Fair Spanish ladies

by Realm of antisubtext
Černé jezero

Poznámka 1: Děj tohoto příběhu nemusí být zcela jasný bez přečtení povídky Projekt »Jan Tleskač«, na kterou navazuje.
Poznámka 2: Fair Spanish ladies je lehce akční subtextový příběh. Texty písní ani filmové úryvky zde uvedené nebyly zneužity ke komerčním účelům.




"Čau, Kim!"

"Cauky, Deny!"

"Čau!"

"Cau, cau!"

"Čau!"

Co krok to pusa. Vyprovázím Kim od svých dveří k výtahu, který pro změnu zas jednou funguje.

"Kdy tě uvidím, krutá korejská krásko?" zeptám se své přítelkyně a přimáčknu ji tělem na kovové výtahové dveře.

"Tý... póžad bý jén chtěěěla... tamtó!" povídá Kim svou typickou češtinou.

"Tamtó já mám nejradši a hlavně s tebou! Copak ty ne?"

"Jášně, jóó," ještě víc zešikmí své kruté oči a na její pihovaté tváří zazáří smyslný úsměv. "Za – vó – lam těě."

"Jen zavolej, nic se neostýchej, lala," zanotuju si nahlas. "Budu čekat!" Další pusa jako hrom.

"Tý požád jen mašo. Mašo ale néný, češ ťaj?" Kouzelně zašišlá známou průpovídku, co jsem ji naučila, a symbolicky mě od sebe odstrčí.

"Žádný čaj," povídám a znovu ji obejmu. "Víš, že miluju maso. A korejský zvlášť."

"Kojejšky mašo nééééényyyy!" Její naléhavé zakrákání musí být slyšet i před barákem.

Výtah je konečně tady. Cvaknou dveře, panty letí, a z vedlejšího bytu, od Dolejšů, vycházejí kvapem matka s dcerou, obě jako dvě sestry.

Scheisse, zrovna teď, tak brzo po ránu! Achjé, že na ně mám štěstí!

Padá několik vzájemně rozpačitých dobrých dní, při nichž se pokouším odlepit od své korejské milenky. Paní Dolejšová, jinak též sestra matka, hledí na mě s chladným a odtažitým pohoršením, sestra dcera, blondýnka, zelenooký pohled SOS, útlá šestnáct sedmnáctka s veselým zájmem.

Než se dveře výtahu uzavřou, mávnu pokud možno střízlivě na Kim. Pak konečně domů. Páni! To zas byla noc! Když jsme se spolu seznámily, držela se má pihatá šikmookost dost zpátky, teď je z ní ale úplná postýlková dračice.




Mobil beru v polospánku a dost nerada.

"Ty, Miloši?!"

"Já, Deny. Budíček. Koukej naklusat."

"No Miloši? Teďka?! Nespala jsem celou noc, měla jsem dámskou návštěvu, jestli chápeš."

"Co bych nechápal. Pořád ten Pchjongjang? "

"Pořád."

Zafuní. "Tak jo. Přijď ve štyry vodpoledne ke mně kanclu."

"Rozkaz, majore! A díky za laskavost. Dobrou noc."

"Dobrou...? Jak pro koho!"

Svého kamaráda a šéfa majora Šíma prostě zbožňuju.




"Raduj se, Deny," halasí na mě už ode dveří tenhle náčelník analytického odboru VIÚ – jinak též Vojenského informačního úřadu. "Posílám tě do Mnichova."

"Nastálo?" kousavě nato já.

Poněkud nezvykle se zašklebí. "Nastálo bys chtěla...! Tady ti to už nevoní, Artemido číslo jedna?" Vezme do prstů můj rubínový kříž. "V Mnichově nepůjde vůbec o nic. Pojedeš tam skoro jako turistka. Jen předáš na určené adrese balíček."

"Balíček tabáku z Cogolin?"

"Přestaň blbnout, Deny! Chtělas být externistkou VIÚ, tak jí jsi. Ale nečekej, prosím tě, že ti, přestože jsme kámoši, budu všechno do detailu vykládat. To nemůžu, ani kdybych chtěl."

"Pardon, šéfe. – Mimochodem, kde skončil Hornychův kufr?"

"To přece víš; odevzdal jsem ho řediteli Tilmanovi."

"Jo, tos mi už říkal. A komu ho odevzdal Tilman?"

"Neptal jsem se."

"Hmm... takže jste ho definitivně zašmelili za moře, co?"

Miloš pokrčí rameny. "A má být?"

"Vlastně je to fuk, Gin chtěla Hornychův vynález beztak prodat uncle Samovi."

"Tak vidíš, určené věci se vždycky dostanou na určená místa. Jen to chce svůj čas. Koneckonců, co by si tak malý státek jako my počal s antigravitačním motorem, že?"

"Mhm," zavrčím. Dívám se na svého šéfa – kamaráda majora Miloše Šímu – a jeho výraz se mi ani trochu nelíbí. Ani jeho Mnichov. Nedokážu to vysvětlit, jen mám prostě divný pocit. Jako turistka... předáš balíček... pim, pim... o nic nejde... No... uvidíme... Vzhůru do Mnichova!, řek by šéf inspektor Clouseau a vešel by do skříně. Skříň já vynechám, místo ní zajdu domů zapakovat pár švestek na cestu. Zejména mp3 přehrávač neradno zapomenout!




Po příletu do Mnichova na udanou adresu nijak nespěchám. Když zdolávám frekventovanou Frauenstraße, trochu se jejímu názvu zasměju, přestože myslím na něco úplně jiného. Na Reichenbachplatz zpomalím chůzi a vyndám mobil.

"Minga am Apparat," zahlásím svému externímu šéfovi.

"To jsou mi vtípky!" huláká Miloš. "Já tě poznal po hlase! Proč se mi sakra hlásíš jako Minga, Deny?!"

"To je přece Mnichov. V bavorským dialektu. Ty to nevíš?"

"Ne, k čemu by mi to bylo? – Tak už jsi tam... A proč mi voláš, co po mně chceš? Abych si dal nohu za krk?"

Milej kluk, že? I já jsem milá.

"Chci ti říct bezva fór. Inzerát: Koupím viagru. Zn: malý byt. Haha, sranda, co? – Hele, Miloši, pročs mě sem poslal, ale pravdu!"

"To byl Tilmanův nápad."

Ach so...?! "Ředitelův?"

"Jo. – A jestli nemáš nic jinýho..."

"Nemám. – Dík za info."

"Nemáš zač."


Tak do Branibor mě uvrtal sám ředitel VIÚ generálporučík Tilman. Fíha! Ale proč? Milošův hlas byl opět divný. Něco tu nesedí.


Mobil v mé kapse se náhle rozvibruje, až to zabřinká. Smska! Odeslaná přes internet. Buď opatrná, stojí v ní.

Určitě Miloš. Ale oč jde? Co mi tu vlastně hrozí? A od koho?

Zamyšlená usedám do křesílka před kavárnou Moses. Číšník se ne a ne objevit, zato během minuty se zvedne jeden z přítomných osamělých a uhlazených, by si přisedl. Jojo, samota tíží...

"Tag, Fräulein. – Gestatten Sie –"

Je jako med, panáček, jeho parfém voní z dáli a hnedle by se mi chtěl představit.

"Hi!" vyprsknu na něho, jako bychom byli staří známí.

"Ahm... Kennen wir uns?"

Bože! Jako v té písni: Tirili, irgendwie, tirilo, kenn ich Sie von irgendwo. Nene, tohle já dobře znám, ani náhodou, to není nic pro mě, pro lesbu čisté krve.

"I don´t understand," odpovídám zcela vážně.

"England?"

"Aye aye, sir," odseknu temně a zvednu se. Pryč odtud.




Určený dům přede mnou. Baaderstraße 556. No a jsme tu; já i tajemný balíček. Dám si kabelu s balíčkem do podpaží, ale dovnitř se mi nechce, jenže musím, takže to neodkládám.

Ve třetím patře mi otevře rampasák, celý v černé kůži.

"Ein Paket für Herrn Lube," povídám lhostejně.

"Kommen Sie."

Ta slušnost! Dovnitř se mi zas vůbec nechce, jenže ve zvláštních případech? Co počít... Dveře zaklapnou, rampasák ukáže, kudy že mám jít, a galantně mě pustí napřed. Tahle slušnostní procedura má jediný důvod, aby mi moh bez potíží přiložit revolver k zátylku. Leckdo by asi řekl, že taková slušnost stojí za 13-12.

Lehce zašilhám přes ramínko. Nójo, ráže jak na hrochy.

"Immer mit der Ruhe," povídám té kožené osobě.

"Stehenbleiben!" zavelí.

Zůstanu poslušně stát.

Jsme v holé místnosti, v níž je pouze omlácený stůl a podobně vyhlížející židle.

Ukážu na to neutěšené nouveau rukou. "Hm, ein schöner Raum."

Neodpoví a nepohne se.

Ke všemu se tu objeví další dva jeho kolegové hromotluci. Pěkně mě prošácnou a vůbec si při tom neberou servítky. Kam sáhnou, tam sáhnou, jednu chvíli to dokonce – hihi – zalechtá.

Seberou mi mobil i kabelu, ale donesený balíček je, zdá se, vůbec nezajímá, a nechají ho tudíž ležet na zemi.

Teď už jsem v obraze, proto byl Miloš tak nejistý! On dobře věděl, že jde o boudu, a zřejmě mě do ní musel chca nechca poslat.

"Na? Gefunden?" zeptám se kožeňáků. "Was wollt ihr eigentlich von mir?" zeptám se docela zbytečně.

Neřeknou ani slovo a nehostinnou místnost opustí.

S významným pohledem se zadívám na dveře; teprve teď přijde někdo důležitý, tyhle tři er-ejči byli jen sluhové – gorily – ozbrojený předvoj.

Taky jo, dveře se znovu otvírají a vchází... malá, hnědá, tváře divé... bane, velká, klidná a v černém; je to rána do vazu, paní nadlesní, když před sebou spatřím nedávno zesnulou Virginii Spal, bývalou to Artemidu číslo jedna, někdejší partnerku vynálezce Jana Hornycha.

Napřáhnu sepjaté ruce před sebe. "Odstup, satane!"

Nehne ani brvou. Zato pohne rukou. Nemá v ní kupodivu svou oblíbenou berettu, nýbrž devítku glock s plastovým rámem.

Artemidy č.1 - Gin Spal & Deny Milerová

"Hrobové se otvírali," řeknu udiveně a chci jít Gin naproti.

"Ani se nehni!"

"To je mi přivítání, parťáku!"

"A cos čekala?!"

"Mmm... no, něco vřelejšího. – Jak se vede v záhrobí, Gin?"

"Poznámky o hrobech nejsou příliš etické."

"Že ne? A to je etické umřít si a své parťačce, sestře v Artemis, se vůbec neozvat?!"

"Sedni si a žádné hlouposti."

"Jak si přeješ." Usednu a dám si ruce za záda jako poškolák. "A dál?"

Gin se vrátí ke dveřím, otevře je a sáhne do chodby. V její ruce se objeví velmi známá věc, totiž Hornychův kufřík, který jsme před půlrokem společně objevily u vysloužilého kastelána v Kašperských Horách.

Gin přejde ke mně, praští s kufrem o stůl a otevře ho. "Co je tohle?!!" zazní její zlověstná otázka.

"Řekla bych, Gin, že starý noviny a pod nima ještě starší dámský bombarďáky."

"Jo. – A kde jsou Hornychovy věci?!"

"Co já vim?"

"Nekecej! Jako jediná s´měla ke kufru přístup! Kams to dala?! – A já ti uvěřila! Jsi pěkně vyčůraná, slečno Milerová, umíš se neuvěřitelně báječně přetvařovat." Přiloží mi zezadu pistoli k hlavě. "No??!! Kde je Hornychův vynález?!!"

"Já nevím, Gin! Já ho nevzala, fakt! Kdyžs tehdy umřela, odnesla jsem kufr mýmu šéfovi, majorovi Šímovi!"

"Šíma je posera," zkonstatuje Virginia Spal tvrdě. "Ten kufr ani neotevřel a předal ho řediteli Tilmanovi."

"Ten zas tobě, že?"

"No jistě, a ani ten by z kufru nic nevzal, zničila bych ho za to a to on dobře ví."

"Gin! Jsi kompletně vedle! Já Hornychův vynález nemám!"

"Ne?! A proč bych ti měla věřit?!"

"Gin! Onehdy s´mi řekla: kdybych to měla, neseděla bych v Hodkovičkách, ale na Sunsetu! A já ti teď povídám; nemyslíš, že kdybych ten antigraviťák měla, nebyla bych v Mnichově, ale někde úplně jinde?!"

Chvíli mlčí. Zdá se, že jsem ji přece jen trochu zviklala.

Zdání klame.

"Dobře. Zavolám svou ochranku a ta si s tebou promluví." Zabouchá na dveře a do místnosti se nahrnou kožeňáci.

"Gin! Ztrácíš čas! Zbytečně mě necháš otloukat! Já to nevzala!"

"Moment mal," řekne tiše ke svým natěšeným gorilám a otočí se znovu na mě: "Aber WER soll das getan haben??!!" zařve v rozrušení německy.

"Ich weiß es ned, verdammt noch mal!! Ich wars ned!!" odpovídám podobným způsobem.

"Tak kdo?!"

"Je jen jediná možnost: Záruba – kastelán."

"Nesmysl!"

"Vůbec ne. Teda pokud máš jistotu, že to nevzal generál Tilman."

"Ten? Vůbec kufr neotevřel."

"Okay, tak tedy kastelán. Anebo někdo z jeho okolí."

Kouká na mě těma svýma studeně modrýma očima a přemýšlí.

"Gin, když mě pustíš, zajedu tam a donesu ti to. Dej mi tři dny."

Propíchne mě studeným modrým pohledem. "Chtěla jsem tě ještě dneska zabít." Kývne hlavou ke dveřím a tři její gorily se odporoučejí.

"Zabít? Mě?! Artemidu číslo jedna? Jedinou svou nástupkyni?"

"Jo."

"Gin! Já ti ten Hornychův motor přinesu třeba v zubech, i kdybych při tom měla vypustit duši. Jestli nás ten kastelánskej páprda tak blbě podfouk –"

"A co když mi prostě zdrhneš?"

"Gin! Jsme přece parťačky! – Což jsi ještě zřejmě nepochopila."

Rezignuje a spustí ruku s glockem podél těla. "Proč já mám pro tebe takovou slabost..."

Vyskočím ze židle a ona proti mně napřáhne ruku se zbraní. Pětasedmdesát let, při tom stále bojovnice tělem i duší. Pořád očekává útok. "Jsi obdivuhodná. Stále ve střehu." Teprve když ji obejmu a zmáčknu, pochopí.

Poplácá mě odtažitě po rameni. "Dobře, Deny – Artemido číslo jedna, přemluvilas mě, máš na to tři dny."




Času není fakticky nazbyt, takže mě čeká pendl mezi Mnichovem a Kašperkama.


Když stojím před umolousanou chalupou starého Záruby, jinak bývalého kašperského kastelána z roku onoho, napadne mě neradostná myšlenka; vis maior. Co když jde o vis maiora? Co když se věci z Hornychova kufru ztratily nějak jinak, nebo někde jinde? Co pak? Tuhle myšlenky radši ihned zapudím. Raději nedomýšlet.


"Jo?" ozývá se z okna starý Záruba.

"To jsem znovu já," zacvrlikám. "Pamatujete se na mě?"

"Ale jo. – Copa chcete?"

"Mluvit s vámi."

V zahradě stojí auto, v šopě se svítí. Je tu ještě někdo další. To mi způsobilo skutečnou radost.


Záruba mě usadí v sednici do proutěného křesílka a sám zakotví na židli u stolu. Kouká nejistým pohledem a střídavě loupe okem i po kufříku, který stojí u mých nohou. Určitě ho dobře poznal. Dal ho mně a Gin před nedávnem.

Koukám na starého kastelána a uvažuju, odkud začít.

Když se odevřou dveře do sednice, neohlédnu se, nýbrž vytasím jericho a na milého návštěvníka zamířím, aniž bych na něj významněji pohlédla. Místo toho stále koukám na Zárubu. "Kdo je ten chlap?"

"Můj syn," vykoktá bývalý kastelán.

"Hej, vy," kývnu jerichem na syna. "Vlezte dovnitř a sednout!"

Okázale roztočím pistolku na ukazováku a pak jen tak mimoděk, skoro omylem, vystřelím do kredence. Sklo se vysype na podlahu.

Teda akustiku mají bezva, skoro jsem ohluchla.

Oba chlapi se chytnou za uši a ustrašeně na mě čučí.

"Takže..." řeknu významně a hodím kufřík před Zárubu. "Svou krádeží jste mně způsobili velké potíže, pánové, a nejen mně. Zeptám se vás jedinkrát, než vám zapálím chalupu. Kde – je – původní – obsah – kufru?! A neříkejte mi, že nevíte!"

Koukaj po sobě stále zděšeněji.

"Tak mu to řekni...!!" vyblekotá starý kastelán.

Jeho vypečený synátor se nadechne a hlasitě polkne: "Mysleli jsme –"

"Ten pán tehdy řikal... že veze prádlo z chaty..." přeruší ho starý Záruba.

"Hornych vám lhal," přeruším zas já jeho.

"...a tak jsme tam dali prádlo," dopoví syn.

"Kde je původní obsah Hornychova kufru?!" ozvu se coby zlověstný přeskakující gramofon.

"Půjčili jsme ho našemu známému, aby ho prozkoumal. On dělá v ústavu –"

"Neříkejte mi, že to má někdo jiný!"

"Nene! Nemá, slečno! Vrátil nám to. Řek – že to k ničemu není..."

"H, h. – A kde to je?!"

"Skoč pro to, Kadliku!" řekne Záruba a otočí se na mě. "Na půdě, na půdě."

"Běžte," kývnu na Kadla. "Ale jestli váš synátor zdrhne přes střechu, máte smůlu, lítáte v tom sám," prohlásím na celé kolo.

"On se vrátí."

"Ve vašem zájmu by měl."

Karlík je za chvíli zpátky se dvěma naditými aktovkami. Otevřu je. "Jo, to bude ono. Je to všecko?!"

"Jo! Jo! Všecko!" dušují se Záruba i jeho syn jeden přes druhého. "Netušili jsme, že je to tak důležité, jinak... jinak..."

"No jasně," mávnu rukou a mám se k odchodu. "Hezký den, pánové, a díky za ochotnou spolupráci," pozdravím oba cynicky a pěkně nahlas prásknu dveřmi.




Celou cestu ze Šumavy do Mnichova se pokouším zjistit, kdo mě sleduje, a zaboha na nikoho nemůžu přijít. Buď jsou kožeňáci od Gin tak dobře maskovaní, nebo... jinak bych skoro řekla, že mě nikdo nehlídá. Třeba Gin změkla a nikoho za mnou neposlala. Což v podstatě není možné. Nevěřím, že by mě bývalá Artemida číslo jedna nechala jít jen tak, obzvlášť při míře nedůvěry, kterou ke mně zahořela.


Do Německa jedu opět vlakem, dost se nudím, a často přecházím do jídelního vozu, ani ne tak kvůli prohlídce přítomných dam, abych s některou z nich navázala zajímavý a ještě zajímavěji ukončený rozhovor, nýbrž ve snaze nají očko, patřící Gin. Jistě, je v tom i trochu soutěže, měla bych chuť říct jí, že její lidi nebyli dost opatrní, že jsem je cestou zahlédla, jenže oni mi k tomu zkrátka vůbec nedají příležitost.

Už je jasné, že nikoho neobjevím, možná se převlékli za průvodčí, nebo co já vím. Usedám do svého kupé a pouštím si do sluchátek svou nejoblíbenější kapelu, totiž Jericho. Ne, s mou polygonální pistolkou nemá tahle dáávno zaniklá hudební vzácnost krom jména nic společného.

Úvodní Ethiopia se doslova zapíchne do uší. Jde o melodickou vypalovačku, při níž inrockovský Speed King bledne závistí. Ve Featherbed, když si boostrovaná sólovka začne v pravém sluchadle pro sebe komentovat zpěv, je to, jako by jedné pouštěli do páteře příjemný elektrický proud.


When I was lyin´
when I was cryin´
in my featherbed alone
in my featherbed alone
feel like I'm lies away from home.

Paráda pokračuje melodicky laděným Don´t you let me down, a při Justin and Nova jsem já osobně už kdesi vysoko v oblacích. A závěrečná? Tenhle nářez se neměl jmenovat láskou, nýbrž Kill me with your music, tak je celý tohle prastarý album kompletně úžasný. Asi bych ho neznala, jako spoustu dalších skvělých věcí, nebýt mého staršího bráchy.

Jak vidno, díky na CD naflákané mp3 hudbě se může i cesta do Mnichova s Hornychovým kufrem stát příjemnou záležitostí.




Když později Gin spatří vynález svého bývalého v celé své kráse, poněkud zrozpačití. Charakteristickým pohybem hlavy odežene své bodyguardy a mně naleje sklenku alkoholu. Několikrát, jako by pro sebe, kývne hlavou.

"Jo. – Jo. – Jo. Křivdila jsem ti. Má chyba."

Kopnu do sebe sklenku Grappa Fresca a málem se rozkašlu. Teda je to síla, po tomhle by zaštěkal i arabský plnokrevník. "Nevadí, Gin. Vše odpuštěno. Opět sestry v Artemis."

"Vadí, vadí. Měla jsem ti věřit, od počátku s´ke mně byla férová, jenže já myslela, že šlo o dobře připravenou fintu. Udělala jsem chybu." Podá mi ruku a trošku pátravě zkoumá můj pohled.

"V pořádku, Gin, nechme to. Jen dva dotazy; jak to, že mě nikdo nesledoval?"

"Sledovali tě."

"Nikoho jsem neviděla."

"Ani s´nemohla. Dali jsme ti do mobilu lokalizátor a náš člověk se držel půl kilometru od tebe."

"Jo tak," zasměju se. "Teď už hňápu."

Gin usrkne grappy. "A druhý dotaz?"

"Jak to, žes tehdy umřela a přitom neumřela?"

"Přežila jsem náhodou, v nemocnici s tím asi vůbec nepočítali. A pak jsem zavolala Mr. Adomiana a řekla mu, že vím, kde je Hornychův kufr. Využila jsem situace k tomu, aby mi opatřil novou totožnost, beztak jsem chtěla tam z toho... vypadnout. A Adomian vše zařídil. Zemřela jsem a odjela do Německa."

"Kdo je Mr. Adomian? Tvůj yankeeovský řídící orgán?"

"Zajímavá formulace. Ano, Adomian je něco takového."

"Musel se svíjet radostí, kdyžs mu namísto Hornychova antigraviťáku dala kufr se sbírkou čtyřicet let starých spodků." Rozchechtám se na celé kolo, ale Gin to tak vesele nehodnotí.

"Byla to jedna z největších blamáží, co jsem kdy zažila. Vůbec mě nenapadlo, že se do kufru nepodíváš ani ty, ani Šíma ani Tilman. A když jsem se podívala já, bylo už pozdě. A Adomian mě díky tomu odepsal. Řekl mi, jistěže nepřímo, že naše další spolupráce nebude možná."

"Tak to teď naprav a mistru Adomianovi brnkni."

"Netřeba," nato Gin. "Sedí ve vedlejším pokoji. Chtěl by tě poznat."

"No maucta! Až pozná mou anglinu, půjde do vývrtky."

"Nepozná ji," odvětí má spolustolující Calamity Jane klidně. "Spíš ty poznáš jeho češtinu, a není vůbec špatná."

"Ten Ami go home umí česky?!"

"Měl by tě slyšet!" Gin se rozesměje a zavrtí hlavou. "Deny, vůbec ses nezměnila, ty tvé strašné průpovídky!"


Drahý oblek, uhlazené úlisné chování, vosková tvář. To je nejlepší charakteristika muže, jehož Gin přivedla do svého budoáru.

"Mr. Adomian je jedním z emisarů, působících v Česku. A tohle je moje spolupracovnice Deny Milerová. Má největší zásluhu na tom, že tu teď před vámi leží Hornychův vynález."

Podám mu ruku. "Milerová."

Mistr Adomian na mě pohlíží trochu velkopansky, jako správný představitel jediné světové supervelmoci, ale vzápětí jeho voskově rozteklé a poté ztuhlé tváře znejistí. Nejsem standardně zařaditelná a s tím má náš host na chvilku problém. Je zvyklý potkávat dobře škatulkovatelné lidi, to já nejsem, nezapadám, v jeho třídícím strojku se na okamžik zaseknu.

Snažím se mu pomoci se zařazením své osoby a při pohledu do jeho očí si v duchu, v pomalém rytmu, stále, jako flašinet, opakuju: lesba, lesba, lesba. Snad to k němu space-time molitanem dorazí.

"Rád vás poznávám, slečno."

"Vaše čeština je skvělá, Mr. Adomiane. Brala bych umět anglicky jako vy česky." Kompliment potěší, obzvlášť, je-li upřímný.

"Děkuji. – Tak to jste vy, která vyřešila Hornychův případ."

"Ne já sama," ukážu na Gin. "Byla to kolektivní práce. A promiňte nám malé faux pas z předešlým kufrem, nebyla to chyba Gin, nýbrž jak to říct, měly jsem obě diferencované přístupy k celé věci a poněkud mezi námi... ehm... selhala komunikace."

Na voskové tváři se pozvedne obočí. "Slušná diplomatická formulace."

Jistě, není tak hloupý, aby tomu uvěřil, no ale aspoň že jsem Gin trochu podržela.

"Vyřešila jste případ Hornych, slečno Milerová, po téměř čtyřiceti letech. To je krásný úspěch. Mohla byste se nám hodit. Máme u nás pár nevyjasněných otazníků. Kupříkladu Lem Street. Co říkáte? Nechcete se toho ujmout?"

Vosková tvář je zřejmě vtipálek. Formálně se usměju a ponechám otázku bez odpovědi. "Neplatí doufám, Mr. Adomiane, že u vás Gin skončila?" vypálím na něho přímo.

Vosková tvář se hlasitě nadechne. "Víte... nikoho nemine zasloužený odpočinek. Zdůrazňuji slovo zasloužený. Jak jsem ale už řekl, pro vás bych práci měl." Dovede být i neomalený, ovšem velmi kulatě. "Bezpochyby se ještě uvidíme." Sáhne do kapsy a položí na stůl kreditní kartu. "Peníze poukážeme na příslušné konto hned, jak celý materiál prověříme." Zavře kufřík s Hornychovým vynálezem, vezme ho do voskové ruky a odporoučí se.

Po jeho odchodu ukáže Gin na express kreditku. "Polovina konta je tvá."

"Jo, jestli tam vůbec něco pošlou."

"Ale pošlou, Adomian je seriózní."

"Seriózní náfuka," povídám skepticky.

"Má být na co, je to velice vlivný muž, vlivný daleko víc, než si umíš představit."




V Mnichově se mimo plán zdržím ještě dva dny. Všechno vypadá v pohodě, večer jdeme s Gin do divadla a naše dřívější, trochu neobvyklé přátelství založené na vzájemném respektu, začíná opět fungovat.

Druhý den je idyle konec, neb se znovu objevuje vlivný Mr. Adomian. Tentokrát se nenamáhá jít za námi, nýbrž vyžádá si nás do své okázalé limuzíny.

Sedíme obě na zadní sedačce luxusního mercedesu s neprůhlednými skly v očekávání věcí příštích.

Vosková tvář Mr. Adomiana je dnes stažena nepříjemným napětím. "V Hornychových materiálech chybí celkový plán jeho vynálezu," oznámí a čeká na naši reakci.

Neřeknu nic. Gin také mlčí.

"Tohle je už třetí problém s tou samou věcí." Podívá se při tom na Gin a není těžké domyslet si, jak to myslí. "Hornych se prostě rozhodl hrát s námi, nebo líp řečeno se svým kolegou Josefem Válkem na schovávanou." Mr. Adomian zaloví v saku a podá nám zažloutlý list papíru. Pepíčku, kompletní plán mého vynálezu najdeš. Honza, stojí tu nejasně.

Vyměníme si s Gin pohled.

"A vy jste ho v kufru nenašli?" zeptám se.

"Ne."

"Tak jak by ho býval mohl najít Josef Válek?"

"Honza tehdy úplně zblbnul, jak se zdá, zřejmě ze strachu," vrtí hlavou jeho bývalá.

"To nám ovšem nepomůže," zkonstatuje s ledovým klidem Mr. Adomian. "Nemáme kdy řešit bůhvíjak dlouho lapálii z minulého století a hrát si na skrývačky s někým, kdo je už čtyřicet let po smrti. Takže dámy... je mi moc líto, bez plánu je nám Hornychův materiál k ničemu. Těšilo mě."

"Just five minutes!" zaprotestuju úmyslně českou anglinou. "To je z vaší strany všechno?! A co peníze?!"

"Nebudou. Dodaly jste nekompletní materiál. Porušily jste opakovaně dohodu."

"To nemyslíte vážně," odvětí Gin.

"Stálo nás to tolik sil!" připojím se já. "A kvůli blbosti nás teď pošlete k čertu?!"

Neochotně otevře přihrádky na palubní desce, aby z ní vyndal malou dřevěnou krabičku, ve které leží obyčejný dózický klíč. "Tohle jsme našli mezi Hornychovými věcmi. S cedulkou důležité. Dá se předpokládat, že to nějak souvisí s chybějícím plánem. My ale nemáme čas zabývat se tím. Takže dámy: pokud najdete příslušné dveře k tomuto klíči, jste obě znovu ve hře. V opačném případě... je mi líto. A teď mě omluvte, můj čas je drahý."

Vystoupíme z vozu a cítíme se jako dvě nedospělé stopařky, vyhozené na silnici nevrlým šoférem náklaďáku. Copak já, já to přežiju, ale Gin? Při svých zásluhách a letech? Jí se podobné manýry mohou právem dotknout.

Vracíme se nahoru do bytu a usedáme ke stolu. Obě svorně a mlčky zíráme na krabičku s klíčem.

"Tak co?" řeknu pak. "Je to v talónu, že jo?"

Pokrčí rameny. "Kompletně," zhodnotí situaci má starší kolegyně.

Zeptám se jí: "Tobě ten klíč nic neříká? Vzpomínej, nevidělas ho u Hornycha někdy? Nebo u Válka?"

"Kdepak. Pamatovala bych si ho. Neviděla."

"Tak ty dveře holt budeme muset najít nějak jinak."

"A jak, prosím tě?"

"To nevím. Nejdřív odjedeme do Česka. Já se pak s klíčem vrtnu k Milošovi na VIÚ."

"Souhlasím. Vem si klíč a jeď do Prahy napřed. Já se tam objevím později. I když jsem se zařekla, že do tamté republiky už nevkročím."

"Přijedeš pod svým novým jménem?"

"Ano. – Jako turistka. – Virginia Lopéz." Vstane a napřáhne ke mně ruku. Vyskočím ze židle jak perko a zatřepu jí pravicí. Levou rukou mě na okamžik obejme. Překvapeně se na ni podívám a její pohled mi málem nažene slzy do očí. Ta stará válečná veteránka mi konečně důvěřuje! "Díky, Gin, a brzo se ukaž, ubytuju tě u sebe."




K-k, k-k – – – k-k, k-k, dělají koleje v pravidelném rytmu, a já frčím domů bez Gin. Ze situace mám prapodivný pocit, ale jednomu jsem fakt ráda; že bývalá Artemida jedna žije. A abych se moc dlouho neradovala, zastihne mě ještě cestou zběsilý mobil od Kim. Má krutá korejská přítelkyně se mi hrozně ukvapeným stylem a nepříliš česky snaží říct – zřejmě asi nemůže mluvit před manželem naplno – že musí oba odjet, prý jen načas a do Brna. U Krčské nemocnice nejdou kšefty, jak by měly, a tak se celá rodina o dvanácti asijských členech stěhuje na rok či na dva na Moravu.

Výskám od radosti a nabádám Kim, by se mi ozvala, ihned, jak se do Prahy vrátí.

Pihatá partyzánka z korejského vietkongu se dušuje, že se mi brzo ohlásí. Nebo prý jestli nechci do Brna s nimi. To je teda hit, co? Klidně by mě natřela na žluto, zabalila do jedné ze svých obrovských přepravních tašek a naložila na korbu.

Vybavím si svůj krátký, divoký vztah s ní. Pak si představím, jak dobře by se, při její kruté tváři, v rukou Kim vyjímala katana.


Your cruel divice
your blood, like ice
one look could kill
my pain, your drill

V rychlosti se rozloučíme a... Scheisse, jsem opět sama! No, není to poprvé.




Hned po příjezdu do pozlacené stověžaté chvátám za Milošem do VIÚ.

"Potřebuju pomoc," oznamuju místo pozdravu.

Mávne rukou. "Já vím, Mr. Adomian."

Tím mě teda zaskočil. "Odkud znáš toho chlapa?!"

"Poslyš, Deny, ty si zřejmě myslíš, že jsem nějaký trouba, co?"

"Vůbec ne."

"Ne? Tak se tak hloupě neptej. V branži zná mistra Adomiana každé děcko. Už jen to, že jsi s ním seděla u stolu, je jak vyhrát zlatou olympijskou."

"Blbneš!"

"Ani v nejmenším. Mr. Adomian je poloviční pánbů."

"Tak? A já mu vynadala."

Ztuhnou mu rysy. "Co?! Tys –!"

"Jo, zprdla jsem ten voskovej ksicht, protože mě nasr... naštval mě, ten nafoukanej trouba!"

Major Šíma si zakryje oči rukou. "Žišmarjá, Deny??!! To je horší než vynadat doktoru Kissingerovi!! Tobě ta z mrtvých vstalá Spalová neřekla, kdo je mistr Adomian?"

"O Gin taky víš?! A odkud?!"

Neodpoví. "Adomian byl včera tady."

"Na VIÚ??!"

"Prdlajs na VIÚ! Co by zrovna tady, v blbečkově, dělal?! Na zamini byl! A odtamtud telefonoval sem do úřadu generálu Tilmanovi." Major Šíma vezme svou hlavu do dlaní. "A tys s Adomianem seděla u stolu a zprdla ho...! Panebože...! Štěstí, že z toho nebyl diplomatický incident...!"


Opouštím svého dazed and confused šéfa, abych se s tajemných Hornychovým klíčem vydala do laborky. Technici sice dnes nemají čas, ale přece jen něco; dají mi pár adres soudních znalců v oboru starých dveří, zámků a tedy i klíčů.




Další tři dny strávím různými pojížďkami a návštěvami ve snaze získat co nejvíc informací o Hornychově klíči a o dveřích, které by mihl snad odemknout. Chci mít všecko v kupě, ať tak nebo tak, než přijede Gin.

Rovněž telefonicky unavuju techniky z VIÚ, aby mi klíč pěkně proklepli. Moc se jim nechce, ale nakonec to za přispění na sváču vzdají; neb ode mě už chtějí mít konečně pokoj. Do toho všeho mumraje mi zavolá Miloš, jestli prý nechci práci. Výhledově za týden. Na plný úvazek. Kývnu na to, přestože nevím, oč půjde, a on, že se mi, až přijde čas, ozve.


Zrovna sypu své britce Mackovi do misky sušenky, když tu náhle někdo zvoní. Otevřu a jdu do vývrtky. Zelený pohled SOS! Sestra dcera od sousedů!

Koukám na ni jak na osmý div světa, maják na ostrově Faru hadr! Baby girl you stay on my mind fulfil my fantasies...tralala...

"Dobrý den," řekne ten útlý půvab. "Nemohla byste nám pomoct?"

"Copak?" Pokouším se vzpamatovat, ale jde to těžko; je tak nezkažená a hezká... A mladá. A štíhlá. A dívčí. A –

Koupily jsme si s maminkou dvd rekordér a on nám nefunguje."

"Ach...?"

"Kdybyste se chtěla podívat... Vy tomu určitě rozumíte..."

"Já...? No... dvd rekordér opravdu mám a taky jsem s ním měla potíže."

Jdeme obě vedle k Dolejšům a já cestou chytám dech.

Hm... hezký byteček, čistý, naklizený, voňavý... Jen ta rozdělaná krabice s nápisem Philips a odsunutý televizní stolek ho hyzdí.

"Co ten aparát dělá?" vyzvídám.

"Právě že nic, nejde, nemůžeme ho chytit na televizi."

"Nejde naladit? – Vy jste Jana, že?"

"Mhm."

Podám jí ruku. "Dáša. Nebo Deny. Jak chcete."

Trochu rozpačitě uchopí do prstů okraj svého růžového roláčku.

"Sluší vám," řeknu neutrálně.

"Ano?"

"Ano. – A máte to k televizi připojený jak?"

"Stejně, jak předtím video," nato zelenooký pohled SOS.

"Jo, už to vidím, běžnej souosák."

"Cože?"

"Todle bílý – koaxiál."

"Aha, jo."

"To je právě chyba. Dývýdýčka nemívají modulátory."

"Co to znamená?"

"Že to musíte připojit skartem nebo cinči. A televizi pak přepnout ovládadlem na audio/video."

"Byla byste tak hodná, Deny, a udělala to?"

"No problem, Miss Praho. Mimochodem, když máte tak hezký svetřík, máte taky hezkou cinčovou šňůru?"

"Šňůru? Jak vypadá?"

"Trojkablík se žlutými, červenými a bílými konci."

Půvab sám zaklekne ke krabici a hledá v ní. "Je tu jen tohle černé."

"To černý s placatými konci je skart. A ten vy na telce nemáte. Jen z boku cinčovku. Víte co? Já doma jednu mám, z počítačové videokarty. Jsem dobrá duše, daruju vám ji."

"Jé, to jste hodná... Chcete dort? A kávu?"

"Proč ne? Až vám naladím ten rekordér... Jo, abych nezapomněla," ukážu na balíček dvd disků, "koupily jste špatný, tyhle jsou mínus, vy potřebujete plus."

"Ale ne...!"

"Okay, okay, dva tři ze svých vám můžu dát. A taky si radši pořiďte nějaký plus erwéčka, abyste mohly přepisovat. A nic si z toho nedělejte, já s dývýdým taky zápasila. Ten první mi chodil jen pět dní. Pak se natrvalo zakous a bylo po ftákách."


Občerstvení po dobře vykonané práci... Rekordér funguje, a dokonce i nahrává. Na mé disky a mojí šňůrou, samosebou.

Sedíme s Janou u stolu, pijeme kávu a jíme dortík.

"Ještě jednou vám děkuju."

Mávnu rukou. "Nemáte zač. Co bych neudělala pro sousedku."

Podívá se na mě a já si všimnu, že se chce na něco zeptat. Váhá. Tak se zeptám já.

"Studujete?"

Zatřepe světlými vlásky. "Mhm. Gympl. Letos, tedy vlastně napřesrok, maturuju."

"Takže vám už bylo osmnáct?"

"Bude. Za měsíc, v listopadu."

None?! Vypadá tak na šestnáct. "Áha..."

Dolije mi kávu. "Už... jsem tu dlouho neviděla tu... vaši známou." Hodí po mně krátkým zvídavým pohledem SOS.

"Kim? Ta odjela s manželem do Brna."

"Ona je vdaná?! Myslela jsem, že –"

"Bohužel je vdaná, ale i tak se mnou spala." Proč to neříct přímo?

Zaculí se. "Já vím. Byly jste dost slyšet."

"Ale?!"

Trošku se začervená. "Mhm. Vedle v pokoji."

"No vidíte, tak mladá a hezká, víte, co jsem zač, a přesto si mě pozvete do bytu? Copak vás přede mnou nikdo nevaroval?"

Pořád se roztomile uculuje a její zelená očka jiskří. "Ale jo. Nejdřív paní správcová a hlavně pak maminka."

Přikývnu a pohlédnu jí dlouze do očí. "Vidíte, vidíte... So allein schöne Frau? Mei, san Ihre Augen blau," parafrázuju známou píseň a mrknu Janě do očí. "Vlastně pardon; grün, ve vašem případě."

"Umíte německy?"

"Tu a tam. Něco mi asi zůstalo, byla jsem před pár dny v Mnichově."

"Fakt? To byste mě mohla učit něěěminu k matuře. A proč jste byla v Mnichově?"

"Pracovně."

"Co vlastně děláte?"

"Leccos, v podstatě jsem dost volná noha."

Vyprskne. "Kolik vám je?" dotaz je provázen nečekaným zájmem i hezkým pohledem.

"Čtvrt století a pár měsíců."

"To je zlato?" ukáže na můj kříž Artemidy číslo jedna.

Je zvídavá, co?

"Jo. Zlato a velký červený rubín. A nejen to; taky velká spousta starostí. Každý holt neseme nějaký ten svůj kříž."


 

Když do bytu vkročí paní Dolejšová, dočista zkamení.

"Dobrý den," pozdravím tu sochu z Velikonočních ostrovů. "Poslali mě z Kovoslužby, nešel vám rekordér."

"É...?"

"To byl vtip, paní Dolejšová. Vaše dcera tak dlouho volala o pomoc, až se mi jí zželelo. Aparát máte připojený k televizi a všecko je v pořádku. Včetně vaší dcery," dodám s ironickým úsměvem.

Otočím se na Janu: "Mělas říct: mami, tohle je má opravářka rekordérů," a hlubokým hlasem dodám: "Osobo, já se vás ptám, jestli tudy nešly dvě děti?!"

Jana opět vyprskne, snad si ten starý film díky mému žvanění vybavila. Ovšem paní domu nemá na smích ani pomyšlení; je strachem bez sebe. Co se tu proboha mohlo dít, než přišla? Dospívající dcera na krku, lesba evropského formátu vedle ní... Já pořád v práci... z roboty jdu na robotu... Jestli tohle není psí život...

"Už jsem na odchodu a kdyby něco, stačí zavolat přes terasu a já hned přispěchám," tvrdím v chůzi.

"Á...? Ano... na shledanou..." Paní Dolejšová je úplně mimo a hned tak se asi nevzpamätá.

Zamávám a pošlu úsměv její dceři a pak už rychle domů. Tady teď vypukne nepříjemná diskuze: přece jsem ti, Jano, říkala, že nemáš s tou divnou ženskou... atd. atd.




"Chceš si zahrát na detektiva?" úplně dětinsky se mě zeptá major Miloš Šíma.

"Řeks mi za týden, teďka nemám čas, hledám dveře ke klíči."

"Musela bys nastoupit hned."

"Dóbře, dóbře, a kam nastoupit?"

"Na jeden flek, co má v merku kriminálka."

"Boha, to nemaj svý lidi?"

"Zbytečný řeči, Deny. Jdeš do toho? Ano nebo jo?"

Tohle jeho rčení mi šlo na nervy už na fakultě. "Jóó, jasně že jó."

"Fajn. Takže pozítří v osm, Lahovice 3422, firma Středočeské stavebniny Pavelkavelkoobchod, přímo u Strakonický. Policie zjistila, že tamtudy protéká větší množství falešných eur, a to po delší dobu. Nasadili tam jednu důchodkyni, bývalou policajtku, ale teď se zas bojí, co by bylo, kdyby bylo, protože ta žena je už stará a nemusela by prý případné komplikace zvládnout."

"Hm! Zato já se můžu nechat otloukat penězoměncema, viď, ty dobráku."

Zavrtí hlavou. "Žádná přímá akce nebude, věř mi, jde jen o to zjistit, jak se tam ty prachy dostávají, toť vše. Budeš tam mít fajnovou kolegyni."

"Že to neudělaj sami poldové? A vůbec, když je to tak fajn, proč tam nezůstala ta stará fízlovna?"

Pokrčí rameny. "Zapomněl jsem se zeptat. – Ne, fakt jsi roztomilost sama, Deny, furt s´chtěla ode mě práci a když ji teď máš –"

"Tak promiň."

"Mm. – Sháněli všademožně šikovnou dobrovolnici, tak jsem tě navrh. Stejně nemáš co dělat a když to dobře dopadne, budeš mít další zářez na pažbě."

"Co můj Hornychův klíč?"

Mávne rukou. "To zvládneš obojí."

Tomu se to kecá, co?




Na druhý den místo do laborky s klíčem jedu, jako kňuchta do kanclu, kde se nedělá nic jiného, než berou objednávky, zapisují do databáze, a jednou za měsíc se ze všeho uhňácá uzávěrka. Kudy teda jdou ta eura, ví jen bůh, protože veškeré finance jdou v téhle firmě bezhotovostně.


Příslušný velkoobchod je opravdu blízko Lahovického mostu a hlavně pak Strakonické magistrály, místa třikrát prokletého, po němž se každé ráno do hlavního města valí invaze motorizovaných post totalitních šílenců – zab se, rozbij, uhoř, zhebni, ale brzdy se nedotkneš – jako by hrozila přinejmenším mobilizace. Fakt nikomu nepřeju ten kravál a smrad, co tu je, prostě očistec.


Šéf Středočeských stavebnin pan Pavelka je docela správný podnikatel středních let, taková pěkně rozběhaná neposedná kravata v bílý košili, neustále telefonicky žádaná na deseti dalších místech. Mně se věnuje asi minutu, a dokonce se dozvídám, že mé papíry ku přijetí jsou všechny okay. Normální záhada lamohlavu; kdo je za mě vyřídil, fakticky netuším, asi Miloš nebo poldové.

Šéf záhy nevelkou přízemní budovu opouští, neb má další zástoje ve dalších dvou firmách. Zůstávám tedy sama s jedinou kolegyní, paní Evou, pohlednou, sympatickou to, tmavovlasou decentní pětatřicátnicí.

"Takže jsem přijata," začnu s ní rozhovor, "a začala bych i pracovat, když mi povíte, co a jak. Abych nezapomněla, jsem Milerová, Deny, nebo Dáša."

"Mrázová, těší mě," řekne upjatě.

"Máte i křestní?" zeptám se roztomile.

"Eva."

"Fajn. A s čím mám začít?"

"To já nevím, nejsem vaše šéfová. Tedy formálně ano, ale... Můžete si prohlédnout počítačový program, kam se zapisují zákaznická data. Později vám ukážu, jak se to dělá."

"Tak jo. Jsem docela ráda, že tu vedete lidi jako zákazníky a ne klienty. Být klientem je pro člověka hotová katastrofa. – Víte, paní Evo, čekala jsem tu u vás mumraj, hodně lidí, ale jak to vypadá..."

"Tohle je velkoobchod, slečno, tady se přijímají jen velké zakázky, a těch je míň. Například nejmenší množství cihel, co prodáváme, je tisíc. Betonu nabízíme přes firmu TaRa nejméně deset tun."

"Fíha! No dobře, ale nač tu teda pan šéf Pavelka potřebuje dvě pracovní síly, když to v pohodě zvládne jedna?"

"To nevím, asi nějaká podnikatelská finta. Jistě to nějaký význam má."


Prohlédnu si počítač i software, což je práce pro třeťáka na deset minut, a zas nemám co dělat.

"Jste vdaná, paní Evo?" zeptám se. Zbytečný dotaz, že?

"Ano. Mám sedmnáctiletého syna. Martina."

"Hmmm. Dost starostí, že? Škola... drogy... dívky..."

"Jistě, ale naštěstí je to rozumný kluk."

Navzájem se oťukáváme a dopoledne pomalu, ale opravdu jen velmi pomalu utíká. Hodina bývá někdy nekonečnou a potom odbíjí... downtown...

Paní Eva je citlivá žena nerazantní povahy a já dost pochybuju, že by zrovna ona měla něco společného s falešnými eury, které tuto firemní pobočkou podle policie proudí.

Za celé dopoledne sem nepřišel jediný zákazník, naoko fajn, v reálu pěkná otrava. V poledne zajdu na šatnu pro tašku s obědem. "Dáte si se mnou lančmít s hořčicí?" zeptám se paní Evy.

Jejích deset dioptrií vykulí oči. "Já?"

"No ano. Máte chuť?"

"Já nevím..."

"Tak se neupejpejte, zvu vás. Mám tu i dvě plechovky píva."

Kouká na mě nevěřícně.

"Je tu mikrovlnka?" zeptám se.

"Bohužel není."

"Neva, vohřeju to na vařiči přímo v plechovce. – Byly by talíře a příbory?"

"Donesu je."


Papáme a chutná nám.

"Trochu jste mě svou pohostinností zaskočila," mrkne na mě paní Eva zpod brýlí.

"Pročpak?"

"Jste taková... bezprostřední. Mladé ženy vašeho věku, co tu byly před vámi, tedy před paní Horskou... moc jsem si s nimi nerozuměla. Dívaly se na mě jako na nějakou omšelou konkurentku."

"Se mnou nejsou potíže, já jednám narovinu. Jste příjemná a milá dáma, paní Evo, takže: proč nebýt přítelky?"

Plaše se usměje. "Ano..."

Můj mobil ležící na stole se rozehraje. Otočím se na paní Evu. "Promiňte, zajdu to vyřídit ven. – Ano?" houknu cestou ven do mobilu.

"Číslo pět," ozve se.

"Číslo jedna."

Venku je dost chladno a ze Strakonické doléhá před budovu nepříjemný dopravní lomoz.

"Mám problém. Nestihnu to."

"Co nestihnete, pětko?" zvýším hlas.

"Sehnat tamten materiál. Ředitel totiž odjel."

"Kdy to máte dodat?"

"Do prvního."

"Hm. Dávám vám čas do desátého. Víc ani den. Rozuměla jste, pětko?"

"Rozuměla, jedničko. Konec."

Vracím se k obědu. Jsem telefonátem Artemidy číslo pět trochu otrávená a je to na mně i vidět.

"Potíže?" zeptá se mě paní Eva.

"Nic, co by stálo za řeč."

Pokračujeme v obědu pitím oplechovaného piva s následnou kávou. Docela si spolu lebedíme, já osobně prožívám při obědě s touhle novou bezva kolegyní příjemné mrazení v zádech, podobné, jaké jsem mívala jako holka při návštěvách babičky v Říčanech.

Opět zvoní mobil a je po mrazení. Tentokrát ven nejdu.

"Jo? – Kdo?! – To jsem já. Osobně. – Ne. – Do kdy? Zkuste to stihnout, sedmičko. Je mi líto, v tomhle pádě vám nepomůžu, musíte si poradit. – Ano. Nashle."

Podívám se paní Evě do jejích hezkých hnědých očí. "Zdá se, že mi prostě chtějí pokazit oběd."

"To byl váš... ehm... přítel?"

"Přítel?! Ale kdež! Šlo o obchod."

"Vy máte něco..."

"Jo, něco mám." Narážím druhou plechovku a rozlévám los bíros do sklínek. "Pivo a kafčo... jde to vůbec k sobě?"

Když se mobil rozezní potřetí, ztrácím nervy.

"Teda teď už se na to fakticky... 13-12!" vykřiknu překvapené paní Evě do tváře.

"Ano?!" zařvu do mobilu. "Wer? – I bins, Miler, Nummer eins. – – Sans alle verrückt geworden?! – Bitte??!! – Was heißt es geht ned?! Wollen Sie mich verarschen?! – – Das interessiert mich gar ned! – Hören Sie...! Sie... Pfeife, wir ham nen Deal! – – Ihr Problem! – Was?!! – Ham se kein Geld vorher bekommen? Nein? Ja?!! Na also! – – Nee, das kommt ned in Frage, nur ne Woche, oder Sie sind bei mir abgemeldet! – An schönen Tag noch!!" Praštím mobilem. "MIST!!"

Paní Eva na mě hledí ustrašeným pohledem. "Nic mi do toho není, jen... co to probůh bylo?"

Mávnu rukou. "Obchodní jednání. Velmi úspěšné, jak jste slyšela."

"Aha... německy, že?"

"Jo, bohužel."

"Mluvíte dobře."

"To se vám jen zdá. – Ještě kávu?" Po plechovce piva jsem lehounce přiopilá a hledím na svou vkusně oblečenou kolegyni víc, než je zdrávo. Opravdu pěkná ženská. Jedna z těch poctivých, co jsou doma setrvale pod pantoflem.


Odpoledne utíká podobně rychle jako dopoledne a když v pět skončí pracovní doba, jsem radostí bez sebe. Cestou domů pak mobiluju Milošovi; závěr z prvního dne je ten, že o falešných eurech vím stejně málo, jako když jsem ve velkoobchodu se stavebninami nepracovala. S penězokazci musí být v kontaktu pan šéf Pavelka, to je jediná možnost, problém spočívá v tom, že tohle podle Miloše policie už dávno ví. Zrovna jako ví, že v tom paní Eva s největší pravděpodobností nejede. Falešné bankovky pouští do oběhu a prodává pan Pavelka, ovšem jak se tyhle padělky do bezhotovostně fungující firmy dostávají, je právě záhada, kterou mám objasnit. Jak to udělám, nemám zatím tuchy.




Doma mě zastihne mail techniků z VIÚ, kteří zjistili nějakou nesrovnalost v případu mého tajemného Hornychova klíče. Po stanovení specifické váhy jsou údajně v rozporu objem a celková hmotnost. Mám prý klíč přivézt do laborky. – Fajn, ale kdy?

Abych toho nebylo málo, ozve se mi z Mnichova Gin, že do dvou dní přijede do tuzemska. Vysvětlím jí situaci a kde momentálně pracuju.

No, teď už zbývá akorát Janička od sousedů. S tou se střetnu na terase. Je posmutnělá, ustaraná a úpěnlivě mě prosí, bych ji zítra odvezla do školy, je to prý důležité. Zelený pohled SOS... kdo by mu odolal, že?


 

Ráno tedy ze všeho nejdřív zatelefonuju paní Evě do Stavebnin, že se zdržím. Pak před domem naložím Jani do pajera, které dřív patřilo Gin a které jsem si suverénně, jakožto majetek Artemid, přisvojila.

Vyrážíme ke škole a má navoněná, vymydlená spolujezdkyně vypadá poněkud pobledle. Skoro jak její bílý roláček.

Otáčím se na ni. "Copak?"

"Chytla jsem se s mámou."

"Snad ne kvůli mně?"

"Taky."

"Mhm. A jinak? Pročs tak usilovně chtěla odvézt?"

"Musím s tebou mluvit."

"Tak spusť."

"Ne teď. Až pak. Večer, po škole."

"Okay. A oč jde?"

"Mám potíže."

"Aha.... Kluk?"

"E-e."

"Tak chlap?"

"Mm... ne."

"Bereš něco?"

"Neberu."

"Potřebuješ prachy?"

"Ani to ne. Až pak, jo?"

"Dobře."

"Půjčíš mi někdy tvůj svetr?"

"Co za svetr, jakej svetr?"

"Ten pepř a sůl."

"Jo ten... Poslyš, holky v tvým věku si obvykle půjčují svetry od svých tatíků. Kde ty máš vlastně tátu?"

Ušklíbne se. "Naši se rozvedli. Když mi bylo patnáct. Když to prasklo."

"Co prasklo?"

"Že mě táta jako malou fotil."

"Ale ne..."

"No jo. Máma našla pár zbylých fotek. Ale táta mě nezneužíval! Jenom fotil. Když mi bylo devět, a ne pro sebe, ty fotky někomu dával. Snad kamarádovi, snad je prodával, já nevím, a nezáleží mi na tom."

"Fotil tě nahou?"

"Hm. Jo. Ale nikdy se mě nedotk! Byl to dobrej táta! Řekla jsem to i u soudu a oni ho osvobodili."

"Hm, hm, hezké."


Stavím padesát metrů od školy a prohlížím si hejna studentů různého věku valící se ke vchodu.

"Doprovodíš mě?" řekne Jani k mému překvapení.

"To jako do třídy?"

"Ne, jen do přízemku. – Uděláš to pro mě?" Poslední věta zazněla naléhavě.

"Klidně. – Kde si chceš pak promluvit?"

"U tebe. – Půjčíš mi ten pepř a sůl svetr?"

"Bezevšeho, Jani."

"Tak jo. Díky za odvoz, já se pak ozvu." Stoupne si na špičky a dotkne se mé tváře svojí.

Nezmůžu se ani na čau. Uff! Co probůh znamená tahle demonstrace? Že by nějaká sázka? O čem chce se mnou Jani mluvit? A ještě ten svetr pepř a sůl... Co to všechno znamená? Zas jedna parádní záhada lupriska...




"Váš klíč má o půl deka míň, než by měl podle specifické hmotnosti mít," zahlásí mi jeden z VIÚ techniků."

"Jo... a to znamená?"

"Že má v sobě výduť."

"Myslíte?"

"Jsem si jistý. Máte ten klíč u sebe? Jestli ano, můžeme ho prosvítit a uvidíme."


Hornychův klíč je fakt dutej jak bambus, podle techniků z laborky dovedně svařenej ze dvou částí! Když ho pak miniaturním laserem rozříznou, vyndají zevnitř svitek s několika políčky 8 mm normal filmu. Utíkám se vším celá radostná za Milošem, ale ten máchá rukama, jakože dobrý, dobrý, dělej na tom dál, beztak všechno skončí u mistra Adomiana, takže žádná křeč, né, a hlavně pracuj na těch stavebninách a všechno mi hned hlas.

"O Hornychově klíči taky?"

"Samosebou, už kvůli Adomianovi, jsme s ním na jedné lodi, jak víš. Když budeš cokoliv potřebovat, s důvěrou se obrať."

"Na Adomiana?" rýpnu si.

"Ale ne, přece na mě."

"Jo tak."

"A, Deny?"

"Hm?"

"Co je na tom filmu z klíče?"

"Zatím nevím, Miloši. Juknu na to pod lupou a dám ti echo, hm?"


 

Na jukání pod lupou nemám už čas, neb se musím řítit do Lahovic. Jo, ale jak? Zpočátku, když to mydlím z centra ke Strakonický, je jízda okay, cink, cink, ratata, ta moje stará kára, jenže u Baranďáku šmitec; klasika, v Malý Chuchli nehoda a fronta aut až k mostu. Scheisse!

Tak se tedy přískoky courám, co krok to shit, pěkně rychlostí 2 km/hod. Jestli já nemám smůlu, fakt už asi spáchám liposukci.


Do Lahovic nakonec dorazím, jenže s velkým zpožděním, s nervy nadranc a s přehřátým pajerem.

Malér za pozdní příchod nemám, neb šéf je pryč, a paní Evě na tom nesejde. Zbytek pracovního dne se nic neudá, odpoledne přijde jeden zákazník pro metráky cementu a po něm ještě jeden další.


K večeru se vydám na schůzku s Janou. Mám trochu strach pozvat ji k sobě, a tak skončíme v jednom malém nonstopu nedaleko našeho trvalého jižního bydliště.

Jana je tu přede mnou, sedí u rohového stolku, před ní sklenka koly, a pomrkává ke vchodu. Objednávám si u pultu kávu a usedám.

"Čauky. Tak co? Škola okay, nebo jako obvykle?"

Zůstane vážná. "Hmm, okay."

"A ty? Cos mi vlastně chtěla?"

Zelený pohled SOS je samá starost. "Potřebuju poradit."

"Proč ne máma?"

"Tohle s mámou nemůžu."

"Se mnou jo?"

"Jo."

"Tak už to vysyp."

Klopí zrak a váhá. "No... já..."

Doufám, že nezačne vykládat, že je lesba.

"Já... myslím, že jsem... Asi jsem lesba, Deny."

"No jistě, Jani. A já zas mistrně světa v letech na lyžích."

Pohlédne na mě dotčeně, pak plačtivě pokračuje. "Proč mě nenecháš domluvit a vysmíváš se mi?!"

"Tak jo. Mluv. Proč si to myslíš?"

"Nevšimla sis, že jsem furt s mámou? A doma?"

"Já nevim, neznám tě tak dlouho, jste u nás v baráku pár měsíců."

"Právě. Jsem furt s mámou, protože kamarádění s klukama ztroskotalo. Měla jsem už tři. A vždycky... ffff... prostě nic, skončilo to."

"Proč to skončilo?"

"Rozešli se se mnou. Nebyla se mnou sranda, prý. Nechtěla jsem chodit na mejdla a večírky, protože mi vadilo, když na mě sahali."

"To vadí kdekomu. V tvých letech –"

"Nebuď jako máma!" zoufale vzkřikne Jana a několik hostů od baru se po nás otočí.

"Dobře, a dál?"

"Se školou chodíme hrát basket na Šumlovku. Je tam víc tělocvičen... hraje se tam i liga, házená... šatny jsou společný a lítačkama je vidět do sprch."

Kopnu do sebe kávu, je studená, chtělo by to spíš bechera. "Neříkej mi, že tě zaujaly náhledy do sprch."

Kouše se do rtu a kývá hlavou. "Některý dospělý hráčky." Sklopí zrak a skoro zašeptá: "Mají tak... mmm... široký boky..."

"Boky! Podívej, Jani, kdybys byla lesba, jako třeba já, věděla bys to už dávno. Zabouchla by ses do spolužačky nebo do kantorky už na základce. Nečekala bys do osmnácti, až uvidíš boky kulatý jak džbánek."

Krčí rameny. Je zklamaná.

Bodejť bych jí věřila! Bůhví, co vlastně cítí! Typický, najednou, když se vedle ní objevím, začne být lesbou. "V čem ti můžu pomoct?" Mluvím poněkud stroze.

"Chtěla bych si být jistá."

Jo! Tůůdle! "To mi chceš jako změřit šířku boků, či co?"

Se sklepenýma očima pomalu přikývne. Červená se jak pivoňka.

"To není dobrý nápad, Jani."

"Chm! Když nechceš..."

"Nejde o to, co chci, ale o to, co je správné."

"Správné?! A pomoct mi správné není?"

Opět pohoršené pohledy vedle sedících.

"Nejsem fabrika na lesby, Jani. Kterou ty nota bene nejspíš nejsi. Navíc, mám i jisté zásady, kupodivu. Koukni, kdybych tě potkala třeba v klubu Artemis, mezi holkama, sbalím tě jako první, to mi tedy věř, jsi totiž, aspoň pro mě, úplně snově hezká, ale takhle... promiň, ale od mámy tě tahat nebudu." Zvednu se. "Chci zůstat tvojí kamarádkou, a to je vše. Čau. Doufám, že se nezlobíš."

Vrtí zklamaně hlavou. Bajo, zlobí se a beztak se i urazí, dřív nebo později.

Padám z nonstopu a jsem ráda, že to mám za sebou.


 

Fakt, že celá věc skončila, se ukázal být iluzorní. Po půl jedenácté v noci uslyším škrábání na dveře od lodžie. Kdopak to škrábe 2?

Otevřu. Z venku do mého pokoje vklouzne Janička; přelezla nevysokou mezistěnu z jejich části terasy.

Pomoc! – Pomoc! křičím vduchu jak hraběnka Kocharovski.

"Půjčíš mi ten svetr pepř a sůl?" šeptá Jana.

Otevřu prádelník a hodím ho po ní. Položí ho na křeslo. Zvedne ruku.

"Mám ten metr."

"Jakej metr zas?"

"Na boky..."

Asi úplně zblbla. A já s ní. Kdyby ne, rovnou ji vyhodím. Místo toho se jako královna ze Sáby nechám měřit krejčovským metrem. Proporce asi odpovídají, protože když pak Janě pohlédnu do očí, je mi jasné, že odtud už neodejde.

Zhasnu, usednem mlčky na mou postel a chvíli to vypadá na romantické mlčení. Pak vypukne peklo na Zemi.


Celé to skončí za dvě hodiny, kdy se mi podaří přijít ke smyslům a rozsvítit lampu stojící na peřiňáku. Klečíme nahé proti sobě na posteli, koukáme vyjeveně po sobě, udýchané, oči vypoulené, červené tváře, celé oslintané, pokousané, zeškrabané a zpatlané. Zkrátka jak po bitvě.

Hlasitě polknu. "Není ti nic, Jani? Jsi celá? Jsi okay?"

Je na tom úplně stejně jako já; vůbec neví, co se vlastně stalo. "Jo... jsem... A... už... už půjdu... kdyby máma... náhodou..."

"Ja-jasně. Já... musím převlíct tu zřízenou postel... A ty... měla by ses osprchovat než.... tó... než pudeš... radši."


Vyprovázím ji na terasu.

"Zapomněla sis můj svetr."

Je, zdá se, pořád ještě mimo. "Jakej svetr?"

"Pepř a sůl." Podám jí ho.

"Jo ten... dík."

Pomáhám jí zdolávat terasovou mezistěnu. "Dobrou, Jani."

"Dobrou, Deny..."


 

Ráno se cítím jak po džudistických přeborech; úplně domlácená. Musím říct, že jsem v postýlce zažila ledacos, ale včerejšek zatím ne. Ani s Kim. S Janou bych si, když už tak, představovala romantický večer s hleděním na hvězdnatou oblohu, nikoli divokou wrestlingovou rvačku. Musím přiznat, že se nám to oběma dokonale vymklo. Jak jsem už řekla; zažila jsem různé mejdany, ne všechny proběhly klidně. Vzpomínám na jeden divoký večírek v kasinu Kormorán, to je jeden z vltavských titaniků. Po něm následoval urputný tah s několika krupiérkama. Panebože, to byla ostuda! Šlo nás pět šest holek sežraných dočista pod obraz pěšky ke mně domů, abychom skončili na Zlíchově u jedné z krupiérek. Následovala další pitka a noc, po níž jsem si v těžké kocovině vybavovala akorát barevná tetování na zadcích příslušných dam. Byl to jeden z nejdivočejších rautů, kterým jsem kdy prošla, přesto včerejší noc s mladičkou Janou dokázala i tohle předčít.

Co dál? Milostný poměr se skoro maturantkou nebyl nikdy můj sen. Hm... třeba se to vyřeší samo. Jana se mi jistě začne vyhýbat. Každá hetera ráno lituje noci strávené s lesbou, neb z ní má velké výčitky. Tohle postihne bezpochyby i Janu. Ovšem, je ona vůbec hetera? Po včerejšku o tom dost pochybuju, sex se mnou ji dokonale pohltil... Jestli je hetera, nepřijde.


Není hetera. Zvoní u mě už v sedm. Tentokrát přichází dveřmi.

"Ahoj."

"Ahoj."

"Můžu dál?"

"Jo. – Kde máš mámu?"

"Dnes odešla do školy dřív."

"Mhm... Tak pojď."

Zůstane stát v pozoru za dveřmi.

"Pohov." Můj vtip působí trapně. "Promiň. – Kávu?"

Zavrtí hlavou. "Deny... ten včerejšek..."

"Ano?"

"Nechtělas doufám jen můj skalp?"

"Co – já?! Vždyťs přišla ty za mnou!"

"No jo, já jen –"

"Nečekala jsem tě, Jani, myslela jsem, že té noci budeš litovat."

"Nelituju jí. A ty?"

"Já už vůbec ne!"

"Tak se mnou chodíš, jo?"

"Já s tebou, Jani? A ty chceš?"

"Chci."

"Když chceš, tak jo. Jenže co tvá máma?"

"S tím bude problém. Časem jí to řeknu."

"Tak jo... zatím čau..."

"Ahoj."

Už už chce odejít, ale pak se rozeběhne a skočí mi na krk. Jsem sice prvoligová džudistka, ale tenhle chvat mě zaskočil. Padám na záda a Jana na mě. Při zápase se tomu říká přibít někoho. K zemi. Pěknej ďáblík tahle křehulka!

"Promiň, nechtěla jsem," pomáhá mi vstát.

"To nic." Pojedu holt do práce chromá, co počít.




Úterý i středa v tahu a nic se neudálo.


Ve čtvrtek se stal zázrak, možná mají chuť kvést i skály, neb se mi konečně zdaří doplahočit se do Lahovic bez front a bez dopravní zácpy.

Zákazníci se pro beton tradičně nehrnou, a tak si s paní Evou ve velkoobchodu povídáme o všem možném. Zkouším se nějak nenápadně doptat, na něčí pravidelné návštěvy, nebo na cokoliv, co by mi pomohlo dobrat se cesty padělaných euro bankovek. Situace vypadá bídně, krom občasných zákazníků sem nechodí dokonce ani pošta; tu vyzvedává samotná paní Eva v centru Prahy, jakožto poštovní box, takže za jedinou pravidelnost, co se tu jednou týdně – každý pátek – koná, se dá považovat dovážka zbraslavské pizzy.

Jsem z těchto informací celá nesvá, takhle se nikam nedostanu, dnes je už tč-tč-čtvrtek, zítra týden končí a já nemám sebemenší stopu.


V jedenáct dopoledne mi zavolá jedna z artemidích pětek, zda mi může v poledne doručit zásilku. Vzápětí se ozývá Gin s tím, že míří ku Praze a že se u mě zastaví. No, z Lahovic bude mít jistě radost, kdo by neměl, že...?


Těsně před polednem narvu překvapené paní Evě na krk kříž se čtyřmi rubíny a sama si na sebe zavěsím namísto jedničky dvojku.

Artemida pět je přesná. Úderem dvanácté vchází.

"Dobrý den, vezu vám to."

"Co kdybyste se nejdřív identifikovala?" To jsem nevlídná, co?

Návštěvnice, mimochodem dost hezká, mi ukáže kříž a poté i já jí ten svůj.

Kouknu na cédéčka, co mi podává: "Je to všechno, pětko?" Jsem i nedůvěřivá.

"Je, dvojko."

"Okay, tady máte peníze."

"Díky." Radostně bere do štíhlých prstíků tlustou obálku. "Ozvete se mi?"

"Na to vemte jed, pětko."

Odchází a paní Eva přede mě hází zapůjčený kříž. "To mi budete muset vysvětlit, jinak –!"

"Jinak?" Můj hlas zazní nepříjemně.

Dá zpátečku. "Jinak si o vás budu muset myslet něco nehezkého."

"Podívejte, paní Evo, byla jste u předávky, no a? O nic nejde. Existuje skupina žen, které spolupracují. Jmenují se Artemidy. A jsou i na vaší straně."

Je dotčená, hlavně proto, že má strach, zda je všechno legální, vidím jí to na očích. "Proč jste mi dávala ten kříž?"

"Byla jste u předávky. Proto."

"A proč jste si nechala říkat dvojko? Normálně nosíte kříž s jedním kamenem, ne se dvěma!"

"Ano, i to má svůj důvod. Každá pětka nemusí vědět, že jedná s jedničkou."

"Vy to celé vedete?"

"Já to celé vedu."

"Nějaká špionáž, či co?"

"Jak se to vezme. Budu vám vděčná, pokud na celou věc zapomenete."

"Ff... to věřím. – Víte... můj šéf –"

"Váš šéf, paní Evo, je v hajzlu, pokud to nevíte. Říkat mu za téhle situace cokoliv by bylo dosti hloupé."

"Nenechala jste domluvit, Deny. Šéf si myslí, že jste z berňáku, že jdete po jeho daních."

"Šéf kecá, paní Evo. Jde po něm kriminálka. Kvůli padělání peněz. A půjde co nevidět do basy."

Tmavovlasá dáma zbledne jak stěna. "Tak jste přece od policie..."

"Nejsem polda. Dělám na Obraně, tohle jsem vzala jako bokovku."

"Vy jste u vojáků??!"

"Jo. – Mimochodem, polda byla ta důchodkyně, co tu dělala přede mnou."

"Paní Horská??!"

"Přesně ta."

"Bože...! Ale já s těmi bankovkami nemám nic společného!"

"Totéž si myslím i já."

"A co oni? Policie?"

"Prověřovali vás. Ale pokud vím, jste už mimo podezření."

Je pořád bledší.

"Dáte si panáka? Mám na šatně bechera."

"Dám..." zašeptá. "Chudák pan šéf..."

"Pavelka má smůlu, měl se držet stavebnin." Odcházím pro likér a vzápětí za mnou přibíhá paní Eva.

"Přišla vám návštěva, nějaká stará paní a s ní dva divní chlapi."

Vyskočím. "Všichni v černém?"

"Ano."

"Panebože, to bude Gin! Hlavně jí neříkejte paní, nesnáší to. Kdybyste ji naštvala, skončíte jak já, mě onehdy hnala v noci s puškou přes půl Šumavy."

"S puškou?!"

"Jo."

Naklušu do obchodu, kde teatrálně rozpřáhnu ruce. "Gin! Ráda tě vidím!"

Má černý klobouk posazený na stranu, stříbrnou hůlčičku, o kterou se neopírá, a za sebou dva rampasáky v kůži. Levačkou mě krátce obejme. "Deny! Ahoj."

Ukážu na svou kolegyni. "Tohle je paní Eva, Gin. Je okay."

Narychlo stahuju z kroužku klíče od bytu. "Budeš bydlet u mě, Gin, Prechtova 2020, Jižní Město. Udělej si pohodlí, večer dáme řeč."

"Máš něco o Hornychovi?" zeptá se věcně.

"Vsaď se, že jo, Gin, ale o tom až pak. Kdyby ses náhodou nudila, zapni si u mě doma počítač, právě jsem koupila zajímavé informace od jedné Artemidy." Podávám jí příslušná cédé.


Obchod je zas prázdný a paní Evě se evidentně ulevilo. "Když dovolíte, trochu se napiju té vaší becherovky. Dnes je toho na mně nějak moc." Postrčí si brýle a bere z mé ruky sklenku.

Věnuju jí přátelský úsměv, což mi nedá vůbec práci. "Dám si s vámi."

Paní Eva na mě kouká, srká likér, a pak řekne: "Ta stará paní –"

"Gin."

"Gin. – Po vás... snad nestřílela?"

"Ale jo, střílela." Vyhrnu si rukáv a ukážu jizvu po kulce. "Vidíte? A další mám na lýtku a ještě jednu na boku. Trochu jsme se tehdy nepohodly."

"Panebože...!"

"Nedivte se, paní Evo, Gin je nejen válečná veteránka, co nejde pro ránu daleko, ale taky kmotryně."

"Kmotryně?"

"Ano."

"Co to znamená?"

"Přece kmotryně, kmotr, jako byl John Torrio."

"Mafiánka?!"

"Jo. Tedy... kmotryně jsem teďka já, nastoupila jsem na její místo, ale ona je pořád tak nějak čestně na špici."

"Vy jste kmotr, Deny?!"

"Jo, něco takovýho. Velím třem stovkám Artemid. Docela slušná síť."

Hledí na mě s nábožným strachem, jako na předmět z nebe spadlý.


Odpoledne u bechera uteče nečekaně rychle. V lednici máme ještě zbytek vína, a tak s paní Evou, která se mě už vůbec nebojí, popíjíme a povídáme a povídáme. Několikrát se mi rozehraje mobil, ale já hovory odmítám. Ať mi dnes všichni políbí... 13-12.

Po sedmé se konečně odhodláme rozejít. Paní Eva se upravuje a najednou zaúpí a chytá se za oko. Drze jí usedám rozkročmo na klín, to já ráda, a zkouším cípem kapesníku vydolovat z jejího oka zlobivou řasu.

"Deny?!" ozve se náhle plačtivě za mnou. "Co to tu děláš?!"

Seskakuju z paní Evy dvojitým překotem nazad. "Janičko?! Kde se tu bereš?!"

Má půvabná zelenoočka se štkaním opouští obchod.

"Šmarjá!!" zařvu do obličeje paní Evě a věnuju jí zdrcený pohled. Vzápětí vybíhám za Janou a zastavuju ji před obchodem tak, že před ní zaklekám. "Janičko!"

"Pusť mě!"

"Není to, jak si myslíš" Tahala jsem kolegyni z oka řasu!"

"Řasu! Jsi hnusná, Deny, tak hloupou výmluvu! Proto s´té ženské seděla na klíně, viď?! Proto z tebe táhne! Proto s´nebrala telefon! A řeklas mi, že se mnou chodíš a pak se tu obíráš s nějakou –!"

"Jani! Neobírám! Nic s ní nemám! Pojď jí tu řasu vytáhnout sama! Prosím! Dej mi šanci a věř mi, nelžu ti! Prosím!!" Klečím před ní jak králův mušketýr, jen kord u pasu mi chybí.

Popotáhne a podívá se dolů na mě. "Tak jo, ale jestli tam ta řasa nebude...!"

Dotáhnu ji k paní Evě. Stoupne si vedle ní a za mé asistence jí pohlédne do oka. "Je tam."

Uffffff....!! To se mi ulevilo! Přijít o tak skvostnou holku, sotva mi ji osud šťastnou náhodou přihrál, bych nechtěla. Nota bene kvůli hloupé řase!

Jana se nakloní a jazykem jednoduše paní Evě nežádoucí předmět z koutku oka vylízne. A je to.

"Děkuju."

"Není zač. – Jazykem je to nejlepší."

Hm, to je teda fakt. Pokouším se nechtěnému dvojsmyslu nezasmát, ale štíhlá oční ranhojička to zaregistruje a znovu se do mě pustí: "Pročs mi nebrala telefon? Volala jsem ti aspoň dvacetkrát!"

"Janičko, promiň, promiň, už to neudělám. Pořád mi volaly Artemidy, byla tu i Gin a já –" Snažím se k ní přilísat alespoň lítostivým pohledem. Zabírá to jen částečně.

"Volala jsem ti kvůli večeři, maminka upekla kachnu a já ji přemluvila, aby tě –"

Trapem se obracím na svou kolegyni: "Paní Evo, nashle, uvidíme se zítra."

Rychle odcházíme. Za chvilku usedám s Janou a s jedním a půl promile do pajera, abychom společně odjeli domů za maminkou paní Irenou, spapat tu dobře upečenou kachnu.




Pátek. Jedu do práce a přemýšlím o včerejší večeři u Dolejšů. Paní Irena mě na kachnu sice pozvala, ale zřejmě až po těžké rozepři s Janou. Je mi jasné, že bez ní by se tahle večeře ve třech nikdy neuskutečnila, a aby naše vztahy neochladly, hodlám se sousedkám revanšovat sobotním obědem, u něhož nebude chybět Gin. Kdoví, třeba se nakonec všechny spřátelíme.


U velkoobchodu jsem dnes první, mou kolegyni zdržela dopravní nehoda autobusu MHD. Jojo, není nad plynulou dopravu.


"Jen se neomlouvejte," říkám paní Evě. "Včera já, dnes vy... s tímhle bordelem v dopravě, co tu nechala vrchnost dopustit, je s podivem, že ještě něco funguje."

"Máte pravdu."

"Snídala jste? Dáte si se mnou housky?"

Zavrtí čerstvě naondulovanou hlavou. "Nedám. Snídala jsem doma."

"Bezva účes."

"Ano?" Je trochu v rozpacích. "Ten jsem si dělala sama. Včera večer."

"Máte talent, měla jste být kadeřnicí."

Odkašle si a odbočí: "Včera jsem byla překvapena, jak na vás platí vaše mladší sestra, jak hezký vztah k ní máte. Já se sestrou jsme jako mladé byly pořád v sobě, pořád jsme se hádaly. Ale vy na ni jdete tak pěkně... Janičko... To je opravdu hezké, vaši rodiče z vás mají jistě radost."

Vzdychnu. "Áchjo... paní Evo, nerada vás při pátku zklamu, ale... no... Janička není má sestra."

"Jak to? Říkala přece, že vám maminka upekla kachnu. Tak je nevlastní?"

Zavrtím hlavou. "Ani to ne. Její máma není moje máma, paní Evo. Nelekněte se, ale Jana je moje holka, víte?"

"Jak holka?"

"Prostě holka, přítelkyně, chodíme spolu."

Čerstvě naondulované vlasy vstanou hrůzou. "Cože??!! Vy a to děvčátko –!"

"Paní Evo! To děvčátko je v maturitním ročníku a mně je pětadvacet, tak co se vám nezdá?!"

"Nic, nic, já jen... vypadá tak mladě, promiňte..."

"Okay, v pořádku."

"Vidíte... Zrovna jsem přemýšlela o vašem partnerovi. Říkala jsem si, že vedle tak radikální ženy musí být někdo –"

"Je mi líto, paní Evo. Odjakživa jsem lesba. Žádný strach, není to nakažlivé."

"Mně to vůbec, ehm... Deny... nevadí... Proto jste se včera tak zděsila, že?"

"Jo. Janička si myslela, že my dvě... jak jsem tu na vás seděla."

Posune si nervózně brýle. "Ano, ano, to mohlo být pro ni trapné."


Náš rozhovor přeruší kluk v bílém mundůru. V ruce třímá tři ploché krabice. "Dobrý den, dámy, jak se vede?"

"Dobře," odpoví mu moje starší kolegyně. "Dejte to tady na stůl. Kolik?"

"Bude to rovných sto osmdesát šest devadesát, prosím."

Dá mu dvě stovky. "Zbytek si nechte."

"Děkuji, madam, děkuji moc, a přeji hezký víkend." Odchází a před obchodem nasedá na nízkoobjemovou motorku.

"Víkendová pizza pro šéfa?" vyzvídám.

"Ano, tři balení, jako každý pátek. Odnesu mu to do kanceláře."

"Nezapomene to tady? Vždyť sem skoro nejezdí."

"Pizzu nezapomene nikdy. Přijede si pro ni, třeba i večer."

Má kolegyně bere z šuplíku klíč a odnáší tři ploché krabice do kanclu pana Pavelky.

Rozběhnu se za ní, něco mě totiž napadlo. "Paní Evo! Počkejte: Nezamykejte!" Vtrhnu k šéfovi a popadnu horní krabici. Otevřu ji.

"Deny?! Co to děláte?! To nesmíte!"

Bude to tutově ta poslední, dolní krabice. Otevřu ji a zpod pečeného koláče vytáhnu zavařený igelit s množstvím červených euro bankovek. "Koukejte, paní Evo, na tu pizzu! Jak se vám líbí?!" Strčím jí igelit s padělky pod nos.

Zakryje si ústa dlaní. "Panebože...! Tohle jsem netušila...!"

"Já vím. Pizza sem chodí každý týden, že?"

"Ano..."

"A s ní i tyhle peníze."


"Co teď se mnou bude?" zoufá si má kolegyně, když těžce dosedne na židli.

"To nevím, snad vás tu nechají, pokud to celé nezavřou. Promiňte, musím si zavolat." Beru mobil. "Miloš? – Deny. – Už jsem na to přišla?"

"Na co zas?"

Jestli to není roztomilý člověk? "Přece na ty eura. Treba volať žandárov, Miloši. Padělky chodí do velkoobchodu každý pátek v jenom ze tří balení pizzy pro šéfa Pavelku. – Jó, mám to tady před sebou, zrovna to dovezli, kluk na motorce, zbraslavská firma Pizza Drive. Prachy jsou v igelitu, je to pěknej balík. Pavelka si pro to má ještě dnes přijet. Můžou ho zhaftnout s prachama v ruce. – Ne, paní Eva o tom nic nevěděla, ručím za to."

Má zdrcená kolegyně snímá z očí brýle. "Děkuji vám. – Co teď asi bude...?"

Položím jí ruku na rameno. "Dobře to dopadne, uvidíte. A kdyby to tu přece jen zrušili, brnkněte mi, něco vám seženu. Jako Artemidy máme široké možnosti. Někam vás posadíme, vy pro nás občas něco vyblejsknete nebo zkopírujete a budem všichni v lati."

"To bych asi neuměla."

"Zkusit to můžete."

"Dobře... kdybych přišla o místo, možná se vám ozvu..." Má slzy na krajíčku, jedna z jejích životních jistot se nečekaně zhroutila.


Šéf Pavelka dorazí v chvatu po čtvrté hodině. Vezme si z kanclu tři balení pizzy, otáčí se na podpatku, aby odjel domů. Zatknou ho, zrovna když nastupuje do svého auta. Hra je u konce... paní Eva smutně hledí z okna, jak jejího jinak hodného vedoucího nakládají do antonu.

Nepokouším se jí víc utěšovat, s tímhle se musí vyrovnat sama. Loučím se s ní, beru si číslo jejího mobilu, píšu jí své, přidávám dvě lehké pusy na obě roztomilé líce a ponechávám ji smutnému osudu.




Sobotní oběd. Sedíme s Gin, paní Irenou a Janou u stolu v mém bytě. Přemýšlím, co za přemáhání to paní Ireně muselo dát, aby se ke mně i s dcerou vypravila.


Po chladném vzájemném oťukání rozlévám do misek držkovou polévku a po ní servíruju suši. Samosebou objednané ze specializované prodejny. Že je zvláštní kombinace drštková a suši? Možná.

Zábava při obědě není zrovna v plném proudu, ale pevně doufám, že se to časem a hlavně pak po vypití láhve Chateau Villa Bell-Air zlepší.

Konverzaci zprvu udržuji v chodu pouze já a Gin, bez ohledu na oba naše mlčenlivé hosty. Prostě se bavíme, jako by tam ty dvě neseděly.

"Co Hornychův klíč?" zeptá se mě Gin. "Už mi to o něm konečně prozradíš?"

"Teď už jo. Klíč patří k typizovaným dveřím vyráběným za Rakouska-Uherska. Šlo o tuctové dvoukřídlé dveře s velkými futry. Okrová překližka s černými ornamenty, velkými kaňkami. Byly prý tak nevkusné, že už je dnes bude sotvakdo mít. Při tom nešlo o dveře domovní, nýbrž vnitřní, spojující například dva pokoje."

"Jo tak."

"Víno?" zeptám se Gin.

"Později."

"Paní Ireno?"

"Až po jídle."

"Fajn. – Zpět ke dveřím: ze všech informací mi vyplynulo, že pokud se Hornych dočista nezbláznil, řešení problému s klíčem spočívá v klíči samotném. Nechala jsem ho tedy ladylí-ladylou proklepnout v laborce. Tam zjistili, že je o půl deka lehčí, než by měl být. Čiliže dutý. V dutině jsme našli ukrytý kamerový film – osmičku."

Gin se usměje. "Na tebe je neuvěřitelný spoleh, Deny. Našlas tam ten Hornychův plán?"

"No jasně, drahá Calamity Jane, a Mr. Adomianovi se protočí panenky, že dal klíč i s filmem jen tak z ruky. Navíc, na posledním políčku filmu nachází se přírodní scenérie, pěkně prosím. Počkej, přinesu ti zvětšeninu. Dámy prominou." Jsem velmi zaujatá problémem, a bonton tím holt poněkud trpí. Ve zvláštních případech... co počít...?

Má veteránská kolegyně si prohlíží políčko filmu z lesů, vod a strání a kroutí nad ním hlavou. "Nějaký rybník? A co znamená ta dvanáctka? Neříkej, žes zjistila, kde to je. Ačkoliv by ti to bylo podobné."

faksimile posledního políčka Hornychova filmu
s částí Černého jezera

"Zjistila, Gin. Co znamená dvanáctka zatím nevím, snad hloubku, ale oběhla jsem pár stanic ochranářů přírody a film pak načetla na VIÚ do počítače. To proto, abych měla stoprocentní jistotu. Tu teď mám. Jde o jeden z cípů Černého jezera nedaleko Špičáku u Železné Rudy. Tvůj bývalý Hornych tam pravděpodobně ukryl svůj motor. Nebo možná něco jiného. Takže tam všechny čtyři zajedem, já mám od našeho úřadu vyřízené povolení k invazi do rezervace, jinak řečeno, všecko bude legální. V neděli frčíme, já vemu bomby a neoprén a vydám se na dno jezera, hloubka bratru čtyřicet metrů, žádná míra. Mimochodem, zítra mám u Mánesa potápěčský kurz, tak mi držte palce, budu to potřebovat, Vltava nejni zrovna můj živel, a eště ta zima... pěkná švajneraj... Pardon." Omluvím se, když se Jana po mé levici rozchechtá.

"Máme jet na Šumavu s vámi?" vystrašeně se ptá Irena.

"Mami, to bude skvělý!" obrací se na ni Jana.

"Správně, Miss Praho, bude," přidávám se k ní a tohle oslovení se její mamince vůbec nelíbí. Nebýt na návštěvě, určitě by i zaremcala.




Stojím nedaleko Mánesa a prohlížím si zpěněný stověžatý patok. Je mi z něj silně nevolno. Tch...! Neděle a já tu trčím jako ten kolík a čekám na instruktora v potápění!

Fakt, že bych si měla v téhle studené ohavnosti smočit jediný prst mi doslova nahání hrůzu. Romantická vzpomínka na krmení racků s mými rodiči v dětství je dočista v tahu. Mám příšerný strach... tak studená, špinavá, hluboká voda... Naskakuje mi z ní husí kůže. Teda pokud ji nemám furt.

Pokouším se dodat si lhostejností odvahy, ale moc to nefunguje. Těžko říct, proč zrovna v hlavním městě trpím tak velkou hydrofobií.

Jéjej! Po schůdkách sbíhá ňákej chlap! Asi pětapadesát, menší, podsaditý, proplešlý, dobrosrdečná tvář prozrazující venkovský původ... Krucinál, jde ke mně! To bude von! Podvodní instruktor! Že já nevzala roha!

Zamířím k němu... ách jo, život je pes a já se musím topit... nebo jak je to v té prastaré písni...

"Pan Beran?"

"Ano. Vy jste ta slečna, co volala? Deny?"

"No jo, bohužel..."

"Chcete jít na to?"

"Jojo... Vlastně nechci, ale musím. Není tu někde nějaký ten... vlez do vody, abych se mohla osmělit?"

"Vlez do vody? Jak to myslíte? Víte, my potápěči většinou skáčeme."

"Promiňte, pane Beran, ale do téhle srač... vody já neskočím, leda vlezu."

"Co jet na druhý břeh? Tam by se dalo."

"Dobrý nápad. Znáte to tam?"

"Znám, pojeďte za mnou."


Usedám do vozu. Akrobatická otočka do protisměru. Wir sind die Coolsten, wenn wir cruisen, wenn wir durch die City düsen... rapuju spolu s Masivními tóny a přehrávačem, přestože mi do zpěvu zrovna není.

Zdoláváme krok sun krok Jiráskův most, bychom se složitými manévry propracovali okolo Kampy až k ústí Čertovky, nedaleko za Karlův most. Nemít před sebou průvodce, jistě bych se v těch nešťastných jednosměrkách zamotala.

Přeneseme potápěčskou výstroj těsně k vodě. Břeh tu vypadá stejně hnusně jako naproti, jen klesá do říčního koryta té stoky plné splašků pomaleji.

"Nikdy jsem se nepotápěla. A nesnáším Vltavu. Bojím se jí. Dočista chorobně. Možná mě tam budete muset hodit."

"Prosím?!"

"Nic, nic. Ukažte mi, jak se pracuje s tím krámem, s bombou."

"Tohle je tlakoměr. Ukazuje celkový tlak v bombě a tohle je množství vzduchu, co jde do náustku."

"Aha. A tohle?"

"Špunty do uší. Ne každý je používá."

"Jo. – Pane Beran, půjčíte mi tohle všecko do pondělka? I s neoprénem?"

"Ale jistě, a ne draho. – Poslyšte, když máte tak málo zkušeností s vodou... kde se vůbec chcete potápět?"

"To vám bohužel nemůžu říct."

"Proč ne?"

"Musím něco vylovit."

"To chápu, ale... jak hluboko půjdete?"

"Nevím, ta voda má prý čtyřicet metrů."

"Zbláznila jste se?! Nemáte šanci! Najměte si někoho!"

"To nejde, musím sama."

"Utopíte se!"

"Toho se taky bojím."

"Vylovím vám to a zaplatíte mi jen benzín. Mám dlouholetou praxi, byl jsem všude, i pod ledem v Grónském moři."

"Jste hodný, pane Beran, jenže to nejde. Plním poslání, pochopte, musím sama."

Kroutí nade mnou hlavou, jako že jsem parádní cvok. "Tak si vemte neoprén a začneme."

"Dobře, zajdu se převlíct do auta. Můžu si nechat spodní prádlo?"

"Pod neoprén?!" zděsí se můj instruktor.

"To nic, jen jsem se tak ptala..." zahuhlám nešťastně. Nervy v kýblu, a to jsem ještě na břehu!

Jak ploská noha kráčím v potápěčských ploutvích a neoprénu od pajera k Vltavě; můj osud je zpečetěn. Už slyším vyřvávat prodejce: Bléésk! – Blééééééésk! – Vééé-černí Praa´aaaaaa! Úúúútopila se ve Džbáánuuuu!!! Teda ...vééé Vltavěěěěě!

Buch! Buch! Buch! Tolik mé srdce.

Pan Beran na mě hledí s obavami. "Vy máte strach, že?"

"Hn. Strašný."

"Nechcete to radši nechat plavat?"

"Plavat?" zasměju se. "To nejde..."

"Jak myslíte. Když tak pro vás skočím, nebuďte tam dýl jak tři minuty. A pamatujte: když jdete z větší hloubky, musíte stoupat k hladině pomaleji než vaše vzduchové bubliny." Klekne si na břehu a ponoří do Vltavy teploměr.

"Aha. Jo. – Kolik stupňů?"

"Dvanáct. To znamená, že u dna ještě o něco míň."

"Bůh se mnou... taková ledárna!"

"Poslyšte, slečno... Deny... neurazte se... umíte doufám plavat?"

"Ale jo, snad jo, snad jsem to ještě nezapomněla... Víte... jsem džudistka, dobrá, obvykle se nebojím ani čerta, ale Vltavy? Pří-šer-ně..."

S vykulenýma očima mi podává větší pogumované hodinky. "Tohle si dejte na zápěstí, je to hloubkoměr. A lucernu k pasu. – Vlez bych tam s vámi, ale nevzal jsem druhý neoprén. – Buďte prosím opatrná."

"Pokusím se." Doploskám s ploutvemi na zabahněné šutry. Vltava tu smrdí jak doga.

Beru si potápěčské brýle.

"Nejdřív plivněte zevnitř na sklo a propláchněte je, jinak se vám opotí."

Chci to udělat, ale jde to blbě, mám vyschlo v ústech.

Čvachtám vpřed.

"Plavte šikmo vpravo!" slyším za sebou. "Ať vás neveme proud!"

Ss! Dobrá rada nad zlato...! Co by asi při pohledu na mě řekl starý mořský vlk Quint, kapitán lodi Orca? Určitě by mi s cynickým úsměvem zazpíval svou oblíbenou na znamení toho, že se už sotva kdy z vody vrátím:


Farewell an´ ado to you fair Spanish ladies
farewell an´ ado you ladies of Spain
for we´ve received orders for to sail back to Boston
and so nevermore shall we see you again...

Po pás, po prsa... pod vodou! Mám tak strašlivý strach, že vůbec nevnímám nízkou teplotu té špíny. Všude je ticho, slyším jen klokotavý zvuk bublin. Gluglugluglu... gluglugluglu... to samé, pořád dokola. Cítím, jak překonávám slabý říční proud. Dávám ruku k reflektoru u pasu, abych mrkla na hloubkoměr. Kurva, už dva metry!

Co jestli opravdu existují vodníci? Co když mě chytnou za nohu?! Třeba pan Vodička, jako v tom filmu... Jak utopit Deny Milerovou? Dost snadno. Určitě snáz než doktora Mráčka.

Úplně trop strachy plavu vpravo dolů. Nebo si aspoň myslím, že jde o příslušný směr, orientace je v tomhle podivném, mlžném světě složitá. Myslím, že mi co nevidět rupnou bubínky, ty špunty do uší jsem si měla vzít.

Modlím se a mrskám ploutvemi. Níž a níž. Pojednou narážím rukou na bahno. Bože, jsem na dně! Pět metrů dvacet! To je ale hloubka, paní nadlesní!

Do ruky mi padne nějaká věc, kus železné obruče. Zalomcuju s tím krámem a už plavu vzhůru. Rychle ven, ven, a rychle pryč! Ale dokázala jsem to! Byla jsem na dně!

Vyplavu o pár desítek metrů níž po proudu. Můj učitel stojí po kolena ve vodě a vyhlíží mě. Už pro mě asi chtěl skočit. "Tady! – Tady! – Sem! – Sem plavte! – Není vám nic? – Zvládnete to?" křičí a mává rukama.

Dolopotím se coby zednická tříska ke břehu. "Húúúhhh...! Já...! Fujtajxl, pane Beran...! Pět metrů dvacet...!" Hodím před něj zablácenou rezavou skruž. "Tohle bylo na dně... Húúúúh...!"

Plácá mě po neoprénu jak Horymír věrného Šemíka. "Dobrý, slečno! Moc dobrý! Skvělý! Výborný! Běžte se rychle převlíct! Ať nenastydnete!"




Neděle; naše fem čtyřka jede terénním land cruiserem, patřícím Gin, na Šumavu. Ve vzdálenosti sto metrů za námi se drží fáro její bavorské ochranky, složené ze tří kožených, emocí prostých chasníků.

Vůz řídím momentálně já, Gin sedí vedle mě, za námi Jana s maminkou paní Irenou. Mladší z obou žen mě občas pošťuchuje a já ji za to setrvale oslovuju Miss Praho.

Vyrazily jsme z domova ještě za tmy v naději, že u Černého jezera nebude moc turistů.


Po čase si s Gin vyměníme sedačky, já teď sedím teď na místě spolujezdce. Jana ukazuje paní Ireně mé světlé vlasy.

"Koukni, mami, jak se Denymu třepí konečky."

Musím se smát, jak paní Irena bere svou dceru za zápěstí a dává její ruku pryč od mé hlavy. "Proč říkáš Denymu, když je to žena!"

"Z legrace, mami."

"Tak to neříkej."

Otáčím se dozadu. "Jen mi tak říkej a můžeš mě i vískat, Miss Praho, budu ráda."

"Vidíš, mami? Denymu to nevadí."

"Ale mně jo! Tak to prosím neříkej!" Je nazlobená, a tak zaútočí: "Kde vlastně pracujete, Deny?"

"Mami! Říkala jsem ti, že dělá u map!"

"To je pravda," dodávám.

"Ale navštívit bychom vás tam nemohly, že?" pokračuje v útocích paní Irena.

"Myslím, že by to nebyl dobrý nápad."

"Tušila jsem, to. V mapách, říkáte...!" Teď, když mi to nandala, může významně mlčet.

Sáhnu do kapsy a strčím jí ministerský průkaz pod nos. "Stačí?"

"Zřejmě bude muset, že?"

Neodpovím. Nejde totiž o mou práci, nýbrž o důvěrnější kontakt s Janou. Kdyby paní Irena tušila, že jsme spolu spaly...!

"A ti chlapi, co jedou za námi?"

"Ty patří mé parťačce, paní Ireno. Je to její ochranka."

"Jsou zaplaceni ještě na týden, tak jsem je vzala, proč je nevyužít, můžou se hodit," ozve se od volantu Gin.


Velhartice, Čachrov, Javorná, Železná Ruda. Odtud zamíříme na Špičák a kolem hotelu Rixi k Černému jezeru.

Předpoklad, že tu o víkendu kolem deváté ráno nebudou turisti, se nepotvrdil, takže volám do VIÚ Milošovi, že se výlov odkládá. Gin pak mobilem informuje svůj leather corps a všichni se svorně v konvoji vracíme do Rixiho s tím, že k jezeru vyrazíme další ráno, tedy v pondělí. Největší radost má pochopitelně Jana, antož se uleje ze školy. Paní Irena sice trochu mumlá, že musí vybrat den dovolené, ale nakonec se rozhodne nedělat potíže.

V hotelu drží svou dceru zkrátka, lépe řečeno nehne se od ní, a tím mi prakticky nedá šanci, abych se s ní setkala o samotě. Řeším to tak, že jdu s Gin a kožeňáky do baru a poté na partičku kulečníku.




Pondělí: stojíme na hrázi Černého jezera a prohlížíme si mlžný opar – the mist of morning – nad jeho hladinou. Zvláštní přírodní scenérie; tohle jezero je ze všech stran sevřeno strmými zalesněnými svahy, mimo jiné i Jezerní Horou. Je velmi hluboké a oba fakty způsobují zdání černé barvy, přestože šelfové mělčiny svědčí o tom, že voda je zde průzračně čistá. Černé jezero, ležící nedaleko Čertova, je větší a z výšky má tvar promáčklého trojúhelníku se zaoblenými rohy.

Vzpomínám na jednu místní pověst, která praví, že se tu o půlnoci při svitu Měsíce na vodní hladině zrcadlí coby ghost riders in the water kolona vozů, patřící někdejšímu válečnému Wehrmachtu.


Podaří se nám s autem dobalancovat od hráze skoro až na příslušné místo, do zadního rohu černého vodního trojúhelníku. Auto strážců zůstalo někde skryto, Gin chce mít zřejmě po ruce pátou kolonu, čistě kdyby něco. Dávám jí za pravdu, v téhle pustině, pár metrů od čáry... kdo ví, co se může stát.


Paní Irena s Janou usedají na deku na zem do míst, kam svítí pichlavé říjnové sluníčko, já vytahuju potápěčské propriety ze zadní části vozu a nemůžu si nepovšimnout, co za kanóny to Gin v zavazadlovém prostoru má; stará bojovnice se nezapře.

"Bezva flinty," povídám jí.

"To se vsaď," ukazuje Gin. "I když jsou postarší, jako tahle tépégé."

"Jojo, není nad taktické precizní gvéry." Kouknu na pušku a divím se. "Celá hlaveň jeden velký tlumič, hm, zajímavý..."

Gin obejde auto, sundá bundu a pod její vestou spatřím zalesknout se škorpiónka.

"Kde máš svůj pévécé glock?" divím se.

"V palubce."

"Není to nepohodlné pořád tahat pistoli?" šklíbí se paní Irena.

"Jsem zvyklá. A tohle není pistole, nýbrž automat," odsekne Gin.

"Na pistolové sedmpětašedesátky," doplním zasvěceně. "A, paní Ireno: lepší je tisíckrát mít a nepotřebovat, než jednou potřebovat a nemít." Tolik stará střelecká pravda.

"Ta voda bude pěkně studená," ukáže na jezerní hladinu Jana.

"Půjdeš se vykoupat se mnou, Miss Praho?"

"Rači né."

Paní Irena vstane. "Neříkejte mé dceři Miss Praho, Deny, nepřeju si, abyste jí lichotila!"

"Tak promiňte, paní Ireno. A vám můžu lichotit?"

"Ne. A nechte toho, nebo se budu zlobit."

"Pardon." Stahuju ze sebe pistolové pouzdro.

Paní Irena opět usedá, kroutíc hlavou. "Vy to taky nosíte?"

"No jistě. Pravděpodobně z jezera vylovíme důležité dokumenty, kdoví, co na nich je, a kdoví, kdo se o ně může zajímat."

"To nemyslíte vážně?!" zeptá se s hrůzou v hlase.

"Ale myslím. Co jste čekala, že budeme lovit perlorodky?"

Jana vyprskne.

Ťuk! – Plesk!

Podívám se a Gin. "Slyšelas to?"

"Jo." Je přikrčená a oči jí svítí. Cítí ve vzduchu boj.

Ťuk! – Plesk!

"Koukej!" ukážu na oprýsknutou karoserii jejího land cruisera.

Ťuk! – Plesk!

Při plesk něco padá na zem. Shýbnu se. Diabolka. Poněkud zdeformovaná.

"Gin?" řeknu potichu. "Ňákej bastard po nás střílí vzduchovkou."

Přesuneme se za vůz.

"Dámy, zůstaňte sedět, kde jste, a dělejte jako by nic," instruuju paní Irenu s Janou. "Já si pro něho dojdu."

Úplně pomalu přejdu na kraj lesa, který mě za chvíli pohltí. Střelec musí být nedaleko, na vedlejším břehu. Pokusím se mu dostat do zad.

Lezu po čtyřech ve svahu, v padesátimetrové vzdálenosti od břehu.

Už ho vidím; vypadá jak myslivec, ale jen podle zelených kalhot, bundu má modrou. Připlížit se za něj není problém, je velmi zaujatý sledováním osádky našeho auta. Hm... pěkný triedr. Vzduchovku nechal opřenou o strom.

Aby si stačil prohlédnout mou pistoli, píchnu ho s ní do tváře. "Hneš se, a je po tobě!" povídám tiše. "Zahoď kukr a ruce za hlavu. Po-ma-lu!" Volnou rukou beru vzduchovku. "Jdeme!"

Dovedu chlapa k našemu autu. "Na kolena a lehnout!"

Nechce se mu.

Gin mu vrazí hlaveň škorpióna do pupku. "Neslyšels?!"

Když si konečně klekne, do lehu na břiše mu už pomůžeme. "Ruce za záda!" Gin mu masíruje škorpiónem nos. "Pročs po nás střílel?"

"Jsem hajný!"

"Hajný?!" hulákám na okolní lesy. "A to střílíš schválně po lidech?! Copak nestačí ti, které trefíte omylem?"

Jana se hlasitě rozesměje, přestože jsem si tenhle výrok odněkud vypůjčila, sama nevím odkud, snad z Karáska 4.

Gin vypálí krátkou dávku nad hlavu. Hajný se doslova rozklepe.

"Nestřílejte...! Nechtěl jsem vás zasáhnout, jen vystrašit, abyste odjely!"

"Tak pročs sem jednoduše nepřišel?!"

"Jo, to určitě. Jako tuhle. Byla tu parta rybářů, řek jsem jim pár slov a oni mě hodili do vody. – Víte vy vůbec, že jste na území státní rezervace?" Skoro to nezní jako výčitka.

Sáhnu do kapsy pro ministerské lejstro. "Máme výjimku."

"Hh... To jsem netušil... Pustíte mě už...?"

"Zničil jste mi auto, pane, a jestli se tu ještě objevíte s tou špuntovkou, skončíte na dně jezera," vyhrožuje pobledlému hajnému Gin.

Pouštíme ho. Křečovitě se usměje, abychom si to náhodou nerozmyslely, a pádí pryč.

"S tím budou potíže," tipuju a beru mobil. "Miloši? Jsme na místě. Právě nás tu odstřeloval místní hajný. Trochu jsme ho vzaly pod krkem. Co? Ne, zatím dobrý, kdyby něco, ozvu se ti." Obracím se na svou parťačku. "Když bude potřeba, přiletí."

"Mně se tu nelíbí, nemohly bychom s Janou odejít?" Hlas se paní Ireně trochu třese.

"Mami! Zůstaneme! Je to legrace!" přemlouvá ji Jana.

"Se zbraněmi není nikdy legrace, netušila jsem, že –"

Přece jen nakonec obě zůstanou.


Chvíli ještě diskutujem, pak prozkoumáme břeh a podle Hornychova filmu odhadujeme, kde se nachází dotyčné místo.

Pokračuju s přípravami k potápění, ale asi ne dost rychle, svačinku jsme si měly odpustit, neb v dáli, na hrázi Černého jezera začal podezřelý frkot.

Gin bere z auta puškohled. "Fízlové," zkonstatuje chmurně a Jana opět propuká v hurónský smích; evidentně se s námi dobře baví.

"A víte, kdo je přived? Náš pan hajný se vzduchovkou. Dokonce ji ještě má."

Jana vstane, aby se podívala. "Páni! To je jak ve filmu! A ti všichni jdou teď na nás! Mami, to bude bugr!"

Paní Irena se tváří nešťastně. A ještě víc, když si všimne, jak Gin montuje odstřelovačku.

"Co chcete... s tou... věcí... probůh dělat?"

"Bránit se, když nebude zbytí. Co jiného?" Sahá pro mobil a instruuje svou ochranku.

Otáčím se na Gin. "Pěknej průšvih, co říkáš? Jestli nám vezmou Hornychův film, už ho taky nikdy nemusíme vidět."

Zarputile přikývne. "Nesmí nám ho vzít." Natáhne závěr pušky. Mrkne do dioptru. "Speciálové, mají kukly."

"Panebože...!" vzdychne paní Irena. "Neměly bychom se vzdát?"

Beru mobil a mačkám jedničku. "Miloši! Vem vrtulníky a přileť! A ňáký vojáky!" křičím. "Ten kretén hajný na nás zavolal zásahovku! Jo, ukázala jsem mu povolení, nebral ho vpotaz. Musíš sem přijet, jestli nám vemou ten film –! Co? Co já vim, co maj v plánu, zatím se rojej."


Vyčuhujeme zpoza land cruisera a čekáme. Po pěti minutách se ozve hlas z tlampače.

"Mluví k vám kapitán Vystyd, náčelník speciální jednotky ministerstva vnitra! Okamžitě složte zbraně a přejděte po jednom k nám!"

Už je to tady! Varování v šarlatové!

"Kolik jich asi je?" zeptá se mě Jana.

Otáčím se na ni a záměrně zoufale říkám:

"Budě jich něurekom tých vojakou, Espedito. A něodchádzajú. Prečo něodidú? Ja sa velmi bojím, syn muoj."

Miss Praha se po mém filmovém citátu svíjí smíchy jako had. I Gin se usmívá. Vrtí hlavou. "Ty toho nikdy nenecháš, viď?"

Paní Irena se krčí za land cruiserem a ani nehlesá.

"Mluví k vám kapitán Vystyd!!" ozve se znovu "Okamžitě se vzdejte!!" Sledujeme ho puškohledy a vidíme, jak po spatření oranžového kolečka laserového zaměřovače na jeho tlampači, praští s touto pomůckou o zem, aby se on i celá jeho jednotka bleskurychle ukryli v lese.

"To byl někdo z tvých, Gin."

"Jo. Budou nad námi. To je jediný důvod, proč nás policajti ještě neobklíčili, zřejmě o mé ochrance vědí. Asi ji zahlédli termovizí a nechtějí riskovat."

"Tohle špatně skončí," zaskuhrá paní Irena, dokonale přilepená k zemi.

Vyměníme si s Gin napjatý pohled.

"Půjč mi ten ministerský papír!" řekne náhle rozhodným hlasem Jana.

"Neblázni!"

"Dělej! Někdo musí mít rozum, než si vy bojovníci navzájem ublížíte!"

Má pravdu! Podám jí Milošův papír. "Co chceš udělat?"

"Uvidíš. Vyjednávat. Mobil! Zavolej svého šéfa a ať počká na drátě!"

Poslechnu ji, sama nevím proč.

Miss Praha si svlékne bundu, pak i bílý rolák. Ten zvedne oběma rukama nad hlavu a vydá se směrem k policejní jednotce.

"Jano!! Zpátky!!" křičí za ní paní Irena.

Neposlechne. Za chvilku už hovoří s několika černooděnci. Po dalších pěti minutách zamíří zpět k nám.

"Dohodli se s tvým šéfem."

"Fakt?"

"Jo. Vystyd navrhuje příměří."

"Bezva, přijímáme."

Jana znovu zvedá svetr a mává jím. Následně vojáci ze zásahovky usedají na hrázi na zem. Gin balí pušku a odvolává z okolních strání svou ochranku složenou ze tří dobře vyzbrojených bavorských pleskačů do stehen.


"Děkujem, Jani, vyřešilas to za nás nad jiné rozumně."

"Co sis od toho slibovala?" vyčítá mi Miss Praha vzápětí.

"Nemůžeš přece střílet na poldy?!"

"Janičko, to vím, jenže jsem se bála o Hornychův film! Mám ho u sebe! Je na něm plán antigravitačního motoru, který je určen Mr. Adomianovi. Co kdyby mi ho ti poldové vzali? Ztratí se a –"

"Blbost," říká Jana. Asi má pravdu, asi jsme to s Gin v bojovém duchu opravdu přepískly. Já osobně jsem se možná nezdravě předváděla. Před svou přítelkyní, její maminkou a koneckonců i před Gin.


Během půlhodiny se část poldů ze zásahovky přesune k nám. My jim nabídneme občerstvení a pak i bechera. Toho získává jako první kapitán Vystyd, pak lahvinka až do svého vyprázdnění koluje. Náhle jsme všichni kámoši, původní napjatá situace, jako by ani nebyla. Kolektivně všechno svedeme na myslivce, co po nás předtím střílel. Muž mávající vzduchovkou zřejmě zavčas zavětřil nebezpečí a od Černého jezera po anglicku zmizel.

Diskutujeme s poldama, prohlížíme si navzájem zbraně, popíjíme a smějeme se. Škoda, že tu nehraje dechovka, možná bychom si i zatančili.


Asi za hodinu se ozve shůry lomoz, nad jezerem zakrouží několik helikoptér, z nichž na hráz slaní výsadková jednotka. Můj šéf Miloš, jeho šéf generál Tilman, a všudypřítomné veličenstvo Mr. Adomian, přijedou v okamžiku vozem vojenské inspekce. Asi se jim po laně nechtělo, a objednali si proto od místní posádky vůz na místo, kde se dá pohodlně přistát.

Po kratším rozhovoru se Vystydova zásahovka za velkého halasu odporoučí. Miloš pak navrhne, abych prozkoumání jezerního dna přenechala výsadku sedmi vojenských profíků. Nelíbí se mi to a protestuju. Když žabím mužům vysvětlím, že jsem prošla potápěčským kurzem teprve včera, mají ze mě neskonalou legraci. Hádám se s Milošem a pak i s Tilmanem do krve, aby mě nakonec oba kolektivně ukecali.

"Okay," kývnu, ale stejně nic nenajdete."

Předávám jim políčko Hornychova filmu a se dohadují, co asi znamená velká dvanáctka, která na něm je. Ptají se i mě.

"Nevím," odpovídám, i když jistou teorii samozřejmě mám. Tu jim pocho-pocho vykládat nebudu, chtěli se potápět, tak ať si chlapci poradí.


Mezitím, co žabí muži prohledávají dno Černého jezera, předávám Mr. Adomianovi film s plánem Hornychova vynálezu. Jistěže nezapomenu zdůraznit své zásluhy a též velký podíl Gin na vyřešení celé věci. Vosková tvář mistra Adomiana je napjatá, ukrývá film v kapse svrchníku, slibuje mně i Gin nejen peníze, ale i další práci. Je při tom nezvykle nervózní, a jakoby myslel na něco jiného, jako by se spíš než o Hornychův antigravitační motor zajímal o výlov jezera. Zvláštní, dnes je jeho voskový klid ten tam...

Potápěči se objevují jeden po druhém na hladině, ale pořád nic nenacházejí. Tři hodiny uplynuly. Miloš po mně začíná pokukovat, ovšem, já jen krčím rameny. Nepustili mě do vody, tak ať si trhnou. Kašlu na věc, najdou nenajdou, a věnuju se Janě. Snažím se mluvit i jednat s ní tak, aby její matka naše přátelství akceptovala. Tohle nebude lehké, dobře znám náturu katolických heter, i moje vlastní máma byla a je taková. Nikdy nedokázala můj vztah k ženám přijmout a nikdy ho ani nepochopila, přestože se o to s mojí pomocí pokoušela.


Kupodivu ke mně přichází Mr. Adomian. Zdá se být stále napjatější.

Pohlédnu na něho. Uf, uf, co má na srdci Vosková tvář? "Ano?"

"Slečno... Milerová..."

"Prosím."

"Chci vás požádat... pokud potápěči nic nevyloví... budete tak laskava a podíváte se na dno sama? Kvůli mně? Slibuji vám –"

"Žádný strach, pokud to chlapi vzdají, půjdu do jezera já, počítám s tím, mám určitý plán. Nechci odtud odjet s prázdnou."

"Ano, ano, děkuji vám, jsem přesvědčen, vzhledem k vašim předešlým úspěchům... Velmi mi na tom záleží."

"Všimla jsem si."

"Ještě jednou vám děkuji." On se mi uklonil! Zlehka, ale přece!


"Ten pán je cizinec, že? Kdo je to?" ptá se mě paní Irena, když se tajemný emisar vzdálí.

"Strýček Sam osobně. Někdo stejně důležitý jako státní sekretář."

"Neříkejte?"

"Jo, věřte mi, nežertuju. "

Od tohoto okamžiku na mě paní Irena dívá o něco přátelštěji. Zřejmě vůbec netušila, k jak důležité věci se díky mně připlete. Ostatně, míru důležitosti celého výlovu jsem podcenila i já. Mr. Adomian tu vartuje, celý neklidný, takže se hraje opravdu vysoko.


Další hodina čekání. Potápěči to nakonec vzdávají. Usedají na břeh a funí. Paní Irena, zabalená do deky, je obchází s kelímky čaje.

Dívám se na partu vojenských potápěčů se škodolibým úsměvem. "Takže na to půjdu, kluci, já."

Šklebí se, prskají a mávají rukou. Vypadají pěkně vyplivnutě.

Ploutve, na záda bombu, zátěž k pasu, pim, pim, a významně i zlomyslně si na břehu Černého jezera zaparafrázuju: "Eckstein, Eckstein, es muss gut versteckt sein."

Potápěči se jen kysele šklíbí.

Stlačeným vzduchem nafouknu nevelký gumový člun, co mám od pana Berana, a vezmu předem odměřené lano a též cívku se slabou nylonovou strunou.

Vojáci z potápěčské jednotky na mě koukají jak na debila, asi si dle nich nepočínám dost profesionálně.

Nasednu do člunu a odvesluju od břehu. Přivážu odměřené lano ke člunu, náustek, a velmi opatrně se potopím. Jezerní voda je studená doslova pekelně, vduchu hlasitě řvu, fakt bych radši překládala sanskr, Vltava jsou proti tomuhle termální lázně. Zdá se mi, že si z výletu odnesu pěkný zápal plic. No co... aspoň budu mít čas na psaní.

Potopím se na dno, hloubka zhruba tři metry, a po jeho nakloněné rovině plavu až do doby, kdy je dvanáctimetrové lano napnuté. V hlavě pociťuju nesnesitelný tlak, doufám, že mi nevybuchne.

Pomaleji než mé bubliny se vynořím, kachny co plavou na hladině to vyděsí.

Odvinu z cívky nylonovou strunu a ukotvím s ní člun ke břehu.

"Zima jak svině," řeknu drsně potápěčům a oni jen zhnuseně přikyvují.

Plavu zpět ke člunu, znovu na dno, a hledám. Kdo hledá, najde. Prý.

Za patnáct minut jsem tak promrzlá, že se vůbec nemůžu hýbat. Musím ven.

"Pořád nic?" ptá se mě neklidná vosková tvář.

"Nezabalíme to?" navrhuje k jeho nevoli major Šíma.

Vrtím hlavou a beru od Jany kelímek s čajem.

"Deny se nevzdává," říká vážně Gin. "Viď?"

"To je dobře," připojuje s ulehčením Mr. Adomian.


Ách jo! Zase do vody... je sice průzračná, ale tak zoufale ledová... – Za chvilku jsem dvanáct metrů pod hladinou, slídím po dně, které vlastně ještě dno není, neb padá ve třicetistupňovém úhlu kamsi do hlubin, a přemisťuju nevelké kameny. Naštěstí se tu nevyskytuje bahno, takže bez potíží hledám mezi kamením něco, přičemž vůbec nevím co.

Jeden ze šutrů se ne a ne pohnout. Posvítím na něj, drží pevně, a z jeho povrchu se cosi odlupuje. Prohlídnu to. Asfalt! A ten nehybný roh nebude patřit šutru, nýbrž bedně! – Mám to!

Na hladinu stěží pomaleji než mé bubliny.

s jedním z potápěčů na mělčině Černého jezera

Beru z auta polní lopatku, voda ze mě crčí. "Chlapi, byla by kočka?"

Jeden z potápěčů ukáže na Janu.

"Ta ne," povídám. "S tou spím. Myslím kočku jako na autozahrádku, abych mohla upevnit bednu."

"Vy jste něco našla?!" vystartují všichni, včetně paní Ireny, která naštěstí považuje můj předešlý výrok za žert.

"Seví, že jo. Bylo to jen dvanáct metrů pod hladinou, proto ta dvanáctka na filmu." Jednoduchý jak facka, že?

"Vezmem člun s pontonem a vytáhneme to," křičí jeden z potápěčů, zřejmě velitel, a vzápětí odbíhá spolu se dvěma dalšími k místu výsadku, na jezerní hráz. "Honzo! Jardo! Půjdete pod vodu s ní!" haleká přes rameno. "Pyrotechnik! Připrav si nádobí!"


Tři bedny izolované proti vodě silnou vrstvou téru. Jako první nad nimi čaruje pyrotechnik. Trvá to dost dlouho, pak konečně může asfaltová vrstva pryč. Pod ní se objevuje dokonale pogumovaný povrch. Jak dalece mohl být za šedesát let vodou porušen, se nedá zprvu říct.

Dřevo; podle všeho ztrouchnivělé, a pod ním další vrstva podivně hladké gumy. Nejen to, nacházíme i dráty a dynamitové patrony; v rukou se rozpadají na vlhkou pastu; ne, tohle už nevybuchne.

"Tohle nevypadá na zbytky kampaně ze šedesátých let, generále," říká Tilmanovi velitel potápěčů.

"Taky si myslím," kýve hlavou šéf VIÚ.

"Tehdy to byly prázdné papíry a snad nějaké zbytečnosti z ruských zdrojů," dodávám. "Naházeli to do jezera a pak s velkou pompou vylovili jako údajný archiv SS. Mělo to vyprovokovat druhou stranu k protiakci."

"Ano, správně. Odkud to máte?"

"Že šlo o dezinfo? Z knih. Tehdy se předpokládalo, že všechny archivy skončily po válce v Toplitzkém jezeře, které je mnohem hlubší než Černé. – Našli jste tam něco?" otáčím se na Mr. Adomiana.

Chvíli mlčí, pak mě bere stranou. "Našli."

"Zajímavé. Slyšela jsem, že se tam nic nenašlo."

Adomian vrtí hlavou. "Nacisté některé dokumenty prostě zachovat museli. Pro případ nečekaného obratu v průběhu války."

"Takže nejen staré známé ARLZ, ale také V, jako dejme tomu Verschleierung."

"Ano, přesně tak. – Odkud znáte směrnici ARLZ?"

Pokrčím rameny. "Už ani nevím. Ale všimla jsem si, jak jste dnes nervózní, na Hornychův film s jeho vynálezem jste zatím ani nemrkl. A taky se tu neukázal jediný turista, Mr. Adomian. Nevíte o tom něco?"

"Jste velmi všímavá a velmi přímá, slečno Milerová. Ano, celá oblast byla policejně uzavřena."

"Takže jsme vylovili něco cenného?"

"Dost možná, to se teprve uvidí. Ovšem, pokud by šlo o materiály Sonnenschein Division, jak se dá doufat, stál by takový úlovek opravdu zato."

"Sonnenschein Division? To mi tedy vůbec nic neříká."

"Není divu. Tahle velmi utajovaná jednotka měla za symbol nikoliv lebku, nýbrž Odinovu runu, obklopenou Teiwaz runami. Díky tomu celý útvar připomínal v hrubých obrysech svítící sluneční kotouč."

"Aha, proto Sluneční svit... Othala a kolem dokola týrovské šipky."

Adomian je velmi překvapený. "No ne...! I tohle znáte?!"

"Jen trochu, není to má parketa. K těmhle symbolům jsem se dostala jen díky Hornychovi. Mimochodem, chápu citlivost některých problémů, ovšem nejsem názoru, že zmizí ze světa jen proto, že se o nich nebude vůbec, či skoro vůbec psát."

Vosková tvář se zachmuří. "Ano. Rozumím vám. Asi máte pravdu." Pomalu se vracíme k potápěčům. "Víte, Miss Milerová, měl jsem vás za velmi šikovnou, schopnou, ale poněkud... jak to říct... méně komplikovanou ženu. Spletl jsem se. – Rád bych svou chybu napravil. Zvu vás na večeři."

"Pane Adomiane, měl byste něco vědět:"

"Váš vztah k ženám?"

Usměju se. "Nejste vy jasnovidec?"

"Vůbec ne, jen mám o vás základní informace."

"Strýček Sam se o mě zajímá? No tím líp."

"Na ministerstvu zahraničí bude zanedlouho malá schůzka za přítomnosti velvyslanců z různých zemí. Některým z důležitých osobností bych vás mohl představit. Vy hovoříte německy a anglicky, že? Získala byste nové kontakty... nové pracovní podněty..."

"Teď jste mě naladil, Mr. Adomian. Pokud mě pozvete, ráda přijdu."

"To mě moc těší."

"Mr. Adomiane, ještě jeden dotaz; proč je divize Sonnenschein tak důležitá?"

"Na tuhle otázku jsem čekal. Sonnenschein byla futurologická, tedy z větší části nebojová jednotka. Měla vypracovat speciální taktiku a plány na přežití ideologie Černého řádu v případě prohrané války."

"Předpokládáte, že by celá věc mohla být aktuální ještě dnes?"

"Možná ano, nevíme. Původně jsme se domnívali, že dokumenty divize Sonnenschein nalezneme dřív, že leží na dně Toplitzsee. Bohužel, nebyly tam." Mr. Adomian se neklidně kouše do voskových rtů.


"Pojďte se podívat!" volá na nás generál Tilman.

Chvátáme zpět na místo potápění.

Sledujeme manipulaci s první vylovenou bednou. Pod vrstvou gumy se nachází kovová vodotěsná krabice. Bodovou svářečkou jsou na ní vykresleny ty samé symboly, o níž jsme se před chvilkou bavili; totiž Odin a Týr.

Mr. Adomian se dotkne mé paže. Napětí z jeho voskové tváře mizí. "Jsem vám velmi zavázán." Druhou rukou na mě významně ukáže. "Našli jsme to. Díky slečně Milerové." Usměje se.

I Tilman se usmívá, Miloš taky. Potápěči souhlasně mručí. Jsem v rozpacích.

Jani se ke mně má, strká mi do ruky kelímek s čajem.

Pohladím ji přede všemi palcem po vlasech. "Děkuju, Miss Praho."

Lehce zrůžoví.

Paní Irena chce cosi namítnout, jenže při mých ovacích si netroufá.




Vracíme se do Prahy, Gin za volantem, já vedle ní, Jani s paní Irenou za námi.

Několikrát kýchnu.

"Nenastydla ses, Deny?" stará se má přítelkyně.

"Možná trochu, včera ve Vltavě, to byl děsný stres, Miss Praho."

Sáhne mi na vlasy. "Ještě s´neuschla."

"Vemu je doma fénem."

"Nesahej na ni pořád," šeptá své dceři paní Irena.

"Nech mě, mami! Deny má dnes velký den, tak jí ho nepokaž!"

"Dobře, ale nemusíš se jí dotýkat."

Jana přímo nadskočí. "Chci se jí dotýkat!"

Otočím se, abych tu zelenoočku pohladila rukou i romantickou písní, obojí já ráda:

"Majn glik hob ich gevinen
ven ich hob dich gefinen
šajnst vi tojzend zinen
host majn harc baglikt."


Paní Irena nás rve od sebe. "Přestaňte se prosím vás předvádět s tou vaší bavorskou hatmatilkou, když jsme v Česku, a nesahejte na moji dceru!"

To platilo mně? Otočím se dozadu. "Teda, paní Ireno, nečekala bych, že si vy, středoškolská profesorka, budete takhle plést cizí řeči."

"Hoho," přidá se tiše Gin.

"Jazykový Babylón ještě skousnu," pokračuju, "ovšem zastydlý vlastenectví, pokud jím trpíte, s tím budu mít problém." Kouknu na Gin. "My, kosmopolitky, tohle nebereme." Nemyslím svou řeč zcela vážně, přesto na mě paní Irena vyjede.

"Do mého vlastenectví je vám houby!"

"Byla jste taková vlastenka i za totáče?" rýpnu si.

Neodpoví. "Jestli tu má někdo problém, jsem to já, a ten problém mám s vámi."

Jana mi znovu dá ruku na rameno a já si ji tam přitisknu.

"Máme se s Deny rády," pípne má přítelka bezelstně.

Paní Irena ze sebe vypraví podivný zvuk. Slyším, jak zalapá po dechu. "Jano! To jsou hloupé žerty a ještě hloupější řeči!"

"Je to pravda, mámo! Miluju Deny a vyspala jsem se s ní!"

Bum! Plesk! Schytá dvě facky jako hrom.

"Přestaňte ji, sakra, mlátit!" vystartuju. "Budete se s tím muset smířit, viď, Miss Praho."

Chvíli je ticho, pak začne na zadních sedačkách syčet had. "Ssss-ssss... Ssss-sss..." to jak paní Irena dýchá přes vyceněné zuby. "To není možný..." syká. "To není možný... VY...!" zavyje náhle paní Irena zoufalým sopránem. "VY...!! TY...!!! Jestli ses dotkla mé dcery... tak vás... TAK TĚ...!! Jeden úchylák mi ji zkazil už v devíti a teďka přišel další!!"

Gin přibrzdí. "Nedramatizujte to, paní Ireno. Kvůli jednomu panenství se nezboří svět. Buďte ráda, že vaše dcera není těhotná s nějakým pubertálním študentem."

"SSS...! SSSSS...!! ASSS-POŇ BY TO BYLO NOR-MÁL-NÍÍÍÍ!!!" Edita Gruberová neartikuluje při áriích hlasitěji. "Nepleťte se do toho! Co vy víte o výchově?! Vy, žena z gangsterských kruhů?!"

"No dovolte?! Zažila jsem mnohem víc, než vy kdy zažijete, drahá paní, a při tom všem jsem stihla vychovat dceru, dvě vnučky i pravnučku."

Syčící papiňák paní Ireny náhle vybuchne a já hned nato koupím parádní herdu do zad. "Zkazilas mi dceru, ty...!!! TY...!!!" Zalomcuje se mnou, začne mě škrtit mým vlastním svetrem, mlátí mě zezadu do zad, do hlavy. Být mechanické piáno zahraju Like a virgin.

"HNUSNÁÁ, ZVRHLÁÁ!!! OSOBO!! HNUSNÁÁ!!! HNUS-NÁÁÁÁÁÁÁ...!!!" Paní Irena je ve svém mateřském šoku úplně šílená, hystericky ječí. "NECHUTNÁ ŽENSKÁ!!! NE-CHUT-NÁÁ!! JÁ TĚ SNAD –!!! – JÁ TĚ –!!!"

Jana se pokouší svou matku zpacifikovat, bohužel k tomu nemá dost sil, a tak inkasuje jednu facku za druhou. I já uhýbám statečně před ranami, a hlavně si chráním oči.

Gin zastaví. "Mohla byste být má vnučka, paní Ireno, a jako takové vám říkám: přestaňte vyvádět!"

Není to nic platné.

Gin vystoupí, otevře zadní dveře, vytáhne rozlícenou ženu za vlasy z vozu a smýkne s ní do škarpy. "Už mám dost toho kraválu, ty pitomá slepice! Ven z mýho auta!!"

Znovu se rozjíždíme. Jana se otáčí za mámou.

"Nešlo to jinak. Za chvíli zastavím a počkáme na ni," říká Gin.

Třu si krk plný škrábanců. "Doufejme, že se mezitím uklidní."

Jana mě hladí po ramenou. "Síla, co? Promiň..." Podívám se na ni; je bledá jak stěna.

Ani já nemám lepší barvu. "To teda jo, bezva temperamentní outing."


Po minutě náš land cruiser opět staví. Paní Irena k nám dojde a beze slov si sedne na své původní misto. Nezuří, nic neříká, jen tiše pláče.


Cestou do Prahy přemýšlím, jak můj vztah s Janou dopadne. Nemyslím, že by ho dokázala zničit paní Irena, ta jistě ne, nakonec zatuhne a s celou věcí se jakž takž vyrovná, byť nesmíří. Daleko větší strach než z ní mám z Janiných spolužáků, z kluků. Hezká něžná dívka jako Jana od nich nikdy nebude mít pokoj. Budou ji neustále obléhat, přemlouvat... Vždycky existuje nějaká komplikace, ať už se jmenuje Petr či Pavel... Zda Jana obstojí? Nevím. Zbývá mi jen doufat.




Konec října, život jde dál, s Janou se zatím scházím, i když nijak okázale, protože nechceme paní Irenu zbytečně provokovat.

Zprvu nám dělala potíže, vyhrožovala mi dokonce žalobou, což zřejmě nemyslela vážně, byl to totiž evidentní nesmysl, a až když jí Jana řekla, že se natrvalo přestěhuje ke mně, nechala paní Irena celou věc být.




Listopad. Jana oslavila své dlouho očekávané plnoletiny, dokonce společně se mnou i se svojí maminkou. V tu samou dobu se mi, díky Mr. Adomianovi, dostalo velkého privilegia, totiž možnosti seznámit se s kopiemi dokumentů vylovených z Černého jezera. Musím říct, že jde o výsostně zajímavý materiál. – Co se stalo s Gin? Nic, je v pohodě, zdravá jak řípa. Momentálně pobývá na jihu Španělska, v Marabelle, na pobřeží, Costa del Sol. Za peníze od Mr. Adomiana tam staví vilu pro svoji rodinu. Dámy budou koukat, až se dozvědí, že jejich prababička pořád ještě žije. – Já? Usadit se v teplých krajích? To né, já se jen tak neusadím, netoužím po tom, žene mě to dál, do další práce. Jsem přesvědčena, že má parťačka v Artemis Gin je na tom stejně, často si telefonujeme, pevně věřím, že se tu brzy znovu objeví. Mám na zdi její fotku. Když je mi nejhůř, dívám se na ni; na její tvář, na tvrdý pohled jejích očí... Čerpám z něj sílu. I energii... – V mobilu? Kdepak, tam patří všechny tapetky mé Janě. Cože? Nene, Janička na nich není topless! Tedy na většině z nich. A pokud někde je, stojím za ní a zakrývám jí prsa dlaněmi, aby to nááhodou někoho nepohoršilo.




Začátek nového roku, vše při starém, sedím v kanclu u svého přítele a šéfa mjr. Šimy, teď už nikoli coby pouhá externistka, nýbrž jako stálý zaměstnanec VIÚ. To jsou věci, což?


Můj šéf je dnes zamračený, asi se pohádal se ženou.

"Co se stalo, Miloši? Tváříš se jak na pohřbu."

"No jo, tak mě nějak rozvesel."

Zakřením se. "Znám jen ten fór s viagrou a ten jsem ti už říkala."

Kouká na mě soucitně. "Na ten se nedá zapomenout." Zvážní. "Heleď... něco pro tebe mám. Navrhli na to tebe. Samosebou, můžeš odmítnout, ale jen do doby, než budeš vědět, oč jde. Pak už ne."

"Co tím chceš říct?"

"Jen to, že se teď sebereme, vezmeme generála Tilmana a všichni se společně..."

"...odebereme do Pernambuca?"

"Přestaň blbnout, sůvo!" strašně se na mě zaksichtí. "Všichni pojedeme na zamini. Ovšem pozor! Jestli do toho nechceš jít, musíš to říct teď hned. Pak už to nepůjde."

"Ale jak mám –?"

"Prostě musíš. Nikdo tě k ničemu nenutí, jestli nechceš."

"Riziko?"

"No ovšem, co jinýho?!"

"Něco pro Mr. Adomiana?"

"Bez komentáře. Navrhli tě, protože máš nekonvenční přístup k práci, doslova takhle to řekli."

"Ale kdo?"

"Bez komentáře. – Takže se, Deny, rozhodni."

Jestli teď řekne své tradiční ano nebo jo, tak mu vyškrábu oči.

"Tak co? Jdeš do toho? Ano nebo jo?"

Jasně, že to řekl!

"Jóó! Jak jinak?! Kdyžs mi tak hezky vysvětlil, oč půjde!"

"Vysvětlí ti to jiní."

"Hm!"

Právě jsem kývla na práci, o které vůbec nic nevím. Jsem hloupá? Možná. Možná ne. Nejistota... třeba je právě ona tím, co mě k práci pro VIÚ poutá. Co mě přitahuje... Všudypřítomná nejistota...

"Heleď, já moc dobře vím, proč jsi takový chrlič, Deny," usmívá se mezi dveřmi Miloš. Jeho nálada je najednou super. By né, dyž sem mu kejvla!

Pořád se šklebím. "Že víš, proč jsem jedovatá? Tak mi to pověz, ať to vím taky."

"Protože nemáš chlapa." Miloš se na celé kolo rozchechtá.

"Vořechu!" rýpnu ho do žeber. "Ne, vážně, tuhle jsem byla s Mr. Adomianem na recepci a obul se tam do mě jeden navoněnej lakýra, prý slečno, kvůli vám klidně opustím manželku." A já mu pamětliva klasiků povídám: tak jo, platí, a kde ji najdu?"

Bere mě kolem ramen, opouštíme jeho kancelář a oba se smějeme ještě ve výtahu.


Sedíme mlčky ve služebním voze; já, můj šéf Miloš i ředitel VIÚ generál Tilman. Náš vůz míří nejkratší cestou na Pohořelec. Vzhůru do nejistoty...



Konec


(c) Copyright 2005 by Realm of antisubtext and/or GL&VR









| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |