Druhý turnus


napsali GL&VR







1.




Jízdou i červencovým vedrem zmožení rekreanti vystupovali jeden po druhém ze zájezdového autobusu, zaparkovaného v nebezpečné blízkosti rekreační chaty Svatý vrch, a protahovali své zdřevěnělé údy. Štěbetající děti se shlukovaly do větších skupinek a nakukovaly přes zábradlí k blízkému potoku a lesu, zatímco dospělí za asistence šoféra Vocetky dolovali ze spodních prostor autobusu svoje zavazadla.

Neúprosné slunce svítilo už od samého rána, podobně jako předešlé dni, a vše nasvědčovalo tomu, že noví rekreanti stráví zde, v malebném prostředí karlovarských lesů, opravdu pěknou dovolenou.

Parkovištěm zazněl spokojený hlas vedoucího rekreace Čerňáka: “Teď, když přijel další turnus, se to tady konečně zaplní.” Padesátník s nevýraznou pleší, provozní, údržbář, šéfkuchař a barman v jedné osobě, vystoupil na nízké betonové schůdky vedoucí ke vchodu pro personál a opět promluvil: “Čísla pokojů nad pětadvacet, pojďte prosím za mnou, zavedu vás k depandanci!”

Bíle omítnutý dvoupatrový přístavek zdejšího rekreačního zařízení stál na obdélníkové planině ve vzdálenosti pouhých několika desítek metrů od hlavní budovy a byl ze tří stran obklopen hustým maliním. Hned naproti se skvěl strmý lesní svah s několika stanovými podsadami a nepříliš vzhledným betonovým bazénem u svého úpatí.

Skupina rekreantů ověšených kufry a taškami se vydala husím pochodem za vedoucím Čerňákem. Když tito noví hosté minuli kuželník, zamířili otevřeným prostranstvím kolmo k budově přístavku. Zhruba desítka lidí povalujících se a posedávajících na malé písečné pláži u bazénu je zvědavě pozorovala.

Malá blondýnka udatně zápolící s naditým batohem vybočila z řady a zastavila se.

“Je tu vážně hezky, Petře, co říkáš?”

“Jo, možná líp než v celým Chorvatsku,” odvětil Petr Zach a opřel se do řídítek naleštěného motocyklu.

“Neměls radši nechat mašinu na parkovišti?”

“Vrátím ji tam, až si z ní vyndám věci.”

“Dobře.” Dívka shodila ze zad objemné zavazadlo. “Petře, počkej moment, prosím tě!” Popoběhla směrem k bazénu a zastavila se u lehátka, na němž se opalovala žena středních let. “Paní Michalová, haló! Jste to vy?”

“Prosím?”

“Paní Michalová?!”

“Ano.” Odložila brýle a pátravě vzhlédla. “My se známe?”

Zlatovlasá blondýnka se mile usmála. “Vy se na mě nepamatujete? Jsem přece Renáta, Renáta Kodedová!”

Sedící žena přimhouřila oči. “Kodedová... Kodedová... Počkejte! Nejste snad dcerka Vilmy Kodedové?”

“No! Jsem to já! Hned jsem vás, paní Michalová, poznala!”

“Renáto!” ozval se mladík podpírající motorku. “Co je s tebou?”

“Běž napřed, Petře! Za chvíli přijdu!”

“Tak jo.”

Žena s brýlemi vstala a podala malé dívce pravici. “Ráda vás zas vidím, Renátko. Kdy jsme se naposledy setkaly? To už bude dobrých deset let, co? Já si vás pamatuju jako malou holčičku.”

“Jo, od té doby jsem bohužel moc nevyrostla. No... aspoň si léčím komplexy z výšky posilováním.”

“Koukám, koukám, stala se z vás pěkná amazonka,” řekla žena s pohledem upřeným na útlá a přesto vypracovaná ramena mladé ženy. “Co vlastně děláte? Studujete?”

“Ano, třetím rokem vysokou školu – dejvickou chemii.”

“Aha... a maminka, jak té se daří?”

“Mámě? Celkem dobře.”

“Pořád v kanclu?”

“Nene, toho nechala, už když odešla od vás ze Znaku. Nějaký čas pak sama šila – ona je vyučená švadlena – a teď obstarává zakázky pro jednu krejčovskou firmu. Finančně nic moc. A co vy? Ještě účetní?”

“Pořád. Teď dokonce vedoucí účtárny.”

“Á! To asi pěkně proháníte své podřízené.”

Pochybovačně pokývala hlavou. “Jo! Leda tak sama sebe. Jsme na oddělení jenom dva; já a můj zástupce.”

“Tak, Renáto!” ozvalo se z okna depandance.

“Volá vás váš mládenec.”

“Jo, jo, už jdu!” zamávala rukama. “Ještě se uvidíme, paní Michalová, zatím nashle.”


–––––––


Parta lidí na písčitém hřišti za plaveckým bazénem se vehementně dohadovala s vedoucím Čerňákem co dál; uspořádání tradičního utkání plážového volejbalu nový turnus versus starý turnus se zdálo být v ohrožení, neboť druhým jmenovaným chyběl čtvrtý hráč.

“Proč jel ten člověk do města?” ptal se netrpělivě Čerňák, působící zde coby sudí. “To jste mu neřekli, že je v sestavě?”

“Slíbil nám, že nastoupí, ale pak prej musel na poštu kvůli nějaký urgentní zásilce,” krčil rameny Petr Zach.

“No dobře, ale čekat na něj nemůžeme. Anebo zápas odložíme na zejtra?” Čerňák se chystal slézt z rozhodcovské sedačky.

“Tak oběhněme pokoje a poptejme se, jestli by někdo nehrál místo toho poštovního absentéra, pak uvidíme,” navrhl kulturista Áda Stašek.

“Fajn. Vezmu si na starost depandanci,” prohlásila jedna ze dvou přítomných dívek Zdena Voštová a ihned odklusala příslušným směrem.

“Zajdu do hlavní budovy.” Renáta Kodedová se po pár krocích zastavila u schůdků do bazénu. “Vy asi nehrajete volejbal, paní Michalová, že?”

“To se vám povedlo! Já jsem momentálně ráda, že sedím.”

“Hmm... nám totiž vypad jeden hráč z vašeho turnusu. No... vy jste tu už týden... neznáte náhodou někoho, kdo by uměl aspoň trošku pinkat?”

Opět sundala brýle z očí. “A víte, že znám, Renátko?! Moje spolubydlící. Manžel měl totiž úraz a poslali ho na rehabilitaci, tak jsem jeho poukaz nabídla u nás v podniku a vzala si ho jedna dívka z výpočetního – Lucie Imrichová – ona je hrozný čahoun, mohla by se vám na hřišti hodit. Zaběhněte si ke mně do pokoje, šestka v hlavní budově, snad tam ještě bude.”

“Díky moc, zkusím se jí zeptat.”


Tmavovlasá dívka navlékající nit překvapeně zvedla oči a mezi dveřmi spatřila cizí obličej. Odložila šití. “Paní Michalová tu není,” řekla.

“Já ji nehledám, naopak; ona mě za tebou poslala, abych... potřebujeme čtvrtého na volejbal. Totiž, my ne, ale starý turnus. Nezahrála by sis?”

“Teď? Vlastně... proč ne? Počkej chvilku, vemu si tenisky a čelenku.”

“Páni, ty jsi opravdický čahoun,” řekla Renáta cestou ze schodů.

“Jo, sto osmdesát centimetrů živý dýlky.”

“Doufám, že proti sobě nebudem stát u sítě, mám o dvacet čísel míň.”

“Neboj, budu ohleduplná,” řekla Lucie Imrichová a vůbec netušila, že tento bezprostředně vyřčený slib nakonec opravdu dodrží.


Vedoucí Čerňák razantně pískl a malý, dohněda opálený čtyřicátník Áda Stašek, přezdívaný sportovec, vystřihl první podání starého turnusu. Petr Zach tento padající list celkem obstojným bagrem vybral a další hráč jej poslal zpátky na hřiště soupeře. Odtud po krátké přihrávce smečovala Lucie. Šlo o bleskurychlý hřebík odpálený v momentě, když míč ještě stoupal. Smeč mířil přesně na Renátu a zasáhl ji do ramene a hrudi tak prudce, až málem upadla.

“Jauúú!” třela si postižené místo. “To byla rána, vůbec jsem míč neviděla!”

“Promiň, promiň!” upřímně a s nešťastným výrazem se omlouvala Lucie.

“Poslyš, indiánko,” oslovil ji Petr Zach skrz síť. “Nedělalas náhodou volej závodně?”

“Před lety na škole, za dorostenky, ale nic moc.”

“Hm, prej nic moc, to je vidět! Takhle ale proti vám nemáme šanci, když tam jsi ty, taková čára, a eště Áda Stašek, ten taky umí... a já skoro nehraju a todle malý pívo vůbec ne...” ukázal na Renátu a zašklebil se.

Zápas rozhodně vyrovnaný nebyl a podle toho také skončil; starý turnus zvítězil hladce tři nula na sety i přes to, že Lucie nehrála naplno a že žádný ze svých dalších smečů ani nebezpečných podání nesměřovala na nejslabší místo soupeře, tedy na Renátu. Pokud už nebylo vyhnutí, poslala jí vysoký oblouček, na jehož zpracování měla neobratně hrající dívka dost času. Tato skutečnost, tedy stranění soupeři, způsobovala pochopitelně nelibost Luciiných spoluhráčů, ona se však omlouvala tím, že nechce využívat svojí výšky a hráčské převahy.


–––––––


Renáta se zastavila u schůdků do bazénu a opatrně ponořila kotník do studené zelené vody. “Měla jste pravdu, paní Michalová, vaše spolubydlící je opravdový volejbalový profík.”

Žena na lehátku odložila nedoluštěnou křížovku spolu s tužkou do vyhřátého písku. “Říkala jsem vám, že je šikovná.”

Malá světlovláska si dala ruce v bok. “Akorát nevím, proč mě celý zápas tak šetřila, když mě prvním balónem málem přizabila.”

Lucie, která šla právě okolo, předešlý hovor zaslechla. “Co rameno? Už je O.K.?”

“Víceméně. Až na malou modřinu skoro jo.”

“To jsem ráda. Mimochodem, odkud se vy dvě vlastně znáte?”

Paní Michalová si posunula brýle na špičku nosu. “Renátčina maminka pracovala před lety u nás v podniku. Vy, Lucie, asi nebudete pamatovat paní Kodedovou, že?”

“Ne, tu opravdu nepamatuju.”

Dlouhovlasá dívka v čelence posléze obrátila své mandlové oči k Renátě: “Ještě jednou se omlouvám za tu ránu, netušila jsem, že když jsi tak vymakaná, že –”

“Že jsem dřevo?”

“Takhle to říct nechci.”

“Já ale nejsem nešikovná na všecko, jenom na míčový hry. Jsou věci, které umím dost dobře. Třebas pinčes.”

“Ty hraješ ping–pong? Já taky!”

“To je skvělý! Dáš mi šanci k vylepšení reputace? Zahraješ si se mnou?” Renátě se ve tváři rozehrál bojovný úsměv.

“Jasně! Paní Michalová, půjčte mi klíč od pokoje, zaběhnu si pro pálku.”

“Máš dokonce svojí pálku, hm...” s uspokojením v hlase poznamenala drobná blondýnka. “To já mám taky!” Tímto výrokem chtěla potvrdit své hráčské kvality, neboť zkušenější pingpongáři se nespoléhali na vypůjčené, vesměs levné sportovní nářadí, nýbrž přiváželi si na rekreaci svoje vlastní.

Obě dívky se sešli u kuželníku nedaleko bazénu a s pálkami v rukou pokračovaly k hlavní budově.

“Renáto! Hej!” Petr Zach se vyklonil z okna depandance. “Nepojedem do Hvězdy?”

“Nemám chuť, teď jdu na ping–pong!”

“Jak chceš.” Otráveně přibouchl okno.


Na schodech do kulturní místnosti se obě příznivkyně zeleného stolu střetly s vedoucím Čerňákem. Stál u okna a s brýlemi na nose studoval etiketu lahvičky s lepidlem. “Herkules: lepí dřevo, textil, papír...” opakoval několikrát po sobě. Když si povšiml dívek s pingpongovými pálkami, zeptal se:” Ještě nemáte dost sportování, dámy?”

“Ani trochu. Právě se chystáme na zápas století,” usmála se Renáta.

“A už jste hrály s naší Alenou?” zeptal se Čerňák.

“Viděla jsem ji za stolem minulý týden,” poznamenala Lucie. “Potřebovala by trénovat, má slabý forhend.”

Čerňák se zatvářil trochu zlomyslně.”A vy? Vy jste tak dobrá?”

Pokrčila rameny, ale šéf rekreace nehodlal nelichotivou poznámku o slabém forhendu své dcery jenom tak přejít.

“Dejte si set se mnou a uvidíme, co dokážete! O flašku?”

“O flašku nehraju.”

“Tak o stovku!”

“Dám si s vámi set jen tak, bez sázek, když chcete.”



Od samého začátku zápasu bylo jasné, že Čerňákovo bojové nadšení a touha hájit dceřinu čest je mnohem silnější než jeho hráčská dovednost. Set skončil dvacet jedna ku jedenácti ve prospěch Lucie. Poražený muž poté odhodil pálku na stůl a se vzteklým hm! z místnosti doslova utekl.

“Pěknej trapas, co?” poznamenala vítězka. “Já to tak s jeho dcerou nemyslela, ale ona má vážně blbej forhend. Nejspíš po tátovi.”

“Hraju líp než on,” prohlásila sebevědomě Renáta a skutečně v obou následujících setech porazila soupeřku o několik bodů.

V závěru druhého setu se do herny přiloudal jeden z mladíků z prvého turnusu a pobaveně sledoval závěr utkání. Když Renáta s vítězoslavným úsměvem opouštěla místnost, nalepil se na ni, aby ji posléze zkazil radost. “Vyhrálas?”

“Že váháš.”

“Mhm.... jenže ta dlouhá indiánka hrála levačkou, jestli sis nevšimla.”

“Hrála tak prve i s Čerňákem, co má být?”

“Nic, jenže pravou hraje mnohem, mnohem líp.”

“No teda...!” zasyčela a klusem vyběhla z kulturní místností na chodbu, kde brala schody po dvou. “Lucie!! Počkej!!”

Zastavila se a seběhla do mezipatra. “Jo?”

V modrozelených očích Renáty se objevila zřetelná výčitka. “Tys hrála levačkou! Nechalas mě vyhrát!”

“Vlastně... je to tak, nechala. Abys měla radost.”

“Radost?! A při voleji?! Nedalas na mě jediné podání! Proč?!”

Lucie uhnula pohledem. “Bylo mi trapný, jak ti tvůj kluk říkal malý pívo. Nechtěla jsem, aby se ti pak smál, že netrefíš balon.”

“Hm... ale teď si se mnou zahraješ poctivý set, a to pravou rukou!”

Lucie se ošívala a pak dost zoufale řekla: “Radši ne, Renátko, nemá to cenu, nemůžeš mě porazit.”

Sevřela zuby a svaly na celé horní polovině těla se jí napjaly. “Uvidíme!”


Během deseti minut zhluboka dýchala, tváře zrudlé hněvem, a bouchala pálkou o svojí dlaň. “Bože můj! Jedenadvacet jedna! To není možný!”

Vysoká dívka se tvářila provinile: “Nechtěla jsem ti to prve říkat, ale ještě před nedávnem jsem hrála druhou ligu.”

“Tys hrála druhou ligu?! Hm... to je pak těžký...”





2.




Alena Čerňáková se dvěma porcelánovými konvicemi v rukou se hbitě proplétala mezi obsazenými stoly v malé jídelně rekreačního objektu Svatý vrch. Útulná místnost, určená především ke stravování, byla umístěna v suterénu hlavní budovy a svým vzhledem i intimitou připomínala spíše luxusní vinárnu.


Zívající blondýnka se zastavila u velké sifonové láhve vedle dveří a rozhlédla se po jídelně. Pak zamířila k jednomu zpola obsazenému stolu. “Dobrýtro, paní Michalová – můžu si přisednout? Já dnes trošku zaspala.”

“Dobrý den, Renátko. Jenom pojďte. Vy nesnídáte se svým mládencem?”

“Petr už jedl. Jo, a on v podstatě můj mládenec není. Tedy... rád by byl, jenže... je spíš přítel, zatím. Vlastně, ani to ne; kamarád a spolužák, to je asi ta nejlepší charakteristika.”

“Aha.”

“Kdepak je váš dlouhán? Ta mě včera pěkně srovnala v pinčesu! Udělala jsem na ni jediný míček, a to ještě ona zkazila podání!”

Pingpongová šampiónka, o níž se právě mluvilo, vzápětí přišla. “Ahoj vespolek!” Položila na stůl ošatku s voňavým pečivem a nečekaně oznámila: “Sehnala jsem ti čerstvé rohlíčky, Renátko.”

“Co říkáš??”

Pousmála a ztišila hlas. “Pssst! Skoro všichni mají včerejší pečivo. Já ti u Čerňáků nechala schovat dnešní, přivezli ho málo.”

Zlatovlasá blondýnka se zatvářila roztržitě a vylekaně. “To jsi hodná, ale... ale co ostatní? A co paní Michalová?”

“Ona nechce, už jsem se jí ptala.”

Starší žena přikývla. “Jenom v klidu papejte, čerstvé pečivo mi nedělá dobře na trávení.”

“Ještě ti donesu kafčo.” Lucie hbitě odkvačila do kuchyně.

Renáta pohlédla na svojí sousedku. “Viděla jste tohle někdy, paní Michalová?”

“Jo, jo, máte nějakou protekci.”


“Tohle není obyčejná bikava!” konstatovala podezíravým hlasem Renáta, jen co se napila.

“Pravý instant,” odvětila Lucie. “Pořádně silný, nechala jsem ho v kuchyni udělat speciálně pro tebe.”

“Jenom pro mě, hm... no, v každém pádě ti děkuju.”

“Nalej si víc. To máš za včerejší prohraný set. Ať ti chutná. Zatím čau.”

“Tomu tedy říkám servis,” poznamenala vzápětí paní Michalová a zvedla obočí.

Obdarovaná dívka nechápavě zírala. “No teda...! Vlastní máma by mi takhle nepřála. Vůbec nevím, čím jsem si tohle zasloužila.”


–––––––


Petr Zach sroloval pouzdro s trubkovými klíči do úhledného balíčku a vsunul je do kabely. “Musel jsem vyladit mašinu, byla rozhozená,” pronesl směrem ke kamarádce. “Tak co, Renáto? Pofrčíme?”

“A kam?”

“No... do města přece. Chtěla sis něco nakoupit a mohli bysme si na večer rezervovat stůl ve Hvězdě.”

“Na týhle diskotéce si jde rezervovat stůl?”

“Jo, v salónku.”

“Hm, pořád do Hvězdy... mně se tam teda moc nechce, určitě tam bude bengál.”

Petr Zach s nelibostí zamrmlal: “A to chceš trčet celou dovolenou tady?”

“Proč ne? Mně se tu líbí.”

“No jo, ale co já? Přijeli jsme přece spolu!”

“Jistě, nechala jsem se od tebe přivézt, ale hned zpočátku jsem ti řekla, že si nechci kazit prázdniny nějakou milostnou komplikací.”

Pohlédl dívce do očí. “Já ti přece nechci nic komplikovat, Renáto, nemusíš se na mě vázat, ale... líbíš se mi, bereš to doufám na vědomí?”

“Ano, jistě, beru, Petře.”

“Podívej... navrhuju ti bezproblémový a praktický kamarádství, můžem se jenom tak bavit, vesele, jednoduše, ale současně jako dva dospělý, no a pak se uvidí, když nám to spolu pude...”

Renáta stiskla rty. “Víš co? Nechme celé věci volný průběh, jo?”

“Dobře, jsem pro, ale vyrazit bysme si spolu mohli, ne?”

“Jistě. Jenom nevím, jestli to bude zrovna dneska. Mimochodem, do Varů teďko nemůžu, za deset minut jdeme s Lucií na houby.”

“S kým??”

“S Lucií.”

“S tou dlouhou indiánkou?”

“Jo, s tou.”

“Nechci ti do toho mluvit, ale –”

“Máš něco proti ní?”

“Celkem nic. Jen mi krom jinýho příde divný, že ti podstrkuje čerstvý rohlíčky a lahůdkový mocca, když ostatní pijou nemocniční břečku a vylamujou si zuby na tvrdým pečivu.” Obličej Petra Zacha jevil známky rozhořčení.

“Zrovna tohle by ti vadit nemuselo.”

Pokrčil rameny, ale neřekl nic. Promluvil, až když jeho spolubydlící procházela dveřmi. “A večer ta Hvězda?

“Budu o tom přemýšlet.”

“No fajn, aspoň něco,” řekl si pro sebe Petr Zach.

 

–––––––


Sportovec Áda Stašek právě dělal venku před stanem obvyklých sto kliků, když z lesního svahu za sebou zaslechl hlasy.

“Trápíte si tělo, Ádo?”

“Jo, abych se zahřál.” Přestal cvičit a sedl si do trávy.

“A v noci vám zima není?” zeptala se se zvonivým smíchem Lucie. “Ve stanu, samotnýmu...”

“Že by tohle trápilo zrovna tebe, indiánko? Pochybuju.” Pomalu vstal. “Tak se holky, chlubte, kolik toho nesete?”

“Poradil jste nám skvělé místo,” řekla Renáta a ukázala koš plný smrkových hřibů.

“Aby ne! Jo, a doufám, že jste mi to tam nevysbíraly všechno!”

“Bez obav, braly jsme jen ty největší!”


Lucie postavila košík do písku před lehátko paní Michalové. “Koukněte, co Renátka nasbírala!”

Malá blondýnka se jala hlasitě protestovat: “Nevěřte tomu dlouhánovi! Já našla jen pár babek! Všechno ostatní nasbírala ona!”

“A kde jste vůbec byly?”

“Kousek tady nahoře za cestou, nad skalama, je tam hustý mlází, Áda Stašek nám prozradil svý tajný naleziště. My jsme se s Lucií rozdělily a domlouvaly se pak jen mobilama. Vsadily jsme se o zmrzlinu, která víc najde. Opět jsem prohrála. Dáte si s námi k večeři smaženici, paní Michalová?”

“Hej, Renáto,” ozvalo se od vchodu depandance. “Už jsi konečně zpátky? Pojedeš?”

“Teď ne, Petře, musíme očistit houby a taky nakrájet.”

“Jak chceš, a večer?”

“Uvidíme, možná, ještě nevím,” křikla a točila se zpět k bazénu. “Dáte si tedy tu smaženici?”

Žena na lehátku zavrtěla hlavou a přidala i odmítavé gesto. “Děkuju, ale houby nejsou to pravé pro moje trávení, takže radši ne. A večer se stejně budou opékat buřty, protože má být táborák. Obcházel tu vedoucí s nějakým klukem a křižovali se, že nemohou dát dohromady kapelu. Mají prý jen bendžo a hledají někoho, kdo umí na kytaru.”

“Táborák by mohl být prima. A ty, Petře, hraješ trochu na kytaru, viď?” Renátě zajiskřilo v zelenomodrých očích. “Kdyby ti ji někdo půjčil...”


–––––––


Schůzka dvoučlenné kapely u dosud nehořícího ohniště probíhala okolo šesté hodiny večer. Nepříliš šťastně vypadající Petr Zach s kytarou Aleny Čerňákové na krku nejistě postával vedle bendžisty Honzy Samka, který právě ladil svůj pětistrunný nástroj. Když se pak Petr pokusil přidat k sólově znějícímu bendžu zabrnkáním několika nelibozvučných akordů, reagovala Lucie se zašklebením.

“Máš to blbě naladěný. Dovolíš?” Přehodila si řemen kytary přes hlavu: “Dej mi géčko, Honzo.”

“Ajajaj!” prohlásil mladík s bandžem. “Jak vidím tvou levačku, je mi jasný, že budeš hrát dost dobře.”

Lucie vzápětí udeřila do strun a během celé skladby odchytávala akordy Honzovi Samkovi přímo z ruky.

Vedoucí Čerňák si zálibně podupával do rytmu. “Ti válí, co?” říkal.

Petr se cítil poněkud zahanbený, a proto přitakal jen nerad.

Improvizace na instrumentální skladbu Foggy Mountain Breakdown dozněla a bendžista sundal kovové prstýnky z pravé ruky. “Seš jednička, indiánko. Tys byla v nějaký kapele, viď?”

“V dívčí folkový, celý čtyři roky. Dokonce jsme natočily dvě cédéčka, který pochopitelně nikdo nevydal. Před tím jsem dělala i klasiku.” Chopila se nástroje a cvičně zabrnkala několik taktů Albenizovy Legendy.

“Uf, uf, ty máš ale šikovný prstíčky!”

“Už moc ne, málo cvičím,” odvětila vysoká dívka skromně. Hned poté se klepla do čela. “Něco mě napadlo,” ukázala na Petra, “tobě bych mohla půjčit svojí kytaru, jsou na ní silony, můžeš zkusit brnkat s náma.”

“Silonový struny? No, tak jo, aspoň nebudu moc slyšet.”

“A zapojíme i tebe.”

Renáta překvapeně vzhlédla. “Mě?!”

“Jasně. Dostaneš jídelní lžíce a budeš náš bubeník.”

“To je ono!” luskl prsty Honza Samek. “Lžíce jsou dobrý, když není po ruce virbl.”



Večer u táborového ohně se opravdu vydařil. Honza s Lucií tvrdě pracovali při hraní a zpěvu trempských melodií, Petr se pokoušel číst z Luciiných prstů kytarové akordy a trpce litoval, že radši nejel do Hvězdy, a Renáta celá zářila, neboť ji ani ve snu nenapadlo, že přestože nezná noty, bude při takovéto příležitosti rovněž centrem pozornosti. Díky smyslu pro rytmus se brzy proměnila v dobrou hráčku; rutinovaně projížděla lžícemi rozevřené prsty levé ruky a přidávala i vířivý zvuk, když kuchyňský hudební nástroj nechávala kmitat mezi levým loktem a stehnem.

S produkcí narychlo sestavené bluegrassové skupiny byli spokojeni nejen rekreanti, kteří se posilněni pivem či silnějším alkoholem houfně přidávali ke zpěvu, ale i vedoucí Svatého vrchu Čerňák, jemuž oproti běžným večerům rostla tržba geometrickou řadou. Mohl proto každému z hudebníků nabídnout gratis špíz dobře propečeného ražniči v pergamenu a džbánek červeného vína.


–––––––


Ani další dni nepřestávalo horké červencové počasí, a tak většina rekreantů pobývala na malé pláži ve stínu lesa a s nelibostí sledovala oranžové cisterny vypouštějící vodu do bazénu.

“Takhle je to tu každý rok,” rozčiloval se vedoucí Čerňák. “Jakmile jsou tropy a delší dobu neprší, začne potok vysychat a dává málo vody. Navíc tu máme i velký průsaky, takže v tomhle hicu bazén holt rychle ubejvá.”

Cisterny s vodou vířily prach a zanechávaly za sebou nepříjemný zápach nafty a výfukových plynů.


Poněkud excentrický sportovec Áda Stašek, s oblibou předvádějící na veřejnosti salta i jiné krkolomné gymnastické prvky, se rozběhl, odrazil a po hlavě přelétl zábradlí poloprázdného bazénu. Zapíchl se ukázkovou šipkou do vody a jeho hlava se skoro okamžitě objevila na hladině.

“Krucinál, to jsem si dal!” hartusil. “Radši to po mně nezkoušejte, málo vody, je to vo zabití.” Vylezl z bazénu a ukazoval okolostojícím do krve sedřené břicho.


–––––––


“Jak se má naše virtuoska na lžíce?”

“Dík za optání, paní Michalová,” s úsměvem odvětila Renáta. “Nikdy bych si sama netroufla hrát, do kapely mě uvrtala váš čahoun Lucie.” Rozprostřela froté ručník na zem a usedla. “Heleďte! My o vlku... a ona támhle jde!” Ukázala směrem k chatě, odkud přicházela vysoká tmavovláska v krátkých džínových kalhotách a červeném triku. “Ta se nějak vyparádila!”

“Asi se vrátila z Březové. Říkala, že si jede něco koupit.”

“Ahoj vespolek!” Lucie zaklekla do písku před Renátu a začala vyndávat obsah své tašky. Nejprve papírový ubrousek. Na něj pak naběračku a posléze i dvě dvoulitrové bandasky. Jako poslední se objevil sáček s označením moučkový cukr. “Koupila jsem ti dva litry lesních jahod a dva litry borůvek, onehdys říkala, že je máš ráda... Jo, posyp si je cukrem, jsou pak lepší.” Vstala a bez dalších slov zamířila k hlavní rekreační budově.

Renáta seděla jako opařená a zmateně se rozhlížela. Pak zamžikala průzračnýma očkama a její pohled se setkal s pohledem ženy na lehátku. “Je tohle vůbec možný?! Já se z toho čahouna zblázním! No řekněte sama...”


–––––––


Byl večer krátce po osmé hodině, když paní Michalovou probudilo otevírání dveří.

“To jste vy, Lucie?”

Vklouzla do pokoje a pokusila se za sebou potichu zavřít. Zdařilo se jen částečně. “Promiňte, nechtěla jsem vás vzbudit.”

Žena posteli se posadila a rozsvítila lampičku. “To nic. Jen jsem si lehla, bolí mě hlava, asi z toho slunce. A co vy tady – takhle brzo? Jo, sháněla vás vaše kamarádka, přinesla bandasky od borůvek. A nechala tu i dvě stovky.”

“Hm... já ji zrovna hledám. Nevím, kam se mi mohla ztratit.”

“Viděla jsem ji s tím mládencem – Petrem – šli podél potoka směrem na Háje.”

“Aha, hmm...” Zasmušile přisunula židli k oknu a podložila si bradu do dlaní. “Klidně zhasněte, paní Michalová, budu se chvíli koukat ven a pak si taky lehnu.”

V pokoji se rozhostila tma. “Poslyšte, Lucie... my dvě se z práce známe jen tak od vidění, a já se vás nechci nějak dotknout, ovšem –”

“Teď se už známe dost dobře, aspoň myslím. Asi se divíte, proč okolo Renátky tak blbnu, co?”

“Abych pravdu řekla, Lucie, nijak zvlášť se nedivím, jenom... víte... kdybyste byla chlapec, asi bych si myslela, že jste do ní až po uši zamilovaná.”

Chvíli mlčela. “Ách jo...! Nevěřila bych, že mě tohle ve třiadvaceti ještě může potkat, doufala jsem, že už umím se svými city pracovat... jenže... úplně jsem se zbláznila, paní Michalová. Něco podobnýho se mi dobrých deset let nestalo; Renátka je tak príma... a hezká a já... pomalu přestávám zvládat situaci. Co mám dělat? Poraďte mi.”

“Poradím vám jen těžko. Nezapomeňte, že patřím k jiné generaci, jsem starší o třicet let a vyrůstala jsem v padesátých letech, za nejhorší totality, a mám tudíž na podobné problémy poněkud konzervativní názory. Nejspíš poznamenané tehdejší dobou.”

“Vy tedy myslíte, že jsem špatná?”

“Lucie! Ani v nejmenším! Vím od svých synů, že dnes je všechno jinak, že dívky myslí a jednají odlišně než my tehdy, vztahy mezi mladými jsou velmi free–free... snad to tak má být... a Renátka je opravdu moc milé děvče, bohužel já nemám patřičné zkušenosti, myslím s jinou ženou, takovouhle potřebu jsem nikdy nepocítila, navíc... měla jsem tři syny, žádnou dceru, takže... zkrátka, ráda bych vám pomohla, jenže nevím jak.”

“Měla bych jí to říct, paní Michalová?”

“Renátce? To je složitá otázka. Vaše hezké přátelství by tím mohlo skončit, na druhou stranu zas... mohla byste případně o mnoho víc získat. Všechno nebo nic, jako v ruletě. Já opravdu nevím. Jak říkám, kdybyste byla chlapec, bylo by vše jednodušší; vzájemně se líbíte nebo nelíbíte, takhle je tu ale další aspekt; nejste kluk a s tím může nastat problém.”

“Já vím.”

“Poslyšte, když už se o tom bavíme... stalo se vám tohle s děvčetem prvně, nebo už někdy dřív?”

Nešťastně si povzdychla. “Jó prvně! Kdyby tak! Stalo se mi to milionkrát, třeba ne tak silně jako teď, ale vždycky s holkou, s klukem nikdy.”

“Ach tak! Promiňte, Lucie, netušila jsem.”

“Nemusíte se omlouvat. Já jen... co byste dělala na mém místě?”

“Už jsem vám přece říkala, že –”

“Myslím, kdyby to byl muž. Řekla byste mu to?”

Zamyslela se. “Ve vašem věku? Asi ano.”

Vysoká tmavovláska náhle vyskočila ze židle. “Děkuju za radu! Ona zrovna támhle jde! Ře–řeknu jí to! Ještě jednou děkuju! Jak vypadám?!” Přihladila si rychlým nervózním gestem rovné tmavé vlasy a vyběhla na chodbu.

“Lucie!! Počkejte!! Není rozumné jít na to takhle...!” beznadějně mávla rukou a vrátila se k posteli, “...takhle hr.”



“Hledala jsem tě,” vydechla Lucie. “Přinesla jsem ti ty dvě stovky. Nechci je.”

“Dobře, ale někdy tě pozvu do cukrárny nebo na panáka, platí? Nerada zůstávám dlužna.”

“Dlužna mi nejsi nic, ale platí.”

Obě se zastavily u kraje lesa. “Nemohla jsem tě prve najít,” řekla tiše Lucie.

“Byla jsem s Petrem na procházce. On mě furt tahá do Hvězdy, ale mně se do Varů nechce, tak jsem ho vyvedla na špacír.”

“Co ve Hvězdě?

“Přece tancovat.”

“Hm... Asi se mu líbíš, ne?”

“To zcela určitě.” Posadila se na zábradlí u bazénu a Lucie se opřela hned vedle ní. “Má tě rád?” zeptala se opatrně.

“Nemá. Jen mi navrhuje nezávislý, vzájemně výhodný sexuálně–praktický vztah. Doslova.”

“Co to má být?”

“Vulgárně řečeno; on mě bude vozit a já s ním budu tancovat a spát.”

“Na tvém místě bych tohle odmítla.”

“Samosebou, že odmítám. Ráda si organizuju volný čas sama, a navíc nechci skončit jako krabice s porcelánem, kterou někdo převáží na motorce sem a tam, kdykoliv se mu zlíbí. A vůbec; nemám ráda nezávislý vztahy. Obzvlášť takový, co začínají a padají s prázdninama.”

“To chápu.” Lucie ukázala směrem k depandanci. “Ten kluk zřejmě nemá dost vkusu, když něco podobného nabízí tak romantickému člověku, jako jsi ty.”

Renáta se rozmarně zasmála. “Ty myslíš, že jsem romantická?”

“Ano... a nejen to, jsi... nevím, jak říct... prostě bezva...” Dotkla se dvěma prsty ramene drobné dívky, aby pohladila skoro neznatelnou podlitinu způsobenou prudkým úderem volejbalového míče. “Ještě to bolí?” Prsty vystřídaly za okamžik rty.

Ucukla, seskočila ze zábradlí a zatvářila nechápavě. “Co blbneš??!”

Namísto odpovědi se Lucie sklonila a citlivě políbila její ústa. Vzápětí pocítila palčivou bolest na tváři a přitiskla si dlaň na postižené místo.

“Ty –!!” zahrozila rukou Renáta. “Tohle tedy –!!” Její hruď se prudce zdvíhala. “To by si ke mně Petr nedovolil!! Takovýdle podraz!! Jaks mohla být tak nefér!!” Dupla si a sevřela dlaně v pěst. “Já si nechci kazit prázdniny románkem a ty si jednoduše přídeš a –!! Pfm!!” Otočila se a nasupeně odešla.

“Au!” řekla tiše Lucie, jako by úder do tváře dostala právě v ten moment.


Paní Michalová neklidně přecházela po pokoji a občas pootevřela dveře, aby nahlédla do chodby. Když se tam její spolubydlící konečně objevila, spadl jí kámen ze srdce.

“Jak to probůh dopadlo?”

Dívčin zkormoucený výraz hovořil za všechno. “Ani se neptejte!”

“Špatně?”

“Ó jé, paní Michalová, to jsem tomu dala! Dostala jsem facku jako dům!”

“Opravdu? Ale proč? Sedněte si a povídejte! Řekla jste jí to?”

“Bohužel... a přidala pusu.”

“Ale ne! To jste neměla! Neměla jste to brát tak... jak říká můj nejmladší syn hákem.

“No jo, to už teď taky vím.”

“Co vlastně říkala?”

“Skoro nic, zlobila se, prý jsem nefér.”

“No, možná lepší facka, než kdyby vám s ledovým klidem řekla, že máte smůlu.”

“Myslíte?”

“Ano. Víte... třeba jste v ní vzbudila nějaké emoce, se kterými si sama neví rady.”

“Vy jste rozená optimistka, paní Michalová, že?”

“Jistě. A ani vám nic jiného nezbývá.”

Lucie s povzdechem přešla k oknu. “No nazdar! Renátka a ten kluk! Oni... mají motorku a někam jedou! Asi do Hvězdy! Musím za nimi! Ona s ním nechodí! Zatím!” Sebrala z bundy peněženku a klíče od auta.

“Lucie! Neblázněte! Počkejte! Neudělejte další chybu!” vykřikla paní Michalová do chodby. Pak s výrazem marnosti zavřela dveře.


–––––––


V diskotéce Hvězda byl neuvěřitelný kravál provázený oslepujícím laserovým světlem. Vysoká tmavovláska se s obtížemi prodírala klubkem tančících a přivírala oči před záblesky barevné hudby. Minula do půl těla nahou servírku a v momentě, kdy se pokoušela vejít do přilehlého salónku, byla ze dveří doslova vytlačena ulízaným světlovlasým číšníkem.

“Je mi líto, slečno, ale mám zde omezený počet míst a ta jsou již obsazena. Obvykle je nutné rezervovat si místo předem.” Nepříjemný blonďák v černé uniformě vrchního se na Lucii s předstíranou lítostí usmál.

Zastrčila do jeho kapsy pětistovku. “Co kdybych si rezervovala stůl dodatečně?”

Muž v černém byl na sekundu vyveden z konceptu, poté se úslužně přelomil v pase. “Děkuji uctivě. Prosím tudy, madam, hned vás někam usadím. Budete večeřet?”

“Jistě. Doneste mi kávu a kolu. Jo, a taky smažený sýr. Řekněte kuchaři, ať dá dvojitou porci tatarky.”

“Jak si madam přeje.”


Na Luciin neočekávaný příchod reagovala Renáta jednak okázalým nezájmem, jednak zdrcujícími pohledy. Její kamarád Petr Zach se nezdál ani překvapený, ani jakkoliv emočně zainteresovaný. Přesto svou společnici ihned odvedl na blízký parket.


Lucie zrovna dopíjela zbytek přechlazené, nepříliš chutné koly, když jí byla donesena objednaná večeře. “Děkuji,” řekla. “A tatarská omáčka?”

“Tady, prosím.” Číšnice v úboru nahoře bez položila dózu s omáčkou na stůl a zavrtěla hlavou. “Bože, Luc, ty mě fakt nepoznáváš?”

Oslovená zvedla vyděšené oči a hned na to vyskočila ze židle. “Doris??! Není možné! Jsi to ty?!”

“Ahoj, Luc! Jsem to já!” Položila prázdný tác na stůl a padla vysoké dívce okolo krku. “Kde ses tu vzala?!”

“Přišla jsem na večeři. A ty?”

“Pracuju tu jako toplesska, na vedlejšák. Jo, a ještě se v Astorii dvakrát za večer svlíkám.”

“Svlíkáš se?”

“Jo, dělám striptérku.”

“Striptérku... To je teda gól! Co tvůj muž? Nevadí mu to?”

“Rozvedla jsem se s ním půl roku po svatbě. Myslel si blbec, že se nechám otloukat. To zrovna! Jo, a od tý doby jsem na vztahy poněkud opatrnější. Kór tady, je tu dost grázlů. Víš, čekám jen, až budu mít hotový státnice z frániny a angliny, a pak... adios Mexiko! Vypadnu z týhle prokletý díry. A ty, Luc, co tu vlastně děláš? Projíždíš?”

“Jsem na rekreaci. Teda... na Svatým vrchu u Březový.”

“V tý zrenovovaný hájovně?”

“Jasně.”

“Tam je fakt hezky. Jako holka jsem tam jednou byla s našima. Při první návštěvě Varů jsem vypila od každýho lečivýho pramene jeden pohárek. Celej večír jsem pak blinkala.” Usmála se. “Jsi na dovolený sama, Luc?”

“Vlastně... jo, úplně sama.” Z Lucie jako by setkání s bývalou spolužačkou sňalo všechen stres předchozích dramatických událostí. “Sama a nezávislá,” dodala.

“Heleď, kocourko, co kdybych tě někdy přišla navštívit? Já už teďka musím běžet, v hlavním sále je dost fofr.”

“Přijeď, Doris, budu moc ráda, pokecáme.”

“Fajn, zatím ahojky!” Znovu bývalou spolužačku srdečně objala a tuto skutečnost zaznamenali Renáta i Petr se zvýšenou pozorností.

Lucii se mávnutím proutku zlepšila nálada. Proč by se vlastně měla kvůli jedné facce trápit? Vždyť je škoda otravovat si dovolenou, život půjde beztak dál...

V klidu se najedla a pár minut poseděla u chladnoucí kávy. Během této doby byla nucena odmítnou tři vyzvání k tanci, což učinila s pokud možno milým úsměvem. Pak s pocitem volnosti diskotéku opustila.

Hned po jejím odchodu Renáta doslova vyvlekla nic nechápajícího Petra ven. “Musíme jet za ní. Aby neudělala nějakou hloupost.”

“Jakou hloupost zas??”

Bez odpovědi pokrčila rameny.


Petrův motocykl následoval starý chevrolet v odstupu dvou set metrů skrz celé Karlovy Vary. V kopcích nad Březovou vůz náhle prudce zrychlil a zmizel z dohledu.

Po příjezdu na parkoviště Svatého vrchu se Renáta co nejrychleji ztratila, naproti tomu Petr přemohl svou nevůli a Lucii ze zvědavosti oslovil:

“Jakou kubatúru má ten tvůj křamp, že tak táhne? S Renátou za zády jsem nemoh jet naplno, ale ujelas mi parádně, dlužno říct.”

“Má šest litrů.”

“Kecáš, indiánko!”

Otevřela kapotu. “Tak se koukni, nevěřící Tomáši, je v něm maseraťák, dvanáctiválec. Kámoš bráchy s ním jezdil soutěže. Pak mi ho střelil. Má najeto přes půl miliónu a kdykoliv se může vysypat.”

Nakoukl pod kapotu. “Bože, jak to tam dostali?!” Motor zjevně překračoval prostorovou kapacitu přední části vozu.

“Tohle náhodou vím, dost těžko. Museli karosérii rozřezat a pak zas svařit, až byl motor uvnitř. Nic dalšího se dopředu nevešlo, tak to rozstrkali po celým voze. Samá nepovolená úprava, díky tomu teď nemá šanci projít estékáčkem.”

Petr nevycházel z údivu. “Zvláštní... na první pohled vypadá jako docela nanicovatej pekáč... Kolik udělá?” Pokusil se nahlédnout k tachometru a přečíst jeho cifry. “Hm, jenom dvě stě?”

“Dvě stě mil.”

“Blabla!”

“Ani náhodou, Petříčku! Je to bejvalý závodní fáro, má speciální nápravy a výztuže. Dokonce i v kabině jsou profilovaný trubky.”

“Těch jsem si všim.”

“Brácha mi říkal, že s tím jednou na okruhu udělali přes tři sta. Kolik ujede dneska, nevím, já jezdím vesměs pomalu, protože motor má de facto odsloužíno.”

“Pomalu... hm, odsloužíno... to jsem viděl, táhne jako kráva.” Otočil se ke vchodu do hlavní budovy, kde na betonových schůdcích pokuřoval Honza Samek.

“Hej, bendžisto!”

“Co je?”

“Pojď se na něco mrknout! Tos neviděl.”

Honza se přiloudal pomalým krokem a opřel se o kapotu chevroletu. “A sakra! Concord, že jo?” zeptal se s cigaretou mezi zuby.

“Neuháds,” zašklebil se Petr. “Vobyčejnskej maserati.”





3.




Z otevřených oken kulturní místnosti chaty Svatý vrch stoupal hustý tmavý dým. Na přízemní terasu odtud vylézali dva dobrovolní hasiči s doutnajícím košem na odpadky. Nevelký předmět nesli obalený kusem starého koberce, aby je nepopálil.

Žena chvátající přes parkoviště se na okamžik zastavila pod terasou. “Copak se stalo?”

“Nějakej blbec hodil do koše vajgl,” kašlal jeden z mužů. “V místnosti nikdo nebyl, a tak se to rozhořelo.”

V okně na terasu se objevila dívčí hlava. “Málem chytlo i lino, paní Michalová, je tu smrad jak v udírně!”

“Samé radosti; tady je požár a já mám zas doma potopu.”

“Jak to?”

“Škoda slov, Lucie. Před chvilkou mi volali z Prahy. U nás není nikdo doma a vypadá to, že v obýváku prasklo manželovo akvárium. Koupili jsme ho se slevou, bylo prý kazové. Má, nebo spíš mělo patnáct set litrů, tak si jistě dovedete přestavit chlívek, jaký to způsobilo o patro níž.”

“Tisíc pět set litrů, no maucta! A co chcete dělat?”

“Musím domů – dát to tam do pořádku.”

“Autobusem ale pojedete bůhvíjak dlouho.”

“Možná si vezmu z Varů taxi.”

“To se nedoplatíte.”

“Co počít...”

“Mám nápad! Počkejte moment, vemu auto a do té Prahy vás odvezu. A pomůžu vám i s úklidem.”

“Ne, Lucie, tohle nejde.”

“Proč by nešlo, udělám to ráda. Aspoň se odreaguju. Už jsem sice z nejhoršího venku, ale i tak mi práce jenom prospěje.”

“Lucie, já nevím...”

“Hned jsem tam!”

“Tak dobře, ale slibte mi, že vám budu moci zaplatit.”

“Když myslíte... můžete mi dát nějakou kačku na benzín.”


–––––––


Zamyšlená Renáta elegantně korzovala podél okraje poloprázdného bazénu s froté ručníkem přes ramena a přemýšlela, jak pokud možno nenásilně oslovit ženu sedící zde na lehátku. Ta však náhle promluvila sama.

“To byl včera den! Do Prahy a hned zas zpátky... zatracené akvárko! V celém bytě byl neuvěřitelný svinčík, všechno je rozmáčené, včetně nábytku.” Sundala si brýle z hlavy, aby vyčistila jejich skla. “A co vy?”

“Nic moc, paní Michalová,” odvětila Renáta. “Říkala vám něco?”

“Kdo?”

“Lucie.”

“Ne. Vlastně... počkejte... dnes ráno vykládala, že se už vzpamatovala.”

“A z čeho?”

“Nevím, Renátko, neptala jsem se. Je prý fit a má všechno za sebou. Už se prý vzpamatovala a dostala rozum.”

“Aha. A oč šlo, nevíte?”

“To opravdu nevím.”

“Nemluvila o mně?”

“Dnes ne. Jen včera večer, nebo to bylo už převčírem?”

“A co vám říkala?”

“Že jste se nějak nepohodly.”

“Hm... a o té facce?”

“Taky, ale detaily neznám.”


Na planinu mezi depandancí a bazénem přijela zánovní felicia a z ní vystoupila dobře upravená mladá žena ve fialových šatech. Vůz posléze odjel.

“Kde bych našla slečnu Imrichovou, prosím vás?” zeptala se přítomných a neušel jí nepřátelský pohled dívky opalující se na froté ručníku. Vzpomněla si, že tuto malou blondýnku nedávno obsluhovala v salónu diskotéky Hvězda.

“Říkala, že hned přijde,” ozvala se paní Michalová.


“Hej, hej!!” volala Lucie již zdaleka a vyskakovala při chůzi. Pak se rozběhla, aby návštěvnici posléze vzala kolem ramen. “Čau, čau! Ještěžes nepřijela včera, byla jsem totiž v Praze! Pojď, představím tě: tohle je má spolubydlící a spolupracovnice paní Michalová a tohle je Doris – seděly jsme spolu čtyry roky v jedný lavici na gymplu.”


Lucie vzala kamarádku za loket a odvedla ji na kraj písečné pláže. “Pojď, sednem si na deku a můžeš mi vyprávět.”

“Vyprávěj radši ty.”

“Není co.”

“Ale je. Třeba jak žiješ.”

“Celkem obyčejně, Dorisko, pracuju u počítače. Žádná velká sranda a málo peněz. Jo, kdo tě sem přivez?”

“Jeden známej.”

“Fešák?”

“Ale ne, Luc, nechodím s ním, v branži jsou obvykle rošťáci, držím si je od těla, tedy většinou. Na normálního kluka nenarazíš. Buď je podvodník, nebo hochštapler, anebo buzík.”

“Umím si to představit.”

“Co ty?”

“To víš, vegetuju, jak se dá...”

“Máš tu někoho?”

“Ani ne. Jedna... ehm... věc vypadala nadějně, ale... nevyšlo to.”

Pohlédla spolužačce do očí. “Tak se svěř kámošce! Pořád tě zlobí holky?”

“Čím dál víc.”

“I tady?”

“Vlastně jo.” Ztišila hlas. “Támhle sedí... jmenuje se Renáta.”

“Ta malá svalnatá blondska?! Ta přece ve Hvězdě hopsala s ňákym frájou.”

“Jo, bohužel. Ale... on není její kluk!”

“Fakt? To mě ovšem zajímá, je odsud? Byl docela hezkej.”

“Bydlí tu. Jmenuje se Petr a jezdí na yamaze.”

“Má mašinu?”

“Hm – se čtyřmi chromovanými výfuky.”

“Ráda bych ho poznala.”

“Možná se tu časem objeví. Anebo... víš co? Já ho pak seženu.”

“Bezva a... teď mi dopověz tu svojí smutnou historku.”

“Není co, Doris, prostě se to pokazilo.”

“Nechce ti dát?”

“Ale ne! O tohle vůbec nešlo. Akorát se rozčílila a jednu mi střihla.”

“Mám jí domluvit?”

“Probůh ne, Doris!”

“Když vidím, jak jsi přešlá, tak... heleď, jestli potřebuješ akutní pomoc, já teda s holkama moc nekamarádím, ale v tvým případě bych udělala výjimku. Můžem někam zaject, nebo koupit šampáňo a uspořádat dámskou jízdu s otevřeným koncem, co říkáš?”

Usmála se. “Dík, co bys neudělala pro kamarádku, že? Jsi hodná, ale tohle není třeba. Navíc, dámská jízda s tebou... to by bylo jako s vlastní ségrou.”

“Zábrany?”

“Trochu.”

“Tvá škoda...”


–––––––


“Nějak mi z toho kecání vyschlo, Luc, nebylo by něco k pití?” zeptala se Doris asi po hodině nepřetržité konverzace.

“Jasně, hned. Chceš taky chleba s paštikou?”

“Proč ne?”

Doris osaměla a po minutě vstala, aby pomalým krokem zamířila blíž k bazénu. Zde se zastavila a sedla si na bobek.

“Ahoj. Ty jsi Renáta?”

“Co má být?”

“Nic. Jen jsem ti chtěla říct, že bys neměla Lucii trápit, ona je fakticky hodná holka.”

“Vážně?” Blondýnka se dotčeně ušklíbla. “A proč mi to říkáš?”

“Protože mi na ní záleží.”

“Hm, a co mám jako dělat?”

“Nic, jen k ní být férová. Aby věděla, na čem je.”

“To už ví. A mimochodem, neférová byla ona. Dárečky, dárečky, samý hihihi, hahaha, chci ti udělat radost, a pak –” Mávla rukou.

“Pak co?”

“Pak najednou prásk ho!”

“Jaký prásk ho?”

“Prostě prásk ho.”

“Dobře, ale rozumný lidi svý problémy nevyřizujou fackama.”

“Je má věc, jak řeším svý problémy, jestli dovolíš.”

Doris vstala. “Lucie měla na holky vždycky smůlu. Zdá se, že i v tvým případě.”

“A v tvým?”

“Mě se tohle netýká, jsem totiž na kluky, věř nebo nevěř. Přesto jsem Lucii nabídla svou společnost, jestli chápeš, ale ona o ni nestála.”

“Tím bych se zrovna moc nechlubila, pokud ovšem –”

“Pokud co?”

“Pokud nabízení společnosti není tvá profese.”

“Ty jsi ale jedovatá! Jenže ses spletla, nejsem šlapka.”

“Vážně?”

“Tss! Já vím, co jsem a co ne. Otázkou zůstává, zda to o sobě víš i ty.”

Renáta mávla rukou, a neodpověděla.

Dívka ve fialových šatech vstala a otočila se. U hlavní budovy spatřila vysokou dívčí siluetu a muže tlačícího motorku.

“Nesu slíbenou limču a chlebík, Dorisko. Jo, a tenhle sympaťák byl náhodou na parkovišti, tak jsem ho přivedla, aby ti ukázal svůj dvoustopej zázrak, když máš tak ráda mašiny.” Lucie na spolužačku významně mrkla.

Oslovená zvedla obočí: “Tos mě opravdu potěšila.”

“Ahoj,” řekl Petr Zach. “Zrovna přemejšlím, jestli ti to víc sluší nahoře bez, anebo takhle. Asi nahoře bez.”

“Dík. – Hezká mašinka, vsadím se, že míň jak kilo nejede.”

“Chceš se přesvědčit?”

“Ráda bych. Jenže... já nejdu na rande s každým, a nikdy ne napoprvé. Víš co? Dám ti svý číslo. Někdy mi brnkni.”

“Neobyčejně rád.” Vytáhl z kapsy mobil. “Hned si tě nacvakám do paměti.”

Renáta, která své okolí dosud ignorovala, se nyní zdála být vývojem situace zneklidněna. Vstala proto a přiloudala se blíž. Nedaleko paní Michalové se opřela o zábradlí a zde mlčky vyčkávala.

Doris se zakousla do dvojitého krajíce a spokojeně zamručela. “Hmm! Je to fajnový.” Jen co dojedla, rozezněl se jí v kapsičce mobil. Otřela si koutky úst. “Jo?”

“Tady Petr, měl jsem ti někdy brnknout, tak to činím.”

S úsměvem se otočila na mladíka u motorky. “Jedna nula pro tebe. Když mě hodíš do Hvězdy, zvu tě na kolu a na biftek.”

“Beru!” Stiskl startér a několikrát přidal plyn. Motor hrozivě zavrčel.

Renáta náhle dotčeně zvolala: “Petře! A co já?! Mě tu necháš?!”

“Sorry, bejby, nelze jinak. Tady se totiž rýsuje novej, vzájemně výhodnej eroticko–praktickej vztah, kterej ty odmítáš.”

Dívka ve fialovém se uvelebila na motocyklu a krátce zamávala. “Papá, Luc, brzo se ti ozvu!”

“Možná se ve městě uvidíme, Doris, já tam za chvíli taky frčím.”

“O.K.!”

Renáta chvíli postávala s uraženým výrazem ve tváři, pak ulehla zpět na froté ručník. “Mám spálená záda, potřebovala bych natřít krémem. Byla bys tak hodná, Luc?”

“Nemám čas. Jedem s Čerňákovými do Varů, vyplivla jim dodávka, musíme přivézt brambory a zeleninu, jinak nebude zítra co jíst.”

“A vezmeš i mě?”

“Je mi líto, ale už jsem slíbila tuhle paní Michalové. Kdybych vzala i tebe, museli by se tři lidi mačkat na zadních sedačkách.”

“Já vám, Renátko, místo ráda přepustím, pokud chcete,” navrhla žena na lehátku.

Lucie však nesouhlasila. “Slíbila jsem paní Michalové, takže sorry.”

Renáta vztekle vyskočila a dala si ruce v bok. “Ty mě teda nevemeš?!”

“Promiň, ne.”

“Dobře, všichni jste se na mě vybodli, fajn! Já se ale taky můžu sebrat a odject do Prahy!!”

“To můžeš,” pokrčila rameny Lucie. “Paní Michalová, jdu pro auťák a pro Čerňákovy, za chvilku jsem zpátky.”

Po těchto slovech se Renáta zvedla ze země a rázným krokem zamířila k depandanci. Paní Michalové se podařilo dohonit ji až na schodech. “Počkejte přece!”

Zůstala stát, ale neohlédla se.

“Poslouchejte mě, Renátko! Koukněte, nemám právo míchat se do vašich soukromých věcí, ovšem pokud mi dovolíte poznámku, tak... nic mi do toho není, ale neměla byste se unáhlovat.”

“Musím. Přijela jsem, abych si odpočinula, ne aby mě někdo permanentně balil, a nakonec ještě i urážel!”

“Pokud vím, Lucie se na vás nezlobí.”

“To bych prosila! Zlobit se můžu leda já!”

“Ale proč? Vždyť vám nic tak špatného neudělala.”

“To je těžké vysvětlovat, když stojíte při ní.”

“Nestojím. Vím jenom, že facku dostala ona, nikoliv vy.”

“A řekla vám taky proč?” Stiskla rty. “Co byste dělala na mém místě, vy, paní Michalová? Lucie vám pomáhala v Praze s úklidem, že? Tak si představte, že by vám při tom z ničeho nic začala ožužlávat rameno!”

“To je velmi nepravděpodobné.”

“Jen si nemyslete, ona je všeho schopná. Vy vypadáte velmi dobře a o dobrých deset let mladší, než jste. Takže ani vy před ní nejste v bezpečí.” Nadechla se a následující provokativní dotaz doprovodila výrazným gestem ruky. “No?! Co byste teda udělala, kdyby to na vás zkusila?!”

“Rozhodně bych nerozdávala facky. Odmítla bych ji v klidu a bez emocí. Ale současně tak, aby s určitostí pochopila, že se mnou nemůže v žádném případě počítat. Což jste vy neučinila.”

“Jak to, že ne?! Facka byla přece v tu chvíli nejpřesvědčivější argument!”

“Naopak; nejslabší. Promiňte mi upřímnost, Renátko, ale byl to od vás výraz nedospělosti a nejistoty.” Chvíli se na rozčilenou dívku mlčky dívala. Pak se rozhodla déle se s ní nepřít. “Jinak, pokud odjedete, pozdravujte ode mne, prosím, vaší maminku. A vy sama se mějte hezky.”

“Vy taky.”


Asi za dvacet minut, to už si paní Michalová opět hověla na lehátku u bazénu, mohla spatřit odcházející Renátu s velkým černým baťohem na zádech.





4.




Chevrolet s osádkou čtyř pasažérů právě zdolával zákruty v kopcích nad Karlovými Vary, když se ozval vzadu sedící vedoucí Čerňák: “Nerad otravuju, Lucie, ale nezastavila byste mi na moment v Březový u hospody? Starej Benda mi slíbil přenechat nějaký maso.”

“Jistě.” Řidička se otočila ke spolujezdkyni: “Nechtěla jste ještě něco na trhu, paní Michalová? Vyhodila bych vás na návsi a pak bysme pro vás zajeli.”

“Ne, díky, není třeba.”

Vůz zastavil u malé vesnické hospůdky, kde oba manželé Čerňákovi vystoupili.

“Jsem nějaká utahaná,” stěžovala si dívka za volantem a protírala si zarudlé oči.”

“Není divu, bylo toho na vás za poslední dni dost, a ještě ke všemu ta jízda do Prahy se mnou...”

Rozhovor přerušil nepříjemně hlasitou melodií mobil postavený v nabíječce.

Lucie přiložila telefon k uchu. “Jo? Cože??!!” Vytřeštila oči. “To je Renátka!! Vzala stopa a oni ji okradli a snad i znásilnili!!”

“Kdo probůh??”

Neodpověděla. “Kde jsi??!” zakřičela do telefonu. “Kde přesně?” Nervózně odložila aparát na palubní desku, aniž by před tím zavěsila.

“Volala policii?” zeptala se vedle sedící žena.

“Ne. Je v šoku, pláče. Neví, kam má jít. Má strach, aby na ni u silnice nečíhali. Prý vytočila poslední číslo, co měla v telefonní paměti.”

Znovu přiložila mobil k uchu. “Aha... aha... rozumím: v lese, někde hned za Vary ve směru na Bochov, dobře, teď zavěs, jedeme pro tebe, brzo se ozvu. Jo, najdeme tě. Neboj! Vydrž!”

“Musím za ní, paní Michalová, jestli chcete, zůstaňte v Březové.”

“Ne, pojedu s vámi. A zaběhnu pro Čerňákovi.”



“Bochov, Bochov, kde to sakra může být?” Lucie během jízdy nahlížela do automapy.

“Jeďte na Prahu,” radil jí vedoucí Čerňák. “Bochov odtud není daleko.”

“Dobře.”

Chevrolet prolétl lázeňskou metropolí a bezprostředně za její hranicí zaparkoval v odstavném pruhu. Řidička se opětovně chopila telefonu:

“Renáto?! Slyšíš?! Jsi O.K.?! Uklidni se a poslouchej: musíš nám popsat, kde se to stalo, potřebujem nějaký bod, podle kterého tě najdem. Tvůj baťoh zůstal u nich v autě? Hm... to nám moc nepomůže. Všude že je les? Velký barák u silnice? To už je lepší! Vyčkej!” Otočila se na Čerňákovy. “Prý si všimla velkého stavení, snad stodoly. Nevíte o něčem takovém ve zdejším okolí?”

“To je těžké,” pokrčila rameny paní Čerňáková. “My to tady skoro neznáme. Párkrát do roka tudy jezdíme do Prahy, ale jinak... Pořád si říkám, jestli by nebylo lepší zavolat policii.”

“Uděláme to, pokud Renátku do půl hodiny neobjevíme. Teď pojedu pomalu dál a budeme hledat stodolu.”


“Koukejte! A co tohle?” ukázala paní Michalová. “Že by to bylo ono?”

“Haló, Renátko?! Možná ji máme! Asi jsme našli tamtu stodolu! Nová střecha? Jo, je to ona!” Přehodila mobil do druhé ruky a přibrzdila. “Co dál? Vzpomínej! Jednosměrka? Dopravní značka? Fajn, tak tedy jednosměrka ven z lesa, jo? Dobrá, jedem!”


Téměř každá komunikace vedoucí do lesa byla označena kulatým zákazem vjezdu. I přes velmi pomalou jízdu a sledování pěšin i cestiček se hledajícím dopravní značku signalizující jednosměrnou komunikaci nepodařilo najít.

Lucie otočila vůz a pomalu se vracela ve směru Karlovy Vary.

“Něco jsem zahlédla, takový flek,” ozvala se během jízdy paní Michalová.

“Kdy?”

“Prve, před chvilkou. Až teď mi dochází, že to mohl být i turistický vak.”

“Jste správná účetní, máte oči jako ostříž.” Lucie po několika stovkách metrů zaparkovala na kamenitém lesním výseku. Osádka vozu se jala prohledávat krajnice a jejich bezprostřední okolí.

“Tady! Tady!” volala paní Čerňáková, která po čtyřech zlézala kolmý svah u silnice a vlekla za sebou velký černý batoh. “Ležel až dole, u kraje lesa. Je rozepnutý, možná z něj něco sebrali.”

“Výborně!” zaradovala se Lucie a ihned sáhla po mobilu. “Haló?! Sláva, máme tvůj bágl! Asi se ho chtěli rychle zbavit.” Vedoucí Čerňák jí poklepal na rameno: “Vaše kamarádka nebude zřejmě daleko. Řekněte jí, ať zavěsí a nechá pak telefon zvonit. My uděláme rojnici a budeme ji v lese hledat podle zvuku.”

“Bezva nápad.”



Naléhavý trylek mobilního telefonu zaslechla jako první po pár minutách paní Čerňáková. Dezorientovaná a vystrašená Renáta seděla na pařezu na malé mýtině, ve vzdálenosti asi tři sta metrů od silnice. Měla krvavý šrám na levé tváři, naražená žebra a rozvinutý šok.

Po nepříliš radostném přivítání, a jakmile byla usazena do vozu, následovala rychlá jízda k lékaři a posléze i na policejní stanici.


–––––––


“Nevím proč, ale pořád na mě jde pláč.”

“To jsou nervy, Renátko, zítra o ničem nebudete vědět,” chlácholila ji ze zadních sedadel paní Michalová.

“Ba ne, tohle si budu pamatovat hodně dlouho. Takoví dobře oblečení pánové...” polykala slzy, “...nejdřív se na mě mile smáli a... pak zničehonic začali bejt sprostý... chtěla jsem, aby zastavili, ale oni najednou zajeli do lesa, tam na mě řvali, že jsem svině... a... a... vyvlekli mě ven a... povalili... a kopali do obličeje... do břicha... copak se tohle dělá...??!”

“Hlavně, že ses ubránila. A neplač už.”

“Já... já... musím... Kdybych byla bývala tolik neřvala a neječela, bůhví, co by se mnou provedli! Takhle se snad lekli, že mě někdo uslyší a –” Příval slz ji opět přerušil.

“Máš chuť na ovoce?” Lucie zastavila, aniž by počkala na odpověď. Vyskočila z vozu, zaběhla do obchodu s ovocem a zeleninou, kde s omluvou předběhla celou frontu. Za chvilku byla zpátky se sáčkem zralých broskví. “Vem si.”

“Děkuju.” Hned první zlatorudý plod vyklouzl Renátě z třesoucích se prstů a spadl na podlážku. Sehnula se pro něj a totéž učinila i řidička. Obě dívky se v půli cesty srazily hlavami.

“Jauvajs! Promiň!” omlouvala se Lucie.

“Ne, ty se nezlob,” zdůraznila Renáta.

“Nebyla to tvá chyba, ale moje.”

“Ne, byla moje. A tamto taky.”

“Jaké tamto?”

“Ta facka.”

Lucie položila spolujezdkyni ruku na rameno. “Renátko, tehdys byla v právu.”

Zatřepala hlavou. “Ne. Byla jsem hloupá a... taky zmatená a zaskočená... Vlastními pocity...” Opět začala tiše slzet, tentokrát Lucii na tričko.

Paní Michalová si odkašlala a pohlédla ven z vozu. “Stejně se letos vydařilo počasí, že?”

“Ano, ano,” řekl chvatně vedoucí Čerňák. “Opravdu skvělá, skvělá sezóna.”


–––––––


“Holky! Jeden úsměv do našeho objektivu!” Mladík stojící před depandancí otočil hledáček videokamery na dvě okolo běžící dívky a jeho dlouhovlasý kamarád na ně vesele zamával.

Na okamžik se zastavily, aby krátce zapózovaly, pak nerušeně pokračovaly v joggingu.

“Večer vám to promítnem!” volal za nimi kameraman.

“V našem pokoji!” přidal se jeho společník. “Číslo dvacet šest! Nezapomeňte přijít!”

Z garáže patřící k depandanci se ozval rachot klíčů a z jejích dveří vyšla hezká, venkovsky vyhlížející mladá žena v zástěře. Otevřela obě poloviny plechových vrat a zeptala se: “Vy jste z novýho turnusu, pánové, že jo?”

“Jo, dneska jsme přijeli. Proč?”

“Jmenuju se Alena a patřím ke zdejšímu inventáři. Každý ráno tady pouštím bojler... Nechci vám kazit radost, ale ty dvě, co tu klusaly, to je Lucie s Renátou. Už jsou tady skoro měsíc, nejdřív bydlely na pokojích, pak jim táta pronajal jeden stan u bazénu a... ony jsou od jistý doby pořád spolu, jestli mi teda rozumíte. Takže... šetřete čas i filmový materiál.”

Kamera zamířila do lesního porostu a jala se jej systematicky prohledávat. “Zaběhly někam do lesa, nemůžu je najít.”

Mladík bez kamery pokyvoval vlasatou hlavou. “Že jsou pořád spolu? Tak zvolíme speciální taktiku rozděl a panuj, co říkáš, kolego?”

“Ba ne, nezvolíme,” ozval se skeptickým hlasem kameraman. “Ona má pravdu, je to ztráta času. Koukni se sám, támhle nahoru, skrz ty stromy.”

“Hm, no jo, už je vidím. No ne...?! A teď...! Vypadá to, že se bez nás dost dobře obejdou. Máme holt smůlu.”

“Co jsem vám říkala...” Mladá žena v zástěře se nevýrazně pousmála a úderem ruky zapjala spínač bojleru. Přízemím depandance se rozeznělo tiché hučení vodního čerpadla.



Konec



© Copyright 2000 by GL&VR






| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e–mail |