Hluboký spánek

napsal Mišák



Příběh začíná přesně tam, kde skončila povídka Barbaři.




Následky

Znám už Xenu hodně dlouho. Viděla jsem ji veselou a hravou, znám ji smutnou i melancholickou. Také žárlivou kdysi dávno. Stála jsem vedle ní i v nedávných bojích proti vetřelcům ze severu. Ale takovou jako v této chvíli…..

Ještě nikdy.

S tváří zkřivenou zuřivostí, s divoce vyceněnými zuby se žene s mečem nad hlavou a zuřivým křikem na tu vysokou snědou čarodějnici. Alti vytáhne odkudsi také meč. Jsem si jistá, že ještě před okamžikem žádný neměla. A obratně odráží Xenin zuřivý, ale nepřesný útok. Princezna bojovnice znovu zaječí a pokračuje v ataku. Rychle jí dochází, že takhle rozzuřená bojuje mizerně a násilně se snaží uklidnit a soustředit. A znovu se na Alti vrhá jako dobře fungující stroj. Tohle nemůže ta čarodějka dlouho přežít.

Mrknu na Hudson stojící vedle mne a vidím, že se i ona změnila v zaujatého diváka. Teď, teď, už ji Xena má. Ale najednou se zapotácí, hned na to po druhé, jako by dostala úder odněkud ze vzduchu. Ta mrcha, používá na ni ty svoje finty. Xena se nevzdává a znovu se na Alti vrhá. Má roztržený ret i tvář, ale vypadá, že zranění ani nevnímá. Udeří mečem a vzápětí dostane úder do hrudi, že odletí od své soupeřky a svalí se na zem.

Tak to ne. To se mi vůbec nelíbí. Udělám krok kupředu a sáhnu si k pasu pro meč. Bumm!!! Dostanu ránu přímo do hlavy až se zapotácím. Ale není to žádný skutečný úder. Ta čarodějka se mě pokouší ovládnout, jako před malou chvilkou. Jsem na to připravená, ale síla útoku mě ohromí. Vůbec jsem netušila, že tohle nějaký člověk dokáže. Však ona také není člověk, ale oživlá mrtvola, zombie. Bojuji s jejím útokem ze všech sil. Před očima se mi dělají mžitky, nohy mám jak z papíru, pomalu klesám na kolena. Ten útok na mě je stále silnější.

Ne! Nedostaneš mě! Ty mrcho, ty svině, ty bestie! Jako v polosnu slyším stále Xenin křik, slyším jak do sebe s řinčením narážejí meče obou bojujících. Téměř v temnotě, do které se pomalu propadám, vidím Hudson jak stojí nehybně vedle mě s očima doširoka rozevřenýma.

A potom je úplná tma. Stále klečím na kolenu a bojuji s tím strašným psychickým útokem. Skoro v bezvědomí zaslechnu divoký výkřik Gabrielly, který se spojí s křikem Xeny.

Najednou je ticho. Útok poleví stejně rychle jako začal. Pomalu se svalím dozadu a zůstávám ležet na zádech. Oči mám doširoka rozevřené, ale vidím jen černo, slyším pouze bušení vlastního srdce. Do toho se přidává zoufalé kvílení, přecházející v křik přerývaný pláčem.

To jsem já. Ne nejsem, to naříká někdo jiný, někdo v temnotě přede mnou. Joxer. Proč je takové ticho, proč Joxer běduje, asi se něco strašného stalo. Ale jsem stále ještě v takovém stavu, že je mi to jedno. Konečně se temnota rozptyluje. Vidím nejprve šero, pak závoj tmy mizí a vrací se mi zrak.

Hudson stojí stále na stejném místě. Hnědé oči má doširoka rozevřené, vypadá překvapená a vyděšená. Ale ne kvůli mně, co jí ležím bezmocně u nohou. Hledí někam dopředu a vůbec se nehýbá. Konečně si ráčí všimnout i mě a věnuje mi rychlý pohled a maličký úsměv.

Vtom se objeví v mém zorném poli i Joxer. Ten kluk bývá vyděšený dost často, tak mě ani nepřekvapí, že je i teď. Ale on vypadá ještě víc smutně než vystrašeně. Sklání se ke mně a v očích mu vidím veliké obavy.

"Co ti je? Co se ti stalo?" šeptá, "řekni mi něco, Morrigan, jak se cítíš?"

"Jsem mrtvá, copak to nevidíš," odpovídám mu chrčivě.

"Naštěstí nejsi," říká mi s náznakem úsměvu, který však rychle vyhasne.

"Stalo se něco hrozného," dodá.

"Vstávej," naklání se ke mně také plavovláska, "rychle se prober, budeme tě potřebovat."

Mě potřebovat, na to je užije. Teď spíš potřebuji já je. Abych vůbec dokázala vstát. Navíc se mi vůbec nechce. Na zemi je mi nejlíp.

"Nechte mě tu v klidu umřít," zaskuhrám.

"Přestaň blbnout a vyskoč, stala se hrozná věc," natahuje ke mně Hudson ruku.

Řekne mi už někdo, co se vlastně přihodilo? Místo aby mě zvedali ze země, kde je mi tak dobře. To jsou taky kamarádi.

"Sakra," posadím se úplně sama bez pomoci. "Xena, Gábina! Kde vůbec jsou? A kde je Alti?"

"No právě," povídá smutně Hudson a staví mě na nohy.

Chvilku si připadám, že mě vlastní nohy neunesou a svalím se zase na zem jako špalek. Ale rychle se vzpamatuji. Udělám dva kroky dopředu, dva zpátky a znovu dopředu.

"Co tady vyvádíš?" ptá se nesouhlasně blondýnka, "učíš se chodit?"

"Jasně, tobě není nic? Na tebe Alti nic nezkoušela?"

"Ale ano. Zase nějaké lidi co mlátili do Callisto. Area a podobně. Na mě to nepůsobilo."

"Proč jsi nešla Xeně na pomoc?"

"Nemohla jsem se hnout z místa."

"Aha. Tak co se stalo, kde všichni jsou," vzpomenu si.

"Alti vzala Xenu i Gábi sebou někam dolů," a Hudson ukazuje směrem k zemi, "do pekla."

"Kam to?"

"To je v naší době něco jako váš Tartaros."

"Jejich Tartaros," a ukazuji palcem na Joxera.

"To máš jedno," mávne rukou blondýnka, "jsou pryč."

"Jak to udělala, vždyť tu není žádná díra," obcházím místo zápasu. Je tu jen čerstvě rozrytá země, "tomu nerozumím."

"Ani já ne."

"Jak to," podivím se, "vždyť jsi bohyně."

"Jsem, ale mladá a nezkušená."

Ty jsi komik Hudson Leicková," zašklebím se na ni, "ale jak ty dvě zachráníme?"

"Nevím."

To je pěkné. Často se mi to nestává, ale jsem v koncích. A Hudson taky. Tahle čarodějnice z říše mrtvých je něco s čím jsem se nikdy nesetkala a vůbec nemám páru, jak ji najít, když ona nebude chtít. Co Joxer. Ten nás tak vytrhne.

"Já bych něco věděl," ozývá se jako by četl moje myšlenky.

"Určitě?" ptám se nedůvěřivě.

"Ano," říká, "Xena, ještě než s vrhla na tu ženskou, řekla důrazně. Gábině, ale já to taky slyšel. Jestli se mi něco stane, obrať se na věštce Unixe na ostrově Lesbos."

"No nazdar," říkám, "ostrov Lesbos. Tam žijí jen samý takový divný ženský, ne?"

"Ale kdepak," usměje se Joxer.

"To by už dávno vymřely," přidá se Hudson a když vidí jak se tvářím, dodá, "neměly by žádný děti."

"Kdysi," vysvětluje mladík, "tam vládla jedna královna, divná, jak ty říkáš a ta měla kolem sebe jen ženy. Ale to už je dávno a kdoví jestli je to vůbec pravda."

Joxer je nějaký vzdělaný a sečtělý, tento rys jeho osobnosti mi zatím unikal.

"A jak to dělají Amazonky, aby nevymřely," zkouším ho ještě.

"Naše Morrigan je už zase ve formě," konstatuje spokojeně Hudson.

Přikývnu, jsem zvědavá na Joxerovo vysvětlení.

"Když nějaká amazonka chce mít dítě," začíná mladík rozpačitě, "vydá se do blízké vesnice a tam si najde pěkného mladého muže….."

"A znásilního ho," zasměje se plavovláska.

Joxer asi přesně neví co to je, ale přitaká.

"Když čeká dítě, vrátí se domu ke svým a tam porodí."

A pokud je to chlapeček, tak novorozeně vezmou a třísknou mu hlavičkou o kámen. Až mě zamrazí při té představě.

"Narodí-li se kluk, tak ho po druhých narozeninách pošlou taťkovi," odpoví Joxer na otázku, kterou jsem se bála položit.

"Jak to všechno víš?" ptá se mladíka Hudson.

"Gábi je přeci královna amazonek," říká Joxer hrdě, ale náhle si uvědomí co se před chvílí stalo a z očí mu vyhrknou slzy.

"Já už ji nikdy neuvidím," sténá.

"Měly bychom se vypravit na ten ostrov Lesbos," říká Hudson, "je to odsud pěkná dálka."

Otočím se k ní.

"Už mě neštvi kamarádko, od čeho jsi bůh."

"Myslíš šup šup a jsme tam?"

"Jistě."

"Ale to je nečestné…."

"A nesportovní, já vím," směju se, "ale pro tentokrát na to kašlu i já."

"Tak dobře," souhlasí moje přítelkyně, "dej mi ruku a jedeme."

"Joxer taky."

"Podej mi taky ruku," otáčí se k němu Hudson.

Mladík se na mě vděčně usměje. Podá ruku Hudson a druhou natáhne ke mně. Pevně ji stisknu.


Nikdy by mě nenapadlo, že to bude tak jednoduché. V jednu chvíli stojíme v lese nedaleko pochmurných vrcholků Transylvánského pohoří a za okamžik se všichni tři ocitáme na pláži, po kotníky zabořeni do teplého sypkého písku a se šumícím mořem za námi. Vytahuji nohy z písku.

"Nějak jsme přistáli nízko," kárám Hudson.

"Asi jste moc těžcí," namítá.

"Já určitě."

"Podívejte těch dětí," raduje se Joxer, "a jsou mezi nimi kluci i holky."

V moři blízko břehu se koupe množství drobotiny, pod bedlivým dohledem několika dospělých.

"Pobřežní hlídka," říká Hudson.

Tři vyjevení kluci stojí pár kroků od nás. Zřejmě byli svědky našeho náhlého objevení.

"Jsme tu dobře na ostrově Lesbos?" ptám se jich pro jistotu.

"Ano paní," odpovídají nejistě a pomalu se od nás vzdalují.

"Pojďme pryč, než tu vypukne pozdvižení," varuji.

"Ta myslíš, že nás ostatní přijdou okukovat?" ptá se blondýnka, "řekla bych, že ne."

"Podívejte, jak je tady krásně," zvolá Joxer.

Ale neukazuje na moře, klidné a průzračné, nýbrž na druhou stranu.

Hned nad písečnou pláží je široká cesta. Za ní malý kousek rovinka a pak dlouhá mírná stráň, hustě pokrytá vegetací. Stromy a keře jsou tu úplně jiné, než na severu. Většinu z nich jsem nikdy neviděla. Asi je tu mnohem tepleji. Až na samém obzoru zakončuje stoupající terén hradba bílých skal. Ostrých, téměř kolmých. Vápenec, jak říkala Hudson kdysi dávno, když jsme společně pronásledovaly Dahaka.

V té stráni je ukryté město. Ze zeleně vykukují jen červené střechy domů, občas vyšší patra těch honosnějších.

"Vyrazíme tam a cestou se budeme ptát," říkám, "náhodných chodců, jestli nějaké potkáme."

Vydrápeme se na cestu, vyklepeme si z bot písek a první odbočkou zatočíme z plážové promenády směrem k městu. Brzy dorazíme k prvním domům a cesta začíná mírně, ale vytrvale stoupat. Je to tady opravdu moc pěkné. Všechny domy, ať už velké výstavné vily, či drobné domečky jako pro panenky, mají svoje zahrady. Až na výjimky jsou všechny pečlivě udržované. Plné květů a se vkusem rozmístěných keřů a stromů.

Potkáme první chodce.

"Hledáme věštce Unixe," říká Hudson.

Oba muži vypadají překvapeně.

"Hledáte věštírnu?" ptají se, jako by otázka nebyla dost jasná.

"Jděte pořád nahoru a tam uvidíte na malém kopci bílou kruhovou stavbu. To nemůžete minout."

"Jak může být kopec uprostřed stráně?" nechápe Joxer.

Necháme se překvapit. Stoupáme stále výš, ale moc z toho nemáme, kromě toho, že je nám všem horko. Kromě Hudson ovšem. Ta je proti takovým věcem jako je vedro čí mráz imunní. Díky množství stromů všude kolem je náš rozhled velice omezený, o nějakém výhledu na moře, i když jsme hodně vysoko, si můžeme nechat leda zdát.

Potkáváme další domorodce.

"Hledáme věštírnu," říkám opatrně.

"Ještě pár kroků a už ji uvidíte," odvětí jeden z mužů bodře, "na takovém malém kopečku."

"Ti si nedají pokoj," ulevím si.

Avšak vzápětí se jim musím v duchu omluvit. Nalevo od nás je stráň pojednou mnohem strmější a na vrcholku zahlédneme toužebně hledanou stavbu. Věštírnu. Je, stejně jako všechny stavby okolo, zářivě bílá. Ale je opravdu kulatá a kolem dokola ji podpírají tenké sloupy. Ionské, dórské či achájské, kdo se v tom má vyznat. Já tedy ne. Mně připadají všechny stejné. A římské jakbysmet. Jako stavitel či architekt bych asi brzy umřela hlady. Ani není divu, u nás v Irsku je stavitelské umění v plenkách.

Jdeme pomalu podél kopce, až se dostaneme do stejné výše. Tam odbočuje doleva cesta. Pohled na věštírnu nám zakrývá pomenší domek s půvabnou zahrádkou, zajímavý hlavně tím, že je jediný v širém okolí na rovině.

Na zahradě pracuje nějaký starší muž. Když přijdeme blíže, zvedne hlavu a usměje se.

"Už na vás čekáme," říká.

Tak to je správný věštec. Vyzná se. Hned k němu cítím důvěru. I tento muž, asi jeho zahradník, je mi sympatický.

"Pojďte dál a počkejte tam na té terase," zve nás všechny dovnitř.

Projdeme po zahradě, okolo kulaté budovy a ocitáme se na vydlážděném prostranství před ní. Je to tu jak na balkoně vysoké budovy. Konečně vidíme moře. Z té výše je celý záliv jako na dlani. Koupající děti se změnily v sotva patrné tečky na klidné, nádherně modré hladině zátoky. I lodě vypadají jako dětské hračky. A když obejdeme budovu věštírny, vidíme, ještě vysoko nad námi, ale o poznání blíže, impozantní hradbu vápencových skal.

Joxer je nadšen, i Hudson, která jistě viděla kus světa, je vyhlídkou okouzlena. A co já. No, je to moc pěkné. Nejvíc by mě lákalo pokračovat v cestě vzhůru a vydrápat se na nějakou tu skálu. Moře mě moc nevzrušuje, doma jsem si ho užila do sytosti.

Ve stěně budovy se otevírají malá dvířka. V nich se objevuje ten muž. Asi to nebude jen zahradník.

"Pojď dál, ale jenom ty, Morrigan, " říká.

Jsem překvapená, ale zase ne tolik. Hudson je tu koneckonců větší cizinka než já. A Joxer? Mám ho moc ráda, ale je to jenom Joxer.

"Ty jsi věštec Unix?" ptám se, sotva se ocitneme uvnitř svatyně, osvětlené jen ohněm uprostřed a kruhovým otvorem nad ním, kterým z prostoru uniká kouř.

"Ano, jsem Unix, ale nejsem už věštec," říká stařík, "na moje místo nastoupil můj nejstarší vnuk Linux."


Ani nevím kolik času uplynulo. Pár minut, či celá půlhodina, když vyjdu ven na denní světlo. Joxer i plavovláska ke mně hned běží.

"Tak co, řekl ti něco ten věštec," volají jeden přes druhého.

"Řekl, ale není to moc veselé a navíc tomu vůbec nerozumím."

"Tak nás nenapínej," pohání mě Hudson, "zachráníme ty dvě?"

"Možná, asi. Já nevím," říkám pomalu, "poslouchejte."

"To už hodinu děláme," zlobí se blondýnka.

"Času je bohužel dost," a začnu, "za mnoho a mnoho let…"

"To je nějaká pohádka?" ptá se Hudson.

"Ne začátek věštby. A už mě nepřerušuj."

A potom opakuji celou věštbu znovu.

"Za mnoho a mnoho let, pod Čertovou věží, den poté, co se setká matka s dcerou a dříve než se jednička změní ve dvojku."

Je ticho. Ani Hudson ani Joxer nevěří, že to je všechno a když jim to dojde vypadají naprosto zmateně. Však já taky.

"Co nebo kdo je to čert?" ptám se jich.

"Obyvatel našeho pekla," říká Hudson.

"Ty Joxere?"

"Neznám, nikdy jsem to slovo neslyšel," odpovídá ihned.

"Takže tady v Řecku, nebo v tom vašem Tartaru asi žádná čertova věž nebude."

"A u vás v Irsku?" táže se mladík.

"To bych se tak blbě neptala," odpovídám klidně.

"A jaká matka, tady žádná není," pokračuje v přemýšlení Hudson.

"Je."

"Kdo, promiň, Morrigan, na tebe jsem málem zapomněla, ale co s tím můžeš mít společného?"

"Doufám, že nic. Nechci se setkat s Brigit za mnoho a mnoho let. Ale je mi divné, proč ten věštec chtěl zrovna mě."

"Někoho chtít musel a kdybychom tam šli všichni, tak by jsme mu tam našlapali."

"Nech toho," usměji se na Hudson, "na tyhle hloupý řeči jsem tu odborník já."


"Co budeme dělat?" ptá se Joxer po chvilce, kdy jsme se všichni odmlčeli.

"Já vím," říkám, "vrátíme se tam, kde to všechno začalo. Do horského sedla. Joxer tam na nás počká."

"A co budeme dělat my?" ptá se Hudson podezřívavě.

"Půjdu na návštěvu," usměji se, "a nemysli si, že jsem tak sobecká. Slovo čert znáš jenom ty a někdo z tvých přátel u vás doma by mohl znát i tu čertovu věž."

"Takže spojíme příjemné s užitečným," pochopí přítelkyně.

"Lépe bych to neřekla," souhlasím.

"A můžeme rovnou odsud, není sem odnikud vidět a nevzbudíme žádnou pozornost."

Joxer se na mě dívá se směsí obdivu a smutku.

"Ty jsi tak chytrá," říká, "na všechno hned přijdeš."

A jedním dechem dodá:

"To mě tam chcete nechat samotného, to se mi nelíbí."

"Nejvíce dva dny," chlácholím ho, "potom se k tobě vrátíme a možná i s Xenou a Gábinou."

Ale sama tomu nevěřím.

Uchopím znovu Hudson za ruku, Joxer udělá totéž a zmizíme z ostrova Lesbos stejně rychle, jako jsme sem před několika hodinami dorazili. Ale místo v horském sedle se objevíme na břehu Dunaje.

"Moc jsi se netrefila," konstatuji.

"Divíš se," nedá se plavovláska, "nikdy jsem v tom vašem sedle nebyla, tak jak bych to asi udělala."

"Nevím, ty jsi bohyně, já ne."

"Nebuď skromná, Morrigan, někdy mi připadáš víc bohem než já," směje se Hudson.

"Támhle jsou ty hory, přímo před námi," ukazuje Joxer vztyčenou paží, na dlouhý horský masiv v dáli.

"Nepleteš se, nejsou to Transylvánské Alpy se všemi těmi upíry a draky, odkud jsme se nedávno vymotali," zkouším ho.

"Nejsou," nedá se mladík nachytat. "Ty jsou támhle za řekou."

Ukazuje správně na sever.

"Řecké pohraniční hory," vrtí Hudson hlavou, "tohle tady."

I ona ukazuje prstem před sebe. To je snad nějaká infekce, aby jim to nezůstalo.

"Xena to říkala a ta ví skoro všechno," říkám.

"Občas taky ne. V posledních dnech jsem mapy Řecka trochu studovala. A vůbec celé jihovýchodní Evropy. A toto horské pásmo je za mých časů hluboko na území Bulharska. A Řecko je až daleko za nimi."

"Znáš nějaký Bulharko?" ptám se Joxera.

"V životě jsem to neslyšel," odpovídá.

"Tak vidíš" usmívám se, "Bulhaři tady ještě nežijí."

"Ale v Řecku ty hory stejně nejsou," nedá se blondýnka.

"Ty s tím naděláš. Tam je to sedlo, co myslíš Joxere," ukazuji rukou pro změnu já. Asi je to nakažlivé.

Joxer se mnou souhlasí a tak s pomocí Hudson uděláme ještě jeden skok. Před námi se objeví zem rozrytá stovkami vojenských bot a také oba vytoužené stany. Opuštěné, ale na první pohled nepoškozené. I na druhý.

"Tady na nás počkej Joxere," povídám svému příteli, "nejpozději do dvou dnů jsme zpátky."

"A co když ne?"

"To se nestane. Pokud náhodou ano, tak jdi domů, já tě vyhledám později."

"Hlavně se vrať v pořádku," strachuje se mladík.




Návrat do budoucnosti


Nijak moc se neloučíme. Nemám to ráda, ani Hudson ne. A pro Joxera je také lepší nedělat z toho drama.

Už potřetí chytám Hudson za ruku a vydáváme se na pouť časem. Je to úplně něco jiného než před tím. Mám pocit, že letím šílenou rychlostí úzkým, špatně osvětleným tunelem. Trvá to dost dlouho, až začínám mít strach, že s přihodilo něco, co nemělo. Ale najednou je konec a my obě stojíme v místnosti bez oken, zato s mnoha dveřmi.

"Už jsme tady?" ptám se napjatě.

"Ano, v předsíni mého bytu," odpovídá Hudson klidně, "zuj si boty ať mi tady nenašlapeš."

Sama si sundává vysoké holinky. Tak já udělám totéž. Jdeme do vedlejší místnosti. Prostorné, osvětlené velkým oknem. S měkkým hebkým kobercem na podlaze a s velice pěkným nábytkem. Běžím rovnou k oknu. Odhrnu záclonu a vykulím oči.

"Do háje zelenýho, to je výška," vykřiknu a hledím jako očarovaná na ulici dole pod námi. Poprvé vidím auta a ani mě moc nepřekvapí. Hudson je popsala dobře, jen jejich ostré, nepřirozené barvy se mi moc nelíbí. Přímo naproti nám stojí dům podobný tomu našemu, jen o něco nižší, takže mu vidím na střechu. Dál jsou domy ještě menší, ukryté ve velkých zahradách, plných zeleně. Hodně mi to připomíná město na ostrově Lesbos, které jsme viděly před několika hodinami. Jen těch ostrých, křiklavých barev je tu mnohem víc. Ale rychle si na ně zvykám a začínají se mi líbit.

Hudson si stoupá vedle mě a čeká na moji reakci.

"Krása," říkám a ukazuji na protější dům, "to je mrakodrap?"

"Kdepak," směje se Hudson "jsme jenom ve čtvrtém poschodí. Jdi se podívat z okna v ložnici. Ale pozor, ať to s tebou nepraští."

Tak jdu a konečně vidím Los Angeles v celé kráse. I s těmi mrakodrapy v centru. Ty doma jsou tak vysoké, že ani neumím do tolika počítat, abych zjistila, kolik mají pater. To přeháním. Jako velekněžka druidů, jsem se musela počítat naučit, Nakonec, uměla jsem to už předtím, moje matka dbala na mé vzdělání. I když teď zpětně, nevím proč.

Podívám se doleva. Spatřím za městem mořský břeh, napravo město zase stoupá do kopců a jak s zdá, tam nahoře, daleko od hlučícího davu je nějaká čtvrť boháčů.

"Jestli sis všimla, jakou řečí spolu mluvíme?" ptá se mě Hudson.

Jakou asi, to je otázka. No, vlastně, co je to za řeč?

"To je ta vaše američtina?" ptám se překvapeně.

"Říká se jí angličtina."

"Jak jsi to dokázala?"

"Stejně, jako mě naučil Ares starořečtinu, když mě poprvé unesl do vaší doby," pokrčí Hudson rameny.

Možná sama neví jak, ale to není důležité. Aspoň se v tady neztratím, když budu jejich řeči rozumět.

"Jdeme ven," jsem celá nedočkavá.

"Počkej, počkej," brzdí mě blondýnka, "nejprve projdeme koupelnou."

Brzy poznám, že kdyby vůbec nic, tak koupelna mě nadchne. Sprcha, voda teplá či studená. Voňavé mýdlo, šampon s kondicionérem v jedné lahvičce. Nemůžu se sprchování nabažit, dokud si nevšimnu, že Hudson strká moje šaty do nějaké bílé kovové krabice.

"Co to děláš?"

"To je pračka," říká, "uvidíš jak ty tvoje věci prokouknou."

"Uvidím, ale v čem půjdu ven?"

"Zatím se utři a já ti něco přinesu."

Hodí po mě světle modrou osušku a odběhne. Za chvilku se vrátí a nese modré kalhoty, jeansy jim říká, červené tričko a bílé spodní prádlo. To vypadá jako když se při prvním dotyku rozpadne, ale opak je pravdou. Kalhotky jsou tak malé, že mám v první chvilce pocit, že na sobě nemám nic. Ve skutečnosti jsou sice jemné, ale pevné a pružné, že by dokázaly případné menší vady postavy vyspravit. Což já nemám zapotřebí, jak ve své vrozené skromnosti tvrdím. O podprsence Hudson říká s úsměvem, že je po mladší sestře. Ani jsem nevěděla, že má sestru.

Potom mi to dojde. No a co. Vždycky jsem byla se svoji postavou spokojená a můžu být ve svých skoro třiceti letech i nadále. Rozhodně nejsem plochá jako deska od stolu.

Oblékám si kalhoty i tričku, které mi padnou jako ulité. Nakonec jsem skoro stejně velká a stejně štíhlá jako Hudson.

Češu se. Moje nakrátko ostříhané vlasy moc velkou péči nepotřebují, ale stejně jsem udivena jejich jemností a ohnivým leskem po umytí tím zázračným šamponem.

S Hudson za zády stojím před zrcadlem. Ona je už také převlečená a upravená. Přitom ani v koupelně nebyla. Asi udělala čáry máry fuck. Podvodnice jedna. To bych nechtěla, přijít o tak skvělý zážitek.

"Vypadáš báječně" říká mi, "chlapi se za tebou budou v houfech otáčet."

To mi říká ona, taková krásná holka. Vždyť já jsem proti ní jen taková puťka z venkova. Možná ne. Teď když stojí vedle mne, musím říci, že jí ostudu dělat nebudu. A když trochu přihmouřím oko, stačí jedno a opravdu jenom trochu, tak vypadám stejně dobře jako ona.

Takže je na čase vyrazit ven. Čtyři poschodí dolů, stále kolem dokola, to zvládnu lehce. Také když vyrazíme autem a ulice jsou tiché a poloprázdné, zdá se mi, že bych se naučila snadno řídit i tento moderní kočár bez koní. Ale když se blížíme k centru tak provoz zhoustne. Auta jedou v několika pruzích vedle sebe, přitom stále hodně rychle. Troufalost mě rychle přejde a jsem ráda, že řídí někdo jiný.

Hudson zastaví až přímo mezi mrakodrapy. Hledím vzhůru, div si nevykroutím krk a jsem nadšená z toho co dokáží lidé její doby postavět. Ale brzy mé nadšení vyprchá. Začnu si připadat, jak na dně hluboké rokle, kam slunce zavítá leda omylem. Navíc ten stálý proud aut po ulici a stejný dav chodců na chodníku. Jsem najednou maličká a ztracené v tom ohromném městě. Když odmítnu výlet na střechu jednoho z těch vysokých domů, všimne si i Hudson, jak jsem zamlklá a bledá a táhne mě zpátky k autu.

Když vyjede pryč z centra L.A. a necháme všechny ty mrakodrapy za zády, tak rychle pookřeji.

"Nějak tě to sebralo, Morrigan, " říká mi, "stejně působí město na mnoho lidí, když do něho zavítají poprvé. A to jsou jenom z venkova a ne z minulosti."

"To je ale ošklivé slovo minulost ve spojitosti s dobou ve které žiji," zamračím se, "chceš říci, že jsem tady něco jako vykopávka."

"Možná jsi, ale vůbec na to nevypadáš," chlácholí mě blondýnka, "při pohledu na tebe by nikdo neuvěřil, že nejsi zdejší."

"Kam jedeme teď?" říkám a znovu se v poklidu věnuji pozorování okolí. Ta slabost, která mě málem v centru složila, je pryč.

"Támhle do těch kopců, tam žije zdejší smetánka. Jmenuje se to Beverly Hills. Bydlí tam i hodně herců."

To se mi zdá divné. Herci. V naší době patří mezi tu nejnižší chudinu a tady je to naopak.

"Proč tam nebydlíš ty?" ptám se neomaleně.

"Protože nepatřím mezi ty nejlepší a nejlépe placené."

Hudson vypadá jako když je jí to jedno. Věřím jí to, ale zajímalo by mě, jak jí to bylo jedno, když ještě nebyla bohem. Raději se jí nebudu ptát.

"A co film, či seriál o Xeně, když říkáš, že je velice oblíbený?"

"Je a taky mě dost lidí poznává. Ale proti těm největším a nejslavnějším filmovým hvězdám to nic není."

Beverly Hills je opravdu pěkné místo. Na první pohled. Veliké oplocené zahrady, že na domy není ani od silnice vidět. Navíc místo plotů jsou většinou vysoké zdi. Domy samotné jako by se přeháněly, který bude větší a honosnější. Je tu klid, lidi na ulici nejsou prakticky vidět, jen občas projede auto.

"Tady to vypadá moc pěkně, ale trochu mi to připomíná, ale opravdu jen vzdáleně, luxusní vězení."

"Máš výborný postřeh," říká Hudson udiveně, "některým lidem bydlení tady moc štěstí nepřineslo."

V poledne se zastavíme cestou k moři v restauraci na oběd. Je tady světlo a čisto, ale v podstatě je to hospoda stejná jako v mojí době. Jídlo přinesené nepříliš ochotnou číšnicí vypadá pěkně a lákavě, ale moc mi nechutná. I Hudson se v tom nimrá. Tak si nemá nic objednávat, když nemusí jíst vůbec.

"Nic moc," říkám, když jdeme k autu.

"Není nad domácí kuchyni," souhlasí Hudson,"ale ne u mě. Já vařila vždycky nerada a navíc mizerně. A teď už nevařím vůbec."

Mrkne na mě. To můžeš holka, já vím co jsi zač. Ale jak vysvětluješ zdejším známým, že nemusíš jíst.

Jsme u moře. Na tom by nebylo nic neobvyklého, ale zdejší písečné pláže jsou plné lidí, kteří sem přišli za zábavou a odpočinkem. Rybáři asi loví jinde, tady by mohla zůstat jedině ryba se sebevražednými sklony.

Hudson koupí v krámě plavky pro nás obě a v kabince na pláži se převlékneme. Když vyjdu ven jen v malých červených dvoudílných plavkách, který Hudson říká bikini, připadám si úplně nahá. Ale když vidím, že tak chodí oblečení nejen mladí lidé, ale i pupkatí vašnostové a jejich tělnaté matróny, tak mě zbytečný ostych přejde.

Přejít kolem party mladíků, je stejný pocit, jak na vojně při odvodu. To už si víc nahá připadat nemůžu. Na druhé straně jejich zjevné ocenění, které patří stejnou měrou Hudson i mě, je potěšující.

Blížíme se k vodě a za chvilku ji máme až k pasu. Plavovláska na mne kouká podezřívavě, jako kdyby nevěděla jak je to se mnou a plaváním.

"Drahoušku, u nás v Irsku plavou batolata dřív než se naučí chodit," uklidním ji, "a to je u nás voda mnohem studenější než tohle."

A na důkaz svých slov vyrazím rychle vpřed, že za chvilku musím na Hudson počkat.

"Ty plaveš klasického kraula," diví se.

"Tak je to nejrychlejší," souhlasím s ní a mířím stále dál od břehu.

Hudson zpočátku měla se stylem trochu problémy, ale za chvilku se mi vyrovná a za další chvíli plave lépe než já. Kdepak, s bohem se nedá závodit.

Od břehu se ozve nějaký hluk a když se ohlédnu, uvidím, že směrem k nám vyráží výrazně pomalovaný člun.

"Měly bychom se vrátit, tak daleku se nemá plavat," říká blondýnka.

Nechce se mi, ale když dorazí ta loď a urostlý muž v červených plavkách na nás volá totéž, obrátíme se a plaveme zpátky.

"Kdopak to byl, tvářil se nějak důležitě," zajímám se.

"Ale nějaký Hazlhof," odpovídá moje přítelkyně.

"Kdo to?"

"Člen sboru plavčíků, dbají, aby se tu zbytečně moc lidí neutopilo," dostane se mi vysvětlení.

Touláme se po pláži a tam mě zaujme skupinka mladíků a dívek snažících se dostat přes síť, oddělujících oba tábory, pestře pomalovaný míč. Většinou neúspěšně, ale jak se zdá, moc jim to nevadí.

"Nevím co to dělají, ale moc to neumí," hodnotím je.

"Máš pravdu, jsou to jenom takoví plácalové, ale jim stačí aby se zahřáli a pak jim víc chutná pivo."

V tomto počasí stačí k zahřátí jen stát na slunci. A zdejší pivo mě moc nenadchlo, stejně jako jídlo.

Za chvíli dorazíme k dalšímu hřišti, tentokrát obklopenému tribunami pro diváky. Vypadá to trochu jako amfiteátr, ale místo antické tragedie tu hrají zase hru s míčem. Tentokrát jen dva proti dvěma. Ale umějí to. Tak se mi to líbí.

"Tuhle hru zavedu i u nás doma," říkám nadšeně. Ale to mi vydrží jen do chvíle, kdy se jeden z míčů zatoulá, až ke mně. Jsem udivena jeho lehkostí i přesným tvarem a je mi hned jasné, že něco takového u nás nikdo vyrobit nedokáže.

Ještě si zkusíme na asfaltové silnici jízdu na kolečkových bruslích. Naučím se to rychle, vždyť jsem strašně šikovná. Ale vůbec neuvažuji, že bychom tyhle boty s kolečky dokázali u nás vyrobit.

Vracíme se autem domů ještě za světla. Ale ono je teď v létě dlouho vidět a já už toho mám dost. Nejsem unavená fyzicky, ale těch zážitků na moji nebohou hlavu bylo až až.

Přesto si nenechám ujít dlouhý pobyt v koupelně a ignoruji výkřiky od vedle, kdo že to bude ten účet za vodu platit. Já určitě ne.

Osuším se, obléknu připravený noční oděv a poté co s nohou shodím pantofle, s chutí se zavrtám do měkké postele. Teprve v polospánku mi dochází, že jsem u Hudson v ložnici a v její postýlce. Ale dřív než nad tím začnu dumat, tak usnu.

 

Ráno mě proudí až když jde Hudson do koupelny. Venku už svítí slunce, ale já se ještě chvilku protahuji v té pohodlné posteli a vyskočím těsně před tím než moje přítelkyně nakoukne do ložnice. Dívá se na mě a usmívá se.

"Směješ se mi?" ptám se jí místo pozdravu.

"Ne. Vlastně ano. Kdo by tě takhle viděl, nikdy by neuhodl, že jsi nejlepší starověká odbornice na boj s mečem," říká Hudson a bez úsměvu dodá, "a na zabíjení."

To si nech. Nemusíš mi moji minulost připomínat. Ale jinak se ti nedivím. Postavím se před zrcadlo a směji se taky. V růžové noční košili ke kolenům a v pantoflíčkách, které mají vepředu jako ozdobu bambulky ve tvaru medvědích hlaviček vypadám hodně divně.

"Počkej za chvilku až projdu koupelnou," říkám a zamířím tam se svými novými šaty a prádlem v ruce, "vše samostatně."

Dodám, když vidím, že se Hudson chystá jít se mnou.

"Tak já zatím připravím snídani," řekne a odběhne.

Začnu sprchou. Jen krátce, abych se osvěžila a nemusela znovu poslouchat nedůtklivé poznámky šetrné hospodyňky odvedle. Obléknu si bílé prádlo, jeansy a tričko a přistupuji k zrcadlu. Včera jsem si všimla, jak některé ženy, mladé i staré, mají obličej tak nalíčený, že ani nebylo možno poznat jejich skutečnou podobu. Já i kdybych chtěla bych je nemohla následovat. V koupelně podobné sarapatičky ani nejsou, Hudson jako bůh nic takového nepotřebuje. Prohlížím si v zrcadle obličej. Můžu být spokojená. Pleť mám jemnou jak desetiletá a těch pár jemných pih na nose a na tvářích se k mému naturelu zrzky hodí a byla by škoda je schovávat. Takže se jenom učešu hustým hřebenem. Vlasy mám po včerejším umytí stále zářivě lesklé a neublížila jim ani dlouhá koupel v moři. Jediné co ještě udělám, že si namaluji oči. Najdu stíny ve stejné zelené barvě, jako mám duhovky a pamětlivá rčení, že méně mnohdy znamená více se dám do díla.

Chvilku nato přicházím do kuchyně. Hudson sedí u stolu a něco podivného jí.

"Tak se podívej," předvedu se jí.

"Báječné," říká, "jsi úžasně učenlivá."

Vždyť to nic nebylo.

"Čekala jsi, že si namaluji na obličeji nový ksicht?" ptám se s úsměvem.

"Tak trochu."

"I kdybych chtěla, tak by to nešlo, nic takového v koupelně nemáš."

"To je pravda," přikyvuje blondýnka hlavou, "všechny ty masti a krámy jsem před nedávnem vyhodila."


"Co to jíš?" ptám se jí.

"To jsou bramborové lupínky, to nemůžeš znát. Brambory doveze do Evropy teprve Kolumbus. Ale to nevadí, pojď ochutnat."

Sedám si naproti ní a Hudson mi nasype z krabice do misky várku k snídani.

"Jez," říká, "je to nová receptura. Ještě chutnější a ještě křupavější."

Sotva si dám do pusy první sousto, zazvoní u dveří zvonek.

"Hosté," zvedám hlavu.

"Jo a budou potíže," odpoví Hudson a jde otevřít.

Za okamžik se vrací a hned dvakrát. Vzhledem k tomu, že jsem nic nepila, pochopím rychle, kdo je ta druhá, stejně vypadající dívka v černém tričku a krátké sukni. Callisto. Pozná i ona mne. Zamžiká očima a povytáhne obočí.

"Ty jsi se úplně zbláznila sestřičko," říká vyčítavě Hudson, "ale na druhé straně se to docela hodí."

"Nazdar, Morrigan, tak jak se ti líbí v naší době?" dodá.

"Ahoj," odpovím.

V naší době. V případě Callisto je to poněkud divná věta. Pro ni je naše doba vlastně jakákoliv. Ale zřejmě to byla jen řečnická otázka, protože dívka v černém se obrací zpátky k Hudson a mě už nevěnuje pozornost.

"Víš, jak jsem ti říkala, že nás je už po dvě tisíciletí stále stejný počet."

To asi myslí nás bohů.

"Nedávno jsi přibyla ty," pokračuje, "ale proti tomu nemohl nikdo nic namítat, protože bez tebe bychom tu nebyli ani my. No a díky tvé poslední návštěvě v minulosti…."

Už je to tu zase. Budu muset podat oficiální protest, aby tak mé době neříkali.

"…..se objevila ještě jedna nová. Teda objevila není to správné slovo. Byla tu odjakživa, jenom o nás nevěděla a my nevěděli o ní. Až včera mě vyhledala. Tak jsem ji vzala s sebou."

"Pojď dál," zavolá do předsíně.

Vejde vytáhlá, asi tak šestnáctiletá dívka s dlouhými vlasy medové barvy a velkýma zelenýma očima. Když ji spatřím, srdce se mi zastaví a vzápětí vyskočím od stolu. Ale dívka mě předejde.

"Mami," řekne.

"Brigit, moje malá Brigit," říkám a chci ji obejmout.

Ale dívka o krok ustoupí a odmítavě říká:

"Už dávno nejsem malá a je mi o dva tisíce let víc než tobě."

Zamrazí mě z její odpovědi.

"Ty nejsi ráda, že mě vidíš," ptám se nechápavě.

Brigit se zamračí.

"Nejsem. Byla bych radši, kdybys byla doma, v době kdy tě potřebuji, místo abys lítala po světě."

Tolik chladu v jejím hlase. I když má částečně pravdu. Ani nevím co jí mám říci.

"Brigit, co je s tebou? Nejsi ty…. Myslím po otci…." Ani nevím jak pokračovat.

Ale moje dcera se najednou rozesměje.

"Myslíš, jestli jsem stejná mrcha, jako byl můj tatíček Cernunos, kterého jsi kdysi dávno zabila? Neboj, jsem docela hodná holka. Ale nemusím být, jestli se ti něco stane a nevrátíš se ke mně."

To chápu. Vím od Hudson, že vše co se stane v minulosti, může ovlivnit i současnost.

"Neboj se o mě Brigit, já se vrátím. Ale já tady nejsem jenom na výletě."

Chystám se jí ve zkratce vysvětlit o co jde, ale Hudson mě předejde.

"Setkání matky s dcerou," říká jakoby mimochodem.

Vyskočím podruhé.

"Co jsi to říkala?" ptám se své přítelkyně, ale rozuměla jsem jí dobře.

Ne tak Callisto a Brigit. Obě vypadají nechápavě. Takže jim Hudson všechno vypráví. Od chvíle setkání s Alti, o zmizení Xeny a Gabrielly i o Linuxově věštbě.

Říká ti něco Čertova věž?" obrací se Hudson k Callisto.

Styď se sestřičko. Ty, taková filmová fanynka, že bys neviděla Blízká setkání třetího druhu?"

"Viděla a co?"

"No a jak se jmenovala ta zvláštní hora, za kterou přistáli mimozemšťané?"

"Opravdu Čertova věž?" diví se Hudson.

"Jistě. A navíc jsem dneska ráno zahlédla její fotografii v jednom bulvárním plátku. A psali tam, že tam opravdu nějací ufouni přistáli."

Z toho, o čem se ta skoro dvojčata baví, porozumím jedinému. Čertova věž existuje a navíc se tam něco divného děje.

"Je to daleko? Máme na to jeden den," připomenu věštbu.

"Co ta jednička a dvojka," vzpomene si ještě Hudson.

"Trochu myslet," zasměje se Callisto zvonivým smíchem, "podívejte se tamto nad vámi."

Ukazuje prstem na zeď.

Tam svítí nějaká čísla. 26 07 1999.

"Co je to?" ptám se.

"Dnešní datum," říká Hudson, "dvacátého šestého července léta páně tisíc devět set devadesát devět. Proč?"

"Jaký bude příští rok?" Callisto vidí, že jsme nic nepochopily.

"Dva tisíce," vykřikne moje přítelkyně, "to bude ono, věštba se naplňuje."

"Vidíš Brigit, za chvilku jsem zpátky doma. U tebe," říkám.

Napadne mě, že bych se jí mohla na ledacos zeptat, z mého dalšího života, ale rychle tu myšlenku zavrhuji. Nejen, že všechno může být jinak, ale i kdyby nebylo, nechci to vědět.

Brigit se s námi loučí.

"Měj se dobře mami," usměje se, "a buď na mě hodná."

Moje dospělá dcera odchází a já jsem ráda. O to víc se nemůžu dočkat, až ji sevřu do náručí takovou, jakou jsem ji zanechala svým přátelům v Irsku. Tak moje dcera je bůh. Mohlo mě to napadnout, když jsem viděla, co všechno umí už jako malá. Má v sobě víc božské krve než lidské a něco jako třičtvrtěbůh asi neexistuje. Musím ji dobře vychovat, aby z ní byla hodná bytost. Ne jako ještě nedávno její matka.

Tak se musím zase dát do pořádku. Bylo toho najednou až moc.

"Kde je Callisto?" ptám se.

"Šla nám objednat letadlo," zní odpověď.

"Ona s námi nepůjde?" divím se.

"My dvě to přeci zvládneme."

"Ale hrozně nám pomohla," vzdávám jí poklonu, "za tak malou chvilku."

Vzpomínaná se právě vrací.

"Callisto je na rozdíl ode mne, vyloženě technický typ," říká Hudson, "viď sestřičko? Ona rozumí úplně všemu. Umí spravit žehličku, rozumí počítačům, dokonce by ti mohla vysvětlit i sociální teorii relativity."

"Speciální," zavrčí Callisto.

"Tu taky," nenechá se Hudson vyvést z míry. "Tak jak nám to letí?"

"Za chvíli přijede taxík, můžete začít balit."

Hudson po mě hodí vak s řemenem přes rameno.

"Zabal si do toho ty svoje vypraný věci i svoje zbraně. Je to všechno v koupelně."

"Snad jsi mi nevyprala i meč," zasměji se.

"Ne, ale nic tady nenechej. Mám takový pocit, že už nebude čas se sem vracet."

Tak to já taky.


Na dnešní den jsme měly v plánu návštěvu letiště a po obědě Hollywood, továrnu na sny. Tak ten asi neuvidím, ale letiště mi neunikne. Callisto nás tam veze svým autem, tady má každý auto, a když ne svoje, tak vypůjčené.

"Velká škoda, že musíš odjet," říká mi cestou, "myslím, že bychom si my dvě výborně rozuměly."

Jsem téhož názoru.

"Vždyť se můžeme snadno setkat tam u mě, v minulosti," zašklebím se.

"To ano, ale nevíš, jak to mám odsud zařídit?"

"Asi nijak, to musíš zařídit tam," souhlasím.

Začínám cestování časem se všemi paradoxy trochu rozumět, takže pochopím o čem Callisto mluví. Ovlivnit tuto dobu od nás jde, ale naopak ne.

"Bylo by to dobré," pokračuje dívka za volantem, "v té době jsem se dost nudila a parťačka jako ty by mi bodla."

Nevím jak by se líbilo Herculovi, kdybych se přátelila s Callisto. Konečně vlastně ještě nevím, co bude Hercules říkat mně, až se před ním zčista jasna objevím.

"Kam letíme?" ptá se Hudson ze zadního sedadla.

To vepředu nechala mně, ať ještě něco vidím. Projíždíme blízko centra, ještě jednou si prohlížím mrakodrapy. Tak tohle doma taky nezavedu. Stejně by nám to spadlo na hlavu.

"Boeingem do Denveru a odtamtud ještě nějakou rachotinou do Casperu," říká Callisto.

"To jsem nikdy neslyšela," diví se Hudson.

"Je to jen malá díra ve Wyomingu, ale je to nejbližší místo, kde je letiště. Jestli se tomu dá říkat letiště."

Tak já poletím letadlem. To je skvělé, to ani v plánu nebylo. Doufám, že mi nebude blbě. Snad nejsem taková pápěrka.

Na letišti se hemží mraky lidí. Callisto mi vrazí moje zavazadlo, dá mi pac a je pryč. Vzápětí mi ho nějaký úředník zase sebere, ale když vidím, že se tomu Hudson nediví, nic neříkám. Nechám se vést jak loutka na niti a dřív než se stačím po nějakém letadle porozhlédnout, projdu podivným tunelem a jsem uvnitř. Sedám si k oknu, přímo před sebou mám křídlo s nějako obrovskou tmavou rourou, z které se zakouří a vyšlehnou plameny. Letadlo se dá do pohybu. Zatím jenom po zemi.

"To je motor?" ptám se Hudson sedící vedle mě, "vypadá divně."

Blondýnka přikyvuje. Ono tady vypadá divně leccos, proč by zrovna motor u tak moderního vynálezu, jako je letadlo měl být výjimkou.

Start. Letadlo prudce zrychluje, z motoru šlehají plameny hodně daleko, a už letíme. A za pár hodin přistáváme v Denveru. Celou dobu jsem koukala z okna, ale nic jsem neříkala. Nechtěla jsem vypadat, jako nějaký venkovský buran, který vidí poprvé letadlo a kterému se ostatní smějí. I když přesně to jsem.

"Jak se ti líbil let?" ptá se mě přítelkyně.

"Vlastně je to docela nuda," odpovím klidně, "jen mě překvapilo, jak je ten proudový motor tichý a také, jak jsme letěli vysoko."

"Vždyť nebylo skoro nic vidět," postěžuji si.

Denver je velké město, jen o trochu menší než L.A., ale je ve vnitrozemí, chybí mu moře. Zato mu neschází centrum plné výškových budov. To všechno jsem zahlédla jen z letadla, před přistáním. A víc ani neuvidím, Zato vystupujeme přímo po schodech a když se dole ohlédnu, můžu si toho velkého stříbřitého ptáka, co nás přinesl, řádně prohlédnout. Ani mě nepřekvapí, že má pod druhým křídlem taky motor. Spíš bych se divila, kdyby neměl.

"Kde mám svoje zavazadlo?" ptám se, sotva se ocitneme v letištní budově.

"Hned tu bude."

Ale Hudson nemá pravdu. Ona už svoji tašku dostala, ale já nic. Až po chvilce se objeví muž v uniformě a nese můj vak.

"Támhle je," volám.

"Vidím," zabručí blondýnka, "vypadá to na nějaké těžkosti. Asi ten tvůj meč. Je zajímavý, že v L.A. nikomu nevadil."

Má pravdu.

"To je vaše zavazadlo?" ptá se mě ten v uniformě, asi policista.

"Ano," přikývnu.

"Pojďte se mnou."

Nevím co mám dělat. Poslechnout, nebo mu vytrhnout meč a rozsekat ho na malé kousky. To asi těžko, to se v civilizované zemi nedělá. Jsem ráda, že jde Hudson se mnou. Nechám ji všechno vyřídit, raději budu mlčet.

Muž nás odvede do místnosti kde sedí dva jiní, mladý a starší a v jiných uniformách.

"To jsou ony," ukazuje na nás, jako by tady byl ještě někdo jiný.

Staví moje zavazadlo na stůl a odchází.


"Proč jste nás zadrželi?" ptá se jich Hudson.

"Co to má znamenat, ta zbraň tady?" ptá se přísně starší úředník.

"Vždyť je to jenom meč, žádný kulomet," namítá plavovláska.

"Ten by se do letadla nedostal, a meč by taky neměl," nedá se muž.

"V L.A. nikomu nevadil, vždyť byl celou cestu v zavazadlovém prostoru."

"Ale měl by. To byla jejich chyba. Dám to do hlášení."

Ten chlap je hrozně komisní. Takovéto úředníky dbající přesně na literu zákona znám i z naší doby a většinou nadělají víc škody než užitečné práce. Začíná mě štvát, ale nic neříkám.

"Na co ho máte?" ptá se neomaleně.

Myslím, že mu do toho nic není a jsem zvědavá, co mu Hudson řekne.

"Znáte seriál o Xeně, princezně bojovnici?" ptá se ho.

"Xena, taková slátanina," vyprskne muž, čímž mě naštve ještě víc.

Právě v té chvíli ožije ten mladší, který dosud mlčel.

"Já se dívám," říká nadšeně, "viděl jsem všechny díly, je to skvělé. Ta Xena je kus ženský."

"To teprve kdybys ji viděl ve skutečnosti panáčku," říkám si pro sebe.

I když v této chvíli……

"Vy jste," zarazí se mladík a dívá se na Hudson, "vy hrajete tu, no jak se jmenuje? Tu zlou blondýnku s mečem, Callisto. Jak se teď smířila s Xenou," dodá nepříliš nadšeně.

"Správně," říká Hudson, aniž komentuje hodně rozšířený názor mezi fanoušky, že v době kdy Xena s Callisto zápasily, byl seriál zajímavější.

"Proto máme meč," dodává a ukazuje na mě, "tady Marion je moje kaskadérka, zástupce pro nebezpečné scény."

Hezky jsi z toho vybruslila děvče. I když jméno Marion se mi nelíbí a ty sama určitě už žádnou kaskadérku nepotřebuješ.

"No a," říká ten starší a protivný úředník.

Ale ten mladší je nadšený.

"Vy umíte zacházet s mečem?" ptá se mě, "předveďte nám něco."

Ukazuje na můj vak ležící na jeho stole z něhož vyčuhuje rukojeť mého meče. Vytáhnu ho a přiložím si ho ostřím vzhůru k obličeji a potom s ním bleskurychle vyseknu přesný čtverec ve vzduchu přede mnou.

"Skvělé, skvělé," vykřikuje mladík v uniformě.

"Hmmmm," bručí ten druhý, "ještě tady něco zničíte."

To je dobrý nápad. Kousek ode mne u zdi stojí v květináči podivná kytka. Vysoký silný stonek a nahoře jeden velký květ zvláštní barvy. Celá ta rostlina vypadá jako umělá.

Hvíízd udělá můj meč a s divným cinknutím odsekne květ ze stonku.

"Ne, to ne," zaječí ten protivný chlap.

A zrovna jo ty mizero. Čtyřmi ranami rozsekám stonek na čtyři kusy, že v květináči zůstane jen krátký pahýl. Teprve teď si všimnu, že uprostřed stonku se něco leskne.

"Moje kytka," ječí úředník, "vypadněte odsud vy dvě, než se mi něco stane. Než vám se něco stane," opraví se v náš neprospěch.

"Pojď mizíme." Hudson sebere můj vak a táhne mě za ruku pryč.

Ještě zahlédnu, jak mladší nadšeně sbírá se země usekané zbytky a jak se jeho nadšení mění v úžas, když zjistí, že jsou všechny stejně dlouhé.

"Tys tomu dala," zlobí se Hudson, "zase jsi se musela předvádět."

To já ráda, ale jak to že zase.

"Proč?" ptám se nevinnost sama. "Vždyť to nic nebylo. Ta kytka byla jenom umělá."

"No právě. A víš co bylo uvnitř toho stonku?" a Hudson zdvihá malíček levé ruky.

"Takhle silný měděný drát," ukazuje, "zkus si to přeseknout."

"To jsem právě udělala."

"Ty jo. Ale jestli je to napadne také zkusit, tak zjistí, že to nejde. A budou se moc divit, co jsi zač."

"My už budeme dávno za horama."

"Za horami budeš ty, ale co já?" řekne plavovláska dramaticky, "já s tím budu muset žít celý život."

"Abys mě nerozplakala"

Naštěstí nás nikdo nepronásleduje a tak můžeme v klidu odejít ne malé sousedící letiště, kde se chystá ke startu letadlo, kterým poletíme dál. Proti tomu obru, s kterým jsme sem dorazily, je to skrček jen pro pár lidí a místo proudových motorů má na křídlech vrtule, které vypadají jako lopatky větrných mlýnů. A nikomu na palubě nevadí, když si vezmu svoje zavazadlo i s mečem k sobě dovnitř.

.

Tentokrát letíme nízko, takže si můžu krajinu pod sebou lépe prohlížet. Letadlo sebou podivně cuká, jako by se chystalo každou chvilku zřítit, motory nejen že dělají velký hluk, navíc vypadají jako když melou z posledního. To je teprve zážitek. Ale ostatní cestující vypadají, že je jim to jedno. Jsou asi na to zvyklí.

Casper je malé městečko, kde za letiště slouží jen pruh rovné louky, ale tomuto malému letadlu to bohatě stačí, zvláště, když pilot s námi přistane, jako kdybychom mu zapomněli zaplatit.

V městě se mi líbí, připomíná mi mnohem víc moji dobu, než ty strašná velkoměsta předtím. Ale moc dlouho se tu nezdržíme. Hudson si najme automobil a za chvilku necháváme poslední domy za zády a vjíždíme do pustiny.

"Ta vaše Amerika je strašně velká," říkám, když jedeme několik hodin po stále stejné pláni, která jako by neměla konce.

"Ano. Jen samotné Spojené Státy jsou větší než celá Evropa dohromady," souhlasí se mnou Hudson.

"Tady se musí člověk ztratit jedna dvě a ani pes po něm neštěkne."

"V pustině snadno a ve velkých městech ještě snadněji," přikyvuje blondýnka.

"Podívej," vykřiknu, když vyjedeme na malý vršek a v dáli před námi se objeví vysoká, podivná hora.

"To je ona, Čertova věž," odpoví mi Hudson, "pojedeme co nejblíže a někde tam si najdeme nocleh, abychom byly ráno na místě."

Jedeme ještě několik hodin a při každém novém pohledu je hora blíž a blíž. Vidíme ji jak nám v narůstající temnotě roste před očima jako nějaká přízračná nestvůra.

Nedojedeme až k ní. V malém městečku, tak slabou hodinu cesty od našeho cíle vyhledáme motel, kde povečeříme a přespíme. Není zde zdaleka tolik luxusu, jako v restauraci v L.A. , ale vaří zde o mnoho lépe, takže si obě po dlouhém dnu stráveném na cestě, pochutnáme.

Vyspíme se v malé chatičce k tomu určené a ranní slunce nás zastihne na cestě k Čertově věži. Čím jsme blíže, vypadá hora úžasněji. Její stěny jsou skoro úplně kolmé, zato její vrchol je rovný. Jako by ho nějaká hodně veliká Morrigan usekla svým mečem.

"Jak mohlo něco takového vzniknout samo od sebe? Není to nějaký pozůstatek po kouzlech té čarodějnice?" ptám se podezřívavě.

"Po Alti? Tohle by nedokázala ani ona. Je to zbytek sopky. Víš co je to žhavá láva?" ptá se mě Hudson.

"Ano. Ale nikdy jsem blízko žádné aktivní sopky nebyla. U nás doma naštěstí nic takového nemáme."

"Nemysli si, že jsem tak chytrá," říká moje přítelkyně, "všechno jsem se dočetla v knihách. Žhavá láva vyplnila celý kráter sopky, tam ztuhla a když se později vnější skály rozpadly, to jsou to zalesněné svahy pod horou, zbylo jen to jádro."

"Jako když ti zamrzne voda ve sklenici a tu potom rozbiješ," pochopím.

"Dobré přirovnání, jenže led rychle roztaje, kdežto tenhle kámen, čedič, je tvrdý a odolný. To všechno co říkám se stalo před mnoha lety."

"V mojí době?"

"Kdepak, před miliony let," směje se Hudson, "proto s touhle horou nemá Alti nic společného."

Milion, to je hrozné číslo. Tolik lidí nežije ani v celém Irsku dohromady. A jako počet roků, už je pro mě úplně nepředstavitelný.

Hora se tyčí vysoko nad námi a naše cesta autem končí. Přijíždíme na velikánské parkoviště na kterém stojí několik desítek aut. Lidé většinou postávají okolo nich, živě gestikulují a ukazují rukama směrem k hoře.

"Je tady policie," říká Hudson znepokojeně, "asi se tu opravdu něco děje."

"To je dobře, znamená to že jsme tady správně," přikyvuji.

"Máš pravdu. Pořád lepší policie než armáda. To by byl pořádný průšvih a moc těžko bychom se na místo kam potřebujeme dostávaly."

Ani takhle to nevypadá snadné. Sotva vystoupíme z auta, je u nás uniformovaný policista. A po pozdravu říká:

"Dnes se bohužel nikam nedostanete. Okolí je uzavřeno. Tam nahoře jsou nějací vědátoři z Denverské university. A to máte ještě štěstí, protože zítra to tady možná úplně uzavře armáda."

"Máme štěstí," přikyvuje Hudson, "můžeme se alespoň projít tady po té cestě?"

Asfaltová cesta, tak pro jedno auto, vede podél úpatí Čertovy věže a ztrácí se za její úbočím.

"Můžete, ale jen kousek, dál je policejní zátaras," vysvětluje policista.

"To nám stačí, přeci nebudeme sedět v autě, když jsme sem jely takovou dálku," usmívá se Hudson.

Ale přesně to většina turistů dělá. Jsou líní zvednout své zadky a jít se trochu projít. Většina se jich pohybuje jen okolo svých aut.

Vytáhnu si z auta svůj vak se šaty a mečem a hodím si ho přes rameno.

"Máme tam svačinu," vysvětlím policistovi, kterému je očividně jedno, co v tašce mám.

Cesta vede těsně podél úbočí hory. Svah zde není ještě příliš strmý a celý je porostlý hustým lesem malých jehličnanů. Potkáváme jen pár lidí, kteří nás upozorňují, že se daleko nedostaneme, neboť o kus dál stojí policisté a všechny vracejí zpátky.

"To by jste se divili," zamumlám a sotva se nám ztratí z očí poslední, zmizíme v tom lesíku a vydáme se bystře vzhůru.

"Bylo to nějaké snadné, myslím, že nás nikdo neviděl," říkám spokojeně.

A tady v tom lese nás ani nikdo neuvidí, až ti vědci nahoře.

"Co s nimi uděláme, až budeme na místě?" zajímá mě.

"S těmi doktory? Však uvidíš," a Hudson zahraje na tváři šibalský úsměv.

To jsem zvědavá, co vymyslí. Že se to obejde bez krve je mi jasné, ale tím spíš mě zajímá, jak přesvědčí nahoře přítomné, aby odešli a nepřekáželi nám v naší práci.

Nepozorovaně vystoupáme až téměř k úpatí kolmé stěny. Takhle zblízka vypadá hora, že se tyčí až do oblak. Ale my se teď musíme věnovat lidem, kteří něco kutí s mně neznámými přístroji kousek před námi. Když vyjdeme z lesa, zpozorují také oni nás. Tváří se nepřívětivě a když dojdeme až k nim, dají to najevo i slovně.

/P>

"Co tady děláte, copak vás nepoučili policisté dole, že sem nikdo nesmí?" říká protivným hlasem žena středních let s tváří vyschlou jak egyptská mumie.

I malý tlouštík stojící vedle ní se do nás pustí.

"Jak tady můžeme vědecky pracovat, když nám sem kdekdo leze."

Nevím jakého kdekda má na mysli, když jsme my dvě první. Chci jim jadrně odpovědět, ale moje blonďatá přítelkyně mě předejde.

"Jděte pryč, tohle místo patří nám," říká dunivým hlasem, který jako by vycházel ze samotného nitra hory.

Tak už je tady to slibované vystoupení. Uvidíme co nám naše mladá bohyně předvede.

"Jak si to představujete, tady opravdu nemáte co dělat," říká poslední z vědců, který jediný vypadá jako normální člověk, "jestli se nevrátíte dolů, budeme muset zavolat policii."

A vytahuje z kapsy krabičku s anténkou. Vím co to je. Mobilní telefon. Nejnovější vynález této doby o kterém televizní reklamy prohlašují, že ho za pár let bude mít každý. Takový velký neforemný krám, kdo by se s tím chtěl nosit. Ty reklamy v americké televizi jsem viděla jen chvilku a nabyla jsem z nich pocit, že v nich vystupují jen samí sedmilháři.

Hudson udělá rychlý pohyb vpřed, vytrhne muži telefon z ruky a velikým obloukem ho odhodí do lesa hluboko pod námi.

"Co to! No toto. To vás bude mrzet," ječí ta vychrtlá ženská.

Ale najednou uprostřed věty zmlkne. Moje přítelkyně se rychle začne měnit. Místo půvabné tváře, lemované světlými vlasy se objeví černá, vlhká a lesklá hlava se strašnými bílými zuby.

"Zmizte odsud," řekne opět tím dunivým hlasem a když rozevře zubatou tlamu, prudce z ní vymrští dlouhý černý jazyk. Ouha! To není jazyk, to je druhá menší tlama a i ona je vyzbrojena ostrými zuby.

Účinek nestvůry, která se tu náhle objevila, je rychlý. Všichni tři vědci vytřeští oči, zblednou, že by se v nich krve nedořezal a potom se dají s křikem na útěk. Vzápětí se ponoří do lesa a zmizí nám z očí. Je slyšet, jak se prodírají houštím a přitom stále řvou nepopsatelnou hrůzou.

Pohlédnu na Hudson, ale ta už zase vypadá normálně.

"Co to bylo za bestii?" usmívám se, "moc nechybělo a přidala jsem se k nim."

"Já viděla. Jak ti ruka sjela k meči."

O tom ani nevím. Moje reflexy jsou někdy nezávislé na mé vůli.

"To byl pravý nefalšovaný vetřelec ze stejnojmenného kultovního filmu o setkání lidí s mimozemskou inteligencí."

"Pěkná potvora."

"Horší mě nenapadla."

Mimozemšťané. To je téma, které by mě moc zajímalo, ale asi už nebude čas se k němu vrátit. Tenkrát, ještě v Transylvánských Alpách, jsme si o vesmíru trochu povídaly. Tam jsem se dozvěděla, že hvězdy na nebi nejsou malá světélka, zavěšená na nějaké klenbě, ale strašně vzdálená slunce, podobná tomu našemu. A okolo nich také obíhají planety, jako je naše Země. A že na nich můžou žít tvorové jako my. Nebo jiní, třeba právě předvedený vetřelec.

"Máme teď chvíli času. Než doběhnou dolů, než všechno vylíčí policajtům, než oni jim uvěří," říká Hudson.

"Než zorganizují trestnou výpravu. Než si opatří takovéhle kanóny na vetřelce a než se vydrápou zase nahoru," přidám se.

Takže, copak to tu máme. Zajímavé. Přímo ve skále Čertovy věže se rozsvěcejí a zase pohasínají dva čtverce. Jeden velký, vyšší než já a vedle druhý docela malý.

"Co je to?" táže se plavovláska, "odpovím si sama. Dveře a klíč."

"Klíč nevidím."

"To bude něco mechanického, třeba je nutné se do nich opřít."

Hudson přistoupí k malému otvoru, který je asi ve výšce našich ramen. Natáhne dlaň a zatlačí. Málo, víc a nakonec z plných sil. Ucítím, jak se zem okolo zachvěje, ale jinak se nic nestane.

"Budeš muset ty," obrací se ke mně.

"Proč já, nemám ani zdaleka takovou sílu."

Nestěžuji si. Na svoji útlou postavu mám síly víc než dost. Málokterý i velice statný muž by se se mnou mohl měřit. Ale s bohem se srovnávat přeci jen nemůžu.

"Možná nejde o sílu."

"O co tady?"

"Jsi vyvolená."

To slovo mi připomíná moje první setkání s Herculem. Když tenkrát dorazil ke břehům Irska, mysleli si ti, co ho první potkali, že on je také vyvolený. Zachránit druidy a porazit a zničit jednu takovou zlou zrzavou místní polobohyni jménem Morrigan. Jak už je to dávno.

"Dej mi pokoj, nechci být nic takového," mračím se.

"Zkus to."

To můžu. Bez důvěry v nějaký výsledek natahuji ruku k blikajícímu kusu skály a najednou se zarazím. Čtverec přestane poblikávat a rozsvítí se jasnou září. A uprostřed se objeví tmavý obrys lidské dlaně. Mojí dlaně.

"Jako v Total Recall," říká Hudson.

"Co je to, zas nějaký tvůj film s mimozemšťany?" vyzvídám.

"Ano, přesně tak. Dělej, zatlač na to."

Snad mi to neukousne ruku. Zatlačím docela lehce. V kameni to cvakne a pohne se kousek dovnitř. V tom okamžiku se dá do pohybu i ten velký, zajede do skály a nahoru.

"Důmyslný mechanismus," říká Hudson, "být tady Callisto, tak si nedá pokoj, dokud tomu nepřijde ne kloub."

"My radši půjdeme dovnitř," ukazuji na schody vedoucí do nitra skály. Jsem zvědavá kam nás to schodiště zavede. Na první pohled je v chodbě vylámané ve skalním masivu tma, ale když se rozkoukáme, zjistíme, že svítící stěny vydávají záře dost. Navíc schodiště není příliš dlouhé a my se ocitáme v nevelké místnosti s podlahou vysypanou světlým pískem.

"Kdyby tady místo schodů byla rovná chodba, výsledek by byl stejný," zavrčím, "co je to za divné kamenné truhly."

"Sarkofágy," zní odpověď.

"Kamenné rakve? A dvě. Jsme na místě," rozhlížím se po místnosti. Ale protože tady nic jiného není, jsem s prohlídkou rychle hotová.

Hudson přistoupí k jedné z nich a pokusí se odstrčit víko. Představím si v duchu, co tam asi za ta léta najde. Zbytky rozpadlého oblečení a pár zpráchnivělých kostí. Doufejme, že ne.

"Jdeš na to špatně," upozorním ji, když vidím, že s víkem nemůže pohnout.

"Tak mi to pojď předvést ty vyvolená," opáčí blondýnka.

"Tím to možná nebude, ale podívej se tady na ten otvor."

Ve skále, přímo proti kratší straně rakve je vydlabaná malá úzká jeskyňka, přesně tak hluboká, že se do ní víko sarkofágu vejde.

"Chytrá," pochválí mě Hudson a stěhuje se k nohám rakve. Nebo možná hlavě. Hned uvidíme.

Tentokrát se víko pohne úplně lehce, jako by bylo čerstvě namazané a bezhlučně zajede do připravené prohlubně. Pohlédnu do útrob rakve a hlasitě si oddechnu. Mé katastrofické představy se naštěstí nenaplnily. Xena tu leží na zádech s rukama složenýma na hrudi a vypadá, jako by spala. Dlouhým, předlouhým, hlubokým spánkem. Ale její hruď se nedme, zřejmě vůbec nedýchá. Po jejím boku uvidím i její zbraně. Meč a chakram.

"Tak Xena tu je," říkám zcela zbytečně, protože Hudson mi stojí po boku a vidí totéž co já, "jenom nevím, jestli je živá či není."

"Musíme ji probudit."

To vím taky, ale jak. Obcházím rakev, jako bych hledala něco, co mi napoví. Hudson to objeví dříve.

"Tady u hlavy má Xena něco napsané," říká, "ale je to malér, neumím to přečíst."

"Jak to?"

"Je to Řecky."

"To přeci umíš," divím se.

"Mluvit ano, ale číst a psát ne."

No to je nadělení. Já jsem na tom úplně stejně.

"Ukaž, já se podívám," říkám přesto sebevědomě.

Hudson ustoupí a udělá mi u rakve místo. Nakloním se Xeně k hlavě a pustím se do čtení. Žák první třídy by to svedl lépe.

"Polib si."

"Snad polib mě" opraví mě blondýnka, stojící mi za zády.

"Já mám políbit Xenu, mrtvou Xenu?" polekám se.

"Jistě. Ona není mrtvá, je jenom zakletá," usměje se Hudson.

"No tak dobře," souhlasím. Nakloním se ke Xenině hlavě a lehce ji políbím na tvář. Překvapí mě, jak je její kůže jemná a vláčná. Ale jinak se bohužel nic neděje. Otočím se bezradně ke své přítelkyni.

"A nic."

"To se nedivím," říká Hudson, "musíš na rty, copak neznáš šípkovou Růženku?"

"Zase nějaký film s mimozemšťany?"

"Ale ne," směje se plavovláska, "to je klasická pohádka. Zlá čarodějnice zaklela celé království. Hrad zarostl šípkovým trním a všichni v něm usnuli. Tak jako tady."

A Hudson ukazuje na rakev před námi.

"Až přišel krásný mladý princ. Svým mečem prosekal to houští a princeznu Růženku políbil. A tím kletbu zrušil."

"Na rty?" ptám se pro jistotu.

"Kam jinam."

"Jaký já jsem princ," hádám se.

"Takhle zezadu docela pěkný," směje se blondýnka. "a Xena je opravdu princezna."

"A já jsem zase velekněžna," odseknu při vzpomínce, jak mi cestou do Řecka říkali Římané, skloním se k rakvi podruhé a lehce tmavovlasou ženu políbím na pusu.

"Zase nic," konstatuji.

"Musíš pořádně," nabádá mě Hudson.

"Nechceš být zase chvilku ty vyvolená?" ptám se jí.

"Že ti zrovna tohle vadí. Tak si představ, že líbáš Hercula," zní rada.

To by šlo. Skloním se znovu do rakve a Xenu dlouze políbím. Když sebou pohne, ucuknu, jako by mě něco uštklo. Žena otevře do široka oči a prudce vydechne.

"Kde to jsem?" zašeptá.

"V rakvi," odpovím ji s citem.

"Jak to? Jak dlouho?" a potom si vzpomene, "kde je Gabriella?"

"Taky v rakvi," potěším ji.

"Kde?"

Xena se posadí tak prudce, že kdybych včas neuhnula, vrazila by mi čelem do obličeje. Nejdřív uvidí Hudson a hned na to druhý sarkofág.

"Musíme ji osvobodit," volá.

Nač ten spěch. Když už tady Gábina prospala dva tisíce let, tak pár minut ještě vydrží. Ale nemíním to Xeně vysvětlovat. Ta hbitě vyskočí z rakve a stejně rychle se poroučí na zem. Kdybych ji nezachytila, upadla by přímo na břicho. Po tolika letech ji nohy pochopitelně hned neslouží. Ale Xena je bojovník. Vyšplhá se s moji pomocí rychle na nohy a chvilku stojí, držíc se jednou rukou mě a druhou okraje svého přechodného, nyní opuštěného bydliště. A potom vyrazí k druhému sarkofágu. Pokusí se pohnout víkem a poté když ji upozorním, jak s ním naložit, ho odsune. Gabriella leží stejně jako před chvílí ona na zádech.

"Gabriello probuď se," lomcuje Xena jejími rameny.

"Podívej," ukazuji na nápis nad její hlavou.

Tak mě asi čeká ještě jedna líbačka. S Gabriellou by mi to šlo mnohem snadněji než s Xenou. Ale nebude toho zapotřebí.

"Polib mě Xeno," čte princezna bojovnice.

"Tak do toho," povzbudím ji.

Otočím se Hudson, která právě vyjímá z prvního sarkofágu Xenin meč a chakram.

"Nesmíme to tu zapomenout," říká.

Ještě že ji máme, skřítka hospodáříčka. Já bych to tady klidně nechala. A ty dvě támhle určitě taky. Gábina se už probudila. Ale sedí pořád ve své rakvi, objímá se s Xenou a slyším jak obě vzdychají.

"Xeno!!! Gabriello!!!"

S nimi je zábava. Jak v rodinné hrobce. Nakonec proč ne. Vždyť v ní také jsou.

"Nerada vás ruším," říkám jim, "ale musíme odsud vypadnout."

Kupodivu obě zareagují rychle.

"Dobře, Morrigan, však už jdeme," říká Xena.

Pomáhá Gabrielle vylézt, přidržuje ji i při prvních nejistých krůčcích a za malou chvilku se obě vydají po schodech vzhůru. Za nimi jde Hudson s mečem a chakramem a naposledy já. Je nejvyšší čas. Světlo zářící ze stěn začíná slábnout. Hudson by to jistě připomnělo nějaký fantastický film, ale pro mě je to jenom znamení, ať koukáme odsud zmizet. Seberu svůj vak a vyběhnu ven. Chvilku v té sluneční záři mhouřím oči a čekám, že se dveře do podzemí za mými zády zavřou, popřípadě se celá jeskyně zavalí sutí, ale nestane se nic. Teprve když se lehce dotknu malého, nyní už temného čtverce, dveře se s jemným cvaknutím uzavřou. A je to.

Poohlédnu se po obou zachráněných. Čekám, že si budou někde opodál hledět do očí, ale místo toho stojí přímo přede mnou a třeští oči na divadlo dole pod nimi. Na parkoviště plné popojíždějících a troubících aut. Asi už vyplašení vědci dorazili dolů a lidé vyděšení jejich zážitky prchají odsud. A támhle o kus dál právě startuje vrtulník.

"Co je to? Kde to jsme?" ptá se Xena zaraženě.

"V mojí době," říká jim Hudson.

"Vy jste nás přišly zachránit až sem?" nechápe to Xena.

"To jsme spaly tak dlouho?" diví se Gabriella. "co budeme tady v tvojí době dělat?"

Hudson krčí rameny. Ach jo, ta je nepraktická, stále zapomíná na to, že je bůh.

"Vrátíme se zpátky do naší doby. A nejlépe ihned," říkám.

"To bude výborné," zajásá Gabriella, kterou hlučná technika dole pod kopcem děsí. Ona není typ člověka, kterému by se tady líbilo.

"Vezměte mě za ruce," říká Hudson.

"Co tvoje auto a problémy co jsi si tu nadělala?" ptám se jí.

"Já se sem vrátím a dám to do pořádku," usměje se blondýnka a sevře moji pravici.

Na Gabriellu už ruka nezbude, tak uchopí Hudson pevně za zápěstí.

Je to tu znova. Bez jakékoliv přípravy se ocitám podruhé v temném tunelu a jsem jím unášena stále větší rychlostí. Tentokrát už nejsem tak vyděšená jako poprvé ale stejně z cesty časem nic nepochopím.

Najednou stojíme v horském sedle, přímo před Xeniným stanem. Je podvečer, stejně krásný den, jako když jsme tady odsud odcházely. Možná dokonce ten samý.

Rozhlédnu se. Támhle na samém hřebeni sedla stojí můj kamarád Joxer a hledí na sever k vzdáleným obrysům Rumunských hor.




Doma nejlépe


Přeci jenom náš příchod způsobil nějaký hluk, protože Joxer se otočí. A rozzáří se mu oči. Vidím, že nejprve vyhledá pohledem mě a zamává mi. Ale rozeběhne se nejdříve ke Xeně a Gabrielle.

"Vy jste se vrátily," volá, "já věděl, že to dokážete."

To přehání, bez nás by pod Čertovou věží spaly na věčné časy. Ale nic neříkám. Dokonce i většinou chladná Xena, Joxera přivine na svoji hruď. Ještě víc mě překvapí Gábina, která nejen, že se od něho nechá políbit, ale dokonce mu polibek oplatí. Ta holka se překonává. Asi ještě není ve své kůži.

Teď má Joxer před sebou Hudson. Nevím, nevím, ten kluk se snad nikdy nezbaví ostychu před ní. Jen jí způsobně podá pravici a špitne děkuji. A už jsem na řadě já. Nejlepší na konec, tak to má být.

"Ty vypadáš skvěle, nádherně," říká k mému překvapení. Nakonec má třeba pravdu. I já si v kalhotách a tričku od Hudson připadám velice dobře a to k tomu musím ještě připočíst svoje vlasy, umyté jejím kvalitním šamponem. Však mi moje blonďatá přítelkyně přibalila do vaku jeho velkou láhev z podivného měkkého materiálu, kterému říká plast.

"Hrozně ti to sluší," pokračuje Joxer, jako by to bylo v této chvíli to hlavní.

Kupodivu i jemu dojde, že není.

"Ty dokážeš….. Vy dokážete úplně všechno," opraví se.

"Ba ne. Byla to jen strašně velká náhoda," odmítám skromně jeho chválu.

"Já ti nevěřím."

"Ale klidně můžeš.

"Je to pravda," potvrdí moje slova Hudson, "kdo by mohl čekat, že je najdeme v Americe. Zvláště když ve vaší době ještě nikdo náš kontinent nezná."

"To ne. Například Callisto už v Americe byla. Vykládala prý něco o indiánech žijících v zemi zvané Mexiko."

"Callisto je ale bůh."

"Ano," souhlasím, "ale Alti je zase démon. Možná proto odklidila Xenu a Gabriellu do Ameriky, aby ji dlouho nikdo nenašel. Proto říkám, že to byla veliká náhoda, že jsme je objevily právě my a mohly je dopravit zpátky časem."

"Takže o nic nepřišly," usměji se.

"Jsi dobrá," říká Hudson. "Ty bys klidně mohla žít u nás a neztratila by si se."

"Ale ne v centru velkých měst, tam by se mi vždycky udělalo špatně."

"Zvykla by sis."

Xena s Gábinou se vytratily za jeden za stanů. Joxer se vydal za nimi.

"To z něj budou mít radost," říkám zlomyslně.

"Proč?" nechápe Hudson, "copak ty myslíš, že je mezi nimi něco víc než jenom přátelství?"

"Sama nevím."

"Já je znám déle než ty a neřekla bych," usměje se Hudson, "každopádně je to jejich věc. Ale když tady nejsou, využiji toho a rozloučím se."

"Vracíš se domů?" zesmutním, "to už tě nikdy neuvidím."

"Nikdy neříkej nikdy," odpovídá Hudson, "promiň, to je citát z jednoho filmu. Nevím, proč bych se na vás všechny a hlavně na tebe nemohla zase někdy přijít podívat."

"Až zase bude nějaký průšvih?"

"Ne, jen tak. Jak vidíš, není to žádný problém. Teda pro mě myslím. A ostatní? Ti se to nemusí dozvědět."

Tím myslí ostatní bohy v její době, předpokládám.

"To moc ráda slyším. Byla bych nerada, kdybychom se musely rozloučit navždy."

"Takže já mizím," usměje se nevesele Hudson, "pozdravuj ostatní, víš jak nemám ráda loučení."

Nevím, ale nedivím se. Já také ne. Hudson se ztratí rychleji, než se rozplyne pára nad hrncem a přitom se nepohne ani stéblo trávy.

Sotva se tak stane, přiběhnou ti tři.

"Kde je Hudson, musíme jí poděkovat," zajímá se Gabriella.

"Vrátila se domů."

"Bez rozloučení," naříká malá dívka.

"Nemá to ráda," říkám ji s úšklebkem, "ale neboj, ona se vrátí."

Několika slovy vylíčím obsah našeho rozhovoru s dívkou z budoucnosti.

To Xenu uklidní, nikoliv však Gabriellu.

"Já jsem jí chtěla poděkovat a nemůžu. To mě moc mrzí," vzdychá.

Vždyť můžeš mně, jestli tě to napadne.

"Vlastně…" A Gábina se mi podívá do očí, jako bych jí v myšlenkách napověděla.

Vydá se ke mně s rozpačitým úsměvem.

"Gabriello, až později," zarazím ji, "cestou domů. Je to daleko a budeme mít hodně času. Popovídat si. My dvě. A nejen o děkování."

Moc jsem jí nepotěšila. Vypadá ještě rozpačitěji než před chvilkou. Ale já tu nejsem, abych těšila Gábinu i když se k tomu za chvíli chystám. Pomalu se vracíme do Řecka a teď budu potřebovat aby někdo těšil mě.

Za chvilku jsme na cestě.

"Xeno," přidám se k princezně bojovnici, "ty jsi říkala, že tohle jsou řecké hraniční hory. Já viděla u Hudson mapy, a odtud je k vám, nebo k nám, chceš-li ještě hodně daleko. Celá tohle rozlehlé údolí před námi."

Ukazuji prstem před sebe.

"A teprve až ty hory támhle v dáli na jihu jsou na našem území. Kdo žije tady v těch nížinách?"

"Nevím, nějací místní obyvatelé. Pastevci a zemědělci. Žijí tu odnepaměti."

"Třeba ti barbaři táhli jenom sem," říkám s výčitkou.

"Myslíš, že jsme nebyli v právu, když jsme je pobili?"

Tenhle tón se mi u Xeny nelíbí. Když ho zaslechnou její nepřátelé, asi blednou, odhazují zbraně a hledají, kde nechal tesař díru. Já ale nejsem její nepřítel.

"Teď už si tím nejsem tak jistá."

"I kdyby táhli jenom sem, za rok za dva nebo za deset by mohli vtrhnout k nám. A pak už by bylo pozdě," říká Xena, ale její hlas nezní tak přesvědčivě, jako ještě před okamžikem.

"Takže to byl takový preventivní úder. Nejdříve je pobít a pak se teprve ptát."

"Jdi s tím už někam," zlobí se Xena.

To můžu, ale ta válka před pár týdny už mi nepřipadá tak spravedlivá, jako tehdy.


"Xeno, já si potřebuji teď pomluvit s Gabriellou. Jak víš, naše vztahy nejsou nic moc extra a musíme to napravit."

"Tak dobře," přikyvuje tmavovlasá žena, "a abych nezapomněla, moc děkuji za to co jsi pro nás udělala."

"Rádo se stalo."

Gabriella, jako by čekala na chvíli až ji zavolám, přiběhne okamžitě.

"Musím ti poděkovat, když Hudson jsem to nestačila. Ty jsi se pro mne už podruhé vydala a to mě ani moc neznáš."

"Teď, a to jsem již říkala to byla víc náhoda než náš úmysl. A poprvé, to jsem tě neznala vůbec, to je pravda. Ale všichni o tobě mluvili, jako o báječné dívce. Nejen Xena u které bych ani nic jiného nečekala, ale i Hercules a Hudson Leicková. A jim věřím."

"Ale zpočátku jsi mě nesnášela."

"Ne tebe, ale to co z tebe udělal Eli. Gábi, nebudeme se k tomu vracet, to už je za námi."

Tak jednoduché to nebylo. Gabriella se chtěla vypovídat, nejen o Elim a jeho učení, ale i o sobě o svém vztahu ke Xeně, o Joxerovi a nakonec i o mně. Já nejsem zvyklá dělat někomu vrbu, aby se mi vyplakával na rameni. Ale Gábina nic takového nedělala. Ukázala se jako velice chytrá dívka a já rychle pochopila, proč ji všichni mají tak rádi. Je fakt, že jsme se málokdy v něčem shodly, na mnoho věcí jsme měly zcela rozdílný názor a Gáby to vždy komentovala slovy: "Ty jsi jako Xena". Nebo v horším případě: "Ty jsi stejná jako Callisto."

Asi má pravdu. Jsem nejen svou minulostí, ale i povahou Xeně dost podobná, a Callisto zřejmě taky. Až na ten smysl pro humor, který Xeně poněkud chybí. Ale kdybych po třech dnech, které jsme strávily my tři a Joxer na cestě domů, se mne někdo zeptal s kým chci cestovat dál, zda s Xenou čí Gabriellou, neváhala bych ani chvilku a vybrala bych si Gábinu.

Ale takové dilema mi nehrozí. Ty dvě patří k sobě a já nemůžu ani nechci na tom nic měnit.

Po překonání skutečných hraničních hor jsme ještě celý den putovali stále na jih společně. Až ráno nastalo loučení. Obě mladé ženy mířily ke svým domovům, Gábina do Potadeii a Xena za svoji matkou do její rodné vsi. Amfi.. a tak dál, nějak mi to vypadlo.

"Žádné loučení," napomínám je, "já do budoucnosti neodcházím a určitě se zase brzy uvidíme."

Xena jen přikyvuje, Gábina na mě mává o volá:

"Dobré pořízení."

Díky Gabriello, budu to potřebovat.

Vypadá to jako by se nám Joxer někde cestou ztratil. Kdepak, celou cestu šel s námi a jak jsem pozorovala dokázal se nejen s Xenou ale i s Gabriellou docela normálně bavit. Už to nebyl věrný psík, jako ještě nedávno, ale rovnocenný partner. Změna byla tak výrazná, že si toho obě mladé ženy nemohly nepovšimnout a obě shodně přičítaly jeho proměnu mému dobrému vlivu.

Já bych to tak nepřeceňovala. Jen jsem pomohla probudit, to co v něm vždycky bylo. I mně připadal, když jsem ho poznala, jako trapný šašek, ale na rozdíl od Gábiny a nakonec i Xeny, jsem s ním tak nikdy nejednala. A šašek byl najednou pryč a místo něho se objevil sympatický mladý muž.

"Co ty Joxere, půjdeš se mnou?" ptám se, sotva obě ženy zmizely za zákrutou cesty.

"Chceš abych šel?" ptá se překvapeně, "vždyť už je to jenom kousek."

"Samozřejmě."

"Je to pro mě těžké."říká smutně "víš že tě miluji a ty jsi teď ještě krásnější než dřív. A já tě doprovázím za jiným. I když je to sám Hercules."

Ano to chápu. A je mi to líto. Víc mne však zarazilo něco jiného. V dobách své kariéry válečnice, když nechci říci ještě horší slovo vražednice, jsem vůbec nepřemýšlela o tom, že jsem žena, bylo mi to spíše na obtíž. Natož nad tím jestli jsem krásná či šeredná, taková nebo onaká. Když jsem se stala velekněžkou druidů, nedalo se přehlédnout, že jsem opravdu žena. Ale od Joxera jsem slyšela poprvé, že jsem krásná. Něco takového mě předtím ani nenapadlo. Bylo to příjemné a hlavně začala jsem se tak cítit. A na návštěvě u Hudson, odpoledne na pláži, kdy se muži koukali s obdivem nejen po ní ale stejnou měrou i na mne, jsem tomu uvěřila úplně.

Já určitě nikdy nebudu typ majolenky, tak mě při prvním setkání nazvala Xena, která tráví veškerý čas šlechtěním před zrcadlem a předváděním se před každým mužem který se objeví v její blízkosti, ale i tak je pro mne příjemné vědět, že vypadám dobře.

"Joxere, jsi můj nejlepší přítel. Je to hodně, ale zároveň málo, já vím. Víc ti ale nemůžu nabídnout."

"A co když….."

"To raději vůbec nevyslovuj," zarazím ho, "v tom případě se vrátím do Irska a nikdy se už nevrátím."

"Promiň, já jsem to tak nemyslel a vůbec bych ti to nepřál," omlouvá se mladík.

"Věřím ti," uklidním ho, ale ještě mi neodpověděl, "co budeš dělat, doprovodíš mě až na místo?"

"Však už je to kousek" říká Joxer, "přejdeme támhleten kopec a přímo před námi bude velká ves. A nalevo, na jiném kopci osamělý strom. Od něho už je vidět Herculova chalupa"

"Nejprve zajdeme do té vesnice."


V poledne je ve vsi klid. Lidé odpočívají po dopolední práci a nabírají síly na odpoledne. Dost mužů tráví svoji siestu v místní hospodě. My dva s Joxerem tam vklouzneme tiše a nenápadně. Bohužel já moc nenápadná nejsem. Se svými vlasy, se svým oblečením z daleké budoucnosti. Všichni přítomní si mne prohlížejí jako nějaké exotické zvíře. Naštěstí nic neříkají a za chvilku jejich zájem poleví.

"Joxere, jdi něco objednat k jídlu a poptej se po Herculovi," posílám k hostinskému svého přítele.

Ten se za chvilku vrací a jeho zpráva je radostná jen zpola.

"Jídlo i pití bude za chvilku. Ale Hercules i s Iasonem včera odešli a vrátí se až dnes večer, anebo až zítra dopoledne."

Dobrá tedy. Když jsem dorazila až sem, tak už neuteču. Počkám na něho a promluvím si s ním. Jestli má Xena pravdu a nezapomněl na mě, tak všechno dopadne dobře.

Po dobrém obědě posílám Joxera zaplatit a sama se chystám k odchodu. Seberu ze židle svůj vak s oblečením a mečem a vyjdu ven. Mladík přijde za mnou.

"Kam jdeme?" ptá se.

"Nebudu sedět v hospodě, jdu Herculovi naproti."

"Třeba se dneska ani nevrátí."

"To je jedno. Půjdeš se mnou?"

"Ty už nechceš, abych s tebou šel?" ptá se Joxer překvapeně.

"Právě naopak. Budu ráda. Nechci být sama. Ale jak to zvládneš ty?"

"Špatně. Ale ještě hůř by mi bylo bez tebe."

Usměji se.

"S tím musíme něco udělat. Myslím s tebou. Najít ti nějakou dívku, která tě bude milovat."

"Žádná nebude jako ty." Joxer to vykřikne skoro žalostně.

"To vím," odpovídám se svoji příslovečnou skromností, "ale já zase nikdy nebudu tvoje dívka."

"Škoda," zamručí mladík.

"Nic jsem neslyšela."

"I to je škoda."

Vyrazíme z vesnice po cestě, kterou se má Hercules s Iasonem vracet. Nejdeme daleko. Za malým kopečkem vede cesta do daleka rovně a když se na dotyčný vršek vyškrábeme, máme rozhled skoro jak z letadla. Občas, i v této chvíli vzpomínám na svoji návštěvu v budoucnosti. Moc se mi tam líbilo ale… Nakonec musím dát za pravdu Gabrielle, žít natrvalo bych tam nechtěla.

Na vrcholku vystupuje z travnatého porostu několik bílých kamenů, Hudson jim říkala vápencové, a na nich se posadíme. Já nahoru, Joxer pode mne a ještě se ke mně otočí zády.

"Chceš se opřít o moje kolena, nebo se na mě nemůžeš ani dívat?" ptám se ho.

"Od obojího trochu," odpovídá, "to druhé víc."

Položím mu ruce na záda a začnu ho od krku k ramenům prsty masírovat.

"Au to bolí," vyjekne, "chceš mě uškrtit?"

"To bych tě zmáčkla jinak."

Předvedu mu to.

"Ani by jsi příteli nestačil protestovat," říkám si v duchu.

"Musí to trochu bolet, jinak nemá masáž cenu. Musíš něco vydržet," kárám mladíka.

"To je zase nějaké tvé druidské kouzelnictví?" úpí.

"Kdepak, to jsem se naučila cestou sem od Římanů."

Strávíme na tom kopečku a později i pod ním celé odpoledne. Joxerovi masáž tak prospěla, že se dokázal uvolnit a přestal po mně zamilovaně a nešťastně pokukovat. Dokonce jsem mu na jeho žádost poskytla malou lekci v boji s mečem. Ukázalo se, že není zdaleka tak nešikovný, jak o něm Gabriella i Xena prohlašovaly. Jen ten jeho meč. Vypadá sice nebezpečně, ale je mizerně vyvážený a zbytečně těžký.

"U prvního zbrojíře tohle monstrum zahodíš a pořídíme ti nějaký lepší meč. Tedy pokud chceš ve školení pokračovat," prohlašuji.

"Chci a rád," říká Joxer potěšen.

"Dnes už Hercules nedorazí," povídám, když se slunce chystá zapadnout za obzor, "jdeme zpátky do hospody na večeři a vyrazíme sem zase ráno."

"Teď tam bude spousta lidí," podotýká Joxer.

"No a?"

"Budou na tebe čumět. Třeba si i něco dovolí."

"Myslíš?"

"Máš pravdu," mladík se začne smát, "ať to raději ve vlastním zájmu nedělají."


Joxer to uhodl. Hospoda je plná místních mužů a dokonce i žen. Rozhlížíme se po volném stole, když se na druhém konci místnosti ozve naštvaný dívčí hlas. Je mi nějak povědomý. Dívka cosi vytýká třem mladíkům, kteří jí odpovídají vystrašenými hlasy.

"Co se tam děje?" ptám se Joxera, "ty jsi nějak zbledl."

"Je tu Callisto," říká mladík zaraženě.

"Opravdu, to je náhodička. Docela ráda ji poznám. Co tam vyvádí?"

"Ti mladíci jí něco provedli. Vylili jí pivo na šaty, nebo do ní jen strčili. Callisto stačí málo k tomu, aby se rozzuřila. Něco jim udělá. Zabije je."

"Uklidni se," kárám Joxera, "Callisto už přeci taková není. Ona je jenom trochu praštěná."

Vlastně bych o ní neměla moc mluvit. Ještě jsem ji na vlastní oči neviděla. Ale znám ji z vyprávění Xeny. Vím co byla zač, ale to je minulost.

"Nějak moc se tam vytahuje, půjdu ji uklidnit," říkám a sahám do svého vaku pro meč.

"Co chceš dělat? Snad se s ní nechceš bít. Vždyť je to nejlepší bojovnice v celém Řecku," děsí se Joxer.

"A já zase v celém zbytku světa," odseknu, "neboj, bude jen taková legrace."

"Legrace s Callisto, to se mi vůbec nelíbí."

Nedám na jeho obavy. S mečem v ruce přejdu skoro bez povšimnutí celou hospodu. Všichni jsou otočení k té divožence a mě si nevšímají. Mám dost času si ji omrknout. Jako by z oka vypadla Hudson Leickové. Až právě na ty oči. Stejně velké, stejně hnědé, ale jejich výraz je úplně jiný. Je v ráži a oči se jí lesknou zlomyslnou radostí.

"Hej ty tam, nechceš toho nechat," zvolám ostrým hlasem a v hospodě se rozhostí úplné ticho.

Jen zběžně na mě mrkne. Za delší pohled jí nestojím.

"Odpal zrzku," vyštěkne.

"Raději se odsud ztrať ty, jestli nechceš mít potíže, blondýno!"

Konečně ji zaujmu. Pomalu se otáčí.

"Tak ona je to ženská. Divná. Podivně oblečená, ještě podivněji ostříhaná. Ale meč má pěkný. Velice pěkný. Tak ty si hraješ na bojovnici děvenko? Na ochránkyni ubohých? Něco jako druhá Xena?"

Jděte už všichni do háje s tou druhou Xenou. A říkat mi děvenko. Vlastně je to pochvala od dívky o šest sedm let mladší.

"Už jsi dlouho nedostala takhle navečer za uši, což?" pokračuje Callisto.

"Nedostala," souhlasím, "a taky jen tak nedostanu. Od tebe určitě ně. Protože ty se teď tady pánům omluvíš a hned nato odtud vypadneš."

Nějak moc tlačím na pilu. Nesmím to přehnat. Nechci si z Callisto udělat nepřítele.

"Toho se nedočkáš zrzko. Co kdybys raději zmizela ty. Mám dobrou náladu, tak toho využij."

"To nepůjde," říkám a tvářím se sveřepě.

"Jak chceš." Callisto se otáčí čelem ke mně.

Já se k ní pro změnu otočím zády a jdu na druhou stranu místnosti. Hosté vytvořili beze slova kruh a čekají, tváříc se většinou vystrašeně, na náš zápas. To bude divadlo. Dvě ženský se budou prát v hostinci plném lidí. Na první pohled vypadají naše šance vyrovnaně. Jsme s Callisto skoro stejně velké i stejně štíhlé. Ale místní lidé si to nemyslí. Vědí kdo je ona, ale mne neznají. Takže očekávají, že mě blondýnka v krátkosti rozseká na maličké kousky, tak akorát do připravovaného guláše.

Sotva dojdu na druhý konec místnosti, snaží se mne někteří od boje odradit.

"Děvče nešťastné, co vás to napadlo?" říká jeden.

"Uteč ženská bláznivá, vždyť je to Callisto," nebere si servítky jiný.

"Já vím," vyrazím jim dech.

Vezmu meč a zapíchnu ho do nejbližšího stolu až zadrnčí. Vůbec nestojím prát se s Callisto na meče. To je přeci jenom moc o ústa.

Blondýnka se usměje, když vidí, co jsem udělala s mečem. Sáhne na záda a následuje mého příkladu. Úleva, která se nese hospodou je tak silná, že by se dala krájet. Lidé jsou rádi, že bude jen rvačka, že nepoteče krev. Nebo jenom trochu.

Sejdeme se s Callisto uprostřed improvizovaného kruhu. Hledíme si přímo do očí.

"Tak si uhoď první," říká mi. Pohrdání z hlasu se jí téměř vytratilo.

Proč ne. Snadno bych jí mohla praštit do brady nebo do nosu a srazit ji na zem, ale jak jsem říkala, nechci ji příliš naštvat. Takže ji udeřím jen do ramene.

Každé jiné ženě bych tím úderem pravděpodobně přerazila klíční kost a navíc vymkla rameno, ale Callisto jen odhodím o dva kroky ode mne. Silou úderu se ke mne natočí ramenem a vzápětí mě bleskurychle kopne nohou ve vysoké kožené botě do žaludku. Ještě, že jsem připravená na všechno. I tak stačím uskočit jen tak tak. Callisto je opravdu úžasně rychlá. Ale ještě ji musím poškádlit. Rychle se k ní přiblížím a cvrnknu ji ukazovákem pravé ruky do nosu.

"To bylo těsně vedle," oznámím jí.

Teď zase udeří Callisto mě. Také do ramene. Naštěstí nemá moc místa pro rozmach a tak mě více méně jen odhodí od sebe. A znovu se rychle a nemilosrdně mihne její dlouhá noha proti mému žaludku.

To stačí. Vidím, že jsem si vzala větší sousto než můžu spolknout. Callisto je příliš dobrá bojovnice na to, abych mohla pokoušet štěstí moc dlouho. Nikdy se neunaví a dříve nebo později mne dostane. Takže na to musím jinak. Vytáhnout z rezervy svůj největší trumf.

Jako vždy mě překvapí, jak se svět okolo mne téměř zastaví. I ty nejrychlejší pohyby se změní v pomalé, takže je pro mne maličkost vyhnout se úderu, letícímu šípu či kopí. Mohla bych obejít celou hospodu, každého praštit a nikdo by nepoznal odkud jí chytil. Ale teď na to nemám čas. Musím jenom rychle ukončit boj s Callisto. Podrazím ji nohy a strčím ji do prsou a sleduji jak pomalu padá k zemi. Posadí se na zadek a hned nato se svalí na záda. Sedám si ji na břicho, a konec. Všechno se zase vrací do normálu. Sleduji blonďatou dívku pod sebou. Vypoulí velké oči, tváří se nadmíru překvapeně a udiveně. Nedám ji příležitost, aby si to srovnala v hlavě. Patrně by se hodně naštvala.

Se smíchem se zvrátím dozadu, takže teď ležíme hlavami od sebe a dotýkáme se jenom koleny.

Callisto si sedne.

"Čemu se směješ?" ptá se otráveně.

Také se posadím, takže si zase hledíme do očí.

"Nikdy bych nečekala, že uvidím slavnou bohyni Callisto takhle vyděšenou."

"Tak ty víš, kdo jsem a přesto ses se mnou prala," zavrtí hlavou moje soupeřka, "a nejsem vyděšená, jenom překvapená."

Zarazí se.

"Jak to vůbec víš?" ptá se podezřívavě.

"Že jsi bohem?"

"Jistě, to neví skoro nikdo."

"Od našich společných přátel," prozradím ji, "Xeny a Hudson Leickový."

Callisto se na mne podívá, jako by mě spatřila až teď. Dlouze a zkoumavě.

"Mohlo mě to napadnout," zavrčí, "ale nečekala bych, že se tady ještě ukážeš."

"Ty víš?" ptám se.

"Tvůj útěk před časem?" zasměje se blondýnka, "něco jsem slyšela."

Teď jí dojde, zároveň se mnou, že tu stále sedíme uprostřed hospody na zemi a všichni okolo na nás civí s otevřenými ústy. Zasměje se. Podá mi ruku a společně vyskočíme na nohy.

"Představení skončilo," oznámí okolostojícím, "rozejděte se do svých domovů."

"Nebo tu zůstaňte, pokud chcete," dodám, "ti lidé jsou z tebe tak vyplašení, že by tě poslechli a odešli. A já nerada večeřím v prázdné hospodě."

Callisto se na mne znovu zkoumavě dívá.

"Líbíš se mi," říká mi, "už dlouho se mi nikdo takhle na první pohled nezamlouval, jako ty. Vlastně ještě nikdy."

"To je dobře," přikývnu.

"Hele tamhle je Joxer," zasměje se Callisto, "pojď za ním, bude legrace."

"On přišel se mnou. Je to můj přítel."

"To snad ne. Podívej, jak se tváří vyplašeně, sotva mě uviděl."

A Callisto zamíří k mladíkovi a v očích jí znovu zaplanou zlomyslné ohýnky. Joxere, teď mne nezklam.

"Joxere, co tady děláš? Vypadáš, že mě nevidíš moc rád," posmívá se mu Callisto.

"Nevidím, máš pravdu Callisto," říká mladík a hledí blonďaté bohyni zpříma do očí, "ale to je jen starý zvyk z dob, kdy jsi byla naším nepřítelem. Ono se to časem poddá."

"Co je? Co to říká? Je to vůbec Joxer?" obrací se Callisto ke mně.

"Proč by nebyl?"

"Vždyť dříve to byl jen takový kašpar."

"A už není. Zklamaná?" ptám se jí.

"Vlastně ne. Když říkáš, že je to tvůj přítel. S kašparem by jsi se asi nepřátelila."

"Dobrý postřeh," usměji se a pošlu Joxera, který přestal Callisto zajímat, pro večeři.

"Dobrý, dobrý," směje se Callisto, "Já jsem chytrá holka. A tak mi nyní pověz, proč si se vrátila. A zrovna sem. Budu hádat, jo? Za Herculem. Došlo ti, že by byla úplná pitomost se takového mužského vzdávat. Lepšího nenajdeš v celém Řecku a možná v celém světě."

"Ani v Americe?" popíchnu jí.

"Co víš o Americe?"

"Byla jsem tam, na návštěvě u Hudson."

"No to je něco," dokonce i Callisto to vyvede z míry, "a setkala jsi se tam se mnou?"

"Ano."

"No a?"

"Proto mám takovou radost, že jsem tě potkala tady u nás doma."

Ve stručnosti vylíčím Callisto obsah našeho krátkého rozhovoru o dva tisíce let později.

"Proto jsi mi předvedla to divadlo se soubojem před chvílí?" směje se Callisto.

Na rozdíl od vážné Xeny se směje skoro pořád.

"Musela jsem na tebe nějak zapůsobit."


"Tak ty tady čekáš až se Hercules vrátí z cest?" vrací se Callisto k tématu číslo jedna, "to má být zítra, jestli se nepletu. Měla bych se mu vydat naproti a varovat ho."

Ta Callisto si nedá pokoj. Stále musí někoho provokovat.

"To neuděláš."

"Můžeš mi v tom zabránit?"

"Ne to nemůžu, ale nepřineslo by to nic dobrého. Ani mně, ani jemu."

"Copak mě zajímá nějaké dobro? Já sem přeci zlá, strašně zlá Callisto."

"To vyprávěj holubům. Mluvila jsem s Xenou, Gábinou i Hudson také o tobě a tak mi nic nenamluvíš. Navíc by to nepřineslo nic dobrého ani tobě."

"Mně?" Callisto se tváří překvapeně, "proč mně? Myslíš, že by ses na mě naštvala? To je mi jedno."

Nevěřím jí, že to myslí vážně.

"Opravdu je ti to jedno?" ptám se, "mně by to jedno nebylo."

Víc už ti děvče do zadku nepolezu, i kdybychom se měly opravdu rozkmotřit.

"Ani mně ne," Callisto se rozesměje, "to byl jen takový pokus o vtip."

"Zítra půjdu s vámi" dodá, "a tohle myslím vážně."

Z toho také nemám moc radost.

"Ale budeš se držet zpátky. Já budu mít co dělat sama se sebou a ještě abych se starala o tebe."

"Neboj, budu hodná, úplně ta nejhodnější."


Přespíme s Joxerem ve stodole na kraji vesnice. Tedy ne spolu, ale vedle sebe, aby bylo každému jasno. Ráno se probudím první, vybalím si ze svého zavazadla krabici, co mi tam dala Hudson a jdu se k nedalekému potůčku umýt. Použiji její zázračný šampon na vlasy, voňavé mýdlo a poté co se utřu, upravím si rty rtěnkou a udělám si zelené oční stíny. Při dokončování této akce mě přistihne Joxer.

"Vypadáš nádherně," říká, a tváří se jak král posílající svého favorita do rozhodující bitvy, "Hercules by musel být úplný blázen, aby tě nechtěl."

"Děkuji ti Joxere. Ale obávám se, že to jestli jsem hezká nebo dokonce krásná, můj problém neovlivní."

Právě si dočešu svoje krátké vlasy, když dorazí Callisto.

"Hleďme, hleďme, naše irská princezna bojovnice se chystá na námluvy," říká se svoji obvyklou ironii.

"Víš cos mi včera slíbila," zarazím ji.

"Nevím, já si nikdy nic nepamatuji."

"Že budeš držet pusu a krok."

"To jsem v té chvíli musela být v hlubokém bezvědomí."

To je potvora.

"Callisto!" vykřiknu a tvářím se rozhořčeně.

Nakloní hlavu na stranu a podepře si bradu palcem a ukazováčkem pravé ruku. Začne se smát.

"Neboj," říká, "na mne se můžeš spolehnout, budu se celou dobu přesně držet tvých pokynů."

Nějak se mi nechce jí věřit, ale jelikož stejně nemám na vybranou, tak přikývnu.

"Jdeme," zavelím, "do jámy lvové."


Kousek za vesnicí se ke mně blonďatá dívka připojí.

"Ty taková zkušená bojovnice, hned po mně nejlepší široko daleko, a vypadáš nějak utrápeně. A to jenom z toho, že se máš setkat se svým přítelem. Copak jsi poprvé v životě zamilovaná?"

"To jsem," odpovídám.

Calisto má oči jako ostříž. Snažím se vypadat suverénně jako vždy, ale ona mě rychle prokoukla.

"To jsi v životě neměla chlapa?" ptá se nevěřícně.

"Jistě, že měla," otáčím se k ní, překvapená divnou otázkou, "s jedním jsem dokonce žila šest let a mám s ním sedmiletou dceru. Ale nikdy předtím to nebyla láska."

"Ty jsi legrační. Vždyť je to tak nejlepší. Užít si a zase o dům dál. Já to tak dělám pořád. Naposledy v Mexiku. Tam byli chlapi…" a Callisto se zasní.

"Proč bych byla legrační? Já měla také svoji armádu, jako ty. Samí urostlí chlapi. A poslouchali mě na slovo. Stačilo jen pokynout a mohla jsem jich mít deset nejednou. Kdybych chtěla."

Co tady Callisto vyprávím o svém minulém životě. Vždyť se s ní znám sotva pár hodin. Ale ona ví o čem mluvím. Máme úplně stejnou minulost.

"No vidíš. Tak proč?"

"Tomu ty, Callisto, nemůžeš rozumět," připojí se do diskuse nečekaně Joxer, "dokud nepoznáš toho pravého."

"To jsou žvásty," zasměje se blondýnka.

"Já jsem si to před rokem taky myslela," ukončím diskusi, "a zde je můj první pokyn. Změň téma. Já vylezu tady na ten vršek, jako včera a ty zatím dáš Joxerovi lekci v šermu."

Mladík se hrozně poleká. Podívá se na mě, jako když ho posílám na jistou smrt. Neřekne však ani slovo.

"Ale opatrně, je to začátečník. Ať se dožije večera."

"Neboj, při první useknuté hlavě skončíme," šklebí se Callisto.

Nechám je oba na cestě a usadím se na stejném kameni jako včera. Chvílemi hledím do dálky, potom zase na bojový výcvik pode mnou. Joxer se nejdřív pohybuje opatrně a vyděšeně, ale když pochopí, že Callisto má víc rozumu než na co vypadá a že mu nechce ublížit, uklidní se. Ten kluk má docela talent. Až mu opatřím lepší meč a věnuji mu víc času, bude z něho velice dobrý bojovník. Je rychlý, má dobrý postřeh, jen síla mu chybí. Ale to lze napravit.

Za půl hodiny se vyškrábe nahoru ke mně. Pot z něho jen lije, ale tváří se vesele.

"Prý jsem šikovný," hlásí, " Callisto mě moc chválila."

"Nesmíš jí moc věřit, ona je hrozně prolhaná."

"Tak nejsem?" zesmutní.

"Ba ne Joxere, jsi a hodně. Uvidíš jakého válečníka z tebe my dvě uděláme. To se bude Xena s Gábinou divit."

"Co tomu říkáš?" Callisto také vyleze k nám nahoru.

Na rozdíl od Joxera vypadá úplně svěže. Čemuž se pochopitelně nedivím.

"Jsi dobrá učitelka a ukázněná," pochválím ji.

"Co to. Ukázněná, a já? To jsem dopadla," usmívá se dívka.

Najednou přestane.

"Podívej." Ukáže na obzor, "přicházejí."

I já je vidím. Hercules a Iason se vracejí domů. Náhle jsem úplně klidná. Pomalu sestupuji na cestu. Dole se otočím za svými přáteli. Joxer sedí na skále a vypadá, že se jen tak nezvedne. Callisto sešla asi do půlky vršku a tam se zastavila. Ukazuje mi zdvižený palec. Já udělám pár kroků vstříc příchozím a také zůstanu stát.

Oba muži mě museli vidět z veliké dálky a určitě mě také poznali. Přesto jdou dále a teprve asi deset kroků ode mne se Iason zastaví. Hecules dojde až ke mně.

"Hercule," říkám.

"Ty jsi se vrátila?"

"Ano, abych napravila, co jsem před rokem pokazila."

"Neměla jsi se vracet."

Hercules se ke mně obrací zády. Sykavě nadechnu vzduch, slyším, jak se za mými zády Callisto pohne, ale dřív než stačím něco říci, ozve se Iason.

"Hercule stůj! Jsme už přátelé dlouhé roky, to víš. Ale jestli uděláš ještě jeden krok, nakopu ti zadek."

Děkuji ti Iasone, zrovna tohle jsem měla v úmyslu také udělat.

Hercules se znovu obrací ke mně a já zhlédnu v jeho očích náznak úsměvu.

"Poslouchám tě," říká a podruhé se trošičku usměje.

Celou cestu sem jsem přemýšlela o chvíli, kdy se my dva setkáme tváří v tvář. Ale nesnažila jsem si předem připravit, co v té chvíli řeknu. Vím, že je to k ničemu a ve skutečnosti se všechno potom vyvine úplně jinak, než si člověk naplánuje.

"Těch několik dní, které jsme strávili spolu při našem výletě na Cyprus bylo nejkrásnějších v mém životě," začnu.

"Myslela jsem, že se potom spolu vrátíme do Irska a společně s moji dcerou Brigit vytvoříme novou rodinu. Ale pak přišly první pochybnosti. Mám já právo něco takového od tebe chtít. Abys opustil Řecko, které tě potřebuje a které je tvoji vlastí? Byla jsem se tajně poradit s věštkyní a ta mi řekla, že se mnou půjdeš, ale budeš v Irsku nešťastný."

"To byla pitomá husa!" Hercules to skoro vykřikne. Pitomá. Víc mě však překvapí, že takové slovo vůbec vysloví. On, který nikdy nemluví sprostě.

"Asi byla," souhlasím, "ale já ji v té chvíli věřila, protože vyslovila to, co já sama jsem si také myslela."

"To jsi také byla…"

"Ano máš pravdu," nenechám ho domluvit, "Myslela jsem si, že bude nejrozumnější se ztratit tak, jak jsem to udělala, A tím tě ušetřit trápení."

"Jak jsi mohla…. Vůbec takhle rozhodovat za mě," Hercules to říká s trpkostí a smutkem v hlase.

"Já vím. Teď už to vím. Ale tenkrát. Jak říkáš, byla jsem pitomá. Já se musela vrátit domů, však víš. Znovu oživit shromáždění druidů. Byla jsem jediná, která zůstala. Ale to ostatní….." dám si chviličku pauzu a potom pokračuji dál, "došlo mi to brzo. Hned jak jsem dorazila do Irska. Že jsem tě neušetřila, ale ještě víc ti ublížila. A sobě také. Každý den jsem na to myslela. Mohla jsem chodit okolo a mlátit hlavou do každého stromu a nadávat si, ale tím bych ničemu nepomohla. Ani sobě, ani Brigit, ani své práci a povinnosti. Jednu věc jsem ale věděla hned. Sotva tady budu hotová, vrátím se zpátky do Řecka."

"Ano, tomu rozumím," přikyvuje hlavou Hercules a znovu vidím, že se usmívá. "chtěl jsem ti vynadat, říci ti, jak jsem tě chvílemi nenáviděl za to, že jsi mě takhle opustila. Ale asi bych ti neřekl nic nového."

"Neřekl. I já se zpočátku nenáviděla. Ale to mě brzo přešlo. Chtěla jsem se co nejdříve vrátit zpátky do Řecka. Ale to nešlo tak rychle. Teprve po celém dlouhém roce fungovalo nové shromáždění druidů tak, že se mohlo obejít bez své velekněžky."

"Další překážkou se stala ta vaše válka s barbary. Asi se dozvíš, že jsem se místo cesty za tebou vydala na výpravu s Xenou. Zachránit Gabriellu, která společně s uctívateli nějakého nového boha padla barbarům do rukou. Nepřipadalo mi vhodné za tebou přiběhnout uprostřed války."

"Zachránily jste ji?" ptá se Hercules.

"Ano a zažily jsme toho o mnoho víc. Ráda ti to budu vyprávět. Pokud ovšem budeš chtít?"

"A proč bych nechtěl?" Hercules ke mně natáhne ruce.

Udělám k němu pár kroků, chytnu ho za hlavu a přitáhnu ji ke své. A dřív než stačí jakkoliv zareagovat, políbím ho. Sevře mě okolo pasu a polibek mi vrátí.

Sotva mě pustí, objeví se po našem boku Callisto. Tleská a volá:

"Bravo, bravo. Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila."

"Tys nám tady ještě chyběla," přivítám ji vesele. Mám v této chvíli takovou náladu, že bych přivítala s otevřenou náručí i Alti. To naštěstí nemusím, spokojím se s Iasonem.

"Díky za zastání v kritické chvíli," říkám mu.

"Rádo se stalo," směje se, "ale věz, že byly chvíle a ne jednou, že bych raději nakopal do zadečku tebe."

"Ještě pořád můžeš," obracím se k němu zády.

Ale hned toho nechám. Hercules stojí proti Callisto a hledí si přímo do očí. Vím z vyprávění, že ti dva se dosud setkali jen jednou a nebylo to zrovna v přátelském duchu. Dívka mu tenkrát otrávila celou rodinu a Hercules ji na oplátku uvěznil v podzemním labyrintu bohů. A odtud ji potom vysvobodila až Xena, když ji potřebovala v boji proti zlé bohyni Velasce. A zároveň, po první zásahu Hudson, aby s ní ukončila nepřátelství.

Ti dva však nemají chuť si znovu vjet do vlasů. Callisto mu něco vypráví, zřejmě o nás dvou. Nemyslím, že mě pomlouvá, ale ani to, že je moje nové přítelkyně, se mu nemusí líbit. Taky, že ne.

"Ty si umíš vybírat přátele," říká mi s mírnou výčitkou.

"Tím myslíš sebe?" odpovím a tvářím se jako neviňátko.

"Jistě, jistě," usmívá se, "pojď, půjdeme domů."

Vracíme se po cestě zpátky k vesnici, ale kousek před ní odbočíme po sotva znatelné pěšině na kopec s osamělým stromem. Jdu s Herculem vepředu, za námi ostatní. Callisto kráčí po Iasonově boku a vidím, jak spolu stále mluví. O čem asi? Schválně zvolním, aby nás došli a já je uslyšela. Jsem překvapená. Iason vypráví o dávné slavné plavbě do Kolchidy pro zlaté rouno. Hercules mi kdysi také něco říkal, ale k podrobnostem jsme se tenkrát nedostali. Vidím, že Callisto ten příběh nesmírně zajímá. Když si vzpomenu, co o ní říkala Hudson o dva tisíce let později, tolik mě to zase nepřekvapí.

"Co budeme dělat dál, máš nějaké plány?" ptá se mě Hercules.

"Mám, ale nechci nic dělat bez tebe, jednou mi to stačilo," odpovídám.

"To ani nebudeš, já už tě po druhé nenechám odejít."

"Musíme se vrátit do Irska," začínám, "Na pár dnů. Nebo týdnů. Vyberu nového velekněze a zasvětím ho do jeho funkce. I když já, když jsem před rokem zůstala jediná, to musela zvládnout bez pomoci."

"Ty jsi ale strašně šikovná," směje se můj přítel.

"Nemusíš mě takhle moc chválit, já se umím pochválit sama. A taky si sama vynadat."

"Tak se to koukej odnaučit, odteď máš na obojí mě."

"To je pravda. Takže dál. Až s tím budu hotová, vezmeme Brigit a vrátíme se sem. Už natrvalo. Měla by jít do školy a já bych chtěla, aby chodila do té nejlepší, kterou znáš. Do Athén."

"Odsud je to dost daleko."

"Tak si tam koupíme nějaký dům."

"Za co?"

"Za peníze."

"Žádné nemám, ty snad ano."

"Trochu, ale to by nestačilo."

"Tak kde je vezmeme?" ptá se Hercules.

"Vyděláme si je. Pořád chodíš pomáhat různým chudákům, tak jednou dvakrát pomůžeme nějakému boháči. Králi nebo knížeti. A necháme si za to zaplatit."

"Ty jsi jako můj starý přítel Salmoneus. Ale nápad to není zlý," směje se Hercules.

"Takže nemáš žádné námitky?"

"Ne, právě naopak. Už se na Brigit moc těším. Hodně vyrostla?"

"Víc než si myslíš," tajemně se zasměji, "v něčem je až příliš po svém otci.

"Jak to?" Hecules se poleká. Ví dobře, co byl Cernunos zač."

"Ne, ne. Není zlá, je moc milá. Ale je něco, jako Callisto nebo tvůj nevlastní bratr Ares. Tím spíš potřebuje to nejlepší vzdělání a vychování."

To je Herculovi ihned jasné. Má s bohy všelijaké zkušenosti. Dost často i špatné. A tak si umí představit o čem mluvím.

Už jsme na vrcholku kopce a já po dlouhé době zase spatřím Herculův rodný dům. A také prosté hroby jeho první ženy Dianeiry a jejich dětí. Zastavíme se před nimi. Iason s Callisto zůstanou stát o kousek níž a Joxer ještě pod nimi.

"Přátelé pojďte sem až k nám," volá na ně Hercules.

Tak Callisto už je jeho přítel, to je fajn. Jediný mráček, který v této chvíli zbýval, a vypadá to, že ani z něho nezaprší.

Všichni přijdou až k nám.

"Možná se vám bude zdát divné, že tu otázku položím zrovna tady." Hercules ukáže rukou na hroby před námi, "ale pro mne je toto místo něco jako chrám. Proto se zeptám tady a před vámi jako svědky."

Otočí se přímo ke mně.

"Morrigan, chceš se stát mojí ženou?"

"Ano," odpovím.



Konec




© Copyright 2003 by Mišák







| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |