Nová tvář
Henriety Savignonské


by Realm of antisubtext

Weltenburg





Zvonění telefonu nebylo vůbec příjemné. Některé aparáty mohou příjemně zvonit, tenhle však nikoli. Ozýval se pronikavě, moc silně, a vysoko naladěným pískotem připomínal autoalarm.

Muž za stolem opisující objednávkový formulář z firemní internetové adresy se pokusil dokončit poslední rubriku, aniž by zdvihl sluchátko. Nakonec pisklavý zvuk telefonu nevydržel.

"Kleinborn, výškové práce, máte přání? - Ale jistě, slyším vás výborně." Věnoval krátký pohled dveřím, do nichž nahlédl jeden z jeho dvou zaměstnanců - Bert Miele. Hned pak obrátil pozornost zpět k telefonnímu rozhovoru: "Ano, samozřejmě, spárování prasklin provádíme. Dvacet metrů? Výška není podstatná. Dvacet nebo sto dvacet, praskliny ve zdi vám bez potíží zatmelujeme, ať už jsou kdekoliv." Muže se sluchátkem v ruce opět někdo vyrušil. Do kanceláře vstoupil druhý z jeho zaměstnanců, vysoká tmavovlasá dívka v pracovní kombinéze, Inge Devalmontová, a posunky mu cosi naznačovala.

Kleinborn zakryl sluchátko a chtěl se jí zeptat, co chce. V ten moment se na jeho stole rozehrál malý mobil. Kleinborn nespokojeně zavrtěl hlavou. "Vydrž, Inge," řekl dívce v kombinéze a zvedl mobil. "Ano. Zavolám vám zpátky během deseti minut. - Děkuju za pochopení." Promluvil opět do stolního telefonu: "Už jsem tady, promiňte. - - Ale, ano, nevadí, že jde o kostelní věž, my už si s tím poradíme. - Samozřejmě, vyčistit ucpaný okap tamtéž nebude problém. - - Ne, bohužel, tohle ne. Lakýrnické práce neprovádíme. - No ovšem, okna vám vysadíme a odvezeme k nalakování. - Místo nich? Napneme fólii ze silného igelitu. - V pořádku, jsme tu pro vás. Ještě bych prosil adresu a telefon. - To je někde za Hemau? - Výborně, mám poznačeno."

"Miku!" ozvala se znovu dívka v kombinéze.

Naznačil jí rukou, aby počkala, že už brzy hovor skončí.

"Hodí se vám příští pondělí v deset dopoledne? - - Skvělé, budeme se těšit. - Nashledanou."

Otočil se ke dveřím. "Tak co máš, Inge?"

"Miku, slíbil jste mi na odpoledne volno a teď mi Bert řek, že prý mám někam ject!" Vysoká tmavovláska v pracovní kombinéze se zatvářila roztrpčeně.

Muž za stolem vstal a chtěl jí pohlédnout do očí. Byla však o hlavu vyšší, a tak raději usedl.

"Koukni, já nemám na výběr. Nebo snad myslíš, že se seberu, vemu cisternu a pojedu na Weltenburg sám?"

"Ne, Miku, to ne, ale můžeš tam poslat Berta. Potřebuju si ve městě zařídit pár věcí a - nebo - nešlo by nechat Weltenburg na zítra? Hned ráno bych na to vlítla."

"Bert má jinou práci. A vůbec, konec smlouvání. Budeš holt muset těch pár důležitých věcí vybavit jindy. Firma není holubník a zákazník má přednost. Kór u nás. Sama víš, jak blbě nám jdou kšefty. Takže, tady je objednávka, ty vem auto a trapem jeď, jasný?"

Neopověděla, pouze něco zabručela. Udělala čelem vzad.

"Inge! Počkej."

"Jo?" zeptala se, ale zaznělo to otráveně, jako co zas.

"Heleď, chápu, že tě tahle práce nebaví. Pro inteligentní holku s pěti semestry není žádná kariéra čistit studně a šplhat po kostelech." Odmlčel se. "Poslyš... koukáš se občas do zrcadla? Je ti čtyřiadvacet a s tvou vizáží a hlavou´s dávno mohla sedět někde úplně jinde."

"Jo. A mít nad sebou vola, co se po mně bude vozit! Na to se můžu zvysoka... ladylí, ladylou. Zažila jsem na uni, s proděkanem, a víckrát, Miku, víckrát tohle zažít nechci."

"Tady nad sebou žádnýho vola nemáš, viď?"

"Ty se po mně nevozíš, Miku. Nota bene jen proto, že s tebou nespím. Jsi prostě šéf. A jako takový máš u mě přirozenou autoritu."

"Tvou blbou zkušenost chápu, Inge, ale tos s maturou nemohla najít nic jinšího, než je má firma?"

"Miku, přece víš, že jsem jeskynařila. Nemám tudíž problémy se závratí. Navíc, nic jinýho neumím. Snad si nemyslíš, že někde stojej o nedodělanou absačku?! Víš, kolik takových dnes je?"

"Mohla ses na školu vrátit a dokončit ji."

"Jasně, tati, dokončit výšku je přece maličkost," prostořece odvětila mladá žena a mávla při tom rukou. "Ne fakt: díky za účast, já radši vyrazím na tu studnu."

Kleinborn pokrčil rameny. Pohnutím počítačové myši zrušil spořič obrazovky a vrátil se k vyplňování formulářů.


-------

K zámku Weltenburg, ležícímu blízko toku Dunaje nedaleko Kelheimu, přijela Inge za slabých čtyřicet minut. Krásná barokní stavba s bílou kostelní věží jí okamžitě učarovala; působila fascinujícím dojmem.

No ne? Zdálky to tak nevypadá, ovšem... maj to tu moc hezký, pomyslela si při vystupování z cisterny.

Ozdobně kovaná vstupní brána byla vysoká přes tři metry a když se Inge dotkla tlačítka zvonku, hned na ni zamířila jedna ze dvou kamer, umístěných na kamenných pilířích plotu.

"Přejete si?" ozvalo se od zvonku, kde byl podle všeho reproduktor domácího telefonu.

"Devalmontová - výškové práce Kleinborn - přijela jsem na vaši objednávku."

"Vyčistit studnu?"

"Ano."

"V pořádku, můžete vjet do zahrady. Pak pokračujte po druhé cestě vlevo mezi záhony. Budou tam na vás čekat."

"Prý do zahrady!" řekla si Inge nahlas. "Pss! Spíš do Central Parku."

Brána se začala neslyšně otevírat a za ní se ukázalo zámecké panoráma v celé jeho kráse.

"Páni...! Schönbrunn hadr."

Na druhé cestě vlevo mezi záhony stál komorník. Podobný tomu, jakého lze spatřit ve starých anglických filmech.

Inge opustila kabinu cisterny. "Dobrej den."

"Dobrý den," řekl muž v pruhovaném livreji, aniž by jeho hlava vyšla ze záklonu.

"Kdepak to máte?"

Beze spěchu udělal vpravo v bok. "Račte za mnou, prosím."

Asi dvacet metrů od cesty se ve středu travnaté plochy nacházel kruhový betonový kryt s průměrem něco přes metr.

"Jak je to hluboký?" zeptala se Inge.

"Asi čtyři metry."

"Tak málo?"

Komorník zaklonil hlavu ještě víc a upjatě odvětil: "Toto - - není původní zámecká studna, slečno. Ta - - ležela o kus níže za silnicí. U bývalé zámecké kaple. Měla hloubku třiatřicet metrů. V době, kdy pozemek s kaplí přestal patřit k zámku, byla studna zasypána. Hraběnka von Weltenburg sem proto nechala zavést městský vodovod."

"Áha. A k čemu slouží tahle mělká... záležitost?"

"Pan Kim odtud čerpá vodu k zavlažení záhonů."

"Pan Kim?"

"Zámecký zahradník."

"Mhm. - Tak já se pustím do práce," ukončila rozhovor Inge.

"Jak si přejete." Muž v livreji se otočil a rozvážným krokem odcházel.

"Haló! Pane! Počkejte! Budu muset vjet autem na trávu! Kal ze studně se musí odsát. Potřebuju stát hodně blízko, abych mohla použít krátkou trubici."

"Udělejte vše, co je zapotřebí."

"Fajn. - Jo, a kdybych něco měla, nebo až skončím, kde vás najdu?"

"Použijte mobilní telefon a zavolejte mi."

"Dobrý nápad, udělám to, když mi dáte číslo." Hm... zámečtí sluhové, jak se zdá, drží krok s technickými vymoženostmi.

Nacouvala cisternou na záhon a s pomocí malého jeřábu odstranila betonový kryt ze studně. Posvítila dovnitř akumulátorovou svítilnou.

Teda, na tohle by pomalu stačil sadařský žebřík, pomyslela si.

Sama tuto pomůcku nikdy nepoužívala, měla zato, že praktičtější je žebřík provazový. Ostatně, většinou představoval jedinou možnost. A pokud byla studně hlubší než dvacet metrů, přicházelo v úvahu pouze slanění. To se však stávalo zřídkakdy.

Zaklesla háky provazového žebříku za betonový okraj studny a připravila si do brašny potřebné věci. Na nohy si navlékla vysoké holinky a následně, s brašnou přes rameno, sestoupila po žebříku dolů.

Bodejť by tekla voda, když je jí tu metr a z toho padesát čísel bahna! A sací koš je ponořený přímo do něj.

Inge vyčistila ze všeho nejdřív sací koš. Bahno ze dna, nebo alespoň jeho větší část, odsaje následně do cisterny. Zbytek holt musí nahoru ve džberech, kontejner by se do tak úzké šachty nevešel.

Zrovna když túrovala motor, aby čerpadlo mělo co největší tah, rozezněl se jí v kapsičce telefon.

"Jo? - - Alexi! - Neslyšim tě, just five minutes worm your honour." Ubrala plyn, vypnula zapalování a otřela si špinavé ruce do kusu hadru. Vyskočila z kabiny na trávník.

"Jsem tu. - Ne, šéf mi nemoh dát volno. - V práci. - Na zámku. - Co? - Fakt. Na Weltenburgu. - Jo. - Večer? To nevim. Budu utahaná. - Jo, kdybych byla bývala dostala volno tak snad. - - Lístky?! Heleď, běž radši sám. - Se mnou? - Tak vem ségru. - Hm. - - Čau." Strčila aparát do kapsy. "Jo! Eště poletím do divadla! Přímo z práce! Abych tam usnula! To tak!"

Vysoukala tlustou hadici odsávání ze studny a svinula ji na bok nákladního vozu.

"Hotovka... Teďka ty kýble."

Kbelíky byly dva a měly po celé své ploše malé otvory; to aby z nich vytekla voda. Husté bahno a kal zůstávaly samosebou uvnitř. Inge spouštěla kbelíky dolů ručně, nazpět používala kladku připevněnou na kovové trojnožce.

Když lezla do studně počtvrté, v šachtě se náhle setmělo. Někdo zaclonil vstupní otvor.

Lana provazového žebříku se prudce napjala. Inge pohlédla vztekle vzhůru.

"Co tam provádíte?! To je komorník?! Hned toho nechte! Žebřík neunese dva lidi! Praskne! Hej, vy!! Neslyšíte?!!"

V tom jí někdo šlápl na hlavu a uklouzl po ní. Inge se břichem přilepila na slizkou stěnu šachty a neznámý díky tomu propadl za jejími zády dolů. Provazů žebříku se nezachytil, jejího oděvu ano, a strhl ji tak sebou.

"Teda...!! Roztrhnu vás jako hada!!" zařvala Inge a vyhrabala se přes neznámého na nohy. "Nejrači bych vás zabila, vy... pitomý sluho!!"

"Ježíš, promiň..." ozvalo se naléhavé zakňourání.

"Vy nejste ten chlap??! Komorník??! Kdo sakra ste?! A proč mi říkáš promiň??! Na promiň ti sere pes!! Co dyby ta šachta měla dvacet metrů?! No?! Tak sme vobě namraky, huso jedna!! Jak se vůbec vopovažuješ...?!! Stalo se ti něco?!"

"Snad ne."

"Prý snad!! Okay! Padej nahoru, fofr!! Tam ti to spočítám, uvidíš!!"

Sama Inge po žebříku doslova vylétla a zuřivě si prohlížela neznámou. Stála před ní světlovlasá, zašpiněná a provinile se tvářící dívka v mokrých džínech a zabahněné růžové mikině.

Inge si dala ruce v bok. "Co - tohle - mělo - být??!!"

"Neudělala jsem to schválně. Jen jsem byla zvědavá."

"Zvědavá?! Děkuju pěkně! Nateklo mi do holin! A ty?! Podívej, jak vypadáš! Prosím tě, řekni mi, kolik ti je?! Mám dojem že dvanáct, nebo eště míň, když - když pácháš takový BLBOSTI!! - Lízt do studny! - Kde ses tu vůbec vzala?"

"Já tu bydlím," pípla dívka. "A není mi deset, nýbrž dvacet," dodala tiše. "Bydlím tady - na zámku."

Inge otevřela ústa překvapením. "Bydlíš na zámku... hezký, ale ani to tě neopravňuje, abys po mně ve studni šlapala!"

Dívka ve zmáčené růžové mikině chvíli nejistě postávala na místě. "Omluv mě, půjdu se převléct," řekla za chvíli rozpačitě.

Inge kroutila nevěřícně hlavou a skřípala zuby. "Prý omluv mě!" Sáhla po mobilu. "Volám toho pána. Komorníka."

"U aparátu John, zámecký majordomus. - Co si přejete?"

"To jste vy v tom livreji?"

"Ano. Majordomus John u aparátu."

"Devalmontová, čištění studní. Přišel byste sem? Chci si na někoho stěžovat."

Majordomus vyslechl rozzlobenou mladou ženu s kamennou tváří a pak ji, zjevně nerad, odvedl do zámku, do pracovny zámecké paní.

Vitální šedesátnice, sedící za pracovním stolem, se tvářila od prvního momentu kupodivu přátelsky. "Jsem Hannelore hraběnka von Weltenburg," řekla. "Mohu pro vás něco udělat?" Sáhla do vyřezávané krabice pro cigarilo. "Nevadí vám kouř? - Nabídnete si?"

"Nevadí. - Nekouřím. - Děkuji. - Čistím u vás studnu. - Devalmontová mé jméno. - A mám stížnost." Její hlas zněl stroze.

"Tak? A oč jde?"

"O holku. Malá, zlaté vlasy, růžový svetřík. Vlezla za mnou do studny a srazila mě do vody. Jen díky štěstí se nikomu nic nestalo. Ani se mi nepředstavila."

"Mhm. Na zámku je jen jediná osoba odpovídající vašemu popisu. Má vnučka Vivian."

"Vaše vnučka?! To bude omyl."

"Nebude. Komtesa Vivian je dnes oblečena v růžovém. Ostatně... mezi personálem nikdo tak mladý jako ona není."

"Ale ne. Mladá dáma jako komtesa nepoleze přece do studny! Nemůže to být dcera tamtoho... pána... Kima?"

"Pan Kim je Korejec, slečno. Nebo paní?"

"Slečno. - Devalmontová jméno mé. - Pan Kim je Korejec, aha."

Náhle se pootevřely dveře a do pracovny kdosi nahlédl.

"To je ona!!" s vyvalenýma očima vzkřikla Inge. "Hej! - Ty! - Vrať se!"

Dveře se bleskurychle uzavřely.

"Komtesa Vivian," zkonstatovala starší žena a kývla hlavou ke dveřím. "Promluvím s ní, slečno Devalmontová, buďte bez obav. A přijměte mojí omluvu za tamten... ehm... zbytečný incident. Řeknu Johnovi, aby na vás myslel s odpovídající finanční satisfakcí."

"Nenene, to jste mě nepochopila! Já nechci peníze! Kvůli tomu jsem nepřišla! Všechno si proúčtujete s naší firmou! Šlo mi jen o to, aby o celé věci věděl někdo zodpovědný. Ta hol... komtesa mohla utrpět zranění a já nechci mít později nějaké soudní oplétačky, kdyby... kdyby... snad... kdyby jí snad něco bylo. - Měl by ji prohlédnout lékař."

"Promluvím s ní a uvidíme."

"Děkuju. - Že jste mě vyslechla. - Paní hraběnko."


Reakce Hannelory von Weltenburg byla překvapivá. Jedna by čekala, že se zámecká paní své vnučky zastane. Nestalo se tak. Zvláštní.

Že má ale pracovnu! Ty nádherné koberce... Dřevem obložené stěny... Všude staré obrazy... Starožitný nábytek a knihy... A vysoké dveře... Jak v Elysejském paláci...

A ta bláznivka...! Prý komtesa...! Pchhh...! To se někdo uměl narodit! A Schönbrunn jí už nestačí! Ještě musí lízt do studní! - Jo, bydlet tak na zámku! Na studnu bych se ani nekoukla...

Inge si za volantem nákladního vozu povzdechla, pohnula s páčkou blinkru a odbočila vlevo, na silnici mířící k Řeznu.





2.


"Brýtro, Miku."

"Dobré."

Inge se zkoumavě zahleděla na svého šéfa. Vypadá dnes nějak divně. Ne vypadá, ale tváří se divně. Že by začátek týdne? No ale včera - v pondělí - tak upjatě nepůsobil. A dnes - v úterý? To je vlastně ten samý začátek týdne, a kdo by měl začátkem týdne dobrou náladu, že? Všechnu práci před sebou... Do konce týdne daleko... Před sebou spoustu strádání... Přesto... takhle naštvaně Mike Kleinborn obvykle nevypadá. Ani začátkem týdne.

"Chci se zeptat..." začala opatrně. "Stalo se něco?"

Hodil po ní nevraživým pohledem. A už bylo jasné, že na předešlou otázku existuje pouze jediná odpověď: Ano. "Takže stalo," odpověděla si sama.

Beze slov jí podal jeden z papírů ležících na stole.

"Fax?" položila celkem zbytečnou otázku.

"Fax. Ze zámku."

Začala hlasitě číst: "Firmě blabla... dvacátého oného května dvatisíceblabla... aha, tady: Toto pondělí čistila vaše firma malou zahradní studni v areálu zámku Weltenburg. Dnešní ráno, tedy za necelých dvacet čtyři hodin, bylo zjištěno, že voda ze studně opětovně nejde čerpat. Prosíme vedení firmy Kleinborn, aby vyslalo příslušného zaměstnance k nám s tím, že celou věc patřičně zreviduje. V úctě Vivian von Weltenburg."

Inge odložila papír.

"Co k tomu řekneš?" zeptal se Mike stroze a pohlédl na mladou ženu přes brýle na čtení.

"Co bych říkala? - Že je to blbost! Vytáhla jsem zevnitř všecko bahno i kal! A voda tekla! John to se mnou zkoušel! Všecko bylo okay!"

"Jaký John?"

"Komorník. Majordomus. - To je vám, Miku, takový suchar... ten by jednomu neodpustil ani - no prostě nic! Můžete si to ověřit. Mám na něj číslo. Zkoušeli jsme čerpadlo a voda tekla."

"Ale teď neteče, jak vidno."

"Miku, já...! Ujišťuju vás...! Znáte mě přece, nejsem zvyklá práci odbýt!"

"Ale chtělas včera volno, viď? A mělas zlost, žes ho nedostala, žes musela na zámek, hm? Nezapadá to všechno do sebe? Co říkáš?"

"Miku! Přísahám vám, že...!"

"Nepřísahej, děvče, seber se, zajeď na místo, zjisti co a jak, a dej všechno do pořádku. Pakliže bude chyba na naší straně, jménem firmy se jim omluv a v tom pádě půjde vše bez účtu, jako reklamačka, jasný? A hned mi sem brnkni."

"Jasný, Miku. Zavolám vám."

"To bych prosil."


-------

Majordomus John po příjezdu cisterny s nápisem Výškové práce Kleinborn uzavřel dálkovým ovládáním zámeckou bránu a rozvážně následoval vůz po cestě ke studni. Inge ho po vystoupení z kabiny přivítala přísným pohledem, stojíce se založenýma rukama, s jednou nohou položenou na betonovém krytu studny.

"S tím deklem někdo hýbal," řekla hrozivě a kývla hlavou směrem dolů.

"Já ne, slečno. Na zahradě nepracuji."

"A kdo sem přines tohle?" ukázala palcem na dvoumetrovou lešenářskou trubku, povalující se nedaleko v trávě. "To je pana Kima?"

"Pan Kim je..."

"Korejec, to už vím."

"Jistě, slečno, já ale chtěl říct, že pan Kim odjel do Soulu. Vrátí se až příští týden."

"No a?" Inge si sedla na bobek a vzala mezi prsty odlomené kousky betonu. "To nic nemění na faktu, že tenhle kryt někdo odsunul. Ale proč? A kdo?"

Majordomus se mlčky hlasitě nadechl.

"Něco tu nehraje a vy to víte. Kdo hýbal s krytem?!"

"Já... to vám nemohu říct, nikoho jsem neviděl."

"Koukněte, musíte si přece pamatovat, že voda ze studny včera tekla. Jenže teďka neteče, a já mám kvůli tomu malér. Mohli by mě vyhodit z práce. Bylo by to podle vás spravedlivý?"

Po těchto slovech majordomus kapituloval a celý nešťastný promluvil: "Víte... já... slečna komtesa mě prosila, abych jí obstaral trubku, velmi nezvyklé přání, že, ale neřekla mi, nač ji potřebuje."

"Tak komtesa. Neříkejte?" Opět si dala ruce v bok. "V tom pádě tu bude zcela jistě nějaká zrada. - - - Fajn. - Děkuju vám. - Teď se podívám do studně. A pak si zajdu promluvit s vaší hraběnkou."

Majordomus se po výhružně pronesených slovech zatvářil ještě nešťastněji. Chvíli nerozhodně postával.

"Ještě něco?" zeptala se Inge.

"Neměl bych vám to říkat, ale v rámci spravedlnosti a... vyjasnění situace... slečna komtesa chtěla i několik nepotřebných tašek z pévécé."

"Co neříkáte..."

"Bohužel, je to tak. A teď mi promiňte, slečno, musím se vrátit... tam," mávl rukou směrem k zámku.

Díky předešlé informaci nezažila Inge po sestupu do šachty žádné velké překvapení. Sací koš byl ze všech stran obalen kusy umělohmotné fólie a tudíž pro vodu zcela neprůchodný. "Skvělé: několik nepotřebných tašek z pévécé."

Naházela všechen igelit do kbelíku, z kabiny auta vzala kopii reklamačního faxu a coby mstitelka vyrazila za hraběnkou von Weltenburg.

Majordomus John její počínání zřejmě některým z oken sledoval, a stačil zámeckou paní zavčas varovat. Hraběnka se tentokrát objevila přímo na zámecké chodbě. Nebyla v šatech, nýbrž v tmavomodrém vyšívaném županu.

"Račte za mnou do pracovny," řekla, a Inge nebylo jasné, zda výzva patřila jí, nebo majordomovi.

"Já?" zeptala se.

"Vy, slečno. Kbelík tu nechte. Kape z něj voda na koberce."

"Nenechám. Jsou v něm důkazy. Musím vám říct..."

"Byla jsem informována. Někdo naházel do studně igelit."

"Nené někdo! To ONA! Ta... vaše komtesa! Chtěla po sluhovi trubku, aby vypáčila kryt studny! A naší firmě poslala reklamačku! Že já odflákla práci! - Podívejte!" Podala hraběnce fax. "Chtěla se mi pomstít. To je ale podvod. Můžu ji zažalovat."

Rozčilená mladá žena postavila kbelík s igelitem před dveře pracovny.

"Nestůjte tam a pojďte se posadit," vyzvala ji uvnitř zámecká paní.

"Mám špinavý overal, umazala bych vám Ludvíka."

"Tohle není Ludvík. Jak ale chcete." Udělala malou pauzu. "Trapná situace. Máte nějaký návrh, jak ji zprovodit ze světa?"

"Návrh? Já?! Proč já?" Sofistikovaná obrana způsobila u Inge nejistotu. Byla připravena k boji, nikoliv na příměří.

"Pravda. - Stačí vám má osobní omluva?"

"Samozřejmě, i když... vy se mi snad nemáte zač omlouvat."

"V pořádku. - Chcete podat žalobu, nedivím se. - - Kolik?"

Zavrtěla hlavou. "Kolik čeho?! Peníze?! To je už podruhé, co mi je nabízíte. A já vám podruhé říkám, že je nechci. - Potřebuju, abyste informovala naši firmu, mého šéfa, a to ihned. Pan Kleinborn mě obvinil z lajdáctví, protože vašemu faxu věří."

"To mohu vyřídit bez prodlení, sečkejte, prosím." Hraběnka von Weltenburg zapnula počítač a chvíli klepala do klávesnice.

"Pojďte si to přečíst. Jestli vám bude stačit tohle."

Inge přelétla očima koncept faxu.

"Jistě. - Děkuju. - To úplně stačí."

Hannelore von Weltenburg zvedla oči od monitoru a usmála se. "Takže? Všechno v pořádku?"

Inge úsměv opětovala. "Ano, jistě. - A teď, když dovolíte, půjdu zavřít vaši studni. Jo, a kdybyste pak laskavě poslala Johna dolů, pro jistotu vyzkoušíme vodní čerpadlo. - Ještě něco: ať už probůh nikdy nedává vaší komtese igelitové tašky."

Hraběnka žert přijala. "Spolehněte se. - - - Počkejte ještě, slečno... Devalmontová." Vstala, odložila do popelníku cigarilo a otevřela zásuvku psacího stolu.

"Ano?"

"Když nechcete peníze, jako... řekněme morální satisfakci, třeba přijmete tohle." Napřáhla ruku s kartonem pohlednicového formátu. "Mimochodem, jak se vám u nás líbí?"

"Popravdě řečeno, moc. Úplně jiný svět, než... než tam venku. Nemám často příležitost..."

"O to právě jde. Tady je pozvánka. Na dnešní večer. Bude tu menší setkání, večírek pro přátele. Můžete přijít, pobavit se, poznat zajímavé lidi, poslechnout si vážnou hudbu. Chcete?"

"No já... abyste rozuměla... nejsem zvyklá na podobné akce."

"Bez problémů. Pokud chcete, přijďte. V půl osmé večer."

"No... přijít bych opravdu mohla. A to... jako... sama?"

"Pozvánka platí přirozeně i pro váš doprovod. Máte-li nějaký."

"Moc vám děkuji, paní... ehm... hraběnko... já... je to lákavé... zámek je překrásný a... na člověka tu přímo dýchnou staré časy."

"Jistě. Tak přijďte. A neváhejte."

Pozvání na zámek... hu, hu... jít či nejít, toť otázka... Ale proč vlastně nejít?





3.


Architekt Alex Vogel, přítel Inge, z celé věci moc nadšený nebyl. Večírek kolidoval s jeho pravidelnou partií pokeru, kvůli které se každý měsíc scházel se svými bývalými univerzitními spolužáky. Nakonec se nechal přesvědčit, aby na zámek přece jenom šel; i když jen na chvíli. Jeho karetní sešlost začínala obvykle v devět večer.


-------

Inge se svým přítelem korzovali mezi desítkami zámeckých hostů, prohlíželi si fotokopie obrazů určených k aukci a s menšími rozpaky ochutnávali kulinářské speciality, umístěné na několika dlouhých stolech ve středu hlavního sálu. Inge zde nikoho známého, vyjma Hennelory von Weltenburg, nepotkala, ovšem, u několika hostů si byla téměř jista, že je zná z tisku nebo z televize.

V levných, temně rudých maxišatech, s jedinou ozdobou v podobě stříbrných náušnic, si tu připadala jak chudá příbuzná, neboť přítomné ženy byly povětšinou doslova ověšeny zlatem. Stejný obdiv, ona i její přítel, věnovali exteriéru hlavního i obou menších přilehlých sálů, jejich dobové výzdobě i překrásným křišťálovým lustrům, visícím z obložených stropů.

Po půlhodině, která uplynula nadočekávání rychle, se Alex Vogel rozhodl odejít. Radši dřív; aby nepromeškal začátek univerzitního srazu.

"Nechceš přece jen zůstat?" zeptala se ho Inge bez naléhání.

"Promiň, nechci."

"Okay, vyprovodím tě. Ještě tu chvíli zůstanu, třeba... mluvili o hudbě a docela ráda bych si nějakou poslechla."

"No jasně, jen zůstaň. Já se vrátím domů beztak dost pozdě."

Zasmála se. "Já vím, jako obvykle; ve dvě ráno, nasáklý kouřem a úplně střízlivý."

Když opouštěli hlavní sál, Inge koutkem oka zachytila pátravý pohled zámecké paní. Decentně se pousmála a kývla hlavou.

Cestou k východu se náhle v chodbě objevila komtesa Vivian. Na sobě měla překrásné bílé šaty, na hlavě korunku osázenou diamanty. Netvářila se ani trochu přátelsky.

"Pozor na hlavu, Alexi," řekla Inge záměrně hlasitě, "padá tu nebezpečná komtesa."

"Cože?" zeptal se překvapeně.

Neodpověděla mu.

"Není od tebe hezké, že tohle říkáš," ozvala se vyčítavě Vivian von Weltenburg.

"Ani od tebe nebylo hezké házet mi do studny igelit."

"Kdybys znala bonton, věděla bys, že při společenských událostech se o podobných nedopatřeních nemluví."

"Asi to bude tím, že neznám bonton," ušklíbla se Inge. "Ty bonton znáš, ale vychovaná stejně nejsi, to mi promiň. Jinak bys nemohla podvádět. Myslím s tím igelitem."

"Chceš mě mermomocí ztrapnit před tvým přítelem, že? Jenže si uvědom, že jsi můj host a že se tu nemůžeš chovat jako doma. Všechno, včetně té studny s igelitem, mi patří."

"Tobě? A komu ještě? Pokud vím, všecko tu patří staré paní hraběnce."

"V tom není žádný rozdíl. Ale ty jsi tu host, tak se podle toho chovej. Nemusí každý vědět, že ti čouhá sláma z bot."

"Myslíš, že jsi lepší než já?! Tak jo, ale ani to bohatství ti nepomůže dospět. A vyrůst. Takže pořád budeš malé děcko, duševně i tělesně. Ovšem, bohaté malé děcko."

"Inge..." ozval se Alex s prosbou v hlase.

"Počkej," přerušila ho a netrpělivě čekala na odpověď zrudlé komtesy.

Ta měla v očích slzy a bylo vidět, že ji poslední slova citelně zasáhla. Několikrát se zhluboka nadechla a vypadalo to, že se rozpláče. Zčásti se pak ovládla.

"Aťsi! Tak budu malá! Ty budeš velká, ale... víš, jak vypadáš?! Mám ti to říct?! S těmi nemožnými náušnicemi, vysokými podpatky a červenými šaty?! - Vypadáš jak...! Jak Carmen! Carmen od kolotoče!! - - Promiňte!"

Z očí jí vytryskly slzy a dala se na útěk.

"Bože můj, Inge, kdo to byl?! A proč jste se tak štěkly?"

"Ále!" mávla rukou. "Taková... nula! Její babičce patří tenhle zámek, a ona si myslí, že...! No nic. Je to dlouhá historie, zítra ti povyprávím."

"Dobře. Tak čau."

"Čau, Alexi, a měj se."

Letmo ho políbila, počkala, až za ním zapadnou dveře a pomalu kráčela zpět k hlavnímu sálu. S bojovou náladou očekávala brzký útok komtesy a docela se na něj těšila.

Na Vivian narazila už za pár chvil, na rohu chodby, ale k žádnému boji nedošlo. Komtesa seděla s rukama na očích v dřepu, zády opřená o stěnu špatně osvětleného výklenku. Z jejích úst vycházel tenký souvislý zvuk, připomínající kňučení štěněte.

Překvapená Inge zůstala chvíli bez jakékoli reakce. Bože, co je zas tohle?!! Ona se snad dočista...! Člověk na ni křikne a...! "Není ti... nic?" zeptala se opatrně.

Vivian von Weltenburg přestala kňučet a pokusila se vstát. "Mmmmmm... mm..." dostala ze sebe.

"Co? Můžu ti nějak pomoct?"

Hodila po návštěvnici zaslzeným pohledem a roztřásla se.

"To bylo od tebe kruté... tamto o mé výšce..."

"Možná. Ale..."

"To bylo tak kruté..."

"No dobře, tak promiň. Nechtěla jsem tě nějak... tó."

"Udělalo se mi z toho špatně."

"Achjé... to jsem nechtěla. Nepotřebuješ lékaře?"

"Ne... Za ch-chvíli to p-přřřřejde. Do-ouuufá-mmm."

Zimničně si třela přitisknuté paže o tělo. "Už je mi líp. Občas to mívám, když... se rozruším."

"Tamhles něco zapomněla," ukázala Inge na zem. "Není to mobil?"

"Je. Chtěla jsem volat mamá."

"Komu?"

"Mamá. Vždycky jí volám, když... mi není dobře."

"Aha... no... nemám něco... někoho... sehnat, nebo tak?"

"Ne."

"Dobře. Ještě jednou promiň, že jsem tě rozčílila, netušila jsem. Radši už půjdu."

"Počkej. Nechceš ještě chvíli zůstat?"

Inge se otočila. "Co, zůstat?"

"Omlouvám se ti," pronesla komtesa plačtivě. "Někdy reaguju zkratově. Když... když nevím, jak dál."

"Ty nevíš jak dál?"

"No... totiž... abys rozuměla... chtěla jsem se s tebou seznámit, jenže... jenžes tu nebyla sama a mě to tak zaskočilo..."

"Aha. A opravdu chceš, abych zůstala? Nebude ti pak zas špatně?"

"Nebude." Otřela si oči do kapesníčku. "Promiň mi to divadlo, já... mám slabé nervy, občas mi ujedou, dnes jsem měla těžký den... někdy to nezvládnu."

"To nic. Stává se. Jen... můžu se na něco zeptat?" řekla Inge velmi opatrně. "Tedy jestli tě to nerozruší."

"Nerozruší," pousmála se s očima plnýma slz. "Klidně se ptej."

"Proč ses mi chtěla pomstít? Myslím tím faxem a igelitem ve studni?"

Chvíli mlčela. "Nešlo o pomstu."

"A oč tedy?"

Vivian působila nejistě a zdálo se, že se dokonce červená.

"Chtěla jsem se ti omluvit a... za ten pád do studny a... nevěděla, jak do toho. Slíbila jsem naší babi, že se ti slušně omluvím. Tak jsem poslala do vaší firmy fax, abys k nám znovu přijela. A ten igelit, to kdyby náhodou poslali někoho jiného."

Inge zakroutila hlavou. "Pořád tomu nerozumím. Je to nějak složité."

"Není," odvětila Vivian tiše. "Naše babi mi přikázala omluvit se ti."

"Tak proč ses mi jednoduše neomluvila?"

Pokrčila rameny. "Netroufla jsem si. Když jsem viděla, jak mluvíš s Johnem, jak jsi rozzlobená... Občas mám problémy s komunikací."

"Neřekla bych. No... naštvaná jsem opravdu byla, ale... určitě bych tě nesnědla, kdybys bývala přišla a..."

Vivian přikývla. "Já vím, ale..." Sklopila oči a hlasitě se nadechla. "Znovu se ti omlouvám, teď. I za to, jak jsem tě prve napadla. Vlastně jsem tě původně chtěla vlídně oslovit, jenže tys byla v takové pohodě tady u nás... s tím tvým přítelem... "

"V pořádku. I když to stejně úplně nechápu, ale už je mi to volný. Chci říct... taky jsem si zbytečně pustila hub... chci říct pusu na špacír a... mrzí mě to. Odpusť, jestli můžeš. Jsem ráda, že se to všechno vysvětlilo a... aspoň budu dneska klidně spát. Mimochodem, opravdu vypadám jak Carmen od kolotoče?" Bez velkého nucení se následně pokusila o smířlivý úsměv.

"Ale ne. Jen bys potřebovala změnit imidž. Věř mi, vyznám se v tom. Nemusíš zdůrazňovat svou ženskost, spíš naopak, slušel by ti žaket."

"Máš dojem?"

"Určitě."

"No... abych nezapomněla," změnila téma hovoru Inge, "tvá babička říkala něco o hudbě."

"Hudba bude," zdůraznila Vivian von Weltenburg s pohledem upřeným na hodinky. "Za necelou půlhodinu. Ale ne opravdový koncert, to ne, jen kratší recitál, aby se hosté neunavili."

"Aha."

"No."

"A kde tu hrají? V sále?"

"V kapli. Totiž, v kapli, on je to kostel. O víkendech bývá přístupný veřejnosti. Tam máme varhany."

"Máte tu celý kostel a varhany k tomu?!" žasla Inge, která už na předešlý spor úplně zapomněla. "Všimla jsem si kulaté věže, ale netušila jsem, že jde o kostel."

"Ano. Je zasvěcen svatému Georgovi. Před tím, než zámek koupil náš rod, byl tady benediktinský klášter. - - Máš ráda hudbu?"

"Jistě... totiž..."

"Tak půjdeme do kostela spolu."

"Dobře. Půjdeme. Velmi ráda. - Varhany! Ty jsem neslyšela celou věčnost. Tedy naživo. Z cédéčka jo."


V zámeckém kostele přišlo překvapení. Za varhanní klaviaturu usedla samotná komtesa Vivian. Její dvacetiminutový přednes Inge zcela uchvátil a nadšeně tleskala o poznání víc než kdokoliv z hostů.

"Úžasné!" řekla hráčce, jen co se vrátila do kostelního dómu. "Kdes k tomuhle prosím tě přišla?"

Malá zlatovláska pokrčila rameny. "Nic moc to nebylo, hraju jako stroj. Prostě podle not. Ovšem výrazný talent nemám."

Hlasitě se tomuhle tvrzení zasmála. "Prosím tě?! Ty, že nemáš talent?! Vždyť hraješ jak Lionel Rogg!"

Zpozorněla. "Ale?! Vyznáš se v hudbě?"

"Ne, to ne. Mám pár cédéček a... chodila jsem pět let na housle a tři roky na kytaru. Taky do hudebky... strašně mě to nebavilo, hlavně housle, vrzala jsem pří-šer-ně. A na gymplu mě zařadili do pěveckého sboru. Hrůza! Zpívali jsme trojhlasem, šílený... Ale hudbu poslouchám ráda. - - Docela bych řekla, žes hrála Bacha. Na druhou stranu... na něho to znělo příliš melodicky."

"Dobrý postřeh," usmála se Vivian. "Šlo o Bachovy přepisy Vivaldiho koncertů A mol a D mol. Jsou oba překrásné, že?"

"To tedy jsou, a... musela ses pěkně dlouho učit, než ses naučila takhle hrát."

"Od pěti let hraji na klavír."

"Už od pěti? Jako Mozart," dodala Inge s obdivem.

"Skoro. Jenže Mozart měl velké nadání." Umlčela nevyřčenou námitku gestem ruky. "Já ne. Nedokážu skládat, ani přidat skladbám něco svého Z mé strany jde o pouhou mechanicky naučenou hru. Jsem zkrátka živý orchestrion. Skutečných hudebních ambicí jsem se dávno vzdala. Hraji jen pro přátele a pro své potěšení. A vůbec nejradši mám cembalo. Kupříkladu takový Dobře temperovaný klavír - to je taky Bach. Ale to ty jistě víš."

"Ano, tohle čirou náhodou opravdu vím. - - Od pěti let na klavír! Abys pak neuměla!"

"Odmala mě pořád něco učili," posteskla si Vivian. "Hlavně jazyky. Znám jich asi pět. To je poněkud praktičtější, než varhany, že?"

"Pět řečí?!" vzdychla Inge beznadějně.

"Ano. Pravda, ne zcela dokonale, třeba portugalsky se domluvím, ale když čtu noviny... ach jé."

"Portugalsky! - Abych pravdu řekla, začínám mít vedle tebe komplex méněcennosti. - A já si o tobě prv myslela..."

"...že jsem bohatá a hloupá, že?" dopověděla Vivian vesele.

Vysoká tmavovláska sklopila na okamžik oči a mlčky přikývla. "Je mi trapně. Netušila jsem, že jsi varhanní virtuos a že máš bůhvíjaké vzdělání."

"To taky nemám. Teď půjdu do druhého ročníku. Studuji sociologii na mnichovské univerzitě. Totiž, když zrovna nejsou prázdniny. Jako teď."

"Aha..." řekla Inge a rozhlédla se kolem, neboť si povšimla, že je kostel zcela liduprázdný. "Všichni už odešli," upozornila poněkud rozpačitě.

"No vidíš, nějak jsme se zapovídaly." Komtesa chvíli mlčky stála, pak sevřela spodní ret mezi zuby. "Amm... nechceš si prohlédnout naši galerii?"

"Obrazy? To ano. Velmi ráda."

"Zajímáš se o výtvarné umění?"

"Já? Jistě, jistě. Tedy... jako týna jsem četla životopisy malířů. A obdivovala je. Staré Holanďany, Francouze, kubizmus, surrealisty..."

"Á! Máš přehled. To je hezké," spokojeně nadhodila Vivian a odklopila rytinami zdobenou dřevěnou desku hned vedle vchodu do místnosti. Za ní se objevily kovové dveře s nápisem Lift. "Vidíš? Máme tu skrytý výtah."

V předposledním poschodí obě vystoupily, prošly knihovnou a poté dalším sálem. Zde se nacházel knihovnou maskovaný vchod, připomínající vrata velkého bankovního trezoru. Z místa těsně pod stropem sem mířily kamery průmyslové televize, spolu s čidly termovize a pohybu.

"Obrazy musí být bezpečně uloženy," vysvětlila Vivian. "A nejen to; uchovány při konstantní teplotě a vlhkosti. Jinak ti je žádná pojišťovna nepojistí." V rychlosti vyťukala kód na klávesnici elektronického zámku a pohlédla do jedné z kamer. Vzápětí se jí v ruce rozvibroval mobilní telefon. "Ochranka? Vivian von Weltenburg. Vypněte alarm, jdeme do obrazárny. - Jsme dvě. - Vše v pořádku. - Děkuji."

Trezorové dveře se konečně otevřely.

"Většinu obrazů máme po světových galeriích. Půjčujeme je na výstavy. Takže uvidíš jen to málo, co z nich zbylo. A pozor, není tu příliš dýchatelný vzduch."

Inge chtěla říct nevadí, jsem ze studní zvyklá, ale za dané situace jí přišla tato profese natolik trapná, že raději beze slov přikývla.

"Není támhle to Rembrandt? Ten v rohu?" zvolala, sotva vstoupila do malé, zcela odhlučněné místnosti.

"Správně," přisvědčila Vivian.

"A tady Renoir."

"Ano."

"Manet?" Inge ukázala na další obraz.

"Skoro. - Monet."

"Tohle fakt nevím."

"El Greco."

"El Greco! Fíha! - A tamten? - Holanďan? - Vermeer?"

"Kdepak. - Jan van Eyck."

"Ach... to je ale prastarý malíř."

"Příjemněs mě překvapila. Na studnařku toho víš ažaž."

"Já chodila na vysokou! Na chemii!" zdůraznila Inge rychle. "Skoro tři roky! A kdybych nepotřebovala prachy..."

"Studovalas... proto máš takový přehled. Hned mi bylo jasné, že jsi chytrá, bystrá a inteligentní."

"Zdám se ti? Fakt?"

S důrazem přikývla. "Bezesporu."

Inge znovu přejela očima dvacítku obrazů a pak se zastavila u posledního z nich. Byl vyvěšen poněkud stranou a na rozdíl od ostatních nekryla jeho plátno skleněná deska.

"I tenhle kousek je hezký, Rembrandt? Aspoň tak vypadá. Mmm... zvláštní... nevěděla jsem, že se tehdy malovaly i ženy v brnění."

"Jde o podobiznu rytířky Henriety Savignonské."

"Ach tak."

"Obraz nemaloval van Rijn, nýbrž... já." Vivian sklopila oči.

"Co?! - Ty??!!"

"Ano. Je to brak. Kýč. Nedostala bys za něj ani stovku, nemá žádnou cenu, jde o plagiát - faksimile - vhodné leda do hasičské tomboly. Všimni si špatného kladení barev. A pak ty odstíny.... asi jsem tehdy dost spěchala. Tenhle obraz sem samosebou nepatří, ovšem... mám dobrý pocit, když tu může viset spolu se starými mistry."

"Jaké kladení barev, ježíš?! Nerozeznala bych tvůj obraz od originálů! Jsi úžasná! A fantasticky nadaná!"

Vivian byla po těchto slovech v rozpacích. Ve tvářích opět zrůžověla. "Ale ne. - Namaluji ročně sotva dvě tři plátna. Většinou o prázdninách, nebo když není škola. Mám tu na zámku ateliér a malou galerii, někdy ti ji ukážu, když budeš chtít. Dnes radši ne."

"Jistě, jistě! Já... ráda se podívám!"

"Děkuju ti," řekla venku Inge. "Byl to překrásný zážitek. Naposledy jsem byla na výstavě ve drážďanském Zwingeru, to už bude dobrých deset let."


Komtesa doprovodila svého hosta k východu.

"Už tě nebudu zdržovat," řekla rozpačitě a díky tomu nabyla druhá žena dojmu, že komtese její odchod není po chuti. "Nepospíchala bych, kdyby už nebylo jedenáct... Alex se možná už vrátil... Tedy můj přítel a..."

Vivian spojila ruce před tělem a nervózně si je promnula. "Škoda, že není odpoledne... mohly bychom se třeba... projet na koních. Ukázala bych ti panství... Tedy jeho oplocenou část. Mohly bychom v parku u fontány nakrmit zlaté rybky..."

"Vy máte koně?!" zeptala se Inge nešťastně. "Vždycky jsem toužila zajezdit si na koni."

"Máme. - Proč ses nezapsala do jezdecké školy?"

"Já nevím. To mě nikdy nenapadlo."

"A chtěla by ses projet? To není nic nemožného. Máme tu čtyři koně. A v Duisburgu celou chovnou stáj. Sponzorujeme také dostihové plnokrevníky. - Pravda, dnes je už pozdě, ale... co třeba zítra ráno? Chceš?"

"Chci! Moc! Ale musím do práce. Leda až k večeru."

"Do práce?" Chvíli stála a přemýšlela. "Víš ty co? Nechej to na mně. Já s tvou prací něco udělám, ano?"

"To půjde těžko. Ale... dej mi telefon, zavolám ti. Tedy jestli to není proti zámeckému... tomu onomu... protokolu dávat cizím lidem vaše číslo."

"Jde o to, jestli jsi cizí člověk, anebo ne. Máš u sebe mobil? Tak si mé číslo napiš."

"Díky," řekla Inge při loučení. "Díky za hezký večer."


-------

"Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit" řekl tiše Alex Vogel, když pozdě v noci ulehal ke své partnerce.

"To nic," zabrumlala Inge ze spaní. "To ty varhany."

Varhany? Jaké varhany? podivil se v duchu Alex Vogel.





4.


"Ano, ano," bude spěšně vyřízeno. "Hned vám posílám jednoho ze svých perspektivních zaměstnanců, pana Mieleho. Ano, jistě, spolehněte se." Mike Kleinborn zavěsil telefon. "Vyřízeno, Berte," obrátil se na mladého muže stojícího u stolu. "Můžeš vyrazit."

"Fajn, šéfe, už frčim." Otočil se ke dveřím, do nichž právě vstoupila jeho kolegyně. "Čau, Inge. Jak jde život?"

"Čau, Berte, jde to fajn. Je středa, dneska se to láme."

"Hm... jen abysme se nezlomili i my," odvětil suše Bert Miele.

Usmála se a pleskla ho přes záda. Pak upřela zrak na muže za stolem. "Hezké dobrýtro, šéfe."

Mike Kleinborn se celý rozzářil. "Já tě vítám, Inge. A zdravím."

"Co tak vesele?"

"A proč ne? Proč ne? Když je důvod. - Tedy... muselas zámecké panstvo pěkně ohromit. A já doufám, že to bylo prací."

"Zámecké panstvo? Ohromit?"

"No ano, šlechtu z Weltenburgu."

"Jo tak. Tak ty jsem ohromila."

"Určitě, protože od nich včera přišel omluvný fax, a navíc: dnes si stejnou cestou objednali vyčištění velké zámecké studny a revizi všech podzemních zámeckých prostor, včetně nějakých odpadových štol ústících do Dunaje. K tomu mi, podrž se, poukázali zálohu tisíc teuro."

"No ne?"

"No jo. - Takže sbal cisternu a šup na zámek. Patříš jim až do konce týdne, tak se tu do té doby neukazuj."

"Oni chtěli jmenovitě mě, Miku?"

"Přesně tak, na faxu stojí tvé jméno."

"Nepodepsala náhodou objednávku Vivian von Weltenburg?"

"Podepsala. Jak to víš?"

"Intuice. - - Měj se, Miku."

"Ty taky, Inge, ty taky. A jen tak dál."

"Komtesa Vivian..." řekla si pro sebe Inge. "Tak ona nezapomněla."


-------

Zámecká brána Weltenburgu byla kupodivu otevřená a díky tomu se dalo projet dovnitř bez zastavení.

"Jsem tu," oznámila Inge majordomovi, jen co se v parku objevil.

"Dobrý den, slečno De - valmontová."

Nebyla si jistá, zda majordomus mezeru v jejím jménu vyslovil úmyslně, či nikoliv. Zaznělo to skutečně jako de Valmontová.

"Komtesa Vivian vás očekává," pokračoval majordomus John velmi přátelským tónem, ale to se už malá dívka objevila v zámecké bráně. Byla oblečena do květovaných šatů a radostně se usmívala.

"Přijela jsem na vaši velkou studnu," zvolala Inge.

Vivian mávla rukou. "Není třeba. Beztak ji už nepoužíváme. Je totiž zasypaná. Chtěla jsem tě dostat z práce. Jak jsem slíbila."

"To je sice fajn, ale nemůžu tu do konce týdne jenom tak sedět."

"To ani nebudeš. Chtěla ses projet na koni."

"No jo, ale ta práce..."

"Zapomeň na práci. Můžeš si naúčtovat, kolik budeš chtít."

"Jo! To by byl podvod. Zaplatili jste zálohu."

"Inge! Já ji zaplatila. Abys tu mohla být a v klidu si prohlédnout náš zámek a jeho okolí."

"Tak dobře, ale..."

"Už žádné ale. Zapomněla jsem ti říct... než nechám osedlat koně... večer pořádáme párty... když tě baví hudba... má k nám přijet Scarlet Montiová, točí teď něco v Německu, zazpívá u nás pár kousků, jen tak pro přátele. Budu ji doprovázet na klavír."

"Scarlet Montiová?! Ta sopranistka?! Nedávno jsem ji slyšela ve Figarově svatbě. Televize dávala záznam z La Scally."

"Chtěla bys ji poznat osobně?"

"Já?!"

"Chtěla bys?"

"Ano," vydechla Inge. "Kdo by nechtěl?"

"Dobře. - Zvu tě. - V osm večer. - Ale... potřebuješ... hmmm... víš, tamty vínové šaty ti sluší, jenže..."

"Nojo, já vím, Carmen od kolotoče," povzdechla si. "Chtělo by to něco nóbl. Bohužel jiné šaty nemám. Ne že bych si je nemohla dovolit, ale do dneška jsem je nepotřebovala. S Alexem chodíme do společnosti jen občas." Nebo spíš vůbec, pomyslela si, ale neřekla to.

"Tvé šaty nebyly špatné. Jen imidž," vysvětlila Vivian.

"Ach to..."

"Ano."

"A jaký imidž mi navrhuješ?"

"Jak jsem už řekla. - Pojeď se mnou a uvidíš." Ukázala ven na okrově zlatý rolls-royce, šoférovaný pravděpodobně majordomem.

"Dobře."

"Pěkné auto," poznamenala Inge během jízdy. "Nikdy jsem v rollsu nejela."

"Nerad ruším," ozval se od volantu John. "Nepřejí si dámy, abych uzavřel spojovací okénko?"

"Inge?" Vivian tázavě pohlédla na spolujezdkyni.

Pokrčila rameny. "Kvůli mně rozhodně ne. - Kam vlastně jedeme? Tohle není směr na Řezno, ale na Mnichov," podotkla vzápětí.

"Správně. Jedeme do Mnichova, k Bartolomeovi."

"No pozdrav bůh, to je pěkně drahý kšeft! - - Co tam chceš kupovat?"

"Přece tvé šaty. Na dnešní večer."

"Aha." Inge znejistěla. "Poslyš, Viv... chci říct... Vivian... no... i kdybych si Bartolomea nakrásně mohla párkrát za život dovolit, tolik peněz bych za šaty nikdy nedala."

"Platím já."

Prudce zavrtěla hlavou. "To ne."

"Inge!" Komtesa promluvila nezvykle radikálně. "Potřebuješ jiný imidž! Věř mi. Pozvala jsem tě na večer a tvé šaty zaplatím. Zítra mi je můžeš vrátit, když jinak nedáš. Ale koupím ti je tak jako tak."

"K čemu ti budou šaty s mou velikostí?"

"K ničemu. Dám je prostě do šatníku k ostatním."

Inge pokrčila rameny. Pak pohlédla na své zápěstí. "Neví někdo, kolik je hodin? Doufám, že mě někde nezahlédne můj šéf. Ten by zíral, kdyby mě uviděl v rollsu."

"On jezdí touhle dobou do Mnichova?"

"Nevím, snad ne, ale náhoda je vů... chci říct bl... no prostě, kdyby náhodou."

"Je půl desáté," odvětila Vivian.

"Páni, ty máš ale hodinky!"

"S diamantovými kamínky," řekla Vivian jen tak mimochodem. "Taky od Bartolomea."

"Nojo. Já měla tudle nový digitálky, a pak jsem sáhla do kýblu s vodou a potopila je. Měly být vodotěsné. Nebyly."

Vivian se pousmála a mladá žena vedle ní si díky tomu uvědomila, že poznámka o laciných hodinkách a o kýblu nebyla tím nejchytřejším, co mohla v ten moment pronést.

"Bože, já mluvím jak křupan. Vážně mi čouhá sláma z bot, jaks tehdy řekla. Omlouvám se. Nejsem zvyklá."

"Nevadí," znovu se pousmála Vivian. "Zvykneš si."


-------

Před luxusním obchodním domem Bartolomeo Inge znejistěla ještě víc. V přízemí podnikla poslední pokus z celé věci vymanévrovat.

"Poslyš, Viv, tady vedle je cukrárna... co kdybych tě místo šatů pozvala na zákusek? Co říkáš?"

"Přijímám."

"No fajn! Tak jdeme."

"Ano, ale až pak. Ze všeho nejdřív koupíme tvé šaty."

"Tak jo... když jinak nedáš... A není blbý jít dovnitř v odřených džínsech?"

První nabídnutý model rezolutně odmítla se slovy, že jako toreador v žádném případě nepůjde. Lesklý, černě kostkovaný žaket ji zaujal - líbil se jí. Pouze vyměnila bílou košili s fižím za rozhalenku stejné barvy.

I úzké černé kalhoty jí dobře sedly. Na krk si vybrala dva doplňky; menšího motýlka a volně uvázanou tmavě rudou vázanku s tím, že se pro jednu z těchto věcí rozhodne později.

"Opravdu je tenhle imidž lepší?" ujišťovala se. "Nevypadám jako chlap?"

"Naopak, v tomhle tvá ženskost jenom vynikne, věř mi. Když si necháš rozpuštěné vlasy a nalíčíš se jen minimálně... budeš velmi přitažlivá."

"Fakt?"

"Jistě. Že jsi reprezentativní typ říká o tobě i naše babi, a ta se v lidech vyzná."

"Hm... když je to tak... Poslyš, kolik vlastně tyhle šaty stály?"

"Emm... ani nevím. Platila jsem kreditkou."

"Přibližně."

"Opravdu nevím. Moc ne. Kolem pěti set."

"Kolik??!!"

Komtesa pokrčila nešťastně rameny. "Jde o značkový model."

"Značkový model!" Inge si zakryla oči. "Bože můj, pět stovek! Tolik peněz! Za hadry na jeden večír! Hned zítra ti je vrátím."

"S vracením nepospíchej. Třeba ještě někdy přijdeš."

"Kam?"

"No... k nám přece. Nebo už ne?"

"Já... to já nevím. - - Tolik peněz za šaty... húhhh!"

"Platí tvé pozvání na dort?" opatrně uhnula od tématu Vivian.


Zakrátko, při návštěvě cukrárny, Inge na problémovou koupi šatů zcela zapomněla a úplně bezstarostně objednávala pro sebe i pro komtesu flambovanou zmrzlinu, šlehačkou zdobené a vábně vypadající zákusky, spolu se sklenkami rubínově zbarvené griotky.


-------

Alex Vogel, aniž by odvrátil zrak od rýsovacího prkna, bezvýrazně poznamenal: "Večer zas na zámek? Nejsi tam ňák moc často?"

Inge kývla: "Asi jo. Přes den pracovně a když mě na večer pozvou... Dnes bych nešla, nebýt Scarlet Montiové. S tou bych se ráda setkala."

"To asi kdekdo. Jenom nevím, o čem se s ní chceš bavit."

"Nechci se s ní bavit, Alexi. Jen ji pozdravit. A poslechnout si ji. Má totiž zpívat."

Vzal tužku mezi zuby a krátce na výkresu gumoval. "Jo... hm, hm, proč ne. Jenže já s tebou dnes nemůžu. Musím tenhle náčrt každým pádem dodělat. Nebo aspoň skoro dodělat."

Vduchu si oddychla. Neměla v plánu brát Alexe sebou a zrovna přemýšlela, jak mu to decentně sdělit. Jeho zaneprázdněním se celá věc bez problémů vyřešila.


-------

Komtesa Vivian vstoupila do pracovny své babičky Hannelory von Weltenburg.

"Ahoj, babi. - Už něco přišlo?"

"Přišlo, Viv. Mám už všechno, co je zapotřebí. Zdravotní i psychologický profil a od tvého otce opis trestních rejstříků celé její rodiny a informace z matrik. Musím říct, že tvá Inge Devalmontová má hodnocení na jedničku."

"Ach! To jsem si oddychla! Takže bys ji mohla ve firmě zaměstnat?"

"To bych mohla, když si to budeš mermomocí přát. Hodila by se na místo pana Lauterbacha, až odejde. - Užs jí něco naznačila?"

"To je brzy, babi, zatím ne. Chystám se. Časem jí ukážu mé obrazy a přitom snad... určitě... ale až časem, abych ji nevyděsila."

"Času je málo, Viv, pospěš si, potřebuju znát rozhodnutí do konce týdne. A vyděsíš ji zcela jistě. Žije bůhví jak dlouho s mužem, děvče, nebude to lehké, proto... proto bys měla očekávat, že ti s ní celá... ehm... záležitost nevyjde. Abys pak nebyla zklamaná. - Co tvé city? Nebylo to jenom nějaké takové... pfffff?" zakroužila rukou ve vzduchu.

"City? Ano, babi! To ano! Pořád trvají! Pořád!"

"Hmm. - A dnes večer? Přijde?"

"Přijde!"

"Dobře. A zítra? Řeklas jí o dražbě?"

"Zatím ne, ale řeknu jí to."

Hannelore von Weltenburg přikývla, zapálila si cigarilo a prudce vyfoukla kouř. "Tak jí to řekni. - A uvidíme."





5.


Alex Vogel odložil snad poprvé za večer rýsovací pero a s pohledem upřeným na svou přítelkyni si dal ruce v bok. Jeho ústa se roztáhla do širokého úsměvu.

"Co to máš za ohoz, prosím tě?"

"Mrkáš na drát, že?"

Opět se rozesmál. "To teda jo. Snad nejdeš do pánskýho klubu?"

"Haha, velmi vtipné," nikoliv ve zlém pronesla Inge. "Jdu na zámek, jak víš, a trochu jsem změnila imidž."

"Trochu?! V žaketu?!"

"Proč ne? Vivian mě poprosila, abych takhle šla."

"Kdože? Jaká Vivian?"

"Ta samá, co šaty zaplatila - Vivian von Weltenburg - komtesa."

Plácl se do čela: "Ta malá zrzka, co na tebe včera tak vyjela?"

"Není zrzka, lébrž, jako všecky princezny, zlatovláska."

"To je fuk. - A proč vlastně...?"

Jeho řeč přerušilo krátké zazvonění. "Jdu tam," prohlásil Alex a rychlým krokem přešel ke dveřím. Když je otevřel, ztěží potlačil smích.

"Pardon. - Přejete si?"

Muž v livreji nehnul ani brvou, jen se zlehka uklonil. "Dobrý večer, pane. - Jsem majordomus John. Hraběnka von Weltenburg mě posílá pro slečnu De - valmontovou."

"Jo tak... už jsem se lek, že jste k nám zabloudil z maškarního." Otočil se. "Inge, to je pro tebe."

"Johne? Co vy tady?!" Nechala o něco déle povytažené obočí.

"Slečno De - valmontová, vůz už čeká."

"To je milé, to jste fakt nemusel. No... víte co? Za chvilku jsem u vás. Počkejte prosím ve voze, ano?"

"Jak si přejete."

"Vzala bych vás dál, ale... obávám se, že nejste zvyklý na..." odkašlala si, "na takovýhle... standard."

"Zajisté, slečno. - Zatím nashledanou." Muž v livreji se uklonil a odešel.

O Alexe Vogela se znovu pokusil záchvat smíchu. "Bože, to je typ! Jak vystřiženej z Agathy Christie!" Přešel k oknu a odhrnul záclonu. "Už je dole." Hvízdl si. "None?! To je snad... vždyť je to rolls! Pocem, Inge! Koukni! Poslali pro tebe rolls!"

"Hm," řekla vysoká tmavovláska s nezájmem. "A co? Čekals, že šlechta pojede ve fiatu?"

"Jaká šlechta?"

"Áha. Ty si zkrátka myslíš, že nejsem pro rolls dost dobrá, viď?" Zamračila se. - "Abys věděl, panáčku, já náhodou modrou krev opravdu mám. Po mámě i po tátovi. Zchudlá francká šlechta, víš?"

Neodpověděl. Jenom se stále díval dolů na drahý zlatavý vůz. "Prý je vyrábějí komplet ručně... samý dřevo a mosaz. Rolls-royce! Pro tebe! To sem teda blázen...!"


-------

"Volná kravata ti moc sluší," řekla se zalíbením Vivian von Weltenburg hned, jak Inge poprvé v předsálí spatřila. "Změna stylu ti prospěla."

"Díky, ale... můj přítel si myslí něco jiného," odvětila sarkasticky.

"Těmhle věcem muži nerozumějí."

"Asi máš pravdu. - A tvé lososové šaty... hmhm....! Tak jemná barva... A decentní... Slušivá, na úrovni. Fakt si umíš vybrat."

Sál, do něhož se právě chystaly vejít, byl zcela zaplněn hosty. U otevřených dveří stál muž oděný v dlouhém livrejovém kostýmu. Obě mladé ženy ohlásil úderem dřevěné berle o podlahu, přičemž hlasitě a s velkým důrazem zvolal jejich jména:

"Vivian von Weltenburg - - Franciska de Valmont."

"Jak to, že dveřník ohlásil i mě?"

"Dala jsem mu to za úkol," řekla se samozřejmostí Vivian.

"Aha. - - Franciska de Valmont..." předříkávala si Inge. "Páni! To zní vážně mnohem líp než Inge Devalmontová."

Vivian s úsměvem přikývla.

"No ale počkej! Odkud zná dveřník mé jméno?"

"Ode mne. Řekla jsem mu ho."

"Jistě, Viv, ale odkud zná mé druhé křestní jméno - Franciska - to ze zásady nikomu neříkám. Jsem na to pověrčivá. Dokonce ho nezná ani Alex. Ani můj šéf."

"Dveřník se tvé jméno dozvěděl ode mne."

"To už jsem pochopila, ale odkud ho znáš ty? Neřekla jsem ti ho."

Vivian si povzdechla. "Koukni. Támhle jde Scarlet. Jak jí ta róba sluší..." pokusila se na vteřinu odbočit. "Ano, neřeklas. Ale přesto ho znám. Víš... něco jsem ti zamlčela."

"Taky mám dojem."

"Ano. - Naše babi myslela... Ona má... Zkrátka... má v úmyslu... emm... za jistých okolností... nabídnout ti práci v naší firmě. Je to dobrá firma, velká, jistě ji znáš: DAK Schuhe."

"DAK Schuhe je vaše firma?! Neříkej? Fakt?"

"Ano, založil ji děda. Když umřel, naše babi přivedla firmu k rozkvětu."

"Bože! Koho by napadlo, že k zámku máte ještě firmu! Prachy holt dělaj další prachy... Jenže já se v botách nevyznám. A proč by paní hraběnka nabízela práci zrovna mně?"

"Protože jsem ji o to požádala."

"Ty?!"

"Ano."

"Hm... to ale nedává smysl."

"Proč ne?"

"Něco tu nesedí. Prostě to nedává smysl. A věci obvykle smysl dávají."

"Všechno ti vysvětlím. Ale až pak, za chvíli, až Scarlet dozpívá - budu ji doprovázet na klavír."

"Vysvětlení bych uvítala, Viv, protože jinak... jinak bych si musela myslet, že jde o nějakou, s prominutím boudu."

"To se mýlíš!" zvýšila hlas.

"Možná ano, možná ne. Zatím mi to jiný smysl nedává. A také to nevysvětluje, odkud znáš mé druhé křestní jméno."

"Od naší babi. Jde o práci ve firmě... zkrátka, musela si o tobě sehnat informace, je to úplně běžná věc. Všechno zařídil můj papá - přes ministerstvo zahraničí."

"Vy jste mě kádrovali přes zamini??!!"

"Inge! Odpusť!" Zámecká dívka se tvářila navýsost nešťastně. "Jinak to nešlo! Co kdybys nebyla z dobré rodiny? Nebo měla kriminální minulost? - - Jestli pak víš, že pocházíš ze Saint Etienne? - Ze starého šlechtického rodu de Valmontů?"

"Jistěže to vím." Zakryla si dlaní oči. "Bože! Oni mě kádrovali tajnou službou! Mě - čističku kanálů! - Výškové práce! - Kleinborn!"

"Promiň, nemohla jsem ti to zamlčet, když už ses zeptala, nebylo by to fér. - V naší firmě bys měla nahradit jednoho pána, co odchází do penze, marketingového ředitele Lauterbacha a... jde hodně o důvěru, přístup ke kontům, víš? Sjednávají se obchody, dávají provize, zálohy, všechny finance nejdou přes účetnictví..."

"Levota."

"Ne! Mýlíš se! To není podvod! Každá firma tohle dělá!"

Když druhá žena mávla rukou, nasadila komtesa líbezný úsměv.

"Nemusíš se opravdu ničeho bát. Snad tě uklidní, když ti řeknu, že jsme vyhradili jeden pokoj přímo tady na zámku. Jenom pro tebe. Můžeš tu bydlet, přesně nad zrcadlovým salónem. V něm budeš snídat a... naše firma ti pronajme byt v Mnichově. Do práce můžeš jezdit ultimou, cizetkou, enzo ferrarkou, nebo všemi třemi, když budeš chtít."

"Počkej." Inge zarazila vodopád komtesiných slov výmluvným gestem ruky. "Zadrž. Ze všeho nejdřív chci vysvětlení."

"Až pak, ano? Pak ti ukážu své obrazy. U nich vše pochopíš."

"To bych opravdu ráda."

"Ještě něco," řekla Vivian vážně. "Zítra přiletí mí rodiče ze Stockholmu. Rádi by tě poznali."

"Nechápu." Inge zavrtěla hlavou a pak se malomyslně zeptala: "Co přesně tví rodiče na zamini dělají?"

"Papá je kulturním atašé generálního konzulátu Spolkové republiky a maminka tajemnicí."

"Jistě... no jistě... nech mě hádat; pan generální konzul s chotí chce mermomocí poznat Inge Devalmontovou, že?"

Přikývla. "Ano. Pokud bys přijala místo u naší babi. A věci s tím spojené."

"Ták!! Věci s tím spojené! To je ta kouzelná formulka! To je ono! To mě zajímá! Tady bude ten zakopaný pes! Teď - už se to rýsuje v jasnějších barvách."

"Je to úplně jinak, než si myslíš. A odpovím ti, jak jsem slíbila. Teď mne omluv; Scarlet se už chystá na pódium. Až odzpívá, přestavím ti ji."

Scarlet Montiová za doprovodu klavíru přednesla árii z Mozartovy Figarovy svatby. Následovala Rossiniho Semiramis a svůj mini koncert zakončila překrásným výstupem z Dvořákovy Rusalky. Sál nebyl zvlášť akusticky vybaven, přesto vypadali všichni posluchači na výsost spokojeně a na tak skvělý umělecký zážitek budou bezpochyby dlouho vzpomínat.

Inge byla rovněž nadšená a hned jak umělkyně sestoupily z pódia, vyšla jim v ústrety. Okolo se začali srocovat i další hosté.

Vivian celá zářila a snad se jí tímto způsobem aspoň zčásti splnil její dřívější sen stát se slavnou klavírní sólistkou.

"Scarlet, dovol, abych ti přestavila svou společnici Francisku de Valmont. Je tvou velkou obdivovatelkou a velmi se jí líbilo tvé představení přenášené televizí z La Scally."

Scarlet Montiová sjela vysokou dívku v žaketu pátravým pohledem a napřáhla k ní ruku. "Těší mě." Její pozdrav zazněl poněkud tázavě.

"Mě obzvlášť, slečno Montiová," odvětila Inge. "Zpívala jste nádherně."

"Zajímáte se o hudbu? Vážně?" s docela nevinnou tváří řekla Scarlet, a zaznělo to na celý sál. "No... když je to tak, třeba bych mohla speciálně pro vás něco přidat. Co byste chtěla slyšet?"

Nebylo zřejmé, zda je za touto finesou zlý úmysl, či nikoliv, ale zraky mnoha přítomných se teď otočily k Inge. Velmi blízko stála i zámecká paní Hannelore von Weltenburg. Většina z okolostojících by na předešlou otázku neodpověděla; z prostého důvodu neznalosti sopránových árií. Oslovená se však zaskočena necítila. Klidně se pousmála a pohlédla pěvkyni zpříma do očí. Periferním zrakem zachytila upřený pohled komtesy Vivian.

"Líbil by se mi duet Lakmé a Maliky. Bohužel žádná z nás nemá tak dobrý hlas, aby mohla zazpívat s vámi."

Scarlet Montiová přijala lichotku se zájmem a oba koutky jejích úst se roztáhly do hezkého úsměvu.

Celá věc by tím asi skončila, nebýt mezi přihlížejícími host, který ve snaze pomoci polohlasem napověděl: "Ombra Felice."

Inge se otočila směrem, odkud hlas přišel. "Děkuji za tip, ale touhle árií bychom slečně Montiové moc radosti neudělali, Mozartovo Ombra Felice je napsáno pro alt."

Mezi hosty propuklo tiché veselí. Scarlet Montiová se také usmívala, přestože už pochopila, že tentokrát přestřelila a že se jí pokus o ztrapnění někoho, jehož znalosti špatně odhadla, může nakonec vymstít.

"Ano, máte pravdu, skutečně jde o alt," řekla, jemně zakývala hlavou a měla se k odchodu. Jenže vysoká černovláska v žaketu ji odejít nenechala.

"Pokud mi dáváte navybranou, slečno Montiová," pokračovala Inge hlasitě a rozhlížela se po přítomných, jako by od nich požadovala souhlas, "ráda bych vyslechla jednu překrásnou píseň: Wenn auf dem höchsten Fels ich steh, ins tiefe Tal hernieder seh..." zarecitovala pomalu.

Pravý koutek světoznámé pěvkyně zůstal v úsměvu, levý se po těchto slovech překvapeně stáhl.

Bože, že jsem radši nemlčela, posteskla si vduchu Scarlet, zrovna na Weltenburgu musím narazit na hudební kritičku, tomu se říká pech.

"Franz Schubert...?" řekla, viditelně zaskočena.

"Ano, opus 129; soprán, klarinet a klavír. Der Hirt auf dem Felsen."

"To tedy... ehm... to jste tedy... vybrala moc... dobře, slečno de... emm... de... Valmont." Pohlédla nejistě na Vivian. "Tu píseň znám, mohu ji samosebou přednést, avšak... nikoli bez klavíru."

"No..." řekla Vivian - teď vypadala nejistě i ona - musela bych zavolat sluhu, aby se podíval po notách... neznám doprovod zpaměti... Omluvte mě na okamžik."

Rychle si zašla na pódium pro kabelku, v níž měla mobilní telefon.

K Inge, která nepociťovala nijak velké zadostiučinění, se přitočila Hannelore von Weltenburg.

"Bravo, slečno De - valmontová," řekla s tichým sarkasmem. "Uštědřila jste Scarlet pořádnou lekci. A ona si ji zasloužila. Takhle do úzkých ji nikdo z nás zatím nedostal."


Asi za deset minut do sálu přichvátal John s tlustou knihou Schubertových písní. Teprve pak mohla Scarlet Montiová zazpívat svůj přídavek.


-------

"Trochus nás svým přáním vyvedla z míry," poznamenala později Vivian.

"To jsem nechtěla."

Komtesa se pousmála. "Scarlet nečekala, že jí vmeteš do tváře nějakou píseň."

"Jo, už mě plácala po rameni i tvá babička, ale tobě jediné povím pravdu; doma na kazetě mám staré operní sestřihy, mimojiné se tam nachází i Ombra Felice. Úplnou náhodou si pamatuju, že je u názvu slůvko alt. Jo, a dvojzpěv z Lakmé znám z filmu Hlad. Pána na útesu zas z detektivky Smrtonosné pátrání. V titulcích jsem si přečetla, že jde o Schuberta, a na netu si k němu našla text."

"Je úplně jedno odkud, ale znalas to. Nikdo z hostů by to neznal, ani název, natož pak slova a opus. A všems pěkně ukázala, jak jsi chytrá. Hlavně pak Scarlet. Ta na tebe jen tak nezapomene."

Inge neodpověděla. Víc než opera ji teď zajímalo předešlé nevyjasněné téma.

"Slíbilas mi vysvětlit tamtu věc."

Vivian těžce vzdychla. "Ach ano... vždyť já vím." Ukázala směrem ke dveřím. "Tak pojď, pojedeme výtahem do mého ateliéru."

Výtah kupodivu zastavil už v dalším poschodí.

"Chci ti jen ukázat, kde bys snídala, kdyby... kdybys... Téhle místnosti říkáme zrcadlový salón, přestože tu nijak výrazné množství zrcadel není. - Líbí se ti?"

Inge přikývla. "Jistě. Překrásný pokoj. Na snídaně skoro škoda."

Malířský ateliér komtesy Vivian se nacházel až nahoře, v samém podkroví zámku Weltenburg.

"Není tu dost světla, musím si přisvěcovat."

"Tak tady máš své království?"

"Ano, ale pravdou je, že většina mých obrazů vznikla pod širým nebem." Vivian si pověsila kabelku na opěradlo starožitné židle těsně u dveří. "Tady jsem teď speciálně pro tebe vystavila pár svých nejlepších děl."

"Celý van Rijn," posteskla si Inge u prvního plátna. "Tedy aspoň mým nevzdělaným pohledem."

Vivian ukázala na první plátno. "Tenhle obraz ukazuje výjev před rytířským turnajem. Tenhle muž je král Edmund a s ním královna Anna. Za nimi stojí princezna Sisi. No a tady vidíš skupinu rytířů ve zbroji."

"Tenhle chlap má ksicht jak ženská," podotkla Inge.

"Ano. Rytířka Henrieta bývá častým námětem mých děl."

"Počkej! Tvůj rembrandtovský portrét dole v trezoru! Ten byl taky téhle... Henriety von... Avignon?"

"Henriety Savignonské? - Ano, byl. A uvidíš ji i na dalších plátnech. Tady například zvítězila v turnaji."

"Vidím, král jí gratuluje."

"Ano. A princezna Sisi jí podává šátek."

"Hm."

Inge přešla k dalšímu obrazu. Na jeho temném pozadí seděla na zemi vedle svého koně zraněná rytířka se zlomeným dřevcem v rukou a s krvavým šrámem na tváři. "A! Chudák! Tenhle turnaj asi nevyhrála."

"Turnaj ne, ale vše ostatní ano."

"Co ostatní?"

"Nevidíš? I když je poražena, princezna Sisi upouští šátek právě před ní. Samosebou záměrně."

"Pravda. Jenže král blahopřeje vítězi. - Co pořád mají s těmi šátky?"

Vivian ukázala na obraz. "Šátek znamenal příslib prvního tance na večerní oslavě. A mít první tanec obvykle znamenalo mít i ty další."

"Moment: snad nechceš říct, že..."

"Na dalším obrazu tančí rytířka Henrieta s princeznou Sisi na večerní oslavě."

"???"

"A tady," pokračovala Vivian zaujatě, "tady jsem zobrazila romantický výjev: Henrieta Savignonská s princeznou Sisi v zámeckém parku poblíž jezírka s labutěmi."

"Jo. - Ta Sisi... je ti z profilu dost podobná, mám dojem. Nebo se pletu?"

Vivian přikývla. "Nepleteš. Tvář i postava princezny Sisi je malovaná podle mě."

"Jo..." Inge stála u posledního plátna. "Tohle snad ne...?!"

"Ano. Svatba Henriety Savignonské s princeznou Sisi," doplnila Vivian zasněně.

"To přece nejde! To se nemohlo stát!"

"Mohlo," usmála se Vivian. "Král Edmund slíbil vítězi velkého turnaje ruku své dcery. A vyhrála rytířka Henrieta. Tak se vzaly. Králova vůle musela být naplněna."

"No nevím... Když to říkáš... A tamten obraz na stojanu?"

"Jen kresba uhlem - studie."

"Můžu se podívat?" zeptala se pobledlá Inge.

"Radši ne. - Nebo ano, když chceš."

Vivian bez dalších slov strhla látku překrývající stojan.

"To jsem přece já! V brnění! A v přilbici!" vzkřikla Inge bezděčně.

"Ano. Ale je to také rytířka Henrieta."

Inge zavrtěla hlavou. "Tamta žena na ostatních obrazech je jiná."

"Máš pravdu, Henrieta Savignonská má teď novou tvář."

"Chápu. - Můžu se posadit?"

"Jistě. - Už ti to dává smysl?"

"Já... ano, teď už ano, myslím. - Jsi princezna Sisi, že?"

"Jsem. Ve svých představách."

"A já..." Inge nedopověděla a na okamžik si zakryla rukou oči.

"Rytířka Henrieta Savignonská."

"Můžu se tě ještě zeptat..."

Vivian přikývla. "Ptej se na cokoli. Aspoň to bude za námi."

"Dobře. - Miluješ mě?"

"Miluji. A mé city k tobě jsou mimořádně silné."

"To jsem už pochopila. Tvé zkratové jednání."

"Ano. Záleží mi na tobě. Asi přespříliš. A někdy to prostě nezvládnu. Jistě sama víš, jaké to je, když člověk něco mermomocí chce."

"Vím. - A tvá nabídka? - Co ode mě očekáváš?"

"Přátelství. - Pokud mou nabídku přijmeš, můžeme spolu uzavřít smlouvu. Chci, abys byla mou přítelkyní, provázela mě do společnosti, byla mi nablízku, jako třeba dnes. Abych se o tebe mohla opřít a spolehnout se na tebe. Nic fyzického by mezi námi nebylo. Pokud bys sama nechtěla."

"Mám být přítelkyní podle papíru?! To já nemůžu. Mohla bych se přátelit jenom tak, je mi s tebou fajn, ale smlouvu...? To fakt ne."

"Smlouva byla míněna pro tvou jistotu. Stálo by v ní, že po tobě nemám právo chtít cokoliv fyzického."

"Na to nepotřebuju papír. To se dá dohodnout ústně. Vždyť v podstatě o nic nejde."

"Když to vidíš takhle, jenom dobře. - - Ještě jedna důležitá věc, na které bych trvala:"

"A to?"

"Musela by ses některých věcí vzdát. Nesnesla bych vedle sebe společnici, která se... válí s mužskými." Poslední větu pronesla Vivian s pohnutím.

"Jasně. A můj přítel? Alex?"

"Musela by ses s ním rozejít."

"Hm... jistě."

"Poslyš, pokud nejsi schopna žít bez... kontaktu s muži, radši o mé nabídce vůbec nepřemýšlej. Neunesu přetvářku. Vzpomeň na mou reakci, jak jsem vás s Alexem prvně potkala. A taková bych byla pořád, nemohlo by to mezi námi fungovat."

"Hm. - Takže práce ve vaší firmě plus pokoj na zámku."

"Ano. A nejen to. Budeš mít cokoliv, oč si řekneš. Auta, peníze... udělám pro tebe cokoliv, když budeš upřímná."

"Hezky řečeno, ale co když jsem mrcha a zneužiju to?"

Vivian pokrčila rameny.

Inge vstala. "Potřebuju čas na rozmyšlenou."

Zámecká dívka ožila. "Ty neodmítáš?! Neodmítáš hned a na místě?! Čekala jsem, že hned odmítneš!"

"Ne. Taková věc přichází jednou za život. Třeba je to osud. To nejde odbít jenom tak, bez úvah."

"Je tu chladno," zimomřivě se otřásla Vivian.

"Chladno? Vždyť je venku skoro dvacet stupňů."

"Mně bývá občas zima, to mé nervy. Tenhle rozhovor byl stresující. Bála jsem se tvé reakce. Až se dozvíš, že jsem... že tě mám... že jsi pro mě..."

"Henrieta Savignonská?"

"Ano."

Inge svlékla žaket a přehodila ho přátelským gestem dívce přes ramena.

"Děkuju," řekla Vivian a znovu se zimničně otřásla.

"Chápu tvé rozrušení. Dokdy ti musím odpovědět?"

"Naše babi potřebuje znát rozhodnutí nejpozději v pátek. Na víkend odjíždí a v pondělí se vrací rovnou do firmy na správní radu."

"Takže zbývá už jen zítřek."

"Ano, jenom zítřek. - - Chtěla bys pro mě zítra večer vydražit obraz?"

"Vydražit? Já? A jak?"

"Prostě bys šla na aukci a přihazovala. Až do pěti set tisíc."

"Promiň... dnes je toho na mě nějak moc. Jak bych mohla... myslíš za tvé peníze?"

"No jistě."

"Já nevím... klidně na dražbu půjdu. A ona se koná tady, na zámku?"

"Ano. Pošlu pro tebe šoféra. Tedy, pokud tu nezůstaneš už od dopoledne."

"Promiň, já..."

"Zapomnělas? Chtějí tě vidět mí rodiče."

"Ježíš, už vím! - Ještě tohle!"

"Dobře: teď zítřejší večer: Jde mi o Chagallův obraz. Jmenuje se Chrám Krista spasitele."

"A proč ho nevydražíš sama?"

"To bych mohla, kdyby neměla přijet i Nadiezda Kalapacs - Kyralyiová."

"Kdo je to?"

"Tahle baronka čistě pro zábavu vyhání ceny schválně nahoru, když draží někdo z naší rodiny, chápeš?"

"Ne."

"Kalapacs - Kyralyiová prohrála kdysi s naší babi obchodní spor. Od té doby nám kazí dražby. Tedy občas. A tentokrát přijede. Když budeš dražit ty a ne já, ušetřím spoustu peněz."

"Vůbec to nechápu. Ona nabízí peníze za obrazy, které nechce?"

"Jak se to vezme; prostě přihazuje nad nás. A až je cena dost vysoko, přestane."

"A vy to pak máte dráž."

"Přesně tak."

"Divný sport. Ale jak přesně ví, oč máte zájem?"

"Sběratelé obrazů se většinou navzájem znají a před aukcemi si spolu domlouvají, kdo a oč má eminentní zájem, aby si pak nedělali potíže, víš?"

"Jasně, tiché dohody, chápu. A vám ta... no ta Bátoryčka kazí kšefty, chceš říct."

"Ano."

"Takže mám dražit za tebe."

"Ne tak docela. Půjdeš s cenou rychle nahoru a já se jako leknu a přestanu přihazovat."

"Mhm, alles klar, Herr Kommissar, klidně."

"Děkuju. - - Vrátíš se teď se mnou dolů mezi hosty? Prosím."

"Ráda, ale mám podmínku; že mě už Scarlet Montiová nebude zkoušet z operních árií."





6.


"Zas na Weltenburg, Inge? Pracuješ ty vůbec ještě?"

"To by ses divil, Alexi."

"Já jen, že si bereš na čistění odpadů podezřele hezké šaty."

"Čeká mě společenská událost."

"Ach tak. - Uvidíme se večer?"

"Uvidíme. Ale jen krátce, jsem totiž znovu pozvaná na zámek."

"Jak to?"

"Na dražbu obrazů."

"Neříkej?"

"Fakt. Líbí se mi jeden Chagall."

"Za kolik?"

Ušklíbla se. "Za pět set."

"Pět set čeho?"

"Táců, drahoušku."

"Jo tak! - Pěkný," usmál se Alex Vogel. "Pak mi ho přines ukázat. - - Měj se! A čau."

"Čau, čau."


Bylo přesně půl jedenácté dopoledne, když Inge Devalmontová vystoupila před branou Weltenburgu z taxi. V zámecké zahradě si uvědomila, že bude muset vrátit firemní cisternu. Jenže kdy? Že by zavolala Mikovi, že ji přiveze až zítra? V sobotu? Uvidíme...

Komtesa postávala na nádvoří, nedaleko zámecké brány.

"Ahoj. - Přijeli vaši?"

"Ahoj. - Přiletěli ze Stockholmu dnes ráno."

"Nojo... Doufala jsem, že si to třeba rozmyslí."

"Bohužel ne."

"Okay, jdu za nimi, ať už je to pryč."

"Inge?"

"Vivian?"

"Nerozhodla ses náhodou v tamté... no... záležitosti?"

"Zatím ne. Proč? Je teprv ráno."

"Jistě, já jen..."

"Kdybych se rozhodla záporně, bylo by zbytečné mluvit s tvými rodiči, že?"

"Jsi bystrá. Jako vždycky."

"Díky."


"Jsme tu," komtesa Vivian zůstala stát a ukázala na umělecky vyřezávané dveře. "Čekají na tebe tady, v kuřáckém salónku."

"Vážně?" zeptala se překvapeně. "To jsou tví rodiče tak vášniví kuřáci?"

"Vůbec ne. Kuřácký salónek se používá k důležitým obchodním schůzkám. Jde o technicky prověřenou místnost. Nejsou v ní bezpečnostní kamery."

"Technicky prověřená místnost... bezva kulatý termín."

"Ano. - Tak už prosím běž."

"Mám jít k vašim sama? Ty se mnou nepůjdeš?"

"Ne. Lepší bude, když s nimi promluvíš beze mne."

"To je podraz."

"Promiň."

"Dobře. Snad víš, co děláš."

"Věř mi, že ano. - Hodně štěstí."

"V to doufám."

Inge nasadila nezávazný úsměv a po krátkém zaklepání vstoupila do pracovny hraběte Herberta von Weltenburg.

Za pracovním stolem seděl nazrzlý muž menší postavy. Na sobě měl slušivý modrý oblek. Jeho sako bylo rozepnuté a pod ním bylo možné spatřit lesklou vestu se zlatým řetízkem v kapse. Velké hodinky, trochu staromódní, nebo snad konzervativní, napadlo Inge.

Nedaleko okna postávala štíhlá žena v jemně fialovém kostýmu.

"Dobrý den," řekla Inge. "Jsem De - valmontová." Své jméno v podstatě nechtěně oddělila.

"Ó...!" odpověděla žena ve fialových šatech a návštěvnici bylo hned jasné, po kom zdědila Vivian svůj půvab. "Dobrý den. - Promiňte, trochu mě zaskočila vaše výška. O vašem rytířském vzhledu jsem byla informována, ovšem že jste Johanka z Arku osobně, to už mi neřekli."

"Devalmontová," představila se Inge znovu. "Těší mě, že vás poznávám, paní hraběnko." Má nejen fialové šaty, ale i oči. Ale Vivian má oči zelené nebo spíš zelenomodré.

"Cecile," řekla hraběnka a mávla při tom štíhlou rukou, až zacinkaly náramky zdobící její zápěstí.

Muž za stolem hbitě vyskočil, nasadil profesionální úsměv a napřáhl svou pravici. "Herbert hrabě von Weltenburg. Rád vás poznávám."

"Já vás též, pane hrabě," řekla Inge, a zaznělo to rovněž poněkud formálně. A po vás má Vivian malou výšku, napadlo ji.

"Posaďte se, slečno De - valmontová."

"Děkuji."

Světlovlasý muž za stolem nasadil další naučený obličej. "Máte se?"

"Skvěle, pane hrabě, děkuji. - Jaký byl let?"

"Výborný. Ten nejlepší. - - Tak: vy teď budete bydlet u nás, že?"

"Vivian mi to nabídla. Já se ale ještě nerozhodla."

Herbert von Weltenburg a jeho žena si bleskurychle vyměnili podle nich nenápadný pohled.

"Ach tak! Ještě jste se nerozhodla! No v tom pádě... Víte, slečno... mladí lidé jako vy a váš přítel... on je architektem, že?"

"Ano."

"No... Mladí lidé jako vy to dnes nemají lehké. Je velká konkurence, že? - No. - Vy jste studovala chemii, pokud se nemýlím."

"Nemýlíte se. Studovala jsem, ale nedokončila."

"Mhm. To se dá snadno napravit, jste schopná, houževnatá, mladá, inteligentní... proč toho nevyužít, že? - No. - Podívejte se... naše rodina má spoustu přátel. Ve všech resortech. A naši přátele mají další přátele, chápete? Zkrátka, nechybí nám důležité kontakty. Například v Berlíně; tam by se dalo dobře začít. Stačí mi zvednout telefon a... mohu vám zařídit, že budete přijata na univerzitu ve vašem oboru. Vstupní pohovor bude pouhá formalita, chápete. A váš přítel zavolá toto telefonní číslo - prvotřídní projektová firma Klenz, Ltd. Potřebují schopné architekty." Hrabě sáhl do saka a položil na stůl navštívenku. "Zde dostane skvělou příležitost uplatnit se."

"Já, pane hrabě..."

"Okamžik. - Jistě, mladí lidé potřebují někde bydlet, vím, vím." Sáhl do druhé kapsy u saka a položil na stůl tlustou obálku. "Pro začátek."

Inge ji vzala a otevřela. Dolary! Celá spousta! A úplatek! Panebože, ještě nikdy v životě nedostala úplatek, a teď tohle! Z čistého nebe sto tisíc dolarů na slunci, nebo kolik.

Vrátila obálku zpátky na stůl. "Pro začátek až dost," řekla.

"Správně; jde o značnou sumu. A budeme rádi, když ji přijmete, že? - No. - Víte, jsme toho názoru, moje paní i já... přestože hraběnka Hannelore nikoliv, že by se Vivian měla co nejdřív vdát. Třeba formálně, ovšem přece. Nechceme ji samosebou do ničeho nutit, ale... ze společenských důvodů by vdaná být měla. A jak a s kým bude v soukromí žít, koho to už zajímá, že? - No. - Věřte, slečno De - valmontová; chceme pro Vivian jen to nejlepší. Ovšem: musíme myslet i na pověst našeho rodu, na firmu a tak podobně."

"I když chápu," odvětila Inge stroze, "peníze ani to ostatní přijmout nemohu."

Cecile von Weltenburg se nepatrně odvrátila, zatímco její muž zpozorněl. "Pardon?"

"Pane hrabě, většina lidí by vaši nabídku přijala všemi deseti. Jenže já nejsem většina a i když to celé vypadá lákavě, ráda se rozhoduji sama za sebe a málokdy se dám někým ovlivnit. Navíc: já odtud za dané situace nemůžu utéct. Sednout si v Berlíně do nového bytu s balíkem dolarů a přemýšlet, co se stalo s Vivian? Vždyť ona by na tohle mohla doplatit! Sami víte, jak je citlivá. Kdyby se dozvěděla, že jsem ji prodala, složila by se! To si nevezmu na svědomí! A ještě: jak už jsem řekla: chci se rozhodnout sama, zda zůstanu, anebo ne."

Chvíli bylo ticho.

"Tak, tak," pronesla pak tiše i významně Cecile von Weltenburg a zaznělo to jako rezignace.

Její muž opět změnil úsměv, štítivě smetl obálku s penězi do šuplete a vyskočil od stolu. Jeho pravice znovu vylétla proti Inge.

"Když je to tak, tedy vítejte na našem zámku, slečno De - valmontová."


Nervózní, pobledlá Vivian čekala opodál na chodbě, v uctivé vzdálenosti od kuřáckého salónku a ukazovala ke dveřím, kryjícím vchod k výtahu.

"Pojď sem. - Tak co? Nabídli ti peníze?"

"Jo. Ano. Hodně. Jak to víš?"

"Dalo se čekat. Při tom jak oni smýšlejí. Nemysleli to vůči mně nijak zle." Vivian zavřela výtahové dveře. Ve tváři byla celá bílá. "A?"

Inge polkla. "Nic jsem nevzala a nic jsem neslíbila."

Komtesa zavřela oči, sklopila hlavu a několikrát hlasitě vzdychla. "Nevzala... to je dobře, žes je nevzala... to je moc dobře. Děkuju ti." Pak se zcela nepřítomně, fascinovaně, se zavřenýma očima, začala tváří otírat druhé ženě o rameno. "Udělám pro tebe cokoliv... když budeš upřímná... cokoliv..."

Inge se nepatrně odtáhla. "Počkej! Nic fyzického. Říkalas."

"Ježíš, promiň! Já zapomněla! Mám takovou radost...! A teď si budeš myslet, že...!"

"To ne, jen chci říct..."

"Znovu se omlouvám, nechtěla jsem se tě dotknout."

O poslední větě komtesy se dalo pochybovat. Vlhký pohled jejích zelenkavých očí říkal něco zcela jiného.

Inge se rozhodla celou věc nedramatizovat. "Tak jo, dobře, to nic, vždyť já tvé emoce chápu. Jsi citlivá, umělkyně, máš nárok na to být... trochu... no... výjimečná."





7.


Inge Devalmontová ve skutečnosti nebyla z neobvykle se vyvíjející situace na zámku nijak zvlášť nervózní, přesto si její partner povšiml, že je ještě mlčenlivější než obvykle.

"To se ti zdá," odpovídala mu.

Alex Vogel, který mimořádně nestál u rýsovacího prkna, protože večeřel, krčil s nevěřícným pohledem rameny.

"Možná mi, Alexi, vrtá hlavou ta dnešní dražba."

"Dražba? Jo ty jedeš zase na Weltenburg..."

"Musím, vždyť jsem ti to říkala, slíbila jsem komtese, že pro ni vydražím obraz. Přijede k nim ta bába, co jim kazí dražby. Bathoryiová Naděžda se jmenuje, nebo tak nějak maďarsky."

"Heleď, puso, když jde o kšefty s obrazama, ať se nepřipleteš do nějakýho průseru, hm? Dávej si bacha, nemáš patřičný zkušenosti."

"Jo, jasně, taky mě to napadlo, ale není důvod k obavám, na Weltenburgu je všechno tak nějak upjatě seriózní."

"Jenom aby," zapochyboval Alex Vogel. "Víš, je mi dost divný, že tam čistíš studnu a při tom lítáš po plesech, tykáš si se Scarlet Montiovou a dražíš pro zámecké obrazy. Sama uznáš, že v týhle celý věci existuje nějaký rozpor. Něco tu nesedí ve státě dánském. Nemluvě o tom, že pro tebe posílají rollse. To už je fakticky moc."

Jeho řeč přerušil melodický klakson, který se ozval z ulice. Alex odložil bagetu, vyskočil, jako by něco tušil, a odhrnul záclonu. "Páni! Velká cena Monaka v naší ulici! Koukni na to!"

Pod okny stál oranžový, velmi nízký, neuvěřitelně vypadající sportovní vůz, připomínající závodní automobil F1. Alex od něho nemohl odtrhnout oči. "None?!"

Znovu zazněl klakson a poté se otevřely dveře vozu, ale nikoliv jak to u aut běžně bývá, nýbrž vzhůru, jako u kabiny letadla. Z vozu vystoupila malá dívka ve vkusných pestrobarevných šatech.

"To je zrzka ze zámku!" překvapeně zvolal Alex Vogel. "Ta tvá zrzka přijela ve formuli!"

Inge otevřela okno. "Vííív! Co tu děláš?"

"Jedu pro tebe."

"Vzala bych si taxi."

"Radši jsem přijela. Počkám, až se oblečeš."

"Pojď nahoru! Ještě nejsem."

"Posaď se u nás," řekla komtese za chvíli.

"Pěkný vůz," poznamenal se závistí Alex, jen co se představil, a hned také zapřemýšlel, jak se zeptat na jeho značku, aby nevypadal hloupě. "To je lotus?"

"Ne," usmála se Vivian, "ultima."

"Mhm..." pokýval hlavou, i když mu název vozu vůbec nic neřekl. "A kolik to..."

"Stálo? Vůz kdysi koupil můj otec, nechal ho speciálně upravit, stál sto dvacet tisíc. Obyčejný by vyšel asi na sto."

"Marek?"

"Dolarů."

"A sakra!"

"Jistě, není to málo, ale třeba za ferrarku zaplatil papá mnohem víc."

"Myslíte Enzo?"

"Ano, jde o drahý vůz. Víte, můj otec, když byl mladší, sbíral sportovní auta. Nakonec v nich vůbec nejezdil, protože pro něho byla moc rychlá. Nerad riskoval."

"Aha. No... to je ale škoda prach... chci říct, původně jsem se chtěl zeptat, jak rychle tahle oranžová mašinka běhá."

"Každý se na to ptá. Dost rychle, s plynem se musí opatrně." Komtesa se znovu usmála. "Na tachometru má tři sta padesát pět."

"Ójé..." hlasitě si odfoukl Alex. "To je teda síla."

"Už budu! Ještě chvilku!" ozývala se z koupelny Inge.

"Něco k pití, nebo tak?" zeptal se Alex, který chtěl ve skutečnosti přerušit mlčení, panující v obýváku asi dvě desítky sekund.

"Ne, děkuji, ani ne."

"No? Jak vypadám?" Inge vyšla z koupelny a udělala za jejími dveřmi malý obrat, takový, jaký předvádějí manekýnky na molu.

"Skvěle," řekla komtesa Vivian a vstala.

Alex Vogel rovněž vstal. "Sako, kalhoty a kravata... už zas? Špatný to rozhodně není, ale..." pohlédl na Vivian, "vám Inge s tou povolenou kravatou nepřijde jako vyhazovač z lesba baru? Mně tedy jo."

Vivian si odkašlala. "Já... myslím, že se k ní ty šaty perfektně hodí."

"Taky bych řekla," ozvala se konečně i Inge Devalmontová.

"Tak jo, přehlasovaly jste mě, co naplat?"

Inge otevřela dveře od bytu. "Alexi, čau," řekla. "Frčíme na dražbu."

"Jojo, já zatím dodělám ten obrázek," ukázal rukou k rýsovacímu prknu.

"Copak to bude?" zeptala se Vivian.

"Zimní zahrada k jedné firemní vile. Menší zakázka, nic moc."

"Aha. Tak vám přeju hodně trpělivosti při malování. Na shledanou."

Alex Vogel obě ženy následoval na chodbu. "Prosím tě, Inge," zakřičel skrz schodiště s hlasitým smíchem. "Poraď mi, taky chci být v hight society, co pro to mám udělat?"

"To samé co já," ozvalo se z přízemí. "Najdi si komtesu, která se do tebe zamiluje."

"Tos neměla říkat," zkonstatovala na ulici Vivian. "Nasadilas mu brouka do hlavy."

"Přesně to jsem chtěla. Aby o tom přemýšlel."

"Aha... Znamená to, že ses snad rozhodla?"

"Ne, Viv, zatím ne. Do půlnoci zbývá ještě šest hodin."

"Já vím." Ukázala na sportovní vůz. "Sedni si za volant, budeš řídit."

"To ne."

"Ale ano."

"Proto jsem to auto přivezla. Abys věděla, čím budeš jezdit do práce. Jeden den tohle, druhý třeba corvetta. Nebo mercedes. Jak budeš chtít."

"Hmmmm... áchjo...." povzdechla si Inge.

"Abych nezapomněla." Vivian vytáhla z přihrádky vozu tři krabičky potažené sametem. "Tady je něco málo zlata. Řetěz na krk, náramek a prsten. Budu ráda, když si je vezmeš. Tedy, jenom na dražbu. Pro efekt. Abys zapůsobila."

Ani příliš neprotestovala. "Jak si přeješ. - Ten prsten je překrásný."

"Ano, to je. Měl by ti být, můj děda ho nosil na malíčku."

"Děda?"

"No ano."

"Mám nosit pánský prsten?!"

Vivian přikývla. "Proč ne? Nesejde na tom, nakolik je pánský, nýbrž na tom, jak se k tobě hodí."

"Áha, hmmm," rezignovala nakonec a pozvedla levou ruku s prstenem, aby si líp prohlédla broušený kámen v jeho středu. "Almandin?"

"Ne."

"Tak granát?"

"Almandin patří do skupiny granátů."

"Vážně? - Myslela jsem český granát."

"Žádný granát na prstenu není. Prohlédni si líp jeho barvu. Skrz okno. Vidíš ten odstín? Pořád ne? - Je to rubín."

"Červený rubín?!"

"No jistě," pousmála se Vivian, jako by mluvila s člověkem, co zapomněl, kolik jsou dvakrát dvě. "Jaký jiný? Safír je přeci modrý."

"Jo tak. Musíš prominout, nerozhoduju se často, jaký drahokam si mám vzít. Dolů do studně anebo nahoru na vysílač to není příliš praktické."

Poslední věta zazněla trochu cynicky a komtesa se ihned omlouvala.

"Promiň, nechtěla jsem dělat chytrou, odpusť mi ten tón."

"Tón říkáš? Ten ti odpustím. Možná."

Pohlédla na komtesu, zda její žert pochopila a pak se zeptala: "Tak co? Jedem?"

"Šlápni na to. Ale opatrně, ultima je hodně živá."


"Zastavíš mi u cukrárny?"

"Jak si přejete, vaše výsosti," zažertovala opět Inge. "Teda, je to fáro, jen co je pravda. Ještě tak umět otevřít tenhle poklop od kokpitu."

"Dáme si zmrzlinu?"

"Jestli chceš, nejsem proti."

Stály před cukrárnou a vychutnávaly porci pistáciové zmrzliny. Lidé se zastavovali u jejich sporťáku a nakukovali skrz skla dovnitř. Vůz skutečně budil pozornost, samosebou nejvíc u mladých mužů. A ani obě společensky oděné ženy neunikly jejich zrakům.

Když se Vivian ujistila, že je kolem dost posluchačů, zničehonic spustila: "Jak bylo v L.A.?"

Inge překvapeně vzhlédla.

"Myslím, jak šlo natáčení v Hollywoodu?" I tenhle dotaz zazněl tak hlasitě, že ho nikdo z okolostojících nemohl přeslechnout.

Inge konečně pochopila. "Jo, fajn, všecko bylo fajn," odvětila jakoby nic.

"Kdy přijde tvůj film do kin?"

"Ve Státech? Příští rok. V dubnu."

"Pozveš mě na premiéru?"

"No jistě."

"Pěkná šaškárna," řekla za chvíli ve voze. "Ale jednou za život bylo příjemný stát se VIPskou. Jak tě to vůbec napadlo?"

"Chtěla jsem ti udělat radost. Ti lidé tě viděli se super autem a teď si myslí, že jsi herečka, co točí v Americe."

"Jo... kdyby mě tak někdo poznal, že jsem u něj čistila studnu..."

"Kdepak! V tomhle ohozu. - Ale cítila ses fajn, ne?"

"Přiznávám, že ano."





8.


Alex Vogel seděl u večeře, přitom střídavě zíral na televizi a na rýsovací prkno.

Co se to děje, ptal se sám sebe. A děje se vůbec něco? Určitě. Je jiná. Inge je poslední dny jiná. Nejdřív pořád mlčela. A teď zas moc mluví. Nikdy tak moc nemluvila, je v jádru extrovert. A klidná. Teď působí rozběhaně. A všechny její cesty vedou na Weltenburg.

Byla to legrace, nebyla to legrace... přemítal Alex se zjištěním, že vůbec neví, o čem je televizní zpravodajství. Zas nějaký výbuch, padesát mrtvých, či co, dnes se už ve zprávách nemluví ničem jiném, samá krev, krev, násilí, a člověk si pomalu zvyká. A klidně při tom jí... To by ale neměl... Jenže doba to žádá... Nebo je v tom trendu nějaký záměr? Zatím je tu bezpečno, ale jak dlouho ještě?

A co Inge?! Její poznámka na odchodu... najdi si komtesu, co se do tebe zamiluje... přesně takhle to řekla. Jak to vlastně myslela? Žertem? Snad. Jenže co když ne?! Řekla to spontánně! Co když po ní tak zámecká zrzka opravdu jede?! Co potom?! Inge přece není na ženské! To ani náhodou, a ani s muži mu nebyla nevěrná, celkem se o sex vůbec nestarala... brala ho jako nějakou nutnost... A ty pánské šaty... prý nový imidž, pak rolls-royce... a formule jedna... majordomus... komtesa... a přitom všem je jiná. Inge je jiná. Něco v tom bude. Něco v tom určitě bude! Musí! A on ji naivně pouští samotnou na zámek a vůbec neví, co se tam s ní děje! Co jestli...! Měl si ji dávno vzít! Proč si ji vlastně nevzal?! Vždyť Inge je úplně ideální! Sice na ženskou moc logická, to tedy je, a vzrůšo eňo ňůňo nic moc, ovšem, jinak dokonalá životní jistota. Jenže takhle, když žijí nadivoko... Hergot, to je blbá situace! A on si tu sedí, maluje pitomou zimní zahradu a žere salám!

Alex Vogel nechal zbytek večeře na talíři a začal se v rychlosti oblékat.


-------

Inge seděla ve třetí řadě dražebního sálu, hned vedle baronky Kalapacs-Kyralyiové. V ruce držela praporek, s nímž se ohlašuje navýšení ceny, a snažila se chovat nápadně. Tuhle taktiku vymyslela komtesa, která byla názoru, že Kalapacs-Kyralyiovou od dalšího přihazování může odradit jen jiný kupec. Plus její odchod z dražby. Samotná komtesa pak seděla v prvé řadě, tak, aby byla zezadu dobře vidět.

Vyvolávací cena Chagallova obrazu Chrám Krista spasitele byla stanovena na pět tisíc eur.

Inge při této sumě zlobně mlaskla. "Proč tak nízko?! Nač se zdržovat?! - Padesát tisíc!" houkla do sálu a mávla dražebním praporkem.

"Dáma ve třetí řadě nabízí padesát tisíc," upjatě konstatoval muž za pultem a než stačil položku odklepnout, ozvala se komtesa Vivian.

"Padesát pět."

"Padesát osm!" promluvil kdosi v zadních řadách.

"Šedesát!" kontrovala komtesa.

"Osmdesát pět," přebila ji baronka Kalapacs-Kyralyiová.

"Devadesát," řekla tiše komtesa.

"Zdržování! Půjdu klidně na půl milionu!" sykla směrem k ní Inge. "Jedno sto a padesát tisíc!" křikla hlasitě, se znatelným posměškem v hlase.

Komtesa vyskočila, rozzlobeně se ohlédla, odložila dražební praporek na židli a opustila sál.

"Dáma ve třetí řadě nabízí sto padesát tisíc za tento obraz. Dá někdo víc?"

V sále bylo ticho. A skutečně nepřisadila ani Nadiezda Kalapacs-Kyralyiová. Zřejmě ji k pocitu vítězství stačil Vivianin ochod.

"Sto a padesát tisíc poprvé. - Sto a padesát tisíc podruhé! - Sto a padesát tisíc potřetí! - Obraz Chrám Krista spasitele získává dáma ve třetí řadě. Prosíme ji o podpis."

Inge si vyzvedla dražební lístek a beze spěchu opustila sál. Komtesa Vivian na ni čekala na chodbě.

"Pojď, půjdem se projít ven, ať nás Kalapacs-Kyralyiová nevidí spolu, došlo by jí to."

"Stejně jí to dojde."

"Časem možná. - Půjdem spolu ke zlatým rybičkám? K fontáně?"

"Jak si přeješ, Viv, velmi ráda."

Obě za pár chvil usedly na bíle natřenou lavičku hned vedle vodotrysku s barevně zářícími reflektory.

"Bože, tady je tak příjemně," posteskla si Inge. "Šumění fontány mě báječně uklidňuje."

"Na dražbě´s byla skvělá. Jen sto padesát tisíc. To ses mi opravdu vyplatila. Počítala jsem původně nejméně pět set."

"Myslíš, že by šla Bátoryčka tak vysoko?"

"Kdybych neodešla? To se vsaď."

Vivian napřáhla ruku. "Tady máš. Polovina ze zbytku je tvá, za odměnu, stopětasedmdesát tisíc."

"Ne. Nechci ty peníze."

"Jsou tvé! Dávám ti je!"

"Neblázni, Viv! Chtělas obraz levně!"

"Jsou tvé! Pořád to vyjde levněji než dražit bez tebe!"

"Nechci to."

"Tak si je nech aspoň prozatím! Nemám u sebe kabelku. Musela bych je nosit v ruce. Dej je do kapsy u saka."

"A dražební lístek?"

"Ten taky."

"Viv! Nechceš mě doufám přemlouvat penězi? Víš, že to na neslyším."

Komtesa se zatvářila jako učiněná nevinnost. "Nechci si tě koupit, opravdu. Snažím se jen... Už ses rozhodla?"

"Ještě ne. Je teprve osm."

"Ale líbí se ti tu, viď?"

"Líbí. - Koukni, skoro bych zapomněla, tamhle stojí firemní cisterna. Musím ji zítra odvézt."

"Zítra je sobota."

"To nevadí. - - Poslyš, Viv, kdybych se rozhodla... pracovat ve vaší firmě, co bude s mým šéfem, s Kleinbornem?"

"To zařídím. Já nebo babi. Zaplatíme za tebe odstupné. Tvůj šéf tě pustí od minuty."

"Fakt?"

"Ano, buď bez obav." Pohlédla druhé ženě letmo do očí. "Stačí jen, abys chtěla. A všecko pak půjde samo."

"Dobře."

"Nebudeš mít náladu projet se na koni? Myslím hned ráno, po snídani?"

"No... já ještě nevím, jestli tu budu přes noc. Možná se večer vrátím domů."

"Ano, samozřejmě, nechci tě úporně přemlouvat, jenom... měla bys vědět... nechala jsem ti připravit ložnici nad zrcadlovým salónem. Už na dnešní noc. - Tak, teď to víš."

"Děkuju ti."

Obě ženy chvíli mlčely s pohledy upřenými na široké nádvoří před zámkem, kde se procházeli někteří z hostů. Po chvíli se k hostům přiblížila postava, která nešla do zámku, nýbrž zamířila rychlým krokem k osvětlené fontáně.

"Jde sem John," oznámila Vivian. "A spěchá. To znamená problém."

"Přišel Alex," utrousila věcně Inge.

"Proč myslíš?"

"Jaký jiný problém by teď mohl přijít."

"Že by se mu rozležela tvá poznámka o zamilované komtese?"

"Zřejmě."

Majordomus se několikrát zhluboka nadechl. "Přeji dobrý večer, dámy," řekl. "Nerad vás ruším, slečno De - valmontová, ale... přišel za vámi..."

"...pan Alex Vogel," dopověděla oslovená.

"Ano, ale jak to víte?"

"Věštím budoucnost z vodní hladiny," odsekla mladá žena kousavě a ukázala na fontánu. "Budoucnost, co nevypadá růžově. - Nejradši bych ho nechala stát před bránou. Za trest. Co tady sakra dělá?!"

"Inge, to nejde, to nemůžeme," zdůraznila Vivian. "Nemá cenu odbýt ho. Nic to nevyřeší."

"Vždyť já vím. - Pusťte ho dovnitř, Johne, a neříkejte mu, kde přesně jsme, ať si nás najde."

"Jak si přejete, slečno De - valmontová."

"Promiň, Viv, že dávám příkazy vašemu majordomovi. Alexova návštěva mě vyvedla z konceptu."

"To je v pořádku. John je teď i tvým komorníkem."

"Ne, ne. Tak daleko ještě nejsme." Ukázala prstem k nádvoří. "Podívej. Jde sem. Není hloupý. Všim si, odkud přišel John."

"Co tu u všech čertů děláš?!" vyjela na svého přítele velmi ostře Inge. "Neřekla jsem ti, abys sem za mnou chodil."

"Dobrý večer vespolek," utrousil formálně Alex Vogel. "Neřeklas mi toho zřejmě víc."

"Například?!"

"Například proč trávíš celé dni na zámku a jak je to s tou zamilovanou komtesou."

"Tak přece," ušklíbla se Inge, ale na otázku neodpověděla.

"Je to pravda," řekla namísto ní se sklopenýma očima Vivian. "Jsem do ní zamilovaná."

Několikrát zatleskal. "Skvělé! Výborně! Bravo! Upřímnost vždycky potěší. A co bude dál?"

"Vivian mi nabídla místo v jejich firmě. V DAK Schuhe, tu značku jistě znáš."

"Kdo by ji neznal. Ale co ty máš společnýho s botama?"

"Nejde o boty. Jde o obchod."

"Jo tak! Obchod je tvá specialita! A já myslel, že spíš lezeš po laně!"

"Inge nelže, to místo jsme jí opravdu nabídli. A taky bydlení na zámku."

"Ach ne?! Tak oni si tě, koupili?!" zeptal se posměšně Alex.

"Blbost! Nekoupili!"

"Ne?! A oč ti tedy jde?!"

"O všechno. Je mi na zámku dobře. Takže tu nejspíš zůstanu."

"Zbláznila ses?! To ti ty prachy stojí za to, aby ses nechala otento lesbou??!!"

"Nebuď nechutný, Alexi. Jsme obě dohodnuté, že o nic fyzického nepůjde."

"Ty tomu věříš?! Ty věříš feudálům??!!"

"Jsme starý šlechtický rod. Nejsme žádní feudálové," vzlykla bezzubě Vivian.

"Že ne??!!" zařval Alex Vogel. "A odkud teda máte tohle??!!" mávl rukou k honosné zámecké stavbě.

"Odjakživa poctivě pracujeme!"

"Vážně?!! Hohohóó! Já taky pracuju!! Od rána do večera! Poctivě! A co myslíte, že mám?! Pendrek!! Lautr nic!! Kulový!! Dokonce ani vlastní byt!! - Na takovejdle zámek byste museli vydělávat od druhohor!! Takže vám zbývá jediné: okrádat lidi!!"

"To není pravda!"

"Že ne?! A co tedy děláte krom toho, že jezdíte v rollsu?!"

"Studuji. A nemohu za to, že jsem se narodila v bohaté rodině."

"Zbytečné diskuze, Alexi," vstoupila do hádky Inge. "A přestaň ji napadat. Viv je citlivá, nemá sílu a ani potřebu přehádat tě."

"Citlivá??!! Psss!! - - Inge, Ježíš, vzpamatuj se, dokud je čas!! Heleď, jsme spolu přes tři roky, celkem nám to klape a není důvod nebýt spolu i dál! Pojď, zapomenem na všechno! Odjedeme spolu! Dopřejem si pořádnou dovolenou v cizině! A ještě před tím se vezmem!"

"Blázníš?!"

"Inge, neměly bychom se vrátit?" ozvala se tiše Vivian.

"Nechala bys nás laskavě o samotě?!!" houkl směrem k ní Alex.

"Buď slušný a netykej jí! Jsi na jejím zámku! - - Počkej, Viv! Nikam nechoď."

"Dobře, mně´é to fuk; tak tedy budu mluvit před ní: Inge, žádám tě o ruku. - Vem si mě, prosím."

"Alexi, tohle nebudeme řešit teď a tady."

"Odpověz mi! Vezmeš si mě?"

"Ne! Tady ti prostě neodpovím."

Rozčilený mladý muž si přejel rukou čelo. "Tak jinak; kdy a kde mi odpovíš?"

"Doma. Kdekoliv. Jen ne tady."

"Okay. Jdeme domů."

"Ani náhodou."

"Inge! Žijem spolu celou věčnost! A ji znáš teprv pár dní! To není správné! Nic zlýho jsem ti neudělal! Proč se ke mně chováš jak k vrahovi?! Jsem tvůj partner! Prosím tě jménem našeho tříletého vztahu, pojeď se mnou někam, kde zodpovíš mojí otázku. Nic víc od tebe nechci. - Tohle snad pro mě udělat můžeš. Vzpomínáš? Minulou noc jsme spali v jedné posteli. A před tím jedli u jednoho stolu." Odmlčel se a čekal, zda jeho řeč zapůsobila.

Stalo se. Ale až po chvíli napjatého ticha rušeného tichým šuměním fontány.

"Dobře," kývla Inge. "Pojedu s tebou. Na chvíli. A venku si to vyřikáme. Pak se sem vrátím. Souhlasíš?" S otázkou pohlédla také na komtesu.

"Nesouhlasím!" vzkřikla místo Alexe Vivian. "Já nesouhlasím! Nikam s ním nejezdi! Přemluví tě! A já pak budu zase sama!!"

"Nepřemluví, Viv. Ale nechci to řešit tady před tebou, na zámku, na návštěvě."

"Inge, zůstaň tu, prosím!"

"Jsem zpátky za půl hodiny, Viv."

"Nejezdi, Inge! Já to nechci!" Hlas komtesy se zlomil.

"Viv, tohle musím vyřídit. Nikdo to za mě neudělá."

Komtese vyhrkly slzy. "Nesmíš odjet! Nepřeji si to! Přikazuji ti zůstat!!"

"Viv, nejsem tvůj psík. Tohle snad sama nechceš. Buď rozumná. Za chvíli jsem tu."

"Ne a ne!! Nesmíš odjet!! Nechci to!! Chci, abys byla celý večer se mnou!! Chci! Chci!! Chci!!! Přeji si to!! - - A jestli teď odjedeš a zradíš mě, tak...! Tak...!! TAK SE SEM UŽ NEVRACEJ!!!" Rozplakala se a její tělo se roztřáslo.

"Vrátím se brzy, uvidíš. - Jdeme, Alexi, ať je to zkrku."

Zatímco Inge nasedala do vozu, majordomus John odváděl třesoucí se komtesu do zámku.





9.


"Tak kam? Domů?" zeptal se po chvilce jízdy stísněným hlasem Alex.

"Proč tak daleko?" odsekla Inge. "Někde zastav a vyřešíme to. Já se pak vrátím na zámek."

"Kde mám zastavit?"

"Co já vim. To je fuk."

"V tomdle zapadáku?"

"Třeba."

"Takže? Jak mi odpovíš?"

"Nevezmu si tě."

"Fajn. - To je všechno?"

"Všechno."

"Bezva. To jsme to dopracovali."

"Nedá se nic dělat."

"Asi ne. Když ses tak změnila. To bych tedy nečekal."

"Je mi líto." Otevřela dveře od vozu. "Takže... čau."

"Chceš jít na zámek pěšky?"

"Nechci. A nebudu muset, když mě tam hodíš."

"Promiň, to neudělám. Odvezu tě kamkoli, ale tam ne. Jistě chápeš proč."

"Jistě. - Bezva šprajc, Alexi, a ve vhodnou dobu."

"Jo. Je mi líto. I ty ses šprajcla. Proč ne já. Za tou lesbou tě nepovezu. Ze zásady ne."

"Jak chceš. Tak jeď třeba k čertu. Zavolám si mobilem taxi."

"Zavolej. Nejsem pes, počkám tu s tebou, abys nebyla sama. Můžeš zůstat v autě."

"Nemusela bych čekat, kdybys mě na Weltenburg odvez. Když užs mě donutil, abych s tebou odjela."

"Nenutil jsem tě. Samas chtěla. Promiň, ale na Weltenburg nepojedu."

"Hm. Tak ne."

Alex zavřel oči a jeho ruce bezděčně sevřely volant. "Víš ty vůbec, jak se teď cítím?"

"Jo. Blbě. A jak myslíš, že se cítím já? Spadla mi komtesa do života. Na zámku už týden čistím zasypanou studni. Řídila jsem vůz, co lítá rychle jak tryskáč. Na sobě mám pánský šaty a půl kila cizího zlata. Nechybělo moc a zpívala jsem duet se Scarlet Montiovou. Perlustrovali mě agenti ze zamini. Pan generální konzul s chotí za mnou přijeli až ze Stockholmu. Odmítla jsem tlustou obálku s dolary a vydražila obraz proti Bátoryčce. - No?! Jak myslíš, že se po tom všem cítím?! Jak by ses cítil ty, Alexi, kdybys na zámku našel svůj portrét, kde jsi v brnění jako Henrieta Savignonská?!"

"To nevím. To tedy fakt nevím."


Vůz taxislužby přijel asi za dvacet minut, díky tomu se Inge dostala zpátky na Weltenburg za necelou třičtvrtěhodinu po svém odchodu.

Zámecká brána byla uzavřená. Skrz ni se naskýtal pohled na osvětlené přízemí Weltenburgu, na klikaté cesty v zámecké zahradě, i na parkoviště, obsazené vozy hostů.

Inge stiskla tlačítko zvonku a zaznamenala takřka neslyšný pohyb kamery, umístěné na pilíři brány. Zvedla ke kameře hlavu.

"Devalmontová. Otevřel byste mi laskavě?"

"Promiňte, madam," ozval se chraplavý zvuk domácího telefonu, "k tomu bohužel nemám příkaz."

"Žádný příkaz nepotřebujete," houkla Inge ke kameře, "prostě mi otevřte, vracím se na dražbu, jsem De - valmontová."

"Je mi líto." V reproduktoru to klaplo, zřejmě na znamení, že hovor skončil.

"To jsou pitomci!" Inge vzala mobil a zmáčkla hotkey s číslem majordoma.

"Ano?"

"Devalmontová. - Johne, řek byste prosím vás ochrance, aby mě pustili do zámku?"

"Slečno De - valmontová, já - strašně rád bych to udělal, ale - já nesmím."

"Jak to nesmíte?!"

"Totiž... abyste rozuměla, slečna komtesa..."

"Áha. Její výsost vám to zakázala, že?"

"Ano. Mrzí mě to, já..."

"To nic Johne, však ono to Viv zase pustí. - Díky. - Nějak si už poradím."

Schovala mobil do náprsní kapsy saka a chvíli přecházela před branou sem a tam. Pak se vyšvihla na kovovou mříž a za pár sekund stála v zámecké zahradě. Pomalým krokem po úzké štěrkované pěšině zamířila k hlavnímu zámeckému vchodu.

To, co se vzápětí stalo, opravdu nečekala. Ze dveří se proti ní vyřítili dva muži z ochranky s pistolemi v rukou. S nimi se objevil i majordomus John a komtesa.

"To je ona!! Chopte se jí!!" zakřičela Vivian na černé šerify, jako by šlo o biřice s halapartnami.

"Ruce vzhůru!" houkl jeden z ozbrojenců a zaujal naučenou pozici s pistolí drženou obouruč.

"Brzděte, člověče," ohradila se Inge.

"Ani hnout!"

"Jděte do háje. Copak se hýbu? - Vivian, co je tohle za tyjátr?! Nepřeháníš to? Slíbila jsem, že se vrátím, tak jsem tady."

"Vloupala ses na zámek!"

"Tsss! Mělas mě pustit dovnitř."

"Řekla jsem ti, aby ses už nevracela! - Ochranko, počkáte tu s námi do příjezdu policie."

"Viv, kape ti na karbid? Tys zavolala poldy?" Otočila se na majordoma. "Ona je fakt zavolala?"

John nasadil nešťastný obličej: "Slečno De - valmontová... to já... musel jsem... ale... abyste věděla..."

"Mlčte, Johne!" křikla vztekle Vivian.

"Poldy! - Na mě! - To je teda skvělý!" Zavrtěla hlavou a udělala pomalý krok kupředu.

"Zůstaňte stát," řekl varovně muž z ochranky.

"Vlez mi na hrb, jo? A skloň tu zbraň. Deš mi na nervy."

Policejní vůz přijel za deset minut. Z něj vystoupili dva ochránci pořádku - muž a žena.

"Co se tu stalo?" zeptal se první z nich.

"To ona, strážníku!" zvolala silným, leč nepevným hlasem komtesa. "Zatkněte ji! Vloupala se sem!"

"Cože! Ona?" podivil se muž zákona, když spatřil vysokou tmavovlásku v perfektně padnoucím drahém obleku.

"Blbost. Nevloupala. Jen jsem se vrátila. Na dražbu obrazů."

"Vrátila... hm..." zopakoval nepřítomně policista.

"Jo. Při dražbě jsem musela nakrátko pryč. Komtesa si to nepřála. Teď se na mě zlobí."

"Říkáte, že se na vás komtesa zlobí? Vy ji znáte?"

"No jistě. A dobře."

"To není pravda!"

"Nelži, Viv."

"To ona lže, strážníku, nikdy jsem ji neviděla. Zatkněte ji."

Muž zákona byl evidentně v rozpacích. Kousal si spodní ret a usilovně přemýšlel, jak postupovat. Žena v uniformě mlčela též.

"Žes mě nikdy neviděla? A co je tohle? - Koukněte, strážníku, dražební lístek na Krista, je na něm dnešní datum i hodina aukce. Jak jsem tohle získala, hh?" S úsměškem pohlédla na Vivian. "A tohle? To není tvoje? To asi nechceš vrátit? Tvý zlato. A taky prsten s pitomým červeným rubínem, co není almandin." Sňala vypůjčené šperky a přidala k nim i svazek se 175 tisíci eur. "Hm?"

"To... to není moje."

"Neblázni, Viv!" Inge se obrátila na majordoma. "Johne, vemte to k sobě a dejte do trezoru."

"Nesahejte na to, Johne!" přikázala majordomovi komtesa.

"Tak se mi zdá," promluvil konečně policista, "že je zřejmé, že se spolu vy dvě znáte. Nevím sice, oč tu běží, ale..."

"Trvám na tom, že se sem vloupala." Vivian se zdála být na pokraji zhroucení.

"Dobře, strážníku," promluvila Inge, "tak tedy:" položila peníze i cennosti majordomovi k nohám a ten se pro ně velmi opatrně shýbl. "Viv o mně tvrdí, že jsem se vloupala do zámku, a já říkám ano. A to z důvodu, že tu mám firemní cisternu - tamhle stojí - nikdo nemá právo bránit mi, abych si ji odvezla. A ona mi bránila. Tak jsem holt musela přelézt plot."

"Ta cisterna je vaše?" zeptala se mladá policistka, která dosud neřekla ani slovo. Vzápětí se ozval i její kolega, kterému pomalu docházela trpělivost.

"Dražba, zlato, balík peněz, a teď zas cisterna! Co je tohle za zmatek?! To má být vtip?!"

"Nikoliv. Cisterna patří firmě Kleinborn. Tam pracuji. Čistím na zámku zasypanou studnu."

Policistka vyprskla smíchy. "V těchhle šatech?"

"Helgo, no tak!" sykl na policistku její starší kolega. Pak sundal z hlavy čepici a vjel si rukou do vlasů.

"Donesu vám své papíry. Jsou v kabině," řekla s klidem Inge a vydala se směrem ke stromové aleji, kde byla cisterna odstavena.

"Jo, souhlasí," řekla policistka po ověření totožnosti. "Inge Devalmontová, Výškové práce Kleinborn."

"I když to celé nechápu, musíme to uzavřít," řekl muž v uniformě. "Takže: vy si odvezete svou cisternu, slečno, a už sem do zahrady nevkročíte, a vy, slečno nebo paní von Weltenburg, při vší úctě k vašemu jménu, rodu i vašim právníkům, prosím vás, abyste napříště nevolala policii kvůli řešení osobních problémů. - Přeji vám dobrou noc."


"Nemohla byste mi v kostce naznačit, oč vlastně šlo?" zeptal se před zámeckou branou uniformovaný muž.

"Vlastně o nic," pokrčila rameny Inge. "Jen o žárlivost. Přišel pro mě přítel a já odjela ze zámku, i když si to Viv nepřála. Neunesla to."

"Aha." Policista si urovnal čepici. "Sice to pořád nechápu, ale na tom už nesejde."

"Mohu vás o něco poprosit?" řekla ještě Inge.

"O co?"

"Víte... Viv jednala ve zkratu. Zítra ji bude celá věc mrzet a... kvůli její rodině... nemohli byste dnešní hlášení stornovat?"

"Abych pravdu řek, taky mě to napadlo, nevím totiž, co do něho napsat. Takže to pro tentokrát dáme jako planý výjezd, ano?"

"Děkuju."

Inge počkala, až policejní vůz zmizí za nejbližším rohem. Pak najela s cisternou těsně k zámeckému plotu a vypnula motor. Vylézt na kapotu a přehoupnout se do zahrady bylo pro ni dílem okamžiku. Proběhla co nejrychleji zahradou a vyskočila na parapet nejbližšího otevřeného okna v přízemí.

"Pardon, zapomněla jsem klíče," řekla několika zděšeným zámeckým hostům, u nichž se znenadání objevila.

Fofrem, kdeže maj ten výtah? V týdle chodbě? Ne, sakra, eště dál. Tady!

Otevřela skryté dveře výtahu a vyjela o dvě patra výš - do svého pokoje, ležícího nad zrcadlovým salónem.





10.


Byla osprchovaná, s umytými, ještě vlhkými vlasy, oblečená do bílého koupacího pláště, s froté ručníkem v rukou, když do pokoje vpadla komtesa Vivian, dva muži z ochranky, hraběnka Hannelore von Weltenburg a majordomus John.

"Tobě to nestačilo??!!" zasyčela zlobně Vivian. "Jak ses mohla opovážit vlézt až sem??!!" Ukázala na ni prstem. "Ochranko, vyveďte ji!!"

"Nešahejte na mě, chlape!!" Ucukla a obrátila se k paní Hannelore. "Nemůžem si promluvit bez vašich goril?"

"Počkejte na chodbě," přikázala za okamžik černým šerifům zámecká paní.

"Babi!! To nemůžeš!!"

"Počkej, Vivian. - Co jste chtěla, slečno Devalmonová?"

"Paní hraběnko," spustila Inge slavnostně, "před pár dny jste mi prostřednictvím Viv učinila jistou nabídku: pracovat ve vaši firmě."

"Ta nabídka už neplatí!!" vykřikla hlasitě komtesa.

"Moment," odbyla ji Inge. "Pracovat ve vaší firmě a bydlet v tomto pokoji. Měla jsem vám odpovědět do pátku, tedy do konce dnešního dne. A protože je stále ještě pátek a protože to celé rozhodování pro mě nebylo snadné, odpovídám až teď: děkuji, vaši nabídku velmi ráda přijímám. Přijímám ji se vším, co k ní patří. Můj přítel mě dnes požádal o ruku. Odmítla jsem. Tím považuji svůj vztah s ním za skončený."

V pokoji bylo chvíli ticho. To přerušila zoufalým hlasem komtesa.

"Ona lže babi! Nevěř jí ani slovo! Odešla s tím chlapem proti mé vůli! Zradila mě! A zradí zas!"

Hannelore von Weltenburg krátce otevřela dveře do chodby, aby poslala muže z ochranky pryč. "Vraťte se na své stanoviště," řekla poměrně nevlídně.

"Ale, babi...!!" zaprotestovala znovu Vivian.

"Oč ti jde, Viv? Chtělas přece, aby tu slečna De - valmontová bydlela. A za těchto okolností nevidím důvod, proč by nemohla. - - Už je pozdě. Dořešíme to celé zítra. Dobrou noc."

"Babi! To ji tu jen tak necháš??!!" Komtesa se zdála být v šoku. Měla oči zalité slzami, zarudlé tváře a dýchala o poznání rychleji.

"Johne! Vyhoďte ji!" přikázala po odchodu hraběnky majordomovi, který tu stál doslova jak solný sloup.

"Slečno komteso... odpusťte... to nemohu. Slyšela jste paní hraběnku."

"Vyhoďte ji, Johnéééé...!!" vřískla plačtivě zámecká dívka a zadupala při tom nohama.

Majordomus ztišil hlas, jak to jen šlo. "Nemohu, slečno. Já prostě nemohu."

Komtesa se zatvářila navýsost zoufale, její obličej ještě víc zčervenal a z očí jí vytryskly proudy slz. Přiskočila k Inge. "Proč ses mi připletla do života??!!"

"Já tobě?"

"Proč jsem tě musela potkat??!! Každá holka chce kluka!! Hezkýho!! Vysokýho!! S modrýma očima!! Nemůžu za to, že toho nejhezčího kluka vidím v tobě!!" Začala bít Inge otevřenou dlaní do paže. "Proč v tobě vidím kluka?! Proč??! - Proč??!!" Přidala ještě několik plácnutí a než se zaskočená tmavovláska odhodlala bránit a zatímco vysílala tázavé pohledy k majordomovi, svezla se komtesa k zemi, kde zůstala ležet, stočená do klubka. Teď už neplakala, nýbrž vydávala nepřetržitý kňučivý zvuk, připomínající nářek malého štěněte.

Inge pohlédla na Johna. Ten přejel očima strop zleva doprava a asi by býval obrátil oči vsloup, kdyby mu to protokol nezakazoval. Namísto toho si těžce povzdechl. Pak sáhl do kapsičky u livreje pro mobil.

"Komorná? Elis? - John. - Připravte vyhřívanou dečku a léky. Slečně komtese se neudělalo dobře. - Ano, k ní do pokoje. - Děkuji."

"Na co dečku?" zeptala se vzápětí Inge.

"Slečně bývá občas zima," odvětil muž v livreji tiše. "To když se rozruší. Pak musí spát ve vyhřívané dečce." Udělal dramatickou pauzu. "Jako dnes večer."

"Chtěl jste říct jako dnes večer, když jste odešla ze zámku, že?"

"Ano. Vlastně to je tak, jak sama říkáte, slečno De - valmontová. Komtesa se už před tím poněkud... nervově... ehm... znavila. Za poslední dni prožila velké napětí. Vám to tak možná nepřišlo."

Inge během těchto slov nejdříve přikývla, hned nato rozhodně zavrtěla hlavou.

"Na Weltenburg jsem se vrátila, Johne. Napořád. A tudíž bude dnes všechno jinak: zrušte prášky a nechte vařit earl grey s bergamotovou silicí. Nejmíň litr. Do termosky. A ať přidají deset polévkových lžic rumu. Elektrickou dečku a čaj se dvěma hrnky přineste sem do mého pokoje. Viv bude spát tady. Postarám se o ni."

"Slečna komtesa ale..."

"Udělejte, co jsem vám řekla, Johne. - A nejdřív mi s ní pomozte na postel."

"Jistě, slečno De - valmontová."

Komtesa po chvíli sice přestala kňučet, zato ji roztřásla tak silná zimnice, až se jí hlasitě rozcvakaly zuby. "Jjjjj-j-j-já-já-já - jiijižiži - tt-t-tti - ne-ne-ne - jižižiži - nnn-n-nevě-žiži-řím...!" opakovala přerývaně.

Inge odložila s odchodem komorníka víceméně předstíranou jistotu, přikryla zimomřivou dívku vyšívaným přehozem z gauče a nervózně u ní postávala.

Asi za deset minut se vrátil John. Společnými silami nacpali komtesu do strakatého spacáku, z něhož vedla pětimetrová šňůra, jakou lze spatřit u remosky nebo vysavače.

"Díky, Johne. Pak to vypnu, až Vivian usne."

"Já... děkuji vám, slečno De - Valmontová. Přeji vám dobrou noc. V případě potřeby kdykoliv zavolejte."

"Jistě, Johne. Děkuji. Dobrou."

Naplnila oba hrnky horkým čajem a pomohla nemocné napít se. Sama pak usrkávala horký voňavý nápoj a přemýšlela o neobvyklé situaci, do níž ji osud zavedl. Je na krásném zámku, kde si takřka násilím přivlastnila pokoj, vedle ní usíná roztřesená komtesa, která v ní vidí nejhezčího kluka a rytířku a která potřebuje vyhřívanou dečku, přestože je venku dvacet nad nulou. Nikdy by nevěřila, že může sama něco podobného zažít.

Během půlhodiny zimnice povolila a z vyhřívané dečky se ozvalo prosebné zakňourání:

"Telefon... Chci - te - lefon..."

"Kde je?"

"Ne-vím. Pů - půjč mi - s - svůj!"

"Ale jistě. Tady."

Komtesa vymačkala nejistými prsty dlouhé číslo. "Mamá?! Jsi to ty, mamá?" řekla do telefonu plačtivým hláskem. "Mamá! Mamá! Ta ošklivá - žen - ská je po-řád na zám-mu-mku a nechce o - o - o - dejít! - Nó! - Já, já, já - nevím, co-si počít! Pošli ji - pryč, mamá! Viď, že tu nesmí být, když ne-nechci?! - Ona mě zradila, mamá! Šla s tím chla-pem! - Já jí nevěřím!" Po chvilce zvedla zarudlé oči a hlas jí při tom selhal. S nešťastným výrazem ve tváři napřáhla ruku. "Na. Vem si mamá."

"Já?!" zeptala se Inge strnule a sáhla pro svůj mobil. "Haló? Devalmonová."

"Cecile - hraběnka von Weltenburg."

"Ach... těší mě... dobrý večer do Stockholmu."

"Děkuji. Jsem v Zürichu."

"Tak pardon."

"Slečno De - valmontová... má dcera vám nevěří."

"Paní hraběnko...! Já... se s Alexem opravdu rozešla!"

"Má dcera vám nevěří a já stojím při ní. To jistě chápete."

"Samozřejmě. Co mám udělat?"

"Přesvědčit ji."

"Probůh jak, vždyť bude za chvíli půlnoc?!"

"Ne dnes. Zítra. Jinak bych musela oslovit svou matku. Chápete, jak to myslím, že?"

"Moc dobře. - Můžete být bez obav, přesvědčím Viv."

"V to doufám. A... prosím vás... buďte k ní... tolerantní."

"Jistě... vždyť jsem. A budu. Jsem u ní. Starám se o ni. Je v dečce, zas jí byla zima."

"Mmm. Stává se. Ještě vás poprosím... dejte jí růžového kulicha, ano? Je na něj zvyklá, bývá jí chladno na hlavu a na obličej, když... když má tu třasavku."

"Zařídím, spolehněte se."

"Ještě něco: aby vás nevyděsila... Viv mívá občas divné nálady a... to pak chce vyprávět pohádku."

"Pohádku..."

"Ano. Tak kdyby náhodou, něco si vymyslete. Nejlíp s rytířkou Henrietou."

"Ach, jistě... Tak tedy... dobrou noc do Zürichu, paní hraběnko."

"Cecile."

"Zapomněla jsem. - Dobrou noc, Cecile."

Inge vytočila majordomovo číslo. "Přece jen vás musím vyrušit, Johne," řekla těžce. "Mluvila jsem s Cecile. Máme dát Viv růžového kulicha."





11.


Probudila se v šatech na sedací soupravě, ztuhlá jak skrčenec. Její nohy zlomené v kolenou visely ze sedačky dolů a dotýkaly se perského koberce. Paže měla podivně skroucené pod tělem, v zádech cítila nepříjemnou bolest. Pokusila se narovnat a rozhlédnout. U okna spatřila stojící Vivian. Komtesa hleděla upřeně jejím směrem, s rukama sepjatýma před tělem. Zřejmě čekala, až se Inge probudí.

"Ahoj."

"Ahoj," odvětila Viv skoro plaše.

"Jak se vede?"

"Už dobře."

"Zaplaťbůh. Včera nebyl nejlepší den."

"To ne. - A chci se ti hned po ránu omluvit za to divadlo. Za policii a... ruply mi nervy... já... odpusť."

"To nic. Nic se nestalo."

"Taky ti děkuju, žes mi pomohla."

Mávla rukou a posadila se. "No jo. Rádo se stalo."

"Abys nemyslela, že jsem nějaký neurotik odmala, nebo tak... to ne. Zimnici mívám až od doby, co jsem skočila do Dunaje."

"?!"

"Chtěla jsem se zabít." Vivian přešla k oknu a ukázala ven. "Vidíš tamtu skálu? Z té jsem skočila. Bylo to v zimě, voda byla jako led."

"Bože, ta výška!"

"Mmm, dost jsem se o skálu potloukla."

"A kdo tě vytáh?"

"Nikdo. Připlavala jsem ke břehu a vylezla. Vidím to jako dnes; John běží ke mně z dekou v ruce a křičí: Sanitka už jede, slečno, vydržte!"

"Hrůza."

"Ano. Od té doby, když mi selžou nervy, dostanu třasavku. Asi si vzpomenu na tu studenou vodu a vrátí se mi to."

"Hm... A proč ses chtěla topit?"

"Z nešťastné lásky. V sedmnácti jsem se po uši zamilovala do jedné manažerky ve firmě. Ute se jmenovala. Byla zlá. Zneužívala mě. Tahala ze mě peníze."

"A firemní postup, ne?"

"Ten taky."

"A chodila s tebou?"

"Ani nápad! Nesměla jsem se jí dotknout, běhala s chlapama. Ale udržovala mě chytře v naději."

"Jasně. Chápu. A pak?"

"Jednoho dne vybrala z firemního konta dvacet milionů a utekla."

"Neblázni."

"Fakt."

"A policie? Dostali ji?"

"Policie ne. Soukromá detektivní služba. Ute za sebou nechávala stopu. Utrácela, dávala po hotelích velké spropitné, byla zkrátka nápadná. Našli ji za sedm dní v Nathalu. V Brazílii. V jednom hotýlku. Stihla utratit něco přes sto tisíc."

"A přivezli ji zpátky?"

"Ne. Pomstili se jí. Na příkaz naší babi. Všechno jí vzali, nejen peníze, ale i doklady a osobní věci. Dokonce i šaty. Nechali ji nahou připoutanou v koupelně k vodovodní trubce. Na stůl dali sáček s kokainem."

"Fíha! Rafinovaný!"

"Jistě, jenže to není všechno. Ute nechala v Německu dopis, kde našim hrozila, že pokud ji dopadne policie, udá mě, že jsem ji obtěžovala a nutila k intimnostem."

"Pěkná mrcha."

"Bohužel. A umíš si představit, jak jsem to všechno zdravotně odskákala. Hlavně když po té aféře naši chtěli, abych se provdala. Kvůli lidem samosebou. V našich kruzích nepatří ženská láska k bontonu. Tlačili na mě tak moc, až... až jsem skočila do Dunaje. Teprve pak mi dali pokoj."

"Jo... to tedy muselo být tvrdý."

"Bylo. Ale poučila jsem se. A vím i, že další zklamání neunesu. Proto chci mít jistotu, že... že..."

"Že jsem se rozešla s Alexem."

"No. - Protože ti pořád... prostě ti nevěřím."

"Vivian! Věř mi! Rozešla jsem se s ním!"

"Slíbilas mamá, že mě přesvědčíš."

"Ano, ale co když jsem taky potvora a podvedu tě později?! Až budu ve firmě?"

"To se uvidí až pak. Teď je na pořadu Alex."

"Áchjo... Co mám podle tebe udělat? Jak tě přesvědčím?"

"Chci si s ním promluvit."

"S Alexem? Blbost. Nebude se s tebou bavit."

"Chci s ním mluvit."

"Počkej, uděláme to jinak. Máte na zámku hlasitý telefon? Nebo aspoň příposlech?"

"Máme obojí. Všude. Nejblíž odtud je tátova pracovna."

"Dá se tam zajít?"

"Jistě."

"Tak mě tam zaveď. Promluvím s Alexem sama, když už to musí být."


Inge nečekala, že to bude příjemný rozhovor. Vyhnout se mu ale nešlo.

Ta situace! Jak tohle všechno skončí?

"Alexi? To jsem já." Zaslechla svůj vlastní hlas dutě znějící v reproduktoru na stole.

"Volám ti ze zámku."

"Myslel jsem, že z kina."

"Cynizmus není na místě, i když ho chápu."

"To jsi opravdu tolerantní."

"Podívej... rozhodla jsem se na Weltenburgu zůstat."

"Tos říkala už včera."

"Vím. - Nebude bohužel možné, abychom se nadále stýkali. Nebo spíš setkávali. - Pokud bys byl v osobní krizi, můžeš mi zavolat. Jinak nebude nadále možné, abychom si pravidelně volali."

"Co je tohle za fráze nebude nadále možné?! To ti napsali na papír, co mi máš říct?! Né? Vždyť mluvíš jak automat!"

"Nikdo mi nic nepředepsal. Chci jen, aby má slova zazněla definitivně."

"Pfff. - Vážně tvý chování nechápu. Nečekal bych, že mě po třech letech opustíš ze dne na den kvůli prachům."

"Nejde o prachy."

"Žene? A oč tedy? O místo?"

"Částečně. Druhou podobnou šanci v životě nedostanu. Ale hlavní důvod našeho rozchodu je Vivian. Chci být s ní. Sama nevím proč, ale chci. Potřebuje mě. Víc než ty. Ona... se mnou komunikuje každou vteřinu. Máme na sebe vazbu, chápeš? Jsem s ní šťastná. Mám o ni strach. Řekla bych, že se známe už léta. Že jsem se znaly už předchozím životě."

"Babský žvásty."

"Říkej tomu jak chceš. Je to pravda."

"Inge, nebylas přece lesba. Nebo jo? Vlastně, třebas jo, když nad tím tak přemítám, v posteli jsi jak rampouch."

"I rampouch se rozehřeje, Alexi, když se někdo snaží. Ale ty ses nikdy nesnažil."

"Takže jsem na vině já."

"Poslyš, nechme výčitek, prostě jsme spolu skončili. Není jiná cesta. Pro své věci si někdy zajdu s Johnem. To je náš komorník."

"Tvůj a čí ještě?"

"Alexi!"

"Tak jo, selaví, co mám dělat. A tvůj byt? To mám jít spát pod most?"

"Byt nepotřebuju, můžeš v něm zůstat. Placení činže necháme při starém; ty půl, já půl. A jestli vše půjde, jak má, za čas ti byt přenechám. Za přátelských podmínek."

"Hm."

Když se její bývalý partner odmlčel, ukončila Inge spěšně rozhovor. "Měj se, Alexi, a promiň, jestli jsem ti ublížila, nebyl v tom zlý úmysl. Neměla jsem na výběr."

Položila sluchátko a svěsila hlavu. Pohlédla na Vivian.

"Okay? Už mi věříš? Přesvědčila jsem tě?"

Komtesa ožila. "Ano! Jistě! Věřím ti! Teď už ti věřím."

"To jsem ráda. A informuj prosím brzy svou mamá, ať je to kompletně za námi. - - Co kdybychom se teď nasnídaly? Nějak mi vyhládlo."





12.


V neděli, tedy o dva dny později, se Inge s Vivian společně vypravily na výlet do nedalekých kopců lemujících tok Dunaje. Někde tady se mělo nacházet překvapení. A opravdu se nacházelo.

Inge se zalíbením hleděla na masivní kovové dveře uprostřed skalního masivu. "Netušila jsem, že máte na panství i jeskyně."

"Máme. Proto jsem tě sem zavedla. To je to překvapení, o němž jsem mluvila." Vivian odemkla dveře od jeskyně speciálním klíčem.

"Vrata jak od Fort Knox," komentovala pancéřové dveře její společnice. "Co bylo tady v tom výklenku?" zeptala se a zapíchla ukazovák do symetrického výřezu ve skále.

"To ti právě chci říct. Stála tu zapuštěná kovová skřínka se speciální elektronikou, nevím přesně jakou. V levé části jeskyně jsou další vrata, ještě větší, za nimi byl vojenský sklad. Až do roku devadesát tři. Občas se tu objevila armádní inspekce z Tölzu. Jednoho dne přijeli, skřínku odmontovali a všecko ze skladu odvezli. Papá byl nerad, sám jim jeskyni pronajal, prý za to byly slušné peníze."

"Slyšela jsem, že spojenci v Alpách porůznu schovávali zbraně kvůli partyzánské válce proti Svazu."

"Ano. A jeden ze skladů byl i u nás. I když nevím, zda šlo o zbraně. Možná jen o součástky. Naše jeskyně měla tu výhodu, že leží na soukromém pozemku. Že sem prakticky nikdo cizí nemoh."

"Nojo. A co je v tom bývalém skladu dnes?"

"Nevím. Asi nic. Dveře tam jsou pořád zamčené. Nikdy jsem se o to nestarala. Všecko tohle zařizoval papá. Pojď, půjdeme do pravé části, do dómu, je jen malý." Podala vysoké společnici svíčku a zápalky.

"Fakt dost mrňavý," poznamenala Inge, když došli na konec asi desetimetrové chodby. "Dál už to nevede?"

"Dál už ne. Vlastně jen tamta šachta, ale na ni bys potřebovala lano a výbavu. Vidíš ty maličké krápníky?"

"Všimla jsem si. Do té šachty se někdy musím mrknout."

"Probudila se v tobě jeskynářská krev?"

"Okamžitě."

"Můžeš se tam podívat, kdykoliv budeš chtít."

Vivian usedla na vyvýšenou kamennou desku ve středu dómu a položila si tornu na kolena. Zapálenou svíčku přilepila voskem k chladnému kameni. Zakrátko se v její ruce objevil balíček se dvěma kousky dortu.

"Chutná to bezva," libovala si Inge. "Ale pusinku radši vynecháme. Já nejsem Becky."

"Ani nemůžeš. Becky jsem totiž já."

"Nejsem ani Tom."

"Ale mohla bys být. - Tušila jsem, žes to třeba četla, že to celé pochopíš."

"Aby ne; jeskyně, svíčky, dort a nakonec pusa."

"Nezlob se, jako děvče jsem si moc přála jednou tohle zažít."

"Chápu, ale... nepůjdeme radši ven?"

"Půjdeme."

"Nebuď zklamaná," řekla venku Inge. "Tom mi právě pošeptal, že ho můžeš vzít za ruku."

"Opravdu?"

"No ano."

Obě pak ruku v ruce se smíchem sbíhaly ze svahu od jeskyně na cestu, táhnoucí se k blízkému zámku Weltenburg.


-------

Na závěr dne, hned po večeři, doprovodila komtesa přítelkyni o patro výš, nad zrcadlový salón, do jejího pokoje. Inge otevřela dubové dveře a vešla, zatímco Vivian zůstala stát na jejich prahu. "Dnes byl hezký den, že?" Opřela se o futro, na které lehce poklepávala prsty.

"Jo, moc. Ráno jeskyně... a taky koníčkové odpoledne. Docela mě z nich bolí nohy."

"To ze začátku bývá. Na jízdu na koni si musíš zvyknout."

"No jo. Asi jo."

"Mhm."

"Jasně."

"No... aspoň budeš dobře spát."

"Určitě budu, Viv."

Komtesa nervózně přešlápla, ale dveře do pokoje nezavřela. "No..."

"Jo?"

"Můžu pro tebe ještě něco udělat, Inge? Nemáš hlad, žízeň, nebo tak... všecko v pořádku?"

"Ne."

"Proč ne?"

"Nelíbí se mi, jak se přede mnou ponižuješ. Jak se ponižuješ před nulou, která nic neumí a nic neznamená. Ty - majitelka celé téhle nádhery, bohatá, vzdělaná, hezká a nadaná umělkyně."

"Já se neponižuju."

"Ale jo. Stojíš tu jak žebráček, před vlastními dveřmi, a bojíš se říct mi, že bys tu ráda zůstala."

"No ale já... přece jsem ti slíbila..."

"Ještě řekni, že nemám pravdu."

Komtesa chvíli mlčela s pohledem upřeným do země. "Jistě. Máš pravdu. Ale dohodly jsme se..."

"Dohody jsou od toho, aby se porušovaly," řekla rázně Inge a přešla k oknu.

"Že nic fyzického..." přerušila ji rozpačitě komtesa.

"O to přeci nejde," zdůraznila Inge a otevřela okno. "Když tu zůstaneš, vůbec nic fyzického to neznamená. Přála bych si, abys ke mně byla upřímná a neponižovala se. Pokud něco chceš, otevřeně to řekni. Třeba odmítnu, ale poníženou tě vidět nechci. To mi fakt vadí."

"Dobře, když je to tak... mohu tu zůstat?"

"Můžeš. Svleč se a zůstaň."

"Já...!"

"Viv! Jak jsem řekla, svleč se a umej si zoubky."

"Já se strašně stydím..."

"Tak se nestyď. Nemáš proč." Inge se za okamžik otočila od okna a úplně strnula; Viv stála uprostřed pokoje a držela si zkřížené ruce přes plochou hruď. Na sobě měla pouze miniaturní bílé kalhotky, všechen zbylý oděv ležel v úhledném balíčku na křesle.

"Viv! Co to probůh děláš?"

Zatvářila se zoufale. "Jak to co?! Vždyťs přece říkala, abych se svlékla...!"

"No jo, já ale myslela u tebe v pokoji, ne tady."

"Bože, ten trapas! Podej mi šaty! - Né!! Počkej! Nepodávej! - Nekoukej na mě! Otoč se! Nesmíš na mě koukat! Zavři oči! - Ne! Zhasni! - Zůstaň otočená!"

"Viv, nehloupni." Hodila komtese jedno ze svých trik, zelené s nášivkou US Army. "Obleč si na noc tohle, teda jestli nemáš alergii na maskovací barvu. To triko je čistě vypraný. A zajdi si do koupelny. Myslím tady. Když už se tady svlíkla. Já půjdu po tobě."

Když se Inge vrátila z koupelny, obrátila oči v sloup. Vivian stála v pokoji v bílých kalhotkách a maskovacím tričku jako vojáček na stráži. Nejistě se rozhlížela, občas se pousmála, ruce měla spojené před tělem.

"Nač čekáš? Tak už si tam vlez," Inge ukázala lůžko.

"Dobře."

Útok přišel zcela nečekaně. Komtesa na ní náhle ležela celou svou vahou, křečovitě kňučela a dočista nemotorně se ji pokoušela suchými rty líbat. Inge současně pocítila neohrabané šmátrání ve všech možných zákoutích svého těla. Vše skončilo stejně rychle, jak před dvěma desítkami sekund začalo. Komtesa ještě párkrát zoufale vzlykla, zřejmě si uvědomila, co právě spáchala, a s pláčem vyběhla ven z pokoje.

Inge vstala a rozsvítila křišťálový lustr.

"No teda...! Já se z ní snad...!" Sáhla si na krk. "Jau! Určitě mě pokousala! Prý nic fyzického!" I na svých stehnech objevila několik škrábanců, přestože Vivian nosila nehty velmi krátké. "Jak zdivočelá kočka. - Kam asi běžela?"

Ze všeho nejdřív zamířila do Vivianiny komnaty. Dveře od ní byly pootevřené, uvnitř se svítilo. Na odpadkovém koši v koupelně ležely pohozené bílé kalhotky.

"Byla tu. Ale už není. Hm..."

Na zámecké chodbě vzápětí potkala Johna a sama sebe se zeptala, zda majordomus přišel náhodou, nebo zda byl o vývoji situace nějak či někým v rychlosti informován.

"Dobrý večer, slečno De - valmontová."

"Dobrý, Johne."

"Mohu vám nějak pomoci?"

"Vy vždycky, Johne. Utekla mi Viv. U sebe není. Nevíte, kam by se mohla na zámku schovat?"

"Mohu zajít do ateliéru a vyřídit komtese váš vzkaz."

Áha, napadlo Inge, samosebou, že je informován.

"Děkuji, Johne, tušila jsem, že budete v obraze. Bohužel, tenhle vzkaz musím předat já osobně, víte?"

"Jak si přejete, slečno. - Mohu vyjádřit své mínění?"

"Ale ano, můžete, jistě."

"Chci vám jen říct, slečno De - valmontová, že pokud vím, jsou všichni na zámku rádi, že tu zůstanete. A že jste to právě vy a nikdo jiný, koho bude mít komtesa po svém boku. Já z toho mám obzvlášť velkou radost."

"Jste milý, Johne, děkuji."

"Tudy, slečno." Majordomus s lehkou úklonou ukázal na skryté dveře výtahu a vzápětí je i otevřel.

Vivian klečela na zemi v rohu ateliéru, s čelem opřeným o starý fotel. Její pravá ruka s mobilem ležela bezvládně na parketách.

"Viv?"

"Jo?"

"Volalas mamá?"

"Mm."

"Všeckos jí řekla?"

"Mm."

"Tak pojď spát, přece tu nebudeš takhle sedět. Ještě tě roztřese zima."

"Je mi trapně..." řekla se zaslzenýma očima. "Je mi tak trapně..."

"Kašli na věc," mávla rukou Inge. "Vždyť se nic nestalo. Trošku's mě poškrábala, no a?"

"Tolik jsem se před tebou ztrapnila... Že neumím držet slovo..."

"Myslíš nic fyzického?"

"Mm..."

"Ale jdi. Proč to nafukovat? Pojď."

Pomohla dívce na nohy. "Mám zavolat Johna? Kvůli dečce? Nemáš zimnici?"

"Dnes ne."

"Aspoň to. - Co mamá?"

"Zlobila se. Moc. Říkala, že když si konečně najdu pořádného chlapa, tak to hned zezačátku zkazím."

Inge se rozesmála. "Cecile vážně řekla pořádného chlapa?"

"Nechtěla tě urazit, myslela to obrazně. Jako vůči Ute, a taky, že jsi hodně vysoká."

"Bezva metafora, neurazilo mě to." Znovu se usmála a vzala Vivian za ruku. V chodbě se náhle objevila komorná.

"Pozor, Elis jde! Ať nevidí, že se držíme," sykla Vivian.

Inge její ruku nepustila; naopak, obě spojené ruce okázale rozkývala.

"Jen ať nás spolu vidí," řekla pak. "Aspoň nebude důvod k drbům. Bude jim všecko jasné."

"Můj pokoj je támhle," Vivian nesměle ukázala do chodby.

"Ne, tvůj pokoj je nad zrcadlovým salónem. Tam, co spím já."

"Po tom všem chceš, abych se k tobě vrátila?"

Přikývla. "No jistě, přesně to chci."

"Viv?" ozvalo se, když obě ulehly. "Slib mi, že než po mně příště skočíš, dáš mi předem vědět."

"Abys stihla utéct?"

"Jasně, nebo se připravit. Abych z toho taky něco měla."

"Slibuju. Dostaneš předem varování."

"Díky." Otočila se na pravý bok. Vivian u ní ležela tak blízko, že se jí musela chtě nechtě dotknout. "Áchjo..." povzdychla si Inge. "Nic fyzického..."





13.


"Zdravím tě!" Mike Kleinborn se rozběhl ke dveřím, v nichž se objevila jeho bývalá zaměstnankyně. "Tak jak, Inge? Povídej! Máš hezké šaty, vypadáš báječně. Tak co? Dostalas svou šanci?"

"Dostala, Miku."

"Přeju ti to, děvče. I když jsem přišel o spolehlivou sílu. Už jsem volal na pracák, že potřebuju horolezce. Když jsem tě musel pustit."

"Oni vám někoho seženou, Miku. - Chci se zeptat... jak to probíhalo s DAK Schuhe?"

Kleinborn rozhodil rukama. "Nabídli mi za tebe tolik, že bych za ty peníze propustil i sám sebe."

Pousmála se. "To je dobrý, Miku. Jo, něco pro vás mám, přečtěte si to."

Do kanceláře vstoupil druhý Kleinbornův zaměstnanec, Bert Miele, a odložil na zem pracovní tašku. "Čauky vespolek. Zámečtí mezi plebsem?"

"Jen na chvíli. Přišla jsem se rozloučit."

"Nepřijelas čistě náááhodou autem?"

"Přijela."

"A není to auto čistě náááhodou enzo?"

"Je."

"Inge," zaprosil Bert, "na minutku, jo?"

Hodila mu klíčky od ferrari. "Jestli to škrábneš, chlape, uškrtím tě."

"Neškrábnu, neboj!"

Inge se otočila na Kleinborna. "Že nic neříkáš, Miku?"

Ukázal na papír před sebou. "Já... nevím, co na tohle říct."

"Miku, je to skvělá příležitost, abys rozšířil firmu. DAK Schuhe má všude pobočky, proč u nich mají dělat výškové práce jiní, když je můžete dělat vy?"

"Ani ti nedokážu říct, jak mě těší, žes na mě myslela. "Prosím tě, řekni mi, to máš zničehonic v DAK Schuhe takovou pozici, že mi můžeš dohodit sakumprásk revizi všech výškových budov a kanalizací?"

"Miku, spadám přímo pod majitelku, zařídím cokoliv."

Kleinborn si přejel rukou tvář. Chvíli přemýšlel. "Musel bych nabrat lidi."

"Tak je, Miku, naber, vyplatí se to. Budeš mít natrvalo o práci postaráno."

"Tak jo; naberu lidi."

"Bezva, Miku, to je slovo chlapa."

Zvedl telefon. "Pracovní úřad? Kleinborn, výškové práce. Včera jsem vás žádal o jednoho horolezce. Máte? Skvělé! Tak mi ho pošlete. Že to je dívka? No tím líp. - - Jo! Moment! Potřebuju jich ještě pět. - Ne, žádnou legraci, ne pět dívek, pět horolezců. - Áno. - Děkuji!"

V kanceláři se objevil rozzářený Bert Miele. Vrátil Inge klíče od vozu. "A du klíďo do penze, můj životní sen se splnil; jel jsem ve ferrari."

"Pánové, žijte tu beze mě blaze, ahoj." Inge zamávala oběma mužům ode dveří. "Miku, ozvi se mi, až budeš mít lidi. Obstarám vše potřebné."

"Spolehni se, a ještě jednou díky!" Kleinborn zvedl ruku na pozdrav.

"To je holka, co?" řekl po jejím odchodu.

"Copak holka," nadhodil Miele, "ale to auto..."

"Čets zakázku?" Kleinborn podal svému zaměstnanci seznam prací předběžně objednaných firmou DAK Schuhe.

"Šéfe! Tohle nestihnu ani za sto let!"

"Jede ti dámská posila."

"Miku! Dva lidi na tudle kupu práce nestačí!"

Kleinborn se pousmál. "Vždyť vím, přijmu ještě další." Znovu se zadíval na seznam. "Je toho fakticky moc, a proč se držet při zemi, když jsme výškové práce?" Znovu zdvihl sluchátko.

Bert Miele se s upřeným obdivným pohledem díval skrz okno na dvůr, odkud právě odjížděl nízký naleštěný vůz.

"Šéfe?"

Kleinborn nepřestal vytáčet. "Jo?"

"Až zas bude kšeft na ňákym zámku, pošlete tam doufám mě."

Oslovený se pousmál, aby vzápětí udělal rukou gesto na znamení, že byl právě spojen jeho telefonní hovor.

"Pracák? Teď jsem s vámi mluvil. Těch horolezců potřebuju patnáct. Nejmíň. - Cože? Ne, ne, nezbláznil, zatím ne. - Ano. - Nevadí, nevadí, jistě. - Samozřejmě. Prostě mi jich pošlete tolik, kolik seženete..."

Mike Kleinborn zavěsil, pohodlně se opřel a spojil ruce za hlavou. "A je to." Několikrát se s křesílkem zhoupl a v jeho tváři se rozhostil spokojený úsměv.



Konec



© Copyright 2005 by Realm of antisubtext






| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |