Beáta

napsala  VR

úprava textu GL

BEÁTA



Neděle. Nejdřív posilovna, pak sprcha. Rukavice, chrániče na lokty i kolena, přilba, horské kolo a opět rozhýbat živou mrtvolu. Nejlíp do Hrdského lesa. Pěkný terén, svištět si, kličkovat mezi kmeny... úlala... záření z vysílače mi neva, prý je v normě...

Jsem zpocená, zdivočelá Natálie, vlasy mi vlají jak amícký prapor, a děsná žízeň. V dáli Bé Pé - jako na zavolanou.


Stojím u benzínky a piju destilovanou vodu. Ne. - Stojím u benzínky a piju přechlazenou colu.

Lufťáci se pomalu vracejí z víkendových chalup a dokrmují své plecháče.

ONA: šlehne mě do očí. Má nový modrásek, maličký oplík corsa. ONA: asi o patnáct let starší než já, nejvýš čtyřicet. Rovné tmavé vlasy nepatrně kroucené ke krku se lesknou, vznešené rysy urozené kněžny, intelektuální brýle, smutné oči. Jemná, štíhlá, inteligentní, distingovaná květina.

Olíznu si mlsné rty. ONA vrací pistoli do stojanu a odchází zaplatit.

Sedám na horskáč a býčím do pedálů. Pantani hadr. V nedaleké zatáčce je přechod pro chodce, na blbém to místě, kdo nezná, může pohořet. Já znám, nepohořím, jsem chobotnička nebezpečná, sto sedmdesát sedm centimetrů vysoká, zákeřná, všeho schopná, bez zábran, rafinované intro, dvouprocentní íkvé připravena kdykoliv zneužít.

Doufám, že tudy oplík pojede samojediný, a nachystám se kryta stromy hned za přechod.

Taky jo, už valí, opatrně, značka káže třicet, nepřekročí ji, ONA nikdy žádný zákaz nepřekročila...

Plán A: V protisměru nic a oplík těsně u přechodu. Vlítnu s kolem před kapotu, strhnu řídítka, a už se válím v prachu, tenisky lítaj vzduchem, strašně ječím, kvílím, a pak ticho, ležím, vinu se jak had. Nic mi není, jen pár oděrek, no co, ONA za to stojí, a život i bojové sporty mě naučily nedbat ran.

Lesklé hnědé vlasy v mžiku staví a vyskakují z auta, jsou bledé a v šoku. Zoufalost, křečovité pohyby sem, tam, zpátky pro mobil, "odpusťte mi -!" říkají.

"Au, au, au, jaúúúúúúúú...!" Sedám si a ukazuju na NI a na nohu, v mých očích slzavá výčitka: ošklivá paní, udělala Natálce bebíčko!

"Promiňte -! Já vás neviděla -!"

"Oooou, má noha! Ta bolest! A kolo! Koukněte, je na maděru, stálo šedesát tisíc!" Kecy! Nový snad, tohle vymlácený v bazáru deset, a po další sezóně z něj zbude akorát zadní odrazka!

"Zavolám sanitu a policii -" Je vyřízená, skoro na omdlení, rozechvělý hlas, ručky se třesou.

"Počkejte," říkám, "nikoho nevolejte, hoďte mě do špitálu sama. Je tu přechod, vemou vám papíry, napařej ublížení na zdraví, poškození cizí věci, pak soud... to by vás přišlo draho."

Zbledne o dva odstíny.

Lezu po čtyřech, nohu tahám za sebou. Povoluju u kol samoupínáky. "Dejte horskáč do auta, rozebranej tam vleze."

"Opravdu nechcete policii?"

Je rozkošná, co? "A proč? Namočit vás do maléru kvůli zlomený noze? Vždyť jste se mě autem nedotkla! A vůbec, je to i má vina, měla jsem být opatrnější. Bez obav, doktorům řeknu, že jsem spadla v lese."

Rozkvete radostí. "Opravdu? Vy jste ale hodná!"

A hezká, zapomněla sis všimnout.

Někdo u nás brzdí a já ho zuřivě odháním: "Nic! Nic! Jeď! Padej! Pryč!!" Poslední co potřebuju, je ochotný samaritán.

"Kolo vám zaplatím, i bolestné, domluvíme se pak," slibuje ONA. Je k zulíbání poctivá!


Rentgen nic neodhalí - bodejť jo. Já ale skučím, že natažený sval možná...

ONA je pořád ustaraná, a nechám se jí odvésti domů. Prý "pracuje v lékárně," říká. Že "mi dá obkládek, octánek..."

"Inu, velmi ráda," já.


Ležím v postýlce, bolestí uvzdychaná. Sklání se nade mnou a přikládá nad kolínko hojivý-chladivý. Jak citlivé prsty... nepěstěné ručky od plotny, krátké nehty, v brýlích coby profesorka frániny... V očích TO ale má. Vidím TO. Poznám TO - za zlomek sekundy: Mé štíhlé opálené tělo ji oslovuje. Umí TO skrývat, ale elektricité nelže.

Proto plán B: Stisknu její ručku, bych si ji náhle položila na obnažené svalnaté bříško, které rozvlním naulím krijá. Z pootevřených úst se mi dere něžné ách.

Ucukne rukou a příšerně se rozkmitá. Tváře jí zrudnou, dvacetkrát za sebou si přihladí ofinu. "Já-já-já-já-já-já už musím jít!" Je s nervy u konce. "Zí-zí-zí-zí-zí-tra vá-vá-vá-vám zavo-vo-vo-vo-lám -!"

Po-po-po-po... takhle radši ne. "Počkej! Nechoď!" souvisle zacukruju a v duchu řvu smíchy.

Prchá, zanechávajíc za sebou žížnivou čáru. Já vstávám a octanohadrem mrskám do koše. Zvedám mobil - zjistit dle čísla vozu totožnost právě uprchlé jest věcí okamžiku. Registrováno na ing. Stanislav H., čtvrť Kotěhůlky iks ypsilon ... Zítra to omrknu.


Večer ale další mobil: "Natálie?!"

"Mňjo?"

"Neumíte se ohlásit?!"

"Natálie slyší."

"V pořádku. - Pondělí deset patnáct, autobusové nádraží Hostyly, nástupiště 8."

"Dál."

"Mazda, stříbrná metalíza, polská espézet."

"O. K."

"Materiály bezpečně dopravíte do Brna, instituce v Blablově ulici 24. Vemte si motorku, cestu musíte stihnout do dvanácti nula nula."

"Co takhle vrtuli?"

"Rozuměla jste??!!"

Aye aye, sir! "Rozuměla."

"Dobře. A pozor! Koukejte cestou kolem sebe."

Fajn. Plán C nutno odložit.


-------


Hned v úterý slídím na místě. Ing. Stanislav H. do práce v osm, jeho žena o málo později. Jedu za ní až k lékárně.

Vedoucí magistr Ferdinand U., odborná lékárnice Beáta H., h-lásá cedule na dveřích.

Tak Beáta... Beátka... jméno přesně pro NI...


Ruce v kapsách kožeňáku a směle do apotéky.

Zavrávorá, jen mne spatří. V očích strach. Co asi budu chtít?

"Acylpyrin," říkám, chci ale něco jiného - chci totiž JI. Pokládám na pult padesátku. Pod ní leží stejně červený lístek do kina. V mých očích zřetelná výzva.

Pootevře ústa.

Kousnu se do rtu, smyslný pohled.

Rychle hrábne rukou a lístek mizí v kapse. "Já ale večer nemůžu..." dodává tiše.

"Vím. Je to od tří."


Celý život ses bála splnit si svá přání, Beáto. Už v mládí ti byly blízké ženy, nikdy´s ale žádnou z nich neoslovila, tajilas tehdy tak odsuzovanou touhu, pohrdalas sama sebou. Rodiče i totalitní režim z tebe vychovali poslušnou loutku: jdi na VŠ, Beáto... běž do Svazu, Beáto... vem si Standu, Beáto...

Roky ubíhaly a režim se změnil. Ne však ty; stále´s jen někomu sloužila. Bylas dokonalou lékárnicí, dokonalou manželkou, dokonalou matkou. Žilas jako stroj; neumělas odporovat, nenávidět, vzepřít se; připravte acidum, Beáto... uvař tohle, Beáto... jdem na koncert, Beáto... já nechci, mami... udělej tamto, mami... Plnilas všechna jejich přání, a kdo plnil ta tvá? Zapomnělas na svou touhu, zapudilas ji, zmrzačila sis duši, bylas hodná, žilas mravně, rozdala ses druhým. Všem těm, kteří tě odkopnou, jen co tě vysají.

Se mnou bude vše jiné, Beáto, ne brát, ale dávat ti chci, toť jediný můj cíl. Pro mě jsi poklad, vzácný drahokam, uděláš můj život krásným, barevným, uděláš i mě krásnou a já tě vyměním za neskonalou nudu, za známosti z disca, barů, za bezduché, zextázované Britneys, kterým je absolutně fuk, komu zrovna drží.


-------


Před kinem se potkáváme. Beáta je velmi rozrušená. Dávám jí orosený, rudý tulipán. "Pro tebe."

"Za co?"

Nerada mluvím o lásce, ta je leda pro teenagery. "Za nic, jenom tak."

"Děkuju..."

Kdys naposledy dostala poctivou kytku, Beáto? Dávno tomu, že?

Pořád hledá v mých očích úsměšek - ten samý, co vídá u svých blízkých: to jsi celá ty, Beáto... jo, máma, ta je měkká...! Úsměšek nenajde, vidí jen a jen úctu - pro ni značné překvapení. Ano, milá Beátko, jsem jiná, já si tě opravdu vážím.


Kabát i tulipán odkládá v šatně, pak usedáme doprostřed řady, ani nevím, jaký film půjde.

"Co tvá noha?" ptá se nemístně.

"V pohodě." Když zhasnou světla, otáčím se k ní: "Chci abys svedla ty mě."

Hlasitě polkne, třesoucí se ruce snímají z očí brýle. Sedí a zírá do prázdna.

"Chci, abys mě svedla," zopakuju.

"Psssst!" ozve se za námi.

"Buďte zticha a nerušte!!" řvu na celý biják. Co za vola sem chodí na film, a ne randit? Uf, jsem tak agresivní, hážu jedovaté sliny přes rameno. Napadá mě, že zbytečně odhaluju své nehezké vlastnosti.

Vstávám, bych Beátu odtáhla na konec řady.

Ponechám svou ruku v její. Konečně nesmělé doteky. Nejdřív mozoly v dlaních, pak ty na kloubech...

Nikdy nehladila holku, nikdy tohle nezažila, a jak si to přála! Nemá zkušenosti, tápe, je nejistá, chová se jak patnáctka a stejně se i červená. Občas měla představy, že snad někdy, až bude pan vedoucí na schůzi, přijde do lékárny mladá zákaznice a... Nestalo se. Nestalo se nic. Nikdy se samo nic nestane, a už vůbec ne v lékárně.

Teď jí život dává poslední šanci, a Beáta neví, má strach, rozechvělost, rozrušení, příliš krásná představa, že by s tak hezkou mladou ženou mohla...

Luxuje mi předloktí a film rychle ubíhá. Netrpělivě nastavuju krk a ukazuju, kamže přesně má. Díky bohu, konečně cítím její horký, vonný dech!

První knoflík kožeňáku, druhý, třetí. Vystrkuju amazonskou hruď. Skrz tenké tričko se hroty prsů derou ven.

Dotkne se jich. Tápání rtů na mém krku sílí. Hrnu tričko přes hlavu a zvlněná krajina mého těla ozáří tmu.

Chvilka váhání, pak se přisává. Rty střídají zoubky, uj, uj, jak hezké! Tiše mňoukám. Beáta se nemůže nabažit. Tep se nám oběma zrychluje.

Rozpínám kabát a sukně letí vzhůru. Pěstuju shaving jen částečný, minikalhotky nestačí zakrýt krátkou hustou čerň. Kladu její dlaň nebezpečně vysoko. Už máš blízko, Beáto, nesplněný sen je na dosah.

Srdce bije o závod, ještě centimetr a - - - - konec filmu, světla svítí. Já, nohy rozcabené hůř než stará důra, s Beátinou rukou v klíně, ňadra špičatá jak ježčí bodliny, vášní napnuté tělo, Beáta ústa na mé šíji...

Chvíli trvá, než se oddělíme. Všichni nás vidí a budou doma vyprávět. Zážitek: v kině byly lesby! Mladá rajda, skoro nahá, a s ní ženská středních let! Fuj, že se nestydí, mohla by být její matka!


Zůstávám s Beátou v úzké pasáži kina.

"Kdy tě uvidím?" já.

Další rozpaky. "Za týden."

Ó né, né, né, drahá! Tak dlouho tě chladnout nenechám! Už za pár chvil na tě přijdou výčitky; podvedlas muže, zradilas rodinu, spáchala hřích hříchův... chudáčci děti, co si jen počnou se zhýralou mámou?! Za týden! Kdeže by byl konec tvé touhy po Natálce! Utíkala bys mi, nechávala se zapírat, možná bys z výčitek spapala i tubu celaskonů... Nou, nou, Beáto, nepustím tě ze svých osidel. Nedám si tě vzít ani tebou samotnou, dostanu tě a zcela pohltím. Až dáš mému tělu nejvyšší rozkoš, až tě k tomu dovedu, až budeš ve mně a poznáš mě celou, pak zapomeneš na výčitky, a budeš jen po mně toužit, znovu a znovu, a já se ti budu znovu a znovu odevzdávat - dnes, zítra, pozítří, kolikrát budeš chtít, třeba stotisíckrát. Stačí mrknout, hvízdnou na svou kurvu Natálku a ona se roztoužená připlazí. Se svým žhavým tělem, které patří jen tobě a které se naučíš dokonale znát. Budu tvým tajemstvím, budu tvou minulostí, jen díky mně, Beáto, díky Natálii, začneš ve svých osmatřiceti konečně žít.


"Zítra v šest u lékárny," říkám tvrdě.

"Já ale večer nemůžu..."

"Do obchoďáku snad po práci můžeš."

Dotkne se palcem brýlí: "Snad jo... a kam vlastně -?"

"Ke mně domů."

"Dobře."

"Ahoj." Mhouřím oči a nastavuju ústa. Přece ji nebudu líbat já, jsem o patnáct let mladší!

Plaše se rozhlíží - v pasáži nikdo nikdy. V pasáži nikdy nikde. V pasáži nikde nikdo. Rychle strká brýle do kapsy a sklání se ke mně - už se přede mnou nestydí, sama před sebou taky ne.

Pozadu ustupuju a dávám najevo podřízenost. Narážím zády na zeď. Jsem vyšší, a tak se krčím. Musíš mě dobývat, Beáto! Jak snadné!

Obemyká má ústa svými, já zavírám oči, zakláním hlavu, vrním, a teprv teď jsem holka, ber si mě už! Ber si Natálii!

Útočí, tak to má být, tak to chci, její ruka na mých hýždích, zaznamenám silný stisk, kouše mě do rtů...

Mačkám ji k sobě víc, cítím její nohu mezi svými a kňourám - lehnu i na záda a ukážu patičky, řekneš-li...

Polibek skončí, jak rychle začal. Opět nejistota v Beátiných očích. "Jenom tě prosím, kdybys -"

"Počkám za rohem, aby mě tvůj vedoucí neviděl."

"Čteš mi myšlenky... tak tedy zítra v šest..." Úsměv, nasazuje brýle a odchází. Opět distingovaná, plachá lékárnice.


Zůstávám v pasáži sama, opřena o zeď, ruce v kapsách kožeňáku, omačkaná, olíbaná ženou, po těle otisky jejích dlaní, na tváři, na rtech její opojnou vůni... selaví... tak tedy zítra v šest...




(c) Copyright 2002 by GL&VR







| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |