Hodná, zlá a ošklivá
aneb Return of Callisto

napsal Mišák




Vrchní dozorce Hakl dovedl svého mladého druha až k těžkým dubovým vratům, za kterými se rozkládaly odpočinkové prostory pro dozorce věznice. Odemkl masivním klíčem ze svazku, visícímu u jeho pasu a vpustil ho dovnitř.

"Neboj, zvykneš si." Poplácal ho po zádech.

Avšak z jeho tónu nebylo možno přeslechnout přezíravou ironii.

Hakl pečlivě za svým kolegou zamkl a zůstal chvilku zamyšleně stát. Nedivil se, jak na nového dozorce zapůsobilo první setkání s vězeňkyní v samostatné cele až na konci chodby. Byla tady něco přes tři týdny, spolu se svoji partou a on sám se jí také v duchu bál. I kdyby to nikdy nepřiznal. Před ní, před svými druhy, dokonce to nepřiznával ani sám sobě.

"Musíme si zvyknout, já i vy všichni ostatní," brumlal si v duchu, "dvacet let je dlouhá doba, ale ty peníze, které nám přidali, stojí za to."

Přes jeho stále zamračenou tvář přelétne náznak úsměvu.

"Zatím jsme tady zlomili každého. Tak zlomíme i tebe, Callisto."


Nahoře nad schody se ozve nějaký hluk.

"Co se tam děje?" zvolá Hakl se svoji obvyklou nerudností.

"Promiňte, pane," křičí hlídač od vchodu, "ale máte tady návštěvu."

Uvidí nahoře vedle strážného hubeného, nakrátko ostříhaného zrzavého kluka.

"Nikoho mi sem neposílej!" vyštěkne.

"To je mladá dáma, pane," odpovídá dozorce.

To Hakla zaujme. Ale takhle směrem vzhůru a proti osvětlenému obzoru z ní moc nevidí.

"Tak ji pošli dolů," pružně změní své předchozí rozhodnutí.

Až půjde ta ženská po schodech, oslněná ještě ze slunce tam venku, on který ve zdejším šeru vidí jako kočka v měsíční noci, si ji bude moci důkladně prohlédnout.

Tohle Hakl dobře zná. Kdokoliv vstoupí za dne do prostor zdejší věznice, má pocit, že se ocitl v naprosté tmě. I zvláštní návštěvnice sestupovala po schodech velice pomalu, přidržujíce se zábradlí. Skoro působila dojmem, jako když si nahoře zapomněla bílou slepeckou hůl. Takže vrchní dozorce měl dost času si ji prohlédnout.

Byla opravdu mladá, skoro ještě dívka. Tak sotva přes dvacet. Byla středně veliká, štíhlá, ale jinak divná. Hlavně podivně oblečená. Měla hnědé kalhoty a boty jako muž, něco takového ženy v Řecku nenosí. Navíc vlasy ostříhané hodně nakrátko, to bylo ještě podivnější. A to ještě ve zdejším šeru nebyla vidět jejich rusá barva, vypadaly téměř černé. Když sešla až dolů, uviděl Hakl, že má na tvářích a nose pihy. Což ho u zrzky, stejně jako velké zelené oči ani nepřekvapilo.

"Copak si přejete, slečno?" zeptal se, když dívka došla až k němu.

"Prohlédnout si vaši slavnou věznici, pane veliteli," odvětila mladá žena sladkým hláskem, "slyšela jsem o ní samou chválu."

Ta ženská je opravu praštěná, zajímat se o věznici. A nějak divně mluví, možná, že ani nebude z Řecka.

"Odkud jste?" zeptá se jí přímo, "vy nejste zdejší."

"Z Říma," málem mu vyrazí dech, ale to ještě není všechno.

"Můj tatík je římský senátor a mě poslal do světa na zkušenou."

"Vás? Svoji dceru?" nechápe Hakl. Copak tohle Římané dělají?

"Co měl dělat?" zasměje se dívka vesele, "když žádného syna nemá."

"A to vás poslal do světa jen tak, samotnou?"

"Ale kdepak, tatík se o svoji nejstarší dceru bojí," říká dívka hrdě, "poslal se mnou dva silné muže."

"Kde jsou?"

"Utekla jsem jim," říká mladá žena spiklenecky, "oni by nebyli rádi, že navštěvuji taková nebezpečná místa."

"To se jim nedivím, když vás mají na starosti," přikyvuje vrchní dozorce.

"Ale, pane poručíku, pozor, já jsem plnoletá, můžu si dělat co chci. Mí průvodci mi nemají co poroučet. Ale kdo má poslouchat pořád ty řeči."

Hakl beze slova přikývne.

"Ukážete mi vaši věznici, pane veliteli?" ptá se mladá žena znovu.

"Jistě a rád."

Proč ne. Ta mladá žena je na jedné straně naivní, ale na druhé odvážná a zvídavá. A navíc je docela hezká. Ne docela, když se pomine její výstřední oblečení a ostříhané vlasy, je velice hezká. Hakl pochyboval, že si bude moci s Římskou patricijkou něco začít, dozorce s malé provinciální věznice, to nebyla partie pro ni, ale člověk nikdy neví. V horším případě se alespoň chvíli potěší přítomností půvabné ženy.

Protože ta jediná, kterou tu měl, Callisto, byla sice nejkrásnější žena, kterou kdy v životě viděl, ale zároveň i nejhorší netvor v lidské podobě, jakého poznal. Což je u dozorce věznice plné kriminálníků co říci.

"Začneme hned tady," zahajuje prohlídku Hakl, jako by to bylo součástí jeho služby.

"Vidíte ty okna ve stropě, ty dlouhé úzké škvíry? Tak ty jsou v každém prostoru mimo zbrojnice."

"Vy tu máte zbrojnici?"

"Ano, ale tu si necháme až nakonec, jestli dovolíte, slečno."

"Samozřejmě, vy jste velitel, já jsem tu jenom host," souhlasí dívka.

"Takže ta okna," pokračuje Hakl, "bez nich by se nám tu vězni udusili. A my také. Vidíte sama, že jsou tak úzké, že jimi sotva proklouzne ta pověstná myš. Možná i méně pověstná kočka." Použije svůj starý vtip a má radost, když se mladá žena vesele rozesměje. Není blbá, pochopila to. Vlastně je moc dobrá, když vezmu v úvahu, že je cizinka, ne zcela znalá naší řeči.

"Ale člověk určitě ne."

"Počkejte," zarazí ho žena, "a co kdyby přišli spřeženci těch zlosynů tady a vykopali ta okna zvenčí?"

"Máte pravdu," říká Hakl uznale, "ale tady, přímo pod hradbami města, po kterých stále přechází stráž. To není možné."

Ženská zatracená. Dřív se podobným fantastickým nápadům jenom smál, ale od té doby, co tady má jako privátního vězně Callisto, je ochoten i sebe víc bláznivou teorii, jak ji odtud osvobodit, brát vážně.

"Jdeme se podívat na vězně?" ptá se dozorce a míří ke dveřím na konci chodby.

"Jistě, jsem moc zvědavá," souhlasí nadšeně mladá žena.

"To tě brzo přejde, holčičko," brumlá si Hakl pod fousy.

Vstup do vedlejší prostory je opravdu jen pro dost silné nervy a hlavně žaludky. Přes stejně velká okna vysoko u stropu, je v místnosti děsný zápach. Hygiena zřejmě nebude silnou stránkou lidí, nedobrovolně zde pobývajících. Možnosti žít tu v čistotě byly zřejmě vždy velmi omezené a navíc většina vězňů ve čtyřech velkých celách, rozmístěných po dvou napravo i nalevo od chodby, už dávno na jakoukoliv snahu o čistotu rezignovala. Dokonce to vypadá, že rezignovali úplně na všechno.

Leží na rozdrbaných kavalcích a ani nezvednou hlavu, když Hakl s dívkou vstoupí. Jen několik, kteří si ještě zachovali trochu energie, přiběhne k těžkým, silným prutům ze surového železa, tvořící část stěny cely. Pozorují nenadálého hosta a když poznají, že se jedná o mladou ženu, začnou na ni pokřikovat oplzlosti. Hakl je chvilku nechá a pak náhle udeří bičem, který měl dosud složený u pasu. Zasáhne největšího křiklouna a udělá mu uprostřed čela hluboký krvavý šrám. Muž zaskučí a svalí se na zem. Ostatní ztichnou, ale v jejich mručení je tolik nenávisti, že kdyby zabíjela, vrchní dozorce by byl okamžitě mrtev.

Ale ten si z toho nic nedělá.

"Chamraď jedna," pronese mezi zuby a pokukuje po své mladé společnici.

Je překvapen. Čekal, že dívka bude bílá děsem, jektat zuby, bude blízko mdlobě, ale mladá žena vypadá, že si ničeho ani nevšimla.

Ale to je jen zdání.

"Je to hnusné, odporné," říká, "ale nic jiného jsem ani nečekala."

"Pojďte dál, pane poručíku," požádá a ukáže na dveře před nimi.

"Tam to bude svým způsobem ještě horší," varuje velitel, ale jde otevřít.

Na první pohled je tato část věznice úplně stejná jako ta předchozí. Dvě a dvě cely, okna u stropu, chodba uprostřed. Druhý pocit je, že i když jsou zde také vězňové, chybí tu ten děsný puch odvedle. Je tu čisto, jak v dobře řízených kasárnách.

"No vida, tady se mi to líbí," říká návštěvnice.

"Brzy přestane," zavrčí Hakl tak aby to dívka neslyšela.

Ve dvou celách napravo je uvězněno dohromady asi třicet mužů. Většinou jsou hodně mladí, urostlí, všichni jsou upravení a učesaní, jako by právě přišli z vycházky. První cela nalevo je prázdná a v té druhé je jen jediný vězeň. Blonďatá dívka pevně připoutaná k těžkému dřevěnému křeslu uprostřed cely.

Návštěvnici hned zaujme. Běží k cele, chytne se za mříže a vyjeveně hledí na vězenkyni.

"U bohů!" volá, "co ta chudinka malá provedla, že je tak strašným způsobem upoutána k tomu mučícímu křeslu."

"Běžte hned od těch mříží, slečno, je to strašně nebezpečné," křičí Hakl a odvádí dívku dál od cely.

"To je náš nejnebezpečnější zločinec."

"Tomu nevěřím, taková jemná, skoro dětská tvář. To přeci není možné. Nedošlo k nějakému omylu, pane poručíku?"

"Je to jenom seržant, huso," ozve se blondýnka, "to je ode dneška nový způsob mučení vodit mi sem ty nejhloupější holky z ulice, Hakle?" ptá se urážlivě.

Dozorce jí chce odpovědět, ale ryšavá dívka ho předejde. Vypadá naštvaně. Znovu se chytne za ocelové pruty cely a začne na připoutanou vězenkyni ječet.

"Komu nadáváš huso, kdo je u tebe nejhloupější holka z ulice, ty kriminálnice?!! Můj tatík je římský senátor a on si to s tebou vyřídí, uvidíš!" dodá náhle jako malá rozmazlená holčička.

"Už se třesu strachy. Před tebou a před tím tvým poonděným fotrem taky," říká Callisto chladně a nenávistně.

"Týýýý jedna….!!" najednou se mladá návštěvnice obrátí k Haklovi a snaží se uklidnit.

"Před chvilkou mi té dívky bylo líto," říká pomstychtivě, "ale už není. Máte pravdu, pane veliteli, zaslouží si to. Jen ať tady na tom křesle shnije zaživa. Hodně, hodně pomalu."

A znovu se obrací k dívce v cele.

"Slyš mě, co ti povídám!" opět na ni křičí, "chcípni tady v té díře, užij si to pomalý umíraní, den za dnem! Škoda, že se na to nebudu moc dívat!"

"A máš to," dodá najednou tiše a úplně klidně.

Callisto, která se právě chystala té hysterické krávě odpovědět, zahlédne krátký tvrdý záblesk jejích velkých zelených očí. To byl pohled úplně jiné osoby, než která tu předvádí takové divadlo. Nezdálo se jí to jenom? Protože ta zrzka už zase vypadá jenom jako hloupá naivní husa.

"Co mám?" zeptá se jí přesto. Ale návštěvnice už nijak nereaguje.

"Asi se mi to jenom zdálo," pomyslí si Callisto.

"Ukaž se mi ještě, ty římská nádhero," volá na dívku před celou, "ať si tě dobře zapamatuji. Já se brzy dostanu ven a pak si tě najdu. A budu tě pomalu zabíjet, aby sis to užila. Hodně pomalu."

Dívka venku vypadá vylekaně. Přiběhne k Haklovi a tváří se, jako když se chce za ním ukrýt.

"Co to povídá ta zlá a ošklivá? Proč mi vyhrožuje?" říká chvějícím se hlasem.

Ale pak si dodá odvahy.

"Ty se ven nikdy nedostaneš, ty kreaturo s krásnou tváří!" křičí na blondýnku v cele, "že ne, pane veliteli?! Vy jste schopný člověk a vám jistě žádný vězeň neuteče!"

Je vidět, že si dodává odvahy.

"Nebojte se, slečno," uklidňuje ryšavou dívku Hakl, ale sám se necítí moc dobře. Callisto mluví o útěku a on si přes všechna bezpečnostní opatření není jist, že se jí to opravdu nepodaří.

"Pojďte odtud pryč," žádá dívka velitele.

"Ještě se uvidíme a dřív než si myslíš!" volá za ní se zlomyslností v hlase blondýnka a její muži doprovázejí kvapný ústup Hakla i zrzavé dívky hlasitým smíchem.

"Já vám to říkal, že to bude ošklivé," říká Hakl dívce, sotva se ocitnou opět pod schody vedoucí z věznice ven.

Dívka roztržitě přikyvuje a říká:

"Ukážete mi ještě tu zbrojnici pane poručíku, ehmm …. seržante?"

Ta holka je nezmar. Nebo, že by byla tak pitomá? Myslí si Hakl a odemyká dveře zbrojnice na druhém konci vstupní haly.

"Oh, tady je to pěkné, moc pěkné!" volá ryšavá dívka nadšeně. Místnost je velice prostorná a navíc osvětlená dvěma velkými okny na dlouhé protější stěně. I když jsou i v těchto oknech mocné mříže, přesto působí mnohem příjemněji, než zbytek věznice.

"A těch zbraní," pokračuje dívka s tváří zářící radostí, "mečů, halaparten."

Ukáže na kopí.

"A kopí."

Ukáže pro změnu na halapartny.

"Ano, ano máte pravdu," říká Hakl a stěží potlačuje smích.

"Myslíte?" obrací se k němu dívka podezřívavě, "vždyť jsem to řekla obráceně."

Ta potvora, ona si z něho dělá legraci.

"Všimnul jsem si, ale…" začne rozpačitě.

"Ale bláznům se nemá odporovat," dodá dívka posměšně.

"Ne bláznům, jak vás to mohlo napadnout?" poleká se velitel věznice, "hostům se nemá odporovat."

"Takové rčení jsem nikdy neslyšela," dívka se už docela směje, "to nic pane veliteli, já jsem vás nechtěla naštvat, to byla jen taková legrace."

"Víte," říká za okamžik, když se společně zasmáli, "ještě jedna věc mě zajímá."

"Jen se ptejte slečno." Hakl je opravdu zvědav na co se ta návštěvnice optá. Stále méně se v ní vyzná. Na jedné straně vypadá jak praštěný rozmazlený spratek z bohaté rodiny, na druhé je to velice bystrá a navíc mimořádně půvabná bytost.

"Vy tady trávíte hodně času. Tady v tom nepěkném prostředí a s takovou cháskou tam za těmi mřížemi. Máte tady nějaké místo, kde si můžete na chvíli odpočinout a zapomenout na ty hnusné zločince tam v celách?" ptá se dívka.

To je otázka. Lidi z města nahoře tohle nikdy nezajímalo. Starostu ani konšele. Nebýt vlastní snahy, žili by tady dozorci skoro stejně mizerně, jako jejich vězňové. Vida, a tuhle zvláštní dívku to zajímá.

"Jistě, máme tady svoje privátní prostory. Kde si můžeme sednout, kde se můžeme najíst, dokonce i ti co mají chvilku volno si můžou zdřímnout na kavalci," vykládá Hakl a sahá k pasu pro svazek klíčů.

"Tady za těmito vraty."

"Vy odemykáte zvenčí?"

"Zvenčí i zevnitř. Jak se to zrovna hodí. Je to tak praktičtější i bezpečnější."

"To opravdu je," souhlasí dívka, "hlavně pro mě."

"Jak to myslíte?" zeptá se dozorce, stále nic netušíc.

"Víte co vás to šimrá na boku?" ptá se dívka a její hlas najednou zní úplně jinak.

"To je dýka," oznámí mu, "stačí jediný pohyb a máte ji v ledvinách. A za dvě vteřiny jste mrtev. Věřte mi, mám to vyzkoušené."

"Co to znamená?" Hakl tomu stále nemůže uvěřit. Ale vzápětí ucítí bolest, když mu ostří dýky zajede hlouběji do masa.

"Teď už jenom jedna vteřina," oznámí zrzka klidně, "poslechněte a nic se vám nestane. Jasný?"

"Ano, paní," říká Hakl a hlas se mu chvěje strachy. Neví proč, ale je přesvědčen, že ta divná dívka ho zabije a ani nemrkne, pokud nebude spolupracovat. A Hakl nechce zemřít.

"Odemkni a nech klíče v zámku!" diriguje ho dívka s dýkou, "tak dobře. Teď otevři. Výborně, ještě víc, dokořán. A tiše, nechceme přeci vyrušit tvé druhy při zaslouženém odpočinku. Že ne?"

"Ne, nechceme paní. Opravdu ne," šeptá dozorce.

Víc nestihne. Dívka do něho strčí oběma rukama, že statný muž vletí do společenských prostor posádky jako vystřelený z luku. Udělá kotoul a zůstane ležet na zemi. Chvíli s děsem očekává bolest, šířící se po těle, ale nic necítí a pocítí úlevu a vděčnost. Ta dívka ho nebodla, nic mu neudělala. Hakl se pomalu zvedá a přemýšlí co dál. Je tady se svými druhy zamčený, ale na druhé straně je to možná jediné místo v celé věznici, kde bude v bezpečí. Protože si nedělá žádné iluze. Ta zrzavá potvora přišla někoho osvobodit. Koho? Odpověď asi bude jednoduchá.

Sotva se dozorce ocitne uvnitř, dívka dveře zavře. S úsměvem otočí klíčem, který zůstal v zámku. Jednou, podruhé. Potom vrátí klíč do mezipolohy a prudce mávne pravicí, ve které drží dýku. Cink! Ostří přesekne klíč tak, že z něho vůbec nic nevyčnívá ven. Těžko půjdou dveře zvenčí odemknout. A o nic lépe nepůjdou ani zevnitř.

Mladá žena se otočí a se svazkem klíčů v levici zamíří ke zbrojnici. Něco tam kutí, odemyká a otevírá dveře dokořán. Ale to je teprve začátek. Její divadelní vystoupení bude ještě pokračovat.

Dubové dveře k prvnímu oddílu cel se otevřou a v nich se objeví dívka, která tu už před chvílí byla. Ale tentokrát je sama a cosi drží v rukou. I kdyby muži v celách byli slepí jako koťata, museli by zároveň být i hluší, aby nepoznali, co to je.

"Mám klíče. Copak si s nimi počnu?" brumlá si návštěvnice a aby to bylo zcela jasné, cinká si se svazkem, jako by ji ten zvuk fascinoval.

Ještě víc však cinkot klíčů přitahuje těch několik mužů, kteří ještě nepropadli úplné letargii. Dva z nich v cele napravo přiběhnou až k mřížím a volají:

"Hej, slečno, odemkněte nám!"

"Proč?" ptá se mladá žena.

"Vždyť máte klíče."

"A vy jste zločinci a patříte za mříže," zní chladná odpověď

To už se vzpamatují i někteří vězni v cele naproti. Ale ani oni nemají šanci na klíče dosáhnout. Ale udělají něco jiného. Tři, čtyři najednou vyrazí proti mřížím, zalomcují s nimi a zařvou. Nemají žádnou naději, že mříže vylomí, ale stane se to, v co doufali.

Dívka se lekne. Odskočí od nenadálého zdroje hluku a ocitne se v dosahu vězňů naproti. A jeden z nich neváhá a hbitě ji chytne za zápěstí.

"Mám ji!" vykřikne vítězně. Chce dívku přitáhnout k mřížím, sebrat jí klíče a odemknout si. Mimochodem jí ještě zakroutit krkem, aby nepřekážela.

Ale stane se něco jiného. Zrzavá žena popadne bleskurychle útočníka druhou rukou za jeho zápěstí a škubne. Ozve se ošklivý křupavý zvuk, doprovázený dunivým úderem. Dívka trhne mužem proti mřížím silou, kterou by v jejím útlém těle nikdo nečekal. Mužův nos narazí na mříž a v mžiku se promění v beztvarou krvavou hmotu. Vzápětí udeří do železného prutu i čelem a klesá s očima obrácenýma v sloup k zemi.

Mladá žena odstoupí, jako by se vůbec nic nestalo a muži v celách už jí nestojí za jediný pohled. Pokračuje do dalšího oddělení.

Tady na její příchod zareagují úplně jinak. Všichni muži jsou ještě plně při smyslech a tak ihned pochopí, kolik uhodilo. Ta podivná dívka se vrací. Sama, ale zato má klíče od cel. Muži se přestěhují až k mřížím, nespouštějí z dívky zrak, ale jsou úplně zticha.

I Callisto otevře oči a pozoruje blížící se návštěvnici. Vzpomene si na její pohled před chvilkou a hledá podobný v jejích očích i nyní. Ale nevidí nic takového. A přitom ryšavá dívka jde přímo k ní.

"Tak jsem zase zpátky, to jsi nečekala, viď? Myslela sis, že se tě polekám! Já se nebojím nikoho! A nejsem zvyklá, aby mi někdo nadával do hlupáků! A takový zločinec mi už vůbec nemá co nadávat!"

"Ta holka je úplný blázen," pomyslí si vězenkyně, když slyší co říká a přitom odemyká její celu, "ona snad ke mně vleze, aby mi mohla nadávat pěkně zblízka. To se budeš divit, kočičko, co ti tetička Callisto udělá."

Všem překvapením ještě není konec. Dívka ji začne odvazovat od křesla. Nejprve nohy, pak pás kolem čela, na krku a okolo pasu. Callisto se na ni dívá spod přihmouřených očí a stále nemůže pochopit, co to znamená.

"Snad si nemyslíš, že tě budu mlátit takhle přivázanou. To by bylo pod moji důstojnost. A navíc je to nečestné a nesportovní. I když by sis nic jiného nezasloužila," brblá stále jemným, skoro dětským hláskem zrzavá dívka.

Callisto čeká jen na jedno. Až ji ta husa uvolní jednu ruku. Sotva se tak stane, vyrazí, aby ji uchvátila za hrdlo.

"To se budeš divit," pomyslí si.

Ale diví se ona. Dívka ji rychlým pohybem uchopí za zápěstí. Callisto napne všechny síly, ale připadá si, jako když bojuje proti skále. Dívka ji přitiskne ruku zpátky ke křeslu a zavrčí.

"Nech toho, Callisto, takhle se se zachráncem nejedná."

Pustí její ruku a bez dalších slov jí uvolní i druhou.

"Trochu se protáhni, musíš být po tom sezení pěkně ztuhlá," řekne a otočí se ní zády.

Vypadá, že na ni úplně zapomněla. Otevře dveře cely a vyjde na chodbu. Muži v protějších celách viděli co se stalo a teď mlčky hledí na dívku před nimi. Mlčky a s rodící se úctou.

Callisto žádnou úctu necítí. Má zlost, že ji osvobodil někdo jiný než ona sama. Štve ji, že ta dívka se chová, jako by pro ní nic neznamenala a že je sama momentálně zcela grogy. Bolí ji celé tělo a tak se opatrně protahuje, aby svým svalům a kloubům vrátila bývalou pohyblivost.

Druhá dívka stojí na chodbě a má proslov k jejím mužům.

"Až vám otevřu, běžte všichni na konec chodby, tam uvidíte otevřené dveře zbrojnice. Popadněte svoje zbraně a po schodech nahoru. Venku na nic nečekejte. Doleva z kopce, přes tu pláň a do kopců a lesů naproti. Je to všem jasné?"

"Ano, paní," odpoví jeden z nich, "a co vy dvě?"

"My přijdeme samozřejmě za vámi. Ničím se nezdržujte. Hned vedle věznice je hradba města a tam je silná posádka. Jestli nás načapají tady dole, nebudeme mít žádnou šanci."

S těmi slovy odemkne jednu celu a hned na to i druhou. Muži pokukují po své velitelce, ale jelikož ta nic neříká, poslechnou rady zrzavé dívky. Tiše a ukázněně běží chodbou ke zbrojnici a poté, již plně ozbrojeni, nahoru ke svobodě.

Callisto stojí ve dveřích své cely a ještě se protahuje.

"Co to má znamenat, co tady rozkazuješ? Velitel jsem tady já," ale nevypadá, že by se nějak moc vztekala.

"Jdi si pro svůj meč a boty," říká ji dívka, "ať taky zmizíme."

"Já tu mám ještě práci," zašklebí se zle blondýnka.

"Myslíš Hakla? Vykašli se na něj, raději si pospěš."

"Mně tady nikdo poroučet nebude, ani ty ne," oboří se Callisto na svoji osvoboditelku. Za okamžik se vrací ze zbrojnice již obutá a s mečem na zádech.

"Teď ten prevít. Slíbila jsem mu to."

"Odemkni," poručí.

"Ani mně tu nikdo nebude poroučet," odsekne zrzka, "kromě toho to asi nepůjde, ani kdybych chtěla."

Ukáže Callisto zničený zámek.

"To jsi udělala schválně!" vytkne jí zuřivě blondýnka.

"Aby se nedostali ven. Ani ve snu mě nenapadlo, že budeš tak hloupá a promarníš novou možnost pomstít se Xeně kvůli takové nule."

Callisto se rozesměje a běží ke schodům. Druhá dívka hned za ní.

Venku už je pozdvižení. Ve městě útěk zpozorovali a na hradbách se to hemží zmateně pobíhajícími vojáky. Další skupina se shromažďuje u nedaleké pootevřené brány. Rusovlasá dívka na okamžik odběhne a vzápětí se vrací se svým mečem u pasu.

"Musela jsem ho nechat venku," vysvětluje, "dovnitř by mě s ním asi nepustili. Ale dýku přehlédli."

Vlevo od města je asi kilometr široké údolí a naproti němu se rozkládá hustým lesem zarostlá pahorkatina. Údolím se jako dlouhý had vine skupina prchajících mužů. Ti nejrychlejší se již blíží ke spásnému lesu, poslední nejsou ještě ani v polovině.

Callisto se vydá za nimi. Je už docela fit a její dlouhé nohy se jen kmitají. Ani jednou se neohlédne za svoji novou společnicí. Na kraji lesa dostihne poslední opozdilce a jak stoupá lesní cestou k nejbližšímu sedlu, předbíhá další a další.

Nahoře už pár mužů stojí. Její zástupce Theodor a několik dalších. Všichni vypadají po dlouhém běhu na konci sil. Pot z nich jen lije, nemůžou popadnout dech.

"Pánové, jste úplně s formy," říká posměšně.

"Máš pravdu, Callisto," odpovídá Theodor, "měli bychom tu počkat na ostatní. Sem už se vojáci neodváží."

Dobře," odsouhlasí to blondýnka kývnutím. Sama je také zadýchaná, ale byla by schopna bez problémů běžet dál. Ještě hodně dlouho. Zvědavě se rozhlíží po zrzce. Ale nikde ji nevidí.

"Tak vida děvče, nic moc," pomyslí si spokojeně.

Pak ji uvidí. Přichází až za posledními opozdilci. A musí konstatovat, že ji podceňovala předčasně. Ta dívka vypadá naprosto svěží. Ani zadýchaná není.

"Vracíme se zpátky do našeho hradu," rozhodne, když si muži trochu odpočinou, "Theodor půjde první."

Sama chce jít až vzadu. Aby si mohla se svoji osvoboditelkou promluvit.

"Ty nejsi žádná římská milostslečna, to mi neříkej," začne výslech, "co jsi zač a co pohledáváš v Řecku?"

"Máš pravdu, nejsem Římanka," přikývne zrzka, "jmenuji se Morrigan a přišla jsem do Řecka zabít Hercula!"


Callistina parta vyráží na další cestu. Vracejí se domů, pokud tak lze nazvat jejich dřevěný hrad, kde před několika týdny podlehli v boji Xeně a četě přivolaných vojáků. Vojáci už jsou dávno ve svých kasárnách a na hradě nebude živé duše. A pokud ano, bude mít asi smůlu.

Vpředu jde Theodor, který zná cestu nejlépe, a navíc byl svou velitelkou určen. Ta sama jde až na konci se svou novou známou. Mají si o čem povídat.

"Tak ty chceš zabít Hercula? Už dlouho jsem neslyšela větší legraci," začíná.

"Co je na tom k smíchu?" ptá se otráveně Morrigan.

"Hercules. Nejlepší bojovník, jakého kdy země nosila. Polobůh. A ty ho chceš zabít? S touhle postavou?"

"No a co? Mám stejnou postavu jako ty. A ty si také troufneš na každého, jak jsem slyšela."

"Jenže já jsem Callisto."

"Nedej se vysmát. Tvoje jméno jsem slyšela před třemi dny poprvé. A že by o tobě lidi mluvili nějak nadšeně, to mi jaksi uniklo."

"Koho zajímají obyčejní lidé?!" vyštěkne Callisto.

"Máš pravdu, nikoho. Tak ty by sis na Hercula netroufla?"

"To jsem neřekla. Ale jen kdyby to bylo naprosto nevyhnutelné. Raději se mu budu vyhýbat."

"To je zajímavé," směje se Morrigan, "že to říkáš dokonce i ty. O to víc mě Hercules zajímá."

"Není to vidět. Místo toho aby si šla přímo za ním, tak ses zabývala něčím docela jiným."

"Snad si nestěžuješ?"

"Ne. Ale dokázala bych se osvobodit i bez tvé pomoci."

Zalesněné pahorky zůstávají postupující koloně za zády. Cesta teď vede hustě obydlenými oblastmi. Vesničané pohlížející na drsně vyhlížející muže s obavami, ale když si jich ozbrojenci nevšímají, vracejí se ke své práci.

"Řekni mi," pokračuje Callisto v otázkách, "proč ses vypravila Hercula zabít?"

"Slyšela jsi někdy o Irsku?"

"Ne."

"A o Británii?"

"To ano. To je velký ostrov někde daleko na severu."

"Správně," přikývne Morrigan, "a Irsko je o něco menší ostrov hned vedle."

"Dobře. Takže ty jsi odtamtud."

"Lidé v Irsku žili vždy blízko přírody a uctívali své vlastní bohy. Tak to bylo po celá staletí a všichni byli spokojeni. Až před pár lety se najednou objevilo nové náboženství."

"Jen tak? Samo od sebe?" diví se Callisto.

"Ne, rozšířilo se k nám z nedaleké pevniny, z Galie."

"O Galii jsem slyšela. Tu nedávno obsadili Římané."

"Ani Římanům se tohle náboženství nelíbí, ale do nich mi nic není. Zato mému příteli vadilo a to už mi jedno nebylo."

"Kdopak je tvůj přítel?" ptá se Callisto s poťouchlým úsměvem.

"Cernunos. Bůh lesů vod a strání. To jeho dřív Irové uctívali, jako nejvyššího boha. A najednou ho nepotřebovali."

"To naštve. Tak ty máš takhle význačné známosti. Zajímavé, jen pokračuj."

"Můj přítel také byl hodně naštvaný. Ale jako bůh nemohl chodit mezi lidi a obracet je zpátky na starou víru. Od toho měl mě."

"Tebe? Vždyť jsi jenom žena? Žádný válečník."

"Čemu zrovna ty se divíš?" zasměje se Morrigan, "podívej se na sebe a na svoje vojáky. Vždyť tě uctívají skoro jako boha."

"Jenže já jsem…"

"Callisto, to už jsi říkala. Mě neohromíš, tak už s tím přestaň."

"Dávej si pozor! Jsi moc troufalá. Stačí abych pokynula prstem."

"Přestaň se pořád vytahovat, Callisto," říká Morrigan zlostně, "mně tím strach nenaženeš."

"Ha, ha s tebou je opravdu zábava. Konečně někdo, kdo se mě nebojí. To je příjemná z měna."

"Nejsem tvůj nepřítel. Možná sis toho už všimla."

"Tak co jsi?"

"Přítel."

"Nemám žádné přátele a ani je nepotřebuji." Callisto se tváří odmítavě.

"Brzy třeba zjistíš, že nemáš pravdu."

Callisto kupodivu nemá na zrzavou dívku zlost. Není vůbec zvyklá, aby jí někdo odporoval, ale u ní jí to nevadí. K velkému překvapení cítí, že je jí sympatická. Něco takového nepocítila k jinému člověku už dlouhé roky. Od nešťastné události v Ciře.

"S tím přítelem uvidíme," říká smířlivě, až je tím sama vyvedená z míry.

"Pokračuj," dodá po chvilce.

"Cernunos ze mě udělal vůdce malé armády, bojující proti novému náboženství."

"To mi stále není jasné."

"Co ti není jasné? Proč mě, ženu?"

"Ehmmm."

"Já na to mám nejlepší předpoklady. Vlastně, když mluvím o Irských bozích, poznala jsem jen dva. A toho druhého už jsem dlouhá léta neviděla. Bohyni války, moji matku."

"Aha. Tak ty máš matku bohyni. A co otec?"

"Normální smrtelník," říká Morrigan pohrdavě.

"To ti vadí? Že jsi bůh jenom napůl?"

"Ano. Ale Cernunos si věděl rady. Dává mi pít svoji krev a ta mi dodává sílu bohů."

"Krev? No fuj."

"Možná to není pravá krev. Objevuje se v kouzelném poháru a má rudou barvu."

"Červené víno," ušklíbne se Callisto.

"To bych poznala."

"Tak dál."

"První rok jsem honila zastánce nového náboženství jako divou zvěř. I jednu menší ves jsem se svoji armádou pro výstrahu vyvraždila."

"Pěkné, to se mi líbí," hihňá se blondýnka.

"Jenže to bylo k ničemu. Za každého zabitého se objevilo pět nových příznivců a vliv druidů stále vzrůstal."

"Druidů?"

"Ano. Tak se nazývají kněží nového náboženství. Vlastně není nijak jiné. I ono hledá cestu člověka k přírodě. Ale nepotřebuje k tomu staré bohy."

"Snad se jich nezastáváš?" pošklebuje se Callisto.

Morrigan se na ni se zájmem podívá. Usměje se.

"Zastávám říkáš? Hmmm. To mě nenapadlo. Ale je to možné. A už pár hodin tuším proč."

"Proč?"

"Až později. To teď není důležité."

"Brzo jsem pochopila, že metoda každého odpůrce zabít, je na nic. Mnohem lepší než smrt samotná je strach. Strach ze smrti. Své, svých blízkých. Rodičů, sourozenců, dětí."

"To zní zajímavě."

"Taky to fungovalo. Teda jakž takž. Vlastně to bylo na nic. Vypadalo to, že nové náboženství nejde zastavit. Tak jsem se poslední půlrok vykašlala na prosté lidi a chtěla jsem zničit samotné druidy."

"Dobrý nápad." Callisto se zájmem přikyvuje.

"Nepříliš. Zabiješ druida, když už ho konečně najdeš. A druhý den má náhradníka."

"To je jako boj s hydrou. Jednu hlavu jí usekneš a vyrostou jí dvě nové."

"Žádnou hydru neznám, ale tahle válka je něco podobného. Pořád vítězíš, ale nikdy nevyhraješ. A tak se konečně dostávám k tomu hlavnímu. V celém Irsku se ze dne na den rozšířila věštba, že náš boj skončí až do země přijde vyvolený hrdina. Hercules. Skončí naší porážkou. Smrtí."

"To říká ta věštba?"

"O smrti? Ne. Ale jak jinak můžeme prohrát?"

"Copak boha lze zabít?" nechápe Callisto.

"Irského ano. Věděla bych dokonce jak. Ale já nechci usmrtit boha. Ani sama nechci zemřít. Proto bych měla zabít Hercula."

"Když bude mrtvý, tak už k vám nepřijde, že ano?" rozesměje se Callisto zvonivým smíchem.

"Správně. Jsi chytrá holka. A proto jsem tady," přikývne zrzavá dívka.

"Ale to nevysvětluje, proč jsi místo cesty za Herculem tady se mnou."

"Ne. To ne. Sotva jsem před pár dny překročila hranice vaší země a začala trochu rozumět vaší řeči, neslyšela jsem nic jiného než vyprávění o boji dvou nesmiřitelných sokyň, dvou žen s mečem. Hodné milé Xeny a zlého netvora Callisto. Nebo taky bývalé vražedkyně Xeny, která si teď pokrytecky hraje na svatouška a jedné z jejích obětí, která se přichází pomstít za smrt svých blízkých."

"Tahle varianta se mi líbí o mnoho víc," rozesměje se blondýnka svým osobitým smíchem. Morrigan si všimla, že pokaždé, když se takhle začne smát, otáčejí se poslední z jejích mužů, kráčející kousek před nimi a vypadají vystrašeně. Pobavilo jí to. Když se jejího smíchu bojí i vlastní vojáci, jak na to asi reagují její nepřátelé.

"I mně se toto pojetí víc zamlouvalo a mrzelo mě, že už je po boji. Xenu bych mohla navštívit, ale ta mi k srdci nepřirostla, a ty? No ty si byla ve vězení. Byla to velká náhoda, že když jsem přišla tam do města, zjistila jsem, že vězení, ve kterém jsi, je přímo pod jeho hradbami."

"Tak jsi se rozhodla mě osvobodit. Jen tak, i když jsi mne znala jenom z vyprávění?"

"Vůbec ne. Přišla jsem se na tebe jenom podívat. Ale pak když jsem tě uviděla."

"Snad jsi se do mě nezamilovala?" posmívá se Callisto.

"To určitě. Já nejsem na ženský. Jenom jsi mi byla na první pohled sympatická a chtěla jsem ti umožnit, abys mohla ve svém boji pokračovat."

"Díky. Teď už budu chytřejší a Xenu rovnou zabiju," a Callisto se znovu začne smát.

"To moc chytrá nebudeš."

"Jak to? Co to říkáš? Chceš mě znovu naštvat."

"Ne, jenom poradit."

"Nepotřebuji žádnou radu. Umím Xenu zabít sama."

"To jsem viděla."

"Neštvi mě Morrigan. Jestli se ti to nelíbí, tak mi táhni z očí."

"Zabít Xenu je hrozná blbost."

"Tak co bys mi radila?"

Callisto jiskří oči vzteky. Na kohokoliv jiného by se už dávno vrhla a napráskala by mu. Ne-li něco horšího. Ale s Morrigan, i když ji zná sotva pár hodin, se prát nechce. Dokonce je na její rady zvědavá.

"Xena je, pokud se nepletu a to já málokdy, tak zvaná princezna bojovnice."

"Správně, tak dál!"

"To znamená, že je zvyklá bojovat. Mečem, tím svým kolečkem…"

"Chakramem."

"Nebo i beze zbraně. Hraje si teď na hodnou, milou, napravenou a možná dokonce taková je. Kdybys přišla s tím, že jsi ta chudinka, které kdysi zabila rodiče, nic by s tím nenadělala. Byla by jsi pro ni živá výčitka. Ale ty jsi místo toho dala do kupy tlupu lumpů. Teda pardon, myslím vojáků, a začala řádit jako pominutá. A pro Xenu jsi se stala vyvrhelem a zločincem a to, že jsi její dávnou obětí už nebylo důležité."

"Co mi to tady vykládáš?"

"Poslouchej a až potom mluv. A nakonec jsi proti ní vyrukovala s mečem v ruce. Proti Xeně, princezně bojovnici. To jsi jí to hrozně usnadnila. Ty jsi nebyla oběť, ale nepřítel."

"Přestaň."

"Ještě chvilku. To že tě nakonec porazila, byla možná náhoda, možná je lepší než ty, ale to není podstatné. Žádné výčitky neměla. Zavřít zločince a vraha do vězení je přeci standartní postup."

"Nejsi pitomá? Co mi to tady vykládáš? Xena je zločinec a vrah, ne já. Ona patří za mříže."

"Teď už ne. Pro většinu Řeků je Xena ta polepšená a jediný zločinec jsi tady ty."

"Měla bych tě hned tady na místě zabít. Propíchnout mečem. Proč já tě vůbec poslouchám?" říká Callisto, ale je podivně klidná.

"Za prvé proto, že chtít zabít jediného přítele co máš, je hloupost a za druhé víš, že mám pravdu."

"To teda nevím. Ale mohlo by na tom něco být. Budu o tom přemýšlet. Ale co teď? Jsem zpátky a Xena je tu někde poblíž taky. Máš ještě v záloze nějakou radu?"

"Mám, ale dáme si na chvilku pauzu. Nějak mi od toho mluvení vyschlo v ústech."

"Potřebovala by jsi doušek krve, což?" Callisto se rozesměje.

Morrigan se také usměje.

"Máš pravdu. Moc jsem si na ni zvykla. Ale musím se obejít bez ní."


Slunce se už pomalu klonilo k západu, když malá kolona překročila vršek strmého kopce. A Morrigan poprvé uviděla obydlí Callistiny party, ten jmenovaný hrad. Byla to podivná stavba, celá ze dřeva, nejméně třípatrová, ale hrad příliš nepřipomínala. Stála na malém vršku, zatímco okolní kopce byly o dost vyšší. Což v době, kdy neexistovala děla nebylo až tak důležité. Více chybělo pevné opevnění, vlastně tam nebylo vůbec žádné.

"Co říkáš našemu hradu?" ptá se jí blondýnka.

"Působivé, ale hrad to ve skutečnosti není."

"Na co by mi byl opravdový hrad, abych se tu nechala obklíčit a obléhat?"

"Máš pravdu, ale…"

Vojáci a za nimi obě mladé ženy již došly až na místo. Do uličky mezi oběmi částmi dřevěné stavby. Morrigan hledí vzhůru, usmívá se.

"Je to opravdu neobvyklá stavba, hodně zvláštní, přímo bych řekla morbidní."

"Však jsem ji navrhla a postavila já sama," říká Callisto hrdě.

"Tak to už se nedivím."

"Zase jsi drzá," směje se blondýnka a šplhá po jednom z žebříků do prvního patra, "jestli pak jsi opravdu tak dobrá, jak tvrdíš?"

Morrigan jen pokrčí rameny. Nemá chuť se předvádět. Ale to Callisto ještě moc nezná. Ta se posadí nahoře na zem, spustí své dlouhé nohy ve vysokých botách dolů a klátí jimi jak malé děvče nudící se na školním koncertě.

"Kranichu!" zvolá a z řad jejich mužů vystoupí urostlý mladík s velikým mečem po boku.

"Zabij ji." Callisto ukáže na zrzavou dívku na cestě pod ní.

"Koho paní?" nepochopí hned mladík.

"Copak jsi slepý, že ji nevidíš?! Je tu jen jedna!"

"Provedu," vyštěkne Kranich a tasí meč. Sice vůbec nic nechápe, ale není zvyklý o rozkazech své paní diskutovat nebo pochybovat.

Morrigan pohlédne nahoru na Callisto. Vidí jak se tváří a poklepe si na čelo všeobecně známým gestem. Ale mladík už je tady a chystá se k výpadu. Zrzavá dívka vytáhne svůj meč a postaví se proti němu. Nastávající souboj vypadá na první pohled víc jako vražda. Dívka je o půl hlavy menší než Kranich, štíhlejší, i její meč vypadá proti mužově zbrani jako hezká malá ozdoba do kuchyně nad krb. Ale zdání někdy klame.

Kranich dvakrát rychle udeří. Není to žádný začátečník. Ale jeho meč svůj cíl nenajde. První ráně se ryšavá dívka obratně vyhne, druhé nastaví svoji zbraň a lehkým dotykem odchýlí úder daleko od sebe. To mladíka vyvede z konceptu. Zaútočí znovu a plnou silou. Ale výsledek se zase nedostaví žádný. A dalšímu prudkému výpadu se dívka vyhne tak rychle, že muž ztratí rovnováhu a málem upadne. Morrigan se ocitne za ním a prudkým kopancem jeho problémy se stabilitou rázně vyřeší. Kranich padne na břicho, rychle se otočí, ale to mu už zrzavá dívka klečí na hrudi a ostřím svého meče mu míří přímo na hrdlo. Takhle zblízka vypadá její meč sakra hrozivě a mladý bojovník se už loučí se životem.

"Aj, jaj, jaj to bylo pěkné," tleská na tribuně Callisto rukama a když uvidí, že po ní Morrigan kouká, ušklíbne se a udělá palcem gesto známé ze všech římských arén a amfiteátrů.

"Ukonči to," nařídí.

"Ne," odpoví Morrigan a vstane. Zasune si meč za pás a jde k nejbližšímu žebříku. Za chvilku je u Callisto.

"Proč jsi ho ušetřila, poručila jsem ti, abys ho zabila," mračí se blondýnka.

"Nemáš mi co poroučet."

Callisto prudce vydechne. Ale pak se usměje.

"To asi nemám, ale stejně to nechápu. Vždyť tě chtěl zabít."

"Nechtěl, to jsi mu nařídila ty."

Světlovlasá dívka chvilku přemýšlí.

"Ale prohrál. Za to si zaslouží smrt."

"Jdi se vycpat. Kdyby vyhrál, tak bych byla mrtvá zase já."

"Správně." Callisto se začne zase smát svým pološíleným smíchem.

"S tebou tedy není moc rozumná řeč."

"Lituješ, že jsi mne vysvobodila?"

Callisto se najedno uklidní a zvážní.

"Ne, to nelituji, ale na můj vkus jsi trochu moc veliký cvok."

"Já se budu snažit nebýt," blondýnka vypadá celá nesvá.

"Co je to se mnou?" pomyslí si, "vypadá to, že mi na této dívce záleží. Něco takového se mi už dlouho nestalo."

Morrigan uznale pokývá hlavou.

"Neměly bychom se vrátit k našemu hlavnímu problému? Ke Xeně?"

"A co Hercules?"

"Ten klidně počká."

"Nepřišla jsi ho zabít?"

"Ano, proč?"

"Ale teď se ti do toho nechce."

"Jak to víš?"

"Ta krev, co jsi pila přestává působit."

Morrigan se k Callisto prudce otočí.

"Ty jsi možná šílená, ale zároveň jsi děsně chytrá. Jak jsi to poznala?"

Blondýnka se rozesměje. Ale tentokrát je to veselý smích mladé dívky.

"Jenom odhad. Dedukce. Ty o sobě vyprávíš, jaký jsi bojovník, krutý, nemilosrdný, ale vůbec se tak nechováš. Ve vězení jsi to zařídila tak, abych nemohla pobít strážce. Tady jsi ušetřila Kranicha. Vůbec vypadáš tak nějak smířlivě. Asi mi budeš v boji proti Xeně houbeles platná. Možná dokonce na obtíž."

"Jen pokračuj, mluvíš moc dobře," přikyvuje zrzka.

"A co tvoje božská síla? Kde je, když nepiješ krev? Je pryč, že jo."

"Viděla jsi před chvílí, že bych tomu tvému silákovi podlehla? Nebo ráno ve věznici, když jsme se přetlačovaly?"

"Tak jak je to?"

"To nevím přesně. Ale zřejmě mi Cernunos celou dobu lhal."

"Proč tě tedy nutil pít jeho krev?"

"Kvůli síle asi ne. Abych ho poslouchala na slovo a ještě mi to působilo potěšení."

"To víš od kdy?" zajímá se Callisto.

"Nevím nic, ale napadlo mě to až dneska."

"Takže ze zabíjení Hercula nebude nic?"

"Vypadá to tak."

"A co zabíjení Xeny?"

"Zabít ji, to pro ni není dostačující trest. Spíš by měla zbytek života prožít ve stálém strachu a hrůze."

"To těžko. Xena se ničeho nebojí."

"Nebude se bát o sebe. Ale jistě má rodiče, přátele a jiné blízké lidi."

"Tak to už se mi zase líbíš. Ty myslíš zabít Gabriellu, viď?"

"Nějak to pořád nechápeš. Když ji zabiješ, tak Xena po tobě půjde a neskončí to dřív, než jedna z vás bude docela, ale úplně mrtvá."

"No a co? Vždyť o to mi přeci šlo."

"Callisto, mysli trochu prakticky. Proč bys měla umírat ty? Vždyť ty jsi nevinná oběť. No, dřív jsi alespoň byla."

Morigan se rozesměje a její smích se moc od smíchu její blonďaté partnerky neliší.

"Ha, ha," říká Callisto, "mně to moc k smíchu nepřipadá."

"Mně také ne. Ty tvoje plány jsou úplně na hlavu postavený. Buď zemře Xena, nebo ty. Tomu říkáš plán?"

"A jaký je tvůj plán?"

"Žij a udělej Xeně z jejího života očistec."

"Co s Gabriellou?"

"Ne zabít. Ale ukázat Xeně, že její přátelé už nikdy nebudou v bezpečí."

"To po mně půjde také."

"Možná. Ale pokud není vrah a to myslím už není, tak co bude moci udělat? Nic."

Callisto nad tím přemýšlí.

"Mimochodem," ozve se opět Morrigan, "Gabriella už s Xenou není. Před pár dny se provdala. Za nějakého Perdika, přítele z dětství. Líbánky mají někde tady nablízku."

Blondýnka vyskočí.

"A to mi říkáš až teď?! Kde je tedy Xena?"

"Odjela."

"Tak mi poraď, co mám teď dělat, ty chytrá?" zašklebí se Callisto.

"Chceš říci, babo raď? Jsou dvě možnosti. Xena asi není moc šťastná, že je bez své dlouholeté přítelkyně. Trápí se, ale zvykne si. To není zrovna to co chceme. Tak co takhle zabít toho chlapa, co se tak neomaleně mezi ně vetřel."

"Ty chceš někoho zabít? Slyšela jsem dobře?" posmívá se blondýnka.

"Já ne. Jenom uvažuji. Když Perdika zabiješ, co dál. Gabrielle se to jistě nebude líbit. Bude mít na tebe vztek, bude tě nenávidět. A poběží s tou svojí nenávistí, kam?"

"Za Xenou."

"Jasně."

"Tak budou zase spolu. To vlastně Xeně udělám radost."

"Ona to nepřizná. Důležitá je ta malá, se srdcem plným nenávisti k tobě. A tou bude neustále Xenu oblažovat."

"A Xena přijde, vmete mi do tváře tu vraždu a bude mě chtít zabít. Poněkud si odporuješ drahoušku."

"Viď, taky mám takový pocit," přikývne Morrigan, "nějak jsem se do toho zamotala."

"To nevadí, mně to přijde jako skvělý nápad. Hned ráno se vydám na cestu. Půjdeš s mnou?"

"Ne, to zvládneš sama, já se podívám po Herculovi."

"Zabít ho?"

"Jdi někam. Jenom ho půjdu poznat."

"A když se ti nebude zamlouvat, tak ho propíchneš?"

"Obávám se, že se mi zamlouvat bude."

"Tak dobře, jdeme spát. Já mám svoje apartmá až nahoře. A přímo pod ním je volný pokoj pro vzácné hosty."

"Ty nějaké míváš."

"Jistě, spoustu. Ty jsi první. Pokud se náhodou večer myješ, tak támhle za tím přístavkem je nádrž s vodou."

Callisto se obrátí a šplhá nahoru, ke svému obydlí až pod samotným vrcholem stavby. Vypadá to, že ona se večer mýt nebude.


Ráno Morrigan překvapí, že její nové přítelkyni konečně došlo, že by se po několika týdenním věznění měla také pořádně umýt. Ale nejen ona sama, ale donutí k důkladné očistě i všechny své muže. Zatímco se od nedaleké nádrže ozývá křik a smích koupajících se vojáků, přivede si zrzavá dívka jednoho z několika koní, co je tu k dispozici a odjíždí za Herculem.

Vrací se až večer, těsně před západem slunce. Strážce před hradem vyjde ze svého úkrytu a zachytí uzdu koně.

"To jsi ty paní?" říká s úctou, "jakpak jsi dopadla?"

"Ani se neptej," odpoví dívka a seskočí z koně. Má toho harcování za celý den plné zuby. Doma v Irsku moc na koni nejezdila a tak přes všechnu svou mimořádnou fyzickou kondici, ji bolí celé tělo.

"Kde je Callisto?" ptá se.

"U sebe nahoře," odpovídá strážce a odvádí koně do stáje. I to zvíře je hodně unavené, potřebuje vykartáčovat srst, vodu a píci.

Morrigan se vyšplhá tři patra až na samý vrcholek stavby a bez klepání vejde do pokoje zdejší velitelky.

"To je dost, že jdeš. Už jsem myslela, že jsi zabloudila," přivítá ji Callisto sedící v pohodlném křesle, "tak co Hercules?"

"Nebyl doma. Snad zítra či pozítří. Ale příště už k němu trefím."

"Proč vůbec po něm tak toužíš, když sis to s tím zabíjením rozmyslila?"

"Když jsem už tady, takovou dálku od domova, tak ho chci vidět. Všichni o něm stále mluví. Hercules. Slavný hrdina. Polobůh. A navíc prý moc dobře vypadá."

"Já ho nikdy neviděla, ale asi jo."

"Co ty, Callisto, jak jsi se měla?"

"Skvěle. Moc jsem se bavila," rozesměje se blondýnka.

"Tak povídej."

"Vypravila jsem se za Gabriellou a tím jejím chlapem, jak jsi mi poradila."

"Na mě to nesváděj."

"Jak to? Vždyť to byl tvůj nápad."

"Byl," přikývne Morrigan, "ale já to všechno myslela teoreticky."

"To jsou jen výmluvy," šklebí se Callisto, "našla jsem tu ves, ale novomanželé nebyli doma. Vydali se někam na procházku. Brzo jsem je objevila. Byli na malém kopečku hned za vesnicí. Šli po kraji lesa, drželi se za ruce a kráčeli vstříc lepším zítřkům."

"To jim asi dlouho nevydrželo."

"Přesně. Jenom do chvíle, co jsem se tam na koni objevila já. Říkám: "Nazdar, Gabriello, to jsi ráda, že mě zase vidíš." Seskočím z koně a vytáhnu meč. Ten chlap nato: "My nejsme ozbrojeni." A já hned: "Tak to bude aspoň jednodušší." A bez meškání ho probodnu, že ani nehlesnul."

Callisto se odmlčí a dívá se po své posluchačce. Je zvědavá, jaký dojem na ní udělala.

"Vyprávíš moc pěkně," pochválí ji Morrigan, "jen pokračuj. Co na to Gabriella?"

"Zatímco chlap padnul k zemi, ta malá se na mě vrhla ječíc: "Ty vrahu!" A tak podobně. Dám ji levačkou pěstí do nosu, až upadne na zem. Hned si na ni kleknu a meč jí namířím na hrdlo. Tak jako ty včera Kranichovi. To ji neumlčí. Křičí: "Zabij mě ty stvůro, ty netvore, ty…!" Ještě něco stejně milého, ani jsem netušila, že ta děvenka má takovou slovní zásobu."

"A co ty?"

"Já ji moc neposlouchala. Dívala jsem se na špičku svého meče. Jak byl ještě od krve jejího manžela. Ta teď stékala a kapala té malé čertici přímo na krk. Tady do té jamky mezi tepnami Za chvilku se tam udělalo jezírko a další kapky v něm dělaly kruhy, jako když prší do louže."

"Vždyť to říkám, ty jsi úplný cvok. Vynechej ty svoje krvavý zážitky a pokračuj."

"Snad ti nevadí dokonce jen vyprávění o krvi. To jsi hodně vyměkla." Callistin hlas zní velice pohrdavě.

"Krve jsem asi viděla téci víc než ty. Tím se nechlubím, jenom to konstatuji. A vůbec mi nevadí, pokud to není moje. Ale takhle se v tom vyžívat."

"Víš co?" zamračí se blondýnka, "přestaň mě vychovávat, nejsi žádná moje opatrovatelka."

"Vychovávat? Tak to je přesně to, co bys potřebovala."

"Ty nejsi ta pravá."

"A kdo tedy je?"

"Nikdo. Já o žádnou vychovatelku nestojím. Tak já pokračuji. Dívám se jak ta krev… No tak ne. Nechám krev být." Callisto předvede ukázku svého smíchu.

"To už tu dlouho nebylo," konstatuje zrzavá dívka.

"Á, slečna učitelka se ozvala. Jdi s tím někam. Gábina se diví, proč na ni civím a nic nedělám, tak ještě obohatí svůj repertoár. Ječí: "Když nezabiješ ty mne, tak zabiju já tebe!" Tak na tohle jsem čekala. Vstanu, očistím si meč, hodím si ho na záda a povídám:

"To jsem na tebe opravdu zvědavá." A ona znovu: "Zabiji tě, Callisto, ty vrahu, ty netvore, ty…!". Však už to znáš."

"Gabriella je docela zajímavé děvče. Ráda ji poznám. Však ona by slavná princezna bojovnice jen tak někoho do party nezvala."

"Mezi námi," Callisto nakloní hlavu ke své parťačce, "mně by se taky docela zamlouvala, kdyby se nepřátelila s Xenou."

"No to chápu. Přinejmenším ti nepůsobilo problém nechat ji naživu."

"Kdepak, tvůj plán boje proti Xeně se mi moc zamlouvá. Co myslíš, že bude dál?"

"Zase jenom teorie."

"No dobře, sem s ní."

"Jestli se Xena vrátí ještě dnes, zítra ji tady máme na stříbrném podnose."

Callisto se usměje.

"Na to, že jsi cizinka, mluvíš naším jazykem výborně."

"Já se rychle učím," přikývne Morrigan, "pokud dorazí později je možné, je-li Gabriella vzteky a žalem bez sebe, že na Xenu nebude čekat a vyrazí za tebou sama."

"To by byla blázen."

"Zoufalé ženy dělají zoufalé věci."

"Nech si ty průpovídky. To myslíš vážně?"

"Jako jednu z možností."

"Co uděláme my?"

"Může ti slečna učitelka poradit?"

"Proč ne? Stejně to děláš pořád. I když se tě nikdo na nic neptá."

"Řekni strážím, ať ji nechají projít a já ji odchytím a podám si ji."

"Ty tak."

"Nech toho, Callisto. Stejně jí nechceme ubližovat. Jenom ji uvězníme a budeme mít návnadu pro Xenu."

"To už tu jednou bylo."

"A už je to tu zase. Tenkrát jsem tady nebyla já."

"Ty tedy netrpíš nedostatkem sebevědomí," říká Callisto uznale, "myslíš, že jsi lepší bojovnice než já?"

"To nemíním zjišťovat. V každém případě jsme teď na Xenu dvě."

"Ty, která se vyhýbáš krvi. Co mi budeš platná?"

"Zabráním, aby netekla tvoje."

"Myslíš si, že o to opravdu stojím?"

"Měla bys."

"Měla bych, měla bych. Víš co? Já jdu spát a ty si tu ponocuj."

"Spíš skoro pořád."

"No a? Ve vězení jsem toho moc nenaspala a tak to doháním. My mladí musíme hodně spát. To ty už neznáš."

"Tak běž a nech tu stařenku samotnou."

"Ty budeš vážně hlídkovat tady venku?"

"Proč? To je tak nebezpečné?"

"Nebezpečné ne," usměje se Callisto, "ale noci jsou chladné. To aby sis vzala teplé prádlo."

"My jsme u nás v Irsku na chlad zvyklí. A vezmu si deku."

Callisto jde ještě dolů instruovat stráže. Za chvilku je zpátky a rovnou pokračuje po žebříku do svého království ve třetím patře. Morrigan zůstane sama. Vynese si z pokoje pohodlné křeslo, zabalí se do deky a klidně usne. Teď večer Gabriella určitě nepřijde. Dole planou ohně, muži u nich sedí a rozprávějí. Docela tiše, nechtějí svou velitelku budit. Teprve po půlnoci se celý hrad ukládá ke spánku.

Morrigan rozevře oči a čeká. Klidně a trpělivě. Vůbec jí nebude vadit, pokud to bude zbytečně. Ale brzy zjistí, že nebude. Xenina přítelkyně přichází a nepočíná si moc opatrně. Asi jí žal i vztek zamlžily rozum. V ruce drží dlouhou dýku, nebo menší meč, vypadá, že to s tou pomstou myslí vážně. Muži na stráži ji, tak jak dostali nařízeno, nechají projít. Gabriella si dole dá zbraň do zubů a šplhá po žebříku vzhůru. Jde najisto. Již tu jednou byla a ví kde má Callisto svoji obytnou místnost. Tiše proběhne prvním patrem k dalšímu žebříku a leze výš. Zrzavá dívka vstane a čeká na ni.

Gabrella je již tady. S dýkou v zubech a sveřepým výrazem v obličeji vypadá jak malý pirát. Vyhoupne se na terasu, popadne svoji zbraň do pravice a míří k dalšímu žebříku. Ryšavá dívka k ní rychle zezadu přistoupí, vytrhne jí dýku a odhodí do dáli.

"To jsou k nám hosté," říká.

Gabriella se k ní prudce otočí. Nezná ji, ale pochopí, kdo před ní stojí.

"Ty jsi ta Římanka co osvobodila Callisto!" sykne zlostně.

"Jsem Irka, ne Římanka, ale jinak máš pravdu."

"Co mi chceš?"

"Co tu chceš ty?"

"Zabít Callisto!"

"To ti nemohu dovolit."

Gabriella proti Morrigan vyrazí se sevřenými pěstmi. Ta jí rychle chytne a zkroutí ji ruce za zády. Malá dívka sebou zuřivě zazmítá, ale s pevného sevření se nemůže vyprostit.

"Nech toho, nebo si ještě ublížíš," říká jí zrzka pohrdavě.

"To je mi jedno! Stejně teď zavoláš svoji velitelku!"

"Nemůžu, ani kdybych chtěla. Žádnou velitelku tu nemám," zasměje se Morrigan. "ty jsi můj zajatec a udělám s tebou, co budu sama chtít."

"Nevěřím ti ani slovo!" křičí Gabriella "a i kdyby to byla pravda, stejně jsi s Callisto spolčená!"

"V tom máš pravdu."

Morrigan zavleče malou dívku do komory vedle svého pokoje.

"Tady teď budeš bydlet. A jelikož jsi neklidná, tak tě musím spoutat," vysmívá se jí.

Hned s tím začne. Provazů tady má připravených dost. Gabriella se divoce brání, ale není jí to nic platné. Morrigan, i když je štíhlejší než ona, má o mnoho větší sílu.

"Když se budeš takhle zmítat budu ti muset pouta tak utáhnout, až se ti zaříznou do masa, a věř mi, není to nic příjemného," oznamuje chladně své zajatkyni.

"A jinak?!!" z očí malé dívky vyzařuje šílený vztek. Jak před chvílí nenáviděla Callisto, tak se teď její zloba přenesla na její společnici. Ale bránit se přestane.

"Vidím, že dovedeš být rozumná," pochválí ji Morrigan.

Spoutá svoji zajatkyni pevně, ale nikoliv brutálně.

"Nepokoušej se osvobodit. Nepodaří se ti to a jenom se vyčerpáš. A zítra bude potřeba abys byla svěží a při síle, to mi věř."

"Stejně mě zabijete!"

"Je to možné, ale nikoliv jisté. A buď tady ticho, já vedle spím."

"Nebudu!"

"Tak dostaneš roubík."

"Ty netvore!"

"Posluž si. Takhle mi říká skoro celé Irsko, tak jedno malou Gabriellu taky přežiji."

"Vrahu! Jsi stejná jako Callisto!"

"To víš. Vrána k vráně sedá."

"Proč jsi se k ní přidala?" změní náhle zajatkyně tón.

"Právě jsi to řekla. Jsem stejná jako ona," usměje se vesele Morrigan a nechá Gabriellu samotnou v jejím malém vězení.

Ráno sotva se rozední, jí přijde zkontrolovat a přinese jí napít. Gabriella hrdě odmítá.

"Jsi husa. Takovým gestem potrestáš jenom sebe. Mě je to jedno jestli budeš žíznit."

Ale ještě jednou malé dívce vodu podá. Gabriella se napije.

"Děkuji," špitne.

"Nemáš zač," odpoví Morrigan,"musíš ještě chvilku vydržet. Na někoho čekáme, asi víš na koho?"

"Na Xenu!" vykřikne Gabriella radostně. "ona přijde a osvobodí mě! A vás obě potrestá!"

"Ty si to ale maluješ růžově, křepelko," směje se zrzavá dívka. "historie se nikdy neopakuje. Dnes Xena nevyhraje. Uvidíš sama. Budeš mít tu čest být divákem."

"Callisto Xenu nikdy neporazí! A ty také ne!"

Gabriella si je tím naprosto jistá. Morrigan se s ní nehádá. Nechá ji o samotě a jde nahoru za svoji přítelkyní. Callisto stojí na terase před pokojem a pohlíží na své království.

"Tak co, přišla?" říká místo pozdravu.

"Ano, obývá tu komůrku vedle pokoje pro hosty."

"Co říkala?"

"Je pěkně vzteklá, moc se mi líbila. Kdyby měla možnost, zapíchla by nejdřív tebe a hned nato i mne."

"To je zajímavé." Callisto se rozesměje, "kdybys ji znala dřív. Mouše by neublížila. Milá, útlocitná a vida! Stačí jí zabít manžela a hned se probudí její zlé já."

"Proč se tváříš tak kysele?" otočí se proti Morrigan.

"Napadlo mne, jestli ty máš pro změnu nějaké své hodné já."

"Nemám, a ani nechci mít. Zato tvoje se probudilo, když jsi přestala pít tu tvoji krev a ty teď nevíš, co se s tebou děje."

"Krátké a vystižné," přikývne Morrigan.

"Nu což, já to s tebou přežiji. Tak co myslíš, že bude dál? Máš něco vymyšlený?"

"Ano. Pokud dneska Xena dorazí a já se vsadím, že ano."

"Tak povídej."

"Sedneme si k tomu." A zrzavá dívka přitáhne dvě dřevěné židle.

Sednou si proti sobě a Morrigan začne líčit, jak si to představuje. Callisto pozorně poslouchá. Chvíli se usmívá, pak se zase mračí, nakonec se vesele rozesměje. Projev své přítelkyně skoro nekomentuje.

"Ano, ano!" říká, "Ne, to né, ano."

"To je skvělé!" vykřikne nakonec, "to s tím dobrem v tobě částečně odvolávám. Něco tak pěkného bych nikdy nevymyslela. Mít něco na hlavě, tak před tebou smeknu."

"Netřeba se klanět. Větší problém bude držet se plánu."

"Proč?" Callisto se tváří uraženě, "myslíš, že to nezvládnu?"

"Až budeš mít Xenu na špičce svého meče. Co uděláš?"

"Nic."

"To jsem na tebe zvědavá. To bude ta největší zkouška, jak se dovedeš ovládat."

"Dovedu ovládat?"

"Říká se o tobě, že to neumíš."

"Kdo to říká? Někdo z mých mužů? Kdo by se odvážil?"

"Povědět ti pravdu?"

"Jakou pravdu? Nikdo se nesmí…" Callisto se zarazí, "aha, to je další zkouška viď, ty vychovatelko."

Obě dívky se začnou smát.

Čekání na Xenu se protahuje. Jistě by to vedlo k vzrůstající nervozitě. Ale Callisto nenechá nikoho zahálet a přemýšlet o nadcházejícím boji. Zaměstná své muže údržbou hradu a sama se k nim ihned také přidá. Po chvilce se k práci připojí i druhá dívka.

Teprve po poledni dá hlídka na kopci signál.

Xena je tady!

Muži šplhají nahoru na hrad, zatímco obě mladé ženy si berou své meče a lezou dolů.

Morrigan se na chvilku postaví vedle Callisto, právě když se Xena na své kobyle Argo objeví na malém kopečku.

"Je tady."říká, "divadlo může začít."

V prvním patře, kam ji hned ráno převedli, vyvedou dva vojáci Gabriellu na terasu - má ruce svázané před tělem - jinak jí všechna pouta sundali.

Spatří přijíždějící přítelkyni.

"Xeno, Xenóóó, tady jsem! Nahoře!" volá.

"Už jedu, Gabriello!" zvolá také Xena, "hned tě osvobodím."

Cestu jí zastoupí jeden z vojáků. Není ozbrojen.

"Xeno, koně," žádá.

"Proč?"

"Neboj se, postarám se ti o ní. Nic jí neudělám," říká muž, vědom si toho, že Argo je klisna.

Xeně se moc nechce, ale chápe, že ze sedla svoji družku neosvobodí. Proto seskočí a podá otěže vojákovi. Ten Argo odvádí stranou.

Princezna bojovnice udělá jen pár kroků a ocitne se v ulici mezi oběma stavbami. Přímo proti ní stojí Callisto a spokojeně se usmívá.

"Tak jsem zase tady, tos nečekala, že ne, drahá?" říká.

"Však já se postarám, aby tě trest za tvoji poslední vraždu neminul!"

"Už se třesu strachy. Tak se do toho dej, ale ještě než začneš, seznámím tě s dnešním programem."

"Tvoje řeči mě nezajímají."

"Ale hned začnou, Xeno. Za to ti ručím. My dvě teď budeme bojovat. Na život a na smrt."

"Jak patetické," zašklebí se Xena.

"Mlč a poslouchej."

Callisto se k jejímu překvapení nenechá vyprovokovat. Její klid Xenu znepokojí.

"Vidíš ty dva muže vedle tvé drahé Gabrielly, Xeno? Jestli mě v boji zabiješ, v tom okamžiku ponoří oni dýku do jejího srdce."

Xena zbledne. Blondýna proti ní vypadá, že to, co říká, myslí až moc vážně.

"A když zabiješ ty mne?!" zachrčí.

"Tak Gabriellu samozřejmě pustím na svobodu. Tedy možná… Asi… No asi ne. Ale ta šance tu je. Tak jak se ti líbí moje pravidla?"

"Jsi netvor a nezasloužíš si nic jiného než smrt!"

"Teď tě poznávám, Xeno. Konečně jsi ukázala svoji pravou tvář," říká vítězně blondýnka.

"Co tady chce ta nepravá Římanka?" Otočí se Xena k Morrigan, "bodne mě ve vhodnou chvíli do zad?"

"Ale kuš!" zvolá zrzavá dívka, "co si o mně myslíš, to by bylo velice nečestné."

"Pcháá!" odvětí Xena, "o jaké cti chcete vy dvě mluvit?"

"O té samé co ty. Jak čestné bylo zabít moje bezbranné rodiče?! Vyvraždit celou moji ves, he?! Ty nemáš žádné právo o cti mluvit, ani se jí domáhat!"

Callisto poprvé zvýší hlas, ale to je všechno. Vůbec se nerozzuří - tak jako dřív. To se Xeně nechce líbit. Ale ustoupit před nastávajícím bojem nemůže. Pravidla, která stanovila Callisto musí přijmout. Sáhne po meči. Blondýnka udělá s vítězným výkřikem totéž a vzápětí se jejich zbraně setkají v prudkém oboustranném výpadu.

Morrigan ustoupí o pár kroků stranou a se zájmem sleduje boj. Je nadšená. Obě ženy, jak Xena, tak Callisto, jsou vynikající bojovnice a vzájemná nenávist mezi nimi jen zvyšuje zuřivost a zarputilost jejich boje. Nenašla by se jiná žena a možná ani jiný muž v celém Řecku, který by dokázal totéž co ony. Xena je o něco silnější, Callisto zase rychlejší, takže síly jsou naprosto vyrovnané. Ale něco je na boji, přes všechnu jeho divokost zvláštní. Morrigan to hned pozná. Xena dobře ví, co hrozí Gabrielle a neopovažuje se svoji protivnici vážně zasáhnout a Callisto, přes všechny nedávné pochyby ryšavé dívky dodržuje její plán. Šachista by vzniklou situaci nazval patovou a ona opravdu neměla žádné rozumné zakončení. Takže se nakonec po dlouhých minutách neustávajícího boje projevil faktor, který žádná ze soupeřek nemohla ovlivnit. Únava. Pohyby obou žen byly stále malátnější, jejich meče se už nemíhaly s takovou rychlostí a silou jako dřív, zběsilost oboustranných útoků se vytrácela. Xena nabývá pomalu, ale jistě převahu, ale ani tak nemá sílu nějakému razantnímu zakončení boje.

Morrigan na tuhle chvíli čeká. Vtrhne mezi bojující s mečem v ruce a volá.

"Střídání."

Callisto se nechce z bojiště, ale už sotva plete nohama a nakonec se odplíží do kouta a nechá se od Theodora ošetřovat. Její zástupce jí otírá pot, dá ji velkou sklenici vody.

"To je ta tvoje čestnost?" chrčí Xena na svoji novou soupeřku.

"Nejdu na tebe odzadu. A o tomhle jsme nemluvily," odpoví zrzka.

Hbitě na Xenu zaútočí. Až moc hbitě. Rychle pozná, že velká žena je na konci sil a své ataky tomu přizpůsobí. Xena se z posledních sil pokusí o protiútok, ale vidí, že proti sobě nemá začátečnici, ale bojovnici, s kterou by měla moc práce i zcela svěží. Rezignuje na další útoky. Stále obtížněji se brání. Už se jenom motá, sotva udrží meč.

Ve chvíli, kdy se jí začnou podlamovat kolena, vrátí se na bojiště odpočinutá Callisto.

"Ty vrahu!" ječí na ni se shora Gabriella, ale blondýnka si jí nevšímá.

Jedinou ranou vyrazí Xeně zbraň s ochablých paží a další, pěstí levé ruky srazí nebohou na zem. Klekne Xeně na břicho.

"Tohle si nečekala, viď?" směje se a obratně si ukládá meč do pouzdra na zádech. Na Xeninu hruď zamíří jen dýku, "že mi budeš ležet u nohou. Matka země je nablízku a tvoje smrt také."

"Zabij mne," chroptí tmavovlasá žena, "ale Gabriellu pust."

"Ne, ne, ne." Callisto zvedá ukazováček, "nejsi v situaci, abys mi mohla poroučet."

Muži zatím snesou nebránící se dívku dolů se schodů a tam si ji převezme Morrigan.

"Co chceš se mnou dělat?" hučí malá dívka zlobně.

"Hned uvidíš," dostane se jí odpovědi a vzápětí je přivlečena až ke Xeně.

"Zabít tě a potom pustit Gabriellu říkáš?" říká Callisto a hledí Xeně zblízka do očí, "to by byl pro tebe malý trest. My dvě jsme vymyslely něco lepšího. Nejdřív zemře tvoje přítelkyně a ty se na to budeš dívat. Potom teprve ty."

Xena se divoce zazmítá, ale je tak vyčerpaná, že nemá sílu se opravdu bránit.

"Jste netvoři! Obě dvě!" sípe.

"Nenávidím vás," přidá se svým křikem i Gabriella.

Ale Callisto si toho nevšímá.

"Abys neřekla Xeno, dám ti vybrat, jak Morrigan tvojí družku zabije," posmívá se svoji přemožené soupeřce, "má ji bodnout do krku, do hrudi, nebo do břicha?"

Xena je bílá jako čerstvý sníh, oči má do široka rozevřené, v nich vztek a zároveň i bezmoc a zoufalství.

"Když nic neříkáš, tak si vyberu sama," říká klidně Morrigan. Vytáhne dýku a rozmáchne se.

"Nééé!!" zaječí Xena i Gabriella současně.

Dýka se jen mihne.

A jednou ranou přesekne pouta malé dívky.

"Sakra! Vedle," zasměje se rusovláska a o krok ustoupí, jako když se jí věci následujíc již nebudou týkat.

V tom okamžiku vyskočí i Callisto a nechá Xenu bezmocně ležet u svých nohou.

"Odnes si tu mršinu, ať už jí tady nevidím," poručí Gabrielle.

Ta se rychle vzpamatuje. Přiskočí ke Xeně a pomáhá jí na nohy. Nejde to snadno. Tmavovlasá žena je vyčerpaná fyzicky i duševně a kolena se jí stále podlamují. Vypadá, že se znovu svalí na zem.

Konečně se vzpamatuje natolik, že může pomalu, s Gabriellinou pomocí jít. Callisto ji dohoní a zastoupí jí cestu.

"Tohle není konec Xeno, to je teprve začátek. Dnes jsem vás obě ušetřila, ale tak to nemusí být vždycky. A tím nemyslím jen vás dvě. Máš rodinu, přátele, známé. Žádný z nich si ode dneška nebude moc být jistý životem. Jestli ho zabiji, nebo jenom poraním, či nechám být. Už navždy budeš žít přede mnou ve strachu, celý zbytek života."

"Proč tak hrozně Xenu nenávidíš, Callisto?" ptá se Gabriella.

"Proč?! Zničila mi život! Tak teď zničím já její!"

A blondýnka se odvrátí a vrací se do svého hradu.

Objeví se muž vedoucí za uzdu Argo a beze slova předá kobylu Gabrielle. Obě ženy pomalu mizí za obzorem.

V té chvíli se Callisto rozesměje.

"Tak jaká jsem byla?" ptá se své zrzavé přítelkyně.

"Úplně skvělá. Nevěřila bych, že to dokážeš."

"Ani já ne. Ale cítím se výtečně. Konečně jsem se dočkala své pomsty. A dokonce přitom ani netekla krev." Otočí se k Morrigan s posměšným výrazem ve svých hnědých očích.

"Jen se nesměj. Já už na to přišla dávno a teď jsi to snad pochopila i ty. Jsou mnohem účinnější metody boje než plnit hřbitovy těly svých nepřátel a občas, když se něco nepovede i svými. Strach ze smrti svede víc než smrt samotná."

"Po dnešku ti začínám věřit."


Odpoledne uspořádá Callisto pro své muže oslavu. Ze sklepení jsou vyvaleny sudy vína, které tam kupodivu přečkaly tři týdny, co byl hrad opuštěn. Z nedaleké vesnice je přinesen vykrmený pašík a spousta chleba a placek.

Je veselo. Velitelka jako obvykle nepije nic, ale i ona má dobrou náladu, což je u ní nezvyklé. Natolik, že většina jejích mužů jí ještě takovou neviděla. Morrigan, kterou po dnešním boji přijali všichni vojáci za členku tlupy s nimi nějakou chvilku popíjí, ale pak už se věnuje jenom čerstvě upečenému vepřovému.

Nechce se opít, protože zítra se chystá podruhé za Herculem.

Ráno, když kromě stráží ještě všichni vyspávají, si přivede koně a chystá se na cestu.

"Pozdravuj Hercula," loučí se s ní plavovláska, která se objeví vedle ní, "nebo vlastně ne, stejně mě nezná."

"Jistě o tobě už slyšel."

"Myslíš?"

"Řecko je malá země a zprávy se tu určitě šíří rychle."

"Takže jsem slavná?"

"To určitě jsi. Pokud stojíš o to být takhle slavná."

"Ty mě vždycky, když mám dobrou náladu, dovedeš otrávit," mračí se Callisto.

"Nebreč, a buď hodná holčička, než se vrátím."

Morrigan se chopí uzdy a pobídne koně ke cvalu.

"Už se nevracej, bez tebe mi bylo líp," volá za ní Callisto.

Ale nemyslí to vážně. Ty dva dny co je s ní rusovlasá Irka, jí hodně změnily život. Našel se člověk, který se jí nebojí, ale dokonce je jejím přítelem. I na svou pomstu Xeně, kterou dosud považovala za jediný smysl svého života, začínala pomalu pohlížet jinak.

Začínala, ale ještě uplynulo příliš málo času…


Morrigan už cestu k Herculově domku zná. Nemusí pospíchat a zbytečně hnát koně a přesto se před polednem dostane na vršek, ze kterého má celé jeho panství jako na dlani. Hercules je doma. Spolu se svým přítelem Ioláem pracují dole u potoka na opravě zdí ohraničujících pozemek. Z komína domku se kouří, asi tam je ještě někdo.

Dívka přijede až ke stavení, seskočí z koně, uváže ho a vejde dovnitř. Uvidí starší ženu, čile se otáčející u plotny.

"Dobrý den, paní Alkméno," pozdraví.

"I tobě, děvče," odvětí žena. "Copak jsi nám přinesla?"

"Přišla jsem zabít Hercula."

"Cože?! Proč?"

Alkména se nepoleká. Za prvé je na podobné vyhrůžky vůči svému synovi zvyklá a potom nemůže uvěřit, že by to tahle sympatická dívka myslela vážně.

"Proč? To je dlouhé povídání a počkám s ním, až sem Hercules přijde."

"Ty nejsi zdejší?"

"Ne, jsem Irka."

"To je přeci strašně daleko!"

Pani Alkména je vzdělaná žena, nejen podle jejího přízvuku poznala, že je cizinka, slyšela dokonce o tak vzdálené zemi.

Vtom se otevřou dveře vedoucí do dvora a dovnitř s halasem a smíchem vpadnou oba staří přátelé. Ten velký je Hercules, druhý, ramenatý, ale téměř menší než rusovlasá návštěvnice, je jeho dlouholetý přítel Ioláos.

Hercules na dívku pohlédne a vypadá velice překvapeně.

"Ty jsi ta dívka, co osvobodila z vězení vražednici Callisto," říká s výčitkou, "proč jsi to udělala?"

"Pokud vás to nebude obtěžovat, tak se posaďte a já vám to řeknu všechno, včetně vysvětlení, proč jsem přišla sem," říká Morrigan a nespouští s Hercula oči.

A potom jemu i ostatním celý příběh řekne. Od Cernuna a druidů až po osvobození Callisto a včerejší boj s Xenou.

Iolaos se stále víc mračí, i paní Alkména se tváří odmítavě, jen Hercules poslouchá bez jakéhokoliv výrazu ve tváři.

"To nám sem do Řecka zabloudilo pěkné kvítko," říká nepřátelsky Ioláos, "jako bychom tady neměli dost vlastních."

Dívka se usměje.

"Moc jsem ti k srdci nepřirostla, viď?"

"A divíš se?"

"Nedivím, ale je mi to celkem jedno."

"Ty jsi chtěla dokonce zabít Hercula? Moc by mě zajímalo, jak bys to dokázala."

V Ioláově hlase zazní posměch. Ale Morrigan se nenechá vyprovokovat. Kdyby tu byla s tímhle chlapíkem sama, s chutí by se s ním pohádala, popřípadě i poprala a srazila by mu hřebínek, ale před Herculem se chce chovat jako slušná dívka. I když po tom, co před okamžikem vyprávěla, to vypadá jako marná snaha. Ale Hercules jí od prvního okamžiku přitahuje. Tak j ako ještě nikdo před ním. A navíc, jak si všimla, ani ona mu není lhostejná.

"Tak ty to chceš vidět… No dobrá. Ráda ti to předvedu. Ovšem ne na Herculovi, ale na tobě."

Morrigan použije svůj speciální bonus rychlosti. Na okamžik zmizí všem přítomným z očí a vzápětí se objeví za Ioláovými zády a dýkou mu míří mezi lopatky.

"Teď už bych jenom bodla," oznámí vylekanému muži.

Zastrčí dýku do pouzdra a vrací se na své místo.

"Sakra, co to bylo? To bylo nějaké kouzlo?" Ioláos se stále nemůže vzpamatovat z překvapení.

"Jsem opravdu rád, že sis to s tím zabíjením rozmyslela," usměje se Hercules.


Večer, ještě dávno před setměním se Morrigan vrací zpátky do dřevěného hradu lupičské party. Přiběhne k ní sám Theodor a odebírá jí koně.

"Co se stalo, tváříš se, jako když se chystáš ne pohřeb," ptá se ho dívka.

"Taky, že jo," odpovídá bojovník.

"Callisto?"

"Callisto je nahoře. Ale Xena."

"Co je s ní?"

"Je mrtvá. Callisto jí zabila a teď se chce zabít taky."

Theodor vypadá odevzdaně. Svoji velitelku obdivuje, dokonce jí i tajně miluje, ale ví, že ona na jeho rady nikdy nedá.

"Jdu za ní." Morrigan se chopí žebříku.

"Nikoho nechce vidět."

"U mě udělá výjimku."

"Doufejme," povzdechne si Theodor.

Mladá Irka vyšplhá rychle až do třetího patra a vstoupí do pokoje blondýnky.

"Co tu chceš!" vykřikne Callisto a prudce se otočí ke dveřím, "aha to jsi ty."

"Jsem chvilku pryč a hned je průšvih."

"Xena je mrtvá, já jsem ji zabila."

"Slyšela jsem. Jak se to stalo?"

"Vypravila jsem se za ní. Tam nahoru do vsi. Nechtěla jsem se s ní bít, jen ji trochu provokovat. Ale nějak se to semlelo a už jsme stály proti sobě s meči v rukou."

"To se dalo po včerejšku čekat," přikývne Morrigan.

"Hned za vesnicí jsou skály a za nimi hluboká rokle. Tak na těch skalách jsme spolu zápasily."

"Samozřejmě. Jak jinak."

"Xena byla ještě nějaká nesvá, takže jsem měla od začátku převahu. Já ji nechtěla zabít. Ani zranit. Ale ona špatně šlápla, strašlivě vykřikla a zřítila se do té rokle."

"A ty?"

"Já jsem odtamtud utíkala jak jsem nejrychleji mohla."

"Třeba to Xena přežila."

"Určitě ne," vrtí Callisto hlavou, "ta rokle je strašně hluboká, to nemohla přežít."

"Dívala jsi se dolů?"

"Ne. Vždyť říkám, utíkala jsem pryč."

"To se mi nechce věřit. Že by taková slavná bojovnice zahynula takhle bídnou smrtí?"

"Tobě byla sympatická?" diví se blondýnka.

"Sympatií bych to nenazvala. Ale byla dobrá bojovnice a jako k takové jsem k ní měla úctu."

Podívá se zkoumavě na Callisto.

"Co chceš teďka dělat?"

"Já vůbec nevím. Celá léta jsem žila jenom pro pomstu. Sedm let jsem tomu zasvětila. Den po dni, týden po týdnu, rok po roce. A najednou je konec. Mám pocit, jako když můj život už nemá žádný smysl."

"Snad neuvažuješ o sebevraždě?" mračí se Morrigan.

"Ne. Napadlo mě to, ale nic takového neudělám. Chci něco jiného. Jít pryč. Odtud z Řecka. Co nejdál. A už se nikdy nevracet. Jednou možná zapomenu. Na Xenu. Co mi provedla, co jsem provedla já jí."

"To je myslím výborný nápad. Chtěla jsem ti navrhnout totéž. Ale teď o tom nebudeme dál mluvit. Až zítra."

"Proč zítra?" nechápe Callisto.

"Stále nemůžu uvěřit, že je Xena mrtvá. Nejprve se o tom půjdu zítra ráno přesvědčit."

"Dobře. Já sama se tam vracet nechci."

"Jak tě tak poslouchám," usměje se Morrigan, "ani tvůj vztah ke Xeně nebyl založen jenom na nenávisti."

"Asi máš pravdu."

I Callisto se usměje, ale není to veselý úsměv.

"Tak už běž a nech mě tu samotnou."


Ráno se Morrigan vypraví do vsi, kde došlo včera k nešťastnému souboji. Je to jen malá osada poměrně blízko hradu, takže tam dorazí ještě před polednem. Domky stojí na dost prudké stráni. Úplně nahoře, těsně pod hřebenem skal je jeden osamělý. Před ním se prochází vytáhlý mladík ve vojenské zbroji. Když zrzavá dívka přijede až němu a seskočí z koně, zjistí, že dotyčný vypadá spíš jako parodie na vojáka, než na skutečného bojovníka. Uváže koně a vykročí k domku.

"Stůj!" zvolá mladík a od pasu se neúspěšně snaží vydolovat meč.

"Proč hlupáku?"

"Ty jsi Morrigan, ta nová partnerka Callisto. Dál tě nepustím."

Mladík vypadá odhodlaně ale také velice směšně.

"Uhni mi z cesty." Dívka do něho strčí oběma rukama, že nešťastník odletí dva metry a zátylkem se udeří o jeden z trámů domku. Bez hlesu se sesune k zemi.

V tom okamžiku se otevřou dveře a v nich se objeví Gabriella s bojovou holí v ruce.

"Týýýý," zaječí a ihned zaútočí.

Morrigan se ráně vyhne a uchopí hůl za druhý konec. Vytrhne jí malé dívce z rukou a lehce jí s ní klepne do čela.

Gabriella se zapotácí a svalí se vedle mladíka.

Morrigan už si jí nevšímá a vejde do chalupy. První koho uvidí je Xena, ležící na lůžku. Poznat jí je docela oříšek, protože je od hlavy až k patě zabalená do obvazů, že jí kouká jenom nos, ústa a oči. Nad Xenou se sklání starší žena. Podle podoby asi její matka.

I ta zřejmě pozná, kdo je nenadálá návštěvnice. Oběhne lůžko a snaží se ho chránit vlastním tělem.

"Co tu chceš ty vražedkyně! Přišla jsi Xenu dorazit?" ptá se se strachem v očích.

"Ale kdež. Callisto je celá bez sebe, že Xenu zabila, tak jsem se přišla podívat, jestli je to pravda. Jsem ráda, že není."

"Vy nechcete Xeně ublížit?" žena přejde na vykání, je na ní vidět, že se jí ulevilo.

"Nechci a ani jsem nikdy nechtěla."

"Tak proč pomáháte Callisto?"

"Protože je to moje přítelkyně. Jak se stalo, že Xena ten pád do propasti přežila?"

"Protože nespadla až dolů. Asi o deset metrů níž byl takový výstupek a tam se zachytila. Je hrozně pomlácená, to vidíte, ale zlomeného nemá nic. Gabriella s Joxerem ji tam našli a vytáhli nahoru.

"Joxer je ten mladík venku?"

"Ano."

"Nedopatřením jsem ho trošičku praštila. Asi ho bude bolet hlava."

Xena otevírá oči. Zřejmě slyšela o čem dívka s její matkou hovořily.

"Co budeš dělat Morrigan?" ptá se tiše a z jejího hlasu není kupodivu slyšet nepřátelství ani zášť.

"Vracím se domů. Zítra, pozítří. Možná ještě dnes."

"A co Callisto? A Hercules?"

Xena je nějak dobře informovaná.

"Hercula jsem viděla a jinak nic," odpovídá Morrigan, "a Callisto? Ještě nevím, uvidíš sama. Koukej se brzy uzdravit."

Sotva Morrigan vyjde ven, narazí znovu na Gabriellu.

"Jdeš pozdě," říká jí.

"Co jsi udělala Xeně?!" křičí malá dívka.

"Sama uvidíš."

Gabriella vtrhne do domku, ale Morrigan si jí už nevšímá. Odváže koně a odjíždí.


Na hradě, kam se brzy odpoledne vrací, panuje nezvyklý klid. První, kterého Morrigan potká, je Theodor.

"Dobře, že jsi zpátky," říká a bere za uzdu jejího koně.

"Je něco nového?" ptá se dívka.

"Naštěstí ne, ale mám o Callisto strach."

"Kde je?"

"Támhle sedí. Už od rána," bojovník ukazuje na malý pahorek, ze kterým se předevčírem ztratila odcházející, poražená Xena se svoji věrnou družkou Gabriellou.

Callisto sedí až na samém vrcholku s nohama zkříženými pod sebou.

"Medituje. To jí neuškodí," konstatuje rusovláska a zamíří k ní nahoru.

I když dělá dost velký hluk, sedící dívka se ani nehne. Vypadá, že příchozí vůbec nevnímá. Ale není to pravda.

"Jsi zpátky?" říká, aniž se otočí, "tak co?"

"Xena žije."

"To není možné!" Callisto vyskočí a otočí se ke své přítelkyni, "ten pád přeci nemohla přežít!"

V očích jí září veliká radost, která by každého, kdo zná její nenávist ke Xeně, notně překvapila. I Morrigan překvapí, ale hlavně potěší. Od setkání s Herculem důkladně v duchu přepracovala své budoucí plány a Callisto by v nich měla hrát důležitou roli.

"Kdyby ses podívala, zjistila by jsi, že Xena nespadla až dolů, ale jenom kousek. I tak je pořádně potlučená a bude nějakou dobu trvat než se vzpamatuje."

"To já ráda počkám," a Callisto předvede malou ukázku svého typického smíchu.

"Moc nového jsi tedy nevymyslela. Nechtěla jsi ještě včera náhodou odejít navždy z Řecka?"

"Už to není třeba, když Xena žije."

"Ale je. Až se uzdraví, budete dál spolu bojovat a nakonec jedna z vás zemře. To mi připadá jako úplný nesmysl."

"Nepřeješ si její smrt?"

"Ty snad ano?" usměje se Morrigan, "copak jsi hned zapomněla, jak jsi včera kvůli tomu, když jsi považovala Xenu za mrtvou, vyváděla? Ne, nepřeji si Xeninu smrt. A vůbec už ne tvoji."

"Máš možná pravdu. Budu o tom přemýšlet."

"Ale rychle, já se zítra vracím domů, do Irska."

"Proč tak najednou?"

"Mám tam moc práce a byla bych ráda, velice ráda, kdybys šla se mnou."

"S tebou do Irska?" Callisto se zamyslí a teprve po chvilce se znovu ozve,"Proč?"

"Hned za dvou důvodů. Budeš daleko od Xeny a časem třeba přijdeš na to, že tvůj život má i jiný smysl, než naplnit tvoji pomstu. A potom mám osobní sobecký důvod. Budu tě v Irsku potřebovat."

"Už jsem se lekla, že to chceš udělat jenom kvůli mně a mým sladkým modrým očím. Tomu bych odmítala věřit. Takhle to zní daleko lépe. V čem potřebuješ pomoci?"

"Tvé oči mají k sladkým hodně daleko a k modrým ještě dál. Ale to jenom tak na okraj. Říkala jsem ti o věštbě, prorokující konec mého a Cernunova boje proti druidům? Tak ji chci naplnit."

"Jak? Ty chceš zabít Cernuna, boha?"

"Říkala jsem, že to jde."

"Tak to se nedivím, že mě potřebuješ. Ale je to velice lákavá nabídka."

"Počkej, nespěchej," zarazí Callistino nadšení Morrigan, "já nechci abys bojovala s Cernunem, mám pro tebe jiný úkol. Asi řekneš, že jsem se zbláznila."

"Proč by ne, ty mi to říkáš pořád."

"My byli s Cernunem jeden čas milenci. Už to skončilo, ale nezůstalo to bez následků. Mám tříletou dceru. Cernunos ji drží u sebe, už dva roky jsem ji neviděla. Takže nejen jeho krev, ale i naše dcera je důvodem, proč jsem ho na slovo poslouchala."

"Mně už začíná svítat," usměje se blondýnka, "zatímco ty budeš bojovat se svým… ehmm, bývalým milencem, tak já mám dělat chůvu."

"Ano, zabránit mu, aby ji v záchvatu vzteku neublížil."

"A když prohraješ a on tě zabije, tak potom zamorduje i mne a asi i vaše dítě."

"To je hrozné riziko, já vím. Ale on nevyhraje."

"Morrigan, ty jsi sice ohromně sebevědomá, ale tohle už přeháníš. Nu což. Mně to nevadí, mám umřít tady, nebo jinde. Víš co? Půjdeme hned teď. Zavolám Theodora a předám mu velení a můžeme vyrazit ještě dneska."

Rusovláska nic nenamítá. Je ráda, že Callisto tak snadno přemluvila.

Velitelka svolává své muže na ulici mezi oběma částmi hradu. Shromáždí se velice rychle. Disciplina tu vládne dobrá. Vojáci vytvoří hlouček a se zájmem očekávají, co jim Callisto chce. Ta jde rovnou k věci.

"Odcházím," oznámí, "ještě dnes. Společně s Morrigan. Možná se vrátím, možná už nikdy. Od této chvíle se stává vaším velitelem Theodor a přeji si, aby jste ho poslouchali stejně oddaně, jako mě."

"Co máme zatím dělat, Callisto?" ptá se nově zvolený vůdce party.

"Ty jsi teď velitel. Takže jenom stručně: Nechte Xenu být. Nevšímejte si jí. Jako by tady nikdy ani nebyla. A co budete dělat? To samé, jako každá slušná lupičská tlupa."

"Nechceš si to ještě rozmyslet?" ptá se Theodor.

I v očích ostatních mužů je vidět, že s rozhodnutím své obávané, ale i obdivované velitelky nesouhlasí.

"Rozhodně ne."

Blondýnka vyšplhá nahoru ke své komnatě a balí si věci. Když je hotová, ještě chvíli hledí na svoje království. Potom leze dolů.

"Tak nevím, jestli mám být za tvůj příchod vděčen, nebo jestli tě mám proklínat," říká Theodor Morrigan.

"Ty ji miluješ, že ano?"

"Už strašně dlouho, od chvíle, kdy k nám přišla."

"To je mi líto. Ale její boj s Xenou by nikdy neskončil, nebo když ano, tak špatně."

"Máš pravdu. Takhle to bude lepší."

"Se mnou bude v bezpečí," usměje se zrzka.

"To jsem ale lhářka prolhaná," říká si v duchu, "ale když ten tvrdej chlap vypadá, že se mi tu rozpláče. A jak koukám okolo, tak nebude jedinej."

Blondýnka přivádí dva koně. Společně s Morrigan nasednou a odjíždějí cvalem až na vršek za hradem. Tam se obě zastaví a naposledy pohlédnou k dřevěné pevnosti. Muži stojí tam, co je zanechaly a vypadají jak školní děti, které opustila jejich třídní učitelka.

Callisto zdvihne ruku na pozdrav, otočí koně a zmizí mužům z očí. Morrigan ji hned dohoní.

"Vzhůru do Irska!" křikne a popožene koně v cval.



O dva dny později.


Gabriella sedí na lavici před chatou. Přemýšlí. Vtom se otevřou dveře a v nich stojí Xena. Je stále ještě obvázaná od hlavy k patě, pleť má úplně bílou, ale přeci jenom je to pokrok, vždyť předevčírem ještě vypadala, že co nevidět vypustí duši. Ani teď ji nohy moc pevně nenesou.

Malá dívka vyskočí a bere svoji přítelkyni okolo pasu. Vede jí k lavičce.

"Xeno, opatrně. Posaď se."

"Nemusíš se mnou jednat jako s dítětem Gabriello, vždyť už je mi dobře."

Xena se tváří statečně, ale kdyby ji malá dívka pustila, patrně by se dlouho na nohou n eudržela. Na lavičce je jí lépe.

"Tak ty se už uzdravuješ, to mám radost." Gabriella září spokojeností.

"Co je nového?" ptá se Xena.

"Myslíš s Callisto?" zachmuří se Gábina.

"Ano. A s Morrigan."

"Jsou pryč. Obě dvě. Cestují do Irska."

Xena se usměje.

"To je zajímavé. Ale ani moc mě to nepřekvapuje."

"Jak to? Vždyť unikly pomstě."

"Chceš říci trestu, Gabriello?"

To je pro malou dívku těžké. Callisto posledních pár dnů tak nenáviděla, že myslela jen na pomstu a ne na trest.

"Spravedlivý trest!" rozhořčí se, "pro ni je jediný trest smrt! A pro tu druhou taky!"

"Gabriello! Co je to s tebou? To ti žal zatemnil mozek? A co máš tak hrozného proti Morrigan, že pro ni chceš také trest smrti?"

"Osvobodila Callisto. A celou dobu jí pomáhala proti nám."

"Máš pravdu. Byla na straně Callisto. Ale jak? Vlastně nikomu neublížila a ještě ji držela zkrátka. Žádná krev, žádné zabíjení."

"Co Perdikus? A boj s tebou, který tě málem stál život?"

"S tím neměla Morrigan nic společného. Vlastně nemám žádný důvod zlobit se na ni."

"To s tebou nemohu souhlasit, Xeno. Kdyby Callisto neosvobodila, tak ona nemohla ublížit tobě a nemohla by zabít mého muže."

Gabriella se najednou zarazí a prudce vyskočí z lavice.

"Já vím, proč se na ni nezlobíš! Ty se nezlobíš ani na Callisto, viď?! Že zabila mého muže ti prokázala vlastně velkou službu! Mohla jsem se k tobě vrátit, už jsi nebyla opuštěná jako kůl v plotě!"

"Co to povídáš, Gabriello?" děsí se Xena.

"Jen to, že jsi ráda, že je můj manžel mrtev, že je to tak?!"

Ticho.

"Proto se na Callisto nezlobíš, protože zabila Perdika a já jsem zase s tebou. Že mám pravdu?"

Xena mlčí.

"No tak řekni něco, Xeno, řekni, že mám pravdu!" křičí malá dívka.

Xena stále nic.

I Gabriella zmlkne. Chvíli lapá po dechu, potom se najednou, poprvé po dlouhé době usměje.

"Děláš dobře, Xeno, že nic neříkáš. Ať bys v této chvíli řekla cokoliv, vždycky by to bylo špatně."



Konec



© Copyright 2003 by Mišák







| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |