Pacientka dr. Pratta

napsali GL&VR
LUCY & REN




Disclaimer: All characters and events in this story, even those based on real people, are entirely fictional.

Upozornění: Postavy ze seriálu Xena jsou majetkem MCA/Universal a Renaissance Pictures.

Varování: Tento příběh byl napsán pro dospělé čtenáře.





Státní psychiatrická klinika v Aucklandu, květen 2004





1.




"Tohle je váš pokoj, slečno." Usměvavá jeptiška položila na podlahu kufr a s námahou se narovnala. "Vaše postel, skřínka a noční stolek. Já jsem sestra Hortensie, kdybyste cokoliv potřebovala, stačí zvednout domácí telefon."

Jen co Xenia v pokoji osaměla, zachmuřeně se rozhlédla. Takhle to tedy vypadá v blázinci! Tedy, pardon, v psychiatrickém sanatoriu…

Hodila na zem vedle kufru svou tašku a letmo pohlédla z okna na písečnou pláž. Jak dlouho tu asi bude muset být? Doktor Ashcroft na přijímači říkal, že se zde někteří pacienti léčí i půl roku. Taková doba!

Aspoň, že je tu moře! Xenia při dalším pohledu ven spatřila trojici pacientů v doprovodu jeptišky. Sňala z očí kulaté brýle lennonky a zamyšleně jimi otáčela v prstech. Její neveselé myšlenky přerušil příchod starší ženy.

"Sestra Hortensie mi říkala, že budu mít novou spolubydlící, dobrý den, jsem Ellen Tusicková."

Vysoká tmavovlasá dívka se hbitě otočila. "Těší mě. Já jsem Xenia, tedy promiňte, jmenuju se Susan Watkinsová, Xenia je má přezdívka."

"Aha. - Vy asi nejste zdejší, že?"

"Kdepak, pocházím z Londýna."

"Opravdu?! A jaký vítr vás zavál až do psychiatrické léčebny na Novém Zélandu?"

Tmavovlasá dívka se pousmála. "To je dlouhá historie… já studuju kresbu, tedy… začla jsem. Zkoušela jsem přijímačky v New Yorku, pak u nás v Londýně, nikde mě nechtěli, a tady v Aucklandu jo."

Starší žena kývla. "Ale proč jste tady na klinice?"

"Prostě stres. Nezvládla jsem tu ohromnou změnu prostředí. Po dvou měsících se se mnou něco stalo. Takový nutkavý dojem, že jsem jiná než ostatní, že na mě všichni lidi nepřátelsky koukaj. Musela jsem přestat jezdit do školy autobusem a koupila si ojetý auto. To ale nepomohlo. Pořád jsem toužila se s těmi cizími tvářemi na ulicích spřátelit... ale jak? A pak to přišlo: neskonalá touha každému pomoct. Stavěla jsem uprostřed silnice a nabízela kolemjdoucím různé úsluhy; třebas odvoz domů či odnos tašek… všechny možné i nemožné blbosti. Navíc… na křižovatkách jsem každé auto pouštěla, i když mělo třeba červenou. Bylo to strašné, každý den do školy pozdějc a pozdějc. Nakonec jsem se zhroutila a odvezli mě. Neurastenie a chorobná mánie pomáhat. Dva měsíce do mě ve státní nemocnici pumpovali sedativa, no a pak mě poslali na doléčení sem. - Vy jste tu už dlouho?"

"Čtvrtý měsíc," povzdechla si Ellen Tusicková.

"A co vám chybí?"

"Škoda slov. Od katedry rovnou na psychiatrii. Pracuju jako učitelka a mám těsně před penzí. Řeknu vám, základní škola je na nervy hotový hrob, neustálé napětí, konflikty se žáky… jednoho dne jsem začala houkat jako sova."

"Cože jste?"

"Začala houkat. Uvolňovalo mě to, sama nevím proč. Odcházela jsem z vyučování na chodbu, a abych se uklidnila, vždycky jsem si houkla. Asi takhle: ýýýý." Starší žena vydala nevýrazně hlasitý zvuk.

"Zvláštní…"

"Bezpochyby. Jenže za pár týdnů jsem už houkala i při hodinách před svými žáky."

"Oj! To muselo být nepříjemné!"

"To tedy ano, obzvlášť v mém věku." Pokrčila rameny. "Znala jsem úskalí své profese, ale nikdy bych nevěřila, že mě přivede až do blázince."

Xenia přikývla a otočila hlavu ke dveřím, odkud se ozvalo krátké zaklepání. Vzápětí do pokoje nakoukla sestra Hortensie a ukázala na ni.

"Slečno Watkinsová, vás hledám, máte se po obědě zastavit v ordinaci doktora Ashcrofta."

"Jojo, dobře, děkuju. A do té doby?"

"Máte volno. Můžete zůstat na pokoji, jít na pláž, do knihovny… jenom kliniku zatím bez ohlášení neopouštějte."

"Jistě. - Sestro? Můžu si nad svou postel pověsit plakát?"

"Ano, ale použijte připínáčky, žádné vylepování, ať nám moc neponičíte tapetu."

"Děkuju, dám na tapetu pozor." Dveře se opět zavřely a Xenia s ulehčením dodala: "Jsem radši, že tu jsou jeptišky. Předtím, co jsem ležela ve špitále, všude měli sestřičky tak v mým věku, okolo dvacítky. Ani trochu jsem si s nima nerozuměla." Krátce pohlédla na starší ženu. "Ty jejich dravčí pohledy…"

"Dravčí říkáte?!"

"Mhmm jo," řekla dívka zamyšleně a třemi připínáčky uchytila na stěně plakát s princeznou bojovnicí a její družkou Gabrielou. "Bude to asi sexem…"

"Proč zrovna sexem, probůh?"

"Proč? Ách jo, tak já vám to teda řeknu. Radši hned, aspoň nebudu muset lhát. Vy byste se pak zeptala, co dělá můj chlapec, a já… zkrátka se mi líbí holky, odjakživa, s tím už nic nenadělám. A ony to vycítí, ať dělám co dělám… ty sympatie, a… proto jsem radši, že tu jsou jeptišky, aspoň mám klid od hříšných myšlenek." V očekávání negativní reakce se zatvářila rozpačitě.

"Myslím, že vás celkem chápu, na druhou stranu... v tomhle případě by vám společnost vrstevnic měla spíše vyhovovat, ne?"

"Teď vůbec ne. Potřebuju klid, uzdravit se, dát do pořádku, začít konečně pořádně studovat. Zatím jsem ve škole jen jednou nohou, a nechci si vyrábět další problémy s nějakými se zbytečnými vztahy, víte?"

"To je rozumné," přisvědčila druhá žena.

Xenia vstala a začala chodit po místnosti. Zastavila u nočního stolku své spolubydlící a její pohled utkvěl na posteli. Celá znervóznělá se zeptala: "Potřebovala byste ustlat… a… nemohla bych vám přeprat nějaké ponožky, nebo tak něco…? Tady… tady… já... ten… ten knoflík na blů-blůzičce máte… u-volněný a já… přišiju vám ho, jo, nebo… vám nalakuju nehty, co říkáte? Ne…? Tak za vás napíšu dopis vašim příbuzným, chcete?"

"Prosím??"

"Uhh... ježíš! Promiňte! Už mě to zas bere… fuj… ta mánie… fuj, fuj… to je to nepříjemně nutkavé… ó jé!"

"Xenia říkala jste?"

"Jak? Jojo, Xenia."

"Víte co, Xenio? Běžte se projít ven k moři, nadýchejte se čerstvého vzduchu a za chvíli budete v pořádku."

"Máte pravdu, půjdu, už jsem vás otravovala dost dlouho."

"Ale ne," nesouhlasila starší ze dvou žen, "ráda jsem si s vámi povídala. - A nezapomeňte, oběd bývá přesně ve dvanáct!"

"Do té doby budu zpátky. A děkuju, že jste mě vyslechla!"

Opustila pokoj a seběhla do přízemí. Úzká cestička venku před budovou ji vyvedla na mořskou pláž. Zde si zula tenisky a její chodidla se zabořila do vyhřátého písku. Pomalu a bez cíle pak brouzdala mělčinou, až jí v další chůzi zabránil dvoumetrový drátěný plot. Za ním se skvělo snad půl čtvereční míle velké a velmi dobře udržované arboretum, obklopující vrch se stavbou ne nepodobnou francouzskému renesančnímu zámku. "Jako malé Versailles!" vydechla dívka fascinovaně a její zrak sjel níž, mezi vysoké stromy, kde po vzdálených asfaltovaných cestičkách chodili lidé - rovněž v doprovodu sester nebo ošetřovatelů. Občas zde přejel i malý elektromobil, podobný, jaký bývá k vidění na golfových hřištích.

Taky nějaká nemocnice, pomyslela si Xenia.

Krásná zahrada i stavba v ní probudily chuť si zdejší malebné okolí namalovat. Vrátila se proto do svého pokoje, odkud si přinesla skicář a pastelky. Dole u vchodu k sanatoriu si vypůjčila lehátko, usedla na pláži nedaleko plotu a začala lehkými tahy kreslit do skicáře.

Před chvílí se od své starší spolubydlící dozvěděla, že údajný francouzský zámek je soukromá psychiatrická léčebna věhlasného odborníka doktora Michaela Pratta, k němuž se jezdí léčit bohatí pacienti z celého světa. Kdo jiný by si mohl dovolit platit tisíc dolarů týdně jen za holé lůžko?

Xenia načrtla rutinními tahy obrysy budovy na protilehlém vrchu, při čemž ji napadlo, že tak velkou zahradu nemůže obhospodařovat jediný zahradník, to by prostě nezvládl.

Vykroužila oblými pohyby pavučinu cestiček linoucích se okolo francouzského zámku a poté se soustředila na nedalekou lavičku, kde s rozloženými novinami na kolenou pospávala jakási pacientka v modrém županu.

Silný vlažný vítr vanoucí od moře čechral Xenie dlouhé černé vlasy a pokoušel se obracet listy jejího skicáře. Dívka při tom přemýšlela, zda má do obrázku začlenit i rušivou ceduli hlásající zákaz přelézaní a obcházení plotu mezi oběma klinikami.

Obejít plot by šlo těžko, uvažovala, snad obplavat… V zamyšlení se zakousla do neořezaného konce modré pastelky, až to chruplo.

Náhlý a nečekaný poryv větru skoro vytrhl skicář z její ruky. Pramen vlasů ji opět šlehl do očí.

Chtělo by to čelenku! Smotala si vlasy do neúhledného copu a zastrčila je za límec kostkované košile. Teď snad bude mít klid. Hned na to si povšimla, že následný prudký závan větru sebral za plotem spící pacientce noviny z klína. Tyto vzlétly do výše, na okamžik se zastavily a pak bez problémů zákaz nezákaz přelétly plot, aby zamířily nad mořskou hladinu.

Xenia bez váhání vyskočila, a než se list papíru dotkl vody, stačila jej zachytit. "Mám je!!" S napřaženou rukou běžela zpět k plotu. "Haló, paní! Tady jsou!" Srolovala noviny do úzké ruličky a zastrčila je do pletiva.

Žena v modrém županu s námahou vstala. "Děkuji vám."

"Nemáte za co…?" Konec věty zazněl spíše jako otázka. Xenia hleděla na ženu v němém úžasu. Bože! Ta podoba!

Stála u plotu, přilepena na něj, a dívala se za malou postavou, jíž šla naproti mladá zdravotní sestra.

"Počkejte, prosím!" Xenia nedokázala zakrýt své rozrušení. "Paní! Počkejte! Jste někomu hrozně moc podobná!"

Oslovená zůstala stát. "Ba ne, nejsem," řekla smutně. "Já se už nepodobám ani sama sobě." Opřela se o sestru a obě pomalým krokem odcházely.

"Haló! Ještě okamžik! Já... jmenuju se Xenia a ráda bych si s vámi --!"

Žena se však už podruhé neotočila.


Když se Xenia vrátila na pokoj, rozvíjela po zbytek dne před svou spolubydlící teorie, zda dotyčná pacientka ze sanatoria doktora Pratta mohla, či nemohla být herečka Reneé O´Connorová.


-------

Po večeři, v půl sedmé, byl čas na pravidelnou roznášku večerních léků. Tu obvykle prováděla jeptiška sestra Hortensie. Xenia od ní obdržela podezřele velké nahnědlé dražé. "Pfúúúch, co tohle je?" zeptala se udiveně.

"Vitamíny bé, slečno. Doktor Ashcroft zatím nerozhodl o nasazení psychofarmak." Sestra se na dívku zkoumavě zahleděla. "Poslyšte... nemluvila jste s někým z vedlejší nemocnice? Myslím venku u moře."

"Mluvila. Proč? To se nesmí?"

"Pochopitelně smí. - Tak přece jste to vy… Ptali se po vás. Byla za mnou Agáta Blainová, ošetřovatelka z kliniky doktora Pratta, a popis dívky, co shánějí, odpovídá vám. Vysoká, štíhlá, asi dvacet, dlouhé tmavé vlasy a malé kulaté brýle."

"Jojo, to jsem já. A proč se po mně ptali?"

"Pacientka, co jste s ní hovořila, vás prosí, abyste zítra v deset dopoledne přišla zase k plotu na pláži. To jsem vám měla vyřídit."

"Fakt? To moc děkuju, sestro, já... no... spolehněte se, určitě tam přídu, slibuju!"


"Ýýýýý," vyhoukla zničehonic paní Tusicková. "Promiňte mi, že vám tu hýkám, ale občas... zapomněla jsem zadržet dech." Rychle ukázala na plakát visící nad Xeniinou postelí: "Třeba se zítra dozvíte pravdu, zda se tu léčí vaše oblíbená Reneé McConnorová."

"O´Connorová!" opravila ji dívka a hned dodala: "Jenom nevím, jak tu nejistotu vydržím až do zítřka!"


-------

Druhý den, přestože opět vanul nepříjemný větřík, Xenia už od brzkých ranních hodin netrpělivě chodila po pláži, zahleděna směrem k budově Prattovy kliniky. Snídani dnes odbyla velmi rychle, takřka vstoje, a byla neobvykle roztěkaná i při vizitě. Doktor Ashcroft kroutil nad svojí novou pacientkou hlavou, protože nedokázal určit, zda je její momentální stav v souvislosti s nemocí, či nikoliv. Když však pacientka neprojevila zájem o vykonání některé ze služeb, jakými bylo přišití knoflíků, vyprání košile, či zastřižení vousů, kteréžto lékařům obvykle nabízela a stálo to i v jejím chorobopisu, zdál se být prozatím spokojený.



Přesně v deset hodin pacientka z Prattovy kliniky na domluvené místo skutečně přišla. Zdravotní sestra, co ji doprovázela, zůstala sedět na nedaleké lavičce a začetla se do knížky.


"Dobrý den!" vyhrkla Xenia. "Prý jste se po mně ptala."

"Ptala," žena z druhé strany plotu se pokusila o úsměv. "To kvůli… to kvůli," promnula si oči lemované temnými kruhy, "včera, když jsem odcházela, něco jste za mnou volala, že jste Xena, nebo něco podobného, nerozuměla jsem vám dobře… tak jsem se vás na to chtěla zeptat."

"Já, že volala? Jo aha, už vím! Já… jste to vy, paní O´Connorová?"

Neodpověděla.

"Jste Gabriela??"

Těžce přikývla. "Ano, byla jsem jí, poznala jste mě dobře. A teď mi prosím povězte, co jste to včera volala o Xeně."

"No… asi vás zklamu, jen jsem říkala, že se jmenuju Xenia. Mám o deset let mladšího brášku a jak jsem před ním pořád mluvila o Xeně, tak na mě šišlal její jméno, hrozně legračně, víte, a… spolužáci mi tak nakonec začli říkat."

Reneé O´Connorová se zatvářila poněkud zklamaně. "Ach tak…!"

"Dáte mi váš autogram, viďte, že jo?!" vyhrkla dívka.

"Samozřejmě, ale nemám sebou papír ani tužku."

"Počkáte chvilku?! Já doběhnu na pokoj!"

Zavrtěla hlavou. "Musím si jít odpočinout, jsem moc unavená, doktor mi předepsal silnější léky, beru je ráno a celý den mi po nich není dobře, chci být aspoň trochu fit na odpoledne, každý den ve čtyři mi vodí malého."

"Váš syn Miles…" Xenia se prudce nadechla: "Já bych třeba přišla za vámi… tedy pro ten autogram… až si odpočinete... kdyby vám to nevadilo… mohly bychom si popovídat… jestli byste chtěla… asi ne, co?"

"Ale ano. Pokud nejste od novin."

"Jsem obyčejná studentka. A váš velký fanda."

"Tak dobře. Přijďte po obědě za mnou. Pokoj číslo 132. Druhé patro v jižním křídle budovy."

"Jojo! Děkuju moc! Jste laskavá! Určitě, určitě přídu! Tak po obědě!"

"Přijďte, budu se těšit."


Xenia stála u plotu ještě několik minut a prožívala zde pocity radosti i štěstí.


-------

Hned po obědě se celá rozrušená tetelila za dveřmi populární herečky. Zvědavost a neobvyklost situace ji zcela zbavily ostychu.

"Můžu dál, je vám líp?" zeptala se, když byla po lehkém zaklepání vyzvána ke vstupu.

"Jenom pojďte. - Líp mi není," konstatovala Reneé chmurně.

"To mě mrzí. - Máte to tu pěkný."

"A taky pěkně drahý. - Nebude vám vadit, když zůstanu ležet? Ještě jsem se po těch nešťastných antidepresivech nevzpamatovala."

"Klidně ležte."

"A vy se posaďte. Chtěla jste autogram, že, a povídat si."

"Ano, tady je papír a propiska, když budete tak hodná." Xenia napřáhla hbitě ruku.

"O čem jste si chtěla povídat? Počkejte, nechte mě hádat..." Reneé vrátila svému hostu podepsaný papír a tužku. "Od školních let hrajete ochotnické divadlo."

"Nehrála jsem divadlo ani jednou."

"Vážně? Ale chtěla byste k filmu..."

"Ani to né."

Ležící žena se na posteli nadzvedla. "To jste mě dost překvapila. Obvykle, když mě někdo osloví, tak chce on, nebo někdo z jeho příbuzných do Hollywoodu. - O čem jste si vlastně chcete povídat? Nenapínejte mě."

Xenia zrozpačitěla "No... chtěla jsem vám... vlastně… když už mám tu fantastickou příležitost setkat se s vámi a dokonce mezi čtyřma očima… mohu vám něco osobního říct?"

"Jistěže můžete."

Zaklekla k posteli a upřela na ležící ženu blankytně modré oči. "Trošku se před vámi stydím... tak teda... když jsem prvně v televizi viděla Xenu, bylo mi asi dvanáct let, a až do patnácti, kdy jsem se začla toulat s partou, jsem vás… teda Gabrielu tak zoufale milovala… opravdu milovala, a snila o tom, že jsem Xena, že ji vozím na koni a chráním…" Odmlčela se.

"To je hezké," připustila Reneé, "jenže... kdybych vám ukázala, kolik podobných dopisů přišlo na moji adresu, asi by se nevešly do téhle místnosti. Tolik různých Xen se mnou už chtělo jezdit na koni."

"Já vím, promiňte," hořce se usmála Xenia. "Jsem jedna z tisíců, nechtěla jsem se vás dotknout, kdybyste měla poslouchat každou bláznivku --"

"To nic," řekla Reneé zasmušile. "Zvykla jsem si být idolem dívek a žen, s tím problém nemám."

Xenia se pokusila změnit téma, neboť se jí zdálo, že předešlý hovor unavenou herečku přece jen rozrušil. "Jste krásná, slavná, bohatá... a v sanatoriu. Jak to?"

"Krásná? Ssss, dávno ne! Bylo mi třiatřicet. A slavná už vůbec."

Prudce nesouhlasila: "Jste pořád stejně krásná jako dřív!"

"Hmm... i když je tohle příjemné slyšet, není to bohužel pravda."

"Je! Aspoň mně tak pořád připadáte, Ren! Tedy pardon, paní O´Connorová."

"Můžeš mi klidně říkat Ren," mávla rukou žena na posteli. "Co na tom sejde."

"Vážně?! Tak děkuju!"

"Ty jsi Xenia?"

"Jojo! A… prý jsem Lucy Lawlessové i trochu podobná. Výškou, očima, a pak ty dlouhé tmavé vlasy… nebo snad ne?"

Ren zkoumavě vzhlédla a v jejích očích se objevilo cosi zvláštního, dokonce možná i erotického. Pak pronesla překvapivě rezolutní stanovisko, po jehož vyřčení se odmlčela: "V hrubých rysech se Lucy opravdu podobáš, ale ona je statnější."

"Aha..." Xenia, celá v rozpacích, vstala. "Tak… autogram už mám… vy jste unavená… radši půjdu..."

"Počkej."

S rukou na klice zůstala stát. "Ano?"

"Ještě tě zajímá, proč tu jsem?"

"Moc."

"Chceš to opravdu vědět, nebo to byla jen zdvořilostní otázka?"

"Zajímá mě všechno, co se týká Gabriely. Tedy vás."

"Tak se posaď. - Před chvílí´s říkala, žes Gabrielu opravdu milovala. Zdůraznilas při tom slůvko opravdu, nebo se mi to jen zdálo? Jaks to myslela?"

Prudce se nadechla. "Milovala jsem Gabrielu jako... jako kluk."

"Myslela jsem si to."

"Asi tohle od holek slýcháte často, že?"

"Dost často, a nejen od holek. Třeba taková sestra Agáta…"

"Ta vysoká černá, co vás vždycky doprovází?"

"Přesně ta."

"Ona je… ehm… taky Xena?"

"Zřejmě ano. Sice se snaží udržet profesionální dekórum, ale často ujede a…" mávla rukou. "Nehledě na to, že znám celý její prádelník."

"Co - prádelník?!"

"Ano. - Když má tahle sestra službu, ráno přijde, "dobrý den, dobrý den, vyvětrám vám," otevře okno, vykloní se a… její zástěrka vzadu nedoléhá, nosí velmi krátké sukně a pod nimi… jednou jsou růžové s modrými puntíčky, jindy bílé, naposled dokonce bez, to je poslední hit, jsem zvědavá, co předvede příště."

"To asi máte radost, co?"

Namísto odpovědi zazněl vzdech.

Xenia rychle pokračovala. "Já ale takováhle nejsem! Teda jsem taková, ale… abych na vás… já bych se na vás takhle… totiž, kdyby… tak možná taky… co to říkám! Ne, mně by stačilo držet vás za ruku a chodit po rozkvetlé louce… a tak… myslela jsem, že je to dávno pryč, ale teďka, jak jsem s váma, se mi všechno vrací, víte… ta láska ke Gáby, a mám vás pořád… teda mám ji, a vás vlastně taky, teda hlavně vás, pořád strašně ráda!"

Ren si na posteli sedla a v průzračných očích se jí objevil náznak té půvabné jiskry, kterou každý její fanoušek dobře zná. "Jsi moc milá, děkuju ti. Máš ke mně důvěru a vůbec mě vlastně neznáš. Víš, nejdřív jsem si myslela, že jsi tak trochu naivka, teď ale vidím, že to byl omyl, jsi otevřená, neobvykle upřímná a taková... zvláštní. Proto se ti svěřím. Asi bych to dělat neměla, ale --"

"Měla!" skočila jí do řeči Xenia.

"Dobře, dobře, tak tedy: doktor Pratt u mě diagnostikoval endogenní depresi, to jest takovou, co naoko nemá žádný důvod."

"Aha."

"Jenže moje deprese důvod má. I když jsem ho Prattovi nikdy neřekla." Malá blondýnka si sedla do tureckého sedu a opřela si záda o zeď. "Vlastně, začalo to s koncem Xeny. Přestali jsme natáčet, já měla dítě, přišel útok na WTC, válka v Afganistánu… Já byla pořád doma s Milesem a snažila se dát mu všechnu lásku a všechno to nejlepší. Sama jsem pochopitelně strádala, hlavně absolutní profesní nečinností. Byl to pro mě velký nezvyk, sama doma s děckem, jediná společnost televize… Stala jsem se přecitlivělou a trápily mě pesimistické nálady. Být doma je horší řehole než filmařina, a já stále víc vzpomínala na Xenu. Skončilo to tak, že jsem brnkla kamarádovi do Universalu, aby mi přetočil a poslal celou Warrior princess, včetně vystříhaných scén. No a pak bylo všechno ještě daleko horší."

"Jak to?"

"Protože jsem unikala z reality za pomoci videa s Xenou. Vzpomínky na ni mi dělaly moc dobře, prožívala jsem nádherné euforie, a trávila u obrazovky pořád víc času. Dokonce jsem i recitovala svůj text… abych pak zjistila, že se soustřeďuju na scény, v nichž hraju sama s Lucy. Cítila jsem se s ní krásně, smála se a brečela štěstím… Často mi před očima vyvstávaly vzpomínky na naše poslední focení… držela jsem Lucku kolem pasu… ona je vysoká, statná, člověk vedle ní má pocit bezpečí… nebylo těžké přiznat si, že ji miluju. Víc, než kohokoliv jiného." Světlezelené oči se zalily slzami. "Netrvalo dlouho a já zabředla do sentimentálních vzpomínek, letargií a depresí docela a zanedbávala sebe i svoje povinnosti… nezbylo mi než vyhledat lékařskou pomoc."

Xenia podala uslzené ženě kapesníček. "Utřete si oči."

"Děkuju. - Doktor o tomhle nic neví, styděla jsem se mluvit o lásce k druhé ženě. Že můj život bez ní ztratil smysl. A Pratt si pořád myslí, že trpím bezdůvodnými depresemi, jako nějaký zhýčkaný prominent."

Xenia se kousla do rtu: "Mezi vámi opravdu nic nebylo? Všude se s Lucy tak okázale objímáte… a pak ty lesbické festivaly..."

"Opravdu nic. Tedy, nic vyřčeného. Byly jsme si velmi blízké, dost často cosi viselo ve vzduchu, ale nikdy jsme si to neřekly."

"Mmm," Xenia s vážným výrazem přikývla. "A teď jste to Lucy dala nějak vědět?"

"Kdepak! Strašně jsem se bála, že by to nepochopila, proto jsem jí psala a volala a vymýšlela si při tom různé záminky, třeba problémy s děckem nebo manželem… abychom… aby si nevšimla, že mi jde jen o prostý kontakt s ní."

"No jo... - Víte, Ren, kdykoliv jsem na netu viděla nějaké vaše společné fotky, teda v civilu, všímala jsem si vašeho šťastného výrazu. Když se obě držíte kolem ramen a pasu, vaše oči říkají: tohle je moje Lucka, nikdo jiný ji nesmí obejmout… to koukáte jakou mám kamarádku, a je jen má! Právě podle vašich očí jsem si byla na sto procent jistá, že je mezi vámi víc."

"Všimla sis dobře. Přesně tohle jsem opravdu cítila. Jenže to zůstalo zrovna jako v Xeně nevysloveno."

"Mhm. A co hodláte dělat?"

Oslovená pokrčila bezradně rameny. "Nic. Dokonce ani nic dělat nemůžu."

"To se chcete tak snadno vzdát? Bez jakéhokoliv pokusu?! Gabriela by za svou lásku určitě bojovala!" Dívce zaujetím znachověly tváře.

"Gabriela snad, já ale nemám dost sil, navíc jsem vdaná, mám dítě, a Lucy taky."

Xenia vyskočila z kleku: "To vám ale nesmí bránit ve štěstí! Musíte se přestat trápit a něco urychleně podniknout!"

Následoval opětovný nesouhlas. "Opravdu nemůžu. Jsem moc slabá, fyzicky i psychicky, tohle vyžaduje pevnou vůli a odvahu, kterou já nemám."

Xenia sevřela rty. "Tak vám někdo musí pomoct. Někdo, kdo tu sílu má. Třebas já."

Žena na posteli zavrtěla mátožně hlavou. "Jak bys mně zrovna ty mohla pomoct? Jsi přece taky nemocná. Co ti vlastně je?"

"Taková hloupá pomáhací mánie." Slůvko pomáhací měla radši vynechat, jenže nevynechala.

"Ach tak..."

"Ne, ne, ne, Ren! To nijak nesouvisí s vámi! Ta mánie, mám třeba chuť ustlat tuhle postel, nebo vás učesat, ale vy a vaše štěstí, to je něco úplně jinýho! Moc mě mrzí, že trpíte! Skoro bych řekla, že to nesnesu! Já... určitě něco udělám!"

"Nedělej, Xenio, stejně je to beznadějné, a mně nezbývá než na Lucy zapomenout. Snad se mi to podaří…"





2.




"Jak se vám u nás vede, slečno Watkinsová?" zeptal se druhý den při vizitě dr. Ashcroft.

"Cože? - Jo, děkuju za optání, doktore, ujde to."

"Prosím??"

"Že to ujde."

Strohé vyjádření dívky, která se navíc zdála být duchem nepřítomná, lékaře poněkud zaskočilo. Nasadil milý úsměv a znovu promluvil. "Chtěl bych vědět něco bližšího. Třeba jak vypadají vaše nutkání pomáhat svému okolí."

Xenia s pohledem upřeným do prázdna mávla rukou. "Húúúh... tohle… hmmm, no jó, občas mám chuť někomu něco uklidit, doktore, fakt že jo… tuhle třeba paní Tusickové vyžehlit blůzu, a tak… teďkonc zas vám vykartáčovat oblek, potřeboval by… ale nejni to moc silný. Vlastně, dnes byste spíš moh pomoct vy mně."

"Neříkejte? A jak? Co vás trápí?"

Chvíli mlčela. "Znáte se osobně se šéfem vedlejší kliniky?"

"Myslíte kolegu Pratta? No ovšem."

"A… nevyjednal byste mi u něj audienci?"

"Vám?! Ale proč?! Chcete odtud odejít? Víte vy vůbec, kolik tam stojí pokoj na jediný den?"

"Nechci odejít, doktore, ale Pratt by mě sám nikdy nepřijal."

"No… zda by vás přijal, to opravdu nevím, a co od něho chcete? Ujišťuji vás, že ve zdejším ústavu nemáme o nic menší možnosti než jsou na jeho klinice --"

"Nejde o mě, ale o jednu pacientku, u které se Pratt spletl v diagnóze."

Doktor Ashcroft se hlasitě rozesmál. "Cože?! A tohle mu chcete říct?!"

"To bohužel musím."

"Poslyšte, slečno, kdybych neměl k dispozici váš chorobopis a v něm poznámku, že máte inteligenční kvocient sto třicet pět, tak nevím."

"Doktore!" pronesla dívka naléhavě, "já nechci nikoho poučovat o medicíně, to by bylo směšný, jde o to, že Pratt neměl k dispozici kompletní informace."

"A vy je, jak se zdá, máte. - O koho vůbec jde, mohu-li se zeptat?"

"O Reneé O´Connorovou, o tu herečku."

"Ach tak…" Zamyšleně si přejel rukou tvář. "Vy myslíte celou věc naprosto vážně, viďte?"

"Smrtelně vážně."

"No dobře, zavolám Prattovi, proč ne."

"Děkuju! Moc jste mi pomoh!"

"Počkejte, slečno! A co vaše diagnóza? Ještě jste mi neřekla --"

Odbíhající dívka se ani neotočila. "Zítra, doktore! Teď musím do knihovny a pak za Prattem! Zavolejte mu prosím hnedka! Jo? Děkuju!"

Pokrčil rameny. "No prosím, když zítra, tak tedy až zítra."


-------

V ordinaci bylo příjemné šero a chladný vzduch proudící z klimatizace se mísil se sladkou vůní parfemovaného lulkového tabáku. Honosná pracovna doktora Pratta, jejíž stěny byly vyloženy bílým mramorem, připomínala zčásti vědeckou knihovnu, zčásti muzejní místnost se starožitnými exponáty. Prošedivělý padesátník za masivním dubovým stolem si bedlivě prohlížel nervózní a upjatě napřímenou dívku v koženém křesle; na krku i zápěstí barevné korálky, na očích malé kulaté brýle, s vizáží napravené hippie, v pohledu modrých očí silné rozpaky.

Pratt odložil plnící pero do držáku a zvedl zrak od lékařských záznamů: "Kolega Ashcroft mě informoval o jistých... ehm… skutečnostech, které mi hodláte sdělit, slečno... slečno…?"

"Xenia. Tedy Susan Watkinsová. - Ano, hodlám, doktore. Jde o vaši pacientku Ren O´Connorovou."

"Co s ní má být? Ashcroft naznačoval cosi o chybné diagnóze. Jak jste to myslela? Vy máte nějaké lékařské vzdělání?"

"Kdepak, doktore, já studuju kresbu."

"Tedy kresbu… mhm, chápu, a dál? Co má být s diagnózou paní O´Connorové?"

"Napsal jste jí léky, po kterých je jí špatně!" vyhrkla dotčeně dívka a její zábrany byly náhle ty tam. "A vůbec," zvedla knihu, která doposud ležela na jejím klíně, "v týhle učebnici psychiatrie se píše, že endogenní deprese nemají racionální příčiny. Deprese paní O´Connorové však příčiny mají!"

"Milá slečno, Lexikon základů psychiatrie, kterým tu máváte, jsem napsal já."

"Uff, pěkný trapas, doktore, nechtěla jsem vás nějak... tó --"

"V pořádku. Pokračujte."

"Jo. - Právě jsem chtěla říct, že paní O´Connorová trpí nenaplněnou láskou. Což je dobrý důvod k depresím, nemyslíte?"

"Nenaplněnou láskou? Já mám ale jiné informace, a to přímo od ní; žije ve šťastném manželství, pokud je mi známo."

"Souhlasí, doktore, ale ona… ona se vám styděla svěřit, jde o poněkud diskrétní, tedy delikátní věc, ona… já… proto vám tvrdím, že její deprese nejsou endogenní, nýbrž reaktivní!" Na důkaz svých slov krátce povstala a udeřila lexikonem o svá kolena.

Lékař za stolem pozvedl překvapeně obočí. "Tak?"

"Ano! Jako reakce na nenaplněný milostný život."

Pratt se zatvářil vážně. "Výborně, zajímavý názor, slečno."

Opět vyskočila. "Doktore! Myslím, že mě neberete vůbec vážně! Asi proto, že jsem obyčejná a nepatřím ke smetánce!"

"Mýlíte se. Beru váš názor velice vážně. Jenže: to, co jste mi právě řekla, musím slyšet od pacientky samotné, chápete? Nemohu na základě něčích informací dělat radikální závěry. I kdybych vám tisíckrát věřil."

"Doktore! Alespoň s Ren promluvte! Tak nějak, aby nepoznala, že jsem tu byla! Prosím!"

"Tohle vám slíbit mohu." Pratt chvíli mlčky přemýšlel. "Poslyšte, slečno… vy mi asi nemůžete říct, oč konkrétného u paní O´Connorové jde, nebo ano?"

"Ne, doktore. Ani za milion."

"Tolik bych vám stejně nenabídl," poznamenal Pratt suše, "ale s paní O´Connorovou promluvím. Považujte svou povinnost za splněnou. Rád jsem vás poznal."

Stiskla podávanou ruku a s učebnicí psychiatrie v podpaží opustila ordinaci.


-------

Paní Tusicková se podívala ke dveřím, v nichž se objevila její mladá spolubydlící.

"Hledal vás Ashcroft."

"Jó? Já byla vedle u konkurence a pak v místní knihovně vrátit cvokařský lexikon. Co mi chtěl náš starostlivý doktůrek?"

"Prý si s vámi promluví později, ale předběžně vám mám vyřídit poděkování od doktora Pratta. Prý jste mu moc pomohla."

"Není možná! Před půl hodinkou jsem s ním mluvila a o děkování nic neříkal. No, asi se přede mnou nechtěl ponížit. Takový nóbl pán."

"To je možné," připustila starší žena. "A co jste s ním měla za jednání?"

"To kvůli Ren," dívka klepla prstem do plakátu nad svojí postelí.

"Ach, zas ta vaše oblíbená herečka?"

"Jojo." Náhle ožila a odhodila na postel své malé kulaté brýle. "Už vím, co udělám!" Začala zběsile vyhazovat svršky z nočního stolku a cpát je do brašny. "Musím pryč, paní Tusicková. Řekněte prosím Ashcroftovi, že… že… že se vrátím, jak… jak… jak to jen půjde." Prolétla dveřmi, aniž by je za sebou zavřela.

"Počkejte, Xenio! Neměla byste mu to říct radši sama?!"

"Kdepak!" ozval se vzdálený hlas z chodby. "Na to už nemám čas!"

"Ýýýýý!" houkla si rozrušená paní Tusicková.


-------

Los Angeles International Airport. Za necelých třicet pět hodin zde Xenia vystupovala z letadla.

Sluníčko, teplo, milé přivítání, tak tedy dobrý den, L. A.! První část akce, odlet na západní pobřeží Spojených států, se zdařil. Teď přijde na řadu to nejdůležitější.



Po skončení celních formalit následovala jízda vozidlem taxislužby kamsi doprostřed Hollywoodu. Doptat se zde na adresu Lucy Lawlessové se však ukázalo jako neřešitelný problém. Bohužel ani na policejní stanici nebyla situace lepší. Úředníci byli nesmírně ochotní a usměvaví až do momentu, než Xenia požádala o Lucyinu adresu. Pak se z příjemného rozhovoru s nimi stal strohý, podezíravý, a tazatelka byla slušně, leč důrazně odbyta. Podobně dopadla i v úřadu starosty, kde byla rovněž považována za nebezpečného fanouška, který se pokouší narušit soukromí své oblíbené herečky. Po dlouhých minutách přesvědčování se Xenia ocitla opět na ulici; sama opuštěná a bezradná v L. A., v naoko přátelském městě, které ji jak se zdá nemá ani trochu rádo.

Co se na adresu Lucy zeptat taxikářů? Ne, to ne. Počkat!! Co kdyby třeba --?!! náhlé vnuknutí jí okamžitě vylepšilo náladu. "Telefon!" řekla si nahlas a několik chodců se překvapeně ohlédlo. Jen škoda, že nemá mobil! Odporu k tomuto technickému zázraku teď poprvé zalitovala. Co počít, bude muset použít telefonní budku. Vysypala z peněženky hromadu drobných mincí.



Číslo filmového studia Universal nebylo v seznamu složité najít. Hned, jakmile byl hovor spojen, promluvila ostrým, odpor nesnášejícím hlasem: "Sekretariát Universalu? U aparátu Jamamoto-Mayerová, vedoucí manažerka První londýnské produkční. Dejte mi k telefonu někoho kompetentního!"

"Ředitel není přítomen. Bohužel, ani nikdo z managementu, madam, ale můžete jednat se mnou."

"S vámi?" Xenia se cynicky zasmála. "Mám jednat se sekretářkou?? No poslyšte --!"

"Madam, jsem ředitelem zplnomocněna a mám jeho plnou důvěru."

"Důvěru?"

"Ano."

"Vůbec se mi tohle nelíbí, ale naléhavost situace a nedostatek času mě nutí udělat výjimku. - K věci: s vaším studiem spolupracuje produkční firma Renaissance Pictures. Potřebuju je urychleně zkontaktovat. Má jít o třístrannou spolupráci mezi nimi, Universalem a naší První londýnskou. Váš ctěný ředitel slíbil uspořádat schůzku na nejvyšší úrovni, ale zatím, jak se zdá, tak neučinil. Já do L. A. dorazím až večer, jenže potřebuju podepsat smluvní dokument alespoň s Ren Pictures ještě dnes."

"Madam… nevím jestli… pan Atkinson nic podobného neříkal a já telefonicky nesmím dávat čísla ani adresy našich obchodních partnerů."

Zvýšila hlas a přidala na důrazu. "Říkal neříkal, smíte nesmíte, slečno, jedná se o kontrakt s rozpočtem sto deseti milionů dolarů. Uvědomte si, že jestli celá věc jen kvůli vám nevyjde, nejenže dostanete od vašeho ředitele padáka, o to se osobně postarám, ale navíc vás zažalujeme a do smrti budete vydělávat jen na soudní poplatky."

Sekretářka znejistěla a najednou byla ochotna k čemukoli.

"Co? Ale ne," zahučela do aparátu Xenia, "nemusíte mi dávat soukromý mobil na vašeho šéfa, stavím se za ním zítra osobně, stačí mi kontakt na Ren Pictures, na pana Taperta. Jo, výborně, píšu si. Neobyčejně vám děkuji. Ozvu se zítra vašemu šéfovi, nebo rovnou přijedu. Je chief zítra přítomen? Je? Skvělé! Zatím buďte s bohem."

Položila sluchátko a zatleskala rukama. "Mám to!!" Na kousku papíru v její dlani bylo načmárané číslo Roba Taperta, manžela Lucy Lawlessové.


Xenia přešlapovala pár minut na místě, dýchala zhluboka a přemítala, zda už ji v Aucklandu nechal doktor Ashcroft policejně hledat. Velmi pravděpodobně ano.

Opět zacinkaly mince vhozené do telefonního automatu.

"Tapert," ozvalo se po pár sekundách ticha.

Xenie se rozbušilo srdce. "Ja... Jamamoto-Mayerová. - Konečně jsem vás dostihla, pane Taperte. Nabízím vám podíl na váš nový projekt."

"O jakém projektu to hovoříte?" zeptal se muž na druhém konci překvapeně.

"Název neznám. Jen se ke mně doneslo, že hledáte finanční partnery na historický film pod hlavičkou Ren Pictures. Mohu vám nabídnout padesát, nejvýše třiapadesát milionů liber."

"Liber?" zeptal se Rob Tapert dutě.

"Ano. - Nerada bych probírala detaily po telefonu, chápete."

"Jistě, a co tedy navrhujete?"

"Osobní jednání, pochopitelně."

"Souhlasím. Můžete přijet teď hned za mnou do kanceláře?"

"Ráda bych, ale jsem teprv na cestě, budu v L. A. v osm, devět, nebo dokonce až deset hodin, a to už asi v kanceláři nebudete. A já zas z Los Angeles hned odlétám, takže zítra nemohu. Ledaže…"

"Ledaže?"

"Ledaže bych se zastavila dnes večer u vás doma. To by bylo přijatelné řešení. Pokud by vám to přirozeně nevadilo."

Chvíli mlčel. "Ne, nevadilo. Přijeďte ke mně. Znáte adresu?"

"Bohužel ne."

"Nadiktuji vám ji."

"Okamžik. - Jill!!" zavolala na imaginární sekretářku, "pište si. - - Ano, pane Taperte, sekretářka má poznamenáno. Ještě jednou děkuji a večer mne můžete očekávat. Co, mé jméno? Jamamoto-Mayerová. Psáno s ypsilon. - První londýnská produkční. - - Jistě, jistě, určitě se dohodneme."



Zbytek dne až do očekávaného večera trávila Xenia netrpělivou chůzí městem. V osm hodin večer začala nejdůležitější část svého plánu.


-------

Zasmušilý Rob Tapert postával u okna ve svojí pracovně. Vedle něho na parapetu ležel velký vojenský triedr. Rob se cítil velmi zneklidněný podezřelým telefonátem neznámé ženy i očekáváním její návštěvy. Vůbec nepochyboval o tom, že se jedná o nějakou nekalou záležitost, a v tomto duchu informoval i policejní oddělení.

Co jen ta ženská, jak ona se to vlastně... Moto... Moto... jak to říkala... Motojama... taky ne, Jamoto... Jamamoto-Mayerová, pěkně blbé jméno, co jen může chtít?? Jakou organizaci asi zastupuje? Jistě jde o peníze. Možná vyděrači... Nebo že by tajná služba něco.... ale co by mohli chtít zrovna od nás?

Nervózně zabubnoval prsty o parapet okna. Pak uchopil triedr, přiložil ho k očím a zkusmo kolíbkou zaostřil na vjezd do zahrady; byl dobře osvětlený a cesta vedoucí k domu taky.

Běžnou návštěvu by Rob očekával v přízemí, v hale. Zde byl i monitor průmyslové televize, kterým bylo vidět za domovní dveře. Do zahrady a před dům však nikoliv; k tomu lépe poslouží starý triedr z druhé světové války.

Pohled na hodinky ukazoval 20:30 přesně. Kdepak je asi policie, ptal se Rob sám sebe. Možná se speciální jednotka ukrývá kdesi na zahradě, nebo dokonce v domě.

"Blbosti!" Symbolicky si odplivl a hlasitě zaskuhral: "Policie se na nás jednoduše vykašlala! Dokud člověka někdo nezabije, tak -!"

Rychle přešel ke stolu a otevřel horní zásuvku, aby zkontroloval připravený revolver. "Peacemaker, tsssa, tak velký krám!" Dávno si moh opatřit něco menšího! Nějakou výkonnou dvoupalcovku!

Vrátil se k oknu a skoro se lekl: před vjezdem do zahrady někdo stál. Třesoucí se rukou přiložil triedr k očím. "Krucinál, už je tady!" Dveře na pozemek byly odemčeny. Pochopitelně kvůli policii, aby měla bezproblémový vstup. Místo ní však do zahrady vcházela cizí návštěvnice.

Mladá dívka. Něco málo přes dvacet. A zdála se být docela obyčejná. Díky šeru jí nebylo dobře vidět do obličeje, ale o jednom se nedalo pochybovat: tohle žádná produkční šéfka není. Novinářka, mhm… snad… malý bulvární plátek… anebo trhlá Lucyina fanynka, předsedkyně nějakého Xena klubu.


Jakmile se ozvalo zazvonění, Rob si přitáhl uzel na kravatě a vydal se dolů do haly. V rychlosti uvažoval, že neznámé nabídne něco k pití a svého odchodu využije k opětovnému zavolání policie.


Přede dveřmi stála vysoká štíhlá tmavovláska v kulatých brýlích.

"Paní Jamamoto-Mayerová?" zeptal se s předstíraným zájmem Rob Tapert. "Pojďte prosím dál. Tudy, nahoru po schodech, do mé pracovny. Odložte si tašku. Sem, na věšák."

Když se odřená brašna ocitla z dosahu své majitelky, hostitel si poněkud oddychl. V takové brašně může být ledacos, kdoví, třeba i zbraň, výbušnina, svět je dnes plný bláznů.

"Přišla jste mi učinit jakousi obchodní nabídku. Mimochodem, dáte si čaj?"

"Ne, děkuji."

Odmítnutí do svého plánu nezahrnul. Jak se teď sakra dostane nenápadně z pracovny??

"Tedy… pane Taperte," řekla Xenia omluvně, "promiňte, ale… nejmenuji se Jamamoto-Mayerová, a ani nejsem filmová mecenáška, já totiž --"

Pokýval hlavou. "Jistě, jistě, tušil jsem to. Oč vám tedy jde?"

"Hledám vaši ženu."

"Hm, no ovšem, i tohle jsem čekal. Reportérka, nebo fan klub?"

"Ani jedno. Přijela jsem z Aucklandu, z vedlejší nemocnice, co leží Ren O´Connorová. Přináším vaší ženě důležité poselství."

"Poselství? A kde máte koně? Poslové obvykle jezdí na koni," pokusil se zmírnit napětí Rob Tapert.

"Já z Aucklandu přiletěla. Léčím se v nemocnici a občas s Ren mluvím."

"Léčíte se… mhm… to je tedy hezké. A kde přesně?"

"V nervovém sanatoriu. Chci říct… v psychiatrickém."

Blázen, napadlo Roba, už je to tady! Nasadil co nejmilejší úsměv a opatrně se zeptal: "A pročpak se léčíte?"

"Trpěla jsem pomáhací mánií."

"Tak. A od mé ženy chcete co? O jakém poselství jste to prve hovořila?"

"Mohu to říct jenom jí," odvětila dívka celkem nešťastně. "Je to velmi soukromá informace."

Přikývl. "Dobře, dobře, počkejte chvilku, dojdu pro ni." Odešel z pracovny a než svou ženu poslal dovnitř, informoval policii o příchodu podezřelé osoby, psychiatrické pacientky z Aucklandu, která se prohlašuje za britskou producentku s japonským jménem. Po ujištění, že hlídka je již v blízkosti domu, se Rob konečně uklidnil.



Jakmile Lucy Lawlessová vstoupila do pracovny svého muže, z křesla vyskočila tmavovlasá dívka a běžela jí v ústrety. "Dobrý den! Vám to ale sluší!"

"Díky," odvětila Lucy chladně. "Co pro mě máte za zprávu?"

"Jmenuju se Xenia, totiž Susan Watkinsová a mám naléhavou zprávu od Ren O´Connorové!"

"Neříkejte? A jakou?"

"Totiž, abyste rozuměla: lečím se v sanatoriu pro chudé…" začala zmateně, "ten vzkaz od Ren je… životně důležitý… musíte za ní přijet! Protože ona --!" Nestačila dokončit větu, do místnosti vstoupil Rob Tapert, následovaný dvojicí uniformovaných policistů.

"Susan Watkinsová?" zeptal se jeden z policistů komisně.

Zvedla ruku jako ve škole. "Tady, tady! Chci říct… to jsem já."

"Můžete nám ukázat cestovní pas?"

"Můžu, jistě, a proč?"

"Uprchla jste z psychiatrické léčebny v Aucklandu, že?!" zeptal se druhý úředník.

"To není pravda! Neuprchla! Jen jsem v nutné záležitosti odcestovala!"

"Přirozeně. - Šla byste laskavě s námi, slečno?"

"To ale nejde! Mám zde s paní Lucy důležité jednání!"

"Šla byste laskavě s námi?!" zopakoval policista výhružně. "Víte vy vůbec, že po vás pátrá policie ve většině civilizovaných zemí?" Uchopil dívku pod paží a táhl ji ke dveřím.

Příliš se nebránila. Pouze upírala prosebný pohled k paní domu. "Lucy! Prosím vás! Ren potřebuje --!" Byla potupně vyvlečena z Tapertovy pracovny a posléze i z domu. Následoval odvoz na policejní oddělení a zdlouhavá procedura výslechů a sepisování protokolů. Totéž se později opakovalo na britském zastupitelství, kde se ještě jednou pokusila tvrdit, že nic neprovedla. Argumentovala zejména skutečností, že nemohla utéci z psychiatrické léčebny, v níž se léčí dobrovolně. Úředníci krčili nad tímto tvrzením rameny a hovořili o mezinárodním pátrání a vysoké finanční částce, na toto vynaložené. Nedobrovolné martýrium pokračovalo dlouhým výčtem přestupků a snad i trestných činů, podvodu nevyjímaje, a když Xenia vyslechla, co všechno by se jí za kladení odporu místním úřadům mohlo stát, kapitulovala a souhlasila s neprodlenou deportací na Nový Zéland i s tím, že až do odletu neopustí britskou ambasádu.





3.




Tak zpátky na klinice?" přivítala Xeniu její starší spolubydlící.

"Jojo, paní Tusicková, dobrý den, už mě tu zas máte, jak jde život?"

"Ani se neptejte, vyslýchala mě kvůli vám policie a já z vašeho útěku málem zase začala houkat."

"A jéje! To mě ale mrzí... stejně bylo všecko na draka... úkol jsem nesplnila."

"Úkol?"

"Hmjo... úkol donést do L. A. zprávu."

"Už rozumím," kývla starší žena. "Abych nezapomněla, byla tu po vás sháňka. Vaše Ren. Několikrát jsem s ní venku na pláži mluvila."

"Fakt?! Musím za ní zaskočit. Jak se jí vede?"

"Snad už líp, ale váš útěk ji dost vzal. Vy jste jí neřekla, že se chystáte pryč?"

"Neřekla."


-------

Napjatě očekávaný rozhovor s ošetřujícím lékařem nebyl pro Xeniu vůbec příjemný. Verdikt zněl nekompromisně: ukončení léčby a okamžitý odchod z kliniky. Až po opakované omluvě a po podrobném vysvětlení důvodů útěku ze strany provinilé se Ashcroft uvolil své rozhodnutí podmínečně zrušit.


Přes další peripetie spočívající ve vyplňování formulářů v Ashcroftově ordinaci se Xenia k plotu na pláži dostala až navečer. K jejímu překvapení se sem během necelých pěti minut přišourala i samotná Ren O´Connorová. Ve tváři byla o poznání přepadlejší než dřív.

"Viděla jsem tě z okna. Vlastně tě vyhlížím už od rána. Chytli tě, co? Dalo se čekat. A já jsem i radši, aspoň si zas budu mít s kým povídat. Tedy, jestli tě odsud nevyhodí."

Usmála se. "Odpoledne jsem přemluvila doktora, zatím mě tu nechá."

Ren se chytila kovového pletiva plotu. "Bylas prý v Americe."

"V L. A."

Jako by cosi vytušila. "Fakt?! Opravdu´s byla až v Kalifornii??"

"Jojo."

Z unavených očí Ren vyzařoval upřímně tázavý pohled. "Cos dělala zrovna v L. A.?"

"Správná otázka. Policie mě zatkla v domě Tapertových. Mluvila jsem s Lucy."

"Co říkáš??!!"

Xenia se dotkla prstů zachycených v plotě. "Ba jo, Renečko, mluvila."

"Nelžeš, viď, že ne?!"

"Ovšemže ne. Proč bych ti lhala."

"Tys jí o mně všechno řekla! Jelas tam jen kvůli mně?!"

"Jen kvůli tobě, ale nestačila jsem Lucce říct všechno, bohužel… jen doufám, že pochopila, jak moc ji potřebuješ."

Ren stiskla Xeniiny prsty. "Kvůli mně´s teda utekla… a utratila tolik peněz za letenky… zaplatím ti je!"

"Nechci!"

"Já ale ano! Trvám na tom!"

"Dobře, až… až… až někdy, až pozdějc, až se to mezi vámi… mezi tebou a Lucy vyjasní. Jenže nejdřív musím vymyslet, co dál."

"Jenom tě prosím, abys už nikam neutíkala, ať nemám další starosti."

Vytrčila dva prsty, jakoby přísahala. "Slibuju, že neuteču, ale něco podniknout musíme, cokoliv, abys byla konečně šťastná."

"Jsi hodná, že mi chceš pomoct... a… ty už nějaký nápad máš?"

"Zatím ne."

Ren se zatvářila ještě o něco nešťastněji. "Víš, co si opravdu myslím? Že je to všechno úplně marné. Lucy nemá potřebu vidět mě. Prostě nemá. Jinak by se už dávno ozvala. Hned, jak tě u ní policie chytla. A ona se neozvala." Ze zelených očí opět vytryskly slzy. "Promiň, půjdu si lehnout."

-------

Během následujících dvou dní se Xenia se svojí přítelkyní nesetkala. Jednoduše proto, že Ren O´Connorová, snad s výjimkou návštěvy syna Milese, kterého do sanatoria vodila její matka, vůbec nevycházela.



Až třetí den ráno se přihodilo cosi zajímavého.

"Vzbuďte se, Xenio! Máte tu kurýra se zbožím!"

"Co se děje, paní Tusicková? Zrovna se mi zdálo --" Ospale se protáhla a protřela si oči. "Áááááá... kurýra říkáte? Jakého kurýra?? A kde?!"

"Za dveřmi. Počkejte, zavolám ho."


"Já si nikde nic neobjednala! A nemám už vůbec peníze! Letěla jsem do Ameriky, tam mě sebrali a všecko, co mi zbylo, prasklo na pokuty a deportaci!" uvítala mladíka ve firemním stejnokroji Xenia.

"Zásilka pro vás byla zaplacena odesilatelem, slečno."

"To jsem teda blázen! Kdo je ten odesílatel?"

"Moment, jméno na faxu je nečitelné, ale zásilka přišla z, z, z... Hollywoodu, jú es ej."

"Tak z Hollywoodu! A co je v zásilce?"

"Podle všeho mobilní telefon."


Xenia rozbalovala nevelkou plochou krabičku a kroutila při tom hlavou. "Koukněte, paní Tusicková, úplně novej mobil!" Podala druhé ženě malý rozkládací aparát.

"Hezká věc, já mám podobný, ale poslyšte, vy jste před pár dny v Hollywoodu byla, nemohl by s tím tenhle dárek nějak souviset?"

"Jojo, pravda! To by teda moh! Teď rychle prostudovat návod a telefon nabít! - - - Jenže se nejdřív musím probudit..."


-------

Čekání dokáže být někdy nekonečné. Zrovna tak připadaly Xenie následující hodiny a dni. Očekávaná melodie se ozvala až čtvrtý den ráno, když už to sama ani nečekala.

Skočila po telefonu a ve snaze se co nejrychleji ozvat, upadla a aparát málem upustila. Hovor nakonec přijala vsedě na podlaze. "Už jsem tu!! Slyším!!"

"Lucy. - Chtěla jste mi něco důležitého říct. Takže?"

"Věděla jsem, že je ten telefon od vás, a… takovou věc snad ani nemůžu přijmout."

"To jste už udělala."

"Máte pravdu."

"Tak co se děje s Ren?"

"No… to ale po telefonu nejde."

"V pořádku. Přijďte před kliniku, sedím tu v autě."

"Co??!! Vy jste tady??!!"

"Jsem."

"Já…! Totiž…! Chci říct…! Hned jsem u vás!!" Otočila se ke své spolubydlící. "Je tu! Je tu! Ona přijela!" Zamávala rukama. "Ona je tady!!"

"Kdo, probůh??"

"Lu-Lucy přece!!"

"Aha..." paní Tusicková se podívala na plakát ze seriálu XWP. "To je ale zmatků s těmihle dvěma herečkami... ýýýý!" houkla náhle jako sova. "Pardon!" přidala rychle, přestože už v pokoji nikdo nebyl.


Populární představitelka princezny bojovnice čekala před klinikou ve stříbrném roveru.

"Děkuju za telefon..." řekla jí Xenia velmi rozpačitě.

"Není zač. A pojďte dovnitř. Sedněte si. - Tak tedy?! Co je tak naléhavého s Ren?"

"Musíte ji navštívit. Ona… vás moc postrádá."

"Vážně?"

"Ano, a jen proto je nemocná. Protože není s vámi. Ona… ona… Ren vás moc miluje! Moc a moc!" Na chvilku zmlkla a pak promluvila o poznání klidněji. "Je z toho celá zoufalá."

"Nesmysl!"

"Vůbec ne, Lucy! Miluje vás! Čím dál víc!"

"Pffmm! A tohle vám řekla, nebo jste si to sama vydedukovala?"

"Řekla! Nemá chuť bez vás žít! Proto ty její deprese!"

Žena za volantem stále pochybovala. "Ren je přece vdaná a má rodinu."

"To s tím vůbec nesouvisí."

"Dobře, a co ode mě očekává?"

"Právěže nic. Vůbec nic. Ona se předem vzdala."

"Hm. Celé se mi to nezdá. Proč mi nic neřekla?"

"Ze strachu. Bála se, že vás ztratí nadobro, že se od ní odvrátíte, když --"

"Hlouposti, to bych nikdy neudělala, natolik mě přece zná."

"Asi si nebyla jistá."

Lucy chvíli mlčky přemýšlela. "Jste ochotna ji připravit na mojí návštěvu?"

"Samozřejmě! Velice ráda! A nejlíp, když přídete po obědě, tak v jednu. Venku na lavičce byste byly moc vidět, lepší bude... v parku za klinikou je takový labyrint z keřů, kde v oddělených kójích můžou pacienti odpočívat a nerušit jeden druhého. Tam budete mít s Ren klid."

"Dobře."

"Ren vás bude čekat." Xenia přidržela dveře vozu. "A děkuju moc, že jste přijela."

"Děkovat nemusíte. Naopak, já děkuju vám a nezlobte se za tu policii u nás v domě, netušili jsme s manželem, oč vlastně jde."

"To nic."

"Mimochodem… proč se v celé věci tolik angažujete?"

"Ach... mmm... nóó... z lásky k Ren."

"Z lásky?"

"Jo. Miluju ji. Hodně. Jenže ona miluje vás. A já chci, aby byla šťastná. A to ona bude jen s vámi. Vím, zní to jak z červené knihovny, ale je to pravda."

"Budu tu přesně v jednu," zakončila rozhovor Lucy a její hlas zazněl poněkud stísněně.


-------

Ren O´Connorová nebyla ve svém pokoji sama. "Tohle je moje máma, Xenio," řekla na vysvětlenou.

"Dobrý den! Tak vy jste maminka Ren…" zahlaholila dívka vesele.

"Wilsonová, těší mě. Hodně jsem o vás slyšela, Xenio, jste hodná, že mé dceři pomáháte."

"To já moc ráda." S úsměvem si přisedla na postel, vzala seriálovou Gabrielu za ruce a jemně s nimi tleskala o sebe. "Renečko, dnes ti přijde vzácná návštěva."

Sandra Wilsonová hleděla na tleskací scénu s neskrývaným překvapením. A protože dost dobře nevěděla, oč zde jde, rozhodla se raději odejít. Řekla: "Ren, ve čtyři ti přivedu Milese, ano? Teď už radši půjdu."

"Myslím, mámo, že bys dneska neměla malého vodit. Nějak mi není dobře."

"Jenom si nepovoluj, řekli jsme každý den, tak každý den."

"Dobře, mami."



Ren si po odchodu své matky hlasitě povzdechla. "Jaká návštěva? Co za návštěvu má přijít?"

"Tvá nejlepší kamarádka."

"Myslíš sebe? Ráda tě odpoledne uvidím."

"Ne sebe. Tvá nejlepší kamarádka zvenčí."

"Zvenčí?" zavrtěla hlavou. "Ty přece nemůžeš znát mou bývalou spolužačku Deboru, nebo snad ano?"

"Neznám Deboru. Přijde někdo jiný. Hádej: je vysoká, tmavovlasá, modrooká a statnější než já. Ještě nevíš?"

"Statnější než ty!" Ren vykulila oči. "Děláš si legraci?!"

"Vůbec ne. Před chvilkou jsem s Lucy mluvila. Je tady v Aucklandu. Přijde za tebou přesně v jednu."

"Není to žert, viď? Byl by totiž hloupý a krutý."

"Žádný žert," zdůraznila Xenia a znovu stiskla druhé ženě ruce. "Lucka přijde, uvidíš!"

Ren vstala a přešla k oknu. Byla zjevně rozrušená. Tentokrát příjemně. "Není možné! Taks ji sem přece jen dostala! Jsi neuvěřitelná, Xenio." Vrátila se zpátky k posteli. "Pojď ke mně."

Dívka v kulatých brýlích se zatvářila velmi rozpačitě. "K tobě?! Ojoj, to radši ne!"

"Jenom pojď." Ren jí položila ruce na ramena. "Ani nevíš, jak jsem ti vděčná. Zasloužíš odměnu." Sklonila se k sedící dívce, přitáhla si ji k sobě a dlouze políbila její rty. "Teď se musím připravit na odpoledne," řekla pak tiše.



Xenia padla po návratu na svůj pokoj zády na postel. "Paní Tusicková! Kdybyste věděla... ona mě políbila! Ale jak! Bože můj... to je sen!"


-------

Pečlivě ustrojená a nalíčená Ren O´Connorová seděla na lavičce v krajní kóji zahradního labyrintu. Když sem Xenia přivedla Lucy Lawlessovou, celá se radostí rozzářila. "Lucko?!" vydechla a na pobledlých tvářích jí vyvstal ruměnec.

Lucy si rozepla bílé sáčko, povytáhla úzké džínsy a usedla na druhý konec lavičky. "Ahoj, Ren. Jak se máš?"

"Už líp."

"To je dobře."

Následnou chvíli napjatého ticha ukončila Xenia: "Mám... ještě nějakou práci a... nechám vás o samotě, tak tedy… jistě si máte co říct… no… stavím se tu až... pak... za hodinku." Mávla neurčitým způsobem rukou a odešla.

Vzápětí se na nedaleké cestě střetla s podezřívavě se tvářící sestrou Agátou, která přinášela malý podnos se dvěma šálky kávy.

"Ukažte, sestro, dám jim to sama."

Agáta se ušklíbla. "A proč? Já to klidně udělám."

"Ne, to musím já."

"No jak chcete. A kdo to vlastně za Re… za paní O´Connorovou přijel?"

"Přece Lucy! - Ta herečka! - Xena."

"Jo tak. A vy? Snažíte se? Čekáte, že vás vemou k filmu?"

" k filmu?! Tsss, tyhle ambice já nemám!" opáčila Xenia uštěpačně. "A ani Ren nepředvádím každý den spodní prádlo! Jako někdo."

Agáta zbledla. "Co tím chcete říct?"

"Vy nevíte?! Jednou bílé, jednou s modrými puntíčky, a naposledy dokonce bez!"

"Hm… jste dobře informovaná."

"Jo! Jsem! A ráno jsme se s Ren líbaly, abyste věděla!" Vytrhla překvapené ošetřovatelce tác se šálky a otočila se k ní zády.



Lucy usrkla horkou kávu a poněkud nuceně poznamenala: "Šikovná holka ta Xenia, což?"

"Jo, fakt, to ona je," dostalo se jí podobné odpovědi.

"Prý jsem ti... ehm... chyběla." Lucy zamíchala kávu a položila lžičku na talířek vedle šálku. Nejistota v jejím hlasu byla zjevná.

Ren neodpověděla. Pak zcela nečekaně vyskočila a padla tmavovlasé kolegyni celou váhou kolem krku. Bohužel při tom zapomněla na její kávu. Ta Lucy polila hruď i klín a ona se bolestí instinktivně vzepjala. Touto silou spolu s váhou Ren O´Connorové došlo k překocení lavičky a obě ženy se ocitly na zemi.

"Ježíš, odpusť!" Ren se vyhrabala na všechny čtyři a pokoušela se holýma rukama čistit skvrny na Lucyině donedávna sněhobílém saku.

"Nech to být, vyčistím si to sama. Zatím se měj."

Hluk na místo přivábil i nedaleko stojící sestru Agátu. "Stalo se něco?"

"Nic!" Malá blondýnka stála nehybně, kousala se do rtů a z očí jí tekly slzy. "Lucko!! Prosím!! Zůstaň ještě!!"

"Ozvu se ti," odvětila Lucy, aniž by se otočila.

Agáta sebrala ze země šálky a volnou rukou podepřela plačící ženu. "Paní O´Connorová, pojďte, pomůžu vám do pokoje. Hezky si lehnete a bude vám dobře. Teď už nemusíte plakat."


-------

Když se Xenia vrátila do zahradního bludiště, nikdo tu k jejímu překvapení neseděl. Jen lavička stála poněkud nakřivo a na cestě bylo lze spatřit zbytek kávového lógru.

Divné.

V nejasném tušení čehosi zlého zamířila přímo do léčebny a pak do pokoje její oblíbené herečky. Ani zde nebralo překvapení konce. Na posteli seděla sestra Agáta, držela Ren za ruku a otírala její obličej i čelo parfémovanými papírovými kapesníčky. "Neměla byste nás teď rušit," řekla nevraživě.

"Vás?! - Co se venku stalo?"

Agáta pohlížela soucitně na ležící ženu. "Paní O´Connorová utrpěla šok. A ta druhá, ta herečka, odešla. Spadly obě na zem a polily se kávou. Tamta paní se asi urazila."

Xenia si zakryla oči rukou. "Bože můj!"

"Měla byste odejít," řekla Agáta naléhavě.

"Ani náhodou! To by se vám hodilo!"

"Mně?! Proč mně?"

"Jenom se nedělejte!"

"Jste drzá, slečno, budu si na vás stěžovat u doktora Pratta!"

"To klidně můžete!" vykřikla Xenia. "A já mu zas povím, že když jste ve službě, vystrkujete na Ren holý zadek!"

"Vy jste ale potvora!" Agáta pohladila pacientku po vlasech. "Odpočívejte, paní O´Connorová. Já přijdu, až tahle holka vypadne."


"Musíme za Luckou," řekla hned na to Xenia. "Třeba se to ještě spraví."

"Kdepak," vzdychla těžce Ren. "Nespraví. Všechno jsem pokazila, tolik práce ti dalo, aby Lucka přišla… to je konec… se vším je konec… ona odletí, a už ji nikdy neuvidím."

"Ren! To nesmí být konec! Pojď! Půjdem za ní na letiště!"


Sehnání taxi a cesta zabraly oběma ženám dalších čtyřicet minut. Oč větší bylo jejich zklamání, když se u informační přepážky dozvěděly, že letadlo ve směru Los Angeles odstartovalo již před necelou půlhodinou.

Xenia vzala přítelkyni za ruku a jako poslušné dítě ji odvedla zpět ke stanovišti taxíků. "To nic," říkala. "Nevzdáme se, něco vymyslíme." Sama však pochybovala, zda po dnešním dni může ještě cokoliv nepříznivý vývoj situace zvrátit.


-------

"Co vaše Gabriela? Dnes za ní nepůjdete?" ptala se ráno zvědavě paní Tusicková.

Xenia zavrtěla hlavou. "Dnes ne. Potřebuje si ode mě odpočinou. Včera byl příšerný den. Měla jsem takovou radost a dopadlo to… ech, však víte."

Starší ze dvou žen přikývla, a když se ozvalo zaklepání na dveře, zvedla se a šla otevřít. Pak se s úsměvem otočila zpátky do pokoje. "Někoho tu máte."

"Co - já?!"

"Ano, tahle návštěva přišla zcela jistě za vámi."


Xenia nevěřila svým očím. "Vy, Lucy??!! Vždyť jste přece odletěla!!"

"A kdo vám to řekl?! A vůbec, proč nezvedáte mobil, volám vám už od včerejška?!"

"Ujuj, promiňte, asi vybitá baterka."

"Příště vám zas něco pošlu! - Jste schopná mě uvést k Ren? Nechci tam po včerejšku vpadnout bez ohlášení."

"Jsem! - Jsem! - Už jdu!!" Natáhla na sebe svetr a nasadila si na oči kulaté lennonky. "Paní Tusicková, klušu vedle k Prattům, kdyby byla vizita, řekněte doktorovi, že... že --"

"Buďte bez obav," přerušila ji starší žena shovívavě. "Já už mu něco povím."


-------

"Jestli je to zase moje máma," vzhlédla Ren apaticky, "tak ji pošli domů."

"Není to maminka. Tahle holka je vysoká a statnější než já."

Světlovlasá žena jako zázrakem ožila. "Cos říkala?!" Chvíli lapala po dechu a pak s nedůvěřivým pohledem křikla ke dveřím: "Lucko??!!"

Dveře se pomalu otevřely. "Ahoj."

"Kde se tu bereš??!!"

Na Lucyiných rtech se objevil lehký úsměv. "Omlouvám se za včerejší útěk, jen jsem chvátala přeprat si džíny a sako. Kvůli tomu kafi."

Ren si rozpačitě mnula ruce před tělem, jakoby se chystala zpívat operní árii.

Princezna bojovnice udělala dva nesmělé kroky kupředu. "Přišla jsem pro tebe. Tedy, jestli máš chuť na malou projížďku..."

"Dokonce velkou chuť!" vyhrkla. "Zrovna jsem… když chvilku počkáš, hned se obléknu! Xenio, bav zatím Lucku, jo?! A posaď ji do křesla!"



"Škoda, že nemůžu s vámi," posteskla si Xenia za pár minut.

"No, snad bys i mohla."

"Ba ne, Renečko," oponovala smutně. "Teď už ne."

"Hlavu vzhůru," ozvala se Lucy. "Zavoláme si, a brzo. Nedávala jsem ti mobil kvůli jednomu hovoru. A nabídka na výstavu tvých obrazů v L. A. platí. Samosebou až nějaké namaluješ."

"Děkuju, Lucy." Xenia se a na odchodu zastavila: "Ren měla pravdu, vážně jste statnější než já…"


-------

"Jeď někam hodně daleko z tohohle ohavného místa, Lucko," poprosila ve voze Ren a její slova doprovázel nejistý úsměv.


Vůz zamířil ven z města a po dvaceti minutách stanul nedaleko panensky vyhlížejícího skalnatého pobřeží. Zde obě ženy vystoupily.

Lucy se zhluboka nadechla a přimhouřila oči před prudkým slunečním světlem. "V L. A. je taky hezky, ale kdybych si mohla vybrat, kde trvale žít, tak určitě tady. Jako naschvál mám teď v L. A. už půldruhého roku trvalé angažmá." Ukázala na své džínsy a trochu v rozpacích řekla: "Ještě jsem je stačila seprat, nic na nich není vidět. Jiné kalhoty tu nemám, musela bych do obchodu, anebo k našim... jsem v Aucklandu jen na skok, nechci nechávat malého Mira dlouho samotného, Rob mi pořád volá a uhání mě..."

Obě bývalé kolegyně se zastavily asi sto metrů od vozu.

"Je tu krásně čistý vzduch."

"To ano. - - - - Lucko?" Ren se zatvářila vážně. "Chtěla jsem ti říct, že --"

Druhá žena zvedla ruku a jemně položila ukazovák na její rty. "Ren, nemusíš nic říkat. Všechno jsem si přečetla z tvých očí."

Po dalším setkání blankytné modři s průzračnou zelení bylo oběma ženám jasné, co se nyní musí stát. A nepředcházela tomu žádná vzletná slova, pouze hluboký, vstřícný pohled.

Lucy pak, aniž by čas plynul, držela obličej malé blondýnky v dlaních a znovu a znovu se skláněla, aby nastavovala rty něžným, vlhkým dotekům jejích úst.

Ruku v ruce se pak obě ženy vydaly podél mořského pobřeží k nedalekým útesům, kde usedly na kamenitou pláž, opřely se zády jedna o druhou a společně vystavovaly tváře slunečním paprskům.


-------

Nervózní Rob Tapert se opíral kolenem o okenní parapet a k očím co chvíli přikládal vojenský triedr. Zas tu stál, sám ve své pracovně u okna, zrovna jako posledně, když se objevila ta nešťastná… Jamamoto-Mayerová, zatracená holka Xenia, která může za všechny problémy posledních dní.

"Problémy!" zasyčel Rob. "Jenom problémy!"

Znovu pohlédl ven. Na silnici přímo naproti domu se jakýsi řidič pokoušel vyparkovat z absolutně beznadějné pozice, sevřen z jedné strany popelnicí a z druhé přepychovým vysokoobjemovým motocyklem.

"To se ti, chlapče, nepodaří," uvažoval Rob nahlas. "Jo kdybys nebyl líný, vylez a odtáh tu popelnici --" Vzápětí si uvědomil, že cení zuby, neklamná to známka rozrušení.

Zavřel ústa, aby si hned na to povšiml, že bubnuje prsty o okenní tabuli.

Nechal toho. "No tak budou další problémy, a co?! Nějak se to srovná. Vždycky se to nějak srovnalo." Z přízemí domu se ozval nepříjemný hluk. Jeho starší syn si hraje se střílející hračkou, s malou imitací tanku. "Proč jen vyrábějí zbraně i pro děti? A proč jim je my, rodiče, kupujeme?"

Položil triedr vedle sebe. Neměl Lucy do Aucklandu pouštět, to byla velká chyba. Ale co měl vlastně udělat? Jela by tam tak jako tak!

Opět sáhl po triedru. "Ještě´s nevyjel, chlapče? Není divu..." Neznámý řidič v zorném poli pokračoval v centimetrových akrobaciích.

Zničehonic byl výhled na tuto scénu zakryt vozidlem taxislužby, které náhle vpadlo do záběru. Z taxi vystoupili tři lidé a vůz opět odjel. Rob hleděl v překvapení na trojici před vchodem do zahrady. První zprava stála jeho žena - vysoká, autoritu vzbuzující. Za ruku držela o hlavu menší blondýnku, vedle které hopsal malinký chlapeček.

"A kruci! Ren s kloučkem! Tak přece!" Rob zaslechl sám sebe jak nervozitou syčí.

Přestal. "Problémy! Pořád jen problémy!" Sevřel svůj dolní ret mezi zuby. Co počít, tak tu Ren nějaký čas pobyde. Co ale znamená nějaký čas, do háje? Měsíc? Dva? A Steve, manžel Ren? Co sakra bude se Stevem?!"

Vzápětí se přízemím domu rozlehly ženské hlasy. Rob se zhluboka nadechl, přitáhl si uzel na kravatě a vykročil ze své pracovny.


-------

"Paní Tusicková! Paní Tusicková!" volala udýchaná Xenia na svoji spolubydlící. "Právě jsem dostala SMSku z L. A.! Ren s Milesem a Luckou dorazily domů!"

"No vidíte, tak se vám nakonec povedlo dát ty dvě dohromady," odvětila starší žena. "Udělala jste moc záslužnou věc."

"Doufám, jo a příští měsíc jsem k Lucy pozvaná! To bude něco! Pan Tapert se radostí zblázní, až zas uvidí mecenášku Jamamoto-Mayerovou!"

"Popravdě, ani se mu moc nedivím. - A nezapomeňte ode mě Ren pozdravovat."

"Jistě, vyřídím, spolehněte se."

"Zvláštní," posteskla si paní Tusicková, "docela mi budete chybět, Xenio. Bylo tu s vámi opravdu veselo."

"Až moc, viďte?! No... teďka už budete mít klid. A snad vás taky brzo pustí i domů, když už nehoukáte jako sova."

"Nehoukám, tedy skoro ne, ale i tak se za katedru nevrátím. Půjdu do důchodu."

"Mhm. - A dáte mi telefon? Mohla bych vás ze zaslouženého odpočinku občas vyrušit."

"To budu ráda."

Xenia si hodila brašnu na rameno a zdvihla ze země kufr. "Tak tedy... mějte se, paní Tusicková!"

"I vy. A hodně štěstí!"


Za odcházející dívkou se zavřely dveře a ona sama už nemohla zaslechnou docela tiché soví houknutí zevnitř nemocničního pokoje.



Konec



© Copyright 2002 by GL&VR







| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |