Projekt »Jan Tleskač«

by Realm of antisubtext
Kašperk

Poznámka 1: Postava Jana Tleskače je majetkem spisovatele J. Foglara, resp. vlastníků autorských práv na jeho knihy. Jméno Jan Tleskač nebylo v následujícím textu zneužito ke komerčním účelům.

Poznámka 2: Subtextní dobrodružná povídka Projekt »Jan Tleskač« se odehrává na přelomu tisíciletí. Původním autorem námětu je G. Lonef, resp. autorská dvojice GL&VR. Celistvý příběh z tohoto námětu vytvořila v r. 2005 redakce Realmu.




"Počkej, Kamilko, neutíkej!" křičím za prchající dívkou ze schodů. "Byl to omyl, spletla ses, nemyslela jsem to tak!"

"Kvůli tomuhle jsem k tobě nepřišla," ozývá se zdola nepevným hlasem.

Sakra! Zrovna teď se musí někdo plazit do schodů! To mi tak chybělo, sousedka! A s dcerou k tomu! Docela bytelnej trapas, když ke mně dojdou, všechny tři jsme v rozpacích.

"Dobrý večer."

"Dobrý večer."

"Dobrý večer."

Tak a teďka si budou doma vyprávět, jak naháním po baráku holky, áchjo...

Jak dlouho tu u mě na patře tyhle dvě vlastně bydlí? Krátko. Měsíc? Míň? Spíš míň. Maminka s dcerou, obě jako dvě sestry, dohromady ani ne šedesát, dcera trochu mámina blond zelenooká sukně... ještě docela nevinná a čistá, a taky moc hezká.

Zavírám za sebou dveře bytu. Hloupá Kamča! Nechá se pozvat a nakonec zdrhne. A pak že ví, co chce. Pokaždé, když už to vypadá že jo, dostane strach. Příště ji už nepozvu, nemá to cenu... vlastně... tentokrát se dokonce pozvala sama. Třetí návštěva a namísto třetí noci třetí útěk. Ženský! Mám na ně dost pech. A na Kamilu zvlášť.

Beru mobil a vytáčím její číslo.

"Co se plašíš, Kamčo?! – Že to byla tvá poslední návštěva u mě? No prííma! – Cože?! Že pořád nejsi lesba?! Tsss! Proč tak vyvádíš?! Copak jsem po tobě vyjela? A vůbec, pročs ke mně přišla? Navečír? S flaškou vizoura, když o to se mnou nestojíš?! – Jo, pokecat?! Kdo by to byl řek?! Heleď, víš co, milánku? Běž za tím tvým, ať s tebou pořádně mrskne vo postel. Jo. To ti bude nááramně slušet. – Víš, co jsi? Nic víc než chodící slamník svýho majitele. Čau. Puso! – Ty mně taky."

Káča jedna! – – Voškubaná! – – Heterosexuální!




Stojím ve vrátnici Armádního kartografického ústavu a dožaduji se vstupu.

"Sama do objektu nemůžete," tvrdí praporčík ve službě a kroutí hlavou nad mojí naivitou. Stojí přede mnou prkenně, v pozoru, a na cedulce má jméno B. Stárek.

"Jsem Milerová Dagmar a sem chodím nejmíň tři roky, každou chvíli," nato já.

"Jako civil? A bez průkazu? Tak to tedy dost těžko."

"Ježíš, jaký civil?! Jsem tu pečená vařená! Brnkněte Milošovi, ten mou totožnost potvrdí! Jmenuju se Milerová. Milerová Dagmar."

"Žádného Miloše neznám." Praporčík Stárek se holt rozhodl dělat mi potíže.

"Majora Šímu krucinál snad znáte, ne? Je to šéf odboru analýzy," ukousnu jízlivě.

"Jistěže ho znám, ale nemůžu ho identifikovat jen podle křestního jména."

No jasně, zvlášť když nechceš vopičáku, viď?

Proč tohle všechno? To je jednoduché; za hlavičkou kartografie se skrývá organizace jménem Vojenský informační úřad, krátce VIÚ. Tak, tak, pěkně zakonspirovaný to soubor budov.

Stárek, celý otrávený, že se musí pohnout, zvedne sluchátko a ohlásí mě. Pak mi milostivě zapůjčí návštěvnickou cedulku. "Prosím, paní."

"Díky," ušklíbnu se nakysle. "A jsem slečna, žádná paní."

Když projdu kolem něho, náhle se rozvříská alarm.

"Milerová! – Stůj!" zařve za mnou Stárek. "Vy u sebe máte zbraň!"

Džentlmen ten prcek, že jo? "No a co, mám ji legálně."

"Necháte ji tady! Jako civil nemáte právo nosit do objektu zbraně."

Naštěstí přichází můj kamarád major Šíma.

"V pořádku, Bohoušku, ať si tu flintu nechá," řekne pedantskému praporčíkovi. "Na mou zodpovědnost."

Stárek srazí paty. "Rozkaz, pane majore."


Cestou do kanceláře se rozčiluju, rozhazuju rukama a plivu kolem sebe jed. Kamarád major Miloš Šíma se mi jenom směje.

Jak tak přede mnou v tom hezkém obleku kráčí, dívám se na jeho pleš a vzpomínám, že úplně stejně plešatý býval už v době, kdy jsme se prvně setkali. K tomu došlo na Karlově univerzitě. On měl tehdy promoci už dávno za sebou, dokonce i čerstvou aspiranturu, a působil na fakultě coby asistent. Já byla samosebou bažant zápolící v prvním ročníku výšky s potížemi studentky střední školy. Miloš nás měl párkrát v týdnu na filozofický seminář, celkem mi imponoval jeho vyučovací styl, nepovyšoval se jako někteří jiní asáci, bral nás opravdu spíš jako kolegy. Dávala jsem mu sympatie najevo a jednou, někdy v druhém semestru, jsem si k němu v jídelně přisedla. Dali jsme se do řeči a zjistili, že máme na spoustu věcí podobné názory. Začali jsme se lehce přátelit. Ovšem Miloš o mně netušil pravdu, asi se domníval, že po něm jedu, jenže já se mu ve slabé chvilce svěřila, že se mi hrozně líbí jedna dívka z ročníku. Tohle Miloše uzemnilo, dotklo se ho to, ta nešťastná pánská ješitnost, zřejmě si dělal naděje a na chvíli to pak vypadalo, že je s naším přátelstvím nadobro ámen. Nebyl. Vše začalo znovu o prázdninách, kdy nás pár studentů a asistentů odjelo na dobrovolný geologický projekt do Jeseníků. Musím říct, že příhoda, co se nám v Rejvízu stala, nás definitivně spojila.

Asi třetí den jsem s Milošem prohodila pár nakyslých slov a protože s lidmi z expedice žádná velká sranda nebyla, odešli jsme společně do hospody. Tady se na všech stolech hrály šachy. A pilo se. Asi v devět hodin vyzval jeden z domorodců, menší omšelý mužík namol opilý, Miloše na partii. Sotva Miloš rozehrál, opilec vytáhl z kapsy mistrovskou licenci, a pokud nelhal, měl snad 2300 bodů ELO. Chvílemi při hře usínal a my s Milošem hráli oba proti němu. Vyhráli jsme. Miloš pak při placení důvěrně obíral servírku a já ho poté jako ta střízlivější táhla nočním Rejvízem na ubikace. Náhle jsem se úplnou náhodou otočila, abych spatřila, že se k nám po silnicí blíží auto se zhasnutými světly, jelo z kopce a bez plynu. Teprve když bylo dost blízko, nějakým instinktem mi došlo, že jsme v nebezpečí. Chytla jsem Miloše za flígr a doslova odhodila stranou. Neosvětlený vůz nás jen těsně minul. Nepochybně jsem Milošovi zachránila život a tahle epizodka naše trvalé přátelství definitivně zpečetila.

Miloš z fakulty další rok odešel. Našel si místo u vojáků a později se stal majorem ve VIÚ – Vojenském informačním úřadu.

Já výšku bohužel nedokončila, dělala jsem do svých pětadvaceti let ledacos, od chemie až po taxikařinu. Momentálně jsem na volné noze a živím se psaním. Lépe řečeno, živořím psaním. Miloše stále přemlouvám, aby mě u nich zaměstnal, jenže on nechce. Tak z něho aspoň občas vymáhám zajímavá témata pro své články.

Kdože řídil neosvětleném vůz na Rejvízu? Ale ano, vím to. Onen poražený šachový mistr. Ne, nechtěl Miloše přejet, protože s ním prohrál partii, nýbrž proto, že si dovolil důvěrnosti k jeho ženě. K tamté po zadečku poplácané servírce v restauraci. Tak, tak, někdy se poplácání může vymstít.


"Kdy mi dáš konečně nějakou práci?" dorážím na svého přítele, když konečně usedneme v jeho kanceláři.

"Až k tomu bude důvod," nato on.

"A co nějaký pěkný příběh?" ukážu směrem k regálu, kde stojí napěchované šanony.

"Mám tu přes půl století staré spisy," povídá Miloš. "Musel jsem je všechny pročíst a rozhodnout, zda se mohou uložit do archivu. Ještě před tím odtajnit."

"A co mi teda nabídneš? O čem bych mohla napsat?"

Sáhne do regálu a vytáhne objemný šanon. "Tahle věc by se ti hodila, Deny, (tak mi kamarádi říkají) jmenuje se Projekt »Chodec«."

"Proč chodec?"

"Šlo o skupinu ilegálních převaděčů na Západ. Za totality."

"Král Šumavy?" ušklíbnu se.

"Něco takového. To je přece napínavé téma pro příběh."

"Milošku, tohle je ojetý! Chtěla bych něco...! Víš... No..." Vstanu a zamířím k regálu. Padne mi do oka jeden název.

"Tohle zní zajímavě, " ukážu na hřbet krajního šanonu. "Projekt »Jan Tleskač«. Jméno z Foglarovky."

Miloš není mým zájmem zrovna nadšený.

"Četlas Foglara, Deny?" pokusí se odbočit.

"Jasně. Hlavně díky bráchovi."

"Zvláštní, máš samé klučičí spády. Taková hezká holka, pětadvacet... a judo, Foglar, zbraně... dívenky k tomu, abych nezapomněl."

Pokrčím rameny. "Co naděláš, Milošku, když to tělo žádá?"

"No jo, vždyť já vím," zabručí a vytáhne příslušný šanon z regálu. "Aby bylo jasno: ještě jsem to neodtajnil! Toho krále Šumavy už jo."

"Nechci krále Šumavy. Chci Tleskače."

"Okay, ty... Koukni, tenhle projekt dostal své jméno proto, že se foglarovce opravdu podobá. Člověk, o něhož jde, byl taky Jan – ale ne Tleskač, nýbrž Hornych. A i on zahynul pádem z věže."

"Hm..." se zájmem kývnu. "A vynalezl před tím létací kolo?" Žertuji, jenže Miloš zůstává vážný.

"Něco mnohem lepšího, ty Sapfó. Hornych objevil antigravitační motor. Na běžný pohon. Na letecký benzín."

"None...?! – Poslyš, a není to jen nějaký kec?"

"Není. – Hornych měl geniální nápady. Dokonce si ho za války všimli i nacisti. Byl zatčen a donucen ke spolupráci. Dělal pro jejich letecký výzkum vedle lidí, jako byli například Schauberger a von Braun. Možná jsi slyšela, jaké disky se vyvíjely za války."

"Hm, něco málo jsem o tom četla, projekty společenství VRIL a Černé slunce... Musím říct, že mě tvůj Hornych zajímá víc a víc."

"Jo. – Hornych fašisty nenáviděl a více méně udělal jen to, co musel. Aby přežil."

"To je jasné. – A po válce? Měl to asi u bolševika polepený."

"Jen částečně. Hornych byl totiž i v trvalém kontaktu s odbojem." Miloš otevře šanon a zalistuje v něm. "Tady to je. Ženská partyzánská skupina Artemidy."

"Partyzánky?"

"Jo. A s jednou dokonce dlouhý čas žil. Byla to řadová členka, která později, když náckové skupinu rozprášili, převzala její vedení. Nemá tu jméno, jen kód – A1 – Artemida číslo jedna. Paradoxně ji po válce podezírali, že některé Artemidy udala, aby se sama ujala vedení oddílu. A taky značného oddílového majetku. Nedokázali jí to. – – Stojí tu, že Á jedničku v šedesátých letech sledovalo protiextremistické oddělení kvůli podezření z obnovení Artemid. Režim se zřejmě bál, aby radikálfem nějak nepoškodily socialistické zřízení."

"Nojo, Milošku, příběh jak z kovbojky. – Co ten vynálezce? Hornych? "

"V červenci osmašedesátého roku spad na jednom jihočeském hradě z věže. Těsně před tím, než moh emigrovat na Západ."

"A kruci! Spadl nebo byl spaden?"

Miloš zacvaká chrupem. "Těžko říct. Oficiální vyšetřovací protokol praví, že cizí zavinění nebylo zjištěno."

"No jasně, jak jinak. A dál?"

"Toť vše. Po Janu Hornychovi, zrovna jako po Janu Tleskačovi, zbyl pouze deník. Vše nasvědčovalo tomu, že do něj zašifroval vzkaz, kam ukryl materiály o svém vynálezu. Hornych měl všeho dost, nervy nadranc, chtěl od všeho utéct. Byl tehdy pod velkým tlakem zvláštních služeb z různých zemí, obzvlášť se bál Rusů, ti po něm šli, když se o objevení motoru dozvěděli. Hornych se proto rozhodl přenechat vynález svému nejbližšímu kolegovi a kamarádovi Josefu... Josefu... Válkovi, který měl kontakty na Západě. Na deníku se našel papír se vzkazem: Pepíčku, pokračuj v práci. Kdo hledá, najde. Honza," předčítá major Šíma.

"A prozkoumali jste ten deník?"

"Seví. Víckrát. Naposledy nedávno. Musel znovu na dešifrovací, než bude spis odtajněn a zarchivován."

"Takže v deníčku nic nebylo?"

"Nic se nenašlo."

"Mrknu na to."

"To můžeš, ale jenom tady. Mimochodem, co si od toho slibuješ? Deník zkoumali naši nejlepší specialisté. Ti by rozluštili i Shakespearova Hamleta, kdyby v něm něco bylo."

"Možná jo, ale třeba něco přehlídli, nějakou blbost. A třeba ji já najdu. Jsem slušná křížovkářka. Už na základce jsem dokázala vyluštit tajenku bez psaní písmen. Jo, a v blázinci mě jeden slavný rejža naučil luštit královský procházky a koníčky."

"To je sice hezký, děvče, jenže..."

"Milošku, půjč mi prosím spis s deníkem domů, jo? "

"To pusť z hlavy, Deny."

"Milošku! Jen do pondělka!"

Chvíli mlčí a funí. "Okay. Ale neopustí tvůj byt. A jestli se něco ztratí, nebo jestli ho v pondělí nedodáš, tak –!"

"Mě zavřeš, až zčernám," dopovím.

"Jo, a myslím to vážně."

"Neboj, jsem spolehlivá, však víš."

"Dobře. Teď si dej odchod."

"Cože?"

"Můžeš jít. – Jo promiň, dočista jsem zapomněl, že jsi civil, býváš tu tak často..."

"A kdybych ve spisu něco našla? Můžu ti o víkendu brnknout?"

"Nó."

"Ale nemám tvý číslo."

"Mý číslo je tajný. – Musíš volat sem, přes centrálu. Oni tě spojí." Sáhne do stolu pro slovník. "Jsi, jsi, jsi... Arnika a budeš chtít Platóna. "

"Ty jsi Platón?"

"Ano, prosím."

"Fajn: Arnika volá Platóna. Bezva, jak ve filmu."

"Počkej, Deny. Jestli mi zavoláš na chatu kvůli blbosti, tak si mě nepřej."

"Rozkaz, majore! – – Bájbáj!"

"Deny?"

"Jo?"

"Už sis našla chlapa?"

"Vořechu!"




Napnutá jak strunka v sobotu dopoledne usedám v obývacím pokoji naproti vypnuté televizi. U ruky mám litrovou termosku kávy a tlustý spis s vizitkou Projekt »Jan Tleskač«.

Uvelebím se do tureckého sedu, přičemž pod sebe nahrnu kreton od sedačky. Rozsvítím malou stolní lampu, abych líp viděla. Káva z hrnečku příjemně voní a o kolena se mi otírá má modrá britská kočka Macík.

Je patnáct třicet, když beru do ruky telefon. Televizi mám už puštěnou, ovšem jen obraz. Vytáčím číslo.

"Arnika volá Platóna."

"Okamžik," ozve se na druhém konci.

"Ahoj, to jsem já," řeknu, když to v aparátu cvakne.

"Co chceš?!" slyším zuřivý hlas mého přítele.

"Na něco jsem přišla."

"Poslyš, trávím víkend se svojí rodinou a jestli nemáš pádný důvod –"

"Milošku," skáču mu do řeči, "proč jste nedali udělat grafologii Hornychova deníku?"

"Šmarjápanno, jak tohle mám vědět?! – Fakt ji nedělali?"

"Ne, ve spisu o tom nic není."

"Tak asi nebyl důvod, sakra! Vůbec, co blbneš s grafologickým rozborem, prosím tě, teďka v sobotu?!"

"Miloši, Hornych ten deník napsal najednou."

"Co najednou?! Jak najednou?!"

"Prostě si sed a psal. Použil při tom několik plnicích per s různými inkousty, ale deník napsal na jeden zátah."

"Tvrdíš ty."

"Jo."

"No a?! Do blbákova s najednou napsaným deníkem!"

"Žádný no a. To přece znamená –"

"Tak se už, hergotfix–obludo, vymáčkni! Co to podle tebe znamená?!"

"Že v něm něco musí být. Kdo by psal deník najednou? Nikdo."

Slyším, jak Miloš na druhém konci naštvaně funí. "Okay. Okay. Tak ho teda Hornych načmáral najednou. NO! – A! – CO?! ŘIKÁM!! – NO – A – CO?! – – Heleď, Deny, nic ve zlým, ale už mi sem nevolej. Leda bys ten deník rozlouskla. Jestli mě ještě jednou vyrušíš kvůli BLBOSTI!!, nepřej si ten TANEC!!"




Neděle odpoledne. Stále sedím v obýváku na Hornychovým spisem. Slyším mou britku Macíka chroupat v kuchyni kočičí sušenky. Pak skáče tiše na lino a plíží se jak hádě lesní do papírové krabice na lodžii.

Znovu, coby Arnika, vytáčím číslo centrály VIÚ.

"Zase ty...?!" zasípe vztekle Miloš.

"Mám to," sdělím mu lakonicky.

"Prdlačku máš, ty sůvo!" zařve můj kámoš major.

"Mám. Fakticky. Přišla jsem na to. Rozlouskla jsem ten deník. Mám za tebou přiject?"

"Rozlousklas CO??!!"

"TO. – A bylo TO lehký."

"Lehký...?! Hm, nojó jistě!"

"Mhm."

"Tak jo, Deny. Tvrdíš, že TO máš, okay, okay. Jsi schopna TO hodit na papír a promluvit o TOM?"

"Jasná páka, šéfe."

"Fajn. – V pondělí v osm. – U mě."

"Platí, Miloši."

"A, Deny?"

"No?"

"Jestli se jen předvádíš, nebo jestli jde vo kravinu, tak tě ZAVŘU!!, až celá zčernáš, pamatuj si!"

"Jasné, jasné, ale znělo to zřetelně jako zlostné mumlání. Jinými slovy; taky ti přeju hezký zbytek víkendu."




V pondělí ráno jsem přesně v osm zavalená haldou papírů ve vrátnici dobře utajené VIÚ. Praporčík Stárek dnes není ve stráži, a tak mé přijetí probíhá klidněji.

"Máte jít do prvního patra, do zasedačky, slečno," instruuje mě neznámý strážce.

Prý do zasedačky! No tak jo.

Pod tíhou papírů se batolím jak kachna a když otevřu dveře do příslušné místnosti, zírám do tváří asi dvaceti mužů různého věku, kteří tu sedí jako poškoláci. Můj kamarád Miloš mi vychází v ústrety.

"No? Máš?" Je hoch trochu nejistý. "Máš??"

"Mám." Svlékám kabát. "Byl by epidiaskop?"

V sále to posměšně zahučí.

"Tuhle pravěkou pomůcku nepoužíváme. Támhle na zdi máš promítací plochu, tady LCD projektor, tady notebook. Přinesla sis podklady i na cédé, doufám?"

"Na dývýdý."

"Dobře, tím líp. Jo, ještě laserové ukazovátko." Miloš se otáčí do sálu. "Tihle pánové jsou naši přední dešifranti. Nedávno pracovali na Hornychově deníku. Myslím, že jim chceš něco říct."

Ve třídě to opětovně zahučí. Pohlédnu na Miloše – škodolibě se usmívá. Však ono ho to přejde.

"Majore, i vy, milí žáci," máchnu rukou k přítomným, "dobrý den."

Dešifranti zareptají. Oslovení milí žáci jim nevoní. Mají smůlu.

Miloš ukáže na staršího prošedivělého muže v zadní lavici. "Tady pan docent Mach je věhlasný grafolog, udělá nám ambulantní rozbor Hornychova deníku, jak sis přála."

"To mě samotnou zajímá." Odnesu sešítek do zadních lavic a vrátím se za katedru. Vezmu do ruky laserové ukazovátko a proženu jeho červené světlo po stropě. Zakloním hlavu, otevřu pusu a zatvářím se úmyslně přihlouple. Pak si jako omylem posvítím do očí.

"Áááá!" řeknu s typicky nosovým přízvukem a chytnu se za postižené oko. Praštím ukazovátkem o stůl. "Svině lejzr!" – Inspektor Clouseau by byl na mě hrdý.

Dešifranti propuknou v hurónský smích a doslova vypadávají z lavic. I já se zaculím a mrknu na Miloše, co on. Dělá ksichty, snaží se zůstat důstojný a nesmát se. Moc mu to nejde. "Tak už začni," řekne a znovu s ním zalomcuje záchvat smíchu.

"Pánové, když jsme odlehčili napjatou atmo, můžu se vám představit. Jsem Milerová. Milerová Dagmar."

Ze sálu zabrblají něco ve smyslu, že je to těší, ale nezajímá, nebo tak, a já ihned spustím:

"Jak jsem už řekla panu majorovi eŠ, dospěla jsem k názoru, že Hornych–Tleskač napsal svůj deník za jediný večer."

Vzadu se přihlásí pan docent grafolog. Copak chceš paní učitelce, Jaroušku? Hned ho posunkem ruky vyvolám.

"Jakou metodu jste použila při svém rozboru, paní doktorko?" zeptá se mě dočista naivně.

"Metodu třetí obecné," vmetu mu do drze tváře.

"Pardon?"

"Pane docente, ve třetí třídě jsem seděla v lavici vedle hocha, který úhledně psal. Dočista jako Hornych. Měl krásné kulaté písmo, jenže když psal dlouho, jeho písmo ztrácelo na kráse, pokládalo se na stranu, a za čas takřka leželo na linkách. Písmena už nebyla kulatá, nýbrž na placičku. Podívejte." Zasunu do slotu disk s prezentací a promítnu na stěnu srovnání Hornychova písma. "Vidíte? Začátek, střed a konec deníku. Kulaté písmo, plošší, a nakonec zcela ležaté. Faktem je, že Hornych z nějakého důvodu střídal plnící pera. Jinou metodu jsem nepoužila, vše je na první pohled zřejmé, a proto mě dost udivuje, že si toho nikdo z expertů nevšiml. Ani v šedesátých letech, ani teď."

"Děkuji." Pan docent se dál už radši neptá a zakusuje se do práce.

"Tak," řeknu a pohlédnu na dešifranty. Pobledli chlapci, už si nejsou tak jistí.

"A pánové, co obsah deníku? Nepad vám do oka jeho nesmyslný obsah? Proč by si proboha Hornych vedl deník tímhle blbečkovským stylem? 20. 3. 1966 – příchod do práce v 8:30 – odchod z práce v 17:30? Vždyť to nemá žádný smysl psát si to! To jste si ani tohohle nevšimli?"

Přihlásí se mladší muž, takový anarchistický týpek. "Všechno?"

"Nikoli," zacukruju. "To byl pouze šokující začátek. Teď přijde na řadu otřesné pokračování."

"Co jsme tedy v deníku přehlédli?" dotírá anarchista.

"Všechno. Jste příliš chytří, vzdělaní a přemýšliví," zašimrám je pod bradou. "Zkrátka odborníci. A na svou práci pohlížíte příliš odborným zrakem."

"No a?"

"Chyba," opáčím cynicky. "Hornych byl strojař, laik, člověče! Neznal šifry, a i kdyby znal, nepoužil by je. K čemu by mu bylo RSA a kvantování, když by je kamarád Pepíček, kterému byla zpráva určena, nedokázal rozluštit?"

"To je jasné," kývne anarchista.

"No právě: vžila jsem se do Hornychovy kůže a zkoukla deník coby prostý amatér. Bylo nepochybné, že sdělení pro Josefa Válka bude krátké a nepříliš důvtipně zašifrované. Vyškrtala jsem tedy z deníku všechny všední dni."

"Proč to?" ozve se pán středních let.

"Z jednoduchého důvodu, pane kolego: všedních dní je moc. Pak přišly na řadu víkendy; všechny, kdy byl Hornych doma a nikam nešel, ty také musely pryč, také jich bylo přespříliš. Až už zbyly jen soboty a neděle, kdy Hornych z domova někam odešel. Našla jsem si v kalendáři, kolikátý týden to byl a odečetla číslo do celkového počtu týdnů v příslušném roce."

"Ale proč?!"

"Protože to jinak nedávalo smysl. Zbyla mi tato řada čísel, pánové," posvítím na stěnu laserem. "Tu jsem rozdělila po čtyřech. Proč, ptáte se? Protože se tu opakují stejná čtyřciferná čísla. Ta byla vyřazena, zbylou skupinu jsem rozdělila po třech a znovu seškrtala. Konečné číslo bylo přepůleno a tady ho máte."

"Zeměpisné souřadnice!" vzkřikne jeden z mým bystrých žáků.

"Taktak, pánové, zeměpisné souřadnice. Přesně: kóta 902, vrch Sedlo u Albrechtic."

Ve třídě je ticho jak v kostele. Znovu to počítají a ověřují. Pak se zvedne jeden z mužů v první lavici, starý pán, co vypadá jak profesor matematiky. Smutně se ke mně přišourá a podá mi ruku. "Odvedla jste skvělou práci, paní doktorko," řekne a třídu pak opustí. Po něm následují i další dešifranti. Většina z nich mě nějakým způsobem, byť jen kývnutím hlavy, poplácá po zádech.

Jako poslední odchází pan docent Mach – grafolog. "Ještě se na to přesněji podívám, ale nevylučuji, že máte pravdu, paní kolegyně. Hornych nejspíš opravdu napsal svůj deník naráz."


"Tak ti pěkně děkuju," vyjede na mě Miloš, když zůstaneme sami. "Udělala jsi z nás pěkný pitomce. A já doufal, že se na tvůj úkor dobře pobavíme."

"Říkala jsem ti, že mi jdou křížovky. To mě ani nepochválíš?"

"Ale jo. Jasně, že jo. Podcenil jsem tě. Mrzí mě to."

"A za odměnu?" usměju se.

"Za odměnu na tom děláš se mnou."

"Fakt?"

"Fakt, paní doktorko. Hned zítra spolu pojedeme na kótu 902."

"Hm?! To jo slovo do pranice, Miloši."




Ředitel VIÚ Tilman zůstal stát přede dveřmi s nápisem "Kryptologická laboratoř". Přitáhl si uzel na kravatě a s upjatým výrazem ve tváři vstoupil dovnitř.

"Pane generále..." vyskočil jeden ze zaměstnanců ze židle a po něm vstávali i další.

"Pohov, pokračujte v práci," řekl Tilman s pohledem upřeným na dveře vedoucího odboru.

"Velitel není u sebe, je mimo objekt," zahlásil kdosi.

Tilman se zastavil. "Aha. Dobře." Krátce na svého podřízeného pohlédl a pak sjel očima na jeho stůl.

"Co se dělo v zasedačce?"

"Generále, nic, co by se týkalo naší momentální práce."

"A konkrétně?"

"Major Šíma z oddělení analýz svolal kryptology... jedna ženská objevila šifru v Hornychově deníku."

"Jaká ženská?"

"Nevím, o koho jde. Nějaká Milerová."

"Jo tak, Milerová, no jistě, už vím," řekl Tilman, jako by ji znal. "Děkuju. Pokračujte v práci." Opustil kryptologickou laboratoř a spěšně zamířil do své kanceláře. Zde zvedl telefon:

"Operační? V budově se vyskytla nějaká Milerová. Chci o ní vědět všechno. Hned! Co je tohle za otázky, nadporučíku, nedostal jste rozkaz?! No proto. A postupujte mimořádně diskrétně."

Tilman zavěsil.


Během necelé půlhodiny seděl za svým stole, před sebou list papíru nadepsaný jménem »Milerová Dagmar«.

Tilman sáhl do kapsy pro mobil a dlouze stiskl číslo tři.

"Virginia Spal," ozvalo se na druhém konci.

"Gin? – Tilman. – Něco se děje. Někdo prý rozšifroval Hornychův deník."

"Ale ne?! Vždyť jste v něm nic nenašli."

"Souhlasí, nenašli."

"Ale někdo jiný teď našel."

"Asi ano. Bohužel. Je to tak."

"Tak rychle zjisti co a jak, ať nás nepředběhnou."

"O to se právě snažím."

"Jméno?"

"Jaké jméno, Gin?"

"Tilmane, nedělej ze mě blbce! Jméno toho člověka! Nebo ti mám připomenout tvou složku v mém trezoru?!"

"Není nutné. – Jméno zní Milerová."

"Kdo je ksakru Milerová?!"

"To nevím, Gin."

"Šéf vojenských informací nezná své podřízené?"

"Není to má podřízená, nýbrž externistka majora Šímy. Milerová Dagmar – atraktivní blondýna, pětadvacet, zkušená, namyšlená, suverénní. Prý měla zajímavou produkci poté, co předvedla komické číslo s laserem. Bez dalších detailů. Mí lidi už na ní pracujou. Dám ti vědět."




Úterý ráno: frčíme s Milošem na Šumavu cestou necestou, v pět v Dejvicích, v Brně před šestou. Já se na místě spolujezdce pořád vrtím a obracím. Zastavujeme u pumpy a poté se za jízdy otáčím ještě víc.

"Co furt máš, Deny?" ptá se nervózně můj kamarád major.

"Někdo nás sleduje. Aspoň myslím."

"Co blbneš? Proč by to ten někdo dělal?"

"To nevím, pořád se za náma drží černý audi. U pumpy stáli taky. Teda vedle na odpočívadle. Byli to určitě ti samí."

"Kravina."

"...pomyslel si Henderson," dodávám cynicky.

"Ne. Říkám já."

"Jak myslíš, Milošku. Ať nás klidně sledujou, mně osobně to nevadí."

"Hm... a co holky?"

"Jaký holky?"

"No tvý. Máš někoho?"

"Ženskou? Ne, zrovna ne."

"Zrovna?"

"Zrovna půl roku."

"To mě překvapuje," od volantu nato Miloš.

"Mám jednu vyhlídnutou."

"No prosím."

"Žluťanda. Snad Korejka. Dělá v malým stánku u krčský nemocnice – butik s dámským prádlem."

"No fajn. A dál?"

"Dál nic. Brzo ji sbalím. Má krutý výraz, Milošku, a hlas jako struhadlo. Kdybys viděl, jak je k ženám agresivní! Tedy... pozitivně agresivní. Ta holka vypadá jak... jak vojanda z vietkongu. No a já budu amícká seržantka, kterou ona zajme."

"Hohó, máš hezký představy."

"Že jo."


Auto zastaví a oba se vydáváme pěšky do vrchu. V rukou minohledačky, neboli detektory kovu, a Miloš má ještě další záhadné aparáty v ruksaku na zádech. Mně tíží jen bouchačka, roztomilé to devítimilimetrové jericho, kamarádka z nejvěrnějších.

Dlužno říct, že kóta 902, pitomý šumavský vrch Sedlo, je kopec vysoký jak prase. Když se konečně vybabráme nahoru, nezbude i mně, trénované džudistce, kecnout si vedle majora Šímy na pozadí a vydýchat to. Přitom oba civíme do křoví, antož vršek Sedla je celý zarostlý, takže pohled na malebnou krajinu se nekoná, aneb adieu vysněné české panoráma Italiáno.

"Kde začnem?" zeptám se po chvíli.

Pokrčí rameny. "Ty se motej v okruhu tří metrů v centru, Deny, a já udělám větší kruh kolem tebe."

"Okay."

Projíždíme detektory uschlou trávu na samém vršku kopce a ve sluchátkách pořád to stejné pískání. Občas narazím na kámen či strom a hlasitě zasakruju.

Pěkná otr–otr tohle hledání, jsem z něho celá una–una. A též mám dojem, že tady najdeme jedno velké, kulové... 13–12. Sáhnu do bundy pro žvejdu, ale nemůžu balíček najít, je zamotaný do kapesníku, a tak vytáhnu všechno v jedné kupě. Při tom mi spadne pětikačka na zem. Vychutnávám třešňovou žvýkačku a slídím očima po mé valutové minci. Ne a ne ji najít. Jsem to ale husa! Vždyť mám detektor kovu!

Náhle pětikorunu spatřím, zaleskne se proti světlu. Sehnu se pro ni a těsně vedle ní položím čidlo detektoru. Teprve když mám minci v kapse, dojde mi to: detektor kovu ležel vedle kovové mince, a ve sluchátkách nic, jen písk, písk!

Číhnu Milošovi na záda, vytasím jericho a dám ho pod detektor. Ani fň, paní nadlesní! Schovám zbraň a znovu kouknu na Miloše. Ten slizký tchoř! Dal mi rozbitý detektor, abych náhodou něco nenašla! Prý děláš na tom se mnou! Ten všivák! Pak věřte kamarádovi! To, co tu Hornych zakopal, prostě nemám najít. Móc hezký!

Nedám vůbec nic znát a poctivě hledám rozbitým detektorem přes tři hodiny. Pak si znovu sedám na zem.

"Nic tu není, Miloši."

"Zdá se. Taky nic nemám. Vyjma starý rezavý kramle."


Za další půlhodinu mlčky odjíždíme. Tvářím se zklamaně, což opravdu jsem. Fakt jsem Milošovi věřila, nečekala bych od něho takový podraz. Ačkoliv... major vojenských informací... co jiného bych od něho měla čekat?

"V týdnu sem eště někoho pošlu," vykládá ten had, "aby projeli terén něčím citlivějším. Je to ale nejspíš ztráta času."

"Hm."

"Co tamto audi?"

"Jaký audi?"

"To černý. Co nás podle tebe sledovalo."

"Už ho nevidím. Asi se mi něco zdálo."

"Nebo koukáš moc často na bondovky."

"Nebo."




Mířím k nemocnici Krč a přemýšlím, kde tam zaparkuju. Jezdí tudy spousta autobusů, takže jediná šance je zastavit až úplně nahoře v autobusovém zálivu. Nebo že bych to píchla na nemocniční parking? Mmm... nechce se mi.

Pokusím se najet do začátku zálivu, zrovna když za mnou přijíždí čéesáďácký modrák. Vychutná si mě. Tlačí mě před sebou až do své zastávky. Zatracenej pablb, tady stát nemůžu! Vyjedu ze zálivu, spadnu ke Frutě, otočím se kolem pumpy, a zpátky nahoru. Tentokrát stavím na nemocničním parkovišti a všechny autobusy mi můžou políbit... 13-12.


Blížím se ke stánkům u autobusových zastávek a už zdálky slyším její chraplavý hlas. Proč vrána krákorá do uší tomu, kdo přišel, aby se mstil a zabíjel? Pardon, to sem nepatří.

Motám se kolem butiku, jinak velké to kulaté plechovky, a prohlížím si příšerné zboží, co tu vystavují; spodní dámské prádlo po dvaceti korunách za kus.

Pihatá Korejka s krutým výrazem a havraním hlasem si mě brzy všimne. "Có vam mohú nabídnut?" zakráká.

Beru do ruky jednu z podprsenek. "Tohle. Můžu si to vyzkoušet v té vaší piksle?" ukážu na butik.

"Jééé, nééé! Tam je muj manžél!"

"Tak si ji vezmu bez zkoušení."

Věnuje mi přátelský, krutý pohled SOS. "Dobrrrže sté vybrr–rála."

Když mi zboží podává, vypálím na ni. "Šla byste se mnou na večeři?"

Chraplavě se rozesměje, neboť to zřejmě považuje za tuzemský vtip, který nepochopila.

"Půjdete?"

"Ja...?"

"Půjdete? Zvu vás, platím. Jmenuju se Deny. A ty?"

"Ja? Kim." Rozhlíží se kolem, jestli nespatří skrytou kameru. "Tóó... ja..."

"Dnes večer, platí?"

Její krutá tvář je vyvedena z konceptu. "Dnéés...?"

"No jo."

"Ták dóbrržé. Ale... já... muj manžél...?"

"Kimirsen ať jede domů a kouká se na fotbal. Chci říct na sumo."

"Prrrý Kim–irrrr–šen!" Její smích by přeřízl i stoletý dub.

"Přijedu pro vás, jo? V sedm tady?"

"Nééé šem... u naš do Libúši, prržed trrrh. V ó–šm."

"V osm ve vítejte se u nás? Tak jo, platí."

"Vitejtéé še ú nas!" zasměje se, ale situaci a mé pozvání ještě nepochopila.




Čekám v libušské Šanghaji a ani moc nedoufám, že se Kim objeví. Přijde pět minut po osmé a do mého auta se jí moc nechce. Myslela, že povečeříme v orientálním restaurantu v Masospolu, označeném vývěsní tabulí s půvabným nápisem Vítejte se u nás. Tam zas nechci já. Nebudu ji svádět před číšníkem.

"Pojedeme ke mně," oznamuju.

Nejistě souhlasí.


Zavezu ji k sobě na Jižňák a před naším výtahem samosebou nezapomeneme potkat maminku s dcerou, obě jako dvě sestry. Sestra dcera se po mně ohlédne zrovna v momentě, kdy se já ohlédnu po ní. Trochu trapné, Kim to možná zaznamenala, jenže naštěstí zatím neví, která bije, takže je jí to fuk.


Po večeři a dvou sklenkách červeného ze sebe Kim vychraplá otázku, proč že jsem ji jako pozvala.

"Kvůli sexu," řeknu přímo.

"Tó...?"

"Žádný tó, prostě se mi líbíš."

Tváří se docela nechápavě.

"Jsi děsně sexy, Kim, jak jsi krutá."

"Krrrrúta?"

Krůta jsi taky, pokud s´ve svých pětatřiceti neslyšela o lesbách. "Jsem lesba, Kim! Víš, doufám, co to je?!"

Pořád na mě kouká jak dcera krále Nabuchonodoróza. "Ty lešba?"

"Jo. A ty mě teď přefikneš!"

Zčervená a rozesměje se. Vstanu a políbím ji. Její pihy jsou náhle o odstín červenější. Sundám si svetr a pak i podprsenku koupenou právě u ní. "No?" zeptám se. "Líbí?"

Vezmu její ruku a dám si ji na prsa. Políbím ji na krk. Potom otevřu šatník, abych z něj vyndala dva kalhotové pásky. Shazuju džíny a stojím před ní docela na Evu. "Svaž mi ruce za záda!" přikážu.

Je rudá jak školačka.

"Svaž mi ruce za záda, sakra! Jsem Yankee, seržantka, tvůj zajatec!"

Nakonec to přece jen udělá.

"Mrskni se mnou vo postel! Jsi vietnamská partyzánka, musíš mě vyslechnout!"

Strčí do mě a já spadnu zády na gauč. Stojí a kouká.

"Ježíš, Kim, nečum a udělej něco! Vraž mi pod nehet bambusovou třísku, nebo mě aspoň zmrskej tím druhým páskem!" Odjakživa nesnáším sadomaso, jenže s touhle žluťandou je to jiné. Holt nikdy neříkej nikdy...

Párkrát mě pleskne páskem a já se rozeřvu. Ani ne tak bolestí jako vzrušením.

Zahodí pásek na zem. "Mněě nelíbi! Néé biť! Nechcéé nikdó biť!"

"Okay, nechme to, tohle byl stejně houby vietkong. Pojď sem a rozvaž mě."

Rozvazovat mě neměla. Doslova z ní servu šatečky, abych ji poté objala stehny. Při polibcích reaguje nejdřív vlažně, teprve když jí nacpu hlavu mezi nohy, začne být vzrušená. Chrčivě zavzdychá a sevře můj obličej stehny. Šplhám po jejím břiše vzhůru. Políbím ji vlhkými rty na ústa a strčím si její malou ruku do klína.

"Krákrá..." řekne tiše Kim a zakousne se mi do ramene.




Musím se co nejdřív vypravit na Sedlo, než se to udělá můj proradný kamarád Miloš. K pátrání po Hornychově pokladu potřebuju nějaký funkční detektor kovu, třebas i jednoduchý.

Nejdřív prohrabu sklep, kde nacházím prastarou tátovu knížečku o tranzistorech, takový elektronický slabikář z dob, kdy polovodiče platily za úžasný technický objev. (V té samé době se psalo jedno nehezké slovo s tvrdým "Y" po "T"). S knížkou pak navštívím Slávka, svého dobrého kamaráda z gymplu; je povoláním zvukař, jinak slaboproudý inža.

Hledí na mě s nejistotou v oku a když mu v knížce ukážu plánek velmi primitivní minohledačky, kroutí hlavou a tváří se, jako bych se zbláznila.

"Poslyš, tohle že mám spájet?"

"Prosila bych. Pro tebe to bude hračka, je tam jen pár součástek. Zaplatím ti je. A práci taky."

"Spájet pájkou a cínem?!" pokračuje v divení můj bývalý spolužák. "No neblbni mě. A tady to?! To jako myslíš, že budu shánět na smeťáku lakovanej drát a vinout cívku?! Heleď, holka, kde to žiješ? Nespíš v kruzích? Nejsi ty o padesát let pozadu?"

"To nevím... snad... a co bych teda měla... podle tebe..."

"Bože, Deny, dnes běžně prodávají super detektory, nač vyrábět takovouhle parádu? Stejně by v terénu nechodila."

"Prodávají, říkáš?"

"No jasně. – Jeden můj kámoš má kšeft s militárijema. A v sortimentu i detektory kovu."

"Nezeptal by ses ho?"

"Samolitr, jasně."


"Deset papírů za jednoduchej, dvacet za kvalitní," hlásí mi za chvíli Slávek.

"Tolik peněz nedám."

Můj přítel dvě minuty vyjednává, pak zakrývá rukou sluchátko. "Že sem to já, je ochoten půjčit ti jeden jeho vlastní krám, drahýho Fishera, za dva hadry."

Zatleskám rukama a vlepím mu radostně pusu na tvář. "Beru, tohle už beru!"




Na Sedlo se vypravím v noci, jistota je jistota. Vezmu to na Šumavu pěkně vlakem, jak zbloudilá turistka.

Nahoře na kótě 902 je sice tma jako v kdesi, ale nakonec se tu přece jen jakž takž rozkoukám, a můžu tudíž začít luxovat terén funkčním detektorem. Po slabé čtvrthodince zaslechnu divné zvuky. Nikoliv ve sluchátku, nýbrž v mlází. Odložím detektor k silnému smrku a po čtyřech se plížím k mlází. Doufám, že je to třeba liška, divočáka zrovna potkat netoužím.

Liška to nebude, je to velké, takže asi hejkal. Lezu pomalu po kolenou, bouchačku v pacce a jak se tvor přiblíží, rýpnu do něj hlavní. "Ani hnout!" řeknu ostře, ale do ucha mi zazní zvučné "Ruce vzhůru!". Na nose mám napasovanou starou vojandu s lahvičkami ráže 7.62.

Miloš! Ten had!

"Schovej to!" houknu na něho.

"Až po tobě!"

Oba zastrčíme zbraně do pouzder.

"Co tu děláš?!" ozve se.

"Co asi, podrazáku?! Dals mi rozbitou minohledačku. Myslel sis, že si toho nevšimnu, co?!"

"Nebyla rozbitá, jen vypnutá. Ale převezlas mě, žes to zjistila."

"Jen mi nelichoť! Pročs mě podved? Chtěls najít Hornychovy věci sám?"

"No jasně. Zlato na Sierra Madre."

"Dobře, starý kamaráde, ale to bych ti teď měla silným úderem mačety utnout Dobsovu hlavu!"

"Okay, promiň. Překvapilas mě, jsi lepší, než jsem myslel. Nedala ses odstavit, a tudíž na Hornychovi děláš definitivně se mnou."

"Nevěřím ti, tohle s´už jednou říkal."

"Teď to myslím vážně. A dokážu ti to."

To believe, or not to believe, that is the question... "Okay, Miloši, beru tě za slovo."

"Dobře, Deny, posledně jsem něco našel, houkalo mi to do sluchátek jako blázen. Je to někde támhle vlevo. Teď to ale najít nemůžu. Musíš mi pomoct."

"Tak tys to našel a nic s´mi neřek..."

"Přesně tak."


S mým Fisherem jde vše jak po másle, během půlhodinky to máme. Polní lopatkou pak ryjeme držkou v udusané zemi, až se před námi objeví nepravidelná, dvacet čísel dlouhá olověná trubka se zrezavělými víčky na obou koncích. Původně byla do něčeho zabalená, ale to něco se po letech strávených ve vlhké půdě dočista rozpadlo.

Sundáme z trubky víčka a s hrůzou zjišťujeme, že je prázdná. "Někdo byl rychlejší," povídá smutně Miloš.

Posvítím do trubky baterkou. "Něco tam je. Tedy něco je vyraženýho do kovu."

"Vážně? Ukaž!" zasápe se po trubce Miloš. "No jó! Velký písmena! A1!"

"A1? To jsem někde četla v Hornychově spisu!"

"Přesně tak. Heleď, dnes to tu balíme a zítra přiď ke mně do práce, mrkneme na to. Jo, chceš vzít do Prahy nebo jsi tu autem?"

"Jsem tu vlakem."

"Fajn. Takže tě do Prahy samosebou vezmu."




"Á jedna, Á jedna... kde to jen bylo?" huhlá na druhý den v kanceláři major Šíma.

"Počkej, najdu to, viděla jsem to někde v půlce Hornychova spisu," skočím po složce s označením Projekt »Jan Tleskač« a papíry hned lítaj vzduchem. Za chvíli to mám. "Koukej, Miloši, tady – intimní vztahy s A1, nemá tu jméno – viz extremistické skupiny."

"Áha," řekne kamarád major a usedne k počítači. Já samozřejmě s ním. "Extrem... extrém... jukneme do databáze...

Za chvíli mi předčítá:


"A1 – Virginia Spal
nar. 1926 v Londýně, otec Phillipe Boothe, diplomat, reg. spolupracovník OSS
V. Spal – pobyt v ČSR od 1933, od patnácti let v odboji, druhá velitelka ženské partyzánské skupiny Artemidy, založ. v r. 1942. Podezřelá, že původní velení udala gestapu, aby se sama zmocnila majetku skupiny. Neprokázáno.
Virginia Spal zajata květen 1944 pražskou jednotkou SS v Brdských lesích, uprchla. Skupina Artemidy, poznávací znamení zlaté kříže s jedním až třinácti rubíny, pod velením V Spal – aktivní účast na odboji po celou dobu války + významný podíl na květnovém povstání, spec. v Praze. Kontakty s Vlasovci – neprokázáno.
Skupina Artemis po roce 1945 rozpuštěna, 1965 formálně obnovena jako ženská org. pod hlavičkou NF, zrušena o dva roky později.
V. Spal v letech 1969–73 sledována jako protirežimně zaměřená feministka, styky s nesoc. zahraničím, časté cesty na Západ, obvykle nezdokumentované.
V. Spal – důvěrník StB 1985–88, držitelka propůjčeného bytu, zahraniční odbor.
"

Tiše si hvízdnu. "Pane jo, ta teda má něco za sebou!"

Kamarád Miloš na mě mrkne. "Na to vem jed. – Zajdi za ní. Tedy jestli ještě žije."

"Můžu? Jako tvůj člověk?"

"No jasně. Už pro tebe tisknu legitku. Ještě ji zatavím do plastu, tak. Na!"

"Hezký!" Podívám se zálibně na průkaz externistky ministerstva obrany a na Miloše, zda je dojatý jako já. Není, nevadí. "Díky! – Jo, a jak zjistím, kde ta Spalová bydlí a jestli ještě žije?"

"Zeptej se sousedů. – To byl vtip. Sedni ke kompu a koukni do registru obyvatel. Počkej, napoprvé ti ukážu, jak se to dělá."


"Hele! Tady!" Miloš zapíchne ukazovák do monitoru. "Je jí pětasedmdesát a bydlí v Hodkovičkách – bezva čtvrť."

"To teda jo. Takže, Milošku, já za ní pofrčím a zeptám se, jestli ty Hornychovy věci nemá."

"Udělej to, Deny, a jestli je má, pokus se s ní dohodnout, ale opatrně, třeba vůbec neví, na čem Hornych dělal. Anebo víš co? V nejhorším mi s ní domluv schůzku. Umíš si představit, co by to bylo za hit, kdybychom objevili Hornychův antigravitační motor?!"

"Radši nedomýšlet. A ty myslíš, že by o tom Spalová nemusela vědět? Když s Hornychem žila?"

"Zeptej se jí."

"Rozkaz, majore, zeptám."




Je to moc pěkný rodinný dům nedaleko základky v Jitřní ulici. Na ceduli u dveří do zahrady si přečtu několik jmen, mezi jinými tu stojí i hezky česky Virginia Spal. Za pár chvil mi přijde otevřít egyptská bohyně; je jí ke dvaceti, rovná jak břízka, útlý pas, široká ramena, hrdý pohled...

"Dobrý den," vykoktám. "Jsem Milerová, mohla bych mluvit s paní Spal?"

"Pojďte dál," vybídne mě ten tmavovlasý zázrak.

"Děkuju." Zaznamenám na jejím krku zlatý kříž se dvěma rubíny. "Děkuju, Artemido číslo dvě."

Cukne sebou. "Artemidy už neexistují. Pokud tedy nemyslíte mou punkovou skupinu."

"Neexistují?"

"Ne. – Běžte tudy do pokoje," ukáže na dveře, před kterými stojí podsaditá amazonka a netváří se vůbec vlídně.

"Dejte mi vaši zbraň," houkne na mě ta ohýbačka kolejnic.

"No jasně, zbraň já půjčuju každýmu Emilovi na počkání." Přistoupím k ní a nejdřív jí zkroutím ruku. Pak jí podrazím nohy, až sebou buchne. Karate je holt svinstvo. Tedy... chci říct judo a o–soto–gari speciálně. Na okamžik jí přiložím hlaveň na tvář. "Tady máš mou zbraň." Překročím ji a vstoupím do pokoje.

"Dobrý den, jsem Milerová. Myslím, že jsem vám pochroumala ohýbačku kolejnic, co stála přede dveřmi."

"Máte dobrý výcvik," zadívá se na mě pronikavě modrýma očima. Její pohled je tak tvrdý, že by porýpal i karbid bóru.

"Jsem prvoligová judistka," pochlubím se. "A instruktorka žákyň."

Povalená strážkyně pokladu je už v pokoji a ztěžuje si na mé metody. "Praštila se mnou, Gin!"

"Tvá chyba, Pavlo," zazní ostrý hlas od stolu.

Postižená odchází ovázat si bebí a já si dobře prohlížím paní domu. Je přesně taková, jak jsem si ji představovala. Drsná, suchá, věcná, nebezpečná, chytrá, neokázalá. I ve svých pětasedmdesáti dokáže bezpochyby stisknut kohoutek, pokud je třeba.

"Jak se má major Šíma, slečno Milerová?" Rána pod pás hned v úvodu. Je holt dobře informovaná.

Neodpovím. Udělám k ní dva kroky a ukážu na noviny ležící na stole. "Přestala byste na mě mířit?"

Ruku zpod novin nevyndá. "Ani náhodou, zlato, přišla jste ke mně na návštěvu se zbraní, takže musíte nést přiměřené důsledky."

"Jmenuju se Deny, nebo Dáša, jak chcete, ale rozhodně ne zlato, a zbraň teď pomalu vyndám. – Mimochodem, máte tu rám, že o mý zbrani víte?"

"Máme."

Položím pistoli na stůl a ona vyndá tu svou. "Jericho?" zeptá se mě zaujatě.

"Jericho. A vy máte berettu nerez, jak vidím."

"Ano."

"Výřez v závěru... není to menší slabina téhle zbraně?"

Zvedne obočí. "Zajímáte se o pistole?"

"No jistě. A vy?"

"Samozřejmě, kdo jiný, když ne já? Mám tu celou sbírku. Chcete ji vidět?"

"Velmi ráda."


Její sbírka je velkolepá, má tu skoro všechno desertem počínaje a sigsauerem konče. Nechybí dokonce škorpión.

"No tedy... paní Spal!"

"Gin. Odjakživa mi všichni říkají Džín. Na paní já neslyším."

"Pardon. – Klobouk dolů, Gin, muselo vás to stát majlant."

Vyjmenuju pár pistolových značek, abych se blýskla a na mou hostitelku to udělá velký dojem. Též jí chci zalichotit:

"Myslela jsem, že ženy jako vy se dají vidět už jen ve starých amerických filmech. Při vaší odbojové minulosti, honičky s SS a tak, jste musela prožít pěkně dobrodružný život."

Nenuceně se pousměje. "To se vsaďte. Tak dobrodružný, až mi to zničilo srdce."

"Vypadáte zdravě."

"Nenechte se zmýlit. – Deny, jste říkala?"

"Deny." Ukážu na pozlacenou pistoli. "Tuhle ten government má věnování, že?"

"Ano. A támhleten taky."

"Mhm..."

"Chcete vědět, kdo mi je dal?"

"Proč ne?"

"Tak pojďte."

Vrátíme se do obýváku a ona ukáže na plaketu na zdi.

Když si ji přečtu, málem upadnu. "To není možný...!"

"Ale je. Vy ho znáte?"

"Jeffa Coopera? Nejrychlejšího střelce? Aby ne."

"To jste mě překvapila. Jeff mě naučil střílet."

Zavrtím hlavou. "Nevím, co říct... Jo, a to druhé věnování?"

Ukáže na druhou plaketu.

"Richard Helws své drahé přítelkyni," přečtu si a jdu opět do kolen. "Toho jste taky znala??!!"

"Víc než to. Byli jsme přátelé. A taky kolegové. Dělala jsem pro něho."

"Panebože, to je k nevíře...! Dostala jste mě, Gin. Jsem takhle maličká, mé sebevědomí je úplně pryč."

Usměje se. "Sklenku skotské?"

"Přijde vhod."

Naleje mi, ale sobě jen slzu. "Musíte prominout, mé srdce není z nejsilnějších. Mimochodem, i když jsem o vás ledacos zaslechla, třeba to, že jste chytrá, neřekli mi, že jste také zajímavý člověk. Víte... má dcera a vnučka nebyly Artemidy. Neměly proto vlohy. Moc mě to mrzelo. Vy byste se Artemidou mohla stát. Od minuty."

"Kompliment od vás, Gin, od válečné veteránky, mě neobvykle těší."

"Ano? – Takže skončíme s lichotkami a přejdeme k věci, co říkáte? Má vaše návštěva u mě nějaký důvod?"

"Má."

"A souvisí ten důvod s tím, že jste rozluštila Hornychův deník?"

"Přesně tak. Máte skvělé informace."

"To je má specialita."

"Zřejmě. – Podle Hornychova deníku jsme se dostali na jistý kopec na Šumavě – Sedlo. Tam jsme vykopali trubku, kde bylo vyraženo lakonické A1. A to jste vy."

"Hmm... Takže jste nabyli přesvědčení, že Hornych schoval svůj vynález u mě."

"No ano. Žila jste s ním přece."

"Nejen to. Měli jsme spolu dokonce dceru, ta už zemřela. Ale Hornychovy věci, kufřík s dokumentací, tady není. Myslíte, že kdybych ho měla, budu trčet v Hodkovičkách a ne dejme tomu na Sunsetu?"

"Chápu. Ale proč tedy vzkaz A1?"

"Hornych tehdy zpanikařil. Ztratil nervy a dělal hlouposti, měl už všeho prostě pokrk. Různé organizace na něho tlačily, aby jim vynález prodal či přepustil. To on nechtěl. A nebyl ani schopen dál tenhle tlak snášet. Když se začalo mluvit o invazi Rusů, rozhodl se ode všeho utéct, předat vynález do opatrování svému nejbližšímu kolegovi a odjet na čas do ciziny. Jeho kufřík s dokumenty u mě skutečně byl. Celé tři dny. Pak si Hornych zřejmě uvědomil, že pokud do země vpadne Varšavská smlouva, což se později stalo, půjdou hledat ke mně jako první, tak si ho zas odnesl. A další den se zabil."

Přikývnu. "Toť vše?"

"Vše."

"Nemyslíte, že někdo Hornycha oddělal a kufřík mu vzal? "

Zavrtí hlavou. "Těžko. Na hradě Kašperk, kde spadl z věže, jsem byla, nic se tam nenašlo a Hornych tam prý přišel sám. Kdyby jeho vynález někdo sebral, ať už kdokoliv, dávno by ta věc vyplavala. Ono to totiž skutečně fungovalo."

"Vy jste viděla jeho vynález za chodu?!"

"No jistě. Ta kulatá plošina, velký kovový šálek, visela dva metry nad zemí. Hornych ji dokončil až v půlce šedesátých let. Myslím, že mu hodně pomohly dokumenty, které ukradl nacistům. Údajně patřily Teslovi."

"Cože? Nikolovi Teslovi?! To jako stlačení času a tak?!"

"Co já vím. Hornych říkal, že jsou k tomu třeba duté dráty a obrácené siločáry magnetu. Dokola toho krámu měl benzinové motory jako u vrtule letadla, dělalo to strašný kravál, ale lítalo to."

"A nebyla to jenom nějaká turbína?"

"Kdepak. Hornych říkal, že antimagnety vysílají protigravitační vlnu. Klouzalo to ve vzduchu jako po ledě."

"Hmm... zajímavé... Takže děkuji za info, Artemido číslo jedna." Kývnu hlavou k jejímu křížku s jedním drahým kamenem. "Mimochodem, viděla jsem číslo dvě, pouštěla mě do domu. Je to nádherná dívka. Vaše příbuzná?"

"Antonie? Tedy Fia? Ano má pravnučka. Bohužel, víc než zbraně ji zajímá basová kytara. Skládá a zpívá. Mají klub Artemis nahoře na Pivohradech v podzemí jednoho parku. Hrají tam s kapelou. Samosebou za mé peníze."

"Ta vaše... Antonie... nevíte, jestli má kluka?"

"Proč se ptáte?"

"No... kdyby ne..."

Povytáhne obočí. "V životě jsem potkala mnoho žen. Byly mezi nimi celé spousty leseb, ale nikdy se mi nepovedlo stát se jednou z nich. Prostě to nešlo, i když jsem chtěla. Jediný člověk, kterého jsem kdy milovala byl muž. Hornych. – A Toničky se musíte zeptat sama. Zajděte si do klubu Artemis 42 v Holečkových sadech, Rébovka se tomu parku lidově říká, tam ji každý večer najdete. Měla byste vědět, že do toho klubu nemají přístup muži."

"Ale? Děkuju za radu, tam se zcela jistě podívám." Zvednu se.

Hostitelka zůstane sedět. "Chtěla byste se stát jednou z nás? Artemidou? Nosit náš rubínový kříž?"

"Velmi ráda."

"To se dá zařídit, kříže i hodnosti rozděluji já. Osobně. Ovšem, musela byste se vynasnažit a poskytovat nám příslušné služby. Například informace z vašeho úřadu."

"Áha..." Odtiaľto vietor fúka!

Vstane, aby otevřela zásuvku u sekretáře. Náhle má v ruce hrst eur. Pěkný balík.

"Dostala byste zaplaceno. A můžete začít hned. Tyhle peníze budou vaše a kříž se... dejme tomu... šesti kameny, když mi řeknete jméno vašeho šéfa."

"Majora Šímu přeci znáte, sama jste ho předtím jmenovala."

"Nejde o pana Šímu. Myslím jméno vašeho skutečného šéfa. Na tuzemskou externistku na volné noze jste až příliš zkušená a znalá. Myslím, že jste se k Šímovi do VIÚ jen vetřela, že ve skutečnosti děláte pro Rusy."

"Já?!"

"Nebo pro někoho jiného, to už vyjde nastejno. Chci vědět pro koho a proč jdete po mně."

Zavrtím hlavou. "To všechno je nesmysl. Jde mi jen a jen o Hornychův vynález."

"No právě." Vezme další hrst bankovek a položí je přede mě. "A teď?"

"Je mi líto."

Uklidí peníze a zavře zásuvku. "Tak si vás holt proklepnu jinak."

Pokrčím rameny. "V tom vám nemůžu zabránit. Ostatně, kříž se šesti kameny bych stejně nebrala. Oceňuji sama sebe nejmíň na čtyřku." Podám jí ruku. "Ještě jednou díky za vaši nabídku i za informace o Hornychovi. Ráda jsem vás poznala."

"Potěšení bylo i na mé straně, aspoň doufám. Jistě se ještě uvidíme." Její pohled už není tak studený jako při mém příchodu, ale stejně bych se s ní nechtěla dostat do křížku, ani při jejích letech.

"Vyprovodím vás," řekne.

"Díky. – Mimochodem, měli by vám někde v centru postavit pomník. Bronzovou sochu."

"Myslíte?"

"No ano. Při vašich odbojových zásluhách... Nebo vám aspoň věnovat ulici, ty dnes pojmenovávají po kdekterém troubovi a na opravdu zasloužilé se pak nedostane."

"Děláte si legraci?"

"Vůbec ne, Gin, myslím to upřímně."

"Tedy šimrat lidi pod bradou jste se naučila skvěle. Skoro bych uvěřila, že to myslíte vážně."




Výtah u nás v baráku zas nejede, a tak si to hasím pěkně po schodech. V patře opět potkám maminku s dcerou, obě jako dvě sestry.

"Dobrý den."

"Dobrý den."

"Dobrý den."

Koukaj na mě, jakoby něco chtěly. Že by pozvání na večeři, hm...? "Slečno," povídá sestra maminka.

"Ano?"

"Hledala vás vaše známá."

"Známá?"

"Ta Číňanka," vmísí se do hovoru sestra dcera.

Zelený pohled eS–Ó–ééS... eS–Ó–eS! Nebo jak to bylo v té písničce. Sestra dcera, asi šestnáct, má pohled nevinného andílka.

"Kim je Korejka," usměju se na ni.

"Aha. Nechala u nás texasky. Máme vám je dát."

"Díky za ochotu."

"Hned je přinesu." Rozběhne se napřed k bytu.

"Ehm... hezké počasí, že?" začnu trapný rozhovor s její maminkou. Tento rok bola jar miernejšia. – Hej, o veľa miernejšia.

"Máte pravdu, celkem teplo..."

Že nám ta konverzačka jde!

Sestra dcera se vrací s balíkem džínsů. Světlé vlásky, poctivý, skoro charakterní pohled... Ještě se začnu červenat.

"Tady," podává mi kalhoty a opět přidává zelený pohled SOS.

Jedny kalhoty z balíku oddělím. "Ty jsou pro vás, chcete?" zacukruju.

"Nenene!" protestuje sestra maminka. "To nemůžeme přijmout. – Pojď, Jano," chytne sestru dceru za ruku a zatáhne jí do bytu. "Nashledanou." To platilo mně a zaznělo to přes zavřené dveře.

Jmenuje se Jana... Janička... vlasy jak zlatý květ lotosu... rozehřála by každého... to by se to splývalo! Možná líp než s Dorjee Naljorma.

Přečtu si vizitku na jejích dveřích. Dolejšová, stojí na ní. Maminka s dcerou, pořád spolu, jako dvě sestry... Kdepak asi trčí starý Dolejš??




Přišel čas, abych se vypravila za Fiou. Docela ráda si poslechnu její punkovou kapelu. Když procházím Rébovkou, rozlehlým to pražským novorenesančním Fontainebleau, zamířím vlevo podél řady laviček a zděného nízkého plotu k bývalému volejbalovému hřišti. Vzpomínám na všechno, co jsem tu jako holka prožila. Bydleli jsme tehdy s rodiči a bráchou jen pár ulic odtud a tenhle krásný park s rododendróny jsem navštěvovala jedno období snad každý den. Můj děda si dokonce pamatoval, že tu kdysi stála zoologická zahrada... Na lavičkách tu sedávali o víkendech pořád ti samí lidé, všichni jsme se znali, běhávala tu Doriska, cizokrajná tmavovlasá dívenka, snad Italka, snad Mexičanka... jezdil tu na kole František, kluk z bohaté rodiny, na svůj věk velký, rozšafný a překrmený, moc se s námi obyčejnými dětmi nebavil, jeho maminka byla herečkou... Sedával tu i starý pan Páv od nás z domu... jednou mi daroval zvláštní malý míček z duhově zelené pěnové gumy... stal se mou relikvií, taková zdánlivě nepotřebná blbůstka... Míček jsem samosebou později ztratila, ostatně jako spoustu dalších věcí, na nichž mi v životě záleželo...


Klub Artemis 42 v podzemí bývalého domu pionýrů v Holečkových sadech je pěkná dupárna. A těch holek! Většina z nich vypadá, jako by sem odběhly z vyučování, připadám si mezi nimi se svými pětadvaceti jako stařena. Na pódiu vříská neopunková kapela a sotva odrostlý dav na parketu poskakuje a vlní se.


O přestávce, až mi přestane zvonit v uších z toho příšerného bengálu, se vypravím dozadu do podzemního labyrintu chodeb, které kdysi dávno nechal vystavět coby únik ze své honosné vily sám hrabě Röbbe. Traduje se, že chodby vedou do kostela na Nižehradě a některé až na Pavlov.

Hledám místnost, kde se kapela Artemid restauruje a nacházím ji dost lehko, už podle hlasů. Muzikantky se restaurují zřejmě důkladně, protože pach z konopí prosakuje daleko za dveře.

Sundávám sáčko a vstupuji efektně s pistolovým pouzdrem v podpaží. "Čauky."

"Ahoj," hlesne překvapeně Fia.

Mimo její kapelu se tu vyskytují i dvě hezky upravené a pěstěné necelé třicítky, zjevně ochotné vyspat se za příznivých okolností s kýmkoliv, ženská, chlap, všecko fuk, padni jak padni, ber kde ber.

"Za tu mařenu, co tu hulíte, vás jednou zatknu," zažertuju blbě.

Ohýbačka kolejnic se rozkašle a začne típat jointa. Obě pěstěné skorotřicítky se horempádem nahrnou ke dveřím. "Nashle."

"Apríl," nerozesměju se. "Papá, dámy, uvidíme se později!"

"Byly tu obchodně!" čílí se Fia po jejich odchodu.

"Co jsou zač?"

"Z obecního úřadu."

"Dodávají informace?"

Mlčí.

"Takže dodávají." Rozvalím se v křesle a v ten moment se ozve zaklepání na dveře. "Dál!" houknu drze. Artemidy na mě koukaj, jako bych spadla z višně.

Do dveří vstoupí tři holčičky, za jejichž zletilost bych ruku do ohně rozhodně nedala. Za triem se krčí ještě jedna 9.A v modrém svetříku. "My bychom... prosily o autogram," zapípá trio.

"Holky," oslovím je. "Dostanete autogram, až mi přinesete ukázat občanky."

Trio holčiček se dá na zběsilý útěk.

"Proč mi odháníš fanynky?" zlobí se zase Fia.

"To byl jen vtip, nepochopily ho. Copak tu dneska nemá nikdo smysl pro humor?"

"Děkuju pěkně! Cos mi vlastně chtěla?"

"Promluvit si, Fio."

"Po koncertě."

Zvednu se líně z křesla. "Okay. Dám si zatím drink."


Když procházím chodbami zpět k sálu, objeví se přede mnou modrý útloučký svetřík z 9.A. "Donesla jsem vám tu občanku. Minulý týden mi bylo šestnáct."

"To jste nemusela," podívám se na ni. Je chuděrka úplně poctivá. A ten pomněnkový pohled...! SOS!

Kolem nás se hrnou Artemidy do sálu. "To sis vybrala kámošku! Nic blbějšího s´v sále nenašla?" Tolik Fia, Artemida číslo dvě.

Překvapeně se za ní podívám.

"Proč to říkala?" obracím se na pomněnkové oči.

Vzdychne. "Nemá mě ráda."

"Ale proč?!"

"Nechci pomlouvat."

"A když si dáš se mnou kolu, pomluvíš ji?"

"Já nevím..."

"Jak se jmenuješ?"

"Marie," přiznává nešťastně.

"Takže Maruška. A já jsem Deny. Nebo Dáša."

"Jste policajtka?"

"Ne. Brutální Nikita."

Rozesměje se, a jak hezky! "Opravdu?"

"Dělám na Obraně."

"Fakt??"

"Fakt. – Jdem na tu kolu?"

"Jdem."


Za chvilku se konečně rozpovídá. "Fia mě nesnáší od doby, co jsem jí utekla z mejdanu. Každý večer po koncertě si Artemidy zahrajou na Tatu. Seberou pět šest holek a naloží je do vířivky tam vzadu u sauny. Fia s holkama z kapely si je pak jednu po druhé berou... ehm... do postele. Mně se tohle normálně nelíbilo, a tak jsem odtamtud zdrhla. Od tý doby mi nemůžou přijít na méno."

Tohle mě vezme za flígr. "To jako že s nima Fia... to?"

"Hm. Byla skoro s každou, co je tady v sále."

"Noné?! A já ji chtěla sbalit!" Vezmu Marušku za ruku. "Myslela jsem, že je fajn holka, a ne promiskuitní mrcha. Až tohle řeknu Gin, zavře jim to tu."

"Kdo je Gin?"

"Prababička Fii, která tenhle podnik platí."

"Ta stará mafiánka?"

"Ty ji znáš?"

"Jen z doslechu. A vy?"

"Znám ji. – Pojď tancovat," vyzvu Marušku a hned odhopsáme směrem k pódiu. Jen ať mě s ní Fia vidí!


Po koncertě zavezu modrá očka domů. Jelikož je pátek, rodiče jsou pochopitelně na chatě, brášku nevyjímaje. Na kávu se mi moc nechce, vím, jak kávy obvykle končí, ale nakonec se dám přemluvit. Přestože to neplatí vždycky, ujistím Marušku, že na prvním randeti ze zásady s nikým nespím, a tak skončíme po kafi, pár nevinných pusách a po chvilce hlazení pod jednou dekou v obýváku na gauči, stulené k sobě jako dvě koťata. Je to skoro hezčí, než kdybychom se za téhle situace pokoušely o sex.


Ráno se Maruška usmívá; konečně zažila noc, po které od ní odchází žena. Taková noc se nezapomíná, byť byla napůl platonická. Zdalipak se budou usmívat i její rodiče, až se to jednou dozvědí...?




Po nemastném, nudném víkendu, prožitém doma spolu s mojí britkou Mackem, se vypravím do VIÚ. Miloš je nevrlý, nechce o Hornychovi ani slyšet, že prý jde o plýtvání časem a služebními penězi, blablabla, tralala, a hodlá projekt »Jan Tleskač« definitivně uložit do archivu. Po delší řeči se mi kamaráda majora podaří přemluvit, aby mi spis na pár dní naposledy zapůjčil. Je z toho radostí bez sebe.




"Tilman u aparátu."

"Virginia Spal."

"Zdravím."

"Máš něco o Milerové?"

"Nic. Zdá se, že je čistá."

"Byla u mě. Nemyslím, že je čistá."

"Gin... já...!"

"Tilmane, nenuť mě k protiakcím. Musíš o ní něco zjistit."

"Není co, věř mi."

"Ne–vě–řím. Zmáčkni ji."

"Co?"

"Vem Milerovou pod krkem. Aby zazpívala."

"Tohle není náš styl, Gin. Nejsme Cosa nostra."

"Tilmane, mám otevřít trezor a vzít z něho tvou složku?"

"Ne, nedělej to. Skřípneme Milerovou, ale na tvém místě bych si od toho moc nesliboval. Podle mě je čistá."

"Nejdřív ji skřípni, Tilmane, a pak se uvidí."




Odpoledne se vracím podél Vltavy z plavečáku pěšky domů. Hasím si to pěkně podél Vltavy a vzpomínám, jak jsme sem před lety chodívali krmit racky. Byla to skvělá zábava. Bílí opeřenci s charakteristickým hlasem na nás nalétávali, chytali kousky pečiva ve vzduchu, dělali virtuózní obraty, padali za drobky střemhlav dolů k vodní hladině a byli jedním slovem neúnavní.

Černé audi, ke kterému se pomalu blížím, mi padne do oka hned, jak ho spatřím. Jo, podobné nás onehdy s Milošem sledovalo část cesty na šumavské Sedlo. Audi tam tak divně stojí... neprůhledné okénko dokořán... Asi by bylo lepší přejít na druhý chodník. Nakonec nepřejdu, jestli jdou po mně, objeví se později zas, tak nač setkání odkládat? Když z okénka audiny vylétne ruka v rukavici, aby mě zachytila, čekám to, a stačím díky tomu uhnout. Vyskočím na kapotu, překulím se přes střechu vozu a nebýt toho, že mi z druhého okénka jeden z hajzlíků nastříkal sprej do očí, zdrhla bych jim. Ten sprej je pěkná síla, zrovna jako když kopne kůň. Skoro upadnu a osádka vozu mě bez potíží vtěsná na zadní sedadla.

"Jestli jste mi poškodili zrak, tak uvidíte!"

Jsou tři. Řidič s černými brýlemi přes půl ksichtu, falešným vousem z půjčovny a s molierovskou parukou. Oba frajeři, co mě drží na zadním sedadle, mají na hlavách kukly. Jako první samosebou neopomenuli sebrat mi pistoli a mobil.

"Co mi chcete, kurva?"

"Jen klid, puso."

"Neříkej mi puso, teplouši!"

"Od lesby to sedí," povídá řidič.

"Řeknete mi, vy idioti, co po mně chcete?!"

"Nic moc. Jen nám povíš, kdo tě platí."

"Že byste tohle nevěděli?"

"Nejde nám o toho sračku z Vojenských informací, toho známe, to nejni ten pravej."

"Je to ten pravej, do hajzlu, žádnej jinej sračka není!"

"Hele, buď budeš rozumná, nebo si tě podáme. Zajedem do lesa a jeden po druhým tě přefiknem."

"Za prvý, vod teploušů to přežiju, a za druhý, jsem HIV plus, takže přeju bezva zábavu."

"Vemem tě přes gumu."

Uchechtnu se. "Když chceš riskovat, že rupne, prosím..."

Muž po mé pravici si zapálí. "Co dybych ti típ cigáro vo voko?"

"Típni. Vo to pravý. Je totiž ze skla."

"Okay," ztratí trpělivost řidič. "Jedeme na most."


Most je daleko a jak se zdá na dobře vybraném, opuštěném to místě. Nikde nikdo. Dva chlapi mě čapnou za nohy a vysadí na zábradlí. Dolů na silnici to mám zhruba patnáct metrů svislého vrhu gt²/2.

"Tak naposledy; kdo tě platí?"

"Trhni si."

"Jak chceš." Šoupnou mě přes zábradlí a zavěsí hlavou dolů. Dva z nich mě při tom drží za kotníky. I přes to mám pořád dojem, že mi nechtějí ublížit. To už mohli dávno udělat.

"Kdo tě platí?!"

"Vyser si voko."

Pustí jednu mou nohu a já se rozkývu jak kyvadlo pendlovek. Jestli mě shodí dolů, tak jsem na placku. Začnu kmitat rukama jako při rozcvičce. Upažit–rozpažit, a hlasitě si počítám. "Raz – dva – tři – raz – dva – tři."

"Hele, ta kráva cvičí!" slyším nepříliš šťastný hlas zhůry.

Někdo další ho překřikne. "Bacha! Zahlíd jsem támhle auto, rychle pryč!"

Vytáhnou mě přes zábradlí a velmi opatrně položí na zem. Pak se rozběhnou k audi. Moje vybitá pistole a mobil se povalují opodál. Mobil nevypli, halt maj smůlu, panáčkové. Sáhnu po něm a cvak, cvak. Číslo jejich auta mám tutově.

Černé audi se rozjede, odbočí a zamíří na silnici pod mostem. Seberu kus obrubníku, co tu leží, a zamířím.

Bác ho! Šutr bouchne únoscům do střechy, až to zaduní.

Ozve se zaskřípění brzd a osádka vozu vyskáče ven. Pech, že si mezitím sundali kukly a falešné vousky. Cvak, cvak, a mám je všechny v mobilu.

"Ty krávo! Zničilas nám kapotu!"

Vůbec si chlapci neuvědomili, že je můžu poznat. "Dobře vám tak, pitomci!"

"Blbá lesbo, to si odskáčeš!" zahrozí na mě řidič.

"Bléééé!!!" vypláznu na něho hlasitě jazyk. "Až po tobě, baleťáku!"

Audi se opět rozjíždí. Usedám na zem a beru mobil.

"Tohles nemusel, Miloši!" skučím na kamaráda majora vyčítavě.

"Oč jde? Co se stalo?!"

On fakt nic neví! Takže, kdo za tím je? Virginia Spal?

"Posílám pro tebe policejní auto s lékařem," hlásí do mobilu Miloš. Asi v tom opravdu nejede, jeho hlas zní velmi ustaraně.


V kanclu na VIÚ mě posadí do svého křesla a uchopí za ramena. "Jsi okay? Tak mluv."

"Jsem okay. Mimochodem," sáhnu pro mobil, "mám jejich espézetku a obličeje taky. Rozflákla jsem jim střechu audiny a oni vylezli bez masek."

"Vyfotilas je?!"

"Nojo."

"Ty seš číslo, Deny," zasměje se Miloš. "Tak tys je vyblejskla!"


V laborce nám fotky zvětší, vyretušují a vytisknou.

"Hele," ukazuje technik od počítače. "Tohle je přece firemní auto, stává dole."

"Vidím, vidím," nato Miloš.

Technik zapíchne prst do další fotky. "A tendle kluk, Venda Brázda, ředitelův šofér!"

"Já ho poznal," odsekne Miloš. "A zbylí dva Slavík a Rašek z operačního. Díky."


"Kam mě táhneš?" ptám se za chvíli naštvaného Miloše. "Za Tilmanem, za ředitelem."


Když mu rozloží fotky s jeho šoférem na stůl, Tilman zbledne. Vzápětí se rozzáří a napřáhne ke mně pravici.

"Gratuluji, slečno Milerová, obstála jste ve zkoušce na jedničku. Víte, pracovat pro naši organizaci, byť v roli externisty, nemůže každý. Je nutné nové zaměstnance důkladně prověřovat. Musíme vědět, jak zareagují v mezních situacích. Ještě jednou zdůrazňuji, že jste po všech stránkách obstála, blahopřeji vám, teď jste plnoprávnou členkou našeho úřadu." Znovu mi podává ruku ten kluzký úhoř.

Miloš zarytě mlčí, ostatně, co by na tohle mohl říct? Nic, jen tu ukrutnou šaškárnu nemůže dost dobře strávit.

Tilman zvedne telefon. "Pošlete sem mého šoféra. Nepočkáá!! HNEEED!!" Pokouší se usmívat, ale moc mu to nejde.

Máme se s Milošem k odchodu a ve dveřích se se šofírkem střetnem.

"Ahoj, Vendo," řeknu mu. "Dlouho jsme se neviděli." Na jeho tvář nikdy nezapomenu. Ten úlek! Ta hrůza v očích, když mě poznal! "Kde máš fousky a paruku?" zeptám se ho ještě.

Po zavření dveří k nám do chodby zaznívá příšerný Tilmanův řev: "Ty KRETÉÉNE, BLBČE!! Proč ses nechal VYFOTIT??!!"




Když vcházím do vili k Virginii Spal, snažím se vypadat klidně. Tonička–Fia mě doprovází přes zahradu do domu. Nepromluvím na ni ani slovo.

V přízemí vily stojí paní domu a vedle ní ohýbačka kolejnic, jinak též těžkotonážní bubenice kapely klubu osamělých srdcí seržantek Artemid.

Jak mě uzří, zamíří ke mně.

"Ty – se ke mně nepřibližuj!" povídám a mám už dost vztek. Když je na krok ode mě, udeřím ji otevřenou dlaní do hrudi a současně za ni zakročím. Spadne přes mou nohu jak pytel mouru a zaheká.

Virginia Spal si bleskurychle sáhne dozadu za texaskový pásek.

"Nech tam tu bouchačku, Gin, nepřišla jsem tě ohrozit." Otočím se na vstávající bubenici. "Dokud jsem poblíž, zůstaň ležet!" Nějak jsme si s touhle děvou nepadly do oka.

"A ty," otočím se na Fiu, "ty vysvětli Gin, jak to, že hulíte v klubu konopí!"

"To není pravda!"

"Nekecej, včera jsem vás chytla!"

"Toničko??!" Hlas paní domu zazní hrozivě.

"To bylo mimořádně, babi!"

"Neříkej mi babi, Artemido dvě!!"

"Promiň, Gin, už se to nestane."

"Jestli ano, zavřu vám klub! A to hned!"

"A omluv se Marušce!" přisolím si já.

Ozve se pohrdlivé "Tss!".

"Žádný c! Když to neuděláš, už s tebou v životě nepromluvím!"

"O koho jde?" zeptá se Gin.

"O jednu slušnou šestnáctku, která se jako jediná z mnoha tuctů fanynek nenechala přelíz... odmítla s Fiou vyspat. A kvůli tomu jí teď holky z kapely veřejně nadávají."

"Toničko, je mi z vás zle," konstatuje Artemida číslo jedna s odporem. "Dáš to laskavě do pořádku!"

"Ano, Gin."


Holky z kapely se po prohraném zápase odšourají a my s paní domu se odebereme do obýváku.

"Nějak mi uniká realita doby," ztěžuje si chmurně Gin, když usedá.

"Není divu. Mimochodem, sympatický je, jak jste neustále připravena tasit. Seit bereit, immer bereit. To se mi fakt líbí."

"Hm... vy to ještě chápete, ale dnešní holky? Ty už ne. Jsou k ničemu."

"Jejich babičky byly stokrát chytřejší..." dopovím oblíbenou průpovídku kapitána Quinta.

"To je nějaký citát?"

"Z jednoho starého filmu, ale platí pořád."

"Žádná z holek z kapely není skutečná Artemida."

"Jenom vy, Gin."

"Nejen já, ale i ty. – Tykáme si?" navrhne.

"My dvě, a tykat si? Proč ne, pro mě to bude velká čest."

Hostitelka nalije dvě sklenky. "Ballantines?"

"Skotskou kdykoliv."

"Tak prosím."

"Gin? Už sis mě dostatečně proklepla?"

"Částečně."

"Co máš na Tilmana, že ti tak zobe z ruky?"

"Kdo je Tilman?" zeptá se s předstíraným zájmem.

Rozesměju se. "Ale no tak, Gin! Tilman na mě poslal ty tři blbečky, co mě pověsili za nohy z mostu. Vyblejskla jsem je. A Tilman sebou málem sek, když fotky uviděl." Rozepnu kabelu a hodím obrázky na stůl.

Hostitelka zavrtí hlavou. "To jsou ale fušéři!"

"Vlastně s´je na mě poslala přes Tilmana ty."

Přikývne. "Vlastně jo."

"Proto ta pistolka za opaskem! Bála ses –"

"Nebála!" přeruší mě ostře. "Jen jsem nevěděla, jak zareaguješ. Takže pro jistotu."

"Promiň, bála ses mi uklouzlo, nechtěla jsem tě urazit. – Co teda máš na Tilmana?"

"Staré hříchy."

"Hodí se, co?"

"Občas."

Napiju se. "To jsem se blbě ukecla. Když ses nebála totenkopfů, určitě se nelekneš ani mě. Jo, četla jsem ve tvém spisu, že tě za války zajali."

Z tohohle tématu není vůbec nadšená. "Jo, zajali. Má chyba."

"Nedokážu si představit, co ta banda hrdlořezů mohla udělat zajaté velitelce partyzánek."

"Představit si to nezkoušej, na to nemáš dost zvrhlé myšlení." Odmlčí se a já vidím, že o tomhle opravdu nechce mluvit. Přesto se ještě zeptám: "Jak se ti podařilo utéct?"

Nadechne se. "Chytit mě ve městě, byla bych bez šancí. V terénu šance byla. Prokousla jsem strážnému krk."

"Dobrý bože...!" Zakryju si na okamžik tvář a pokouším si tu situaci představit.

Gin opět mlčí.

Vstanu a podám jí ruku. Pak si opět sednu. Sleduje mě bez emocí tvrdým pohledem svých studených očí. Neříká nic a asi je fakt, že se skuteční hrdinové neradi chlubí.

Dívám se na ni s obdivem.

"Zvláštní je," povídá za chvíli, "že jsi první, kdo se mě na tohle ptá. Ani má dcera, o vnučce a pravnučce ani nemluvě, se o mou minulost nikdy nezajímaly. Proč nejsi moje příbuzná? Předala bych ti velení Artemid, hodíš se pro to. Moje síť má tři sta členek, sahá i do zahraničí. Copak mohu nechat velení nějaké baskytaristce? I když je má pravnučka?"

Je ke mně najednou vstřícná, zřejmě si uvědomuje, že můj vztah k ní je upřímný.

"Když mi Artemidy nabídneš, Gin, vezmu je."

"Musím to promyslet."

"Jistě."

"Ještě skotskou?"

"Ráda. – Jo, Gin, proč jsem vlastně přišla. Můj šéf Šíma chce poslat projekt »Jan Tleskač« k ledu. Čiliže; musíme to vyřešit, než mi ten ďábel napaří jinou práci. Proto jsem si projekt znovu vypůjčila a prostudovala. Mohu ti položit pár otázek?"

"Schiess los," řekne klidně a já se její perfektní němčině rozesměju.

"Okay."

Sáhne po mobilu. "Antonie? – Dvě kávy." Otočí se na mě. "Můžeš začít."

"Za prvé, zajímal se Hornych o staré hrady, památky a tak?"

"Ani v nejmenším. Poslyš, ty si opravdu myslíš, že to po tolika letech jde vyřešit?"

"Možná. – Za druhé, nosil u sebe Hornych plnící pero, arch nepopsaného papíru, zápalky a svíčku?"

"Občas pero. To další nikdy."

"Mhm..."

Do místnosti vstupuje po lehkém zaklepání Fia se dvěma šálky na tácku. Když před nás servíruje kávu, loupne po mně očima. Vyhnu se jejímu pohledu. Trochu dotčeně odchází.

Sáhnu do kabely a podám paní domu trubku, kterou jsme s Milošem vykopali na Sedle. "Myslím si, že Hornych, poté, co od tebe kufřík s vynálezem odnesl, hodlal ho uložit na jiné bezpečné místo a pak tuhle trubku znovu vykopat, aby do ní vložil papír se vzkazem pro Josefa Válka. Trubku by z obou stran uzavřel víčky a protože víčka netěsnila, hodlal je zakapat voskem ze svíčky."

Chvíli uvažuje. "To by bylo možné. Já původně myslela, že jel na Šumavu do nějaké jeskyně, aby tam kufřík schoval, ale tvé vysvětlení svíčky a sirek zní logičtěji."

"Taky si myslím. – Hornych vzkaz do trubky už neuložil, nestih to, ale z toho plyne, že na hradě Kašperk musel kufřík ještě mít."

"Jak to?"

"Proč by se tam jinak vláčel? Hornych hrady nemiloval, jaks právě řekla, a kdyby už kufřík neměl, tedy, někde ho předtím schoval, frčel by obratem na nedaleké Sedlo, aby tam zakopal vzkaz pro kolegu Válka."

Přikyvuje. "Na tom něco je."

"Přesně tak, Gin. Proč tedy jel Hornych na Kašperk? Já vidím jediný důvod; v té době kufřík ještě měl a hledal pro něj úkryt. Čili: kufřík musel skončit na Kašperku."

"Nesmysl, prolezla jsem to tam tehdy, nic se tam nedá schovat, je to zřícenina."

"Znám ji, a velmi dobře," nato já. "Pakliže tam kufřík nebyl, musel ho Hornychovi někdo vzít."

Gin zavrtí hlavou. "Přijela jsem tam druhý den po jeho smrti. Pokladní z hradu mě ujistila, že Hornych přišel na hrad sám. Měla jsem kontakty na policii, ta tehdy zajistila všechny Hornychovy věci z místa nehody. Kufřík mezi nimi nebyl."

Sáhnu opět do kabely. "A právě tady, Gin, je zakopaný pes. Seznam Hornychových věcí mám z jeho spisu. Na seznamu něco chybí, je tu rozpor, kterého si nikdo nevšiml. Ani ty."

Sleduje mě velmi pozorně. Pak nahlédne do seznamu. Čte si v něm a špulí rty do malého kolečka. "Vzdávám to," řekne po chvíli. "Nevím, co tu chybí."

"Já ale jo. Chybí tu vstupenka."

Překvapeně vzhlédne. "Vstupenka?!"

"No jistě. Policie ji v Hornychových kapsách nenašla. A já se tě ptám, jak to, když je na hradě pokladna, jak to, že Hornych neměl vstupenku?"

"Třeba ji zahodil."

"Samosebou, velmi pravděpodobné, koupil si vstupenku a hned ji zahodil. Potom spad z věže. Ba ne, Gin, vstupenku nezahodil, nikdo by to neudělal, strčil by ji do kapsy pro případ, že ji po něm někdo bude chtít. Pak by na ni v klidu zapomněl a po třech nedělích by ji v kapse náhodou objevil. Takhle to přece bývá. Ledaže odešel z hradu, někdo ho zabil a jeho mrtvolu odnesl zpátky na hrad. Mezitím moh vstupenku opravdu vyhodit. Ale on podle všeho z hradu neodešel, pokladní by si toho musela všimnout. A tak se tě znovu ptám, jak to, že Hornych chodil po hradě bez vstupenky?"

Kývne hlavou. "Zajímavá otázka, Deny, něco tu opravdu nehraje. Té vstupenky jsem si nevšimla, prostě mě to tehdy vůbec nenapadlo. A policii zřejmě taky ne."

Vyskočím ze židle. "Musím mluvit s tou ženskou z pokladny. Jedu na Kašperk."

Paní domu se zatváří, jako bych spadla z Mesiaca. "Deny, neblázni, uteklo pětatřicet let, ta ženská tam už dávno nebude!"

"Třeba bude, třeba ne, někde být musí. Nebo někdo, kdo o tom něco ví. Jedu na Kašperk."

"Jsi blázen."

"Možná. Ale ten kufřík tam je, tvrdím já. Jedeš se mnou?"

"Jsi neuvěřitelná, Deny. Prý s´cvičila, když tě pověsili z mostu." Přikývnu a Gin se pousměje. "K nevíře! Jako bych viděla samu sebe, když jsem bývala mladá. Líbíš se mi. I tvá kuráž a nasazení. Jedu s tebou."

"Okay." Napřáhnu ruku a čekám. Gin neví, co má udělat.

"Musíš mě přes ni plesknout, parťáku," poučím ji.

Vteřinu přemýšlí, zda to není vtip. Poté s úsměvem na rtech zatne zuby. "Plesknu tě přes ruku moc ráda. – Parťáku." Sáhne pro mobil. "Antonie? Vyřiď své matce, že jsem odjela na Šumavu. – Co?! – Jo, teď večer. – Teď, anebo jindy, co na tom sejde."




Rozhodly jsme se frčet pajerem patřícím Gin hlavně proto, že jde o teréňák. Gin si stěžuje na srdce a rozhodně se nehodlá do táhlého kopce na hrad Kašperk vláčet po svých. S tím se dá jen souhlasit, kopec je to pravdu hnusný. Co se řízení vozu týče, střídáme se s Gin po hodině. Za tmy, zhruba po třech hodinách jízdy, zdoláváme město Kašperské Hory. Nejrozumnější věcí, na níž jsme se dohodly, je přenocovat ve městě a na hrad vyrazit až dopoledne. Vláčet se pajerem v noci do lesa a spát tu v něm – dále, od hradu dále – se možná zdá být romantické, ovšem v reálu jde o pěknou blbost, co kdyby se stalo neštěstí nenadálé? Navíc, nejsme přece oddíl skautek.




Ubytování v Grand hotelu v Kašperských Horách, jakožto turisticky atraktivním místě, není zrovna nejlevnější. Každá vypláznem za jedinou noc dva a půl tácu jen to hvízdne. Navíc si dopřejeme vydatnou večeři, za kterou bych se já v Praze stravovala celý týden. Po večeři se svou společnicí při kávě v ceně sto korun za šálek diskutuji ve vkusném salónku pro třicet lidí na téma Hornych.

"Říkalas, že Kašperk znáš? Odkud?" vyzvídá Gin.

"Znám ho moc dobře, jezdili jsme tam s partou na vandry."

"Už před lety?" Asi mi stále nedůvěřuje.

"Na střední škole, už je to skoro deset let. V Anníně, v kempu, teda v podstatě pod Kašperkem, jsem měla svou první holku. No měla... zkrátka... parta u ohně, kytary, The house of the rising sun, opékané buřty, svařený ananasový punč a po něm líbačka ve stanu, po líbačce facka jako dům... znáš to... Mně bylo šestnáct, jí ani ne patnáct... uff, prostě horor."

"Opravdu?" Mám dojem, že si myslí, že zkouším odbočit od tématu. Nezkouším. "Poslyš, Gin, odkud to vlastně Hornych na hradě spadl? Ve spisech píšou, že z věže, ale nepíšou už ze které, na hradě jsou celkem dvě."

"Nespad z věže, nýbrž z okna rozpadlého paláce vlevo od vchodu. Asi deset metrů nad zemí. Ke všemu pod oknem byla hluboká díra do skály, nejmíň dalších deset metrů, prý odtamtud Hornycha tahali jeřábem."

"Jistě, vím, kde to tam je. To ale znamená, že spadl z odsouzencova skoku!"

"Z jakého skoku?"

"Víš, Gin, předtím než hrad před pár lety opravili, nebyl tam arkýř. Ze zdi paláce trčely těsně pod oknem dva kamenné pilíře. Místní pověst praví, že krutý hradní pán, když někoho odsoudil na smrt, dal mu na vybranou; buď ihned setnout, anebo přeskočit z jednoho pilíře na druhý. Pokud odsouzenec spadl, zemřel rozmlácený napadrť dole ve skále v té propasti pod oknem. Pokud nespadl a na pilíři se udržel, mohl odejít domů. Věř mi, nebyl to snadný úkol, a pro Hornycha skoro nemožný, vím o čem mluvím, Gin, na tom pilíři jsem totiž stála."

"Zajímavé."

"Ano. A podle toho, co říkáš, to vypadá, že si Hornych zkusil právě tenhle odsouzencův skok."

"To ale nedává smysl."

"Přesně tak, Gin, nedává."




Druhý den se vydáváme časně na cestu. Vyjíždíme přece jen trochu brzy, a tak se rozhodnu ukázat své spolujezdkyni Turnerovu chatu a divošku řeku Vydru. Když Gin spatří krpál vedoucí na Turnerovku a zákaz vjezdu, udělá čelem vzad a rozhodne se prohlídku zrušit. Obracím vůz a zamířím ke hradu.

"Když jsem tu byla s partou naposled, snídali jsme v Kašperkách v soboru ráno u kostela mlíko a rohlíky. Pak začal zvonit zvon. Ptali jsme se místních, co že zvoní, když není celá hodina. Řekli nám, že je to za kluka, co měl předešlý den osmnáctiny a uchlastal se."

"Ty máš ale historky po ránu!"

"Promiň. Jo, jednou jsme na Opolenci trhali houby kosou, tolik jich bylo."

Rozesměje se.

"Fakt. A jednou v noci nás Otava odplavila i se stanama. - Další prázdniny jsem dělala erární strašidlo v kostnici na Mouřenci. Hýbala jsem náhrobním kamenem, aby hodně klapal. Mouřenec je nad Annínem, kus tam, co mají ve svahu koupaliště."

"Koupaliště ve svahu? Neříkej?"

"Jo a nejen to! Blízko je i pstruhárna, maj tam automatický tlakový krmičky, když spíš blízko pod širákem, každé ráno tě vzbudí jejich hlasité hekání. Bhe! – Bhe!, divný specifický zvuk, jakoby v okolí kašlal nějaký obr nebo veleještěr."

Zavrtí hlavou. "Poslyš, nesloužil tvůj praděd v první světové u jistého nadporučíka?"

"Sloužil. Jaks to, Gin, poznala?" Směju se a cítím, že si obě rozumíme, jsme si sympatické víc a víc. Snad nám to i vydrží...


Na hrad Kašperk je rovněž zákaz vjezdu, ale objedu ho lesem. Pajero se udatně šplhá vzhůru a mně je jasné, že tenhle kopec by má spolujezdkyně s churavým srdcem zdolávala jednak těžko, a pokud vůbec, tak půl dne.

Zajedu až k zámecké bráně, přejedu ji a zaparkuju. Za chvíli naše kroky zaduní na padacím mostě.

Hrad je opravený, dokonce i jedna věž, kde jsou ty časy, co tu pracovali ve svém volném čase jen dva zedníci. "Šest set let staré cihly," ukážu ke hradu. "Když je shodíš z věže, nerozbijou se, zůstanou celé."

Gin povytáhne obočí.


V pokladně sedí mladá žena, u které si kupujeme dvě vstupenky. Projdeme volným krokem hrad, věže samosebou vynecháme, Gin se tam nechce drápat, a na odchodu se vracíme k pokladní.

"Hledáme vaši předchůdkyni. Prodávala tu vstupenky v osmašedesátém."

"Co? Tak dávno?"

"Vzpomenete si, kdo tu tehdy pracoval?"

"Pokusím se."

Chvíli čekáme. "Nevzpomenu si, ale zavolám své známé na obecňák, ta to bude vědět."

Mrkneme s Gin na sebe.

Přidržuje si sluchátko ramenem a přerovnává papíry na stole. "Menclová, je tam někde Vlasta?" Pokladní netrpělivě klepe prsty volné ruky do stolku. "Vlasto? Jarmila. Potřebuju vědět, kdo seděl tady v pokladně v osmašedesátým. Nebyla to náhodou stará Zárubová? – Jo, počkám. – – Byla?! Tak moc děkuju. Ahoj." Otočí se na nás. "Zárubová."

"Jste moc laskavá, a kde bychom tu paní našly?"

"Je mi moc líto, před třemi lety zemřela."

"Ach..." To je teda rána...

"Moc vám děkujeme," povídá Gin a chce odejít.

Znovu nacpu obličej do okénka pokladny. "A její muž?"

"Záruba? Ten tu pracoval s ní."

"Cože?" skoro vykřiknu a i Gin, která se mezitím vrátila, vytřeští oči.

"Jo, byli tu oba. On dělal kastelána a občas tu i zedničil."

"Žije?"

"Myslím, že jo. Bydlí v Kašperkách."

"Kde?" zašeptám. Probůh, pomyslím si, ale nevyslovím to.

"Ulice za kostelem... nevím, jak se jmenuje. Pořád dozadu. Záruba bydlí až na samým konci."

"DĚKUJEME!" dala bych té holce pusu na čelo a nejen tam. "Moc jste nám pomohla!"


Gin mi v pajeru věnuje obdivný pohled. "Ty se nikdy nevzdáváš, co?"

"Ne. Mám totiž dobrý nos. Já ten Hornychův kufřík prostě cítím. Někde tu je. Musí tu být!"

Usměje se. "Chtěla bych mít tvou jistou. – Líbíš se mi!"

Od staré bojovnice beru tahle slova jako obrovský kompliment. "Ty mně taky, Gin."




Zárubův ušmudlaný, neudržovaný domek v příslušné ulici skutečně stojí. Ještě aby tu byl i jeho majitel.

Není. Dům se zdá být prázdný. Usedneme do pajera a čekáme. Pořád nic, pořád nic, Záruba asi někam odjel. Zajdeme si na oběd a pozdě odpoledne i na večeři. Když se po sedmé hodině večerní vrátíme, okna konečně svítí.

Zvoníme, ale Záruba se nechce objevit. Pouze pootevře okno a houkne na nás: "Já nic nekupuju. Nic nechci, ani pojistku. A peníze v domě žádný nemám."

Zkusím to úředně. "Milerová, vyšetřovatelka z ministerstva obrany, mohly bychom si s vámi, pane Zárubo, pohovořit? Jen krátce, nezdržíme vás."

"Vy jste od vojáků?"

"Ano."

"A co mi chcete?"

"Tahle paní vedle mě je žena toho pána, co se u vás na hradě v osmašedesátým zabil."

"Ajejejeje...!" zaskuhrá a zmizí z okna. Za chvilku se s nešťastným výrazem před námi objeví. Strčím mu průkaz do tváře.

"Tak to jste vy..." osloví Gin. "Tolik mě to mrzí... tolik jsem si jeho smrt tehdy vyčítal... Tušil jsem, že sem někdo jednou takhle přijde... že se ten případ znovu začne otevírat... Mám z toho strach a špatné svědomí, ten pán se totiž tehdy zabil kvůli mně."

"To snad ne."

"Ba jo. Pojďte dál, dámy, všecko vám povím..."


V chalupě je binec jak v tanku. Nevětráno, zatuchlý vzduch.

Usedáme ke stolu.

Záruba se tváří stále nešťastněji. "Tak vy jste paní od tamtoho pána..."

"Hornycha," dopovím. Gin, vědoma si mých vyjednávacích schopností, mlčí.

"Tak, tak... Toho pána jsem tehdy potkal v Kašperkách v hospodě, bylo léto, vedro... on seděl u stolu, pil malinovku, měl šaty... zpocené čelo... byl hrozně neklidný..."

Vypravěč se smutně nadechne. "Sed jsem si k němu a on mi řek, že je Pražák. Že byl na chatě orýt záhony, vedle stolu měl položenou polní lopatku..."

"A dál?"

"Objednal jsem nám guláš a pivo. Pak další, a nakonec láhev vína. Trochu jsme se oba opili a já mu vyprávěl o hradu..."

Přikývnu. "Vyprávěl jste mu o té pověsti, že? O odsouzencově skoku."

"Jak to víte? – Ano, bohužel, vyprávěl... Ten pán se po víně moc rozveselil a říkal, že tohle místo, ty dva kameny, kde se skákalo, muší vidět."

"Tak jste ho vzal na hrad."

"Vzal. Na mašině. To jsem neměl dělat, před tím jsme dost pili... Kdyby se to tehdy dozvěděla policie... přišel bych o papíry."

"Dnes už je to promlčené, pane Zárubo. Co bylo dál?"

"Na hradě na mě hned spustila má žena, tehdy seděla v pokladně, mlela něco o německých tůristi, co měli přiject a já toho pána nechal jít do hradu samotnýho. V paláci bylo tehdy lešení, dostat se na skok nebylo těžký... áchjo...! Pak jsme zaslechli výkřik a ránu, to jak ten pán prorazil prkna, co kryly díru do skály..." Záruba si otřel oči. "Tolik mě to mrzí, paní..."

"A ta lopatka?" zeptám se. Vím, že na policejním seznamu nebyla.

"Uložili jsme ji ve zmatku do pokladny."

"Proč jste ji nedali policii?"

"Ani nevím... Bál jsem se. Musel bych policii říct, že jsem toho pána defakto opil a přivezl na hrad. A nechal ho tam opilýho chodit. Mohli by mi jeho smrt dávat za vinu, byl jsem za hrad zodpovědnej! Navíc jsem řádil s alkoholem..."

Vyměníme si s Gin významný pohled. Teď už konečně Hornychovu návštěvu na Kašperku chápeme.

"Ještě k té lopatce, pane Zárubo."

Podívá se na mě provinile. "Řekli jsme si se ženou... že kdyby se o ni někdo přihlásil, že mu ji dáme. Nikdo se ale po lopatce neptal... Tak jsem ji po čase zanes domů a dal na půdu..."

"Je tady?"

"Ano. Dám vám ji."

Opět si s Gin vyměním pohled. Svítí jí oči.


Vyškrábeme se za starým pánem na půdu. Jestli je v jeho bytě zmatek a nepořádek, tady je jedním slovem bordel. Jak po požáru nebo po bitvě. Věci leží bez ladu a skladu jedna přes druhou a jediná možnost, jak tohle celé uklidit je vyházet všechno na dvůr, nanosit zpátky a srovnat.

"Promiňte, dámy, ale co žena umřela, neuklízelo se tu..." Toho bychom si samy nevšimly!

Stařík se dlouhé minuty přehrabuje věcmi.

"Jste si jistý, že tu ta lopatka bude?"

"Bajo, bude. I s kufříkem."

"S jakým kufříkem?!"

"No ten pán měl tehdy i malej kufřík, převázanej motouzem, prej že veze z chaty špinavý prádlo, řikal..."

None??!! Gin vedle mě úplně nadskočí.

Konečně jsou obě věci na světě a my za pár chvil nasedáme do pajera s Hornychovou lopatkou i s jeho slavným kufříkem.

"Dokázalas to, gratuluju ti," osloví mě od volantu Gin. "A děkuju."




Sedíme mlčky ve voze, Gin řídí a já pozoruje setmělou krajinu. Skoro nemůžu uvěřit, že jsme byly úspěšné.

"Mělo by se to oslavit."

"To ano," přisvědčím.

Když si všimnu světelného ukazatele, zarazím se. "Jedeš blbě, Gin, Praha je opačným směrem."

"Jedu správně."

"Počkej!"

Když se na mě podívá, spatřím to. Její studený pohled! Vždyť ona má jiný plán nežli já!

"Co chceš udělat?" zeptám se věcně.

"Co asi?! Vypadnout z tohohle srabu. Teď konečně můžu! Mám, co potřebuju, Deny, a až to prodám, koupím mé rodině vilu v L.A. Nebo aspoň v Jižní Francii."

"Gin! Dělám na Hornychovi pod majorem Šímou a jen díky němu! Nemůžu jednoduše –!"

"Neblázni!" vykřikne. "Kašli na něj! Vypadneme do Rakouska a já se s tebou o prachy rozdělím! Já půl, ty půl! Každýmu jinýmu bych nakašlala, tobě ale ne! Bez tebe bych Hornychův kufr nikdy nenašla!"

"Gin! Já nemůžu za téhle situace odjet! Musím nejdřív informovat Šímu a až pak –"

"Nebuď idiot, Deny, jsi přece chytrá holka! Když o kufru řekneš Šímovi, seberou nám ho! A napakuje se někdo jinej! Vypadneme z republiky!"

"Chceš Hornychův antigraviťák střelit Amíkům, viď?"

"No a co? Víš vůbec, kolik mi slíbili, když ho najdu??!!"

"A hledalas ho pětatřicet let."

"Jo, a když ho teď mám, už ho nepustím. Patří mi!! Dělala jsem pro Hornycha všecko, co chtěl!!"

"A on na tebe kašlal."

"Jistěže jo! Měli jsme spolu dceru a na tu on taky kašlal! Zajímala ho jedině jeho práce, byl blázen a fanatik! A když neměl prachy, a to bylo často, co myslíš, přišel, ať je seženu!! Kvůli němu jsme s Artemidami přepadaly peněžní transporty! Aby on měl dost na svůj blbej, podělanej výzkum!! Po tom všem mám na jeho vynález jako jediná právo!"

"To nepopírám."

"Deny! Rozdělíme se!"

Zavrtím hlavou. "Ne za téhle situace. Nemůžu odsud zdrhnout. Měla bys to otočit a jet na Prahu."

"Tvé poslední slovo?"

"Jo."

"Jsi hloupá husa. Škoda... nikdy jsem neměla dobrou parťačku... a nebudu ji mít ani teď."

"Co tím chceš říct? Že mě jednoduše odpráskneš a zahrabeš na skládce?"

"Dobrý nápad." S jednou rukou na volantu mi píchne pistolový tlumič do tváře. "Přesně to udělám."

"Tušila jsem zradu..."

"Houby s´tušila! Dostalas na vybranou a rozhodla ses sama!"


Je to tvrďas, když nic nepodniknu, zabije mě. Pistoli se nepokouším vyndat, nestihla bych to. Náhle uchopím tlumič, co mi cpe do ucha, a vychýlím ho ze směru. Buch-buch! Gin dvakrát vystřelí a kulky opustí vůz skrz jeho střechu. Buch-buch-buch! Další díry v kapotě. Taháme se o zbraň. Má v rukou neuvěřitelnou sílu, ta baba. Podaří se mi nacpat prst pod kohout a druhou rukou vyhodit zásobník z její pistole. Zapadne mezi sedačky. Pak zatáhnu za závěr a náboj z hlavně vylétne vyhazovacím otvorem. Strhnu řidičce volant, její pajero sjede na louku a já se vykulím ven. Zdrhám po louce. Je to břeh Otavy. Mokrá tráva mi smáčí džínsy. V roztřesené ruce držím své drahé, rotačně vykované jericho.


Krčím se na okraji řídkého křoviska a snažím se přimět oči, aby v té prokleté tmě něco zahlédly. Nevidím skoro nic nejen díky tmě, ale i pro mlžný opar, který se plazí po okolí. Od řeky táhne poměrně hnusný chlad.

Slyším bouchnout dveře od vozu. Co tam ta zatracená baba dělá?

Fffuíííííí! Hvízdne mi to nad hlavou. Co to sakra bylo?! - Fffuííí! - Fffuííí!

Jaúú!! Už vím, co to bylo! Právě mě škrábla kulka na paži a druhá na rameni! Ta zpropadená Artemida po mně střílí!

Přitisknu se k zemi. Jak mě mohla sakra vidět? A trefit? Ledaže má pušku s nočním viděním, dioptrem a tlumičem hluku. Sakra, to je možný!

Ffuííí!

Kruci, už mě má zas na mušce, asi změnila úhel! Kulka mi doslova ofoukla tvář.

Jsem úplně připláclá k zem.

Jaúú! Teď mi to škrtlo o lýtko! Do hajzlu prkennýho, nač čekám?! Až mě ta baba uloví?!

Odplazím se o kus dál a zakleknu.

Dach, dach, dach! Triple shot z mé pistole a z pajera lítá sklo. Najednou Gin spatřím. S rukama před sebou - asi v nich má pušku - běží ke mně.

Sakra, co teď? Přece ji nezabiju! To nemůžu! Jenže ona mě jo!

Zamířím jí pod nohy, kousek vedle ní. – Dach! – Pořád kluše.

Dach, dach!! Dvě rány a padá.

Scheisse, jak to? Nemohla jsem ji přece zasáhnout!

Na louce je klid. Žádný pohyb. Slyším a cítím jen řeku.

"Gin! Vzdej se!"

Žádná odpověď. Je to riziko, ale nešť, začnu se plížit mokrou bahnitou travou směrem k ní.

Žádný pohyb ani zvuk. Už jsem těsně u ní. Leží na břiše, luxusní odstřelovačka s dlouhým tlumičem se válí nedaleko.

"Gin! Ani se nehni!"

Tiše zaskuhrá.

Zřejmě se hnout nemůže. "Kams to koupila?"

"Srdce..." ozve se tiše.

"Do háje, jak to?! Mířila jsem dolů!"

"Srdce... Nevydrželo..."

Skloním se k ní a nadzvednu ji. "Nezasáhla jsem tě?"

"Ne... to mé srdce..."

Opřu ji o kapotu pajera. Sotva dýchá. "Vyhrálas..." zašeptá. "Kufr je tvůj..."

"Ne, Gin! Konec boje! Kde máš prášky?"

"Na tohle prášky nestačí... se mnou je ámen..."

"Blbost!" Beru mobil a zavolám sanitku. Pokouším se jim vysvětlit, kdeže jsme. Není to zrovna snadné. Tvrdím, že zřejmě na břehu Otavy těsně za Rejštejnem. Ve skutečnosti jsme mnohem dál ve směru na Srní, někde poblíž Čeňkovy pily.

"Sanita už jede." Zhroutím se vedle ní. "O kufru nikomu neřeknu. A až se uzdravíš, znovu si o celé věci promluvíme."

"Seber kufr a běž..."

"Ani náhodou, Gin, nejsem krysa."

"Klidně buď. Pomohlas mi... a já tě chtěla zabít..."

"To je mi fuk. Máš na Hornychův vynález nárok, chápu tě."


Sanitka nás hledá třičtvrtě hodiny. Gin je čím dál hůř. Když ji doktor konečně prohlédne, vypadá ustaraně. Stranou se ho zeptám na prognózu. Krčí rameny, říká "špatné, špatné," a ukazuje vzhůru. Asi že to ví jen bůh.


Gin je už v sanitce a já se chystám nastoupit za ní.

"Ne," říká tiše. "Jeď domů... odvez odtud auto..." Pak si s námahou stáhne z krku kříž s jedním velkým rubínem. Podá mi ho. "Od teď jsi číslo jedna ty..."

Jsem dojatá. "Jak si přeješ."

"Ještě mou... tašku..."

Běžím pro ni do pajera.

"Vysyp ji..." šeptá mi Gin. "Tenhle papír... a klíč... peníze Artemid... seznamy, osobní... složky... všechno je v bance... bezpečnostní schránka..."

"Postarám se o to." Stisknu jí ruku. Sakra, parťačko, muselo to skončit takhle?! Nechci před saniťáky slabošsky poplakávat, ale nemám k tomu daleko.


Sanita se chystá k odjezdu. Než se definitivně přibouchnou její zadní dveře, pacientka se ještě pokusí na nosítkách nadzvednout. "Drž Artemidy zkrátka, Deny..." Její sípavý hlas není skoro slyšet.

"Spolehni se, Gin, nenechám je vydechnout. Držím ti palce a přeju hodně sil. Neboj, zvládlas horší věci, zvládneš i tohle. Uvidíme se," říkám, ale nejsem si vůbec jistá.




Pomalu, s hořkými pocity v duši, jedu rozstříleným teréňákem směrem ku Praze. Vedle mě na sedačce není má parťačka, místo ní se tu povaluje Hornychův kufřík s jeho prokletým vynálezem. A já? Na krku rubínový kříž Artemidy číslo jedna a spolu s ním celou tuhle organizaci. K čemu ji vlastně Gin vybudovala? Odpověď je jasná: k hledání Hornychova vynálezu a ke shánění a prodeji informací, vydírání nevyjímaje.

Co asi obsahuje ona bezpečnostní schránka v bance? Jistě i kompromitující složku generála Tilmana a s ním i mnoha dalších lidí. Kolik peněz v bezpečnostní schránce může být...? A rockový klub Artemis? Pokud Gin zemře, co si s tím vším bez ní počnu? Jasné je, že Artemidy nesmí zaniknout. Budou existovat pod mým vedením dál, třeba i s jiným programem. S jakým, vůbec netuším. Vím jen, že se musím stát důstojnou nástupkyní bývalé A1, což nebude snadné, ženy jako ona se už celá léta nerodí... Nikdy nebudu tak dobrá ani tak tvrdá jako ona, můžu se o to jenom pokoušet...


Na přední sklo vozu dopadají kapky deště. Zapnu stěrače a pootevřu okénko, abych se ve voze nezalkla vedrem. Přivírám topení a pouštím fukary na přední sklo. Na křižovatce odbočím vlevo; světelný ukazatel hlásí Praha 120 km. Díky dešti přestávám vidět na cestu. Přepínám na dálková světla.

Zranění na ruce a noze pálí jako čert. Zasměju se tomu, copak já, mně je hej, těch pár škrábanců, ale co Gin? Jak té se teď daří? Chybí mi... bude mi chybět. Přidávám plyn a dlouze se za ni modlím.



Konec


(c) Copyright 2005 by Realm of antisubtext and/or GL&VR








| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |