Post Sacrifice
aneb Příběh o Hnědoočce


napsal Mišák




Upozornění: Tato epizoda nemá nic společného se seriálem příběhů počínajícím Návratem a končící Cestou do Athén, popř. Věznicí Akvapolskou.

Prohlášení: Vznikla jako reakce na prokletý díl Sacrifice 2, kde Xena brutálně zavraždí Callisto ve chvíli, kdy jsou spojenci, jen pro pár pitomých poznámek. Za tento čin by v každé slušné a kulturní společnosti byla odsouzena k trestu smrti, a tento trest by byl neprodleně vykonán. Přesto v seriálu tento hanebný zločin spáchala, aniž by měla výčitky svědomí, o potrestání ani nemluvě.

Datování této povídky: 31. srpna 2001.




1. kapitola



Callisto klesla k zemi a zůstala nehybně ležet Xeně u nohou. Ta na ni hleděla očima rozšířenýma hrůzou ze svého činu. Dýka s krví zlaté laně jí vypadla z ruky a zůstala nepovšimnuta ležet vedle zavražděné dívky. I vedle stojící Joxer si dobře uvědomoval, co Xena právě udělala, ale byl příliš zdrcený ztrátou své milované Gabrielly, že nad tím ani nepřemýšlel. Znovu se zahleděl do strašné díry plné žáru a plamenů, do které se před okamžikem zřítila Gabriella i se svoji dcerou Hope, a z očí mu kanuly slzy.

Desítky a desítky lidí nahnaných do chrámu k obětování bohu Dahakovi se pomalu vzpamatovávali z hlubokého tranzu. Hope i plameny signalizující Dahakův příchod byly pryč, a síla, které je ovládala, pominula. Někteří sami odcházeli, ale většina jich zůstala stát uvnitř chrámu. Lidé byli dezorientováni, nevěděli, co si počít, většina z nich s důvěrou obracela svůj zrak ke Xeně.

Xena však byla v této chvíli nepoužitelná. Stála, v očích měla nepřítomný výraz, vypadala, jako by zkameněla. Jen rychle se dmoucí hruď svědčila o tom, že vůbec žije.

V hlavě jí však bouřilo, cítila, jak jí na srdci vyrůstá obrovský těžký kámen. Ne jeden, ale hned dva. Svou tvrdohlavostí a zarputilostí způsobila smrt své nejlepší přítelkyně a teď se ještě dopustila vraždy.

Joxer se pomalu dával dohromady. Od začátku nevěřil, že je Gabriella i Hope mrtvá. Dahak jistě nedopustil, aby jeho dcera a "manželka," bídně zahynuly. Jistě jsou obě zdravé a v pořádku v jeho podzemní říši. A jak Joxer ve svém vrozeném optimismu doufal, určitě se jeho Gábi podaří dříve nebo později z jeho spárů uniknout.

Když se takto trochu uklidnil, mohl se Joxer začít věnovat Xeně. On sám, na rozdíl od Xeny měl k Callisto jasný vztah. Byla pro něho zosobněním zla a vůbec mu nevadilo, že je mrtvá. Ale Xena to zcela viditelně vnímala jinak. Joxer k ní tiše přistoupil a oslovil ji:

"Xeno."

"Ano, Joxere."

"Co je s tebou, snad ti jí není líto?"

"Buď zticha," řekla tiše Xena a zdálo se, že Joxera dál nevnímá. Ten chvilku mlčel, ale dlouho to nevydržel. Začínal mít o svou přítelkyni strach.

"Xeno," řekl důrazněji: "snad jsi ji dokonce neměla ráda."

Xena se k němu prudce obrátila a oči ji zaplály jasným leskem:

"Joxere, mlč," vykřikla nahlas a když mladík ustoupil, znovu upadla do zadumání. Joxer trefil hřebíček na hlavičku. Přesně tato otázka se honila stále silněji Xeně hlavou, a mladá žena si na ni netroufala odpovědět. A stále více se jí drala na mysl jediná odpověď: "Ano."

Joxera divoká Xenina reakce vylekala, ale přesto se za chvilku znovu k černovlasé ženě přiblížil:

"Xeno," začal rozhodně.

"Joxere!"

"Xeno, musíme pryč, chrám se začíná rozpadat:" nedal se tentokrát mladík odbýt.

Měl pravdu. Chrám vznikl za přispění sil temné magie a ty když přestaly působit, jeho existence byla u konce. Zatím se ze stropu jen sypal jemný prach, ale destrukce se stále zrychlovala. Ve stěnách se objevovaly praskliny, které rostly směrem ke klenbě. Zdánlivě mohutné kameny stropu se začínaly drolit. Odlupovaly se z nich větší a větší kusy a s hlukem se řítily na dlážděnou podlahu.

Xena situaci omrkla jediným pohledem a začala jednat. Sehnala dohromady Joxera, Seraphin a několik dalších rozumně vypadajících lidí a zahájila urychlenou evakuaci prostoru. Lidé rychle vybíhali z řítícího se chrámu a shromažďovali se na protilehlé vyvýšenině. Během několika minut byl chrám prázdný. Zůstala tam jen těla blonďaté dívky a zabitých strážných. Xena vyběhla s budovy poslední. Byl už nejvyšší čas. Za jejímy zády se už řítily k zemi celé kamenné bloky a sotva Xena dosáhla pahorku, stavba se zřítila úplně. Vyvalila se ohromné mračna prachu a zakryla zbytky toho, co bylo ještě před chvílí Dahakovým chrámem.

Lidé většinou nečekali, až se dým a prach rozptýlí. Odcházeli zpět do svých domovů, a málokdo se ohlédl. Seraphin odešla jako jedna z prvních. Strašně se styděla a vůbec se neodvažovala ukázat Xeně na očích.

Nakonec na pahorku zůstala jen Xena s Joxerem. Dým konečně rozvál vítr a dvěma smutným párům očí se zjevila je velká beztvará hromada balvanů.

Xena na ni chvíli hleděla, potom se otočila a následována Joxerem odcházela pryč. Už se neohlédla. Ale dva kameny na jejím srdci seděly pevně a Xena věděla že s tím bude muset žít celý zbytek života.




2. Kapitola



Callisto rozevřela velké hnědé oči dokořán. Nemusela dlouho přemýšlet, aby jí byly hned dvě věci jasné. Za prvé, že stále žije a potom, jestli se tu bude ještě chvíli povalovat, chrám jí spadne na hlavu. Rychle vyskočila na nohy. Pomýšlet na útěk hlavním vchodem nemělo smysl. Ten se právě s hromovým rachotem zřítil. Naštěstí naproti, pár kroků odsud byl malý vedlejší východ směrem do skal. Tím Callisto proběhla. Byl nejvyšší čas. Rachot zesílil a za zády se jí celý chrám sesypal, jak domeček s karet. Jen s mnohem větším kraválem a pořádným oblakem šedého dýmu nádavkem. Dívka šplhala mezi skalisky oslepená prachem a patrně by se měla i dusit. Takový pocit však neměla. Tím se jí objasnila další věc. Xena zabila boha, ale nůž na nesmrtelnost získanou z jablka v labyrintu neúčinkoval. Ostatní bozi to asi nevěděli, jinak by už dávno veškerou úrodu z té jabloně zkonzumovali.

Konečně se dívka dostala nad oblak prachu. A naskytl se jí stejný pohled, jako s druhé strany Joxerovi a Xeně. S chrámu zbyla jen hromada kamenů a i ty se dál rozpadaly na jemný písek a prach. Naproti na malém pahorku spatřila Callisto i Xenu. Ten pohled ji překvapivě nechal chladnou. Dívka tušila, že Xena svým činem nejen zabila boha v ní, ale umrtvila navždy i mnoho dalšího. Co všechno, zatím nevěděla, ale měla spoustu času to zjistit. Pro celý svět byla mrtvá a za zády měla vysoké hory, kde se může ukrýt na jak dlouho bude chtít.

Jedna věc jí byla jasná už nyní. Poslední týdny toužila po smrti, po nicotě. To bylo pryč.

Callisto pomalu stoupala stále výš do divokých neobydlených hor. Kdo by se také potloukal v krajích věčného sněhu a ledu v dobách, kdy sport zvaný horolezectví ještě neexistoval a kdy nejteplejším oblekem byla těžká a nepohodlná kožešina.

Dívka nic takového nepotřebovala. Její nesmrtelnost pracovala spolehlivě i v těchto extrémních podmínkách. Necítila hlad, ani ji v jejím lehkém oblečební nebylo zima.

Pomalu, beze spěchu přecházela horský hřeben. Akce, kterou by lehce zvládla za necelý den, se jí protáhla na víc než týden. V nově nalezené chuti k životu se kochala krásou bílých hor i divokých skal, ale hlavně přemýšlela.

Když začala sestupovat na druhé straně hor zpět do nížin, byla přesvědčená, že už se v sobě vyzná. Xena, tím, že ji bodla, jí prokázala mnohem větší službu než mohla doufat. To, že přestala být bohem bylo zcela vedlejší, stejně jí to nebylo k ničemu dobré. Samotná nesmrtelnost byla mnohem nenápadnější a přitom úplně stačila. Xena však svým činem, svou poslední vraždou, uzavřela bludný kruh nenávisti a pomsty, který začal před osmi lety vypálením Ciry. Bylo to zvláštní, ale bylo to tak. 

Callisto si chvílemi připadala, že se tu ocitla rovnou z doby svého mládí mezi svými rodiči. Jakoby ani posledních osm let neexistovalo. Rozum jí sice napovídal, že je to nesmysl, a její skvělý lesklý meč na zádech jí to připomínal při každém kroku. Ale tak svobodná a šťastná jako nyní se opravdu cítila naposledy ve své rodné vsi.

Dívka sáhla na záda a vytáhla svůj meč. V jasné horském slunci se třpytil víc než jindy, bez jediné poskvrnky, bez jediné stopy rzi. Ta její nesmrtelnost se snad přenesla i na její zbraň. Callisto si dobře pamatovala co všechno se svým mečem provedla, přesto na něho hleděla se zalíbením. Ani ji nepřišlo na mysl, že by ho jako symbol staré doby měla odhodit.

Mezitím horský hřeben zůstal daleko za dívčinými zády. Prošla pásmem jehličnatých lesů a pomalu se blížila do lidmi obývaných oblastí.

Callisto přes všechny její nové pocity bylo jasné, že se se svou minulostí bude muset ještě mnohokrát utkat. Ale zatím na to neměla vůbec chuť. Proto nijak nespěchala z tohoto kraje, kde ji nikdo patrně neznal. A potom objevila rajské údolí a přestala pospíchat úplně.

Tam, kde i malé oblé kopečky pomalu přecházely v rovinu se rozkládalo malebné, téměř pohádkové údolí. Prostředkem tekl docela veliký potok, přinášející chladnou, průzračně čistou vodu ze vzdálených bílých hor. Od něho půda zvolna stoupala k zalesněným vrškům, které tuto oazu ze všech stran uzavíraly. Jen tam kde potok údolí opouštěl byla malá průrva, dost široká, aby vedle potoku mohla být i cesta.

A přesně uprostřed tohoto půvabného míst, těsně u vody stála malá chalupa se skupinkou hospodářských stavení. Domek vypadal roztomile jen na první pohled. Ve skutečnosti byl dost omšelý, stáje a kůlny okolo vypadaly, že se co nevidět sesypou. Přitom ve dvoře byla hromada stavebního materiálu. 

Callisto napadlo něco o lemplech a lenoších, ale brzo svůj názor opravila. I to bylo zvláštní. Vesničané. Lidé, kteří pro dívku bojovnici léta ani neexistovali, lidé, kteří jí se strachem prchali z cesty, a když to neudělali, ani svého činu neměli čas litovat.

A teď je Callisto ukryta mezi malou skupinkou stromů pozorovala a nemohla se toho nabažit. V chaloupce žili jen tři lidé. Mladá matka a její dvě děti, syn a dcera. Těm bylo asi tak, jako blonďaté dívce, před vypálením její vesnice.

Všichni byli malé drobné postavy a Callisto pochopila, proč jejich obydlí tak bídně vypadá. V rodině chyběla mužská ruka.

"Anebo ta moje," napadlo nečekaně dívku.

Ani ji to nepřekvapilo. Po letech života vyvrhele společnosti najednou zatoužila alespoň na nějakou chvíli žít obyčejným životem. 

Přijít jen tak, k zdejším lidem ve svém oblečení, s mečem a dýkou, by asi nebyl nejlepší nápad jak se jim představit. I to že jim nesmí řici své jméno, jí bylo jasné. A tak udělala to nejrozumější co mohla, počkala až se setmí. Paní i s dětmí vešli do domku a v pokojíku se rozsvítilo jasné světlo svící.

Callisto opustila svůj úkryt mezi smrky a přistoupila ke dveřím. Beze spěchu si sundala meč i s pouzdrem, odložila i dýku a vše ukryla pod slaměnou střechou hned nad dveřmi. Ani se nemusela příliš natahovat. S oblečením toho moc vymyslet nemohla, tak nad tím mávla rukou a zaklepala. I to jí přišlo zvláštní, poslední roky si odvykla klepat.




3. Kapitola



Když po setmění zaklepá neohlášená návštěva, bývá to důvod k leknutí a znepokojení. A nemusí se jednat ani o Fučíka očekávajícího příchod gestapa, ani o umírajícího, pro kterého si jde zubatá. Ale zdejší obyvatelé buď byli trestuhodně naivní, nebo zde byl opravdu míromilovný kraj. Paní domu jen zvedla oči od stolu a řekla dále.

Callisto se sklonila, aby si neurazila hlavu o zárubeň, otevřela dveře a vešla do chalupy.

Chlapec s děvčetem vykulili oči. Zírali na vysokou štíhlou dívku s plavými vlasy jak na zjevení z jiného světa. Mladá paní se jen usmála a klidně očekávala co pozdní návštěvnice řekne.

"Dobrý večer," pozdravila dívka, "mohla bych u vás povečeřet a přespat?"

"Jistě, děvenko," odvětila žena, "odkud jsi k nám přišla?"

Callisto jen ukázala rukou ke vzdáleným horám překvapená, jak jde všechno hladce.

Paní se teprve nyní vyděsila. Ta nebohá dívka zřejmě do teď bloudila po horách a kopcích. Ani si neuvědomila, že vůbec nevypadá zbědovaně.

"Chudinko malá," řekla soucitně, "to musíš být strašně hladová a unavená."

A už nosila na stůl a poslala dcerku připravit pro dívku místo na spaní.

Chudinka malá nejen, že byla o hlavu vyšší než kdokoliv v domku, navíc hladová pochopitelně nebyla. Ale jídlo bylo lákavé a bylo ho hodně. Obyvatelé chalupy určitě hlady netrpěli. Blonďatá návštěvnice se s chutí najedla a nechala se malou drobnou dívkou odvést do pokojíku pod střechou, kde bylo pro ni připravené lůžko. Dívenka jí popřála dobrou noc a odešla. Callisto si prohlédla pokojík. Byla tam jen zchátralá skříň a ne o mnoho lépe vypadající lůžko. Ale bylo dost velké a pokrývka i polštář vypadaly překvapivě dobře. Dokonce tam děvče připravilo i noční košili. Callisto se převlékla a ulehla do postele. Pocit, že je jí znovu 16 a je v Ciře u svých rodičů se znovu ozval. A dívka klidně usnula.

Když se probudila, bylo již ráno. Tak dobře a klidně se nevyspala dlouhá léta. Neprobudila ji ani návštěva někoho z místních, který ji tu připravil vesnické oblečení.

Dívka neváhala a oblékla si je, svoje příliš nápadné šaty uložila do skříně. Sukni měla sice jen do půli lýtek, ale to třeba později někdo, kdo to umí s jehlou a nití, napraví.

Když sešla v nových tmavě zelených šatech do světnice, domácí rodina snídala. Dívka se k nim přidala, v obyčejných šatech alespoň trochu vypadala, že k nim patří.

Callisto dosud nevěděla, že kousek za roklí, kterou z údolí odtékal potok se nacházela vesnice. I ta, jako mnohé jiné byla postižena řáděním Dahakových kněží a několik mladých lidí z ní bylo odvlečeno. Jaká radost zavládla, když se před několika dny všichni zdrávi vrátili. Vyprávěli, co prožili, a tak byli vesničané informováni o událostech na druhé straně hor, vrcholících zánikem prokletého chrámu. A tak o všem věděli i obyvatelé této samoty, jelikož ves pravidelné navštěvovali. Proto správně usuzovali, že jejich host přišel odtamtud. Jen nevěděli, proč dívka zabloudila v horách a proč nešla domů.

"Přišla jsi z Dahakova chrámu?" zeptala se matka dívky, když všichni dojedli.

"Ano," odvětila Callisto. To nemusela zapírat. Lidí tam byly stovky a navzájem se vůbec neznali.

"To jsi viděla Gabriellu?" vypálila na ni otázku dívka, která se jmenovala Mary.

"Proč zrovna ta je zajímá," napadlo Callisto poté co neurčitě přikývla. Na Gabriellu celý týden skoro nevzpoměla. Přitom viděla, jak spolu s Hope padá do plamenného jícnu a využila této události k tomu aby vyprovokovala Xenu k útoku na ni.

Gábina vlastně byla milá holka a ona jí dost ublížila. No doufejme že není mrtvá, že ji ještě někdy uvidí a bude moci napravit alespoň nějak to, co jí udělala.

Proč zrovna Gabriella tyto lidi z konce světa zajímá se vysvětlilo snadno. Zesnulý otec rodiny byl bratr její matky. Takže Mary a její bratr Tom byli její bratranci. Jako malá, sem Gabriella ráda chodila, v poslední době na to nebylo mnoho času. A teď byla mrtvá a nebo uvězněná v podzemní Dahakově říši. Což mohlo být ještě horší.

Maminka, paní Susan, to blonďaté dívce vysvětlila a pokračovala v otázkách. Nebyl to žádný výslech, jen zvědavost lidí, jejichž život není na nové události příliš bohatý.

"I ty jsi měla být obětována?" ptala se.

"To určitě," odsekla dívka v duchu, ale nahlas řekla: "Nevím, asi."

"Odkud jsi?" otázala se Mary.

"Nepamatuju se," řekla vysoká dívka.

"Jistě, řeknu, že jsem Callisto z Ciry, to budou všichni nadšením bez sebe," posmívala se sama sobě. Takže ani na otázku, jak se jmenuje neznala odpověď. I jiní, kteří unikli z Dahakovu chrámu měli potíže s pamětí a proto její amnézie nevzbudila žádné podezření.

Paní Susan se podívala na své děti a potom dlouze na dívku.

"Když nemáš kam jít, zůstaň s námi jak dlouho budeš chtít," řekla.

Něco takováho chtěla Callisto slyšet, i jí se tito dobrosrdeční lidé zamlouvali. Vesele se zasmála a přikývla hlavou. A tak se stala vesničankou. Jelikož jaksi neměla jméno, Mary jí ho dala. Hnědoočka.




4. Kapitola



Rodina se rozcházela ke své každodenní práci. Paní Susan v domě, děti se starali o pár kravek, ovcí a koz, měli i dost velkou zahradu se zeleninou a několik ovocných stromů. Vše bylo udržované pečlivýma rukama. Jen ta stavení vypadala, že čekají na první pořádný vítr a spadnou. 

"Čim vám mohu pomoci?" tázala se Callisto "Hnědoočka" paní Susan.

"Zatím ničím, jen si pořádně odpočiň. Však já to v kuchyni zvládnu a děti na pastvě také."

Blonďatá dívka se trochu vyděsila. Vařit a pást kozy, to určitě. Tak praštěná zase nebude. Však okolo bylo práce pro ni na dlouhé týdny. Ale Susan nenapadlo, že by dívka mohla vládnout sekyrou, pilou a kladivem podstatně lépe než jehlou nebo vařečkou.

Callisto začala se svou prací zcela nesobecky. Nejprve si dala do pořádku svůj nový pokojík. Nářadí ve výtečném stavu i materiálu bylo hodně, jen tu dosud nebyl nikdo, kdo by je uměl používat. To se teď změnilo. V údolí se pracovalo vždy celé dopoledne, někdy i malou chvilku po obědě. Tomu se dívka přispůsobila a začala postupně dávat zpustlá stavení i hospodářské budovy do pořádku. Hned druhý den odvolala z pasteveckých prací Toma a udělala si z něho svého podavače.

Práce s dřevem jí vždy bavila. Když si před pár lety stavěla svůj surrealistický dřevěný hrad, ve kterém se poprvé utkala s Xenou, byla své stavbě architektem a dílovedoucím.

Těžká práce se až do úplného vyčerpání (tenkrát ještě nebyla nesmrtelná), jí přinášela alespoň na chvíli zapomění od věčné, vše stravující zloby a nenávisti.

Nyní, když se na střeše činila s kladivem, už na nic zapomínat nemusela. Mrzelo jí, kolik let promarnila touhou po pomstě, která jí stejné úlevu nepřinesla. Což plnou silou poznala ve chvíli kdy Hope zabila Solana. Tenkrát měla pocit, že její život už jednou pro vždy ztratil smysl. Tak takové pocity už teď neměla. A to seděla na střeše kozího chlívku a bušila kladivem do nově pokládaných prken. 

Takhle plynul den za dnem, týden za týdnem, až jednoho dne dívka zjistila, že už je to měsíc od chvíle kdy jí Xena zarazila do prsou dýku a naprosto změnila její život. Tak moc, jak si zpočátku myslela, to nebylo. Callisto už pochopila, že život vesničanky pro ní není, stále častěji pokradmu pohlížela ke vchodu do domku, svítícího už novotou. Tam pod střechou, umně ukryt v tajné skrýši zahálel její skvělý stříbřitý meč, kterému se jistě stýskalo po akci ještě víc než jeho majitelce. Každé ráno si dívka říkala, dnes se rozloučím a odejdu zpět do "Světa". Věděla, že se tam bude muset postavit své minulosti, což ji moc nelákalo. A tak si vždy našla důvod, proč to zase o den odložit.

Obyvatelé domku si na svou Hnědoočku zvykli, jako by tu byla odjakživa. Paní Susan, ta ji měla ráda jako svou mladší sestru, Tom a Mary jí bezmezně obdivovali. Zdaleka nejen proto, co dokázala za necelý měsíc vytvořit z jejich domova. Na výpravách po okolí je udivovala, jak uměla běhat, skákat, šplhat po stromech. A co teprve když je učila střílet z luku nebo bojovat mečem. Byly to jen obyčejné klacky ulomené ze stromu, ale Tom a Mary si představovali, že jsou Hercules a Xena a bojují s nestvůrami, či chamtivými a podlými Římany.

"To jsem dopadla," smála se Callisto. "Vychovávám si novou Xenu, jako by mi ta stará nestačila až, až," pozorovala Mary, jak se pokouší o Xenin charakteristický výkřik.

A večer se potom obyvatelé sešli u stolu před domkem a poslouchali, jak jim Hnědoočka vypráví o světě, o hrdinských i zbabělých činech. Callisto se občas zapomněla a mluvila víc o lumpech a darebácích, než o hrdinech, ale nikdy nemluvila o sobě. A když její jméno někdo vzpomněl, nijak na to nereagovala.

Druhým zdrojem informací byla vesnice za kopci. Mary nebo Tom tam chodili s přebytky hospodářství a naopak nakupovat věci doma potřebné. A přinášeli nové zprávy.

O Dahakovi ani jeho kleté dceři nebylo nic slyšet. A tím pádem ani o Gabrielle. Ale paní Susan ani děti neztrácely naději.

Xena projezdila polovinu země, ale cestu do Dahakovy říše nenašla ani s Herculovou pomocí. Byla na tom moc špatně. Nevyspalá, neupravená, vypadala jako troska. Říká se, že čas vše zhojí, ale pro její trable to neplatilo. Její činy jí tížily stále víc, dříve nezdolná princezna bojovnice se propadala stále hlouběji do propasti zoufalství, žalu a beznaděje.

Mary líčila stav Xeny tak sugestivně, jakoby jí támhle za rohem před chvilkou potkala a mluvila s ní.

Blonďatá dívka děvče poslouchala a přitom tak trochu testovala sama sebe. Nemohla být na sebe moc hrdá. Její dominantní pocit byl: "Jen ať si Xena trochu toho utrpení taky prožije, tolik ho rozdala, tak jednou dostihlo i ji."




5. Kapitola



Tak dlouiho uvažovala Callisto, že se vydá vstříc své minulosti, až si minulost našla ji. Byť úplně jinak než čekala. Jednoho rána přiběhla Mary s pastvy a oči měla navrch hlavy.

"Přicházejí," vyjekla.

Vzápětí zbledli i ostatní obyvatelé domku, jen Hnědoočka nechápala o čem je řeč a co její nové přátele tak vyděsilo. Susan jí to rychle vyložila.

Že je zde kraj mimořádně mírumilovný to věděla už dlouho. Že široko daleko není větší město s vojenskou posádkou, také. A tak ani lupičská tlupa nemusela být moc početná, aby stačila terorizovat celé šíré okolí. Stačila tříčlenná. Jeden muž středního věku a dva statní výrostci začínali před pár lety spíše krádežemi. Ale s jídlem roste chuť. Lidé se jich báli, nikdo se jim na odpor nepostavil a tak si stále víc dovolovali. Nechávali se hostit, odnášeli si stále víc a nic nedbali na nářek vesničanů, kterým často nenechali skoro nic. Přímo do vsi nikdy nepřišli, ale po oklních kopcích a údolích se rozkládalo mnoho samot podobných této, a ty byly pro neurvalé a bezohledné lupiče snadným terčem.

Domek paní Susan už jednou navštívili, ale to bylo v době, kdy se chovali ještě celkem slušně. Jejich pověst se od té doby mnohokrát zhoršila. Říkalo se, že už mají na svědomí několik vražd, že znásilňují mladé dívky, že nestrpí ani nejmenší odpor.

Callisto poslouchala a moc to nechápala. Vždyť jsou jenom tři a děsí celé okolí. Také se divila, že o nich ještě Susan ani děti nemluvili. Největší překvapení jí však přichystala Susan až nyní. Starostlivě na svou vysokou štíhlou přítelkyni pohlédla a řekla:

"Hnědoočko, zůstaň uvnitř a někde se schovej, nevědí o tobě a tak ti dají pokoj."

To bylo neuvěřitelné. Susan věděla, že mladí lupiči budou obtěžovat její Mary a kdyby uviděly ji, vysokou blonďatou krásku, na její dceru by ani nevzdychli a přesto se snaží Hnědoočku chránit. Dívka byla hodně otrlá, ale tohle gesto jí dojalo. Nedala však na sobě nic znát a tvářila se, jako když míní poslechnout.

Lupiči už došli k domku a hlasitým křikem se domáhali příchodu jeho obyvatel. Už od pohledu vypadali zle a odpudivě. Jejich velitel byl vysoký a vychrtlý, mladící spíše menší ale svalnatí. Všichni měli meče a dýky a vypadali, že je rádi používají proti bezbraným lidem. Starší muž si zavolal paní Susan a začal jí poroučet, co všechno chtějí donést. Jeden z mladíků mu stál po boku, zatímco druhý přistoupil k Mary a chytil ji za ruku. Dívka byla malá a drobná, vypadala ve svých 16 ti letech jako dítě, ale jemu to nevadilo. Začal vyděšené děvče osahávat skrz sukni, dobýval se jí do blůzičky. Tom udělal pár kroků aby své sestře pomohl. Druhý mladík to viděl. Zle se ušklíbl a sáhl po meči.

"Udělej ještě krok a s chutí tě zabiju ty parchante," řekl mu chladně a chlapec strnul na místě zelený děsem.

V tom okamžiku se otevřely dveře a plavovlasá dívka vyšla před domek.

"Tak tohle se mi vůbec nelíbí," řekla ostře.

Šest hlav se k ní s údivem otočilo. U lupičů to bylo pochopitelné, ale šokováni byli i domácí. Takhle mluvit svoji Hnědoočku ještě neslyšeli.

První se vzpamatovala Susan:

"Proč ta holka bláznivá vylezla, teď budou ještě větší problémy," napadlo jí.

To měla pravdu.

Callisto ani v prostých šatech moc na vesničanku nevypadala, ale to bylo veliteli lupičů jedno. Při pohledu na ni úplně zapoměl, proč sem vlastně přišli. Chtěl jenom ji. S očima svítícíma chtivostí k ní zamířil.

"Nechte ji na pokoji, je u nás jenom na návštěvě," pokoušela se ještě paní Susan zabránit nejhoršímu, ale hubeného šéfa nemohlo nic zastavit. Alespoň on si to myslel.

"Pojď ke mně, kočičko," řekl plavovlasé dívce

"Ani na to nemysli," odsekla, ale ani se nepohnula.

Muž po ní sáhl, aby ji chytil za paži a přitáhl k sobě, ale místo toho chytila za ruku dívka jeho a prudce škubla. Muž ztratil rovnováhu, popoběhl a zarazil se až hrudí a čelem o stěnu domku. Okamžitě se rozzuřil. Ta venkovská holka se mu staví na odpor, to nestrpí.

"Ty děvko," vykřikl a udeřil hnědoočku pěstí do tváře.

Dal do rány veškerý svůj vztek a tak když nenalezla svůj cíl, muž opět ztratil rovnováhu. Udělal pár kroků a začal se k drzé holce znovu obracet. Teď už jeho vztek mohla zchladit pouze krev. Dočkal se.

V Callisto se probudila stará bojovnice během sekundy. Muž proti ní neměl nejmenší šanci. Věděla, co je zač, teď se jí ještě pokusil udeřit, neměla důvod ho šetřít. Když ji muž minul, otočila se za ním, zdvihla nohu v těžké vesnické botě a kopla. Přesně a bez slitování zasáhla darebáka do tváře. Muž odletěl jak kus hadru, padl na zem a zůstal ležet. Jediný úder změnil jeho vizáž k nepoznání a napořád. Bota mu roztrhla tvář od oka k hornímu rtu až na kost. Rozrazila mu i dolní ret a přerazila dolní čelist.

Diváci dramatu na vše hleděli vykulenýma očima. Jak paní Susan s dětmi, tak ani oba mladí lupiči nepostřehli, jak se to vlastně seběhlo.

Vůdce lupičů se pohnul, zdvihl zakrvácenou a k nepoznání znetvořenou hlavu a zaskuhral na své pohůnky: "Zabte tu holku, zabte ji, zabte ji!"

Mladící příliš inteligence nepobrali, navíc dlouho nenarazili na odpor a tak jejich sebevědomím neotřáslo, co se stalo jejich veliteli. Jeden z nich vytáhl s pochvy velký těžký a špinavý meč a řekl:

"S velikou radostí," a zamířil k dívce u dveří.

"Uteč, Hnědoočko," zvolala paní Susan a děti se k ní přidaly:

"Utíkej, uteč," volaly jeden přes druhého. Všichni mnohokrát viděli jejich Hnědoočku utíkat a tak jim bylo jasné, že tomuhle banditovi, navíc s mečem v ruce musí velmi snadno uniknout. Jakoby si ani neuvědomili, že kdyby to udělala, vztek lumpů by se obrátil proti nim a byli by pravděpodobně povražděni.

Dívka neutíkala. Jen o krok ustoupila a najednou v její ruce zaplál oheň. Alespoň to tak vypadalo. Ve skutečně jen vytáhla svůj skvělý meč ze skrýše pod střechou. Hned si uvědomila, že se třpytícím se mečem vysoko nad hlavou vypadá příliš přesvědčivě (Jak Matka Rus na Mamajevově mohyle), a tak svoji zbraň sklonila k zemi.

Mladý útočník se stejně zastavil. Nebyl zvyklý na žádný odpor a vysoká krásná dívka s lesklým mečem v ruce vypadala na problém. Ale nedostal čas nad tím dumat. Jeho velitel stále chroptěl své "Zab, zab." A dívka, když spatřila jeho rozpaky, posměšně pronesla:

"Co je s tebou, snad se nebojíš venkovský holky."

Tím naplno zasáhla strunu mladíkovy ješitnosti. Oči mu zasvítily, zdvihl meč a s řevem se vyřítil na dívku. Na výšku si byli rovni, váhově pochopitelně nikoliv, navíc mužův humpolácký zanedbaný meč vypadal v očích Susan i dětí mnohem nebezpečněji, než dívčina aristokratická zbraň. A tak začali také křičet v očekávání toho nejhoršího. Mladík přiběhl až k dívce, zařval, mávl mečem ........ a bylo po Hnědoočče. Její přátelé i přes svůj vlastní křik zaslechli její krátké ostré zaječení a potom se rozhostilo ticho a klid.

Bylo to neuvěřitelné, ale dívka a mladý bandita stáli u vchodu do domku zády k sobě, jako by se vůbec nic nestalo. Hnědoočka vypadala k úlevě jejích kamarádů zcela neporušeně, avšak její meč, před chvílí tak lesklý, byl celý rudý krví.

Potom se mladík pootočil a na jeho hrudi byla vidět strašná rána. Ale jen okamžik, pak se útočníkovo tělo svezlo k zemi.

Druhý mladík zareagoval kupodivu rychle a správně. Přiběhl ke svému veliteli, pomohl mu na nohy a co mohl nejrychleji, ho vlekl pryč. Bylo po všem.

Děti stály dál jak ochromené, Susan začala bezmyšlenkovitě uklízet věci připtravené pro ty lumpy zpět do domku.

A tak mohla Callisto v klidu očistit a uložit svůj meč, odtáhnout mrtvolu za dům, aby ji mohla večer zakopat a na závěr zasypala pískem i stopy po krvi před domkem. Než to všechno udělala, shromáždili se její přátelé uvnitř domku u stolu.

Když dívka vstoupila, dívali se na ni vystrašeně jako na někoho, koho vidí poprvé v životě. První promluvila paní Susan:

"U bohů, Hnědoočko, jak jsi to dokázala?"

Dívka jen pokrčila rameny: "Prostě to umím," odvětila.

"Ten meč je tvůj?"

"Ano, ale nechte ho prosím být, není to hračka pro děti."

To byla jediná ostrá slova co dívka ještě pronesla, pak se zase vrátila jejich Hnědoočka. Tom a Mary se brzo vzpamatovali. Zážitek v nich nezanechal žádné následky, jen svoji starší přítelkyni ještě víc obdivovali.

Paní Susan se také tvářila. jako by se nic nestalo, ale o dívce hodně přemýšlela. K úplné pravdě neměla šanci dospět. Callisto byla pro celý svět považovaná definitivně za mrtvou. Ale na půl cesty se dostala. Dívka jistě měla minulost na kterou není zcela hrdá a její ztráta paměti je jen pokus, jak své minulosti uniknout.




6. Kapitola



Od těchto vzrušených chvil už uplynul týden a život v malém společenství se dávno vrátil do starých kolejí. Tom a Jerry (Mary) se rádi k pohnutým chvílím přepadení vraceli, ale zjistili, že Hnědoočka už o tom mluvit nechce a tak si o všem vyprávěli jen tajně večer před spaním. Callisto byla ráda, že vše proběhlo bez dalšího vyptávání. Celý týden si ani nevzpomněla, že se chystala k odchodu. A dříve než se k tomu znovu propracovala, události nabraly rychlejší spád.

Děti i nadále pravidelně navštěvovaly nedalekou vesnici. Zprávy, které přinášely, byly stále stejné. Xena víc a víc propadala zoufalství a trudnomyslnosti. A o Dahakovi a jeho ženách nebylo slyšet vůbec. Až jednoho dne.

Mary i Tom se ve vsi nezvykle zdrželi. Susan už je na zápraží s obavami vyhlížela, když se konečně objevili. Oba běželi domů, jako by jim za patami hořelo.

"Gabriella, Gabriella se vrátila," křičeli už z dálky na celé údolí.

Doběhli vyčerpaní jak marathonští běžci a dlouho sotva lapali po dechu. Konečně mohli nedočkavým posluchačům sdělit úžasnou novinu.

Gabriella dokázala skoro nemožné. Přesvědčit Dahaka i Hope o tom, že je na jejich straně. Měla to trošku usnadněné tím, že Hope se o to po celou dobu v podzemí snažila a tak chování své matky mohla považovat za úspěch své přesvědčovací kampaně. Asi Gabriellu moc neznala, jinak by jí neuvěřila, že se dobrovolně přidává na stranu zla.

V každém případě Dahak vyslal obě stejně vypadající ženy, Gabriellu a Hope na zem, aby mu připravily novou bránu, kterou je bude moci následovat. Sotva byla Gábina venku, nechala svou dceru osudu a vydala se naproti Xeně.

Zpráva o jejím senzačním úniku se rychle rozšírila. Gabriella chtěla spěchat, ale kamkoliv přišla, obklopil ji dav obdivovatelů a ona musela znovu a znovu svůj příběh vyprávět. Zpočátku ji to těšilo, později méně, ale nebylo před tím úniku. Na vlastní kůži poznala, co je to popularita.

Proto také do vesnice dorazily zprávy dřív než Gabriella. Ta měla přijít až zítra ráno. To byla bomba, kterou si nechali Tom a Mary až nakonec.

"Hnědoočko, setkáš se s Gabriellou, říkala jsi, že ji znáš," jásala Mary.

Potom si vzpoměla, že jejich přítelkyně nikdy do vsi nechodí a na chvilku posmutněla.

"Přivedeme Gabriellu sem," navrhl praktický Tom a jeho sestra začala nadšeně přikyvovat.

Paní Susan pozorně na vysokou dívku pohlédla, ale Hnědoočka se jen neutrálně pousmála.

Ve skutečnosti měla Callisto velikou radost. Nejen z toho, že se konečně vyřeší to, co tak dlouho odkládala, její odchod od nových přátel. Hlavně jí potěšilo, že je Gabriella živá. Nečekala, že setkání s ní proběhne úplně hladce, ale raději začne s Gabriellou, než rovnou natvrdo s Xenou.

Ale ten den nebylo ještě s překvapeními konec. Mary s maminkou připravovaly velkou slavnostní večeři a ta, jak se ukázalo neměla s návratem Gabrielly nic společného.

Sotva se všichni usadili ke stolu, Susan vstala a začala:

"Hnědoočko, již tady s námi žiješ dlouho. Asi nemáš jiný domov a my všichni tě máme moc rádi. A myslíme si, že i ty jsi tady šťastná. A pro jsme se rozhodli podle staré tradice. Chceme, aby jsi se stala členem naší rodiny."

Pohlédla s očekávaním na plavovlasou dívku, Tom i Mary horlivě přitakávali.

Callisto s ničím takovým nepočítala, bylo to opravdu překvapení. Rodina. To slovo, které jí připomínalo mládí v její vsi. Rodina o kterou přišla, když Xenino vojsko Ciru zničilo. A tihle její přátelé jí nabízejí, patřit k nim, mít znovu rodinu. To bylo víc než v co mohla doufat. Ale v tomto okamžiku to nemohla přijmout. Vždyť to nabízejí Hnědoočce a o její pravé totožnosti nemají potuchy.

A zítra se vše dozvědí. Těžko říci co to s nimi udělá. Callisto trochu pozdě litovala, že jim všechno neřekla už dřív. Teď už nemohla dělat nic.

"Mám velikou radost," odpověděla. "A moc ráda příjmu vaši nabídku, pokud ji zopakujete i zítra večer."

Děti nic nepochopily a tak se jim dívčina odpověď zamlouvala. Susan jen potvrdila její podezření o dívčině ne zrovna čisté minulosti, které příchodem Gabrielly vyplave na povrch. Ale jako vždy mylně v duchu dodávala, že takhle milá dívka toho mít moc na svědomí nemůže.




7. Kapitola



Ráno nemohly děti ani dospat. Sotva s objevilo slunce, seběhly do světnice, namazaly si krajíc a ještě s plnou pusou chvátaly do vsi. Tam už bylo pozdvižení. Zdejší kraj nebyl moc bohatý na zvláštní události a tak byli lidé jako u vytržení z příchodu slavné hrdinky. A Tom s Mary nebyli vyjímkou. Gabriella byla přivítána jako královna, ktrerou ostatně byla, a potom už musela jen vyprávět a vyprávět. Naštěstí v tom byla expert a ani na ní nebylo vidět, jak jí věčné opakování začíná zmáhat. Děti ze samoty poslouchaly stejně nadšeně, jako ostatní vesničané. Sice slyšely od Hnědoočky mnoho dramatických příběhů, takže byly dost otrkané, ale tohle byl autentický zážitek jejich sestřenice Gábiny.

Teprve odpoledne měla Gabriella příležitost se setkat se svými příbuznými. Po obvyklých poznámkách typu: "Jé, vy jste ale vyrostli," navíc poněkud neupřímných, protože obě děti byly stále menší než jejich sestřenice a ta nepatřila mezi dlouhány, se Gabriella dostala k tomu, co ji zajímalo.

"Co je u vás nového?"

"Máme novou sestřičku," chlubila se Mary

"Maminka se znovu provdala?"

"Ale né miminko," rozesmál se Tom, "docela velikou, už dospělou," a zdvihl ruku nad hlavu, ve snaze ukázat její výšku.

A pak začalo dlouhé nadšené vyprávění obou dětí o jejich Hnědoočce. Gabriella poslouchala a usmívala se, zatím nic netušila.

"To máte výbornou sestřičku," sdílela nadšení s svými mladými příbuznými. Ale to jí dlouho nevydrželo. Tom začal líčit nedávnou nevítanou návštěvu a překvapivý zásah jejich Hnědoočky. Gabriella poslouchala se zájmem, ale najednou jí celou zamrazilo.

Sama neviděla vyvrcholení vztahu mezi Xenou a Callisto v Dahakově chrámu. Tou dobou už byla v podzemní říši a Dahakovi nestvůrní pohůnci ji společně s Hope odváděli k svému pánovi. Avšak po svém návratu na zem se vše dozvěděla. O zavraždění Callisto i o Xenině dvojnásobném zoufalství. Její návrat je jen polovičním vitězstvím, Gabriella se chystala na těžký souboj s Xenou a jejími výčitkami. V každém případě byla stejně jako všichni přesvědčena, že Callisto je mrtvá.

Proto ji Tomovo vyprávění tak zaskočilo.

"Jak vypadá ta vaše Hnědoočka?" ptala se třesoucím hlasem.

Mary ji popsala velice detailně, i vzhled jejího meče souhlasil. Na barvu očí se pochopitelně ptát nemusela.

Na Gabrielle bylo vidět veliké rozrušení.

"Ty ji znáš?" ptala se Mary.

"Ano."

Dál již se Gabriella s dětmi nebavila. Slíbila, že ještě večer přijde a poslala je domů. Potřebovala být sama.

Callisto žije. To bylo překvapení. Proč přežila Xenino bodnutí, bylo Gabrielle jasné hned. Ale to ostatní vůbec ne. Co se s ní stalo. Proč žila tak dlouho mezi prostými vesničany a získala si mezi nimi takovou vážnost. Gabriella nejdřív Callisto podezírala z nějaké rafinované podlosti. Ale za žádnou cenu nemohla přijít ani na náznak důvodu, proč by něco takového dělala. A tak zbývala jen druhá možnost. Je nyní opravdu taková. To Gabriella dost dlouho odmítala připustit. Znala Callisto jako zlou, zlomyslnou, nenapravitelnou. A to že by bylo všechno pryč.

A potom si Gabrielle vzpoměla na Xenu. I ona bývala netvorem. A dokázala se změnit. Zřejmě to dokázala i Callisto. Sotva Gabriella tuto myšlenku akceptovala. cítila, jak se jí ulevilo. Začala se na večerní setkání těšit. A když si dodatečně připoměla, že návrat Callisto znamená i osvobození Xena z propasti jejích výčitek, nejraději by blonďatou dívku objala. "Tak daleko ještě nejsme," hned se mírnila.

"Večer uvidíme," zakončila svoje rozjímání a šla si na chvilku odpočinout.

Děti se přihnaly domů v dobré náladě.

"Gabriella za chvíli přijde," hlásil Tom, "a tebe prý zná," řekl Hnědoočce.

"Ani se nedivím," odvětila.

Callisto se trochu obávala, jestli Gabriella neodhalí její totožnost předčasně. To jistě udělala, ale dětem nic neřekla. A to musela být docela v šoku, pomyslela si dívka při představě, jak Gábina odhaluje v milé Hnědoočce nenáviděnou Callisto.

Tentokrát to vypadalo na večeři ještě velkolepější než včera.

"Hlavně aby nám to vydrželo," pomyslela si dívka.




8. Kapitola



Slunce se pomalu sklánělo k západu. Přípravy na večerní oslavu byly hotovy a tak Tom i Mary vyběhli před novotou svítící chalupu a vyhlíželi svoji sestřenici. Paní Susan zůstala s Hnědoočkou uvnitř. Měla na jazyku mnoho otázek, ale neříkala nic. Dobře tušila, že všechna tajemství se odhalí po příchodu neteře Gabrielly.

Děti venku najednou unisono zakřičely radostí. To mohlo znamenat jen jediné. Vzácný host je tady. Ozval se dusot nohou, jak Mary i Tom vyběhli Gabrielle naproti, a za chvilku se všichni tři vraceli. Dveře se rozlétly jak po nárazu beranidla. Nejdříve vletěl dovnitř rozesmátý Tom, za ním trochu důstojněji i "mladá dáma" Mary a jí v patách vešla Gabriella.

Gabriella neměla mnoho času strávit šokující skutečnost, že se setká s Callisto, kterou stejně jako všichni považovala za mrtvou. Avšak podle popisu jejích přátel se musela zásadně změnit a tak dívka potlačila dřívější odpor a nenávist. Přesto, když se v doprovodu chlapce i dívky blížila k jejich chalupě, pocítila nervozitu.

Ale jen chvilku. Zpozorovala obrovské změny, kam její oko dohlédlo a domyslela si, že opravený domek i hospodářské budovy nebudou prací Susan nebo dokonce jejích ratolestí.

"To je všechno práce vaší Hnědoočky?" ptala se dětí a v duchu si pomyslela:

"Ta Callisto se asi úplně zbláznila."

Zasmála se, veškeré obavy ji opustily a začala se na setkání s "Hnědoočkou" těšit.

Když vešla do domku, první pohled věnovala blonďaté dívce. I ve venkovských šatech ji ihned poznala a reflexivně sevřela svoji bojovou hůl. Ale rychle se ovládla a srdečně se přivítala s paní Susan.

Callisto vstala jako kočka připravená ke skoku a sotva se Gabriella otočila opět k ní, řekla tiše:

"Zdravím tě, Gabriello, moc ráda tě vidím živou a zdravou."

Oslovená chvíli mlčela, než ji došlo, že to Callisto myslí doopravdy. Konečně definitivně uvěřila její proměně. Usmála se na ni a odvětila:

"I já tě moc rádá vidím, Callisto."

Docela prostá slova, ale ve světnici vyvolala prudkou reakci. Paní Susan právě vstávala. Když zaslechla dívčino jméno, znovu se posadila. Nic neříkala, jen zrychlený dech svědčil o jejím překvapení. Ale Susan byla bystrá a praktická žena. Ani na okamžik nepocítila strach, jen úlevu. To že je jejich Hnědoočka slavná bojovnice Callisto skoro všechno okamžitě vysvětlilo. Jen její přeměnu v milou dívku ne. Ale Susan nepochybovala, že je nyní opravdu taková.

Mnohem silněji zapůsobilo dívčino jméno na Toma a Mary. Oba stáli po boku Gabrielly a úplně strnuli, jako by zkameněli. Jen stále víc a víc poulili oči překvapením a děsem. Byl na ně pohled k popukání a kdyby nebyla chvíle vážná, začala by se Callisto smát.

"Co, co to, Callisto, to není možné, ne, ne, ne," vyrážel ze sebe Tom. Mary mlčela, ale hleděla na dívku nenávistně.

"Ta zlá vražednice, takhle mě podvedla. Já ji nenávidím," říkala si v duchu, "to není možné, vždyť je to moje přítelkyně, nikdy jsem nikoho neměla tak ráda," protiřečila si.

Susan viděla, jak s jejími dětmi cloumají vášně a jako obvykle si věděla rady. A byla si naprosto jistá tím, co chtěla udělat.

Callisto si mezitím sedla, Gabriella naproti ní a obě se tvářily, že se jich dění v domku netýká. Susan se postavila za ni, natáhla drobnou ruku a pohladila dívku po dlouhých světlých vlasech. Nahlas řekla:

"Callisto, chceš se stát členkou naší rodiny?"

Na okamžik to vypadalo, že největším mistrem dramatu je paní Susan. Callisto i Gabriella její jednání ihned pochopily a obě na Susan s obdivem pohlédly. A potom to pomalu začalo docházet i dětem, Proč vlastně ne. Vždyť dívka s nimi žila velice dlouho, všichni ji mají rádi a že nyní znají její pravé jméno na věci mnoho nemění. Naopak. Mít za sestru anonymní, byť prima Hnědoočku není špatné, ale když bude jejich sestřičkou slavná Callisto, to bude mnohem a mnohem lepší.

Tom i Mary přešli od zloby a rozčilení rovnou k obrovitému nadšení. Začali křičet jeden přes druhého: "Ano, ano."

Tím veškeré napětí povolilo. Callisto se usmála a tentokrát už mohla nabídku přijmout.

Kdyby nic, tak to co právě viděla, přesvědčilo Gabriellu, že její stará zlá soupeřka je pryč. Bez rozpaků se zapojila do oslavy.

Když největší nadšení pominulo, přistoupila Susan ke své nové dceři.

"Ty nás zítra opustíš, Callisto."

"Ano, musím jít s Gabriellou, čeká mě moc práce."

"Zvládneš setkání s Xenou?"

"To nevím, snad ano, ale víc mě zajímá, jak to zvládne ona."

Paní Susan mnohokrát slyšela, jak Xenu domělé zavraždění dívky strašně psychicky zlomilo a tušila proč.

"Možná budeš překvapená," řekla.

Po chvilce jiným tonem pokračovala:

"Uvidíme tě ještě někdy?"

To Callisto zaskočilo, našla tu nový domov a možná ani Susan zcela netuší, jak je to pro ni důležité.

"Jistě," odvětila, "vždyť se sem budu vracet domů."

K tomu nebylo co dodat a Susan dívčina odpověď velice potěšila.

Později to opatrně sdělila i svým dětem, které zesmutněly, ale obě pochopily, že jinak to nyní nejde.




9. Kapitola



Ráno přišla do světnice Callisto oblečená do svých šatů s mečem na zádech i dýkou u pasu. Při pohledu na ni muselo i největšímu nedůvěřivci dojít, že Hnědoočka je definitivně pryč. Ale Tom ani Mary kvůli tomu smutní nebyli. Jen jim bylo líto, že je dívka opouští. Stáli po boku své matky a se slzami v očích hleděli, jak společně s Gabriellou odchází z jejich údolí.

"Však ona se nám brzo vrátí," konejšila své děti Susan. Po včerejším rozhovoru se svou blonďatou přítelkyní o tom byla pevně přesvědčena.

Callisto s Gabriellou se tentokráte vyhnuly obloukem vesnici a zamířily cestou vedoucí většinou hlubokými jehličnatými hvozdy stále dál, vstříc přicházející Xeně. Lesy zde byly husté, plné zvěře, ale jinak bezpečné a tak se dívky mohly věnovat samy sobě. Řečem o Xeně se zatím vyhýbaly a tak Callisto Gabrielle líčila svůj život v poslední době u rodiny paní Susan.

Gabriella byla zpočátku ostražitá, přeci jenom velice dlouho považovala Callisto za zlého netvora. Ale její odpor tál jak loňský sníh pod paprsky jarního slunce. A to se Callisto opět vrátila ke své staré intonaci, k občasným verbálním provokacím a podobně. Ale Gabriella ji brzo prokoukla, že ji jenom zlobí a trošku zkouší a nedala se vyprovokovat. A tak k večeru už se bavily obě dívky docela vesela a srdečně, jako by mezi nimi nikdy neležela hluboká propast zloby a nenávisti.

Slunce se chýlilo k západu a les jako by neměl konce.

"Za chvíli je tma, nemá cenu tu bloudit, ještě Xenu v noci mineme," řekla Gabriella, když objevila pěkný úkryt ve skupině pískovcových skal.

"To by se toho moc nestalo," odvětila ji ironicky Callisto.

"Ty se s Xenou nechceš setkat?"

"Proč ne, spíše by se měla vyhýbat ona mně."

"To nemyslíš vážně, teď, když máte obě naději ukončit váš dlouhý spor."

"Gabriello," řekla Callisto a zvážněla, "ty se mnou asi nebudeš souhlasit, ale omlouvat by se měla hlavně Xena mně. To ona mi vyvraždila rodinu, ona mě nechala utopit v pohyblivém písku, svrhla mě do žhavé lávy poté, co jsem jí i tobě zachránila život".

Gabriella vypadala, že chce protestovat, ale Callisto ji zarazila pohybem ruky.

"Počkej, ještě jsem neskončila. Když tvoje milovaná dcera Hope zabila Solana, a nečerti se, je to tak, tak se Xena znovu vrhla na mě a to nemluvím o poslední vraždě v Dahakově chrámu, kdy jsem ji nemusela ani moc provokovat aby mě zamordovala podruhé. A to jsem v té chvíli byla na vaší straně."

A po chvilce mlčení dodala:

"Zdá se ti to málo? Kdo je tady vlastně ta hodná a kdo ta zlá?"

Callisto se krátce zasmála a hned si odpověděla.

"Hodná tu není žádná, možná ty, ale ty se teď nepočítáš. Přiznávám, že jsem i já chtěla Xeně jen a jen ubližovat, ale moc se mi to nepovedlo a tak se ani nemám za co omlouvat".

Gabriella poslouhala svou parťačku s otevřenou pusou. Callisto se vůbec nerozčílila, jen svá obvinění vychrlila a potom zmlkla. Menší dívka také mlčela. S tohoto pohledu problém vztahu Xeny a Callisto nikdy nenahlížela a i když nebyl zdaleka objektivní, část pravdy obsahoval. Gabriella by mohla o mnoha věcech diskutovat, ale nepovažovala to za nutné. Spíš ji potěšilo, že její diskuse, skoro hádka s dříve nesmiřitelnou sokyní, nyní proběhla úplně poklidně.

Gabriella se v klidu uložila k spánku a s pocitem bezpečí vedle Callisto usnula, věc, které by dříve nevěřila ani v nejdivočejších snech.

Ranní sluníčko zašimralo Gabriellu na nose. Dívka se protáhla a otevřela oči dokořán. První koho uviděla, byla Callisto opírající se o strom u jejích nohou. Gabriella jen zamžikala a hned se usmála.

"Čekala si, že se leknu?"

"Ano."

"Však taky jo," zasmála se Gabriella, "ale přeci ti neudělám radost"

"To bys mohla, ale radši vyskoč ať nepropásneš tu svoji Xenu."

"Callisto, ty ji stále nenávidíš, jak dlouho jestě?" rozhořčila se menší dívka.

"Nenávidím, to už dávno ne," odvětila bezbarvě Callisto, "ale jestli ji padnu okolo krku, to ještě nevím."

"To od tebe ani nechci" zasmála se uvolněně Gabriella.

Vypadalo to, že Callisto setkání zvládne, a pokud bude mít potíže Xena, Gabriella si ji pohlídá. Tím dívce odpadl velký problém. Urychleně se sbalila a za okamžik obě společnice vyrazily na další pouť. Pokud včera vypadal les nekonečně, dnešní ráno vyvedlo cestovatelky s omylu. Silnice stoupala stále vzhůru a najednou, jako když utne, les skončil. Cesta pokračovala dál po vrcholu dlouhého hřebenu. Po obou stranách klesal terén mírně dolů, jak vlevo, tak i vpravo od cesty se rozkládaly, kam až oko dohlédlo rozkvetlé louky. Teprve v dáli s temněly další lesní masivy.

Na levé straně se hluboko pod cestou vinul potok a podél něho byla patrná další silnice. A na ní osamělý jezdec. Callisto zůstala stát u poslední větrem ohnuté borovice, zatímco Gabriella popoběhla o kousek dopředu a pozorně hleděla na jezdce hluboko pod ní. Namohlo být pochyb. Byla to Xena na své kobyle Argo. Gabrielle zazářily oči. Udělala ještě pár kroků, zdvihla hůl nad hlavu a začala křičet:

"Xenoó, Xenoóó, tady jsem, tady," mávala oběma rukama nad hlavou, aby si ji princezna bojovnice všimla.

Xena měla za sebou špatné období. Nikdy, ani v době kdy zemřel její bratr, dokonce ani když ji zradil Caesar, nechal ji ukřižovat a přerazit nohy, se necítila tak bídně a mizerně. Výčitky svědomí ji doprovázely na každém kroku. To že svoji sveřepostí zavinila smrt Gabrielly ji dohánělo k šílenství bylo pochopitelné. Ale měla chvíle, kdy věřila, že její přítelkyně není mrtvá a znovu se s ní shledá. Ale ani tehdy nepocítila úlevu. Byl tu druhý zločin a ten vypadal, že jeho následků se už nezbaví nikdy. Vražda Callisto. Ta dívka, které ji komplikovala život a stala se symbolem prolínání její temné minulosti s přítomností. Xena si vždy myslela, jak ji nenávidí, ale po její smrti pochopila, a poznal to tenkrát i Joxer, že se strašně celou dobu mýlila.

Před pár dny se úplně zázračně Gabriella vrátila ve chvíli, kdy Xena už ztratila naději. Jen malou chvíli ucítila tmavovlasá žena nával radosti, cítila, jak jeden s balvanů dosud drtící její duši, mizí v nenávratnu. Ale ten druhý zůstal. I tak Xena s novým elánem vyrazila Gabině vstříc. Doufala, že s ní po boku a s její pomocí dokáže normálně žít.

Dnes ráno vyrazila Xena brzo po rozednění. Jela podél potoka, po levici se jí zvedala krásná louka končící ostrou hranou nad kterou už byla jen obloha. Ale Xena měla hlavu skloněnou, byla hluboce zamyšlená. Dokud ji nevyrušil křik. Xena zdvihla hlavu a tam nahoře, na samotném obzoru ( nespatřila Hercula s Ioláem, jak by se dalo očekávat ) uviděla Gabriellu. Nemohl to být nikdo jiný. Málokdo nosí bojovou hůl amazonek, málokdo se dovede chovat úplně jako blázen. Xena ucítila nával radosti a chystala se popohnat Argo vzhůru. Ale neudělala vůbec nic. Pár kroků za Gabriellou, téměř na kraji lesa se proti obzoru tyčila ještě jedna postava. Vysoká, štíhlá, se svatozáří dlouhých plavých vlasů okolo hlavy a s třpytícím se mečem na zádech.

Xena cítila, jak se jí na okamžik zastavilo srdce. Na tu vzdálehost ji nemohla poznat zrakem, ale cit ji to řekl jasně. Je to ona. Callisto. A vrací se společně s její Gabriellou.

Xena ani na chvilku nepocítila obavy. Podle bezstarostného chování své přítelkyně snadno pochopila, že se k žádnému dramatu neschyluje. Věděla, že ji nečeká snadné setkání, ale bylo jí to úplně jedno. Strašný balvan tížící její srdce byl pryč a Xena se po dlouhé době cítila volná jak pták. Konečně popohnala Argo vzhůru po louce vstříc své přítelkyni Gabrielle .... a nejen jí.



Konec



© Copyright 2001 by Mišák







| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |