Magnetická bouře
/aka When Fates Collide, Part 2/

napsali  GL&VR

Valhalla




Upozornění 1: Postavy ze seriálu Xena jsou majetkem MCA/Universal a Renaissance Pictures.

Upozornění 2: Příběh je určen dospělým čtenářům.






Výroba filmu Vzkříšení Xeny,
Hollywood, červen 2006





"Akcééé!" režisér John Fawcett zamával rukama a kamera se rozběhla. Lucy Lawlessová – v roli Xeny – udělala dva kroky směrem ke dveřím chatrče. Na její tváři se objevil nekompromisní výraz. Gabriela – herečka Reneé O´Connorová – stála po jejím levém boku. Lucy vytasila meč. "Vylezte ven, vy zbabělci!" vzkřikla na neznámé nepřátele uvnitř chatrče. "Bude to?! Nebo si pro vás dojdu!"

Uprostřed poslední věty krátce vypadl proud, a díky tomu poklesla i záře reflektorů.

"STÓÓP!!" režisér Fawcett si otřel zpocené čelo. "Sakra, to nám to zas jde!" S nevolí pohlédl na hodinky – ukazovaly čtvrt na devět dopoledne. "Asistééént!! Mééég!! Běžte se zeptat, co se děje s elektrikou. – Pět minut pauza! Pak záběr zopakujem! – – Pokud studiu nedošel proud," dodal a otráveně usedl na židli s označením director.

Asistentka Meg odběhla a lidé ze štábu se dali do tichého hovoru. Lucy Lawlessová opustila kulisy, aby se zašla ochladit do chodbičky směřující k východu z ateliéru. Zde si vyskočila na kovový kontejner a s pohledem obráceným ke dveřím kývala nohama sem a tam.

Bože, jaké je dnes dusno... chtělo by to bouřku, aby se konečně vyčistil vzduch.

U nedalekého východu se náhle kdosi objevil. Lucy ho ani neviděla vcházet a když přišel blíž, dost se podivila. Před ní stál její kolega Karl Urban, oblečený do starořímské tógy.

"Nazdar, co ty tady?" usmála se na něj.

"Radši bych slyšel ave Caeser, Xeno. Ale co, tys neměla nikdy úctu k majestátu." Pohlédl ženě do očí.

"Našel jsem tě překvapivě rychle," pokračoval Karl Urban podivně lámanou angličtinou.

"Cože?! Jak to prosím tě mluvíš?! A vůbec, ty tu hraješ?! Četla jsem scénář, a nevzpomínám si, že bys měl ve Vzkříšení Xeny nějakou roli."

"Přátelská jako obvykle," ušklíbl se. – "Stal jsem se nejproslulejším římským vládcem, Xeno, a jediná role, v níž jsem kdy vystupoval, byla historie." Muž v tóze zvedl sebevědomě nos. "K věci, Xeno: Hádes mě trvale spoutal s mým osudem, takže se do Říma už v žádné časové vrstvě nevrátím. No co, nevadí... jak se říká ore legar populi perque omnia saecula fama vivam... já nikdy nebudu zapomenut. To mi ovšem moc nepomůže, když jsem napořád uvázaný v Tartaru. A je to taky tvá vina, Xeno. Řekl bych – především tvá. Kdybys držela při mně... mohli jsme spolu ovládnout svět. Jenže tobě na mně nikdy nesešlo, a co hůř; přehlíželas mě už v dobách, kdy jsem ještě nebyl imperátor. Vždyckys dávala přednost někomu jinému – co jinému – bezcennému! Jakékoliv holce! Nejdřív M´lila; té stačilo proběhnout se v plachtoví a už ses zajímala o její tlakové body... Pak přišly na řadu další tvoje zrady, a já proto došel k závěru, že jsi celé mé historické neštěstí způsobila právě ty. A za tohle všechno se ti teď pomstím."

"Vůbec ti nerozumím, Karle."

"No jistě, Xeno, tys mě přece nikdy nechápala." Muž v tóze mávl rukou. "Nikdys neměla ráda svého císaře. – Dokonce ani Řím, narozdíl od –"

Do chodbičky se vloudila, přilákána hlasy, Reneé O´Connorová.

"No prosím – lupus in fabula – narozdíl od ní. Což mě obzvlášť uráží. Vůbec, jaks mohla upřednostnit hloupou venkovskou husu před vzdělaným mužem – vládcem Říma?!" Zatvářil se navýsost dotčeně a zavrtěl nechápavě hlavou. Pak oslovil druhou ženu: "Tebe, Gabrielo, tebe vidím skutečně nerad. Škoda, že tě tehdy Alti nezabila... Ačkoliv mea culpa, že, kdybych tě dal zavčas ukřižovat..."

Obě ženy si vyměnily zděšené pohledy.

"Oč jde?" zeptala se tiše Ren.

"K mé pomstě, Xeno," pokračoval Urban–Caesar škodolibě. "Pomohla mi Callisto. Překvapení? Myslím, že ne. Půjčila mi část své energie, abych mohl načas uniknout z Tartaru, navštívit tě a osobně informovat – jediná má radost za celá staletí. A ještě něco; Callisto odlákala sudičky, zatímco já –" udělal samolibě dramatickou pauzu, "zatímco já zpřeházel cívky jejich osudového přediva. Hm – – hm – – hm – hm – hm – hmmm..." dušeně se rozesmál. "A stejně tak se brzy zpřehází i tvá současnost. Nastane zmatek a všechno bude jinak. Aspoň do doby, než to sudičky zase spraví. Pamatuj, Xeno – nemo me impune lacessat."

Napřímil se a obě překvapené ženy sjel přísným pohledem. "Toť vše. – Povstaňte, imperátor odchází!"

Ren už stála a sedící Lucy se ani nepohnula. Urban–Caesar se zašklebil. "Stejně vás dám jednou ukřižovat. Ale nohy vám tentokrát nikdo nepřerazí – abyste si to na křížích pěkně užily. Na to se obzvlášť těším." Udělal čelem vzad a náhle se ve vzduchu rozplynul.

Lucy seskočila z kontejneru. "Vidělas to?! On se dočista vypařil!"

Malá zlatovláska přisvědčila. "Moc dobrý trik. Netušila jsem, že je Karl takový Houdini."

"Abych pravdu řekla... mně to jako trik moc nepřišlo," zdůraznila Lucy.

"Máš pravdu, spíš fata morgána."

Rozhovor obou žen přerušilo zahalekání režiséra. "Konec pauzy, panstvo! – Všichni na plááác! – Pojedéém!"


Celý štáb se opět shromáždil.

"115 podruhé!"

"Akcé!"

"Stop..." pronesl přiškrceným hlasem kameraman.

"Jéžiš, Side, co jéé?! Pročs to stopl?!" Fawcett uchopil svou židli a bouchl s ní o zem.

"Promiň, Johne, ale –! Skrz Xenu i Gab je vidět. Asi blbne kamera, nebo co... Z toho strašnýho vedra..."

"Jak vidět?"

"Prostě durch..."

"To není kamerou!" zhrozil se Fawcett, jen co se sklonil k objektivu. "Koukni na něěě! Vobě jsou jak z mikroténu!"

Lucy pohlédla na své tělo; a opravdu, bylo skrz ně vidět a totéž zaznamenala i Ren O´Connorová.

Fawcett si vjel oběma rukama do vlasů. "Co to –! Jéžiš, ženskýý! Co mi tu blbnetéé?!"

"Rejžo! Vždyť i vy jste průsvitný!" ukázala roztřeseným prstem Ren.

"JÉÉÉ!!" vyrazil ze sebe Fawcett a dočista strnul.

"Lucy..." hlesla Ren, "Karl... teda ten Caesar... nebo kdo... asi... nelhal, viď...? Ty sudičky... jak říkal..."

Realita se zčistajasna naplnila hustou bílou mlhou.


–––––––

Kráčely spolu po klikaté lesní pěšině, lemované hustým smrkovým mlázím. Cesta mířila strmě vzhůru a vypadalo to, že je užší a užší.

"Lucko?"

"Jo?"

"Zima, viď?"

"Ano, Ren, je dost chladno."

"Ale prve bylo vedro a dusno, ne? Jako před bouřkou."

"Máš pravdu... ale... nebyly jsme někde jinde?"

"Jinde...?"

"No... před tím jsme snad nebyly v lese."

"To ne. Kde jsme to jen – – LUCY! VŽDYŤ JSME PŘEDTÍM TOČILY!!"

Černovláska si položila dlaň na čelo. "A jo! Kdybys to neřekla, nevzpomenu si. Ale kde jsou ostatní, Fawcett a štáb?!"

"To tedy nevím." Ren se rozhlédla. "A kam to vůbec jdeme?"

"Přece do kopce –" Zarazila se. "No fakt! Kam vlastně jdeme?!"

"To kdybych věděla... Něco se, Lucko, stalo. Pamatuješ? Caesar – pomsta – sudičky..."

"Máš pravdu, už si to taky vybavuju. Mluvil o zpřeházeném osudu."

"Přesně."



Na cestě se před oběma ženami náhle zablesklo a zhmotnil se tu svalnatý muž s krátkým plnovousem.

"Kevine?!" vzkřikla rozradostněně Lucy v domnění, že má před sebou svého tragicky zemřelého kolegu. "Kde ses tu vzal?!"

"Kevine?! To je nějaká nová nadávka, Xeno?"

Lucy zavřela na okamžik oči. "Už i ty... jako by nestačil Caesar..." S malomyslným výrazem tváře napřáhla pravici. "Zdravím tě, Aree." Pokrčila rameny, jakoby říkala co počít, musíme přistoupit na jejich hru.

Svalovec se poškrábal za uchem. "Xeno, když mi Caesar řekl, žes ho poslala k Odinovi zorganizovat hostinu a obřad, nevěřil jsem."

"Chyba," odsekla Lucy, aniž by tušila, oč vlastně jde.

"To ano. Vždycky jsem doufal, že na místě Gabriely budu já. – Další chyba."

"Příliš mnoho chyb na boha války, Aree."

"Čistá pravda, Xeno. – Takže vás obě vítám a... uvidíme se na hostině. – Tohle jsem si opravdu nemoh nechat ujít. Mimochodem, Odin se ptá, zda pro vás nemá poslat Valkýry."

"Máme nohy. Přijdeme po nich."

"Jak si račte přát." Muž černém pokynul rukou na pozdrav a s prudkým zábleskem zmizel.

"Lucko," ozvalo se potichu. "Co – co si o tom všem myslíš? Neměly bychom se... radši vrátit?"

"Já nevím, Ren. Prostě nevím. – Vrátit se? Ale kam??!"

"No... to... je těžké říct..."

"Vidíš. – Myslím, že bude lepší jít, kam nás osud vede. Snad se tam dozvíme víc."


–––––––

Další překvapení čekalo na obě ženy v momentě, kdy opustily hustý les. Na skalnatém, velmi vysokém a strmém vrchu byl vystavěn hrad nezvyklých tvarů. Z něj čnělo vzhůru k nebi několik úzkých věží, které se doslova ztrácely v oblacích.

"Lucko –! To není možné –!"

"Valhalla, Ren! Bože můj...! Jestli tohle není Valhalla!" Obě ženy v záklonu sledovaly surrealistickou stavbu a nevěřily vlastním očím.

"Jak myslíš, že je to vysoké?"

"Moc, Ren. Moc. Se skálou... řekla bych... snad tři sta čtyři sta metrů."

"Vidˇ."

"Jo. – A ta... hostina bude asi někde uvnitř. Proto Kevi... Ares mluvil o Valkýrách. Aby nás tam odnesly."

"Do Valhally se přece dávali mrtví, nebo ne? Co myslíš, jsme mrtvé? Nebo nám oběma přeskočilo?"

Místo odpovědi zavrtěla hlavou a pokrčila bezradně rameny. "Jak se ale dostaneme dovnitř, sakra? Že já ty zatracené Valkýry odmítla!"

"Lucko! Žádné Valkýry přece nejsou!"

"A co Ares, hh? Ten taky není?! Vidělas ho na vlastní oči, ne?!"

Nejistě se pousmála. "Jistě jde o virtuální holografii, vsaď se. Kluci ze studia na nás zkoušejí nějakou novou techniku."

Vysoká žena v kostýmu Xeny se shýbla pro kámen a mrštila jím o skálu. Kámen se po chvilce odrazil a spadl na zem.

"Techniku, říkáš? Nezdá se mi. Tahle skála, ta existuje," ukázala prstem. "Pojď, Ren, obejdeme ji, musíme najít nějaký vchod."



Žádný vchod však nenašly; jedinou přístupovou cestou bylo rychle stoupající, bez zábradlí vystavěné, sotva na šíři ramen úzké schodiště, jakoby přilepené ke skále a později i k vysokým zdem pohádkového hradu.

"Tak tudy nejdu! V žádném případě! Sice jsem trochu lezla, ale už ve dvaceti metrech mám závrať!"

"Nemáme na výběr, Ren, půjdeš za mnou a budeš se dívat buď na má záda, anebo vpravo do stěny. V žádném případě vlevo, ani dolů."

Několikrát se nadechla. "Dobře. Když tedy myslíš..."



Za chvíli, jen co dosáhly výšky zhruba třetího poschodí běžného činžáku, se z mraků vyhouplo zapadající slunce a zalilo oranžovou září skaliska i zdi Valhally. "Ještě tohle!" zahořekovala Ren. "Já určitě spadnu!"

"To neříkej! A nekoukej dolů! Lez v nejhorším po čtyřech a opírej se pravým ramenem o skálu. Půjdu hodně pomalu, a jestli ti to pomůže, můžeš se občas zachytit mého kotníku. Jenom mě prosím tě nestrhni dolů."

"Dobře, Lucko, děkuju. – Ach jé, to pitomé slunce! Kdyby aspoň zašlo! Mám trochu fobii z otevřeného prostoru, hlavně ve výškách, a světlo to dost zhoršuje, víš...?"

"Tos mi nikdy neřekla."

"Neřekla jsem ti spoustu věcí... a možná už nikdy neřeknu, jestli –"

"Jenom klid, Ren, jenom klid, dokážeme to spolu, uvidíš. A ze strachu si nic nedělej, já když skákala ze Sky Tower, mělas vidět, třásla jsem se jako osika."


Schodiště z vlhkých vyšlapaných stupínků, táhnoucí se kolem Valhally, nemělo konce. Skála přešla po čase v zeď a později, když se obě ženy ocitly v řídkých mracích, nebylo dolů pod hrad už téměř vidět.

Ren teď skuhrala víc a víc.

"Nemám tě vzít na záda?" zeptala se jí Lucy.

"Ne! – Bože, ten trapas!"

"Jaký?"

"Že před tebou vypadám zbabělá a neschopná."

"Prosím tě!"

"Ba jo. Ty jdeš první – sama – a já –" Opět se zachytila za její kotník. "Promiň!"

"O.K. – to je v pořádku."



Nebezpečný výstup pokračoval kolem úpatí jedné z věží a zhruba v její polovině schodiště končilo. Lucy vystoupila na čtvercovou plošinu a pomohla na ní i vyčerpané kolegyni. Sotva se sem obě vešly.

"Jenom mi neříkej, že jsou zamčené!" Ren se zachvěl hlas a s teatrálním gestem ukázala na kovové dveře, vedoucí kamsi do věže. "Dolů bych už nesešla..."

"Možná budeš muset," odvětila druhá žena temně. Pak vzala za kovový kruh u dveří.

Ozvalo se hlasité zavrzání. A když si pomohla druhou rukou, uzamykací systém konečně povolil.

Ren vpadla dovnitř a zavěsila se kolegyni na krk.

"Ó bože... děkuju ti...!"

Poplácala ji po zádech. "To nemusíš."

Vzápětí se modře zablesklo a v jejich bezprostřední blízkosti se objevil ten samý muž, co o sobě dole pod Valhallou tvrdil, že je bohem války.

Žena v kostýmu Xeny ho uchopila za šos. "Ty pitomče! Nemohs říct, že sem nevede jiná cesta než tydle prokletý schody?! Dybych to jen tušila, vzala jsem ty Valkýry!"

"Copak, Xeno? Měl jsem zato, že zdejší terén dobře znáš."

"Děkuju pěkně!" zašklebila se Lucy. "Kde je ten neřád Caesar?!" vyštěkla na domnělého Area hned nato.

"Pokud vím, Xeno, zatím nepřišel."

"Aha. Jeho štěstí!" Trochu se zklidnila. "Máte tu aspoň koupelnu? Jsme obě špinavé jak čuňata."

"Samozřejmě, Xeno. Pokud vím, obě lázně jsou připraveny."

"Obě?! Jaké obě zas?!"

"Místní zvyk," mávl rukou bůh války. "Ostatně, není vkusné koupat se ve společné lázni. – Před obřadem. – Nemyslíš?"

"Před obřadem?"

Obě ženy si vyměnily pohled.

"Copak?" zeptal se Ares. "Nervózní?"

"Trochu..." zašeptala Lucy. "Kdo by nebyl... Před obřadem..."

"Chápu." Ukázal do temné chodby. "Moje drahá sestřička už pro vás jde."

"Xena s Gáby, no konečně!" sladce zazpívala Afrodita, objala malou zlatovlásku a pak i její vyšší družku. "Jaký šťastný den!" Otočila se do chodby a zavolala: "Kdepak jsi? Kde vězíš?!"

Na místo přichvátala další žena.

"Ty, Brunnhildo?" Tentokrát se Ren zdála být překvapena příjemně.

Následovalo další více než vroucné obětí, které se Afroditě zdálo až příliš dlouhé. "Už dost, Brunnhildo! Teď odveď Xenu do lázně. Já udělám totéž s –"

Valkýru se světlými copánky však napadlo lepší řešení: "Co kdybych doprovodila raději Gabrielu?"

"Nenene! Jenom běž hezky s Xenou, bude to tak lepší."


–––––––

Lucy seděla v kulaté kádi, naplněné ohřátou vodou, v rezignovaném očekávání dalších událostí. Byla sama, neboť Brunnhilda, jen co do lázně nasypala vonnou sůl, odešla.

Lucy zavřela oči a s marností v duši zapřemýšlela, zda se z toho zvláštního snu někdy probudí.

Obřad! Ale jaký?! Všechno nasvědčuje tomu, že –

Zalechtání na tváři přerušilo tok jejích myšlenek. Cukla sebou a otevřela oči. Dívku stojící těsně u lázně poznala ihned. "Ty jsi přece – – Rhine –" zapátrala v paměti po německých slovech. "Rhein – Rheinjungfrau!"

Dívka se pousmála a zakývala hlavou. "Nein, Xena. Rheintochter."

"Aha... a... jak se vlastně jmenuješ? Ve scénáři tě vždycky psali jenom jako Rhine maiden #1 – Also... also... wie... wie heißt du eigentlich?"

"Helga." Usedla na okraj kádě a spustila do ní nohy.

"Ach tak..."

Dívka zčistajasna skočila do lázně. "Spielst du mit mir, Xena?" zeptala se smyslně.

"Cože?!"

S vyzývavým úsměvem se potopila a kousla Lucy do hýždě.

"JAU!"

Do místnosti vzápětí přichvátala Afrodita. "Co má tohle znamenat, Helgo?!" obořila se na rozdychtěnou dívku a ihned ji tahala za ucho z vody.

"Lass das, Aphrodite! Es tut weh!"

"To ti patří, nemáš Xenu otravovat."

"Das darf ich tun! Sie ist meine Freundin! Ich liebe sie!"

"Kdepak! Nic takového! Xena se dnes vdává a hrát si s ní ve vodě může už jenom Gabriela!" Otočila se na Lucy. "Promiň."



Bohyně lásky přinesla za pár chvil k lázni osušky, parfemovaný olej a nové šaty.

"Tohle si mám oblíct, Afrodito? Vždyť budu jak mušketýr bez kordu!"

"Bílá košilka a kožené kalhoty, Xeno, co víc chceš? Budou ti při obřadu slušet."


–––––––

Když zneklidněná Lucy vstoupila do hlavního sálu Valhally, velmi ji překvapil počet přítomných – byly zde snad stovky lidí. Konec prostory, v níž korzovali hosté, se ztrácel v temnotě, přestože intenzita osvětlení byla nad očekávání silná.

Vzápětí se zde ukázala i Ren. Měla na sobě bílé šaty bez ramen, na hlavě místo korunky věneček z čerstvě natrhaného lučního kvítí. Lucy její samozřejmý úsměv poněkud vyrazil dech.

"Tyhle... tyhle šaty´s měla přece na Mardi Grasu!"

"No jo, taky jsem se divila."

"To ale není možný! Odkud je mohli vzít?!"

"Nevím, Lucko, donesla mi je Brunnhilda. Mělas vidět její pohled, když mi pomáhala oblíct se."

Ušklíbla se. "Nic mi neříkej! Mě v lázni navštívila Helga – rýnská panna číslo jedna – a... její zuby mám ještě teď obtisknuté na zadku! – Tamhle zrovna jde! Pozor na ni! Je nebezpečná! Pořád tak hladově kouká! A nejen to, mluví německy a poulí oči jako ryba!"

Ren ukázala do sálu. "Dívej, tamten rytíř! Má snad dva a půl metru!"

Lucy přikývla. "Páni, to je ale obr. Takhle velký může být jenom král Artuš."

"Chyba, Xeno," přitočila se k oběma ženám Afrodita. "To je přece Odin. Copak ho nepoznáváš?"

"Odin?" stiskla rty Lucy. "Divné, při natáčení byl menší..."

"Při jakém natáčení?"

"To nic, toho si nevšímej. – Přichází právě včas. Chci se ho na něco zeptat. – Hej, Odine! Na slovíčko!"

"Vítej, Xeno. Vypadáš báječně."

"Díky. – Mám dotaz."

"Zbytečně. Obřad začne už za chvíli."

V záklonu pohlédla obrovskému muži do očí a jeho pohled ji naprosto zmátl. "Já... o obřad nejde, chci jen... vědět..." namísto původní otázky, týkající se Caesara, ze sebe nakonec vykoktala: "Totiž... nevidím tu žádné louče... čím v sále vlastně svítíte?"

Odin zachrastil brněním. "Tady? Valkýrami. Dokážou se změnit ve věčné světlo, tak s nimi svítíme. Za čas je nahradí jiné Valkýry a ty první pošleme zpátky do boje."

Lucy obrátila oči v sloup. "Děkuju za vysvětlení."

Vrátila se k Ren ještě zmatenější. "Svítí tu Valkýrami, to je ale bordel!"

Zlatovláska se pousmála. "Opravdu? – – Lucko? Už ti řekli o obřadu?"

"Ne, ale pochopila jsem. Má to být svatba Xeny s Gabrielou, že?"

"Ano," odvětila zlatovláska zasněně. "Naše svatba..."

"Ne, ne, ne, Ren! Nekoukej na mě tím rozpitým pohledem! Tobě se tohle všechno líbí, viď?! My dvě se ale nemůžeme vzít! Nejsme Xena ani Gabriela! Všechno je to cvokárna! Nesmysl! Virtuální realita!"

"Vezmeme se, Lucko. Bude to romantické..."

"Řekla jsem nekoukej tak! Už jsi jak rýnská Helga! – Neřeklas mi všechno, že?! Pamatuju se, povídalas to cestou sem! Už chápu! Teď už tvůj výrok chápu!"

Usmála se. "Ano, neřekla, a můžu to konečně napravit. – Tak tedy... můj táta měl odjakživa hospodu... a v ní vystupovaly různé country skupiny. Bylo mi asi dvanáct, když jsem prvně zaslechla jednu písničku... ...Once there were greenfields kissed by the sun... a při ní poprvé spatřila před očima nejasný obrys někoho. Tehdy jsem ještě netušila, oč vlastně běží, až později mi došlo, že v životě prožiju něco krásného... až ji jednou potkám..."

"Ji?"

"Ano, ji. – Vždycky mám při Greenfields tenhle pocit... A když jsme se my dvě prvně sešly, pamatuješ, tenkrát při večeři, ještě před natáčením Xeny, odskočila sis něco koupit k baru... a jak ses ke mně otočila zády, uviděla jsem ten samý obrys... siluetu s dlouhými tmavými vlasy... a já si tehdy řekla: tak tohle by mohla být ona... Samosebou, dnes už to vím jistě."

Lucy si zakryla oči rukou. "Fajn. Vřelý dík za upřímnost. Že ale dokážeš člověku zamotat hlavu." Zalil ji pocit naprosté marnosti; její kolegyni jakoby neobvyklá situace ani nevadila. Co s tím? "Promiň, Ren, na okamžik. – Odine?!"

"Poslouchám, Xeno."

"Máte tu hudebníky? Myslím třeba pištce..."

"Samozřejmě."

Zatvářila se škodolibě. "Bezva; moje... chci říct Re... vlastně Gabriela si přeje, aby při obřadu nehráli Wagnera ani Mendelssohna, nýbrž Greenfields."

"V pořádku."

"Co – tebe to ani trochu nepřekvapilo?"

"Vůbec ne, Xeno. Nevěsty bývají rozmarné."

Zavrtěla hlavou. "Copak ty znáš Zelený pláně?"

"Jsem bůh, Xeno," poznamenal obrovský muž v brnění. "Nepotřebuju nic znát. Prostě přikážu, a bude."

"Aha. A komu to přikážeš? Kdo tu vůbec hraje?"

"Valkýry přece. – A ty mě musí uposlechnout, takže si nějak poradí."

"Jistě, jasná logika. – Děkuju."

"Není zač, Xeno. – A připravte se, svatební obřad právě začíná."

Několikrát tleskl a světla v sále nabyla temně rudého odstínu. Ztichlou prostorou se pak ozval podivně syčivý zvuk harmonia, které zaznělo v požadované melodii.

Lucy si stoupla těsně k Ren. "Dala jsem ti zahrát tvý Zelený pláně," šeptla.

"To jsi hodná."

Sálem se rozlehl mocný Odinův hlas:

"Přistupte blíž a poklekněte!"

Kolem obou klečících žen a nejvyššího severského boha se utvořil kruh z diváků. V nejbližším okolím stáli samí známí lidé v čele s Areem, Afroditou, Brunnhildou a rýnskou pannou číslo 1.

Odin zvedl veliký meč a položil ho Lucy na rameno. "Xeno, bojovnice z Amfipolu!" zaburácel znovu jeho hlas a venku za okny udeřil hrom. "Chceš stát navěky po boku Gabriely z Potedeje v dobrém i ve zlém?"

Lucy pocítila, jak jí váha meče tlačí k zemi. Zachvěla se. "Chci," pronesla zřetelně.

S přikývnutím přendal meč na rameno druhé ženy.

"A ty, Gabrielo, bardko z Potedeje? Slibuješ být v jakkoli těžké době, až do skonání věků po boku Xeny, amfipolské princezny bojovnice?"

"Ano, to slibuju."

"V pořádku, váš svazek je tím zpečetěn. Přineste prsteny!"

Z řad okolních diváků vystoupila Helga, aby Lucy předala dva zlaté kroužky. "Die beiden Ringe sind aus Rheingold geschmiedet," řekla tiše.

"Danke," naprosto nepřítomně odvětila Lucy, která díky nevybíravě žhavému pohledu Helgy téměř nevnímala, co říká.

Sál nyní ztichl a oběma ženám zakrátko došlo, nač všichni čekají.

Lucy položila druhé ženě ruce na ramena a pomalu se sehnula ke rtům, které jí vyšly v ústrety.

Vlažný dotyk jakoby nechtěl skončit a když se tak stalo, Lucy se rozhodla sklonit se k druhé ženě ještě jednou. Tentokrát z úst Ren několikrát problýskl jazyk a setkal se na okamžik s jejím.

Po polibku nastala v sále doslova vřava a propukl i potlesk, následovaný vehementními gratulacemi přítomných hostů.

První z gratulantů byl Ares, ale objevili se tu i nově příchozí.

"Beowulfe?!"

"Gabrielo!" hřmotný muž ženu vřele objal. "Hodně štěstí!"


Ke gratulantům se připojovali známí i neznámí a připotácel se také jeden zcela opilý host, podpíraný dvěma neznámými rytíři.

Ukázal na Xenu a téměř upadl. "K–koho to vi–vidím...? Není ttto sssnad má ho–ho–hóóóó! Bo–ho–ho–hóóóó–hatea?" Vousatý opilec propukl v škytavý smích.

Lucy se tenhle host ani trochu nelíbil. "My se známe, člověče," řekla posměšně. "Jsi Chrocht–gar, že? Ten škrtič."

"Mé jjj–mé–no zz–ZNÍ...!!" zvolal mocně a zapotácel se. "GRROCHT –! HRROGT –!" Mávl rukou.

Ares uchopil Hrothgara za paži. "Řekneš nám to jindy."

Bývalý král se však vzepřel a zůstal toporně stát. Na zdůraznění svých slov pak vytrčil ukazovák a dřív než byl Areem odnesen z dohledu, pokusil se nesouvisle a s krátkými přestávkami vyjádřit svou nespokojenost: "Na Vvval–halle! – – Teď! – O–o–ddá–vají! – – Žeže–ženské mezi ss–sebou! – – – Jjj–jen jestli ne–ní něněco s–ss–shNILÉHO –!!" zahrozil pěstí, "veveve – ve státě – tom – – d–d–d–dán–ském...!"


–––––––

Po množství gratulací a přípitků obě seriálové kolegyně, naprosto vtaženy do nadreálné situace, konečně na chvíli osaměly.

"Zdejší víno nemá konkurenci, co říkáš?" Přese všechno se Lucyin hlas poněkud zachvěl nejistotou.

Ren byla o poznání klidnější. "Víno je skvělé. A obřad byl taky." Krátce po druhé ženě loupla očima. "Co bude dál, Lucko?" zeptala se způsobem, aby bylo jasné, o čem mluví.

"Co by mělo být?! Já – – promiň, musím se na něco – – Odine?!"

"Xeno? – Všechno v pořádku?"

"Jistě. Ještě poslední dotaz; nejsem zrovna znalec, ale... nikdy jsem nepila tak dobré víno. Jaká je to znač... chci říct odkud pochází?"

"Xeno, jsi ve Valhalle. Cos čekala, octový kvas? – Víno pochází z Egypta a lepší v širém světě nenajdeš. Je staré dva tisíce let."

"Tomu nevěřím!"

"Tomu věř."

"Ale jak –"

"Zeptej se Valkýr, Xeno, ty pečují o víno. Já jsem bůh, mám důležitější práci."

"Jistě. – Valkýry. – Kdo jiný. – Děkuju, Odine. – Hezký zbytek večera."

"I vám oběma, Xeno."


"Kam pořád odbíháš?" zeptala se Ren důrazně.

"Víno staré dva tisíce let! Prostě bordel!"

"Jsi neklidná."

"Jsem. To proto, že mluvíš o svatební noci."

Usmála se. "Těším se na ni."

"Nekoukej rozpitým pohledem! Což ti nestačí, že jsme se protiprávně vzaly? Nezapomělas, že už jednou vdané jsme?"

"Ale v jiném čase."

"To je přece fuk! Je to bigamie!"

"Není. Bigamie znamená mnohomanželství s několika osobami opačného pohlaví. – Promiň, ale při natáčení se mi nezdálo, že bychom my dvě měly opačné pohlaví."

"Ještě to tak! – Poslyš, já... nemůžu s tebou jen tak hupsnout do postele."

"Lucy! To ke mně opravdu nic necítíš?"

"Ren! Copak je možné po tolika letech subtextu k tobě nic necítit...?"

"Jenže?"

"Jenže ne tady, a ne teď. Kdybychom byly v Aucklandu –"

"– řekla bys jó, být tak v L.A."

"Ne. Řekla bych pojďme na skleničku a promluvme si, jak naše přátelství prohloubit. Ale ani tam bych s tebou nehodlala skončit v nějaké mělké aféře. A ze všeho nejdřív bychom se musely líp poznat."

"Lucko! My dvě se známe líp než vlastní sestry!"

"To je sice pravda, ale –"

"Nezapomeň řeč. – Omluv mě." Zatahala kolemjdoucí bohyni lásky za krajkový rukáv. "Pojď kousek stranou, Afrodito."

"Gáby... tak jak? Mám z vašeho svazku obrovskou radost."

"To mě moc těší. A... prosím tě, Xena je trochu nesvá, nemohla bys zařídit... no... zkrátka... jsi přece bohyně lásky a ona... potřebovala by nepatrně rozehřát, je dnes celá... sevřená, chci říct... no však víš, co myslím, ne?"

"Jistě, Gáby; napětí, čekání... cesta sem, tolik lidí... chápu." Z jejího ukazováku vystřelil neznatelný elektrický výboj a zasáhl Lucyino rameno.

Trochu sebou cukla.

"Díky, Afrodito."


Lucy se zdála být po zásahu bohyně lásky mnohem vřelejší.

"Ty šaty, Ren... ty ti tak sluší..."

"Je milé, Lucko, že to říkáš."

"Vážně ti padnou. Hezčí už být nemůžeš..."

"Děkuju."

"V těchhle šatech... velmi vyniknou tvé... oblé tvary..."

"Mé oblé tvary... hmm... pověz mi o nich víc."

"No... jsi celá moc pěkně... jsi překrásná! – – Moment!!" Lucy s obtížemi odtrhla oči od rozzářené kolegyně. "Zadržte toho muže!!" vykřikla a ukázala do davu. "Hej, Aree!! Potřebuju pomoc!"

"Jistě, Xeno. Stalo se něco?"

"Jo! – Ten chlap vzadu! – Má na sobě tógu! – Chce utéct! – Chyť ho! – Je to Caesar! – Musí nám hodně vysvětlit! – A pozor! Umí se rozplynout!"

"Jenom klid, Xeno, mně neuteče."

Lucy s Ren v patách se prodíraly za Caesarem, který se ještě před chvilkou pokoušel dostat k Odinovi a nyní urychleně mizel v davu.



V potemnělé chodbě, nedaleko vstupu do prostorného sálu Valhally, stál Ares. Jednou rukou za oděv přidržoval uprchlého římského imperátora.

"Gotcha, hochu!" Lucy si dala ruce v bok. "Dobrá práce, Aree."

"Rádo se stalo, Xeno."

Otočila se na polapeného. "Teď budeš hezky zpívat, Caesare, a pravdu! – Poslyš, tolik se holedbáš vzděláním a chytrostí, umíš dvacet řečí, nebo kolik... to sis vážně ve studiu nevšim, že my dvě nejsme Xena s Gabrielou?! Že jsi v úplně jiné době?! Ne ve starém Řecku, ale v roce dva tisíce šest?! – Při tvém vzdělání?!"

"Nejste Xena s Gabrielou??! Jak to myslíš, Xeno?!" zeptal se s podivem bůh války.

"Jak? Jsme jen herečky, co Xenu s Gabrielou ztvárnily."

"Komediantky?!"

"Ale ne. Prostě herečky. A sem, do tohohle času, nás uvrtal právě tuhle ten... chlap – Caesar. Neměly jsme na výběr." Přišla k němu blíž. "Ty nádivo! Máš štěstí, že se nejmenuju Brutus, jak jsi mrtvý, rozpárala bych ti pupek až pod bradu! – Vytáhs nás z natáčení! Víš, co se nám teď stane?! Co režisér Fawcett?! Jako bych ho slyšela: Jéžiš, ženskýýý! Kde trčítééé?!! – – Napaří nám pokutu až obě zčernáme!"

"Nenapaří," odvětil klidně Caesar. "Stál u vás moc blízko. Vzalo ho to taky. Právě teď," pohlédl na své zápěstí, jako by na něm měl hodinky, "právě teď hraje golf někde v osmdesátých letech. Ve slepé časové vrstvě, která se nikdy neudála."

"Prima! Ještě tohle!"

"Uklidni se, Xeno."

"Neříkej mi Xeno, Caesare!"

"Jak chceš. – Není důvod k panice, sudičky už pracují na opravách."

"To brzo! Právě jsme se vzaly!"

"Mám ho shodit dolů?" Ares kývl hlavou k arkýřovému okno. "Myslím dolů – do Tartaru."

"Ještě moment. – Proč to všechno, Caesare? Cos tím vším sledoval? Cos chtěl dokázat?"

"Přece pomstít se Xeně. Víš, co udělá Odin a ti všichni tam v sále, až se dozvědí, že Xena na svou svatbu nepřišla a že za sebe i za Gáby poslala potají náhradnice? Dvě ženské od divadla?! Tohle si Odin nedá líbit. I všichni její přátelé se od Xeny odvrátí."

"Hm... dobře sis to spočítal, Caesare, jen co je pravda, pěkně podlý trik."

Muž v tóze se ušklíbl. "Ano. Je hodný mého majestátu." Náhle se vytrhl ze sevření a dal se na zběsilý útěk kolem arkýřového okna.

"Pozor! Nepusť ho do sálu, Aree! Nesmí se dostat k Odinovi!" zakřičela Lucy. "Jinak je s námi zle!"

"Zastavím ho!" Bůh války po uprchlíkovi ihned mrštil plazmovou kouli. Netrefil, a ke vší smůle zasáhl zeď poblíž nevelkého okna. Obojí tím změnil v díru o průměru dvou metrů. Do chodby navál mrazivý vítr kupu sněhových vloček.

"Stůj, ty parchante!!!" Lucy úplně zapomněla, že není princezna bojovnice. Vrhla se na zrádného imperátora jako ragbyový hráč a nabrala ho celým tělem. Sílu i elán však přehnala. Spolu s Caesarem vylétla probouranou stěnou ven z Valhally.

"XENO!!!" zcela bezprostředně vykřikla zoufalá Ren. Krátce pohlédla na konsternovaného boha války, pak s rozběhem skočila za Lucy do propasti.



Krkolomný pád trval nekonečně dlouho. Když se už zdálo, že je vše ztraceno, změnila se realita v hustou bílou mlhou.


–––––––

Opět stály v ateliéru – v místě, kde se natáčí nové Xena movie. Reflektory byly zhasnuté, osazenstvo posedávalo a polehávalo kolem. Z původního počtu techniků a zaměstnanců zde zůstala sotva třetina.

U své židle se v tom momentě zjevil režisér Fawcett.

Ve studiu to zahučelo.

"Páni, šéfe, kde jste byl?! Všickni už šli domů!"

"Já? No..." Rozhlédl se kolem. "Neviděl někdo můj golfový míček?"

"Jaký míček, Johne?" Kameraman Sid se přišoural blíž.

"Já... Nic, nic... jen... měl jsem dojem –" Zhluboka se nadechl a vzal svou hlavu do dlaní. "Já mám halucinace, myslel jsem... že hraju golf... a ono to bylo... asi... Nejdřív ty průsvitný ženský, a pak –! Musím k psychiatrovi!"

"Dost lidí odešlo, Johne, nevím jestli vůbec můžem pracovat."

"To je fuk, Side... nějak to zvládnem. Běž za kameru." Rozhlédl se po studiu a tentokrát dost tiše zvolal: "Panstvó... na svá místá... jedém..."

Lucy, coby Xena, udělala pár kroků ke dveřím chatrče. Gabriela stála po jejím levém boku. Lucy vytasila meč. "Vylezte ven, vy...! Vylezte hned ven...! Nebo –!" Zasunula meč do pouzdra a rozhodila rukama. "Pardon, zapomněla jsem text."

"Stóp. – To nic, to nic." Fawcett, jindy při chybách nerudný, se tentokrát tvářil jako mílius. "Napíšeme ti ho. – Asistént... Még..."

Mladá žena s velkou papírovou čtvrtkou a modrým fixem doslova přilétla. Opsala příslušný text ze scénáře a roztržitě mrkla na obě herečky. "Šéfe! Koukněte, jak se Xeně leskne obličej! Potřebuje přelíčit!"

"Maskérká..." houkl Fawcett.

"Někam vodešla," znuděně poinformoval jeden z osvětlovačů. "Ale nádobí tu má."

Režisérova asistentka odložila blok a fix."Já ji přepudruju, šéfe," nabídla se ochotně.

Mezitímco upravovala Lycyin make–up, Ren cosi psala modrým značkovačem na druhou stranu papírové čtvrtky. Vzkaz chtěla následně ukázat Lucy, jenže asistentka jí v rychlosti čtvrtku vzala z ruky. "Děkuju," řekla.

"Kameráá," ozval se Fawcett. "Akcéé."

Lucy udělala dva kroky k chatrči a koutkem oka pohlédla na asistentku držící papír s textem.

"Pamatuješ na naši svatbu?!" přečetla hrozivým hlasem slova, která před chvílí na druhou stranu čtvrtky napsala její kolegyně. "Já ano –" další věta miluju tě, musíme se sejít, zůstala nevyřčena.

"STÓÓP!!" vykřikl režisér. "Co tohle jéé, Méég?!" Vytrhl jí papír a otočil ho. "Držíte to vobráceně, ženská! Tady je Xenin tééxt!! Vylezte véén, zbabělci, blablabláá! – Znovu! – Kameráá!"


–––––––

Těsně poté, co byl záběr natočen, zavítal do ateliéru i manžel Lucy a produkční šéf v jedné osobě Rob Tapert.

"Zdravím. – Tak jak si stojíte?" zeptal se režiséra.

"Zrovna jsme skončili záběr. Scéna dvacet tři. Tady, záběr sto patnáct," ukázal ve scénáři.

"Hmhm," kývl Tapert a sklonil se k objektivu kamery. "Co to? Máte v metráži jen třicet sekund!"

"No jo," přisvědčil Fawcett. "Jak říkám, teď jsme skončili –"

"A před tím?" přerušil ho produkční šéf.

"Předtím...? Předtím nic..."

"Jakto nic?! Je sedm večer! Od rána jste natočili jenom půl minuty?!"

Fawcett si otřel pot z čela. "Já – – bože, to je dnes hic! Kdy už konečně zaprší...?"

"Šéf si odskočil," vysvětlil režisérovu nepřítomnost kameraman.

"Říkáš, odskočil, Side?"

"Přišel před chvilkou," ozvala se Lucy. "A hned jsme začali pracovat. My jsme tu s Ren taky nebyly, couraly jsme po studiu a pak po venku. Občas jsme sem nakoukly, jestli se rejža už nevrátil." Nebyla to sice pravda, ovšem mluvit o Valhalle a o tom, co obě toho dne prožily, nepovažovala Lucy za dobrý nápad. Navíc si vůbec nebyla jistá, zda se jednalo o skutečnost.

"Musím k lékaři! Jsem blázen! Trpím přeludy! Viděl jsem skrz Xenu a Gáby! – I já byl průsvitný! Vzpomínáš, Side?" zoufal si dál Fawcett.

"Já nevím, Johne," kroutil se kameraman. "Bůhví, co jsme vlastně viděli. Byl tu zmatek, a pak to vedro... vypínali nám proud... a ve vedlejším ateliéru prý celé dopoledne vyráběli umělý kouř... bylo to tu dost cítit... třeba jsme se trochu nadýchali..."

"Jste v pořádku, Johne," ujišťovala režiséra Lucy. "To bude počasím. Je magnetická bouře. Ta dokáže splést i radary. Dokonce při ní prý materializují předměty. A radiostanice newyorských taxíků jsou slyšet až v Sydney."

"To snad způsobují troposférické odrazy, ne?" oponoval Rob Tapert.

"Jo, ty taky."

"Vy vážně myslíte, že byla magnetická bouře?" zeptal se nejistě Fawcett.

"Na sto procent, Johne," pokračovala v milosrdné lži Lucy. "Říkali to lidi před studiem. – Určitě budete O.K."

"Uff, to jsem si oddychl... hned se cítím líp."

"Ale řekněte mi," zajímal se Tapert, "kde jste vlastně celý den chodil?"

Fawcett zvážněl. "No – kde jsem jen – zdálo se mi – mám nutkavý pocit, že jsem hrál golf – s prezidentem Kennedym – mluvil o svých narozeninách – bylo mu šedesát dva let..."

"Áha," přisvědčil Tapert chápavě. "Magnetická bouře, že?" prohodil ke své ženě.

"Co jiného," odvětila Lucy.

Šéf produkce ukázal směrem k východu. "Počkám na tebe v autě."

"Nečekej , Robe. Zdržím se. Ještě něco mám."

"Teď?"

"Jo, teď."

"A co, prosím tě?"

"Musím mluvit s Ren."

"O čem, probůh?! Vždyť jste spolu byly celý den! Nemůžeš to nechat na zítra?"

"Nemůžu. Je to důležité. Týká se to... týká se to... oblých tvarů."

"Jakých tvarů?!" Překvapeně povytáhl obočí a pohlédl přes rameno k místu, kde stála Ren O´Connorová. Ta se rychle odvrátila a skryla tak svůj spokojený – spiklenecký úsměv.



Konec



© Copyright 2003 by GL&VR






| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |