Noční návštěva
(virtuální subtextová epizoda z něm. krimisérie Starej)

by Realm of antisubtext
Rolf Schimpf jako vrchní komisař Leo Kress

Poznámka: Postavy ze seriálu Starej (Der Alte)* jsou majetkem Neue Münchner Fernsehproduktion, případně dalších držitelů autorských práv (ZDF) a nebyly v následujícím textu zneužity ke komerčním účelům.




Hrají:
Leo Kress – vrchní komisař oddělení vražd*
Gerd Heymann – inspektor, Kressův vyšetřovací tým*
Axel Richter – inspektor, Kressův vyšetřovací tým*
Werner Riedmann – inspektor, Kressův vyšetřovací tým*
Peter Strobl – neúspěšný podnikatel, soused Hoffstädterových
Klaus Hoffstädter – docent, vysokoškolský pedagog
Tina Hoffstädterová – v domácnosti, manželka Klause Hoffstädtera
Vera Hoffstädterová – studentka, dcera manželů Hoffstädterových
Linda Dražica Matijevičová – hospodyně v domě Hoffstädterových
Marushka Wenzelová – dětská zdravotní sestra
Helene Sigelová – spolužačka Very Hoffstädterové





zahrada domu Hoffstädterových, Mnichov, Ickstattstrasse 55

10. 6. 2000 – 23 hod. 22 min.


Peter Strobl se tiše protáhl mezi keři do zahrady vedlejšího domu. Pohyboval se těsné podle domu, aby vyloučil možnost, že ho zevnitř někdo spatří. V oknech se sice nesvítí a je dost pravděpodobné, že teď, okolo půlnoci, již všichni v domě spí.

Strobl se zastavil u zadního vchodu do domu a lehce na něj zaťukal.

"Ahoj," řekl asi třicetileté ženě, která mu otevřela. "Máš, Lindo?"

"Tady ne, Petere, pojď ke mně do pokoje."

"A co oni?"

"Hoffstädterovi už spí."

Muž se protáhl pootevřenými dveřmi do domu. Dveře se následně zavřely.


 

zahrada domu Hoffstädterových

10. 6. 2000 – 23 hod. 35 min.


Kamínek se odrazil od okna v prvním patře s hlasitým klepnutím. Okno se vzápětí otevřelo a objevila se v něm mladá dívka – Vera Hoffstädterová. "Kdo je tam?" zeptala se.

"To jsem já, Marushka."

"Co tady děláš?"

"Přišla jsem si promluvit, chtělas to, ne?"

"Chtěla. – Počkej dole, přijdu ti otevřít."


"Hlavně potichu!" řekla návštěvnici Vera, když ji vpouštěla do domu. "Nesmíme vzbudit naše! Máma by to nepřežila."

Obě vyšly po špičkách a potmě nahoru do prvního patra.

"Tak tady mě máš," prohlásila v pokoji vyšší světlovlasá dívka a koketně se pousmála.

"Ty ses... už ses s tamtou osobou rozešla?" položila nejistou otázku Vera Hoffstädterová.

"Mhm. Jinak bych sem nechodila."

"Aha... a... byl to muž nebo žena?"

"To je tajemství." Dala si ruce v bok. "Na školní besídce s´mi řekla, že jsem nejhezčí zdravotní sestřička na světě, pořád si to myslíš?"

"Pořád.... Já... Tehdy na besídce... vzpomínám na ten večer... Ale platí to pořád! Jsi tak hezká, Marushko..."

"Slova, slova, slova..."

Znejistělá Vera položila světlovlásce ruce na ramena. "Miluju tě!"

Usmála se. "Opravdu? – A nestačilo by ti se mnou jenom tančit, nesmělá maturantko? – Co kdybys pustila nějakou hudbu, aspoň tiše?" Vzala Veru kolem pasu a udělala s ní několik pomalých obratů.

"Tak stačilo by ti se mnou tančit nebo ne?"

"Nestačilo, Marushko."

"Nestačilo říkáš?" Copatá blondýnka usedla na postel a vyhrnula si krátkou sukni až k pasu. Natáhla si nohy na povlečení s modrými medvídky poté, co její boty dopadly na zem. Stáhla ze sebe spodní kalhotky a hodila je druhé dívce. "Když nestačilo, tak s tím něco udělej..."


 

Linda Dražica Matijevičová a Peter Strobl

dům Hoffstädterových, byt hospodyně Matijevičové

11. 6. 2000 – 2 hod. 25 min.


Peter Strobl vylezl z postele s roztrpčeným výrazem. "Myslel jsem, že mi ještě jednou půjčíš, Lindo. Potřebuju ty prachy. Do zítra."

Linda Matijevičová udělala na posteli odmítavé gesto. "Už mi dlužíš čtyřicet tisíc, Petere."

"Sakra já vím, dostaneš všecko zpátky, slíbil jsem ti to přece, musíš mít ale trpělivost."

"Naslibovals mi toho spoustu, třeba i to, že si mě vezmeš!"

"No jo, třeba vezmu, za čas."

"Nevěřím ti, Petere! Víš, co jsem našla na půdě?!" Sáhla pod postel pro krabici od bot. "Tohle! Tvý dopisy paní Hoffstädterové! Spal si s ní a se mnou taky! Jeden den ona, druhý den já! A z obou s´nás tahal peníze! Abys moh hrát a sázet! O to ti šlo, ne o lásku!" Matijevičová vstala a zakopla krabici zpátky pod postel.

"Lindo já –! S Hoffstädterovou jsem se už rozešel! Nikdy jsem ji nemiloval! Tebe jo! Potřeboval jsem ji kvůli prachům! Je zazobaná!"

"Nevěřím ti, Petere. Už ti nepůjčím ani ň."

"Lindo, neblázni, musím do zítra zaplatit! Aspoň pět táců! Do konce týdne je máš zpátky!"

"Ne, milánku! Nejdřív mi vrátíš mých čtyřicet tisíc!"

"Ježíš, Lindo, kdybych měl tolik peněz, nepotřeboval bych si půjčit!

"V tom případě máš smůlu. Ledaže... ledaže si mě vezmeš, Petere. Čekám s tebou totiž dítě."

"Cože?! Se mnou?! To není možný!"

"Je to tak."

"Krucinál...!"

"Vezmeš si mě?"

Vztekle na ni pohlédl a začal se oblékat. "Nikdy. A s tím dítětem to na mě nezkoušej. S kým dalším spíš, je tvůj problém."

"A to mi řekneš minutu potom, co jsem se s tebou milovala?! Jsi tak sprostý, Petere...! Už tě nechci vidět!"

"No a? Stejně bych se s tebou neoženil! Co bych měl z Jugoslávky, která... dělá služku!"

Matijevičová zrudla. "Proč mě urážíš?! Nejsem žádná služka! Pracuju u Hoffstädterových jako hospodyně!"

"Služka nebo hospodyně, to je to samý!" Strobl položil ruku na kliku. "Nemusíš se namáhat, východ najdu sám. Jo, a s těmi čtyřiceti tácy nepočítej. Pokud vím, nemáš na ně stvrzenku, takže... čau."

Když opustil místnost, Linda Matijevičová zalapala po dechu. Asi dvacet sekund stála uprostřed pokoje a z očí jí tekly slzy. Pak vzala z gauče polštář a vztekle ho hodila na dveře. Znovu se pro něj shýbla. S polštářem v ruce sešla rychle do přízemí. Tady ve spěchu otevřela malou zásuvku u zdobeného sekretáře, aby poté vyběhla do zahrady.

Muž stojící na prahu svého domu se překvapeně otočil. "Lindo?! Co s tím chceš –?"

Zvuk výstřelu ztlumený polštářem nebylo příliš slyšet. Peter Strobl se opřel zády o dveře a pomalu se svezl k zemi.




místo činu – zahrada Petera Strobla, Ickstattstrasse 53

11. 6. 2000 – 5 hod. 23 min.


"Tak co?" Netrpělivý komisař Kress pozoroval policejního lékaře při práci. Klečící muž za chvíli vstal, stáhl si z rukou chirurgické rukavice a pokrčil rameny. "Moc toho nebude ani po pitvě, Leo. Jedna rána do srdce. Zřejmě z větší vzdálenosti, protože kulka uvízla v těle. Je mrtvý dvě, nejvýš tři hodiny."

Lékař zavřel kufřík a místo činu opustil.

"Našli jsme nábojnici, hned tady pod těmi schody. Je to devítka, luger." Werner Riedmann zvedl ke Kressovým očím igelitový sáček s doličným předmětem.

"To je divné," poznamenal Kress. "Doktor říkal z větší vzdálenosti, kulka prý uvízla v těle."

Riedmann zavrtěl hlavou. "Vrah musel stát dva tři metry od domu."

"A co je tohle, Wernere?" Kress ukázal na druhý sáček v ruce svého podřízeného.

zahrada Petera Strobla - místo činu - zleva: Kress, Heymann, Riedmann

"Peříčka, Leo. Pošlu je do laborky. Je jich tu kolem plno, vrah možná použil něco namísto tlumiče, však víš, někdy střílejí i přes plechovku od piva. To by vysvětlovalo fakt, že nikdo ze sousedů neslyšel výstřel."

Ke dvojici kriminalistů se přidružili další dva muži. "Ahoj, Leo. Tak jak?"

"Jako vždy nic moc. Oběť se jmenuje Peter Strobl, věk dvaačtyřicet, rozvedený."

"Kdo ho našel?"

"Soused od naproti. Šel na procházku se psem a všiml si, že v zahradě na prahu domu někdo leží. Vzal mobil a zavolal policii."

Richter přikývl. "Mhm."

Kress na něho ukázal. "Ani sem nechoďte, Axele. Seberte se s Gerdem a běžte vyslechnout Hoffstädterovi. Jejich dům s domem zavražděného bezprostředně sousedí."

"Výstřel nikdo neslyšel, Leo," podotkl prošedivělý Axelův kolega. "Už se jich na to vyptávali."

"To já vím, Gerde," stroze oznámil komisař Kress. "Ale Hoffstädterovi zavražděného znali. Museli ho znát, když tu bydlí vedle něj. Zeptejte se jich, co to bylo za člověka. No a... jak se tak obvykle ptáme. Jinak se zatím není čeho chytit."

"Co jsou ti Hoffstädterovi zač?"

"On je univerzitní docent, ona spolumajitelka obchodu se starožitnostmi, toho času v domácnosti."

"Hoffstädterovi se Stroblem měli dá se říct společnou zahradu, že?"

odbočil Heymann.

"Společnou doslova ne, ovšem obě zahrady od sebe dělí jen živý plot."

"Jisté je, že nešlo o loupež," poznamenal Werner Riedmann a ukázal na zavražděného.

"Proč myslíš?" zeptal se pochybovačně Gerd Heymann.

"To je přece jasné," skočil jim do hovoru netrpělivý Kress. "Oběť u sebe měla klíče, ale vrah do Stroblova domu podle všeho vůbec nevešel."

"Takže poprava?" zeptal se Axel Richter.

Komisař pokrčil rameny. "Běžte vyslechnout ty Hoffstädterovi."

"Už jsme na cestě, šéfe."


"Starej má zas náladu, co?" poznamenal po chvilce Heymann.

Richter rozhodil rukama. "Nediv se mu, Gerde, vstával v pět ráno. Kdo by se radoval z práce v tuhle hodinu?"

 

"Paní Hoffstädterová? Kriminální policie, můžeme na chvíli dál?"

"Jsem hospodyně, paní Hoffstädterová ještě spí. Před tím tu byli vaši kolegové, řekla jsem jim, že jsme žádný výstřel neslyšeli, tak co ještě chcete?"

"Mluvit s paní Hoffstädterovou a s jejím mužem," oznámil úředně Gerd Heymann.

Linda Matijevičová ustoupila stranou. "Pojďte dál, já vás ohlásím."

"Znala jste zavražděného? Pana Strobla?"

Hospodyně sebou škubla. "Jen od vidění."

"Aha."

manželé Tina a Klaus Hoffstädterovi

Za pár minut se Hoffstädterovi objevili v hale. Stáli vedle sebe a vypadali jako typická manželská dvojice. Manželé před policií vždycky drží spolu. I když si normálně nemohou přijít na jméno.

"Dobrý den, jsem Heymann z oddělení vražd, tohle je kolega Richter."

"Oč vám jde?" zeptal se suše Klaus Hoffstädter.

"Znali jste pana Strobla dobře?"

"Vůbec ne. Jen jako souseda. Zdravili jsme se s ním, to je všechno."

"Jaký to byl člověk?"

Oba manželé pokrčili rameny. "Nic detailního o něm nevíme. Snad jen to, že podnikal v textilu. Ale co přesně dělal, nám není známo."

Heymann se ušklíbl. "Tak vám děkujeme. Jo, ještě pro kontrolu: výstřel, křik, nebo cokoli podezřelého jste v noci neslyšeli?"

"Ne."

"Dobře. – Bydlí tu v domě ještě někdo další vyjma vaší hospodyně?"

"Vera. Naše dcera. Ale ani ta nic neslyšela, ptali jsme se jí."

Axel Richter přikývl a on i jeho kolega se otočili ke dveřím. "Nashledanou a děkujeme vám."




mnichovské policejní prezidium, oddělení vražd, kancelář vrchního komisaře Kresse

11. 6. 2000 – 13 hod. 11 min.


Komisař Kress pohlédl na své dva kolegy. "Peter Strobl byl podle pitevní zprávy zastřelen mezi druhou a třetí hodinou ranní. Vrah použil obyčejný péřový polštář ke ztlumení výstřelu."

"To nám, Leo, moc nepomůže," zkonstatoval Richter.

Do místnosti pak vstoupil zasmušilý Werner Riedmann. "Nesu pár drbů," oznámil kolegům. "Ptal jsem se v ulici a taky v hospodě, Peter Strobl byl zadlužený až hrůza. Jeho firma skončila před rokem v konkurzu a on sám si půjčoval peníze od každého, koho znal. Prý hrál hazard."

"To je zajímavé," poznamenal Heymann. "Tohle nám Hoffstädterovi zapomněli říct."

"Třeba o tom nevědí," opáčil Richter.

"Řekl bych, že vědí, ale bojí se mluvit. Třeba jim taky něco dlužil a oni se nechtějí dostat do souvislosti s vraždou."

"Tak se jich na to znovu zeptejte," přikázal komisař Kress. "Stejně jinou stopu zatím nemáme."

"A co budeš dělat ty, Leo?" zeptal se Heymann.

"Navštívím bývalou Stroblovu firemní sekretářku."

"Co si od toho slibuješ?"

Komisař pokrčil rameny. "Sám nevím."

Po zaklepání nahlédl do kanceláře uniformovaný policista, aby Riedmannovi podal přeložený list papíru.

"A je to tady."

"Co je tady, Wernere?" Kress natáhl ruku po zprávě.

"Na Klause Hoffstädtera je registrovaná pistole. CZ 75 ráže devět milimetrů."

"A sakra!" hvízdl si Richter. "Vražedná zbraň je taky devítka."

"Tohle nás obzvlášť zajímá. Prověřte to," řekl své skupině komisař Kress.




"Vsaďte se, že vím, jak tohle proběhne," komentoval situaci od volantu Gerd Heymann. "Hoffstädter pistoli přizná a řekne nám, že ji má schovanou v zásuvce. Otevře zásuvku a pistole tam nebude. Pak udělá udivený obličej."

Richter se pousmál. "Jo, takhle to fakticky dost často bývá."




"Zase vy?" posteskla si Linda Matijevičová, když spatřila tři policisty v civilu.

"Bohužel." Werner Riedmann ukázal ženě legitimaci. "Jdeme za panem Hoffstädterem."

Hospodyně napřáhla ruku. "Pojďte, pánové, zavedu vás do jeho pracovny."

"Jste u nás nějak často," vytkl kriminalistům Klaus Hoffstädter.

"Ani nás to moc netěší," odvětil suše Gerd Heymann.

"Docela bych řekl, že nás podezíráte."

"To by bylo předčasné."

Axel Richter udělal dva kroky k oknu. "Věděl jste, že má Peter Strobl dluhy?"

"Něco málo jsem v okolí zaslechl."

"A vám osobně dlužil nějaké peníze?"

"Ne."

"A vaší ženě?"

"Ne. Tedy... předpokládám, že ne. Musíte se zeptat jí."

"Zeptáme se, pane Hoffstädtere, buďte bez obav."

"Máte v domě nějakou zbraň?" položil nečekanou otázku Riedmann.

"Jistě. Mám. Pistoli."

"Mohli bychom ji vidět? Kde ji máte?"

"V přízemí, v hale, v zásuvce. Necháváme ji tam, aby byla při ruce. Od doby, co nám do haly vlezli zloději. Stál jsem tam tehdy proti nim s holýma rukama. Nebyl to příjemný pocit. – Pojďte se mnou dolů, pánové."

V hale otevřel Klaus Hoffstädter příslušnou zásuvku.

"Hele, pistole je na místě!" zašeptal k Heymannovi Richter.

"To jsem blázen..."

Werner Riedmann vzal zbraň do ruky a přičichl k ní. "Z té pistole se střílelo."

"Nesmysl!" zaprotestoval Hoffstädter.

"Není, čichněte si."

"Pistoli musíme dát do laboratoře."

"Jak si přejete, pánové, ale –"

"Pane Hoffstädtere, musíme se vás zeptat, kde jste byl dnes v noci mezi druhou a třetí hodinou."

"Co má tahle otázka znamenat?! Spal jsem, samozřejmě."

"Může vám to někdo dosvědčit?"

"Moje žena."

"Dobře. – Kdo všechno má ke zbrani přístup?"

"Všichni v domě. Já, žena, dcera i naše hospodyně."

"A na noc dům zamykáte, předpokládám?"

"No jistě."

"Dobře, pane Hoffstädtere, to je zatím všechno. Prosíme vás, abyste vy a nikdo z domu až do dalšího neopouštěli Mnichov, ano?"

"Když je to nutné..."

"Co tomu říkáš?" zeptal se před domem Heymann Richtera.

"Já ti nevím..."

"Ze všeho nejdřív zanesu zbraň do laborky," řekl oběma kolegům zaujatý Werner Riedmann. "Uvidíme se u Lea."




kancelář vrchního komisaře Kresse

11. 6. 2000 – 16 hod. 20 min.


"Kolegové? Co navrhujete?" zeptal se Kress.

"Musíme znovu k Hoffstädterovým. Vyslechnout paní a dceru." Gerd Heymann pohlédl na dveře. "Kde zas trčí ten Riedmann?"

"Asi čeká v laborce na výsledek rozboru."

Na Kressově stole zazvonil telefon. "Ano, Kress? – Wernere! – Cože? No tak ti děkuju." Komisař položil sluchátko a rozhlédl se po kanceláři.

"Tak už nás nenapínej, Leo," vyzval svého šéfa Heymann.

"Co byste řekli?"

"Zbraň Klause Hoffstädtera je totožná s vražednou zbraní," tipnul si Axel Richter.

Kress přikývl. "Přesně tak. A nejen to. Byly z ní pečlivě setřeny všechny otisky prstů."

"Pozdrav bůh," malomyslně nadhodil třetí policista.

"Ano," přikývl Kress. "Takže to rozjedeme. Seženu povolení k prohlídce."




Gerd Heymann a Leo Kress na Ickstattstrasse

Kress a Richter s Heymannem vystoupili ze stříbrného BMW zaparkovaného poblíž domu Hoffstädterových. "Jdeme dovnitř všichni?"

"No jistě," přisvědčil komisař Kress a ukázal směrem k domu. "Hele! Vidíte ji?"

Ze zahradní branky právě vycházela vysoká, velmi hezká dívka v modrém džínsovém kompletu. Překvapeně na trojici mužů pohlédla.

"Vy jste kdo?" zeptal se jí Kress.

"Já? Proč? A kdo jste vy?" Něžný obličej blondýnky zrcadlil nevoli.

"Policie," řekl Heymann a vytáhl služební průkaz. "Oddělení vražd."

"Ach... jmenuji se Wenzelová. Byla jsem za Verou, je má kamarádka."

"Aha. Okamžik ještě, věděla jste, že Hoffstädterovi mají v domě zbraň?"

"Já?! Vůbec ne!"

"Chodíte sem často?"

"Kdepak, byla jsem tu párkrát."

"A včera?"

"Včera...?"

"Ano, včera."

"Ne, včera ne. Vy mě podezříváte?"

"Nepodezříváme nikoho, slečno, jen vyšetřujeme."

"To vím, Vera se mi zmínila, že zabili vedle toho pána."

"Jmenoval se Peter Strobl. Znala jste ho?"

Dívka zatřepala copánky. "Neznala, nikdy jsem ho neviděla."

"Dobře, slečno. Ještě... můžete nám říct, kde pracujete?"

"Jsem zdravotní sestra. Najdete mě na dětské klinice na Goethe Platz. Není to daleko odtud."

"Děkujeme vám a nashledanou."

"Fakt moc hezká," pohlédl za odcházející se zalíbením Richter. "Kolik jí může být?"

"Máš pravdu, hezká je. Dvaadvacet, třiadvacet nejvýš," řekl ke kolegovi Gerd Heymann a otevřel branku do zahrady. "Leo!" Ukázal do ulice, kterou se blížila kolona policejních aut. "Už jedou."



dům Hoffstädterových

11. 6. 2000 – 17 hod. 30 min.


"Dobrý den, máme povolení k prohlídce vašeho domu," oznámil za chvíli Klausi Hoffstädterovi vrchní komisař Kress.

"Nevím, co si od toho slibujete, ale prosím, když máte povolení..."

 

"Leo? Podívej, co jsme našli," Werner Riedmann, který na místo prohlídky dorazil opožděně, podával komisaři balíček svázaných obálek.

"Co to je?"

"Byly na půdě. V krabici od bot. Milostné dopisy Petera Strobla adresované paní Hoffstädterové."

"A máme další motiv, žárlivost," zaradoval se Kress.

"Leo, to není všechno, kus vedle, mezi časopisy, ležely tyhle vzkazy. Jsou opět od Strobla. Tentokrát pro Veru Hoffstädterovou."

"Zas milostné dopisy?"

"Ne. Spíš vyděračské. Například: Ahoj Vero, potřebuju nutně do pozítří tisíc marek. Doufám, že mi je půjčíš, jinak... mysli na svou maminku. Peter."

"Peter?"

"Leo, je to evidentně písmo jedné a téže osoby, koukni."

Werner Riedmann v pokoji Very Hoffstädterové

"Hm, vypadá to tak, Wernere. Takže koho dřív? Asi dceru. Nevíš, kde teď je?"

"Viděl jsem ji nahoře v jejím pokoji. Vypadala rozrušená."

Kress zamířil po schodišti vzhůru.


"Jste slečna Hoffstädterová?"

"Ano," odvětila tmavovlasá dívka.

"Jmenuji se Kress, jsem vedoucí oddělení vražd."

"Dobrý den. Už tu byl váš mladý kolega. Zpřeházel mi celý pokoj. Posaďte se, prosím."

"Děkuji. Musím vám položit pár otázek, slečno."

"Ptejte se."

"Čím se živíte?"

"Chodím na gymnázium. Posledním rokem."

"Aha. – Znala jste Petera Strobla?"

"Ne, totiž..." podívala se do země.

"Nelžete mi, slečno, našli jsme vzkazy, co vám psal. Chtěl po vás peníze."

Přikývla. "Nebyl to dobrý člověk."

"Asi ne. Měla jste s ním poměr?"

"Já?! Se Stroblem?! Proč si to myslíte?! Neměla!"

"Věděla jste, že se scházel s vaší matkou?"

Vzdychla. "Jo, to vím. Matce od něho chodily dopisy. Jednou jsem si jeden z nich přečetla. Nechápala jsem, proč takhle podvádí tátu."

"Dávala jste Stroblovi peníze?"

Vera Hoffstädterová zavrtěla hlavou. "Ne. Jen půjčovala. Aspoň on tomu tak říkal."

"A kolik?"

"Pětašedesát tisíc. Patnáct mi po částech vrátil."

"To je na studentku dost peněz, nemyslíte? Kde jste je vzala?"

"Babička mi před třemi lety odkázala sto dvacet tisíc."

"Mhm. – Viděla jste Strobla v den jeho vraždy, slečno?"

"Ne, to ne."



Werner Riedmann rozložil na podlahu před své kolegy bílé prostěradlo s modrými medvídky. "Koukněte na tohle. Kluci to našli v koši se špinavým prádlem. Hned navrchu."

"No tedy...! To musela být pěkně divoká noc," poznamenal Axel Richter.

"Opravdu," připojil se k němu kolega Heymann.

"Ano, byla, jen jde o to, čí a s kým," Riedmann sáhl po mobilu. "Nedokážu si představit, že by manželé Hoffstädterovi, takoví snobi, spali na těchhle medvídcích. To je povlečení pro dítě."

"Nebo pro dceru," lakonicky doplnil Heymann.

"Správně. – Leo, slyšíš mě? Měl bys něco vědět."


Komisař Kress uložil mobilní telefon zpět do náprsní kapsy. "Slečno... ještě jedna otázka. Máte bílé povlečení s modrými medvídky?"

"Prosím?!"

"Našli jsme ve špinavém prádle jisté prostěradlo. Jde nám o to, zda je vašich rodičů nebo –"

"Je moje," řekla dívka tiše.

"Ze včerejší noci?"

"Ano..."

"Ale nám jste vypověděla, že jste celou noc spala. Sama."

"Lhala jsem."

"Proč?"

"Mama by mě zabila."

"Ale prosím vás! Jste přece dospělá!"

"Neznáte mámu..."

"Ledaže... ledaže jste měla stejného milence jako ona."

"To ne!!"

"Takže vy tvrdíte, že tu s vámi Peter Strobl v osudnou noc nebyl."

"Nebyl!"

"A koho jste tu tedy měla?"

Zavrtěla hlavou.

"Proboha, slečno!" rozzlobil se Kress, "vždyť jde o vaše alibi! Musíte nám to říct!"

"Já nemůžu."

"No dobře, jak chcete.– Jakou máte krevní skupinu?"

"Bé."

"Věděla jste o pistoli v hale, v tamté zásuvce?"

"Věděla."

"Zjistili jsme, že právě s ní někdo zastřelil Petera Strobla, pak pečlivě setřel otisky a vrátil zbraň na své místo. Musel to být někdo z vaší rodiny."

"Snad si nemyslíte, že já –!"

"Podívejte, slečno Hoffstädterová, lžete nám a měla jste i motiv. Strobl vás vydíral. Co na vás vlastně měl? Proč psal, abyste myslela na vaši maminku?"

"To vám nemůžu říct."

Kress rozhodil rukama a nechal je s plácnutím dopadnout na svá kolena. "Nemůžete říct...! No prosím, jenže my vás můžeme na základě vaší umíněnosti i zadržet."

"Já Strobla nezabila, pane komisaři!"

Kress vstal. "Možná ne."




"Sebereme mladou Hoffstädterovou, Leo?" zeptal se Kresse po jeho příchodu Richter.

"Zatím ne, ale neřekla nám všechno. Počkáme, až co laboratoř a to povlečení. Jestli na něm najdeme Stroblovu krevní skupinu, tak ji zadržíme. Třeba to vyprovokuje skutečného pachatele, aby se přiznal. Ačkoliv, kdo ví, Vera Hoffstädterová motiv opravdu má, to je jasné."

"Nejen ona, ale i její otec a možná i matka," připojil Riedmann.

"Leo," ozval se Gerd Heymann. "Ty myslíš, že tu byl Strobl o včerejší noci za mladou Hoffstädterovou?"

"Za Verou?" Pokrčil rameny. "Ona tvrdí, že nebyl."

"To je ale pravděpodobné. Dost by riskoval sem chodit. Mohli by náhodou narazit na její rodiče a nezapomeň, že měl poměr i s její matkou. Nebylo by logičtější, kdyby šla ona za ním? Strobl má přece dům hned vedle a tam by byli oba v bezpečí."

"Máš sice pravdu, Gerde, ale pokud tu nebyl Strobl, proč ta holka tak úporně zapírá? Vždyť je plnoletá, tak oč jí sakra jde? Proč si sama ničí svoje vlastní alibi?"

"Třeba chodí se starším ženatým pánem, nebo dokonce s kantorem od ní ze školy," pousmál se Richter.

"V tom případě je diskrétnost na místě," poznamenal s cynizmem sobě vlastním Heymann.

"Blbost," nesouhlasil Kress. "Starší ženatý pán by se určitě v noci neplížil za mladou holkou do cizího domu."

"Hm, Leo, na tom něco je," přisvědčil Richter. "Tak co? Zabalíme to tady?"




pokoj Very Hoffstädterové

12. 6. 2000 – 7 hod. 16 min.


Spěchající Vera naházela ve zmatku pár částí oděvu a dalších osobních potřeb do velké cestovní tašky. S taškou v ruce vyšla potichu ze svého pokoje, aby se ujistila, že na schodišti ani v hale nikdo není. Poté dům svých rodičů urychleně opustila.




kancelář vrchního komisaře Kresse

12. 6. 2000 – 9 hod. 05 min.


"Dej tam víc kávy, Leo," požádal svého šéfa Axel Richter.

Komisař Kress přisypal do elektrické konvice další dvě odměrky instantu.

"Ani s´nám, Leo, neřek, jaks dopad u Stroblovy sekretářky."

"Nijak. Před půlrokem vzala jinou práci a odjela do Argentiny."

"Pánbu potěš," pokřižoval se Axel Richter. "Takže vůbec nic..."

"Vůbec nic," zopakoval komisař Kress a zapjal elektrickou konvici.

"Mám tu laborku," zahalasil při vstupu do kanceláře Werner Riedmann.

"No a?! – Takže?!" oslovil ho netrpělivě Kress.

"Krevní skupiny na povlečení jsou Bé a druhá nula. Strobl měl skupinu Á."

"Takže u Very Hoffstädterové v noci, kdy ho zavraždili, nebyl." Kress si přejel rukou tvář.

"To nám zkomplikovalo situaci, co říkáš, Leo?" Heymann pohlédl svému šéfovi do očí.

"To jistě. Ale stejně ji sebereme. Axele s Gerdem, přiveďte ji."

Heymann si nebyl správností postupu jistý. "Leo, neděláme chybu? Když si Vera Hoffstädterová vezme právníka, bude za hodinu venku."

"To je jedno. Stejně mi ji přiveďte. Musíme riskovat. Třeba se lekne a promluví. Ona, nebo někdo z jejích rodičů."

"Máš zlost, Leo?" zeptal se svého šéfa po ochodu obou kolegů Riedmann.

"Víš, že mám, Wernere? Taková banální vražda a my s ní nemůžeme vůbec hnout. Ale ani o kousek."

"Třeba něco přehlížíme, Leo."

"Co máš na mysli?"

"Já nevím. Třeba hospodyni Hoffstädterových. Soustředili jsme se na jejich rodinu a ji jsme úplně vynechali."

"A co je s ní? Informoval ses?"

"Jen okrajově. Jmenuje se Linda Matijevičová, věk dvacet osm, narodila se v bývalé Jugoslávii, v Mnichově žije šest let, celou dobu pracuje u do Hoffstädterových jako hospodyně. Je svobodná, čistý trestní rejstřík."

"Linda? To nezní moc balkánsky."

"Máš pravdu, Leo, původně se křestním jmenovala Dražica, ale nechala si změnit jméno."

"Ach tak... a ty myslíš, že by mohla s celou věcí nějak –"

"Měla přístup ke zbrani, Leo."

"Dobře, a co motiv?"

Riedmann pokrčil rameny. "Mohla se se Stroblem znát."

"Ve své výpovědi to popřela."

"To vím."

Jeden z telefonů na stole začal zvonit.

"Kress. – Cože?!" Komisař praštil se sluchátkem.

"Co se stalo?" zeptal se ho Werner Riedmann.

"Axel volal; Vera Hoffstädterová zmizela. Odešla z domova, ale do školy nepřišla, a nevrátila se ani domů."

"Bereš to, Leo, jako její přiznání?"

"Nevím, jak to mám brát, Wernere," zahučel komisař. "Vyhlaš pátračku."




Richter a Heymann dorazili na oddělení vražd za půl hodiny. Nebyli sami, s nimi přišla i cizí mladá dívka.

"Tohle je slečna, Helene Sigelová, Leo, sedí s Verou Hoffstädterovou v jedné lavici. Mysleli jsme, že by tě její výpověď mohla zajímat. Slečno, řekla byste našemu komisaři to co nám? – Posaďte se u nás."

Dívka usedla.

"Vy víte, kde by vaše spolužačka mohla být? Víte něco o jejím příteli?" zeptal se Kress.

Axel Richter se pousmál.

"To ne, ne přímo. Ale... no... pokud jde o tohle," vykoktala Helene Sigelová. "Neřekla bych, že má přítele."

"To je právě to, Leo," přizvukoval Richter.

Kress se zamračil. "Má přítele, slečno. To víme téměř jistě."

Zavrtěla hlavou. "Ona s tím Vera dělala vždycky tajnosti, ale s určitostí vím, že nikdy nechodila s nikým ze školy. Tedy se žádným klukem docela jistě ne."

"Jak to myslíte?"

"No... myslím si... a nejen já, že... nemám proto žádný důkaz, ale... prostě Vera je nejspíš lesbička. Dělala občas takové narážky, ale odpřísáhnout to samosebou nemůžu."

Kress si přihladil rukama skráně a zavrtěl hlavou. "Ale ne, ještě tohle. To nás tedy opravdu nenapadlo. Axele, Gerde, pojedeme, a vám, slečno, vřelé díky, pomohla jste nám. Počkejte, služba vás doprovodí k východu."

"Kam chceš jet, Leo?" podivil se Heymann a podepřel si bradu.

"Na dětskou kliniku přece, za slečnou Wenzelovou."

"Ta blondýnka, co jsme ji potkali před domem Hoffstädterových? Ty myslíš, že ona a Vera...?!"

"A co jiného si mám myslet?"




Na klinice sídlící na Goethe Platz uspěla čtveřice kriminalistů jen částečně. Hledaná zdravotní sestra, Marushka Wenzelová, měla ten den volno. Na sekretariátu kliniky se policisté alespoň dozvěděli adresu jejího bydliště. Tam se také ihned rozjeli.

"Teď jestli odletěla do Argentiny jako Stroblova sekretářka, tak nevím," žertoval Axel Richter.

"Nestraš," řekl jeho kolega Heymann.

"Horší by bylo," vmísil se do hovoru Werner Riedmann, který řídil vůz, "kdyby odletěla do Argentiny i s Verou Hoffstädterovou.

"Pánové, nechte toho," ozval se znaveně komisař Kress.




Marushka Wenzelová

byt Marushky Wenzelové, Lindwurmstrasse 11

12. 6. 2000 – 13 hod. 15 min.


Zdravotní sestra Wenzelová nebyla příchodem policistů nijak zvlášť překvapena. "Jste tu brzo."

"My se už známe, že?" podotkl stroze komisař Kress. "Je tady?"

"Vera? Ano, je. Stejně se chtěla vrátit domů. Přemluvila jsem ji k tomu. Nemá důvod utíkat před vámi, má totiž alibi. Byla jsem tamtu noc s ní, od půl dvanácté až do pěti do rána a klidně odpřísáhnu, že za tu dobu neopustila svůj pokoj."

"Tohle musíme slyšet ještě od slečny Hoffstädterové. Řekla byste jí laskavě, aby sem přišla? Musíme ji odvézt na prezídium. Mimochodem, slečno Wenzelová, máte krevní skupinu nula, že?"

Copatá blondýnka s úsměvem přikývla.






kancelář vrchního komisaře Kresse

12. 6. 2000 – 13 hod. 55 min.


Vera Hoffstädterová seděla naproti komisaři s provinilým výrazem ve tváři.

"Proč jste nám lhala?" zeptal se Kress.

"Kvůli mé matce. Kdyby se dozvěděla... až se dozví... že jsem... že hodím s holkou..."

"Tak tohle na vás Strobl měl? Proto po vás chtěl peníze?"

"Ano. Jednou mě zahlédl na jedné diskotéce."

"Aha. A jak to bylo onu osudnou noc?"

"Přišla za mnou Marushka, nečekala jsem ji. Před pár dny jsem ji poznala na dětské školní besídce, byla o tři roky starší a úplně jiná než holky od nás z gymplu. Věděla, co chce... tehdy jsem jí řekla, jak moc se mi líbí."

"A byla tedy u vás až do pěti do rána?"

"Ano."

"Podle krevního rozboru skvrn na povlečení jsme zjistili, že jste měla pohlavní styk, a to nikoli s Peterem Stroblem, ten měl krevní skupinu Á. Nulu má vaše přítelkyně."

Vera Hoffstädterová rozpačitě přikývla. "Ano, to souhlasí... ten pohlavní... orální... styk jsme opravdu měly, několikrát... Můžu už domů, pane komisaři?"

"Jistě, slečno, ale my půjdeme s vámi. Musíte nám pomoct."

"A v čem?"

"Usvědčit skutečného vraha. Sehrajete s námi malou komedii."




dům Hoffstädterových

12. 6. 2000 – 17 hod. 33 min.


Richter a Heymann před domem Hoffstädterových

V hale panovala tísnivá atmosféra. Čtveřice policistů v civilu se na majitele domu netvářila ani trochu vlídně.

"Našli jsme vaši dceru," oznámil zkoprnělým rodičům komisař Kress.

"Vero?! Kdes byla?!" paní Hoffstädterová se zdála být s nervy na dně.

"Byla u kamarádky," odpověděl namísto Very Gerd Heymann.

"Situace se má tak;" oznámil rodičům úředním tónem Kress. "Vaše dcera byla vydíraná Peterem Stroblem. Dávala mu peníze. Nakonec se rozhodla, že už platit nebude, vzala ze zásuvky pistoli a vyděrače zastřelila."

"To je nesmysl! Proč by ji měl vydírat?!" paní Hoffstädterová objala dceru kolem ramen.

"Vydíral mě," pípla Vera. "Jednou mě viděl jít na lesbické disko. Hrozil, že ti to, mami, poví. Bála jsem se, co bys nato řekla, a tak jsem mu radši půjčovala peníze. Ale nezabila jsem ho."

"Na lesbické disko? A cos tam chtěla?" Když paní Hoffstädterová pochopila, zakryla si tvář dlaní. "To snad ne...?!"

"Ale jo, mami, bohužel, šla jsem tam tancovat."

"Já myslím, že jste Strobla zabila, slečno," pokračoval tvrdě Kress. "A každý prokurátor se mnou bude souhlasit. Tady je zatykač, slečno Hoffstädterová, zabalte si nejnutnější věci, jste zatčena pro podezření z vraždy Petera Strobla."

"Počkejte!" ozvalo se náhle za komisařem, když z prostor pro personál vyšla hospodyně Linda Matijevičová. "Spletli jste se. Strobla jsem zabila já."

"Dávejte pozor na to, co říkáte," varoval ji Axel Richter.

"Je to pravda. Peter byl hajzl. Chtěl ode mě jenom peníze. Sliboval mi manželství... Pak jsem při úklidu náhodou našla jeho milostné dopisy tady paní Hoffstädterové. Pochopila jsem, že mu na mně vůbec nezáleží. Sám to pak potvrdil, řekl mi, že jsem jen služka, že by si mě nikdy nevzal. I když jsem s ním těhotná."

"Vy jste s Peterem Stroblem těhotná?!" zděsil se Kress. "A přesto jste ho zabila?!"

"Ano. Okradl mě o čtyřicet tisíc a hrozně mě tamtu noc urazil. Bylo mi to líto... měla jsem zlost...! Vzala jsem ten polštář, dole pak pistoli... dohonila jsem ho u dveří a zastřelila. Polštář bude v popelnici u protějšího domu, jestli ji už nevysypali..."

"Wernere, zajdi tam."

"Hned, Leo."

Klaus Hoffstädter nevěřícně pohlédl na svojí ženu."Ty a Peter Strobl...?" zašeptal k ní. Pokrčila rameny a uhnula očima před jeho pohledem.

"Tak ti ten fígl vyšel, Leo," řekl tiše komisaři Gerd Heymann.

Werner Riedmann byl obratem zpátky. V ruce třímal napůl vysypaný zašpiněný polštář. Otočil se na hospodyni. "Je to on?"

"Ano, je," přisvědčila.

Kress se těžce nadechl. Kolika lidem už tuhle formuli říkal...? "Paní Matijevičová, půjdete s námi, jste předběžně zadržena pro podezření z vraždy vašeho milence Petera Strobla."



Konec


(c) Copyright 2005 by Realm of antisubtext







| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |