Kde je internet?

napsali GL&VR




pravda je tam uvnitř...


Tak jsme se zas sešli, jako každou první sobotu v měsíci, v malé hospůdce U kotvy pod Nižehradem. Je tu podnikatel Marián S., zvaný Harry, matematický génius Ladislav F., přezdívaný Laco, počítačový expert Ctibor B., alias Opat, a taky já, státní zaměstnanec Veronika R., pro kamarády Niki. Celá tahle společnost jsou povětšinou spolužáci mojí nejstarší sestřenky – právě ona mě s nimi jedny prázdniny prostřednictvím cyklistické tůry seznámila, to jsem byla v druhém ročníku gymplu a z nich každý už minimálně ve čtvrťáku na výšce. Zpočátku se mi s nimi příliš nelíbilo, na můj náctiletý vkus působili dosti usedle, zakrátko jsem však poznala jejich kvality a sblížila se s nimi. Jistě, původně bylo toto sdružení značně rozsáhlejší, patnáct až dvacet lidí obého pohlaví, časem nás však ubývalo a nakonec zůstalo jen tak zvané tvrdé jádro. Bohužel ani dnešní sestava není zcela kompletní, schází její nejdůležitější člen – doktor přes kapraďorosty Zbyněk V. – jemuž se od nepaměti říká Kmet.

Kmet je skvělý člověk, optimista po všech stránkách, talentovaný muzikant i malíř. Navíc má přirozený a takřka absolutní respekt všech členů našeho volného sdružení a jedině on mezi námi dokáže udržet společenskou rovnováhu a dokonalý kamarádský soulad.


Sedíme v nevelkém příjemném lokále, kde se scházejí místní štamgasti, kde nejsou výherní automaty, ale mažou se karty, kde se nikdo nepere a kde panuje celkem laskavá pivní atmosféra.

Kamarád Laco, bezprostřední vědecký pracovník, vykládá na celou hospodu své historky z Orientu, kam byl pozván na vědecký kongres, hbitě srovnává poměry s Amerikou, speciálně New Yorkem, v němž dva roky pobýval, a kroutí nad vším hlavou. Vzápětí se rozhovoří o kvantové kryptografii a my ostatní mu přestáváme rozumět.

Servírka Milada přináší pro pány další pivo a na hlasitého, rozcuchaného Laca hledí s nejistotou v oku. Zato se mile usmívá na Harryho, a dokonce se opře o jeho rameno. Ne, on má vážně úroveň. Škoda, že mě zajímají pouze ženy, jinak bych se po něm otáčela i já; Harry je pozitivní, racionální, klidný, vstřícný, a jeho perfektní ohoz i slušné způsoby jakoby ani nezapadaly do dnešní agresivní doby.

Sama Milada představuje hezkou šesta–sedmadvacítku, je přibližně v mém věku, a štíhlá, na hospodskou poměrně decentní. Poznat na první pohled kulturního chlapa je pro ni hračkou. Taky by se mi líbilo, kdyby se o mě při každém zápisu na účtenku okázale opírala, a protože mám trochu špičku, chytám ji za zápěstí.

"Ještě tonik s vodkou, ju?"

Nepodívá se na mě, jen přikývne a vykroutí svou ruku ze sevření. Hm... tady se zřejmě zase nechytnu, škoda, fakt se mi líbí, přestože po platinových blondýnách nijak zvlášť nepasu. Miládčino zkušené ženství je pro mě velmi, velmi přitažlivé; a snad svou roli hraje i fakt, že jsem už přes půl roku sama.

Žádané pití je zde a já nechávám svůj zvlhlý zrak spočinout na hezkém pozadí, napresovaném v nových texaskách.

Za pár chvil diskutuju s Lacem o džezové hudbě a o Laurie Andersson. Její elektronická produkce nás, jak se zdá, oba fascinuje.


Zábava u našeho stolu se stává hlučnější a druzí dva účastníci – Harry a Opat – právě licitují, kdo má dražší mobilní telefon a kdo byl víckrát lyžovat na ledovci. Jo, tahle konzumně úspěšnostní soutěžení fakt zbožňuju! "Mám z vás určitě ten nejlevnější mobil," říkám zlomyslně, jenže Laco mě ihned přebíjí; nemá vůbec žádný...

"Niki," šklebí se Opat, "děláš na našem nejdůležitějším ministerstvu, to nefasujete lepší mobily než tyhle předpotopní?"

"Nefasujeme nic, chlapče," říkám dotčeně a třesu svým světlým cůpkem.

"Mhm, mhm... ale plat máš jistě slušnej, tak proč si něco nekoupíš?"

"Mně stačí telefon co mám, jsem obyčejný státní zaměstnanec, a ne manažer slavného Pikosoftu jako ty. A ani nemusím jezdit každý víkend do Alp."

"Já jo. Jsem vedoucí pracovník, musím držet úroveň a reprezentovat, chápej."

"Chápu, ale předhánět se, kdo má co dražšího, tohle jste dřív nedělali... kdyby tu byl Kmet, to byste se museli jinak krotit!"

"Ani Kmet nezmění dnešní trudnou realitu, Niki, celej svět stojí a je závislej na majetku."

Mávnu rukou. Jasně, na mě si vyskočí, jenže Kmetovi by tohle neřekl, sklidil by totiž jeho posměch. Kmet je traper tělem i duší a ze zásady pohrdá konzumem, zbohatlíky, chlubily a masňáky všeho druhu. Také má jeden vzácný dar; umí zparodovat kohokoliv, včetně sebe, a to v jakékoliv situaci, a přitom téhož člověka fakticky neurazit. Nepoznala jsem nikoho jiného, kdo by podobnou věc dokázal.

Matematik Laco usrkne pivo a ke všeobecnému veselí se mě zeptá: "Ani´s nám neřekla, jestli ses už vdala."

Chytnu se za hlavu. "Laco! Zapomněls? Já s klukama moc... netento."

"A jo! Tak promiň." Celý stůl vyjma mě se dobře baví.

Obsluha je tu a s ní další pivečko. Milada se zas opírá o Harryho, čehož využiju a obejmu ji rukou kolem pasu. Nebo spíš kolem štíhlých boků. "Ještě toníčka s vodečkou, hm?"

Chytne mou ruku a štítivě ji odmrští. "Hned to bude!"


Uplyne hodinka a nálada jde strmě vzhůru. Opat s Harrym se zasvěceně dohadují, které auto je bezproblémovější a hned na to, jaké francouzské víno lépe píti k víkendovému obědu. Pořád víc si přeju, aby tu seděl i přítel Kmet, který by podobným dialogům udělal přítrž. Nakonec zblbnu i já a ve snaze vypadat sečtěle – ach ty komplexy méněcennosti – obracím se na Laca s otázkou, lze-li v mozku vyprodukovat tachyony, vyslati je do minulosti a ohnout jimi pohledem v budoucnu lžíci.

"Kravina a podvod!" zařve geniální matematik. "Lžíce se ohnou po zahřátí ruky, protože jsou z bimetálu! Jako kontakty relátek!" Pak mi vysvětluje cosi o časoprostoru, velkém třesku a quarcích. Já kývám, i když vím houby, "aha, aha, no jo, jasně..." a hledím Miládce po zadečku.

Abych taky něco chytrého řekla a abych pořád jen nekývala, nahodím téma Lazarova svědectví. Blábolím chytře o Papoose Lake, prvku 115 a nelineárně létajících discích. Laco vytahuje blok s tužkou a opile mrmlaje začíná vypisovat jakýsi tenzor s divokými diferenciálními rovnicemi. Je to ale zbytečná námaha, vysvětlování antigravitace rozumím stejně málo jako tištěným čínským znakům.

"Niki, Niki," ozývá se vedle sedící Opat, "jak koukám, tebe ty spiklenci pořád drží, drahuško, co?"

"Drží, a nepij už, máš prasečí očíčka! Paní doktorka ti doma pěkně vynadá!"

"Tina přednáší v Římě, kočko, takže z nadávání nebude nic."


Do lokálu náhle vplouvá Zdenka, žena Harryho. Ona je pro změnu zas moje spolužačka. Stoupne si k našemu stolu a s každým se krátce pozdraví, většinou přidá i úsměv. Mě pochopitelně přehlédne jako sklo, nemůže mi zapomenout, že jsem ji před lety na maturitním večírku vyzvala k tanci. Od té doby mě ignoruje, snad aby se nenakazila virulentním sapfismem.

Vzápětí si odvádí posmutnělého Harryho domů a Opat se ihned obrací ke mně:

"Niki, ještě čteš před spaním Jitro kouzelníků a Conspiracy?"

"A má být?" Opět úchop za zápěstí, "ještě toník, Miládko," a tentokrát ještě razantnější vyškubnutí provázené zlobným pohledem.

Opat dopíjí pivo a přihlouple se usmívá. "Že místo denykeno–farkašovskejch blafů nečteš ňákou studnu osamění, he?! Ne, já vim, vy lidi z ministerstva musíte mít povinně paranoiu, že jo, hehehe, máte to v náplni... hehe... práce, ne... co... psssss...?!"

Už mám celkem hezkou náladičku, ale i tak mi hlavou bleskne nápad. "Ups... tak poslyš, pane vzdělanče," otáčím se i na Laca a šimrám se cůpkem na tváři, "pánové vzdělanci vespolek, v současnosti podroušení, co pořád vykládáte, že konspirace nejsou. Zodpovězte mi samojedinou otázku." Mlčím a koulím očima.

"Jakou?" zeptá se matematik Laco mocným hlasem a půlka lokálu se otáčí.

"Prostinkou, přátelé: KDE JE INTERNET?"

"Tsss...!" vybuchne Laco. "Co je tohle za pitomost?!"

Ani Opat nechápe. "Jak kde je internet?"

"Tak. Prostě. KDE – JE – INTERNET?"

"Nejsi zvyklá pít," konstatuje Opat.

"Internet je přece všude," říká opovržlivě Laco.

"Všude?! Ale kde všude??"

"Třeba u nás na Akademii máme vlastní server."

"Já nemyslím kdekterý upocený akademický server!"

Opat vrtí hlavou. "Celý internet se skládá ze serverů, drahá Vero – Ničko."

"I tohle vím. – – – O.K., půjdu na vás študovaný polopatě: představte si mocenskou skupinu, tedy dobře krytou, co sbírá informace o všem a o všech."

"A jé, big brother is still watching you...!"

"Přesně. A má zařízení, kterým filtruje všechny inetový kanály, bankovní operace, obchody, i uživatelský data. Zkrátka oni vědí všechno, kontrolují zájmy lidí, sexuální deviace, ukládají mejly... co vy na to?"

"Blbost!"

"Říkáš ty, Opate, a já se tě zas ptám: KDE JE INTERNET??"

Chvíli kývá hlavou sem a tam, pak se dává do přednášky. "Poslouchej, Niki, začnem od Adama: kdysi existoval Arpanet, čili vojenská datová síť."

"To já přece vím!"

"Dobře, dál: nebudu tě unavovat protokolama esemtépé, técépé, ípé, ani síťovým a transportním vrstvením, beru tě za pouhýho vobyčejnskýho klienta. Na net chodíš telefonem? Fajn: každý účastník má telefonní číslo provajdra, a ten ho dial-upem k síti připojí. Toť vše."

"Jo, a kam vedou dráty od provajdra, hm? Viděls je někdy?"

"Jaký dráty zas?!"

"Kabely. Šel bys se mnou po kabelech a přesvědčil mě, že je s internetem všecko v pohodě?"

"Jsi blázen, Niki, ale klidně šel. Víš... někdy si říkám, čím to, že seš v šestadvaceti tak vopožděná."

"Každý holt nemůže být geniální, i blbci jsou na světě zapotřebí!"

"Tak sorry."

"Omlouvat se nemusíš, stačí, když dodržíš slib a půjdeš se mnou po drátech. Zítra je neděle, máš čas?"

"Už zítra? Čas mám."

"Tak jo, stavím se pro tě."

Mí dva kolegové na sebe významně pohlédnou a já jen čekám, kdy si poklepou na čelo.


Je půl jedné pryč. Lokál se pomalu vyprazdňuje a výčepák ukládá volné židle na stoly – neklamné znamení pro zbylé hosty, aby ráčili odejít.

"Jdu se přepudrovat," říkám svým kamarádům, obcházím na dámy a vduchu si představuju, o čem zde půjde řeč. Jako bych to slyšela:

Laco: "Vážně s ní chceš jít po drátech?"

Opat: "A proč ne? Stejně nikam nedojdem. Aspoň děvče uvidí, jak blbne."

Laco: "Niki byla vždycky praštěná."

Opat: "To vim, často ji s Tinou navštěvujem, pořád vykládá o nesmyslech. Jednou nesouvstažný objekty, podruhý implantáty, hrůza! Jo ženskou jak chytne rapl stihomamu... hotový neštěstí."


Cestou z umývárny potkávám Miládku. Usměju se. "Mám tu auto, hodím vás domů, jestli chcete," v rozpacích si promnu dvěma prsty svůj krátký cop.

"Neměla byste řídit, když pijete. Někoho přejedete a... nebo vás chytí policajti."

"U těch mám protekci. – Chcete teda svézt?"

Ze dveří pro personál vykoukne výčepák. Zblízka není vůbec hezký, má mastné vlasy a červený obličej. Určitě chlastá. Teď zrovna vypadá střízlivý. "My odjíždíme spolu," povídá.

Klasický trapas. "Ach tak, promiňte, nevěděla jsem."

"To nic, my už vás známe."

No jo, už tu otravnou lesbu znaj, není tu prvně, že? Vyklizuju pozici; kdo by řekl, že místní servírka páše hřích zrovna s tímhle notorikem? Ačkoliv, dalo se čekat; k čemu riskovat holuba na střeše, když je přímo v lokále vrabec v hrsti?



Naše trojice posléze odjíždí mým vozem z Nižehradu – je už skoro jedna hodina. U budovy Introfaxu to střihnu v protisměru po kolejích a najedu na dálnici poněkud nehezkým manévrem. Během minuty se před nás nacpe policejní vůz s rozsvícenou stopkou.

Stavím.

Příjemný policista s knírkem se sklání k okénku a větří. "Cítím alkohol, paní řidičko, ukažte mi papíry."

"Tady, strážníku," vytahuji svůj ministerský průkaz. "Nemoh byste nás propustit?"

Trochu sebou cukne. "Jistě, jistě, pokračujte v jízdě, kapitáne, ale opatrně. Dobrou noc." Salutuje a odchází.


Všichni touto epizodkou rázem vystřízliví a dobrá nálada rapidně upadá.

"Fakt jsi kapitán, Niki?" zeptá se naivně Laco.

"Jo, ale chodím v civilu, pracuju teď v kanclu."

"Ale uniformu doma máš."

"Jasně."

"A pistoli?"

"Taky. Dokonce sebou. Vždycky ji nosím. Člověk nikdy neví."

"Hm. – Proč´s ses nepochlubila, že tě povýšili?" zeptá se Opat.

"Nechtěla jsem exhibovat. Vlastně šlo o malér – tak trochu. Použila jsem na obranu služební zbraň a... no... byl s tím problém, stáhli mě z terénu, posadili do kanceláře a jako náplast na bolístku povýšili. Teď prý dělám zodpovědnější práci – vystavuju ministerské průkazky."

"Průser a vyhazov vzhůru?"

"Tak nějak."


Zbytek cesty mlčíme. Oba znavené cestující vysazuju v Záběhově a vracím se domů do Západní Čtvrti.


–––––––


Na druhý den, ještě s malou kocovinou, se vypravím k Opatovi. Je rozespalý a vůbec nechápe, co po něm vlastně chci.

"Jít po čem?! Po jakých drátech?? Ukázat ti internet?!" skuhrá, a nakonec si vzpomene. Velmi nerad na sebe navléká oblek a usedá do mého vozu. Poté mne naviguje městem až k budově známého inetového providera s firemním označením Horny. "Připrav si placku," přikáže mi.

"Na co?"

"Leknou se a budou povolnější."

Má pravdu. Když šéfoperátor mající službu spatří průkaz ministerstva a když se Opat představí jako ředitel Pikosoftu, vypadá na omdlení, neb se domnívá, že přišla nečekaná kontrola. Vysvětlujeme, že nám jde jen a jen o kabely vedoucí k internetu, a hned na to jsme odvedeni o patro výš. Ze skupiny elektronických kastlí zde umístěných se line tlustý svazek spojených vodičů. V rohu místnosti mizí tento v podlaze.

"Tohle je ono."

"To vede k internetu?"

"Ano."

"A kudy?"

"Přece budovou a pak pod zemí."

"Myslíte kolektorem?"

"No... tohle já přesně nevím..."

Prohlédnu si štítek na datovém svazku – skupina čísel a znaků na něm mi připadá důvěrně známá. "Poslyšte... kdo vlastně tohle instaloval?"

"Přece vaše ministerstvo, kabel je pod vaší správou," opáčí šéfoperátor. "Myslel jsem, že to jako kontrolní orgán víte. Všechno připojovala firma Interfirstdat Company najatá vaším úřadem."

Tak přece, nespletla jsem se! "Ovšem, ovšem, to vím," zalžu. "Vlastně já nejsem přímo kontrolor, jde o pouhou formalitu. A... plány, tedy... kudy vedou kabely dál, ty tady máte?"

"Plány? Bohužel ne. Jsou u vás na ministerstvu. Chci se zeptat... stalo se něco?"

"Nic, nic," povídám s úsměvem. "Všechno je v naprostém pořádku."

S tímto ujištěním si šéfoperátor konečně oddychne.



"Tak co?" povídám ve voze Opatovi. "Moc´s mi z internetu neukázal."

"Co chceš víc, prolézat kolektory?"

"Možná. Ale nejdřív opatřím stavební plány, abychom se konečně dopátrali, kudy kabel vede. A vůbec, nepřijde ti divný, že u providera instalovalo zrovna naše ministerstvo?"

Opat krčí rameny. "Nepřijde, co na tom?"

"Mně to divný přijde, a moc. Zapsala jsem si evidenční číslo štítku a v pondělí opatřím o kablu další info. Ozvu se ti."

Můj spolujezdec je radostí bez sebe. "Co se na to vykašlat? Nechceš si radši pozvat nějakou fajn kámošku?"

"To udělám. Až mi ukážeš, kde je internet."

"Poslyš, oč ti vlastně jde? Situaci u providera znáš, kabel je navíc pod vaší správou, všechno je O.K., tak co ještě chceš?"

"To nestačí, provider není internet, chci vidět, kam od něj vede kabel."

"Jsi nezmar, Niki," mávne rukou Opat. "Sežeň u vás ty plány a brnkni mi."


–––––––

Pondělí ráno v práci, kdo by to neznal, žádný důvod k radosti a celý únavný týden před sebou. Hned jak odemknu kancl, volá mě můj šéf plukovník Karol G. a radostně mi přiděluje další objemnou složku k vyřízení.

Srážím paty.

Služební průkazy, služební průkazy, stohy nových průkazů. Jako by i poslední uklízečka na ministerstvu musela mít zbrusu nový průkaz!

Namísto všeho a se složkou v náruči hned po propuštění utíkám do pátého patra ke svému známému majoru Archibaldu K.

"Nějaká čilá při pondělku, Niki, copak?" diví se zástupce velitele informačního odboru.

"Potřebuju pomoc, Archie."

"Zapomeň na to."

"Flašku koňaku, stačí?"

"Nestačí."

"O.K., Archie, udělám, cokoliv chceš. Půjdu s tebou i na večeři."

"Hohó, Veroničko, to teda prrr! Jsem sice šťastně rozvedenej a nějakéj pátek bez ženský, ale že bych musel na rande s lesbou, to promiň, takovej masochista zas nejsem. Jinak nic ve zlým, O.K.?"

"O.K., Archie, ale i tak potřebuju helfnout, nutně!"

Konečně se na mě podívá. "Dobrá. Ale domluvíš mi schůzku s tou novou holkou z osobního."

"S Barborkou P.? Maličkost!"

"Jo?! Uvidíme!"

"Na kdy?"

"Pátek, dva lístky do Nároďáku."

"Fajn, Archie, čekej, hned jsem zpátky." Prásknu šanonama o jeho stůl a odbíhám na personální útvar.

Vracím se udýchaná za deset minut. "Domluveno."

Major K. vypadá jak nevěřící Tomáš. "Vážně?!"

"Jo, půjde, ale musíš jí během týdne sám zavolat, to je její podmínka."

Jeho oči se rozzáří jak lampičky. "Jsi šikovná holka! A... nekecáš, viď?"

Zavrtím hlavou tak razantně, až mě cůpek udeří do krku. "Dovol?!"

"Dobře, dobře, sorry. A dík. Co vlastně chceš?"

Sahám do kapsičky pro lístek papíru. "Inetový spoj, Archie, tady je číslo kabelu. Potřebuju plán, kudy a kam vede od providera Horny. Údajně ho instalovala cizí firma na zakázku našeho úřadu."

"Ukaž, kouknu do databáze." Chvíli buší do kláves. "Jo, je to tu, Švýcaři – Interfirstdat, to souhlasí... a plán... hm... tak pojď!" Náhle se napřímí. "None?! Pěkná blbost!"

"Copak?"

"Smůla, Niki, trasa kabelu tu není."

"Jak to není?"

"Nevím. Tahle data jak vidno nespadají pod náš úřad. Přepojilo mě to na vnitřní síť zamini a chce to speciální password."

"Tak jim ho napiš!"

"Neblbni, Niki, já přece neznám diplomatický tajdův hesla, kdo si myslíš, že jsem, James Bond?"

"Co teda s tím?"

"Nic. A vůbec, co ty máš společnýho s kabelama, když vyřizuješ služební legitimace? Není v tom nějaká levárna? Ví o tomhle tvůj šéf?"

"Pssst! Neví! Plukovník s tímhle nemá co dělat!"

"Heleď, Veroničko, aby ses nedostala do maléru."

"Bez obav, Archie, ale potřebuju tu adresu, vytáhnu si plán sama."

"Blázníš?! To nesvedeš! A i kdyby, všechno maj monitorovaný!"

"Tak to udělej sám, přece nějaký přístupový kódy znáš!"

"Sakra, Niki!" kroutí se Archie, "jasně, že znám, ale jen pro případ napadení státu, živelný pohromy a tak! Tyhle hesla jsou ale na sto procent jiný!"

"Zkus to, prosím!"

"Já se z tebe –! Tak chvíli počkej."


Chodím před jeho stolem, napjatá jak strunka.

"A hele, anglina! To jsou teda věci!"

Úplně povyskočím. "Už?"

"Ne. Zkouším to. Je to divný. – – – – Do hajzlu, teď spadlo spojení! Šmarjápanno, místní intranet taky! To bude průser!" Vstane od stolu a sepne ruce. "Někdo shodil celou síť!"

Vzápětí kdosi nakoukne do místnosti: "Promiňte, pane majore, jde vám počítač?"

"Myslím, že ne, poručíku." Dveře se opět zavírají.

"Heleď, Niki, měla bys vypadnout," říká stroze major K. a je dosti naštvaný.

"Až mi dáš tu inetovou adresu!"

"Podívej, mně už je všechno fuk," zasunuje na okamžik do mechaniky disketu a vzápětí ji háže před sebe. "Disketa leží na stole. Když si ji vezmeš, já jsem to neviděl." Otáčí se k oknu.

Beru šanony a odcházím. Před tím ještě zastrkuju inkriminovanou disketu do kapsičky.


–––––––

Večer po práci mířím celá natěšená k Opatovi. Je nasnadě proč právě k němu. Před tím, než vstoupil do managementu softwarové firmy Pikosoft, pracoval v jejich bezpečnostním oddělení. A ještě před tím byl pod přezdívkou Diamond znám ve světě elitních hackerů jako jeden ze špičky. Načerno si ho najímali nejen renomované firmy, ale i rozličné státní instituce, aby zabezpečil jejich systémy před vniknutím. Když ho tato činnost omrzela, jednoduše přišel docela ušmudlaný na ředitelství Pikosoftu s tím, že nabourá jejich systém. Vysmáli se mu. A on to před jejich zraky dokázal. Okamžitě mu nabídli fantasticky placené místo. Převlékl somrácký oděv za kvádro, nechal se ostříhat a pak už jen postupoval.

"Máš padesát tisíc?" zeptá se mě Opat s klidem.

"Korun? Kde bych je vzala?!"

"Doláčů, drahuško."

"Zbláznil ses?!"

"To máš teda pech, zlato, žádný fajnový řemeslník nedělá za hubičky."

"Neblbni, Opate, víš, že jsem švorc!"

"Koukni, milánku, chceš nabourat zamini server, to není sranda. Velký riziko vyžaduje velkou částku."

"Tebe ani trochu neláká zjistit, co za tím vším vězí? Nepřijde ti podezřelé, že s jedním obyčejným provajdrovským drátem dělají takovéhle tajnosti?"

"To nevim... snad... ale... nemám čas na hlouposti, musím tu uklidit, zítra se vrátí Tina z Itálie."

"Do zítra je fůra času!"

"Dobře, dobře, ukecalas mě, ale mám to u tebe, kdyby něco, platí?"

"Platí, slibuju, spolehni se." Podávám mu disketu s příslušnou adresou.

"Strč si ji do výstřihu a počkej, připravím se."

"Na co se připravíš?"

"To je mi otázka! Nemyslelas, doufám, že budu louskat z domova? Zbláznila ses?! Tohle musíme zvenčí. A pojedeme mým vozem, mám v něm ještě z minulosti speciální výbavu."


–––––––

Asi po sto kilometrech, kdesi v polích, v bohem zapomenutém kraji západních Čech konečně stavíme.

"Vem si mačky, vylez na tamten stožár a zapoj dráty," povídá Opat jakoby nic.

Nezmůžu se na jediné slovo.

"No jo, udělám to sám, to byl jen fór, podrž aspoň tendle laptop." S dovedností veverky vyšplhá na úzký sloup telefonního vedení a namáčkne svorky kamsi do rozvodu. "Oukej, to by bylo."

Oba nastupujeme do vozu a Opat přebírá počítač. "Disketu s adresou," velí.

"Tady."

"Hm – hm," odklápí palubní desku, za níž se skrývají zelenkavé displeje s čísly, a se zalíbením začíná pracovat.

"Připrav tiskárnu," ukazuje mi. "Modrý spínač." Pak píše a píše, chvílemi tiše hvízdá. Dvacet minut mi připadá jako celá věčnost.

"No, je to pěkný, móc pěkný. Že to ale maj zazděný, nestačím se divit!" Pátravě po mně koukne. "Tohle nevypadá na zamini, a už vůbec ne na naše. Suchá strohá anglina a... celý je to ve stylu army serveru. Nelítáš náhodou v ňáký špionáži?"

"Co blbneš?" na to já. "Zvládneš to vůbec?"

"Neměj péči, cůpku, samo že jo. Ale je to hustý, pořádně hustý, moc dobře zabezpečený. Skoro bych věřil, že s tím kabelem není všecko v richtiku."

Přístroje na palubce tiše mrkají.

"Mám to!!" Tiskárna se vzápětí rozchrchlá. Z jejího otvoru se vyline dlouhý had potištěného papíru.

"Plán trasy kabelu by byl, ještě technická dokumentace, takže uan moument plíz, todle chce pomocnej prográmek." Sahá pro cédéčko do přihrádky a najednou ztuhne. "Co je? Jak je todle možný?!" Zoufale mlátí do kláves, které, jak se zdá, přestaly reagovat.

"Děje se něco?"

"Neptej se tak blbě! Spad systém! To ale sám nemoh, je duální a má speciální pojistky!" Opat je úplně vyšinutý. "Jak se todle mohlo stát??!!"

Zírá do prázdna, pak restartuje laptop. Ještě před tím strhává dráty z telefonního vedení. Chvíli napjatě sedí a čeká. "Je to pryč," řekne pak definitivně.

"Co jako?"

"Co asi?! Všecko! Ó es! Smazali mi ó es!!"

"A to znamená?"

"Že byli v mým počítači!!"

"Fakt? Archiemu se stalo něco podobnýho, když... taky shodili celou naši ministerskou síť."

"Seru na Archieho!" zamává vztekle rukama. "Mělas mi říct, že to smrdí, myslel jsem, že jde o ňákou krávovinu! Takhle perfektní krytí maj jen ty nejelitnější organizace!"

"Nestraš!"

"Buď si jistá, drahuško! A píchat do vosího hnízda se nikomu nedoporučuje!"

Pořád myslím, že jde o žert, že se vlastně nic nestalo. "Snad nebude tak zle."

"Ty copatá huso! Věděli o mně! Zřejmě od samýho začátku a přečetli si data z mýho počítače! Určitě lokalizovali i naši polohu! Co když na nás teďka čumí celý hejno jejich satelitů?! Fajnová představa pro tvůj stihomam, ne?!"


Mlčky balíme fidlátka a odjíždíme. "Kdyby nás chytli při činu, jsme voba vodepsaný."

"Nepřeháníš, Opate? Myslela jsem, že na spiknutí nevěříš."

"Jaký spiknutí?! Armáda ti je málo?! Eště ti nic nedošlo?! Takovoudle pitomou akci by brali jako terorismus! Chceš skončit na Guantanámu?! Nebo mít pro zbytek života na čele vypálenej cejch?!!"

"Jen klid, určitě se nic takovýho –"

"Drž hubu, ty náno!!" zařve Opat. "Neslyšelas?! Vrtulník! A velkej! Žádný prdítko z červenýho kříže!"

"Teď v noci?" Pak ho ale zaslechnu i já. Divné. Trochu mě zamrazí. Otočím se a spatřím neskutečně vyděšený obličej svého kamaráda. Zvuk vrtulníku slyšitelně zesiluje.

"Uklidni se, Opate," říkám bezstarostně, "tady jsme v Česku, my dva nejsme Scullyová s Mulderem!"

S úšklebkem plným beznaděje strhává vůz na lesní cestu. Zde zůstává stát. Ruce na volantu se mu viditelně třesou.

Vrtulník se pořád blíží.

Noční tmu náhle prořízne kužel světla. Je tak prudké, že září modrou barvou. Na okamžik jsem úplně slepá.

Opat prudce akceleruje a světlo mizí. Slyším praskot větví, jak auto proráží křoviska.

"Uteč, Niki!! Rychle!!" slyším vedle sebe. "Utíkej! Snad jdou po autě – – budu tu chvilku jezdit – třeba si nevšimnou, žes vypadla – – a zahoď mobil!!"

Vůbec nic nechápu, čekám, že se můj kamarád rozesměje, nebo že se probudím ze špatného snu, nic takového se však nemá stát.

Sotva vteřinu váhám, pak beru z napřažené ruky vytištěný plánek, odhazuju starý ericsson a mizím v hustém lesním porostu.


Po pěti minutách běhu už nemůžu. Zakleknu k silnému kmeni smrku a hlasitě dýchám. Zvuk vrtulníku je slyšet méně, což mě celkem uspokojí, avšak pouze do chvíle, kdy noční ticho rozrazí mohutná exploze.

Co to mohlo být?! Skoro jak střelba z minometu. A jestli ano, po kom se střílelo?! Snad ne probůh po Opatovi??!

Zoufalý nával strachu mi dodá dalších sil a já utíkám temnou nocí až do úplného vyčerpání. Nedaleko železničního náspu se svalím na zem a po pár minutách usínám. Plán podezřelého inetového kabelu tisknu pevně na svou hruď.


–––––––

Ráno se probouzím celá prochladlá s pocitem, že se předešlý den událo cosi moc nepříjemného. Rychle mi vše dochází a zvažuji co dál.


Železniční koleje mě dovedou k malému místu jménem Holostřevy a zde v čekárně mám konečně čas na to, co předešlou noc za dramatických okolností vyprodukovala Opatova tiskárna.

Arch papíru obsahuje mapu republiky. Na ní jsou malými písmeny znázorněni jednotliví provideři; nitky jejich kabelů se sbíhají v zeleně zbarvené vedení. Toto se k mému údivu napojuje na mohutný svazek provázející ingolstadtský ropovod. Za hranicí republiky se ke svazku připojují tři další: modrý, žlutý a červený, a to z Rakouska, Polska a Maďarska. Poblíž místa zvaného Manching se barevně značené datové kabely odpojují, aby skončily v objektu nazvaném Telekomunikation Zentrale. Tam se souvisle barevné označení mění v pruhované. Kabely jsou následně vyhnány ven z budovy a ukončeny šipkou s nápisem www.

Naskakuje mi husí kůže; já to tušila! Inetová data se nejprv kýmsi zmonitorují a až pak zamíří do celosvětové webové sítě. Jestli tohle není práce Velkého bratra, tak už tedy nevím...


Na nádraží konečně přisupí starý motorák a já do něho nastupuji. Sedám si naproti klimbajícímu ajznboňákovi a výrazně hezké dvacetileté dívce. Líbí se mi, a tak na ni občas se slabým úsměvem pohlédnu. Zbystří a tu a tam po mě hodí očkem. Docela bych řekla, že je lesba, než ji ale stačím oslovit, vystupuje.


Vlak kodrcá dál a já chvílemi spím. Dvakrát přestupuju. V Domažlicích se ocitám až navečer.


Vím, že telefonovat je za mé situace riskantní, ale nemohu se tomu vyhnout. V trafice si kupuji novou telefonní kartu a pokouším se dovolat k Opatům. Telefon dlouho vyzvání a já si v nervozitě natáčím světlý cůpek na ukazovák pravé ruky. Pak se ozve Opatova žena a já jí skoro nerozumím, pořád pláče.

"Počkej, Tino, pomalu a souvisle."

"– – – v noci manžela na ARO! – – spad s autem ze skály! – vybuchla palivová nádrž! – – – ještě žije – – – na intezivce – – strašný šok! – – vůbec nic nepamatuje a nesouvisle blábolí! – – jak malé dítě – – že se asi zbláznil! – – doktoři nevědí –"

"Tak ti děkuju, Tino, a... drž se. Ahoj."

Polévá mě ledový chlad; teď je vše jasné a není cesta zpátky. Vytáčím kód svého ministerského šéfa plukovníka Karola G. Když zvedne sluchátko, jeho hlas zazní nepřátelsky a nezvykle hlasitě. "Kapitáne R., proč´s nenastoupila do služby??!!"

"Plukovníku... něco se stalo, vy asi nevíte, že –"

"Ty nic nevíš! Od rána je tu chaos! Malér v informačním, a pak ještě ty! Náměstek mě kvůli tobě seřval jako kluka! Přímo u něj tě hledali lampasáci ze štábu a s nimi uhlazení pánové! Někteří z nich mluvili špatně česky! Víckrát v životě bych je nechtěl vidět! Ještě teď se mi třesou kolena! – Kapitáne!! Krádež svrchovaně tajných dokumentů! Cos to provedla??!! Jak to vysvětlíš??!!"

"Plukovníku, já – co se stalo v informačním?"

"Nejdřív odpověz ty mně!!"

"Všechno vám řeknu později, do telefonu nemůžu, jde o komplot velkého rozsahu, co souvisí s internetem."

"Kapitáne!! Okamžitě se budeš u mě hlásit!! A odevzdáš služební zbraň!!"

"Já nemůžu!!"

"Je to rozkaz!!!"

"Chápu, promiňte..."

"Chápeš??!! Co ty vlastně krucinálfagot chápeš??!! Absolutně nic!! Jestli sem urychleně nepřijedeš a nevrátíš ty ukradené dokumenty, nasadí na tebe speciály!! Jejich speciály, tohle doslova řekli!! Doslova!!"

Slyším, jak rychle oddychuje, určitě se o něj pokouší infarkt. Nakonec se trochu zklidní.

"Kapitáne R., bylas postavena mimo službu s okamžitou platností. Jednáš nezákonně, pokud teď nosíš zbraň. – – – Probůh, Niki! Můžeš jít na léta do vězení, nebo skončit ještě hůř! Řekni mi konečně, co se vlastně stalo!"

"Ne, plukovníku, zatím ne. Potřebuju víc důkazů, všechno vám povím až pak a vy můžete osobně informovat média."

"Média?! Ani za mák ti nerozumím. – – – Niki, dobře víš, že stojím při tobě, sloužil jsem celá léta s tvým otcem, ale teď – – nechci ti nic tajit, technici právě zjistili, odkud voláš, budu to muset neprodleně ohlásit."

"Plukovníku! Pane! Musíte mi pomoct! Nehlaste to! Prosím! Jinak vše ututlají! Udělejte to pro mě!"

Chvíli mlčí. "Dobře, kapitáne. Doufám, že víš, co děláš. V opačném případě... bůh s tebou."

"Děkuju. – Plukovníku! Počkejte ještě! Co se stalo v informačním?"

"Jejich velícího důstojníka srazil auťák. Píchl, měnil gumu, a teď je mrtvý."

"Archie, že? Major K."

"Ano. Co ty o tom víš??!"

"Souvisí to s mým případem. Major K. pro mě v pátek přes internet stahoval plán datového kabelu, všechno souvisí s tímhle plánem."

Zavěsím a strachy mi jezdí mráz po zádech. Opata vyřídili a teď se dozvídám, že Archieho taky. Zbývám už jen já...



Hranici překračuji mimo oficiální přechod. Noc trávím v lese, schoulená v křoví. Ještě za hluboké tmy vyrážím na Cham, kde si mezinárodní kartou vybírám z bankomatu teuro a najímám taxi s cílovým místem Manching.


–––––––

Telekomunikation Zentrale, kde se podle Opatova plánu monitorují internetové spoje, vypadá jako docela obyčejná budova; dvě patra, široký vchod, malé parkoviště. Oplocen je pouze zadní trakt, kde nejsou vůbec žádná okna. Nahoře na střeše lze spatřit mohutnou klimatizaci.


Před devátou ranní se sem začínají první sjíždět zaměstnanci. Po vstupu do proskleného foyeru zjišťuju, že je celý vnitřek objektu rozdělen na dvě části.

"Promiňte," oslovím německy jednoho muže. "Vy tu pracujete? Komu patří tahle budova?"

"Pracuju tady, v předním areálu, kde je telefonní ústředna. A vzadu sídlí zahraniční firma. Jak oni se jen... Interfirstdat, tak se myslím jmenují."

"Ach! A... všimla jsem si... mají zamčeno... bývají tu někdy?"

"Každý den v půl desáté přijíždí jejich technik. Snadno ho poznáte, slečno: černý chevrolet a modrá kombinéza."

"Děkuju."

Pohled na hodiny mě ujistí, že je devět patnáct. Nebudu tedy dlouho čekat.


Korzuju po parkovišti a snažím se vypadat lhostejně a nenápadně. Technik v modrém je opravdu přesný, v půl desáté parkuje svůj vůz, pak ihned míří k budově. V přízemí odmyká dveře opatřené čtecím zařízením na magnetickou kartu a za minutu jde zpátky k vozu. Firemní vchod nechává nedovřený. Přesvědčím se, zda mám v kabelce zbraň a rychle vcházím dovnitř. Srdce mi buší vzrušením.

Úzká chodbička. Po ní vstupuji do prostorné haly naplněné vzduchem z klimatizace. Sál osvětlují zářivky a do ticha je slyšet slabý zvuk velkého zařízení, co vypadá jak obrovský moderní soustruh. Jsou zde řady klávesnic a do stroje vstupují silné kabelové svazky.

"Fräulein Niki," ozve se náhle, a zpoza stroje vystupuje vysoký padesátník v hezkém šedém obleku. "Es freut mich, Sie kennengelernt zu haben."

"Odkud mě znáte?"

Neodpoví. "Tedy konečně víte, kde je internet, še?"

"Teď už vím, a neříká se še, ale že."

"Nebuďte detailistka, meine Liebe, ani vaše němčina není dokonalost sama."

S kufříkem v ruce se do haly vrací technik v modrém. Teď ho vidím zblízka a líp; je podsaditý, silné ruce, otlaky na kloubech, výraz bez emocí, stoprocentní tvrďák, chladný – bývalý paragán – nebo tak něco.

"Veronika R. – A tohle je Bob," představí nás muž v šedém.

"Ranař, že?" povídám.

"Máte dobrý postřeh."

"O mě nejde. – Co jste udělali Opatovi?"

"Inženýr B. se dopustil fatálních chyb."

"Že haknul váš sajt?"

"Přirozeně."

"Zabili jste i Archieho!"

"Jistě. Také major K. se dopustil fatálních chyb."

"A já?"

"Fräulein R., četl jsem váš spis a vím o vás úplně všechno."

"Těší mě. A já o vás vím taky dost! Cenzurujete internet a šmírujete lidi! A máte divný přízvuk, vy nejste Němec!"

"Můj přízvuk nebudeme řešit. Znáte termín spin elektronu, Niki? Jistěže ano. A právě na principu odlišných hodnot této veličiny pracuje paměť unikátního počítače, co tady vidíte. V Evropě jsou dva, dva v Asii a tři za mořem. Tato zařízení jsou schopna monitorovat veškeré webové operace. Absolutně všechny."

"Kdo vlastně jste? Europol?"

"Europol?" ušklíbne se muž v šedém a propukne v syčivý smích. "Co to prosím vás je?" Otáčí se na muže v kombinéze a i ten se křečovitě šklíbí.

"Proč sledujete lidi?!" zeptám se přímo.

"Doba to žádá. Pro jejich bezpečnost."

"Nesmysl, co má tohle dělat s bezpečností?! A vůbec, co uděláte se mnou?"

"Miss Veronika R., alias Niki..."

"...se také dopustila fatálních chyb, še?"

"Správně, a to nikomu štěstí nepřinese. Škoda, jste inteligentní, oplýváte fantazií, nezvyklá kombinace u ženy... našla jste nás, málokoho by napadlo položit si podobně triviální otázku kde vlastně je internet? A vy jste se dokonce vydala po trase kabelu... Za normálních okolností bych vás s potěšením uvítal v našich řadách, jenže okolnosti bohužel normální nejsou." Otáčí se na muže v modrém a kývne hlavou směrem ke mně: "Bobe, injekci."

"Nepřibližujte se!" Bleskurychle sáhnu pro zbraň a zamířím na počítačové monstrum. "Nejdřív rozbiju Velkého bratra a pak přijdete na řadu vy! Ustupte a nechte mě odejít! Buďte si jisti, že o vašich machinacích zpravím každičké noviny na světě!"

Bob se ani nepohne, jen položí kufřík na zem. Muž v šedém na mě hledí s neuvěřitelným klidem spojeným s naprostým pohrdáním. "Nebuďte dětina, Niki. Opravdu nás považujete za nějaké amatéry? Jste asi chytrá mnohem míň, než stojí ve vaší složce."

Proč tohle říká??! V neblahém tušení škubnu závěrem čízy; zůstane vzadu, zásobník je tedy prázdný. Jak to??! "Byla nabitá..." šeptnu.

"Byla, a už není," odvětí muž v šedém. "Bobe, tu injekci."

Má zbraň zazvoní o podlahu. Udělám dva skoky kupředu a postavím se do kokutsu-dachi.

Bob posouvá nohou kufřík blíž ke stěně. Jeho ruce pak zavíří vzduchem. Precizní uraken-zuki je tak rychlé, že stačím zaznamenat až jeho důsledek – prudkou bolest na hrudní kosti. Plácnu zády o zeď a svezu se k zemi jak pytel brambor.

"Máte druhý Dan," řekne muž v šedém. "To ale nestačí, Bob má sedmý."

"Zbabělci!" říkám s námahou.

"Ale prosím vás...!" ukousne muž v šedém pobaveně a bere z mé kabelky plán trasy datového kabelu.

Bob s injekcí v ruce se blíží a už zcela zřetelně cítím jeho kořeněný aftershave.

Bardo... rozpouštění živlů... jaké to asi bude? Jak to začne? Ospalostí? Nebo snad chladem v končetinách? Možná slabostí, mžitky před očima, pak kolotoč vzpomínek z dětství, prudké světlo a tunel...

Náhle se zlomím a roztřesu se strachy. Plazím se podél stěny, slzy mi tečou po tvářích a skučím jak zraněný pes. "Nééééé –!!! Prosíííím –!!! Nedělejte toooo –!!! Já nechci umřííít –!!! Prosím vááás –!!! Néééééééé –!!!" Krčím se v rohu místnosti, mám vytřeštěné oči a v nich šílený výraz. Cítím, jak se mi odkrvuje obličej, a zuby mi hlasitě cvakají. Pak se schoulím do klubíčka, zakryju si tvář chvějícíma se rukama a vydávám tichý kňouravý zvuk. V této pozici, celá v křeči, očekávám smrtící bodnutí.

Cosi tvrdého se dotkne mé tváře. Zašilhám a namísto Boba s injekcí spatřím muže v šedém, jak mi k hlavě tiskne dvaadvacítku s tlumičem. Druhou rukou bere můj cůpek a prudce za něj tahá.

"Stupid dyke! Vrátíš se do práce a napíšeš tohle hlášení!" Hodí přede mě potištěný list papíru. "Čti, ale rychle!!"

Přelétnu papír očima a on mi ho vytrhne z prstů.

"Pochopilas?!"

"Mmhmm – – mmhm – – – mhhmmmm –!!"

"Nerozumím!!"

"Po – – mhmmm – – po – já – já – – umm – dělám všechno, co chcete, jen mi – mmm – neubli–žujte –!!"

"To uděláš, lesbo! A budeš mlčet! Kdykoliv tě zkontaktujem, splníš naše úkoly! Jinak hned a bez varování zemřeš! Jasné?!!"

"A – no, pa–pane – – ja–sné – – ano, ano – – děku – ju – dě – kuju moc!!" Vstávám a doslova sprintuji ven. Stále se třesu a od loktů do konečků prstů mi probíhá brnění v síle dvěstědvaceti voltů.


–––––––

Navečer jsem opět v Domažlicích, ani sama nevím, jak jsem se sem dostala, všechno kolem mi připomíná neuvěřitelně hrůzný sen.

Jen co se trochu vzchopím, v budce nedaleko nádraží zasouvám kartu do telefonního automatu.

"Plukovníka G., prosím. Děkuju. – – To jste vy? – Niki. – – Našla jsem důkazy. Vím, kde jsou. Už se vracím. Skoro mě zabili. Zítra vám všechno povím. Ano, ano, mezinárodní skandál, budete se divit. – – Jistě, jsem O.K. Nashle."

Uff... to by bylo, teď rychle domů!


Zamyšlená, co noha nohu mine, kráčím liduprázdnou ulicí k nádražní budově. Černého chevroletu v protisměru si všimnu, až když je pár metrů přede mnou. V okamžiku prudce přidá a vjede na chodník. Má hlava udeří o přední sklo a světlý cůpek se zbarví rudě. Náraz mě vymrští do vzduchu.

Zvláštní, ještě před chvilkou byly vidět mraky a náhle je obloha plná stříbřitých hvězd. Září tak silně, že mě oslňují, a vůbec nechápu, proč zrovna teď cítím vůni čerstvých jahod.

Druhý náraz, kdy dopadám na zem, připomíná slabé klepnutí. Pak už necítím vůbec nic.


***

Na chodníku leží bezduché tělo Veroniky R. Tělo je nefunkční, tupě zírá a čeká jen na odklizení. Jeho bývalá majitelka už nikdy nikomu neprozradí, že našla odpověď na onu zdánlivě nesmyslnou otázku: kde je internet...



Konec



© Copyright 2002 by GL&VR






| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |