se k nám skupina lidí. Dva muži v lesklých vojenských uniformách doprovázení hordou otrhanců, kteří vypadají, jako když je sem osud zavál ze všech možných oblastí světa. A možná, že tak jenom nevypadají.

“Uvítací výbor,” říkám Ciaře.

“Nevypadají moc přátelsky.”

“Ani mne to nepřekvapuje, takhle se s hosty nezachází,” a ruka mi sjede k opasku, kde bohužel nemám meč, dokonce ani dýku.

Jeden z vojáků na nás něco zakřičí v mně zcela neznámém jazyce. Jen tak mimochodem si všimnu jak sebou Ciara škubne a na okamžik rozevře doširoka oči.

“Co nám chcete,” ozvu se já.

Voják se obrátí na ty hadráře a něco se jich ptá. Z jejich řad vystoupí starší muž a klaní se skoro až k zemi. Chvilku se dohadují. Voják pánovitě, muž tiše a vystrašeně. Potom se otočí a jde k nám.

“Ukloňte se pánovi otroci,” říká nám, “když se budete chovat poslušně, bude k vám shovívavý.”

“Co to žvaníš pitomče,” odseknu mu, “ty jsi otrok, my ne.”

“Všichni, kdo projdou branou jsou otroci našich pánů.”

“Ještě jednou mne tak nazvi a přerážím ti všechny končetiny,” oznámím mu.

Muž se otočí a něco říká vojákům. Ti se pohnou směrem k nám a tváří se vztekle. Jejich soldateska je doprovází. Muž, co námi mluvil a kterého jsem vyděsil, znovu získá odvahu.

“Nezamlouvá se mi to,” šeptá mi Ciara.

“Přeci si to nenecháme líbit.”

“To nikdy! Ale co když nás zabijí?”

“Tak ať.”

Nechal bych se zabít docela klidně. Pokud by to bylo v boji. Ale svoji ženu nemůžu nechat umřít. Natož, kdyby ji chtěli mučit. Nebo ještě něco horšího. Ale podvolit se tak snadno také nelze.

“Poklekněte otroci,” opakuje ten zmetek.

Kdyby vynechal ty otroky, třeba bych poslechl. Ale takhle. Na chvilku vidím rudě. Přiskočím k němu a dám mu ránu do zubů až odlétne jako kus hadru. Jeden z vojáků vykřikne a ostatní odranci se na nás vrhnou. Zahlédnu Ciaru, jak jedním sekne o zem, druhému dá ránu do obličeje, pak se na mne sesypou jak kobylky. Rozdávám rány kolem sebe, slyším bolestivé výkřiky zasažených, ale útočníků je příliš mnoho. Bijí do mne za všech stran, až mne nakonec povalí na zem. Cítím, jak mi z rukou i obličeje teče krev, ale stále s nimi zápasím. Málem se mi podaří vyskočit na nohy, když se mého hrdla dotkne chladivé ostří meče a zároveň se ozve velitelský hlas jednoho z vojáků. Muži se rozeběhnou, jako když střelí do vrabců, několik jich jejich společníci musí odtáhnout, jiní se sotva vlečou s pochroumanými končetinami. Zahlédnu Ciaru, stojící kousek ode mne. Nic ji není, jen se tváří vyděšeně, když vidí vojákův meč na mém hrdle. Přijde druhý voják a několikrát mě surově kopne do boku až se zkroutím bolestí. Něco říká tomu prvním, dohadují se asi co se mnou. Najednou se za námi ozve jiný hlas. Hluboký, velitelský.

Oba vojáci mne nechají být a přistupují k nově příchozímu. Je to asi nějaký důstojník, jeho uniforma je ještě skvělejší než těch, co mne tady mlátili. Ciara využije chvilku oddechu a přistoupí ke mně. V ruce má nějaký hadřík, ne zrovna čistý a utírá mi s ním krev z obličeje.

“Tite už přestaň,” říká mi, “nebo tě zabijí.”

“Co udělali tobě?”

“Nic. Byli jen dva a snadno jsem je vyřídila.” Ciara se na chvilečku usměje.

Ale hned zvážní.

“Kdyby tě zabili, zůstala bych tu sama.”

Raději ani nedomýšlet, co by mohli tihle cizí lidé dělat z tak půvabnou dívkou, kterou by považovali za otrokyni.

“Ehmm. Promiňte.”

Nad námi se sklání mladý muž. Zřejmě také otrok, ale vypadá docela slušně oblečený, s těmi drbany předtím se nemůže ani srovnávat.

“Můžete vstát?” ptá se mne. Mluví jak pravý Říman.

Přikývnu a postavím se na nohy. Bolí mne sice celý člověk, ale já jsem na leccos zvyklý a ono to za chvíli přejde.

“Poslouchejte a bude všechno dobré. Můj pán je velice rozumný.”

“Ale my nejsme otroci:” protestuje Ciara.

“Já vám věřím, ani já jsem nebyl. Ale tady už jste. Všichni co projdou…”

“Co projdou branou, já vím,” přeruším ho. “kde to vůbec jsme?”

“Tohle je veliký kruhový ostrov, z  kterého nelze uniknout. Zůstanete tady jako my ostatní už navždy.”

“Má nějaké jméno?” ptá se moje žena.

“Ano, jmenuje se Atlantida.”

“Co to povídáš?” podivím se.

Ciara se usměje.

“Taková hloupost! Žádná Atlantida neexistuje.”

Muž se otočí k svému pánovi a něco mu říká. Ten se ušklíbne a hned mu odpoví.

“Co je?” ptám se své ženy, která vypadá, jako by poslouchala co si ti dva povídají.

“Ticho, neruš,” okřikne mne.

Tlumočník se k nám opět obrací.

“Pán se ptá, kde tedy jsme?”

“Na nějakém ostrově,” odseknu.

“Kde je tedy Evropa?” vezme si slovo znovu Ciara, “a kde Afrika?”

“Nikde,” zní překvapivá odpověď.

Ciaře to na chvilku vyrazí dech, ale hned se vzpamatuje a zaútočí.

“A kde je Amerika?”

Přitom pohlédne na důstojníka. I já spatřím, jak ta otázka muže překvapí. Volá si svého otroka k sobě. Opět spolu dlouho hovoří. A Ciara znovu poslouchá. V očích se jí zračí údiv, ale zároveň strach.

“Tite,” říká mi, “ta brána nás zanesla někam úplně jinam.”

“Jak to?” nechápu, “nejsme na Zemi?”

“Asi ano, snad ano, ale na nějaký úplně jiný. Tady není žádná pevnina, jen pár ostrovů, jinak všude jen moře.”

Na další otázky není čas a ani to není zapotřebí. Překladatel se vrací a všechno nám alespoň ve stručnosti vysvětlí. Sám tomu také zřejmě nerozumí a jak to vypadá, ani jeho pán neví co se vlastně při průchodu bránou lapače děje.

“Odsud není úniku:” končí muž svůj stručný výklad, “musíte se přizpůsobit, nebo se vám zle povede.”

“A kdy se nám povede dobře?” ptám se jizlivě, “vždyť jsme podle tebe otroci.”

“To ano, ale pokud se ukážete pro naše pány užiteční, dostanete svůj domek a budete moci žít společně.”

S těmi slovy muž ukáže na skupinu malých, ale docela pěkných domečků u hradeb města.

“A když ne?”

“Tak skončíte támhle.”

Muž se otočí a ukáže na chatrče v povzdálí.

“Tam žijí ti co pracují na polích. Těch je hodně a nemají pro pány žádnou cenu. A podle toho s nimi také zacházejí.”

“Takže ty jsi otrok první kategorie?” ptá se Ciara, “copak umíš?”

“Jsem krejčí. Šiji oděvy pro muže i pro dámy. Mojí práce si páni velice cení.”

“Ale pořád jsi jenom otrok,” odseknu mu. Tyhle poddajné podlézavé typy jsem vždycky nesnášel, ale musím přiznat, že mnoho z nich se i v Římě domohlo slušného postavení.

“Co umíš ty?” ptá se mne ten hašašíra.

“Zabíjet lidi,” zašklebím se na něj.

Lekne se až málem upadne na zem. Hned to slepičí svému pánovi. Ten se začne smát.

“Pán říká, že na to tu mají vlastní vojáky. Ptá se. jestli umíš nějakou práci hodnou otroka?” zeptá se mne tem parchant zlomyslně.

“Nikdy jsem nebyl otrok,” vyštěknu.

“Ale teď už jsi.”

Násilím se uklidním. Nemá cenu abych běsnil. Ničemu tím nepomůžu, ještě bych mohl ohrozit svůj, ale hlavně Ciařin život. Tak co mu řeknu? Že jsem velkostatkář? Asi ne, poslali by mne makat na pole. Ale umím něco jiného a to by se jim mohlo hodit.

“Jsem kovář. Umím vyrábět zbraně.”

To nelžu. Možná vypadá jako hloupost dodávat zbraně svým otrokářům, ale na druhé straně, mohl bych si nějakou vyrobit i pro nás dva.

Moje informace padla na úrodnou půdu. Po chvilce se důstojník dohodl se svým otrokem, který mne zavede do blízké kovárny, abych tam ukázal co umím. A jestli se jenom nechvástám.

Teď je na řadě Ciara. Otrok se k ní otočí a dřív než ji sloví, ukloní se jí. To ho v mém případě ani nenapadlo.

“Co umíte vy mladá paní?” ptá se, “můj pán říká, že tak krásnou ženu dlouho neviděl.”

Dodá soukromě.

“To mě chce do svého harém?” zeptá se Ciara, kterou lichotka vůbec nepotěšila.

Muž zase chvilku mluví s důstojníkem, který se opět rozesměje.

“Pán nemohl pochopit o čem mluvíte. Tady nemají žádné harémy ani nevěstince. Kněží to nedovolí. Ale říkal, že kdyby jste se stala Atlanťankou, že vás hned požádá o ruku.”

“Jaká čest pro mne,” zamračí se Ciara, “to je možné stát se jednou z nich?”

“Ve vašem případě ano.”

“Řekni svému pánovi krejčíku, že nemám zájem.”

“To ne,” poleká se muž, “raději mi povězte co znáte vy paní?”

“Čísla.”

Muž hned nepochopí.

“To jako počítat od jedné do deseti?”

“Taky. Ale myslím tím matematiku a ekonomii.”

“Matematiku? Co to u všech bohů je?”

“No nic,” mávne rukou moje žena, “řeknu to tvému pánovi sama.”

Otočí se k důstojníkovi a začne mluvit. Okamžitě poznám, že hovoří místním jazykem a jsem z toho úplně na větvi. Hledím na Ciaru, jak na svatý obrázek, jak na bohyni.

Mluví s tím chlapem v uniformě pěkně dlouho, až z toho začínám být nervózní. Nakonec důstojník přikývne a chvilku něco pokřikuje na toho krejčíka. Pak se sebere a jde pryč.

“Ciaro? Jak to, že mluvíš jejich jazykem?” nevycházím z údivu.

“To není jejich jazyk, je to směs staré egyptštiny a kopštiny. Nerozumím úplně všemu, ale domluvím se.”

“Jsi úžasná.”

“To vím dávno, jen tobě trvalo dlouho než sis toho všiml.”

“Co se bude dít teď?” ptám se.

“Musím jít za tím důstojníkem, mimochodem jmenuje se Li Var a je to zástupce vojenského velitele města. Má pro mne nějakou práci přímo ve městě.”

“A vrátíš se? Nenechá si tě tam, nějak mlsně po tobě pokukoval.”

“Jen se neboj, umím se o sebe postarat.”

“Já vím. U nás doma. Tam to známe a víme co si můžeme a co nemůžeme dovolit. Ale tady? To, že rozumíš jejich jazyku moc neznamená. Kdoví jací jsou to barbaři. Co když jsou to lidožrouti?”

“Přestaň říkat nesmysly Tite!” okřikne mne Ciara, “jdi tady s tím chlapíkem, on se bude o tebe starat, zavede tě do kovárny, ale vůbec. On ti řekne všechno sám, vždyť je to tvůj krajan. Večer se sejdeme tady a zabydlíme nějaký ten domeček.”

“Já nevím, neměli bychom se dělit,” moc se mi nechce nechat Ciaru samotnou v cizím městě, v cizí zemi, v cizím světě.

“Budu celý den jedno ucho a povím ti všechno co zjistím. A uvidíme jestli je naše situace beznadějná či nikoliv.”

Ciara se otočí a maže do města. Dívám se za ní. Snad ji nevidím naposledy. Běda, jestli mi ji někdo bude chtít vzít. I kdybych měl celou Atlantidu převrátit naruby, tak si svoji ženu najdu!

Jdu se podívat se svým průvodcem do kovárny, mého nového pracoviště. Zvenčí vypadá budova velice výstavně, ale zároveň, jakoby měla nejlepší léta už za sebou. A stejně, ba ještě výrazněji tak působí uvnitř. Zařízení poznám až na několik maličkostí okamžitě. Vypadá velice kvalitní, ale nějak zanedbané. Těch několik chlapů, kteří se tu pohybují, působí dojmem, že sem zabloudili omylem. Předstírají práci, ale ve skutečnosti spíš to železo ničí, než aby mu prospívali.

“Co to má znamenat?” ptám se svého průvodce, “ta cháska tady? To jsou kováři? U všech bohů, nakopat by zasloužili. Všichni, do jednoho.”

“Já nevím. Tady tomu vůbec nerozumím,” kroutí se mužík.

“A kdo tomu rozumí? Je tady nějaký šéf?”

Mužík začne něco vykřikovat a za chvíli se dostaví jeden z těch chlapíků. Se svými dlouhými plavými vlasy vypadá jak nějaký nepovedený Viking. Chvilku se spolu vybavují. Začíná mě štvát, že jim nerozumím ani slovo.

“Dělají nástroje pro práci na poli,” oznámí mi můj průvodce nakonec.

To bych dovedl pochopit. Na nich se toho nedá moc zkazit.

“Co zbraně?” ptám se.

“Ty se vyrábějí v hlavním městě,” dozvím se za chvíli. Tak hlavní město. No vida. To je zajímavé. Ale těchto ťulpasů se ptát na nic nebudu. Počkám večer na Ciaru, ta jistě bude vědět víc. Jestli se vrátí. Až mne bodne u srdce při tom pomyšlení.

Chopím se rukavic a jedné z těch nepovedených motyk. A ukážu těm chlapíkům jak má vypadat pořádná kovářská práce. Koukají na mne jak spadlý z hrušky, ani nedutají. Až když jim předvedu hotový výrobek, zahučí to mezi nimi uznáním. Zase spolu s mým tlumočníkem nějakou chvíli ševelí.

“Tak co říkali ti nedouci?” ptám se zvědavě.

“Že je to úžasné, že je to musíte naučit,” najednou mi přeuctivě vyká, “páni budou moc spokojeni, když se práce v kovárně výrazně zlepší.”

To se nedivím. Ale na pány já kašlu. Nejsem žádný otrok. A nebo jen po nezbytně nutnou dobu. Ale dřív než něco s Ciarou vymyslíme, mi asi nic jiného nezbude než učit tyhle lidi kovářskému řemeslu.

“Jak se vůbec tyhle nemehla dostaly do kovárny? Vždyť je to odborná práce?” ptám se průvodce, když mě doprovází k našemu novému bydlišti.

“Nejsou lidi. Odborníci. Lapač přivádí jen samé rolníky. Těch je tu dost. A v kovárně musí někdo dělat,” muž krčí rameny. Není to ten pravý, který by mi to mohl vysvětlit.

“Stačí, když udrží v ruce kladivo,” ušklíbnu se.

“Ano, asi.”

“Houby stačí! Ale to není moje starost.”

“Ode dneška už je,” řekne mi mužík s vážnou tváří.

Zmlknu a zamračím se. Ale vzápětí se zase usměji. To když uvidím Ciaru ve dveřích jednoho domku. Toho nejpěknějšího. Tak by mi asi připadala i chatrč, pokud by u ní stála moje žena.

Mužík se mi ukloní, potom mnohem hlouběji Ciaře a odchází.

“Ráno, po snídani zase přijdu,” oznámí na rozloučenou.


S radostí sevřu Ciaru do náruče.

“To jsem rád, že tě zase vidím děvče,” směji se.

“Měl jsi zbytečně strach,” odpoví mi, “jsou ze mne všichni na větvi, zobou mi z ruky.”

“Nedivím se jim.”

Pohlédnu na svoji ženu. Je opravdu nádherná. Má dokonalou postavu, kterou její nezvyklé oblečení ještě víc zdůrazňuje. A obličej. Ne že by byla na první pohled taková oslnivá krasavice jako Kleopatra, ale když ji vidíte, na ostatní ženy rychle zapomenete.

Teď si řeknete, jo vždyť to říká ten zamilovaný blázen Titus. Ale my už jsme manželé dost dlouho, abych ji mohl hodnotit bez předsudků.

Když Ciara spatří, že se usměji, vezme mne za ruku a vede mne dovnitř. Domek je maličký, ale nikoliv špatný. Jsou tady dva pokojíky. V jednom obstojně vyhlížející široké lůžko, ve druhém stůl, dvě židle a nějaká almara. Římané jsou zvyklí sedávat spíše na poduškách než na židlích, ale u nás doma máme podobný nábytek.

“Na to, že jsme tady v podřízeném postavení,” snažím se vyhnout potupnému označení otroci, “je to pěkné obydlí.”

“Ano, prozatím nám bude stačit. Teď pojď na večeři.”

Ciara myslí na všechno. Já jsem od rána nic nejedl a teď mi teprve dojde, že mám hlad jak dřevorubec.

Přímo u hradby města je velká nízká budova, jídelna. I tady se sedí u stolů. Je tu jen pár lidí, vesměs zaměstnanci z okolních dílen a manufaktur. Jídlo je překvapivě chutné a množství v podstatě co hrdlo ráčí.

Když se vracíme k našemu domku, nálada se mi ještě zlepší.

“Ten ranní začátek byl hodně ošklivý, teď už to s námi nevypadá tak hrozně,” konstatuji.

“Ano i ne, jak se to vezme.”

“Tak co jsi zjistila?” ptám se Ciary, když si sedneme na lavici před domkem.

“Začni ty, moje povídání bude určitě delší.”

O tom nepochybuji. Tak svoji ženu seznámím se svým odpolednem stráveným v kovárně, popíšu jí dílnu i lidi tam pracující.

“Hmm, zajímavé,” pokyvuje hlavou, když jí popisuji jaké nemožné lemply tam naši noví páni zaměstnávají i jaký úspěch jsem já, v podstatě kovář amatér u nich měl.

“A teď ty. Jistě jsi toho zjistila o mnoho víc, když rozumíš jejich jazyku.”

“Samozřejmě.”

Mé ženě nikdy nechybí sebevědomí. A jako obvykle nikoliv neprávem.

“Atlantida je ostrov,” začne, “téměř kruhový a docela malý. Na rychlém koni bys ho projel napříč za necelé tři dny. Ale tady, na téhle jiné zemi, kam nás zanesla brána, nebo lapač, jak říkáš ty, je největší pevninou. Kromě ní jsou tady jen malé ostrůvky na kterých nikdo nežije.”

“A zbytek?”

“Moře, moře a pořád jenom moře.”

“Skvělé, kdybychom byli ryby, tak by nám to vyhovovalo, ale takhle. Není kam utéci.”

“Počkej nedělej předčasné závěry. Staří Atlanťané před mnoha a mnoha lety na svých velkých lodích projezdili celé širé okolí a kromě těch malých ostrůvků nenašli nic. Asi tu opravdu nic není. Jenže to už je stovky let. Staré lodi sežral zub času a nové žádné nejsou. Kdyby se někomu podařilo utéci na nějaký ten ostrov, byl by tam naprosto v bezpečí.”

“Čím utéci?”

“Na rybářské lodi.”

“To je zajímavé.”

“Není. Zmocnit se lodi, no budiž. Odplout? Žádný problém. Nikdo by tě nepronásledoval. Ale co dál? Najít ostrov. Bez mapy těžko, i s mapou je to asi problém. Ale i kdybychom měli to štěstí, co tam? Nebyli bychom otroci. Ale jinak žádná neděje se odtud kdy dostat, umřeli bychom tam na nemoci, nebo nějaký úraz.”

“A kdybychom tam našli lidi?”

“Tak nás tam bude víc, ale naděje na únik s této mořské planety pořád žádná.”

“Myslíš, že dosud je?”

“Nepochybně a to jediným způsobem.”

Ciara se na mne podívá svým typickým způsobem, jako by se ptala: Tite ukaž, že máš v hlavě také mozek.

“Lapačem opačným směrem,” řeknu ihned, protože jsem nad tím už také přemýšlel.

“A to může jít jen odsud,” dodá moje žena s úsměvem.


Přemýšlení o tom jak se odsud dostat zatím odložíme. Ciara mne mezitím seznámí s tím, co všechno dneska zjistila. Vypadá to, že odpoledne nic jiného nedělala než tahala z místních obyvatel rozumy. Protože toho ví pravdu hodně. Takže kde jsme se to ocitli.

Ostrov Atlantida je ve svém vnitrozemí rovný jak deska. Ty kopce které vidíme kousek před námi se táhnou okolo celého ostrova z výjimkou jediného místa, půl dne cesty odsud. Tam leží odjakživa hlavní město a také jediný přístav. Z něho za starých časů vyplouvaly výzvědné výpravy, dnes slouží už jenom rybářům. Kus dál pořád stejným směrem je ještě jedno město podobné tomuto, ale o něm toho místní obyvatelé mnoho nevěděli, protože ho žádný z nich na vlastní oči neviděl.

“Jak to?” ptám se.

“Protože tam necestují, nemají žádný důvod. Když něco potřebují, tak jdou maximálně do hlavního města.”

“A co jen tak ze zvědavosti?”

Ciara jen pokrčí rameny.

“K tomu se dostanu.”

Popisuje mi město. Je velké výstavné, ale takové chladné a prázdné. Vypadá to, jako by tu dříve žilo mnohem více lidí.

“Když jsi mluvil o té kovárně, jak je taková zanedbaná, tak podobný pocit mám z celé Atlantidy. Kam se podíváš, všude to vypadá, jako když dobře už bylo a teď už bude stále jen hůře. Bylo tu dřív více obyvatel, uměli budovat velké lodi, nádherné domy, teď už je nedokáží ani pořádně udržovat. Některé ty usedlosti jsou úplně prázdné a opuštěné. Nikde nevidíš ani žádné děti, jen dospělé a to většinou jen starší.”

“Takže když chvilku počkáme, tak Atlantida vymře a bude po starostech,” ušklíbnu se.

“Tak dlouho čekat nebudeme. Ale abych to dopověděla. Uprostřed města je jediná stavba, která vypadá, jako když se jí všeobecný úpadek netýká”

“Jaká?”

“Na malém kopci ve slonovinové věži bydlí zdejší vládci, kněží.”

“Ty myslíš ten až odsud viditelný, zářící palác?”

“Palác a zahrady, to všechno obklopené vysokou zdí, přes kterou se nikdo neodváží ani pohlédnout, natož tam vniknout. Kněží jsou nositelé veškeré zdejší vzdělanosti. A nebo možná byli. Podle toho, jak tu všechno směřuje k zániku, tak buďto i oni zapomněli, nebo si své znalosti z nějakého důvodu nechávají pro sebe.”

“A jak ve hlavním městě?”

“To nikdo pořádně neví. Tam to bude asi o něco lepší, protože některé výrobky se dají pořídit jedině tam.”

“Třeba zbraně?”

Vzpomenu si, co jsem viděl v kovárně. Tam by pořádnou zbraň nevyrobili ani náhodou a kdyby nějakou opravovali, její majitel by ji potom mohl rovnou vyhodit.

“Jaký jsi ze všeho vyvodila závěr?” ptám se své ženy.

“Na to je brzy. Ale něco už můžeme probrat. Jaké máme možnosti. Ještě jsem ti neřekla tamhle o tom.”

A Ciara ukáže rukou k horizontu. Až kam oko dohlédne se táhne temný pruh.

“To je les. Vysoký a hustý les,” tipnu si.

“Správně. Celou polovinu ostrova ten les zabírá. A mluvím o něm z toho důvodu, že se nabízí jako první varianta. Jelikož nás nehlídají, stačí se sebrat a do toho lesa utéci.”

“To je skvělé,” vyhrknu.

“Skvělé. To jsi celý ty Tite. Nejdřív jedná a pak myslí,” odfrkne si moje žena.

“Proč?” její občasné narážky na můj nedostatek inteligence už dávno ignoruji. Kdyby jí to tak vadilo, tak by se mnou nezůstávala.

“Jistě jsi si všiml, že všichni zdejší muži jsou vojáci. Kromě těch největších nešiků a nemehel. A ti jsou ostatním jen pro smích a vlastně ani nejsou považováni za pořádné Atlaňtany.”

“K čemu jsou všichni vojáci, když tu není a ani nikdy nebyl žádný nepřítel?” divím se.

“To ti neřeknu přesně, protože to nikdo ani pořádně neví. Ale jen co jsem se z vyprávění místních lidí dozvěděla.”

“Jak to že máš tolik informací?” zarazím Ciaru, “to jsi celé odpoledne nic jiného nedělala než poslouchala historky ze života místní smetánky. Ty která jsi tady jenom zaměstnanec?”

“Ale rozumím jejich jazyku a…” Ciara se ušklíbne, “jsem mladá, krásná a inteligentní.”

“A skromná jako vždycky,” dodám.

“Správně. Už dlouho se nestalo, že k nim ze země zavítal někdo jako já. Nebo ty,” dodá milostivě, “poslední roky se na bránu, či lapač nechali nachytat jen prostí rolníci z těch nejzapadlejších vesnic, nevzdělaní a hloupí lidé.”

“A najednou se nechal chytit hloupý Říman Titus se stejně hloupou manželkou Ciarou.”

“My nebyli hloupí, ale zvědaví.”

“Ale výsledek je stejný. No dobrá, věřím, že jsou s tebe Atlanťané na větvi, já už tě znám dlouho a jsem tam také,” zalichotím jí.

Ciara se tváří, že to přeslechla, ale vím, že ne a že jí to potěšilo.

“Pokračuj,” vyzvu ji.


“Za starých časů, kdy tu ještě nebyli otroci, nebo jenom pár, dělali všechnu odbornou práci místní muži. Stavěli lodi, domy, silnice, pracovali v manufakturách. Kde se tohle všechno naučili, nevím. Nevědí to ani oni a jak vidíš, většinu dovedností už stejně zapomněli. Potom začali branou, o jejímž vzniku nevědí také nic, přivádět stále větší množství lidí, které nutili pro ně pracovat. A na to potřebovali vojáky. Tak nějak se seběhlo, že postupně otroci převzali veškerou práci a Atlanťané nemuseli dělat nic. Vojenské řemeslo bylo jediné co místním mužům zbylo. A tak ho rozvíjeli a vylepšovali a nikdo si přitom nevšiml, že to nemá moc velký smysl. Takže teď už léta nepracují vůbec a všichni jsou vojáci.”

“A kde válčí, když není s kým?”

“Neválčí. Cvičí, učí se a ti nejlepší z nich jsou ostatními velice považováni. Jediný skutečný úkol co mají, je hlídat ty chudáky na polích a pastvinách. A potom lov. Proto je odjakživa polovina ostrova zarostlá lesem, ve kterém žije spousta zvířat a některá dost divoká a nebezpečná.”

“Nás přitom nehlídají.”

“Správně. Není to potřeba. V tomhle je jejich systém dokonalý. Vytvořit kastu zaměstnanců, kteří mají výrazně lepší životní podmínky než otroci na polích. Se kterými zacházejí jako s téměř sobě rovnými a pro které je nejhorší možný trest přeřazení k támhletěm.”

Ciara ukáže rukou k chatrčím níže po svahu. Zpozoruji, že teprve teď, když už se skoro stmívá se jejich obyvatelé vracejí k domovu a i na tu dálku je vidět, že někteří z nich se sotva plouží, že jejich oblečení je velice žalostné.

“Vidíš,” říká moje žena, “stačí jediný pohled a každý z lidí tady okolo nás udělá cokoliv, jen aby nemusel žít mezi tamtěmi nešťastníky. Navíc, jak sis asi všiml i ty, pracovní tempo tady nahoře není nijak vysoké a nikdo ti nestojí za zády s práskajícím bičem v ruce.”

“Vlastně jsme dopadli docela dobře, ať to tak trvá navěky,” zakřením se.

“Správně a jak vidíš, funguje to. Že je nedostatek kvalitních lidí, za to tak nějak nikdo nemůže a jestli ano, nikdo s tím nic nedělá.”

“Tak to je jasný, pokračuj o té možnosti, utéci do lesa. Už teď vidím, že by to nebyl vůbec dobrý nápad.”

“Proč?”

Další malá zkouška mé inteligence. Ciara se nezapře. Ale já už si dávno zvykl, že jí se vyrovnat nemůžu a tak se jen nesmím moc často projevovat jako prostoduchý blb.

“Tak za prvé,” začnu, “z lesa se k lapači nikdy nedostaneme a tak bychom tam uvízli navěky. Za druhé, jestli tam žije dravá zvěř, byl by to věčný boj o život. Za třetí, tady nám není a nebude tak zle, abychom museli utíkat.”

Podívám se po ní.

“Souhlasím. Ale je tu ještě za čtvrté a o tom nemůžeš zatím nic vědět. Ti rolníci, kteří pracují na polích a s nimiž se tu zachází hůř s dobytkem, to občas nevydrží a do toho lesa utečou. A na to tu jedna parta těch nejlepších vojáků ale zároveň největších gaunerů čeká. Pro ně už dávno není dobrodružstvím lov divoké zvěře ale…”

“Ale lov lidí,” dodám.

“Ano. Vyrazí do lesa a ani si sebou neberou štěkací a čmuchací psy. To by bylo moc jednoduché. Sami jsou skvělí stopaři a tak stopují. Klidně i několik dní, vždyť nikam nespěchají. Ale nakonec své uprchlíky vždycky dostanou. Potom je, jak jsem slyšela, dlouho a velice krutě mučí a nakonec jim useknou hlavy a ty přinesou a pověsí na kůly tam dole ve vesnici. Pro výstrahu a aby ukázali, kdo je tady pánem. Když se vrátí domů, vyprávějí to svým manželkám a přátelům a už se těší, až zase nějací nešťastní otroci nevydrží kruté zacházení a uprchnou.”

“Fuj,” řeknu.

“Ty jsi ten pravej Tite co si může odplivovat. Raději ani nechci vědět, co jste dělali na těch svých akcích s Linettou.”

To má Ciara pravdu, málokdy jsme jednali v rukavičkách. Nikdy jsem ji to nevyprávěl, ale ona si to jistě uměla domyslet.

“Všechno jsme dělali pro větší slávu Říma,” bráním se.

“Stará a pitomá výmluva. Všechny války se vedou pro něčí větší slávu.”

Ciara se nerozčiluje. Není žádná přehnaná humanistka, ani hloupá naivka. Ví moc dobře jak to v našem světě chodí.


Chvilku mlčíme. Musím strávit to množství nových informací, i když mezi nimi nebylo nic nějak moc překvapujícího ani šokujícího.

“Tak jaké máme další alternativy?” zeptám se.

“Až zase zítra. Na dnešek toho bylo dost a jsem už unavená, jdeme spát.”

Unavit Ciaru není snadné. Ona měla vždycky dobrou fyzičku a po mém bojovém výcviku z minulého roku se ještě o hodně zlepšila. Však brzy pochopím, co má žena zamýšlela. Zjistíme, že postel v našem novém a doufejme jen přechodném domově je překvapivě pohodlná. A tak se dlouho do noci milujeme, jako bychom ani nebyli první noc v cizím světě. A nebo právě proto.

Druhý den jsme po snídani vyrazili každý za svým posláním. Já učit místní kováře jejich řemeslu a Ciara zavádět novou ekonomickou reformu, jak se sama vyjádřila. Ve skutečnosti, zjistit toho o Atlantidě a jejích obyvatelích a zvycích co nejvíce. Mne opět provázel malý krejčík. Když jsem se se svými spolupracovníky domlouval výhradně jeho pomocí, začínalo mi docházet, že jestli tu uvízneme na dlouho, budu se muset co nejrychleji místní jazyk naučit. Den uběhl rychle a poklidně, jediným vyrušením se stala návštěva důstojníka Li Vara, jehož zaměstnanci jsme s moji ženou od včerejška byli. Měl velikou radost, když viděl, jak práce v kovárně získává díky mému vedení na kvalitě.

Důsledkem mé vzrůstající vážnosti bylo i to, že ten malý čičmunda krejčík už nevykal uctivě jen Ciaře, ale začal i mně. Na to, že jsme tu byli teprve druhý den nevypadala naše perspektiva špatně, ale to vůbec neznamenalo, že bychom se jakkoliv zřekli touhy dostat se odtud.

Na večeři jsme se s Ciarou zase sešli, což mi opět udělalo velikou radost, ale moje žena se moc nadšeně netvářila. Po jídle jsme zašli do svého domku.

“Tak, co je nového?” ptám se.

“Hodně. Pojď, půjdeme se trochu projít. Tady do těch kopců, třeba támhle.”

Ciara ukazuje na výrazný vršek slabou hodinku cesty odtud. Bude z něho pěkný pohled na okolní krajinu na město. Jen na moře asi ne. Na to není dostatečně vysoký, protože nejvyšší kopce jsou až na samém okraji ostrova. Na druhou stranu k moři musejí spadat hodně příkře.

“Nebudou nás hledat?” ptám se, “neprohlásí nás za zběhy?”

“Ne. Můžeme si dělat co chceme. Stačí, když ráno budeme včas na snídani.”

“Dobře, ty to víš jistě lépe.”

Na kopec vede slabě prošlapaná stezka. Asi nejsme první, kteří se tam vypravili. Ale když se rozhlédneme dnes široko daleko nevidíme nikoho, budeme tam sami. Stoupáme pomalu, nikam nespěcháme.

“Tak jak to vidíš, jaké máme perspektivy?” začnu rozhovor.

“Mizerně, špatně, bude to mnohem horší než jsem si včera myslela. Ti zatracení kněží. Nikdo o nich nic neví, všichni se jich bojí a když na to téma začnu, prchají přede mnou jak před malomocnou.”

“I místní.”

“To je na tom divné. Hlavně místní. Zaměstnanci ti ne, ale zase nic nevědí a jejich zprávy nelze brát vážně.”

Už včera jsem si všiml, že naše kasta se nazývá všeobecně jako zaměstnanci, nikoliv otroci, je to jedna z věcí, jak nás oddělit od těch chudáků na polích. Vůbec se kvůli tomu nezlobím, pro mne i pro mou ženu, je to snazší přijmout, než být prohlášen za otroka. A i chování domácích obyvatel k nám tomu odpovídá. Proto není divu, že mnoho z našich řad je tu docela spokojeno a někteří si proti postavení na zemi i výrazně polepšili.

“Kněží se už dlouhá léta izolují. Žijí v těch svých palácích, protože předpokládám, že stejné je to i v hlavním a tom posledním městě. Prakticky nevycházejí a už nikdo nesmí k nim. Tak si ani nevšimli, jak je to s Atlantidou nahnuté, jak vymírá a degeneruje.”

“To nám není moc platné. Tak co můžeme dělat?”

“Máme dvě možnosti, které v podstatě téměř splývají. A to doufat v pomoc zvenčí, nebo se pokusit zachránit sami.”

“To mi vysvětli v čem splývají?”

“Tím, že můžeme dělat obojí současně.”

Chvilku mi trvá, než mi dojde co tím Cara myslí. Když mi to konečně secvakne usměji se. Vždyť je to vlastně prosté. Doufat můžeme stále, ale pracovat na svém úniku také.

“Chápu,” přikývnu, “tak začni o té pomoci zvenčí.”

“Lodí do přístavu určitě nepřijede. Musí projít branou, lapačem.”

“Ale kdo a proč by to pro nás dělal? Jedině Linetta. To je naše přítelkyně a je dost veliký blázen, aby se toho odvážila. Ale jak by to udělala. Až se dozví, že nás sežral lidožrout, bude už pozdě. U nás už nebude a kde najde další. Víš dobře, že nějaký objevit je hrozně těžké.”

“Kdo by ho také hledal,” dodá Ciara, “každý se ho bojí.”

“I my jsme se měli víc bát,” podotknu. “Tak pokračuj. Linetta projde lapačem a co dál?”

“Povídej zas ty Tite.”

“Zkusím to. Projde a ocitne se na poli mezi těmi otrokáři. Ne rozdíl od nás bude mít zbraně. Co udělá? Všechny je pobije? Oni nejsou žádní amatéři a Linetta bude určitě trochu mimo. A co když ji pohltí lapač patřící hlavnímu městu, či tomu třetímu?” napadne mne, “pak se objeví úplně jinde.”

“Oni ji zabijí,” pokračuje Ciara, “to je hodně blbá varianta, tu nebudeme brát v úvahu. Takže jim uteče. Ale k čemu jí to bude. Nerozumí místní řeči, nijak se nemůže dozvědět, aniž by znovu neriskovala, kde nás najde. Takže závěrem. Raději ať to nedělá. Moc velké riziko a malá naděje na úspěch.”

“Ale ona není jen tak někdo. Umí něco, co obyčejný smrtelník ne. A možná nebude váhat to tady použít.”

V krátkosti povídám své ženě o zážitku z Egypta o Linettině schopnosti vysílat z ruky blesky.

“Poslechni Tite proč mi to povídáš?” ptá se mne, “nemáš to každému na potkání prozrazovat. Není to náhodou taj.dův.mob?”

“Určitě je. Také jsem to ještě nikomu nikdy neřekl. Jak to, že tě to nepřekvapilo?”

“Ona Linetta své nejlepší kamarádce Ciaře leccos prozradila,” ušklíbne se na mne má žena.

“Jdi se vycpat nejlepší kamarádko,” odpovím ji na oko naštvaně, “i s Linettou.”


“Takže to shrneme,” pokračuje Ciara až se přestane smát, “Linetta možná přijde, možná ne, třeba nás najde, třeba ne. Nemůžeme na to spoléhat. Musíme spoléhat jen sami na sebe.”

“A co můžeme dělat?”

“Dostat se k lapači, obrátit jeho chod a proletět zpátky domů.”

“A jde to vůbec?”

“Slyšel jsi někdy pověsti o Atlantidě?”

“Jasně, to slyšel asi každý.”

“Jak myslíš, že asi vznikly?”

“To nevím.”

“Tak přemýšlej.”

Tak přemýšlím. Nemusím moc dlouho. Nejsem sice žádný myslitel, ale hlupák také ne.

“Kdysi Atlanťané navštěvovali naši zemi,” řeknu hrdě.

“No vidíš,” Ciara se na mne usměje, “lepší důkaz ani nepotřebuješ.”


Zatím dojdeme do poloviny kopce. Na chvilku se zastavíme, abychom si vydechli. Ono šplhat vzhůru po prudkém svahu a přitom mluvit je dost namáhavé.

“Neotáčej se,” říkám Ciaře, “až nahoře, necháme se překvapit tím výhledem.”

“Abys nebyl zklamaný. Už druhý den, co jsme tady je pořád trochu mlhavo, takže toho moc neuvidíme.”

“Třeba je tu tak pořád. Všude okolo je moře. To je spousta vody a spousta vlhkosti.”


Za chvilku pokračujeme v cestě. Jdeme pomalu, abychom při tom mohli mluvit. Není žádný spěch, slunce se teprve kloní k západu, světlo bude ještě dost dlouho. Tak Ciara pokračuje.

“První stupeň k úspěchu je stát se Atlanťanem. Li Var mi to řekl už asi desetkrát, že když budu chtít, tak to zařídí skoro obratem.”

“Ten darebák po tobě jede. Ať si mne nežádá,” rozvzteklím se.

“Není to žádný darebák a já nejsem malá holka. Řekla jsem mu že jedině s tebou. Proto se byl na tebe podívat a udělal jsi na něj dobrý dojem. Titus mistr kovářský, to se povedlo. Tvůj otec by měl radost a Linetta s Fláviem by se smáli až by se jim udělalo špatně.”

“To snad stačí,” ohradím se, “kdybych jim řekl, že jsem statkář, tak už bych makal na poli.”

“Snad ne. Kvalita se vždycky prosadí a zvláště tady, kde není skoro z čeho vybírat.”

“Díky děvče. Je lepší když se mne zastaneš, než když jsem ti pro legraci. To víš, na tvoji pronikavou inteligenci nikdy stačit nebudu.”

Ušklíbnu se na svoji ženu. Ale ta v tom jako obvykle ironii nevidí.

“Na to jsem zvyklá. A nejen u tebe,” řekne se svým pověstným sebevědomím.

U většiny lidí by takové chvástání bylo k smíchu. U Ciary ne. U ní je to jen konstatování skutečnosti.

“Když bychom se stali Atlaňtany, získali bychom více možností. Ve městě je plno opuštěných domů se zahradami pomalu zarůstajícími býlím. Mohli bychom si vybrat. Měli bychom i domácí otroky. Och sorry, chtěla jsem říci zaměstnance.”

“Otroky nemáme ani doma,” připomenu jí, “kromě sezónních prací na polích.”

“Jasně, ale to nakonec s naším plánem nesouvisí. Další krok je proniknout do paláce kněží.”

Ciara se odmlčí.

“Copak je?” ptám se.

“Nevím jak.”

To mě zarazí.

“Opravdu? Ty také něco nevíš?” rýpnu si do ní.

Otočí se ke mně.

“Tak to zase zjisti ty, když jsi tak chytrej.”

“Já nemám ty možnosti. Jsem zavřenej v kovárně a navíc neumím místní jazyk.”

“Tak raděj mlč. Neboj, já to zjistím. Vždyť jsme tady teprve druhý den. Li Var říká, že jediná možnost je, že budu tak šikovná, že si mne kněží všimnou a zavolají mne sami. Ale takoví lidé se už nikdy nevracejí. Lhostejno, jde li o místní, nebo zaměstnance.”

“Proč myslíš?”

“Třeba ty, co jsou chytřejší než oni zabíjejí.”

Chci něco odseknout, ale právě v té chvíli udělám poslední krok a ocitnu se na samém vrcholu kopce. Chytnu Ciaru za ramena a políbím ji.

“Tak pozor. Otočit, teď!” zavelím.

Bohužel měla pravdu. Jsme sice hodně vysoko, ale o moc víc než zezdola toho nevidíme. Město leží ve stráni vedle nás, takže je skoro lepší vidět odzdola. Naše vesnice dole u hradeb vypadá jako domečky pro panenky. Potom je pruh zeleně a oblast dílen a manufaktur. Odtud není vidět zchátralost některých budov, takže vypadají docela hezky. Potom je další, široký pruh zeleně a vesnice polních otroků. Tady z té výšky působí jejich chatrče jak neuspořádaně navršené hromady klacků. Opravdu těm chudákům není co závidět. A to jsme neviděli, za jakých nelidských podmínek se celé dny lopotí na polích.

Bohužel temná čára lesa je odtud pozorovatelná stejně málo jako odspoda. Je nutno věřit místním, že takhle pokračuje přes celý ostrov a dělí ho na dvě stejně velké části. Už proto by stálo za to být Atlanťanem, aby se člověk mohl jít do toho lese podívat a nestát se přitom zběhem, na jehož hlavu je vypsána odměna.

“Moc toho nevidíme,” říkám, “ale stejně to stálo za to vylézt sem nahoru. Jsme tu chvíli sami a můžeme si představovat, že jsme doma a ne na nějaké zatracené Atlantidě, kde možná zůstaneme navěky.”

“Začínáš být lyrik, Tite,” odpoví mi Ciara, ale nevypadá, že by jí můj citový výlev vadil.

“Cítím se mizerně. Místo abych chránil já tebe, tak bude všechno záviset jen na tobě.”

“To přeci nevadí. Od toho patříme k sobě, abychom si navzájem pomáhali.”

“Já vím ale… Podívej, navíc tu ani nejsme sami,” jsem rád, že mohu obrátit list.

Titus, třtina, klátící se větru a statečná Ciara, ho zachraňující, to přeci jenom není moje parketa.

Z druhé strany kopce, jako by přicházely od lesů v dáli, se k nám blíží dvě postavy. Vypadají štíhle, subtilně, jako by to byly nějaké děti. Ale zdání klame. Děti to nejsou, jsou to dospělé ženy. Dosud byly ve stínu kopce, ale najednou došly na svah ozářený zapadajícím sluncem. A obě jejich hlavy zazářily temně rudým leskem. Na okamžik strnu, slyším jak vedle mne Ciara překvapeně vydechne.

“Ony nás našly. Tak rychle,” říká  překvapeně. “jak to mohly stihnout?”

“Však nám to povědí,” odpovím a zvednu ruku na pozdrav.

Teď nás teprve poznaly, protože přidají do kroku. Pozoruji je s radostí u srdce. Tak teď tu začne tanec. Atlanťané asi budou hodně litovat, že svůj lapač nachystali právě na nás.








III. část – Morrigan


Do horského sedla, odkud je vidět Titův statek jako na dlani dojedu až se soumrakem. Kůň, kterého mi vnutili v Bari byl o dost mizernější než vypadal a já se zachovala hodně naivně a hloupě. To že jsem si ho vybrala, přestože byl podezřele laciný. Když jsem s ním začala stoupat do kopců rychle se unavil, přestože váha kterou nesl, to jest já, není nijaká veliká.

Podle toho co mi v poledne Linetta říkala, muselo se tu stát něco strašného, protože moji mladší sestru jen tak něco z rovnováhy nevyvede. Ale když tu teď stojím se schváceným koněm po boku, vypadá to tu všechno jarně půvabně a zcela mírumilovně. Nikde žádné plameny, žádný hustý černý kouř stoupající ze spáleniště. Ale přeci. Přijdu na to až za okamžik. Teď na jaře by mělo být všude plno ruchu a spěchu, na polích a v zahradách je práce nad hlavu a dnes je pěkný den. Ale nevidím nikoho. To není jen tak.

Vydám se rychlým krokem dolů, to nebohé zvíře táhnu za sebou. Cestou z kopečka mi jakž takž stačí.

Brána do opevněného statku je dokořán, ani takhle zblízka není na budovách vidět nějaká újma, problém bude asi někde jinde. Však on mi to někdo poví, Třeba támhle ti dva smutně stojící muži. Zamířím k nim a oni, sotva si mne všimnou vydají se mi také v ústrety.

“Co tu chcete?” ptá se mne jeden nerudně.

Zajímavé uvítání.

“Tobě nic moulo.” odpovím mu vřele.

“Tak zmizte, dnes nemáme na tuláky náladu.”

Chci mu něco odseknout, ale pak si uvědomím, že mám na hlavě stále ještě kapuci pláště, který jsem si na cestu do kopců oblékla. Tak si plášť sundám a hodím ho mužovi do náruče. Pod ním mám své staré dobré hnědé kalhoty a novou světle modrou halenku. Snad mě ten mamlas takhle pozná.

“Ach paní, to jste vy.” vyhrkne a trochu se pousměje, “pojďte honem dál a nezlobte se já jsem to tak nemyslel.”

Mávnu rukou.

“Nic jsem neslyšela.”

“Děkuji.”

“Kde je Linetta?”

“Slečna je nahoře u pana Plínia, nebo za domem na zahradě, nevím přesně.”

“Já si ji najdu.”

Přestanu si muže všímat. Jdu nejprve za dům. Tam na lavičce, kde jak mi vyprávěla, dřív často a ráda sedávala Arsinoe, svoji sestru objevím. Hledí před sebe v hlubokém zamyšlení, ale sotva mne zaslechne, otočí se ke mně.

Jde mi v ústrety.

“Morrigan, dobře, že jsi tady.” řekne jen.

Čekám co mi ještě poví, ale neříká už nic.

“Tak co se stalo, že jsi z toho na větvi?” zeptám se po chvilce mlčení.

“Slyšela jsi o kouzelné bráně, o lapači?”

Prudce se narovnám a syčivě se nadechnu.

“Tita s Ciarou pohltila ta věc?” optám se zbytečně, “co dělali ti hlupáci?”

“Vždyť je znáš jak byli….jak jsou praštění. Objevili to tamhle ve skalách a šli to prozkoumat. A…. Nikdo u toho nebyl, ale asi se přiblížili moc blízko a ono je to sežralo.”

“Moc pěkný. Čekala jsem cokoliv, včetně Kleopatry, ale tohle. Víš, že se nikdo odtud nevrátil? Víš, že jo?”

Linetta přikývne a tváří se přitom sveřepě a odhodlaně.

“A ty půjdeš, jestli se ta věc zítra ještě jednou objeví za nimi.” konstatuji.

“Ano.”

“A chceš, abych já šla s tebou.”

“Ne! Nechci nic, to záleží jen na tobě, jak se rozhodneš. Máš přeci Brigitu, nemůžu tě k ničemu nutit.”

“Tak jsi mi měla říci ještě v Bari, ať sednu na loď a mažu zpátky do Řecka.” ušklíbnu se.

“A udělala bys to?”

“Ne.”

“Takže?”

“Kdy se objeví ta mrcha?” optám se.

“Zítra ráno.”

“Dobře. Večer se spojíme s Brigitkou a uvidíme co ta nám řekne.”

Možná zní podivně, když se dvě dospělé ženské budou řídit názorem desetileté holky, ale Brigita, krom toho, že je moje dcera …..

“Už je večer.” říká Linetta a ukazuje na západ, kde se slunce právě skrylo za vzdálené vrcholky hor.

“Tak jo.”

Posadím se vedle ní a soustředím se.

“Brigito!”

“Mami?”

“Něco se stalo.”

“Tobě?” poleká se dcerka.

“Ahoj sestřičko.” zapojí se do našeho rozhovoru také Linetta a stručně mé dceři i mně, která jen poslouchá vylíčí vše co o osudu našich přátel ví.

Když skončí, Brigitka chvilku přemýšlí.

“Ty půjdeš zítra za nimi.” řekne s jistotou. “a ty mami?”

“Nemůžu tě tu nechat samotnou.” ozvu se.

“Mne tu klidně nechat můžeš. Ale sestřička tam nemůže jít sama, tu musíš doprovodit.”

“Brigito.” polekám se, “víš přeci, že se odtamtud ještě nikdy nikdo nevrátil?”

“Vy se vrátíte.” říká dcerka rozhodně.

Brigitka umí ledacos, ale věštkyně rozhodně není, takže mne její jistota dost překvapí.

“To víš jistě?” ptám se, “vždyť ani nevíme kam ta díra, ten lapač lidi odnáší?”

“Do rána to zjistím.” řekne dcerka, “Také bychom se mohly spojit s tetičkou.”

Připomene.

“S Callisto? Kdoví kde je jí konec.”

“To je přeci jedno. Naše spojení funguje na jakoukoliv vzdálenost.”

I do Mexika, kde moje stará kamarádka často pobývá, to má Brigit pravdu.

“Tak ráno mami, Linettko.” ukonči Brigit spojení.

“Moje malá sestřička je moc šikovná.” ozve se Linetta, “ale jestli dokáže i to co říkala, tak před ní smekám.”

 

Dnes večer už nemáme nic na práci a tak jdeme spát. Titův otec nám přichystal k mému překvapení jeden společný pokoj. Když Linetta uvidí, jak se zatvářím řekne:

“To já.”

“Proč? Ještě nedávno bych čekala, že ti bude nejvíc vyhovovat pokoj co nejdál ode mne.”

“Teď už ne.”

Linetta se tváří jako nevinnost sama a když ji vidím v bílém nočním oděvu, tak také úplně nevinně vypadá. Mladá, jemná a něžná dívka. Až na tu výšku. Je o pěkný kousek větší než já. Na to si musím u svých děvčat zvykat, protože i Brigit mě za pár let přeroste.

Jak to, že jsem si tím tak jistá? Vždyť jsem ji tenkrát na návštěvě v  budoucnosti viděla.

Když Linetta zaleze ke mně pod deku a na chvilku se ke mně přitulí, jsem z toho skoro v šoku.

“Nepřeháníš to?” ptám se jí klidně.

“Já tě měla vždycky ráda sestřičko.” odpoví mi.

“Že to nějak nebylo vidět.”

“No co, byla jsem mladá a hloupá.”

“A teď už nejsi?”

“Ne.” posadí se, “Morrigan, nechceš si to rozmyslet? Takhle kvůli mně riskovat? Vždyť nás ta díra může na místě zahubit.”

“To si nemyslím. Někam nás dopraví, někam kde nás budou očekávat.”

“Nás dvě?”

“Hlupáky, kteří se nechají tou falešnou krásou ošálit.”

“Jestli máš pravdu, tak se budou hodně divit. Ale co jestli nemáš?”

“Uvidíme, co nám zítra ráno řekne Brigita.”

O tomhle otvoru, kterému tady říkají lapač jsem slyšela už vícekrát. Nikdy jsem o tom, co je to zač nepřemýšlela. Ale po setkání se svoji kamarádkou Hudson a po mé cestě nejen v prostoru, ale i v čase, jsem na něj pohlížela jinak. Jako na zařízení, které slouží k podobnému cestování. Jestli nás přemístí jenom jinam, nevidím v tom ho použít nijak zvlášť velké nebezpečí. Ale nemyslím si, že to bude tak jednoduché. To by přeci jenom pronikly zprávy o lidech, kteří se z objetí lapače vrátili. Avšak nic takového jsem nikdy neslyšela.

Tak je možné, že riskujeme opravdu hodně. Ale to nic na mém rozhodnutí nemění. Linettu prostě jít samotnou nenechám.

Přes všechno co nás čeká klidně usnu a spím až do rána. Sotva se začne rozednívat zavolám svoji malou dceru.

“Brigitko.”

“Ano mami slyším tě.”

“Nebudím tě.”

“Já vůbec nespala.”

Kdyby nás slyšel někdo nepovolaný, asi by se nade mnou pohoršoval. Copak je to za krkavčí matku, co nutí malou dcerku k ponocování? Těžko bych mu vysvětlovala, že moje dcera nemusí spát vůbec, a že ji probdělá noc nemůže ublížit ani za mák.

Linetta už je také vzhůru a hned se k nám připojí.

“Nazdar prcku. Tak co jsi zjistila?”

“Všechno. Ale asi se vám to nebude moc líbit.”

“To jsme ani neočekávaly.” usměje se sestra, “tak povídej.”

“Není to úplně jisté, ale hodně pravděpodobné. Ta černá díra vás dopraví na Atlantidu.”

“Děláš si z nás legraci andílku?” Linetta se přestane smát, “vždyť to jsou jenom pověsti.”

“Když se něco stane před dávnými věky, buďto se na to úplně zapomene, nebo se to považuje za pověst.” začne Brigita. Dám Linettě pokyn ať mlčí a tak dcerka pokračuje, “našla jsem staré záznamy o tom, že kdysi cestovali oni k nám. Patrně tou samou dírou, lapačem. A ještě starší…. Ale tomu moc nevěřím ani já, že původně žili všichni tady.”

“Počkej Brigito.” zarazím dcerku, “co to znamená tady a kde je ta Atlantida?”

“Ostrov uprostřed moře, všude jenom moře.”

“Ale kde?” naléhám, protože cítím, jak se mne zmocňuje děsivá představa.

“Nevím.”

“Tady na zemi? V naší době?”

“Nevím.”

“Tak kde, když ne tady na zemi?” poleká se také Linetta.

“Jinde” a ukážu nahoru k obloze.

“To ne.” říká opět Brigita, “mluví o večernici, o rudé planetě, také o planetě se čtyřmi souputníky. Musí to být na zemi.”

“Paralelní svět.” zašeptám.

“Cože? Co to je za nesmysl?” otočí se ke mně Linetta.

“Souběžný.” vysvětlím

“Vím co znamená paralelní, ale je to hloupost. Jak to že ho nevidíme.” Linetta se najednou zarazí.

“Callisto.” vyhrkne.

“Co je s ní, ty se s ní znáš.” divím se.

“Viděly jsme se jednou. Jen na chvilku. Říkala něco o nějakém mágovi, čarodějovi, který přišel z jiného světa. Souběžného. Považovalo jsem to jen za řeči.”

“Ravanair.” přikývnu.

“Ty ho znáš?”

“Ne. Slyšela jsem o něm od Xeny.”

“Co je s ním?”

“Přišel ze světa kde vládne magie.” ozve se Brigit.

“Z Atlantidy?”

“Ne. To jméno Xena či Gabriella ani jednou nevyslovily. Ony dvě tenkrát zase páchaly nějaký dobrý skutek. Zachraňovaly pro nějaké město artefakt s magickou mocí. A ukázalo se, že tentokrát to nebyla jenom nějaká cetka, ale tu moc opravdu měl. Protože ten kouzelník z odjinud ho chtěl získat pro sebe.”

“A dál?”

“Připletla se do toho Callisto, která tu náhodou byla. Ona je ve svém chování většinou dost nevypočitatelná. Ale co se týče Xeny, vždy se snaží předvést, jaká je teď hodná holka. Takže jí pomohla ten dotyčný kus kamene získat.”

“Kouzelníka zabila?”

Linetta ukáže všeobecně známe gesto, znázorňující podříznutí.

“Kdeže. Jenom ho lehce škrábla mečem a donutila zmizet tam odkud přišel.”

“Zazvonil zvonec a pohádky byl konec.” dodá Brigit na dálku.

“Co z toho vyplývá pro nás?” zeptá se Linetta, která se tváří, jako že si není jistá, jestli si z ní my dvě neutahujeme.

“Důkaz, že mohou existovat souběžné světy.”

 

Mezitím se oblékneme a připravujeme si své zbraně.

“Jestli je pravda co ty a Brigit říkáte, jak se z té Atlantidy dostat zpátky?” ptá se Linetta, “předpokládám, že tou samou cestou. A jinak? Když to nepůjde? Co Callisto, nemůže nás jako bůh odtamtud dopravit?”

“Ale jak se dostane ona tam? Nemůže cestovat tím svým způsobem do míst které nezná.”

Tak ji zavoláme, ať jde s námi. Podívám se po Linettě. Asi ji napadlo to samé.

“Ne.” řekne, “říkala až bude opravdu nejhůř. A to zatím není.”

“Ona povídá ledacos.” opáčím, “na její řeči nedej.”

“To je jedno. Ale já nemíním volat nějakou bohyni, aby mne vodila za ručičku.”

Souhlasím s Linettou. S Callisto se docela dobře znám, ale stejně. I do tak nebezpečné akce půjdu raději jen se svoji mladší sestřičkou.

Než seběhneme dolů na snídani, ještě jednou se mne Linettka zeptá.

“I po tom všem, co už víme půjdeš se mnou?”

“Jistě.”

“A nebudeme volat na pomoc tu bohyni?”

“Nebudeme.”

“Já jsem byla ale pitomá.”

“Zapomeň na to.”

Vím, že zase vzpomíná na svoje období vzdoru a nenávistí. Snad ji to brzy přejde. Co bych měla říkat já, kdybych se pořád trápila svoji minulostí.

“Brigitko.” zavolám dcerku, “tak my jdeme, jestli se ta příšernost znovu objeví.”

“Já vím mami. Jen jděte, vrátíte se v pořádku.” opakuje to co tvrdila už včera.

“A Tirus s Ciarou?” ptá se jí Linetta.

“To nevím, ale asi také. Pochybuji, že by jste se vrátily bez nich.”

“Co to je s Brigitou?” obrátí se Linetta na mne, “od kdy má věštecké schopnosti?”

“Od včerejška.” usměji se.

 

Po snídani, už oblečené a vyzbrojené seběhneme na dvorek. Mrknu na Linettu. Má na sobě černé přiléhavé kalhoty a červenou blůzku. Na zádech tlumok s dekou, trochou jídla a pití, stejně jako já. Navíc jí nad levým ramenem vyčnívá rukojeť jejího meče. Tváří se vážně, ta něžná jemná dívka ze včerejšího večera je zapomenutá. I já mám u pasu svůj meč a dýku. Přes ujištění své dcerky vím, že nás čeká hodně nebezpečné dobrodružství.

Odshora od skal přibíhá jeden z místních mužů.Celý vykulený strachy.

“Šajtán, šajtán, už je tu zase.” volá.

Podivný název pro tu věc, nikdy předtím jsem ho neslyšela. Zřejmě nějaká krajová specialita. Ale na názvu nezáleží. Dostavil se potřetí za sebou, jak má ve zvyku a nic už nám nestojí v cestě.

Beze slova se vydáme vzhůru. S nikým se neloučíme, na místní obyvatele, kteří nás doprovázejí svými pohledy se raději nedíváme. Konečně stojíme před tím otvorem. Vypadá opravdu docela přívětivě a nenápadně a tak se nedivím, že i dnes občas někoho zláká k nepředloženému jednání. Třeba nás dvě.

“Brigitko, stojíme před tím.” zavolám na svoji dceru.

“Jen jděte mami a hned jak tam budete se ozvěte, čekám na vás.”

“Tak?” Linetta se ke mně otočí s otazníkem v očích.

“Jdeme.” s těmi slovy ji pevně uchopím za ruku a společně se vydáme lapači vstříc. Otvor nejprve kousek ustoupí, pak se nám vrhne v ústrety. A pohltí nás. Ocitneme se v tunelu, kterým se řítíme stále větší rychlostí někam vpřed. Světlo úplně zmizí. Nejprve to ječí a kvílí jak Viktorka na splavu. Potom to přejde ve strašlivý řev, jako když burácí ten nejsilnější orkán. Ale já necítím ani závan větříčku, vlastně necítím vůbec nic. Nevím jestli mám tělo, jestli je Linetta se mnou. Nebýt toho hluku, tak už jsem podobný pocit jednou zažila. To když jsem cestovala s Hudson Leickovou do budoucnosti a zase zpět. To není dobrá představa, jestliže nás tahle příšera transportuje do jiného času, tak nám pomáhej všichni bozi.

Konečně se hluk utišuje a kolem se začíná objevovat světlo. Znovu cítím své tělo i ruku své mladší sestry, kterou stále pevně svírám. Stěny tunelu jsou stále světlejší, skoro průhledné. Najednou mě něco napadne. Sevřu ještě pevněji Linettinu ruku a vrhnu se i se sestrou proti boku tunelu. Je to pocit jako proletět silnou, ale potrhanou plátěnou stěnou. Před sebou spatřím zemi porostlou vysokou, řídkou, žlutou travou. Udělám kotrmelec přes rameno a zůstanu ležet pod stromem.

V rychlosti provedu inventuru svých svalů a kostí a s uspokojením zjistím, že je všechno v pořádku. Další pohled patří Linettě, která leží kousek vedle mne a vypadá také nepoškozeně. Potom se znovu podívám na strom, pod kterým jsem přistála a teprve teď jsem v šoku. To není obyčejný strom. To je obr, jaký jsem nikdy ani náhodou neviděla. Vysoký mohutný kmen tyčící se do nesmírné výše a teprve tam rozprostírající svoji korunu. A není sám. I okolní stromy jsou podobní obři, klenba jejich větví je ale dosti řídká, že zde dole není úplné šero. Dokonce tu roste chudá tráva a občas i nějaký ten keřík.

Postavím se na nohy a dojdu k tomu stromu. Obejmu ho. Tedy, abych ho opravdu objala, muselo by nás tu být nejmíň osm. Linetta přijde za mnou.

“Co děláš?”

“Jak vidíš, objímám stromy.”

“To byl taky nápad, vyskočit za jízdy.”

“Proč?”

“Vždyť nás to mohlo zabít.”

“Malé riziko. Ale takhle jsme nevypadly čekajícím místním přímo do náruče.”

“Komu místním? Lidožravým potvorám?” ušklíbne se Linetta a významně se dotkne levačkou meče, “rychle bychom jim ukázaly jejich místo v potravinovém řetězci.”

“To nebudou potvory, ale lidé, či někdo lidem podobný a lapačem si určitě nenechávají posílat něco k snědku.”

“Ale?”

“Nebudu hádat, to je předčasné.”

“Joxer říkal, že ty víš všechno.”

Když vidím, že se Linetta směje, jen mávnu rukou. Ale mám také radost, že mám sebou parťačku, která se jen tak nepoloží. Nakonec bych od své mladší sestry ani nic takového nečekala.

Rozhlížíme se po tom obřím lese. Vypadá všemi směry stejně. I když….

“Támhle je více světla.” všimne si Linetta také.

Jdeme se tam podívat, ale zjistíme, že je to jenom mýtina. Několik těch velikánů leží na zemi. Jejich kmeny se už začínají rozpadávat. Na místě, kam proniká sluneční svit vyrostla hustá spleť křovisek. Nad nimi se už tyčí tři korunky mladých stromů, které za pár desítek let tuhle mezeru zase zacelí. Když přijdeme blíže, ozve se z nejhustšího místa temné zamručení. Ale nic nevidíme a tak se raději pomalu z místa vzdalujeme. Žádné zvíře se však neobjeví, patrně jsme ho my dvě vyděsily víc než ono nás.

Zamíříme odtud pryč.

“Brigitko, jsme tady.” snažím se spojit se svoji dcerou, “jsme v pořádku, obě dvě.”

Linetta se přidá a popíše ve zkratce naše přistání i místo kde se nacházíme.

Ale Brigita se neozývá.

“Brigito.” zkouším to ještě jednou po chvilce.

Potom toho nechám. To není dobré znamení, jestli nás dcerka neslyší. Potvrzovalo by to naši teorii o paralelních světech.

“Světlo.” ukáže po chvilce bloudění Linetta.

“Asi perníková chaloupka. I s ježibabou.” ušklíbnu se. Jdeme tam. Žádná chaloupka, je to kraj lesa. Světla přímo před námi stále přibývá, mineme poslední stromy a najednou jsme venku. Slunce se zdá přímo oslňující, ale to jen než se z toho přítmí adaptujeme na denní světlo. To je pohled. Přímo před námi je široká, povozy uježděná cesta. Vede po kraji lesa a když se podíváme doprava i doleva, vypadá jako když se táhne do nekonečna. Stejně i okraj lesa. Ale ne. Nalevo, skoro na kraji viditelnosti se krajina zdvihá do kopců. Ty můžeme vidět, jak se táhnou do dáli kolmo k hranici lesa a pomalu se stáčejí doprava. A těsně před tím než se našim zrakům rozplynou v mlhavém oparu je na zelených svazích kopců vidět světla skvrna.

“Krásný výhled.” řekne Linetta, “škoda té mlhy. Co je to tam na tom kopci?”

Ukazuje na to místo.

Těžko říci. Můžeme mít obě dvě zrak jako rys ostrovid, ale tady je nám to na nic.

“Město.” tipnu si.

“Jdeme tam?”

Ale už nestačím odpovědět, protože se ozve Brigit.

“Mami, Linetto, už jsem měla strach, kam jste se zatoulaly. Jsem ráda, že jste v pořádku. Dobře vás slyším, obě dvě. Ten les, já nevím, kde je něco takového. Držte se pohromadě až budete vědět…...”

Brigitka se odmlčí. Ale jen na okamžik.

“Mami já vás slyším. Úplně normálně. Ozvu se až po vaší odpovědi. Končím.”

 

“Co tím chce říci?” ptá se Linetta. “proč jí to tak dlouho trvalo?”

“Nevím” krčím rameny. Pak mě něco napadne

“Možná, jestli jsme opravdu jinde, na tom souběžném světe.”

“Tak to chvíli trvá než naše zpráva k Brigitě dojde?” pochopí sestřička.

“A její zase k nám.” dodám.

Potom pošlu dcerce zprávu o tom co děláme a ve zkratce se zmíním i o teorii co nás právě napadla.

“Takže musíme chvíli čekat, než nám Brigita odpoví.” řekne Linetta a začne se rozhlížet po okolí. Já také.

Nevypadá to tu nijak zvlášť podivně. Před námi je velké žitné pole. Úplně normální. Až nato, že takhle vysoké a tlusté klasy jsem v životě neviděla. Ale nejsem žádný zemědělec. I když se mě Herkules snažil do problematiky zasvětit, mým koníčkem se rýpání v zemi nikdy nestalo. Takže je to možná jen následek vhodného podnebí. Kousek dál je potom rozsáhlý sad patrně ovocných stromů. Nalevo, směrem k těm kopcům, dost daleko odtud pole končí a pěstují se tam nějaké jiné plodiny. A navíc, což je mnohem zajímavější, spatříme tam lidi. Nějaké rolníky, na těch polích pracující.

“Hleďme lidé.” řekneme skoro současně a hned se tam vydáme. Ale ne po cestě, nejsme padlé na hlavu, nevíme co od nich můžeme čekat. Takže hezky pomalu a opatrně po kraji lesa. Jde se docela dobře. Mezi stromy je spousta místa a tak teprve, když se přiblížíme téměř k těm lidem, musíme být opatrnější, aby nás předčasně neobjevili. Nakonec se obě ukryjeme u kořenů jednoho z krajních stromů a pozorujeme cvrkot.

První co nás překvapí jsou ti rolníci. Jak se říká, každý pes jiná ves. Jsou tu zastoupeni lidé za všech koutů naší staré dobré matičky země. Běloši, černoší, lidé z východu a dokonce, jak se zdá i Callistini indiáni z Ameriky. Co je však spojuje je jejich bídné oblečení a zbědovaný stav. Většinou jsou to starší muži, žen je jen několik. Až do dáli tu na poli roste nějaká zelenina, kterou malými motyčkami okopávají. Některé kusy vybírají a odnášejí na vůz stojící opodál, do něhož jsou zapřažení dva nevysocí ale mohutní koně. Mezi rolníky se procházejí dva dozorci v lesklé zbroji, s mečem u pasu a s velkým, nebezpečně vypadajícím bičem v ruce. Každou chvilku něco vykřiknou a jejich bič zapráská. Lidé se pokoušejí zrychlit tempo, ale moc dlouho jim to nevydrží, všichni vypadají jako když jsou unaveni k smrti.

Támhle se jeden stařík zapotácí a hned se stanem terčem dozorcovy pozornosti. Křikne na něj a nebohý muž se pokouší pokračovat v práci. Ale najednou mu vypadne motyka z rukou a svalí se na zem. To dozorce rozzuří. Začne řvát a jeho bič dopadne na mužova záda. Ten zaskučí, škubne sebou, ale nemá sílu vstát. Druhá rána je ještě prudší a surovější.

Podívám se na Linettu. Vidím jak ji potemní oči a když si všimne mého pohledu, řekne:

“Dostali jsme se do pěkné země, že jo.”

Ale to není všechno. Druhý s otrokářů přijde na místo a už z dálky se spokojeně usmívá. Odstrčí svého druha, který nepokračuje v mlácení, došlo mu, že je to k ničemu. Posílá ho pryč a sotva se první otrokář otočí k odchodu, vytáhne meč a bez slitování ho zapíchne ležícímu nešťastníkovi do zad. Jednou dvakrát a potřetí.

Potom se spokojeně narovná a křikne něco na okolní otroky, kteří se předtím ani neodvážili podívat, jak jejich druha nemilosrdně mordoval. Čtyři muži přijdou, uchopí mrtvého a odnesou ho na vůz. Potom se rychle vrátí ke své práci a jen opatrně a s úlevou se dívají na vraha, který si jich přestal všímat a něco bujaře vykládá svému druhovi.

“Tak se nám předvedla Atlantida v plné kráse.” říkám Linettě.

“Mám chuť mu jít zakroutit krkem.” odpoví, “taková krutost.”

“To je pro tebe novinka?” divím se.

“Myslíš krutost? Jistěže ne. Ale musí mít nějaký smysl, účel. A ne tohle, zabíjet jen pro vlastní potěšení.”

Něco mi to připomíná. Staré časy, kdy jsem byla v Cernunově područí. Neměla jsem k tomu tenkrát daleko. Nezabíjela jsem pro potěšení ale rozhodně bez výčitek. Těžko mne může omluvit, že jsem byla nadrogovaná. A Linetta? Kdysi, ještě v Irsku? Také v té době vypadala, že ji zabíjení našich nepřátel těší. Takže my dvě nejsme ty pravé, abychom se mohly pohoršovat.

“Co budeme dělat?” ptá se mne sestra.

“Asi zmizíme. Nebudeme se raději ukazovat. Tihle chudáci nám stejně nic neřeknou a vojáci by nás mohli považovat za zbloudilé otroky.”

“V tomhle oblečení a se zbraněmi po boku? Jen aby takhle nehonili také Tita s Ciarou. Ti by si to ale líbit nenechali.”

“A?”

“Asi by už byli mrtví.” zakaboní se Linetta.

 

Jdeme dál po kraji, lesa k těm kopcům před námi.

“Mami, Linetto.” ozve se Brigit.

Zastavíme se a posloucháme.

“Máte asi pravdu s tím zpožděním. Ale hlavní je, že se vůbec slyšíme. Já teď budu jenom na příjmu a kdybych něco vymyslela tak se ozvu. Ale vy dvě ne. Povídejte, co děláte ať vidím, že jste v pořádku. Zatím končím.”

Tak pošlu dcerce zprávu o našem setkání s polními otroky a jejich pány a pokračujeme v cestě. Ale ne dlouho. Linetta se zastaví.

“Počkej Morrigan, něco by jsme měly vyzkoušet. Jestli tady funguje magie?”

“Proč by ne?” podivím se a hned na zkoušku zastavím čas. Linetta zůstane stát jako kamenná socha a já se jen tak projdu po okolí. Hned zjistím, že to není jednoduché. Mám pocit, jako když je přede mnou tenká pružná blána, kterou musím stále prorážet a odstrkovat. A když se pokusím rozeběhnout, připadám si, jako když se brodím hustým blátem. Ale nic není vidět. Raději zpomalím a vrátím se k Linettě. To je překvapení. Za tu chvilku, co jsem se toulala po okolí se pohnula jen o malý kousíček a když vrátím čas nazpátek, vypadá, že si ničeho ani nevšimla. Ale to se pletu.

“Nejde to, že jo?” ptá se.

“Proč myslíš?”

“Že jsi to tak rychle vzdala.”

“To není pravda, obešla jsem velký kruh.” a ukážu rukou.

“A co mi ještě povíš za pohádku? Vždyť jsi byla pryč sotva vteřinu.”

Vteřinu? A za tu chvilku jsem si udělala docela slušnou procházku. To přeci nedokáži. Že bych se tak zlepšila a ani o tom nevím?

“Počkej ještě než se mi budeš smát.” říkám a vytahuji nůž.

“Snad jsem zas tolik neřekla.” ušklíbne se sestra, ale když vidí jak se říznu do předloktí, pochopí co zamýšlím a ztichne.

Uložím nůž a chci nad ránu vztáhnout druhou ruku abych si ji uzdravila ale je to zbytečné. Rána se rychle a čistě zatáhne sama a během okamžiku po ní nezůstane ani jizvička.

“Moc pěkné.” pochvaluje si Linetta, “samovolné léčení, to je praktické. Teď já.”

A zdvihne levačku.

Srazím ji ruku k zemi.

“Nedělej to.”

“Proč?”

“Nerada bych zažila atomový výbuch ve vzdálenosti dvacet kroků.”

Linettě jsem se o moderních zbraní z doby Hudson Leickové zmínila jen letmo, ale ani já sama nemám představu, jak je takový výbuch silný a zničující. A jsem moc ráda, že to nikdy ani nezjistím. Ale pokud bude Linettina magie fungovat stejně excelentně jako ta moje, tak není dobrý nápad vysílat blesky do stromu stojícího kousek od nás.

“Tak kde to vyzkoušíme?” ptá se sestra.

“Třeba tamhle v těch horách. Stejně bychom se tam měly vypravit, když se chceme podívat k tomu městu na obzoru. Jít přes pole, kde je na nás odevšad vidět by byla hloupost.”

“Souhlasím.” přikývne Linetta.

Vydáme se nejprve lesem a poté, když už jsme dostatečně daleko od těch chudáku pracujících na poli, tak po cestě směrem k oblým nevysokým kopcům před námi. Cestou vysílám Brigitě novou zprávu o našich zkušenostech s působením magie. Nejednou se zastavím.

“Uf to je horko. Jako v prádelně.”

“Raději zapadneme do lesa, tam bude lépe.” souhlasí Linetta.

“Kde to vlastně jsme?” rozhlížím se, “podívej, kde je slunce.”

“Přímo nad námi. Divné. To v Řecku ani v Římě nikdy není. Leda tak v Egyptě. Ale tam je suchý vzduch a ne takové šílené vlhko jako tady.”

“Nad námi.” přemýšlím, “to znamená, že je poledne. U nás by bylo také.”

“Myslíš, že je to náhoda?”

“Určitě. To nic neznamená. Když je v Řecku poledne, nemusí být jinde na Zemi také.”

“Co tím chceš říci?” diví se Linetta.

“Vysvětlím, ale neboj, nejsem tak šílené chytrá. Slyšela jsem to od své kamarádky Hudson. Když je v Řecku poledne, tak v Americe je teprve ráno. Kdežto daleko na východě už mají večer.”

“Tomu nerozumím.”

“Tak ti to vyložím stejně jako to ukázala Hudson mě. Ty, tvá hlava je slunce. A moje je Země. Nos je Řecko…”

“Hora Olymp.” přeruší mne Linetta, “pěkně vysoká.”

“Teď na něj svítí slunce přímo zepředu.” nedám se vyrušit, “protože se dívám přímo na tebe, na slunce.”

“Jasný.”

“Levé ucho je Amerika a pravé třeba Čína.”

“I to je mi jasné, pokud připustím, že Země je opravdu kulatá, jak jsi mi řekla.”

“A teď.” začnu se pomalu otáčet doprava, “slunce v Čině zapadá, u nás se chýlí k večeru.”

“V Americe budou mít poledne. Pěkné, pochopitelné. Ale jak to souvisí s polednem tady?”

Linetta se zamyslí.

“Myslíš, že kdybychom byly Číňanky, které právě černá díra sežrala, tak by nám nepřipadalo, že je čas stejný jako u nás doma v naší drahé, rodné Číně, kam už se asi nikdy nevrátíme?”

“Komediantko.” řeknu sestře, ale jsem hrdá na to jak to rychle pochopila. Já, když mi to kdysi Hudson vysvětlovala jsem byla tupější žákyně.

Zatím dojdeme až ke konci roviny a kopce, které jsou vyšší než z dálky vypadaly, se tyčí přímo před námi. V té chvíli se nám ozve Brigit, ale nic pro nás nemá, jen potvrzuje, že nás slyšela. Tak se na chvilku zastavíme a odpovím jí. Ani já nic nového nemám, tak jen popíšu jak to tady vypadá a řeknu jí k čemu se chystáme. Abychom se mohly dostat až k tomu městu a zůstat nespatřeny, bude nejlepší postupovat údolími mezi těmi kopci. Je možné, že tady slídí hlídky, ale nepřijde mi to moc pravděpodobné. Vhodné údolí objevíme brzy a i když se všelijak kroutí, míří správným směrem. Mám chuť vylézt na nějaký z těch vyšších kopců po mé levici a rozhlédnout se po okolí, ale díky stále přítomné lehké mlze bychom asi stejně moc neviděly. Takže raději pokračujeme směrem k městu.

Část údolí, do kterého jsme zavítaly je najednou značně divočejší. Místo oblých kopců jsou všude kolem nás divoké skály. U jedné se zastavím.

“Přestávka.” oznámím.

“Jsi už unavená stařenko?” zeptá se mne Linetta.

“Nech si to ty zrzavá vopice.” odseknu jí, “je čas na zkoušku tvých zbraní.”

Zatáhnu sestru k jednomu skalisku a ukáži na vršek před námi.

“Tak se předveď. Ale opatrně.”

Linetta zvedne levačku a z ní vyšlehne fialový blesk silnější než její paže. Popadnu ji za ruku a strhnu za skalisko.

“Ty kozo Lízo. Říkala jsem opatrně.”

To už k nám dolehne zahřmění jako když se řítí celá nebeská klenba.Vzápětí nám nad hlavou přeletí se zlověstným hukotem kus hory větší než skála za kterou se skrýváme. Chvilku nato se nám k nohám přikutálí další kámen. Sice menší, ale na to, aby nás rozmačkal na kaší pokud by jsme zůstaly stát nechráněné, by stačil. Rachot padajících skal ustane až za hodnou chvilku a když vystrčíme nos z úkrytu, zjistíme, že celý vrchol kopce před námi je pryč. Čerstvě rozlámaná skaliska se válejí všude, kam se podíváme.

“Linetto! Ty slepice pitomá! Co to bylo?” vztekám se, “kdyby ten balvan, co se támhle zastavil letěl o trochu níž, tak by nás smetl i s naším úkrytem a nezbyl by z nás ani ten mastný flek.”

“No jo, já…”

“Copak to neumíš ovládat?”

“Umím, tohle byla normální síla. Kdy by čekal, že to bude tak divoké, tak silné.”

“Tak znovu a jinou barvu.”

Linetta vyšle na zbytek hory červený blesk. Okamžitě je celý roztříštěný vrchol v plamenech. Pak pošle ještě jeden a znovu. Pozoruji, že jsou stále slabší.

“Tak vidíš, že to jde.” libuji si.

Sestra se na mne s pyšným pohledem otočí.

“Kdybych teď vyslala ten nejsilnější, asi bych zapálila polovinu ostrova.”

“To ti po té první ukázce věřím, tak to raději nezkoušej.”

“Víš co mne napadlo?” pokračuje sestra, “co zdejší kouzelníci? Jsou také tak silní?”

Pokrčím rameny. Jak to mám vědět. Zatím jsme viděly jen otroky a vojáky. Ti o magii určitě nevědí nic. Navíc bychom se s nimi asi těžko domlouvaly.

“Co ten tvůj známý z cizího světa, Ravanýr?”

“Ha, ha. Vždyť jsem ti říkala, že odtud asi nebyl. Ale kdyby náhodu ano, to, že hledal na zemi artefakt, který by posílil jeho moc by svědčilo o tom, že zase takový fenomén nebyl. Ty by jsi s ním asi tady, na Atlantidě, zatočila velice snadno.”

Najednou se před námi cosi pohne.Vojáci. Opatrně nakukují do údolí, teprve po chvilce, kdy jsme se my dvě dávno stačily ukrýt, sem dva z nich vejdou. Ale rychle zase vypadnou a i na dálku je vidět, jak se tváří zděšeně.

“Tak to naše představení přilákalo diváky. Sice bez ohlášení a bez platné vstupenky, ale konečně jsme viděly přátelskou lidskou tvář.” směje se Linetta.

“Tomu se nedivím. Ta rána musela být slyšet na celém ostrově. Víc mě potěšilo, jak je následky tvého kouzla vyděsily.”

“Proč?”

“Protože asi něco takového v životě neviděli. A to znamená co?”

“To neznamená nic. Třeba jejich kouzelníci používají méně okázalá kouzla. Například že tě promění v hraboše polního.”

“Měla by jsi radost, viď?” usměji se.

“Už dávno ne.” s vážnou tváří odpoví Linetta.

“Tak si to tak neber. Každý má nějakou minulost a nejen my dvě bychom na ni rády zapomněly.”

“Já nechci na nic zapomínat. Jen na to co jsem si myslela o tobě.”

Je divné, že Linettu, která není žádná pokojová květinka a její minulost je hodně divoká a pestrá, trápí zrovna tohle. Vždyť mně ve skutečnosti nic špatného neudělala a její dřívější zloba vůči mně byla jen v její mysli. Až někdy bude více času, musíme si na to téma promluvit, ale v dané chvíli to není důležité.

Musíme se teď pohybovat ještě opatrněji, ale brzy zjistíme, že vojáci po průzkumu rozbité skály vyklidili kolbiště a další cestou už je nespatříme. Zatímco sestra líčí dramaticky Brigitě nejnovější události, pokračujeme v cestě údolím. Divoký, skalnatý kus jsme nechaly za sebou a krajina je zde mírná a přátelská. Až to svádí k polevení z opatrnosti. Svahy kopců jsou pokryté místy vysokou travou, občas jsou tu hustá křoviska, jindy zase malý hájek nepříliš vysokých jehličnatých stromů, vypadajících jako stromy známé z naší Země.

Pomalu se začíná stmívat, když se blížíme k tomu městu, které jsme od lese viděly, nebo spíše jenom tušily. Teď je na místě ještě větší opatrnost. Bohužel z toho údolí toho moc nevidíme a tak se rozhodneme opatrně vydrápat na nějaký kopec. Vtom se ozve Brigita.

“To muselo být pěkné představení, co tam u vás Linetta předvedla.” směje se.

Ještě chvilku to komentuje, pak přejde na magii jako takovou.

“Ve spojení s Atlantidou jsem o magii vůbec nic nenašla nebo neslyšela. Třeba jsou místní lidé za ta léta k ní zcela imunní. A k tomu Linettinu Ravanýrovi, tak na to tu mám někoho povolanějšího.”

Dcerka zmlkne a vzápětí se ozve jiný hlas.

“Nazdar berušky moje. Tak jak se máte na tom výletě. Já jsem viděla celý svět, ale tak daleko jako jste vy jsem nebyla. A ani nevím, jak se tam za vámi podívat. Zdali pak jste mne poznaly? Jsem tu vedle vaší Brigitky, ona si mne zavolala.”

Odmlčí se.

“To je Callisto.” řeknu sestře.

“Ona je u Brigity? V Athénách, ve škole? To jsou z toho její spolužačky asi na větvi. Zvlášť, pokud se jim tam objevila přeměněná na přerostlou kachnu, jako se předvedla mně.”

“Vím, co myslíš, také se u nás tak jednou ukázala.” odpovím, ale to už Callisto pokračuje.

“Tak co by vás dvě kočičky jedny tiziánový mohlo zajímat? Jak jsem se dostala k Brigitě? To asi ne. Tak jak mi slouží zdraví? To už vůbec ne. Ale děkuji za optání, dobře. Takže něco o Ravanairovi a Atlantidě. Morrigan prý od Xeny něco slyšela. Jak přišel ze Země nezemě a chtěl se zmocnit nějakého šutru, který právě naše společné kamarádky Xena a Gábi ve své známé dobrotě srdce přenášely z nějaké opuštěné vesnice do města Larissy. To není pro vás ale důležité. Zajímavé je, že než jsme se kvůli tomu kouzelnému kameni dostali do při, byli jsme s tím kouzelníkem docela zadobře. Já mu něco málo prozradila o sobě, on ještě méně řekl mně. Ale jedno si pamatuji jistě. Přímo jsem se ho zeptala, jestli přišel z Atlantidy. On se smál a řekl mi že ne a potom dodal a to se raději podržte. že těch paralelních světů je víc. Mnoho, velmi mnoho. Ale neštěstí či bohužel, otevřít mezi nimi bránu je trochu složité. A když říkám trochu, tak myslím sakra hodně. Z toho vyplývá….” Callisto zmlkne, ale po chvíli dodá, “na to přijdete samy pusinky, jste chytré dost.”

“Callisto tu zůstane zatím se mnou.” ozve se zase Brigit, “ale jestli něco vymyslí, jak vás mami dostat zpátky si nejsem jistá. Patrně jediná možnost je tou branou opačným směrem. Končím.”

“Z toho vyplývá?” pokračuje Linetta tam kde Callisto skončila.

“Jen pokračuj pusinko, jsi chytrá dost.” usměji se na sestru.

“Že Ravanýr nebyl z Atlantidy.” oplatí mi ta pusinka.

“A ještě?”

“Už nic. Jak je to tady s magií si musíme zjistit samy.”

Zabrané do přemýšlení vyjdeme z úzkého údolí. Kousek před námi vpravo stojí o samotě další oblý vrch. A na něm zpozorujeme nějaké postavy. Mávají na nás.

“To není možné.” řeknu překvapeně, když je poznám.

“Jsou to oni a naživu.” zaraduje se Linetta, “dobře jsem si je vychovala, ani tady v cizím světe se neztratili.”

Vydáme se jim naproti a oni se rozeběhnou z kopečka k nám.

První nápor radostného a bouřlivého přivítání odnese Linetta. Na mne pak zbude jen potřesení rukou a několik vděčných úsměvů. Ne, že bych si stěžovala. Tyhle bouřlivé výbuchy citů nemusím a tak jsem je Linettě ráda přenechala. Když si vzpomenu, jak tohle kdysi nesnášela víc než já, vidím, jak se od těch časů hodně změnila. A to i když vezmu do úvahy naši situaci a to, že Titus s Ciarou jsou její nejlepší přátelé.

“Jak to, že jste se tu objevily už dnes?” zní první Titova otázka, “i když vím, že jste báječné, tohle je nad mé chápání.”

“Pročpak?” diví se na oko Linetta.

“Najít lidožrouta není jen tak, vždyť donedávna jsem o něm slyšel jen báchorky a myslel jsem si, že ve skutečnosti nic takového ani neexistuje.”

“Žádného jsme nehledaly, použily jsme toho vašeho.” objasní mu sestra.

“Ale hned druhý den. Jak jste se mohly dozvědět, co se nám stalo?”

“To víš, my s Morrigan nejsme jen tak někdo.” Linetta se usmívá, ale když vidí jak se její přátelé tváří, objasní jim, že naše zásluha nebyla tak veliká a že jsme obě na jejich statek dorazily sotva pár hodin poté, co je ta ošklivá brána pohltila.

To je pochopitelné a nic zázračného na tom není. Ale Ciaře se ještě něco nezdá.

“Že se za námi vypravila Linetta mě nepřekvapuje. Je na to dost velký cvok a navíc naše nejlepší přítelkyně. Ale proč ty Morrigan? Co je tobě do nás? Vždyť už jsi toho udělala pro nás, vlastně pro Arsinoe tolik. Tak proč kvůli nám riskuješ, že tady zůstaneš navždy?”

“Však jsem také nepřišla kvůli vám.” řeknu popravdě.

“Tak kvůli komu?” podiví se Titus, kterému to pomalu zapaluje jako vždy.

“Nechtěla jsi svoji sestřičku Linettu jít samotnou.” pochopí to Ciara.

“Správně.” přikývnu a potom se obrátím na Linettu.

“Nejdříve vyprávěj ty a potom si my zase poslechneme vás. Ale nejprve se pojďte schovat támhle do toho lesíka. My dvě jsme tu inkognito a nemusí hned o nás každý vědět.”

Linetta začne pěkně od začátku, hned poté co si uděláme v mechu a kapradí pohodlí. Vezme to od chvíle, kdy dorazila na Titův statek a zjistila, co se Ciaře a Titovi přihodilo, až do chvíle, kdy jsme naše ztracence objevily, jak se tu klidně a mírumilovně procházejí. Zmíní se také o našem spojení s Brigitou. Já ji občas doplním, jinak jen poslouchám. Své dcerce jsem jenom oznámila, že jsme ztracené objevily a že jí a Callisto budu tlumočit, až začnou vyprávět oni.

Naši přátelé pozorně poslouchají. Nejvíce je zaujmou naše zkušenosti s působením magie. Když Linetta vypráví, jak svým bleskem ustřelila vrchol celé hory a málem nás přitom připravila o život, Ciara ji přeruší.

“Tu ránu jsem slyšela. Úplně se otřásla zem. Všichni se zarazili a poslouchali. A tvářili se dost vyděšeně. Nikdo nevěděl, co to bylo, ale když se to neopakovalo, vrátili se ke své práci.”

“Co ty Tite?” ptám se.

“Já neslyšel nic.”

“Jak to?”

“Pracuji v kovárně. Tam je moc hlučno.” objasní.

Jen přikývnu a ne nic se neptám, protože teď jsou na řadě oni. Vyprávět začne Titus, ale brzy toho nechá a předá slovo Ciaře. Což je dobře, protože jeho žena je v tom výtečná. Linetta se mi už zmínila, že nikoho lepšího ještě neslyšela, a teď se přesvědčím, že ani trochu nepřeháněla. Poslouchat Ciaru je zážitek. Člověk má pocit, jak když tu byl a prožíval všechno přímo s nimi. Tita nechá jen popsat kovárnu a práci v ní, potom se zase ujme slova a řekne nám všechno, co o Atlantidě dosud zjistila. A je toho za těch pár chvil požehnaně. Snažím se pozorně poslouchat a zároveň všechny informace posílat Brigitě. Je to obtížné a tak vyčerpávající, že když Ciara konečně domluví, jsem na konci ze silami. Sednu si pod strom a zavřu oči.

“Morrigan, co je ti?” poleká se černovlasá dívka.

Linetta jí to hned vysvětlí, protože ona jediná ví co jsem právě dělala, protože i když mne neposlouchala, přeci se k ní útržky mých myšlenek občas zatoulaly.

Rychle se vzpamatuji, ale zůstanu sedět pod stromem a přemýšlím. Musím obdivovat svoji malou dcerku, protože všechno co zjistila bylo správné. Ani vlastně nevím kde se ke všem těm informacím dostala, ale pravděpodobně ve velké Athénské knihovně prolezla veškerou historickou literaturu.

Když otevřu oči, mí přátelé se seberou a sesednou se okolo mne.

“Jsi OK?” ptá se mne Linetta.

“Naprosto.”

“Co dál?”

“Ciaro?” obrátím se na Titovu ženu. Té dívky jsem si zatím moc nevšímala. Proč bych také koukala po holkách? Ale ona není snadno přehlédnutelná. Nejen proto, že je vysoká, štíhlá a moc hezká. Ona je navíc i velice vzdělaná a chytrá. To druhé mě ani Linettě snad také nechybí, ale vzdělání nemáme žádné, naší školou byly ulice a bojiště. Což není pro život v naší neklidné době k zahození, ale občas to nestačí.

“Co na to říká Brigit?” odpoví mi Ciara otázkou.

“Branou opačným směrem.” odvětím stručně.

“Tak. Ale jak v praxi? Brána se téměř jistě ovládá z paláce kněží. Ale zatím vůbec netuším jak se tam dostat. Pomocí Linettiných blesků bychom asi dokázaly celé město zničit, ale to není to, co bychom potřebovaly.” usměje se.

“A bez blesků?”

“Město je pořád plné vojáků. Teda plné je silné slovo. Lidí je tam málo, ne jako třeba v Římě, ale ve chvíli, kdybychom se pokusily vniknout do paláce, rychle by se seběhli. A to nemluvím o tom, že vůbec nevím, jak to v paláci kněží vypadá.”

“Jak je opevněn, kolik tam žije lidí, jaké používají kouzla, či jaké mají zbraně.” doplní výčet problémů Linetta.

“Kouzla.” řeknu, “co víš o kouzlech?”

“Vůbec nic.” odpoví Ciara, “nikdo tu o kouzlech nemluví. Ani o magii, dokonce ani ne ve spojení s kněžími v paláci.”

“To je divné a podezřelé.” povídá Linetta, “to se mi nelíbí.”

Otočí se ke mně.

“Ty prý víš všechno.” ušklíbne se na mne, “tak povídej.”

“Všechno ví spíše Ciara než já.” odpovím jí, “ale něco povědět mohu. Ta pro nás nejlepší varianta je, že kněží magii znali, ale už ji zapomněli, že měli velké vědomosti, ale už je nemají. A v paláci se ukrývají, aby ostatní nepřišli na to, že jsou už dávno jen darmožrouti a nevyhnali je odtamtud.”

“To je moc pěkné.” libuje si Linetta, “tak tam vtrhneme a vyprášíme jim kožichy.”

“Co ti vojáci všude okolo?” ozve se po dlouhé době zase Titus.

“Ti tam půjdou s námi a budou rabovat.” ušklíbne se Linetta, “jako to dělá lůza vždycky.”

“Drž se při zemi sousedko.” napomenu ji, “nepřišly jsme Atlantidu srovnat se zemí. Jen odtud dostat naše přátele a pokud možno i samy sebe. Počkejte.”

Zarazím ostatní pokynem ruky, když se ozve Brigitka. Neřekne toho mnoho,ale jednu myšlenku má zajímavou.

“Vylákat vojáky do lesa.” řeknu nahlas, když přerušíme spojení.

“Jak? A všechny?” diví se Titus.

“Viděly jsme ty strážce hlídající otroky na polích. Nezacházejí s nimi zrovna v rukavičkách. Asi nebudu mít ani já ani Linetta problém je….”

Ukážu rukou rychlý pohyb přes krk.

“Pokud je zabijete, vyrazí za vámi to vražedné komando, o kterém jsem mluvila.” připomene Ciara, “pokud vás hned nechytí, zabijí zatím všechny ty chudáky otroky, co tam najdou.”

“Ty vezmeme sebou.”

“A dál?”

“Vlákáme je do lesa a tam je pobijeme.”

“Ale jich je dvanáct a jsou to vycvičení zabijáci.” oponuje Titova manželka.

“O to bude větší zábava.” směje se Linetta.

Mně to tak veselé nepřipadá. Dvanáct na dvě je veliký nepoměr, pokud jsou opravdu tak dobří jak Ciara tvrdí.

“Je to sice nečestné a nesportovní.” řeknu, “ale když bude nejhůř tak je Linetta spálí svými blesky.”

“To ne.” odporuje sestra, “když bude nejhůř tak vytáhne svůj trumf Morrigan.”

Ta potvora. Dobře ví, jak opravdu nerada bych používala takhle zákeřně svoji rychlost. Ale má pravdu, že její blesky nebo moje vlastnost, ani jedno není moc košér.

“Tak je nějak zlikvidujeme.” dokončím.

Protože ani tihle vrahouni si slitování nezaslouží.To si říkám proto, abych zahnala pocit, že té prolité krve chystám nějak neurekom.

“A co myslíš, že se stane potom?” ptá se Titus, “všichni vojáci z města se vydají vás do lesa hledat? A co když ne?”

“Když ne, tak jsme nahraný a namydlený.” řekne Linetta. “ale doufejme, že jo.”

“Myslím, že mají obě pravdu.” vmísí se Ciara, “jak jsem poznala zdejší vojáky, tak to by byla ta nejhorší urážka jejich schopností, kdyby vás nedostali živé či mrtvé.”

“A zatímco nás budou hledat, my už budeme zpátky ve městě. Pustém a nehlídaném.”

Linetta se spokojeně usmívá, ale když vidí jak se tvářím přestane.

“Chceš mi říci, ty si to ale maluješ růžově křepelko?” obrátí se na mne.

“Zlatá slova.” přikývnu. “skoro nikdy nic nevyjde podle plánu. A čím je složitější, tak hůř.”

“No a co.” Linetta mávne rukou, “nevyjde první plán tak vymyslíme jiný.”

 

“My půjdeme s vámi.” řekne Titus.

“Nepůjdete.” odvětím.

Ciara vyskočí jako čertík.

“Proč? Nejsme vám dost dobří? Zdržovali bychom vás?” zlobí se.

“Asi ano.” dodá najednou docela tiše a klidně.

“Ale o to vůbec nejde. O Titovi a ani o tobě Ciaro nepochybuji, že by jste to zvládli.”

“Tak proč nemůžeme jít?” nechápe mladík.

Ale Ciara se už uklidnila a zapojila do činnosti své šedé mozkové buňky.

“Protože kdybychom se ztratili, vzbudíme zbytečně rozruch a pozdvižení.”

“A až Morrigan s Linettou pobijí to komando tak rozruch nevzbudí?” nedá se Titus.

“Jasně že ano, ale ten bude plánovaný a nás s tím nikdo nebude spojovat. A zatímco se budou naše kamarádky činit v lese, my budeme moci pokračovat v naší práci. To jest zjistit co nejvíc o Atlantidě a hlavně o paláci kněží.”

“Já toho z kovárny moc nezjistím.” zlobí se Titus.

“S tím nic nenaděláš.”ozve se Linetta, “Ciara je jediná která jim rozumí, tak to jednou přežiješ, že nemáš hlavní roli. Když jsi ještě dělával se mnou, taky ti velela holka.”

“Ale to jsi byla ty.” vyrazí mladík neobezřetně.

“Co tím chceš…” ozve se jeho žena, ale Linetta ji přeruší.

“Nech toho ty hlupáku, Ciara je v mnoha ohledech lepší než já.”

Čímž černovlasé děvče uklidní.

“Já to tak nemyslel.” snaží se Titus zachránit situaci, ale jeho žena ho ignoruje.

 

Mezitím už se skoro setmí. Les v dáli je už vidět jen jako temná černá linka na obzoru.

“Tak bychom mohly jít.” říká Linetta, “teď potmě to můžeme vzít přímo před pole, snad se tam nikdo nebude poflakovat.”

“Pojďte ještě nahoru až na samý vršek, ať se tu porozhlédnete, nikdo už vás neuvidí.” připomene Ciara.

To má sice pravdu, ale v té tmě toho moc neuvidíme ani my.

Když se vyšplháme na vrchol kopce, zjistíme, že to není s rozhledem tak zlé. Ono přes den, díky stálému mlhavému oparu nebylo vidět o nic víc. Takže vlevo pod námi rozeznáváme město, které vypadá jako nějaké čtvrť boháčů v Římě či Athénách. U hradeb je předměstí, potom vidíme i průmyslovou zónu a dál směrem k lesu už téměř na prahu viditelnosti se krčí chatrče rolníků. Ciara nám říká, jaké jsou děsně ubohé, takže není na škodu, že je v nynější tmě nespatříme.

“Jsou tam mezi poli, sady a zahradami nějaké cesty?” ptá se Linetta.

“Spoustu a některé vedou přímo k lesu.” pochopí ihned smysl otázky Ciara.

“A nepotkáme tam někoho z těch, kteří by nás zatím neměli vidět?”

“Co já vím. Noc je od toho aby se spalo a ne se někde trajdalo. My to s Titem děláme také, viď?”

Obrátí se na manžela a obdaří ho pohledem z kterého pozorný divák musí pochopit co ti dva dělají v noci než jdou opravdu spát. Proč také ne.

I Linetta to pochopí a vesele se zasměje. Moje mladší sestřička mne stále znovu překvapuje. Kdysi dávno ještě v Irsku, když se ke mně přidala, každá zmínka o sexu, neřku li o lásce v ní vyvolávala vlny antipatie a zlosti. Věděla jsem proč a věřila, že ji to jednou přejde.A jak je vidět nemýlila jsem se.

“Pojď lištičko, jdeme.” drbnu do ní, “Ať tady nenecháme chudáky Tita a Ciaru zbytečně dlouho trpět.”

Linetta se hned přidá.

“Musíte to úpění v otroctví ještě chvilku vydržet než vás tady s macechou vysvobodíme.”

Dřív než ji stačím nakopnout rozeběhne se s kopce dolů. Já ji hned nenásleduji.

“To je poděs.” usměji se, “zapomněla se zeptat jak vás najdeme pokud se náš plán zdaří. A nakonec i jestli se nezdaří.”

“Támhle ta třetí chatička od shora.” ukazuje Titus.

“Je před ní takový vysoký štíhlý strom a na střeše je tmavý flek.” dodá Ciara.

“Ten teď není vidět.” chce mít poslední slovo její manžel.

“Teď není vidět vůbec nic.” odsekne jeho žena.

“Fajn.” zasáhnu do jejich škorpení, “My to najdeme. Ale nespěchejte na nás. Nechoďte nás vyhlížet či podobně. I když všechno půjde podle plánu, tak to pár dní potrvá. Nakonec důsledky naší činnosti budete moci pozorovat i tady.” dodám s úsměvem.

Linettu dohoním v půli kopce. Vidím, jak se tváří spokojeně.

“Co je?” ptám se

“Proč?”

“Že jsi jak sluníčko v poledne. Máš radost, že jsme tvé přátele našli živé a v pořádku?”

“A tak rychle. Ty snad ne?”

“Samozřejmě. Titus je moc fajn kluk. A Ciara? Té to tady zapaluje lépe než komukoliv, koho znám. Mohla by se s ní měřit tak jedině Brigita.” dodám pyšně.

Zatím se ocitneme na rovině mezi poli a sady. Ciara měla pravdu. je tu plno cest, takže jednu dobře ušlapanou a uježděnou nejdeme i v té tmě brzy a vyrazíme po ní směrem k lesu, který tušíme někde v dálce před námi. Ona není úplná tma. Zřejmě svítí měsíc, ale přes ty věčné mraky není vidět. Sotva na to pomyslím a pohlédnu přitom vzhůru, mraky se poprvé za tu dobu, co jsme tady roztrhají a já spatřím měsíc v plné kráse. Také Linetta se zastaví.

“Podívej.” říká zbytečně protože já už se dávno dívám.

“Není to dostačující důkaz?” ptám se.

“Toho, že jsme na paralelní Zemi myslíš?”

“Ano. Měsíc je úplně stejný a také u nás, pokud jsem se dobře dívala, bude za dva, tři dny úplněk.”

“A co je nám to platný?” zeptá se sestra uštěpačně.

“Samozřejmě nic, ale je to dobrý pocit, že zase tak daleko od své dcery nejsem.”

Linetta jen přikývne a dál pokračujeme směrem k lesu. Měsíc se brzy zase schoval za mraky, ale teď už nám to nevadí, rázujeme vesele dál. Konečně se před námi objeví temný pruh lesa. Linetta se zastaví.

“Neměly bychom přespat někde tady pod jabloní, než chodit až tam. Víš co Ciara říkala o dravé zvěři v tom pralese žijící a chystající si zuby a drápy na neopatrné poutníky.”

“Souhlasím.” přikývnu.

Samozřejmě nepodezřívám Linettu z nějaké zbabělosti, ale proč zbytečně riskovat šarvátku s nějakou hladovou potvorou. Takže si najdeme pěkné místo pod skupinkou hustých keřů, z tlumoků vytáhneme každá svoji deku a za chvíli spíme spokojeně jak nemluvňata. Obě dobře víme, že kdyby nás někdo objevil, dokonce i to dravé zvíře, náš instinkt by nás včas varoval.

 

Ráno se probudíme těsně před východem slunce. Rychle se sbalíme a spěcháme do lesa, aby nás na polích nezastihli místní nevolníci, kteří jistě nastupují do roboty časně. Po kraji lesa postupujeme do míst, kde jsme viděly ty nešťastníky minulý den pracovat. A sotva tam dojdeme, objeví se na obzoru dva vozy tažené velikými zvířaty, která se až při bližším ohledání mohou prohlásit za koně. Protože takhle mohutná zvířata jsem ještě nikdy neviděla.

“To jsou obludy.” diví se Linetta, “ne, jako ti včera. Tihle jsou velcí téměř jako sloni.”

To nemohu posoudit, protože jsem slona ještě nikdy nespatřila. Zato vidím že na kozlíku obou vozů sedí ti stejní vojáci jako minule. Zastaví kousek od nás, z vozů se vyhrnou rolníci a poté co vyfasují nářadí, pokračují ve stejné činnosti, jaké se věnovali už včera. Ti dva hlídači vylezou na jeden z vozů, pohodlně se tam posadí a svým otrokům nevěnují pražádnou pozornost.

“Tak co je?” ptá se sestra, “dneska žádné práskání bičem, žádné zabíjení?”

“Po ránu asi těžko. Ti chudáci jsou trochu odpočinutí, možná i najedení a nějakou dobu budou pracovat ve slušném tempu.” vysvětlím si nahlas počínání otrokářů.

“A co budeme zatím dělat my?”

Linetta si utrhne stéblo trávy, překulí se na záda a dá si ho do úst. Přitom hledí do korun vysokých stromů.

“To je zábava.” huhlá zavřenou pusou.

Já si sednu pod nejbližší strom a podřimuji. Ani nevím kolik času uběhlo, ale asi jen chvilička, když se sestra znovu ozve. Vyplivne stéblo z úst a vyskočí a nohy.

“Na co tady vůbec čekáme? Na večer? Já se jdu na ty výtečníky podívat pěkně zblízka a ono se to nějak vystříbří.”

Sebere meč i s pouzdrem, který si předtím položila vedle sebe a znovu si ho připevní na záda.

“Jdeš se mnou?” ptá se.

“Nebo bys to zvládla sama?” odpovím otázkou.

“Jasně.”

“Jen se tolik nepodceňuj.” říkám ironicky.

“To já nikdy nedělám. Jenom sama sobě hodně důvěřuji.”

Jen přikývnu, protože jsem v tomhle úplně stejná. A občas se mi stane, že si věřím až moc. Jako když jsme bojovali s Herkulem proti Dahakovu monstru, nebo s Xenou proti nájezdníkům z východu. Nevím, jak často se Linetta díky svému sebevědomí dostala do tak nebezpečné situace. Já si vzpomínám na její souboj s Heinrichem, kde měla opravdu namále.

Sotva uděláme pár kroků, ozve se Brigit.

“Mami, Linettko, co je s vámi, jste v pořádku?”

U všech bohů, já se jí ráno zapomněla ozvat. Jak je tohle možné. To jsem matka pod psa. Hned to napravím.

”Zdravím tě Brigitko.” odpovídám, “za chvilku ti podám zprávu.”

Nic víc neříkám, protože na to teď není čas. Musím si pospíšit za Linettou. Ta už se ukázala na poli a dělníci pracující poblíž si ji všimli. Dívají se na ni s úžasem, jsou tak překvapení, že úplně přestali pracovat. A teď si jí všimli i oba strážní, kteří se doposud vesele bavili u menšího z obou vozů. Mezitím jsem ji dohonila a postavím se jí po boku. Ten z vojáků. který včera jen tak pro potěšení zabil jednoho ze svých otroků teď popoběhne směrem k nám. I on se tváří udiveně kde jsme se tu tak najednou vzaly. Pak mu dojde, že jedině jejich lapací branou a tudíž jsme nové přírůstky do řad jejich otroků. Ale na druhé straně na to nevypadáme. Dvě podivně oblečené, ryšavé holky a ještě navíc se zbraněmi. Vidíme jak váhá, neví co má dělat. ten druhý na něj něco zavolá a voják se konečně rozhoupe k akci. Udělá pár kroků směrem k nám a začne na nás řvát. Umí to pěkně, ale je mu to houby platný, protože mu stejně nerozumíme ani slovo. Konečně přestane.Teď je na řadě Linetta. I ona udělá pár kroků směrem k němu a zakřičí.

“Co na nás hulákáš obludo jedna chlupatá, nemytá.”

Když spatří jak se jejím slovům zasměji dodá směrem ke mně:

“Stejně nám nerozumí.”

To je sice pravda ale k tomu tu má lidi. Vidím, jak se jeden z mladších mužů zvedne a s mnoha úklonami se ke němu přišourá. Voják chvíli pro změnu huláká na něj a nebožák jen němě přikyvuje. Pak se vydá směrem k nám.

“Asi nějaký otrok z Řecka, který ti rozuměl.” odhadnu, “ten se asi divil, co na jeho pána křičíš.”

Už je u nás. Klaní se. Což je dost překvapující, pokud by nás považoval za perspektivní nové otrokyně.

“Prošly jste branou, lapačem?” ptá se nás a vypadá, že z nás má stejný strach, jako ze svého pána.

“Ano.” přikývnu.

“A víte kde jste?”

“Jo.”

“Všichni, kdo jsem přijdou jsou….”

Neví jak má pokračovat.

“Myslíš otroci.” napoví mu Linetta.

“Ano slečno. Bohužel i vy dvě.” dodá si odvahy, když vidí, že se mu nechystáme ublížit.

“Pán vás prosí.” zarazí se, “nařizuje, aby jste hned odhodily zbraně a poklekly.”

“Nebo co?”

“Donutí vás násilím.”

“To je zajímavé.” rozesměje se Linetta, “už jsem to slyšela tolikrát a pokaždé mne to znovu pobaví.”

To říká spíš mně, ale potom se otočí k otrokovi.

“Vyřiď svým pánům, že přesně totéž poroučíme my jim a jestli neposlechnou, tak je zabijeme.”

Muž se vrací k vojákům a je ještě vyděšenější než před chvílí. Já se postavím vedle Linetty a jsem také zvědavá, co se bude dít. Sestra se na mne podívá.

“Nikam nespěcháme, že ne?”

“Proč?”

“Že se můžeme trochu povyrazit.”

“No jo, ale pozor, zabij jenom jednoho a toho druhého nech utéci.”

“Já vím.” ušklíbne se na mne Linetta a zlomyslně dodá, “a neraď mi pořád, ještě ti není šedesát.”

Nevím, co ten otrok svému pánovi řekl. Určitě ne tak jak to od nás slyšel. Ale voják se stejně rozzuří. Ranou pěstí srazí chudáka posla k zemi a vyrazí směrem k nám. Tváří se krutě a sveřepě. A zároveň i velice sebevědomě. To mně nepřekvapí. Atlanťané se prý považují za nepřekonatelné vojáky a už dlouho neměli příležitost si svoje představy zkorigovat s vnější realitou. Tak teď tu šanci tenhle rabiát dostane. Ale pochybuji, že o svých zkušenostech bude mít kdy možnost referovat.

Linetta vytáhne levačkou meč a postaví se proti němu do střehu. Málem mě rozesměje když vidím jakou podivnou, křečovitou pozici si vybrala. Ani můj kamarád Joxer by se za ni nemusel stydět. Muž pohrdavě frkne a zaútočí na ní. Z počátku to vypadá, že ji chce jenom odzbrojit. Ani takový gauner zřejmě nechce jen tak pro nic za nic zabít tak pěknou holku, jako je má mladší sestřička. Ale brzy ho její úspěšný odpor rozběsní. Ale i potom bojuje velice dobře. To není moc fajn. Jestli takhle dovede bojovat obyčejný strážce otroků, navíc už nikoliv nejmladší, jací potom kabrňáci budou v té hordě lovců lidí.

Během souboje si všimnu i otroků všude okolo. K mému úžasu zjistím, že jejich sympatie patří víc jejich krutému pánovi než Linettě osvoboditelce. Ale už nemám čas nad tím dumat. Voják najednou rudce zaútočí na zdánlivě nechráněné místo své soupeřky. Linetta se mu vyhne, zároveň předvede úžasně rychlou otočku okolo osy a ocitne se vedle útočníka. Hbitě mu zarazí meč až po jilec do hrudi. Ve tváři muže se objeví výraz naprostého úžasu a překvapení. Ten vystřídá hrůza a poté co sestra vytrhne meč z rány padne voják mrtev k zemi.

Druhý, který dosud stál vedle vozu a klidně s přezíravým úsměvem sledoval boj, se konečně také vyděsí. Ale nevrhne se na Linettu, jak jsem se obávala, nýbrž naskočí na kozlík vozu a popožene toho slonovi podobného koně ke cvalu. Sestra nebo já bychom ho snadno zpočátku dohnaly, ale to vůbec nemáme v úmyslu. Právě útěk druhého otrokáře dobře zapadá do našeho plánu vylákat do lesa to vzpomínané zabijácké komando. Je pravda, že zatím netušíme, jak vyřídíme dvanáct skvěle vycvičených chlapů, ale my dvě s Linettou si už nějak poradíme.

Sestru vítězně ukončený boj rozveselil.

“Jen utíkej chlapče.” volá za druhým vojákem, jenž se už pomalu ztrácí v oblacích prachu, který zvedá jeho vůz, “a přiveď nám ty vaše zabijáky co nejdřív.”

“Nerada tě ruším beruško.” zarazím ji, “ale jestli chceš ještě pokračovat, pojď raději trochu stranou.”

“Proč?”

“Podívej na ty lidi okolo. Nevypadají, že by je smrt jejich trýznitele potěšila. Právě naopak.”

Linetta se rozhlédne a konečně si všimne toho, co před chvíli já. Lidé vypadají strašně vyděšeně a na nás obě pohlížejí se zlobou, přímo bych řekla nenávistí. Ale teď, když jsme vyšly z jejich kruhu, nepokoušejí se k nám znovu přiblížit.

“Co se jim stalo?” zlobí se Linetta, “to je odměna za to, že jsme je osvobodily. Ale co mne to překvapuje, vděk je vždycky nedostatkové zboží.”

“A za co by nám měli být vděční? Za to, že teď přijdou ti rabijáti a všechny je ze vzteku povraždí.”

“Hmm, to je pravda.” Linetta se otočí k mužům a ženám stojící na poli jak zmoklé slepice.

“Hej ty tam, pojď sem.” zavolá na toho chlapíka rozumějícího řecky. Muž přijde a zastaví se kousek od nás.

“Tak co je?” ptá se ho Linetta.

Muž nic.

“Nemáte radost, že jsme vás osvobodily?”

Zase ticho.

“Zapomněl jsi mluvit?” Linetta udělá krok k němu.

Muž vytřeští oči děsem.

“Nezapomněl slečno.” vykoktá.

“Tak mluv.”

Muž zas mlčí. Tak než se má sestřička rozzuří převezmu taktovku já.

“Proč jste všichni tak vyděšení. Co jsme provedly špatně?”

Muž se obrátí ke mně a hrůza v jeho očích trošku ustoupí.

“Zabily jste vojáka. Atlanťana. To lze smýt jedině krví nás všech. A také vaší.”

“To se mi líbí.” ozve se Linetta a muže zase vyděsí.

“Jen pokračuj.” říkám mužovi, “a neboj se nás, my ti neublížíme.”

“Vy jste přišly branou lapače?” ptá se mě muž.

“Ano. Včera,”

“A kde vás vyvrhla?”

“Tady v lese.”

“To není možné.”

“Jak vidíš je. Ale o tom nebudeme mluvit. Nás teď zajímá, co se stane, když jsme toho vašeho strážce odpravily?”

“Přijde komando.” říká muž a hlas se mu zase začne chvět.

“A vás všechny zavraždí?” vloží se Linetta do diskuse, “proč?”

“Proč? Na to se oni neptají. Oni zabíjejí moc rádi.”

“My taky.” ušklíbne se sestra, “tak si budeme rozumět.”

Muž se na Linettu podívá jako by jí přeskočilo.

“Vaše mladší a větší sestra je strašně nerozumná.” odváží se říci, “jim nemůže nikdo uniknout. Ani když utečete do lesa. Budou vás honit tak dlouho než vás dostanou. Jestli vás dřív nesežere dravá zvěř. Ale než začnou, tak nejdříve zabijí nás.”

“Proč vás? Vždyť jste v našem sporu nevině?”

“Jen tak ze sportu, aby se rozehřáli.” odpoví za muže Linetta.

Ten zase mlčí, ale jsem si jistá, že to moje sestra řekla zcela přesně.

“Tak pojďte s námi do lesa.” navrhnu.

“To nemá cenu. Lidé nebudou chtít.”

“Proč, vždyť tak mají jedinou naději na přežití.” divím se

“Oni vědí, že nemají žádnou naději.”

“Ani kdyby zabili nás?” zeptá se Linetta posměšně.

“Potom možná. ale to si nikdo netroufne zkusit.” přizná muž.

“I když je vás padesát a my jen dvě holky?”

“Viděli vás bojovat.”

Jejich odevzdaný přístup mě docela překvapuje. Když jde o život, zkusila bych jakoukoliv možnost, jak se zachránit.Ale tihle lidé ne. Asi jsou za ta léta otroctví na těle i na duchu zlomení. Takže se nejprve podíváme, jak je to komando zabijáků povraždí a potom se s ním pustíme do křížku? Měly bychom vymyslet něco lepšího. Ale nebude to lehké. Muž na naše naléhání osloví ostatní, ale najdou se jen tři kteří jsou ochotní nás do lesa následovat. Což nemá význam, zachraňovat jen je. Jen by nás zdržovali. Tak babo raď. Jednu šikovnou babu znám, tak jí hned zavolám. Popíšu Brigitce Linettin souboj se strážcem i následky které z toho vzešly.

Rolníci zůstanou na poli. Většinou tam, kde stáli. jen pustí nářadí z rukou a posadí se. Čekají na smrt. Jiní naopak pracují dál, jako by je pilná činnost mohla ochránit od zloby komanda zabijáků, které se co nevidět dostaví.

My dvě se posadíme na kraji lesa a díváme se na ně.

“Tak co teď?” začnu řečnickou otázkou, “počkáme co Brigit vymyslí? Nebo na něco přijdeme samy?”

“Nemusíme čekat na Brigitu.” odpoví Linetta.

“Tak povídej.”

“To je hrozně jednoduché. Až komando dorazí, tak se jim ukážeme.”

“A oni se vykašlou na ty chudáky a půjdou rovnou nám po krku? A co když přijedou na koních? V lese by nás mohli honit i na nich a to by pro nás byla nevýhoda. Já ještě nikdy proti chlapovi na elefantovi nebojovala.”

“Když přijedou na koních tak vymyslíme variantu…. kolik? Dvě? Nebo tři? Či dvacet sedm?”

“Hlavně když tě neopouští humor.” zašklebím se na sestru.

“Proč také.”

“Co tihle chudáci?”

“Vzhledem k tomu že jsme na tom para souběžném světě, tak mi na nich nějak moc nezáleží.”

Přikývnu. I já mám pořád trochu takový pocit, že tenhle svět vlastně ani neexistuje a tudíž ani lidé v něm. Ovšem kromě nás dvou a také Tita s Ciarou.

“Ale když to bude možné tak přistoupíme na plán dvacet šest a půl a nalákáme na sebe ty vrahouny dřív než z toho tady udělají krvavá jatka.” dodá sestra.

Za chvilku se ozve Brigit. Říká a ani mne to nepřekvapuje to samé co Linetta a nakonec dodá ještě něco nového.

“Když je vylákáte hodně hluboko do lesa, ani je nebude muset zabíjet. Třeba se tam ztratí.”

“Fajn.” přikývne Linetta která taky poslouchala, “jsem moc ráda, když Brigita někdy také plácne nesmysl. Obyčejně jsem z té její hrozné chytrosti dost otrávená.”

“I mně to přijde naprosto mimo.” souhlasím, “v lese bychom se ztratily mnohem snáze my dvě a i kdyby ne, jak by tohle vylákalo do lesa zbytek městské branné moci.”

Asi těžko. Tahle operace se bez zabíjení neobejde. Ti chlapi si nějaké slitování nezaslouží, tak hlavně musíme my dvě dát pozor, aby nezabili oni nás. Máme sice obě v záloze své mimořádné schopnosti, ale není radno je moc nápadně prezentovat. Zatím to vypadá, že jakékoliv použití magie zdejší lidi děsí a tak bychom se místo všeobecného útoku mohly dočkat ještě hromadnějšího útěku. Což je stav o jehož důsledcích nevíme zhola nic. Třeba by se, když už si fantazii pouštím na špacír, mohli všichni ukrýt v paláci kněží a to je přesně to co právě vůbec nepotřebujeme. Nebo by na nás vytáhli nějaké starodávné, strašlivé zbraně, které tu zanechali staří Atlanťané.

Staří Atlanťané!! Při té představě mě něco napadá. Něco tak fantastického, že ani nevím, jestli nad tím mám dál přemýšlet. Nebo se tím svěřit Linettě. Ta si ale sama všimne, že se se mnou něco děje.

“Co se stalo?” ptá se “o čem přemýšlíš?”

 

“Slyšela jsi někdy o mimozemšťanech?” zeptám se poté co se rozhlédnu a zjistím, že se ještě nějakou dobu nic nebude dít.

“O těch, co prý žijí na hvězdách? Na těch slunci podobných hořících koulích jak jsi mi vyprávěla?” podiví se Linetta, “jak by to v tom horku mohl někdo přežít?”

“Na přímo na nich.” zasměji se sestřině logice, “ale na naší Zemi podobných planetách, které obíhají okolo nich.”

“No já nevím. Slyšela jsem to sice od tebe, ty zase od své přítelkyně z budoucnosti, ale nějak se mi to nelíbí. Představa nebeské klenby s malými světýlky na ní je mi milejší. A z těch na nás žádní mimozemci nespadnou.”

“Protože se tam nevejdou, že jo?” optám se.

“No dobře, tak pokračuj, já se ti budu snažit věřit.”

“Tak poslouchej,” nadechnu se, “na nějaké zemi podobné planetě, někde tam daleko.” ukážu rukou vzhůru, “žijí bytosti podobné nám, lidem. Jenže toho umějí daleko víc než my.”

“Jak se to naučili? Od bohů?” ptá se Linetta

“Ne. V době Hudson se lidé také mnoho naučili a žádné bohy k tomu nepotřebovali.”

“Však jsem slyšela a ještě dnes mi z toho jde hlava kolem.”

To Linettě nevěřím. Když jsem ji nedávno cestou z Itálie o budoucnosti vyprávěla, hltala moje slova s velkým zájmem a vůbec nevypadala, že by ji ta vzdálená doba plná techniky děsila.

“A tihle obyvatelé jiné planety toho objevili ještě víc.” pokračuji, “dokonce jak cestovat z hvězdy na hvězdu.”

“To je takový problém?”

“Veliký. Je to hrozně daleko. Na koni bys na to potřebovala celý svůj život a to bys urazila jen malý kousíček. Nemluvě o tom, že se tam mezi hvězdami nedá dýchat.”

“A nejsou tam cesty. Tak jak by to ti tví drazí vymyšlení mimozemšťané udělali?”

“Lodí. Uzavřenou lodí, ve které by si vezli jídlo, pití i vzduch k dýchání.Ale na to se mě neptej. Vezmeme to rovnou od chvíle, kdy se na obloze objevil oheň a s strašlivý řevem přistála jejich loď na zemi. Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety když ještě neexistoval ani Řím, ani Řecko a dokonce ani Egypt a Mezopotámie.”

“A ani lidé.”

“Přestaň plácat nesmysly.” okřiknu sestru, “lidé jo, ale ještě žili v lesích a živili se lovem.”

“Zrychli to, jinak to nedopovíš dřív než se ti vrahouni objeví. A mě už to začíná zajímat.”

“To jsem ráda. Tak ti mimozemšťané se rozhodnou lidem trochu pomoci. Ale není to snadné. Lidé jsou hloupí, a utíkají před nimi, považují je za nějaké božstvo. V té chvíli tihle návštěvníci objeví paralelní svět a na něm samou vodu a jen jeden jediný ostrov. A dostanou nápad. Přestěhují sem vybrané lidi a svoje pokusy na jejich zdokonalení budou provádět tady, daleko od ostatních.”

Linetta pozorně poslouchá a když se odmlčím otočí se ke mně.

“Můžu pokračovat?”

“Zkus to.”

Jsem zvědavá jak jí to půjde.

“K přesunu sebe i těch lidí používají ti tvoji hoši bránu lapače, že jo? Jenže jak ji sem dopravili poprvé?” zasměje se, “teď se ukaž.”

“Štouralko. Přeci tou svoji lodí.”

“Do souběžného světa? To se mi nezdá.”

“Tak tohle přeskočíme.” mávnu rukou, “třeba to také šlo, ale bylo to mnohem složitější a pracnější než potom postavenou branou.”

“Co použitím magie?”

“Tu bych sem nechtěla plést. Technika a magie moc dohromady nejdou. Magii většinou používají přírodní národy, které o technice nevědí zhola nic.”

Pěkně jsem si naběhla a Linetta mi to hned vpálí.

“Například my dvě.” směje se.

“Čekala jsem, že tohle řekneš. My dvě jsme ta pověstná výjimka co potvrzuje pravidlo.”

“S tím souhlasím. Tak pokračuji v teorii, kterou jsem si právě přivlastnila a jednou o ní budou v dějepise mluvit, jako o Linettině.” sestra se na mne podívá, jako by čekala že začnu běsnit, ale já nic neříkám, tak pokračuje, “ nastěhovali sem branou ty nejchytřejší lidi co na našem světě širém vůbec našli a tady je začali učit dalším novým věcem. Jak stavět velké lodě, pevné domy, jak si vykovat odolné meče a štíty.”

“Jak pěstovat obilí, ovoce a zeleninu, jak si ochočit dobytek, psy a kočky.” dodám k Linettině teorii.

“Psa ani kočku jsem tu ještě neviděla a nenamáhej se, já se o svůj objev nenechám připravit.”

“To bych se neodvážila.” odseknu jí.

“Ani bych ti to neradila.” Linetta se najednou začne smát, “ještě že nás neslyší Brigita, určitě by se bála, že si vjedeme do vlasů.”

“Co není může být. Ale pro jistotu budu zase pokračovat já. Lidé se toho hodně naučili a když potom ti návštěvníci se svojí lodí odletěli, žili si tady spokojeně a šťastně.”

“Až do smrti.”

“Správně. A po nich nastoupily jejich děti a vnoučata a tak dále, jak už to bývá. Všeho bylo dostatek, všechno fungovalo a tak ani necítili potřebu si všechny vědomosti předávat z otce na syna a z matky na dceru.”

“A tak stále víc věcí zapomínali.” naváže sestra, “navíc se jim nechtělo moc pracovat a zvláště ne na polích. Ale od toho tu měli bránu.”

“Počkej chvilku.” zarazím ji, “nejprve bránu používali k návštěvám na rodné zemi. Ale stále méně. Děti narozené tady už tam nic netáhlo, tady se měly o mnoho lépe. A tak postupně kontakty ustaly.”

“U nás se Atlantida přesunula do oblasti bájí a nikdo už nevěděl, že skutečně někde existuje. A zatím tady?” Linetta zase nechá pokračovat mne.

“Místním lidem začali chybět ruce ochotné k práci. A někoho napadlo k tomu je získat použít bránu lapače, která tady zahálela, ale stále fungovala.”

“Proč ji tu ti cizinci nechali?”

“Třeba byla moc velká a těžká. Možná chtěli lidem pomoci, kdyby se rozhodli vrátit zpátky na zem. A nebo…”

“Ji použijí, až se sem po letech zase podívají, jak jejich pokus na lidech pokračuje.” skočí mi do řeči sestra, “tohle tady se jim nebude líbit.”

“A jsme u konce. Tak co tomu říkáš?” obrátím se vyčkávavě na Linettu.

“Pěkné, pokud připustím loď, která přilétla z hvězd. Ale mám dva dotazy. Jak s tím souvisí magie a jak bozi u nás na Zemi?”

Přesně toho jsem se obávala, protože mne to v duchu také napadlo.

“Řekla bych, že nijak.”

“To jsi s tím rychle hotová.”

“Tak se ukaž ty.”

“Co já? To je tvoje teorie.” šklebí se Linetta.

“Najednou. A co ten pokus o odcizení před chvílí?” divím se.

“Já nevěděla, že je tak nedokonalá. Takže kde se vzali bohové a magie s nimi související? Vždyť mezi ně patříme i my dvě, teda skoro, a hlavně Brigita. A nebo Callisto. Ta se stala bohem po pozření ambrosie. O té není v tvé teorii zmínka.”

“Tak přestaň, já vím. A proto opakuji, bohové s mimozemšťany nijak nesouvisí. A jejich objevení ani případné zmizení není součástí mé teorie.”

“Výborně, takže můžu klidně Linettinu teorii vydat písemně. Au.” Linetta uskočí, když se po ní oženu, ale hned zpozorní,”podívej už nám to začíná.”

A ukáže rukou na obzor, kde se objevil a rychle roste oblak prachu.

Když přijedou blíže ukáže se, že se jedná o dva vozy. Na každém sedí pět mužů plus jeden na kozlíku. Dohromady dvanáct, jak si lehko spočítáme.

“Jsou tady.” řeknu, “a ne na koních.”

Linetta jen přikývne a obě se ukryjeme za stromy na samém okraji lesa a pozorně sledujeme nastávající události. Oba povozy zastaví kousek od nás a zabijácké komando seskáče na zem. Poprvé jim vidíme do tváře. Jsou to muži mladí i starší, ale všichni vysoké, sportovní postavy, samý sval a šlacha, bez jediného kousku tuku navíc. Už od pohledu vypadají výkonně a nebezpečně. A když se jim člověk podívá do obličeje, tak spatří jen krutost a bezcitnost.

“Vypadají přesně jak jsem čekala.” říká sestra.

Zaslechnu z jejího hlasu spokojenost i vzrušení současně. Protože takhle od prvního pohledu nelítostného a nebezpečného nepřítele jen tak neuvidíš.

Žádná procházka to nebude.” odpovím. Chtěla bych se ještě zmínit něco o rozvážnosti a opatrnosti, ale vím, že by to Linetta nerada slyšela a navíc jí věřím, že opatrná být dovede.

Muži si připravují zbraně a další věci do akce v lese. Žádné helmice, nijaké pancíře, či štíty. S tím by se při delším pronásledování v lesních houštinách jen zbytečně tahali. Dokonce nemají ani luky, což mě potěší. Jen dýky a krátké meče u pasu a tlumok s jídlem a spacími potřebami na zádech.

“Jsou to profesionální lovci.” říkám.

“Lidí.” dodá sestra, “tentokrát se ale z lovců stanou sami štvanou zvěří, jen to ještě nevědí.”

Ušklíbne se.

“Hmm. Jen aby.”

“Trošku sebedůvěry mami. Od čeho tu jsem s tebou já.”

“Neboj Linettko já strach nemám. Ale ráda, žes tu se mnou jsem.”

Muži zatím volají otroky k sobě. Ti jdou zcela poslušně jako ovce na porážku. Staví se do řady smířeni s osudem. Velitel vojáků si jednoho volá a vyslýchá ho. Sice je oba slyšíme, ale nerozumíme jim. Nicméně je jasné na co se asi ptá. Muž se snaží odpovídat co nejpokorněji a zároveň pána i uspokojit, ale je to marná práce. Tihle vrahouni zabíjejí moc rádi, a nenechají si ujít ani takovouhle příležitost. Pobít nebránící se otroky je dle mého mínění naprostá ubohost, ale to jim zřejmě nevadí.

Proto také když se velitel vojáků dozví co potřebuje, vytáhne meč a jedinou ranou setne nebožákovi hlavu. Teď bych čekala, že se ostatní alespoň pokusí prchnout, ale zůstanou stát a čekají, až je vojáci, kteří se se spokojenými výkřiky chápou zbraní povraždí.

“Na to se nebudu koukat.” řekne Linetta a zvedne se. Vzápětí vyběhne z lesa a ohlíží se s vyděšenými výkřiky za sebe jako by ji honilo nějaké děsivé zvíře. Potom spatří vojáky a vykřikne ještě hlasitěji. Prudce se otočí a prchá, byť trochu jiným směrem zpátky do lesa. Rozběhnu se za ní, sotva si ověřím, že její vystoupení zabralo. Vrahouni nechali nebránící se oběti být a s řevem se rozeběhli za mojí sestrou. Nemohli se mýlit. Její dlouhé rusé vlasy na slunci zazářily, jako by jí někdo zapálil hlavu a ten zavražděný nebožák se jistě o barvě našich vlasů nezapomněl zmínit.

Doběhnu Linettu kousek odtud, když zpomalí, aby se svým pronásledovatelům náhodou neztratila.

“Pěkné divadlo.” pochválím ji, “kdybych tě neznala, tak bych si myslela, že jsi docela zbabělá osůbka.”

“Ty jsi neviděla to zvíře, co mne honilo?”

“Ne.”

“Já také ne, ale vypadalo to věrohodně, viď?”

“Naprosto. Ale poběž než nás obklíčí hned tady.”

Protože ti muži se hodně přiblížili a začali vytvářet rojnici. Ale my se tak rychle chytit nenecháme a rozeběhneme se do nitra lesa. A všech dvanáct vrahounů za námi. Všimla jsem si, jak se tváří trochu udiveně, ale hlavně nadšeně. Ono honit dvě mladé ženské je něco jiného než staré, unavené, sotva se ploužící otroky. Jistě si to budou chtít vychutnat. Jen tak krátce mi bleskne hlavou, co by se dělo, kdyby nás chytili. Co by s námi asi dělali než by nás zabili. Raději se nepouštět do podrobností. Stejně, i kdyby nás chytili, by se dělo něco úplně jiného a oni by na to určitě rádi nevzpomínali.

Brzy zjistíme, že touha nás dvě holky polapit je silnější než si užívat dlouhé a zajímavé pronásledování. Protože muži nasadí vysoké tempo a jsou si jisti, že nás dohoní co nejrychleji. V tom se trošičku mýlí. Běh na rychlost i na vytrvalost jsou naše silné disciplíny a já pokud si dobře vzpomínám jsem před časem uštvala i samotného Herkula. Takže pelášíme jako o závod a postupně se ryk pronásledovatelů ozývá ze stále větší vzdálenosti. Jen jeden muž nám stačí. Musí být opravdu skvělý běžec, protože mu nejsme schopny utéci ani o krok. Linetta se za ním několikrát ohlédne.

“Ten chlap mě štve.” zasyčí, “hrozně mě štve.”

“Co s ním uděláš?”

“Stane se obětí mých nejnižších pudů.”

“Chceš ho polechtat pod bradičkou?” ptám se posměšně.

Ale vím, že ne.

“Tady.” vykřiknu, když přeběhneme malou mýtinu zarostlou křovím. Za prvním velkým stromem se obě schováme. A pak se na něj vrhneme. Dvě na jednoho, zdá se vám to nefér? A honit ve dvanácti dvě ženské je v pořádku? Není, tak vo co jde.

Udeřím po útočníkovi mečem, ale ten je tak dobře vycvičený, že i takhle překvapivě vedené ráně se dokáže vyhnout. A hned se svoji zbraní ožene po mně. Ale to už se z druhé strany objeví Linetta. Odrazit její útok už nemůže dokázat. Sestřin meč mu zajede hluboko mezi žebra. Muž vytřeští oči a jen slabě zaúpí. Potom, sotva Linetta vytrhne svoji zbraň z rány padne mrtev na zem.

“A je jich o jednoho méně.” usměje se zatímco si utírá o jeho plášť svůj meč.

“Viděla jsi jak odrazil můj útok ze zálohy?” ptám se.

“Asi ho čekal.”

“Asi ano, ale stejně to byl slušný výkon. A je jich pořád ještě jedenáct.”

“Už jenom.”

“Úhel pohledu.” mrknu na Linettu. Pak se podívám dozadu. Ostatní se blíží.

“Raději mizíme.”

Sestra přikývne a obě opustíme místo prvního střetnutí. Ale neběžíme daleko, jsme zvědavé, jak budou ostatní reagovat, až naleznou mrtvolu svého druha. Myslím, že se jim dlouho, možná ještě nikdy nestalo, aby některý z nich zahynul.

Reakce se dočkáme brzy a příliš nás nepřekvapí. Nejprve rozzuřený řev, potom porada a pokračování v pronásledování. Ale už ne jak koho z nich napadne, ale pěkně pohromadě. Zřejmě jsme na ně udělaly dojem.

“Tak už nás kousek asi nezopakujeme.” říkám po půlhodině běhu a popobíhání, když se na chvíli zastavíme. Kdybychom v téhle chvíli přidaly na tempu, asi bychom se pronásledovatelům ztratily. Ale jak nám říkala Ciara, oni jsou dobří stopaři a tak bychom je měly za zády i nadále.

“Když ne prvního, tak toho posledního.” odpoví Linetta. “necháme je přeběhnout a uvidíme. Plán číslo dvacet devět.”

Musíme to udělat šikovně. Ještě chvíli běžet a potom se kousek vedle našich stop vrátit nazpět. A ukrýt se v houští.

“Po akci prcháme tímhle směrem.” ukážu sestře.

“Moc mě nebaví pořád utíkat.” odpoví, “na to nejsem zvyklá.”

“My neutíkáme. My je ženeme za sebou.”

“To je veliký rozdíl.” zasměje se, “vlastně žádný, ale lépe to zní.”

Už jsou tady. Nejprve jich projde osm. Za chvilku tří a kousek za nimi další dva. Naše kořist.

“Ksakru, jak to že jich je tolik.” diví se tiše Linetta, “že by byli příbuzní s tou vaší Řeckou potvorou?”

Nestačím už odpovědět protože se na oba opozdilce vrhneme. Jestli bylo trochu nefér naše první střetnutí, tak útok zezadu je už úplně nesportovní. Ti muži jsou však úžasně dobří a stačí zareagovat. Kdyby místo nás byl běžný útočník, asi by jeho váhavý atak lehce odrazili a hned by přešli do protiútoku. Ale my dvě neútočíme váhavě. Když se muži otočili měli už oba naše meče hluboko v boku. Prudkým pohybem nás odhodili od sebe, zároveň si naše zbraně vytrhli z těla.Ale to už bylo pro ně pozdě. Jeden z nich chabě vykřikl, ten druhý nevydal ani hlásku a oba padli mrtví k zemi. Přesto ti tři kousek před nimi něco zaslechli a otočili se. Začali řvát jako na lesy, když nás tam viděli stát s meči zborcenými krví jejich druhů. Linetta zvedla pravačku a počastovala je urážlivým gestem, které má zřejmě stejný význam u nás na zemi jako na Atlantidě, protože chlapi se k nám okamžitě rozeběhli nedbaje na to, že hlavní voj, je ještě kus před námi. Mohly bychom si to s nimi rozdat, ale raději volíme taktický ústup. Ti tři, když viděli, že prcháme, začali křičet ještě víc, ale zastavili se, aby počkali na ostatní. To byl poslední signál k tomu, abychom vyklidily pole. Za chvilku zpomalíme.

“Jak to, že jich bylo tolik?” opakuje Linetta.

“Dva z těch vepředu byli v zeleném.” vzpomenu si.

“Myslíš malí myslivečkové? Lovci? Že by je ti zabijáci vzali do party? To z nás musejí mít pěkný vítr.”

“Pokud zde žije opravdu nebezpečná dravá zvěř, musí být i lovci na úrovni. A navíc asi také dobří stopaři.” dodám.

“Takže zase jedenáct.” počítá otráveně Linetta, “jak se tomuhle zvláštnímu stroji říká?

“Myslíš hydru?”

“Ne hydru. Stroj co vyrábí něco z ničeho a stále běží.”

“Perpetum mobile?”

“Ano. To je ono. Jednoho zabiješ, dva se přidají. A jestli je les plný lovců, tak teď se přidají čtyři. To mne nebude dlouho bavit.”

S těmi slovy Linetta zvedne ukazováček a dřív než stačím cokoliv říci, vyšlehne ji z něho blesk. Vlastně takový velice mini blesk. Zasáhne květ žluté květiny asi dva metry vysoké a s tichým výbuchem ho odstřelí.

“No tohle?” divím se

“Jsem dobrá, viď? Jak jsem se to naučila ovládat.” chlubí se sestra.

Na to není třeba nic dodat, jen uznale pokývnu hlavou.

Malou chvilku oddechu, než se pronásledovatelé znovu zavěsí na naší stopu, využiji ke spojení s Brigitou. Seznámím ji s posledním vývojem událostí. Linetta samozřejmě také poslouchá a když ukončím spojení zasměje se.

“Líbí se mi jak sestřičku šetříš. V tvém podání vše vypadá jako docela nevinná a zábavná hra.”

“Nemusí vědět všechno, nechci ji děsit.”

“Brigitu jsem nikdy vyděšenou neviděla. A krom toho naše situace je docela bezproblémová.”

“Ty jsi úžasná optimistka.” odvětím.

Ale víc už nestačím, protože se pronásledovatelé opět objeví. Vypadají hodně rozzuřeně, ale také trochu nejistě. Mít mrtvé na své straně asi nejsou zvyklí a tak se hodně z jejich dřívější zpovykanosti vytratilo. Drží se všichni pohromadě a zbraně mají v pohotovosti.

“To už na další útok ze zálohy nevypadá.” podotknu, když se znovu dáváme na ústup.

A mám pravdu. Pokud Linettu stálé utíkání nebavilo předtím, tak ji to jistě nezačalo těšit ani teď, ale nic jiného nám nezbývá. Celý zbytek dopoledne a i dlouho po poledni se moc nového neděje. V lese se udělalo jen trochu víc světla a dosud příjemně chladný vzduch se stále víc tetelil horkem. Ale naštěstí tu nežije skoro žádný obtížný hmyz, který by se na nás vrhal, jako by se to dělo u nás doma. Ustupujeme stále hlouběji do lesa a najednou, už dost k večeru, se dosud rovný terén rychle změnil. Přímo před námi se tyčí vysoký strmý kopec. Není sice porostlý těmi obrovitými stromy, ale i tak je hustě zalesněný.

“Co to je? Konec cesty?” diví se Linetta.

“Kraj ostrova. Víš co říkala Ciara? Že je celá Atlantida ohraničená těmito kopci.” ukážu před sebe.

“Tak, kam se vrtneme? Nahoru, nebo stranou?”

Teď babo raď. Lesem se už protloukáme celý den. V kopcích by to mohlo být jiné. Ale zase bychom mohly být snáze na některém z těch vršků obklíčeny, jelikož to zde oni znají lépe než my.

“Nahoru je to o ústa.” říkám.

“Nechce se ti drápat do kopce?” ptá se sestra posměšně.

“To také.” přiznám, “a je to moc nebezpečné.”

“Hlavně, že v lese to je bezpečnější.”

Linetta však rychle pochopí moje obavy a tak zahneme podél kopců a po chvilce zatočíme ještě jednou a znovu zmizíme mezi obrovitými stromy. Ale brzy narazíme na novinku. Potok tekoucí do vnitrozemí. Což je s podivem, že ve zdejším, enormně vlhkém prostředí jsme vodních ploch neviděly více. Skloním se k němu a ochutnám vodu. Je studená a dobrá. Pochybuji, že by ji někdo chtěl, či dokonce stačil kvůli nám otrávit a tak se obě do sytosti napijeme a ještě si obnovíme i zásoby v našich nádobách. Pokračujeme podél potoka a ráz okolí se nenápadně ale stále mění. Země je čím dál vlhčí a najednou se před námi uprostřed lesa objeví jezero. Obrovské stromy sahají až ke břehu, ale přesto konečně spatříme denní světlo a zjistíme i když slunce skrz mraky jen prosvítá, že den se kloní k večeru. Jezero není moc veliké a tak ho za chvilku obejdeme a tam na druhé straně se pohodlně usadíme a trochu posvačíme. Čekáme, až se pronásledovatelé objeví. Což se za nějakou chvilku stane. Ale jejich chování nás překvapí. Mezi muži z komanda a oběma lovci v zeleném oblečení vznikl prudký spor. Neslyšíme je a i kdyby ano, stejně bychom jim nerozuměly, ale vypadá to podle gest, že lovcům se na jezeře něco nelíbí a nechtějí v cestě pokračovat. Sleduji jejich hádku a zároveň referuji své dcerce o novinkách, kterých ovšem moc není. Spor končí překvapivě. Oba lovci se seberou a vracejí se po svých stopách nazpátek. Zbylí muži se podezřívavě rozhlížejí, jako by čekali nějaký útok.

“Co se děje?” ptá se Linetta, která dění na protějším břehu sledovala pozorněji než já.

“Hmm?” otočím se k ní.

“Vypadá to, jako by se něčeho báli. Něčeho tady v jezeře? Nějaké příšery? Asi bychom se měly bát také.”

Pozorně se na hladinu zadívám, ale ta vypadá klidná a mírumilovná.

“Nějak se mi to nezdá.” říkám, “jezero je moc malé na to, aby tam mohla žít nějaká obluda.”

Linetta, která dál pozoruje muže naproti se najednou ke mně otočí.

“Máš pravdu. Na jezero oni kašlou. Bojí se něčeho v lese. A les je dost veliký i na pořádnou příšeru.” dodá.

“Žádné příšery nejsou.” odmítám její obavy.

“Na zemi možná, ale ani to nevíme jistě. Ale tady jsme na Atlantidě. A podívej, jak je tady všechno veliké.”

“Máš pravdu, ale celkově je ten ostrov malý. Sem se žádný pořádný netvor nevejde. A co by tady asi žral. Nic k snědku, pokud nepočítám nás dvě, jsem ještě neviděla.”

“Neviděla? To se blbě koukáš. Co ty stopy kopyt? Nějaká jelení zvěř tu určitě žije.”

Přikývnu. Linetta má pravdu. Stop zvěře jsme během útěku viděly docela dost. Podle otisků to byli buď jeleni nebo podobní kopytníci, ale já jim nevěnovala žádnou pozornost, protože jsme nebyly na lovu a pokud ano tak lovili jiní nás.

“Ale stopu žádného dravce, natož netvora jsme neviděly.” podotknu.

“Zatím. Však také tamhle ti byli dosud klidní. Ale už nejsou. To je na pováženou.”

“Souhlasím.” přikývnu, “musíme dávat pozor na dravce za námi i před námi.A kdyby se nějací noví objevili, tak neváhej použít blesku. Ti místní to nikde nevyžvaní.”

Linetta se zachichotá jak malá holčička.

“To je vtipné, ale nesportovní.” sáhne levačkou na záda a vytáhne meč, “tohle by mělo stačit.”

Vypadá to, že teď, za postupujícího soumraku už pronásledovatelé, oslabení o dva lovce, nechtějí dál pokračovat. Rozbíjejí na břehu jezera tábor, což svědčí o tom, že z vody se opravdu žádného nebezpečí neobávají.

Tak my uděláme totéž. Máme odsud na své nepřátele dobrý výhled a dokud se úplně nesetmí, tak nás nemůžou překvapit. A až bude tma jako v hrnci, tak už vůbec ne, protože pochybuji, že by po nás pátrali se svítilnami v rukou.

“Jdu spát.” říká Linetta a chystá si pelíšek, “o půlnoci tě vystřídám. A k ránu až budou nejvíce rozespalí na ně zaútočíme.”

“Hlavně aby nás někdo nepředešel.” připomenu, “nějaká příšera, či dokonce ještě něco horšího.”

“Začínáš být hysterická.” podotkne sestra ospalým hlasem.

“Zato ty jsi náramně klidná.” odseknu ji, ale Linetta už spí. Tohle umíme obě. Okamžitě usnout, když je to možné a bezpečné. Což teď úplně není, ale Linetta ví, že na mne se může spolehnout. A také na to, že kdyby se něco dělo, bude okamžitě zcela fit.

Zavolám Brigitě a seznámím ji s naší teorií o obcházející příšeře. Dcerka se za nějakou chvíli ozve a její hlas zní poněkud vystrašeně.

“O obludách se v historii Atlantidy nic nepíše.” oznamuje mi, “ale o dravcích ano. Jsou velcí silní a strašně rychlí.”

“A co jsou zač?” ptám se sama sebe protože vím, že mě dcerka tak rychle nemůže slyšet.Ale ona ještě neskončila.

“Nějaké kočky, kočičky, koťátka. A jsou velké jako…..” odmlčí se, “no hodně. A jsou černé jako noc. A….” znovu zmlkne, “útočí v noci. Mami, Linettko, buďte prosím vás strašně opatrné.”

Víc toho Brigita o těch šelmách neví. Tak ji poděkuji a ukončím spojení.

“Jsou velké jako…” jako co. Kůň? Nebo dokonce slon? To asi ne. Potom by těžko byly navíc rychlé. Bude stačit, když budou veliké jako tygr z Indie. Možná žijí jen tady v okolí toho jezera? A kolik jich bude? Páreček, nebo celá smečka? Co vím, tak kočky neútočí jako třeba vlci ve smečkách. Ale to je na zemi, kdoví jak je to tady. Takže hlavně oči a ještě víc uši na stopkách. Nevěřím, že ty případné kočky zaútočí když je úplná tma. To by bylo i pro ně nepraktické. Takže k ránu. Bud k ránu, nebo vůbec, protože první polovinu noci se neozve ani lupnutí. Vzbudím Linettu a se vším ji seznámím.

“Sotva spatříš první známky světla, tak mne vzbuď také.” kladu jí na srdce.

Sestra jen přikývne.Ani jí v daná situaci není moc do smíchu.

Usnu docela klidně. Jsou na světě tři lidé v jejich přítomnosti bych i v tak nebezpečné situaci klidně spala. Kromě Linetty, je to ještě má dcera a můj přítel. Ale ti jsou teď hodně daleko a není vůbec jisté, jestli je ještě někdy spatřím.

Když otevřu oči vidím, že už se začíná rozednívat.

“Pomalu a tiše.” říká Linetta, “jsou tady.”

“Kdo?” ptám se, zatímco se obouvám, a s pouzdra po svém boku vytahuji meč, “ty kočičky?”

“Brigita měla pravdu.” šeptá má společnice, “jsou velké a černé.”

“A?”

“Dvě.” dopoví.

Kolem levačky si omotám svoji přikrývku takže vypadám jak torero se svojí muletou. Beze spěchu se rozhlížím po okolí. Ty dravce spatřím jen jako tmavé stíny na ne o moc světlejší zemi. Pomalu se k nám přibližují. Nevím, jestli se řídí čichem či zrakem. V druhém případě by si mohly všimnout, že jejich kořist, tj. my dvě, je varována a v pohotovosti.

Linetta když vidí, co jsem si udělala za kryt s přikrývky, schová dýku a řídí se mým příkladem. Jen její gard je pochopitelně, jak by člověk u levandy čekal, obrácený.

“Tak pojďte potvory černý.” šeptá, “jsme na vás připravené.”

Ty kočky zřejmě rozumějí řecky protože jako na povel vyrazí do útoku. Jsou rychlé, ale není to zase taková sláva, z jejich mohutných těl více čiší obrovská síla než dynamika.

Stojím těsně před jedním z těch lesních velikánů, když dravec přiběhne a zběžným pohledem usoudí, že mne tam má pěkně připravenou. Tak se na mne dlouhým, rychlým skokem vrhne. Jen kousek uskočím stranou a nabídnu útočníkovi místo své maličkosti kmen toho stromu. Jestli se to šelmě zamlouvá nemůžu posoudit. Nic neříká ale stejně nemá na vybranou. Zpozoruje nebezpečí včas, natáhne před sebe přední tlapy, ale její rychlost je příliš veliká a její hmotnost jakbysmet. Je to rána, jako když narazí beranidlo do městské brány. Černý dravec vydá temný chraplavý zvuk a sveze se podél stromu na zem. Ale z omráčení by se určitě rychle probral. Nedám mu však příležitost. Seknu po něm mečem a rozpářu mu bok od krku až ke slabinám. Krutá bolest šelmu donutí k hlasitému zaječení a prudce se po mně ožene tlapou. Je však dezorientovaná a zaútočí úplně mimo. Já však ne a dalším úderem jí protnu hrdlo. Přesto se ještě pokusí po mně skočit, ale v půli pohybu jí dojdou síly a klesne k zemi. Chvilku bije tlapami okolo sebe a nakonec v kaluži vlastní krve zcepení.

Přestanu si ji všímat a pospíchám Linettě na pomoc. Ale pozdě. Sestra právě vytahuje svůj meč z hrudi druhého netvora. Spatřím její deku, kterou si chránila pravici ležet opodál rozervanou na cáry a i na její ruce vidím hluboký krvácející šrám.

“Mrcha jedna.” říká, “podívej co mi udělala.”

Ale místo na zranění ukazuje na svoji zničenou pokrývku.

“A co je tohle?” ukáži na paži z které jí crčí krev proudem.

“To nic není, od čeho mám tebe.” nejeví o svou ruku zájem.

“A kdybych tu nebyla?”

“Tak bych tady bídně vykrvácela.” odsekne a nastaví mi paži, “dělej co umíš, ať tu nevykrvácím i s tebou.”

Natáhnu ruku a začnu s léčbou. Znovu si ověřím, jak tady na Atlantidě naše kouzla fungují precizně a dokonale. Doma bych se musela co nejvíc soustředit, tady se sestřina ruka spraví rychle a bez následků za pár vteřin.

“To je úžasné.” říkám okouzlena vlastním výkonem, “tady bych snad dokázala vyléčit i useknutou hlavu.”

Linetta se ušklíbne.

“Jistě chápeš, že zrovna tohle bych na sobě testovat nechtěla.”

Nestačím ji odpovědět, protože na druhém břehu jezírka se ozve řev. Útočících šelem i napadených mužů. Pravděpodobně se stejně jako my nenechali překvapit ve spánku, ale podle hluku to vypadá, že černých, velikých koček je o hodně víc.

“Jdeme jim na pomoc.” křiknu na sestru.

“Proč?” diví se

“Nesmíme je nechat všechny pobít.” třeba je to zbytečná obava, ale podle řevu z druhého břehu spíše nikoliv. “to by byla veškerá naše snaha k ničemu.”

Ale to už říkám v běhu.

Jezero není moc veliké a tak jsme naproti za malý okamžik. Přesto pohled který se nám naskytne by byl pro slabší povahy děsivý. Na zemi tu v krvi leží (a mráz po těle hrůzou běží) čtyři lidská těla a dvě mrtvé šelmy. Další dvě drží v šachu zbývající tři muže u jednoho velkého stromu a ještě dvě další přímo před námi na tělech zabitých hodují. Nebo se k tomu chystají.

“Nejprve tyhle.” řeknu Linettě a vytáhnu meč i dýku, “dříve než si nás všimnou.”

Několika kroky se ocitnu po boku dravce snažícího se velkými špičáky servat z mrtvoly oděv.

Zpozoruje mne a začne se ke mně otáčet. Zdvihnu meč nad hlavu a zastavím čas. Šelma strne jako by byla z kamene a já vedu úder po jejím krku od shora dolů. Sotva pohnu mečem mám znovu pocit jako když ho musím protahovat řídkým blátem, ale přesto klesne dolů a narazí na dravcův krk. Jeho pohyb se vůbec nezpomalí a kdybych nepřestala, zarazila bych ho hluboko do země. Okamžitě zase vrátím čas na místo, takže pro mne uplynula sotva vteřina. Pro ostatní to musel být tak kratičký zlomek, že to nikdo nemohl postřehnout. Jen ten dravec, kterému jsem v tom neskutečně krátkém okamžiku stačila useknout hlavu.

Vůbec nezařve, vždyť ani nemá čím. Jen se svalí z mužovy mrtvoly dolů a škube sebou v posledních křečích. Znovu, stejně jako před chvilkou se mrknu, jak se daří Linettě. Vypadá to, že se úplně zbláznila. Skočí s mečem i dýkou v rukou černému dravci přímo na hřbet. Hned po dopadu se sehne a zarazí obě zbraně netvorovi do hrudi. Ten překvapený náhlým útokem se začne zdvihat čehož Linetta využije ke skoku nazpátek. Udělá salto pozadu, přitom nejen že dravce přirazí silou odrazu k zemi ale zároveň vytáhne obě své zbraně z jeho těla. Netvor, smrtelně zraněný, už nemá sílu na svou přemožitelku zaútočit. Jen zachroptí a válí se po zemi ve smrtelném zápase.

Zbývající dvě šelmy se právě rozhodly zaútočit, když je řev jejich kolegyně zarazí. Otočí se a dívají se na nás i na své mrtvé druhy. Jedna temně zahučí, druhá vydá podivně kloktavý zvuk, jako když se dusí. A pak téměř na povel vyrazí rychlým úprkem do temnoty lesa.

“Ty už se nevrátí.” říká sestra zatímco si čistí své zbraně, “viděla jsi můj kousek?”

“Jistě, mohla by ses z fleku živit jako artistka.”

Poté se věnujeme zbývajícím mužům. Je na ně žalostný pohled. Jeden z nich má strašlivě rozervanou paži a hlubokou ránu na boku. Ztrácí mnoho krve a jeho šance na přežití tady uprostřed lesa je téměř nulová. Jistě já bych ho mohla snadno a rychle vyléčit, ale proč bych to dělala. Je to nepřítel a navíc bych musela prozradit své tajemství zrovna těm, kteří to vědět nesmí. I ti druzí dva jsou od černých dravců poranění, ale jenom lehce. Ti se jistě dokáží vrátit domů. Při pohledu na ně mě napadá, že nám šelmy usnadnily práci, ale na druhé straně si nejsem vůbec jistá, jestli naše předpoklady o tom, že teď bude následovat všeobecný výpad z města do lesa, jsou správné. Říkám to Linettě.

“Tak je na řadě plán třicet jedna?” ptá se.

“Který to je?”

“Ještě nevím.” ušklíbne se. “tak je musíme nějak znovu nabudit proti nám.”

A ukazuje na tu trojici, vlastně už jen dvojici, protože ten těžce raněný právě vydechl naposledy. Ti dva zbývající vypadají teď spíš jako když se vracejí z třicetileté války kterou ještě navíc na celé čáře prohráli, než jako úspěšní lovci lidí.

Když se k nim Linetta přiblíží pokoušejí se proti ní pozdvihnout své zbraně přestože sestra má svůj meč uložený na zádech. Jsem zvědavá co plánuje, protože říkat jim cokoliv nemá kvůli jazykové bariéře smysl. Takže když se za chvilku otočí ke mně, vypadá to jako když ji nic nenapadlo. Ale stačí se podívat na oba lovce. V jejich pohledu je tolik zášti a nenávisti, že nás to musí uspokojit.

“Můžeme jít.” říká sestra.

Vracíme se na své tábořiště abychom si sbalily zbytky naší výbavy a mohly zamířit zpátky k městu.

“Cos jim řekla?” vyzvídám, “já nic neslyšela.”

“Ale zabralo to.”odpoví mi.

Dál nic. Zřejmě čeká že se hnána zvědavostí budu vyptávat, ale já mlčím také. To ji naštvu.

“Ty jsi příšera.” vytkne mi, “nejsi vůbec zvědavá?”

“Jsem.” přiznám, ale dál nic neříkám.

“Vůbec jsem nevěděla co mám dělat.” přizná Linetta, “tak jsem se na ně usmála. Přátelsky. A ono to skvěla zabralo.”

“Přátelsky?”

“No mělo to být přátelsky.” usmívá se, “ale oni to pochopili jako pohrdání a výsměch. A naštvali se tak, jak jsme potřebovaly.”

“Já na jejich místě bych se taky naštvala.” souhlasím, “tak myslíš, že se vrátí do města, vyhlásí na nás klatbu a pošlou proti nám třetí křížovou výpravu?”

“Můžeme v to doufat.” dodá spokojeně Linetta.

Vracíme se k našemu tábořišti. Skoro nic jsme tu nenechaly. Jen Linettinu roztrhanou přikrývku, nádoby s vodou a tenčící se zásoby potravin. Když to všechno sbalíme, jdeme ještě jednou překontrolovat co dělají zbylí vojáci. A čeká nás překvapení.

“Ono už jich je zase šest.” říká sestra, “to by mne zajímalo jak to dělají.”

“Vrátili se ti lovci.”

Jsou snadno rozpoznat podle jiného oblečení.

“A ti zbylí dva?”

“Tak počítej. Bylo jich dvanáct. Tři jsme zabily, pět jich usmrtily ty černé číčy. A předtím se k nim přidali ti myslivci.”

“Takže počet souhlasí.” přikývne Linetta, “ale to znamená, že včera se s těmi v zelených kamizolách ztratili i dva z našich původních pronásledovatelů. To není ukázka moc skvělé morálky.”

“Co bys čekala od vrahounů, kteří se baví honěním nešťastných otroků.”

Linetta přikývne a zalehne vedle mne. Sledujeme co budou zbylí muži dělat. Nejprve znovu ošetří ty dva zraněné. Potom se pokoušejí pohřbít své zabité druhy. Což není bez nástrojů ani v takhle měkké zemi jednoduché. Nakonec přeci jenom vyhloubí mělký hrob a všechny mrtvoly do něj uloží. Přikryjí je drny a na vrch přivlečou pořádnou hromadu velkých suchých větví. Vhodnější by byl kámen, ale tady v širém okolí žádný není, museli by ho tahat až od kopců, z kterých přitéká potok zásobující tohle jezírko vodou. Když je hrob dokončen, muži sbírají všechny zbraně, které tu zůstaly a chystají se k odchodu. Už z toho lze usoudit, že na další pronásledování nás dvou nemají ani pomyšlení.

Když odejdou, vylezeme z úkrytu.

“Hleďme jakou pěknou přikrývku mi tu nechali.” raduje se Linetta a okamžitě si ji přivlastní, “už jsem se bála, že se budeme muset dělit o jednu.”

Zmocní se jemné kožešiny, vyklepe z ní prach a sbalí si ji do tlumoku.

“Tak a můžeme jít domů.” zasměje se.

“Jakým směrem vyrazíme?”

“Tam.” ukážu proti proudu potoka, “Zpátky k těm kopcům. Nemusíme spěchat. Oni s těmi raněnými a obtěžkaní zbraněmi také nebudou chvátat.”

Vydáme se po cestě, kterou jsme včera přišly. Mimo jiné má výhodu, že se s našimi nepřáteli, kteří míří téměř opačným směrem těžko setkáme.

“To byl pěkný boj.” pochvaluje si Linetta nahlas ranní střetnutí.

“Ano.” souhlasím, “zrzavý kočky proti černejm.”

“Tiziánový.” připomene sestra Callistin termín, “ale něco je stejně divný.”

Tázavě se k ní otočím.

“Že se začali bát těch koček až tady. U toho jezera. Takové velké šelmy by mohly snadno ovládat celý les. A přitom to vypadá, že jen tuhle oblast. Ti lovci to asi věděli. Kolik těch koček asi tady žije?”

“Žije nebo žilo?” odpovím na otázku otázkou. “myslím, že jsme viděly všechny.”

“Takže zbyly jen dvě?” říká sestra smutně “to tedy byla genocida, ochránci přírody by z nás neměli radost.”

“Oni by se raději nechali sežrat?”

“Určitě ano, vždyť je znáš, fanatiky.”

Znám mnohem horší fanatiky než jsou ochránci zvířat. To je podle mne užitečná činnost a Linettě to určitě vysvětlovat nemusím. I mně je těch krásných velkých koček líto, ale neměly jsme na vybranou.

Spojím se s Brigitou a seznámím ji s ranními událostmi. O tom jak jsme zdecimovaly černé dravce se raději moc nezmiňuji. I moje dcera, jako rodilá Irka má k přírodě a zvířatům pozitivní vztah. Také se jí zeptám na Callisto, protože o ní už jsme dlouho neslyšely.

Když dorazíme k horám proklouzneme soutěskou stále proti proudu potoka mezi prvními nižšími kopci a potom vyrazíme po úbočí toho nejvyššího vzhůru do oblak. Což se ukáže brzy jako výstižný termín, protože mlha je čím dál tím hustší až nakonec nevidíme pořádně ani jedna na druhou. Když začneme přemýšlet, jestli se nemáme vrátit dolů, najednou se mlha roztrhá a my se ocitneme ve zcela jasném vzduchu. Bíle mraky se válí pod námi.Chvílemi vystoupí výše a znovu nás obklíčí, ale nakonec se dostaneme bezpečně nad ně. Když dosáhneme vrcholu hory je právě poledne. Slunce stojí přímo nad námi, ale tady nahoře je docela chladno a příjemně. Okolo nás vidíme další vrcholky hor. Táhnou se od nás ve dvou směrech jak obrovité korálky na šňůrce a teprve v dálce je vidět, že se pomalu zatáčejí do kruhu, jak obklopují po obvodě celý ostrov Atlantida.

Ale pokud jsme si myslely, že uvidíme moře, tak jsme se mýlily. Vidíme něco, co jako moře vypadá, ale jsou to jen vrcholky mraků pod námi, skutečnou vodu nikoliv. Uděláme si nahoře piknik. Pojíme něco z našich ubohých zásob a pak se posadíme a rozhlížíme se po okolí. Takhle nějak vidí svět Řečtí bohové pokud ve svém paláci na hoře Olymp vyjdou na terasu. Ale idylka trvá jen chvilku. Začne foukat vítr a mraky se prudce zdvihnou do výše a zahalí samotný vrchol hory. Sestupujeme za slabého vytrvalého deště, který se dole změní v pořádný liják. Ještě, že je pořád teplo, takže když pozdě odpoledne přestane pršet, rychle oschneme.

Během dne se několikrát popovídáme s Brigitou. Oznámí nám, že Callisto přestalo naše dobrodružství bavit a zmizela neznámo kam. Ale jinak pro nás nic nového nemá. Říká, že se u ní nic zvláštního nestalo.

“Během naší služby se také nic zvláštního nestalo.” směje se Linetta, “ale co bude s Callistiným kouzelným zvonečkem, když se na nás ta praštěná blondýna vykašlala?”

“Jsi už velká.” odpovím jí, “pomalu bys mohla přestat věřit na pohádky.”

“Náhodou taková perníková chaloupka by se hodila. Nebo hrnečku vař! Mám hlad a k jídlu už nic nemáme.”

Má bohužel pravdu. Ale žádnou chaloupku z perníku neobjevíme a tak jdeme spát s prázdným žaludkem. Jsme sice pořád ještě v lese, ale po zkušenostech z včerejší noci předpokládáme, že větší trumf než ty černé tygry už na nás zdejší matka příroda nevytáhne. Takže se vykašleme na hlídky a klidně si pod jedním z velkých stromů rozesteleme a poté co si vyslechnu, jakou to má Linetta skvělou přikrývku usneme. Ráno se probudíme dost pozdě a nejsme ani sežrané, ba dokonce ani okousané. Ale hlad už máme obě jako vlčáci a tak sotva vylezeme z lesa zamíříme k nejbližšímu sadu a tam se najíme červených jablek a takových šišatých, fialových, ale velice sladkých plodů.

“Alespoň něco.” komentuje to Linetta, “teď už snad vydržíme až do švestek.”

Když zažene největší hlad usoudíme, že bychom se tady na otevřeném prostranství neměly dál ukazovat a zamíříme zpátky ke kopcům. Přitom se rozhlížíme, jestli uvidíme rolníky někde poblíž pracující ale nespatříme ni živáčka. Teprve když jsme skoro u úpatí kopců, objeví se ve směru od města první vůz s otroky.

“Copak, že mají takové zpoždění?” diví se Linetta, “že by dneska slavili svátek práce?”

“Možná už nastal chaos.” tipnu si.

“Nepřeháněj. Tady mají všechno perfektně zorganizované.”

“To ano, ale s něčím takovým, jako jsme my dvě asi nepočítali.”

“Tak co asi dělají?”

“Uvidíme až….”

“Uvidíme.” přeruší mne Linetta, “myslím z toho kopce nad městem.”

“Jasně, ale skákat starším do řeči je neslušné.”

“Mě nikdo slušnému chování neučil.”

“Hmm.” drbnu ji do zad, “tak je načase s tím začít.”

Nevím proč máme obě tak dobrou náladu. Pravda, zatím nám všechno vyšlo podle plánu, dokonce jsme ani nemusely příliš zabíjet. Ale to štěstí nás může kdykoliv opustit. Jak už to má štěstí ve zvyku. Asi obě spíše předpokládáme, že výsledek naší snahy nezávisí ani tak na štěstí, ale na schopnostech nás dvou. A jak o sobě říká Linetta, ona je schopná všeho. A já? Asi také.

Když dorazíme do míst, kde si má sestra cvičila střelbu, vidíme, že v naší nepřítomnosti to území plné rozervaných skal zdejší posádka důkladně prolezla a prošmejdila. Co přitom zjistili sice nepoznáme, ale můžeme předpokládat, že jestli se už zbytek komanda vrátil do města, mají teď docela jiné starosti.

Na kopec kde jsme se setkali s Titem a Ciarou se dostaneme už skoro za tmy. Dole pod námi vidíme osvětlené městečko otroků první třídy, zaměstnanců. Rozpoznáme i domek našich přátel a dokonce i je samotné i když odsud z velké výšky vypadají jak broučci po zemi se plazící.

“Půjdeme dolů, alespoň se vyspíme jako slušní lidé v domě.” navrhuje Linetta.

“Myslíš, že tam budou mít pro tebe postel?”

“Vmáčknu se mezi Tita a Ciaru.”

“A já?”

“Ty se můžeš vyspat ve stodole na slámě.”

Až na to, že tam nikde žádnou stodolu nemají, je to výtečný nápad. Ne kvůli tom, abychom se vyspaly v pohodlí, ale, že si budeme teď večer v klidu s našimi přáteli promluvit. Oznámit jim, že jsme dosud naživu a že naděje na náš návrat domů stále žije. Také zjistit, jak naše lesní mise zabrala a domluvit se, co podnikneme zítra.

Sestupujeme z kopce pomalu a klidně. Není kam spěchat, protože venku je ještě pár lidí a i když jsou to jen zaměstnanci, jak jim říká Ciara, stejně bude lepší aby nás neviděli. Na rovině se ocitneme když je už úplná tma. Domek našich přátel však najdeme snadno. Je skoro na kraji a jediný, před kterým stojí strom, vysoký a štíhlý topol. Linetta mne předběhne a rázně zabuší na dveře.

“Kdo je?” ozve se Titův hlas.

Ani mu nevadí, že pokud je to někdo z místních vůbec mu nerozumí.

“Tady je Atlantská tajná policie. Otevřete nebo vyrazíme dveře.” řekne Linetta hlubokým hlasem.

Ale jelikož ani ona nezná zdejší jazyk, zní její prohlášení poměrně nevěrohodně. Dojde to i Titovi a mladík prudce otevře dveře. Okamžitě nás pozná.

“Pojďte dál.” haleká. “to je skvělé, že jste zpátky.”

S těmi slovy popadne Linettu okolo pasu, zvedne ji do vzduch a zatočí s ní kolem dokola. Potom ji pustí na zem a vlepí jí mlaskavý polibek. Vzápětí se žene ke mně. Málem se polekám, že se totéž chystá udělat i se mnou, ale Titus se přede mnou zastaví a se zářivým úsměvem povídá.

“Morrigan, vy dvě jste úžasné. Celá Atlantida je vzhůru nohama. Uvidíte zítra, to se budou dít věci.”

Najednou se zarazí a otočí se zpět k Linettě.

“Noo…” odmlčí se, “ona vám to Ciara poví lépe.”

Asi mu jde stále těžko pod fousy, že všechno v jejich dvojici obstarává jeho žena. Kde vůbec je?

Vzápětí se otevřou dveře do jejich ložnice a Ciara se objeví v plné kráse. Ani bych ji nepoznala. Svoje dlouhé černé vlasy si nechala ostříhat, že je má sotva k ramenům, dokonce kratší než má teď Linetta. Na sobě má tmavé zelené šaty s dlouhou sukní. Já nejsem na ženské oblečení žádný odborník, její šaty by rozhodně víc ocenila moje kamarádka z Burgasu Nina Takupolusová. Jsou z nějaké mně neznámé látky. I tady v mizerném osvětlení se lesknou, jako by byly posypané zlatým prachem a prošívané miliony maličkých drahokamů. Svým střihem zdůrazňují dívčin útlý pas i její pevná ňadra. Navíc mají poměrně odvážný výstřih, takže nejen pohledy všech mužů ale dokonce i můj svádí k nahlédnutí. Musím sebekriticky přiznat, že pro mne nebo Linettu by se tolik nehodily. Obě máme pas tak štíhlý, že je lepší na to raději neupozorňovat. A ani naše ňadra by v takovém výstřihu mužské oči příliš neoslnila. Ale Ciaře sluší přímo fantasticky.

“To koukáte.” říká Titus podrážděně, “jak se moje žena zaprodává svým věznitelům. Nechává se o od nich oblékat a kdoví co ještě.”

“Nejsi na hlavu?” zeptá se ho Linetta, “hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere.”

“To jsi to příliš nevylepšila.” podotknu, “Ciaro jsou moc krásné. Až se dostaneme domů, budeš mít na Atlantidu pěknou památku.”

“Už jdeme domů?” ptá se Titus a v tu ránu zapomene na svoji žárlivost.

“Každým okamžikem.” odsekne Linetta, “hned se tu v pokoji otevře lapač a prskne nás zpátky do Itálie. Nebo taky to viksu.”

Dodá zlomyslně.

“Co je ti?” zeptám se jí.

“Nemám ráda hlupáky.” odpoví nahlas, “a žárlivé hlupáky už vůbec ne.”

Hledí přitom na Tita.

“Já si nemůžu pomoci.” snaží se mladík ospravedlnit.

“Tak si nepomáhej a přestaň blbnout. Copak Ciaru tak málo znáš?”

“Ale.” začne Titus, “když ona je pořád pryč. Se všemi si rozumí. Se všemi je jedna tlapka a já? Zavřenej v kovárně, makám jak barevnej a vůbec nevím která bije. A pak přijde v takovýhle šatech. Vždyť musely stát majlant. Tak drahý dárky se nedávají otrokům.”

Titus vypadá jak hromádka neštěstí. A takový to byl švihák lázeňský, prý největší děvkař v celém Římě. Ale to je typické. Tyhle typy vždycky skončí zamilovaní, věrní a pod pantoflem. Naštěstí být pod pantoflem takové manželky, jako je Ciara není zas taková katastrofa.

Vidím, že moje myšlenky se ubírají úplně jiným směrem, než by bylo žádoucí.Ale nejsem tady v místnosti jediná.

“Tite, ty mne budeš tak dlouho štvát.” začne Ciara pomalu a ve svých krásných šatech vypadá jak Egyptská bohyně hněvu. “ta tvoje pitomá, nesmyslná žárlivost. Ta tvoje hlou….”

Zarazí se.

“No jen to dořekni.” vykřikne Titus, “hloupost si chtěla říci. No já vím, jsem hlupák, vždycky jsem byl proti tobě hlupák. Tak proč jsi si mne brala? Mne, naprostého hlupáka. Hloupého římského barbara?”

Plesk!!

Dostane facku až málem upadne. Ne od Ciary jak by někdo čekal. Ale od Linetty. A sestřička vypadá pěkně rozzuřená. Asi jen já si všimnu, že to z větší části jen předstírá.

“Jsi opravdu hlupák Tite.” říká mu zatímco se mladík vzpamatovává s otřesu, “to jsi byl už když jsem se s tebou seznámila. A co má být? Většina lidí je ještě mnohem hloupějších a docela klidně si s tím žijí. A možná sis všimnul že i přesto patříš do naší party. Ne někde na konci jenom do počtu, ale jsi jedním z nás. Proč asi?”

Zmlkne. Podívá se na mne a pohledem mne pobídne abych pokračovala.

“Copak děvenko, došel ti dech?” zeptám se jí, “nevíš jak dál? A stará matinka Morrigan aby pokračovala?”

“Tak nějak.” přikývne.

“Myslím, že jsme si pěkně popovídali.” začnu, “a teď je načase vrátit se k našemu hlavnímu problému. Co je zde nového a co můžeme udělat, abychom se odsud dostali?”

“Mne se nezeptáš?” ozve se Titus, ale z jeho hlasu se už rozhořčení zcela vytratilo.

“Ne. Začne Linetta a poví vám, co jsem zažily my dvě a potom si poslechneme Ciaru. Ty by ses zatím mohla převléknout do svých modrých kalhot, abys tady Tita zbytečně nedráždila.”

Otočím se k černovlasá dívce.

“Ale ty šaty si vezmi sebou. Jsou moc krásné a bylo by škoda je tady nechávat.” dodám.

“My dva máme na cestu tohle.” ozve se Titus a vytáhne zpod křesla dva krátké nahrubo vykované meče. Ale vidím, že ostří mají vytažená do tenké linky, jsou to pěkně nebezpečné zbraně.

“No výborně.” přikývnu, “ale doufejme, že je nebudete potřebovat.”

Poté co se Ciara převlékne, usedneme do křesel a na lavice a Linetta se dá do vyprávění. Je příjemné v klidu našeho malého útočiště poslouchat její hlas. Moje sestřička je docela dobrá vypravěčka. Dramatické pasáže našeho dobrodružství umí podat s náležitým napětím a tak, obzvlášť když líčí náš boj s černými dravci předminulou noc Titus i Ciara napětím sotva dýchají.

Do toho všeho se ozve Brigit.

“Mami, Linetto, objevila jsem na něco moc důležitého. Nevím jestli teď máte čas mě poslouchat. Ale stojí to za to. Povězte mi až mne budete moci v klidu vyslechnout.”

“Dobře Brigittko.” odpovím obratem, “jsme už zpátky u Tita v domku. Ciara nám teď poví, co nového zjistila. Budu ti to tlumočit. Až skončím, nastane tvůj čas.”

Vidím, jak po mne Linetta hodí očkem. I když se soustředí na svůj příběh, přeci jen koutkem mysli zachytila Brigittina slova. Určitě je stejně zvědavá jako já, na co moje malá ale šikovná dcerka přišla.

Když skončí své vyprávění, nastane v pokojíku ticho. První se ozve Ciara.

“Dobře, že jsme s vámi nešli. Možná bychom vám nebyli na obtíž, ale určitě ne k užitku.”

Usměji se. Na tu hrdou dívku je to sebekritiky až nečekaně.

“Zatímco tady jsem užitečná byla určitě.” vrátí mi úsměv.

Čím více Ciaru poznávám, tím měně se Linettě divím, že ji považuje za svoji nejlepší kamarádku. Pro někoho, kdo ji zná jen letmo, může být s tím svým nebetyčným sebevědomím protivná až nesnesitelná. Ale když ji člověk pozná lépe tak zjistí nejen to, že má být na co pyšná, ale i to, že taková vlastně vůbec není. Že to její naduté chování je jen póza, taková hra před ostatními. Asi jako když Linetta ze sebe dělala osobu se srdcem z poloviny z kamene a z druhé půlky z ledu.

Zatím se přestěhujeme do ložnice. Ciara si přenese z vedlejší místnosti židli, zatímco my ostatní se posadíme na postel.

“Co chtěla Brigitta?” ptá se mne Linetta než černovlasá dívka začne mluvit.

“Prý objevila něco moc důležité.”

“Co nás dostane odsud?”

“Ani bych se nedivila.”

Ale už obě zmlkneme, protože se Ciara chystá k řeči.

“Když jste nás před třemi dny večer opustily, tak jsme se s Titem vrátili sem, domů. Věděli jsme, že se ještě nic dít nebude a tak jsme šli spát.”

Přitom se na manžela usměje, jako by zapomněla, že se tady před chvilkou hloupě pohádali.

“Druhý den jsem už byla v práci….”

“Já v kovárně.” přeruší ji Titus.

“Uklidni se mladíku nebo budeš vykázán.” napomene ho Linetta, “skákat někomu do řeči je neslušné.”

Mrkne na mne.

“Že jo mami.”

Nereaguji na její provokaci a tak když už všichni mlčí, může Ciara pokračovat.

“Až do oběda se nic nedělo, právě jsem se rozčilovala nad systémem distribuce potravin a spotřebního zboží po městě, ale.” zarazí se.

“Systém, distribuce.” opakuje Linetta, “mluv na nás prosím tě tak, abychom ti rozuměli.”

“Ale na tom nezáleží. Jen jsem chtěla říci, že je zázrak, že tady vůbec něco funguje. Všechny ty jejich systémy byly možná kdysi dokonalé, ale poté co tři čtvrtiny všeho zapomněli, je z toho zmatek nad zmatek. Polovina věcí se ztratí, založí, zkazí a potom vyhodí. Objednané zboží dojde k někomu úplně jinému.”

Ciara prudce mávne rukou.

“Ale dobře jim tak.”

Chvilku mlčí.

“Ty bys to dokázala dát dohromady? Vždyť jsi hrozně šikovná.” ptá se jí Linetta.

“Dokázala a hodně rychle. Všechno by fungovalo jak má. Ale raději odsud spolu s vámi vypadnu. Ať se tady s toho třeba po…., zblázní.”

Chtěla použít hodně neslušný výraz ale včas jí došlo, že se to pro egyptskou šlechtičnu nehodí.

Linetta se zasměje a Titus se k ní hned přidá. Moje mladší sestra většinou také sprostě nemluví, ale když ji někdo pořádně nas…., naštve, tak dovede použít slovník, jak ten nejhorší Římský plebejec. O Titovi, i když ho tolik neznám, se dá říci totéž.

Ciara se zaškaredí.

“Chtěla jsem říci pominou, co je na tom k smíchu?”

Když jí dojde, že jí stejně nikdo nevěří, nechá to být a raději pokračuje ve vyprávění.

“V poledne to vypuklo. Přijel vůz se zpěněným slonem, chci říci koněm a na kozlíku chlap, voják a oči takhle vypoulené.” Ciara to názorně předvede, “a hned sotva se seběhli zvědavci, vylíčil průběh prvního kola vaší akce. Ani si moc nevymýšlel. Ale k jeho hanbě nutno přiznat, že kromě vašich vlasů si ničeho zvláštního nevšiml.”

“Jako čeho?” ptá seTitus.

“Jaké jsou to pěkné holky, jaké mají zbraně, co to mají na sobě, například. Ale nebylo to třeba. Když vojáci, kterých se seběhlo spoustu slyšeli, že se jedná o dvě ženské, okamžitě se celí natěšení chystali za vámi vyrazit. Ale nevyrazili nikam. Mimo jiné sem dorazili i ti chlapi z trestného komanda, vám dvěma nemusím říkat, jak vypadají.” otočí se ke mně a Linettě. “a jejich velitel suverénně prohlásil, že půjdou jen oni, že chytat otroky je jejich práce. To byla mela! Málem to vypadalo, že se ti chlapi pobijí rovnou ve městě a nám ušetří práci. Ale nepobili se. Za prvé, těch lovců lidí se všichni bojí a nikdo se neodvážil proti nim zdvihnout ruku, zadruhé velitel města i Li Var se postavili na jejich stranu.”

Ciara se zasměje.

“A tak jen slíbili těm ostatním nadržencům, že když neuspějí, bude řada a nich. Což v dané chvíli vypadalo jako dobrý vtip, protože se těmhle dvanácti rabijátům ještě nestalo aby neuspěli.”

“Jak to, žes tam byla taky?” diví se Titus, kterého, jak je vidět jeho žárlivost ještě neopustila, “byly tam ještě jiné ženy?”

“Kdybych řekla že ne tak se pomineš jak vidím.” obrátí se k němu rozzlobeně jeho manželka, “ale buď klidný. Byly tam skoro všechny. Jenom ne ty, co makají v kovárně.”

Dodá uštěpačně.

Čímž Tita moc neuklidní.

“Komando odtáhlo. Dokázali to hrozně rychle, asi vědí přesně co mají v takováto situaci dělat.”

“Asi ne.” ozve se Linetta, “kdyby věděli co je čeká, vzali by si luky či nějaké jiné střelné zbraně.”

“A psy.” dodám.

“Psy ne. Já tady nikdy žádného neviděla. A střelné zbraně. Trochu předbíhám, ale nějaké strašlivé prý mají kněží ve svém paláci.”

Linetta se otočí ke mně.

“Zbraně mimozemšťanů.”

Přikývnu, protože mne to také napadlo. Ale k tomu se ještě dostaneme, teď nebudeme Ciaru přerušovat. Dívka nás stejně zaslechla a věnovala nám překvapený pohled. A nebylo to překvapení člověka, který slyší něco poprvé.

“Včera se nic nedělo.” pokračuje děvče, “komando bylo pryč a ve městě byl klid. Ale divný klid. Jako před bouří. Jako když všichni tuší, že se schyluje k něčemu mimořádnému.”

Ciara si nás jednoho po druhém prohlédne a pak dodá poklidně.

“A tak jsem jakoby mimochodem přišla na to jak se dostat do paláce kněží.”

“To je něco.” vyskočí Titus, “ty jsi stejně skvělá.”

Popadne Ciaru do náruče a políbí ji.

“A já jsem hrozný ťulpas.” dodá a sklopí hlavu.

“Správně.” přikývne jeho žena, “ale když to o sobě víš, není s tebou tak zle.”

Titus zvedne hlavu a neví jestli se má zlobit nebo radovat.

“A já tě miluji.” dodá Ciara.

Vzápětí si oba manželé znovu padnou do náruče a chvilku to vypadá, že úplně zapomněli na naši přítomnost.

“Není nad krásné smiřování.” podotkne ironicky Linetta, ale když jí dojde, že něco podobného jsme nedávno zažily i my dvě, smích ji přejde.

“Jdi už se vycpat sestřičko s tou sebelítostí.” napomenu ji, “vždyť pokud si vzpomínám mezi námi bylo vždycky všechno v pořádku.”

“Nebylo, však víš.”

“To byly jen malé problémy s komunikací. A s dospíváním.”

“S dospíváním.” přikývne Linetta, “já byla skoro nejbližší spolupracovník velkého Julia Caesara a jeho dvorní vyzvědačka, ale v osobním životě jsem ustrnula tak na úrovni čtrnácti let.”

“Hmm” přikývnu, “a kdo tě dotáhl do dospělosti? Já to nebyla.”

“Asi to přišlo samo. A pomohli mi i přátelé. Octaviánus, Flávius, Titus.”

Titus, když zaslechne své jméno odskočí od Ciary a když vidí jak se my dvě tváříme, skoro se začervená.

“To jsme tomu dali.” usměje se.

Ciara se také zatváří provinile.

“Omlouvám se.” řekne.

“Nemáte za co.” odpovím jim, “bylo to moc hezké.”

Po chvilce se všichni uklidníme a Ciara nám může říci, co zjistila.

“Včera jsem byla v centrální distribuci.” zarazí se a usměje, “v obchodě, kde se rozdává a prodává vše pro život potřebné.”

Všimne si, že se pro změnu smějeme my.

“Copak je?” ptá se.

“Rozdává a prodává.” připomene jí Linetta její vlastní slova.

“Přesně tak a když mne necháte mluvit, všechno vám vysvětlím. Tady je to tak. Věci běžné spotřeby, hlavně jídlo je tu zdarma. Ti chudáci na polích ho vyprodukují tolik, že Atlanťané ani my zaměstnanci bychom ho nedokázali sníst, ani kdybychom všichni pukli. A tak si každý muže vzít co a kolik potřebuje. A protože je to tady odjakživa, nikoho ani nenapadne brát si víc, hromadit si doma nějaké zásoby. A potom je tu zboží tak říkajíc zbytné. Pro luxus a pohodlí. Zbraně a lepší oblečení. A to se kupuje. Ale neplatí se tu zlatem, nýbrž takovými poukázkami na kterých je jenom uvedena jejich nominální hodnota. Číselná.” dodá, když vidí, že Linetta se zase chystá protestovat.

“To jsou peníze.” ozvu se.

Ciara jen přikývne i když ten výraz jistě slyší poprvé. Protože na rozdíl ode mne nikdy nebyla v roce 1999 křesťanského letopočtu.

“A tak zase jako obvykle žasnu nad dobrými nápady starých Atlanťanů v kombinaci s děsivou současností a najednou před domem zastaví vůz tažený tím obludným koněm. A na kozlíku nějaký mladíček v bílém hábitě.”

“Mor a oubytě.” říkám si, “jestli mne nešálí zrak tak tohle je jeden z kněží ze slonovinové věže. Odkud se tu bere?”

“Brzy zjistím, že docela jednoduše přišel na nákupy. Chvilku se díval na mne, jako by uvažoval, že by si koupil i mě a můžu říci, že ve mně v tom okamžiku byla malá dušička. Naštěstí to neudělal. Protože jak jsem slyšela vůli těchto bílokabátníků se neodváží nikdo postavit. Kdoví, jestli by se mne zastal Li Var, nemluvě o tom, že tam vůbec nebyl. Ale když jsme se potom odpoledne setkali, tak jsem mu o tom mladičkém božím sluhovi řekla. A dozvěděla jsem se státní tajemství první jakosti. Totiž to, že každý den tenhle novic v devět vyjíždí se svým vozem z brány paláce, nakupuje a v jedenáct se zase vrací zpátky. Že je jediný, kterého můžu kdy vidět. A ať se mu raději moc neukazuji, jestli nechci aby se o mne obyvatelé skleněného hradu začali zajímat. Potom bych možná poznala všechny, ale zase bych se už nikdy nedostala ven. Tak co vy nato?”

Zakončí svoje vyprávění otázkou.

“Lepší málo než nic.” ozve se jako první Linetta.

“Ty dovedeš člověka potěšit.” na to já.

“No jak toho poznatku využít nechám na vás” vezme si zase slovo Ciara, “vy tři jste vojenští stratégové, já jsem jen obyčejný civil.”

“Říká se upocený civil.” opraví ji Linetta, “ale když hodnotím tvoji práci musím přiznat, že bez některých civilů bychom tady zůstali na věčné časy a nepomohly by nám ani moje hromy blesky.”

“My něco vymyslíme.” řeknu, “ale teď jděte vy tři spát. Já ještě zavolám Brigitě, seznámím jí s tím co je tady nového a vyslechnu si její novinky.”

“Počkej Morrigan, nespěchej.” zarazí mne Ciara, “já ještě neskončila.”

“Aaa?” podivím se.

“No přeci zprávy za dneška, co se dělo, když dorazily zbytky té soldatesky.” zašklebí se na mne Linetta, “začínáš být sklerotická.”

“Už na to mám právo.” odseknu jí, “v pětadvaceti.”

“Osm let jsi zapomněla.”

“Když jsi se mnou nemluvila, tak mi bylo na světě lépe.”

Trochu se leknu, jestli Linetta zase nepropadne trudnomyslným vzpomínkám ale nevypadá na to. Směje se od ucha k uchu.

“Jen si nenech nic líbit. Za chvilku by ti mladí přerostli přes hlavu.” s těmi slovy si stoupne, aby mi připomněla, že v jejím případě se tak už defacto stalo.

“Tak mluv, na co čekáš?” obrátí se najednou k Ciaře.

“Až ty se posadíš, uklidníš a utišíš.” odsekne jí černovlasá dívka.

A Linetta ji poslechne.

“Dneska dopoledne byl všude klid.” pokračuje Titova manželka ve vyprávění. “nikdo nic pořádného nedělal.”

Zasměje se.

“Jako by jindy něco dělali.”

“Všichni jen vyhlíželi směrem k lesu, kdy vás ti lovci přivedou. A všichni se moc těšili. Jen já ne, ale věřila jsem, že nad vámi nevyzrají. Přesto, když se na obzoru objevily vracející se vozy byla ve mně maličká dušička. Přijížděli hodně rychle a já už si začala myslet, že je zle. Ale pak, když přijeli blíže jsem stejně jako ostatní viděla, že jich zbylo jen pár a málem jsem se úlevou hlasitě rozesmála. Zato ostatním Atlanťanům nebylo do smíchu. Vyběhli před město, muži, ženy i zaměstnanci.” podívá se na Tita a dodá, “kromě těch z kovárny.”

“Tak už toho nech.” ozve se její manžel, “vidíš, že jsem docela klidný a za ty scény před chvílí se stydím.”

Ciara jen kývne a pokračuje.

“Zbyli jen čtyři, jak vy dvě jistě víte a z toho dva celí od krve, zřejmě od těch koček s kterými jste bojovaly. To ale nikdo nevěděl a všichni si mysleli, že jste všechny pobily vy dvě. Ale brzy se dozvěděli jak to bylo. Já se postavila dost blízko a tak jsem jim rozuměla každé slovo. Když srovnám co jste vyprávěly vy a co říkali oni, tak si moc nevymýšleli. Po takové zdrcující porážce i když k ní přispěli ti černí tygři jsem čekala, že se všichni zaleknou a nikoho ani nenapadne do lesa za vámi vyrazit. A všechno bude ztracené. Ale to zdejší lidi ještě neznám. Oni měli skoro radost, že to komando tahle dopadlo. Jeho členové nebyli moc oblíbení, protože i když to nikdo neřekl nahlas, všichni se tvářili jako by říkali dobře jim tak, nebo konečně dopadla kosa na kámen.”

Ciara se usměje.

“Jestli tohle přísloví ovšem znají.” dodá.

Napije se vody a pokračuje.

“Nikoho ani nenapadlo, že by vás nechali být, že by se na všechno vykašlali. Právě naopak. Teď to pro obyčejné, běžné Atlanťany teprve začínalo být zajímavé. Muži se hned chtěli vydat za vámi. Jen autorita velitele města tomu zabránila. Rozhodl, že výprava vyrazí až zítra časně ráno. Do té doby se mají všichni důkladně připravit. Zásoby, zbraně a tak podobně a on mezitím požádá o pomoc kněze ze skleněného paláce. Tahle zpráva všechny dost překvapila a mohu říci i vyděsila. Ale velitel řekl, že možná budou jejich zbraně potřebovat. Když se muži rozešli do svých domovů, nenápadně jsem se Li Vara zeptala o jaké zbraně se jedná a on mi řekl, že jsou to zbraně z dávných dob, které stejně jako lapač ovládají jen kněží.”

“A co ty zbraně umějí?” vyzvídala jsem.

“On ani pořádně nevěděl a to je zástupce velitele města. Ti kněží jsou strašní tajnůstkáři. Nakonec mi popsal jak ty zbraně vypadají. Možná to není přesné, ale jsou to takové roury ze kterých umějí kněží vysílat blesky.”

“Jako já?” optá se Linetta.

Na to Ciara nemá odpověď.

“Ale říkal také, že podobné zbraně jsou postavené na několika místech na pozemku paláce a kdyby tam vnikl někdo nepovolaný, tak ho jejich blesky zabijí.”

“Jak zabijí?” ptám se

“Spálí na popel.” zněla odpověď.

“Zbraně mimozemšťanů.” říkám potichu, ale Ciara to zaslechne.

“Co máte pořád s mimozemšťany?” ptá se, “pode našich pověstí přišli také naši bohové z hvězd.”

“Takovou teorii, hodně fantastickou.” otočím se k sestře, “tady s Linettou jsme ji daly dohromady.”

A ve zkratce ji Ciaře i Titovi povím. Dívku moc nepřekvapí. Tita trochu víc, ale vypadá, že už něco podobného také slyšel, patrně od své ženy. A teď se rozhoduje, jestli nám má začít věřit, nebo na nás zavolat silné muže v bílých pláštích a se svěrací kazajkou.

“Teorie nás z Atlantidy nedostane.” ukončím rozhovor o mimozemšťanech, “ale zato zítra možná bude rozhodující den. Dopověz to Ciaro.”

“Zítra ráno, velice časně se všichni zájemci o hon a myslím, že to budou skoro všichni, shromáždí s plnou výbavou před městem, počkají na ty kněze a vyrazí na lov. Město by mělo přesně podle našeho plánu zůstat prázdné. Tedy jen ženy, děti a zaměstnanci.”

“A co tedy potřebujeme víc?” ptá se Linetta, “předpokládám, že toho novice s vozem. Někde ho přepadnout, klepnout a na jeho voze se dostat do paláce. A dál?”

“Dál už budeme muset improvizovat.” dodám., “a tentokrát žádné váhání s použitím naší magie. právě naopak. Je to kdo s koho a možná jediný pokus o útěk který máme.”

“Měli byste si jít lehnout.” obrátím se na přátele, “já teď zavolám Brigitu a poslechnu si, co pro nás má.”

Nechám je všechny v ložnici a odeberu se do vedlejšího pokojíku. Pohodlně se usadím na židli a zavolám svoji malou dcerku. Nejprve ji seznámím s tím, co jsme se s Linettou před chvílí dozvěděly od Ciary a potom ji vyzvu, aby mi řekla, co tak významného zjistila ona. Jsem opravdu zvědavá. Zatím než se Brigit ozve nakouknu do ložnice, jestli Linetta splnila svůj slib a lehla si mezi Tita a Ciaru. Samozřejmě ne. Nejlepší místo si zabral Titus a obě dívky mu leží po boku. Asi by mu teď každý muž záviděl. Mít u sebe dvě nejpěknější kočky z celé širé římské říše. Pokud by to nebyl milovník baculatějších žen, protože to Ciara ani Linetta rozhodně nejsou.

Nechám mládež spát a vrátím se ke stolu. Sednu si a přemýšlím o zítřku. To bude asi velice významný den. Rozhodne o tom, jestli naše návštěva bude jen krátká, nebo jestli tu zůstaneme na věčné časy a nikdy jinak. Musím uznat, že Atlantida není ošklivá země a my všichni čtyři bychom si tady i přes současný spor s místní samosprávou dokázali vydobýt dobré postavení. A Brigita by se sem za čas nějakou otevřenou branou také přestěhovala. Ale lepší varianta bude, když se my dostaneme odsud pryč.

Konečně se dcerka ozve. Nejprve krátce zhodnotí to co slyšela ode mne. Sice to přímo neřekne, ale je ráda, že naše akce dopadla dobře a my dvě s Linettou jsme živé a zdravé. Potom začne mluvit o novinkách u ní v Athénách a já pozorně poslouchám každé její slovo.

“Objevila jsem v knihovně už dlouho nepoužívanou místnost. Až úplně dole ve sklepě. Nikdo od ní ani neměl klíče, ale já jak víš žádné nepotřebuji. Stačilo maličké kouzlo a dveře se otevřely. Tam bylo prachu a když jsem se v těch papírech a papyrech začala prohrabovat, tak to bylo všechno ještě horší. Naštěstí, když je třeba tak nemusím ani dýchat, takže mne to netrápilo.”

Brigitka se zasměje. Ona svoje schopnosti objevuje postupně jak dorůstá a dospívá a myslím, že dávno pochopila, že je víc než nějaká čarodějka s polovinou božské krve, jako jsem já nebo Linetta.

“Mezi tím vším zničeným, dávno nečitelným haraburdím jsem najednou objevila knihu. Vypadala jako když se tam dostala omylem. Na dotyk byla jak nová, zcela nepoškozená. Já už měla dost toho svinstva, tak jsem tu knihu vzala a šla jsem odtamtud pryč. Dveře jsem zase zavřela a ty zbytky tam mohou klidně plesnivět další roky a století.

Odnesla jsem knihu do čítárny, tam jsem ji položila na stůl, setřela z ní prach, vyhnala pavouky a potom jsem jenom zírala. Hned ten obrázek na titulní straně. Nikdy jsem nic tak krásného, tak nádherně barevného neviděla. Rychle jsem knihu otevřela a zírala jsem znovu. Ten papír! Bílý a lesklý, takový neumí nikdo u nás vyrobit. A písmo. To nemohl nikdo napsat rukou, všechna písmenka jedno jako druhé. Jenže….”

Brigita udělá pauzu, abych se mohla nadechnout. Normálně bych jí něco odpověděla, ale při naší současné zpožděné komunikaci to nemá smysl. Kniha kterou popisuje vypadá, jako když se tam přenesla z doby Hudson Leickové. Přesně takové knihy a časopisy jsem si u ní doma prohlížela. Ale tahle nebyla z Ameriky roku 1999. Určitě ne.

“Jenže.” pokračuje Brigit, “to písmo jsem neznala. Hrozně divné. Koukala jsem na ně a přemýšlela, je li mi nějak povědomé. Ano, určitě, ale odkud? Pak jsem na to přišla. Egyptské hieroglyfy. Ale takové nějaké zjednodušené. Stejně mi to nebylo nic platné, ale něco mi to připomnělo. Ciara říkala, že se tam u vás mluví staroegyptštinou. “Knížka s Atlantidy!” pomyslela jsem si. “ale kde se tu bere?” Začala jsem v ní listovat. Těch krásných obrázků. Rostliny, zvířata, hory, lesy a všechno takové dokonalé a krásně barevné. Vzpomněla jsem si také na tebe mami a na tvoji návštěvu v budoucnosti. Jak jsi říkala těmhle obrázkům?”

Brigita ztichne.

“Fotografie.” řeknu si pro sebe. Dcerka ten název určitě nezapomněla, ona nezapomíná nikdy nic důležitého.

“Víš, co myslím mami?” mluví dál, “fotografie. A z Atlantidy! Tu knížku nevydali lidé s kterými se tam dnes setkáváte. A určitě ne ani jejich předci. Takže jedině kdo?” Brigit se zasměje, “ano správně. Ti tvoji a Linettini mimozemšťané. Ale proč ji vydali a proč ji nechali tady na zemi? Že by ji tady zapomněli? Pochybuji. Nechali ji tu schválně. Ale proč?”

Brigit se zase odmlčí. Napadne mne, že bych měla vzbudit Linettu ať si to také poslechne. Zvednu se abych pro ni došla, když Brigit dodá:

“Mami, zavolej Linettu. Jistě ji to teď bude zajímat.”

Znova zmlkne. Dává mi čas sestru probudit.

Nakouknu tiše do ložnice. Linetta se zvedne na loktech a naznačí mi že nespí a také poslouchá. Ukážu jí, aby šla za mnou do druhého pokoje. Přikývne a pomalu a opatrně se zdvihne z postele.

Když se objeví v pokojíku, vydechnu překvapením. Má na sobě noční košilku sotva do půli stehen.

“Kde jsi to vzala?” ptám se jí.

“Ciara mi jednu půjčila.”

“A kde ji vzala ona?”

“Koupila. Tady prý ženy tohle na noc nosí.”

“Ciara má taky takovou?”

“Jo ale červenou.” zasměje se Linetta, “jak mi to sluší?”

“Skvěle, ale jsi skoro nahá.”

“Když takhle může chodit Xena nebo Callisto i ve dne a na veřejnosti?”

To raději nekomentuji. Jsem zvyklá, že kam přijdu tam budím pozornost. Svým oblečením, svými krátkými rusými vlasy. Ale když jsem tenkrát putovala s Xenou do Burgasu, pamatuji, že ona mě svoji nápadností hravě zastínila.

Když si Linetta sedne na stůl a nohy položí na volnou židli vedle mne, tak je jí vidět skoro až na zadek. Sice mohu ocenit její úžasně dlouhá a štíhlá stehna, ale nejsem Titus aby mne to nějak moc rozptylovalo. Jenom se už nedivím, že jestli takhle chodí Ciara, která má velice podobnou postavu jako moje mladší sestra každý večer do postele, že toho s manželem moc nenaspí.

“Už je Linettka vzhůru?” ptá se Brigit, “můžu pokračovat?”

Těžko jí mohu hned odpovědět, tak se o to ani nesnažím.

“Měla bys ji vidět.” řeknu jen nahlas.

“Listovala jsem dál v té knížce, dívala se na obrázky a pomalu mne přestávalo vadit, že vůbec nerozumím tomu, co tam píšou.” pokračuje Brigita v řeči. “našla jsem obrázky zvláštních zvířat. takové snad ani nežijí. Veliká chlupatá kráva se dvěma obrovskými špičatými rohy vepředu na čumáku, potom slon, také chlupatý a navíc ve stejném odstínu jako vaše vlasy a s hrozně zkroucenými kly a ještě pár dalších. Ale potom jsem na všechno tohle zapomněla, protože jsem objevila úplně jiné obrázky. Mami, Linettko? Sedíte? Tak si honem sedněte a něčeho se držte! Těch obrázků tam bylo několik a já jsem hned nepochopila co představují, ale teď už to vím? Je to obrázkový návod jak ovládat…..”

A ta malá mrška moje dcerka se odmlčí.

“Pokračování příště.” řekne Linetta kysele. “já Brigitu zahluším, až se mi dostane do rukou.”

“Raději uvažuj.” přeruším její litanie. “jak ovládat? Co by nás nejvíc zajímalo?”

Linetta se nadechne, ale dřív než stačí cokoliv říci ozve se Brigit.

“Návod jak ovládat hvězdnou bránu, ten lapač, jak vy říkáte. A jelikož ho těžko mohu k vám přenést, tak se vám ho pokusím vysvětlit. Jak jsem to pochopila já. Doufám, že jsem vše pochopila správně, neboť jestli ne, tak to bude zítra veliký průšvih.”

“Brigita je hvězda.” zašeptá Linetta, “kam se na ni my dvě hrabeme.”

Jen přikývnu, protože dcerka pokračuje.

“Představte si desku, něco jako stůl nebo, pokud je to na stěně, tak větší obraz. Oddělte horní polovinu a tu potom na výšku ještě jednou rozpulte. Tak vám vzniknou v horní části dva menší obdélníky. Je to jasné?”

Obě jak na povel přikývneme. Pak nám dojde, že nás Brigita nevidí a začneme se smát. Ale dcerka už mluví dál.

“V každém tom menším obdélníku je obrázek a tři ovládací kolečka. A na tom obrázku je, a tady mi došlo, že je to návod jak ovládat lapač, mapa. První jsem poznala hned. Kruhový ostrov s kopci kolem dokola a s lesem rozkládajícím se na polovině jeho území. Atlantida. Jsou tam vidět i všechna tři města i ten jediný přístav u kterého je největší a hlavní město země. Ale druhá mapa? Dost dlouho mi trvalo, než jsem pochopila že je to celá Evropa. Vypadá úplně jinak než mapy které jsem kdy viděla, ale jakmile jsem se zorientovala postupně jsem všechno poznávala. Řecko s poloostrovem Peloponés, Italskou botu i se Sicílií a Sardinií, dál na východ Hispánii a potom kolem Galie také Britanii a Irsko. To vám je tak maličké.”

Brigita se na okamžik zarazí.

“Dál na sever a východ jsou ještě další země, tam jak žijí Vikingové. Ty jsou tak divné a divoké. Ale to je nepodstatné. Vůbec jsem nepochybovala, že je ta mapa přesná a správná, jenže co dál. Tomu povídání okolo ní jsem vůbec nerozuměla. Ale naštěstí těch obrázků je tady několik a já jsem vše pochopila jenom z nich. Protože jsem hrozně chytrá. Po mamince.”

Brigitka se vesele zasměje.

“Já se nerada vytahuji.” říká, “ale jak jsem poznala tady v Athénách své stejně staré spolužačky, tak mi připadají hrozné. A říkám si, že buďto jsou ony strašně hloupé nebo já strašně…”

Zasměje se znovu.

“A ony jistě strašně hloupé nejsou. Vždyť tohle je nejlepší škola v celém Řecku a takovou nemají ani u Linetty v Římě. Viď sestříčko?”

“Čerta starého.” odsekne Linetta, “o čem to Brigita blábolí. Ať raději mluví k věci.”

“Hraje si na skromnou. Ale moc jí to nejde. I v tomhle by si s Ciarou mohla podat ruce.” povídám.

“My dvě nejsme o nic lepší.” dodá Linetta, “a ani nemáme…”

Chce pokračovat, ale Brigita ji přeruší.

“Tak raději k věci.” pokračuje, “nebudu vám popisovat co je na ostatních obrázcích, ale rovnou vám řeknu, co máte dělat, až se zítra dostanete v paláci kněží k ovládači lapače.”

“Jenom aby.” sykne Linetta, ale Brigit se nenechá přerušovat. Však to z principu ani nejde.

“Na každé té mapě je kříž. Ten kříž se může pomocí těch dvou koleček pohybovat. Tím dolním doleva, doprava a tím na boku překvapivě nahoru a dolů. Takže s ním můžete zajet na jakékoliv místo na té mapě. Třeba na Řecko a na Atlantidě na město ve kterém právě jste. Jenže ta mapa je moc malá. Třeba Řecko by pod tím křížem bylo sotva vidět a vy by jste nevěděly jestli míříte na Athény, nebo do Larissy nebo někam do divokých hor. A k tomu je tady to třetí kolečko na boku mapy. Tím otáčíte a mapu přibližujete. Kdo tyhle všechny mapy dokázal vytvořit musel umět létat. Jinak si to neumím představit. A to mluví ve prospěch vašich nápadů s návštěvníky odjinud. Ale nic. Tak otáčíte a přibližujete a stále tím křížkem míříte kam potřebujete až uvidíte pod sebou zem, tak, jak ji vidí třeba dravý pták. Rozpoznáte každou horu, každý kopec, dokonce každý větší strom. A tady už není problém najít přesně místo, jaké potřebujete. Třeba zahradu patřící paláci kněží, nebo louku, která je za naším domem na nových pozemcích, které loni koupila Arsinoe. Ale pozor!! Tady v knize je jako příklad Akropolis. Tu moc dobře znám, vždyť na ni vidím z oken naší školy. Ale tady v té knize je úplně holá. Jen takový malý obyčejný domek tu stojí. No, vždyť ta kniha je stovky a možná tisíce let stará.”

Brigit se odmlčí jen na okamžik a hned pokračuje.

“V tom domku, nebo někde pod ním třeba bylo ovládání lapače. A možná pořád ještě je. Jenže teď už nad tím stojí tisíce a tisíce obrovských kamenů a pochybuji, že by mi někdo dovolil ty nádherné chrámy podkopávat a hledat vchod do jeskyně. A druhá věc. Ten lapač u vás je asi stejně tak starý. Netroufám si odhadnout, jestli mapy podle kterých se řídí jsou také tak zastaralé a často nepřesné, nebo jestli jsou nějak pravidelně opravovány, hezkým odborným slovem se říká aktualizovány. Chci vás jen upozornit, že až budete s ovládáním manipulovat, myslete na to, že jsou možné obě varianty. Takže dost možná nenajdete nejen zahrady Arsinoe, ale ani Herkulův dům.”

“To je opravdu skvělé, ale nemůže to být všechno.” ozve se Linetta.

“A nejdůležitější na konec.” promluví opět Brigit, “možná vás také napadlo, že je všecičko moc pěkné, ale jestlipak to funguje také obráceně. S Atlantidy na zem. A moje odpověď zní ano, funguje a je to strašně jednoduché. Mluvila jsem o dvou zaměřovacích křížích. Ale neřekla jsem, že jeden je zelený a druhý červený. Ten první značí místo startu a druhý místo přistání. Ten je zřejmě nastaven napevno na místo, kde se po průchodu objevili Titus s Ciarou. A proč ne vy dvě, jak to, že jste mohly vyskočit dříve? Hm, ehm…” Brigitka se zachichotá, “to nevím. Taky nemusím vědět všechno. Vždyť jsem ještě docela maličká. Ale vím něco důležitějšího. Přímo uprostřed toho ovládacího stolu, nebo panelu je veliká páka s kulatou rukojetí. A tou se docela jednoduše mění směr použití lapače. Jak to funguje? Možná to tady píší, ale neumím to přečíst. A vám to může být jedno. V každém případě se červený kříž po posunutí té páky změní na zelený a naopak. A tím je směr lapače obrácen.

Ještě jsou tady úplně dole nějaká kolečka a ukazatele. Také nevím k čemu slouží. Asi k něčemu nepatřičnému, protože jsou u nich symboly, které vypadají jako raději nesahat je li ti život milý, nebo nepovolaným vstup zakázán či dokonce nehasit vodou ani pěnovými přístroji. Viď mami.”

“Co tím chtěla říci?” podiví se Linetta ale než ji stačím odpovědět moje dcerka se ještě ozve.

“Tak to je všechno. Bohužel vám díky zpoždění nebudu moci zítra radit přímo na místě tak doufám, že jsem na nic nezapomněla a vy jste všechno pochopily. Mami hned se mi ozvi.”

A Brigita skončí.

“Co jsme víc mohly čekat.” ohodnotí nové poznatky Linetta, “musely bychom být pěkné hlupačky, abychom zítra touhle dobou byly ještě tady.”

Podívá se na mne.

“Jdu spát.”

Seskočí ze stolu, stáhne si svoji kratičkou noční košili přes zadek a zamíří do vedlejšího pokoje.

“A co já?” ptám se.

“K nám už se nevejdeš.”

“To vím taky. Ale podlaha tady je moc tvrdá.”

“Tak si pod sebe slož moji novou deku.”

Za Linettou zaklapnou dveře. Jen ať se jde děvče vyspat. Já stejně ještě musím zavolat Brigitě a říci jí, že jsme všechno pochopily.

Ráno se probudím brzy, ale necítím se nevyspalá, protože jednu noc probdít snadno zvládnu. Sbalím si obě deky a obuji boty, když se z vedlejší místnosti začne zývat hluk. Naši mladí také vstávají a postupně přede mnou defilují, když se chodí ke džberu s vodou umýt. Tak si mohu znovu prohlédnout Linettu a potom i Ciaru v jejich krátkých nočních košilkách, ale víc jsem zvědavá na Tita.

“Jak jsi se vyspal?” přivítám ho.

“Normálně, proč se ptáš?”

“S Ciarou a Linettou po boku.”

“No viděla jsi je. Tohle musíme zavést i doma.” zarazí se, “jestli se tam dostaneme.”

Podívá se na mne.

“Raději jsem koukal usnout než…”

“Než abys musel koukat na ně, viď. Vůbec se ti nedivím. Jsou to moc pěkné kočky.”

“Ty jsi Morrigan také velmi půvabná žena.” usměje se na mne nesměle.

“Díky Tite. Nemusíš mi lichotit. já už se viděla v zrcadle mockrát.”

“A není to žádná sláva.” dodá Linetta, která konec naší debaty zaslechla.

“Ty mi něco povídej kozo jedna vychrtlá.” opáčím na její adresu.

Když vidím, jak Tita naše hádka přivede z míry řeknu mu:

“Toho si nevšímej, to se jen my dvě takhle po ránu dostáváme do formy.”

Jako poslední dorazí Ciara, ale hned se má k činu.

“Tite, jdeme na snídani. A dneska budeme mít oba hrozně velký hlad. Tak velký, že si spoustu jídla budeme muset vzít sebou.”

“Díky Ciaro.” odpoví Linetta, která všechno na rozdíl od mladíka hned pochopila, “hlad tady máme hlavně my dvě, tak toho přineste co nejvíc.”

Sotva mladí manželé odejdou, obrátí se sestřička ke mně.

“Přeci tady nebudeme celé dopoledne čučet. Půjdeme ven. Nikdo si nás nevšimne. Tady nás hledat nebudou.”

“Myslíš?” optám se a ukážu si rukou na hlavu.

“No právě. Čím bychom na sebe mohly upozornit? Jedině vlasy. Tak si uděláme nějakou pokrývku hlavy a pak už nebudeme vzbuzovat pozornost ničím.”

“A co zbraně?”

“Schováme je, zabalíme do pokrývky. Já to vždycky dělala, když jsem chtěla být nenápadná.”

“Souhlasím. Když schováš meč do vaku, tak jsi okamžitě úžasně nenápadná.” říkám s narážkou na její vysokou štíhlou postavu. O před okamžikem vzpomínaných vlasech ani nemluvě.

Ale Linetta to nijak nekomentuje a začne se rozhlížet po domku. Najde, jako by pro nás připravené, dva dlouhé šály. Leží sice až na dně komody a jsou celé zaprášené, zřejmě tu zůstaly po dřívějších obyvatelích, ale to je nám jedno. Vyklepeme je z okna a to, že jsou celé vybledlé a sešlé nám nijak nevadí. Linetta si jeden pokusně obalí kolem hlavy a když se jí podaří dokonale skrýt dlouhé vlasy, proč by to mělo dělat problémy mně, když je mám o mnoho kratší.

Za okamžik se vrátí Titus s Ciarou a přinesou sebou jídla, co stačili pobrat. A ne nějakých blafů, ale opravdu pěkné, čerstvé a chutné. Spoustu ovoce a zeleniny, maso, je toho tolik, že i když máme se sestrou velký hlad, nedokážeme všechno sníst.

“Ty si tady žijí jak na zámku.” komentuji to, “a dokonce i zaměstnanci jak vidím.”

“Nechceš tu náhodou zůstat?” zeptá se mne s plnou pusou Linetta.

“Ne, když si vzpomenu na ty chudáky, co musí všechno v potu a krvi vypěstovat a sklidit.”

Linetta mávne rukou.

“Kvůli tomu, abychom tady zavedly spravedlivý řád, tu nejsme. S tím si musí poradit sami, až my odejdeme.”

“Jako kdyby to u nás nebylo stejné.” přidá se Ciara, “v Egyptě nebo v Římě. Snad v Řecku je to trochu lepší.”

“Nebo u barbarů.” říkám já.

“Třeba v Irsku.” rýpne si Linetta.

“Jsi odrodilec.” vrátím jí to, “ale já vlastně taky.”

Dodám, abych jí vzala vítr z plachet.

Titus s Ciarou chtějí hned po jídle odejít, aby mohli pozorovat přípravy a odchod vojáků a jejich pomocníků do lesa. Ale když vidí, jak se my dvě maskujeme počkají na nás.

“Myslíte, že je to bezpečné?” ptá se nás černovlasá dívka.

“A rozumné?” přidá se Titus.

“Ani jedno ani druhé moc ne.” přizná Linetta, “ale zase budeme po ruce, kdyby to bylo třeba.”

Nakonec jde před brány města pozorovat odchod soldatesky jen |Titus. My tři děvčata zamíříme do města, které Ciara už docela dobře zná a kde teď skoro nepotkáme živáčka. Takže si v klidu prohlédneme palác kněží i s rozlehlou zahradou. Bohužel zvenčí toho moc vidět není, protože zeď je velice vysoká a zahrada je plná vzrostlých stromů. I brána vypadá pevně, lidskou silou, ani tou naší, bychom s ní určitě nic nesvedly.

Když se brána najednou začne otevírat, jsme všechny tři překvapené. My s Linettou bychom chtěly nakouknout dovnitř, ale Ciara nás vede odtud pryč.

“Nemají rádi, když je někdo příliš zvědavý,” vysvětluje, “a navíc se to nikdo ani neopováží dělat. Tak by jste zbytečně brzy vzbudily podezření.”

S tím nutno souhlasit, takže se okolo paláce přestaneme potulovat a pokud možno nenápadně sledujeme mladého kněze v bílém, který dojede s vozem až k obchodnímu centru a jde sebevědomě dovnitř.

“Doufám, že tam někdo je, aby toho spratka mohl obsloužit.” říká Linetta.

“Já také.” přikývne Ciara, “snad mají dost rozumu a všichni neběželi ven očumovat vojáky.”

Naštěstí mají, protože uvnitř žádný rozruch nenastane. My tři postáváme poblíž, když dorazí Titus.

“Tak co?” ptá se jeho žena.

“Odjíždějí a většina lidí je doprovází. Jen někteří zaměstnanci se vracejí ke své práci.” Titus se zasměje, “třeba do kovárny.”

“Bod pro tebe.” přikývne Ciara, “a co sem?”

“Skoro nikdo. Jen pár žen do obchodů, zahradnice a podobně.”

“Tak skvěle.”

“Až moc.” říká Linetta, “to vypadá příliš snadné.”

“Neboj beruško.” schladím její nadšení, “ono se něco najde. Až nás z toho bude hlava brnět.”

Ale na další povzbuzování není čas. Ve dveřích se objeví mladík v bílém a za ním skupinka mužů a žen obtížených zbožím. Tiše a úslužně všechno ukládají do vozu a pak se beze slova vracejí do obchodu. Mladík vyskočí na kozlík a popožene svého obrovitého valacha kupředu. jede přímou cestou k paláci. My dvě s Ciarou se objevíme téměř současně z obou stran a vypadáme, jako když se chystáme ukončit svůj život pod koly jeho vozu.

“Ženské zatracené.” vykřikne kněz hlasem zvyklým poroučet, ale pak pozná Ciaru, která na něho udělala dojem, už když ji viděl minule a zarazí se.

“To jsi ty krasotinko? Copak chceš? Jet se mnou? Stačí naskočit.” šklebí se.

“Ani ne ty hlupáku.” odpoví mu dívka, čímž mu vyrazí dech. Ale víc už mladý kněz udělat nestačí. Zatímco se zabýval námi dvěma, nevšiml si, že odzadu naskočila na vůz Linetta. Neviděl ji ani když se objevila těsně za ním, Zato Ciara ano, a proto se s ním dál odmítla bavit. Linetta jen zvedla ruce, ozvalo se ošklivé chrupnutí a mladík v jejím sevření zhadrovatěl. Byl okamžitě mrtev.

My ostatní včetně Tita, který se schovával za stromem okamžitě naskočíme do vozu a ukryjeme se vzadu mezi zbožím.

“To máš za to ty proutníku.” neodpustí si Titus poznámku, když míjí mrtvolu, kterou Linetta umně přidržuje na kozlíku. Vpředu zůstala ona hlavě proto, že pokud obyvatelé paláce pojmou jakékoliv podezření a vrata neotevřou, rozstřílí je svými blesky. Ale my věříme, že žádné podezření mít nebudou. Léta letoucí a možná dokonce nikdy se místní do paláce proniknout neodvážili a tak jejich ostražitost dávno pominula.

Stejně, když se blížíme vratům paláce, jsme všichni připraveni a nejhorší. Linetta stále před sebou drží mrtvého mladíka a tak na první pohled je všechno v pořádku. Vrata se začínají otevírat. Když se rozevřou dokořán a vůz Linettou opatrně řízený vjede dovnitř, všem nám spadne kámen ze srdce. Ale ne nadarmo se říká nechval dne před večerem. Najednou se ozve ze zahrady, zřejmě přímo od paláce vysoký kvílivý tón. Vyhlédnu zadem z vozu a spatřím dvě nízké věže stojící po obou stranách brány, kterak se dají do pohybu.

“Všichni pryč.” zakřičím, “a někam se schovat. Honem, rychle!”

Ciara vyskočí zároveň se mnou a obě pelášíme za blízké křoviny kde spatříme vysoký kamenný val. Z kozlíku seskočí má sestra následovaná Titem a běží za námi.

“Odstřel to.” hulákám na ni, “ty věže.”

Linetta se zastaví.Titus ji předběhne a skočí do úkrytu zároveň s námi. Sestra zdvihne levačku a vypálí na jednu z věží fialový blesk. Ta exploduje v obrovské ohnivé kouli ze které šlehají záblesky modré, červené, zelené i v barvě medvědí.

“Co se to děje.” vykřikne s údivem, “to jsem nebyla já.”

“Utíkej ty kozo.” zařvu na ni, když vidím jak se druhá věž na ni zaměřuje.

Linetta poslechne a skočí do úkrytu právě ve chvíli když ze špičky druhé věže vyšlehne blesk. Sestra zaječí a já ucítím pach spáleného masa.

“Co se ti stalo.” vykřiknu vyděšeně, ale rychle se uklidním, když na Linettu pohlédnu. Na pravém rameni má svoji červenou blůzku roztrženou a pod ní vidím ošklivě spálený kus masa až skoro na kost. Jako by dostala ránu ohnivým bičem.

“Dost to bolí, udělej s tím něco.” ozve se už docela klidným hlasem.

“Nemáš se tak loudat.” odseknu, ale to už mám svoji paži nad jejím zraněním, které se během několika vteřin zahojí.

“Tu blůzku si musíš spravit sama.” dodám.

“To bylo úžasné.” říká Ciara, které moje léčení viděla poprvé v životě.

“Doma mi to tak dobře nejde.” podotknu skromně.

Ale je třeba se vrátit k naší situaci.

“Nikdo nevystrkujte hlavu, nebo vám ji ta věc ustřelí.” varuji ostatní.

“Ale tady nemůžeme zůstat.” protestuje Titus, “za chvilku se vyvalí místní kněžíci se stejnými zbraněmi v rukou a budou nás nahánět po celé zahradě, dokud nás nedostanou.”

“Linetta musí odstřelit tu druhou věž.”

“Ale jak, když nemůžu vystrčit hlavu?”

“Já odlákám její pozornost. Přeběhnu na druhou stranu a křiknu na tebe.”

Titus s Ciarou, kteří nevědí o mých schopnostech chtějí protestovat, ale já jim k tomu nedám příležitost. Zastavím čas a vyběhnu kousek stranou z úkrytu. Všimnu si jak moji přátelé opět vypadají jako by zkameněli. Tady opravdu působí magie excelentně a je naše štěstí, že místní obyvatelé ji neovládají.

Běžím na druhou stranu a opět mám pocit, jako když se brodím řídkým blátem. Ke svému úžasu zjistím, že zbraň umístěná na druhé věží můj ultra rychlý pohyb zaregistrovala, protože se začíná otáčet za mnou. Naštěstí její mechanismus moc rychlý není, takže se obrací z mého pohledu strašlivě pomalu. Když už je skoro otočená, skryji se za podobné skalisko, jako je naproti a vrátím čas nazpět. Sotva to udělám proletí nade mnou blesk a zasáhne křovisko za mými zády které okamžitě vzplane jasným plamenem.

“Vedle.” pomyslím si, ale vím, že nemít své magické schopnosti, nemohla bych se podobného kousku odvážit a pokud bych to přeci udělala, dopadla by jsem jak ten nebohý keř za mnou.

“Teď.” vykřiknu a vzápětí spatřím obrovský záblesk a když se ve svém úkrytu vztyčím uvidím podobný ohňostroj jako před chvilkou.

Naproti spatřím Linettu. Na okamžik vztyčí palec na znamení vítězství, potom se vydá s Titem a Ciarou za zády opatrně, využívajíc každého úkrytu zahradou směrem k paláci, který dosud mezi všemi stromy a okrasnými křovisky není skoro vidět. Já ji po druhé straně cesty následuji. Když dorazíme na kraj zalesněné části parku, zjistíme, že mezi námi a palácem je široký holý pruh, porostlý jen udržovaným trávníkem. Palác je úžasně vysoký a nádherný, ale teď není čas se jeho krásou kochat a opájet. Před vchodem stojí další věž se zbraní na vrcholu. O dost větší a mohutnější než ty dvě u vstupní brány. A pod věží se rojí několik mužů v bílých hábitech a v rukou mají podobné zbraně. Samozřejmě patřičné menších, aby je mohl unést obyčejný člověk.

To je docela výhodná konfigurace naších nepřátel. Nemohu se teď s Linettou domlouvat, ale doufám, že situaci vyhodnotí stejně jako já a patřičně zareaguje. Vyběhnu kousek na volné prostranství a zakřičím. V okamžiku, kdy mne kněží spatří a zaregistruje mne i ta obraná věž, znovu na okamžik zastavím čas a zmizím v úkrytu. Ale všechny zbraně se dál otáčejí mým směrem.

“Dělej Linettko.” pomyslím si.

Sestřička mne nezklame. V okamžiku kdy je pozornost všech obrácena ke mně, vypálí svůj blesk na věž s největší zbraní. Účinek je ohromující. Ohnivá koule na okamžik zakryje celé průčelí paláce, ozve se strašlivá rána, potom se přižene prudký poryv větru, který zaútočí na stromy okolo nás. Dřevo úpí a praská, některé stromy to nevydrží, jejich vrcholky se ulomí, ale strašný vichr je žene pryč, takže nehrozí, že nám spadnou přímo na hlavu. Na místě zásahu se zatím rozpoutá už dvakrát viděný ohňostroj a když konečně ustane, zjistíme, že po věži ani po lidech okolo ní nezůstalo vůbec nic. Dokonce i vchodové dveře do paláce chybí a většina oken v průčelí také pozbyla svého zasklení.

Když se veškerý hluk a hlomoz utiší, je najednou až nepřirozené ticho. Na hlavu mi padá jemný popel, občas nějaká ta drobná větvička, ale já si toho nevšímám. Bedlivě pozoruji vytlučená okna paláce, čekám jestli někde nezaregistruji pohyb. Nějakého obránce s nebezpečnou zbraní v rukou.

Kousek stranou spatřím Linettu, zabývající se touž činností.

“Morrigan, běž dovnitř. Kryji tě palbou.” volá na mne se vztyčenou levačkou.

Přeběhnu ten nechráněný pruh a ocitnu se ve vylomených dveřích. Cestou zaregistruji několik spálených lidských ostatků i seškvařených zbytků jejich zbraní. To je všechno co zbylo z těch pěti, či šesti kněží co se pohybovali venku, když jejich obranná věž vybouchla.

Nahlížím dovnitř. Prostředkem vede dlouhá chodba zakončená zdí, po obou stranách je široké schodiště do vyšších pater. Vše vypadá luxusně a nepoškozeně, jen tady u vchodu je hromada trosek, za které je možno se ukrýt. Nikde nikoho nevidím, tak zdvihnu ruku a za chvilku dorazí Titus a hned za ním Ciara. Mladík se tváří nadšeně, protože konečně je zase pro svoji ženu oporou, tak jak to podle něho má být. Ciara tolik rozjásaně nevypadá. Ničení a zabíjení není zrovna její oblíbená kratochvíle. Ale na druhé straně to není žádná křehotinka, aby jí něco takového složilo.

Poslední se dostaví Linetta.

“To byla podívaná.” říká, “koukám, že zbraně mimozemšťanů dovedou být pěkný prevít. Napáchají víc škody než užitku.”

“Asi nepočítali se zrzavou holkou, která umí vystřelovat blesky z ruky.” říkám, aniž bych odvracela pozornost od prostorů před námi.

“Tak co vidíš?” ptá se mne sestra.

“Nic. Klid jako v hrobě.”

“Třeba už tam všichni jsou.”

“Pochybuji, že by jich bylo tak málo. Někde se skrývají.”

“Vyděšení k smrti.”

“Nebuď tak velký optimista. Že jsou překvapení se nedivím. Ale nevěřím, že by ještě neměli nějaký trumf v záloze.”

Všimnu si, že Titus vybalí se zavazadla své v kovárně vyrobené meče. Jeden podá Ciaře. Tak udělám totéž. Už jsme užily se sestrou magie dost, je čas na čestný boj tváří v tvář.

Postupně se propracujeme až do třetího poschodí a tam konečně narazíme na odpor. Dva mladíci vyzbrojení těmi rourami vystřelujícími blesky se opatrně pohybují po chodbě. Ale brzy se ukáže, že sice mají supermoderní pušky lepší než dokážou vyrobit v době mé kamarádky Hudson, ale sami jsou zoufalí amatéři. Dojdou až k nám, ukrytými jen za rohem a než se stačí vzpamatovat změní jejich zbraně majitele.

“Nazdar.” říkám a pořádně je vyděsím, když zbraň uchopím jak se patří a namířím jim na žaludek, “tak jak se máte?”

Očekávám, že mi nebudou rozumět. Ale mýlím se.

“Nestřílejte prosím.” zaškemrá jeden z nich k mému překvapení čistou řečtinou.

To je milé. Alespoň nebudu potřebovat Ciaru jako překladatelku a můžu hned začít s jejich výslechem.

“Dobře, nebudu střílet.” slíbím, “ale vy mi odpovíte na všechno, na co se vás zeptám.”

Ani netuší, že bych se s té zbraně neodvážila vystřelit na tak malou vzdálenost, nevěda co by to udělalo se mnou.Ale zapíchnout je mečem, by mi problém nedělalo.

“Kolik vás je?”

“Tady dvanáct, venku šest. A v přízemí naši zaměstnanci. Asi třicet. Ale ti nemají žádné zbraně.” rozpovídá se ochotně zajatec. Podle toho, jak se bojí o svůj život, bych si troufla tvrdit, že se mne nepokouší obelhat.

“S těmi šesti venku už nepočítejte.” řeknu mu a vidím, jak ho moje informace strašně poděsila.

“Co se jim stalo?” ptá se třesoucím hlasem, “to vy?”

“Ani ne.” ozve se Linetta, “to ta vaše věž. Vybouchla. Asi špatná údržba.”

Dodá pichlavě.

“To není možné.” říká zajatec a je bělejší než stěna za ním. “byl tam můj bratr.”

Jen pokrčím rameny. Nebudu mu říkat, že je mi to líto, když mi to líto vůbec není.

“Co chcete?” ptá se se směsí strachu a nenávisti v hlase.

“Domů.” odvětím lakonicky.

“Branou? To se vám nikdy nepodaří.”

“To už nech na nás. Kde je?”

Muž se zatváří vztekle a mlčí.

“Mockrát se tě ptát nebudu.” řekne mu Linetta a chytne ho za pravou ruku.

Muž se jí marně pokouší vytrhnout. Trochu se poleká, ale zarytě mlčí dál.

Najednou strašně zařve když mu Linetta zlomí malíček.

“Ještě máš devět prstů.”oznámí mu.

Muž úpí bolestí, vypadá, že každou chvilku ztratí vědomí. Asi na fyzickou bolest není zvyklý.

“Já vám to povím.” říká ten druhý také plynou řečtinou “jen nám už neubližujte.”

“Nepřišly jsme vás zabít, chceme se jen pomocí vaší brány dostat domů.”

“Ale bránu umějí ovládat jen starší.”

“To je kdo?”

“Naši vůdcové. A ti vám to neukážou.”

“Ani když……” a Linetta ukáže na bolestí se svíjejícího kněze.

Tím si evidentně jeho druh není jistý a tak nic neříká.

“Kde je ovládání brány?” ptám se znovu

“O poschodí výš. Ve velkém sále s východem do horních zahrad.”

“Proč tam?” ptám se, ale to muž neví. Asi proto, že za starých časů otevírali vchod do brány hned na zahradě před okny. To v době kdy ještě oni cestovali k nám na zem. Na přijímání otroků se ale tohle místo pochopitelně moc nehodilo.

“A kde jste vy?” ptá se Linetta

“Ve společenské místnosti tady na patře.” sdělí nám mladý kněz, ale vzápětí se poleká, “slíbily jste, že nám neublížíte.”

“Nic jsme neslíbily.” odsekne sestra, “ale pokud se tam bez odporu necháte zavřít, nemáme důvod vám ubližovat.”

“Děkuji.” řekne muž, ale tváří se tak, že bych se k němu zády rozhodně neobracela.

Pomůže na nohy tomu zraněnému a společně jdou před námi chodbou. Linetta se zmocnila druhé pušky a tváří se velice výhružně i když pochybuji, že by z ní uměla vystřelit. Skupinku uzavírají naši přátelé Titus s Ciarou, oba s meči v rukou. Tyhle zbraně, které Titus vykoval tajně na svém pracovišti, vypadají dost příšerně, ale utnout hlavu, či probodnout tělo by zvládly hravě.

Ve dveřích společenské místnosti, jak ji nazval jeden z našich zajatců se objeví hlava dalšího kněze. Když muž spatří naše procesí, vykřikne leknutím a zmizí opět uvnitř. To už stojíme ve dveřích my a nahlížíme dovnitř. Místnost je opravdu rozlehlá, v průčelí má velká okna, je tu plno luxusního nábytku, ale nikde na první pohled nespatřím další zbraně. Tak strčíme oba muže dovnitř a zavřeme dveře. Naštěstí pro nás se otevírají ven a tak když k nim přistrčíme veškerý nábytek, který na chodbě najdeme, budou se lidé uvnitř jen těžko dostávat z místnosti. Pokud to nejde oknem, či není li tu nějaký jiný východ.

Když máme místní obyvatele zajištěné je čas pokračovat vzhůru, do sálu s ovládáním lapače. Dveře jsou zamčené, jak se dalo čekat, ale stačí dva maličké Linettiny modré blesky a železo zámků se rozteče jako by byly z vody. Jedno trhnutí a jsou otevřené. Znovu na okamžik zastavím čas a nahlédnu dovnitř. Nerada bych si nechala v posledních chvílích pobytu tady ustřelit hlavu. Ale žádné zbraně nespatřím, ani žádného z kněží. Místnost je veliká, ale zcela opuštěná. Přímo proti dveřím je velké okno vedoucí na horní vysutou zahradu paláce. A na stěně po mé pravici spatřím to, co mi včera večer popisovala moje dcerka. Ovládání hvězdné brány.

“To je ono.” ukazuji na stěnu.

“Budeš to umět spustit?” ptá se mne Linetta.

“Doufám.”

Zatímco si prohlížím ovládací panel a konfrontuji ho s tím, co mi včera večer řekla Brigita, ozve se Titus.

“Jak to, že ti kněží umějí Řecky? Kde se to naučili bych pochopil, ale proč? Vždyť je to z jejich pohledu jazyk otroků.”

“Asi proto, aby jim ostatní místní nerozuměli. Pochybuji, že by se běžný Atlanťan namáhal učit cizí jazyk.” odpoví mu Ciara.

“Ale proč zrovna řecky?”

“Řecky jako třeba jinak.” ozve se Linetta, “vždyť je to jedno.”

“Není.” odporuje Ciara, “řečtina je velice vyspělý jazyk a přitom není tak složitý, jako třeba egyptština.”

“Kdybych vás rušila, tak stačí říci.” obrátím se k přátelům. Ti se dokonce včetně Linetty zatváří provinile a ztichnou. Chvilku soustředěně ovládací panel studuji, potom se zase otočím a říkám:

“Tak můžeme. Jestli se někdo z vás umí modlit, tak je načase s tím začít.”

S těmi slovy sáhnu na stěnu. Nejprve seřizuji kříž na mapě Atlantidy a k mé úlevě to funguje přesně tak, jak říkala Brigita. Když mapu hodně přiblížím, snadno najdu palác ve kterém se nacházíme a kříž umístím na zahradu před našimi okny. Potom začnu ovládat druhou mapu. Naleznu Řecko a začnu ho přibližovat. Tady není orientace tak snadná, protože jsem ho nikdy z výšky neviděla. Ale některé terénní charakteristiky jako jsou nížiny a horské hřbety poznám a pomalu se blížím k našemu stavení. Ke svému úžasu rozpoznám vysoký strom na hřebeni nad Herkulovým majetkem a náš dům s novou střechou, kterou jsme dodělali ani ne před dvěma měsíci. Tím je otázka aktuálnosti map zodpovězena k mé spokojenosti. Umístím kříž na vymýcenou plochu na nových pozemcích, když se dole v patře pod námi ozve hluk.

“Co to má znamenat?” ptá se Linetta a vyhlédne dveřmi ven. “jdou sem a vedou je ti jejich starší. Co mám dělat?”

“Zavřeme dveře a zabarikádujeme se tady.” radí Ciara.

To není tak obtížné, těžkých kusů různého nábytku je tady spoustu a tak chvilku nechám ovládání brány být a společně s Linettou a Titem vytvoříme před dveřmi velkou hromadu. Ale naše nepřátele to neodradí. Snaží se dveře vyrazit a když si za chvilku přinesou nějaké provizorní beranidlo, vypadá to, že se jim to za nějaký čas podaří.

“Asi se zbláznili.” diví se sestra, “což už zapomněli, co dovedeme.”

“Vypadá to, že nám chtějí zabránit v útěku za každou cenu.” dohaduje se Ciara.

Je to možné a tak si musím pospíšit. Velkou pákou pohnu podle Brigitina návodu a vidím, jak oba kříže na mapě změní barvu. To by bylo. Ale jak to teď nastartovat, to mi Brigita neřekla a mě vůbec nenapadlo se zeptat. Vedle velké páky jsou ještě dvě kulaté věcičky. Nejde s nimi však otáčet, tak co? Zatlačit na ně? A na kterou z nich?

Tak pokusně zmáčknu tu horní. Ozve se temné brumlání které postupně přechází ve vyšší a vyšší tón. Houká to, kvílí, potom piští a nakonec, když už si myslím, že přijdu o uši, přestanu to úplně slyšet. Mačkám i dolní tlačítko, ale to na moji snahu nijak nereaguje.

I ti muži venku zaslechli ten zvuk a zesílili svoji snahu dostat se dovnitř.

“Tak co je? Proč se nic neděje?” ptá se mne Linetta, “jestli se dostanou dovnitř, budu je muset sežehnout bleskem.”

“Ještě s tím počkej.” prosí ji Ciara.

“Ten stroj se musí zahřát.” předpokládá Titus.

“Stroj mimozemšťanů?” diví se Linetta. “podívej!”

Křikne na mne.

Opravdu. To dolní tlačítko, které jsem před tím tak dlouho neúspěšně mačkala se zeleně rozsvítilo. Natáhnu k němu ruku.

“Mám?” ptám se.

Všichni tři přikývnou a tak tlačítko rázně stisknu. Venku to zahučí a těsně nad trávníkem se objeví brána lapače.

“Heuréka.” vykřikne Linetta, “nastupovat do vozu, konečná stanice Řecko.”

V tom okamžiku se polovina naší barikády sesype, což útočníky povzbudí k další činnosti.

“Běžte první vy dva.” ukazuji na Tita a Ciaru.

“A co vy?” strachuje se děvče.

“Jdeme hned za vámi.” slíbím.

“Vy jste pokusní králíci.” neodpustí si humor moje sestra. Normálně bych ji nakopla ale teď není na zbytečnosti čas. Titus se svoji ženou otevřou velké okno, vyjdou na zahradu a zamíří k chvějící se bráně.

“Snad jsem všechno udělala správně.” proletí mi hlavou, když se na nás otočí, zamávají a držíc se za ruce vstoupí do otvoru lapače. Slyším, jak to tady někde v prostoru zahučí a to je všechno. Naši přátelé jsou pryč.

Chtěla bych chvilku počkat, ale už není čas. Naše barikáda se každou chvíli sesype a Linetta bude muset použít své blesky. Takže raději vyběhneme ven a chvátáme k lapači. Vezmu sestru za ruku a vykročíme vpřed. Jen koutkem oka zahlédnu, že ti muži uvnitř právě překonali naši překážku a běží k otevřeným dveřím do zahrady. A za nimi do místnosti vejdou dva v červeném. Asi ti jejich starší.

“Tak jdeme na to.”

A ruku v ruce podruhé v krátkém čase vkročíme s Linettou dobrovolně do chřtánu lapače.

Opět letíme temným tunelem, postupně přestanu vnímat nejen sestřinu ruku, ale i svoje vlastní tělo. Řev stále sílí. Ale najednou se do toho burácení ozvou tóny jakési cizí. Temný řev se změní v podivné chroptění a pokašlávání, jako by se měla naše cesta v polovině zastavit. potom se však tunel znovu rozeřve. Trvá to dlouho, strašně dlouho. Kdybych byla schopná přemýšlet, myslela bych si, že se vracíme zpět, ale neuhodla bych to. Konečně se naše cesta blíží k cíli. Hluk ustává, začínám znovu vnímat svoje tělo i Linettinu ruku ve své. Napadne mne, že bychom mohly znovu vyskočit dříve, ale neudělám to, nechci štěstí pokoušet přespříliš. Konečně nás brána vyplivne ze své tlamy. Dopadnu lehce na rovnou plochu vykládanou velkými mramorovými deskami. Zběžně se rozhlédnu a ucítím, jak se mi rozbuší srdce. Vidím, že stejně překvapeně se zatváří i Linetta stojící hned vedle mne.

“Kde to jsme?” zašeptá, “tohle přeci jako náš domov nevypadá.”

To má pravdu.



pokračování...

© Copyright 2006 by Mišák







| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |