Let opeřeného hada


napsali GL&VR





Disclaimer: All characters and events in this lesbian story, even those based on real people, are entirely fictional.

Upozornění: Postavy ze seriálu Xena jsou majetkem MCA/Universal a Renaissance Pictures. Fiktivní prozaická novela Let opeřeného hada, ve které se o těchto postavách mluví, nebyla napsána za účelem komerčního zisku. Autoři uvedením některých skutečných jmen, bez nichž by děj ztratil původní význam, nezamýšleli kohokoliv urazit, pomluvit nebo poškodit na cti. Naopak; jejich záměrem bylo vyjádřit dík i obdiv všem zúčastněným, kteří se podíleli na vzniku XWP, neobyčejného díla, jež je pro mnohé z nás trvalým zdrojem inspirace.

Varování: V příběhu Let opeřeného hada se hovoří o vztazích a lásce mezi dospělými lidmi (ženami), nehodí se tudíž pro dětské čtenáře. Určen není ani příznivcům erotických textů.





/1.část / Coatlicue


Hollywood – Los Angeles – listopad 1997


Blížila se osmá hodina večerní a ze zaplněného konferenčního sálu pronikal na chodbu studia hlasitý šum. Někteří z delegovaných hostů nevydrželi dlouhé hodiny sezení a opustili vydýchanou místnost s pevným rozhodnutím strávit další nekonečné minuty čekání postáváním a chozením po vylidněných chodbách studia Universal. Dnešní schůzka, svolaná produkčními na patnáctou hodinu, měla za úkol uzavřít koncepční přípravu k výrobě další, v pořadí již třetí řady televizního seriálu Xena. Natáčení této nové série mělo začít v novozélandském Aucklandu již za deset dní a právě dnešní zatím de facto neprobíhající schůzka, měla být něco jako všeobecná generálka – poslední a konečné rozdělení úkolů. Kromě produkčních a režisérů byli pozváni i představitelé hlavních rolí, dále několik autorů a v neposlední řadě i členové technického štábu. Od tří hodin odpoledne všichni přítomní s napětím a posléze i s jistou rezignací očekávali příchod nejdůležitějšího člověka – Lucy Lawlessové, bez které – jak důrazně tvrdil šéf produkce Robert Tapert – nemá smysl o koncepci natáčení diskutovat. Po mnoha telefonátech se účastníci setkání dozvěděli, že se Lucy i přes stávku na letišti podařilo najmout aerotaxi a že konečně míří ze San Franciska, kde vystupovala v televizní talkshow, do Los Angeles. Toto se v danou chvíli jevilo jako optimistická informace, přesto někteří z delegátů hodlali odejít a produkčnímu řediteli Tapertovi, příteli Lucy Lawlessové, se jen s námahou dařilo udržet většinu zúčastněných v sále.


–––––––


V malém letounu bylo vysloveně horko a monotónní hučení motorů uspávalo všech šest cestujících. Let aerotaxi ze San Franciska se chýlil ke svému konci a všichni pasažéři se pomalu připravovali na přistání v kalifornské metropoli, jejíž vzdálená světla bylo možné díky dobré viditelnosti zahlédnout.

Pilot po zkontrolování času a všech měřících přístrojů na palubní desce snížil letovou hladinu a poněkud se odchýlil od stanoveného kurzu. Vzhledem ke tmě mohli cestující sotva zaznamenat, že se nacházejí nad mořskou hladinou, ve vzdálenosti několika set metrů od pobřeží.

 

Když Lucy Lawlessová procitla, instinktivně si sáhla na krk. Ano, svůj řetízek s rubínovým křížkem přece sundala, ostatně jako vždy před spaním. Pohledem jednoho oka se ujistila, zda je šperk tam, kde má být. Vše bylo v pořádku; řetízek visel namotaný na klice dveří aerotaxi – hned vedle ní.

Znovu zavřela oči.

Po necelých pěti minutách mělkého spánku ji probudil silný hluk. Něco se přihodilo; letoun byl naplněn hustým dýmem, valícím se z pilotní kabiny. Panebože, ono snad hoří! Silueta pilota trčela v podivném úhlu do strany a bylo zřejmé, že tento muž není při vědomí. Mezi cestujícími, kteří kašlali a křičeli, vypukla panika.

Lucy si i přes silný strach uvědomovala, že jedinou, byť malou šancí na přežití skýtá opuštění letadla. Rozepjala si proto bezpečnostní pás a pokusila se otevřít dveře. Nešlo to. Odjistila kliku a zapřela se do dveří oběma nohama. Konečně povolily; vyklonily se dolů, tvoříce krátké schůdky. Cestující šlehl do tváří silný proud ledového vzduchu.

Aerotaxi prudce kleslo a jeho světla ozářila mořskou hladinu, vzdálenou přibližně dvě desítky metrů. Jakýsi muž s kapesníkem před ústy bušil pěstí bezvládnému pilotovi do ramene a zoufale na něho křičel.

"Jsme nízko nad mořem!" zvolala několikrát Lucy; nikdo ji však neposlouchal.

Letoun se opět propadl níž. Z kabiny pilota se ozvala dutá rána a malým prostorem se rozšířil štiplavý zápach rozpouštědla. Po podlaze tekla hořící kapalina, jejíž výpary učinily vzduch uvnitř aerotaxi nedýchatelným. Cestující se začali dusit.

Lucy Lawlessová uchopila svůj kufřík oběma rukama za držadlo a bez dalších úvah vyskočila otevřenými dveřmi do tmy.


–––––––


Zpočátku disciplinovaná sešlost filmových pracovníků v konferenční místnosti studia Universal se pomalu přeměňovala v unavenou skupinu studentů, majících za sebou řadu úmorných přednášek a začínajících projevovat neskrývanou lhostejnost ke svým kolegům i k přednášejícím. Tu a tam si někdo zdříml, jiný jedl sendvič nebo pil kávu donesenou z blízkého automatu. Někteří z kuřáků odcházeli na toaletu či otevírali okna na chodbách a vyfukovali jimi cigaretový kouř ven. Ted Raimi, představitel Joxera, přecházel po konferenční místnosti a snad každých pět minut telefonoval. Kvůli tomuto se většinou uchyloval do zadní části sálu a hlasitým syčením nabádal bezprostřední okolí ke klidu. Po ukončení hovoru obvykle gestikuloval na Roba Taperta, který od předsednického stolu stále jen krčil rameny. Heidi Hudson Leicková seděla téměř nehnutě a se zavřenýma očima. Byla zuta; nohy položené na parapetu blízkého okna. Gabby – Ren O´Connorová s walkmanem na uších pochodovala v úzké prostoře mezi sedačkami a okny. Tato půvabná zlatovláska se jako jediná nezdála být znepokojena či rozladěna. Pohybovala do rytmu celým tělem, podupávala si a luskala prsty. Když se jí nervózní Ted Raimi dotazoval, co si to pořád pouští do sluchátek, odpovídala, že momentálně Sharp dressed man od skupiny ZZ Top.

Ve dvacet patnáct ztratil trpělivost i dosud klid předstírající Rob Tapert a po rozdání písemných instrukcí propustil domů všechny členy technických týmů. Této situace využili i dva autoři scénářů spolu se dvěma režiséry a vytratili se rovněž. Zbylé osazenstvo šéf produkce úpěnlivě prosil, aby ještě posečkali. Znovu se pak chopil mobilního telefonu a snad už po sté kontaktoval Los Angeles International Airport. Když domluvil, byl bledý. Třesoucí se rukou odložil aparát a zcela nepřítomně řekl: "To bylo letiště... před deseti minutami ztratili s Lucyiným aerotaxi radiové spojení...!"

V sále zavládlo hrobové ticho.


–––––––


Zoufale šlapala vodu a jednou rukou se pokoušela udržet nad hladinou kufřík. Lucy byla se silami takřka u konce a bylo jí jasné, že pokud se nestane něco výjimečného, utopí se. Plavala by k pobřeží, jenomže kde to je?? Nebyla v tuto chvíli schopna racionálních úvah a nikdy v životě nepoznala takový strach.

Když zaslechla zvuk motorového člunu a tmu prořízlo světlo silného reflektoru, vůbec netušila, kolik času uplynulo od doby, co vyskočila z hořícího letadla.

Plivala slanou vodu a kašlala. Pak s dohasínající nadějí v duši začala zoufale řvát o pomoc.




O týden později...


Neklidný Steve Muir s cestovní brašnou v pravici přecházel podél parkoviště v bezprostřední blízkosti Los Angeles International Airport. Chvílemi se zastavoval a odkládal nerozměrné zavazadlo, aby pohlédl na hodinky. Už má patnáct minut zpoždění, kde asi může být? A přijede dotyčná herečka vůbec? Doufejme, že ano, proč by jinak telefonovala? A proč by on, těsně před odletem z Kalifornie, místo vyčkávání ve vyhřáté letištní hale mrznul venku na chodníku?

Prochladlý muž položil nacpanou cestovní brašnu ke svým nohám a obrátil si límec svrchníku ve snaze uchránit se před studeným větrem. Potom v zamyšlení o své zavazadlo klopýtl. Kruci, radši ho měl do úschovny! Shýbl se a otočil brašnu o čtyřicet pět stupňů, aby o ni nezakopával. Pak pokračoval v odměřené chůzi; tři kroky sem, tři kroky zpátky.

Po dalších pěti minutách zabrzdil u kraje vozovky žlutý vůz taxislužby. Steve Muir popoběhl a vklouzl do jeho zadních dveří. "Dobře, že jste tady, slečno Leicková. Venku je neskutečná zima."

"Musíte mi prominout zpoždění, ale uvízli jsme ve skrumáži u autonehody."

Mávl odevzdaně rukou. "To máte jedno. Moje linka odlétá až za třičtvrtě hodiny, stihnu to v pohodě. Normálně bych použil svůj vůz a přijel já pro vás, jenže těsně před tím, než jste mi volala, jsem ho vrátil do půjčovny."

Taxi se pomalu odlepilo od chodníku a jeho řidič ukázal palcem ven. "Támhle stojí nějaká taška."

"Ježíš, to je ta moje! Zastavte ještě, doběhnu si tam."

Opět usedl a zavazadlo položil na svá kolena. Nebylo to příliš pohodlné, a tak je raději nacpal dopředu mezi palubní desku a sedačku spolujezdce. Muž za volantem naštěstí neprotestoval.

Světlovlasá mladá žena nechala svého souseda vydýchat a potom poznamenala: "Můj problém spočívá v tom, že se s vaší snoubenkou skoro neznám. Je to možná divné po dvou letech společné práce, ale je to bohužel tak."

Taxi odbočilo z dálnice číslo 5 na Santa Monica Freeway.

"Jsem s Ren od počátku natáčení Xeny v častém kontaktu," pokračovala žena, "ale přesto bych si netroufla navštívit ji bez doprovodu někoho opravdu známého. Proto jsem se také obrátila na vás, abyste mě do domu O´Connorových... tak nějak... uvedl."

"Uvedu vás tam velice rád, slečno Leicková," kývl Steve Muir, který se mezitím trochu ohřál, a rychle si rozpínal svrchník. "S Ren je celých sedm dní její matka, přijela hned po nešťastné Lucyině smrti z Texasu a bydlela s ní i tři dni v nemocnici, kde ji lékaři vyšetřovali."

"Víte, pane Muire, byla jsem u toho, když do studia dorazila zpráva o nehodě naší kolegyně Lawlessové... Vlastně, čekali jsme na její příchod celé odpoledne, zdržela se v San Francisku, už nevím proč. Bylo pozdě večer, když panu Tapertovi telefonovali, že Lucy nepřiletí – už nikdy. Všichni přítomní byli totálně zdrceni, Ren se rozplakala a nebyla k utišení, někdo ji musel odvézt domů, jinak by se ze studia vůbec nedostala. Já tehdy ještě netušila, jak vážné to s ní bude, že ji postihnou deprese a bůhvíco dalšího... Brala jsem celou věc spíše jako její reakci na smrt blízkého spolupracovníka. Ani dnes bych se za Ren nevypravila, nebýt jejího e–mailu..."

Steve těžce přikývl. "Dostala jste ho rovněž..."

"Ano, dostala: Lucy@Xena.nebe – velmi neobvyklá adresa... a potom ten dojemný text: Drahá Lucko, proč si odešla... brzy se tam nahoře sejdeme... přijdu za tebou... Osobně se nepočítám se mezi vášnivé plačky, pane Muire, spíše naopak, ale Renin srdceryvný mail mě skutečně dojal k slzám. Proto jsem se rozhodla zajít za ní a... přinést jí pár květin a taky trochu optimizmu."

"Za tuto snahu vám děkuji. Bohužel, ono do nebe inzerované sdělení obdrželi všichni naši známí i další lidé, jejichž adresy jsme měli v počítači. Na vině byl prý jakýsi... zběsilý virus, či trojský kůň, který rozesílá jakoukoliv zprávu všem adresátům, které v paměti počítače nalezne. Umíte si představit tu ostudu, jak nechutně to v tisku rozpitvávali. Po návratu Ren z nemocnice jsme doslova odháněli novináře od domu, lezli nám dovnitř i okny."

"To muselo být velice nepříjemné."

"Nejen nepříjemné, nýbrž i vyčerpávající. Všichni jsme na konci fyzických i duševních sil. Když na to vzpomenu, ještě dnes vidím palcové titulky bulvárních novin: Poslední Xenin boj. – Populární herečka zahynula nedaleko pobřeží L.A., její seriálová partnerka hospitalizována pro psychické obtíže. – Lucko, vrať se!, telegrafuje do nebe zoufalá Ren O´Connorová... Bože můj, bylo to jako ve zlém snu!" Steve Muir přestal mluvit a obrátil oči v sloup.

Taxi nyní mířilo po Hollywood Freeway dále do centra a brzy stanulo u svého cíle.

Po krátkém přivítání s unavenou Sandrou Wilsonovou, matkou Ren O´Connorové, usedal Steve opět do vozu, mezitímco Hudson Leicková vstupovala do pokoje, který svým stylem připomínal starý britský film; tmavá tapeta, starožitný nábytek, na zdech ponuré, nic neříkající obrazy od neznámých umělců, na stole velké hodiny z přelomu století. Snad jen Kristus od Salvadora Dalího a dva páry kolečkových bruslí narušovaly depresivní atmosféru tohoto místa.

Ren O´Connorová stála u okna a hleděla bezduše ven na zahradu.

"Ahoj," řekla Hudson optimisticky, a rovněž opatrně.

Pobledlá a uslzená tvář se otočila. "Ty??"

"Ano, já. Jsi trošku překvapená, že? No, jestli na mě nemáš náladu, můžu přijít jindy."

"Ne. – Zůstaň. – Prosím."

"Ráda." Položila pugét růží na stůl a z tašky vyňala malou bonboniéru. "Nevím, jestli jsi na kytky nebo na sladké... tak jsem přinesla obojí."

"Děkuju," řekla Ren nevýrazně a pohlédla na přinesené dárky zčervenalýma očima. "Jsi hodná, ale nemusela sis dělat kvůli mně škodu."

Pokrčila rameny. "A... co jinak? Jak se daří? Už je líp?"

Ren popošla k zrcadlu zasazenému do starého oprýskaného rámu. "Vypadám příšerně, ale není mi nějak zvlášť špatně, jenom... nemám chuť žít."

"Chápu, není to pro tebe snadné. a... proč jsem vlastně přišla... taky jsem dostala ten nešťastný e–mail."

"Bože, i ty?"

"Ano. Heleď, já nejsem Lucy a nikdy nebudu, ale... přestože my dvě nejsme přítelkyně, dokonce ani známé, může se to rychle změnit. Napadlo mě," sáhla opět do tašky tentokrát pro navštívenku, "že bys mi mohla zavolat, dám ti své mobilní číslo, jo?"

"Dobře," odvětila Ren apaticky.

"Počkej, nemyslela jsem někdy zavolat, ale kdykoliv, rozumíš? Až ti bude zle, nebo až se budeš chtít někomu svěřit, vypovídat, chápeš? Ozvi se v kteroukoliv denní či noční dobu. Opravdu to myslím vážně a nikoliv formálně. Prostě... budeš nešťastná, tak nebreč a zavolej zlou Heidi–Hudson, promluvíme si a hnedka se ti uleví, hm?"

Zlatovlasá mladá žena pohlédla na kolegyni, kterou dosud příliš neznala, s upřímným vděkem a zároveň i s neskrývaným překvapením. "Tohle je velice hezké a přátelské gesto. Vůbec nevím, co mám říct, nečekala bych něco podobného zrovna od tebe. Spousta mých dobrých známých se ode mě odtáhla, natož aby za mnou přišli. Ale ty...? Jsem ti opravdu vděčná."

"No jo, to je dobrý. Děkovat nemusíš. Já totiž někdy překvapuju sama sebe." Pročísla si světlou hřívu oběma rukama. "Abych nezapomněla, než odejdu..." opět zalovila v tašce, "mám tu dnešní noviny. Četlas je? – Ne," odpověděla si sama.

"Nečetla."

"Jasně. – Sneseš zprávu o té letecké nehodě? Myslím... podle mého názoru... celkem nadějnou zprávu."

"Já nevím, snad ano, možná budu brečet, nedokážu to ovládnout, i když mě doktor napumpoval antidepresivama."

Rozprostřela noviny na stůl a ukázala na příslušný článek. "Tak koukni: tady píšou, že potápěči z pobřežní hlídky konečně uvolnili zaklesnutý letoun z útesu a vytáhli ho z čtyřicetimetrové hloubky na břeh."

V očích Ren se objevily slzy a ústa se jí zkřivila do nešťastného výrazu.

"S naříkáním ještě počkej: z vraku bylo vyproštěno pět mrtvých pasažérů i mrtvola pilota. Tělo herečky Lucy Lawlessové nalezeno nebylo, a nic ani neukazuje na to, že by se jmenovaná v době havárie v kabině aerotaxi nalézala."

"Ale to by mohlo znamenat...!"

"Přesně tak," přisvědčila Hudson. "Znamená to, že i po sedmi dnech existuje určité procento naděje."

Ren se několikrát zhluboka nadechla. "Tohle je ta nejlepší zpráva, kterous mi mohla přinést."

"Vím." Mile se usmála. "A teď hezky odpočívej a určitě se ozvi."

"Spolehni se. A za všechno ti moc děkuju."




Obchodní loď PATRIOT


Klíč zarachotil v zámku a kovové dveře kajuty se se skřípotem otevřely. Žena doposud ležící na nepohodlném lodním lůžku vstala.

Robusní muž v kapitánské uniformě uzamkl dveře zevnitř a otočil se. Rozespalá Lucy Lawlessová se opět zahleděla do tváře člověku, jehož obličej byl zakryt karnevalovou maskou Sněhurky.

"Vy, Eliasi?! Co zas chcete? Kdy už mě pustíte ven?!"

Usedl na okraj lůžka. "Za prvé, dobré jitro. A za druhé, mohla byste být poněkud vlídnější po ránu."

"Vlídnější?! Zavřete mě do téhle klece, držíte mě tu celý týden a ještě doufáte, že vám za to budu vděčná?"

Elias pokrčil neznatelně rameny. "Už jsem vám mnohokrát vysvětloval, že váš únos byl vynucen okolnostmi a že se jedná pouze o dočasné bezpečnostní opatření. A vděčná za záchranu života byste nám v každém případě být měla, kdybychom vás zavčas nevylovili z moře i s vaším zavazadlem, šla byste ke dnu."

Ušklíbla se. "To není vůbec jisté, možná bych doplavala ke břehu, nebylo to daleko."

"Myslíte? Já jsem opačného názoru, při pádu na hladinu jste utrpěla šok a... voda byla studená."

Tmavovlasá žena mávla otráveně rukou. "Kdy se odsud dostanu?"

"Kvůli tomu jsem přišel, bude to brzy. Zítra opustíme mezinárodní vody a u pobřeží vás vysadíme." Vstal, protáhl se v zádech a několikrát zakroužil rameny. Potom opět usedl. "Abych se zmínil ještě o jedné benevolenci; když jsme se rozhodovali, jak zabránit tomu, abyste nás v budoucnu mohla identifikovat, padly i návrhy nechat vám trvale zavázané oči. Někteří členové důstojnického sboru dokonce požadovali udržovat váš zrak vyřazený z provozu pomocí atropinu, takže..."

"Hm, že jste mně rovnou nenechal vypíchat oči, Eliasi! Vašemu pirátskému statutu by to udělalo jenom čest."

Za maskou Sněhurky se ozvalo nepříjemné pousmání. "Jste pozoruhodná žena, jiná na vašem místě by se třásla strachem."

"A proč bych se měla třást?! Jsem v rukou zločinců, kteří se mnou stejně naloží, jak se jim zlíbí, mohou mě i zabít, nemám možnost bránit se, co horšího se mi ještě může stát?? Pokud vám tohle stačí k pocitu převahy... tak je mi vás líto."

Muž v uniformě kapitána neodpověděl. Vstal a znovu odemkl dveře kabiny. "Nechám vám přinést jídlo," řekl neutrálním tónem.

Lucy ulehla zpátky na lůžko, aby si opět prohlédla své vězení; tu malou nehostinnou podpalubní kobku, jejíž stěny i strop znala za sedm dní skoro nazpaměť.

Kdy už tohle skončí??




Los Angeles


Sandra Wilsonová zavěsila telefon a malou chvíli zůstala zamyšleně stát. Poslouchala vlastní dech a stěží se vzpamatovávala z předešlého hovoru. Ještě policie do toho všeho! To je poslední věc, která chyběla. Panebože, co jenom mohou chtít?? Jako by nestačila ta tragická letecká havárie a následující nervové zhroucení její dcery.

Předešlá snaha paní Wilsonové přemluvit poručíka Grunfelda, aby rozhovor s Ren odložil, byla marná. Je to svrchovaně důležité a nemůže to počkat, prý jakási identifikace. Oč přesně jde, policejní úředník nesdělil, a po dalším upozornění, že by policii nezbylo nic jiného, než Ren O´Connorovou na úřadovnu předvolat, v extrémním případě dokonce předvést, její matka nakonec s vyslechnutím doma souhlasila.

Mířila pomalým a těžkým krokem do schodů, k pokoji své dcery. V duchu se modlila, aby policistou zmiňovaná identifikace nebyla identifikací mrtvé Lucy Lawlessové. Takovouto proceduru by Ren dokázala jen sotva absolvovat bez další zdravotní újmy.

Uprostřed schodiště se znejistělá žena ke svému překvapení se svojí dcerou střetla. "Co tady děláš a proč neležíš? Dokonce ses oblékla...?"

"Ano, mami, trošku se mi ulevilo a chtěla jsem jít na chvilku ven."

"Ven? Co tak najednou?"

"Jak tady byla prve Hudson... no... zlepšila se mi nálada a... myslím, že bych se měla pokusit začít zas normálně fungovat."

"To ráda slyším, Ren, jenže... právě jsem mluvila s... volali sem z policie, teď musíš zůstat doma, oni za tebou přijedou, nějaký poručík – jako to jenom bylo – poručík Grunfeld."

"Policie? A oč jim jde?"

"Nevím, nějaká... říkali... identifikace, či co."

"Identifikace?! A koho...??" Překvapení v jejím obličeji vystřídalo naprosté zoufalství. "Oni ti, mámo, řekli, že je Lucka mrtvá?" Nedomluvila a tiše se rozplakala. Posadila se na schody a položila si obličej na kolena. Záblesk předešlého optimizmu byl ten tam.

Matka ji jemně uchopila za lokty. "No tak, však nebude tak zle, pojď zpátky do pokoje a neplakej. Ten policista mi nic konkrétního neřekl, dokonce ani nenaznačil, že bys měla... že by šlo o osobní identifikaci. Musíme počkat, až přijde, a potom se uvidí. Teď se pěkně natáhneš a bude ti dobře."


–––––––


Poručík Grunfeld si s nedůvěrou prohlížel zlatovlasou mladou ženu, do jejíhož pokoje právě vstoupil. Typická herečka, pomyslel si, velice hezká, kultivovaná a také poněkud neurotická, možná nechybí ani špetka hysterie... ale příliš zdravě rozhodně nevypadá.

Lehce stiskl podávanou drobnou ruku. "Znám vás dobře z televize," řekl úvodem, aby narušil poněkud dusnou atmosféru ze vzájemné nejistoty.

"To... jsem opravdu ráda, poručíku..."

"Grunfeld; losangelská policie, oddělení vražd."

"Těší mě, O ´Connorová. Neposadíte se?"

"Děkuji, postojím."

"Jak chcete. Říkal jste mé matce něco o identifikaci," vypravila ze sebe, při čemž úporně zdolávala nutkání rozplakat se. "Znamená to snad, že budeme muset někam odjet?"

Zavrtěl hlavou. "Nikoliv, madam. Jedná se o identifikaci jistého osobního předmětu –"

"Není tedy mrtvá??" vyhrkla blondýnka s uslzenýma očima plnýma naděje.

Pokrčil rameny. "Jestli máte na mysli Lucy Lawlessovou, mohu vám odpovědět pouze jediné: já nevím."

"Ach..."

"Musím vám říci, slečno, že se celá situace okolo pádu onoho nešťastného aerotaxi do moře poněkud zkomplikovala."

"Zkomplikovala? V jakém smyslu?"

"Budu vás ve stručnosti informovat, ale v tom případě bych si s vaším dovolením přece jen na okamžik sedl."

"Samozřejmě."

Svlékl si kabát a odložil jej na opěradlo židle. "Požár zmíněného aerotaxi způsobil podle expertů zkrat na elektroinstalaci. Vzniknuvší oheň by bývalo šlo lehce eliminovat, kdyby..." poručík si přejel hřbetem ruky neoholenou bradu, "...kdyby se v kabině pilota nenacházely plastové láhve s metanolem."

"Metanol?? To je nějaký jed, ne?"

"Ano, metylalkohol skutečně patří do kategorie zvláště nebezpečných jedů, ale také se používá coby palivo. Pilot aerotaxi byl – dle vyjádření jeho ženy – vášnivý modelář. Sestavoval malá funkční letadla ovládaná radiovými signály. Ovšem přepravovat dvacet litrů nebezpečně hořlavé látky spolu s cestujícími... to je bezprecedentní porušení předpisů."

"To asi ano, ale... neříkal jste před tím, že pracujete na oddělení vražd?"

Přikývl. "Jistě. Pochopte, máme tady šest mrtvých a jednu pohřešovanou. Je třeba zjistit a potvrdit, zda se skutečně jednalo o nehodu. Proto celý případ nevyšetřuje jen letecká komise, nýbrž i my, a teď také FBI."

"Proč proboha FBI??"

"Milá slečno, v prostoru výsuvného podvozku aerotaxi byl nalezen ocelový zásobník s olověným pláštěm. Tento kontejner obsahoval určité množství radioaktivního lithia 6 a byl opatřen plovákem spolu s telekomunikační identifikací. Máme důvod domnívat se, že měl být pilotem vyhozen někde v losangelských teritoriálních vodách. O tomto svědčí i skutečnost, potvrzená několika svědky, že se v blízkosti místa nehody vyskytovala podezřelá loď, která tam podle všeho vůbec neměla být."

Mladá žena zavrtěla hlavou. "Ani trochu tomu nerozumím. V tom letadle pro šest cestujících byl metylalkohol a radioaktivní... materiál? Ale proč jste s tím přišel za mnou?"

"Ano, správně, teď k vlastní identifikaci." Sáhl do náprsní kapsy pro malý igelitový sáček, jehož obsah si vyklepl na dlaň. "Pokoušel jsem se zastihnout přítele Lucy Lawlessové pana Taperta, ale zatím se mi nepodařilo k němu proniknout. Žádám tedy o pomoc vás. Prohlédněte si dobře tento stříbrný křížek s rubíny. Nepoznala byste ho?"

Ren O´Connorové se rozkutálely slzy po tváři ještě dříve, než poručík Grunfeld dokončil poslední větu. "Promiňte mi," řekla a otřela si oči. "Ano, je to její, docela určitě."

"Jste si tím jistá?"

"Stoprocentně. Poznám to podle kroužku, co spojuje řetízek s křížkem. Lucce se jednou kroužek přelomil a ona ho nahradila... byla... tedy je manuálně velmi zručná... vzala kleště a uštípla kousek nějaké pružiny... Od té doby říkala, že si to nechá u zlatníka opravit, ale nikdy k tomu nedošlo." Zvedla šperk k poručíkovým očím a řekla: "Všimněte si, jak je konec pružiny ostrý. Lucka se o něj jednou v noci škrábla do krku a od té doby křížek raději před spaním sundávala."

"Aha, to je velmi cenná informace. Řetízek jsme totiž nalezli namotaný na klice dveří onoho nešťastného aerotaxi a sedačka Lucy Lawlessové byla podle všeho umístěna nedaleko."

"Takže tam opravdu byla..."

"Jistě, ale... dotyčné dveře vylovili potápěči sto metrů od vraku, z čehož vyplývá, že byly před dopadem letadla na hladinu otevřeny. Domníváme se, že paní Lawlessová letoun opustila hned při začátku požáru. Její záchranný pás byl totiž rozepnutý a... no... víte, ostatní pasažéři, tedy oběti, byly k sedadlům doslova přiškvařeny. Neplačte, slečno. V letadle chyběl i kufr paní Lawlessové, ani ten potápěči nenašli."

Ren popotáhla a utřela si oči. "Řekněte mi, ale upřímně, co vy si o tom všem myslíte, poručíku?"

"Nemohu dělat závěry, ale osobně se domnívám, že vaše kolegyně stačila vyskočit do moře. V té době už pilot pravděpodobně zcela neovládal let a letadlo tudíž – jak vypověděli i svědci z blízké jachty – v rychlých sledech ztrácelo a potom zase nabíralo výšku. V jednom takovém momentě, blízko nad hladinou, vaše kolegyně otevřela dveře, vzala kufřík a..."

"A dál??"

"Dál? Těžko říci. Údajně se v okolí nehody pohyboval jeden či více motorových člunů. Je dost možné, že jejich posádka hledala na tomtéž místě onen kontejner s radioaktivní chemikálií. Místo něho nalezla Lucy Lawlessovou a z neznámých důvodů ji nedopravila na pobřeží, nýbrž na svou loď."

"Jste schopni vypátrat, o jakou loď se jednalo, poručíku?"

"Sotva. Je to už týden, a bůhví, kde se teď nachází."

Zklamaně přikývla. "A co tedy hodláte dělat?"

"Pokračovat ve své práci. Pokud bychom se dopátrali dalších skutečností, budeme vás neprodleně informovat." Vstal, podal mladé ženě ruku a přešel ke dveřím. "Ještě jednou vám děkuji. Moc jste nám pomohla."




Obchodní loď PATRIOT


V kajutě byla neproniknutelná tma. Lucy Lawlessová ležela na zádech na úzkém lůžku a poslouchala zvuky přicházející z okolních částí lodi. V tomto slyšitelném spektru nebylo ani památky po šumění moře; vše bylo překryto slabým hukotem motorů.

V blízkosti dveří se ozvalo charakteristické zaštrachání. Někdo jde po schodech dolů, pomyslela si. Ale proč?? Mohou být tak dvě tři hodiny v noci, co mohou tak pozdě chtít??

Následovalo hlasité cvaknutí zámku a zavrzání otevíraných kovových dveří. Ležící žena se ani nepohnula, předstírajíc spánek. Už před okamžikem se domnívala, že ví, kdo její kajutu v tuto pozdní noční hodinu hodlá navštívit. Nyní, jakmile ucítila pronikavou vůni parfému, nabylo její přesvědčení stoprocentní jistoty. "Eliasi?" řekla do tmy.

Kabinu ozářilo slabě nažloutlé nouzové světlo. "Jak jste mě poznala?"

"Podle chůze ze schodů, vždycky klepete rukou do stěny... A pak ta vaše voda po holení..."

"Jste bystrá."

"Možná. – Oč vám jde? Vzbudil jste mě."

"Přišel váš čas."

"Říkáte to, jako byste mě chtěl odnést do pekla."

"Tak tedy, přišel čas vašeho vylodění. Spokojená?" Muž v masce Sněhurky udělal tři kroky vpřed a napřáhl pravici. "Buďte tak laskavá a navlečte si na hlavu tento sáček."

Hned jak to Lucy učinila, ozval se z rohu kajuty slabá rána. Instinktivně tím směrem otočila hlavu, i když zbytečně; vak z černého sametu byl skutečně neprůhledný.

"Nelekejte se," řekl klidně kapitán Elias. "Pouze jsem odhodil tu zatracenou škrabošku."

"Měl byste ji nosit stále. Co když vás pozorují ze satelitu?"

"Máte bujnou fantazii. Víte... jedna otázka je moci někoho vidět a druhá chtít někoho vidět."

"Tím chcete naznačit, že oni nechtějí?"

"S úřady jsem obvykle zadobře, často mě to stojí dost peněz."

"Chápu."

"Než se spolu rozloučíme, vysvětlím vám, co uděláte. Tak tedy: až vám vrátíme věci a až vás vysadíme na břeh, nebudete se otáčet a půjdete, dokud nenarazíte na silnici. Ta vede přímo do Port Alberni. Odtamtud můžete zamířit přes Sidney do Victorie, nebo do –"

"Bože! Sydney?! Kam až jste mě to dotáhli?!"

Elias se poťouchle usmál. "Zkomolil jsem jméno úmyslně, abych vás trochu vyděsil. Alespoň můžete mít radost, že to není australská Sydney, nýbrž Sidney – nedaleko Vancouveru v Kanadě."

"Alespoň to."

Muž v uniformě uchopil tmavovlasou ženu za loket. "Pojďte, už je čas. A nevzpomínejte na nás ve zlém."




Los Angeles


"Madam! Tam teď nemůžete! Pan Tapert má důležité jednání! Musím vás nejdříve ohlásit!" Sekretářka Cora Fairsová vyskočila od kancelářského pultu a pokusila se nezvanou návštěvnici zadržet vlastníma rukama. Leč marně, štíhlá žena se razantním škubnutím vymanila z nepevného sevření a bez dalších potíží zdolala oboje vypolstrované dveře, aby stanula v pracovně produkčního ředitele studia Universal.

"Nazdar, Robe," řekla a opřela se zády o dveře. Zrakem pak přehlédla prázdnou místnost. "Prý máš jednání... Ta ženská mě sem nechtěla pustit, že mě musí ohlásit, to byl fór, ne?"

"Promiň, Heidičko, netušil jsem, že přijdeš tak brzy ráno. Myslel jsem, že je to čertvíkdo... denně mně sem různí pisálkové nosí zaručeně nejlepší scénáře na světě a chtějí ode mě za ty blbosti horentní sumy... Posaď se u nás."

"Dík." Odlepila se ode dveří a sekretářka tak konečně získala šanci vejít. "Promiňte, pane, ale ta slečna –!"

Robert Tapert mávl rukou. "V pořádku, Coro. Až nás příště Hudson Leicková navštíví, pustíte ji, prosím, ihned bez průtahů dovnitř, ano?"

"Jak si přejete."

Produkční šéf ukázal palcem za záda, kde se nacházel bar. "Něco k pití?"

"Ne. Přišla jsem kvůli tvé urgentní žádosti."

"Ano. Jde o tohle; jak víš, smrtí Lucy se radikálně změnila situace. Nemluví se mi o tom lehko, nemysli, osobně se mě to dotýká, protože jsme spolu měli... no... nebylo přece žádné tajemství, že jsme se chtěli za nějaký čas vzít. Bohužel obchod a natáčení nehledí na osobní zármutek – show must go on, jak se říká – a my se tudíž musíme s celou věcí vyrovnat. Jedno je jisté, druhou Xenu neseženeme. Zrovna tak bychom nezískali náhradu za Callisto či Gabrielu. Vycházejme tedy z toho, že postava Xeny zmizí z obrazovky. Co bude dál? Osobně si myslím, že bys ji měla zastoupit ty."

"Já?? Tomu nerozumím."

"Heleď, jsou jen dvě možnosti: buď jako pomalu ale jistě polepšená Callisto, anebo jako Xenin duch v Callistině těle."

Štíhlá blondýnka pokrčila rameny. "Já nevím, Robe, tohle se mi nějak nezdá."

"Žádné ukvapené závěry, krásná Heidi, finančně na tom v žádném případě neproděláš. Jestli někdo z nás tratí, pak jsem to já. Víš ty vůbec, kolik jsem zaplatil za staré scénáře? A co teď s nimi, jsou na draka, musí se přepsat, což bude stát další hromadu peněz. Odkud je vezmu, zatím nevím, už takhle mám vysoké dluhy a celková nejistota ohledně dalšího natáčení bez Lucy dohání mé věřitele ke značné nervozitě."

"Dobře, Robe, budu o tvé nabídce uvažovat, ale mám jednu podmínku."

"A to?"

"Že v novém pokračování Xeny bude hrát a s mou rolí souhlasit také Ren O´Connorová."

"Jistě, můžeš se spolehnout."

"Tak jistá bych si na tvém místě nebyla, ta holka má nervy nadranc, mluvila jsem s ní. Silně pochybuju, že bude schopná v natáčení za současné situace pokračovat."

Šéfproducent spráskl ruce. "Prosím tě, nesejčkuj! Ještě abych přišel o Gabby a můžeme Xenu rovnou odpískat!"

Světlovlasá žena pokrčila rameny. "Svou podmínku jsem ti řekla. Pokud ji splníš, jsem předběžně pro."

"Fajn, tos mě uklidnila, protože já se už dneska nemůžu spolehnout ani na –" Kdesi v hlubinách pracovního stolu zazvonil mobilní telefon. "Promiň," řekl Rob Tapert a postupně zotevíral všechna šuplata, aby v posledním z nich objevil malý obtěžující předmět.

"Prosím. – Kdo?!! – – No to snad není vůbec – – Kde?!! – – Ano. – Rozumím. – – Ahoj!"

Položil telefon na stůl a bloudil vypoulenýma očima po stěnách pracovny. Pak si zaclonil obličej rukama a křečovitě se rozesmál. Když záchvat smíchu polevil, odkryl svou zbrunátnělou tvář. "Víš, kdo právě volal?"

"Netuším."

"Ani nemůžeš. – Lucy volala!"

Štíhlá blondýnka vyskočila z křesla. "Není možná!! Kde byla tak dlouho??"

"Na pirátské lodi."

"Kde??!"

"Jo, je to tak, doslova." Opět se zoufale rozesmál. "Xenu unesli piráti. Jestli tohle není k popukání... Prý je teď na policii někde v Kanadě, snad ve Vancouveru. Sem do L.A. přiletí hned po vyřízení formalit."

"A... je v pořádku?"

"Prý ano."

Štíhlá žena se pomalým krokem odebrala ke dveřím. "Díky bohu. Tím pádem máme problém vyřešený, že? Musím hned zavolat Ren."

Rob Tapert radostně přikývl. "Udělej to. Do týdne odletíte na Nový Zéland a rozjedeme výrobu třetí série jen s minimálním zpožděním."


–––––––


Ren O´Connorová přijala radostnou zprávu o objevení Lucy Lawlessové s neskrývaným nadšením. Ty tam byly její deprese; od tohoto okamžiku hýřila optimizmem a produkčnímu šéfovi dokonce tvrdila, že schopna odjet do novozélandského Aucklandu v daleko kratším termínu, než je týden.

Očekávané a vřelé setkání seriálových partnerek se nakonec – k lítosti Ren – uskutečnilo pouze telefonicky, a ještě ke všemu poměrně rezervovaným způsobem. Lucy Lawlessová totiž tvrdila, že je předchozími událostmi zcela vyčerpaná a že potřebuje pár dní absolutního klidu. Nakonec přesvědčila sama sebe, že nepociťuje žádnou zvláštní potřebu kontaktovat sympatickou kolegyni dříve než při natáčení v Aucklandu.






/2. část/ Quetzalcoatl


Západní Auckland – Nový Zéland – prosinec 1997

Filmařský tábor rozprostírající se na deseti hektarech nedotčené novozélandské půdy připomínal svými stany v barvě khaki vojenské ležení. Čilé hemžení pracovníků všeho druhu signalizovalo vrcholící přípravy na výrobu dalšího běhu televizního seriálu XWP.

Lucy Lawlessová projížděla tímto mraveništěm ve vypůjčeném voze a s nelibým pohledem pozorovala rostoucí zděné kulisy jakéhosi kláštera až na samém okraji tábora.

Nebyla v dobré náladě. Původní předpoklad, že se bude moci každý večer vracet do hotelu v Aucklandu, se nejevil jako šťastné řešení, neboť pobřežní oblast, ve které se letos točí, je od novozélandské metropole vzdálena skoro padesát mil. Takže místo pohodlného hotelového pokoje to opět vypadá na tvrdý kavalec a spacák.

Přimhouřila oči a přimáčkla si sluneční brýle více na oči. Chtělo by to tmavší skla; touto dobou zde bývá za jasné oblohy nesnesitelné světlo.

Pokračovala dál napříč táborem a stále nepotkávala nikoho známého, jen a jen technický personál.

A už je to tady, pomyslela si náhle. Přímo proti ní kráčela Ren O´Connorová se sluchátky na uších. Sakra! Tomuhle se chtěla vyhnout, nemusela potkat jako první zrovna ji, teď už se jí nezbaví.

Přibrzdila v naději, že zůstane nepovšimnuta, a sledovala malou zlatovlásku, která si do rytmu pokyvovala hlavou a zdála se být poslechem hudby stoprocentně zaujata. Bože můj, ona je čím dál tím hezčí, celá Brenda Foxová, napadlo Lucy a tato upřímná, ale nežádoucí myšlenka ji přivedla téměř k zuřivosti. Udeřila malíkovou hranou do volantu, až se na zlomek sekundy viditelně prohnul. "Krucinál!" zasyčela bolestí. To už stála Ren u vozu, stahovala si sluchátka z hlavy a rozradostněně mávala.

"Ahojky!!"

Lucy vypnula zapalování a otevřela dveře nissanu. "Nazdar. Ty už si tady?" zeptala se bez valné účasti a vystoupila.

"Už třetí den," vysvětlovala zářící zlatovláska. "Chtěla jsem být u toho ruchu, až se začne stavět tábor, a taky trošku pomáhat."

"Ještě to tak!" mávla rukou Lucy. "Na stavění tu jsou placení zaměstnanci. My, herci, přece nebudeme dělat nějakou špinavou a nekvalifikovanou dřinu."

Ren se stále usmívala, což přivádělo její kolegyni do rozpaků. "Co jinak?" zeptala se jí odměřeně. "Marodilas... jsi už O.K.?" Otázka zazněla poměrně formálně a byla položena pouze ze slušnosti.

"Teďka jsem už fit. – Jo, jak ses měla na té pirátské lodi?"

"Nic moc. – Poslyš," úmyslně odbočila Lucy, "se kterým režisérem vlastně začínáme?"

"Se Shiltonem."

"A jéžiš, Gilbert! Moc velkou radost z něho nemám, dřív býval dobrý, ale poslední dobou je velmi autoritativní, nerozumím si s ním."

Ren kývla. Skutečnost, že Gilbert Shilton říkal to samé o představitelce Xeny, raději zamlčela. "Mám nápad, Lucko, ještě jsme spolu neoslavily tvé osvobození z pirátského zajetí a... Steve je ve Státech... Roba jsi taky nechala doma... mohly bychom večer zajet k nám do Aucklandu a uspořádat malou dámskou jízdu ve dvou, co říkáš?"

Zašklebila se. "Rob dorazí za čtrnáct dní. A na žádné oslavy nemám náladu. Sotva jsem přijela."

Zlatovláska byla tímto zklamaná. "To je ale škoda, tolik jsem se na tebe těšila. Ani v L.A. jsi za mnou nepřišla."

"No jo, nestíhala jsem to. – Heleď, ukaž mi, kde mám stan."

Ren přešlápla z nohy na nohu. "Ukážu, je to támhleten velký, vlevo. – Co kdybychom si některý den, třebas zítra, zašly do města na večeři?"

"Pss... já nevím... snad. Někerej den, jestli to vyjde... možná, uvidíme." S námahou odtrhla pohled od průzračně zelených očí. "Kerej je ten můj stan?" zeptala se nepříjemně.


–––––––


Natáčení The Furies, úvodní epizody třetí série Xeny, probíhalo od samého úvodu s potížemi. Hlavním důvodem byla samotná představitelka titulní role, které se nezamlouval scénář a měla k němu neustálé připomínky, což vyvádělo jinak klidného režiséra Shiltona z míry. Děj příběhu, v němž Xena přijde na určitý čas o rozum, kritizoval dokonce sám režisér. Na druhou stranu tvrdil, že i přes plytkost děje bude nutné autorovu předlohu dodržet. Lucy, oděná do kůže a kovu, nerada souhlasila a hrála bez reptání až k místu, kde měla po úspěšném poražení několika nepřátel v záchvatu veselého šílenství běhat po zemi po čtyřech a štěkat. Na tomto místě začala s Gilbertem Shiltonem polemizovat o vypuštění příslušné scény. Po pěti minutách dohadů ztratil režisér sebeovládání a rozkřičel se:

"Buďte tak laskavá a přestaňte konečně režírovat! Zdržujete celý štáb! Už takhle jsme ztratili spoustu času! – Kamera, připrav se, jedeme!"

"Nejedeme," prohlásila klidně Lucy. "Já tuhle scénu zkrátka hrát nechci a nebudu."

Shilton se otočil na svého asistenta a nahlas řekl: "No prosím, prý to nebude hrát! Fajn. Ona nebude hrát, osvětlovači nebudou svítit, maskéři nebudou líčit... takže to tady všichni zabalíme a pojedeme domů, ne? Takhle jste to myslela?!"

"Nezkreslujte situaci. Řekla jsem jen, že tuhle blbost nebudu hrát. Namísto toho můžu třeba mávat rukama, aspoň mě diváci neprohlásí za úplného idiota, stačí, když budu vypadat jako poloviční."

Shilton se zklamaně podíval na poblíž stojící Ren O´Connorovou.

"Něco ti řeknu: kdybych tu měl místo Xeny ještě jednu Gabrielu, byl bych ten nejšťastnější člověk pod sluncem."

Mile se na něho usmála, a to vyprovokovalo Lucy k dalším útokům:

"Netahejte laskavě ROCku do našich sporů. Já nejsem jako ona, nenechám si dělat od každého na hlavu."

Režisér se s odporem ušklíbl. "Slyšelas, Ren, jak hezky ti tvá kamarádka říká?"

Místo ní odpověděla Lucy: "Za prvé, nejsem žádná její kamarádka. A za druhé, všude o ní mluví i píšou v iniciálech – ROC – tak proč zrovna já bych jí nemohla říkat ROCka?!"

Malá zlatovláska sklopila smutně oči a trochu naivně dodala: "Ještě nikdy´s mě takhle ošklivě neoslovila. Asi seš moc rozzlobená."

Mladý zvukový technik Ted, stojící hned vedle ní, odložil dlouhou tyč s mikrofonem a šeptem poznamenal: "Nic si z toho nedělejte, slečno O´Connorová, vás tady mají všichni rádi."

"Piš si, že jsem rozzlobená," pokračovala Lucy vztekle. "A to štěkání točit nebudu!"

"Tak dost!" zařval Shilton. "Už mám vašich řečí plné zuby! A taky dobře vím, oč vám jde; ne o tu jednu scénu, normálně byste ji natočila bez remcání. Vám jde o mě, že? Nemáte mě od jisté doby ráda a chcete mi komplikovat práci, viďte?"

"Psss! Já že vás nemám ráda? To vy na mně sedíte a nemáte mě rád, protože jsem jako herečka úspěšná a mluví se o mně!"

"Blbosti! Kašlu na váš úspěch, je mi ukradený, dělám svou práci a je mi fuk, jestli s vámi nebo s někým jiným. Ovšem pravda, primadóny rád nemám."

"Co tím chcete naznačit?"

"Nic. Snad jen to, že od okamžiku, co se z vás stala superhvězda, není s vámi k vydržení. Jste protivná, problematická a nafoukaná. Bývala jste jiná, celkem milá, každý ze štábu vám to potvrdí."

"Kritika od režiséra druhé kategorie mě nerozhází."

"A co myslíte, že jste vy? Marilyn Monroe? Ani zdát! Jste sice fotogenický typ, ale jinak? Docela průměrná, až podprůměrná herečka. Osobně bych vás viděl někde na třetí příčce pětimetrového žebříku. Nebýt Xeny, hrajete štěky v nějakém plytkém sitcomu."

"Dobře. A vy nebýt Xeny, režíroval byste přiblblé estrády nebo zhovadilé přenosy wrestlingu."

"Bezpochyby. – Skončila jste, paní Lawlessová? Výborně. Ostré drápy jste nám už předvedla, teď nám zas ukažte něco z vašeho skvělého hereckého umění a hezky nám tady zaštěkejte. – Kamera!!" zařičel brunátný Shilton.

Místo toho se Lucy k úžasu celého štábu sebrala a odešla. Když se vrátila držela u ucha mobil a mluvila se svým přítelem a současně šéfem produkce Robem Tapertem. "Jo, scéna osmdesát pět, nalistuj si to. – Ne, je to nesmysl, Robe, chci to škrtnout. – Ne! Můžu mávat rukama. – Dobrý, díky. – Řekneš mu to sám? Fajn, předám tě. Čau." S vítězoslavným úsměvem podala Shiltonovi telefon. "Prosím," řekla kysele.

Když pobledlý režisér telefonát s Los Angeles dokončil, hodil mobil obloukem jeho majitelce. "Vyhrála jste, vyšší bere. Máte osedlanou produkci... no, co se dá dělat, tak holt neštěkejte a mávejte rukama."

"Mohli jsme to udělat bez řečí a nemuseli jsme se zdržovat," poznamenala Lucy jedovatě a odkráčela ke kameře.

"Zatracenej telefonní zesilovač, že já ho sem nechal instalovat!" hučel si režisér Shilton víceméně pro sebe.

"Nechcete, abych vám donesl sklenici limonády?" zeptal se Ted Ren O´Connorové.

Se zahořklým úsměvem odmítla.


–––––––


Příjezd Heidi Hudson Leickové, ztělesňující v Xeně zlou a krvelačnou Callisto, vyvolal značný rozruch. Dotyčná herečka vstoupila do filmařského tábora na korbě omláceného nákladního auta, spolu se dvěma podroušenými Mexičany v indiánských oblecích. Oba muži hráli na kytary a zpívali jakousi tesknou lidovou píseň. Za volantem náklaďáku seděla dívka tmavé pleti, později představená jako Beth Estevezová, agentka a konferenciérka mexické folklorní skupiny Los Azulejos. Tato štíhlá a půvabná Jamajčanka se zlatým kroužkem v pupku na sebe okamžitě upoutala pozornost všech přítomných.

Než Hudson Leicková za neutuchajícího veselí seskočila z nákladního vozu, oznámila všem, že druhý den večer uspořádá mexická kapela – díky jejím dobrým kontaktům – zde v táboře benefiční vystoupení.

Nákladní auto i s osádkou poté odhrkalo pryč. Režisér Shilton vzal Hudson okolo ramen. "Nebyla bys to ty, abys nepřivezla nějaké překvapení, viď?"

"Snažila jsem se."

"To je dobře," pronesl režisér temně, "protože tady žádná velká legrace zatím není, spíš naopak."

"Stalo se něco?"

"Ale nic. Nechci teď o tom mluvit."

"To je škoda," vložila se do rozhovoru Lucy Lawlessová.

Shilton pouze mávl rukou, aniž by na ni pohlédl. "Tede! Co je tím kafem, sakra?!" zavolal.

"Už vám to nesu, šéfe."


"Lucko?" Ren zatahala černovlasou ženu za rukáv. "Já mám taky překvapení."

"Vážně?"

"Vážně. Zamluvila jsem dvě místa ve Sky City Casino v Aucklandu. Dáme si večeři a... je tam i taneční parket. To bude príma, co říkáš?"

Všichni přítomní na Lucy pohlédli a předvídali její negativní reakci.

"Snad si nemyslíš, že se večer potáhnu do města, to teda ani náhodou. Já si totiž lehnu a budu si číst."

"Ale Lucko...? Máme tam rezervaci...!"

"Ne a ne! Nikam s tebou nepůjdu, ani k vám domů a do hospody už vůbec ne! Ty si vezmeš na hlavu sluchátka, na nohy kolečkové brusle a já vedle tebe budu vypadat jako blbec!"

Shilton věnoval Lucy zhnusený pohled.

"Vezmu si hezké šaty," pípla Ren tiše, ale vysloužila si pouze další radikální nesouhlas.

"Já bych s vámi šel," ozval se nesměle zvukový technik Ted.

Zlatovláska se zatvářila rozpačitě a bylo vidět, že se jí to nelíbí. "Já ale chtěla jít s Luckou." Znovu jí věnovala prosebný pohled. Ona se však ušklíbla a potom dokonce odešla.

"Prosím tě!" rozkřikl se na Teda režisér Shilton. "Ty se do toho vůbec nepleť a najdi si nějakou holku sobě rovnou. Jestli s Ren někdo půjde, tak to budu já. Samozřejmě jako kolega."

"A proč bych nemohl jít já?" chabě oponoval zvukový technik.

Shilton se nadechl, ale Hudson Leicková ho předešla. Podívala se mladíkovi do očí a řekla: "Tak ty máš náladu na hezký večer s pěknou kočkou, hm? No když tě Ren odmítla, co kdybychom šli spolu? Máš první a poslední možnost, brouku, protože dneska jsem ještě sama. Zítra už nebudu." Spiklenecky mrkla na světlovlasou představitelku Gabriely.

"Já nevím... tak do–dobře," vykoktal zmatený Ted.

"Fajn," zatřepala hustou hřívou světlých vlasů. "Sežeň si auťák, budu tě čekat v šest hodin."

"Ano," polkl hlasitě.

"No a máš od něho pokoj," zašeptala Hudson představitelce Gabriely do ucha.

"Děkuju ti."

Ted se otočil k Shiltonovi. "Můžu si půjčit na večer nějaký vůz?"

Otráveně mávl rukou. "Mně je to jedno. Dělej si, co chceš."


Galantní režisérova nabídka přišla Ren O´Connorové vhod. Sama by večer do restaurace zcela jistě nešla, a musela by tudíž rezervovaná místa na poslední chvíli odříci. K tomu naštěstí nedošlo, a tak strávila poměrně příjemný večer, jehož průběh si původně představovala úplně jinak.

Po dobré večeři, složené vesměs z italských specialit a červeného vína, se pokusila svého kolegu vytáhnout na parket, což se jí po mnoha neúspěšných pokusech nakonec zdařilo.

Ať už se v průběhu večera stočila řeč na cokoliv, vždycky končívala u Lucy Lawlessové. Samosebou výhradně díky Ren, která pěla na svojí kolegyni takovou chválu, že Shilton zanedlouho kapituloval a přestal nadšené dívce její přesvědčení rozmlouvat. Když už po sté vyslechl, jak by se zde Lucce líbilo a jak by Lucka reagovala na to či ono, co by řekla nebo udělala, pouze s úsměvem přikyvoval a říkal ano a to jistě.


–––––––


"Xeno, co mi to tu říkáš?" zlobila se Gabriela. "Každý den tvého života je velký hazard."

Vysoká tmavovláska, kráčející vedle ní, se pousmála. "O co se vsadíme?"

"Když vyhraju, tak mi musíš zítra ráno uvařit snídani."

"A to je výhra?"

"Pravda. Když vyhraju, budeš celý týden sama chodit sbírat dříví."

Kůň Argo, jehož uzdu svírala Xena v ruce, se napřímil a odfrkl si.

"Moment," vypadla náhle Lucy ze své role.

"Stop!" zvolal režisér Shilton a vůz přepravující kameru stanul. "Co se děje?! Vždyť to bylo v pořádku, škoda záběru, pro mě bylo všechno O.K.!"

"Myslím, že bychom měli udělat změnu. Já půjdu vlevo a Ren vpravo. Takhle mají diváci blíž ke Gabriele, a to je špatné. Na jejím místě mám být já – jakožto hlavní postava."

Shilton se zatvářil nechápavě. "Jak to, že je Gabby blíž, vždyť jdete vedle sebe!"

"Má blíž ke kameře."

"Tak je to ve scénáři."

"Jo, ale v tom je právě nelogičnost. Těsně u kamery mám být já. Nebo ROCku nechte aspoň vést mého koně, protože takhle vedle ní vypadám jako její služka. A ještě ke všemu jde o krok napřed, což nemá. Když už puntičkářsky trváte na dodržování scénáře, mělo by to platit pro všechny."

"Lucko, já ti přece nechci –" promluvila nesměle Ren.

"Teď hovořím s režisérem, jestli dovolíš!" přerušila ji necitlivě Lucy.

"Žádný důvod k vylepšování scénáře nevidím," prohlásil Shilton nekompromisně. "Pojedeme znovu."

"Ne!" řekla Lucy ostře.

"Lucko, prosím tě –"

"Buď už zticha, Ren!"

Ted seskočil z auta a přišoural se blíž, aby nabídl okřiknuté dívce své služby a vyjádřil jí tak podporu. "Nepotřebujete něco, slečno O´Connorová?"

"Ani ne, díky," zazněla plachá odpověď.

"Tede, nemotej se mi na scéně! A nech laskavě Gabby na pokoji a drž si od ní odstup, jasný?" řekl Shilton důrazně a poodstoupil. "Pět minut pauza! Pojďte na moment stranou, paní Lawlessová. – – Koukněte, když už se dohadujete se mnou, vem to čert. Ale proč sočíte na Ren, nechápu. Ta holka se ve vás vidí, jste pro ni velký vzor, celý včerejší večer mluvila jen o vás; Lucy sem, Lucy tam, Lucy tralala..."

"A co má být? Chcete mě snad rozplakat? Přála bych vám, aby za vámi ROCka pořád slídila jako za mnou. Brzo by vás přestalo bavit poslouchat její naivní řeči i koukat, jak se pořád kření – bezdůvodně – a jak sebou šije do rytmu s walkmanem na uších, když poslouchá ZZ Top!"

"Co se to s vámi stalo? Bývala jste příjemná, každý vás měl rád. Chodila jste s osvětlovači na pivo, s každým ze štábu jste si rozuměla..."

Pokrčila rameny, zašklebila se, ale neodpověděla.

"Když vás po tom leteckém neštěstí prohlásili za mrtvou, Ren se nervově zhroutila. Alespoň kvůli tomuhle byste k ní mohla být trošičku kamarádská." Shilton se pokusil o smířlivý tón.

"Ona vám včera plakala na rameni, což?"

"Vůbec ne. Ani v nejmenším. Naopak, byla na vaší straně, když jsem vás kritizoval."

"No fajn. Chtěl jste ještě něco?"

"Ne."

"To jsem ráda. Mimochodem, pane režisére, vykládáte, jak jsem k lidem nepříjemná, ale co vy? Jak se chováte třeba k tomu... Tedovi, co se vláčí s mikrofonem na štangli, jednáte s ním jako s podomkem. To považujete za správné?"

"Ten nevycválaný klacek je můj syn."

"Váš syn?!"

"Přesně tak. Chce k filmu, tak ať začne od píky. A jak s ním jednám, to doufám ponecháte na mně."

"Jistě. Tohle na vás ponechám. Ale co se týče tamté scény, musíme ji změnit, promluvím o tom s Robem. Já půjdu vlevo a Gabriela povede mého koně." Odkráčela k vozu s kamerou a jala se vyhrabávat mobilní telefon z tašky.

Shilton se několikrát zhluboka nadechl a sotva se Lucy spojila se studiem v Los Angeles, vytrhl jí rychlým pohybem aparát z ruky. "Pan Tapert? Výborně – Shilton. Chci vás upozornit, že vypovídám smlouvu a prvním letadlem odlétám z Aucklandu."

"Musíte na mě pomalu," získával čas šéf produkce.

"Nikoliv. Já zde končím a režii za mě přejímá paní Lucy Lawlessová. Už mám komplikací s ní plné zuby. A už se od ní nenechám dirigovat."

"Počkejte, Gilberte, ne tak zhurta."

"Jste se situací srozuměn?"

"Neblázněte, člověče, Lucy nemá o režii ani potuchy! Musíte pokračovat v práci!"

"Ano?! Tak dobře, ale pod jednou podmínkou: řeknete příslušné dámě, že natáčení řídím a že existuje něco jako scénář, podle něhož beze změn a bez výhrad pojedeme. V opačném případě končím a můžete mě třeba zažalovat."

"V pořádku, dejte mi ji k aparátu, už vám nebude dělat potíže."

Vyškubla telefon z jeho ruky. "Představ si, Robe, že ten chlap, ten režisér – Co?!! – Ne!! – Scéna sto šest, nalistuj si to! – a proč ne?! Ale já – to je od tebe podraz! No, jak myslíš, pěkně ti děkuju!!" Vztekle odhodila telefon na zem a s rukama v bok udělala několik nervózních kroků.

"Můžete už začít konečně pracovat, paní Lawlessová?!" zeptal se Gilbert Shilton přísně.

"Samozřejmě že ano, pane režisére!" zasyčela představitelka Xeny vztekle.


K večeru se celé filmařské ležení chystalo na očekávaný koncert lidového souboru Los Azulejos. Tato kulturní akce měla být spojena s opékáním selete, a proto bylo narychlo zbudováno ohniště – hned naproti malého prkenného pódia.

Lucy se procházela po táboře a pociťovala vůči přípravám koncertu naprostou apatii. Pedrácká muzika! Komu to co dá? Drnkání na kytary a vyřvávání!

Dnešní prohra se Shiltonem ji neustále pálila v duši a ona bez jakéhokoli cíle bloumala po okolí ve snaze zapomenout.

Dostala se až na mořské pobřeží, na písčitou pláž, po níž zamířila dál od tábora, k nedalekým rozeklaným skalám.

Není tu jak se zdá sama, přemítala; těsně u skalnatého útesu stál zaparkovaný vůz. Ano, byl předtím v táboře, zcela jistě ho viděla – subaru se stříbrnou metalízou.

Když došla blíž, čekalo ji překvapení. Ve voze byly sklopené sedačky, a nebyl prázdný.

A jéje, někdo tu randí, pomyslela si Lucy a nahlédla skrz okénko dovnitř. Světlou hřívu Hudson Leickové poznala okamžitě. Druhou osobu viděla špatně, ale když se pohnula, nešlo přehlédnout, že má tmavší pleť, a jakmile se na jejím odhaleném těle cosi zalesklo, bylo vše jasné. Kroužek v pupku! Beth Estevezová – ta Jamajčanka – impresário mexické skupiny Los Azulejos!

Obě mladé ženy si vzápětí povšimly, že je zvenčí kdosi pozoruje. Hudson vystrčila hlavu z vozu: "Budeš na nás ještě dlouho civět, anebo se konečně zachováš diskrétně a půjdeš si po svých?!"

"Pardon, nechtěla jsem... já... promiňte." Rychlým krokem mizela z dohledu a celá tato příhoda k její lepší náladě nikterak nepřispěla.

Ty ženské se vůbec nestydí, docela klidně spolu... to... v autě hned vedle tábora! Že ale mají nervy! A proč by se vlastně měly schovávat? Lucy si připomněla, jak Heidi Hudson říkala, že zítra už nebude sama. Ano, to souhlasí, má tu hezkou přítelkyni... Zato Lucy se cítí osaměle. A to víc než kdykoliv předtím. Proč k čertu na ty lesby musela narazit, jenom ji to rozrušilo. Ovšem Beth Estevezová je opravdu moc hezká. Ale hezčí než Ren není, to nebyla ani Brenda Foxová. Nikdo nemůže být hezčí než malá zlatovlasá Ren... Co kdyby... co kdyby za ní zašla?? Vzít ji na procházku, nebo na projížďku... Taky by mohla sklopit v autě sedadla... nemusely by spolu rovnou... to... stačilo by držet se za ruce a povídat si...

Tyto spontánní, ale nežádoucí úvahy přivedly Lucy téměř k zuřivosti. Udeřila pěstí do stromu, až si odřela klouby. Ne, ne a ne!! Nic takového!! Zase ty prokleté nápady!! Po kolikáté už?! Cožpak se podobně nemístných myšlenek nikdy nezbaví?! Musí na to přestat myslet. Ano, vrátí se do svého stanu a půjde raději spát. Hlavně cestou nepotkat Ren. Ne žádnou Ren, opravila se v duchu, hlavně nepotkat ROCku!


Ztichlým táborem i v jeho bezprostředním okolí bylo slyšet tlumený zvuk kytary. Na pódiu hrál v tu chvíli pouze jediný hudebník, jehož produkce vystřídala folklórní rytmy a zabrousila při tom až do klasické kytarové školy. V tomto případě šlo o velmi hezkou suitu španělských tanců Gaspara Sanze. Jednoduché a zázračně melodické skladbičky ve virtuózním podání zkušeného kytaristy vyvolaly mezi přítomnými bouřlivé ovace.


O přestávce Ren O´Connorová neodolala a odebrala do stanu k Lucy. "Proč´s nepřišla? Copak děláš? Čteš si?" zeptala se.

Ležící žena zvedla oči a pod milým úsměvem zlatovlasé dívky úplně roztála. Jak někdo může být tak hezký? Chtěla se na ni rovněž usmát, ale pak si uvědomila, že nemůže. To se přece nepatří, to se nemá! "Jo. Čtu si. Jak vidíš," mrskla vztekle knížkou na postel.

"Měla bys přijít aspoň na druhou půlku koncertu. Je to hrozně fajn, líbilo by se ti tam. Sele už snědli, ale můžeš si opéct třeba buřtík..."

"Nemám náladu na pedráckou muziku, říkám. Chci si číst." Opět sáhla po knize.

"Držela jsem ti vedle sebe celou dobu místo."

"Tos nemusela."

"Nerozmyslíš si to? Myslím, že by tě i ostatní rádi uviděli."

"To sotva," odsekla.

"Lucko, a nemáš chuť na malou procházku?"

Zaskřípala zuby a poslala knihu velkým obloukem na druhý konec stanu. A dost! Tohle už musí přestat! Jejímu otravování se musí udělat přítrž jednou pro vždy, pomyslela si Lucy. Pak vstala.

"Procházku vynecháme, ale mám chuť na něco jiného," řekla zlověstně.

"A na co?" zeptala se naivně Ren.

"Pojď, uvidíš, zazpíváme si spolu," ukázala prstem ven ze stanu a uchopila dívku za zápěstí, aby ji odtáhla k dřevěnému pódiu, na němž ještě před chvilkou excelovali mexičtí hudebníci. Zlatovláska s nic netušícím úsměvem poslušně cupitala na určené místo.

Lucy se zastavila u stolku s mixážním pultem a hlasitě oslovila zvukaře: "Hej, Pedro, zapni mi to!"

Oslovený zpočátku nepochopil. Ve společnosti filmařů čekajících na další produkci souboru vyvolala předešlá žádost smích. Bylo jasné, že se k čemusi zajímavému schyluje.

"Zapni todlencto – mikrofon – tu věc na stojanu! El mikrofóno aufmachen!! My... vamos nahoru a... budem do toho dělat blabla! – Sakra, proč se vy kluci indiánský nenaučíte anglicky?!" Naléhavost i teatrální poloha jejího hlasu opět vyvolala mezi přítomnými veselí.

"Já ale anglicky umím, madam," hájil se Mexičan.

"Fajn, tak mi to na chvilku pust." Obě ženy vystoupily na prkenné pódium a Lucy si přisunula mikrofonní stojan těsně k sobě. Ren se postavila způsobně vedle ní, spojila ruce před tělem a s příjemným a nic netušícím úsměvem čekala, co bude dál.

Tmavovlasá představitelka Xeny se nadechla a její ostrý alt zazněl táborem: "Věnovali byste mi laskavě pozornost?!"

Diváci v hledišti ztichli.

Ukázala prstem na dívku stojící vedle ní: "Našel by se mezi vámi statečný člověk, který by do téhle únavné zrzky nalil pár panáků a potom ji připravil o čest?" Udělala dramatickou pauzu. "Abych si já konečně mohla v klidu dočíst knížku?!" dodala velmi vztekle a ponechala zděšenou a nic nechápající Ren samotnou před smějícími se lidmi.

"Můžeš to vypnout, Pedro," řekla přes rameno zvukaři a rychle se vzdálila.

Bujaré veselí, vládnoucí mezi filmaři, utichlo ihned, jakmile přítomní zaregistrovali nešťastný výraz dívky na pódiu i slzy v jejím obličeji.

Ren pár desítek sekund stála a plakala, pak si zakryla ústa dlaní, seskočila z prken na zem a odběhla pryč.

Režisér Shilton si vyměnil pohled s Heidi Hudson Leickovou. Oba pochopili, co musí udělat.

"Kam jdeš dřív?"

"Za Ren, Gilberte."

"Dobře. Já si podám Lawlessku jako první."


"Milá a ubohá dámo," řekl znechuceně, jen co strčil hlavu do jejího stanu, "tohle bylo nejtrapnější cirkusové číslo, jaké jsem v životě viděl. Možná mi do vašeho sporu s Ren nic není, ale v tuto chvíli jste si definitivně uřízla větev sama pod sebou. Ode dneška proti vám stojí všichni slušní lidé z našeho tábora. A tuto skutečnost byste neměla podceňovat."

S kamennou tváří odložila knížku. "Jak jste před tím říkal tu větu, že... no...?"

"Asi máte na mysli, že mi do toho nic není, viďte?"

"To je ono. To přesně vystihuje naši situaci."

"V pořádku, vážená, budu si to pamatovat. A vy si zas pamatujte, že od teď jsem váš nepřítel číslo jedna. Rovněž každému svému zaměstnanci doporučím, aby vás obloukem obešel, pokud si před vámi rovnou neuplivne, vy jedna... superhvězdo!"

Po těchto slovech se do stanu nahrnula i Hudson Leicková. "Už si s ní skončil?"

"Jo. Nadobro."

"Áá, další gratulant!" ušklíbla se ležící žena a dala si obě ruce za hlavu. "Tak spusť, poslouchám."

"Ty –! Ne, nestojíš mi za to, abych ti nadávala. Zachovala ses tak uboze, jak by to dokázal málokdo. K tomu ti opravdu můžu gratulovat. Odrovnat naprosto bezbrannýho člověka vyžaduje skutečné hrdinství. Jenom lituju, že ti Ren namísto pláče nedala pár facek, zasloužila bys je." Tváře Hudson byly nachové hněvem.

"Pár facek? Na to by si musela vzít štokrle."

"Ha, ha, velmi vtipné! Nejradši bych tě zfackovala místo ní!"

"Ty?! To bych ti neradila! Vytřela bych s tebou podlahu, Callisto!"

"Jenom se nenaparuj, Xeno, mně strach nenaženeš, a pamatuj si: po dnešku ti někdo šlápne na krk, buď si jistá!"

"No, když to říkáš..." pousmála se cynicky. "A vůbec, nemáš ty něco důležitějšího na práci, než zevlovat v mým stanu a hrát si tady na spasitelku všehomíra? Co kdyby ses vrátila ke svýmu kroužku v pupíku, určitě už na tebe čeká."

"Jo. Čeká. Protože mě má ráda. To bys ovšem musela vědět, co to znamená, protože ty máš ráda akorát sebe. Je mi tě upřímně líto a doufám, že brzo spadneš ze svých nebeských výšin dolů a namlátíš si pořádně hubu."

Lucy osaměla a při pokusu znovu se ponořit do rozečteného textu, zjistila, že se nemůže dostatečně soustředit a že jí uniká děj. Sklapla proto knihu a zadívala se bezmyšlenkovitě na strop svého stanu; světlo z nedalekého táborového ohně způsobovalo na částečně průsvitných plátěných stěnách mihotavé stíny.

Asi po půl hodině se zvenčí opět ozval zpěv a zvuk kytar. Copak asi dělá Ren, přemítala Lucy. Určitě ještě pláče. Neměla k ní být tak tvrdá. Vzápětí zaskřípala zuby a rozzlobena sama na sebe zlostně zauvažovala: A proč by k ní měla být jiná?! Vždyť ji ROCka jenom obtěžuje, nejen svým chováním, tím hloupým všeobjímajícím optimismem, ale i pouhou svou existencí! Tím, jak je hezká. Tím, jak se podobá Brendě Foxové. Té Brendě Foxové, na kterou se Lucy už dvanáct let snaží zapomenout.

Možná by přece jen měla zajít za ostatními a poslechnout si tu hezkou mexickou hudbu. Ne!! Probůh, jenom to ne! Mohla by se tam setkat s ROCkou a ona by si ještě myslela, že se jí jde omluvit. To nikdy. Dnes jí konečně dala jasně na srozuměnou, aby neomrzovala a hleděla si svého. Po dnešku se už této skutečnosti nemůže nepodřídit.

Otočila hlavu vpravo, k malému průsvitnému okénku z plastické hmoty, a pohlédla do tmy. Její oči se zakrátko přizpůsobily chabému venkovnímu světlu a začaly vnímat i obrysy noční krajiny. Lucyinu rozčeřenou mysl zaujalo vzdálené poblikávání, připomínající odraz táborového ohně. Odraz?? Ale o co se může světlo odrážet, když táborák hoří na úplně jiné světové straně? Že by tam stálo auto a jeho sklo či reflektor způsobovaly tento podivný optický klam?

Převrátila se na břicho a napjala zrak. Je to divné, vždyť tímhle směrem žádná auta neparkují, jsou tam jen kopce a lesy...

Problém se vzdáleným světlem ji zneklidňoval. Co to jen může být??

Vstala, oblékla se a na nohy natáhla vysoké jezdecké boty. Z police sebrala bateriovou svítilnu, z kufru pak opasek s revolverem a takto vyzbrojena vyrazila za blikajícím přeludem.


Pouhých pár set metrů od tábora stál v slabém osvětlení dohořívajícího ohně nízký přístřešek z několika kůlů a rozedrané plachtoviny. Nedaleko ohniště se povalovaly dva ploché kameny a na jednom z nich seděl člověk zahalený do přikrývky.

Jakmile noční tmu prořízlo světlo Lucyiny baterky, neznámý u ohně se rychle napřímil a přikrývka sklouzla z jeho ramen dolů.

Překvapená herečka hleděla do snědé dívčí tváře s neobvykle ostrými rysy a jestřábíma očima. "Dost že jdeš," promluvila neznámá a její cizí akcent nešlo přeslechnout.

"Pardon?"

"Řekla jsem dost že jdeš," zopakovala. Hned po těchto zjevně nepřátelských slovech si s pyšným výrazem přihladila rovné černé vlasy za uši a oběma rukama nasadila na svou hlavu čepec s pestrobarevnými ptačími pery, který vkusně doplňoval její indiánský kroj.

"My se známe?" řekla Lucy stroze.

"Já znám tebe. Ty mě sotva."

"No jistě. Mě zná přece každý..."

"Pfff! Jako vždy neobyčejně skromná. Mimochodem, já mám důležitější poslání než sledovat stupidní filmy, jimiž otupujete stádo."

"Snad masy, ne?"

"To je přece totéž." Nepříliš okázalým gestem ukázala na druhý kámen u ohně. "Sedni si."

"Co když nemám chuť sedět?"

"Ale máš, proto´s přece přišla, abychom si spolu promluvily."

"My dvě?? No, nezdáš se být příliš přátelská, nevím tudíž, proč bych se s tebou měla bavit. A myslím, že ani není o čem."

Indiánka se sveřepým výrazem přihodila několik krátkých polínek do skomírajícího ohně. "Proč nemluvit třeba o tobě? Jak ses změnila. Jak se z tebe pomalu stává to, číms nikdy nechtěla být."

Pousmála se. "A to je?"

"Nafoukaný a bezcenný exponát z muzea voskových figurín – hollywoodská karikatura s porcelánově bílými zuby."

Lucy chtěla zprvu vybuchnout, ale zvláštní osobnost, nadřazené chování i stoický klid neznámé vzbuzovaly její zvědavost. Se shovívavým úsměvem a vědoma si své intelektuální převahy se pomalu posadila na vyhřátý kámen u ohně. "Vřelý dík za uznání, ale jakým právem mě zařazuješ do takovéhle hnusné kategorie? Co ty o mně vlastně víš?"

"Vím všechno, co potřebuju."

"No fajn. A co kdyby ses nejdřív představila, než začneš kritizovat? To tě náčelnící kmene nenaučili slušnému chování?"

Následoval opětovný strohý, skoro nenávistný pohled, následovaný sebevědomým prohlášením: "Mé jméno zní Tzama a pocházím z Teotihuacánu. Jsem velekněžka chrámu zasvěceného bohu Quetzalcoatlovi."

"Kristepane, na tom bych si polámala jazyk!" Tvář ženy ztvárňující filmovou Xenu pak rozjasnilo domnělé poznání. "Ach tak! Už mi svítá! Přijela si s těmi... Los Azulejos z Mexika, že?"

"Nepřijela, ale slyším jejich hudbu. Líbí se mi... I když bych ji měla spíše nenávidět, obsahuje tolik španělských prvků."

"No a co?" Lucy zvedla ze země proutek a švihla s ním do žhavých polen. Z ohně vyskočil proud červených jisker.

"Ještě se ptej!! Španělští dobyvatelé zpustošili naši zem a vyvraždili celé indiánské národy!"

"Tví předkové zřejmě patřili k Aztékům, že?"

"Ne. Já patřím k slavnému rodu Tlaloků, jimž vy říkáte Teotihuacánové. Jako kněžka však zastupuji i ostatní kmeny; Maye, Aztéky, Inky, Olméky, a obzvlášť blízko mám k Toltecatlům."

"Ty neznám."

"Pojmenování Toltékové jsi snad už slyšela."

"Jistě, promiň, ale mně všechny tyhle národnosti splývají."

"V tom případě se dopouštíš velké chyby."

"Snad ano, ale jedno o nich vím s naprostou jistotou: byli to barbaři. Dělali samé hezké věci; stahovali lidi z kůže, rozřezávali je zaživa, hráli fotbal se železnou koulí, při němž praskaly kosti a lebky, prohrané družstvo se pozabíjelo.... zkrátka kulturní národ se vším všudy."

"Tvé znalosti naší kultury jsou velmi chatrné; nehrál se fotbal, nýbrž tlačtli, a dvě a půl kila těžký míč nebyl z kovu, ale z gumy. Hráči si ho přehazovali jako Bohové hvězdy..." Tzaminy pronikavé černé oči věnovaly vedle sedící ženě zdrcující pohled. "Neumíš si vůbec představit, jak bídně jsme proti vám žili. A to já, veleknězova dcera, na tom byla ještě poměrně dobře. Většinu svého života jsem strávila na Cestě mrtvých a na Sluneční pyramidě, všechno bylo tak krásně barevné... s láskou na ty doby vzpomínám. Ano, dělali se lidské oběti, i můj otec je dělal, viděla jsem to během svého dětství tisíckrát. Mysleli jsme, že je nutné živit Slunce krví, aby nevyhaslo. Každý z nás tomu tehdy věřil, lidské oběti byly proto běžnou věcí."

Lucy se ušklíbla. "Děkuju pěkně."

Tzama přešla ihned do útoku. "A co vy? Vaše civilizace je snad lepší?! My obětovali desetitisíce zajatců, ale co váš vůdce Hitler a jeho černý řád?! Ten obětoval milióny lidí! Tohle snad neodsuzuješ?!"

"Jistěže ano, to přece musí odsoudit každý, ale proč říkáš obětoval?"

"A co jiného to bylo než lidské oběti árijským bohům, aby odvrátili válečnou prohru?"

Pokývala hlavou. "Přiznám se, že v podobných intencích jsem o tom nikdy neuvažovala."

"Proč se také namáhat s přemýšlením, že?"

"Hm... na obyčejnou divošku jsi docela chytrá."

"Jde o to," zasyčela Tzama hněvivě, "zda zrovna ty dokážeš mou chytrost dobře posoudit. Zapomnělas, že ještě před pár lety´s byla celkem obyčejná blondska z novozélandského zapadákova? Kdybych teď chtěla jednat povýšeně, řekla bych, že mně – dceři velekněze, který rozmlouval s Bohy – nesaháš ani k patám!"

"Asi bych se měla urazit a odejít, ale neudělám to. Zajímáš mě. Jsi... zvláštní. Snažím se tvou mentalitu pochopit, jenomže ty mluvíš chvílemi... zmateně, jako bys pořád žila ve starých dobách."

Tzama pohlédla do prázdna. "Fakticky je mi dvacet čtyři let, i když jsem se narodila zhruba před sto dvaceti třemi a půl katuny, tedy v roce šest set dvacet osm po Kristu – a to v poslední den třetího měsíce svatého roku Tzolkin. V den mé plnoletosti přilétli do naší země Bohové ze souhvězdí Plejád a svěřili mému otci některá tajemství jejich civilizace. Dozvěděli jsme se i velmi nepříjemné věci, neboť poslové z hvězd varovali naše kmeny před zkázou. Na základě umění Bohů jsem později já jediná dokázala projít časovou branou, abych se, jako vyslanec Indiánů, dostala do budoucnosti a poznala tam hořkou pravdu."

Lucy se po vyslechnutí této informace nezmohla na jediné slovo.

Tzama opět promluvila: "Můj první časový skok do roku 1553 odhalil tragický osud našich národů; všude byli Španělé. Cortez rozvrátil a zotročil celou naši zem. – Tehdy jsem ještě nezvládala techniku hyperprostorových přesunů dokonale a málem mě to stálo život; zajali mě a za dramatických okolností odvlekli do Evropy. Jen náhodou jsem posléze svým věznitelům uprchla, abych šla pět dní a nocí bez přestávky a ukrývala se pak celé týdny v lesích, v jednom doupěti s vlčí smečkou..." Ztrhaně vydechla. "Já, velekněžka Opeřeného hada, jsem po nocích kradla ovce a nosila je vlkům! Oni byli ale nad očekávání chytří a brzy pochopili, že mě potřebují, a přijali mě mezi sebe. Za dlouhých večerů ve vlčí noře jsem promýšlela svůj plán osvobodit mou zemi od Cortezových okupantů." Její dravčí oči se bojovně zaleskly. "K uskutečnění plánu bylo třeba získat zlato, zbraně a znalosti slavných učenců i vojevůdců. Zprvu jsem si bláhově myslela, že celý svět ovládají Španělé, aniž bych tušila, že existují i jiné země a že se nacházím na francouzském území. Po dvou měsících jsem začala opouštět vlčí noru i přes den; na mých toulkách krajem jsem se učila místní řeč. Šlo to pomalu a těžko. Pak přišlo mé setkání s Michelem de Notredame v Salon de Crau..."

"Nostradamus?! Probůh, co to povídáš??" zděsila se Lucy. "Vždyť jsou to samé nesmysly!"

Vzdychla. "Zbytečně pochybuješ, je to čirá pravda. – Michel de Notredame si přečetl vzácnou knihu mého otce, knihu Bohů, pro níž bylo nutné podstoupit obtížný hyperprostorový skok zpátky do naší doby. Sám velký Nostradamus však cestování časem odmítal, nepotřeboval ho, neboť uměl číst budoucnost z vodní hladiny, a tvrdil, že jako lékař nemůže opustit své pacienty. – Zanedlouho potom mne postihl mor." Tzama ukázala na své podpaží. "Tady se mi udělala velká... nístěj."

"Nemyslíš dýměj??"

"Chtěla jsem říct dýměj."

"Ale řeklas nístěj, v tom je velký rozdíl."

"Neznám váš jazyk dokonale, občas se pletu, jsem tu pouhý rok. – Nostradamo mě onehdy vyléčil bylinami, lektvarem, jehož recept našel v knize Bohů. Vysvětlila jsem mu svůj odchod do jeho času i to, že zodpovídám za osud indiánských národů, že se musím naučit všemu potřebnému, abych dovedla vojsko domů a vyhnala odtamtud Cortezovy bastardy, jejichž zpropadenou zemi pak proměním v popel. Studovala jsem tedy latinu, řečtinu a také Nostradamovo orákulum, a naučila se nahlížet do časoprostorové databanky, jak byste vy dnes řekli, zkrátka vidět věci minulé i budoucí. Můj učitel od počátku tvrdil, že jsem velmi nadaná. Daroval mi mosaznou trojnožku, na které sedával, když věštil, a mramorovou nádobku na vodu."

Lucy horlivě vrtěla hlavou. "Ne, ne, ne! Umíš sice dobře vyprávět, to připouštím. A lžeš tak věrohodně, že tomu i sama věříš. Ovšem pokud ano, tak..." Poklepala si na čelo.

Tzama se ušklíbla. "Čekala jsem, že mě prohlásíš za blázna. To je totiž to nejjednodušejší... nej–jed–no–du–šší řešení."

"Poslouchej mě: nikdo nemůže cestovat časem, rozumíš?! A nikdo nemůže vidět do budoucnosti, zrovna tak jako nemůže vidět za roh!!"

"Pleteš se. Pomocí zrcadla se za roh vidět dá."

"No dobře, to snad ano, ale –"

"A právě tak dobře lze vidět minulé i budoucí události. Zrcadlo v tomto případě tvoří vodní hladina."

"Blbost! Blbost! Žádnou budoucnost ani minulost v lavóru vidět nemůžeš! Na to existují fyzikální zákony, prostě to nejde!"

"Nebudu se s tebou přít. Jako důkaz snad postačí, když ti řeknu některá prostá fakta o tobě, z tvého života."

"Jaká fakta zas??"

"Třeba to, proč jsi tak zlá na Ren."

"Znáš dokonce i Ren...?"

"Vím o ní všechno, co potřebuju."

"A odkud? Z Nostradamova lavóru?"

Dívka s ostrými rysy mávla neurčitým způsobem rukou, ale neřekla nic.

Lucy náhle svitlo: "Ty jsi spřažená s režisérem Shiltonem a s těmi ostatními, že mi to nedošlo dřív! To ni tě zaangažovali! Že sebou ale hodili!"

"Já nejsem s nikým spřažená."

"Myslím, že ano, ale... asi ti neráčili sdělit, oč s Ren jde. Možná ti ulehčím práci. Nemůžu ji ani cítit, její naivita a dětinskost mě přivádějí k šílenství. ROCka je tak hloupá... phe! Pořád za mnou leze a jde mi na nervy!" Prudce šlehla prutem do ohně.

"Lžeš!" řekla Tzama. "O tohle ti vůbec nejde."

"A oč mi podle tebe jde?"

"Sočíš na Ren, protože ti někoho připomíná."

"Vážně a koho??"

"Brendu."

Vyskočila. "Kohos to řekla?!"

"Připomíná ti Brendu Foxovou!"

Lucy zalapala po dechu a těžce dosedla na zpátky na kámen. "Odkud znáš to jméno, prosím tě? A neříkej mi, že z lavóru."

Kněžka Tzama se škodolibě pousmála a opět přihodila dříví do ohně. "Pamatuješ na diskotéku U tří námořníků u vás v Mont Albert? Vedl ji Brendin otec. Chodilas tam s partou mladých lidí tancovat. Bylas tehdy vytáhlá, hubená, podmračená, ale celkem hezká holčina. Tančilas s klukama, kteří byli povětšinou o půl hlavy menší než ty, hučeli do tebe ty jejich stále stejné povídačky... ale tys je stejně neposlouchala. Dívala se přes jejich ramena do sálu a pozorovalas malou, šikovnou, o dva roky starší dívku se světlými vlasy, jak roznáší pití. Nemohlas od ní oči odtrhnout, viď?"

Tato slova zůstala bez odezvy. Lucy s nepřítomným, až nešťastným výrazem hleděla do ohně. Její pravá ruka bezděčně otáčela proutkem.

"Jednoho dne si Brenda tvého hladového pohledu všimla a od té doby se na tebe usmívala. Kolik ti tehdy bylo let? Asi osmnáct, že? Pak přišel poslední večer, cos ji v životě spatřila. Při závěrečném tanci sis zapomněla na židli peněženku. Přišlas na to až za pár minut na ulici, vrátila ses. Bylo už po zavírací době, v chodbě zhasly světla. Mezi lítacími dveřmi ses s Brendou srazila, šla právě zamknout. Vypadly jí klíče, obě jste se pro ně shýbly a vstaly, držíce se za ruce. Začaly jste se líbat... Jak dlouho to trvalo? Dvě minuty, tři? Pak někde něco bouchlo, ty ses lekla a utekla."

"To... to... to není pravda!" zaprotestovala Lucy. "To ona mě začala líbat!"

"Zase lžeš! Brenda byla o hlavu menší, nedosáhla by na tebe, kdyby ses nesklonila. Ale ty ses sklonila! – Za pár dní po této události si odešla z rodného města do Evropy, Brenda byla jedním z hlavních důvodů."

Hodila proutek do ohně. "Ona se ti tedy svěřila..."

Tzama zavrtěla hlavou. "Ne. Zemřela dva roky před tím, než jsem přišla do vašeho času."

"Ona je mrtvá??"

"Je. Když byla na dovolené v Itálii, měla autonehodu. Její poslední myšlenky patřily tobě. Nikdy nepochopila, proč ses k ní tehdy nevrátila."

"Tak Brenda zemřela... bože můj..."

Indiánka na vedle sedící ženu promluvila se zřetelnou výčitkou: "Uteklas před ní, ale neuteklas před sebou. Brendin přízrak tě straší celých dvanáct let. Kdykoliv ses v této době milovala s mužem, nebo líp řečeno, kdykoliv ses nechala milovat od muže, vstupovala Brenda mezi vás. Ona byla tím, kohos držela v náruči, kohos hladila. Po deseti letech utrpení si tyto nežádoucí myšlenky částečně zapudila, jenže pak se objevila nová Brenda v podobě Ren a všechny problémy začaly nanovo. Teď ale nemáš kam utéci, musíš to snášet, a tak jsi zlá, namlouváš si, že Ren nenávidíš, abys ji nemusela milovat."

"Dobře – dobře, věřím ti, máš o mně dobré informace," řekla konsternovaná žena. "A... co po mně vlastně chceš?"

"Nemnoho. Původně jsem myslela, že jsi skutečná princezna bojovnice, že bys mohla vést naši armádu proti Španělům. Ale ty se pro toto nehodíš. Ad impossibilia nemo tenetur."

"Nebudu předstírat, že ti rozumím, protože z vaší mexické hatmatilky neznám ani slovo."

"Ani cizí řeči nejsou tvá silná stránka. Tohle byl totiž latinský výrok. Ve volném překladu znamená, že člověk nemá být nucen k něčemu, nač nestačí."

"No jistě. Jsem pouhá herečka, podle tebe určitě špatná, a... nesmíš zaměňovat realitu s fikcí, ve skutečnosti nemám s Xenou vůbec nic společného."

"V tom se snad shodneme. Velet vojskům nemůžeš, ale mohla bys bojovat na naší straně jiným způsobem."

"Jak?"

"Jsi bohatá, vyděláváš spoustu peněz... Až rozdrtíme Corteze a Pizarra, potrestáme de Landu, Zumágarru... pak mávne Opeřený had svými křídly a naše města opět rozkvetou duhovými barvami. Budeme potřebovat prostředky na obnovu chrámů a posvátných míst. Část tvého bohatství by mým lidem přinesla velký užitek."

"Podívej, já odevzdávám pravidelné příspěvky na dobročinnost a není to zrovna málo."

"Chápu," řekla Tzama. "Nepodpoříš nás, nebudu tě víc prosit. Očekávala jsem, že se přidáš na stranu španělských bastardů."

"Moment, moment! Na ničí stranu se nepřidávám! Jenom říkám, že nejsem ochotna rozdávat kdekomu těžce vydělané dolary!"

"Nejsi zdatná válečnice, nechceš nám pomoci vystavět rozbořená města, a ještě ke všemu tyranizuješ naši sestru!"

"Jakou sestru?" zeptala se Lucy opatrně a vědoma si napjaté situace sáhla nenápadně po revolveru. Tzama na toto reagovala úšklebkem a výrazné obočí nad jejíma očima se stáhlo do hněvivé grimasy. "Nech zbraň být, nebudeš ji potřebovat!"

"To ráda slyším. – Vysvětlila bys mi laskavě, jakouže sestru mám tyranizovat?"

"Ren, přece. Ona je jednou z nás. Nit jejího rodokmene se vine až k mému otci."

"Ren, že je původem Indián? Jestli ano, tak já jsem čínská císařovna."

"Ona je významným potomkem našeho rodu. A ty teď vyslechni Quetzalcoatlovo poselství."

"Proč ne? Bezevšeho."

"Musíš Ren pomoci, je ve velkém nebezpečí."

"To bych se divila."

"Věř mi. Dostala se do osudově nepříznivých časoprostorových souřadnic. Strom času je velmi rozvětvený a ne vždy člověk správně neodhadne, kudy jít dál. Ren se vydala nesprávným směrem; po suché a nalomené větvi. Je třeba přivést ji zpátky k rozcestí dříve, než se pod ní větev zlomí docela. Pak už bude na všechno pozdě. Musíš být k Ren vlídná, laskavá a podpírat ji na její cestě."

"Celé se mi to nějak nezdá. Z jakého důvodu se váš věhlasný Ketlsaloktl... Ketlaslkoltotl... hergot, já to neřeknu!, no proč se ten váš bůžek zajímá zrovna o ni?"

"Protože to říkám! Jsem jeho velekněžka, tak to musím vědět! Snažím se pomáhat našim lidem a Ren je jednou z nás."

"A proč jí tedy nepodpíráš sama?!"

"Protože s ní nejsem v každodenním kontaktu, protože mě neobdivuje jako tebe. – – Ona na tebe spoléhá a má tě ráda, jak jen žena ženu může mít."

"Blábol!" odsekla Lucy.

"Jak se zdá, nechceš mě pochopit. Dokonce ses o to ani nepokusila. Je fascinující, jak se vy lidé nedokážete poučit z dějin. Stále opakujete ty samé chyby... to je i tvůj případ. Opustilas Brendu a ona zemřela. Teď hrozí stejná věc Ren a tobě je to úplně jedno. Opravdu ses změnila, jak říkají tví kolegové. Anebo´s byla takhle bezohledná už dřív a teď´s jen skončila s přetvářkou."

"Proč seš na mě tak vysazená?"

"Protože se svým chováním přidáváš na stranu našeho úhlavního nepřítele a protože jsi neupřímná; něco jiného myslíš a něco jiného říkáš. Prostě lžeš. Odmalička. Když ti bylo deset let, vypůjčila sis otcův automobil. A protožes už tehdy byla vyčouhlé nemehlo, nabouralas do telegrafního sloupu. Bylas strachy bez sebe a jen s pomocí boží jsi auto odvezla zpátky. Řídit ti moc nešlo, ovšem konspirovat ano; střepy z reflektoru jsi zabalila do šátku a rozsypala je na původním místě. Otci i policii jsi ráno zalhala, že jeho vůz naboural cizí náklaďák, co v noci projížděl okolo vašeho domu."

Lucy mlčela a sledovala kněžku s rostoucími obavami i nevolí.

Výčet jejích špatných skutků však okamžitě pokračoval: "Taky´s kradla matce z peněženky drobné a svádělas to na své starší sourozence. Ohřívalas lékařský teploměr v kávě, když se ti nechtělo do školy... zkrátka, už tehdy ses chovala jako rozená podvodnice."

"Skončila si?"

"Neskončila. – Bylas prostopášná, od svých patnácti let ses zavírala do svého pokoje, zakrývalas klíčovou dírku ručníkem s kačerem Donaldem a cos tam prováděla, dobře víš."

"No a co?! Všechny holky tohle dneska dělají, tak proč ne já? Ovšem ve vaší qezaltetla... keclatehtla... pfuj! Chci říct, že ve vaší hatlapatlánský době bylo asi lepší zábavou stahovat lidi z kůže, než se věnovat autoerotice."

Tzama nehnula ani brvou. "Možná to dnes všechny dívky opravdu dělají, ale ne všechny si při tom prohlížejí sportovní časopisy s –"

"DOST!!!" vykřikla Lucy. "Dostalas mě. Věřím ti. Víš, co v těch pitomých fitness časopisech bylo, já to vím taky. Tak to laskavě neříkej!!"

"Byly hezké, že, hlavně ty blondýnky? S činkami, na posilovacích aparátech, v sauně..."

Lucy se po chvilce horečného uvažování napřímila. "Dobře. Všechno je mi jasné. A nemysli si, že skočím na tvé byť přesvědčivé povídačky o cestování časem, ani náhodou. Jsou jen dvě možnosti. Za prvé, pracuješ pro nějakou organizaci, která po mně jde. Ve hře jsou pochopitelně peníze, ať už to ty chápeš, anebo ne. Podařilo se jim, nebo vám shromáždit na mě spoustu všelijakého svinstva. Po tobě přijde někdo jiný, ještě míň sympatický, a bude chtít zaplatit za to, že ony soukromé informace nezveřejní. Už nebude požadovat příspěvek na obnovu chrámů, ale dvě stě táců cash. Takže jim, nebo vám ušetřím práci; poslouchej mě dobře: nedostanete ani cent!! Klidně si tyhle kecy o Brendě a o fitness blondýnkách přečtu v zítřejších novozélandských Heraldech. A je mi úplně fuk, co si o mně kdokoliv pomyslí! Vyřiď to laskavě lidem, kteří tě za mnou poslali!"

"Tvá analýza situace je naprosto chybná, nikdo mě za tebou neposílal," pronesla Tzama pichlavě. "Pokud se dobře pamatuju, přišlas ty za mnou, ne naopak."

"V tom případě jde opravdu jen a jen o Ren, která ti tyhle intimnosti během několika minulých dní vyzvonila. Myslím na to už delší chvíli... ten večírek v Universalu... tehdy jsme se spolu opily, bylo to na oslavě Xeny, když vyšlo najevo, že sledovanost je o osmnáct a půl procenta vyšší, než byl původní předpoklad. Normálně se alkoholu vyhýbám, tenkrát jsem si ovšem popustila uzdu a dopadlo to, jak to dopadlo; v totální opilosti jsem ztratila zábrany a svěřila se Ren. No a ta káča nazrzlá vypovídala všechno tobě, za což jí zítra osobně poděkuju."

Tzama nesouhlasila. "Jak se zdá, opravdu nic nechápeš. Nevěříš mi, škoda. Myslela jsem, že se dohodneme. Dokonce jsem měla pro ten případ připravený dar – na znamení přátelství. Bohužel, nechceš mně naslouchat, takže žádný dar nedostaneš." Napřáhla hamletovsky ruku s průsvitnou napodobeninou lidské lebky.

"Hezká věcička. Plexi?"

"Kdybys nebyla hloupá, poznala bys podle šmuch... ne: podle šmouh, že se jedná o přírodní nerost, tedy o růžový křišťál."

"Říkáš hloupá? Ale ne, mě neurazíš." Vzala lebku opatrně do ruky – byla velmi těžká – a poklepala na ni nehtem. "Mohlo by to být i obyčejné sklo."

"Žádné sklo!"

Tzama vyskočila a vytrhla jí lebku z ruky. "Pozor!! Nebezpečné!! Zesiluje světlo!" Umístila artefakt asi metr nad oheň a z jeho křišťálových důlků ihned vyšlehly dva sytě červené paprsky, připomínající laserové záření. "Sáhni si, ale velmi opatrně!"

"Jauvajs!" Lucy si přiložila postiženou ruku k ústům. "Pálí to jako čert!"

Tzama přisvědčila. "A to bylo pouze mihotavé světélko hasnoucího ohně! Kdybys dospod posvítila svým lampášem..."

"Chtělas říct baterkou, ne?"

"...svým lampášem, záření by dokázalo roztavit železný prut nebo i propálit slídu! Za jasných nocí se v lebce zračí celý vesmír a světlo z jejích očí dolétne k nejvzdálenějším světům. Tato vzácná relikvie nepochází ze Země, vyrobili ji –"

"Nech mně hádat:" Ze značného psychického vypjetí postihl Lucy spontánní záchvat smíchu. "Bohové z Plejád, co?!" "Hu – hu – huuu – huúúúúúh, jehehééhehehhéééé, já se z tebe zblázním!"

"Jen se směj, tady můžeš. Za časů rozkvětu Teotihuacánu by sis tohle ke Quetzalcoatlově kněžce nedovolila. Stihl by tě tvrdý trest. Svému osudu však neujdeš ani tady." Skryla lebku a mlčky sňala z hlavy čepec zdobený barevným peřím.

Lucy pochopila, že audience pravděpodobně skončila. Ještě si otírala slzy z tváří a už chtěla vstát, když Tzama znovu promluvila:

"Než půjdeš, přece jen ti něco dám." V její ruce se objevil malý kožený váček.

"Jak víš, že chci odejít?"

"Vím to."

"No jasně. – a co je uvnitř? Smrdí to jako sušené listí."

"Dobře, dobře, nemusíš mě kvůli tomu hned sežrat. Prohlédnu si ty šmouhy, abych nebyla tak hloupá, jak říkáš." Zvedla ze země baterku.

"Váček obsahuje vzácnou směs, ze které připravíš hojivý lektvar."

"Dneska říkáme čaj."

"Vím. – Dobře ho opatruj, může se ti hodit. Jsou v něm byliny natrhané na Cestě mrtvých. Složení tohoto lektvaru prozradili mému otci –"

"Já vím kdo, nenamáhej se." Vstala a se sáčkem v ruce chvilku uvažovala, co říci na rozloučenou. "Něco ti povím, Tzamo, rozhovor s tebou mě moc nepotěšil, jsi totiž horší než ten nejzatrpklejší filmový kritik, protože i on by na mně našel alespoň jednu kladnou věc. Ty ne."

"Já myšlenky vůči tobě neskrývám. A slyšet pravdu nebývá nejpříjemnější."

"Kdybychom si všichni říkali jenom pravdu, nedopadlo by to nejlíp. Jsi odtržená od světa a od reality, takže to asi nechápeš, ale... no nic, i tak ti přeju, aby ses měla přiměřeně tvému stavu."

"Za jiných okolností bych ti ráda popřála totéž. Takhle ti pouze připomenu svá slova: Ren potřebuje tvou pomoc a Quetzalcoatl se ti za ni štědře odmění; bude hřejivé slunce, bude země obklopená vodou, budou dva kruhy s kříži spojené slibem věrnosti. V opačném případě bude tma, a až přijde čas, aby Quetzalcoatl znovu vzlétl, ty, jakožto Cortezův přisluhovač a náš nepřítel, se pod ochranu jeho křídel nedostaneš."

"Jo, dobře, hezká věštba. Měj se a... dej za mě pusinku na čelíčko Nostradamovi, až s ním budeš zase večeřet."

Po několika krocích Lucy zakopla o vykotlaný kmen, při čemž si uvědomila, že v ruce stále drží Tzamin podivný dárek. Taková pitomost, pomyslela si, že se s tou holkou vůbec bavila! Odhodila váček na zem a přidala do kroku. Všemu je na vině zatracená ROCka, která zjevně pomatené Indiánce vykecala o Lucy i to, co nevěděla. Tohle jí ale jenom tak neprojde!


–––––––


Ze skupiny filmařů se ozýval tichý hovor. Statisté a komparzisté připraveni na skupinovou scénu postávali v hloučcích, mnozí z nich zabraní do scénáře, jiní bezstarostně pokuřovali, či vystavovali tváře sílícím slunečním paprskům. Technici zodpovědní za osvětlovací zařízení instalovali velké odrazové desky a směrovali je k natáčecímu místu. Hlavní kameraman a jeho asistent kontrolovali rozmístění kamer a regulovali výšku jedné z nich. Režisér Shilton procházel tímto místem s očima upřenýma na hodinky. Vzápětí jeho zrak utkvěl na téměř bezoblačné obloze; nádherné počasí, co lepšího si pro třetí řadu Xeny přát? "Tede, pojď sem!" zavolal a mávl na svého syna. "Zapnuli jste naftové generátory?"

"Ano."

"Dobře, tak sežeň Xenu a Gáby, ať se jdou nalíčit, rozjedeme to."

"Ještě moment táto, uvolnil se mi konektor z mikráku, musím to spravit."

"Hoď sebou a neříkej mi táto, když pracujeme! Nejdřív skoč pro ty dvě!"

"Už letím, pane!" Ovinul si kabel okolo lokte, křížový šroubovák vzal mezi zuby a s mikrofonem v podpaží klusal k obytným stanům.

"Promiňte, že vás budím, ale režisér si vás přeje do maskérny."

Lucy překvapeně zamžourala do Tedovy tváře. "Jo, už jdu. Ještěže jste mě vzbudil, měla jsem příšerné sny. – Kolik je vůbec hodin?"

"Půl desáté," odvětil Ted stroze a než odešel, zatvářil se lhostejně, čímž chtěl viditelně naznačit, že její sny jsou mu naprosto lhostejné.

Lucy vstala a pomalu na sebe navlékla kožený kostým Xeny, který si nechávala ve svém stanu. Při upevňování kovových hrudních chráničů ji prudce zabolely prsty. "Au!" Co si jen mohla udělat? Ten puchýřek vypadá jako spálenina. No ano! Včera večer: lebka, laserové světlo, toltécká kněžka. Tak on to nebyl sen, prolétlo její hlavou... Ren!! Chtěla si s ní promluvit, chtěla jí vynadat za to, co všechno o ní Tzamě řekla. Hmmm... zpropadená ROCka, pomyslela si Lucy, ta si to teď vypije!!

S touhou po spravedlivé odplatě vyrazila k jejímu stanu.

Za pár sekund stála na místě, rozkročena jak bohyně pomsty, s rukama v bok hleděla na plátěný přístřešek a jeho vchod, vyzdobený složitou rituální kresbou, o jejíž původu nebylo pochyb.

V ten moment jako na zavolanou vykročila Ren v oděvu Gabriely ze stanu. Při pohledu na svou kolegyni se zarazila a sňala sluchátka walkmana z hlavy, aby si je nechala zavěšeny na krku. Po včerejším incidentu se netvářila ani tak nepřátelsky nebo dotčeně, spíše udiveně.

"Máš tu hezký graffiti," nadnesla Lucy, která svůj hněv zatím dovedně maskovala, a snažila se soupeřku nalákat k rozhovoru a potom nečekaně zaútočit. Zvukař Ted, stojící o deset metrů dál, přestal upevňovat mikrofon k dlouhé tyči a v dřepu pozoroval obě hovořící ženy.

"Včera odpoledne to tady ještě nebylo," řekla klidně Ren a ukázala na malbu.

Panebože, ona se po včerejšku vůbec nezlobí! Nakonec se mi snad ještě za to, jak jsem ji ponížila, omluví! "Bodejť by jo! Nakreslila to dneska v noci."

"Ale kdo?"

"Ty nevíš?" ušklíbla se Lucy. "To bys měla, je to přece taky tvůj bůh, ten... Kecal–kloktal. A Tzama je i tvoje kněžka!"

"Tzama? Kdo je Tzama?? Vůbec ti, nerozumím." Průzračně zelené oči se doširoka rozevřely.

"Jenom se nedělej!!" zahřměla Lucy ostře. "Včera v noci jsem s ní mluvila, s tou... s tou zatracenou... indiánskou ženskou! Něco ti povím:" Přiblížila svůj obličej k tváři zlatovlasé dívky a zasyčela: "Nikdy v mým životě mě nikdo nezostudil tak jako ona. Podle ní jsem hlupák, nevzdělanec, blb, vosková figurína, karikatura s porcelánovým úsměvem... Vyčetla mi nos mezi očima, dokonce i Hitlera!! Jako bych já zavinila všechno lidský bezpráví! A nebýt osla Corteze, byla bych tím nejhorším zlem v celým vesmíru! A to jenom proto, že ti prý... pffff... ubližuju!"

Zaskočená Ren, která se ještě nevzpamatovala ze šoku předešlého večera, si v obavách z dalších událostí zakryla ústa a její zuby bezděčně sevřely kůži na hřbetě ruky. "Ale ty mi opravdu ubližuješ, Lucko, a já nevím proč," zašeptala opatrně.

"Protože tě nemůžu vystát! Protože se pořád bezdůvodně usmíváš jako blahoslavený chudý duchem! Protože mě chvilku nenecháš na pokoji! Teď si to ale s tebou vyřídím jednou pro vždy! Tvůj poslední kousek předčil všechny ostatní."

Naslouchající Ted pomalu vstával a přemýšlel, zda se má napadené zastat. Nakonec to neudělal. Byl si vědom skutečnosti, že Lucy Lawlessová je žena od rány, znalá bojových umění, herečka, která se při natáčení nebezpečných scén obvykle nenechává zastupovat, a ještě ke všemu je větší než on sám.

"Proboha, Lucko," pípla Ren, "co jsem ti zas udělala?"

"Pro tebe nejsem žádná Lucka, ROCko!" Zvedla předloktí, obrátila dlaně vzhůru a v teatrální grimase roztáhla všech deset prstů. "A neptej se tak blbě nebo s tebou zatočím, že budeš koukat!!" Bolestivě poklepala na dívčinu hlavu klouby. "To se ti v tvý zrzavý palici ještě nerozsvítilo?! Nepochopilas, že ta matlánská kněžka je kompletní cvok?! Že jí přeskočilo?! Když... když... chce vypálit Španělsko a večeří s Nostradamem?! Když... cestuje časem a věští z lavóru?!"

"O čem to proboha mluvíš?"

"Já ti to teda povím, ale nejdřív..." Strhla dívce sluchátka z krku, vyrvala jí i kazetový přehrávač z ruky a s oběma věcmi uhodila o zem. "...nejdřív dáš pryč ty dětinský hračky!" Takřka nulový odpor ji vyprovokoval k dalším útokům a ona začala po walkmanu zběsile dupat. Ren se shýbla, aby zachránila alespoň vypadlou magnetofonovou kazetu.

"Řekla jsem dej pryč ty krámy!! Jenom idiot může pořád poslouchat džum, džum, džum – kreténský Xentrix a jejich debilní Ghostbusters!!" Vykroutila kazetu z jejích prstů a odhodila ji do trávy. Ren se ji neodvážila zvednout, pouze s uslzenýma očima řekla: "Proč´s to, Lucko, udělala? To byl Boston... More than a feeling... taková hezká písnička." Po tváři se jí rozkutálely slzy.

"A neřvi, kurva, když s tebou mluvím!! To ti nepomůže!! Jaks mohla vyzvonit té Indiánce všecky ty intimnosti o mně?! Aspoň Brendu Foxovou mohlas vynechat! To bys ovšem nesměla být blbá jak... jak... no jako ROCka!"

"Já ale –!"

"Drž hubu, než tě praštím!! – Že já kráva zelená s tebou tehdy v Universalu chlastala!"

Ren se už skoro nepokoušela obhajovat. Oběma rukama si zakrývala ústa a po jejích lících stékaly velké slzy. "Nikomu jsem nic neříkala, vždyť o tobě nic nevím, ani o žádné Brendě," šeptala spíše pro sebe. Pak zasyčela bolestí a pleskla se přes lýtko. "Jaúú! Ještě ke všemu mě něco kouslo!"

Lucy ji zatahala za pramen zlatých vlasů. "Dobře ti tak, a nelži mi! Nejradši bych tě přetrhla!! Víš, co teď ta šmatlapatlánská královna udělá? Všecko o mně vyžvaní novinářům! Jí je úplně fuk, že budu mít z ostudy kabát! – – Ta zpropadeně nafoukaná Tzama!! V každičký větě zdůrazňovala, jak je důležitá, a jaký já jsem proti ní póvl! Nemohla jsem se vůbec bránit, protože ona o mně znala fakta! Díky tobě věděla každičkej detail z mýho života! Rozebrala mě na kolečka jak hodinovej strojek...! A roztáčela si mě po dlani! To příšerný ponížení!! Kdybych trpěla komplexy méněcennosti, jdu se rovnou oběsit! Rozhovor s ní... to bylo šachové utkání s Kasparovem, pracně uvažuješ nad prvním tahem, zatímco on už promyslel celou partii a může jít klidně na cigáro, huso hloupá!" Uchopila ji za ramena a hněvivě s ní zatřásla.

Nic nechápající Ren byla sice o hlavu menší, avšak díky chlapeckým svalům, mrštnosti a znalosti kickboxu by se jistě dokázala účinně bránit. Její odpor se však omezil na lehký stisk Lucyina zápěstí, pak se zhroutila do podřepu a za neutuchajícího vzlykání položila obličej na svá kolena.

"Abys věděla," Lucy se opět rozkřičela na celé kolo ve snaze totálně soupeřku zničit, "po tom, cos mi provedla, jsme spolu definitivně skončily, ty...! Zdaleka se mi vyhýbej! A jestli ještě někdy strčíš svou hnusnou zrzavou hlavu ke mně do stanu, urazím ti ji něčím, co mi právě přijde pod ruku, naivní dětinská krávo!! Mý dceři je deset let a není žádný ajnštajn, ale kdybyste vy dvě spolu seděly v jedný lavici, musela bys od ní opisovat, tak seš blbá!! I s tvým džumdžum–walkmanem, kolečkovýma bruslema i tím, že mě máš ráda jako žena ženu!! Tebe prostě zastydlá puberta nepřejde ani v padesáti a snad se jí zbavíš akorát, až tě havrani nacpou do penálu a zakopou pět metrů pod zem! Už aby to bylo, celej svět si pak oddychne a já na prvním místě! A teď mi uhni z cesty, než se něco stane!"

Po těchto slovech se Ren svezla k zemi a zůstala ležet na boku. Její tělo se rozechvívalo v nepřirozeně intenzívním záchvatu pláče.

S odporem ji překročila. "Nech si svý hysterický výlevy na plac, jo?! Vždycky se culíš jak tele na nový vrata a teďka najednou řveš. Laskavě pohni kostrou a makej se nechat nalíčit, ať na tebe nečekáme. Já du vodsaď, jinak se z tvýho pitomýho ksichtu pozvracím... ROCko!!"

Lucy opustila bojiště nepříliš uspokojena snadným vítězstvím. Syn režiséra Shiltona Ted kráčel pomalu za ní.


Nasupená představitelka Xeny se za pár chvil zhroutila do křesla v maskérské stanu. "Začíná bejt pěkný vedro."

Maskérka neodpověděla a jala se upravovat její účes.

Režisér Shilton nahlédl do stanu a překvapeně se otázal. "Ren tu ještě není?" Když se mu nedostalo odpovědi, vstoupil dovnitř a důrazně zvolal: "Vy se mnou nekomunikujete, vážená?"

Lucy se na něho ani nepodívala. "Ale jo, jenom jsem netušila, že se ptáte zrovna mně. Já přece ROCku nehlídám, nejsem její chůva."

Shilton odešel s nepořízenou a zvenčí bylo slyšet jeho rozhovor s Tedem. "Ona tam pořád leží, tati. Chci říct, pane režisére."

"Co je to za blbost – leží?!"

"No jak na ní Lawlesska řvala, tak –"

Shilton syna pohybem ruky zarazil. "Moment." Opět strčil hlavu do maskérského stanu. "Zase jste měla výstup s Ren? Ono vám to včera nestačilo?!"

"Žádný výstup nebyl, jen jsme se trochu chytly."

"To není pravda!" ozval se z venku Ted. "Řvala jste na ni jak na psa a nepustila ji vůbec ke slovu!"

Lucy se podívala na podmračeného Shiltona. "Musela jsem ji umírnit, pomlouvala mně tady."

"Madam, nesmíte se mi hýbat, jinak to nedodělám," zaprotestovala maskérka.

"No jo, sakra, copak se hejbu?!"

Shilton se postavil těsně před Lucy. "Tak ona vás pomlouvala?! Promiňte mi, ale ani kdybych byl pětileté dítě, nevěřil bych vám. Já totiž její pomlouvání onehdy zažil na vlastní kůži a ještě teď mě z toho brní hlava: Lucka je šikovná, Lucka všechno umí... A tak dál. Nemusím doufám pokračovat."

"Ještě nevstala," vykládal udýchaný Ted, když přiběhl.

Shilton ukázal prstem na Lucy. "Vy půjdete se mnou!"

"Proč já?"

"Řekl jsem vám pojďte se mnou!!"

Neochotně se zvedla a skoro ani nezaznamenala, jak rozzlobená maskérka odhodila tupírovací hřebínek do umyvadla.

Ren ležela vedle svého stanu, na tom samém místě co prve. Na její tváři se ještě leskly slzy a z úst jí vytékal slabý pramínek slin. Tvář, ruce i nohy měla na první pohled nepřirozeně zarudlé.

"Co jste jí provedla?" zeptal se Shilton zlověstně.

"Nic! Vážně! Asi... dostala hysterickej záchvat, chce to kýbl s vodou." Ukázala v náhlém zmatku na Teda. "Ať pro něj skočí."

"Ani náhodou! Běžte si sama." Mladík, držící se dosud zpátky, se tentokrát už zcela nepřátelsky zašklebil. "Zničila jste jí walkmana, tahal ji za vlasy a mlátila do hlavy!"

Shilton vycenil zuby. "Vy jste ji bila?! No, to vám přijde draho, dámo. Víte, co teď udělám? Zavolám policii!"

"Policii?? A na koho?!" Otočila se k Tedovi. "Řekni mu, že jsem ji nemlátila! Jenom jsem jí poklepala na čelo!"

"Jo, to je pravda. Nebila ji."

"Vaše štěstí, vaše štěstí." Shýbl se k ležící dívce. "Ježíšikriste, ona je nějaká horká!"

Lucy se dotkla obličeje Ren. Vzápětí ucukla a polil ji strach. "Opravdu."

Shilton se napřímil. "Tede, zaběhni pro Fleischmana."

"To je přece veterinář, táto!"

"Jo, stará se nám o koně, ale pokud vím, má i nějaké semestry medicíny, nemáme jinou možnost, musí se na ni podívat." Přejel si čelo dlaní a podíval se vyčítavě na představitelku Xeny.

Uhnula očima.

Fleischman, následovaný Tedem, přiběhl vzápětí. "Co se stalo?"

"Těžko říct," konstatoval režisér Shilton. "Leží a nehýbe se."

Lidé ze štábu se začali shromažďovat v bezprostředním okolí a Lucy registrovala jejich studené pohledy. Ano, oni už to vědí, řekli si to. Lawlesska se opět vyznamenala. A vlastně mají pravdu. Byl to záchvat šílenství, nikdy podobným způsobem na nikoho nekřičela, přestala se úplně ovládat.

Vzápětí opatrně promluvila: "Ona... tedy Ren říkala, že ji něco kouslo do nohy." Doufala, že se tímto částečně zbaví odpovědnosti za předešlé události.

"Skoro neznatelný vpich," diagnostikoval Fleischman. "Snad komár, nebo moucha. Není tu žádný otok. Příčina nemoci bude jiná, protože slečna O´Connorová je ehm... v komatu. Má velmi vysokou horečku a puls sto osmdesát."

"Co to říkáte?!" Shilton se chytil za hlavu. "Panebože! Tohle nám ještě chybělo! – Tede utíkej pro vůz!"

"Auto je pomalé, nemáme čas," řekl Fleischman. "Potřebujeme helikoptéru, snad ještě není pozdě. Okamžitě zavolám Auckland."

Toto neradostná prognóza spolu s uvědoměním si skutečnosti, že pesimistická věštba toltécké kněžky nabývá na realitě, vyvolaly u Lucy obrovskou depresi. I přes velmi teplé počasí ji roztřásla zima a její dřívější sebevědomí, spojené s předstíranou arogancí, bylo nenávratně pryč. Zalil ji nepředstavitelný strach o nemocnou kolegyni a ona bezradně a jakoby v transu pochodovala kolem ní. Na sobě doslova cítila nenávistné pohledy všech svých kolegů.

Shýbla se pro rozbitý walkman a opatrně zvedla jeho poškozené části. "Musím najít tu... tamtu věc s páskem!" řekla pak nepřítomně a k údivu všech zúčastněných zaklekla do trávy, aby se po čtyřech a s vykulenýma očima vydala hledat zahozenou magnetofonovou kazetu. Lezla z místa na místo a s vystrčeným pozadím rozhrnovala trávu a šmátrala v ní rukama. "More then a feeling... taková hezká písnička," mumlala si. "Kde jenom může být??" Její roztržité počínání působilo poněkud surrealisticky, v důsledku čehož si Shilton vyměňoval pohledy s Tedem, který specifickými posunky naznačoval, že dotyčné herečce pravděpodobně přeskočilo.

Konečně vyhrabala kazetu z trávy a hned na to vstala. "Mu... musím s Ren do... do nemocnice a... já... já... koupím jí nový přehrávač... ve městě."

Shilton vytrčil ukazovák a zakýval s ním zprava doleva. "Ani náhodou, vážená! Vy nepojedete nikam, protože budete pracovat! Natočíme scénu s Areem a pak s matkou, tam Ren nevystupuje."

Její rty se zachvěly. "Neumím text..."

"To je mi fuk! Tak vám ho napíšou na tabuli."

Pobledla a zatvářila se ještě zoufaleji. "Pane režisére... Gilberte... já... musím letět s ní, zavinila jsem to, nadosmrti bych si neodpustila, kdyby se jí něco... A já u toho nebyla..."

"Ne, madam! Jak jsem řekl; zůstanete zde a budete točit!"

Upřela na něho blankytně modré oči plné strachu a prosebně řekla: "Gilberte, prosím vás, pusťte mě s ní! Chovala jsem se jako idiot... to protože... protože mám osobní problém a... nevím si s ním rady. Už vám nikdy nebudu komplikovat práci, nebudu volat Robovi do L.A., aby změnil scénář... bylo to trapný, hloupý a... omlouvám se... já se změním, opravdu... Ren jsem strašně ublížila, dejte mi šanci napravit to, budu k ní hodná, všechno ji vynahradím... jen když mě s ní pustíte. Prosím...! Byli jsme přece... něco jako přátelé, Gilberte... dřív než... než... se ze mě stala... nafoukaná superhvězda... Jestli chcete, třeba si před vámi kleknu."

Shilton byl tímto doznáním zaskočený. V roztržitosti si zasunul obě ruce do zadních kapes u kalhot. "Máte pravdu, kdysi jsme bývali přátelé, a není tudíž nutné, abyste přede mnou klečela. Nezbývá mi než věřit, že svá slova myslíte upřímně. Leťte tedy s Ren a zavolejte nám, jak to s ní vypadá, popřípadě informujte i její matku, my zatím vyjedeme do terénu a natočíme pár přírodních záběrů."

"Díky, Gilberte! Nikdy na vaši velkorysost nezapomenu!"

"To doufám," zamumlal Shilton.

"Ty jí věříš, táto?" zeptal se ho za chvíli Ted.

Pohlédl za odbíhající ženou. "A co mi zbývá? Snad už konečně našla sama sebe."


–––––––


Předpokoj jednotky intenzívní péče byl naplněn nepříjemným zápachem dezinfekce. Díky umělé klimatizaci zde panovalo vlhké a dusné ovzduší, v němž se neklidné Lucy Lawlessové špatně dýchalo. Už dobrých padesát minut chodila z jednoho konce místnosti na druhý; byla by si ráda sundala svrchník, jenomže to nešlo, před odletem z tábora se nepřevlékla, a byla tudíž oblečena v kostýmu Xeny.

Po dalších dvaceti minutách se dveře intenzívní péče konečně otevřely a v nich se objevil muž středních let. Lucy se k němu obrátila plná naděje: "Doktore?"

"Jmenuji se Borne."

"Já jsem –"

"Nemusíte se představovat. Vás – coby Xenu – zná přece každý."

"Díky. – Máte už něco?"

S vážným výrazem tváře zavrtěl hlavou. "Zatím se nám nepodařilo stanovit konkrétní diagnózu. Je to velmi komplikovaný případ. Horečka čtyřicet jedna celých dva. Rozbory ani krevní testy neukázaly, že by šlo o otravu jídlem, a co se týče infekčních chorob... vypadá situace podobně. Provádíme další zkoušky, pak budeme vědět víc."

"Aha... A kdy asi bude moci... odtud...?"

"Vážená paní, to je poněkud nepatřičný dotaz, pacientka je v kritickém stavu! Nejde o to, kdy odtud odejde, ale zda vůbec odejde, chápete?"

"Promiňte... nemyslí mi to, jsem rozrušená, protože... asi vím, co se jí přihodilo."

"Pokud máte na mysli onen vpich na vnitřní straně pravého lýtka, nebude to velmi pravděpodobně hadí uštknutí, a stav pacientky zřejmě nebude ani typickou alergickou reakcí na kousnutí hmyzem, i když jisti si doposud nejsme."

"Myslela jsem něco jiného," pohlédla na lékaře vyjevenýma očima a tiše promluvila: "Stala se mi zvláštní věc, doktore. Jistá podezřelá osoba – indiánská věštkyně, snad dokonce čarodějka – celou tuhle věc předpověděla. Obávám se, že ta nemoc není... zcela přirozeného charakteru."

Z výrazu tváře doktor Borne usoudil, že psychický stav ženy s ním hovořící je přinejmenším rozkolísaný. "Aha. Vy tedy myslíte, že slečna O´Connorová byla... ehm... začarována nebo jaksi... uhranuta, to jste chtěla říci?"

Zhroutila se na židli u dveří a vjela si oběma rukama do tmavých vlasů. "Sama nevím. Stalo se tolik divných věcí..."

"Jste unavená, zažila jste velký stres, ale ujišťuji vás, že každá nemoc, zdůrazňuji každá je přirozeného charakteru. To platí i pro údajná kouzla typu voodoo. U jejich zombie nejde o žádné čáry, nýbrž o aplikaci látek typu tetrodoxinu, ti lidé jsou prostě zfetovaní. A v horším případě pohřbeni zaživa s následným nedostatkem kyslíku a z toho vyplývajícím poškozením mozku. Zkrátka, vše jde vysvětlit naprosto přirozeným způsobem."

"Já vím, ale... co panenky, jak do nich šamani bodají špendlíky a skutečné oběti pak umírají na nedostatek adrenalinu?"

"Poslyšte... co kdybyste si šla lehnout a za pár hodin mi zatelefonovala?"

"Ne, doktore, zůstanu tady, zatím. Všechna vina totiž padá na mojí hlavu. Já ji... já Ren vlastně psychicky zabila."

"Jistě velmi dojemné přiznání, ale podobný termín ze své lékařské praxe neznám."

"Vysvětlím vám to; ona měla... tedy má velmi citlivou duši a je na mně do jisté míry závislá. Nedávno se kvůli mně dokonce psychicky zhroutila. Já jí ale dávala ránu za ranou, až... až jsem ji dorazila úplně. Řekla jsem jí tak strašlivé věci... že ztratila chuť žít a její organismus pozbyl veškerou obranyschopnost."

"Mýlíte se. – Víte co? Řekněte mi raději... slečna O´Connorová... netrpěla nějakou skrytou chorobou, vyjma oné přecitlivělosti?"

"Ne, doktore, vždycky byla zdravá. I očkování měla v pořádku, dbala na to."

"Dobře. – Odpočiňte si teď, paní Lawlessová, pošlu za vámi sestru, jakmile budeme vědět něco dalšího."


Lucy strávila v nemocnici celý zbytek dne. Kvůli tomu, aby ji nikdo nepoznal, si nezašla ani do místní kantýny pro jídlo. Její oběd i svačina se tedy omezily na nepříliš chutné produkty z automatu na kávu. Okolo dvacáté hodiny se nad ní slitovaly místní sestry a donesly jí přebývající porci dietní večeře.

Po vyřízení nezbytných telefonních hovorů a po další dávce nahořklé kávy z automatu zdeptaná a unavená Lucy usnula na židli v předpokoji intenzívní péče.


V brzkých ranních hodinách ji probudil nevyspalý doktor Borne. Lucy na tom nebyla o nic lépe než on, neboť spánek na židli, v nepohodlné a pokroucené pozici, jí na odpočinku právě nepřidal.

"Dobrýtro. – Je něco nového, doktore?"

"Bohužel pro vás nemám o nic příznivější informace než včera. Krevní testy nepotvrdily infekci, ale... zatím nevyvrátily otravu."

Pokusila se narovnat zdřevěnělé nohy. "Otravu čím?"

"To přesně nevíme. Možná stonožka, možná pavouk. Nelze to identifikovat. Symptomy jsou velmi atypické. Nechal jsem poslat pro speciální sérum. S dalšími rozhodnutími musíme počkat až po jeho aplikaci."

"Co horečka, doktore, srazili jste ji?"

Zavrtěl hlavou. "Ne," řekl těžce a hned dodal: "Pacientka zatím dýchá sama, ovšem... v průběhu dne očekáváme další komplikace. Vzhledem k jejímu stavu začínáme mít obavy i o prokrvování vnitřních orgánů."

Vyskočila, až ji zabolelo v páteři. "Doktore?! Přece ji nenecháte jenom tak...! Musíte něco udělat, nechat ji převézt do Států, nebo alespoň do Sydney!"

"Vyloučeno, transport by nemusela přežít."

"A to chcete jenom tak nečinně čekat?? Já... jsem ochotna uhradit veškeré náklady spojené s leteckým transportem."

"Lituji, ale převoz za tohoto stavu nemohu povolit. Budeme pokračovat v současné léčbě a pokusíme se pacientku stabilizovat. Vy, madam, byste měla diskrétně informovat její rodinu, jestli vás mohu požádat, jinak to bude muset udělat náš ústav, ovšem v tom případě se celá věc rozkřikne a začnou nás otravovat novináři."

"Doktore Borne! Chtělo by to nějakého specialistu, který má zkušenosti s... nevím přesně s čím, protože celá tahle nemoc není úplně normální! Jsem přesvědčena, že se tady děje něco... sám hovoříte a netypické situaci! Věřte mi, jistá žena předpověděla do puntíku, co se Ren stane a já –!"

Borne se zachmuřil. "Madam, vaše víra v paranormální jevy je obdivuhodná. Jenže my tady žádného šamanského zaříkávače nemáme. Ostatně, ona záhadná věštkyně, o níž stále mluvíte... pokud předpověděla nemoc slečny O´Connorové, třeba vám prozradila i to, jak bychom ji mohli vyléčit." Lékařova slova zazněla poněkud cynicky, protože nechtěl o podobně nesmyslných hypotézách déle teoretizovat.

Lucy se v náhlém vnuknutí chytila za hlavu. "Máte pravdu! Vždyť ona mi to řekla!! Ten lektvar!! Jedu pro něj!!"


Do filmařského tábora dorazila vozidlem taxislužby. Zde na všechny dotazy kolegů odpovídala, že doktoři zatím nic konkrétního nevědí. Kývnutím hlavy se pozdravila i s režisérem Shiltonem, který se po spatření tmavých kruhů pod jejíma očima raději na nic neptal.

Zamířila ihned k místu svého setkání s kněžkou Tzamou a v duchu si už po tisící vyčetla, že onehdy večer zahodila její zdánlivě nepotřebný dar. Tenkrát všechno vypadalo hloupě a nepravděpodobně, jenomže dnes Ren bojuje o svůj život a zbývá snad poslední šance na její záchranu; nalézt sáček se sušenými bylinami, anebo samotnou Tzamu.

Orientace v zalesněném terénu byla problematická. Absence vyšlapaných cest a bujná vegetace způsobily, že hledající žena tápala. Tehdy v noci ji k toltécké kněžce dovedlo světlo ohně. Jak ji nalezne teď, za bílého dne, netušila.

Po dvouhodinovém maratónu, kdy křižovala okolí tábora jako slepec a vzdalovala se při tom stále více od výchozího místa, propadala naprosté beznaději a stále jasněji pociťovala marnost svého snažení. Nakonec se rozhodla vrátit; zpomalila a nabrala směr k místu, odkud vyšla. Musí počkat do setmění, pak snad Indiánka zažehne oheň a ona se k ní opět vydá.

Na zpáteční cestě trápily Lucy výčitky svědomí, sílicí pocity viny i další pesimistické úvahy, během nichž si najednou uvědomila, že před několika sekundami zahlédla mezi křovím slabé mihnutí čehosi, co snad do živelně rostoucí vegetace nepatří. Možná se už přiblížila k táboru, nebo že by...?

Otočila se a po zdolání pár desítek metrů zelených křovisek stála u vozu spojeného s větším obytným přívěsem. Vstoupila a díky únavě a celkové depresi se ani nenamáhala předem zaklepat.

Vnitřek přívěsu se podobal spíše vědecké laboratoři nežli rekreačnímu obydlí. U malého stolu ve středu plochy seděla mladší žena v texaskách, oči přitisknuté k binokuláru.

Posléze zvedla na pár sekund zrak, aby se vzápětí nevyrušena vrátila k pozorování preparátu. Její ostrý hlas prořízl ticho:

"Kde je Gabriela?!"

Šokovaná Lucy otevřela ústa, ale nevydala ani hlásku. Mladá žena ihned poté vyskočila a s úsměvem napřáhla k příchozí ženě ruku. "Clea Batesová – externistka katedry entomologie – aucklandská univerzita. Omlouvám se, že jsem vás tolik vyděsila, ale nechtěla jsem pištět tradiční jé, to jste vy?!, a tuhle větu o Gabriele často slýchám v Xeně, takže mně napadlo... promiňte."

"V pořádku, slečno, ale... vážně jste mě dostala."

"To mě opravdu mrzí. Mohu pro vás něco udělat, paní Lawlessová?"

"Ano, snad ano. Já... někoho hledám, jednu dívku, jihoamerickou Indiánku, někde tady táboří. Má čepec s ptačími pery a barevný kroj."

Majitelka přívěsu pokrčila rameny. "Je mi líto, jezdím po zdejším okolí už osm týdnů, ale nikoho takového jsem zatím nepotkala. Snad jen... U vás v táboře přece vystupovali nějací mexičtí hudebníci, nepatřila ta hledaná k nim?"

"Ptala jsem se jí, prý ne. Škoda, že jste ji neviděla, potřebovala bych s ní mluvit v dosti důležité záležitosti. Ona... mi něco darovala a já to pak... ztratila."

"To je smůla."

"Vlastně jsem tu věc neztratila, nýbrž zahodila – kožený váček s vzácným kořením. Bylo to v noci u jejího ohně, nedaleko se povaloval vykotlaný strom."

Clara Batesová zpozorněla. "Říkáte u ohně? Já tady totiž vyhaslé ohniště viděla, procházela jsem okolo několikrát, a zetlelý kmen tam opravdu ležel."

"Kde?? Kde??"

"Když půjdete tímto směrem... nebo víte co, doprovodím vás, už se tady trochu vyznám."

Ani ne padesát metrů od přívěsu napřáhla průvodkyně ukazovák: "Jsme tady. Podívejte, ohniště. A kmen."

Lucy zůstala stát a přejela okolí očima; u vyhaslého ohně se povalují dva ploché kameny a na pravém z nich, kde onehdy seděla, je položen Tzamin kožený váček.

Clara Batesová se pro něj s úsměvem sklonila. "Vaše ztracené koření."

"Díky vám! Díky!" Uchopila entomoložku za obě předloktí a vděčně je stiskla. "Moc jste mi pomohla, ani nevíte jak! Musím se vám revanšovat. – Mám nápad: jste fotogenická... přijďte za dva, za tři dni k nám do tábora, řeknu režisérovi, zahrajete si v Xeně, nalíčíme vás jako Amazonku, nebo něco takového... A řeknete pár slov do kamery, budete mít hezkou památku."

Clara Batesová zvedla obočí. "Co když vaši nabídku přijmu?"

"Udělejte to!" volala odbíhající Lucy.


–––––––


Doktor Borne upřeně hleděl na starou odřenou termosku ve své ruce a poklepával na ni nehtem. Lucy před ním stála takřka v pozoru; teď už ji nebral jako prominentní nemocniční návštěvu, nýbrž jako obtěžujícího jedince, který se pokouší zasahovat do jeho léčebných procedur.

Vyšrouboval zátku z termosky a přičichl k jejímu obsahu. "To má být ten zázračný prostředek?"

"Ano, doktore. Jsem pevně přesvědčena, že Ren uzdraví. Musí!"

"A to si, vážená paní, myslíte, že mohu dát pacientce v kritickém stavu jenom tak beze všeho nějakou břečku neznámého původu?!"

Lucy založila ruce v bok a skoro vykřikla: "A co jiného chcete udělat?! Zabralo snad vaše pitomé hadí sérum??!"

Položil termosku na stolek, zaklonil hlavu a podíval se vzhůru. "Bohužel ne. – Zatím."

"Doktore!" naléhala opět, "nechte udělat analýzu mého lektvaru a potom rozhodněte! Pokud nebude vyloženě škodlivý, stojí to za pokus! Lepší než čekat na zázrak!"

"Milá paní, vážím si vaší snahy pomoci slečně O´Connorové i vašeho příkladného vztahu k ní, s něčím podobným se tady nesetkáváme každý den, ale uvědomte si, že jsme nemocnice a nikoliv homeopatická či astrologická léčebna. Podobně riskantní experimenty nemohu na půdě tohoto ústavu povolit."

Nervózně na něho vyjela: "Že nemůžete?! No fajn! V tom případě Ren nepřežije. Vaší vinou. A až se mě novináři zeptají na poměry v místní nemocnici, řeknu jim, že jste tento alternativní postup, jenž mohl zachránit její život, odmítl."

"Ve své herecké profesi jste jistě výborná, madam, ale v medicíně? To mi tedy promiňte, bez urážky, máte vy vůbec patřičné vzdělání nebo alespoň znalosti, vyjma své víry? Podle vás ji tedy pomůže nějaký urologický čaj od bůhvíjaké kořenářky, když nám selhávají nejmodernější farmaka?!"

"Doktore! Musíte to zkusit! Prosím!"

Ošetřující lékař tento pokus odmítal až do čtyř hodin odpoledne, kdy se zdravotní stav Ren O´Connorové opět zhoršil. Pak konečně přišel jeho souhlas s provedením chemického rozboru doneseného čaje. Jakmile se prokázala faktická neškodnost tohoto preparátu, aplikoval personál intenzivní péče pacientce do těla dvě stě padesát kubických centimetrů pomocí žaludeční sondy.

Dramatickým odpolednem uondaná Lucy pak proseděla nekonečné minuty v křesle u lůžka, držela Ren za ruku a sledovala složitou aparaturu, k níž byla připojena. Ani po dvou hodinách působení údajně zázračného Tzamina prostředku se stav pacientky nezlepšil a nedošlo ani k poklesu její tělesné teploty. V osm hodin večer Lucy opět usnula, ukolébána tichým vrčením přístrojů a tlumeně modrým nočním světlem.


"Já asi prošvihla natáčení, to bude Shilton nadávat."

Lucy vyskočila z křesla. "Cože??! Kdo tady mluvil??" Nic nechápajíce hleděla do pobledlé tváře Ren O´Connorové. "Ty – ty jsi se –" vykoktala zmateně. "Říkalas něco??!"

"Lucy?! Prospala jsem natáčení?"

Oslovená si zakryla tvář rukama a potlačila chuť radostně vykřiknout. Strhla ze zdi sluchátko domácího telefonu a zařvala do něj: "Ježíšikriste, ona se probudila!! Probrala se!! Doktore!!!"

Ze sluchátka zaslechla lékařův vzrušený hlas: "Přišla k vědomí, to je buď moc dobré, anebo moc špatné; elektrošoky – rychle – adrenalin, oživovací set!! Všechno za mnou na sedmičku!!"

Vzápětí vtrhlo několik zdravotníků v čele s doktorem Bornem na oddělení číslo 7.

Lucy ukazovala roztřesenou rukou k lůžku. "Ona se... probrala... už se konečně –!!"

"Sestro!" zahulákal Borne. "Teplota, puls, tlak – rychle!!"

"Teplota třicet osm dva, puls sedmdesát devět, tlak sto deset na šedesát pět," přečetla pohotově Lucy z displejů aparatury.

Ošetřující lékař se otočil ke svým spolupracovníkům: "Mládenci, počkejte v předpokoji, když bude třeba, zavolám vás, buďte v pohotovosti. Sestro, vy zůstanete tady." Posadil se k pacientce. "Jakpak se cítíte?"

Ren nadzvedla hlavu. "Ehhhhh... co se mi vlastně stalo?"

"Rozhodla jste se trošku onemocnět. – Teď mi popište svůj stav, trápí vás nějaké bolesti nebo křeče?"

"Já nevím, snad ani... ne. Ale... jsem strašně slabá a taky mám... hlad."

Otočil se na sestru: "Ona má hlad! Slyšela jste? To je fantastické! Teplota poklesla o celé tři stupně a pacientka má hlad! Sledujte její stav, pokud se nezmění, za hodinu zrušíme infuzi a odpojíme ji. A dostane najíst."

Borne se na odchodu zastavil u Lucy a ukázal na stolek, kde stála termoska s Tzaminým čajem. "Co myslíte, že jí pomohlo, hadí sérum, anebo elixír té vaší čarodějnice?"

"A co si myslíte vy, doktore?"

"Přiznám se, že nevím." Podíval se opět na lůžko. "Slečno O´Connorová, měla jste tu nejlepší ošetřovatelku na světě."


Lucy si opět přisedla k Ren a položila svou ruku na pelest. "Teď už bude všechno dobré. Za pár dní tě pustí a začneme zase točit. Já za chvilku zavolám do tábora a taky tvé mámě, ta je zřejmě na cestě sem... všichni budou mít radost, že už jsi fit... Až budeš na nohou, promluvíme si spolu, teď k tomu není ta nejvhodnější doba... jenom... jenom se ti za své jednání musím moc a moc omluvit." Přerušila soucitný monolog a sáhla po své kabelce. "Něco jsem ti přinesla, koupila jsem to cestou sem..." Položila na postel zbrusu nového walkmana. "Baterie jsou v pořádku a je tam i ta hezká kazeta skupiny Boston."

Ren se pokusila nazvednout, ale hlava jí ihned klesla zpátky na polštář. "Děkuju ti."

"Všechno teď bude jinak," dušovala se Lucy. "Vyrazíme si spolu do města, nebo k vám, a doma v L.A. potom –"

"Nezlob se, Lucko, jsem ti sice vděčná, žes o mě měla starost, ale až se uzdravím... víš, já už s tebou nebudu kamarádit. Nemůžu."

Ach jé!, pomyslela si Lucy, vždyť to žádné kamarádství nebylo, alespoň z mé strany ne. Pak s hlasitým výdechem přikývla. "Tak sis všechna ta příkoří přece jenom vybavila. Podívej, Ren, já se změním, omluvila jsem se Shiltonovi, smířili jsme se. Tobě se omluvím třeba ještě tisíckrát a... budu ti pravidelně posílat bonbóny; ty, co máš tak ráda – višně v čokoládě. Vím, že to bude trvat dlouho, ale hodlám o tvé přátelství bojovat a vydobýt si ho nazpět."


–––––––


Ren O´Connorová byla z aucklandské kliniky propuštěna po deseti dnech. Pak se konečně mohlo rozběhnout natáčení třetí řady Xeny v plném tempu.

Lucy Lawlessová svůj slib dodržela; opravdu se změnila k nepoznání, chovala se disciplinovaně, byla přátelská a všichni její kolegové na předešlé incidenty brzy zapomněli. Nejen v průběhu filmování, ale i mimo něj se zoufale, až křečovitě snažila vyhovět všem požadavkům Ren, a to i za cenu vlastní újmy. Byť by si při řešení jakéhokoliv problému o určité věci myslela cokoli, sledovala pozorně svou světlovlasou kolegyni ve snaze předvídat její reakci a bezvýhradně následovat její postoj. Jednou dokonce obvinila jistého režiséra, že představitelku Gabriely požadavkem neustále napjatých břišních svalů šikanuje a de facto nutí, aby během celého záběru nedýchala, čímž ji vystavuje nepřípustnému fyzickému strádání.

Lucy se rovněž pokoušela Ren O´Connorovou přimět k vážnému rozhovoru o předchozích událostech, což ona decentně odmítala. Zprvu odmítala i krabice čokoládových bonbónů, které jí každé pondělí přivážel kurýr z Aucklandu. První dvě vrátila, třetí si však již ponechala.

Změnou prošla i samotná Ren; už nebyla tou rozesmátou, bezstarostnou a teenagersky působící dívenkou s walkmanem. Chodila táborem zamyšlená a vážná, někdy dokonce i smutná. Ke všem, včetně Lucy, se chovala zdvořile a vstřícně, ovšem poněkud zdrženlivěji než dřív.

Režiséři i herci menších rolí se střídali jak na běžícím pásu a patnáct natáčecích týdnů uteklo jako voda. Poté se k zasloužené měsíční pauze celá filmařská společnost přesunula zpátky do Los Angeles.




Los Angeles – studio Universal – duben 1998


Přede dveřmi místoředitelky pro výrobu Alice Comptonové nerozhodně postávala asi pětadvacetiletá mladá žena v šedém kostýmu. Už několikrát se rozhodla zaklepat na mahagonově zbarvenou dveřní výplň, nakonec stáhla pokaždé ruku zpět a aniž by toho měla zapotřebí, nervózními gesty si na očích upravovala zlatě obroubené brýle nebo přičesávala světlé, krátce střižené vlasy. Kdykoliv se v chodbě studia objevil nějaký člověk, odstoupila ode dveří, aby se ukryla do stínu velkého fíkusu a předstírala, že se dívá z okna. Většina zaměstnanců přešla kolem bez povšimnutí.

"Čekáte na mě?" Úřední tón zamyšlenou ženu poněkud překvapil. V důsledku leknutí sebou cukla. "Promiňte?"

Muž si přehodil hromadu lejster z ruky do ruky. "Stojíte u mé kanceláře, slečno, tak se vás ptám, zda na mne čekáte."

"Tohle... je vaše kancelář? Já myslela... na dveřích je jiná jmenovka..."

"Ano, ale tato kancelář patří i mně – jsem asistent paní Comptonové. Jmenuji se Thomas Vizoso."

"Ach tak, víte... potřebuju s paní Comptonovou mluvit."

Muž v bílé košili se soucitně a shovívavě pousmál. "Vy jste tady prvně, že?"

"Ano."

"To je mi jasné, jinak byste věděla, že na tomto místě nikdy nikdo nestojí."

"Ale proč ne?"

"Protože máme dlouhé čekací lhůty. Kdo by tu chtěl strávit celý měsíc a třeba se vůbec nedočkat? Je mi to moc líto, slečno. Zkuste někdy zatelefonovat." Nasadil profesionální úsměv a sáhl po klice.

"Ach ne...! A já doufala... přijela jsem z daleka, až z Řecka...!" Mladé ženě v šedém kostýmu poklesla zklamaně hlava. Otočila se a pomalým krokem a se smutnou tváří zamířila k výtahu.

Thomas Vizoso, aniž sám věděl proč, snad že mu přišlo ženy líto, se v půli cesty zarazil: "Haló, počkejte! Opravdu žijete v Řecku?"

Zůstala stát. "Ano. Opravdu."

"Pojďte sem, slečno. Jste herečka?"

"Ne, já... jmenuji se Susan Reikerová a mám projekt..."

"Projekt, mhm. – Víte co? Paní Comptonová dodržuje přesný časový rozvrh, ale... mohl bych se pokusit, aby vás přijala jaksi... mimo pořadí, co tomu říkáte?"

"To by bylo od vás moc hezké."

Opět se pousmál, tentokrát již ne tak strojeně. "Počkejte minutku." Prošel svou částí kanceláře a zaklepal na dveře místoředitelky. Pak nahlédl do její pracovny: "Madam, čeká na vás slečna Susan Reikerová s důležitým projektem."

"Co to vykládáte, Thomasi, jaká Reikerová?! Podle rozpisu mám teď patnáct volných minut!"

"To ano, madam, ale –"

"Ještě něco?"

"Totiž... je to ta avizovaná Řekyně, co jsem ji nedal do rozvrhu, protože... protože nebylo jasné, kdy její letadlo... kdy přesně do L.A. přiletí."

"Nepamatuji se, že byste o něčem takovém mluvil."

"Mluvil, madam. Dozajista jsem se o slečně Reikerové zmiňoval."

"Já si na to nevzpomínám, takže má smůlu."

"Měla byste ji věnovat alespoň pár minut, když sem vážila cestu z takové dálky."

"Dobře – dobře, Thomasi. Vy byste umluvil i mrtvého. Pošlete ji sem."

Ve dveřích na chodbu se objevil zuřivě gestikulující Thomas Vizoso. "Slečno! Dělejte!! Tak rychle! Pojďte, než si to šéfka rozmyslí!"

Za pár chvil stála před věhlasnou ženou a připadala si jako žákyně předvolaná k ředitelce školy. "Dobrý den."

"Dobrý den, slečno... ehm...?"

"Reikerová."

"Ano. – Těší mě. Posaďte se. Vaše jméno nezní příliš řecky."

"Narodila jsem se anglické matce, ale můj otec byl Němec. Po studiích jsem odešla z Ulsteru do Paříže a odtamtud do Atén."

"To je ovšem něco jiného. – Tak kde to máte?"

"Pardon, já –"

"Kde máte podklady? Můj asistent mluvil o nějakém projektu."

"Já ale žádné podklady nenesu, paní Comptonová."

"Cože?! Vy jste přišla bez vytištěných materiálů?! No, v tom pádě se spolu nemáme o čem bavit. – Nashledanou."

"Okamžik, madam, já... vyhledala jsem vás kvůli úplně jiné záležitosti."

"Podívejte, jestli sháníte roli, jste na špatné adrese. Sbohem."

"Já nemám ambice stát se herečkou, já jen... mám na vás prosbu."

"Prosbu?!"

"Ano, madam. Už třetí rok působím jako spolumajitelka a vedoucí rekreačního objektu v Mytiléně."

"Mytiléna?! Není to snad na... ostrově Lesbu?"

"Je, madam. Majitel a hlavní akcionář našeho hotelu žije trvale v New Yorku a prakticky se o chod podniku vůbec nestará, vše zařizuji já. Někdy mám dojem, že hotel patří jen mně... Proč vás tedy obtěžuji: ženská sdružení pořádají v našem městě začátkem května malou oslavu na počest básnířky Sapfó. Tato záležitost nebude nikterak medializovaná, a tudíž se k nám sjede nemnoho lidí. Většina účastníků budou místní občané, kteří uspořádají malý průvod, zakončený několikahodinovým kulturním programem; recitováním Sapfiných veršů počínaje a vystoupením dvou rockových skupin konče. Nezávisle na této oslavě hodlám uzavřít svůj hotel pro veřejnost, aby v něm proběhl sňatek dvou desítek dívčích párů. Toto je celý můj projekt."

"Velmi zajímavé. Zdá se, že jsem vás poněkud podcenila, slečno Reikerová. Jak se na vás tak dívám, skutečně vypadáte na místní poměry příliš noblesně. Ale proč jste s touto záležitostí přišla zrovna za mnou? Nezabývám se sponzoringem takovýchto podniků."

"Madam, já nesháním peníze. Akci hodlám financovat z vlastních prostředků."

"Na tom ale proděláte."

"Jistě, jenomže... mně v tomto případě nejde o profit či o zviditelnění hotelu, nýbrž pouze o naši věc, tedy o ženskou věc, jestli mi rozumíte."

"Rozumím vám velice dobře, slečno, a vaši iniciativu považuji za hodnou obdivu a následování. Ovšem, podobné průkopnické činy bývají obvykle velmi nevděčné. Jak vám tedy mohu pomoci?"

"Madam, sňatky uzavřené v mém hotelu nebudou fakticky právoplatné. Z tohoto důvodu hledám známou osobnost, která by, jakožto svatební svědek, celou akci zaštítila svým jménem a přidala ji tak na hodnověrnosti."

"Chápu. Mě jste doufám, nemyslela?"

"Nechci se vás dotknout, madam, ale... ne."

"To jsem si oddychla. Koho tedy?"

"Uvažovala jsem... proslýchá se, že udržujete nepracovní kontakt s paní Ruth Featovou... A ona je zas dobrá známá Lucy Lawlessové."

"To jste uvažovala opravdu dobře."

"Chtěla jsem vás proto požádat..."

Alice Comptonová ji gestem ruky umlčela. "Milá mladá dámo, ujišťuji vás, že pro naši věc udělám vše, co bude v mých silách."

"Jste neobyčejně laskavá, madam."

"To nestojí za řeč. – Abych nezapomněla: včera jsem mluvila s členkou Xena týmu slečnou Leickovou a dozvěděla se tak hrůzostrašné historky z letošního novozélandského natáčení, že mně ještě teď naskakuje husí kůže. Ty nešťastné mezilidské vztahy! Ale počkejte... napadá mě... vy potřebujete svatebního svědka, nejlépe paní Lawlessovou, že? Co kdybych vám sehnala ještě někoho dalšího, stejně hodnotného?"

"To by bylo úžasné, madam."

"Dobře. Zavolejte mi zítra odpoledne, třeba se nám podaří zabít dvě mouchy jednou ranou."





/3. část/ Pilzintecutli


Mytiléna – ostrov Lesbos – květen 1998


Do skleněných tabulí letištní haly se opíralo pichlavé dopolední slunce a oslňovalo několik málo turistů přicházejících od celního odbavení. Jako poslední vstoupila do nevelké haly vysoká tmavovlasá žena se slunečními brýlemi na očích. Postavila kufr vedle sebe a bezradně se rozhlížela kolem. Pěkný bubáčkov, pomyslela si. I když v podstatě čekala, že to bude ještě horší. Jestlipak tu někde mají půjčovnu vozidel? Opět se rozhlédla ve snaze objevit reklamní logo firmy Avis nebo Rentcar. Kruci, samé nápisy v řečtině, domluvit se zde bude zřejmě problém, o nalezení hotelu Senator ani nemluvě.

Zašmátrala v kapsičce džínsů a vyhrabala odtamtud zmuchlaný papírek. Ulice Vostani, no výborně, to bude jistě až na druhém konci města. Chtělo by to taxi.

Sjela očima k východu z haly a sehnula se pro kufr. Po pár krocích se opět zastavila. Na koho támlenta holka v šedivých šatech pořád mává? Že by ji poznala?

Nenápadně se podívala za sebe; nikdo jiný v této části haly už nebyl. S hlavou odvrácenou zamířila k východu a pokusila se okolo neznámé projít. Ona ji však doslova vytrhla kufr z ruky a hned na to slavnostně přednesla:

"Srdečně vás vítám u nás v Mytiléně a chci vám poděkovat, že jste přiletěla, já jsem Susan Reikerová, organizátorka akce."

Lucy potřásla hezké mladé ženě rukou. "Tak to jste vy?! Moc mě těší. A já pořád proč na mě máváte! Zrovna jsem hledala půjčovnu aut..."

"To nebude nutné, odvezu vás, mám venku svůj vůz."


"Zvláštní místo," řekla Lucy po chvilce jízdy. "Starobylé i moderní. Přečetla jsem si o Lesbu něco málo v průvodci: ostrov, asi čtyřicet pět krát sedmdesát pět kilometrů, hodně útesů, rozkvetlé louky, hlavní město přístav Mytiléna – necelé čtyři desítky tisíc obyvatel, skoro třetina celého ostrova, prefektura... A prý zde máte dívčí školu – to bude zřejmě místní tradice už od dob Sapfó, že – a snad tu je i nějaká zajímavá historická pamětihodnost, kostel – Svatý Ter... nevím, jak dál."

"Svatý Therapontus, dnes se říká krátce Therapon."

"Už si vzpomínám, ty překrásné byzantské kopule dominující Mytiléně."

"Ano. A pokud by zbyl čas, mohu vás provést městem a ukázat vám i tento architektonický skvost."

"Díky. – Jak daleko pojedeme?"

"Ne moc, tak pět šest kilometrů."

"Aha. – Mimochodem, mluvíte skvěle anglicky, slečno Reikerová, vy jste zdejší?"

"Nikoliv, pocházím z Irska."

"No jistě, myslela jsem si to, vaše evropská výslovnost..."

Řidička se trochu plaše otočila ke spolujezdkyni. "Mám trochu trému, být v autě se slavnou Xenou... Víte, já... jsem váš skalní fanoušek."

"To je hezké, ale trému ze mě mít opravdu nemusíte, vždyť já nejsem nic extra, narodila jsem se na druhém konci světa, možná v daleko zapadlejším místě než vy, takže... povězte mi raději, kdy začne ten sapfický průvod."

"Po obědě, jenomže... kvůli němu jsem vás nepozvala."

"A kvůli čemu tedy?"

"Ehm... až se ubytujete, paní Lawlessová – mimochodem máte pokoj číslo sedm v druhém poschodí – chtěla jsem vás požádat, abyste zašla do čísla devět... ke slečně O´Connorové, domluvili bychom si detaily celé... ehm... akce."

"Ren bydlí ve vašem hotelu??!! Co tu probůh dělá??"

"Slečna O´Connorová byla rovněž pozvaná a přijela včera lodí."

"Tak ona je tady... no, to jste mě, slečno Susan, opravdu překvapila."


–––––––


Nově působící hotel Senator byl ztichlý a liduprázdný; když Lucy vyšla ze svého pokoje, zaslechla nejen slabý zvuk aut přicházející z venku, ale i šelest vlastních kroků. Na dveře pokoje s číslem devět zaklepala bez rozmyšlení, před vstupem ale přece jen na okamžik zaváhala.

"Ahoj! Jak se vede?!"

Ren, sedící na bobku u skřínky s prádlem, vzhlédla a nezdála se jejím příchodem příliš překvapena. "Ahoj." Pozdrav zazněl celkem chladně a rezervovaně, bez sebeméně projevené radosti.

Lucy zůstala stát u dveří. "Ta hoteliérka... Susan mi říkala, abych sem přišla."

Zlatovlasá dívka se nepřestala věnovat skládání prádla do skřínky. "Jo. Před chvilkou tady byla, má se co nevidět vrátit."

"Jak se daří, Ren? Volala jsem ti v L.A., ale hlásilo to neexistující číslo."

"To je možný, změnila jsem operátora."

Lucy nejistě přešlápla. "Netušila jsem, že tu budeš... kdybys mi bývala řekla, tak jsme mohly společně –"

Rychle zdvihla hlavu, až se dva boční cůpky doprovázející její rozpuštěné vlasy zatřepotaly. "A proč já??! Přočs neřekla ty mně?!"

"Promiň – promiň, Ren, nechtěla jsem se tě dotknout. Jistě, mohla jsem za tebou přijet já..." Panebože, jenom abych ji zas nějak nerozrušila, strachovala se Lucy a pokusila se o smířlivý úsměv. "Pochutnala sis alespoň na mých... višních v čokoládě?"

"Jo, dík. A příště si nedělej škodu."

Přistoupila blíž. "Ren, musíš mi odpustit."

"Musím?!"

"Totiž... ne! Nemusíš! Jenom tě o to žádám."

Nadechla se, dala si ruce v bok a sklonila hlavu trošku stranou. Její světlezelené oči se více rozevřely: "Heleď: nezlobím se. Všechno je to pryč. Na druhou stranu ale, zanechalo to na mně následky, jsem jiná. Vždyckys tvrdila, že se chovám dětinsky, takže teďka to už neplatí, chápeš?"

"Jo, jistě..." Promnula si neklidně ruce. "Nikde tady nevidím tvého walkmana..."

"S walkmanem je konec, zrovna tak jako se všemi ostatními věcmi, které byly před tím."

Lucy se ani po těchto ostrých slovech nevzdávala. "Ren... kdybych mohla něco udělat... cokoliv, co by naše vztahy vrátilo do původní podoby... A taky tebe... pořád ses tehdy usmívala..."

"Jako blahoslavený chudý duchem, vím."

"Ne, ne! Bylo milé vidět tě tak. a... ještěs mi ani nedala šanci, abych ti vysvětlila, proč jsem ti tehdy tak ubližovala."

"Jaképak vysvětlování, nech to klidně plavat."

"Nemůžu, když se na mě pořád zlobíš."

"Už jsem ti řekla, že se nezlobím, jenom jsem se změnila. S tím nic nenaděláš, budeš si muset zvyknout."

Ženy zabrané do rozhovoru zaregistrovaly Susan Reikerovou až několik sekund poté, co vešla. Hoteliérka před vstupem do pokoje zaklepala pouze formálně, domnívala se, že na ni obě herečky už čekají; slyšela z pokoje jejich hlasy, netušila ovšem, že mluví o něčem důvěrném, o něčem, co se týká pouze jich. Poznala to pozdě, podle výrazů jejich tváří. "Odpusťte, nechtěla jsem..." řekla plaše.

Ren jí vyšla pohostinně v ústrety. "Jenom pojďte dál, už jsme obě zvědavé, co na nás chystáte."

Mladá hoteliérka začala přecházet po místnosti jako učitelka před svými žáky: "Milé dámy, dovolila jsem si pozvat právě vás, protože jste známy jako osobnosti, jaké... zkrátka nepatříte mezi primadony, které by podobné pozvání braly jako osobní urážku. Současně přijměte mou omluvu, že jsem nepostupovala přímo, nýbrž přes Alici Comptonovou a Ruth Featovou."

"Dobře jste udělala," přerušila ji Lucy. "Jinak bych se osobně velmi, velmi rozmýšlela, zda se k vám do Řecka vypravím."

"Toho jsem se právě bála. – Znovu vás chci upozornit, že veškeré výdaje s pobytem, cestou tam a zpět jdou na konto mého hotelu. Původně jsem vám chtěla nabídnout i jakýsi honorář, ale... nevelká částka, co mohu uvolnit, by vás pravděpodobně urazila, takže raději –"

"Peníze nechte stranou. Radši nám řekněte, k čemu nás tady potřebujete," promluvila naléhavě Ren.

Sympatická hoteliérka spojila své ruce a napřímila se v zádech. "Dnešní večer proběhne dole v restauračním místnosti svatba jedenadvaceti dívčích dvojic z celého Řecka. Dovolila bych si vás požádat, zda byste celou věc nezaštítily svými jmény a nepřijaly roli svědků u těchto obřadů. Bála jsem se vám říci pravdu předem." Chvíli rozpačitě mlčela. "Nikdy bych si nedovolila zvát vás sem kvůli jakékoliv komerční záležitosti a mít zisk a slávu z toho, že vás předvádím jako cvičené medvědy. Já... chtěla jen pomoci... ženskému hnutí, právě k tomuto celá akce směřuje. Mohu vám slíbit, že jediný fotograf u svateb budu já, a též to, že vy nebudete v jediném záběru. Samosebou... můžete svou účast odmítnout a zítra z ostrova podle plánu odletět." Hleděla na obě populární herečky omluvně a s obavami.

Ren bez sebemenšího zaváhání kývla. "Já vám to klidně odsvědčím, nemám s tím žádný problém."

"Já rovněž," připojila se Lucy rychle.


–––––––


Po zbytek dne měly obě ženy nabitý program; oběd následovala krátká instruktážní jízda městem, hned po ní přípravy na večerní slavnost. Vlastní oddávání začalo v osmnáct hodin, kdy za zvuku Mendelssohnova svatebního pochodu, pravidelně střídaného s Wagnerovým, předstupovaly jednotlivé dvojice před kněze, u něhož nebylo dost dobře možné určit církevní příslušnost a který oslovoval přítomné střídavě špatnou angličtinou a francouzštinou, jindy nesrozumitelnou dánštinou či latinou. Obě svědkyně stály poblíž provizorního oltáře, gratulovaly odcházejícím a podepisovaly jejich oddací listy. Aktivní Susan Reikerová se osvědčila jako skvělá organizátorka; výbornou franštinou komunikovala s knězem, zajišťovala akustický doprovod, pořizovala fotografie a ještě stíhala uvádět jednotlivé dvojice do sálu.

I přes rychlý průběh se celá akce díky několika přestávkám protáhla až do dvaadvacáté hodiny. V hotelové restauraci pak zbyl pouze kněz, svědkyně a poslední dvě oddané dvojice. Následovala komorní večeře, při které se Lucy i Ren marně pokoušely přimět Susan Reikerovou, aby si přisedla k jejich stolu. Tvrdila, že jakožto obsluhující personál nemůže v žádném případě večeřet s hosty.

Obě svatební svědkyně zůstaly nakonec v sále samy; kněz i ostatní čtyři ženy odešli do svých pokojů. Ren posléze vstala, přešla na druhý konec sálu, aby zde prozkoumávala futuristicky vyhlížející hudební věž, z níž byly prve přehrávány svatební pochody. Susan Reikerová využila Lucyina osamění a přišla za ní s malou prosbou.

"Je mi to trapné, ale mohu vás požádat o autogram?"

"Ale ano. Kdybyste jen věděla, kolik tisíc jich musím rozdat... Kam se mám podepsat?"

"Obtěžovala byste se se mnou? Mám v pokoji na stěně plakát, který bohužel nejde sundat."

"Tak se na ten váš plakát půjdeme podívat." Dopila sklenku sektu, upravila si červené večerní šaty a vstala.

"Útulný pokoj," řekla za chvíli Susan Reikerové. "Ale není to přece jen trošku malé?"

"Víte, paní Lawlessová, já... mám ve městě byt, ale... nepoužívám ho, pořád jsem v hotelu, takže... na přespávání mi tohle stačí." Ukázala na fotku Xeny v životní velikosti a sáhla do zásuvku pro černý fix. "Autogram prosím tady do pravého dolního rohu."

"Chcete to s věnováním? Třeba milé Susan, nebo něco takového?"

"Pokud mohu prosit..."

"Můžete. – Tak. – Spokojená?"

"Velmi. Děkuji. – Dáte si skleničku, paní..."

"Poslyšte, jestli mě ještě jednou oslovíte paní, budu se zlobit, hm?"

"Dobře. – Dáte si tedy skleničku, Lucy?"

"Ráda." Usedla k malému konferenčnímu stolku. "Skvělé martini," řekla pak.

"Připadá mi skoro k neuvěření... že jste tady... metr ode mne... jsem vaše velká obdivovatelka..."

Polichocená žena vypila sklenku alkoholu do dna. S úsměvem si přehodila nohu přes nohu a znovu se rozhlédla. "Vidím tu několik Xeniných plakátů, ale žádný Gabriely, nemyslíte, že je tu samotné Xeně smutno?"

Mladá žena s krátce střiženými světlými vlasy sklopila oči a dotkla se dvěma prsty svých brýlí. "Ona tu není sama. Je tady se mnou."

"Ach tak...!" Zachytila její rozpitý pohled, a přestože se do tváře Susan briskně navrátil neutrální výraz, bylo snadné půl sekundový záblesk jejích očí, ono pomyslné zajiskření, analyzovat; Lucy ho vídala u svých fanynek poměrně často.

Susan náhle prudce vstala a sundala si brýle. "Pro... promiňte mi, nechtěla jsem se vás... já... nezlobte se!" vykoktala a hned na to vyběhla z pokoje.

"Vždyť se nic nestalo!" volala za ní Lucy. Půvabná hoteliérka však s další nešťastnou omluvou zmizela ve dveřích kuchyně.

Lucy, aniž by o situaci hlouběji přemýšlela, zamířila ke schodišti, pak se ale rozhodla jinak a pomalým krokem odešla zpátky k restauračnímu sálu. Zde s překvapením zjistila, že její seriálová kolegyně neodešla spát, nýbrž že zamyšlena postává za oltářem, na místě oddávajícího kněze.

"Těch autogramů musela být nejmíň stovka," řekla kysele.

Lucy za sebou přivřela dveře. "Byl jen jeden. A k němu sklenka martini. Naše milá hostitelka má na zdi svého pokoje velký plakát Xeny a nechybělo moc a přilepila si tam i jeho originál."

Ren se ušklíbla. "Vyjela po tobě?"

Lucy zvedla obočí. "Proč myslíš?"

"Nejsem slepá, všimla jsem si, jak tě hltá očima."

"Fakticky? To sis teda všimla dřív než já."

Neřekla nic a tvářila se i nadále zamyšleně.

"Poslyš, proč tady takhle smutníš?"

"A co mám dělat? Mě nikdo o autogram nežádal... tak přemýšlím."

"O čem?"

"O životě, o natáčení."

"V jakém smyslu, Ren?"

"Prostě mě štvou poměry, štve mě, že se dívčí sňatky musí organizovat takovýmhle ilegálním způsobem, že ty holky prostě nemůžou normálně zajít na radnici. A taky mě štvou autoři Xeny, včetně tvýho slavnýho Roba. – Zase to udělali, už to zase udělali!"

"Co ti udělali??"

"Nejenom mně. Četlas scénáře ke čtvrté řadě? Máme to točit ještě letos. Na úplným konci se my dvě zase líbáme. Nemyslím běžný polibky do vlasů a na tváře, jako vždycky. Doopravdy se líbáme, jako partnerky. A už to zase udělali; ty si vyměníš tělo s Joxerem, takže v konečným důsledku diváci uvidí, jak Gabrielu líbá on. Xena zůstane v Joxerově těle na furt, čímž vznikne standardní dvojice mužíček – ženuška, a jestli neumřou, budou až do skonání světa šťastni. Není tohle k vzteku? Vzpomínáš na Quest? Tam tě zas proměnili v Autolyka, a to hned, jak se naše rty dotkly! – a polibek na koni, pamatuješ?"

Lucy sešpulila rty. "Vzpomínám si, to byla ovšem mastná pusinka."

"Jasně!" zasyčela Ren. "Byla. Taky proto ji celou vystřihli!"

Kývla. "Zrovna nedávno jsem o tomhle mluvila s Robem. Nemysli, i on by rád přitvrdil, ale... produkční maj strach, že by Xenu neprodali, kdyby byla jednoznačně lesbická."

"Ať se jdou vycpat! Něco ti řeknu, občas surfuju po internetu a vím, co by diváci chtěli vidět. Oni si přejí, aby byla jednoznačně lesbická, tak proč nemůže být?! Hercům ani produkčním to nevadí, diváci si to přejí, tak kdo je ta brzda, kvůli komu musejí Xenu cenzurovat?!"

Pokrčila rameny. "Katolíci, distribuce, nebo snad mediální kontrola... to máš jedno. Rob tvrdí, že ještě nepřišla doba."

Ren jí pohlédla zblízka do očí. "Hm, to je sice hezký, ale tím pádem máme k našim fanouškům velký dluh."

"Možná."

"Ne možná, ale docela určitě. A já už teď vím, jak ten dluh smazat. Jo, a současně s tím se dá vyřešit i druhý problém, jak ses před tím ptala, jestli můžeš udělat něco, co by naše vztahy uvedlo do normálu."

"Povídej, poslouchám tě."

"Myslím, že bychom měly požádat Susan, aby tady pozdržela kněze, a... že bychom se měly vzít."

Její slova zazněla restaurační místností hlasitěji než výstřel. Lucy otevřela ústa a zalapala po dechu. "Cože??!!"

"Slyšelas dobře."

"Ale Ren –!"

"Měly bychom to udělat, když už to v Xeně nejde. Kvůli tisícům našich fanoušků. Tedy v tvém případě. V mém případě jsou důvody navíc ještě... řekněme... velmi osobní."

"Máš mě pořád ráda, viď?"

"Mám. I když ses urputně snažila vyléčit mě z toho."

"Ren, uvědomuješ si důsledky takovéhoto rozhodnutí?"

"Jaké důsledky? Vždyť ten sňatek nemá žádnou právní platnost! Tak oč jde?"

"Bože, Ren! Copaks neviděla, jak vážně to všichni berou, včetně kněze? A co by řekli Steve s Robem?"

"Na Steva kašlu, tohle není jeho problém."

"Budou nás vyslýchat novináři, až se to roznese!"

"No bóže! Řekneme jim, že šlo o hec, nebo sázku, a je to."

"Ren, nejsem si jistá –"

Zklamaně mávla rukou. "Víš co? Zapomeň na to. Bylo by nefér využívat situace a tlačit tě do něčeho, co je ti ze zásady proti mysli. Je mi jasný, že tě štvu; jsem nazrzlá, protivná a dětinská, ale myslela jsem, že bys naší svatbu mohla brát jako nějakou... filmovou roli."

"Ren, ty mě neštveš, tak to není! Pravda je úplně opačná! Musím ti vysvětlit –"

"Heleď, Lucko, když je člověk naštvaný, obvykle mluví pravdu. Tys byla tehdy pořádně rozpálená, a cos o mně řekla, ti šlo přímo z duše, takže se nenamáhej."

Chvíli v restauraci panovalo napjaté ticho, které přerušil až příchod majitelky hotelu. "Chtěla jsem zhasnout, ale když jste ještě tady... takže nic." Zastavila se na prahu dveří. "Promiňte mi ten předešlý výstup, paní Law... chci říct Lucy, trošku jsem zazmatkovala a ujely mi nervy. Pochopte... tak slavní hosté jako vy... často si vás pouštím z videokazet... A najednou stojíte přede mnou... No, tak tedy... dobrou noc a díky za dnešní spolupráci."

"Počkejte okamžik, Susan."

"Ano?"

Lucy se několikrát hlasitě nadechla a pak začala velmi pomalu hovořit: "Chtěly jsme vás požádat, abyste zítra řekla tomu oddávajícímu, tady Ren totiž myslela... tedy i já myslela... obě jsme uvažovaly... ne: obě jsme se dohodly, že bychom se také vzaly."

Susan Reikerová dopadla zády na dveře a s hlasitým žuchnutím je přibouchla. "Vy dvě se chcete vzít??!" Sundala si brýle. "Tady, v mém hotelu??" Oči se jí zalily slzami dojetí. "Opravdu??"

"Ano," řekla za obě Ren.

"To... to... to je ale fantastická zpráva!" Obličej hoteliérky zářil štěstím a hned poté se ozval i Lucyin příjemný alt:

"Udržte, prosím, tuto fantastickou zprávu v tajnosti alespoň do doby, než odtud odjedeme."

"Spolehněte se. Máte mé slovo. Já... všechno zařídím... domluvím to s knězem, odhlásím vaše zítřejší letenky, opatřím prstýnky..."

"Seženete i krejčího?" zeptala se Ren věcně.

"Jistě. Cokoliv."

"Nemyslím pro mě, já tu vhodné šaty mám, půjdu v bílých s nahými rameny a do vlasů si dám imitaci diamantové korunky. Lucy, ta bude potřebovat jiné oblečení. V tomhle se vdávat nemůže. Už vím: chce to žaket z bílého sametu, přiléhavé kalhoty z téhož materiálu a bílou košili. Pak černý motýlek, a červený pás, co nosí tanečníci flamenga. Jo, a na hlavu bílý cylindr." Celá se zachvěla. "To bude... senzační!"


–––––––


Následující den byl bez výjimky zasvěcen přípravami na večerní výjimečnou událost. Vše ale nešlo hladce, neboť byla neděle, a Susan Reikerové dalo obstarávání náležitostí dvojnásobnou práci než ve všední den. Zejména s krejčím byl problém; dostavil se s materiálem až po obědě a zformování Lucyina kostýmu mu zabralo celé odpoledne. Snaživá hoteliérka zatím obstarala prsteny z místního zlatnictví v čase takřka rekordním. V případě cylindru však nastaly potíže; jediný schopný kloboučník odcestoval na víkend z ostrova, a proto po vzájemné domluvě z bílého cylindru nakonec sešlo.

Obě protagonistky obřadu se za celý den setkaly pouze jedinkrát, a to v přítomnosti Susan Reikerové, zcela pohlcené svatebními přípravami.

Okolo sedmé večer se neuvěřitelné stalo skutečností; vše bylo připraveno a Lucy spolu s Ren, náležitě oděny, směly vstoupit do provizorní obřadní síně.

Už samotný první krok vyrazil oběma ženám dech; ode dveří až k oltáři byl natažen rudý koberec lemovaný dvěma řadami vysokých svícnových stojanů. Ve zšeřelé místnosti, zaplněné kořeněnou vůní kadidla, bylo zhasnuto a mihotavé světlo téměř půlmetrových svící ze stojanů doplňovala podstatně silnější záře stovkami svíček a lesknoucími se religiózními předměty posetého oltáře.

Jakmile atmosféru kostelního ticha vystřídal oslavný starobulharský nápěv z Xeny, onen podivně rozechvělý ženský hlas doprovázený sborem, poznamenala Ren: "Ta Susan je prostě úžasná, co říkáš?"

"Jako v pohádce," vydechla Lucy a v ten samý okamžik, cestou k oltáři, přestala mít konečně pocit, že je událostmi vlečena bez vlastní vůle. Přiznala si, že toto všechno v hloubi duše chtěla prožít již dávno.

Přejela očima bílé šaty Ren a následně i něžný profil jejího obličeje. "Vypadáš skvěle," zašeptala.

Jak v opiovém snu pak vnímala slova oddávajícího, své vlastní ano, vzájemné navlečení prstenu i citlivé políbení zářící zlatovlasé dívky.


Hned po skončení ceremoniálu přišlo několik gratulantů v čele s knězem a Susan Reikerovou. Následovali hotelový kuchař a jeho dvě pomocnice. Poslední přítomný, stojící dosud opodál, znamenal další velké překvapení.

"Hudson?! To není možné?! Kde ses tady vzala??"

"Byla jsem shodou okolností v Mnichově, kde přítelkyně Beth a její Los Azulejos pořádají turné. Právě tam mě zastihl telefonát jedné šikovné hoteliérky, se kterou mě v L.A. seznámila Alice Comptonová," vysvětlila a postupně pak navlékla na krk oběma kolegyním řetízek se stříbrným labrysem – feministickým symbolem v podobě sekery s dvojitým ostřím. "Vítejte v klubu, dámy."

"Díky. – Co bys řekla pozvání na skleničku?"

"Ne, ne, tohle je váš večer, nehodlám tu zaclánět, mám jiný plán, takže čau... A snad někdy příště."

"Jak chceš a pozdravuj od nás kroužek v pupíku!" volala za odcházející ženou Lucy.

Ren se poté přitočila k majitelce hotelu, aby ji poděkovala. "Susan, obřad pod vaším vedením byl krásný, ta atmosféra a hudba z Xeny! My... na dnešní večer nikdy nezapomeneme. Než z Lesbu odjedeme, musíte nám dát mailovou adresu i telefon, zůstaneme v kontaktu a... pozveme vás k nám do Hollywoodu."

"Souhlasím s každým slovem," řekla Lucy. "Byl to absolutně fantastický zážitek. Obě jsme vašimi dlužníky."

Hoteliérka se rozpačitě pousmála. "Jsem ráda, že jste tu spokojené."

"Taky jsem si všimla," připojila se Ren.

"Nestalo se tak omylem. Zatímco jste večeřely, dovolila jsem si udělat malou změnu. Osobně jsem dohlédla, aby... nechala jsem vás přestěhovat do společného apartmá v druhém poschodí. Myslela jsem, že vám tím udělám radost."

Ren vykulila oči. "No, myslím, že to zas tak špatný nápad nebyl, viď?" Se smíchem pohlédla na znejistělou Lucy, která nevěděla, jak vzniklou situaci hodnotit.

"Cože? Snad ne. Ehm... určitě nebyl špatný."

"To jsem opravdu ráda. – Jsme zde, pokoj dvacet dva. – Přeji dobrou noc."

"Je tu jen jedna postel," řekla Ren po vstupu do apartmánu.

Lucy za sebou zavřela dveře a s ustaranou tváří se rozhlédla. Udělala pár kroků směrem k manželskému loži. "Zdá se, že je dost široká."

Ren se pokusila o žert: "Myslíš moc široká?" Po spatření zděšeného výrazu v očích druhé ženy, zamířila zpátky ke dveřím. "Víš co? Už jsem na tobě spáchala násilí až až. Děkuju za oběť, žes byla ochotna projít se mnou svatebním martýriem, ale není nutné hnát věci do krajnosti. Zajdu za Susan, aby mě nechala přespat v mém původní pokoji."

"Počkej!" zaslechla Lucy sebe samu. "Zůstaň! Celé by to ztratilo smysl! A Susan bychom tím ublížily."

"Proč ublížily?"

"Copaks ji neviděla? Ona je v sedmém nebi, Gabriela a Xena se vzaly v jejím hotelu! Když nestrávíme noc společně... celou svatbu bychom tím odepsaly! Pokud jsi chtěla potěšit naše fanoušky, musíš spát tady, jinak by si určitě řekli, že se jednalo o nějaký laciný reklamní trik."

"Máš pravdu. Tak tedy prožijeme společně platonickou svatební noc, snad to se mnou vydržíš. Ostatně, ta postel je opravdu dost široká. – Takže... kdo půjde první?"

"První?? A kam??"

Ren se mile zasmála. "Přece do koupelny, Lucko."

"Ach tak! Běž třeba ty."


S pohledy upřenými ke stropu ležely obě ženy vedle sebe, každá co nejblíže okraji postele.

"Myslela jsem, že naše svatba bude jenom taková hra, jako při natáčení," vyznávala se Lucy. "Jenže ono to bylo vážné. Řekla bych vážnější, než když jsem si brala svého prvního muže."

"Mně osobně se splnilo největší životní přání," navázala Ren. "Není to malý zázrak? V manželském apartmá na ostrově Lesbu, po svatbě se ženou mých snů... Pak že se nedějí zázraky, viď, Lucko?"

"Ano. A jsem ráda, že mě zas takhle oslovuješ."

Zlatovlasá dívka se otočila na bok s nečekanou otázkou. "Kdo byla Brenda Foxová?"

"Ty si to jméno pamatuješ?"

"Pamatuju. Tehdy v Aucklandu, když ses tak moc zlobila, říkalas, že jsem mohla vynechat alespoň historku o Brendě Foxové."

"To všechno bylo kvůli Tzamě."

"O té kněžce si mi vyprávěla, myslelas, že jsem jí o tobě prozradila něco, co já v žádném případě nemohla vědět."

"Tos nemohla, ovšem pro mě to bylo nejsnazší vysvětlení celé věci. Nevěřila jsem Tzamě, že má jasnovidecké schopnosti, což byla chyba, protože ona skutečně budoucí události znala. To platí i o naší svatbě, mluvila totiž o nějakém slibu věrnosti."

"Aha. – a ta Brenda, co s ní bylo?"

"Víš, zrovna dnes se mi o tom nechce hovořit. Nevadí?"

"Vůbec ne, nenutím tě."

"To jsem ráda. Radši mi pověz něco ty, třeba o tvém vztahu k ženám."

"Ó jé! O tomhle bych zase nerada mluvila já."

"O.K. Přestaneme se vzájemně zpovídat a budeme spát, co říkáš?"


Asi po dvou hodinách Lucy procitla s podezřením, že se něčeho dotýká. A skutečně; levou rukou svírala nahé rameno Ren O´Connorové a pravou měla obtočenu kolem jejího krku. Na obličeji ji šimraly zlaté vlasy a do ucha hřál Renin vlažný dech.

Nepatrně se pohnula.

"Vzbudila jsem tě, Lucko? To jsem ale nechtěla! Myslela jsem, že když budeš spát... že ti třeba nebude vadit, když k tobě půjdu blíž. Koneckonců proč ne, jsem přece tvá žena."

"Ano, to tedy... jsi."

"Ne, vážně: promiň, nebudu sobecká a lehnu si zpátky na své, aby bylo fajn i tobě."

"Mně je takhle fajn!"

"Že by?"

"Ale, ne! Zase lžu! Není mi fajn, cítím se jako v nebi, a to tě držím jenom za ramena!"

"Slyšela jsem dobře?!"

"Ano. Celou dobu od tvé aucklandské nemoci si mi nedala šanci, abych ti vysvětlila, proč jsem na tebe byla tak zlá. Bylo to z úplně opačného důvodu, než sis myslela. Někohos mi svou krásou a milou povahou připomínala. Někoho, koho jsem neměla odvahu mít ráda, a před kým jsem raději utekla."

"Brendu?"

"Ano, Brendu Foxovou, kterou jsem před dvanácti lety tak zoufale milovala."

"A já??"

Lucy smutně vzdychla. "S tebou to bylo podobné, od jisté doby jsem tě začala obdivovat. Bože, Ren! Ty jsi ta nejpůvabnější bytost na celé Zemi, jsi malá sladká princezna! Když se usměješ, rozzáří se slunce, mohla bys svítit na obloze, jsi dívčí sluneční bůžek! Jenže já mám odjakživa v hlavě nějaký blok, co mi říká: není správné mít ráda ženu, to se přece nepatří! A tak mi nezbylo, než tě nenávidět a ubližovat ti, i když jsem tě chtěla hladit a objímat."

Ren chvilku mlčela a bylo slyšet její hlasitý dech. "Nevím, co říct, Lucko. Tys mě, opravdu milovala?? Fakticky je to pravda?"

"Je. A pořád to trvá. I přesto bych chtěla, aby náš vztah zůstal po celou tuhle noc platonický, protože já... musím se přemoci, mám z tebe strach, bojím se, že ti zcela propadnu. Děsí mě emoce, které nezvládám. Chci vyhrát aspoň bitvu, když už je válka ztracená."

"Lucko... proč´s mi všechno neřekla dřív?!"

"Já nevím."

"A Brenda?"

"Je to už celá věčnost... tehdy jsme si daly dlouhou pusu, nic dalšího nebylo."

Ren se s úsměvem nadzvedla a pohlédla přítelkyni zblízka do očí. "V tom případě... co bys říkala intenzivnímu líbání se mnou?"

"Ne, Ren. Prosím tě, dnes ne."

"Dobře, já jsem trpělivá. – Pověz mi, jak to funguje mezi Robem a tebou. Spíte spolu vůbec?"

"Ale jo, sex je součástí koloritu. Musíš se obléct, musíš se najíst, no a musíš i tohle, prostě všední den."

"Jsem na tom se Stevem podobně. Někdy mám dojem, že by byl vhodnější muž pro mou mámu, ona se v něm dost vidí. Steve je celkem hodný, ale pro mě je pouze doplňkem v šatníku. – Co se týče sexu s mužem a se ženou, je mezi nimi stejně velký rozdílný jako dívat se v kině na barevný film, nebo doma na malou černobílou televizi. V případě muže je všechno o moc a moc plošší, fádnější, a... chybí tomu i pocit hříchu."

"Hříchu?"

"Jo. – Představ si, že koupíš krabici višní v čokoládě a řekneš mi vem si. Já ochutnám, jsou dobrý, a tím je všecko u konce – to je milování s mužem. Jenže, když mi povíš neber si, nebudou ti chutnat, a ještě si zkazíš zuby!, tak já počkám, až odejdeš, jeden bonbón čmajznu, někam s ním zalezu, opatrně ho otevřu, strčím jazyk dovnitř, najdu si tu červenou třešničku a nakonec vylížu sladkou šťávu, aby jí nezbyla ani kapka. Pak je mi blaze a můžu si v klidu říct a přece jsem si vzala!, a přece to bylo bezva!, a příště si vezmu zas! – To je ten sladkej hřích, o kterým mluvím."

"No, vylíčilas to pěkně barvitě."

"To byl teprve začátek," řekla Ren zasněně. "Teď si představ tělocvičnu plnou hezkých holek a jejich voňavých parfémů. Pustíš skvělou rytmickou muziku a všichni cvičí, dokud nepadnou. Pak se jde kolektivně do sauny nebo do sprch, a po vykoupání se zamotáš do těch nádherných těl... húúúhh... ještě teď, když na to vzpomenu, bych trhala syrový maso zubama!"

"Poslyš, ty seš ale divoch!"

"Jo, já nejsem jenom usměvavá, ale taky dost temperamentní, víš?"

"Mhm...?! A kdys to maso trhala naposled?"

"Po tvé letecké nehodě, Lucko, pár dní po tom, co ses objevila v Kanadě. Já měla nervy nadranc a byla jsem děsně... no... nadupaná. Jednoho dne jsem sebrala kolečkový brusle a šla si zajezdit na pobřeží, sou tam šikovný asfaltový cestičky. K večeru jsem se střetla s partou holek. Bruslila s nima i hezká vysoká tmavovláska; byla, chuděrka, taková hubená a neohrabaná, pořád padala... Připadala mi povědomá, jako bychom se znaly ze školy, jí ale bylo sotva dvacet. Slovo dalo slovo a já ji chytla za ruku a učila jezdit, pak přešlapovat... Nakonec jsme si sedly, povídaly a povídaly. No a potom... ani jsem nestačila sundat kolečkový brusle. Vždycky, když se setkám s dlouhou holkou, mám pocit, že jí musím nějak pomáhat, a ta pomoc většinou končívá... ehm... zkrátka milováním."

Lucy si omotala cůpek zlatých vlasů okolo prstu. "Alespoň máš na rozdíl ode mne hezké vzpomínky."

Ren se k ní těsněji přitiskla. "Ráda bych měla společné vzpomínky i s tebou."

"Dočkáš se, slibuju, ale teď bychom už měly spát. Ještě maličkost; prosím tě, kdybys mě radši nedržela za stehna."

"Nemyslela jsem tím nic intimního, Lucko... ale dobře, vezmu tě okolo pasu, to můžu, viď?"

"To ano."

"Než usneme, dovol mi jednu věc." Zasypala tváře tmavovlasé ženy, její krk i šíji asi dvaceti rychlými polibky a hned na to své počínání sama odsoudila. "Tak, a teďka už budu hodná. – Dobrou noc, Xeno."

"Dobrou, krásná Amazonko."




Los Angeles


Sandra Wilsonová si s obdivem prohlížela dobře oblečeného muže na prahu domu i jeho honosný pětimetrový lincoln, stojící opodál. "Robe? Co vás k nám přivádí?"

"Menší problém, Sandro... nevolala náhodou vaše dcera?"

"Ren? No ano, volala včera, že se v Řecku dva dni zdrží."

"Mhm. A není tu váš nastávající zeť?"

"Je. Steve tady čeká se mnou, chceme se s Ren vidět, až přijede."

"Hmm. – Bylo by možné, abych si se Stevem promluvil?"

"Jistěže, pojďte dál, Robe, a odložte si. Stalo se něco?"

"Snad ne, Sandro. Alespoň doufám."

Steve Muir napřáhl pravici a druhý muž ji krátce a nedůvěřivě stiskl. "My už jsme se několikrát setkali, pane Taperte, nemýlím–li se?"

"Ano, doprovázel jste Ren do studia. – Ale abychom se nezdržovali oficialitami, měl bych na vás otázku: víte něco bližšího o pobytu vaší snoubenky na ostrově Lesbu? Řekla vám, proč odložila svůj odjezd do L.A.?"

"Vlastně ne. Vyměnili jsme si pár slov, povídala něco o historických památkách."

"Aha. No, já mám trochu jiné informace. Volal jsem totiž do hotelu Senator, kde Ren a Lucy bydlí."

"Vaše žena... chci říct vaše budoucí žena je tam taky? To jsem nevěděl."

"Ano, jsou tam obě. Ani mně to nikdo předem neřekl. Zkoušel je kontaktovat, jenže mají vypnuté mobily. V recepci hotelu podle všeho nikdo neslouží, telefon vyzváněl dobrou čtvrthodinu. Pak mě nějaká ambiciózní ženská s oxfordským přízvukem informovala, že hotel je zavřený a že mě tudíž dál nespojí. Mohu prý nanejvýš zanechat vzkaz." Ustaraně si přejel čelo prsty.

Steve Muir vstal a udělal několik kroků k oknu. "To je ale divné, nemyslíte?"

"Totéž jsem si říkal i já. Obtelefonoval jsem pár známých a snad jen pouhou náhodou se mezi ně dostala i Hudson Leicková. Neuhodl byste, že jsem ji zachytil na cestě do Německa. Po delším rozhovoru se nakonec přiznala, že byla na ostrově Lesbu taky. Kroutila se ale, potvora, jako hadice. Je nebezpečně chytrá, musel byste ji znát."

"Jednou tady u nás byla, připadá mi sympatická."

"Tak vy ji znáte osobně... hm... ale že spí s hezkýma holkama, to asi nevíte."

Steve Muir otevřel ústa. "Ne, to opravdu nevím."

"Takže z naší milé Heidi Hudson jsem nakonec vytáhl, že odjela na Lesbos za svojí kamarádkou, která se tam vdávala a brala si – koho jiného – ženu."

"Co říkáte?!"

"Jo, slyšel jste dobře. V Mytiléně převčírem večer, tedy v sobotu, oddali dvaačtyřicet řeckých dívek. Samozřejmě bez účasti jediného muže. Vyjma dánského kněze pochopitelně. Víte, pane Muire, vzhledem k podivným okolnostem si myslím, že se za našimi zády děje něco nekalého, protože ty lesbické svatby probíhaly v tom samém hotelu, co bydlí Lucy s Ren."

Naslouchající muž hlasitě hvízdnul. "To je teda gól..."




Mytiléna – ostrov Lesbos


"Dobrýtro, Lu. Jedna snídaně pro mojí ženu."

Lucy procitla a spatřila usměvavou tvář, hřejivý pohled průzračně zelených očí a zlaté vlasy ozářené dopoledním sluníčkem.

Posadila se a ospale zívla. "Dobrýtro. To je od tebe moc milé. Kolik je vůbec hodin?"

Ren usedla na druhý kraj postele a tác s jídlem položila před sebe. "Půl desáté, ty spáči. Susan měla snídani připravenou už v šest a od osmi stepovala před našimi dveřmi."

"Moc šikovná holka. – Au, kafe je horký! Ale dobrý."

Chutné a vydatné jídlo složené z vajec, pečiva a uzenin zakončily obě ženy trochou dobře vychlazeného sektu. Ren si zrovna doplňovala sklenku z malé půllitrové láhve, když se ozvalo zaklepání na dveře.

"Pojďte dál, Susan, díky za snídani. Nechcete si s námi loknout bublinek?"

"Raději ne." Se zaujetím a snad i dojetím si mladá hoteliérka prohlížela obě ženy sedící na posteli. "Nerada obtěžuji při jídle, ale včera někdo telefonoval do recepce, nechtěl se nechat odbýt a já... slíbila jsem mu, že vám vyřídím, abyste dnes přesně v deset hodin zavolaly Los Angeles." Položila na jídelní tác lístek papíru. "Ještě jednou se omlouvám za vyrušení."

"Díky. Mimochodem, dá se odtud volat mezistátně, Susan?"

"Ano, z pevné linky přes nulu. Nebo jestli chcete mobilem. Náš hotel má pokrytí, hned vedle je zesilovač, jinak v některých místech Mytilény bývají se signálem problémy." Neslyšně za sebou zavřela dveře.

Lucy zvedla papírek z tácu. "Já to tušila, Robovo číslo."




Los Angeles


Rob Tapert vytáhl z kapsy svrchníku malý rozkládací telefonní aparát a položil ho na stůl. "Přesně o desáté se ozvou, tedy... měly by. My na tuto dobu musíme soustředit všechny své síly. Jestli dovolíte, zašel bych do vozu pro Daisy, to je Lucyina dcera z prvního manželství. Vás prosím, abyste zavolal Sandru Wilsonovou, může se nám hodit. a... měl byste ji citlivě připravit na... ehm... možné komplikace."


Již v devět padesát pět seděla čtveřice lidí okolo stolu v domě O´Connorových a hypnotizovala Tapertův mobil. Nejméně neklidná se zdála být desetiletá Daisy Lawlessová, která se očividně nudila a celou paniku okolo Mytilény považovala za nesmysl.

Očekávané zazvonění přišlo dvě minuty po desáté.

"No to je dost!" houkl do aparátu Rob Tapert. "Prosím tě, co tam vyvádíte? A proč ještě trčíte v Řecku? – – Jak to až v sobotu?! Měly jste přijet už v pondělí! – Co?! – Musíš tu být do středy! Přišlo pozvání ze Cinema Channelu Four do noční talkshow! – Opravdu jsem si to nevymyslel! – Proč já?! Mě přece nechtějí, ale tebe! – a co jim mám říct? Že seš s Ren na dovolené?! To budu vypadat jako kašpar!! – – Heleď se, Daisy s tebou chce mluvit, moc se jí tady stýská." Předal dívce aparát a otřel si čelo.

"Mami? Ahoj! – Jsem O.K. – Nestýská! Ne až tak moc. – No jo, Rob děsně vyvádí, znáš ho, jakej je nervák... Máš se dobře? Všechno v pořádku?? Fajn, tak ahoj v sobotu, těším se."

Obrátila se na Taperta se zřetelnou výčitkou: "Říkala jsem ti, že děláš zbytečnou paniku. A já jdu teďka domů. – Nashle." S otráveným výrazem opustila místnost.

Sandra vzala telefon ze stolu. "Wilsonová. Je tam má dcera? – Děkuju, počkám. – Ahoj, zlato, tady máma! – Jo? A jinak? – Snídáte? V posteli?! Proč v posteli?? – – Cože?!! Kdy?!!" Zbledla, zalapala po dechu a zakryla mikrofon rukou. Vyměnila si pohled s oběma nervózními muži.

"Vzaly se! Včera večer! Ren byla v bílých šatech a Lucy v sametovém žaketu. Prý měly nádherný obřad...!"

Rob Tapert udeřil naplocho dlaněmi do stolu a vyskočil: "Věděl jsem to!! Já to věděl!!"

Sandra znovu přiložila telefon k uchu. "Probůh, zlato, proč ses nechala strhnout k takovéto věci? Co teď bude s chudákem Stevem? – – Proč myslíš, že se ho to netýká?? – Jaká vaše interní záležitost?" Opět zakryla mikrofon. "Prý si konečně uspořádaly vzájemné vztahy."

Zatímco akce neschopný Steve Muir seděl a zíral na stůl, druhý muž hmátl po telefonu: "Dej sem Lucy!" zařval do sluchátka. "To seš ty...?! Co má znamenat tenhle tyjátr?! Chtěla sis přece vzít mě! – Že se mezi námi nic nezměnilo?! No promiň?! – – Musíš se okamžitě vrátit do L.A.! – Ne??! – Uvědom si, že jsi majetek Universalu! Visí na tobě velké peníze, půjčky, nemůžeš si dovolit podobné partyzánštiny! Já nebudu sedět a čekat, až mi v sobotu zavoláš, že na Lesbu zůstáváte další měsíc, nebo že s manželkou odjíždíte neznámo kam!!" Brunátný Rob vstal a začal pochodovat po místnosti. "Řekl jsem do středy, ať jseš tady!! Teď máš rovných deset vteřin, abys řekla ano, jinak budu nucen podniknout radikální opatření. – "Diktátor?! Jako tvůj první manžel?? Já?? Pfff!! – Nemysli si, že do toho komplotu nevidím! Ta bláznivá Indiánka Tzama je všemu na vině, že? Zblbla ti hlavu a ty ses rozhodla všechny nesmysly, co ti tehdy v Aucklandu nakukala, uskutečnit. Rád bych s ní mluvil! – Že tam není a nebyla? To se dost divím. – Bože můj, Lucy, jaks mi tohle mohla udělat?? Jak sis mohla vzít ROCku?! – Cože?? – Tys jí přece začala říkat ROC... haló, haló...!!"

Usedl ke stolu se strhaným výrazem v obličeji. "Zavěsila. Prý dokud budu neuctivý k Ren, nehodlá se mnou jednat."

Sandra Wilsonová vstala, aby se šouravým krokem přemístila ke dveřím. "Jdu si vzít prášek, strašně mě rozbolela hlava."

"Co chcete podniknout, pane Taperte?" zeptal se konsternovaný Steve Muir. "Odletět do Řecka?"

"Na to nemám čas. Zařídím všechno jinak; najmu člověka, který naše dámy doprovodí do L.A."

"Chcete použít násilí?"

"Ne. Pouze rozum. Když už ho ty dvě ztratily."

"Byl bych radši, kdybyste z toho mou snoubenku vynechal, nemyslím, že by mělo cenu nutit ji proti její vůli."

"Jak si přejete, možná to nebude nutné. Stačí sem dopravit Lucy. Ren ji bude dozajista dobrovolně následovat."

"Snad, ale... hm... než váš člověk dorazí na Lesbos, potrvá to celou věčnost."

"Mýlíte se. Velké a prosperující bezpečnostní agentury mívají pobočky ve všech hlavních městech a z Atén je do Mytilény co by kamenem dohodil."

Steve Muir zavrtěl hlavou. "Moc se mi tohle nelíbí, na druhou stranu... lepší nápad nemám. Vzhledem k tomu, že se celá věc dotýká nás obou... budete chtít finanční spoluúčast?"

"Netřeba. Pokud byste přece jen chtěl něco udělat a jestli máte volný čas, mohl byste vypátrat tu nešťastnou Indiánku. Toltécká velekněžka Tzama, prý velmi chytrá a nafoukaná, jako takovou ji jistě budou v amerických indiánských organizacích znát. Bylo by dobré s ní promluvit, protože ona je klíč ke všemu. Lucy o ní navykládala takových blbostí až hrůza. Údajně dokáže věštit z vodní hladiny! Předpověděla i nemoc vaší Ren a... úplně jsem z těch řečí zblbnul a všechno si zapsal, skvělý námět na horor; lebka s laserovýma očima, Bohové z Plejád, časové skoky. Nic z toho samosebou nedává smysl, zrovna jako Tzamina poslední věštba. Počkejte, snad si na ni ještě vzpomenu, Lucy ji pořád omílala. Když se Ren uzdraví, že... bude slunce, země bude obklopena vodou... dva kruhy s... křížkem, nebo kříži spojené slibem věrnosti. – Zkrátka absolutně nesouvislá pitomost."

"Jak stará je tahle věštba?"

"Zhruba čtvrt roku, proč?"

Steve Muir přimhouřil oči. "Třeba to zas taková pitomost není, pane Taperte. Víte, během studií jsem působil v redakci univerzitního hádankářského časopisu. Pamatujete si znění věštby doslova? Neříkala paní Lucy jen země obklopená vodou?"

"Nevím, snad, co s tím?"

"Země obklopená vodou je totiž ostrov."

"Do háje, máte pravdu! Lesbos! To by mohlo odpovídat! Co kruhy s kříži? Napadá vás něco?"

Steve Muir nakreslil na lístek z notýsku dva kruhy a dva kříže. Druhý muž krčil nad obrázkem rameny. "Snad ta dětská hra... piškvorky."

Otočil papír o sto osmdesát stupňů. "Ba ne, podívejte!"

"Ježíšikriste, no jo, kroužek s dole přilepeným křížkem – symbol ženy! Teď jste to rozlouskl jako Friedman Purpurový kód!"

Steve Muir přikývl. "Zbytek věštby je jasný, slib věrnosti značí svatbu."

"Zajímavé!" Rob Tapert kroutil nevěřícně hlavou. "Když vyloučím nesmyslné vidění do budoucnosti, pak zbývá přesně to, co jsem si původně myslel: všechno zosnovala ta Indiánka – Tzama."

"Ale proč by to dělala?"

"Nevím, zřejmě jde o peníze. Lucy vzpomínala, jak ji žádala o finanční příspěvek na opravu Teotihuacánu. No, nejlepší bude zeptat se té slavné velekněžky osobně."

"Dobře, vyrazím do terénu a pokusím se o ní získat nějaké informace. Ozvu se vám. – Neřekl jste před tím na opravu Teotihuacánu?? Nejsem velký znalec historie, pane Taperte, ale tohle město již celá staletí neexistuje! Jak ho může chtít opravovat?!"

"To bych, pane Muire, taky rád věděl."




Mytiléna – ostrov Lesbos


Zamyšlená Lucy seděla na posteli s rukama pod bradou. Ren klečela na koberci před ní a opírala se o její kolena. "Zlobíš se, že jsem mámě řekla pravdu, Lu?"

"Vůbec ne. Dřív nebo později by stejně všechno vyšlo najevo. Trápí mě jiná věc; Rob je ve zkratu, těžko lze předvídat jeho reakci. Dokud velcí šéfové mohou dávat příkazy a dirigovat ostatní, všechno je O.K. V opačném případě jsou bezradní, protože nejsou na odpor zvyklí."

Ren se napřímila. "Bojíš se, že udělá nějakou hloupost, viď?"

"Mohl by."

"A nechtěla bys raději odjet?"

"V žádném případě! Tři měsíce jsme v Aucklandu dřely, tak snad máme nárok na týden odpočinku podle našich vlastních představ. Jestli se s tím Rob nevyrovná... jeho problém."

"Dobře, pustíme všechny starosti z hlavy a půjdeme se podívat do města."

"Ano, to uděláme."

"Fajn, Lucko, osprchuju se a vyrazíme."


Za pár minut se objevila v bílém koupacím plášti a s oranžovým ručníkem omotaným okolo hlavy. "Dokonce jsem v koupelně objevila i šampón, není to zas tak špatný hotel, což?"

"To ne. Co jsem posledně byla v New Yorku, chybělo v hotelové toaletce i obyčejné mýdlo."

"Abych nezapomněla, Lucko, je už pondělí a Susan říkala, že dnes hotel otevře i pro veřejnost. Někdo z hostů nás určitě pozná."

"Tak holt budeme chodit v černých brýlích."

Ručník sklouzl Ren z hlavy a dopadl na koberec. Shýbla se pro něj a jak se rychle napřímila, třepla hlavou. Její mokré vlasy při tom pleskly sedící ženu do tváře.

"Au!"

"Ježíš promiň, Lucko! Tohle jsem nechtěla! Nezranila jsem ti oko?" Stoupla si těsně k ní a citlivě otírala její obličej.

"Všechno je v pořádku." Zachvěla se, zneklidněna doteky malé mozolnaté dlaně, a když pohlédla do vstřícných světlezelených očí, s nejistotou v hlase řekla: "Máš otlačené ruce."

"To bude od cvičení." Útlá zlatovláska přitiskla ruku na její tvář nechala ji tam. Pak na svých rtech vykouzlila líbezný úsměv.

Lucy se zatajil dech. "Myslím, že by ses měla raději obléci..."

"Mám lepší nápad," řekla Ren. Jedním hmatem rozepjala koupací plášť a spustila ho ke svým nohám.

Lucy hleděla na štíhlou postavičku se zoufalými rozpaky. "Bože můj! Co já si s touhle krásou počnu?!" Vstala a než je políbila, okopírovala malá ústa Ren ukazováčkem. Pak se dotkla prsty a posléze i rty její vlhké voňavé kůže. Z krku sjela níž – na šíji, ramena, na prsa a jejich růžové hroty. Zde už používala i jazyk a po pár minutách nebylo na hrudi a na svalnatém bříšku Ren jediné místo, kterému by se vyhnula.

Zlatovlasá dívka přivírala oči a něžný kontakt přijímala maximálně vděčně a spokojeně. Usmívala se a občas vydala i jemné souhlasné zavrnění. Zakláněla rozkošnicky hlavu, pokládala ji partnerce střídavě na pravé i levé rameno, hladila ji po vlasech a vystrkovala kupředu svá plochá prsa. Jakoby se nemohla této romantické chvilky nabažit, občas zašeptala: ještě, Lucko! – prosím! – ještě chvilku! Po jejím dříve avízovaném temperamentu nebylo zpočátku ani stopy, avšak náhle padla zády na postel a se slovy tak už si mě konečně vezmi! strhla druhou ženu sebou. Ta na ni, nepřipravena na nenadálý útok, dopadla celou svojí vahou, při čemž Ren, snad bolestí, snad vzrušením hlasitě vzdychla.

Když fascinovaná Lucy pocítila, jak se jí oblé a vypracované partnerčino stehno tlačí odspodu do klína a druhá noha obepíná trup, přitiskla se k jejímu nahému tělu co nejtěsněji. Boky vespod ležící dívky se začaly rytmicky hýbat vzhůru a Lucy se tomuto pohybu spontánně přizpůsobila. Následující minuty jí splynuly do jedné, těžko popsatelné záplavy rozkoše, která nebyla intenzitou srovnatelná se žádným předešlým prožitkem.

Ležela na zádech a zrychleně oddychovala.

"Bože, co se to stalo? Netušila jsem, že sex může být i krásný. Myslela jsem, že je to jen taková zpocená chvilka."

Zlatovlasá dívka se otřela tváří o její rameno. "Slibuju ti, že se mnou to bude pokaždé takovéhle..."

Lucy zvedla její ruku k ústům a jemně k ní přisála své rty. "Děkuju ti, že jsi taková, jaká jsi."




Druhý den ráno


"Dnes už opravdu musíme vyrazit do města," vykládala Lucy a zapichovala při tom sponky do narychlo smotaného uzlu tmavých vlasů. "Dvacet čtyři hodin v posteli, co si o nás Susan pomyslí, když vůbec nevylézáme z pokoje a necháme si od ní všechno přinášet až pod nos?!"

"Smažený vajíčka byly skvělý," zamlaskla Ren a otřela si ústa do ubrousku. "Co by si Susan myslela? Že máme dobrý důvod nevystrkovat z postýlky nos."

"A máme dobrý důvod?"

"Ty nevíš??"

"Ale ano," usmála se Lucy. "Ještě nikdy jsem se nemilovala den a noc bez přestávky."

"Jo, pěkný maratón, ale stál za to, co říkáš?"

"To tedy stál."

Obě ženy se přestaly smát a pohlédly bez většího znepokojení na cizího muže, který právě vstoupil.

"Spletl jste si pokoj, pane," oznámila Lucy.

"A to důkladně," přidala se Ren. "Tohle je totiž dvaadvacítka."

Vysoký muž v tmavém svrchníku se ani nenamáhal sundat z hlavy černý klobouk. "Bohužel jsem se nespletl."

Slušná evropská angličtina, pomyslela si Lucy. Pozvedla obočí a její alt nabyl nepříjemného odstínu. "Vážně?! V tom případě jste zapomněl zaklepat."

Zavrtěl hlavou. "Ne, madam."

Ren položila tác s dojedenou snídaní na stolek u okna. "V tom případě s vámi přišly problémy," konstatovala celkem bezstarostně.

"Za jistých okolností ano," odvětil neznámý.

Lucy vstala a založila si ruce v bok. "Odešel byste laskavě, abychom se mohly obléci?"

"Je mi líto, madam, ale nemohu."

"Víte co?! Já zavolám policii."

Udělal nečekaně rychlý krok a vytrhl zásuvku telefonu ze zdi. Pak, než se obě ženy vzpamatovaly, sebral ze stolu jejich mobilní telefony a nacpal si je do kapes.

Lucy vztekle zasyčela. "To se mi snad zdá!" Než stačila dojít ke dveřím, muž v černém jí zastoupil cestu. "Byl bych vám zavázán, kdybyste neopouštěla pokoj. Děkuji."

"Nepřeháníte to poněkud?! Oč vám vlastně jde??"

"Správná otázka, madam. Přinesl jsem vám vzkaz od přátel z Los Angeles. Máte se neprodleně vydat na cestu domů."

Lucy propukla v smích. "Co jsem říkala, Ren? Že Rob spáchá nějakou nepředloženost! A už je to tady! Poslal na nás MIBse!" Otočila se k muži v černém: "Vyřiďte přátelům v Los Angeles, že se vrátíme v sobotu a že naše rozhodnutí nic nezmění!"

Smutně přikývl. "Bál jsem se, že něco podobného řeknete, madam. Je mi líto, ale v tom případě jsem povinen doprovodit vás domů osobně."

"Neuvěřitelné! To nás obě chcete nacpat do pytle a odvléct do letadla?!"

Zavrtěl hlavou. "Slečny O´Connorové se můj kontrakt netýká. Jde pouze o vás."

"Tak já jsem z toho venku," poznamenala Ren vesele.

Lucy pohlédla vetřelci zblízka do tváře. "Vážený! Uvědomujete si, že mi tady vyhrožujete únosem?! To je trestné!"

Zatvářil se, jako by ho celá věc upřímně mrzela. "Madam... I pro mě je tohle trapná situace, líbí se mi váš seriál, mám rád Xenu, jste v ní sympatická, ale... opravdu nemám na výběr. Byl jsem najat, a musím tím pádem splnit úkol, jinak mě vyhodí, v naší firmě panuje tvrdý vojenský režim."

"A co když s vámi dobrovolně nepůjdu, co potom?"

"Pak budu muset použít donucovací prostředky."

"Drogy?!"

"Pokud to bude nezbytné..."

"Slyšelas, Ren?! To je teda úroveň!"

"Jak jsem řekl; nemám na vybranou."

Lucy se opřela zády o zeď. "Poslyšte... mohla jsem ztratit cestovní doklady."

"Jsem připraven i na takovouto eventualitu." Sáhl do náprsní kapsy. "Mám duplikát."

"Falešný pas?!"

"Není falešný, je pravý, nechali jsme ho udělat. – Měla byste si zabalit věci, madam."

"On má pravdu, Lu," řekla náhle Ren. "Ale ještě před tím dopijeme šampaňské." Otočila se na neznámého: "Dovolíte?"

"Jistě."

"Dáte si s námi, pane...?"

"Ne, díky. Ve službě je pití alkoholu zakázáno."

"Tušila jsem to." Vypila skleničku naráz a hned si nalila druhou. Potom udělala pár pomalých kroků, dolila své přítelkyni a loudala se zpátky k posteli. V okamžiku, kdy míjela muže v černém, udělala bleskurychlý obrat a udeřila ho prázdnou lahví do zátylku. Zapotácel se a upadl. Ren sebrala ze země jeho klobouk a nasadila si ho na hlavu. "Tak, to bychom měli," řekla klidně.

Lucy ji uchopila za ramena. "Bože, ty máš ale kuráž! Zrovna jsem přemýšlela, co podniknout –" Zaklekla a začala ležícího muže prohledávat. "Podívej, má u sebe zbraň, hezký kousek, devítimilimetrové jericho! Pro všechny případy si ho necháme. – Ještě můj pas." Ponořila ruku do mužovy náprsní kapsy. "Bezpečnostní agentura Centaurus, koukej, dokonce si vzal služební průkaz."

"A co je tohle?" zeptala se Ren, když její přítelkyně vylovila z kapsy neznámého obtížně definovatelný aparát.

"Poznávám to, alespoň myslím. Jeden můj známý onemocněl cukrovkou a používal podobný aplikátor; stříkne ti dávku chemikálie pod tlakem do těla. V tomto případě ne inzulín, ale nějaké narkotikum."

"Hm. – a co s tím chlapíkem provedeme?"

"Odtáhneme ho na schodiště, Ren, a pak zavoláme do recepce, že jsme ho tam našly. Zavolají sanitku a odvezou ho."

"Dobrý nápad, doufám, že jsem mu příliš neublížila."

"Je profík, musí s rizikem počítat."

"Lucko, když dnes hotel otevřeli, moh se tu klidně zapsat jako host. Nebo... co když tu není sám?"

"To se uvidí."

"Myslíš, že ho najal Rob?"

Sešpulila rty do úzkého kolečka. "Zeptáme se ho," odvětila studeně.




Los Angeles


Rob Tapert vpadl do své kanceláře a zhroutil se do křesla. Z pozice silnějšího pak oslovil tři přítomné muže: "Četl jsem váš námět, pánové. Líbil se mi. Mám ovšem několik výhrad: za prvé, děj se nebude odehrávat v šedesátých letech, nýbrž v současnosti."

"Ale –" zaprotestoval jeden z autorů.

"Nechte mě domluvit. Za druhé, hlavní hrdina nebude profesionální voják. Bude obyčejný civilista, který se nešťastnou záměnou dostane do důstojnické uniformy. Souhlasíte, doufám?"

Všichni tři muži jako na povel vstali a začali jeden přes druhého protestovat. Než je šéfproducent Tapert mohl uklidnit, rozehrál se mu v kapse mobilní telefon. "Promiňte na okamžik," řekl a podešel k oknu. "Ano? – Už jsi na cestě? Ne??! – Co, jakej MIB? – V nemocnici?!! Co jste mu provedly?? – Zbraň?! A na koho chcete střílet?! Poslyš, co znamená ta hra na Telmu a Luisu?! – Neblázni, Lucy, to přece nemůžeš –!" Sklapl telefon a celý rozčilený se vracel ke stolu.

"Problémy?" zeptal se jeden z autorů kousavě.

"Jakže? Ano, ano, problémy. Nikdy jich není dost."

Dveře do pracovny se prudce rozlétly a na jejich prahu se objevil udýchaný Steve Muir. "Má–máte čas?"

"Nemám," vypravil ze sebe Rob Tapert.

"Nesu informace o Tzamě."

S leknutím vycenil zuby a cukl sebou. "Ještě tohle!" Otočil se na tři sedící autory. "Pánové, končíme. Mám neodkladnou záležitost."

"To přece nemyslíte vážně?! Vždyť jsme neprojednali ani ty nejzákladnější věci!"

"Nemám teď čas. Přijďte zítra, nebo radši pozítří a... víte co, právě jsem změnil názor, natočíme tu blbost podle vás; v šedesátých letech a hlavní hrdina bude zaměstnanec Pentagonu. Spokojeni?"

Ze strany autorů se ozvalo překvapené a souhlasné zamručení. Ve dveřích se jeden z nich otočil. "Můžeme se na vaše slova spolehnout?"

"Jistě, samozřejmě. A scénář, až bude hotový, pošlete mojí sekretářce."

Když trojice autorů opustila místnost, zhluboka si oddechl. "Už mně s tím pitomým vojenským velkofilmem lezou na nervy, stejně na něj neseženu sponzory, od začátku je to prvotřídní propadák."

Steve Muir se posadil a výraz jeho tváře svědčil o závažnosti situace.

"Přinášíte špatné zprávy, co?" tipoval Rob Tapert. "i já mám nějaké. Před chvílí volala Mytiléna; bezpečák, kterého poslala aténská pobočka agentury Centaurus, leží ve špitále s otřesem mozku. Dostal po hlavě flaškou od sektu. Lucy má jeho bouchačku a prý odstřelí každého, kdo se k nim přiblíží."

"No pozdrav pánbů!"

"Jo. Vypadá to, že můj plán selhal. A co vy? Našel jste Tzamu?"

"Ne přímo, ale setkal jsem se s lidmi, kteří ji důvěrně znají." Přikrčil se a tiše a důrazně promluvil: "Situace okolo Tzamy je velmi vážná."

"V jakém smyslu?" otázal se producent Tapert nedočkavě.

Steve Muir se konečně rozpovídal: "Nejdříve jsem kontaktoval oficiální indiánské organizace. To ovšem nevedlo k ničemu; jednak nemají kompletní registr obyvatel hlásících se k jejich národnostem a jednak jsou docela obyčejní, nepříliš dobře informovaní byrokraté. Starají se o nezaměstnané, o alkoholiky, kriminalitu a porušování lidských práv. Začal jsem se o Tzamu zajímat jinde a jinak. Zkrátka mezi lidem. Navštívil jsem pár lokálů na periferii, kde se scházejí Mexičané, abych se dozvěděl zajímavé věci: státní úřady na Indiány v podstatě kašlou. Jediný, kdo o ně pečuje, je jistá neoficiální organizace – Toonaotekha – která jim dohazuje práci, pomáhá udržovat staré náboženské zvyky a slibuje i světlé zítřky. Tuto společnost řídí úspěšná obchodnice jménem Vasquezová. V jedné zaplivané putyce jsem se dozvěděl, že tady v L.A. existuje jistá indiánská svatyně, současně pobočka organizace Toonaotekha. Zašel jsem tam; na první pohled docela obyčejný dvacet let neopravovaný barák na jižním okraji města v Orange County. Chlápek, co mně přišel otevřít – nějaký Mendez – vypadal docela průměrně, žádná kravata, žádná bílá košile. Řekl jsem mu, že hledám ženu, co shání prostředky na obnovu starých mexických památek a že bych chtěl přispět větší částkou. Mendez se zpočátku tvářil velmi nedůvěřivě a dlouho se radil se svým kolegou obsluhujícím internetové připojení. Už to vypadalo, že mě oba chlápkové ze svatyně vypoklonkují, já ale na poslední chvíli zamával šekovou knížkou a vyplázl na stůl tři tisíce babek. To Mexikány obměkčilo a usadili mě do křesla. Mendez mi pak nalil nějaký příšerný jed z agáve, snad pulque, jak říkal. Sám si ale filuta uvařil yerba maté. Začal jsem vykládat, že zbytek financí předám samotné Vasquezové, nebo ještě raději velekněžce Tzamě, pokud by ji náhodou sehnali. Pak jsem improvizoval a mluvil o pohnuté indiánské historii, o jejich původních sídlištích jako jsou Tula, Chichén Itzá a vůbec celý Yucatán. Rozpovídal jsem se o Slunci a jeho představiteli Tonatiuhovi–Pilzintecutlim, samozřejmě v první řadě o bohyni v hadí suknici – Coatlique – která počala vrchního opeřeného boha Quetzalcoatla bez účasti muže. Spoustu věcí jsem si teprve před pár hodinami přečetl v historických příručkách a nabifloval při tom všechna ta nevyslovitelná jména; Tlauixcalpantecuhtli, Acuecucyoticihuati... ještěže mám tak dobrou paměť! Znalost mytologie se mi tady vyplatila a já začal připojovat i četné nadávky na evropské conquistadory a postupem času na celý Pyrenejský poloostrov. Mendez dlouho nevydržel a při dal se ke mně. A víte, co z něj vylezlo?"

Rob Tapert zavrtěl hlavou.

"Podnikatelka Vasquezová a toltécká velekněžka Tzama je jedna a tatáž osoba!"

"Neříkejte?!"

"Je to přesně tak! – Můj hostitel se úplně rozohnil; jedině Tzama prý osvobodí jejich zemi od barbarských nájezdníků a dovede indiánské národy zpátky do znovu vystavěných a osvobozených měst! Já samosebou přitakal a vyzvídal další informace. Teď se, pane Taperte, podržte stolu: Tzama–Vasquezová prý shromažduje peníze na nákup nejmodernějších zbraní za účelem rozdrcení španělských vojsk!"

"To myslí opravdu vážně?"

"Doslova a do písmene. Ona je velmi nebezpečný fanatik, co jde krok za krokem ke svému cíli. Nic neuspěchá, nemá zastíněný rozum touhou po pomstě, ona tou pomstou žije a připravuje se na ni naprosto chladně."

Na tváři Roba Taperta se objevil výraz pochybností. "Musí být blázen, když chce bojovat se zemí, která je v NATO. A i kdyby, víte, co dnes stojí kvalitní vojenská technika?"

Steve Muir však výhradám oponoval: "Že je blázen, jsem si myslel nejdřív taky. Mendez mě ale přesvědčil o opaku. Navíc, Tzama vydělává spousty peněz."

"Vydělává? Jak?"

"Především obchoduje. Dále využívá svých věšteckých schopností a najímá spolehlivé Indiány, aby za ni sázeli na dostizích, v hernách a v sázkových kancelářích po celém světě. Odměnou je jim desetina z každé vyhrané částky."

"To je přece blbost, pane Muire!"

"Není to blbost, nýbrž pravda, a v konečné sumě se prý jedná o miliardy dolarů!"

"Poslyšte, muselo by být nápadné, vyhrávat pořád první ceny!"

"Tzama je chytrá, nikdy netipuje první pořadí, nechce vzbuzovat pozornost. Jí stačí padesát tisíc tady, osmdesát támhle, chápete? Ona o sobě říká, že se velmi poučila z dějin, studovala všechny možné vědní obory, zná bůhvíkolik řečí, je nesmírně inteligentní a rafinovaná."

"I tak se mi celá věc nezdá."

"Mně ano. Tzama skupuje z embargovaných zemí, jako jsou Irák a Lybie, chemické zbraně. Ze zemí bývalého Sovětského Svazu prý takto získala stovky tun organofosfátů."

Naslouchající muž se zachvěl. "Sarin...?!"

"Kdepak sarin, ten je pro Tzamu příliš soft! Ona se zajímá pouze o nejrazantnější binární jedy. To znamená především propylaminoetylmetylfosfonit, protože dohromady se sírou tvoří nervový plyn VX. Dále si obstarala kontejnery s botulotoxinem, plicní morem a samozřejmě také antraxem."

"Ale ne...?! To zní hrozivě."

"Bezpochyby; čistě teoreticky prý hořčičná sklenka botulinového substrátu dokáže zabít jedenáct miliard lidí."

"Jedenáct miliard...?!" vydechl překvapeně Rob Tapert. "Co je proti tomu pár miliónů Španělů, že?!"

"Přesně tak. – a to ještě není všechno; Tzamu interesují i recyklované plutonium, odpadní produkty bohaté na dioxin, hexachlorbifenyl, a další speciální svinstva, kterých se každý podnik rád zbaví, protože ekologická likvidace představuje obrovskou zátěž pro jejich rozpočet."

"To je pochopitelné."

"Poslední zdrcující informace je, že Tzama vložila prostředky na vývoj geneticky modifikovaných virů, které nakazí pouze neindiánskou populaci."

"O podobných pokusech jsem slyšel v souvislosti s Blízkým Východem, jsou to výmysly šílenců."

"Souhlasím."

Rob Tapert si otřel čelo. "Musím si dát panáka. Chcete taky?"

"Jo, děkuji."

Nalil do dvou sklenek koňak a vrátil láhev do baru. "Ta kněžka musí mít v patách celé regimenty tajných služeb, když nakupuje ve velkém podobný materiál."

Steve Muir do sebe obrátil odlívku alkoholu. "Ani náhodou. Ona údajně ovládá techniku hyperprostorových skoků, tudíž se zjevuje jako bublina v sodovce a hned jak nakoupí, zmizí v jiné časové rovině."

"Tohle je na mě přece jen trochu silná káva, cestování časem... nevěřím."

"Mohl byste se zmýlit, pane Taperte. Slyšel jste někdy o vojenských projektech v oblasti částicových zbraní?"

"Nevím, co máte na mysli."

"Představte si, že zasáhnete nějaký cíl proudem atomů času –"

"Chtěl jste říci elementárních kvant, ne?"

"Tak tedy elementárních kvant, čili proudem chrononů, nebo třeba superrychlých tachyonů. Zasažený cíl tím vyrazíte z našeho času pryč. Zmizí v červí díře, nebo snad v jiné dimenzi, a bude nenávratně ztracen. Podobně jako křižník Filadelfia ve čtyřicátých letech."

"O tom jsem četl; šlo o torpédoborec Eldridge. Příslušný projekt se jmenoval Filadelfia."

"Máte pravdu, spletl jsem se. Zkrátka ta loď tehdy zmizela, vypařila se. A pokud Tzama podobnými technikami vládne, může chemické i bakteriologické zbraně hned po nákupu odtransportovat časovým tunelem do doby Ludvíka XIV., do pravěku, nebo kamkoliv jinam."

Zdrceně přikývl. "To jistě může... A neřekl vám ten chlap – Mendez – kde chce Tzama na Španěly útočit, zda nyní, v našem časem, nebo v jejích dobách?"

"Tohle opravdu nevím, ale snad mi už věříte, že se zásobami zbraní hromadného ničení jaké má, by mohla svou pomstu dovést k úspěšnému konci."

"To by opravdu mohla. Ale jak je do toho všeho zapletena Lucy a Ren?"

"Třeba se to dozvíme dnes večer. Mendez mi přislíbil, že se pokusí Tzamu sehnat. Já mu na oplátku řekl, že obstarám ještě někoho, kdo věnuje další peníze pro jejich účely. Máme oba přijít v devět hodin večer do svatyně v Ortegově ulici. Pokud dnes Tzama nebude moci, domluvíme s nimi nějaký jiný termín schůzky a předvedou nám jako dík za naši snahu pomoci jim starý indiánský obřad."

"Výborně, pane Muire, ale... nezdá se vám přece jen divné, že ten... Mendez mluvil příliš mnoho a příliš konkrétně o jejich válečnických spádech? Koneckonců, viděl vás prvně, a i když tři tisíce dolarů nejsou malá částka..."

Pokrčil rameny. "Jistě, mohly to být i dezinformace, pane Taperte, taky mě to napadlo. Jenže proč by Mendez lhal? Tzamě nikdo nic nedokáže, když umí mizet jak pára nad hrncem."

"Celé je to divné, snad tomu přijdeme na kloub, až si s tou ženskou promluvíme."




Mytiléna – ostrov Lesbos


Lucy opřela stříbrnou polévkovou lžíci o okraj talíře a podívala se na Ren: "Ty... myslíš, že to byl dobrý nápad jít obědvat do hotelové restaurace?"

"Myslím, že ano. Je tu jen pár lidí, nevěřím, že nás v těchhle rozcuchaných účesech někdo pozná."

"No, uvidíme."

Ren naklonila talíř, aby posledním soustem dojedla rybí polévku. Pak ustaraně vzhlédla. "Měla jsem dnes v noci divný sen, zdálo se mi o Sapfó. Zvláštní... ona neskočila ze skály z nešťastné lásky."

"Jak to?"

"Někdo ji z útesu shodil. Když spadla dolů, zjistila jsem, že to není Sapfó, ale já."

Lucy pozvedla se zájmem obočí. "A dál?"

"Pak se v tom snu objevila zvláštní žena, měla na hlavě čelenku z barevného peří a přísně mi říkala: pozor na muže s úzkým vousem!"

"To, že říkala??"

"Jo, přesně tohle. A byla oblečená do barevného kroje, co nosí –"

"Indiáni," dopověděla Lucy.

"Jak to víš?"

Zachvěla se. "Protože to byla Tzama, ta kněžka. Přesně takhle vypadala, když jsem s ní v Aucklandu mluvila. Takže ty řeči o muži s úzkým vousem nebudeme brát na lehkou váhu."

Zlatovlasá dívka se rozhlédla. "Nikdo takový tady ale není."

"A co támhle ti dva v černém?"

"Ten chlápek má regulérní plnovous, ne nějaké vyholené čárky na tvářích."

"Máš pravdu, ale... co když jsou to další Robovi MIBs? Tobě nepřipadají podezřelí? Stejný tmavý ohoz..." Lucy vstala a sáhla po kabelce. "Vyzkoušíme je."

Přešla jídelnu a v klidu usedla k oběma mužům, kteří přestali udivením žvýkat.

"Promiňte, ale před chvilkou jsem našla u vchodu tohle." Sáhla do kabelky a v její ruce se objevila průkazka bezpečnostní služby Centaurus. "Napadlo mě, že ji snad ztratil některý z vás, anebo nějaký váš spolupracovník."

Muž s plnovousem si vyměnil pohled se svým kolegou. "Madam! Ztratil není to správné slovo!"

Lucy přikývla a ihned legitimaci ukryla ve své dlani. Pak nepříjemně líbezným tónem řekla: "Tak přece jste to vy... No, mám ještě několik podobně zajímavých předmětů. Mezi nimi je i hezká devítka a aplikátor s drogou."

Vousáč stiskl rty. "Co navrhujete?"

"Navrhuji, abyste nás konečně nechali být! Zapletli jste se do sporu, do kterého vám nic není. Věci patřící vaší agentuře vrátíme před odletem, to jest v pátek. Pokud se do této doby o něco pokusíte, dostane doličné předměty policie a uděláme firmě Centaurus tak parádní ostudu, že od vás pes nevezme suchou kůrku." Hlas tmavovlasé ženy přešel do varovného syčení: "A jestli vlezete do našeho pokoje jako ten první šašek, budeme bez varování střílet. Vyjádřila jsem se doufám dostatečně jasně?!"

Oba muži na sebe pohlédli. Tentokrát promluvil ten bez vousů: "Naprosto jasně, madam. Existuje nějaká záruka, že ony... ehm... předměty odevzdáte nám, a ne třeba –"

"Máte naše slovo. Těsně před odletem z Mytilény zavoláme vaši aténskou úřadovnu a řekneme jim, kde jsou zbraň a ostatní věci ukryty."

"V pořádku, madam. Na oplátku vás mohu ujistit, že my dva nevnikneme na váš pokoj a že vás ani nehodláme sledovat. Spokojená?"

"To se teprve ukáže," procedila Lucy mezi zuby.




Los Angeles


"Divná svatyně." Rob Tapert s rukama založenýma v bok a se svěšenou hlavou stál před nevelkým jednopatrovým domem v Ortegově ulici a s výrazným nepochopením ukazoval na oprýskanou tabulku u zahradní branky: "131313 – co je tohle za nemožné popisné číslo? A kde mají nějakou jmenovku s označením firmy?"

"Nic takového zřejmě nepotřebují." Steve Muir stiskl ještě jednou tlačítko zvonku. "Doufám, že tam jsou, je přesně devět."

Dveře u domu se konečně otevřely a k brance se za pár chvil přišoural menší muž v kostkované košili a džínsech. Ostře řezané rysy obličeje svědčily o jeho původu.

"Dobrý večer, pane Mendezi," spustil Steve Muir. "Dovolte, abych vám představil tady pana –"

Rob Tapert se lehce uklonil: "Stein – John Stein."

"Velmi mě těší. Pojďte dál, pánové, už vás očekáváme."

Uvnitř domu se Steve Muir zeptal, zda se je přítomna i kněžka Tzama.

Mendez zavrtěl hlavou. "Bohužel... nemohla dnes přijet. Později s vámi u skleničky tequily dohodneme další podrobnosti, ale nejdříve vás zvu ke shlédnutí prastarého obřadu, který vás, jakožto znalce a zasvěcence, jistě potěší." Ukázal rukou na úzké schodiště vedoucí kamsi dolů. "Tudy, prosím."

Podzemní prostory domu s číslem 131313 byly rozsáhlejší než mohli oba jeho návštěvníci předpokládat. Zdálo se, že chodby velmi pravděpodobně zabírají ještě větší rozlohu, nežli má samotná parcela domu.

Zatuchlý sklepní pach brzy vystřídala vůně skoro příjemná. "Cítím houby!" zavětřil Rob Tapert.

Hostitel přisvědčil. "Velmi správně." Otevřel jedny z mnoha plísní pokrytých dveří. "Podívejte, máme tu velké žampiónové plantáže."

Zšeřená chodba se svažovala prudce dolů a všichni tři muži pokračovali v pomalé chůzi další zhruba minutu. Pak se průvodce konečně zastavil a opřel svou dlaň do zašlé travertinové desky, kterou byla obložena stěna až na samém konci sklepa. Deska se neslyšně odsunula a za ní se objevil skrytý vchod.

Rob Tapert i Steve Muir fascinovaně zírali na neuvěřitelně vybavený sál o rozloze dobrých čtyř stovek metrů čtverečních a výšce snad deseti metrů. Stěny i strop, zespodu osvícené reflektory, byly vyzdobeny komplikovanými hieroglyfickými obrazci v pestrých duhových barvách. Na zdech plály kovové pochodně se zabudovanými plynovými hořáky. Na hlavní stěně proti dveřím bylo lze spatřit obrovský andezitový, snad osm metrů vysoký reliéf, připomínající jihoamerickou pyramidu. Několik metrů od jejího vrcholku plálo rudé světlo, ne nepodobné vycházejícímu Slunci. V celém sále byly rozmístěny desítky malých i větších soch a stél s religiózními motivy. Kolem dokola po zdech se vinul nekonečně dlouhý kamenný had.

"Neskutečné!" vydechl Steve Muir a jeho kolega pouze mlčky přitakal.

Mendez se bezděky pousmál. "Jsem rád, pánové, že vás Quetzalcoatlova svatyně zaujala. Zde se prosím posaďte," ukázal na křesla okrášlená mytologickým ozdobami. "Hlavní bod programu teprve přijde." Zamířil zpátky ke stěně, aby znovu otevřel skrytý vchod, a na okamžik zmizel.

"Co tomu říkáte?!" zeptal se šeptem Steve Muir.

"Já... nemám slov," vydechl Rob Tapert. "Snad jen... chtělo by to kameru..."

Ze stropu náhle vyšlehl silný kužel bílého světla a ozářil nedaleký žulový obelisk, jehož vršek byl překryt vzorovanou látkou. Zanedlouho se objevil i samotný Mendez a s ním i další dva muži; všichni tři oblečeni do vyšívaných indiánských obleků. Na hlavách nesli čelenky s různobarevným ptačím peřím a dokonce i jejich obličeje a těla nesly stopy barev.

Dva z mužů se přiblížili žulovému obelisku, prvý poklekl a položil cosi vedle sebe. Druhý, pestřeji oděný, zvedl ruce vzhůru a do ticha sálu se nesla jeho podivná modlitba.

Mendez podal hostům překvapující vysvětlení: "Ten, co předříkává, to je toltécký kněz, druhý je jeho pomocník." Ukázal na protější stěnu. "Červený reflektor symbolizuje Slunce, pohybuje se stejně rychle jako ve skutečnosti. Až se jeho obrys dotkne vršku pyramidy, kněz usmrtí zajatkyni a pozdvihne její tepající srdce ke Slunci."

Steve Muir otevřel ústa a vydal nic neříkající zvuk.

"Pak bude zajatkyně stažena z kůže," doplnil hostitel klidně. Hned na to udělal pár kroků k obelisku a strhl z něj látkový překryv.

Oba hosté jako ve snách hleděli na nahou, ke kameni přikovanou ženu. "To snad ne...?!" zamumlal bezduše Rob Tapert.

Toltécký kněz se začal pohybovat okolo oltáře ve vířivém tanci a sálem se znovu ozývalo jeho zaříkávání. Pohledy všech přítomných utkvěly na světelném kotouči představujícím nejjasnější hvězdu na obloze. Obětovaná dívka ležela na žulové desce tiše a skoro se nehýbala. Neprojevovala žádné emoce, dokonce ani strach. Občas s přísným, až povzneseným výrazem otáčela hlavu ke knězi, jakoby kontrolovala, zda vykonává všechny náležitosti rituálního obřadu správným způsobem.

"Musíme něco udělat!" sykl ke svému sousedovi Rob Tapert "Zavolejte policii, než ji podříznou!"

Steve Muir sáhl do kapsy pro mobilní telefon. "Sakra, docházejí mi baterky! A ještě ke všemu tady není signál!"

"Do hajzlu!"

Kotouč červeného reflektoru se už takřka spojil se samotným vrcholem pyramidy. Pomocník teď podal knězi dlouhý tenký nůž a on jej zdvihl oběma rukama nad hlavu. Simulovaný sluneční svit konečně dosáhl svého cíle a sálem zaduněl ohlušující zvuk gongu. Kněz se rozpřáhl. Než však mohl bodnutí dokončit, vyskočil Rob Tapert z kamenného sedadla a uchopil jeho ruku:

"Okamžitě nech tu ženskou na pokoji, ty jeden zatracenej blázne!!" Pak se obrátil ke Stevovi: "Utíkejte ven a volejte poldy, zdržím je!!"

Muž s barevným peřím na hlavě se Tapertovi vytrhl a nečekaně prudkým mávnutím nože rozpáral rukáv jeho saka od lokte až po zápěstí. Současně s tím se ozval Mendezův bojový křik: "Cortezovi vyzvědači!! Bastardi španělský!! Zabte jéééé!!!" Odněkud jako mávnutím kouzelného proutku vyčaroval krátkou pumpovací brokovnici.

Zmatený Rob Tapert ponechal ženu na oltáři svému osudu a vyběhl otevřenými dveřmi do podzemí. Snad jen šílený strach a sedmý smysl ho vyvedly ze sklepení ven. Na zahradě doslova přelétl branku plotu, a když v dálce zahlédl záda prchajícího člověka, pustil se za ním.


Během pár minut oba uprchlíci oddychovali v bezpečné vzdálenosti od indiánské svatyně.

"Policii musíme zavolat z budky, baterka v mobilu je nadobro pryč." Steve Muir bezradně zamával aparátem.

Než rozrušení muži objevili veřejný telefonní automat, uběhlo dobrých pět minut.

"Policie?" řekl Rob Tapert konečně do sluchátka. "Pište si! Sklep v Ortegově ulici 131313, právě se chystají zabít ženu! Chtějí ji obětovat!! Nás napadli taky! Musíte rychle přijet! Jsou to Toltékové! A pozor, mají zbraně!!"

Steve Muir se ihned připojil: "Buďte velmi opatrní a pošlete protichemickou jednotku! Ti fanatici si obstarali plyn VX a plutonium, mají v plánu vyvraždit celé Španělsko!!" Zavěsil a opřel se zády o kukaň telefonní budky. "Zaparkoval jsem si tam své auto," mávl rukou ke svatyni.

"Já taky," řekl těžce Tapert. "Vrátíme se pro ně, až... až všechno skončí."




Mytiléna – ostrov Lesbos


Odpolední slunce pálilo do zaprášené pobřežní silnice a permanentně oslněná Lucy, sedící za volantem vypůjčeného roveru, si chvílemi přikládala ruku k čelu, aby ochránila oči před nemilosrdnými slunečními paprsky. Ren O´Connorová seděla na místě spolujezdce, nohy zapřené o přístrojovou desku, a občas přimhuřovala oči.

Po komunikaci spojující Mytilénu s městem Varia jezdilo nepoměrně méně aut, než bylo obvyklé v Kalifornii nebo kontinentální Evropě, a cestování zde tudíž bylo klidné a dá se říci i příjemné.

Lucy se otočila k přítelkyni: "Byl to hezký den, což?"

"Ano, to byl." Ren se protáhla a ukázala z okénka. "Koukej, i tady jsou blázni!" Otlučený krémový mercedes projel okolo roveru snad dvousetkilometrovou rychlostí a zmizel kdesi vpředu.

"To je ale idiot!" ulevila si žena za volantem. "Vlastně co, až se někde zabije..."

"Dobře mu tak, viď?" dopověděla světlovlasá spolujezdkyně zlomyslně.

Po několika minutách jízdy Lucy přibrzdila. "To se mi snad zdá!" Při kraji vozovky stál krémový mercedes a z jeho motorového prostoru vycházely husté světlé oblaka páry. Okolo vozu poskakoval muž s lanem v ruce a prosebnými pohyby se dožadoval odtažení.

Rover zastavil a jeho řidička vystoupila ven. "Užs to konečně zadřel, co? Není divu, když na to tak dupeš."

Muž pokrčil rameny a promluvil lámaně anglicky: "Potřebuje do vleku. Blízko servis. Bude ukazovat oknem, kude pojede. Prosím – děkuje."

Lucy mávla rukou. "Hm, tak ať se za nás zavěsí a já tě tam odveze."

"Móc děkuje!"

"No jo, co bych neudělala pro piráty silnic." Vyhoupla se zpátky do kabiny. "Ten vůl chce odtáhnout do servisu, doufám, že má brzdy O.K. A že do nás zezadu nebouchne. Ještě tak zrušit Susan tohle krásný auto!"

Rover se pomalu rozjel a asi po kilometru, když se z mercedesu vynořila ruka a ukázala na úzkou hrbolatou cestu, odbočil vpravo, blíž k útesům.

"Tady má být servis??" Lucy mrkla do zpětného zrcátka. Muž za volantem však ukazoval stále vpřed.

"Je to on," pronesla Ren malomyslně. "Teď jsem ho zase zahlédla."

"Jaký on?"

"Ten, co si s ním prve mluvila. Má na tvářích úzké proužky vousů."

Lucy zpozorněla. "A kruci! Vždyť máš pravdu! Chlápek z tvého snu! To by mohl být on." Sáhla do přihrádky pro devítimilimetrové jericho, pustila na sekundu volant a s hlasitým cvaknutím zasunula náboj do komory. Zbraň pak položila spolujezdkyni k nohám. "Pro všechny případy."

"Hm. – Je to určitě on. Věř mi, čekají nás problémy."

Toto prorocké tvrzení se vzápětí ukázalo pravdivým. Cesta, po níž jeli, totiž zanedlouho končila hromadou velkých kamenů. Kupředu šlo pokračovat pouze pěšky. Po avízovaném autoservisu nebylo pochopitelně ani stopy.

Když rover zastavil a obě ženy z něj vyskočily, šlehl je do tváří vonný mořský vzduch. Lucy se v rychlosti rozhlédla; žádné domy, žádní lidé, pouze dva vzrostlé stromy a vysoké útesy svažující se kolmo ke kamenitému mořskému pobřeží. "Dokonalá past, ze které není úniku," řekla tiše.

Dveře mercedesu se otevřely a spolujezdec vyhodil ven těžký kufr. Hned na to odvázal tažné lano od kovového oka a ozvala se i jeho poněkud lepší angličtina: "Vemte si to zavazadlo. Sbalili jsem vám v hotelu věci. Teď jedeme rovnou na letiště."

Oběma ženám po těchto slovech došlo, že slib mužů v černém o neútočení nebyl dodržen. Tentokrát jsou ale opatrnější a najali si na únos dva platné zástupce.

Lucy uchopila držátko kufru. "Nikam nepojedeme."

Spolujezdec se zašklebil a s ním i jeho kolega s úzkým vousem. "Ale pojedete. Vy sama. Ta blondska zůstane tady, tu nechceme."

Znovu zavrtěla hlavou, načež muž sáhl dozadu za opasek pro revolver. "Padejte do svýho auta, ženská! Budete řídit a žádný blbosti! Směr letiště Varia! Hejbejte kostrou, nebo se naštvu!"

Lucy s rezignovaným pohledem položila kufr na zadní sedadla roveru a nastoupila. Sáhla na podlážku pro nabité jericho a vzápětí otevřeným prostranstvím zapráskaly dva výstřely. Spolujezdec spustil ruku s revolverem podél těla a s bolestí v očích pohlédl na své krvácející rameno. Pak teprve vykřikl a hned na to udělal dva zběsilé skoky k mercedesu, při čemž několikrát vystřelil nazdařbůh kamsi nad svou hlavu. Sešlápl plyn a s kvílením spálených gum odcouval po příjezdové cestě pryč.

Jeho vousatý partner nechápal, co se vlastně událo, a tak zůstal zdrceně stát proti namířené zbrani. Najednou však podnikl nečekaný výpad a skryl se za Ren O´Connorovou. Předloktím stiskl její hrdlo a odtáhl ji o kus zpět, až se oba ocitli v nebezpečné blízkosti kraje útesu. "Nechtěli zabít! Nechtěli zabít!" volal.

"Chtěli – nechtěli, okamžitě ji pusť, ty blbče!" vykřikla Lucy a postoupila opatrně kupředu.

"Nešel dál!" vyhrožoval útočník. "Nešel! Nebo... shodí dolů!"

"Heleď, co se takhle dohodnout? Když ji pustíš, nechám tě plavat."

Zřejmě pochopil, ale i tak vyjádřil nesouhlas. "Ne, ne! Střelil po něm, střelil po mně!"

Lucy pokrčila rameny. "No jak chceš, ale v tom případě tě budu muset zabít." Namířila na jeho vykukující obličej, přestože jí bylo jasné, že se ho zasáhnout nepokusí; riziko poranění přítelkyně bylo příliš veliké. Rozhodla se raději blafovat. "Ren?! Až uslyšíš výstřel, udělej dřep a vytrhni se mu, jo?!"

"Dobře."

Vypustila kohout palcem a s okázalým cvaknutím ho opět natáhla. Pomalu odklonila hlaveň jericha o čtvrt metru stranou a dotkla se spoušti.

Po zaznění výstřelu se muž s  úzkým vousem přikrčil leknutím. Než ale stačil zjistit, zda byl zasažen či ne, poklesla světlovláska prudce v kolenou a vymanila se tak z jeho sevření. Dopadla na všechny čtyři a razantním kopancem do břicha, vychýlila muže z rovnováhy.

Zavrávoral a máchl rukama do prázdna. Pak byl slyšet jeho táhlý výkřik a následné duté plesknutí těla při dopadu.

Lucy položila vstávající přítelkyni ruce na ramena. "Jsi v pořádku?"

"Jsem. Na rozdíl o něj."

"Měl holt smůlu."

"Měl a my málem taky. Moc nechybělo a obě nás dostali."

"Máš pravdu. Říkala jsem, že Tzama nemluví do větru, a to ani ve snu."

"Jo. – a teď budeme muset zavolat policii."

"Mhm, to bohužel budeme muset."

Na chvíli vzala Lucy okolo pasu, ale pak se od ní odpoutala, aby se ještě jednou přiblížila k okraji skály. "Hrozná výška! Dobrých padesát metrů." Prohlížela si pátravě kamenitou pláž dole. "Lucko? Nevidím ho! On tam snad není!"

"Kdo??"

"Přece ten chlap!"

"Ten, co teďka slít? Blbost!" Ať se Lucy dívala, jak chtěla, ani jí se ležící tělo nepodařilo objevit. "To není možné!" hartusila. "Přece nemoh jenom tak vstát a odejít!"

Ren se pousmála. "Divné, což? Na druhou stranu... kdyby tam fakt nebyl... nemusely bychom burcovat policii, když se nic nestalo..."

"Ano, ale o tom se musíme přesvědčit na vlastní oči. Půjdeme dál po pobřeží a na vhodném místě slezeme z útesu dolů. Tady ty dva stromy nahoře nám poslouží k orientaci. Podle nich najdeme místo, odkud chlápek s vouskem spadl. Teprve pak se uvidí, co dál." Vzala Ren za ruku. "Poběž!"





Los Angeles


"Už jste četli dnešní Timesy??" halasil na prahu domu O´Connorových Rob Tapert. "Ne? Tak to se budete divit!" Přeložil výtisk na polovinu a zapíchl ukazovák do článku na titulní straně. "Tady! Jmenuje se to Válka policistů."

Steve Muir vzal noviny z jeho ruky a přistrčil je blíž k Sandře Wilsonové.

Zavrtěla hlavou. "Nemám brýle. Musíš číst nahlas."

Přikývl. "Na základě anonymního oznámení dvou mužů po jejichž totožnosti se pátrá přijela včera v pozdních večerních hodinách městská policie do Ortegovy ulice. Příslušníci toltécké komunity však odmítli státní úředníky do domu s číslem 131313 vpustit, a proto byly přivolány další posily. Vzhledem k závažnosti udání se na místo dostavil i speciální protichemický oddíl FBI a jednotky ATF. V nastalém zmatku, když federální agenti vnikli do objektu, došlo k hromadné přestřelce, při níž bylo zraněno patnáct lidí. Policisté po zásahu vypověděli, že Indiáni skrývající se v domě použili proti nim brokovnice. Vojáci ze speciálních jednotek však tvrdí, že první s palbou začala právě městská policie, a to tak nešťastně, že bylo postřeleno i několik členů oddílu ATF nacházejících se v tu dobu v přízemí objektu. Obyvatelé údajné svatyně se nakonec vzdali a byli po výslechu propuštěni na svobodu. V jejich domě nebyly nalezeny žádné zbraně, ani předem oznámené nebezpečné chemické látky. Neexistují důkazy, že by se ve sklepních prostorách výše jmenovaného objektu (sloužících pouze k pěstování žampiónů) konaly nezákonné rituální a sektářské obřady. Naopak vše nasvědčuje tomu, že díky neopatrnosti a špatnému velení došlo k vzájemné přestřelce mezi policií a zvláštními jednotkami. Tento politováníhodný incident vyšetřuje společná komise ministerstva obrany a vnitra."

Sandra Wilsonová odbyla článek mávnutím ruky a hlasitým povzdechem. Bez dalšího pak odešla.

"Policejní břídilové samosebou nepochodili. Dalo se očekávat," komentoval situaci Steve Muir.

"Přesně tak. Toltékové všechno zavčas uklidili. I brokovnice. Docela určitě je měli, viděl jsem je na vlastní oči."

"Ano. – Prohráli jsme na celé čáře," zklamaně vykládal Steve Muir. "Chcete jít dál?"

Rob Tapert zvedl ruku na znamení nesouhlasu. "Ne, mám ve studiu poradu. Mimochodem... víte, co si myslím? Vzpomínáte na tu obětovanou ženu?"

"Jo, co má být?"

"Přemýšlel jsem... nebylo vám na ní nic podezřelého?"

Zatvářil se nerozhodně. "Nevím, snad jen... že byla také Indiánka."

"Jistě, ale to nemyslím. Všiml jste si, jak klidně se chovala? Čekala na mučednickou smrt a nevzpouzela se, nevolala o pomoc, jenom se tak dívala kolem."

"Máte pravdu, i já se divil. Tvářila se... docela sebevědomě, velitelsky."

Rob Tapert pokýval hlavou, "Ano. A já už také vím proč. Ona neměla být obětována, byla to totiž samotná Tzama!"

Steve Muir nafoukl překvapením tváře. "Pfffuuuhh!! Vážně si myslíte, že ta ženská na oltáři –!"

"Jsem o tom přesvědčen. Nebála se šíleného kněze, protože šlo o předem připravené divadlo. Nedůvěřivá Tzama tušila zradu a rozhodla se prověřit nás. Věděla, že pokud jsme vetřelci či fízlové, nevydržíme jejich rituál sledovat až do konce, což se pak stalo, a my se parádně prozradili."

"Zní to logicky, pane Taperte. Zbývá otázka: co dál?"

Rozhodil rukama. "Teď už nic. Vlastní hloupostí jsme se odsoudili do role pasivních pozorovatelů a nezbývá než doufat, že náš příběh šťastně skončí. – Sbohem, pane Muire."

Steve zůstal stát na prahu domu a zamyšleně hleděl za odcházejícím mužem.




Mytiléna – ostrov Lesbos


"Koukej! – Tady je to! – Dva osamělé stromy!" Ren se zastavila a nemohla popadnout dech.

"Ano, to bude to místo!"

Obě ženy chvíli marně prohledávaly široké okolí, mrtvolu neznámého muže však žádná z nich nenašla.

"Ani stopa po krvi!" tiskla zuby Lucy. "Já tomu nerozumím, vždyť musel být rozbitý napadrť!" Náhle se zarazila. "Ren?!"

"Už ho vidíš?"

"Jeho ne, vidím něco úplně jiného." Ukázala na hladkou světlou skálu, kde byla vykreslena složitá, zhruba dvoumetrová postava.

"Jak se to tam dostalo??" šeptla Ren. "A co to vůbec je?!"

"Quetzalcoatl – opeřený had," vysvětlovala Lucy se zřetelnou hrůzou v hlase. "Tu samou kresbu jsi měla na svém stanu tehdy v Aucklandu, pamatuješ?"

"Ano, vzpomínám si."

"Byla tu Tzama," pronesla truchlivý verdikt Lucy. "Nejen, že tě ve snu varovala, ale zřejmě se postarala i o mrtvolu muže s úzkým vousem, hned jak spadl dolů z útesu." Vztáhla obě ruce směrem k posvátnému obrazu, jako by se chtěla pomodlit. "Vidím v téhle kresbě pozitivní symbol. Až Quetzalcoatl roztáhne svá křídla, budu pod jeho ochranou i já. Pevně věřím, že všechny nepříjemnosti máme konečně za sebou a že na nás Slunce už nikdy nepřestane svítit."

"A Tzama?" zeptala se Ren tiše.

"Čeká ji dlouhý a těžký boj za osvobození její země. Možná v něm zvítězí... snad..."

"Moc bych jí to přála."


Obě ženy se ruku v ruce vracely zpátky k vozu.

"Asi bychom měly z ostrova odjet, už toho dobrodružství bylo dost," řekla Ren. "Najdeme si nějakou šikovnou zastrčenou zemičku v Evropě, kde strávíme zbylých pár dní. Co třeba Španělsko?"

Lucy se zděsila: "Ježíšikriste, tam nejedu!! V životě do téhle země nevkročím!!"

"Promiň – rodiště Corteze – to nebyl zrovna nejlepší nápad, viď?"

Lucy se zamyslela. "A co vypadnout z Evropy a... navštívit Mexiko? Podívat se do míst, kde Tzama prožila šťastné mládí? Prohlédnout si Cestu mrtvých, Měsíční a Sluneční pyramidu? Třeba tam naši velekněžku potkáme... Co ty na to?"

"Jsem pro!"

"No fajn! Rozloučíme se v hotelu se Susan a odletíme z Lesbu prvním letadlem."

Ren zavrtěla hlavou. "To nepůjde. Ze všeho nejdřív se zastavíme ve městě. Na něco jsi totiž zapomněla."

"Já?! Zapomněla? A na co??"

Zlatovlasá dívka se šibalsky pousmála. Udělala dva kroky pozpátku a pak si poskočila jako malá školačka. Vzala Lucy za obě zápěstí. "Ty nevíš?! Tenhle týden jsi mi ještě nekoupila višně v čokoládě!"



Konec



QUETZALCOATL - OPEŘENÝ HAD

© Copyright 2000 by GL&VR






| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |