Barbaři

napsal Mišák




Volné pokračování příběhů Zvláštní sen a Zvláštní sen 2 - Sacrifice.


Cesta do horského sedla na severní hranici Řecka musela být ještě před pár dny bezvýznamnou, polozapomenutou pěšinou. Ale teď, když tu chvíli přede mnou prošla polovina řecké armády, změnila se v širokou rozdupanou silnici, lemovanou po obou stranách polámanými keři i větvemi okolních stromů.

Ale já ekologickou pohromu skoro nevnímám, stejně jako nepozoruji, že cesta vede stále do kopce, místy velice strmého.

Opět, už po několikáté přemýšlím nad událostmi posledního roku a nad smyslem a významem mé nové návštěvy Řecka.


Když jsme před rokem s Herculem a za výrazné pomoci Xeny a dívky s daleké budoucnosti Hudson, porazili zlého boha Dahaka a jednou provždy ho zničili, zdálo se, že už nic nemůže stát v cestě mému společnému životu s Herculem. Strávili jsme spolu 14 krásných dní putováním po celé řecké zemi. A stejně tolik krásných nocí. Zpočátku jsem byla pevně přesvědčená, že to tak zůstane navždy. Hercules mne doprovodí zpátky do Irska, kde na mne čekala má malá dcerka Brigit. A také jeden důležitý úkol. I teď, po roce, se usmívám při pomyšlení, jak si s námi někdy osud pohrává.

Tolik let jsem pomáhala svému bývalému milenci a otci Brigit, bohu Cernunovi v jeho boji proti irským kněžím, druidům. Celou dobu jsme se je pokoušeli marně zničit a zlomit jejich moc nad prostými lidmi. Vyteklo mnoho krve, často i moji zásluhou. Pro většinu Irů jsem se stala vrahem a vyvrhelem národa, ale moc a vliv druidů jsem zničit nedokázala.

A potom jsem se stala, byť zpočátku nedobrovolně, jednou z nich. V té době jsem se poprvé setkala s Herculem, který po smrti svého nejlepšího přítele Jolaa bezcílně bloudil světem. Bojovala jsem s ním a dokonce ho porazila, čímž se může málokdo pochlubit.

Ale nakonec jsme se stali spojenci a potom i přátelé. Musím přiznat, že já jsem se o to příliš nepřičinila. Společně jsme přemohli Cernuna a konečně jsem mohla svou dcerku sevřít do náruče.

A tenkrát se poprvé objevil Dahak. Já jsem ho nezajímala, on nenáviděl Hercula a přišel se mu pomstít. Tím, že zabije jeho přátele. Nevím, proč tenkrát nezkusil zavraždit mne. Mám v žilách polovinu božské krve (po své matce), možná si na mne netroufal. A třeba si jenom lichotím, nemohl mne napadnout, protože jsem byla stále s Herculem.

Tak se pomstil tím, že udělal to, o co se já marně pokoušela, zavraždil ostatní druidy.

Potom se vrátil do Řecka a věděl, že se Hercules vydá za ním.

Najednou z celého shromáždění druidů zůstal jen jediný, já. Mou povinností bylo najít nové lidi, zasvětit je a obnovit slávu druidského shromáždění.

Moje malá dcerka byla konečně se mnou. Po tolika letech, kdy jí Cernunos věznil. Ale obojí muselo ještě chvilku počkat. Rozhodla jsem se doprovodit Hercula a společnými silami Dahaka zničit. Můj přítel o tom zpočátku nechtěl ani slyšet. Měl strach o můj život. Ale já nejsem žádná cukrová panenka. Dovedu se o sebe postarat.


Když byl Dahak definitivně zničen, považovala jsem za samozřejmé, že mne bude Hercules následovat do Irska a společně s mojí malou Brigit vytvoříme novou rodinu. Ale jak dny plynuly, byla jsem si stále méně jistá, jestli mám právo něco takového od něho žádat. On patří sem a v Irsku nikdy nebude šťastný. Ani já jsem tenkrát nemohla uvažovat o tom zůstat s ním v Řecku. Věděla jsem, že když s ním o tom budu mluvit, odmítne moje námitky a půjde se mnou. A tak jsem tenkrát propadla panice a utekla jsem jak malá holka. Nechala jsem mu jen krátký dopis, ve kterém jsem se mu pokusila vysvětlit mé rozhodnutí.


V Irsku jsem byla zpočátku přijata s rozpaky. Mnoho lidí mi nemohlo odpustit moji minulost. V mnoha rodinách měli mrtvé, kteří zahynuli moji rukou, nebo vojáků mé armády.

Ale teď jsem byla druidská velekněžka a jediná záchrana jejich náboženství. První měsíce mne práce i moje drahá Brigit tak zaměstnávali, že jsem na Hercula a můj útěk od něho ani nevzpomněla. Když však druidské shromáždění začalo fungovat a nebylo mne stále potřeba, vzpomínky se vrátily. Znovu jsem přemýšlela nad svým útěkem a stále víc jsem byla přesvědčená, že jsem se rozhodla špatně.

Pokud bych se chtěla vrátit zpět, druidi si zvolí jinou nejvyšší kněžku a co se týče Brigit, vezmu ji pochopitelně s sebou. V Řeckých školách se jí dostane lepšího vzdělání i vychování než v naší zemi. Moje dcerka mi dělala radost i starost. Hodně vyrostla a zesílila, měla stále dobrou náladu. Ale její krev byla více božská než lidská. Dokázala na dálku pohybovat předměty, když se soustředila, měla ohromnou sílu, kterou by nikdo v malé šestileté dívence nečekal.

Když uplynul rok, byla jsem už pevně rozhodnutá. Vrátím se do Řecka a vyhledám Hercula. Jen tam zjistím, jestli mne stále miluje nebo zdali mne vůbec bude chtít vidět.


Tentokrát jsem necestovala po moři jako před rokem. Jen do nejbližšího přístavu v Bretani a dál po suché zemi. Nebylo to nijak zvlášť obtížné ani nebezpečné. Po celé Evropě od Hispanie až po řecké hranice se rozkládala Římská říše. V nově vystavěném přístavním městě Brest jsem zašla na celnici, abych dostala doklady pro cestu. A tam došlo k malému nedorozumění. Po pravdě jsem řekla, že jsem druidská velekněžka, ale římský úředník to špatně pochopil. Asi nepředpokládal, že by žena mohla mít tak vysokou duchovní funkci. Navíc veliký Řím je teď v přechodném období od republiky k císařství a šlechtické tituly jsou velice v módě. Jak říkají Římané, jsou in.

Takže v papírech, které mi vystavil, jsem se stala Irskou velekněžnou. Bylo to komické, ale jak se ukázalo, velice užitečné. Kdokoliv mne cestou zastavil a nahlédl do mých dokladů, byl v mžiku ochotný pro mne cokoliv udělat. Dál, když jsem prošla zemí Franků a byla jsem v Germanii, už nikdo ani nevěděl, co je to Irsko, ale titul velekněžna pokaždé zapůsobil.

Štěstí mne opustilo až v Řecku. Nevybrala jsem si vhodnou chvíli. Byla tu válka. Nikoliv s Římem, ale s nějakými nájezdníky ze severu. Na dvou místech vytáhly domácí armády k severu, aby nedovolily útočníkům vstoupit do Řecka. Jedna kousek od hranic, druhá mnohem dál na východ až téměř u Černého moře.

U takhle důležité události nemohl chybět Hercules. A samozřejmě byl u té východní armády. Nepřišlo mi jako dobrý nápad jít ho hledat a mluvit s ním o tak důležitých věcech v době války. Ale co mám zatím dělat?

Však tady mám ještě jednu známou, Xenu. A s ní i Gabriellu, kterou jsem při první návštěvě před rokem ani neviděla.

Během roku jsem na Xenu často vzpomínala. Kdysi dávno s Herculem chodila, však taky zpočátku na mne silně žárlila. Málem jsme se tehdy popraly.

Kdo ví, jestli Hercules nehledal po mém útěku zapomenutí v jejím náručí.

Teď zase žárlím já, to jsem ale husa pitomá.

Ale asi zbytečně. Uleví se mi, když se dozvím, že Xena je kousek ode mne, u západní armády. Rychle se rozhoduji. Vypravím se za Xenou. Vydám se na cestu po stopách postupujících vojáků.


Zatímco se mi hlavou honí všelijaké vzpomínky, vyjdu z lesa a ocitám se přímo před vojenským táborem. Zvědavě pozoruji chaoticky postavené ležení. Za takový nepořádek by v Římské armádě padaly hlavy. Vypadá to, že válka nebude mít dlouhého trvání. Shromáždit se, svést bitvu a zase domů. Teda alespoň ti, co zůstanou naživu.

U vstupu do tábora stojí jediná hlídka. Proč by ne. Odtud nepřátelé nepřijdou. Leda tak nějací opozdilci, nebo podivná zrzavá holka, jako jsem já.

Však taky na mne ten strážný kouká udiveněji, než já na ležení za jeho zády. Nejprve se zahledí na moje rudě zářící vlasy.

Na to jsem zvyklá. Tím pohledem začíná skoro každý, který mne potká.

"Co tady pohledáváš?" ptá se mne, "žádný ženský tábor tentokrát s sebou nemáme, ani to nestojí za to."

Co tím myslí, jaký ženský tábor? Už vím, on má na mysli lehké ženštiny, prostitutky, které provázejí vojáky na dlouhých taženích a za rozkoš kterou jim poskytují, je zbavují podstatné části jejich žoldu. Copak vypadám jako nějaká děvka? Vojáček asi dostane do zubů.

Ale není to třeba. Spatří můj meč a rozpačitě se omlouvá.

"Promiň, já to tak nemyslel," chvilku se zadumá a dodá, "snad nehledáš Xenu a její divoké kočky?" a nedůvěřivě hledí na moji štíhlou postavu.

"Zdání klame, chlapče," pomyslím si a v duchu se usmívám "ale tobě to vysvětlovat nebudu."

"Ano, hledám Xenu," říkám nahlas.

"Támhle ty tři stany až nahoře v sedle," ukazuje rukou někam za tábor. Tváří se jako když mne posílá do jámy lvové. To jsem na ty Xeniny kočky opravdu moc zvědavá.

Nemám chuť tábor obcházet a tak zamířím vzhůru přímo jeho středem. Tvářím se, jako když ani nevnímám ty stovky chlapů všude okolo. Ale ve skutečnosti jejich činnost bedlivě a se zájmem sleduji. Muži staví stany, starají se o svoje vybavení, jiní zase jedí a popíjejí. Většina z nich zdvihne hlavu a podívá se na mne. Na moje rusé vlasy, na moji postavu, na můj meč. Někteří hvízdnou, jiní pronesou nějakou poznámku, ale ignoruji je a než se vzpamatují, jsem pryč.

Ten tábor není zrovna veliký. Jestli je tohle polovina zdejší branné moci, tak to není žádná sláva. Až se jednou Římané rozhoupou, spolknou celé slavné Řecko jako malinu.

Cesta stále ještě stoupá, ale horské sedlo je už na dosah. Na obou stranách se skalní hřeben vypíná ještě hodně vysoko, ale tady skály chybí a až udělám pár kroků, budu stát na nejvyšším místě cesty a přede mnou se otevře pohled k severu. Ve směru odkud přicházejí nepřátelské hordy.

Přímo na nejvyšším místě stojí tři stany. Mnohem pěknější a velice pevně zakotvené. Ani se nedivím. Když zafouká vítr, tady má mnohem větší sílu než kdekoliv jinde.

O pár metrů níž, na malé plošině kousek od stanů bojují dvě z těch Xeniných divokých koček. Mají velké meče a mydlí do sebe velice ostře. Obě jsou skoro o hlavu větší než já. Mladší je docela štíhlá, ta druhá, už středního věku je velice statná. Nebojím se říci přímo tlustá. Obě mají sílu, kterou by jim mohl závidět kdejaký muž a s meči to umějí. Přesto mi víc než divoké kočky připomínají zápasící medvědice. Tiše se té představě zasměji.

"Na co tady čumíš?" zvolá ta tlustá hlubokým hlasem a prudce zaútočí na svou kolegyni. Málem ji zasáhne do boku.

Jen se tady holky nepozabíjejte ještě před bitvou, říkám si, ale pak se zarazím. Chvilku nechápu proč ta starší před chvilkou křičela, ale pak mi to dochází.

"Tos říkala mě?" optám se tiše.

Ženy přeruší boj. Mladší na mne pohlédne docela mile, ale v očích té druhé vidím pohrdání a zlost.

"Jistě, ty mrňavá zrzko, copak je tu ještě někdo? Proč na nás tak vejráš? Táhni, odkud jsi přišla!"

To je milá žena. Tak s touhle určitě kamarádky nebudeme. Líbit si to nenechám.

"Koukám na tebe," odpovím hlasitěji, "už jsem dlouho neviděla takový nemehlo."

Samozřejmě to není pravda, chci ji naštvat. A jde mi to dobře.

"Ty kozo pitomá!" vyjede tlustá žena a hrne se ke mně. Potom si všimne mého meče a zarazí se. Začne se smát. Hlasitě a urážlivě.

"Kdejaká slepice si vezme meč a hned si myslí, že je druhá Xena! Koukej zmizet než ti napráskám na prdel!"

Naštvala mne. Jaká druhá Xena? Já jsem první Xena! To sice ona nemůže vědět, ale toho zvěřince na můj účet už bylo dost. Ale co mám dělat dál. Přeci se s ní nebudu prát. Babo raď.

Naštěstí je tu ta druhá žena.

"Lucy, nech toho," bere svoji statnější kolegyni za ruku a vede ji pryč.

"Měla jsi mne nechat, Julie," brblá Lucy, "já bych tý drzý holce nařezala, aby věděla, kdo je tu druhý po Xeně!"

Julie se ke mně vrací.

"Ahoj," podává mi ruku, "ty jsi přišla za Xenou?"

"Jo."

"A znáš se s ní? Jinak tě asi nebude chtít vidět."

"Proč?"

"Protože v poslední době nechce vidět nikoho."

Nechápu ji a je to asi na mně znát.

"Ty nejsi zdejší?" diví se Julie, "když nevíš co se stalo s Gabriellou?"

Gabriellu jsem sice nikdy neviděla, ale stejně se polekám.

"Je mrtvá?"

"Skoro," odpoví záhadně Julie, "no vlastně je úplně zdravá, ale pro Xenu je mrtvá."

Tomu nerozumím, ale nebudu se ptát Julie, počkám na Xenu. Stejně už stojíme u jejího stanu a moje průvodkyně odhrnuje závěs a vstupuje dovnitř. Spatřím svoji starou známou jak stojí za velkým stolem. I Xena mne venku pozná. Její oči na okamžik zazáří a hned zase pohasnou. To nevypadá dobře. Mezi Xenou a Gabriellou se muselo stát něco hrozného.

Ze stanu vychází Julie a zářivě se usmívá. Hrne se ke mně.

"Jsem moc ráda, že tě poznávám," a třese mi zuřivě pravicí, "dobře, že jsi tady, Xena tě bude potřebovat."

Můžu být spokojená. Náš loňský boj s Dahakem asi vstoupil do lidových zkazek a mé jméno nebylo v Řecku zapomenuto. Ne, že si za to něco koupím, ale je to milé.

Julie odchází a já znovu odhrnu závěs a vstupuji do stanu. Xena stojí za velikým stolem a vypadá jak slavný vojevůdce Xerxes před rozhodující bitvou. I ona má na stole nějaké plány, jen tam chybí stovky vlaječek představující vojenské jednotky, které budou jedním mávnutím paže vrhnuty do krvavé řeže.

Je divné, že právě teď vzpomínám na Peršany, se kterými jsme my v Irsku vůbec nepřišli do styku. Ale zkazky o jejich válkách proti Řecku pronikly až k nám. Má matka mě jimi zásobovala ve snaze probudit ve mně, co by malé holce, srdce válečníka. Nutno uznat, že se jí to podařilo dokonale.

Xena obchází stůl a s úsměvem jde ke mně. Podává mi ruku. Na to že jsme se rok neviděly, nic moc. Ale ona už je taková.

"Jsem moc ráda, že tě vidím, Morrigan," říká, ale dřív než stačím něco říci, zachmuří se a zmlkne. Sakra, je to tady.

"Chceš se zeptat, proč se tady ukazuji, když jsem před rokem tak nečekaně zmizela?" nadhazuji udičku. Není těžké uhodnout, že to je ten problém.

"Ano, jestli mi to můžeš vysvětlit," říká Xena nezvykle mírně, "a jestli máš chuť vůbec něco vysvětlovat."

"Vlastně proto jsem přišla nejdřív za tebou. Jestli ty mne pochopíš, tak mne snad pochopí i Hercules."

"Xeno, myslíš, že mne bude ještě chtít vidět?" ptám se opatrně.

"Hercules tě stále velice miluje," volí Xena opatrně slova, ale pak toho nechá a ostře dodá, "moc jsi mu ublížila. Ve chvíli, kdy se začal smiřovat se smrtí Jolaa. Protože měl tebe. A ty zmizíš beze slova rozloučení."

"To není pravda," hájím se.

"Na tom teď nezáleží," mávne Xena rukou a posadí se na kožešinou potažené lůžko.


Tak jí všechno řeknu. Vše, co se mi celé měsíce honí hlavou.


Xena mne vyslechne beze slova. Když skončím, vstane a přistoupí ke mně. K mému velkému překvapení mne pevně obejme.

"Ty si ale husa!" řekne.

Další domácí zvíře na mém dnešním kontě, ale tentokrát s tím označením souhlasím.

Jenom přikývnu.

"Co chceš dělat?" ptá se mne moje přítelkyně.

"Pokud ti to nebude vadit, chvilku zůstanu s vámi."

"To vůbec ne, ale je to tady nebezpečné."

Dotknu se dlaní rukojetě svého meče: "Snad jsem s ním za ten rok nezapomněla zacházet," zasměji se."


"Tak, teď jsem na řadě já," říkám Xeně a sedám si vedle ní na lůžko.

"Ano?" obrací ke mně bezvýraznou tvář. Chvilka veselí pominula a Xena se zase propadá do svého smutku. Sem s tím, Xeno, svěř se tetičce Morrigan.

"Gabriella," řeknu jenom a čekám na její reakci. Nevrhá se na mě, ani nepadá v pláči na zem. Ale otázka se jí nezamlouvá.

"Ani se neptej," říká prudce.

"Ale já se ptám," opravdu mne to moc zajímá, co hrozného se mohlo stát mezi tak dobrými přítelkyněmi. Některé zprávy dokonce naznačovaly, že je mezi nimi ještě bližší vztah. To nemohu posoudit, a ani se na to Xeny ptát nemíním.

Tmavovlasá žena se chvilku soustředí a potom začíná.

"Slyšela jsi někdy o Elim?"

"Ne, to jméno mi nic neříká."

"My s Gabriellou jsme se s ním setkaly při naší první cestě do Indie. Tenkrát to byl takový potulný kejklíř, ale charisma měl už tehdy a na Gabriellu silně zapůsobil."

Xeno, Xeno, mluv na mne česky, vlastně řecky. Nevím přesně, co znamená slovo charisma, ale nechci Xenu přerušovat. Podle smyslu věty to zřejmě bude něco jako síla osobnosti.

"Potom jsme ho dost dlouho neviděly a pak se najednou objevil tady v Řecku. A jeho pověst ho daleko předběhla. Nevím, jestli je to pravda, ale dostalo se mu osvícení od nějakého mocného boha, které mu dodalo sílu léčit smrtelné nemoci."

"Na tom není nic špatného," povzbudím Xenu.

"To ne, ale on zároveň přinášel nové učení. Říkal, že nastává soumrak našich bohů, a i všech ostatních a nastupuje jediný bůh, ten jeho."

"No a co, stejně všichni bozi stojí za pendrek. Ty vaši i ti naši."

"Vždyť i tvoje matka je bohyně," diví se Xena mé reakci.

"Ano, ale nikdy mne nemilovala. Já byla pro ni jen nástroj k dosažení jejich cílů. Však to znáš taky, ty a Ares."

Hercules mi vyprávěl mnoho příběhů z Řecké mythologie i současnosti a příběh Xeny a Area mi pro jeho podobnost s mým osudem utkvěl pevně v paměti.

Xena jen přikývne, ale v očích jí probleskne vlna sympatie. Je to vzájemné a já jsem ráda, že jsem se rozhodla ji navštívit.

"Máš pravdu, že pomáhat trpícím a nemocným, na tom není nic špatného. Ale Eli přinášel nové náboženství a to samo už je důvod k ostražitosti a nedůvěře."

Zase s Xenou souhlasím, i když nic neříkám. Neznám horší a nebezpečnější lidi než náboženské blouznivce a fanatiky. S takovými jsem měla minulý rok hodně do činění, když jsem hledala jako velekněžka nové adepty na místa zavražděných druidů. Tihle týpci se hrnuli jako první a zuřili, když jsem je rezolutně odmítala.

"Ono to zní na první pohled lákavě. Přinášet lásku a mír lidem, kteří žijí celý život ve strachu před válkami, před různými hordami plenícími i v dobách klidu bezbranné vesnice. Otevři své srdce, znič všechny zbraně a mír zavládne na celé zemi. Jednoduché, ale nereálné."

"Tak takové znám taky," přeruším Xenu, "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Jo, proč ne. Ale musí mít větší armádu a ostřejší meče."

V tom se také s Xenou shodujeme, vidím jak přikyvuje. Tak pokračujeme.

"A jak s tím souvisí Gabriella?" ptám se.

"Tys ji nepoznala, Morrigan," říká Xena, "Gabriella sice nosila svoji bojovou hůl a dovedla s ní dobře zacházet, ale nikdy nechtěla zabíjet. Tvrdila, že se svou zbraní, na rozdíl ode mne, nikomu neublíží."

"To si dovedu představit," zasměji se. Taková dobře mířená rána bojovou holí musí působit velice bolestivá poranění, o zlámaných kostech ani nemluvě. Živě si představuji, jak nepřátelé, zasažení bojovou holí a nadosmrti zmrzačení, hořce litují, že se raději nesetkali s Xeniným mečem.

"Gabriella byla od počátku nadšená Eliho učením a hrozně se divila, že já ne," pokračuje Xena, "čekala, že mne přemluví, stejně jako já očekávala, že se vzpamatuje. Ale ona podléhala Elimu stále víc. Nazvala mne v jedné hádce vrahem, nenapravitelným vyvrhelem, který nedojde spasení."

"Proč jsi jí ode Eliho neodtrhla, třeba násilím?" říkám, ale je mi jasné, že by to nepomohlo.

Xena se na mne podívá a na tváři se jí objeví smutný úsměv.

"To bych musela udělat hned. Ale napadlo mě to ve chvíli, kdy už bylo pozdě. Po té strašné hádce nemělo smysl déle zůstávat. Řekla jsem Gabrielle, že odcházím a ona mi odpověděla, že je to dobře. A víc se na mne nepodívala.

V té chvíli jsem měla sto chutí jít za Elim a na místě ho probodnout svým mečem, ale místo toho jsem se otočila, nasedla na svou klisnu a ujížděla pryč."

"A dál?" vím, že jsem nemístně zvědavá, ale třeba to Xeně pomůže, když se mi svěří.

"Dál?" nepochopí hned Xena, "dál nebylo nic, od té chvíle jsem Gabriellu neviděla, a ani jsem se o to nesnažila. Když vypukla tahle válka, měla jsem radost, že je co dělat a nebudu muset pořád na Gábinu myslet, ale…."

Xena zmlkne.

Ale co? To je jasný. Myslí na ni každý večer, každé ráno. Takové zklamání zhojí až čas. Nebo taky ne. Já viděla Hercula naposledy před rokem, což je dost dlouho, ale můj vztah k němu se za tu dobu nezměnil ani o trošku.


Venku se ozývá nějaký hluk. Xeniny divoké kočky se shromaždují před velitelským stanem.

"Xeno, je čas vyrazit!" zaslechnu protivný hlas tlusté Lucy.

"Půjdeš s námi?" ptá se mne Xena, "na průzkum směrem k nepříteli?"

"Jasně že půjdu."

Ta Xena je vtipálek. Průzkum směrem k nepříteli. Málokdy se dělá směrem od nepřítele. Jedině, když je třeba nalézt cesty, kterými chceme před ním prchat. Vlastně takticky ustupovat. Tak to já nikdy nedělala a v Řecku s tím nezačnu. Xena asi také ne.

Vyjdeme před stan a tam uvidím celou partu. Je jich pět, s Xenou a se mnou sedm. Lucy, Julie a tři další. Všechny vypadají podobně. Velké urostlé ženské, typy co touží vyrovnat se ve všem chlapům, nebo ještě lépe, přetrumfnout je. Všechny mají velké meče, oblečené jsou podobně jako Xena.

Až na Lucy, se kterou jsme si k srdci nepřirostly, vypadají sympaticky. Přicházejí ke mně a vítají se se mnou. I když jsou všechny o trochu větší než já a pěkných pár kilo těžší, zdraví mne s respektem.

Jen Lucy ne, to se dalo čekat. Přijde až poslední, ruce má provokativně za zády.

"Nemysli si, že když jsi slavná Morrigan, že se před tebou posadím na zadek," říká zlostně, "toho se nedočkáš."

"Ani nechci," odpovídám jí stejně přátelsky, "kdo by tě potom zvedal."

Lucy mávne vztekle rukou.

"My dvě jsme spolu ještě neskončily!" říká zuřivě.

"S tím nemohu souhlasit!" odpovídám jí posměšně, "já s tebou ani nezačala!"

"Nechte toho, vy dvě!" vykřikne Xena,"a držte se od sebe co nejdál!"

A potom se otočí přímo k Lucy.

"Máme před sebou důležitý úkol a nebudeme mít čas tě ošetřovat, nebo dokonce pohřbívat."

Díky, Xeno, tos té krávě dala pořádně za uši, sama bych to lépe nesvedla. Však taky Lucy vypadá jako přetopený kotel, jen vybuchnout.


Poprvé se dívám přes vrchol sedla na sever. Krajina zvolna, ale vytrvale klesá. Celá severní stráň horského hřebene je porostlá jehličnatými lesy, jen v dálce, kde už pomalu přechází v rovinu, jsou vidět louky a pastviny. A úplně na obzoru se vine veliká řeka.

"To je Dunaj?" ptám se Xeny.

"Správně, jak to víš?" princezna bojovnice je překvapená, "copak jsi zdejší?"

"Před pár dny jsem ji překračovala. U města Vindobony. Už tam byla pořádně veliká a směřovala pořád na východ."

"Vindobona," zarazí se Xena, "ta je na samé severní hranici říše Římské."

"Ano. Dál na sever je nějaká Bohemia a tam žijí také barbaři. Římané je nazývají Narkomani."

Xena se směje, ale nic neříká. Asi jsem něco popletla, ale těch nových informací jsem za posledních pár týdnů cesty získala tolik, že v tom mám veliký zmatek.


Vyrážíme. Vpředu jde Xena se mnou. Za námi Julie a Týna. Pak statná blondýna jejíž jméno se mi vykouřilo z hlavy a nakonec Lucy aTilly. Mezi těmito dvěma panuje nějaký zvláštní stav. Dotyky rukou, pohledy, to není jenom přátelství. Já nejsem na vztahy mezi dvěma ženami žádný odborník, ale řekla bych, že se ty dvě milují. Od té krávy Lucy mě to překvapuje. Nikdy bych neřekla, že je takového citu schopna. Přemýšlím, jestli něco podobného necítila od začátku i ke mně a zároveň instinktem nepoznala, že já její lásku nikdy nebudu opětovat. A tak se její sympatie změnily v nenávist.

Nějak si pouštím fantazii na špacír. To se mi za starých časů s Cernunem nestávalo. Považovala jsem se víc za boha, než za člověka, a v mé mysli nebylo na takové nápady místo.


Prostředkem nevýrazného údolí vede málo používaná cesta. Nejdeme přímo po ní, to by bylo nerozumné. Ale stále ji sledujeme. Ani to jinak nejde. Dál na svazích je les místy tak hustý, že by se tu neprotáhl ani osamělý člověk, natož celá armáda. Avšak podél cesty je docela průchodný a jestli bude nutné tudy rychle udeřit na nepřítele, půjde to. To je ostatně jedním z cílů našeho průzkumu, najít cestu pro náš armádní sbor. Dále bychom měly objevit, kde vlastně ten nepřítel je, zjistit, jak je početný, jak je vyzbrojený, jakou má náladu a morálku, co měli včera k večeři. No, to trochu přeháním. Samotnou mne překvapuje, že mám tak dobrou náladu. Po nervozitě, trápící mne poslední dny, ani památky. Vím, čím to je. Celý rok života druidské kněžky nedokázal moje srdce bojovnice, jak mi vždy říkala moje matka, uspat.

Nevím, jestli mám mít opravdu radost, že se ve mně opět probouzí. Ještě, že tentokrát bojuji na straně těch hodných. Alespoň doufám.

Xena se najednou zarazí a sáhne po meči. Nemusím se ptát, co se děje. Před námi jsou nějací lidé. A jistě to nejsou náhodní chodci. Ostatní ženy přicházejí, ale dřív než stačí vyslovit své otázky, Xena zašeptá: "Před námi jsou nepřátelé."

"Za námi už taky," dodám.

"Ty jsi nějaká chytrá," zasyčí Lucy, ale Xena ji okřikne.

"Morrigan má pravdu," říká, "kolik?"

To se ptá mě?

"Nejmíň deset a před námi taky."

Tentokrát už Lucy mlčí.

"Co jsou zač?" ptá se Julie.

"Hlídka," odpoví Xena, "nebo také jejich past."

"A my jsme se do ní chytily," Julie to konstatuje, ale nevypadá vyděšeně.

To je dobře. Jestli nás čeká boj s přesilou, musí si všechny Xeniny bojovnice zachovat chladnou hlavu. Xena i ostatní ženy vytahují své meče, tak ani já nezůstávám pozadu. Moje stará, původní zbraň skončila před rokem v ohnivé propasti při boji proti Dahakovu netvoru. Málem jsem tam tehdy sletěla i já, když jsem přecenila svoje síly. Což se mi občas stává

Po návratu do Irska mi náš nejlepší kovář a zbrojíř vyrobil meč nový. Ve své funkci druidské vrchní kněžky jsem ho sice nutně nepotřebovala, ale ten dobrý muž věděl stejně jako já, že přijde chvíle, kdy se mi bude hodit. Je to nádherná zbraň, o trochu delší než můj původní meč, ale skvěle mi padne do ruky a její ostří je téměř nezničitelné. Cestou sem jsem měla trochu obavy, co mému meči řeknou Římané, ale ti ho ve spojitosti s mým domnělým šlechtickým titulem, považovali za vhodný doplněk. Proti zbraním ostatních žen působí jako malá luxusní hračka. Také si všímám, jak na něho bojovnice, a zvláště pak Lucy, pohlížejí s nedůvěrou.

Asi to opravdu měla být past, i když nechápu, jak by někdo mohl vědět, že se tu budeme potloukat. Každopádně ti cizí bojovníci poznali, že o nich víme a nedáme se překvapit. Proto se s hlasitým řevem na nás vyřítí. Je jich, jak jsem správně odhadla, asi dvacet, což je proti sedmi veliký nepoměr. Ale nejsou to elitní římští legionáři, ani řečtí vojáci, dokonce ani Irové. Muži jsou všichni menších postav, zarostlí, fousatí, špinaví. Ani vyzbrojeni nejsou nějak extra. Palice, kyje, primitivní kopí, žádné meče ani luky. Vypadají, jako když se sem zatoulali z pravěku.

S praskotem lámaných větví se na mne jeden vrhá. Rozmachuje se palicí. Není žádný hromotluk, takže to vypadá, že svou zbraň sotva vleče. Nedám mu příležitost ukázat co dovede. Seknu mečem, ten jenom hvízdne a málem mu utne hlavu. Vedle se objeví druhý útočník. Vykřikne leknutím, když na něho vystříkne krev jeho druha. Vzápětí má můj meč mezi žebry. Prudkým škubnutím ho vytrhávám z padajícího těla a stejně rychle udeřím po hlavě třetího barbara. Nemá žádnou přilbu a tak mu zaseknu meč skrz lebku až ke kořenu nosu. Muž jen obrátí oči v sloup a také padá k zemi. Vytrhávám meč z rány a rychle se otáčím okolo sebe. Ale nikoho ve své blízkosti nevidím. Všechno to trvalo jen pár sekund a okolo mě leží tři umírající, nebo už mrtví nepřátelé. Jen jednou hlasitě vykřiknu, tak jako za starých časů, ale rychle se vzpamatuji. Vidím, že jsou věci, které se nezapomínají. Celý rok jsem svůj meč nepotřebovala a nebýt občasných cvičení, ani bych ho nevzala do ruky. Natož, abych ho použila proti bližnímu svému. A stačilo pár vteřin a mé spící reflexy bojovnice se probudily k životu.

Rozhlížím se okolo. Xena, pár kroků ode mne, má proti sobě také tři útočníky. Vlastně už jen jednoho. Dva se jí válejí u nohou. O ni se starat nemusím. Tak zamířím na druhou stranu, odkud se ozývá hluk zápasu.

Lucy a Tilly stojí zády k sobě a společnými silami odrážejí útoky svých protivníků. Dva už jsou mrtví, ale zbývají ještě čtyři. Nejdu ženám na pomoc, ony to jistě zvládnou.

Zvládly by, nebýt Lucy a její nepochopitelného odporu ke mně. Uvidí mne tam stát. Nevěnuje pozornost mému meči, z kterého ještě okapává krev a zbytky něčeho bílého.

"Týýý, týýý zrádkyně jedna!" volá na mě, "tys je sem přivedla, já tě zabiju!"

Ta ženská je úplně mimo, vůbec nechápu proč mě tak nenávidí. Docela zapomene na svoji parťačku a jak postoupí směrem ke mně, nechá ji od zadu nechráněnou. A jeden z barbarů toho využije a bodne ji svým kopím do zad mezi lopatky. Ta rána není moc hluboká a sama o sobě by ženin život neohrozila, ale Tilly vykřikne bolestí a leknutím a ruka s mečem ji poklesne. Druhý barbar ji zasáhne kyjem do hlavy a nešťastnice se svalí na zem. Teď teprve Lucy dojde, co se děje, přestane si mne všímat a vrací se ke své přítelkyni. Ale pozdě. Ten zákeřník, který před okamžikem bodl Tilly do zad, přiskočí k ležící ženě a vší silou jí zabodne kopí do hrudi. Vzápětí mu Lucy rozetne svým těžkým mečem hlavu jak nahnilé jablko, ale své přítelkyni tím nepomůže. Další ranou skolí druhého útočníka. Zbývající se dávají s křikem na útěk. Jeden daleko nedoběhne. Narazí přímo na Julii a ta ho bez meškání probodne mečem. Druhý má větší štěstí a za hlasitého řevu mizí v houští.

Lucy bere Tilly do náručí, ale mladá žena je už mrtvá. Barbarovo kopí zasáhlo přesně její srdce, tady je každá pomoc zbytečná.

Celé to drama se odehrálo přímo před mýma očima a já nehnula ani prstem. Tilly bych stejně nestačila pomoci. I když jsem hodně rychlá, byla jsem v té chvíli příliš daleko. A navíc jsem neměla ani chuť se do toho míchat. Lucy mě těsně před tím neoprávněně napadla a měla jsem na ni zlost. Možná jsem doufala, že ti barbaři zabijí jí a ne chudinku Tilly.

Že bych byla taková mrcha? No, asi ano.

Lucy se zvedá od své mrtvé přítelkyně a v očích má smrt. Ale mít ji jenom v očích nestačí. Měla by se zeptat na můj názor.

"Lucy, nezkoušej to!" řekla bych jí, "jinak skončíš tady na tom pažitu, hned vede své milenky!"

Udělám krok proti ní. Ještě, že si nevidím do tváře. Možná bych ve svých očích tu smrt také viděla.

"Ty svině, ty hnusná zrádkyně, teď zemřeš!" huláká Lucy a pomalu se ke mně přibližuje, "kvůli tobě zabili Tilly a já teď zabiju tebe!"

"Tilly zabili kvůli tobě, tlustá megero!!" ječím já na ni, "tys ji nechala samotnou, když ses hnala ke mně!!"

"Já tě zabiju, zabiju tě, tady hned na místě!!" vříská tlustá ženština.

"Už se nemůžu dočkat!" křičím a zatočím prudce svým mečem až hlasitě zahvízdá. Ale nejen to. Všechna krev z něho stříkne té ženské do ksichtu.

Mrknu na Xenu. Ta už dávno dorazila a se zájmem pozoruje náš výstup. Vypadá, že se baví, ale jsem si jistá, že pokud se budeme chtít s Lucy kočkovat, překazí nám to.

Můj vztek se jako mávnutím kouzelného proutku mění ve veselost. Ale nedám to na sobě znát. Udělám další krok k Lucy a říkám ji posměšně. "Kde se asi vzala na mém meči krev, když jsem zrádkyně?!! Že bych tu roli hrála tak dokonale?!!"

"To stačí!" říká Xena a vstupuje mezi nás. Souhlasím s ní.

"Lucy, tys nazvala Morrigan zrádcem. Tos trochu přehnala. Támhle ti tři jsou její práce. Tohle zrádci nedělají. Krom toho ji znám dobře a dám za ni ruku to ohně."

To jistě myslí obrazně. Některé tyhle obraty, i když řecky umím dobře, moc nechápu. Jinak je Xena opravdová přítelkyně, znovu jsem ráda, že jsem ji navštívila. Ale s Lucy, to je problém. Pochybuji, že si přizná, že smrt Tilly zavinila ona. Teď už mě tak nenávidí, že když začne pršet, tak to svede na mě.


"Musíme Tilly pohřbít," říká Lucy, když se trochu uklidnila. Mě úplně ignoruje, ale to je mi jedno. Ostatní dívky mi pohledy dávají najevo, že se mnou sympatizují, ale na druhé straně si tlustou ženu nechtějí znepřátelit, což chápu. Ostatně mi na nich stejně moc nezáleží.

Na nějaký velký pohřební obřad teď není čas a tak ženy jen navrší na těla své padlé spolubojovnice mohylu z velkých kamenů. Jelikož mrtvoly nepřátel nechaly bez jediného slova ležet tam, kde je zastihla smrt, je hrob Tilly luxusní.

"Pomstím tě Tilly, to ti slibuji," říká nahlas Lucy stojící před čerstvou mohylou a pohlíží na mě.

"To budeš muset zabít sama sebe," odseknu jí. Pomalu začínám mít Lucy plné zuby. Tohle špatně skončí. Jestli hned nepřestane, tak jí napráskám, že stráví zbytek války v lazaretu. A ani Xena mi v tom nezabrání.

Xena tentokrát zasáhne rychle.

"Lucy, varuju tě!" zasyčí, "ještě jednou před koncem naší akce začneš a vyženu tě odtud jak vzteklého psa!"

"A co ona?" nedá se ženština a vztekle na mne ukazuje prstem.

"O Morrigan se nestarej!" odsekne princezna bojovnice, "a ona se nebude starat o tebe."

"Viď?" obrací se ke mně.

"Hmmmmmm," přikyvuji nadšeně, zní to jako vlez mi někam, ale Xena se s tím spokojí.


Dál pokračujeme v průzkumu, jako by ani k žádné krvavé šarvátce nedošlo. Cesta stále klesá. Údolí před námi se rozšiřuje a les začíná řídnout. Jdu s Xenou v čele skupinky, Lucy pro jistotu jako zadní voj.

"Podívej," zvolá náhle Xena přidušeně. Les před námi končí, jak mávnutím kouzelného proutku, a před našima zraky se otevírá velká kotlina, jejímž středem protéká zurčící potok. Kotlina je plná mužů, barbarská armáda v plné kráse. Ona to žádná krása zrovna není. Muži jsou stejně špinaví a otrhaní jako jejich předvoj, se kterým jsme se před hodinou utkaly, mají stejně mizerné zbraně a celkově vypadají malátní a vyčerpaní. Stavějí si tábor na přenocování. Vzhledem k tomu, že je teprve odpoledne, musí být hodně unavení, když už se utábořili.

Zkušeným pohledem si barbarskou armádu prohlížím. Počtem o něco převyšuje Řeky, ale v přímém střetu by neměla proti našim vojákům žádnou šanci. Vida, vida. Říkám našim vojákům. Moji ve skutečnosti nejsou, nebo spíše já nejsem jejich. Ale cítím to tak a mám z toho radost.

"Naše armáda je snadno porazí," říkám Xeně a vychutnávám si to slovo. Ani Xeně to neunikne. Té ostatně neunikne skoro nic.

"Naše," usměje se.

"Samozřejmě," odpovím suverénně, jako bych Řecko považovala za své dlouho a ne jen pár vteřin.


"Zničíme je tady," řekne po chvilce Xena.

"My?" vyjekne Julie, jako by čekala, že se nás šest vrhne na cizáckou armádu a rozdupe jí pod kopyty svých koní. Zvláště, když jsme tady pěšky.

"Houby," ušklíbne se Xena, "přivedeme sem naši armádu."

"Jak?" ptá se žena jejíž jméno mi uniklo, "kdo je přivede?"

"My dvě, já a Morrigan," odpoví Xena.

"Proč ona?" ptá se Lucy, ale zní to na její poměry poklidně.

"Protože je nejrychlejší a tebe tu potřebuji, abys zatím převzala velení."

Xena je rozený diplomat. Být já na jejím místě, řekla bych Lucy co je ti do toho?! a byly bychom znovu v sobě. Xena jí ještě zalichotila a zároveň zařídila, abychom nebyly pohromadě.

Není čas na plané žvanění. Obě hned vyrážíme vzhůru. Pro rychlý běh by bylo rozumnější nechat své meče tady, ale jak Xena tak já bychom si bez nich připadaly jako nahé, takže je táhneme sebou. Jsem na Xenu a její pověstnou fyzičku zvědavá. Z počátku běžím za ní. Tmavovlasá žena nasadila prudké tempo, že mám co dělat abych jí stačila.

"To nemůžeš, Xeno, vydržet až k sedlu," říkám si v duchu, "uvidíme, kdy zpomalíš."

Xena je opravdu dobrá. Těžko by se našel normální člověk, který by jí stačil. I když přeci jenom po chvilce běhu trochu zvolnila a v polovině kopce ještě jednou.

"Tak co, Morrigan, jak to jde?" ptá se mě, když se objevím po jejím boku. Vidím, že je zadýchaná, ale sil má stále dost. I ona na mne mrkne.

"Ach jo," vzdychne, "ty jsi opravdu jako Hercules, tebe neutahá nic"

Nemá úplně pravdu, dokážu se unavit, ale takovéto kopce bych zvládla nejmíň dva hned za sebou a vyčerpaná bych ještě nebyla.

Když dosáhneme sedla, okamžitě k nám přibíhají velitelé zdejší armády. Asi věděli o účelu Xenina výpadu.

"Xeno," volají jeden přes druhého, "co je, co se stalo?"

Snad si nemyslí, že máme celou barbarskou armádu hned za zády. Podle toho, jak se tváří tak jo.

Princezna bojovnice nemůže popadnout dech.

"Morrigan, řekni jim to," jen zasípe.

Muži na mě překvapeně pohlédnou. Ale jsou to zkušení vojáci, takže nic neříkají a pozorně poslouchají, co jim povídám já.

"Mluvíš výborně naším jazykem," řekne jeden z nich, když jsem hotová. A vida můj překvapený pohled, dodá: "Na cizinku."

Ještě, že neřekl nic o barbarech, to by teprve viděl, nebo spíš slyšel, jak umím i pěkně řecky nadávat.

Teď se ukáže výhoda provizorního tábora a paradoxně i toho, že je armáda poměrně malá. Muži dokáží nastoupit do bojového šiku, řádně oblečení i vyzbrojení ve velmi krátké době. A hned, bez řečí vyrážejí za námi v čele se svými veliteli. Nyní se postupuje dobře. Cesta stále klesá a tak můžeme jít velice rychle, aniž by hrozilo, že naše armáda bude v klíčovém okamžiku unavená a nepoužitelná.

V pravý okamžik se pochodový proud rozděluje, aby vytvořil kleště, ze kterých neunikne ani myš. My dvě s Xenou se oddělujeme od vojáků a uchylujeme se na vyhlídku, kterou jsme před pár hodinami objevily. Překvapuje mne, že se Xena, ani její dívčí parta samotné bitvy neúčastní. Osobně jsem ráda. Válek jsem si užila za svůj život tolik, že o další vůbec nestojím.

Pomalu se začíná stmívat, když Řekové zaútočí. Tiše, disciplinovaně se přiblíží k samotnému táboru a teprve tam dají příležitost svým hlasivkám. Řev útočníků je účinná psychologická zbraň. Na jedné straně dodá mužům, ženoucím se do boje, odvahu, naopak zase vyděsí a demoralizuje překvapené obránce.

Přepadení podřimujícího tábora se povede dokonale. My ze své vyhlídky máme dění na pasece jako na dlani. To není boj, to je masakr. Barbaři se skoro nebrání a jsou rozvášněnými útočníky pobíjeni jak dobytek na jatkách. Při pohledu na to krveprolití mě napadá; jsem já vůbec na straně těch hodných? Ono v takovéhle válce o žádných hodných nelze mluvit. Řekové jsou v právu, protože brání svoji zem před agresí, ale když pozoruji, jak brutálně a bez slitování pobíjejí unavené a špatně vyzbrojené barbary, moc nadšená tím nejsem. Vidím, že Xena také ne.

"Co jsou ti chudáci vlastně zač?" ptám se Xeny.

"Chudáci, Morrigan?" ptá se Xena zamračeně, "já vím, teď tak vypadají, ale kdyby vtrhli do naší země a začali obsazovat naše města a vesnice, co pak...?"

"Proč sem vlastně přišli, vždyť vyhlížejí, jako když je nechtějí ani u nich doma," a ukazuji prstem na severní horizont.

"Správný postřeh," říká uznale tmavovlasá žena. "z jejich hor je od severu vytlačuje nějaký mocný národ, Dákové."

"Ještě že Irsko je ostrov. Od severu a vlastně ze všech stran je jenom moře. Přijít k nám není nijak lehké. Zkusil to jenom Ceasar a ani on neuspěl," říkám hrdě.

"Slyšela jsem," odpoví Xena.

Od koho asi. Od Hercula. Znovu cítím osten žárlivosti, ale hned to přejde.

Bitva je u konce. Jen malé skupince nepřátel se podařilo probít z obklíčení a zmizet v lese. Vojáci obsadí osiřelé ležení a drancují. Nebo by rádi, ale ono tu není co ukrást. Jen hromadu kožešin, ale ani ty nejsou nijak kvalitní. Zatím se úplně setmí. Hluk dole pod námi utichá. Muži se ukládají ke spánku, jen několik jich zůstává na stráži. Juli přitáhne z dobytého tábora několik velkých kožešin, takže se do nich zabalíme, abychom se také vyspaly. Jen zběžně mrknu po Lucy. Je tady, ale drží se ode mne daleko.

Od časného rána je v táboře barbarů čilý ruch. Muži vstávají, balí svoji skrovnou kořist a odcházejí zpátky do svého tábora nahoře v sedle. Když dorazíme nahoru i my, vidím, že začínají balit i vlastní tábor a jednotlivě i po skupinách odcházejí domů. Tak tady je po válce.

Ale Xena a její parta nevypadají, že by spěchaly pryč. Xena se postaví vedle mne a společně hledíme na ruch v táboře i na druhou stranu, kde se v dáli, až za Dunajem, rýsují kontury hor odkud barbarská armáda přišla.

"Vy ještě zůstáváte?" ptám se Xeny, "proč, pokud ještě nějací ti," a ukazuji rukou k severu, "zůstali, běží domů, až se jim za patami práší."

"Tím si nejsem jistá, oni vlastně nemají kam jít," odporuje Xena.

"A co jejich ženy a děti, přeci je tam nenechají samotné?"

"Hmm, asi máš pravdu," připouští Xena, "ale my tu pro jistotu ještě pár dní počkáme."

"Ty teď půjdeš za Herculem."

To nezní jako otázka, spíše jako rozkaz. Tak to prrr, Xeno!

"Půjdu, ale ne hned, ještě tu mám něco k vyřízení."

"Myslíš Lucy? Proč ji nenecháš být, vždyť ti může být ukradená."

"Taky, že je, ale nemůžu před ní utéci, to by mě měli za zbabělce."

"To je přeci nesmysl!" rozčílí se Xena.

"Já vím, a ty taky, ale co ostatní? Musím hledět na svoji pověst," ušklíbnu se a použiji nové slovo, doufám, že vhodně: "Charisma."

"Ty jsi cvok," říká Xena, "doufám, že ji nechceš zabít, já ji ještě budu potřebovat."

"To víš, že ne, ale jestli bude v pořádku, za to neručím."

Xena mávne rukou a odchází do svého stanu. Hned tu má nástupce. Julii.

"Ty odcházíš, Morrigan?" ptá se opatrně.

"Jak vidíš, ještě ne."

"Lucy se na tebe chystá, měla bys radši jít."

"Však já na ni taky."

"Dej si na ni pozor," říká Julie úzkostlivě, "ona je hrozně silná a používá nečestné metody boje."

Jen klid, Julie. Na nečestné způsoby boje jsem odborník. A pokud máš obavy, že jsem menší a mnohem štíhlejší než ona, tak uvidíš, že to nic neznamená.


Lucy se už hrne nahoru ke mně. Svůj velký meč má v ruce a tváří se jak ztělesněný bůh pomsty. Sice žádného neznám, ale takhle nějak by asi vypadal. Ale v jejím nenávistném pohledu zachytím i něco jiného. Strach. Přeci jenom nejsem nějaký hej nebo počkej a obtloustlá ženština si není svým vítězstvím v boji na meče příliš jistá.

"Mělas odejít, dokud byl čas," říká výhružně, ale nepříliš sebevědomě, "teď už je pozdě."

A vykročí s mečem napřaženým k ráně.

Rychle vytasím svoji zbraň, ale místo abych pokročila proti té megeře, udělám dva kroky vzad. Nechám svůj nádherný, třpytící se meč otočit ostřím k zemi a držím ho jen za ozdobný konec rukojeti.

"Na užvaněné baby, jako jsi ty, ani meč nepotřebuji," říkám a rozevřu prsty. Meč se zapíchne do kypré hlíny. Překročím ho a udělám dva kroky vpřed.

Tak teď se ukaž, Lucy, půjdeš na mne, maličkou, útlou, neozbrojenou, s mečem, nebo máš alespoň trochu smysl pro čest a odložíš ho taky? Pochopitelně ho odkládá. Nejsem ani tak maličká, ani tak útlá jak říkám, ale proti té obryni tak jistě vypadám. Je přesvědčená, že jsem jí nastávající boj usnadnila. Beze zbraní se nutně musí projevit její fyzická převaha.

Nesnažím se jí ten názor, přímo čitelný v její tváři i výrazu očí vyvracet.

"Tak dělej, nebudu tady stát do večera, ještě tu zapustím kořeny!" hecuji jí.

"Zabiju tě!!" zaječí, "pomstím Tilly!!"

Rozeběhne se proti mně s rukama nataženýma. Chce mě chytit a rozdrtit ve svém sevření. Na to jsem tak zvědavá. I já se rozeběhnu proti ní. To Lucy vyvede s rovnováhy a v okamžiku setkání na okamžik strne, ale hned se vzpamatuje a mávne po mně. Lehce se vyhnu jejímu útoku.

Lucy, Lucy jsi hrozně pomalá. Takhle můžeš bojovat s nějakým zelenáčem, ale ne s Morrigan. V okamžiku, kdy ji míjím, udeřím ji levačkou v kožené rukavici do ledvin. Nemám pěst jako Hercules, ale to ani není potřeba. Váhu nahradím rychlostí. Moje ruka se zaboří až po zápěstí do ženina kyprého těla. Kdybych jí strefila přímo do břicha, chráněného vrstvou tuku a pevnými svaly, důsledky by byly asi chabé. Ale já nemám ve zvyku udeřit naplano. Škoda rány, která padne vedle a to se mně nestává.

Za Luciinými zády se otočím a vidím, jak se velká žena kroutí bolestí. Nedopřeji jí čas, vyskočím do výšky a oběma nohama ji kopnu do zad. Odrazím se od jejího hmotného těla krásným saltem a dopadám přímo na nohy. Ještě stačím sledovat, jak Lucy, předkloněná bolestí po mém prvním úderu, teď bere pochopa přímo na rypák. Spadne na zem jak poražený lesní velikán, ale ještě poražená není. Obrací se na záda a chystá se zvednout. Skočím ji na mohutnou hruď a dřív než po mně sáhne svalnatými pažemi, stisknu jí hrdlo.

Xeno, ty znáš tlakové body, kterými lze protivníka ochromit, zmrzačit, zabít. A ty tvoje nezná v celé Evropě asi nikdo jiný. Ale já je nepotřebuji. Mám svoje, dovezené z rodného Irska. Ty co mně naučila matka, bohyně války i ty, co jsem se naučila jako druidská velekněžka.

Lucy poklesnou ruce i nohy a přes veškeré úsilí s nimi nedokáže víc než bezmocně škubat. Zároveň nemůže ani dýchat a v očích se jí objeví strach.

"Tak co Lucy?" říkám jí, "nějak nevypadáš dobře."

Ještě jednou se jí do výrazu vloudí vztek a nenávist, ale hned se zase vrátí strach. Lapá po dechu a obličej jí začíná promodrávat. Jen tak bokem zahlédnu Julii a Týnu, které chtějí zasáhnout, ale Xena je zadrží. Má můj obdiv. Věří mi, ví, že Lucy nezabiju, jak jsem jí před chvílí slíbila.

"Nechceš to vzdát?" obracím se znovu k Lucy a vidím, jak zuřivě mrká na souhlas. Tak jo, máš štěstí, že jsi mě nepotkala před rokem, říkám si. Pouštím ženin krk a klidně si jdu pro svůj meč. Vím, že Lucy celkem nic není a za chvilku se vzpamatuje.

Ale co budu dělat já? Asi bych tu neměla dál zůstávat. Půjdu si svou cestou. Za Herculem. Při tom pomyšlení mne zamrazí. Představa, jak mě můj drahý chladným hlasem odmršťuje, mě děsí. Morrigan, Morrigan, ty jsi ale hrozný zbabělec. Ještě, že to Lucy neví, to by měla radost.

Xena vidí, co se mi honí hlavou. Bere mě okolo ramen.

"Měj se dobře, Morrigan," říká mi, "a hodně štěstí. Budu ti držet palce. A Herculovi taky."

S těmi palci mě málem rozesměje. Pak mi ale dojde co to úsloví znamená a pevným stiskem ruky Xeně poděkuji za její podporu.

Zaběhnu do stanu pro svůj cestovní vak, hodím si ho přes rameno a odcházím.

"Kdy se zase uvidíme?" ptá se Xena.

"Doufám, že co nejdřív," odpovím optimisticky.


Odcházím po cestě, kterou jsem včera přišla. Ale po tábořišti řeckých vojsk, kterým jsem procházela, zůstala jen uválená země. Muži jsou, až na malou skupinku opilců, také pryč.

"Pojď sem mezi nás kočičko," volají, "pojď se taky napít."

A mávají na mne poháry naplněnými nějakými patoky.

"Děkuji hoši, nemám náladu," říkám.

"Až se napiješ bude ti líp," říká jeden z nich, "jen pojď, nedělej drahoty zrzko."

Možná by mi bylo lépe, kdybych se opila do němoty s touhle partou a tím jejich mizerným vínem. Ale pak by na mě nějaký z nich sáhnul, a já bych ho rozsekala na kusy. A bylo by mi ještě mnohem hůř. Tak radši ne.

Rychle mizím opilcům z očí. Jdu stále z kopečka až do prvního údolí, kde z hlavní cesty odbočuje doleva nenápadná pěšina. Xena zdůraznila, ať se nedám zmást jejím stavem, že je to nejrychlejší cesta až k Černému moři.

Ještě, že mne na to upozornila. Prvních pár kilometrů je ta cesta tak málo patrná, že nebýt Xenina doporučení, stokrát bych se vrátila a hledala nějakou jinou stezku.

Pěšina se časem zlepšuje a navíc má nespornou výhodu, že je liduprázdná a já se můžu věnovat svým myšlenkám.

Ale co to je za výhodu. Spíš bych potřebovala, aby mne provázela horda komediantů a muzikantů a já pro samý ruch a kravál na své problémy ani nevzdechla.

Třeba se mi to splní. Přede mnou, za zákrutou cesty, se ozve dusot, jako když se na mne řítí stádo koní. Ale než začnu hledat úkryt, rozpoznám, že jsou to kroky jen jednoho člověka. Kam se tak asi žene. Už ho vidím. Vytáhlý mladík s komickou přilbicí na hlavě a podivným brněním na hubeném těle. Chce asi vypadat jako voják, ale víc mi připomíná oživlého strašáka z pole.

Hrne se vpřed hlava nehlava, vůbec nekouká před sebe, vypadá, že mě ani nevidí.

Neviděl mě. Vrazí do mě až mě odhodí stranou, sám se svalí jako podťatý strom.

"Ty troubo," zasyčím na něho.

"Aj, jaj, jaj to byla rána," mumlá. Vstává a chystá se běžet dál.

To už je na mě trochu moc. Zastoupím mu cestu a chytnu ho za ruku.

"Co je?" ptá se, "pust mě, spěchám!"

Ten kluk mě stále ještě pořádně nevidí. Neutekl náhodou z blázince? Vypadá na to.

"Nevíš, že jsi do mě vrazil?! Cožpak takhle se chová muž k dámě?!" říkám mu posměšně. Takhle hrozně mě nazývali cestou Římané, když si mysleli, že jsem nějaká šlechtična.

Teď se teprve mladík vzpamatuje a pohlédne na mě. Od rusých vlasů až k nohám. Pozorně si pohlíží můj meč a znovu moje vlasy. V očích se mu zračí překvapení i obdiv. To ženu vždycky potěší.

"No, no, nekoukej tak na mě, nejsem na prodej," říkám mu, ale nezlobím se na něho.

Vycítí to a uvolněně se usměje.

"Jsi krásná," zašeptá.

"Nepřeháněj to," říkám klidně. Znám se docela dobře a vím, že jsem hezká a zajímavá, ale krásná nejsem.

"Kam tak letíš? Stalo se něco na východní frontě?" polekám se. Vždyť je tam někde Hercules. Ale mladík mě hned uklidní.

"Kdepak, naše armáda zvítězila a nepřítel utíká, jak nejrychleji může," vypráví mladík, ale moc ho to nerozveselí.

"Tak co se stalo?" Leze to z něj jako z chlupatý deky. Mám času dost, tak je mi to jedno.

"Znáš Gabriellu?" ptá se mě.

"Těch znám spoustu, ale ty asi myslíš přítelkyni Xeny?" Ptám se ho a když přikývne, dodám, "tak tu neznám."

Jsem pěkná potvora, když si z chudáka vyplašeného dělám legraci.

"Slyšela jsem o ní, ale nikdy jsem ji neviděla," polepším se, "ale zato Xenu znám výborně."

Tím se asi chlubí kdekdo a mladík vypadá nedůvěřivě.

"Jsme dokonce kamarádky," dodávám.

"To určitě," přestává mi věřit a je na něm vidět, že by nejraději běžel dál.

"Počkej, Joxere, je to pravda," dochází mi, že je to on a podle jeho reakce se nemýlím. Joxer, dlouholetý druh Xeny a Gabrielly. Hercules mi vyprávěl, že Gábinu tajně a marně celé roky miluje.

Vracím se k tématu.

"Naposled jsme společně porazily Dahaka," napovím mu.

Málem si sedne na zadek. Znovu se mi podívá na zrzavé vlasy a je doma."Morrigan," vydechne a jeho obdivný pohled se znovu objeví. Jen se do mě nezamiluj hochu, to by bylo hloupé.

Přesto se nechám bouřlivě obejmout a nesměle políbit.

"Já mám takovou radost, že jsem tě potkal!" vykřikuje Joxer, "ty víš, kde je Xena a zavedeš mě k ní."

"Nespěchej a raděj mi řekni, co je s Gabriellou," zarazím jeho nadšení.

"Slyšelas o Elim?" říká smutně mladík.

"Ano, úplně všechno."

"Tak víš, co se stálo s mojí Gáby."

"I Xena je z toho hrozně nešťastná."

"Ale to ještě neví všechno."

"Tak dělej, Joxere, řekni mi to, před chvilkou jsi ještě hrozně pospíchal."

Joxerovi to dojde a vychrlí na mne: "Eliho a jeho partu věrných zajali barbaři a vlečou je k sobě domů."

"Jací, barbaři, vždyť jsme je všechny pomlátili."

"Jen malá skupinka."

"A to se celá ta bláznivá parta nechala zajmout malou skupinkou těch ubožáků?"

"Však, víš, jaké je jejich učení, neodporovat násilí ani zlu stejnou mincí."

"To je ale pitomost," podobnými slovy mi to včera líčila Xena, ale to ještě netušila, jaké následky Eliho učení bude mít. Já snad tu Gabriellu nikdy neuvidím. Přeci kvůli té slepici potřeštěný nepůjdu do země barbarů. Ale přesně to má na mysli Joxer. Proto má tak velkou radost, že mě potkal. Sbalíme ještě Xenu a půjdeme Gabriellu, která po tom ani netouží, vysekat z rukou celého kmene barbarů.

A vůbec nejhorší na tom všem je to, že mě to láká. Zase důvod, odložit setkání s Herculem. Kdybych mohla, tak bych sama sebe nakopala. Morrigan, holka, styď se.

"Půjdeš se mnou za Xenou, viď," říká naléhavě Joxer. Zmiz ty ďáble pokušiteli, táhni svou cestou a mě nech jít.

"Samozřejmě, že půjdu, nemůžu nechat Gabriellu trpět v otroctví."

Vždyť ji ani neznám. Ta husa pitomá si stejně nic jiného nezaslouží. Nechat ji pár týdnů vykvasit v jejím novém postavení, možná by sama pochopila, že se chová nerozumně. Ale kdepak. Já ji půjdu hned zachraňovat, aby chudinka dlouho netrpěla. Třeba o žádnou záchranu ani nebude stát, nebo mě tam v nějakém zapadlém koutě zapíchnou a můj problém s Herculem se tím definitivně vyřeší.

Tak dost! Rozhodla jsem se, však on Hercules ještě chvilku počká. A zapíchnout se prostě nesmím nechat.

"Jdeme zpátky za Xenou," říkám, když vidím, že Joxer se už zase na mě dívá, jako by uvažoval, nebude li lepší zůstat tady se mnou, než se někam do horoucích pekel hnát za Gabriellou. To s tou jeho láskou k ní nebude tak slavné. Ani už nemám chuť nakopnout sama sebe, spíše budu muset jeho. Aby se dal do pořádku.

Joxerovi to však dojde samo. Najednou se hrozně začervená a rozpačitě vykřikne:

"Honem, hybaj, běžíme!" a vyrazí vpřed jak splašený kůň.

"Nežeň se tak, za chvíli budeš unavenej," chci zvolat, ale pak se na něj vykašlu a vydám se v jeho stopách. Však on na to přijde sám.

Překvapí mě. V jeho hubeném těle je víc vytrvalosti, než jsem čekala. Ale po půl hodině toho má dost. Začíná se po mně ohlížet, stále častěji a zoufaleji. Nenechám ho trápit.

"Joxere, zastav!" volám, "musíme si odpočinout."

A pokouším se tvářit, jako když melu z posledního. Nevím, jestli mi to věří, ale vděčně se na mě usměje. Chvíle odpočinku mu vrátí síly.

"Teď pomaleji, půjdeme do kopce," radím.

Joxer je možná trochu pošuk, ale není hloupej. Nepokouší se dál běžet, ale stejně vidím, jak ho stoupání vzhůru do sedla vyčerpává.

Stále po mně pokukuje, jako by čekal, kdy se mu začnu vysmívat. To bych nikdy neudělala. Takhle bych neponižovala ani nepřítele.

Když dorazíme ke třem stanům na vrcholu kopce, je Joxer na pokraji sil.

"Xeno...!" zachroptí a svalí se bezmocně před velitelským stanem.

Ale Xena není doma. Není tu ani jedna z její ženské party. Asi jsou někde na průzkumu a jelikož se začíná stmívat, dneska se jich už nedočkáme.

"Musíme Xenu najít a povědět jí to," šeptá Joxer.

"Nic takového. Ty si potřebuješ pořádně odpočinout, abys byl ráno k něčemu. Přece chceš jít také za Gabriellou."

"Ano, jistě," kývá mladík hlavou.

"Tak šup do stanu a spát! Až do rána!"

Ukazuji mu na vedlejší stan. Joxerovi se to nelíbí. Rád by do stanu ke mně. To v žádném případě, co když chrápe?

Protože na nějaké zamilované noční vyznání v tomhle stavu rozhodně nevypadá.

Hledám v Xenině stanu nějakou vodu na umytí a jsem mile překvapena, že ji nacházím. Při Xenině vztahu k hygieně, je to s podivem. Takže se umyji, stáhnu si vysoké boty i hnědé kalhoty a vyspím se v Xenině lůžku, jak v nejlepším římském hotelu.

Žádní nepřátelé, ani strašidla v noci kolem stanů neobcházela, takže ráno vyskočím dokonale osvěžená. Xena a její girls se dosud nevrátily a Joxer ten ještě spí jako dřevo. A opravdu chrápe. Ještě, že jsem ho večer vyhnala od svého prahu.

Za hodinu, po vydatné snídani z Xeniných zásob, vyrážíme na průzkum i my dva. Les je podivně tichý, neozve se ani ptáček. To nevěští nic dobrého. Ale nám nic nehrozí, to něco se už přihodilo a začínám mít obavy o Xenu a její partu. I Joxer cítí, že něco není v pořádku a je nezvykle zamlklý.

"Co se stalo?" ptá se mě tiše.

"Zatím nevím, ale brzo to zjistíme. Jdeme přímo k tomu," říkám.

"Přímo k tomu," šeptá mladík bledý jako křída. "k čemu, co je před námi?"

"Smrt," odpovím.


Joxer se již nežene přede mnou, jako ještě před chvilkou. Je vděčný, že mě má po svém boku. Překročíme malý terénní val a přímo před námi leží mrtvola jednoho z barbarských vetřelců. Rána mečem zasáhla jeho hlavu, není na něho hezký pohled, ale jak si všímám, s Joxerem to moc nezamává. Asi je zkušenější než vypadá. Pokud častěji provázel Xenu a Gabriellu na jejich výpadech, ani se nedivím. Za velkým stromem objevíme dalšího mrtvého a hned ještě jednoho. A o pár kroků dál je mrtvých barbarů celá skupina. Mezi nimi se zaleskne světlá kštice. Ani nemusím jít blíž, abych poznala, kdo to je. Ta Xenina bojovnice, jejíž jméno mi neuvízlo v paměti. Teď je to už jedno.

"Strašné, strašné," říká Joxer při pohledu na hromadu mrtvých.

Ale to je teprve začátek. Za další terénní nerovností leží další skupina mrtvých bojovníků. Tady se musela odehrát krutá, krvavá řež. Mezi hromadami padlých nepřátel leží i Týna a hned vedle ní Lucy.

"A máme po problémech" usmívám se neradostně. Podle množství pobitých nepřátel nedala Lucy svoji kůži lacino. V duchu se jí dodatečně omlouvám a skládám jí poslední hold.

Joxer se vystrašeně rozhlíží kolem.

"Ti mrtví tu leží už od včerejška, žádné nebezpečí nám nehrozí," uklidňuji ho.

"To já vím, Morrigan," odpovídá mi třesoucím se hlasem, "já se nebojím o nás, ale o Xenu."

To má pravdu. Nevěřím sice, že by tak slavná bojovnice jako Xena, mohla skončit svůj život v bezvýznamné šarvátce v pohraničních lesích, ale…

Pátrám okolo, ale místo Xeny objevím Julii. Ach Julie, to je mi líto. Tahle urostlá mladá žena, byla velmi sympatická a milá. A teď je mrtvá. I okolo jejího těla leží několik zabitých barbarů, ale Xena nikde.

Joxer mě dohoní a vzápětí hledanou uvidíme. Sedí pod velkým stromem, oči má zavřené, na pravém stehně má ošklivou ránu, nedbale zavázanou kusem hadru, zkrze něj prosakuje rudá krev.

"Xena žije," vydechne s úlevou Joxer, "oni ji ušetřili."

"Houby ušetřili!" odseknu. "Nebyl, kdo by ušetřoval. Xena s Julií je pobily do posledního muže."

A chudinka Julie při tom zahynula.

"Proč jsem jenom nezůstala s nimi?" říkám se zlostí v hlase.

"A oni by tě taky zabili," děsí se mladík.

To bych neřekla. A mohla jsem zachránit Julii a možná dokonce i Lucy.

"Já se tak snadno nenechám," usměji se na Joxera, který celý zazáří. Vypadá, jako když je na mě pyšný. Škoda, že já na sebe nejsem.


"Xeno, Xeno, neumírej!" volá mladík na svoji starou přítelkyni a třese jí rameny.

"Joxere," Xena otevírá oči a chabě se usmívá, "kde se tu bereš?"

To byla blbá otázka. Než si uvědomím, co bude následovat a zacpu tomu bambulovi jeho užvaněná ústa, vychrlí Joxer na Xenu, co se přihodilo Gabrielle.

"Musím hned za ní!" volá Xena a chce vyskočit. Přitom spatří mě a zůstane sedět.

"Morrigan, ty ses vrátila? Kvůli mně a Gabrielle? A co Hercules?"

"Ten ještě chvíli počká."

"Hmmm," udělá jenom Xena a spiklenecky se na mě usmívá. Takže do hlavy asi nedostala, myslí jí to pořád dobře. Ale ta její noha vypadá mizerně.

Strhnu jí špinavý hadr z rány i s chuchvalcem zaschlé krve, až Xena vyjekne bolestí.

"No pěkné," říkám. Vidím, že se rána zanítila.

"Co budeme dělat?" ptá se Joxer.

"Musíme to uříznout," říkám rezolutně.

"Kde?" vyděsí se mladík.

"Až tady, to snad bude stačit," a ukazuji Xeně na zadek.

Joxer vypadá, že se v tu ránu svalí jako špalek. Jen úpí hrůzou.

"Ne, ne, ne," šeptá.

"Netrap ho," napomíná mě Xena, "co s tím uděláme? Já ti povím, kde najdeš vhodné léčivé rostliny, aby se rána vyčistila."

"Není třeba, uděláme to jinak," tajemně se usměji, "víš, kdo já jsem?"

"Přeci Morrigan," diví se Joxer zvláštní otázce.

"To jo. Ale hlavně," udělám dramatickou pauzu, "druidská velekněžka."

"Co to znamená?" ptá se mladík.

Jak mu to mám vysvětlit dvěma slovy, když je to vyprávění na dvě hodiny.

"Něco jako čarodějnice," a je to.

"Aha, chápu," říká Joxer.

Nechápe vůbec nic, ale to je teď vedlejší.


"Xeno, otoč nohu tak, aby byla rána nahoře a prsty ji přidržuj takhle rozevřenou," nabádám pacientku ke spolupráci.

"Budeš dělat abrakadabra?" ptá se Xena zvědavě.

"Když ti to udělá radost..."

Možná se zdá nemístné žertovat s hromadou mrtvých přátel i nepřátel za zády, ale je to pořád lepší, než na to, co se tu stalo, stále myslet. Takovému humoru se u nás v Irsku říká šibeniční. (Později jsem se od Xeny dozvěděla, že u nich v Řecku taky)


Natáhnu ruce k Xenině noze. Oběma ukazováčky zamířím na krvavou ránu a z prstů mi vytryskne jasné bílé světlo. Viděla jsem to za poslední rok několikrát, ale stále mne vlastní schopnosti fascinují. Natož Xenu a Joxera. Oba jsou v obličeji úplně bílí od světla plynoucího z mých prstů. Rána na Xenině stehně vypadá, jako by se celá vařila, ale když ruce odtáhnu a světlo pohasne, vypadá úplně zdravě, až na dlouhou rovnou čáru roztržené kůže.

"To bylo něco úžasného," říká Joxer, "ty jsi opravdu čarodějnice."

A znovu na mě vrhá oddané pohledy. To je hrozný chlap. Jestli tohle předváděl denodenně Gabrielle, ani se nedivím, že ho měla plný zuby.

Xena, ta je praktičtější. Ukáže na zbytek rány a s úsměvem se zeptá.

"To je všechno, a co tohle?"

Xena je opravdu drahoušek. Právě jsem jí zachránila život, nebo přinejmenším nohu a ona na mě takhle. Naštěstí nejsem úplně blbá a vím, že jenom žertuje. Ale každý by to tak pochopit nemusel.

"Druidské kouzelnictví umí zachraňovat životy, ale takovými prkotina se nezabývá. To je jenom kosmetická záležitost," odpovím ji ve stejném duchu.

"Pokud se ti to nelíbí, a jak vidím tak ne," dodám a ze svého vaku vytahuji zahnutou jehlu a niť, "tak to doděláme takhle."

Joxer vydržel hodně, nesekly s ním ani ty hromady zkrvavěných mrtvol za námi v lese, ale když vidí, jak se chystám k šití, raději se vytratí.

Dvacet stehů a noha je zašitá.

"Co ta niť?" ptá se Xena.

"Za dva týdny ji vyndám."

Princezna bojovnice si se zalíbením prohlíží moji práci.

"Mohla by ses tím živit, Morrigan," povídá.

"Až zestárnu, tak si otevřu krejčovský salon," usmívám se.


"Jdeme nahoru a týden klidu na lůžku," ordinuji Xeně léčbu.

"Ty ses zbláznila, a co Gabriella, to ji tam chceš tak dlouho nechat v otroctví?!" nesouhlasí bouřlivě moje tmavovlasá pacientka.

"Nerada ti to říkám, Xeno, ale ona si nic jiného nezaslouží. A navíc, pokud je opravdu taková, jak ty s Joxerem líčíte, tak jí její nové postavení vyhovuje."

"Ty ji neznáš, Morrigan, Gabriella je nejlepší člověk, jakého jsem kdy potkala."

"Možná byla, než jí začalo strašit ve věži."

"Ty ji nemáš ráda, viď?" Xena se na mě tázavě podívá, právě se pokouší vstát a udělat pár kroků.

"Nemůžu říci, nikdy jsem ji neviděla, ale momentálně mě dost štve," mám ve zvyku mluvit otevřeně a Xena je člověk, který to snese, "ale v každém případě půjdu s vámi ji zachránit. Za týden."

"Jeden den," smlouvá Xena a pomalu chodí okolo.

"Týden a ani o den dřív."


Xena to vydržela dva dny. Třetí den ráno nás už zastihne, jak všichni tři putujeme z horského sedla dolů, na sever, směrem k obrovské řece, Dunaji. Celý den kráčíme po cestě, kterou před malým časem vydupala dnes už neexistující barbarská armáda. Přespíme u řeky a ráno ji přeplaveme. To se ukáže snadné. Barbaři Dunaj překonali na mnoha lodích, loďkách i prámech. A jelikož jich přežilo a vracelo se domů jen pár, většina plavidel zůstala na našem břehu. Takže si jednu loďku vypůjčíme a za hodinu jsme na druhé straně. Xena se zatím drží dobře. Nejhorší úsek cesty, to včerejší klesání, máme za sebou a po rovině jí chůze problémy nedělá.

Zpočátku jdeme loukami, střídanými malými listnatými lesíky.

"Proč tu nikdo nežije?" diví se Joxer.

"Zátopová oblast," odpovídá Xena lakonicky.

Opravdu, sotva se cesta dostane nad úroveň nejvyšší hladiny řeky, charakter krajiny se výrazně mění. Až k horskému masivu před námi, který se významně přiblížil, je krajina hustě obydlená a intenzívně obdělávaná.

K večeru přicházíme do vsi, která je téměř na úpatí hor. Stále jdeme po cestě, kterou vydupalo barbarské vojsko, a tak lidé na nás pohlížejí nedůvěřivě. Ale brzo toho nechají. Dvě ženy a jeden muž, copak je to za armádu? Navíc vypadáme úplně jinak než nájezdníci z hor.

"Pročpak se neusadí tady v nížině?" napadá mě, "místa je tu dost."

"Jsou to lovci a sběrači a tohle jsou zemědělci," vysvětluje Xena.

"Tak ať se to také naučí," namítám i když vím, že není tak snadné změnit životní styl celého národa, "Římané na dobytém území zavedli svůj pořádek a místní lidé se přizpůsobili."

"Občas také ne," říká Xena.

"A co se s nimi stalo?" ptá se Joxer.

"Vymřeli," konstatuje Xena.


Nakonec nás vesničané přijímají přátelsky. Snažíme se zjistit nějaké zprávy o Elim a jeho souvěrcích a přes jazykovou bariéru jsme nakonec úspěšné. Pokud jsem dobře rozuměla, a Xena mi to potvrzuje, prošla tady skupina horalů se svými zajatci před dvěma dny.

"Kdybychom vyrazily hned, tak jsme je dostihly ještě tady v nížině," obrací se Xena ke mně s mírnou výčitkou.

"Nebo bych ti tu nevyléčenou nohu musela opravdu uříznout," zašklebím se na ni.


Přespíme ve stodole na kraji vesnice a brzy ráno vyrážíme na další cestu. Xena vypadá dobře, rána se jí výtečně hojí. Pokud nebude nucena utíkat, za týden bude v pořádku. I Joxer, na kterého občas zapomínám, je zatím fit. Nálada se mu také zlepšila. Nejraději chodí za mnou a stále se na mě dívá. Občas na něj mrknu a on honem odvrací zrak. Takže radši dělám, že jsem si ničeho nevšimla. Opravdu začínám s Gabriellou sympatizovat. Ale to je jenom maličkost. Jsem na leccos zvyklá. U nás doma mě nejdřív skoro celý národ nenáviděl a poslední rok mě zase pro změnu všichni zbožňovali. A musím přiznat, že to druhý bylo skoro horší.

Hledím na ostré nepřístupné vrcholky hor před námi.

"Jak se ty hory jmenují?" ptám se, "připomínají mi Alpy, které jsem míjela cestou sem."

To byly obrovské, nádherné hory, i uprostřed léta se zasněženými vrcholky. Pro mě, obyvatelku země, kde moc hor není a kde je v létě i v zimě skoro stejné počasí, byl kontrast sluncem rozpálené nížiny a bílých zamrzlých vrcholků hor opravdu neobvyklý.

Xena se směje.

"S tou podobou máš pravdu. I těmto horám se říká Alpy. Transylvánské."

"Tady žijí upíři!" vyděsí se Joxer a sahá si po krku.

"Bytosti podobné lidem, co svým bližním sají krev?" zajímám se.

"V Irsku žijí také?" ptá se Xena.

"Říká se to, ale dost o tom pochybuji. Ostatně v posledních letech jsem tam nejvíc pila lidem krev já."

"Ty?!" říká Joxer, hledí na mne a vypadá, jako když čeká, že každou chvíli vycením ostré špičáky, nebo naopak, že shořím v žáru slunečních paprsků.

"Obrazně řečeno," tomu klukovi, aby se všechno vysvětlovalo polopatě. Kdyby to nebyl takový dobrák, dávno bych ho hnala pryč, ať by si Xena říkala co chtěla.

Než se nadějeme, cesta nás zavádí přímo mezi nejbližší hory. Krajina se jako mávnutím kouzelného proutku mění. Pryč je poklidná, nezajímavá rovina, na obou stranách širokého údolí se tyčí tmavé špičaté vrcholky hor. Ony to nejsou žádné velehory, jako skutečné Alpy, ale svou menší výšku dohánějí divokostí a nepřístupností. Vůbec se nedají srovnat s oblými zelenými kopci v mé domovině.

"Ty hory vypadají jako nové," říkám Xeně.

"Taky asi jsou," odpovídá tmavovlasá žena, "vítr a déšť je ještě nestačily obrousit."

"A mráz," dodávám, "ne, Joxere, to neznamená, že jsou tu od včerejška, ale teprve pár tisíc let."

Přiznávám, že o geologii nemám ani páru, ale Xena asi také ne, protože se mému odhadu vůbec nesměje, naopak vidím, jak přikyvuje hlavou.

Údolí, kterým zvolna stoupáme vzhůru je velice široké, roste v něm spousta jehličnatých stromů, je to taková brána do nitra pohoří. Stopa od barbarské armády, vydupaná před několika dna již začíná zarůstat travou, ale je stále velice zřetelná a neomylně nás vede.

"Nebudou tu na nás někde číhat?" ptá se Joxer a rozhlíží se kolem sebe.

"Na nás tři?" diví se Xena.

"Na nás jsou tak určitě zvědaví," dodávám.


Ale za krátko se ukáže, že pravdu měl tentokrát Joxer. Asi kolem poledního, sotva jsme pojedli a vyrazili na další cestu, narazili jsme na velké boční údolí.

Kam teď? Odpověď je zcela jasná. Stále po hlavní cestě, do nitra hor. Ale ouha!

Zastavím se. Ještě nikoho nevidím, ale cítím je před sebou. Kdo jiný to může být než naši staří známí - barbaři. Ale tady jsou oni doma a my vetřelci.

"Uvítací výbor," konstatuji.

Xena jen přikývne a než stačí Joxer cokoliv říct, objeví se skupinka asi dvaceti bojovníků. Jejich výzbroj je stejně chabá, jako jejich padlých soudruhů na řeckých hranicích, ale blíží se k nám a nevypadají vůbec přátelsky.

"Nějak jim nevoníme," říkám posměšně.

"To ty, protože se myješ," odpovídá Xena.

Muži na sebe cosi pokřikují a ukazují na nás. Nerozumím jim, ale jedno slovo zní velice povědomě. Xenino jméno.

"Ty se myješ, jenom když spadneš do potoka, ale jak vidím, vlastně slyším, ti muži jdou po krku tobě."

"Měli bychom ustoupit," radí Joxer.

"Pochybuji, že nás nechají," odvětí Xena a ohlíží se. Ani nemusí. I za námi se objevuje podobná parta vojáků. Někteří z nich mají dokonce luky.

"Jsme v pasti," zasměju se, "musíme své životy prodat hodně draho."

"Nech toho," povídá Xena, "někdy mi těmi svými poznámkami připomínáš jednu starou známou."

Dřív než se můžu zeptat, jestli je to dobře nebo špatně, Joxer mi to objasní.

"Callisto," říká.

Tak to si umím představit. Poznala jsem sice jenom Hudson Lajkovou, její dvojnici z budoucnosti, ale i ta měla občas zajímavé řeči a kam se prý na Callisto hrabe.

"Zpátky a rychle do toho vedlejšího údolí, než nám odříznou cestu!" diriguje Xena.

"Pozor na tvoji nohu, zatím se výborně hojí, ať to nepokazíš!" říkám.

"Na to není teď čas," nedá se Xena.

"Ale je, jen se podívej, vypadá to, že nás chtějí do toho údolí vytlačit. Jsou to asi velicí hrdinové. My jsme jen tři a z toho dvě holky."

"A třetí je Joxer," říká Xena a není poznat, jestli tím chce mladíka povzbudit, nebo urazit. Neví to ani on a tak pro jistotu mlčí.

Vracíme se pár desítek metrů a zamíříme bez jakýchkoliv problémů do vedlejšího údolí. Obě party se za našimi zády spojí a pomalu se vydávají za námi.

"To je divné," říká Xena, "vypadá to jako připravená past. Přitom nikdo nemohl vědět, že sem přijdeme."

"Máš pravdu. Že přijdeme zrovna my nevěděl nikdo. Ale oni tu zřejmě číhali na kohokoliv."

Xena se na mě podívá, jestli si z ní zase nedělám legraci, ale pak jí dojde, že to je rozumně znějící vysvětlení a usměje se.

"Budeš mít pravdu," říká s úlevou. Logické vysvětlení je vždycky milejší, než zjistit, že se na věci podílela nějaká temná magie. Třeba ti upíři.

Ale ať už to bylo jakkoliv, naše situace tím není lepší. Kdoví, kam ta cesta vede. Končí nějakou propastí, či nepřekonatelnou zdí a to teprve budeme v pasti. Nebo nás zavede do nějakého doupěte draků či behemotů a ti nás sežerou k obědu. Doufám, že žádní draci nejsou a pokud náhodou ano, tak jinde než v Transylvánských Alpách. Jak by asi mí přátelé u nás doma vysvětlovali mojí malé Brigit, že už nemá maminku, protože ji v nějaké daleké zemi sežral drak.

"Čemu se směješ?" ptá se zvědavě Xena.

Tak jí řeknu, na co myslím v takovéto chvíli.

"Ty jsi ale blbá," říká moje přítelkyně s veselým úsměvem ve tváři.

To je vzácnost vidět stále vážnou Xenu smát se. I ona si uvědomí, že se po dlouhé době dovedla zasmát.

"Ale zůstaň taková, prosím tě," říká mi a na chvilku mě pevně uchopí okolo ramen. Chudák Xena. Nemá to taky lehké. Takový průšvih se svou dlouholetou nejlepší přítelkyní. Nejdřív se pomátne, pak se ještě nechá zajmout a odvléci do daleké ciziny. A Xena je navíc vážně zraněná a má jenom mě a Joxera. Joxer, co si budeme povídat, to nevytrhne a tak jsem tu jenom já. To si zase začínám fandit, jak jsem dobrá, jak všechny barbary zaženu, nebo alespoň přelstím a Gabriellu jim vyfouknu před nosem. A vzhledem k tomu, že ji ani neznám, určitě zachráním někoho jiného.

Co si zase vymýšlím, ta Xena má pravdu, jsem opravdu blbá.


Postupujeme údolím stále dál a stále výš. Boční svahy se pomalu ztrácejí a najednou jsme na dlouhé náhorní plošině, porostlé hustým křovím. Na vzdáleném konci je plošina uzavřena vysokým skaliskem a cesta tam zřejmě končí.

"Tak až na ty draky jsem to odhadla dobře," říkám spokojeně, "je to past. Ale proč nás ženou tak daleko a nevyřídili nás hned, to nechápu."

"Třeba se vás bojí," říká Joxer a realisticky neuvádí sebe.

"A tady se nás bát nebudou?"

Nějak se mi to nezdá, ale nemá cenu se pokoušet pochopit mentalitu tohoto horského národa. Kvůli tomu jsme sem nepřišli. Ale umřít také ne.

Plošina je široká tak, co by kamenem dohodil, ale dlouhá je požehnaně. Na obě strany se otevírají úchvatné výhledy na okolní hory a hluboká údolí, ale my tu bohužel nejsme jako turisté, abychom to mohli ocenit. Cestu ke skalisku nám uzavírá hustý les nízkých pokroucených jehličnanů.

"Co je to za mizerné stromy?!" říkám naštvaně, když se všichni tři vnoříme do pichlavé houštiny.

"Kosodřevina," vysvětluje Xena, "roste vysoko v horách."

"Možná nás chtěli nahnat sem, aby nás to upíchalo k smrti," vztekám se a mám se co držet, abych nevytáhla meč a nezačala si jím klestit cestu. Ale stromy náhle končí. Ještě pár desítek metrů a jsme u skaliska. Uzavírá tento horský výběžek opravdu impozantně. Skála se tyčí nejméně deset metrů nad plošinou a ze všech zbývajících stran je téměř kolmá. Je to nedobytné, ale zároveň velmi nehostinné místo.

"Musíme nahoru," říkám a studuji skalní stěnu.

Xena přikyvuje a ukazuje Joxerovi docela schůdnou i když velice strmou cestu.

Joxer stoupá vzhůru a je už skoro nahoře, když se z nevelké vzdálenosti ozve vzteklý řev našich pronásledovatelů.

"Měly bychom si pospíšit, tohle asi v plánu neměli," říkám Xeně a hbitě se vydávám za ní. Právě dosáhneme vrcholku, když se horda pronásledovatelů vyřítí z kosodřeviny.

Ukazují na nás a řvou zlostí. Vypadají, jako když jim někdo vyfoukl před nosem jejich milovanou hračku. Zřejmě nás chtěli dohonit dole pod skalou a tam vyřídit.

Nechávám je zuřit a řvát a jdu si prohlédnout naše nové bydlení. Ještě, že je léto, v zimě to tady musí být děsivé. Avšak pohled na všechny strany je opravdu nádherný. Na jih je vidět až k Dunaji a v dálce obrysy našich hraničních hor. I směrem k severu se pohoří nerozkládá příliš daleko. V dáli jsou patrné rozsáhlé nížiny. Ostatními směry se však horský pás táhne kam oko dohlédne. Dalo by se tu stát a kochat se krásou hor, ale není na to zrovna správný čas. Vracím se ke Xeně a Joxerovi.

"Tak co, panáčkové?" říkám, "jsou nahraný, že jo?"

"Proč myslíš?" diví se Joxer mému optimismu.

"Nepočítali s tím, že jim utečeme nahoru."

"Ale nemůžeme taky pryč."

"Jen se na ně podívej, Joxere, vidíš, že by sebou měli nějaké zásoby? Stany, či pokrývky?"

"No jo, to my máme," je mladík překvapený, "až na ty stany."

"Máme zásoby víc než na dva dny, možná na tři," říká Xena, "oni nás nevydrží tak dlouho obléhat. Pokud jim nepřijdou posily."

"Tak co udělají?" ptá se Joxer.

"Zaútočí nebo odtáhnou," říkám, "nebo je ještě jedna možnost."

"Jaká?"

"Zaútočí, dostanou nakládačku a pak odtáhnou," usměji se.

Mrknu na Xenu, ale ta si jen povzdychne: "ty jsi děsná."


"Pozor!" vykřikne Joxer, "chystají se k palbě!"

Opravdu. Skupinka lučištníků vyběhne kupředu a začne chaoticky, skoro bez míření střílet nahoru po nás. Na skále je dost velkých balvanů, za které je snadné se skrýt, ale je to téměř zbytečné, protože střelba obléhatelů je zoufale nepřesná. Vzápětí pochopíme, že její účel není sestřelit nás jak vrabce. Jiná parta, krytá lučištníky vyráží, aby se pokusila vydrápat nahoru. Pochopitelně, že střelci musí ve své činnosti včas ustat, aby nezasáhli vlastní lidi.

Xena sahá na záda a tasí meč.

"Já sama," říkám a předstoupím před ní se svoji zbraní v ruce, "je tam málo místa a dvě se tam budeme jenom plést. Zůstaň v záloze."

Na něco takového není Xena zvyklá a chvilku stojí s otevřenými ústy. Pak jenom přikývne a ustoupí.

Správně děláš, kamarádko, já jsem tady teď první Xena.


Skočím na kraj skaliska právě včas. Dva útočníci se vydrápali vzhůru podporováni vítězným křikem těch zdola. Rychlým pohybem zarazím meč jednomu z nich do hrudi. Vytrhnu ho a levačkou srazím umírajícího dolů. Vzápětí další ranou zasahuji krk druhého. Krátký úkrok a můj meč, z kterého ještě kape krev, zasahuje hlavu třetího útočníka. I když má nějakou přilbici, můj úder je tak silný, že mu zarazím meč až ke kořenu nosu. Skloním se k němu, vytrhávám meč z rány a zároveň zvednu levou nohu a prudce kopnu dalšího muže, co se objevil nahoře. Bojovník letí se strašným řevem dolů a strhává sebou ještě jednoho svého druha. Nevšímám si jich, protože hned vedle se objevují hlavy dalších dvou útočníků. Úderu kyje se lehce vyhýbám a hned na to praštím muže pažbou svého meče do obličeje. Co mu rána provedla s tváří nemám možnost vidět, protože ho zároveň smetla přes okraj skaliska a chlap mi zmizí z dohledu. A ještě jeden rychlý úder špičkou meče do krku. Muž zachroptí a i on padá dolů za svými druhy. A najednou je po všem. Krátce zakřičím, pak je okamžik úplné ticho a vzápětí se ozve řev zezdola. Plný zuřivosti a zloby.

Jen ať si řvou. Vracím s ke Xeně a Joxerovi. Celý boj trvala jen několik málo vteřin, takže nejsem unavená ani zadýchaná, ale přesto cítím, jak se mi rozklepaly ruce. Dívám se na své přátele. Co řeknou tomu, co jsem jim právě předvedla? Ale Joxer mě překvapí.

"To bylo skvělý, úžasný!" vykřikuje.

"Myslíš?" říkám mu téměř nepřátelsky, "zabila jsem sedm lidí, tomu ty říkáš skvělý?!"

Mladík zbledne a nic neříká.

"Víš, Morrigan," povídá Xena, jako by neslyšela moje slova, "já už jsem zažila a viděla hodně bojů, ale to, co jsi před chvilkou ukázala je opravdu vyjímečný."

"Jo, Xeno, vyjímečné to je," říkám stále zamračeně, "nejlepší a nejrychlejší stroj na zabíjení lidí….. tak to jsem já. Kdysi dávno jsem na to byla pyšná, ale už nejsem. Celý rok jsem si říkala, že je všechno minulost, že už nikdy nebudu muset vzít meč do ruky. A takhle to dopadlo..."

"Kvůli mně a Gabrielle," napovídá mi Xena.

"Tobě nic nevyčítám. Já sama jsem si tuhle cestu zvolila."

"Vždyť to byla jasná sebeobrana," říká Joxer, "oni nás přišli zabít, museli jsme se bránit."

"Máš pravdu. Ta vaše válka před několika dny byla také sebeobrana. Ale nelíbí se mi to."

"Žádnému normálnímu člověku se nelíbí, že musí bojovat a občas zabíjet," říká opět Xena.

"Však já vím," konečně se usměji, "ono to se mnou nesekne. Snad dostali za vyučenou a dají si pokoj."

V poslední době mám špatný odhad. Sotva to dořeknu, zahájí barbaři novou střeleckou přípravu a po chvíli zaútočí znovu. Opět sedm mužů. Je to asi jejich magické číslo, ale z taktického hlediska jsou takovéto drobné útoky jen plýtvání silami.

Xena chce tentokrát převzít obranu sama, ale já už jsem v pořádku a ona mi ustoupí. Asi sama cítí, že s tou poraněnou nohou není zcela fit a na nějaké experimenty není vhodná doba.

Situace se opakuje. Muži se drápou nahoru, zaútočí a jsou odraženi. Všichni zabití skončí dole pod skalou, kam od nás není vidět a tak jsme nehezkého pohledu, na rozdíl od útočníků ušetřeni.

Vypadá to, že dvě porážky konečně přiměly barbary ke změně taktiky. Chystají se k obléhání. Po tak velkých ztrátách jich už moc nezbylo a tak, pokud jim nepřijdou posily, není naše situace beznadějná.

Jen Joxer nevypadá optimisticky.

"Co budeme dělat, když nás tady budou takhle obléhat? Za chvíli nebudeme mít co jíst."

"Zachovej klid," říkám, "za chvíli je večer."

"A oni znovu zaútočí."

"Potmě si tady tak akorát zlámou vaz," povídá Xena.

"Sotva usnou, tak je půjdu navštívit," říkám.

"Co tam budeš dělat?" Joxer se poleká. Dívá se na mě úzkostlivě. Bojí se aby se mi nic nestalo. Ten dobrák, musím ho trochu pozlobit.

"Vezmu si dýku a všechny je pobiju," tvářím se smrtelně vážně.

"To snad ne?!"

"No, že jsi to ty, tak jenom každého druhého," opravím se.

"Už tě to přešlo, viď?" usmívá se na mě Xena, "Joxere, Morrigan si z tebe dělá legraci, co by tam dole dělala."

Teď zase provokuje Xena mě.

"Vezmu jim luky. Šípů nám sem nastříleli habaděj," a ukazuji rukou za sebe.

Najednou se odmlčím. Tam dole u barbarů se něco děje. Nikoho nevidím, ale zcela jasně cítím, že je tam nějaká bytost. Neviditelná. Upír? To je blbost. Tak nějaký bůh. Ale kde by se tady, daleko od Řecka i Říma vzal.

"Co se děje?" ptá se Xena, které jako obvykle nic neujde, "vidíš strašidlo."

To je přesný!

"Nevidím nic, ale někdo tam dole je," a opatrně ukazuji směrem k barbarům.

"Kdo?" Joxer je už zase vyplašený. Někdy mám pocit, že je vyplašený pořád.

"To kdybych věděla. Bůh, netvor, upír," pokračovala bych dál, ale nikdo mě už nenapadá.

"Přítel, nebo nepřítel?" reaguje Xena prakticky.

"Nevidím mu do obličeje," říkám uštěpačně. Nevidím vůbec nic, ale určitě tam někdo je, "nepřítel by spíše zaútočil na nás."

Mám radši mlčet. Co slovo to perla. Sotva to dořeknu, tak se ta bytost přestěhuje. Stojí přímo nade mnou, na kameni, za kterým jsem se ukrývala, když po nás barbaři zezdola stříleli.

"Tak se nám ukaž," šeptám a hledím vzhůru.




Natáčení posledního dílu seriálu o princezně bojovnici Xeně, ve kterém měla Hudson Leicková roli, skončilo před měsícem a plavovlasá dívka se už dávno vrátila do svého pěkně zařízeného bytu v L.A., a ke své práci v městském divadle. Díky jejímu zásahu do minulosti se díl původně nazývaný A Necessary Evil, výrazně změnil. Přesně podle námětu, který její kolega Ares čerpal s Gabrielliných spisků, došlo ke smíření mezi Xenou a Callisto a tak původní název, hovořící o nutném zlu ztratil smysl. Kromě Hudson a Area si stejně nikdo nepamatoval, že dříve to bylo jinak.

Pro Hudson se z hlediska práce na seriálu moc nezměnilo. Callisto se toulala někde po světě a tak se ve spiscích její jméno neobjevovalo. Ares slíbil, že si nějakou epizodu vymyslí, aby se Hudson mohla k natáčení vrátit. Navíc, až příběh dojde k potížím s Hope a Dahakově příchodu, bude její účast tak jako tak nevyhnutelná. Gabriella sice v těchto pasážích po pravdě uváděla přímo Hudson Lajkovou, ale jak Areovi, tak blonďaté dívce bylo jasné, že tohle by u producentů neprošlo. Nemohli jim říci pravdu a tak by takovou historku považovali za šílenou a do seriálu nevhodnou. Jako by některé už natočené epizody nebyly šílené až až. A tak dostane příležitost opět Callisto.

(Vysvětlení lze nalézt v příbězích Zvláštní sen 1 a 2 - pozn. autora)

Hudson se tím příliš netrápila, jako se teď netrápila vůbec ničím. Již dávno pochopila, proč se ostatním bohům líbí žít životem obyčejných lidí. Bez váhání se vrátila zpět do divadla, kde jí přivítali s otevřenou náručí. Seriál o Xeně se právě s velkým úspěchem vysílal na nejsledovanějším kalifornském televizním kanále a tak představitelka krásné ale zlé Callisto se stala známou a slavnou. Někteří přátelé z divadla odsuzovali smíření mezi Xenou a Callisto, tvrdíce, že jejich vzájemné souboje byly kořením seriálu. Hudson jim těžko mohla říci, že je to tak podle pravdy.

Byl večer. Dívka právě vyšla ze sprchy a oblékla si pohodlné domácí šaty, když se u dveří ozval zvonek. Dům, ve kterém měla svůj byt, byl sice celodenně hlídaný a tak by se do něj neměl dostat nikdo nepovolaný, ale to je jen pustá teorie. Jakýkoliv trochu rafinovaný zločinec by snadno přes ostrahu pronikl. Takže otevírat nečekanému hostu nemusí být pro osamělou dívku bezpečné. Hudson by se jistě dříve polekala a opatrně by nahlížela špehýrkou, aby zjistila, kdo je za dveřmi. Teď jí to ani nenapadlo. Případný zločinec by se nestačil divit, jak rychle by s ním zatočila. Ale takové štěstí neměla.

Za dveřmi stále ve svých oblíbených černých šatech její věrná podoba. Callisto.

"Nazdar!" přivítala ji Hudson radostně, "snad jsi nepřijela přes půlku světa podívat se, jak se mi daří?"

Callisto společně s Areem a jeho matkou Herou, bydleli v přepychovém domě v Aucklandu a všem se tam moc líbilo.

"No jistě," odvětila Callisto, "musím svoji mladší sestřičku zkontrolovat."

"Někdo ti umřel?" ptá se jí poťouchle Hudson.

"Proč?"

"Ty černé šaty, vypadáš, jako když jdeš z pohřbu."

"Černá mi sluší, vypadám v tom mladší," ušklíbne se Callisto.

"Tobě by nepomohla ani růžová s bílými puntíky," mávne Hudson rukou, "pojď dál."

Callisto a Hudson jsou si tak podobné, že vypadají jako jednovaječná dvojčata. Callisto by nikdo nehádal víc než třicet. A netušil by, že se spletl o celých 2000 roků.

Návštěvnice se usadí do křesla proti Hudson.

"Opravdu moc ráda tě vidím, sestřičko," říká s úsměvem, "vypadáš skvěle."

Hudson to nekomentuje. Callisto jistě nepřišla na společenskou návštěvu.

"Znáš spisky, které Ares našel?" ptá se dívka v černém.

"Nebo sebral Gábině."

"To je detail. Gabriella tam velice podrobně a většinou dost pravdivě popisuje všechna dobrodružství, co společně s Xenou za ta léta prožily."

Hudson přikývne. Tohle ví.

"Když jsi přišla poprvé mezi nás a domluvila Xeně, aby na mě byla hodná."

"Pěkně řečeno," zasměje se Hudson, "měla jsi mě vidět ze začátku, když jsem usnula na Zélandě a probudila se v tom vašem starém Řecku."

"Ty jsi zase měla vidět mě, když za mnou přišla Xena do té díry v labyrintu bohů, a byla na mě jako na vlastní. A pak se k ní přidala Gabriella. Odpustila mi Perdikovu smrt a já z toho byla úplně na větvi."

Jak to bylo mezi těmi třemi poté, co se ona poprvé vrátila ze starého Řecka, Hudson nikdy neslyšela. Znala jenom výsledek, který se tak výrazně projevil i v naší současnosti. Nebýt toho, nemohla by teď Callisto sedět proti ní. Ona však ve vyprávění nepokračuje a vrací se k účelu návštěvy.

"Ty jsi byla nešťastná, že se už nikdy do starého Řecka nepodíváš."

Hudson ucítila, jak se jí rozbušilo srdce. Tohle neříká Callisto jen tak.

"Pokračuj," pobídne ji.

"Zatím jsi tam byla dvakrát. Pokaždé se tvoji zásluhou cosi změnilo a následně se trochu změnilo i něco tady v současnosti. Poprvé jsme se tady objevili my. Ares, Hera, já a několik dalších. Podruhé se tady neobjevil Dahak."

"Naštěstí."

"Trošku i mojí pomocí," připomene Callisto svoji účast na boji proti Hope.

"Pokaždé se dodatečně změnily i Gabrielliny zápisky," dodává.

"Co je?" ptá se Hudson, když se její starší sestra odmlčí.

"Pojď někam na večeři," říká Callisto, "mám hlad jako vlk."

To určitě. Bohové jíst nemusí a tak nemívají ani hlad.

"Nech toho, Callisto, a pokračuj dál."

"To nám neuteče, a já bych si chtěla prohlédnout noční město."

Hudson ji chce nejprve přemlouvat, pak ale mávne rukou a jde se převléci.


Tři hodiny strávily obě dívky v nočním L.A. Pro Hudson to nebyl žádný zvláštní zážitek. S nastupující tmou se objevily v ulicích všelijaké pochybné existence, kterým se slušná dívka vyhne velkým obloukem. Hudson to také ze zvyku dělala, ale Callisto to ani nenapadlo. Když se na ni jeden nemytý a zřejmě zdrogovaný obejda sápal, chytila ho za ruku a zlomila mu ji v lokti. Muž řval jako pominutý, objevily se další podobné typy a sbíhaly se k němu. Dívky raději zamířily jinam.


"Jsi spokojená?" ptá se Hudson otráveně, sotva se vrátily k ní domů a sedli si do křesel.

"V noci vypadají všechna tahle velká města stejně," odpovídá Callisto.

"Tak povídej."

"Kde jsem přestala?" ptá se Callisto a vypadá bezradně.

"Ještě jsi ani nezačala," nenechá se Hudson vyprovokovat.

Callisto vytahuje nějaké papíry z kabelky.

"To jsou Gabrielliny spisky," Hudson je překvapená, "on ti je Ares půjčil, to mu není podobné."

"Je to jen malý kousek, ale zajímavý. Gabriella se rozešla s Xenou. Přidala se k sektě nějakého Eliho. Říká ti to něco?"

Hudson jen zavrtí hlavou.

"Nějaké nové náboženství," vysvětluje Callisto, "vypadá to jako takový první pokus o křesťanství."

"Proč ne, Ježíš Kristus přece žil asi tak ve vaší době."

"Ježíš je mytická bytost, nikdy žádný neexistoval," povídá klidně Callisto.

"To jsem si o tobě myslela také," usměje se Hudson. Její náboženské cítění bylo vždycky velice vlažné a to, že se sama stala bohem na tom nic nezměnilo.

Callisto se s velkým zájmem začte do spisků na svém klíně.

"Dej mi to, já se podívám sama," říká Hudson.

"To nemůžu, slíbila jsem Areovi, že je nedám z ruky."

"Já mu to nepovím."

Callisto ani neodpoví, a pozorně čte dál. Najednou se začne smát.

"Ach bože, bože, ta Gabriella je ale pitomá."

"To voláš sama na sebe?" zasměje se také Hudson.

"Proč? Jo tak. Můj bože. To nic neznamená. V Německu bych zase zvolala mein Gott."

"No dobrá. Tak mi alespoň řekni, o čem to je," naléhá Hudson a ukazuje rukou na spisky.

"Gabriella je z Eliho úplně zblblá a Xenu to štve. Ani se jí nedivím. Gabriellu zase štve Xena. Nadává jí do vrahů a nepolepšitelných zločinců."

"To je přímo tady v těch spiscích," Hudson tomu ani nechce věřit.

"Ano, přímo tady na mém klíně. Xena jde pryč a ta malá husa je ještě ráda. A sakra!" zvolá Callisto rozhořčeně, když pohlédne na vedlejší list, "tady kus chybí a zrovna když je to tak zajímavý."

"To vytrhl Ares?"

"Určitě ne. Asi sama Gabriella, když jí to přešlo a viděla, jaké hrozné žvásty tam napsala."

"Co je dál?" Teď by mělo přijít to nejdůležitější. Hudson by se ráda podívala, ale respektuje Areovo rozhodnutí a na Callisto už nenaléhá. Ta čte ještě chvilku dál.

"A šmytec," říká, když zjistí, že dál už nic

"Dozvěděla ses něco?" ptá se Hudson.

není.

"Moc ne, ale stačí to."

"Tak povídej, když mi to nechceš půjčit. Jak to dopadne."

"Vezmou se a budou spolu spokojeně žít až do smrti," ušklíbne se dívka v černém.

"Zajímavý. Ale na to se tě nikdo neptal," odsekne Hudson.

"To ti opravdu nemohu prozradit, protože bych tě mohla ovlivnit. A kromě toho, to tady stejně není."

"Tak co tam vlastně je?" Hudson by dřív prskala vzteky, ale teď ji to ani nenapadne. Pokud se tak chvilkami chová, je to jen stejné divadlo, jako předvádí Callisto skoro pořád.

"Eliho, Gabriellu a několik desítek dalších příslušníků sekty zajali nějaký barbaři ze země, kde je teď Rumunsko. Ty hory se jmenují Transylvánské Alpy a tam je odvedli."

"To znám," přidá se Hudson, "tady žil hrabě Drákula."

"No vidíš, jaká si chytrá holka. To jsi po mně," Callisto se zasměje, "již za starých časů se tradovalo, že v těch horách žijí upíři."

"Nikdy jsem žádného neviděla," pokračuje, když Hudson nic neříká, "Xena se to dozví a společně s Joxerem se vydá Gabriellu zachránit. Dostanou se do úzkých a ty je přijdeš z té šlamastyky dostat."

"To je divné," zamyslí se Hudson, "jak může Gabriella psát o něčem, co se vůbec nestalo.Takhle to přeci nefunguje. Když se vrátím do minulosti a něco tam změním, tak se to zpětně objeví v našem dějepise. Nebo přinejmenším v Gabrielliných zápiscích."

"Správně," přikývne Callisto.

"Tak tohle chápu, když jsem se smířila s možností cestování časem. A to jsem musela, ať už jsem chtěla nebo ne."

"Toto je přesně opačný případ," naváže Callisto, "nikdo z nás z toho není moudrý. Ani Ares, ani jeho matinka, dokonce ani jeho sestra Athéna, se kterou se kvůli tomu spojil po internetu. A to je bývalá bohyně moudrosti. Pokud se ptáš, kde bydlí, tak posledních pár let v Riu."

"Co se stane, když to budu ignorovat a nikam nepůjdu?" ukazuje Hudson na spisky.

"To je možnost, které se Ares s Hérou bojí a prosí tě, aby sis vybrala tu druhou."

"Proč?"

Callisto jen pokrčí rameny.

"Ty si stejně nenecháš ujít možnost vidět své staré kamarádky. A to jsem ti ještě zatajila jedno velké překvapení."

Hudson pozvedne tázavě obočí, ale ví, že jí Callisto nic neřekne. Nakonec ani nechce, tím by se překvapení pokazilo. Dívka chvilku přemýšlí, kdo nebo co by to mohlo být. Ale nic ji nenapadá. Zato ji napadne něco jiného.

"Jak se tam dostanu? Na správné místo ve správný čas? A co zatím tady?"

To druhé ji netrápí, protože vrátit se dovede do téměř stejného okamžiku.

"Já ti to tu pohlídám," říká Callisto, "podívám se na televizi, třeba zrovna dávají Xenu."

"Dneska není středa," zasměje se Hudson.

"Nevadí. Pojď sem ke mně a podívej se na tenhle růžek papíru. Co tam vidíš?"

"Pár zrníček písku. K čemu mi to bude?"

"Vezmi je do ruky a ony tě dovedou přesně na správné místo."

"To jsou zas nějaká kouzla," říká Hudson vesele, "tak počkej, já se trochu upravím, v tomhle pyžamu bych tam budila pozdvižení."

"Myslím že ne, víš, že v naší době se nosilo, stejně jako dneska, skoro cokoliv."

Hudson zajde do vedlejšího pokoje a vrátí se se svým mečem.

"Máš ho také v obýváku na zdi?" ptá se Callisto a když Hudson přikývne, dodá, "my dvě jsme opravdu jak sestry."

Podívá se, jak si její mladší sestřička promění oblečení v Callisto oděv, jak si zuřivě cuchá vlasy.

"Já chodila učesaná," protestuje.

"To si jenom myslíš, ty jsi byla stejně dobře učesaná, jako Xena umytá."

"Hlavně ji ode mne pozdravuj, ale neříkej jí, že se mi po ní i po tolika letech stýská."

povídá Callisto a podává Hudson pár zrníček písku. Ta je sevře mezi prsty a je pryč.

"Vrať se v pořádku, Hudson Leicková," říká Callisto tiše, "ty bys mi chyběla ještě víc."

Hudson je znovu překvapená, jak je to snadné. Před okamžikem ještě byla ve svém pěkně zařízeném bytě v Los Angeles a najednou je na nějaké náhorní plošině. Před ní se vypíná nevysoká ale hustá hradba kosodřeviny za níž vystupuje nad úroveň tohoto místa velké skalisko. Ozývá se odtamtud hluk. Vypadá to, že je na správném místě. Hudson se učiní neviditelnou a jedním skokem se přenese přes hradbu nízkých borovic. Spatří skupinu mizerně oblečených chlapů, zuřivě gestikulujících a ukazujících nahoru na skalisko. Potom uvidí i hromadu mrtvol u jeho úpatí. To není zrovna hezký pohled a i když je Hudson trošku zvyklá, raději odvrátí hlavu a snaží se tam nedívat.

Zato nahoře na skále uvidí známou tvář. Ta velká statná tmavovlasá žena s obvazem na stehně nemůže být nikdo jiný než Xena. A vedle ní, štíhlá, nakrátko ostříhaná zrzka. To je to Callistino překvapení. Morrigan! Hudson se s ní setkala při minulé návštěvě jen na dva dny, ale zrzavá dívka na ni udělala ten nejlepší dojem. Když se s ní potom loučila, velice ji mrzelo, že už ji nikdy neuvidí. Morrigan s Herculem tvořili výtečný pár a Hudson byla později hrozně udivená, když jí Callisto i Ares vyprávěli, že ti dva se brzo poté rozešli a už se nikdy nesetkali.

"Asi se znovu mění dějiny," pomyslí si Hudson, "proč by se Morrigan vracela do Řecka, když ne za Herculem."

Nechá na chvilku své přátele být, nahoře jsou zcela v bezpečí, a rozhlíží se po jejich obléhatelích. Je to ubohá cháska. Xena s Morrigan by tuhle malou skupinku asi vyřídily rychle, zřejmě však nechtěly zbytečně zabíjet.

"Moc jim to nevyšlo," myslí si Hudson a vrhá krátký pohled na hromadu zkrvavěných těl pod skaliskem, "musím vymyslet něco, abych ty bojovníky zahnala bez dalšího krveprolití."

To není takový problém. Vždyť je bůh a tihle horalé se jistě bohů bojí víc než drzí a nebojácní Řekové nebo zpupní Římané. Hudson nejprve obejde lučištníky a dotyky své štíhlé, neviditelné paže změní strukturu materiálu jejich zbraní. Potom se přesune nahoru na skalisko, aby barbarům předvedla divadlo, které by je vyděsilo, že budou prchat, dokud jim budou stačit síly.

Stojí na kameni přímo nad Morrigan. Pohlédne na ni. Mladá Irka je oblečená do svých přiléhavých hnědých kalhot a tmavě rudé blůzky. Vypadá stejně, jako když se před časem spolu loučily. Jen meč má jiný, což Hudson nepřekvapí. Pamatuje si kde skončil ten její minulý. Zrzavá dívka zvedne hlavu a podívá na ní svýma velkýma zelenýma očima.

"Ta holka mě snad vidí," podiví se blondýnka, "to není možné. Nemůže mě vidět, ale asi cítí, že tu jsem."

Má pravdu. Morrigan nevypadá překvapená a vůbec už ne vyděšená. Je jenom zvědavá.

"Tak se nám ukaž," říká.


Ta neviditelná bytost mi nejen rozumí, ale dokonce mě i poslechne. Začíná se objevovat, pěkně odzdola. Napadne mne, jestli se chce dát vidět nám, nebo spíš těm křiklounům dole. A také zdali by nebylo pro všechny lepší, aby zůstala neviditelná. Ale tu myšlenku už do konce nedotáhnu. Na kameni nade mnou se objeví vysoké černé boty poseté stříbrnými kroužky, potom dlouhá štíhlá stehna a kožená černá sukně. Když uvidím ploché bříško a dívčí ňadra v bílém, dochází mi, kdo to je. Ale Joxer mě předejde.

"Callisto!" vyhrkne.

Na to, že dost dlouhou dobu nejsou nepřátelé, zní jeho hlas vystrašeně, ale jak říkám, on je takový pořád. Navíc trefil těsně vedle. Callisto jsem nikdy neviděla, ale tuhle blonďatou dívku znám.

"Hudson Lajková," opravím mladíka.

Dívka na mě i na Xenu jen mrkne, čímž nám dá najevo, že nás vidí, ale zatím má jiné poslání. Pomalu zdvihá ruce nad hlavu a hlasitě vykřikne. Barbaři dole pod skalou ji spatří a na chvilku ztichnou. Jsou překvapeni tou novou bytostí, co se nad nimi tak záhadně objevila. Chvilku dumají, mají-li na ni zaútočit, či se dát na útěk. Ještě jednou prokáží svoji odvahu. Jejich lučištníci vyběhnou dopředu a vystřelí na dívku na skalisku salvu šípů. Totiž, rádi by vystřelili, ale luky se jim v rukou rozpadnou na malé kousíčky.

"To se, Hudson, povedlo," říkám si, ale jejímu představení není ještě konec. Dívce nejednou vyšlehnou z konečků prstů dva blesky směrem k obloze. Vzápětí se ozve hromová rána, která každý takový blesk doprovází. Málem mě i Xenu srazí k zemi. I barbaři strnou zděšením, ale zůstanou stát s otevřenými ústy a nehýbají se z místa. Všichni třeští oči na dívku, která pomalu spouští ruce dolů a ukazováčky míří směrem k nim. Teď se teprve bojovníci pod námi vzpamatují. Zaječí hrůzou a dají se na útěk. Zahodí své zbraně i vše, co měli v rukou, a bez rozmyšlení zmizí v pichlavé houštině nízkých borovic. Jejich křik a řev pomalu slábne a za několik minut se tu rozhostí ticho.

"Pane jo!" říká pochvalně Xena, "tos udělala výtečně, Hudson Lajková."

Blonďatá dívka seskočí ze skaliska o podává Xeně pac. No nic moc na to, že se setkávají dvě tak dobré přítelkyně. Ta Xena je ale studený čumák. Vůbec nechápu, když ji tak pozoruji, co by mohlo být za pravdu na pověstech o jejím víc než přátelském vztahu s Gabriellou.

Hudson se obrací ke mně.

"Morrigan," říká jen.

Ani víc nemusí. Z jejího pohledu i tónu hlasu je jasné, že mě vidí stejně ráda, jako já ji. Nemusíme nic předstírat. Hudson mě objímá a já ji spontánně, bez rozmyšlení políbím na její voňavou jemnou tvář. Ani mě nenapadne, že jsem v životě ještě nikdy nic takového neudělala. Podstoupím a pohlédnu jí do velkých hnědých očí. Obě se jako na povel začneme smát. A ještě víc, když si obě všimneme Xenina překvapeného výrazu. Málem na nás zírá s otevřenou pusou.

"Vždyť se skoro neznáte," říká Xena překvapeně, ale rozhodně nikoliv odmítavě. Naopak se také usměje. Třeba zas nebude takový suchar, jak jsem si o ní před chvilkou myslela.

"Musíme to dohonit," říká Hudson vesele.

"Kde ses tu vzala?" ptá se Xena.

"Pojďte, jsou pryč a já vám to budu cestou vyprávět," říká Hudson a slézá ze skály dolů. Daleko už dnes nedojdeme. Utáboříme se v malém lesíku, stále ještě v tomto postranním údolí a než se odebereme ke spánku, Hudson nám poví, co ji přivedlo zpátky do naší doby. Nemůžu říci, že bych z toho byla moudrá, cestování časem mi připadá jako velká šílenost, ale jak vidím, ani Xena na tom není o mnoho lépe. Joxera ani neuvádím, i když možná jeho inteligenci podceňuji.

Druhý den se dostáváme zpátky na hlavní cestu. Ráno se nám společně s Hudson povedlo přesvědčit Xenu, aby se umyla. Velice jí to prospělo, vypadá jako nová, ale netváří se nadšeně, asi byla na svoji špínu zvyklá.

Xena s Hudson jdou první, potom já a nakonec Joxer. Chvilku jsem doufala, že teď když se tady Hudson objevila, jeho pozornost se přenese na ni. Je to krásná holka, čistá, voňavá, měl by z ní být nadšený. Ale není. Buď mu moc připomíná Callisto a špatné vzpomínky s její osobou svázané, nebo má před dívkou z budoucnosti moc velký respekt. A možná prostě jen není jeho typ. Dívá se stále jen na mě a jeho pohled se mi vůbec nelíbí. Vypadá až podezřele moc zamilovaně. Joxere, Joxere, a co tvoje Gabriella. Tak s tím musíme něco udělat. I když se na něj nezlobím. Nakonec je docela příjemné mít obdivovatele. Ale v tomto případě poněkud nerozumné.

Počkám na něj. Joxera to nijak nepřekvapí.

"Morrigan," říká jen a oddaně mi hledí do očí.

Ach jo.

"Jak se ti líbilo moje vystoupení s mečem včera na té skále?" pustím se do něj zostra.

"Nelíbilo," říká k mému překvapení pevně, "nikdy se mi nelíbilo, když se lidé zabíjejí."

To začíná dobře, skoro bych řekla nadějně.

"Ale na druhé straně to bylo něco úžasného," dopoví.

"Já vím, ale dávno nejsem na své umění zabíjet hrdá."

Joxer přikývne.

"Xenu znám už dlouho," pokračuje, "ona je vyhlášená bojovnice v celém Řecku, i za jeho hranicemi. Viděl jsem ji také, když musela zabíjet. I ona to umí dobře. Ale Xena je velká, urostlá, má sílu jako málokterý muž."

Dobrý postřeh.

"Kdežto ty..."

No copak já, jen ven s tím příteli. Hlavu ti neutrhnu.

"Jsi taková docela normální dívka."

Přitom se mi dívá na zrzavou hlavu. Dobře dobře, tady je to rarita, ale u nás v Irsku je ryšavá každá třetí.

"Děkuji ti za tu dívku, příští rok mi bude třicet."

Tak mladíku, nemůžeš si nic začínat s takovou starou bábou.

"Mně taky," zklame mě Joxer, "ty na to vůbec nevypadáš."

"Mám sedmiletou dceru," vzpomenu si na svou Brigit. Kdybys ji zlobil jako mě, tak tě takhle zdvihne do vzduchu, přesune nad támhleto mraveniště a potom tě pustí. To už Brigit jednomu klukovi od nás udělala a od té doby jí daly všechny děti pokoj.

"Já vím a těším se, až ji přivedeš sem do Řecka," říká Joxer. Ten kluk je nezmar. Vzdávám se. Moje poslední naděje je, že až uvidí Gabriellu, svoji náklonnost upře znovu na ni. Ale obávám se, že se svoji platonickou láskou nás zvládne obě.

Dohoním Hudson a Xena mi s poťouchlým úsměvem u ní uvolní místo. Tak ty takhle, milá Xeno, asi čekáš další důvěrnosti. To tě musím zklamat. Pro mě je dívka z budoucnosti jen dobrá přítelkyně. A právě ta budoucnost, doba, ze které se k nám vrátila, mě moc zajímá. Rovnou se na ni plavovlasé dívky zeptám. Hudson je překvapená mým nečekaným zájmem. Nejprve vypadá, že se jí má otázka nezamlouvá, ale pak si to rozmyslí.

"O čem ti mám vyprávět?" ptá se.

"Úplně o všem," vypálím. Potom se zarazím, "alespoň o tom čemu budu trochu rozumět. Jak bydlíte, jak se oblékáte. O strojích o zbraních."

Něco o autech a letadlech jsem zaslechla už minule a i když jsem si udělala jen chabou představu, od té doby mě doba o 2000 let později velice zajímá.

Stoupáme stále výš do nitra hor, po nějakých místních obyvatelích není ani vidu ani slechu a navíc kvůli Xenině zraněné noze musíme jít pomalu. Takže je dost času. Zabereme se tak do rozhovoru, že ani nepozorujeme jak čas ubíhá a najednou je tu další večer.

"Dvě tak užvaněný ženský jsem v životě neviděla a to už jsem viděla hodně," říká Xena roztrpčeně. Celý den měla za společnost Joxera a tak toho má asi plný zuby. Chvilkami sice poslouchala náš rozhovor, ale nezdálo se , že by jí to moc zaujalo.

"V té tvojí době bych rozhodně nechtěla žít," shrne nakonec své dojmy.

Tak to já zase ano. Vyprávění Hudson mě úplně fascinuje a nedávám ji pokoj ani večer. Ona je bůh, tak se nemůže unavit a jestli mě bude mít plný zuby, tak mi to snad řekne. Zatím na to nevypadá.

"Chtěla bych se do tvé doby podívat," říkám večer těsně před spaním.

Hudson se poleká.

"To asi nepůjde," říká nejistě.

"Proč, nějaké technické problémy?" použiji suverénně nové slovo.

"Ne, to ne. Ale nesmí se to."

"Nesmí se toho spoustu a dělá se to. Já nechci napořád. Jen na pár dní. Vždyť víš, že tady mám dceru."

"A Hercula," dodá Hudson

"Doufám, že toho taky."

"Promluvíme si o tom, až tohle bude za námi," ukončí blondýnka naši diskusi.

"Dobře," jsem spokojená. Takováto odpověď je totéž, jako by přímo řekla ano. A víc zatím nepotřebuji slyšet.


Ráno nás překvapí. A hned několikrát. Je krásný letní den, obloha je jako vymetená. A Xena se jde dobrovolně s námi umýt k potůčku. Toho bych se nikdy nenadála. A další překvapení nás čeká po chvilce chůze. Jsme na nejvyšším místě cesty a před našimi zraky se rozprostírá rozsáhlá kotlina obklopená ze všech stran rozeklanými horami. Kotlina je hodně veliká. Přejít ji napříč by bylo na víc než den rychlé chůze. Ale toho nebude zapotřebí. Vypadá to, že jsme na místě. Na úbočí hor se nacházejí rozlehlé jehličnaté lesy, ale v samotném údolí jsou dávno vykácené. Mezi pastvinami plnými ovcí, koz a skotu, se nacházejí i dvě rozlehlé vesnice. Ta větší z nich by se mohla klidně nazvat i městem. Xena, Joxer a to nemluvě ani o Hudson s jejími mrakodrapy, by se názvu město mohli vysmát, ale u nás doma v Irsku ani ty největší vesnice nevypadají lépe. Ve stavitelství, a to přiznávám nerada, jsme proti Řekům i Římanům stejní barbaři, jako ti tady před námi. Možná i v jiných věcech, ale kdyby mi to někdo řekl do očí, tak bych se vztekala.

"Gabriella, tady určitě někde bude Gabriella," vykřikne Joxer a ukazuje na množství lidí pohybující se dole v kotlině.

Tady odtud vypadají jako malí broučci, ani nelze rozpoznat muže od žen, natož nějakou mrňavou, praštěnou Gabriellu.

"Musím se obejít bez násilí," připomene Xena.

"Pokud je Gábi taková, jak říkáte, dobrovolně s námi nepůjde a unést ji z takového mraveniště nebude snadné," dodává Hudson.

"Vždyť jsi bůh a na takovéto akce máte své metody," radí Xena.

"Myslíš jako objevit se, sebrat a zmizet?" ptá se s úsměvem Hudson.

"Přesně tak."

"Ale to je nečestné a nesportovní."

"Na to ti kašlu," říká Xena, "ale je to rychlé a bezpečné."

"Ale jdi, Xeno," přidám se, "jak by ses mohla podívat sama sobě do očí, kdybys takhle podváděla."

"I na to kašlu," říká Xena, ale z její odpovědi je cítit, že jsem ji zviklala.

"Tak jak to uděláme," přidá se Joxer, který dosud mlčel.

"Uneseme Gabriellu, až bude pracovat někde na poli, nebo v lese a než zavolají stráže budeme pryč. A kdoví, jestli nějaké stráže zavolají. Ztratili spoustu bojovníků a jejich organizace bude v troskách."

Co jsem řekla, zní docela rozumně. Ani Xena nic nenamítá. Jen Joxer má pochybnosti.

"A co když všechno selže?" ptá se.

"Tak je na čase přečíst si návod," odpoví Hudson a směje se.

"Co to..." začne Xena, ale pak ji dojde, že Hudson bývá někdy stejně praštěná jako její dvojnice Callisto a jen mávne rukou.

"Můžeme na vhodnou příležitost čekat hodně dlouho," nedá se Joxer odradit od svých protestů. Ten kluk je navíc ještě pesimista.

"Zkusíme štěstí," začnu, "já a Hudson. Vy dva počkáte někde dole v lese."

To už je na Xenu, zvyklou všechno rozhodovat, silný kafe.

"On tě někdo zvolil naším vůdcem, Morrigan?" ptá se mě a vypadá podrážděně.

"Ne, ale pokud nebudeš úplně v pořádku, tak jím budu," říkám a tvářím se, jako když tím pro mě diskuse končí. Ale vidím, že se Xena chystá rozhořčeně protestovat, a tak rychle dodám:

"Jakmile budeš zdravá, okamžitě ti všechny funkce předám," a zašklebím se na ni.

Xena to nakonec vezme s humorem. Usměje se.

"Dokážeš být pěkná mrcha," říká mi.

"To mě ještě moc neznáš," odpovím ji.

"A co Hudson Lajková?" ozývá se Joxer, "ta přeci přišla aby Gabriellu zachránila. Ona by měla být vůdcem."

"Nic takového v jejích spiscích nebylo. A já ráda nechám vedení Morrigan. Ona je tu domácí," odpoví plavovláska.

"Jo houby," ozve se znovu Xena, "tady v těch horách to nezná nikdo z nás a tahle zrzavá Irka už vůbec ne."

"Mě nemůžeš naštvat, Xeno," odpovím, "ty časy, kdy jsme se my dvě nesnášely jsou dávno pryč."

"To mě mrzí," říká Xena, "ráda bych tě taky trochu nadzvedla, protože ty mě štveš pořád. Jak ze mě děláš lazara."

"To ani nemusím.

"Však já vím. Nebýt tebe a tvého druidského kouzlení, tak bych akorát mohla sedět doma a doufat, že se mi noha za pár měsíců zahojí."

"Dobře, že si to pamatuješ, Xeno. Bylo by trapné, kdybych ti to musela připomínat. Pro tebe i pro mě.

Během dopoledne sestoupíme hodně hluboko do kotliny. Stromy jsou zde hustší než v horách, také je znát, jak hodně se oteplilo. Na vhodném místě Xena s Joxerem zůstanou. Princezna bojovnice už nic nenamítá. Cesta z kopce je pro její dosud neuzdravenou nohu špatná medicína a Xena je ráda, že si může na nějaký čas oddechnout. A my dvě s Hudson Lajkovou vyrážíme na průzkum směrem ke kraji lesa.

Na pastvinách hned u okraje lesa vidíme skupinu mužů i žen. Starají se o dobytek, jiní zase sečou přerostlou trávu. Podle oblečení jsou to řečtí zajatci, ale Hudson vrtí odmítavě hlavou. Gabriella mezi nimi není. Tak rychlý úspěch jsem ani nečekala. Ostatně o malý kousek dál je jiná skupina, která tahá z lesa ulámané větve i celé suché stromy k nedalekému městečku. Přesouváme se po okraji lesa. Jak to vypadá, velké opatrnosti není třeba, protože jsme zatím nezahlédly jediného strážce. Asi jsem měla pravdu. Organizace je tady v troskách a že vůbec něco funguje je spíše otázkou iniciativy jednotlivců.

Přicházíme opět na kraj lesa a Hudson se ke mně s úsměvem obrací.

"Vypadá to, že nám přeje štěstí," říká, "támhle vidím Gabriellu."

"Tu tlustou bábu," vyděsím se naoko při pohledu na statnou ženu, která se valí přímo k nám, "tak takhle jsem si Gabriellu nepředstavovala."

"Ale ne. Ta nakrátko ostříhaná blondýnka hned za ní."

To jsem pochopila hned a už nějakou dobu se na ni pozorně dívám. Hudson dojde, že si z ní dělám blázny a mávne rukou.

"Jdi do háje," říká.

To už se stalo. Jenom sem musíme nějak dostat Gabriellu, aby to nezpůsobilo pozdvižení. V hlavě se mi rodí plán, Nejen jak tu potrhlou holku dostat sem, ale také jak ji probudit z jejího poblouznění. Prohlédla jsem si ji dobře. Je malá, dobře stavěná a bezesporu velice hezká. Ale prázdný, bezduchý výraz v jejích očích její celkový vzhled hodně kazí. Ta holka je tak zažraná do své víry, že skutečný svět sotva vnímá.

Moje metoda se určitě Hudson nebude zamlouvat, ale nemíním ji s ní předem seznamovat, aby i ona reagovala spontánně a bezprostředně.

Mrknu na svou blonďatou přítelkyni. Vidím, že také dumá nad tím, co si v naší situaci počít. Když si všimne, že se na ni upřeně dívám, řekne:

"Co budeme dělat, Morrigan?"

"Hned uvidíš," říkám.

"A jéje! Ty už máš nějaký plán. Doufám, že při tom nepoteče moc krve."

"Ty máš o mně horší mínění než Xena," odpovím jí klidně, "pokud trochu poteče, tak to bude moje vlastní."

To Hudson nechápe, nicméně přikývne a řekne: "Dělej, jak umíš."

"Abys toho nelitovala," povzbudím ji ještě a vyrazím z lesa přímo ke Gabrielle. Je opravdu malá, o pěkný kousek menší než já, ale pevně stavěná a i takhle zblízka vypadá velice sympaticky. Moc mě netěší, co se jí chystám provádět.

"Pojď se mnou," vyštěknu na ni jako na psa. První zkouška. Jsem zvědavá, jak bude reagovat. Bohužel špatně. Ani se nediví, že na ni v daleké cizině řvu řecky. Přikývne a poslušně odpoví:

"Ano, paní."

Zato její obtloustlá kolegyně mě překvapí. Dosud měla v očích stejně prázdný pohled jako Gabriella, ale po mém rozkazu zpozorní.

"Copak chceš Gabrielle, neopovažuj se jí ublížit," říká a udělá pár kroků směrem ke mně.

"Co ty jsi zač?" ptám se jí stále stejným tónem.

"Její ochránkyně. Nedovolím, aby se naší Gabrielle něco stalo."

Ještě že jí říká jménem. A ne něco jako naše svatá, nebo požehnaná, či podobnou pitomost.

"Koukej zmizet," poradím ji.

"To nikdy!" vykřikne odhodlaně a zamíří přímo na mě. Asi mě chce zadupat do země. Takových už bylo. Otočím se k ní bokem, zdvihnu nohu a kopnu jí přímo do hrudi. Tak akorát, abych jí zbytečně neublížila, ale abych jí porazila na zem. Odletí jako kus hadru a žuchne sebou, až se země zatřese. Asi nemám odhad, nebo jsem víc ve formě, než si myslím. Žena zůstane ležet a vypadá vyděšená a otřesená. Ale mě už nezajímá.

"Tak pojď, honem," obracím se ke Gabrielle a pozoruji její reakci.

"Cos to udělala?" říká mi vyčítavě a ukazuje rukou na těžce se zvedající kamarádku. Nevypadá naštvaně, spíš vyplašeně. To se mi vůbec nelíbí. Od staré Gabrielly, jak vím od Xeny, bych v téhle chvíli už dostala za ucho její bojovou holí.

"Její slavná amazonská hůl," napadá mě, "kdepak skončila svoji zářnou kariéru?"

"Nic jí není," odpovím stále stejným hlasem, "ona mě vůbec nezajímá, já chci jen tebe."

"Ano, ale tos nemusela."

Jen se nám tu holka ještě nerozbreč. Co z tebe ten Eli udělal za příšernou bábovku. Mít ho tady, tak mu nakopu ten jeho tlustej zadek. To si zase vymýšlím. Prý je, jako správný asketa hubenej, až vychrtlej.

"Pojď, čeká tě překvapení," říkám malé dívce o mnoho mírněji.

Konečně na mne pohlédne se zájmem.

"Překvapení?" táže se a najednou se zamračí, "Xena! Tak tu vůbec nechci vidět. Řekni jí, ať jde pryč."

Chystá se otočit.

"A kam jdeš ty?" divím se.

"Zpátky," odpoví.

"To v žádném případě!" znovu zakřičím, "myslíš, že se za tebou táhnu přes hory a řeky, abych tě pozdravovala od Xeny a potom šla zas domů?! A kromě toho Xenu tak úplně nemyslím."

Gabriella na mě kouká a přemýšlí.

"Koho? Joxera?"

"Pojď a uvidíš. Možná jsi to ještě nepochopila, ale my jsme tě nepřišly navštívit, ale odvést odtud domů."

"Proč jsi to neřekla hned? To je báječná zpráva. Hned musíme jít za Elim a říci mu to."

Gabriella přímo září. Přeci jí to trochu myslí. Ale blbě.

"Chyba," zarazím ji, "my jsme přišly jenom pro tebe."

"Vždyť Eliho můžete také snadno osvobodit, moc nás nehlídají," diskutuje malá dívka nadšeně. Přeci se jí tady v otroctví moc nelíbí. Takhle si asi šíření nového náboženství nepředstavovala. Ty už holka nebudeš šířit nic, ale ještě o tom nevíš.

"Samotného Eliho bychom mohli osvobodit, ale je tu jeden problém. Vlastně dva. Za prvé nemůžeme duchovního pastýře odvést a jeho ovečky tady nechat."

V duch se usměji. Tohle přirovnání použila kdysi v boji proti Dahakovi Hudson. Moc se mi zalíbilo a utkvělo mi v paměti. Vždyť i já jsem teď ve své vlasti něco takového jako duchovní pastýř.

"A za druhé," dodám pomstychtivě, "ani ho osvobodit nechceme."

"Proč?" nechápe Gabriella.

"Nemám ho ráda."

"Tak já s vámi nepůjdu!"

"To si jenom myslíš! Ty s námi půjdeš! A když to bude třeba i násilím!"

"Co se mnou chceš udělat?!" ptá se malá dívka a v jejím hlase poprvé zazní nenávist.

To to trvalo. Ale teprve začínáme.

"Ty půjdeš, i kdybych tě měla při každém kroku nakopnout!" říkám a doprovodím své slova prudkou herdou do zad.

"Morrigan, nepřeháníš to?" ozve se před námi a zpoza velkého stromu se objeví Hudson Lajková. Vypadá se svými zářícími blonďatými vlasy jak zjevení z nebes. Gabriella ji hned pozná. Běží k ní a objímá ji. Dlouho a pevně.

Pak se znovu obrací ke mně a nenávist v jejích očích je mnohem výraznější.

"Morrigan!" vyprskne, "hubitelka druidů! Ta, která se půl života brodila v krvi nevinných obětí! Jsi stejná jako Xena! Obě vás nenávidím! S tebou já nikam nepůjdu!! Nikdy!!!"

Pěkné, Gabriello. Konečně se mi začínáš líbit. Jsi mi hned víc sympatická a je mi líto, že ještě musím pokračovat.

"Možná to nevíš, ale jsem teď nejvyšší druidská kněžka," říkám jí.

To malou dívku trochu zmate. Obrací se Hudson.

"Vy dvě jste přišly spolu?" ptá se, "vy jste přítelkyně?"

"Vždyť víš, Gáby, tenkrát v boji proti Dahakovi," vysvětluje Hudson a vypadá mým jednáním ještě víc zmatená než Gabriella.

"Proč nechcete osvobodit Eliho a ostatní?" obrací se malá dívka k Hudson a dělá, že tu vůbec nejsem.

"Já nevím."

Ta Hudson Lajková je kouzelná. Buďto jsem ji tak popletla svým drsným výstupem, nebo to opravdu skvěle hraje. Sázím na to druhé, vždyť je ve své době známá herečka.

Tak se do toho zase musím vložit.

"To chcete vyvolat tam dole válku?! Pobít polovinu vesnice?! Jako by nestačilo té krve, co jsme prolily cestou sem!" dodám úmyslně, abych Gabriellu zase popudila.

Úspěšně.

"Vy jste zabíjely lidi?!" křičí Gabriella, "ty taky, Hudson Lajková?!"

To na ni chudince malý nemůžu nechat.

"Kdepak, Hudson se k nám přidala později. Myslím sebe a Xenu. Ale nikoho jsme nemusely zabíjet, kdybychom nechtěly osvobodit tebe."

"Já se vás o to neprosila!" zuří Gabriella, "ani tebe, ani Xenu! Jděte pryč, nechci vás vidět!!"

"Přišly jsme pro tebe a taky se s tebou vrátíme! Tak tu přestaň vyvádět a mazej!" říkám tím nejprotivnějším hlasem, kterého jsem schopna.

V tom okamžiku spatřím před sebou nakloněný strom o jehož kmen se opírá dlouhá silná větev. Mám nápad. Takhle nějak mohla vypadat Gabriellina bojová hůl. Když už tak na ni ječím, doprovodím to štulcem a postrčím malou dívku přímo k tomu stromu. A otočím se k ní zády.

"Vědět, že je taková husa, tak ji tu nechám shnít zaživa!" říkám Hudson, která vypadá, že jí to začíná docházet.

Tak dělej, Gabriello! Nech se ovládnout zlostí! Popadni tu hůl a přetáhni mě s ní po zádech nebo po hlavě! No raději po zádech, moje hlava taky všechno nevydrží.

Bummm!!

Hergot, ta holka má větší švih, než jsem čekala! Rána mě hodí pěkný kus dopředu. Asi bych ji ustála, ale to by nemělo ten efekt. Takže sletím po hlavě na zem, udělám kotoul a zůstanu ležet na zádech. Malá dívka ke mně přiběhne, hůl napřaženou k ráně a křičí:

"Já tě zabiju!! Zabiju tě!! Nenávidím tě, nenávidím!!"

Potom jí dojde dech.

Hřbet mě teprve teď začíná bolet, ale přesto s usměji a řeknu:

"Konečně mír a láska zvítězily nad zlobou a nenávistí. To to ale trvalo!"

To je kritický okamžik. Probudila se Gabriella dostatečně, nebo je její fanatismus tak silný, že už jí nepomůže nic.

Za ní vidím Hudson Lajkovou. Už jí došlo, že jsem všechno dělala s úmyslem Gabrielle pomoci a vypadá stejně napjatě jako já.

Chvilku se neděje nic. Vyhrály jsem nebo prohrály?

Vyhrály.

Malá dívka se ke mně naklání a podává mi ruku.

"Promiň, Morrigan, trochu jsem to přehnala. Ale bylas tak přesvědčivá..."

A když vstanu se zvláštním úsměvem dodá:

"Ale stejně musíme osvododit Eliho."

"Gáby," vmísí se Hudson, "to nebyla součást hry. Opravdu nemůžeme osvobodit všechny, a odvést Eliho a ostatní tady nechat..."

"Máš pravdu," smutně říká malá dívka, ale oči má jasné a čisté.

Obrací se ke mně.

"Jsem ráda, že tě poznávám, Morrigan," říká, "to o Elim jsi myslela vážně?"

"Co máš na mysli?"

"Že ho nemáš ráda. To proto, že přináší jiné náboženství, než je to vaše."

"To mi nevadí. Vadí, mi, že jeho příznivci se chovají tak, jako ty ještě před chvilkou."

"Bolí tě záda?" ptá se mě Gabriella, jako by ji téma nevonělo.

"Hmm, máš švih. Však taky na to máš figuru," směju se.

"Ještě jednou promiň. Co jste říkaly o Xeně a Joxerovi?" obrací se k Hudson, "jsou také tady?"

"Čekají nahoře, Xena je trochu zraněná."

"Vážně?" lekne se Gabriella.

"Teď už ne, hojí se jí to dobře," a Hudson naznačuje ránu na stehně.

"Ty bys jí mohla uzdravit," říkám jí.

"Asi ano, ale nevím. Já to ještě nikdy nezkoušela," usměje se Hudson.



Již čtvrtý den jsme na cestě domů. Dnešní noc je poslední strávená v lesích na úbočích hor, zítra už konečně vyjdeme na holé pláně, táhnoucí se až k Dunaji.

Naše skupinka se proti cestě tam rozrostla, a i naše nálada je lepší. Gabriella, kvůli které jsme se do těchto horoucích pekel vypravily, je s námi a navíc se mezi nás vrátila naše dobrá přítelkyně z daleké budoucnosti, Hudson Lajková. Či správně, jak mě v rámci přípravy na budoucí výlet naučila říkat, Leicková.

Setkání Xeny s Gabrielou proběhlo tak, jak se dalo očekávat. Nejprve oboustranné rozpaky, potom velké smiřování a vzájemné odpouštění a pak jsem vzala roha, protože na další jsem nebyla zvědavá. Za mnou přišla i Hudson, jen Joxer nepochopil, že by ty dvě chtěly být chvíli samy.

Na to, že mu bude brzy třicet je Joxer pěkný trdlo. Určitě není hlupák, ani statečnost mu nechybí, ale ve většině důležitých nebo nebezpečných chvil reaguje pomalu a navíc špatně. Ale přesto toho kluka mám ráda a dávno mi už nevadí, tak jako zpočátku.

Byla jsem zvědavá, jak se bude chovat, až se Gábi vrátí mezi nás. Zprvu byl nadšený a skoro to vypadalo, že na mě zapomněl. Ale Gabriella se k němu nechovala pěkně, pořád ho od sebe dost neomaleně odháněla. Až toho i ten dobrák měl dost a nechal ji být. Přidal se ke mně.

"Jsem ti zase dobrá v roli náhradnice?" zeptala jsem se ho.

Čekala jsem, že se naštve nebo urazí. Ale toho ani nenapadlo.

"To není pravda, Morrigan," odpověděl mi. "já znám Gábi celá léta a po všechnu tu dobu jsem si myslel, že ji miluji. A potom jsem uviděl tebe, a Gabriella mi najednou tak žádoucí a přitažlivá nepřipadala. Říkal jsem si, počkej, až se zase vrátí mezi nás. Pak uvidíš. Tak jsem se dočkal. A zjistil jsem, že ji vlastně nemiluji. A teď nevím, jestli jsem si všechno celou dobu jen nenamlouval."

"A dál?" pobídla jsem ho.

"Já vím, že ani u tebe nemám žádnou naději," pokračoval mladík bez rozpaků, "ale to mi nevadí. Ty jsi báječná přítelkyně a to mi stačí. Byl bych šťastný, kdyby ses usmířila s Herculem a potom se sem natrvalo nastěhovala i s Brigit."

"To já taky," odvětila jsem.


"Pokud se mi to podaří, budeš u nás vždy vítaným hostem, Joxere, to ti slibuji," říkám si v duchu, když si na náš předvčerejší rozhovor s mladíkem vzpomenu.

Od té chvíle jsme většinou kráčely s Hudson vpředu a Joxer se držel s námi. I on byl fascinován vyprávěním blonďaté dívky. Ale nikdy nedal, na rozdíl ode mne najevo, že by se také rád do daleké budoucnosti podíval.

"Tak vstávat lenoši, musíme vyrazit," haleká Xena, které se noha téměř zahojila, a tím se jí vrátila dobrá nálada.

Mně ani Hudson to říkat nemusí, zato Gabriella s Joxerem jsou jako obvykle ještě zachumláni v pokrývkách. Ani nemusím zdůrazňovat, že hodně daleko od sebe. Joxer stejně v posledních večerech uléhal poblíž mě a Gabrielle se nevnucoval.

Ještě jsem se zapomněla zmínit o mém vztahu k té mrňavé holce. Je to jednoduché. Nepřirostla mi k srdci. Nevyhledávám její společnost a ona moji také ne. Hudson a o něco později i Xena si toho všimly a ptaly se mě proč. Nezbývalo mi než pokrčit rameny.

Než se Gabriella s Joxerem umyjí a nasnídají, vyrážíme s Hudson napřed. Již včera jsme opustili tu širokou vydupanou silnici, po které jsme do hor přišli, a jdeme po úzké, ale pěkné pěšině. Hory už zůstaly za námi, konec lesa nemůže být daleko.

"Máme to za sebou," říká Hudson, "nějak jsem zatím nepochopila, proč tady byla moje přítomnost nutná."

"Třeba nebyla nutná, ale rády jsme tě viděly, já teda určitě."

"Však se ještě neloučíme a my dvě vůbec ne."

To je dobře, že Hudson Leicková považuje moji návštěvu v její době za jasnou záležitost.

"Jak dlouho tady ještě zůstaneš?" ptám se.

"Nevím, já opravdu netuším, co mám ještě dělat. Vždyť už jsme ze všeho venku."

"To nikdy neříkej, abys to nezakřikla."

"Máš pravdu. Co dál? Počkáme na ostatní? Nebo až támhle, na okraji lesa?"

"To není okraj, to je jen nějaká mýtina," opravím ji.

Hudson, jsi sice bůh, ale v lese se nikdy nebudeš tak dobře orientovat jako já. A ani nebudeš vnímat tak jako já. Jako právě teď.

"Co je ti, jsi bílá jako křída?" obrací s Hudson na mě, "co se stalo?"

"Něco je před námi, tam na té mýtině."

"Jak to víš, když tam ještě není vidět?"

"Nevidím to, ale cítím," říkám a sama slyším, jak se mi třese hlas.

"Co teda cítíš, že to vyděsilo i tebe?" říká Hudson a vypadá ostražitě.

"Zlo."

Hudson se na mě nevěřícně dívá.

"Před chvilkou jsem měla pocit, jako když mi někdo cizí vstoupil do hlavy a i já jsem na chvilku zahlédla jeho myšlenky. Zloba, nenávist, pomsta. Takhle jsem nemyslela ani v době, kdy jsem pila Cernunovu krev."

"Nepřeháníš to trochu?"

"Dělám snad někdy něco takového?" ptám se Hudson a cítím, jak se pomalu uklidňuji. První popud, který mi říkal uteč odtud, mě přešel. To bych ve svých očích ztratila veškerou sebeúctu, stačí, když pořád utíkám před Herculem.

"Tak jdeme dál?" ptá se blondýnka.

"Ano."

Po několika málo krocích se cesta rozšiřuje a my dvě se ocitáme na malé mýtině uzavřené ze všech stran vysokými stromy. Naproti nám cesta pokračuje, ale není volná. Bytost, kterou jsem na dálku ucítila, tam stojí přímo uprostřed.

"Ta...!" zvedám ruku a ukazuji na ni.

"Vidím ji, co je s ní?"

"Ta vypadá!" dodám "taková stará čarodějnice!"

Je to opravdu žena. Vysoká, stará, šeredná. Míříme přímo k ní a když přijdeme blíže, musím svůj názor opravit. Ta žena není o mnoho starší než já a šeredná taky není. Je skoro krásná, ale vzhled jí kazí její chladný, krutý výraz. Takhle zlý pohled jsem dlouho neviděla.

"Čeká na nás?" ptá se Hudson.

"Nevím, neznám ji."

"Ani já ne."

"Tak se jí zeptáme," říkám a zamířím přímo k ženě. Stále z ní mám moc špatný pocit, ale nemíním se tomu poddat.

"Stojíš nám v cestě," říkám jí.

"Já vím," odpovídá mi hlubokým hlasem.

"Tak koukej uhnout, ať můžeme projít!"

"Ne."

To zní tak chladně a lhostejně, jako bychom s Hudson byli nějací červi, plazící se té ženštině u nohou.

"Budu ti muset pomoci," říkám zlostně a namířím přímo k ní. Po nedávné chvilce strachu už nezbylo nic. Možná že mělo zbýt.

Nechci tu ženu, téměř o celou hlavu vyšší než jsem já, udeřit, jen odstrčit z cesty. Ale místo ní se náhle před mými zraky objeví Cernunos. Strnu překvapením. Vždyť ten je přeci dávno mrtvý!

Bummm! Dostanu od něho bombu přímo na čenich, až o kus odlétnu. Rozmáchnu se k protiúderu, ale přede mnou už nestojí mrtvý otec mé dcery, ale Hercules. Nikoliv můj přítel, ale ten z našeho prvního setkání. Pokusím se ho praštit, ale on lehce moji ránu odrazí a potom udeří on. Letím vzduchem nejmíň deset metrů, dopadám pozadu na nohy, pak na zadek a nakonec na záda. Zahlédnu nad sebou košatý dub a udeřím zátylkem přímo mezi jeho vystouplé kořeny.

To byla rána! V hlavě se mi probudí rozzuřený včelí roj a bzučí a bzučí. Snažím se vstát, ale dokážu se s obtížemi zvednout tak na lokty. I v tomto stavu mi dochází, co se stalo. Ta čarodějnice použila proti mně moje vlastní vzpomínky, které mi před chvílí vyčetla přímo z hlavy. To jsem husa, že mě to nenapadlo dřív. Jsem také čarodějnice a takové věci, jako zablokovat vlastní mozek proti podobnému útoku, dokážu. Však už se ti to, babo, znovu nepodaří!

Dívám se, jak ta žena bojuje s Hudson. Moje kamarádka se trochu zapotácí, ale větší účinek na ni ženina kouzla nemají. Pak toho nechá a běží ke mně.

"Jak ti je?" ptá se s obavami.

"Skvěle, už dlouho jsem se necítila líp," říkám kysele a s pomocí Hudson se zvedám ze země.

"Na tebe to nezkusila?" ptám se Hudson, když se včeličky začínají uklidňovat.

"Zkusila, vzpomínky Callisto bojující s Xenou a Herculem. Ale na mě to nepůsobilo."

"To ji ani nenapadlo ověřit si, kdo vlastně jsi, to je dost divné."

"Asi nečekala, že by tady mohla mít Callisto svoji dvojnici."

Konečně se mi v hlavě vyjasnilo.

"Tak co, Hudson, dáme si druhé kolo?" ptám se své přítelkyně.

"To nevím, abys nedopadla ještě hůř."

Teď je pro změnu vyplašená Hudson Leicková. S něčím takovým se ještě nesetkala.

"Co je zač ta ženská?" ptá se, "nějaká kouzelnice?"

"Nekromancer."

"Cože?"

Usměji se.

"No nevím, jak takové bytosti říkáte u vás. Nemrtvá nebo zombie, či něco takového."

Vidím jak Hudson vykulí oči. Vypadá, že ji něco napadlo.

"Co je?" ptám se.

"Pojď rychle," řekne a zamíří k ženě, která si nás příliš nevšímá a svůj krutý, chladný pohled upírá na cestu, po které jsme před chvilkou přišly.

Odtamtud se ozve úzkostlivý výkřik.

"Stůjte!!"

Právě dorazila Xena s Gabriellou a Joxerem. Všichni tři stojí na kraji lesa s očima vytřeštěnýma děsem. Takový výraz má často Joxer, ale u Xeny jsem ho ještě neviděla.

"To není váš boj," volá Xena směrem k nám.

"To si, drahoušku, jenom myslíš," říkám si v duchu, "teď už je."

Ale zastavím se s Hudson taky.

"Vítám tě, Xeno. Konečně jsem se tě dočkala," říká ta vysoká žena.

"Je to tady," říká tiše Hudson.

"Ty už víš, kdo ta milá osoba je?" ptám se jí nevěřícně. Překvapí mě to.

"Ano."

A potom Hudson vysloví jméno, které jsem dosud nikdy neslyšela, ale jsem si jistá, že už ho nikdy nezapomenu.

A-L-T-I.



Konec




© Copyright 2002 by Mišák







| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |