Deník jedné zrzavé Irky

napsal Mišák





I. část


Tak jsem konečně v Řecku. Po dvou dnech putování přes hraniční hory. Včera ráno jsem opustila Skopji a dnes večer jsem konečně v řeckém lese. Jsem tak unavená, že ani nepomýšlím na mytí. Odložím svůj vak, zalezu pod nejbližší smrk a okamžitě usínám.

Sotva jsem začala a už lžu. Ne s tou Skopjí, odtamtud jsem opravdu vyrazila, ale s tou únavou. Takováhle pouť mě opravdu nemůže dostat. Sice mám trochu hlad, trošičku žízeň, ale to je tak všechno. A pod smrk jsem zalezla, protože cestovat v noci úplně potmě není nijaký obzvlášť skvělý zážitek a navíc nikam nespěchám. V hlavním městě Římské provincie Macedonia jsem se zdržela skoro měsíc u jednoho postaršího řeckého obchodníka. Když pominu, že mi po týdnu nabídl manželství, tak jsem svůj pobyt u něho nepromarnila. Nejen, že jsem se výtečně naučila jeho mateřštinu, ale dozvěděla jsem se o Řecku všechno co mě zajímalo. Nejnovější zprávy o lidech neznámých i o těch nejznámějších, jako je třeba Herkules, či Xena. Však jsem se mu také za jeho snahu odměnila. Nejen že jsem ho na rozloučenou nezapíchla, ale dokonce jsem ho ani neokradla. A přitom by se nějaký zlaťáček hodil, můj váček na peníze je skoro prázdný.

Sotva se rozední vylezu ze svá nory a v nejbližším potůčku se umyji a také zaženu žízeň. Seberu svůj cestovní vak a vydávám se na další cestu. Ale nedojdu daleko. Uprostřed pěšiny, přímo přede mnou stojí dva muži. Velcí statní, ale špatně oblečení a velice mizerně ozbrojení.

Na jednu vytáhlou hubenou holku stejně ani zbraně nepotřebují.

“Tak kampak krásko?” říká jeden z nich a šklebí se od ucha k uchu.

Nasadím výraz “vyděšená k smrti” a mlčím.

“Snad se nás nebojíš?” vysmívá se druhý, “nemáš proč, jen se trochu pomějeme a hned zas půjdeme.”

“Nechte mě být,” zaprosím.

“To nepůjde,” odpoví ten rozesmátý, “k nám ženy moc často nezavítají, a takovéhle kočičky už vůbec ne.”

Moc mluví, místo aby šel rovnou na věc, to se většinou nevyplácí. Tentokrát možná ano. Právě ve chvíli když muž ke mně natáhne ruce, ozve se za mými zády dusot. Třetí výtečník. Ba ne. Špatně jsem se podívala. Tenhle mladík k těm lumpům nepatří. Vypadá jako vesnický chasník, nebýt meče u pasu. A ne nějakého obyčejného, nýbrž výtečné, kvalitní zbraně.

Pcha! Jak bych to já, obyčejná holka mohla poznat? No už jsem se prozradila, poznám. takovýto meč určitě nenosí nějaké budižkničemu, ale opravdový bojovník.

Oba lupiči jsou příchodem mladíka s mečem nemile překvapeni. Již se těšili, jak si užijí s půvabnou mladou holkou a vůbec netuší, že se právě znovu….. Ale ticho, zase bych mluvila víc než je zatím třeba.

“Hej, co se tady děje,” zvolá nově příchozí.

Otočím se k němu s výrazem “kráska v nesnázích nyvě hledí na svého zachránce.”

“Ti chlapi mě chtěli oloupit a zn…” zakoktám. Vypadá to, jako když slovo znásilnit nejsem schopna vypustit za svých jemných úst.

Mladík vytasí meč. Je to rychlý zkušený pohyb. Poznají to i lupiči a jejich odvaha se vytrácí jak sníh na jarním sluníčku.

“Koukejte zmizet než dostanete nakládačku,” pokračuje můj mladý hrdina. Lumpové se ani nepokoušejí vytáhnout své ubohé rezavé zbraně a beze slova vyklízejí místo konfliktu. Za chvíli po nich není vidu ani slechu.

Podívám se mladíkovi do očí. Vypadá docela obyčejně a ani tak mladý, jak se mi zdálo už není. Tak něco přes třicet.

“Děkuji,” řeknu pouze.

Přikývne.

“Jak to, že se tu touláš po lesích tak sama?” ptá se a náhle se odmlčí. Dívá se na mě a vidím v jeho očích údiv a překvapení.

“Copak je?”

“Jsi krásná, moc krásná,” říká mi.

To vím už dávno. Pokud se vám líbí zrzavé dívky, trochu moc veliké a trochu příliš štíhlé, tak těžko budete hledat lepší. Však i u nás v Irsku by za mnou kluci běhali v celých procesích kdyby… No nic, o tom až později.

“Nemám nikoho kdo by mě doprovodil,” vysvětluji

“Odkud jdeš a kam máš namířeno?”zarazí se, “promiň ani jsem se nepředstavil, jsem Joxer.”

“Joxer veliký, ten slavný hrdina? Přítel Xeny i Herkula?”

A také ještě….

Mladík přikývne.

“Jdu ze Skopje,” prozradím mu, “a mířím do Athén za jednou příbuznou”

“To je náhoda já také, mohli bychom jít spolu, pokud nic nenamítáš. Tak ze Skopje. Jenom odtud? Nejsi z větší dálky?”

“Jak to myslíš?” podivím se.

“Z Irska?”

“Je to na mně vidět?” tvářím se užasle i když se ve skutečnosti nedivím, že to poznal, jestli je to opravdu Joxer.

Mladík s úsměvem přikyvuje a naklání se, aby ze země sebral moje zavazadlo. Předejdu ho a hodím si ho na záda. Protestuje.

“Dívka jako ty nemá nosit tak těžké břemeno.”

“Tak jsi se měl ukázat už v Makedonii,” směji se.

“To je pravda,” přikývne a společně se vydáváme na další cestu.

Mrknu na něj. Joxer veliký. To je náhoda. Zrovna on je první člověk, kterého v Řecku potkám.

K večeru dorazíme do první opravdové řecké vesnice. Když vejdeme do místní hospody, takhle navečer plné lidí, vzbudí naše dvojice velké pozdvižení. Co to povídám dvojice, vlastně jenom já. Všichni na mě hledí s úžasem a velkou úctou. To by jste se koukali panáčkové a panenky jinak, kdyby jste mne opravdu znali, pomyslím si v duchu, a přitom se na všechny zářivě usměji.

Někteří lidé se osmělí přijít blíže.

“To je opravdu vzácná návštěva,” říkají, “velká čest pro nás. Vítejte u nás paní Morrigan,” a tak podobně.

Kopnu Joxera pod stolem do nohy, ale ani nemusím, ten mládenec má mnohem víc rozum, než jak vypadá a nijak poznámky vesničanů nekomentuje. Já také ne.

Zato se nechám bez prošení pohostit dobrou večeří a slušným noclehem a ani tentokrát se Joxer neozve i když si mne měří zamračeným pohledem. Nakonec se najedl dobře i on a i jeho pokojík je jistě útulný.

Zato druhý den ráno, sotva se ocitneme v polích za vesnicí si mě podá.

“To jsi rozhodně neměla chlubit se cizím peřím,” povídá rozhořčeně.

“Co to žvaníš, vždyť mě ti lidé přímo nutili, abych se pořádně najedla,” směji se, “konečně podívej se na mě, jak jsem vychrtlá, jen samá kost a kůže.”

Vyhrnu si dlouhou černou sukni až nad kolena, abych Joxerovi ukázala svoje nohy. Jsem zvědavá, jak se bude tvářit. Vzhledem k tomu, že mám boty až ke kolenům, stejně toho moc nevidí.

Ani se nezačervená.

“Chudinko,” povídá, “vlastně jsi mi ani neřekla co v Řecku, nebo přímo v Athénách chceš?”

“Nic ti do toho není, ale nemáš pravdu,” odseknu mu, “řekla jsem ti, že jdu navštívit příbuznou.”

“Znám ji?”

“Určitě ne!” větší lež ani nemůžu s úst vypustit, ale on na to Joxer přijde jestli se mnou dojde až do Athén. Chtěla jsem říci, jestli ho cestou nezahluším, protože tyhle nechutně kladné hrdiny od srdce nesnáším. Ale on je mi kupodivu sympatický a nemám nejmenší chuť mu cokoliv provést.


Tak jsem slyšela jak je Řecko bezpečná zem. No nějak se mi to nezdá. Druhý les a druhé přepadení. Možná je to tím, že jsme ještě blízko hranic, možná jenom já přitahuji maléry. Tentokrát jsou ti chlapi čtyři a vypadají hodně nebezpečně. Dva se sápou s meči v rukou na Joxera, dva jen tak nalehko na mě. Hltají mě pohledem, jako by mě chtěli tady na místě sníst, zřejmě se řeckým banditům líbí vytáhlé, hubené holky. Ale mě s nelíbí řečtí bandité a už mě nebaví hrát si na hodnou holčičku.

“Koukejte zmizet,” syknu na ně.

“Ale koťátko, snad bys nebyla na své strýčky zlá,” odpovídá jeden posměšné, chytí mě za ramena a prudce, surově mě zády přitiskne ke kmeni velkého stromu. Druhý se hned hotoví mu pomoci, kdybych snad náhodou kladla odpor. Tak to já budu. Zvednu paže chytím útočníka za bradu a zátylek a škubnu.

To je moc ošklivý zvuk když prasknou krční obratle. Muž, který mě dosud držel a už se těšil, jak si se mnou užije najednou vytřeští oči, začne sebou podivně trhat a klesá k zemi. I tam sebou jeho statné tělo škube, podivně kope nohama, rukama se pokouší sáhnout si na zlomený krk. Jeho pohyby však rychle slábnou. Druhý muž na okamžik strne, pak sáhne rukou k pasu pro dýku. Udělám jeden rychlý krok a udeřím ho levačkou přesně doprostřed krku. Muž ani nevydá hlásku, jen se rukama za krk chytne a pokouší se popadnout dech.

Přestanu si ho všímat a zamířím na pomoc Joxerovi, který pár kroků dál na cestě bojuje s oběma zbývajícími bandity. Jde mu to moc dobře. Některé ty jeho útočné i obranné údery znám moc dobře. Kdepak se to asi naučil? Nebudu prozrazovat, ale vy to stejně asi víte také?

Lupiči si všimnou, jak dopadli jejich druzi a vidí mě stát hned vedle. Jeden z nich nechá Joxera osudu a zuřivě na mne vyrazí s mečem v ruce. Jen lehce uhnu jeho ráně mířící mi na hruď, chytím ho za ruku a zlomím mu ji v lokti. Muž řve bolestí, oči na vrch hlavy a belhá se do spásné temnoty lesa. Nevím k čemu tam s ošklivě zlomenou rukou bude, ale to není moje věc. Konečně dojde i veliteli útočníků, že není všechno v pořádku. Vidí své druhy vesměs vyřazené z boje a jeho zrak padne na moji rusou kštici.

“Tím jsi měl chlapče asi začít,” pomyslím si.

“Morrigan,” vydechne a dává se na útěk.

To mě sice nepřekvapí, ale moc to nechápu. Copak vypadám jako ona? Raději mi říkejte druhá Xena, než takhle. Málem si odplivnu.

Joxer se rychle vzpamatuje. Sice se na mne dívá udiveně ale víc ho zaujmu muži, kteří tu zůstali. Jeden se už nehýbe, ale ten zasažený do krku sedí schoulený u jednoho kmene a pokouší se popadnout dech. Neúspěšně.

“Musíme mu pomoci,” ukazuje na něho.

“Proč?”

“Proč? Tak se na něj podívej.”

“To nemá význam Joxere, on už je stejně po smrti,” říkám bez zájmu.

“Jak to?” děsí se mladík.

“Nedá se mu pomoci. A já navíc ani nechci.”

“Co jsi to za člověka?” ptá se mne a na umírajícího muže se raději nedívá.

Otočím se a pokračuji v chůzi.

“Ani se neptej,” odpovím.


Na dlouhou dobu mezi námi zavládne mlčení. Joxer se nějak nemůže vzpamatovat, jakou to podivnou existenci má za svoji společnici a mě mlčení nevadí. Konečně ho to přestane bavit.

“Blížíme se k městu Thiva,” oznamuje mi.

“Dobře, tak se na to přichystáme.” Ušklíbnu se na něj a hodím svůj vak na zem.

“Co chceš dělat?” ptá se.

“Hned uvidíš. Ta vaše země je pro nevinná děvčata moc nebezpečná.”

“Nevinná? A ty?” kroutí hlavou. Už mě maličko prokoukl, ale opravdu jen trochu.

Sehnu se a jediným škubnutím si urvu dolní díl černé sukně, takže ji mám teď kousek nad kolena. Na nohou mám, jak už jsem říkala vysoké kožené boty, takže pohoršení mezi prudérními měšťany vyvolávat nebudu. Konečně tmavě rudou blůzku s dlouhými rukávy a bez vyzývavě velkého výstřihu můžou “nevinné dívky” bez rozpaků nosit. To ostatní bude trochu horší. Z batohu vytáhnu pouzdro na meč i s řemením a k Joxerovu údivu si ho připevním na záda. K pasu si přidán dýku a nakonec samotný meč. Za ten by se nemusela stydět ani ta před chvilkou vzpomenutá Xena, ani její bývalá soupeřka, blonďatá tetička Callisto. Když jsem hotová, vak zase sbalím a zatočím se před Joxerem jako na módní přehlídce.

“Tak co říkáš?”

“Jsi moc krásná ustrojená jako amazonka, ty bys byla krásná i v pytli od obilí. Ale…

“To ale si nech, na to se tě nikdo neptal.”

“Nevím, jestli mám jít vůbec s tebou,” zamýšlí se mladý muž a je vidět, že to myslí vážně.

“Rozhodně ano, abys mě pohlídal,” dobírám si ho.

“Ty pohlídat nepotřebuješ. Umíš se o sebe postarat, jak jsem viděl.”

“Tak jsem to nemyslela. Pohlídat mě, abych nepáchala nějakou nepravost.”zašklebím se na něho.

“Ach jo,” vzdychne, “tak jdeme.”

Projdeme společně bok po boku doširoka rozevřenou branou v opevnění města. Hlavní ulicí dorazíme až na veliké náměstí lemované docela výstavnými budovami. Sice jsem už viděla lepší, ale ne u nás v Irsku. Na náměstí je spousta lidí, vypadá to na velký trh. Přesto, že je tu obrovský mumraj, neujdeme pozornosti. Lidé se zastavují a hledí na naši dvojici. Někteří se usmívají, jiní pohlédnou na moji ryšavou hlavu, na meč na mých zádech a vypadají udiveně a překvapeně.

“Budíš pozornost,” říká mi Joxer.

“To vidím, ale nevím proč?” trochu zalžu.

“Opravdu nevíš?” podiví se můj společník. Pak se usměje. “Tak asi proto, že jsi veliká, půvabná a zrzavá k tomu. A navíc nosíš meč jako Xena na zádech a ne jako…

Zarazí se.

“Proč ho vůbec nosíš tak divně?” ptá se.

“Jak to myslíš?”

“S rukojetí nad levým ramenem. Vždyť ho nemůžeš ani pořádně vytáhnout, aniž by sis vykloubila ruku.”

“To poznáš, až toho bude třeba.”

Na chvilku se s Joxerem od sebe vzdálíme a než se naději, je obklopen skupinkou lidí, kteří mu něco důvěrně sdělují. Občas na mě pohlédnou, tak mají asi na tapetě moji maličkost. Ignoruji to a pomalu, beze spěchu se loudám po tržišti. Nevšímám si ani pohledů měšťanů. Jen jedno jméno, které jde od úst k ústům nemohu přeslechnout, i když bych asi ráda. Však já ti tu má milá předchůdkyně brzy udělám takovou medvědí službu, že se nebudeš stačit divit.

Vrací se Joxer.

“Už mě štve, jak si mě lidé pořád pletou s tou…” pustím se do něho, jako by za to mohl.

“Myslíš s Morrigan?”

“Koho jiného. A nevyslovuj přede mnou její jméno.”

“Proč?”

“Až bude vhodná chvíle tak se to dozvíš,” odpálkuji ho.

“Víš, že jsme přátelé, dobří přátelé?” pohlíží na mne s velkým otazníkem v očích.

“Slyšela jsem, ale je mi to jedno. Ona mě vůbec nezajímá.”

“Určitě ne?”

“Nech toho,” zarazím ho, “raději mi pověz, co jsi si o mně povídal se svými přáteli.”

“O tobě nic. Někteří si mysleli, že jsi Morr…no prostě ona.”

Rozesměje mne svou ohleduplností.

“Tak o co šlo?”

“Potřebovali by pomoc. Jenže ty jim asi nepomůžeš, viď?

“Správný postřeh. Co je mi do nich.” Ale jsem zvědavá a tak dodám, “O co jde?”

“Trochu delší vyprávění.”

“Nevadí, máme dost času,” posadím se na dřevěnou lavici a počkám, až si Joxer sedne vedle mne. “tak spusť.”

“Vidíš ty stánky na tržišti? Většina z nich vypadá moc pěkně, bohatě. Jen ty při okrajích jsou mnohem horší. A navíc tam skoro nikdo nenakupuje. Proč asi?”

“To je zkouška mé inteligence?” ptám se kousavě.

“Hmmmm,” usměje se můj kolega.

“Všechny ty pěkné patří nejbohatšímu obchodníkovi, který tak ovládá celý místní trh. A může si diktovat ceny. Nikdo se mu neodváží postavit, protože má pod palcem také starostu a zdejší brannou moc. Tak co myslíš, jsem dostatečně inteligentní?” obrátím se k Joxerovi.

“Úžasné,” přikývne, “tak jak dál.”

“Přivést sem zákon a pořádek může jenom nějaký čestný a statečný hrdina jako je třeba Herkules nebo Xena. Jenže žádný z nich tu není, tak by byla dobrá i mnohem méně čestnější Morrigan, že jo? Ale jak je vidno, není tu ani ta.”

Joxer se chce ozvat, aby svoji přítelkyni hájil, ale pak si to rozmyslí.

“Ty bys to nedokázala?”

“Jistě že ano:” říkám posměšně, “ale po svém a to by se ti asi nelíbilo? Nebo ano? No hned uvidíme,” vyskočím z lavice a než mě Joxer stačí zadržet, zamířím k nejbližšímu, bohatě zdobenému stánku s ovocem a zeleninou.

“Pěkné jablko,” povídám obtloustlém prodavači. Vyberu si to největší a přitom, očividně úmyslně shodím košík s ostatními na zem.

“To jsem ale nešika,” říkám.

Muž asi patří k těm lépe informovaným, tak ví, že nejsem ta ona, ale nějaká obyčejná přidrzlá holka. Ani můj meč mu strach nenahání.

“To si zaplatíš,” ječí na mě, “všechno a hned.”

“Moc dobrý jablko” pochutnávám si na ovoci, “moc sladký. Nezaplatím nic, nemám peníze.”

Ráčím odpovědět na jeho výhrůžky.

“Tak tě nechám uvrhnout do šatlavy!”

“Za těch pár jablíček do vězení? To je nespravedlivé. Tak ještě přidáme hrušky. A švestky.”

Demoluji jeho stánek.

“Vojáci sem,” křičí a sám vybíhá dopředu aby zločince pomohl odchytit. Strčím do něj, že se zřítí na své živobytí a dokončí dílo zkázy. Jen tak po očku pohlédnu na místní obyvatele. Se zájmem přihlížejí, nevypadá to však, že by se chtěli aktivně zapojit do našeho sporu. Ne tak místní strážci pořádku. Už se sem dva hrnou, aby výtržnici zatkli a obnovili klid. Mrknu na ně a dávám se na útěk. Přímo mezi ostatní vyparáděné stánky. Chvíli se takhle honíme. V té době se k pronásledovatelům přidají tři další a já při svém útěku stačím pobořit a zlikvidovat další čtyři stánky.

Tu se do naší hry na četníky a zloděje vloží další účastník. Ne přímo, jen svým hlasem. Nějaký řídící pronásledování. Slyším ho jak stále diriguje své přisluhovače.

“Támhle je! Tam tudy utíká! Chyťte už konečně tu děvku!!!”

Nejen, že má strašně protivný hlas. Navíc mě nazval děvkou. Rozzuří mě.Ale stále ho ještě nevidím. Prodírám se davem rovnou za jeho hlasem. Zřejmě jsem naštvala i já jeho, protože postupně na moji osobu použije všechny výrazy pro povětrnou ženštinu které v řečtině znám. To už začínám vidět rudě. Přímo přede mnou se objeví dva strážníci. Jednoho v běhu kopnu, druhému dám levačkou do zubů a prudce zatočím doprava. Vyběhnu několik schodů a ocitám se u vchodu do výstavného domu, vysoko nad vzrušeným davem. A také zahlédnu křiklouna. Je to tlustý odporný týpek. Právě napřahuje ruku, ukazuje na mne a křičí:

“Támhle je ta mrcha.”

I já v návalu vzteku zvednu levačku a namířím na něho. Ale nevydám ani hlásku. Není to třeba. Z ruky mi vyšlehne fialový blesk. Zasáhne tlusťochovu hlavu, která exploduje v ohnivé kouli. Když se dým poněkud rozptýlí, stojí bezhlavé torzo stále na stejném místě. Potom se zakymácí a zřítí po schodech na udupanou plochu rynku. Mezi lidmi to zahučí a pak znovu, když otočím ruku směrem k nim. Ti kteří mají rychlou reakci se dávají na ústup. Ostatní na mě poulí vyděšeně oči.

“Sakra, sakra, to jsem ale slepice blbá, vymaštěná,” říkám si v duchu, “takhle hloupě se nechat vytočit, předvádět tu takovýhle divadlo. Před tolika lidmi.”

Skláním ruku k zemi, otáčím se a mažu beze slova pryč. Kdyby mě někdo viděl zblízka, asi by se divil, jak jsem zaražená. Ale rychle mě to přejde. Mám jenom zlost. Na sebe. Že jsem se nechala takhle unést hněvem. Mířím přímo k bráně na opačném konci města. Ať už jsem odtud co nejdál.

Ale tak snadno to nepůjde. Sotva si vzpomenu, kdepak je asi Joxer, uvidím ho. Stojí přímo proti mně na lávce přes široký potok a v ruce má svůj meč. Vypadá, že tu čeká, aby zatkl nějakého nebezpečného zločince. Nu jediný jsem tu já, tak asi čeká na mne. Také že ano.

“Stůj!” volá, “nemohu ti dovolit odtud odejít.”

“Nezbláznil jsi se Joxere?” ptám se ho udiveně, “po tom, co jsi viděl.”

“Proti mně nic takového nepoužiješ,” říká přesvědčeně.

“To máš pravdu,” přikyvuji, “ale zatknout se také nenechám. A proč vlastně?”

“Zničila jsi půlku města a zabila jsi člověka.”

“Ne prvního,” připomenu mu.

“To vím, ale tamto byli lupiči a tohle poctivý měšťan.”

“Pěkný parchant to byl,” odseknu, “už mě neštvi a nech mě projít.”

“Nemohu,” napřahuje proti mně svoji zbraň.

“Jak myslíš,” zašveholím, “ale abys toho potom nelitoval.”

Sáhnu si na záda a rychlým pohybem vytáhnu svůj meč. Na slunci se nádherně zatřpytí, vypadá moc pěkně, ale zároveň i velice nebezpečně.

“Už chápeš proč nosím meč tak neobvykle,” říkám s posměchem, “jsem moc zvědavá, jak umíš bojovat proti levandě.”

Vím moc dobře, jak je většina bojovníků překvapená, když se mají utkat se soupeřem držícím zbraň v levé ruce, tak jako já. Naopak pro mne je boj proti pravákovi zcela normální. Joxer se nenechá vyvést z míry a hned na mě zaútočí. Ale nemá to lehké. Chtěl by mne jenom odzbrojit, nikoliv poranit a to je hodně nadlidský úkol. Zpočátku se jenom bráním, ale když poznám, že můj nynější soupeř je velice schopný, přejdu s chutí do útoku. Ženu Joxera před sebou a potom, když podniknu prudký fingovaný útok, mu podrazím nohy, až se přede mnou svalí na zem. Chci ho praštit rukojetí meče do hlavy, ale mladý muž je obratný, odkulí se stranou a už znovu proti mně stojí s mečem v ruce.

Zpozoruji, že jsme si během boje vyměnili místa. Usměji se a zatrčím zbraň do pouzdra na záda. Joxera tím notně překvapím.

“Ty mi chceš zabránit ve vstupu do města?” posmívám se mu, “ale tam já jít vůbec nechci. Tak se měj dobře.”

Otočím se, přejdu most a mířím k nedalekému lesu.

“Hej, stůj,” volá za mnou.

“Jdu do Athén, můžeš se přidat,” odpovídám mu přes rameno. Překvapí mne, že to opravdu udělá. Ne hned, ale za chvilku mě doběhne.

“Co je Joxere, už tě omrzelo hrát si na ochránce spravedlnosti. Zvlášť v situaci, kdy se tě to vůbec netýká.”

“Ty jsi zabila člověka.”

“Ale ne nevinného. Nechal mě honit jako divou zvěř a ještě byl na mne sprostý. Ani se nedivíš, jak jsem to udělala?”

“Nedivím. Už jsem se setkal se zázraky i se samotnými bohy. Ty jsi také bůh?”

Tu otázku položí úplně klidně, jako by se ptal, kolik je hodin.

“Nejsem.”

“Tak čarodějka?”

“Také ne.”

“Jak je tedy možné vyslat z ruky blesk?”

“Když mě něco hodně rozzuří…” dál to nerozvádím.

“To umíte všichni v Irsku?”

Jak to všichni? No, jo! Morrigan. Ta umí také ledacos, na tu jsem málem zapomněla.

“Všichni ne. Jen ona a já.”

“Morrigan to nepoužívá proti lidem,” Joxer je rozhořčený.

“Neříkej! To je mi novinka. To ji asi moc neznáš.”

“Ona je už jiná.”

“Jasně,” směji se, “ona je jiná! Xena je jiná, Callisto je jiná. Celé to vaše Řecko je plné polepšených vražedkyň. Fuj! Je mi z vás a vašich milých cukrových panenek na blití.”

“Však ony by tě naučily dobrým mravům,” vzteká se Joxer.

“Já se nemusím ničemu učit. Znám dobré mravy a znám i špatné mravy. A od těchto ženských se nic učit nemusím.”

Směji se tomu, jak se mladý muž zlobí, ale postupně toho necháme a dál jdeme tiše. Když mlčení trvá až do večera, ozvu se.

“Kdy budeme v Athénách?”

“Zítra v poledne, když se nic zvláštního nestane.”

No hlavně, že nezapomněl mluvit. Je znát že se blížíme k nejbohatšímu městu Řecka. I ty vesnice kterými procházíme vypadají lépe než jiné ale v hostinci, kde se zastavíme na noc nám to není moc platné. Bez peněz do hospody nelez a tak na nás po skrovné večeři zbude zase jen sláma ve stáji.

Druhý den pokračujeme dál a opět mlčky. Divím se, že mě Joxer vůbec provází, když se se mnou nechce bavit.

Za každým pahorkem, který zdoláme očekávám, že se mým zrakům zjeví Athény, ale teprve, když už jsem přestávala doufat, že vůbec jdeme správným směrem, je najednou uvidím. Město leží kousek pod námi, za ním v dáli se modře leskne moře okolo přístavu Píreus. Hledím na Akropolis i další výstavné chrámy a paláce a vidím, že se největší a nejslavnější město Řecka za nic nemusí stydět. Ani před místem, kde jsem prožila poslední dva roky, Římem.

Ale, jak to pozoruji, nebude nám dopřáno si Athény blíže prohlédnout. Zdola od brány se k nám blíží útlá plavovlasá dívčí postavička. Nehledím ani tak na ni, jako na Joxera. Vidím, jak se celý rozzáří, v očích se mu objeví něžný pohled.

“Támhle přichází,” říká tiše a poprvé se usměje i na mne.

“Kdo? Ta holčina? To je tvoje přítelkyně?” ptám se s kyselým úsměvem, “není trochu malá? Vždyť je jí tak jedenáct roků.”

Přesněji řečeno osm a půl, ale to ví Joxer určitě stejně dobře jako já.

“Je báječná,” pokračuje.

“Po mamince viď.”

“Ano,” přikývne a ani se nepodiví mým slovům.

“Jistě se jí bude tohle líbit.” S těmi slovy vytáhnu dýku, chytím mladíka za vlasy a přiložím mu ji k hrdlu.

“Co děláš?” koktá s vytřeštěnýma očima a ani se mi nepokouší vytrhnout. Ono ostří dýky na krku leckomu vezme odvahu k moc prudkým pohybům.

“Vždyť vidíš,” směji se, “zapíchnu tě jako kuře, ať se děvče potěší.”

“Ne prosím ne! Ne před ní,” žadoní.

Mrknu okem po blondýnce. Sice zrychlila krok, ale nevypadá, že bych ji vyděsila. Už je skoro u nás. Zastaví se dá si ruce v bok a dívá se na mě, jako kdyby mě tu neviděla ráda.

“Přestaň vyšilovat, Linetto!” ozve se jemným ale pevným hlasem.

Rychlým pohybem ukryji dýku a pustím Joxera za svých spárů.

“Tys mi tady chyběla sestřičko,” přivítám se s dívkou.

“Za to ty mně vůbec ne,” odsekne mi klidně, “co tady pohledáváš? To už tě nebaví posluhovat velkému Římu? Nebo tě sem poslal tvůj nový chlebodárce Octaviánus na výzvědy?”

No co by jste jí řekli? A to je jí teprve, jak už jsem poznamenala osm a půl. Co až jí bude devět?

“Ty jsi nějaká moc chytrá Brigito,” odpálkuji ji, “víš dobře, že si vždycky dělám jen to co sama chci.”

“No právě, Linetto,” nedá se.

Joxer na naši konverzaci kouká jako spadlý z višně. Teprve když se na něj obě současně podíváme, trochu se vzpamatuje.

“Vy dvě jste sestry?” vyhrkne a když Brigita přikývne pokračuje, “jak je to možné?”

Obrací se ke mně.

“Ty přeci nemůžeš být dcera Morrigan, vždyť je ti….”zarazí se, neví kolik mi je.

“Dvacet,” prozradím mu, “však sestry nemusí mít společnou matku, co takhle třeba otce?”

“Ty jsi dcera Cernuna?” dojde mu, “irského boha? Tak proto ty blesky tam ve městě?”

“Snad jsi se nepředváděla, Linetto?” Brigita se někdy chová, jako kdyby ona byla tou starší z nás.

“Ne, to nebylo úmyslně, trochu mi to ujelo,” a já zase jako ta mladší. Ještě se jí omlouvám.

“To jsi se moc nezměnila za ty tři roky co jsme se neviděly.”


Tady bude asi vhodný čas, abych své vyprávění přerušila a řekla něco víc o sobě.

Má matka Karolína byla v celém Irsku považována za nejkrásnější děvče, jaké se tu kdy narodilo. Už od patnácti let měla okolo sebe spoustu ctitelů, ale odolat nedokázala jen jedinému. To když si ji za svoji partnerku vyhlédl sám nejvyšší bůh Cernunos. V té době bylo Karolíně osmnáct a po dlouhé tři roky potom byla Cernunovou milenkou. Ten bezcharakterní bídák se na ni vybodnul hned poté, kdy zjistil, že je v jiném stavu. Nebyla za tím Morrigana, jak by mohlo někoho napadnout. Té bylo v té době sotva třináct a ještě vůbec netušila, jaká kariéra ji čeká.

A tak jsem se narodila jako nemanželské dítě, otec neznámý, v Irsku, které si vždy potrpělo na morálku a mravopočestnost. Moje matka by to měla se mnou moc těžké, kdyby nebyla tak krásná. Spousta lidí za vidinou získání takové ženy byla snadno ochotna přehlédnout malou holčičku s částečně nejasným původem. A tak se Karolína provdala za nejbohatšího statkáře široko daleko, postaršího vdovce se třemi syny ve věku deset až čtrnáct let. Dva roky jejich manželství jsem si žila jako v bavlnce, malý zrzavý svišť obletovaný matkou, otčímem i nevlastními bratry, kterým pomáhalo i četné služebnictvo. Jenže když mi byly tři, moje matka zemřela při porodu i se svým dítětem. Najednou jsem nikoho nezajímala. Nikdo mě sice nepodezříval z toho, že bych matčinu smrt zavinila, ale najednou jsem byla jen cizí, nemanželský spratek. A tak jsem se stěhoval z pěkného pokojík přímo do stáje ke koním s tím, ať se o sebe postarám jak umím. No co umíte ve třech letech. Patrně bych brzy umřela hlady, kdyby se o mne nepostarala jedna mladičká služtička, která mi potajmu nosila jídlo a pomáhala mi tak přežít první týdny a měsíce. Sotva jsem byla jen o trochu starší a větší, služebnictvo mě zapřáhlo do prací jak ve stájích, tak i ve chlévě a ostatních obydlích domácích zvířat. Vzpomínám, kolikrát mě starší děti čeledínů a děveček zavřeli do kurníku ke slepicím, či do králíkárny a nechali mě tam přes celou noc. Když mi bylo osm tak jsem jednou zmlátila dvanáctiletého a o hlavu vyššího spratka našeho mlynáře, že se sotva doplazil domů. Dostala jsem sice potom od dospělých nakládačku, ale děti se mne od té doby bály a daly mi pokoj. A pak jsem najednou ve třinácti letech vyrostla z vychrtlého, věčně špinavého a hladového žabce v dívku. Velikou a krásnou i v těch starých rozervaných šatech, co jsem nosila. Všimlo si toho nejprve služebnictvo, ale to mi dávalo pokoj. Téměř všichni mne v té době nenáviděli, ale zároveň se mne i báli. S výjimkou Lucie, té děvečky, která mi kdysi pomohla a pořád jsme zůstali přátelé i když ona sama už měla rodinu, manžela a tři maličké děti. O něco později si všimli mé proměny i mí tři nevlastní bratři, kteří na mne po celých dlouhých deset let ani nevzpomněli a pokud mne náhodou ve stájích potkali, měla jsem pro ně menší cenu než jejich koně či dobytčata.

Najednou jsem pro ně zase existovala a všichni tři za mnou pálili, jak mohli. Byli zvyklí dostat každou na kterou si vzpomněli, vždyť byli synové nejmocnějšího a nejbohatšího sedláka v celém širém okolí. A co jsem byla já. Nic, jen o trochu víc než vzduch, který dýchali. Zpočátku se mnou jen tak špásovali, byla jsem přeci jenom ještě dítě, ale když mi bylo patnáct, nedalo se pochybovat, že jsem žena a že jsem po své matce převzala štafetu nejkrásnějšího děvčete v celé širém Irsku. Byla jsem samozřejmě stejně hubená jako jsem dodnes, takže s moji postavou to tak slavné nebylo, ale to jim nevadilo. Vyhlásili mezi sebou soutěž, který z nich mě první dostane do postele. Ale brzy pochopili, že o takovou čest vůbec nestojím, a že mě budou muset ke splnění svých choutek donutit násilím.

Já se to domákla včas a tak na mne jednoho krásného letního dne uspořádali hon. Nejprve v areálu statku, potom v okolních lesích. Unikala jsem jim dlouho, věděla jsem k čemu se chystají a byla jsem bez sebe hrůzou. Zato mladíci měli stále větší vztek, že nemohou tu zatracenou služtičku chytit. Konečně mě zahnali do skal odkud nebylo úniku. Věděla jsem to já, bylo to jasné i jim. Zatímco jsem couvala až do nejzadnější skuliny s bušícím srdcem a vypoulenýma očima strachy, mí pronásledovatelé pomalu zatahovali smyčku. Přitom na sebe pokřikovali, hlasitě mi líčili co se mnou budou dělat. Jak mě strašně zmlátí, potom jeden po druhém znásilní a nakonec mě zabijí.

To byla ta rozhodující chvilka. Když jsem uslyšela slova o smrti, něco se ve mně zlomilo. Vystoupila jsem ze stínu s šílenými plameny vzteku ve svých zelených očích. Jenže ti chlapi se nelekli, naopak, začali se mi smát. Tehdy jsem zvedla levačku a z mé ruky vyletěl modrý blesk, který přeměnil mého nejstaršího bratra v hromádku popele. Druzí dva strnuli a tak jsem v klidu odstřelila dalšího. Nejmladší se dal na zběsilý útěk. Nechala jsem ho chvíli běžet a ve chvíli kdy si myslel, že mi unikne mezi stromy jsem ho zasáhla zezadu a udělala z něj také popelku. Ale můj nově objevený vztek se tím činem ani zdaleka neuhasil. Vracela jsem se zpátky a první na co jsem narazila byl mlýn. Mlynář a jeho pomocníci se mě v dětství hodně natrápili. Tak jsem je jednoho po druhém zabila a nakonec rudým bleskem zapálila i samotný mlýn. Potom jsem vtrhla do obydlí služebnictva a zabíjela všechny jako smyslů zbavená. Ne jako, já byla v té chvíli opravdu úplně mimo a dodnes mě mrzí i přes moji otrlost, že jsem tenkrát zavraždila i jejich děti. Jen Lucii a její tři robátka jsem ze svého řádění vypustila. Dovolila jsem jim odejít než jsem všechno zapálila. A nakonec mi zbyl jen dům hospodáře. I ten zemřel moji rukou a jeho stavení okamžitě nato vzplálo. Z celého obrovského statku zbyly jen stáje a chlévy na druhé straně dvora. Protože ubližovat zvířatům jsem neměla žádný důvod. Potom jsem, zděšená z toho, co jsem provedla, uprchla do lesů a tam strávila celé léto a podzim, daleko od lidí.

Až později jsem se dozvěděla, že požár statku i smrt jejich obyvatel nebyl nikdy s mým jménem spojován. Lucie, jediná, která o tom věděla a zůstala naživu zřejmě nic nikomu neřekla. Já sama jsem se už nikdy se svoji jedinou přítelkyní z dětství nesetkala, ale pokud vím, žije v jiné vesnici a docela spokojeně.

Blížila se zima a zůstat v lese by byla sebevražda. Já už věděla ke komu jít. K Cernunově armádě vedené polobohyní Morrigan, které v božím jméně pronásledovala členy nového náboženství, druidy. V její armádě moc žen nebylo.Jen takové ty ženštiny. A potom ona a já.

Morrigan mě přivítala velice dobře. Z počátku jsem nevěděla proč, ale ona mi to sama prozradila. Vše co věděla od Cernuna o mém původu. To bylo překvapení. Jsem napůl bůh stejně jako ona. To vysvětlilo moji neobvyklou sílu i ty blesky, kterými jsem před několika měsíci v nepříčetném vzteku zničila statek i s jeho obyvateli.

Celý rok jsem se nehnula od své nevlastní matky ani na krok. Učila jsem se vše s velkou chutí. Jak bojovat, jak zabíjet se zbraní i beze zbraně, jak sama nebýt zabita. Učila jsem se i číst, psát, počítat. Dozvěděla jsem se i spoustu věcí o Irsku i o okolním světě. Byla jsem ve všem strašně dobrá (i v tom čtení a počítání, ale to mi tak neimponovalo), a moje sebedůvěra se po tom roce učení dotýkala samotných nebes. A v tom byl ten problém. Najednou jsme byly s Morriganou (i přes naše pohlaví) dva kohouti na jednom smetišti. Ale zatímco ona byla jako velitel a generál všude uznávaná či obávaná, já jsem byla jen ta mladá divoká Linetta. Ale moje nevlastní matka si se mnou věděla rady. Přidělila mi malý rychlý oddíl a zásobila mne rozmanitými úkoly po celém území Irska. Někoho postrašit, unést, něco rozbít, či zapálit, někoho přesvědčit, aby se přestal vzpírat naší moci a občas i někomu hodně nepohodlnému zakroutit krkem. Taková činnost mě velice uspokojovala a ani mi nevadilo, že to zase až tak slavná kariéra není.

Právě na jedné takové akci až někde na severní výspě našeho ostrova jsem prošvihla důležité události. Příchod Herkula, jeho zápas s Morrigan, i boj celého Irska proti uchvatitelům vedenými samotným Juliem Caesarem. Když jsem se vrátila, bylo už po všem, ale hlavně všechno bylo jinak. Caesarovy zdecimované voje byly na ústupu, Herkules vyrazil někam k Norským břehům a hlavně Morrigan už nebyla tím, čím jsem ji znala. Ona, která léta honila Druidy se sama Druidem stala a brala svou novou identitu velice vážně. Rozpustila svoji armádu a já byla bez práce. Zpočátku mě zaujala moje mladší sestřička Brigitka o jejíž existenci jsem dosud neměla ani páru. Děvčeti bylo sotva pět a kousíček, ale byla to po dlouhé době opravdu blízká bytost a za ty dva měsíce, co jsem ještě byla v Irsku, jsem strávila většinu doby s ní.

Ale jinak mě už v mé domovině nic nedrželo. Toužila jsem po dobrodružství a tady to vypadalo, že tu chcípl pes. Věděla jsem si však rady. I když Morrigan i Brigit s mým nápadem nesouhlasily, nenechala jsem se zviklat a vyrazila jsem do věčného města Říma za Caesarem. Byla jsem sama překvapená, jak snadno jsem se dostala nejen k němu samotnému, ale dokonce do jeho služeb. Možná proto, že jsem byla Irka a příbuzná Morrigany, jediné osoby, která se dokázala úspěšně vzepřít jeho plánům. Možná také proto, že jsem opravdu dobrá a muž jako byl Caesar to dovedl ocenit. Přitom mezi námi nevznikl žádný sexuální vztah, velký Gaius byl citově zaháčkovaný v Egyptě u jeho mladé královny. Zato většina jeho generálů měla o mě zájem, ale já jsem od toho dne, kdy se mě pokusili moji nevlastní bratři znásilnit, neměla o žádný vztah z muži zájem a tuto moji fobii odstranil až později…..no….o tom až později.

Byla jsem zvědava na ženu, která si dokázala Caesara tak podmanit a ani jsem netušila, jak brzy se mi mé přání poznat královnu Kleopatru splní. Egypt byl sice zdánlivě samostatnou zemí, ale ve skutečnosti byl spíše římskou provincií. Kleopatra vládla z vůle Caesarovy, ale všem Egypťanům se to nelíbilo. A tak vypuklo protiřímské povstání. Gaius Julius neváhal a s několika legiemi vyrazil s Říma na pomoc. Do Egypta je to dost daleko, ale i povstalci měli dost času, takže jsme to stihli. A já jsem poznala Kleopatru. Ta ženská je opravdu krásná, i když vůbec ne můj typ. A ani jinak mi vůbec nesedla. Je to ctižádostivá mrcha, schopná jít za svým cílem i přes mrtvoly svých nejbližších. První mrtvolu by ráda viděla ve mně, sotva mě objevila po Caesarově boku. Ne, že bych se chtěla tak vytahovat, ale Egypťanky jsou většinou malé a baculaté a já jsem ve svých skvělých římských šatech vypadala mnohem víc jako královna než kterákoliv z nich.

Římské legie nakonec bitvu mezi královniným vojskem a povstalci svoji disciplinou i technologickou převahou rozhodly. Povstalecké jednotky se rozprchly všemi směry. Já jako velitelka malé ale rychlé jednotky jsem se na porážce rebelů také významně podílela i když jinak než by si Kleopatra představovala. Zúčastnila jsem se také triumfálního pochodu ulicemi Říma. Potom jsem dostala další úkol v Hispánii a během mé nepřítomnosti, jak už začínalo být dobrým zvykem, byl Caesar zavražděn. Nastala doba druhého triumvirátu. V té době jsem byla znovu v Římě a tentokrát jsem projevila výtečný čich na vývoj situace. Stala jsem se přítelkyní a později také milenkou mladého patricije Oktaviána, jehož hvězda na Římském nebi prudce stoupala. Jeho největší soupeř Markus Antonius udělal stejnou chybu, že se citově angažoval v Egyptě u Kleopatry. Tahle ctižádostivá, ale slabošská ženská ho mohla tak jedině stáhnout do propasti společně sama se sebou, o což se také za všech sil snažila a snaží dodnes, co já vím.

Se mnou však také nebylo všechno v pořádku. Oktáviánus aspiroval na to stát se nejvyšším vůdcem Říma a k takové funkci potřeboval manželku. Tou jsem sotva mohla být já, nějaká holka z dalekého Irska, tou se mohla stát jen patricijka z nejlepší italské rodiny. A tak když se na scéně objevila mladá, krásná a dokonce i inteligentní Livie, nerada ale bez reptání jsem ji nejprve uvolnila Oktaviánovu postel a později i místo v jeho srdci. Nic už mě potom v Římě nedrželo. Nevěděla jsem jak dál. Do Irska mě už mě to netáhlo vůbec. Ale je tu ještě Řecko. A tam moje malá sestřička Brigitka a také milá macecha Morrigan. Když jsem odcházela před třemi lety s Irska, rozešla jsme se dost ve špatném a to jsem ještě až poté dozvěděla, že její rukou zemřel Cernunos. Byl to prevít, parchant, který snad ani nevěděl, že jeho starší dcera vůbec žije, ale byl to můj otec. Byly chvíle, kdy jsem za tento čin macechu nenáviděla a doteď mi zůstala v duši velká kapka hořkosti. Ale když už jsem tady, nebudu se setkání s ní vyhýbat.


“Jak se ti žije v Řecku Brigito?” ptám se své sestřičky, “líbí se ti ve škole?”

“Je tu fajn. Skoro pořád je teplo a žijí tu hodní lidé,” hodí očkem po Joxerovi Brigit, “a ve škole? Žádná zábava to není, ale dozvím se tam spoustu užitečných věcí, které u krav ve chlévě nepoznáš.”

Sestřička ví dobře, že si smí ke mně dovolit skoro všechno. Ale stejně ji odpálkuji.

“Snad se mi neposmíváš za mé ubohé dětství strávené v otroctví? Však já jsem všechno dohonila. Díky matince,” A sáhnu si rukou významně na meč, “i díky mým římským přátelům.”

“Co máš vlastně proti mé mamince?” diví se sestra, “vždyť ti tolik pomohla.”

“Jo, udělala ze mne zabijáka, jako je ona,” odseknu.

“Jako bývala ona, však na to není vůbec hrdá,” hájí Morrigan Brigita.

“Myslíš že já jsem? Ano, já ano. Na všechno co umím. Vlastně proč ji tak nesnáším? Například, že mi zabila otce.”

“Mě také a vůbec jí to nevyčítám.”

“Ty jsi byla ještě hodně malá.”

“To ano. Ale na tebe také vždycky kašlal. Vůbec ti nepomohl, když tvá matka zemřela a ty jsi zůstala úplně sama.”

Brigit jsem svůj příběh z dětství vyprávěla, ještě než jsem definitivně odešla z Irska, takže ví o čem mluví. Najednou se zarazí.

“Snad jsi nepřišla mé mamince ublížit?”

“Ano,” ušklíbnu se.

“To ti nedovolím.”

“Ani já ne,” přidá se Joxer.

“Proti tomu nemůžete nic dělat.”odseknu.

“Jestli se jí pokusíš zabít, tak ti v tom zabráním,” říká moje malá sestřička a tváří se smrtelně vážně.Tím mě rozesměje.

“Kdo mluví o zabíjení. Vůbec se jí nechci dotknout, ale znepříjemnit jí život, to můžu.”

“To je od tebe ubohost,” povídá Brigita.

Na to jí nic neodpovím. Tak nějak už delší dobu cítím to samé. Vzpomínám si, jak jsem Morrigan zpočátku milovala a obdivovala. Jak mi později lezla na nervy, jak mě štvala, jak jsem ji chvílemi nenáviděla. Navíc mi zabila otce. Můj následující vztah k ní byl podivnou směsicí všech těchto pocitů. Poslední dva roky jsem už na ní nemyslela vůbec. Ale cestou do Řecka jsem si všechno znovu vybavila. Nejprve ty špatné pocity a s tím i touhu své nevlastní matce nějak ublížit. Posledních pár hodin jsem nad tím začala přemýšlet znovu. Proč bych to dělala. Jsem už přeci velká, dospělá holka a ty své polodětské nenávisti bych měla hodit za hlavu. Vždyť kromě Brigitky je Morrigan nejbližší osoba, kterou na světě mám. Pomohla mi, když mi bylo nejhůř a když jsme se později ve zlém rozešly, byla to jen a jen moje vina.

A teď do toho Brigit a její poznámka. Má úplnou pravdu. Byla by to ubohost, i kdybych měla reálný důvod Morrigan nenávidět. Ten nemám a tak by to byla tuplovaná ubohost.

Když se mi během chvilky mlčení podaří odstranit z mysli všechny hloupé myšlenky o pomstě a ubližování, pocítím uspokojení. Ale nedám nic najevo. Nebo skoro nic.

“Asi máš pravdu Brigitko,” říkám pokorně, “Byla by to hloupost. Ale zatím se ještě na setkání s tvoji matinkou necítím. Vy dva budete jistě rádi, když vám cestou nebudu dělat křena.”

“Tak to není,” začervená se sestřička, “my jsme jenom kamarádi, viď Joxere?”

“To byl jen pokus o vtip. Jak dlouho budeš doma?”

“Deset dní.”

“Tak do té doby dorazím, slibuji. Zatím se trochu porozhlédnu po tom vašem staroslavném Řecku. Mějte se.”

Vidím, jak se Joxer tváří starostlivě.

“Myslíš, že budu vyvádět nějaké skopičiny?” ptám se ho a když přikývne dodám, “možná jo, možná ne, tvoje přítomnost by to stejně neovlivnila.”

“Neměj strach Joxere,” tahá ho za rukáv Brigit, “moje sestra dovede být rozumná. Že mám pravdu, Linetto?”

“Jasně, že ano,” přikývnu. O mém posledním životě v římských službách toho sestra nemůže moc vědět. V každém případě jsem měla spoustu úkolů, při jejichž plnění být rozumná bylo první podmínkou úspěchu.

Odcházím směrem na západ. Cestou se jen jednou ohlédnu. Joxer vede Brigitku za ruku, vypadají jako otec odvádějící si svoji dceru ze školy domů. Ale já vím, že jejich vztah je podstatně jiný. Neříkám, že milenecký, chraň všichni bozi, na to je sestra moc mladá, ale při její intelektuální vyspělosti je to úplně rovnocenné partnerství, není li dokonce tou hlavní osobou má sestřička.


Mám v úmyslu navštívit poloostrov Peloponés a také slavné město Korint. Cesta na západ je hodně užívaná, ale já na první odbočce, ještě před Elefantinou zatočím a raději jdu po téměř opuštěné pěšině. Je tu klid a čas na přemýšlení. Brigit mě několika slovy dostala tak dobře, že ani netuší jak. Vždyť celá ta moje averze k Morriganě byla vlastně umělá. Živila jsem ji v sobě takovou dobu úplně a zcela zbytečně. Myslím si o sobě, jak jsem skvělá a inteligentní, ale někdy se chovám jako úplný blb. No na nápravu naštěstí tentokrát není pozdě.

Cesta směřuje k lesu a protože se už stmívá, naleznu si na noc v hustém jehličnatém porostu místo na přespání. Jsem jako bývalý voják na ledacos zvyklá, navíc noci jsou příjemně teplé.

Ráno se probudím brzy. Svůj nepromokavý plášť složím do batohu, odkud naopak vytáhnu meč a připevním si ho na záda. Ještě předtím se napiji a umyji v malém potůčku. O vlasy se moc starat nemusím, nosím je stejně jako Morrigan nakrátko a tak ani při špatné péči příliš netrpí. Na okamžik se zarazím, jak mi na mysl lehce vyplulo její jméno. Ještě včera jsem na Morrigan myslela jako na tu onu, v lepším případě jako na matinku, což bylo míněno ironicky.

Cesta pokračuje dál lesem a po celou hodinu nepotkám ani živáčka. Najednou, aniž by se přede mnou cokoliv hnulo, zpozorním. Zdvihnu hlavu a pokrčím svůj pihovatý nos. Něco tam je, něco moc a moc ošklivého. Smrt. Postupuji opatrně, i když podle zápachu to nebude nic aktuálního. Nejprve vidím převržený kočár a před ním mrtvého koně nad nímž se vznáší mračno much. Hned vedle kozlíku leží kočí. Oči má vytřeštěné děsem, z těla mu ční čtyři zapíchnuté šípy, krom toho je surově a zřejmě už zbytečně pobodán nějakými ne moc ostrými sečnými zbraněmi. Dál si všímám rozevřených zavazadel, jejichž obsah je rozházen široko daleko. Jistě, ti co vůz přepadli, nechtěli jenom zabít jeho vozku. Vzápětí objevím další mrtvé. Dva mladíky a dívku. I jejich oděv je potrhaný a promáčený krví, jako by tu řádili nějací šílenci. Šílenci to možná nebyli, ale museli moc zuřit. Ani se nedivím, když objevím čtyři zabité lupiče. Vypadá to, že pasažéři kočáru nedali své životy lacino. Ne, že by pohled na mrtvoly se mnou něco udělal, ale přesto chci odtud co nejrychleji zmizet, když si uvědomím, že oděvy mrtvých cestujících jsou sice rozervané, jak do nich útočníci bodali jako vzteklí, ale jinak je zřejmě neprohledávali. Moc se mi do takové ponižující akce nechce, ale moje finanční situace je prachbídná a mrtvé to bolet nebude. Hned u prvního mladíka objevím pěkně plný sáček se zlaťáky, který mi udělá upřímnou radost. Právě když ho odvazuji od jeho opasku pocítím, že nejsem sama. Někdo přichází po cestě proti mně a musí vidět to samé, jako já, nádavkem ještě moji maličkost okrádající mrtvého. Pokud je to nějaký odporně kladný hrdina, nebude se mu to líbit.

Také, že ne.

“Hej ty, co to tam děláš?” ozve se příjemný dívčí hlas.

Mrknu po tazatelce jen zběžně a napřímím se s váčkem v ruce.

“Co je ti do toho cvalíku?” optám se stejně mile.

Děvčeti se to nelíbí.

“Komu nadáváš do tlouštíků ty dlouhé bidlo,” rozhorlí se, “koukej honem ty ukradené peníze vrátit.!”

“Proč bych to dělala?”

“Protože ti nepatří.”

“Teď už jo a ty si laskavě trhni nohou.”

Pečlivě si přivazuji váček ke svému opasku. Teprve nyní si obě příchozí důkladně prohlédnu. Vyšší a starší žena má na sobě tmavě hnědé kožené šaty s provokativně krátkou sukní. K tomu vysoké boty až nad kolena, které dojem z jejího vyzývavého oblečení poněkud otupují. Na zádech má připevněný meč a u pasu lesklé kolečko s ostrou vnější hranou, zdobené několika barevnými vlysy z jiného kovu. Ta druhá, s kterou jsem předtím hovořila, je o hodně menší. Trochu při těle, ale působí silně a odolně, rozhodně nikoliv tlustě. Oblečená je podobně jako já. Sukni ke kolenům, halenku, vysoké boty. V ruce má nějaký dlouhý klacek, přesněji bojovou hůl amazonek. Už z tohoto popisu musí být každému trochu znalému jasné koho jsem to natrefila na opuštěné cestě. Xenu a její věrnou družku Gabriellu.

Xena se poprvé ozve. Má hluboký vážný hlas, připadá mi, že smysl pro humor jí nebude moc vlastní.

“Slyšela jsi Gabriellu ty zlodějko. Vrať ty peníze kde jsi je vzala, že se nestydíš okrádat mrtvé.”

“Stydím,” ušklíbnu se, “ale jim už jsou na nic a mně se budou hodit. Nic vracet nebudu.”

Dokončím uvazování svého nově nabytého majetku a drze pohlédnu Xeně do očí. Postoupí směrem ke mně.

“Říkám ti naposledy, vrať ten váček tomu mrtvému.”

Jsem z ní strachy celá bez sebe.

“Nebo co?” zeptám se a sáhám levačkou po rukojeti meče. Spatřím jak Xena hmátne po svém kolečku.

O chakramu jsem slyšela hodně vyprávět. Říká se, že s ním Xena vždycky zasáhne cíl, a když náhodou přeci jenom ne, vrátí se ten lesklý kroužek zase do ruky majitelce. Jak ho chytne, aby si přitom neuřízla všechny prsty netuším, asi bude jak se povídá začarovaný.

“To bych nedělala být tebou Xeno,” posmívám se jí.

Jestli nechceš mít svůj šakram na dvě půlky. Ať je začarovaný, zakletý, nebo prokletý, můj meč by ho přesekl ve dví ein zwei.

Zarazí ji, že jsem ji poznala. Nevím proč, vždyť musí být v Řecku dávno profláknutá a nepoznat ji může tak pouze jedinec vybavený bílou holí. Spíš ji překvapilo, že přesto si na ni troufám. Na to slavná hrdinka není zvyklá.

Opravdu není. Kouká na mne jako zjara.

“Co ty jsi zač?” ptá se s menší suverenitou než dřív.

“Linetta.”

Jsem zvědavá, jestli se chytne. Okamžitě, o tom, co se děje v  římské říši jsou tady asi dobře informováni.

“Ty jsi ta Caesarova vyzvědačka a Oktaviánova přítelkyně?” ptá se princezna bojovnice.

“A sestra Brigit?” dodá Gabriella.

“Jedno i druhé.”

Chvilku je nechám nad tím dumat a když stále nic neříkají vyrazím jim v ústrety.

“Tak já půjdu. Moc mě těšilo se s vámi dvěma seznámit,” říkám a když vidím, jak je to překvapilo, dodám, “myslím to upřímně.”

Než se nadějí mají mne za zády.

“Hej ty! Linetto! Stůj,” volá za mnou ta malá.

“Gabriello nech ji být.”ozve se svým hlubokým hlasem Xena.

“Ale vždyť ona tady….. Okradla ty mrtvé.To ji přeci nemůže projít.”

“Vždyť má pravdu, jim už k ničemu nejsou,” hájí mne Xena .

“To přeci nejde, musíme ji donutit…..”

Zatočím mezi stromy a dál jejich dialog neslyším. No vida. Tak Xena je docela rozumná ženská a ne jako to malé třeštiprdlo Gabriella. Slyšela jsem o ni samou chválu ale mne přišla jen jako další hloupý kladný hrdina. Nemyslete si, nemám nic proti kladným hrdinům obecně. S mírně přimhouřenýma očima mezi ně započítám i sebe. Ale nic se nesmí přehánět.

Cesta lesem pokračuje ještě pár hodin, než se kolem poledního ocitnu venku na holé pláni. Ne jedné straně je už vidět moře i ta hlavní silnice, kterou jsem včera úmyslně opustila. Přímo přede mnou je nějaká vesnice. Měla by to být Isthmija, poslední obec před Korintem. Hlavně aby tam měli hospodu, mám už hlad jako vlk. A teď dokonce i peníze na útratu.

Za pár hodin se už nasycená a spokojená blížím k hradbám slavného města Korintu. Proti mně se v dáli objeví drobná útlá postavička. Když přijde blíže poznám,že to není žádné dítě, ale dospělý muž. Je tak o hlavu menší než já, štíhlý, šlachovitý, hodně tmavé pleti. Spatří i on mne a oči se mu rozzáří velikou radostí. Zrychlí krok. Podle vzhledu bych ho tipovala na Egypťana. Těch jsem viděla tisíce a připadali mi všichni stejní, ale on si může pamatovat mě. A zřejmě ode mne něco potřebuje.

Dojde až ke mně. Hluboce se uklání.

“To je velké štěstí,” říká dobrou řečtinou, “že jsem vás potkal paní Morrigan.”

A sakra! Už je to tu zase. Ještě včera by mě to vytočilo do bílého žáru, dnes mi to připadá nanejvýš jako nepříliš dobrý vtip. Tak ten mužík nehledá Linettu. Dokonce mě ani nezná. Jsem zvědavá co z něho vyleze. Ještě netuším, že setkání s ním se promění ve větší dobrodružství, než bych mohla tušit.








II. část


“Tak co bys potřeboval?” zeptám se maličkého muže pomíjeje jeho záměnu mé osoby s Morriganou a ignorujíc že je o pár let starší než já. Tykám každému a komu se to nelíbí, ať si jde stěžovat na věštírnu do Delf.

“Princezně hrozí velké nebezpečí. Musím ji zachránit,” vykřikne.

Čekala jsem něco zajímavějšího. V Řecku je plno malých království a pokud má každý místní králík několik dcer, je tu princezen, že o ně člověk málem zakopává. Včetně princezny bojovnice, na kterou jsem narazila před chvílí.

“Žádná místní princeznička mě nezajímá,” odseknu.

Zarazí se než mu to dojde.

“Nemyslím Řeckou ale Egyptskou.”

“Jakou to?” překvapí mne, “Pravou, opravdickou, skutečnou Egyptskou princeznu?”

“Ano.”

“Z rodu Ptolemaiovců?”

“Ano!!”

“Tu znám jenom jednu a pokud vím je zrovna na návštěvě v Itálii.”

“Na návštěvě není,” rozčílí se mužík.

Mávnu rukou.

“To je jedno. Nicméně pochybuji, že by Římané chtěli Arsinoe ublížit.”

Sotva vyslovím její jméno, mužík sebou sekne na zem a tluče hlavou do písku.

“Co děláš kašpare?” ptám se s despektem. Tohle jednání jsem viděla v Egyptě mockrát a vždycky mi to připadalo hloupé, ne-li pitomé.

“Nemůžete vyslovovat jméno vznešené princezny paní Morrigan,” říká mi a pomalu se zvedá. “prosím vás:” a klaní se pro změnu mně.

“Já můžu říkat co chci a jestli potřebuješ moji pomoc, tak si na to koukej zvykat. Raději mi pověz kdo ohrožuje princeznu, když ne Římané?”

Jméno útlocitně vynechám.

“Počkej, nech mě hádat,” zarazím ho, než se nadechne. “ta mrcha Kleopatra, že?”

Tohle jméno s ním nic neudělá, asi ji nebude mít moc v lásce i když je to z vůle Říma jeho královna.

“Vlastní sestru, to je jí podobné.”

“Chce poslat do Itálie své zabijáky, assasiny.”

“Jak jsi se to dozvěděl ty?”

“Prostý otrok se dostane všude a nikdo si ho ani nevšimne,” povídá hrdě,

Za to, že je otrokem se nestydí, je pyšný, jak se mu podařilo přelstít nenáviděnou sestru své princezny.

Podívá se na mě a opět se klaní téměř k zemi.

“Půjdete se mnou paní Morrigan?” ptá se opět.

“Ano, ale musíš splnit pár podmínek.”

“Rád, velice rád,” přikyvuje.

“Nebudeš se mi klanět při každé větě kterou mi chceš říci.”

“Ano paní,” málem to hned udělá. Zarazí se včas a dokonce se i usměje.

“Nebudeš padat k zemi pokaždé když uslyšíš jméno princezny Arsinoe.”

Tentokrát sebou trhne mnohem víc, ale místo aby sebou švihnul k zemi, se jenom ukloní.

“Dobrý, to vydržím,” pochválím ho.

“Děkuji vám paní Morrigan,” znovu se mi chce uklonit, ale když vidí, jak se zamračím, neudělá to.

“Za třetí,” dorazím ho, “mi nebudeš říkat Morrigan.”

“Proč?” vyděsí se, “kdo tedy jste?”

Ušklíbnu se na něho.

“Římané mi říkali divoká Linetta,” prozradím mu.

I přes svoji opálenou pleť zbledne.

“Linetta,” vydechne.

Najednou vytáhne zpod svého hábitu dýku a vrhne se na mne s výkřikem:

“Ty vrahu.”

Vzápětí je dýka zapíchnutá v kmeni nedalekého stromu a muž se mi válí u nohou.

“Nech toho hlupáku,” říkám mu klidně, “kdybych ti chtěla ublížit, už bych to udělala.”

“Co tedy chceš?” ptá se a pomalu se zvedá za země. Vypadá otřeseně a vyplašeně.

“Jak jsem řekla, pomoci Arsinoe. Aby jí ta vaše čarodějnice nemohla ublížit.”

Je tak vytočený, že se zapomene klanět.

“Proč bych ti měl věřit. Vždyť jsi Římanka. A ti jsou na straně Kleopatry.”

“Já určitě ne. A věřit mi budeš muset. Protože jenom já tě dovedu k princezně dřív než tam dorazí ti vaši vrahouni. Doufejme.”

Vypadá to, že mi začíná opravdu věřit.

“Linetto,” šeptá, “slečno Linetto, budu vám nadosmrti vděčný.”

Za to si toho koupím chlapče. Na vděk nějakého egyptského otroka jsem toužebně čekala.

“Zůstaň u té Linetty,” říkám mu, “tak se lépe dorozumíme. A ty se jmenuješ jak?”

“Kiwiri k vaším službám slečno… tedy, Linetto.”

I když je to maličkost, potěší mě, že mi ten malý věrný egyptský otrok začal důvěřovat. Tady vidíte, že jsem opravdu kladná hrdinka jako když vyšije.

“Co budeme teď dělat?” ptá se Kiwiri.

“Půjdeme do Korintu a koupíme si tam koně.”

“Mám peníze,” hlásí mi mužík.

“Já také, tak každý za své.”

Ať trochu ušetřím, Přeci nebudu jako ti mnozí, co se řídí heslem, lehce nabyl, lehce pozbyl.

“Potom musíme sehnat posily, sami toho moc nezvládneme,” pokračuji.

Možná jo, ale proč riskovat. Navíc chci spojit užitečné s užitečným. Tak se to neříká, nemusíte mne hned okřikovat, já vím. Ale tentokrát to takové bude.

“Koho? Vy, teda ty tu někoho znáš?” vyptává se mužík.

“Jasně Herkula a Morrigan, stejně jsi ji hledal.”

“Opravdu je znáš?”

Ten je nějaký zvědavý.

“Hmmm. Ano i ne. Však uvidíš.”


Tady se musím o dva roky a nějaký měsíc vrátit zpět.


Své osmnácté narozeniny jsem oslavila na galéře blížící se k Egyptským břehům. Byli jsme už na cestě celý měsíc a právě toho, pro mne významného dne jsme spatřili slavný maják na ostrově Fáru a o chlup později také ještě slavnější hlavní město ptolemaiovského Egypta, Alexandrii. Vypadalo to, že jsme dorazili včas. Ono se už v Egyptě schylovalo k velkému celonárodnímu povstání proti nenáviděné, Římem dosazené a podporované královně Kleopatře hodně dlouho. Proto měl Julius Caesar dost času ve věčném městě naložit na lodě dvě své elitní legie a vyrazit přes půlku středozemního moře královně na pomoc. Já jsem se zúčastnila této akce samozřejmě také. Byla jsem v té době ve službách nejmocnějšího muže Říma něco přes půl roku a za tu dobu jsem udělala úspěšnou kariéru. Získala jsem hodnost setníka a krátce nato i centuriona aniž bych někdy odpovídajícím jednotkám velela. Tato postavení v Římské armádě ženy zastávat nemohly a ani jsem o ně nestála. Já byla spíše rychlý posel, špiónka či vyzvědačka. Plnila jsem úkoly po celé rozmáhající se říši a často i za jejími hranicemi. Jelikož to všechno nemohla stíhat jedna osoba ani kdyby měla pokročilou schizofrenii, vytvořila jsem si z druhorozených synů bohatých patricijů, které tak jako tak čekala vojenská kariéra, svoji vlastní jednotku. Mladíky jsem vycvičila stejně tvrdě, jako kdysi Morrigan mě. Mnozí z nich odpadli, ale těch deset, co mi nakonec zůstalo tvořilo elitní jednotku oddanou mi do roztrhání těla a obávanou nepřáteli po celé římské říši. Určitě mě všichni i tajně milovali, vždyť jsem už v té době byla považována mužskou polovinou římské populace za nejkrásnější ženu, či dívku v celé říši. Ta druhá, ženská polovina o mě tvrdila ve shodě s Gabriellou, že jsem dlouhé, hubené koště s příšernými zrzavými vlasy a ještě děsnějším, pihovatým ksichtem.

Mnoho žen by mě vidělo rádo na márách, ale kromě pomluv se o žádnou akci proti mé osobě nepokoušely. Nikdy jsem jejich muže sama nesváděla, navíc jsem byla Caesarovým oblíbencem a s takovými nebylo co radno si začínat. A to většinou ani netušily, co bych z nich nadělala, kdyby si něco zkusily.

Díky svému postavení jsem měla nyní k dispozici, se svými deseti muži i vlastní loď a na ní luxusní kabinu pro velitele. Tu jsem cestou do Egypta moc neužila, ale velice se hodila později, při cestě nazpět. Ale k tomu se dostanu.

V Alexandrii panoval veliký zmatek. Královniny armády utrpěly v malých šarvátkách několik porážek a jejich morálka byla i ve vedru které tu panovalo na bodu mrazu. Ale vojáků měla Kleopatra kupodivu ještě dost. Jak to vypadalo, ani povstalci, i když jich bylo více neoplývali zrovna kázní a disciplinou. Útočili většinou jak to velitele jednotlivých pluků napadlo a tak není divu, že ani oni nebyli schopni rozhodného vítězství. V jejich čele prý stál Ptolemaios, dvanáctiletý nejmladší bratr Kleopatry a zákonný dědic trůnu, ale skutečným velitelem byla jeho starší sestra dvacetiletá princezna Arsinoe. Její jméno jsem už slyšela dříve, Caesar o ní vždy mluvil jako o malé neposlušné Kleopatřině sestřičce kterou jednou také zkrotí, ale jak je vidět dívka se změnila v ženu a zkrocená moc není.

Ten den jsem se setkala při dvorní audienci se samotnou královnou. Hned jsme si padly do oka. Ona na mě, když mě uviděla v Caesarově doprovodu, okamžitě začala nepříčetně žárlit a dožadovala se u svého milence, aby mě odstranil. Nejlépe definitivně, i když to tak neřekla. I bez tohohle výstupu by mi však byla tahle namyšlená hloupá ženská protivná. Vždyť pro vlastní prospěch sloužila nám, Římu. Byla ochotná pro udržení své moci nechat vyvraždit polovinu Egypta.

Ještě týž den jsme spolu měly opravdický incident. Když jsem opouštěla palác, abych se přemístila do vily, kterou mě a mým mužům místní velitel přidělil, potkala jsem ji v doprovodu dvou mohutných osobních ochránců. Nevěřím, že do těchto chodeb kdy předtím zavítala, byla tu určitě kvůli mně.

Když jsme stanuly proti sobě, oči jí zaplanuly zlobou a skrytým výsměchem. Byla sice o hlavu menší než já, ale měla sebou ty svoje pochopy.

“Co tu ještě pohledáváš ty jedna osobo,” vyjela na mne

“Do toho ti nic není kráčmero,” odpálila jsem ji.

Chvíli nemohla popadnout dech. Tohle si na ni nedovolili ani římští důstojníci, ani sám mocný Caesar. Potom se spokojeně zasmála.

“Zabijte ji,” poručila svým vojákům.

Ti se hrnuli rozkaz splnit, asi byli zvyklí zabíjet půvabné mladé dívky na počkání. Vytáhli své prapodivně ohnuté meče a….. vzápětí leželi mrtví u mých nohou. Moje ruka s dýkou byla rychlejší než mohli postřehnout. Kleopatra neřekla ani popel, jen tam stála a civěla na mě. Vypadala že leknutím zkameněla. Jako Lotova žena, když hořela Sodoma.

“Raději se mi vyhýbej královno,” poučím ji, “já tobě se vyhýbat určitě budu.”

S těmi slovy ji opustím a teprve když už jsem daleko, zaslechnu jak ječí o pomoc.

Druhý den mi sice Caesar mezi čtyřma očima vynadal co se do mne vešlo.. Já mlčela a když mi nakonec doporučil, ať královně raději nelezu na oči, vřele jsem s ním souhlasila.


Další dny a týdny mám já a mí muži tolik práce, že na nějaký konflikt s Kleopatrou ani nevzdechnu. Sehnat dohromady rozptýlené a k boji ne příliš odhodlané vojáky. Občas nějakého pro výstrahu zmrskat popřípadě popravit aby se pozdvihla všeobecná morálka. Tyhle úkony samozřejmě nedělám ani já ani moji chlapci, ale všudypřítomná Kleopatřina vojenská policie. Někdy mám pocit, že kdyby měla tolik vojáků, jako policajtů, flákajících se v bezpečném zázemí, dávno by sama a bez pomoci Caesarových legií povstání potlačila. Ale to opravdu není můj problém.

Většinu akcí ale tvoří průzkum v řadách nepřátel. Tady asi kdekoho napadne, jak já se svým půvabným obličejem, s velkýma zelenýma očima a pihovatým nosem a nakonec s nápadnými rusými vlasy můžu živit jako vyzvědačka? Tohle jednoduše spraví černá paruka, popřípadě nějaká pokrývka hlavy a na obličej stačí napatlat nějaký tmavý krém a jsem od tuctové Egypťanky k nerozeznání. Jenže člověka netvoří jenom obličej. Copak prsa, to mají všechny ženské, já když si je trochu stáhnu a obléknu si volné a nařasené roucho, můžu se směle vydávat za kluka. A nakonec nohy. Tak dlouhé a štíhlé nemá ve světě širém možná nikdo. Ale v naší době ženy nohy a veřejnosti neukazují. Kariéru bych mohla udělat tak v nějakém šantánu pro znuděné Římské patricije. A nebo možná v daleké budoucnosti, kde už nebudou v módě malé baculky, v době kde prý byla na návštěvě Morrigan s nějakou svoji přítelkyní bohyní. Alespoň takové zprávy do Říma před časem pronikly.

Teď mohu předvést nohy leda oblečená jako řadový legionář v kožené suknici ke kolenům a vysokých botách. Když se tak obléknu a že je to dost často, vypadám spíše jako mladý hubený kluk, který mezi ty urostlé svalnaté muže pronikl nějakým omylem. Pokud by se někdo díval déle, asi by byl udiven, že dotyčný hošík těm chlapům dává rozkazy a ti je s velkou úctou plní.

To jsem se nějak zakecala. V každém případě chodím při své práci ve všelijakých převlecích, tak dokonalých, že by mě moje “kamarádka” Kleopatra nepoznala, ani kdyby stála metr ode mne.

Od našeho příjezdu už uplynuly dva měsíce a konečně to vypadalo, že se obě armády šikují k rozhodující bitvě. Kleopatřiny voje zaujaly pozici poblíž velkého ale zpustlého města Káhiry. Po levici se tyčily slavné pyramidy v Gize, na pravé straně se armáda opírala o nejzápadnější rameno delty Nilu. Egyptských vojáků bylo tolik, že se dvě Římské legie mezi nimi zcela ztrácely, ale já nepochybuji, že právě ony nastávající boj rozhodnou.

Povstalci přicházeli podél Nilu od jihu. Pyramidy, které jim stály v cestě obešli a tak se ocitli proti nám. Byly jich mraky, víc než kobylek, ale jako armáda moc nepůsobili. Sotva ale vztyčili nad hlavy prapory, dojem se zcela změnil.

Blížil se večer a muži na obou stranách se ukládali k odpočinku. Mnoho a mnoho z nich se už zítřejšího večera nedočká.

Během odpoledne jsem se vydrápala asi do poloviny výšky Chafrého pyramidy, odkud jsem měla celé nastávající bojiště jako na dlani. Viděla jsem skvostný stan Kleopatry a jen o něco menší Caesarův na naší straně, stejně jako velitelské stanoviště mladého Ptolemaia na straně nepřátel. Během minulých týdnů jsem se dvakrát dostala tak blízko mladého prince i jeho sestry Arsinoe, že by stačilo pár kroků a dva rychlé údery dýkou a povstalci by měli po ftákách. Ale nic takového nebylo mým úkolem a kdyby mi někdo, třeba sám Caesar, chtěl podobný úkol uložit, hnala bych ho svinským krokem, že by se nestačil divit. Takže jsem se jenom dívala a zjistila jsem, to co jsem dávno tušila, že vzbouřenci mají jen jednoho velitele a tím je mladá princezna. Arsinoe není moc Kleopatře podobná. Chybí jí její vyzývavá až plebejská krása, vypadá, až na výrazné černé oči docela obyčejně. Ale v jejím případě zdání klame. To jsem začínala tušit už tehdy a poznala jsem to o trochu později. Ale to bych předbíhala.

Večer si mne zavolal Caesar do svého stanu. Byl tam zcela sám.

“Zdravím tě, Linetto, dlouho jsme se neviděli,” začal, “ale tvé zprávy chodily pravidelně, skvělá práce.”

“Jako vždy,” přikývnu.

“I ty vypadáš skvěle.”

“Jako vždy. Tak co potřebuje veliký Caesar od své nehodné služebnice?”

“Nech toho šaškování, jak vidíš jsme tu sami.”

“Copak? Snad už tě Kleopatra neomrzela?” ptám se posměšně.

“Ne. A i kdyby. Ty ji stejně nenahradíš? Nebo jsi změnila názor?”

“Nezměnila.”

“Škoda, velká škoda, ale já jsem se s tím už smířil.”

“Dobře Julie, tak jak to vidíš zítra? Co máš v plánu?” ptám se.

“Zvítězit.”

“To je snad samozřejmé. Jak jinak. Myslím se mnou?”

“Nic. Do boje se se svoji partou nemíchej a buďte poblíž. Třeba se něco naskytne.”

“Já bych věděla už teď.” Počkám až se na mě Caesar tázavě podívá a pokračuji.

“Až se nepřátelská armáda obrátí na útěk, chtěla bych dostihnout a zajmout prince a princeznu. Dřív než to udělá Kleopatra,”

“Ty ji nemáš ráda, viď?”

“Skvělý postřeh,” odseknu. Caesar to ví od samého začátku a je mu to jedno. Hlavně když se my dvě navzájem nepomordujeme a to se nestane.

“Proč by nemohla Ptolemaia a Arsinoe zajmout Kleopatra?” ptá se

“Protože ona je nezajme, ale hned na místě zabije.”

“Asi ano. No a ? Alespoň bude pro příště po problémech.”

“To určitě, ale v našich rukách a živí budou užitečnější.”

“Proč? Jako zbraň proti neposlušnosti Kleopatry? Ta bude hodná, ví, že je na mně a Římu závislá.”

“To nikdy nemůžeš dopředu vědět.”

“Ale sotva se dozví, že jsme je zajali, stejně je nechá zabít,” pochybuje Caesar, “moc peněz je veliká. I v Římě.”

“Musíme je odklidit někam do bezpečí.”

“Dobře, Linetto,” přikyvuje Gaius Julius, “tak ti dávám volnou ruku. Dělej si co chceš, jen mi přiveď svá princátka na triumfální pochod do Říma.”

“Přivedu, ale ráda bych podotkla, že nejprve musíme zítra zvítězit,” mrknu na něj.

“Jdi mi z oči ještěrko,” prskne na mě, “a nechtěj mě rozčílit.”

Pozdravím a vypadnu ze stanu. To, co jsem chtěla udělat, mám teď požehnané z nejvyšších míst. Jdu za svými muži, abych ses nimi domluvila na zítřek.


Časné ráno zastihne Linettu a její partu znovu ve stínu Chefreovy pyramidy. Zatímco muži zůstanou u velbloudů, (jízdní velbloudi – hadžadžíni, jsou pro pronásledování v poušti mnohem vhodnější než koně), já vylezu na svoji včerejší pozorovatelnu. Odtud mám celou nastávající bitvu jako na dlani. Pozorně se rozhlížím po okolí. Jelikož tu dnes pravděpodobně zemřou desítky tisíc egyptských mužů, čekám jestli tato podívaná nepřiláká nějakého zdejšího boha. Nic podezřelého však nevidím, třeba jsou už Egyptští bohové dávno po smrti, nebo se z kdysi slavné, ale už dlouho odumírající země vystěhovali.

Povstalci zaútočí jako první. Hned za úsvitu se vydají masy s vlajícími prapory nad hlavami vstříc Kleopatřině armádě a postupně se na celé dlouhé frontě dostanou do kontaktu. Bitva je velice nepřehledná, každá jednotka si bojuje na vlastní pěst. Některé jsou vybity do posledního muže, ale hned na jejich místo nastupují jiní. Královnini vojáci by se možná leckde dali rádi na ústup, ale není jim to umožněno. Za jejich řadami jsou roztažené naše legie a tam kde nejsou mají za zády hluboké a široké koryto jednoho z ramen Nilu. Rozhořčená bitva trvá bez přestávky až do odpoledne. Bojiště je pokryto strašlivým množství mrtvých a umírajících. A teprve tehdy, kdy už řady Kleopatřiných vojáků kriticky prořídly se pohnou obě Římské legie. Je to nádherný povznášející pocit. Naši vojáci jdou ve svém skvělém lesklém zbroji a drtí masy povstalců jako rozzuřený slon stébla suché trávy. Ten pohled dodá nových sil i zdecimované královnině armádě a boj, který už vypadal ztracený rychle mění svého favorita. Mnohokrát se pokusí vyčerpané a oslabené vzbouřenecké jednotky na naše legie zaútočit ale pokaždé jsou krvavě odraženy. Bitva se pomalu mění v jatka. To už není tak povznášející podívaná a kromě toho nastupuje pro naši partu doba činu.

Se shora bylo patrné, jak vzbouřenci rychle pochopili, že tuto bitvu prohrají. Velitelský stan zmizel, jako mávnutím kouzelného proutku a Ptolemaios se svoji sestrou i s věrnou osobní gardou se dal na útěk. Pro nás Římany s naším pojetím cti je něco takového nemyslitelné, ale pro tyto národy, neodvažuji se vzhledem k jejich dlouhé slavné historii je nazvat barbary, je mnohem důležitější ochránit své božské velitele před smrtí v prohrané bitvě, než je nechat hrdinně a slavně zemřít. Padlý velitel se dá nahradit, ale padlý bůh těžko.

Vím, že stejně bude uvažovat i Kleopatra, vždyť je také Egypťanka a jestli opravdu baží po smrti svých sourozenců, o čemž ani na okamžik nepochybuji, vyšle za prchajícími své vrahouny sotva jí dojde že bitvu vyhrála ona a nikoliv Arsinoe a Ptolemaios.

Vzhledem k tomu, že s prchajícími nemáme vizuální kontakt, může vypadat ztřeštěné se hnát proti proudu Nilu, ale já mám ve skupině skvělé stopaře a ti jsou si jisti, že jdeme správně. Potvrdí se to těsně před večerem když dorazíme do Dašáuru. Tam ve stínu Snofrefovy Bent pyramidy prchající objevíme. Ale vypadá to že pozdě. Zuří tam už boj. Malá skupina strážců bojuje proti velké přesile Kleopatřiných vojáků. Co říkám vojáků, jsou to obyčejní vrahouni. Nemusím své muže pobízet aby ze svých velbloudů dostali co nejvyšší rychlost. Dorazím na místo první. Seskočím ze sedla a levačkou vytáhnu svůj meč. Hned po prvních krocích se moje odhodlání změní v slepou zuřivost. Narazím na mrtvolu mladého chlapce, strašlivě posekanou a pobodanou, že ani není poznat, kdo to byl. Ale nepochybuji o tom. Mladičký princ Ptolemaios už Kleopatře stát v cestě nebude. A co Arsinoe? Až u samých základů pyramidy se jedna mladá žena s mečem a štítem v rukou společně s několika muži brání proti dotírajícím útočníkům. Druhá ji leží u nohou. Skokem jsem u ní a dvěma ranami srazím k zemi dva s vrahounů. Potom se s výkřikem vrhnu na další a můj meč rozsévá zkázu a smrt. Mí muži se do šarvátky také zapojí a jelikož jsou v boji zkušení i za nimi zůstává cesta posetá mrtvolami útočníků.

Za svůj krátký život jsem prošla mnoha boji a šarvátkami. Nikdy mi nepůsobilo problém zabíjet své nepřátele. Ale v téhle chvíli jsem si to po prvé v životě užívala. Vždyť jsem celou dlouhou dobu pomáhala Kleopatře, kterou od srdce nenávidím, proti Arsinoe, kterou jsem sice dosud neznala, ale v duchu jsem si ji, za její statečný odpor proti okupantům, protože my nic jiného nejsme, vážila. A ta mrcha královna první co chce udělat, když za ní vyhrajeme válku, svoji statečnou sestru i malého bratra odstranit. Při každém úderu meče si vybavím ubohé, zkrvavělé tělo malého prince a moje zuřivost nepolevuje, dokud jediný s královniných bastardů žije.

Konečně je po všem.

“Jsi v pořádku, Linetto?” přistupuje ke mně jeden z mých mužů a stírá mi kusem hadru krev ze tváří, vlasů i oblečení.

“Nemám ani škrábnutí,” uklidním ho.

“Byla jsi skvělá, fantastická.”

“Opravdu? Viděl jsi co ti šmejdi udělali princi Ptolemaiovi?”

“Viděl.”

“Tak se nediv, že jsem měla zlost.”

To netuší, jak jsem byla blízko toho, abych všechny ty vrahouny sežehla svými blesky. Naštěstí jsem měla v levačce meč a tak jsem se ovládla.

Zamířím k oběma ženám. Ta co předtím bojovala se teď sklání k té ležící.

“Co je jí?” ptám se.

“Nic jen omdlela,” říká mi malá černovláska co se před chvilkou tak statečně oháněla mečem. Lehce se jí ukloním.

“Arsinoe, jsi mým zajatcem,” oznámím ji.

“Nikdy.”zvolá a sahá po meči, “nikdy se nevzdám Římanům.”

Seberu jí ho a odhodím.

“Měj rozum princezno. Právě jsme ti zachránili život. A nechceme ti ublížit.”

“Kde je Ptolemaios?” ptá se Arsinoe, “Kde je můj bratr?”

“Je mrtev. A raději ho nechtěj vidět. Ti psi ho surově zavraždili,” více to nerozvádím.

Princezna stojí, mlčí, hledí chvíli na mne, chvilku na mrtvoly všude okolo.

“To byli Kleopatřini muži a ty jsi je se svými lidmi pobila.”

“Dobře jsi se dívala,” přikyvuji.

“A přitom jsi Římanka. Měla bys být na její straně.”

“Nejsem na její straně, jen na Caesarově.”

Dívá se na moje vlasy. Teď po cestě v písku a prachu a po masakru před chvilkou vypadají všelijak. Přesto mě jejich barva prozradí.

“Ty jsi přeci Linetta, náš nejhorší nepřítel” mračí se princezna. “tak proč tohle?”

A znovu ukazuje na tu krvavou spoušť okolo.

Mávnu rukou, teď jí to nebudu vysvětlovat. Mrknu na to děvče v bezvědomí. Právě se probírá.

“To je kdo?” ptám se,

“Ciara, moje komorná.”

“Záleží ti na ní?”

“Ano, je to moje přítelkyně.”

“Moc ti nepomohla, když tady sebou sekla jako špalek,” usměji se.

“Ona není žádný bojovník.”hájí ji Arsinoe.

“Dobře, tak ji vezmeme sebou,” rozhodnu.

“A mí muži?”

“Ti tu zůstanou, ať se postarají o princovo tělo.”

Zůstalo jich stejně jenom pár a na nich mě vůbec nezáleží.

Zatím se komorná probrala ze svého “spánku”. Je docela veliká a velice hezká. Nosánek má pěkně nahoru.

Přiběhne k princezně, mě přehlédne jako bych byla neviditelná.

“Co se stalo Arsinoe?” ptá se.

Pěkně voražená holubička, tykat své princezně, bohyni.

“Římané nás zachránili a potom zajali,” seznámí ji princezna se situací.

“Cože? Tihle?” jde až ke mně, “jak by se mohli odvážit?”

“Hele ty husičko,” povídám jí, “nasedni na velblouda a buď zticha, nebo ti nařežu na zadek.”

“To neuděláš ty barbarko. Nedotkneš se ženy z rodiny starší než je celý váš Řím. S krví modřejší než má váš slavný dobyvatel a uchvatitel Caesar.”

“Buď zticha Ciaro a poslechni, co ti Linetta říká,” napomene ukecané děvče Arsinoe.

“Taky tě tu můžeme nechat,” pohrozím jí.

Chystáme se k odjezdu. Pro Arsinoe i její komornou mám volné velbloudy, nikomu nepřipomínám, že ten druhý byl původně určen pro zavražděného Ptolemaia. Mí muži naleznou v zavazadlech uprchlíků nějaké krví nezašpiněné oblečení a já oběma zajatkyním nařídím, ať se převléknou. Princezna poslechne beze slova. Schová se za kus plachty, který mí muži pro ten účel vztyčili a svlékne si své drahé, nyní ovšem špinavé a pomačkané šaty. Odloží i všechny šperky a když se znovu objeví, vypadá jako obyčejná dívka z lidu.

“Děkuji, Linetto,” říká mi s malou úklonou.

“Za co prosím tě?”

“Za tu trošku soukromí,” a ukazuje na provizorní stan u úpatí pyramidy.

“Přeci se nemůžeš převlékat před mými muži, vždyť jsi princezna ze vznešené krve.”

I když já to dělám běžně. Ovšem ne před cizími, jen před svoji partou, kterou považuji téměř za svoji rodinu. Však jsem také s potěšením konstatovala, že v předcházející šarvátce, jen dva z mých hochů utrpěli lehká poranění, a zatímco jsem mluvila z Arsinoe, ostatní je hbitě ošetřili. Aby jste pochopili, když říkám převlékala, to neznamená, že bych se před nimi předváděla nahá.

Teď posílám převléknout i Ciaru.

“Nebudu tě poslouchat,” říká mi zlostně.

“Přestaň zase trojčit,” zlobím se.

“Neposlouchám rozkazy od svých nepřátel.”

“I když ti právě zachránili život?”

“O nic jsem se vás neprosila.”

Ta holka je jak malá i když je na Egypťanku hodně veliká. Normálně bych se s ní třeba hádala, ale nemyslím si, že teď a tady, když jsme tu mezi dvěmi oslabenými, ale stále ještě početnými armádami jak mezi dvěma mlýnskými kameny, je to nejlepší nápad.

“Tak ty svůj život ode mne nepřijímáš?” ptám se.

“Ne. Od tebe, ani od žádného jiného Římana.”

“No dobře.”

Otočím se mna mladého Tita, svého zástupce a s mrknutím mu poručím:

“Zabij ji, a udělej to tak, jak by to učinili Kleopatřiny vrahouni.”

Mladík se pousměje a vytáhne dlouhou dýku.

“Ne!” vykřikne Ciara. Chtěla by utíkat, ale hned za ní je stěna lomené pyramidy, tak nemá kam.

Arsinoe mě chytá za ruku.

“Ušetři ji…… Prosím.”

Mávnu rukou a Titus svoji dýku schová. Sama přistoupím k Ciaře a popadnu ji pod krkem. Přirazím ji zády k vyhřátému kameni dolní řady pyramidy, pak trochu zaberu a zdvihnu ji do vzduchu, až jí ze štíhlých nohou spadnou sandály.

“Už tě mám plný zuby,” říkám jí a tvářím se vztekle, “pamatuj si, že jsi pro mne míň než vzduch. Tvůj slavný původ mi může být úplně ukradený. Takže jestli budeš dělat potíže, tak ti ten tvůj aristokratický krček zlomím jako suchou větvičku a nechám tě tady na pospas supům, nebo jiné havěti. Rozuměla jsi mi?”

Zatřesu s ní jako s hadrovou loutkou.

“Rozuměla?” ptám se ještě jednou a pustím ji na zem. Děvče lapne po dechu a pohlédne mi do očí.

“Ano rozuměla,” říká zlostně, “rozuměla jsem ti každé slovo.”

Vrhá po mě takové pohledy, že kdyby pohled zabíjel, jsem v této chvíli dcerou smrti. Ani netuší holka, jak mě tím potěšila. Kdyby teď začala pofňukávat, nebo dokonce brečet, tak by mě opravdu naštvala. Ale takhle to vypadá, že je tvrdší nátura, než by člověk soudil z toho, že před chvíli, při boji s tou Kleopatřinou sebrankou omdlela. Ona, jak jsem později zjistila neomdlela, ale dostala hned na začátku bitky, samozřejmě omylem, po hlavě od jednoho z vlastních mužů, a tak celou šarvátku byla nechtěně v limbu.

Teď už se Ciara bez řečí převlékne a následuje svoji paní k jednomu z velbloudů. Dokonce si nechá i od jednoho z mých mládenců pomoci do sedla. Cesta zpátky do Alexandrie s tak vzácným doprovodem by mohla být pro naši malou skupinku velice nebezpečná. Stačilo by aby nějaký z Kleopatřiných přisluhovačů poznal, jaká to zahalená dívka jede na jednom z našich velbloudů. Také jsme mohli narazit na nějakou zapomenutou skupinu povstalců. Ale nestalo se nic, možná proto, že jsme celou zpáteční cestu jeli v nočních hodinách a když je v Egyptě noc, tak je nejen zima, ale také kupodivu tma.

Ráno, těsně před svítáním jsme vjeli do dvora našeho domu. Obě zajatkyně byly na pokraji sil, ani moji muži na tom nebyli nejlépe a já? Pokud znáte, co všechno vydrží Morrigan, tak víte i co snesu já. Nebylo mi nic, jen jsem toužila po čisté vodě, protože jako Irka a nyní i Římanka jsem na hygienu zvyklá.

Všeobecná únava měla výhodu, že dívky nic neříkaly, když jsem je odvedla do jejich pokojíků. Copak Arsinoe, ta je rozumná a navíc asi smířená s tím, že svoji věc prohrála, ale i Ciara mlčela. Jen trochu se umyla, padla do postele a hned spala. Mí muži si rozdělily hlídky, ostatní se odebrali k odpočinku. Jen já ne. Umyla jsem se a převlékla do čistých šatů, tím myslím do uniformy Římského centuriona.

Na ulicích sídelního města je po ránu klid. Potkám jen několik našich stráží. Ti mě samozřejmě podle vlasů poznají a hlasitě mě zdraví. Je jim jedno, že přitom vzbudí polovinu města.

V císařském paláci je rušno i po ránu. Potkám jednoho známého důstojníka.

“Jdeš k Caesarovi, Linetto?” ptá se mne. “včera jsem tě nikde neviděl. Měla jsi tajný úkol?”

Jen přikývnu.

“Jako vždycky viď,” usměje se na mne důstojník. Má funkce v Caesarově armádě je mezi důstojnickým sborem všeobecně známá, vědí, že bitev a šarvátek se nikdy neúčastním. Někteří si myslí, že by to bylo moc nebezpečné pro mladé, útlé děvče, jako jsem já. Ti kteří mne znají lépe, vědí, že by to útlé děvče kohokoliv z nich rozsekalo do nudlí dřív, než by se stačil říci “Ave Caesar.”

V trůním sále najdu Caesara u Kleopatry. Je tu i mnoho dalších egyptských i římských pohlavárů a jak vidím, právě skládají královně hold. Proč zrovna jí mi není jasné. Boj pozorovala pěkně z bezpečí a pokud vydávala nějaké rozkazy, tak je musel Caesar nebo jiný přední velitel upravit tak, aby nevedly k naší záhubě. Možná si teď říkáte, že jsem na ni vysazená a máte pravdu, ale podle mého mínění je tahle namyšlená kráska s královskou korunou na hlavě blbá, jak daleko vidí.

Vidí hodně daleko, protože mne mezi těmi všemi lidmi objeví hned. Což zase není takový problém, protože jsem větší než většina egyptských mužů a k tomu moje vlasy… No však víte. Vztyčí se na svém trůně a ukáže na mne rukou.

“Co tu chce ta ženská,” ječí, “určitě patří k povstalcům, v naší armádě jsem ji neviděla.”

Jako štvavá propaganda je to docela účinné, protože většina egyptských důstojníků se na mě dívá velice podezřívavě a nepřátelsky. Ignoruji je a mířím přímo k trůnu.

“Chyťte tu holku, chce zavraždit královnu,” volá ta nesnesitelná ženská a její stráže se k tomu nepříliš nadšeně chystají. Caesar napjatou situaci vyřeší. Stoupne si vedle Kleopatry a volá ne mne.

“Pojď sem, Linetto.”

Docela ráda, nechtěla bych se stát příčinou šarvátky přímo v trůním sále. Můj nadřízený mě bere za rameno a za vzteklého syčení královny mne odvádí dozadu do soukromí.

“To je také nápad sem přijít,” vzteká se, “víš jak tě Kleopatra nesnáší.”

“Vejce také ne,” odseknu.

“Cože?”

“Nesnáší.”

“To je moc vtipný,” mračí se Caesar, “ale málem jsme se tady kvůli vaši nelásce posekali.”

“Podcenila jsem její zášť vůči mně i její inteligenci.”

“Je vidět, že ji neznáš.”

Nechci se pouštět s Caesarem do diskusí o Kleopatře, je to dost choulostivé téma. Ať je jakákoliv, on ji miluje a kdyby došlo mezi námi opravdu k situaci buď já nebo ona, kdoví, jak by se Julius rozhodl.

“Tak jak?” ptá se.

“Dost špatně,” zesmutním, “přišli jsme pozdě.”

“To se ti nestává moc často viď,” Caesar vypadá docela pobavený, osud jeho nepřátel ho příliš nezajímá, “jsou mrtví?”

“Mladý princ ano.”

“A Arsinoe?”

“Zajatá.”

“Jak vypadá, je už přeci dospělá?”

Ten Caesar se už také nezmění. Zajatkyně z Ptolemaiovské krve a jeho zajímá, jestli je to hezká holka.

“Mně se líbí,” prozradím mu, “docela jo, ale tobě se líbit nebude.”

“Vždyť je to sestra největší krasavice Egypta. Samozřejmě hned po tobě,” mrkne na mne.

“Není ji moc podobná,” naštěstí hlavně ne povahou.

“Je ošklivá?”

Caesare, Caesare, tvoje starosti bych chtěla mít.

“Ne, není. Jen taková docela obyčejná.”

Možná na první pohled. Ve skutečnosti není vůbec obyčejná a myslím si že má mnohem větší cenu než Kleopatra i s celou nádherou svého Římem udržovaného dvora.

“Kdepak ji máš?”

“Na bezpečném místě.”

Caesar se zarazí, není zvyklý na odpověď tohoto typu. Ale potom se usměje.

“Linetto, ty si budeš tak dlouho zahrávat s moji trpělivostí,” odmlčí se.

“Až co?”

“Ale nic,” mávne resignovaně rukou, “ty jsi jediný člověk na celém světě, který si to může dovolit.”

Dobře ví, že pokud se s ním někdy hádám, je to vždy mezi čtyřma očima a ne na veřejnosti.

“Za několik dní se část flotily vrací domů. Měly by jste odplout s nimi, tady není příliš bezpečno, nakonec ani pro tebe. Dělej s princeznou co uznáš za vhodné, ale jak už jsem řekl, na triumfální průvod Římem mi bude k dispozici.”

“Samozřejmě veliký imperátore,” vyseknu mu poklonu, “měj se dobře a slunce v duši.”

“Ty jedna…” jen zamumlá, ale já už jsem pryč.


Když se vrátím do své vily, obě mé zajatkyně jsou už vzhůru. Sedí na lavičkách v atriu. Arsinoe mě pozdraví lehkou úklonou hlavy, zato Ciara se tváří sveřepě.

“Kde jsi byla?” vyzvídá.

“U Kleopatry. Rozhodnout o vašem osudu, hlavně o tvém.”

“Co říkala?”

“Popravit, okamžitě popravit.”

Děvče se na chvilku vyděsí, ale potom ji dojde, že si z ní dělám legraci.

“Prozradila jsi svému pánovi Caesarovi, že jsi zajala princeznu? A kde ji vězníš? A co říkal on?” vychrlí na mne.

“Na takové otázky odpovídám pouze přátelům.”

“To já nikdy nebudu.”

Je tvrdohlavá jako mezek. Kdybych si myslela, že je hloupá čí dokonce prostoduchá, tak je mi to jedno, ale ona je určitě bystrá a inteligentní. Třeba ji to časem přejde. Mělo by, budeme teď trávit hodně času spolu a na lodi je místo k soukromému trucování ještě mnohem menší než v naší vile. A hodit ji žralokům? Pohrozit jí tím mohu, ale neudělám to i když mě bude vytáčet celou plavbu zpátky do Říma. To bych ji radši zavřela do nejspodnějšího podpalubí, ale dost nerada, nějak je mi tahle vytáhlá holka sympatická.

Teď si jdu raději popovídat s Arsinoe. Povím jí všechno po pravdě, od naší blízké cesty domů až po její ponižující úlohu v budoucím Caesarově triumfálním pochodu. Arsinoe je se vším smířená. S tím, že svoji věc prohrála i s tím že už na věky zůstane v rukou nepřátel.

“Stejně mě při tom vašem pochodu roztrhají na kusy,” říká.

“Kdo?”

“Místní plebs.”

Asi zná dobře egyptskou chudinu a správně předpokládá, že římská nemá o nic vyšší úroveň.

“Nejprve budou muset roztrhat mne a to si myslím rozmyslí,” vrtím hlavou.

“Proč bys to pro mne dělala, Linetto? Vždyť jsem nepřítel? A poražený nepřítel.”

“Po pravdě?”

“Ano, prosím tě o to.”

“Z poloviny proto, že tě třeba ještě budeme potřebovat.”

Odmlčím se a čekám co tomu Arsinoe řekne. Neříká nic, dívá se na mne a když mlčím i já zeptá se.

“A druhý důvod?”

Usměji se líbezně. To ovládám stejně dokonale, jako každý jiný v té chvíli potřebný výraz, vždyť jsem profesionální vyzvědačka. Tentokrát se však nemusím přetvařovat.

“Třeba tomu nebudeš věřit, ale z osobních sympatií.”

Arsinoe se poleká. Jestli slyšela, že já, nejkrásnější římská dívka nemám žádného milence, kdoví jak by to mohlo být s mojí sexuální orientací. Těžko by věřila, že v téhle chvíli nijak. Teprve později v době nástupu Oktaviána k moci, jak už jsem se zmínila…. Ale kde byl v této chvíli Oktaviánus. Jeho doba ještě nenastala…

Když vidím princezniny rozpaky, rozesměje mne to.

“Sympatie jsou jenom sympatie,” říkám ji. A i kdyby náhodou ne, pořád by to bylo lepší než ji cestou předhodit veslařům pro jejich pobavení.

Arsinoe se také usměje.

“Jsem ráda, že jsi mne zajala právě ty, Linetto. I když jsem o tobě slyšela hrůzostrašné historky. O tvé krutosti a krvelačnosti. Jak vidím není to pravda.”

“Krutost,” říkám a úsměv mě přejde, “ snažím se vždy chovat racionálně ale při mé práci je někdy i ta krutost racionální chování. Ne že by mě to těšilo, jenže občas jiná cesta k úspěchu nevede. A já nemám prohry ráda.”

“Například Ptolemaios?” rýpne si Ciara, která sedí opodál a poslouchá náš rozhovor.

“Jdi se bodnout. Snad nemyslíš, že mě to těšilo přijít pozdě a vidět co mu ti Kleopatřini psi udělali?”

Velká dívka se zastydí. Příjemná změna proti jejímu stálému nebetyčnému sebevědomí.

“Promiň,” říká, ale více mluví k Arsinoe než ke mně. Samozřejmě, vždyť to byl její bratr.

“Kdy nás převezeš na loď?” ptá se aby to zamluvila.

“Až to bude bezpečné, těsně před odplutím.”

“Je na lodí vhodné ubytování pro princeznu?”

“A pro tebe?” ušklíbnu se na ni.

“Také.”

“Moje kajuta.”

“A někde jinde?”

“Smrdutá díra v podpalubí, společně s krysami.”

“Nech toho zase Ciaro,” okřikne dívku Arsinoe, “a poděkuj Linettě, že nás vezme k sobě do kajuty.”

“Nikdy!” vykřikne děvče bojovně, ale když se na ni zamračím, rychle je po bojovnosti.

“Děkuji,” pronese na půl úst.

“Nebylo tě slyšet,” napomene ji Arsinoe. “a celou větou.”

“Nejsem žádná malá holka:” vzkypí znovu Ciara, ale když se na ni zamračí i její princezna, vzdá to.

“Děkuji ti, Linetto,” pronese zřetelně, ale úsměv mi nedaruje. Však ono ji to na lodi přejde. I když budeme mít celou cestu příznivý vítr, stejně nás čeká nejméně měsíc spolužití v těsných prostorách zádě mojí galéry.


Za pár dní se vrací nepotřebná legie domů. Dvě stovky lodí se plní muži, kteří jsou šťastní, že se brzy dostanou do své rodné Itálie. Mezi těmi davy vojáků se lehce ztratí dvě nenápadně oblečené ženy, které se stěhují na moji soukromou galéru.

Zatímco Arsinoe přejde beze slova po můstku na zadní palubu lodi, Ciaru zadržím.

“S námi odeplout nemusíš, nejsi můj zajatec,” povím jí.

Pohlédne na mne překvapeně.

“Ty mě na lodi nechceš?”

“To jsem neřekla. Jen abys věděla na čem jsi.”

“Hmmm. Děkuji. Ale já svoji princeznu neopustím,” říká děvče se svoji obvyklou hrdostí.

“Dobře,” přikývnu, “to ráda slyším. Tak pokračuj.”

Zavedu obě i s jejich skromnými zavazadly do velké kajuty na zádi. Takováto luxusní kajuta je na lodi jen jedna. Dole pod ní mají své pěkné ale maličké kabiny moji muži, v prostorech na přídi bydlí posádka lodi, vojáci a kormidelníci. A otroci u vesel? Ti nikoho nezajímají, Ani mě moc ne. Při pohledu na jejich dřinu a neradostný úděl mě často napadá, že je lepší zahynout v bitvě než padnout do zajetí a stát se veslařem na válečné galéře nepřítele. Protože veslaře na Římských lodích tvoří částečně těžcí zločinci, ale hlavně zajatí nepřátelé. I posádku u mých vesel čerstvě doplnili muži z poražené povstalecké armády. Ale jak říkám, jsou mi docela lhostejní. Mají je na starosti vojáci z posádky galéry, nikoliv já.

Ani moje dvě milé zajatkyně otroci nezaujmou. Vyskytují se odjakživa i na Egyptských lodích a i tam nemá jistě jejich život pražádnou cenu. Arsinoe vstupuje do kajuty první. Vypadá mile překvapená její prostorností a vybavením.

“Máš to tu velice pěkné, Linetto:” říká mi, “až moc pro bývalou egyptskou princeznu.”

“Jsi zbytečně skromná.”odvětím, “však také není jen pro tebe, ale pro nás všechny.”

“My budeme bydlet s tebou?” diví se Ciara.

“Jistě. Vy dvě vznešené egyptské slečinky s jednou irskou plebejkou ve službách Říma. Má snad někdo námitky?”

Arsinoe mlčí a nic neříká ani její komorná. Přejde k lůžku pod oknem.

“Mohla bych spát tady?” ptá se docela skromně.

Přikývnu. Mou původní postel pod ozdobným baldachýnem ponechám Arsinoe a spokojím se s jednou z těch nově udělaných v koutě místnosti. Je blízko jediného vstupu a tak bych mohla rychle zasáhnout, kdyby se něco nečekaného semlelo. Ciara bude mít stejnou, jen z ni uvidí ven a když se zvedne, tak i na mořskou hladinu za zádí galéry. Ať si děvče užije trochu výhledu.

První dva dny po vyplutí si ho užije hodně. A ne sama. Společně s princeznou jsou postiženy mořskou nemocí a tak tráví hodiny u otevřeného okna, připravené z něj potupně vrhnout cokoliv, co se jim předtím podařilo do žaludku dostat. Nechávám je na pokoji, poté co se přesvědčím, že jejich stav není tak vážný, abychom museli za pár hodin vyhazovat z okna jejich mrtvá těla.

Třetí den nemoc přejde a už se během plavby nevrátí, i když zažijeme pár mírnějších bouřek. Obě mladé ženy se poprvé od příchodu na loď pořádně najedí a pak je pozvu na návštěvu naší promenádní paluby. Je to prostor přímo nad moji kajutou, ohraničený ze všech stran vysokým zábradlím. Nechala jsem tu vyrobit několik velkých pohodlných lavic.

Možná se zeptáte, odkud se moje loď řídí, kde je kormidelní kolo? Tak to bohužel ještě nebylo vynalezeno. Kormidlo se řídí z druhého podpalubí dlouhým trámem pevně se samotným kormidlem spojeným. Je to pěkná dřina, na druhé straně zase přítomnost kormidelníka neruší soukromí naší horní paluby.

Nečekaný průšvih nastane, když se Arsinoe poprvé objeví na horní palbě a spatří jí veslaři. Ti noví, ještě nedávno vojáci z její povstalecké armády jí začnou provolávat slávu. Ostatní, ti starší, nejsou naopak její přítomností na lodi nadšení. Vždyť kvůli ní a její vzpouře cestovalo Caesarovo loďstvo takovou dálku, místo aby se poflakovalo v domácích vodách. Začnou nespokojeně hučet, a kdyby měli tu možnost, rádi by egyptské princezně podřízli krk. K rozpoutané rvačce mezi veslaři jsou povoláni vojáci a když to nestačí, zasáhnou i mí muži. Ale není to nic platné. Teprve když se na lávce mezi lavicemi otroků objevím já v černých přiléhavých kalhotách, červené blůzce a s rudě zářícími vlasy, nastane klid. Ti chlapi mají přede mnou velký respekt a tak když k nim promluvím, nikdo se neodváží ani špitnout. Původním veslařům vysvětlím, že naše mise měla smysl, že byla úspěšná a že sláva s našeho vítězství padne i na jejich hlavy. A těm novým bez obalu sdělím, že to jak se budu chovat k jejich princezně závisí na tom, jak se budou ve svém novém postavení chovat oni. Nemyslím to samozřejmě vážně, neumím si představit, jak bych například nechala Arsinoe zbičovat, ale to oni nemohou vědět. Jistě slyšeli, že Caesarova pravá ruka Linetta dovede být krutá a nemilosrdná. Tahle pověst se o mně šíří i v Římě a i když se zakládá na pravdě jen docela maličko, nevyvracím ji.

V každém případě je po rebelii. Mí chlapci se usmívají, jsou na svoji velitelku pyšní, ti ostatní vojáci se také tváří spokojeně. Ona vzpoura na lodi, kde je desetkrát víc otroků než vojáků není žádná velké legrace.

Když se situace úplně uklidnila přijdou za mnou mí přátelé Titus a Flávius.

“Copak chlapci, vypadáte, že vás něco trápí?” zeptám se jich.

“Teď už ne, Linetto. Zvládla jsi to skvěle. Ale co kdyby ne? Kdyby se ti chlapi zbláznili a chtěli by jít princeznu zabít. Sáhla bys po meči, nebo bys na ně poslala několik svých blesků.”

“To už by muselo být hodně zle. Byla bych nerada, aby někdo nepovolaný věděl, co umím.”

“Ale nám si to ukázala. A ani jsi nemusela.”

“Vy jste také mí opravdoví přátelé.”


Když jsme se my tři vraceli asi před třemi týdny z jedné úspěšné mise, zastavili jsme se na noc v suchém skalnatém údolí. Když jsem tak seděla a dívala se na protější skaliska, napadlo mě, že bych měla vyzkoušet svoji tajnou superzbraň. Co všechno dokážu a také jak dlouho to vydržím. Vstanu a postoupím pár kroků.

Titus i Flávius jsou mi v okamžiku po boku.

“Co je, Linetto? Nějaký nepřítel.”

“Támhle před námi, ta skála. To je teď můj nepřítel,” odpovím záhadně.

“Co tím chceš říci?”

“Tak se dívejte.”

Zvednu levačku a pokropím celou skálu červenými blesky. Okamžitě je v jednom plameni.

“To je úžasné, skvělé!” volá Flávius, pak se zarazí, “ty jsi bůh?” a vypadá, že se chystá padnout na zem.”

“Nech toho blbnutí,” okřiknu ho.

Začnu vysílat na skálu fialové blesky. S hromovým rachotem se z ní začnou odlamovat úlomky. Když jedním docela velkým málem dostanu po palici, raději toho nechám a přejdu na modré. Těmi jsem kdysi proměnila své tři skoro bratry v hromádky šedého popela. Když jimi zasáhnu skálu nestane se nic. Ale po druhém a dalším zásahu do stejného místa začne kámen rudě žhnout, potom se rozsvítí úplně do běla a začne téci jako voda. Pálím na jedno místo za druhým a vytvářím tam rudé, žluté i bílé kruhy natavené horniny. To trvá skoro deset minut. Nejednou se mi zatočí hlava a bum, už ležím na zádech a než stačím cokoliv říci, před očima se mi setmí a konec.

Prý jsem byla v bezvědomí téměř hodinu. Když se vzpamatuji, jsme ze začátku hrozně slabá, ale síly se mi rychle vracejí. Titus i Flávius kleči vedle mne, otírají mi čelo mokrým hadrem a je na nich vidět, jak se jim ulevilo, když jsem se probrala.

“Ty jsi nám nahnala strachu, Linetto:” říkají, “mysleli jsme, že jsi mrtvá.”

“Ne, jen úplně vyčerpaná. To bylo také účelem téhle zkoušky, jak dlouho to vydržím.”

Skála už mezitím úplně vychladla, ale natavené kruhy, které jsem tam udělala, tam zůstaly. Vypadají podivně, nepřirozeně. Až je za mnoho a mnoho let objeví jeden švýcarský hoteliér, ráda bych slyšela, co jim bude říkat.

“Ty jsi bůh?” ptá se znovu Flávius.

“Ne tak docela,” a ve zkratce jim vysvětlím jak to bylo s mým otcem.

Oba mí muži byli nesmírně poctěni důvěrou kterou jsem jim prokázala a od té chvíle jsou nejen mí nejbližší podřízení, ale také moji nejlepší přátelé.


Celé naše loďstvo míří na Krétu. Je to tak deset dní plavby. Tam i když je to Řecký ostrov nás rádi uvidí. Prodat vodu a potraviny za slušnou cenu je vždycky dobrý obchod a obyvatelé tohoto nepříliš bohatého ostrova si takovou příležitost ujít nenechají.

Počasí je zatím pěkné a tak si obě mé zajatkyně udělají pohodlí na venkovní palubě. Zároveň se tam usadím i já a oba moji zástupci Titus a Flávius. Vím, jak si zkrátit nekonečný čas, jak ho strávit smysluplně. Arsinoe i Ciara jsou dívky z nejvyšších kruhů a jistě se jim dostalo dobrého vzdělání. A mne slavná historie starého Egypta velice zajímá. Princezna je mým zájmem potěšena a začne mi vyprávět o době Staré říše, době stavitelů pyramid. Zná všechny faraóny té doby, vypráví i o budování jejich obrovitých monumentů. Za chvilku se k vyprávění přidá i Ciara, která se zpočátku tvářila, že se se svými nepřáteli zahazovat nebude. Tahle dívka je sice tvrdohlavá, ale vyprávět dovede výtečně, lépe než princezna a tak nakonec převezme hlavní roli ona. Ovšem, když se dostane k samotné stavbě pyramidy, její vypravování se mi nezdá věrohodné.i když Arsinoe její slova potvrzuje.

“Nevěřím, že obyčejní lidé mohli tak obrovskou stavbu postavit a navíc jen za jeden lidský život. Někdo jim musel pomáhat, nejspíše bohové,” vyslovím to, co si myslí hodně Římanů.

Nakonec řešení stavby pyramid necháme být, ať si s tím lámou hlavy budoucí generace učenců a postupujeme dál. Přes Střední a Novou říši až ke slavnému období vlády prvních Ptolemaiovců. Tady už mají mladé ženy zprávy z první ruky a mohly by posloužit i informacemi technického charakteru. Bohužel, jako většina děvčat nemají o technice ani šajna. Tohle vyprávění nestihneme za hodinu ani za den, ale protáhne se nám na celý týden. Během té doby si navykli chodit poslouchat i ostatní mí muži. Však to jsou vesměs patricijští synkové a tak mají určité vzdělání.

Když jsme na Krétě nabrali zásoby a vyrazili na další plavbu k Řeckým břehům, přešlo vyprávění o Egyptě plynule na dějiny Říma. Ty nebyly tak dlouhé, ale slavné už určitě. Tady vynikal hlavně Flávius, ale i ostatní muži mohli přispět svoji hřivnou do studnice znalostí. Nakonec bych mohla všeobecné vzdělávání ukončit já sama traktátem o dějinách Irska, ale moc jsem se k tomu neměla. Abych jim vyprávěla jak Morrigan s Herkulem hnali Julia Caesara svinským krokem, to by mí muži moc rádi neslyšeli.

Aby to nevypadalo, že jsme se celou dobu jenom bavili o dějinách, tak musím poznamenat, že jsme nezanedbávali ani fyzickou přípravu. Na palubě bylo místa dost, takže se tam odehrávaly i souboje, rvačky a další cviky k utužení morálky a bojových kvalit mých lidí. Dost často se našich bitek zúčastnila i Arsinoe, která to s mečem docela dobře uměla a za těch pár týdnů se ještě mnoho naučila. Nakonec, pokud si vzpomínáte, jen díky tomu, že uměla bojovat, si uchránila život do doby než jsem přiběhla já a mí chlapci.

Konečně jsme dorazili do Bari. Posledních pár dní jsme pluli skoro sami, protože většina lodí mířila dál do messinské úžiny.

To byla úleva, když jsme konečně stanuli na pevné zemi. Přespali jsme v hostinci kus za městem a druhý den jsme na pronajatých koních mířili na sever do Říma.

Můj dům, nebo spíše palác v Římě byl v době mého výletu do Egypta opuštěný. Žil tu jen správce s rodinou, ale ten byl tak schopný, že na domě ani zahradě nebyla vidět žádná újma.

Sotva jsme si vybalily a umyly se, sešly jsme se s Arsinoe i Ciarou na zahradě v atriu vily.

“Tak jsme doma a než dorazí Caesar, máme spoustu času:” konstatuji.

“Co bude s námi?” ptá se Ciara.

“O tom si musíme promluvit.”

“Jsme přeci přátelé? Nebo jsme pořád tvoji vězni, Linetto?”

To je pokrok. Ciara, která prohlašovala, že se nikdy nebude se žádným Římanem přátelit.

“Tak nejprve ty,” obrátím se k velké dívce. “ty nejsi můj zajatec Ciaro. Nikdy jsi nebyla. Takže si můžeš dělat co chceš, chodit kam chceš. I do města. Ale raději nechoď sama a jak víš, mlčeti zlato. A pokud mluvíš o přátelství se mnou, řeknu ti jediné. Potěšení je také na mé straně.”

“To je moc fajn,” usměje se děvče. “Já umím mlčet, jinak bych nemohla být první komorná její výsosti.”

Najednou výsosti. Celou dobu co ji znám tak princezně tyká a většinu času má sklony jí komandovat. Však se také znají skoro od kolébky. No ale i když je vysokého původu, co je to proti princezně bohyni? Asi to za posledních ptolemaiovců nebrali tak vážně. To jenom ta slepice Kleopatra by tuhle parádu ráda znovu zavedla.

“Arsinoe je bohužel i nadále zajatec. Caesarův zajatec. S tím toho moc nenadělám, rozhodně ne do jeho triumfálního pochodu městem. Potom se uvidí.”

“Potom mě nechá zabít,” říká smutně princezna.

“On určitě ne, ale tvoje sestra má špehy všude a až bude celý Řím o tobě vědět…”

“Co s tím uděláme?”ozve se Titus, který celou dobu poslouchal.

“Dobře, že jsi tady,” obrátím se k němu.


Další čtyři dny si vyrazíme s Titem na malý výlet a když se z něho vrátíme domů, jsem mnohem spokojenější.


Příští měsíc až do doby než dorazí do Říma Caesarovo loďstvo, si já i mí chlapci uděláme příjemné prázdniny. Mí muži se postupně podívají za svými rodinami na zaslouženou dovolenou. Jednu chvíli zůstane v domě jediný Titus. Já také obejdu své přátele a známé a také znovu obnovím kontakty se svými informátory, konfidenty, udavači a práskači.

Možná se objeví dotaz, jak se mohla tehdy ještě sedmnáctiletá holka stát ve velikém městě Římě tak úspěšná. Těch důvodů je několik. Za prvé jsem schopná. Velice schopná. A občas i všeho schopná. Potom si umím dobře vybírat své spolupracovníky. Ale úplně hlavní příčina mého úspěchu je Caesar. Mít tak mocného a vlivného muže těsně za zády je nejrychlejší cesta k úspěchu. Někdy také do hrobu, ale to není můj případ.

Často během těchto dnů vyrážím jen tak do města. Většinou s Ciarou, občas i s Titem a Flaviem. Egyptská šlechtična nejprve vyjadřovala pro hlavní město barbarského římského národa jen pohrdání, ale postupně se jí město začalo líbit a nakonec bez mučení uznala, že v mnoha ohledech překonává druhdy nádhernou, ale už několik desetiletí chátrající Alexandrii. Párkrát jsem vzala do města i Arsinoe. Obě raději v přestrojení. Nepředpokládala jsem, že by někdo mohl Egyptskou princeznu poznat, ale nechtěla jsem ani na sebe v tom případě upoutávat pozornost, protože náhoda je, jak už asi každý poznal na vlastní kůži, pěkný blbec. Bohužel, až Caesar vystaví Arsinoe na odiv celému městu jako exotické zvíře, bude všechno jinak a princezně okamžitě půjde o kejhák. Ale snad už jsem vymyslela jak její život uchránit před pomstou její drahé sestřičky Kleopatry.

Uplynul skoro na den přesně měsíc od chvíle kdy jsme do města dorazili my a Caesarovo loďstvo bylo tady. Ani na okamžik jsem nepočítala s tím, že můj šéf zapomene na své plány co se týče princezny. A také že ne.

Týden po Caesarově příjezdu se konal slavný, pompézní triumfální pochod vítězné armády městem. Slavnostně vystrojení vojáci, vyzdobené vozy, koně, velbloudi, sloni. Tak to kecám, sloni v Egyptě nežijí, v průvodě byl jen jeden a ten byl tak opelichaný a starý, takže vypadal že cestou zdechne sešlostí věkem.

Na největším voze pokrytém zlatem jel sám vítěz nad povstalci Julius Caesar. A za ním táhli dva ošuntělí koně obyčejný vesnický vůz. K jeho postranicím byla přivázána princezna Arsinoe. Byla oblečená v prosté šaty a bosá. Hned za ní jsem na krásném bělouši jela já oděná ve skvostnou důstojnickou uniformu, bez pokrývky hlavy, s rudě zářícími vlasy.

Za mnou jeli stejně skvěle odění i moji muži. Všichni jsme měli své meče ukryté v pouzdrech na koňských bocích, v rukou jsme drželi velké, hrůzostrašně vypadající biče.

“Chudák princezna:” pomyslel by si někdo v davu diváků, pokud by tam byl vůbec někdo, který by s poraženou vůdkyní povstání sympatizoval. Ostatní spíše čekali a těšili se až ji začne ta zlá a obávaná Linetta svým bičem mlátit přes nechráněná záda. S tím bičem co jsem měla v ruce by stačila jedna rána a bylo by po princezně, ale každému je asi jasné, že něco takové jsem v úmyslu vůbec neměla. Když před chvilkou Caesarovi pacholci nebožačku přikovávali k tomu vozu, přistoupila jsem k ní a řekla:

“Slibuji ti Arsinoe, že ti nikdo nezkřiví ani vlas.”

A tenhle slib hodlám dodržet.

Dokud jsme se pohybovali ve čtvrtích boháčů, bylo všechno v pořádku. Lidé provolávali slávu Caesarovi a když jsme dorazili my, jen občas se ozvala nějaká nadávka na princezninu adresu, lidé spíše zdravili mne nebo mé vojáky. Ale vše bylo jinak když průvod zamířil do středu města, kde se shromáždila chudina. Když projížděl Caesar na svém skvělém voze lidé řvali jako šílení a tím se tak rozparádili, že když se objevila zajatá princezna, zasypali ji smrští nadávek. To by nebylo tak hrozné, jen ať si plebs řve, ale oni po ní začali házet shnilé ovoce. I to by Arsinoe přežila, ale nikde nabylo psáno, že místo hlávek salátu či zelí nevezmou do rukou kameny. Pokynu rukou a mí muži na svých koních vytvoří mezi vozem s klopýtající dívkou a rozvášněným davem hráz Stejně musí proti některým jedincům použít své biče. Teprve to dav schladí a rozežene. Podobná situace se opakuje několikrát a tak si mnoho lidí odnese z dnešního dno na svých tělech pěkná krvavá znamení. Dobře jim tak chamradi nemytý.

Nejhorší chvíle nastane v okamžiku, kdy už se průvod vrací do patricijské čtvrti. Tam se na jednom místě shromáždilo velké množství lidí. Už z dálky je slyšet jak hulákají. I na samotného Caesara pokřikují oplzlosti a to se teprve rozjíždějí. Sotva se objeví vůz za kterým kráčí zajatá princezna spustí teprve naostro.

“Zabijte ji.”

“Umlaťte tu egyptskou couru.”

To patří princezně.

“Posluhovačka Egypta.”

“Zrádkyně.”

“Zabijeme i tu zrzavou děvku.”

A tak podobně vítají mne. Asi se rozneslo, že já a mí vojáci používají své biče na něco jiného než si lůza myslela.

Nejvíc ječí vychrtlá ženská uprostřed skupiny silných chlapů. Ukazuje na mne a volá:

“Zabte ji! Zabte ji!”

Je jak vzteklá. Myslí si, že obklopena svými soukmenovci je v bezpečí. Udělám na koni jen dva úkroky směrem k ní a potom švihnu bičem. Těžká koule na jeho konci zasáhne přesně její hnusný ksicht. Během okamžiku ji udělá z nosu krvavý flek, zároveň jí rozdrtí i horní čelist.. Ještě stále stojí, ale je už vlastně po smrti. Za okamžik padne. To už ale odkládám bič a sahám levačkou po meči. Stejně rychle se po mém boku objeví i pět mých mužů se zbraněmi v rukou. Je nejvyšší čas. Dav se na nás vrhne. Během okamžiku se strhne krvavá řež a během dalších několika vteřin zase skončí. Ta chamraď nemá proti profesionálním zabijákům žádnou šanci a s děsem se rozprchne. Na ulici zůstane jen několik mrtvol.

Mrknu po Arsinoe. Kolem ní se shromáždili ostatní mí vojáci a tak vyvázla z bitky bez jediného škrábnutí.

Dál už pokračuje průvod v poklidu, jako by se na náměstí nic nestalo. A před obrovitou budovou senátu je ukončen. Caesar sleze z vozu a následován svými důstojníky a příslušníky římské smetánky zamíří dovnitř, kde budou oslavy pokračovat. Pro princeznu přijdou dva vojáci z protější soudní budovy a odvádějí jí do věznice v jejím sklepení. Ráda bych dohlédla, co s ní zamýšlejí, ale musím se společně s Fláviem a Titem zúčastnit hostiny také. Ostatní moji muži zůstanou venku a za chvíli mi jeden z nich oznámí, že Arsinoe na noc zavřeli v soudní budově a nikoho k ní nepustí. Tak dobře, chvilku se mohu klidně věnovat slavnostní hostině. Sotva se najím, přijde ke mně důstojník, že mám jít ihned k Caesarovi. Můj šéf, sotva mne spatří nechá svou společnost být a odebere se do místnosti vzadu. Jdu za ním.

“Sakra, Linetto, takhle jsem si to nepředstavoval:” vybafne na mne.

“To je mi jasné,” odpovím s líbezným úsměvem.

“Víš co se mělo dít?”

“Jistě. Velké ponížení poražené princezny.”

“A zatím…..”

“Nebylo to možné. Kdybychom nechali lůzu řádit, byla by mrtvá.”

“No a?”

“To jsem nemohla dovolit.”

“Tys to nemohla dovolit? Žádný takový rozkaz jsi nedostala.”

“Ale ani takový, že ji mám nechat zabít.”

“Raději jsi zabila dvanáct římských občanů.”

“Mnohem raději,” přikývnu.

Caesar udělá krok a vypadá, že se mi chystá jednu ubalit.

“Já tě přetrhnu,” zasoptí, ale rychle ho to přejde, “co s ní dál?”

“To se ptáš mě?” divím se naoko.

“Jistě že tebe. Co já s ní teď? Mě je úplně lhostejná.”

“Postarám se o ni.”

“Ale ne za peníze ze státní pokladny,” ušklíbne se velký Gaius.

“Jak bych se mohla opovážit.”

“No právě.” A Caesar mě s velitelským gestem propouští.


Když se vrátím do sálu, jdou Flávius s Titem hned ke mně.

“Tak co chtěl veliký Caesar?”

“Běsnil hodně?” ptají se naráz.

“Jako obvykle. A jako vždycky ho to rychle přešlo.”

“Co říkal?”

“Že jsme mu zkazili zábavu.”

“A s princeznou?”

“Že si ji mám nechat, že už o ní nestojí.”

“Tak to je dobrý, ne?”

“Jasně,” přikývnu, “jdeme pro ni, nenecháme ji v tom zatuchlém vězení. A navíc mám nějaký nedobrý pocit.”

Oba chlapci se na mě překvapeně podívají. Nedivím se jim. Na nějaké vnitřní pocity jsem si s nimi nikdy nehrála a teď najednou…. Ale nic nenamítají.

“Tak si pospěšme, když má Linetta tušení,” ušklíbne se jenom Titus.

Vypadneme z budovy senátu, kde už je zábava v plném proudu a tak nás nikdo nebude postrádat. Přeběhneme přes náměstí k protějšímu soudnímu paláci. Tam stojí stráž.

“Kampak?”

“Asi dovnitř bambulo,” odvětí obtloustlému strážnému Titus.

“Máte povolení?”

“Žádné nepotřebuji,” vyštěknu na něj. Teprve teď mě pozná.

“Slečna Linetta,” zašeptá a je bílý jako stěna.

Cesta je volná.

“Ten měl ale nahnáno,” směje se Titus, “máš tady pěknou pověst.”

“Ale nezaslouženou,” protestuji, “vždyť víte, že jsem hodná holka.”

“My ano, ale on ne,” souhlasí Titus.

“A to tě ani neviděl vrhat blesky,” přidá se Flávius, kterému tahle zkušenost utkvěla v hlavě víc než lehkomyslnému Titovi.

“Takovým darem se neplýtvá. To je zbraň poslední záchrany.”

“Alespoň pro hodný holky viď?”

Tomu Titovi pusa dnes jede jedna radost. Je zajímavé, že když je s Ciarou, tak ze sebe nevymáčkne ani slovo. A ta veliká domýšlivá holčina se mu také vyhýbá, jak může.

Seběhneme po schodech do sklepa a hned po dalších ještě níže. Tady už to moc útulné není. Tmavě chodby, zatuchlý vzduch, Atmosféra nasáklá nářkem a utrpením mnoha generací vězňů a odsouzenců. Sakra to stačí, začínám mluvit jako nějaký básník.

Kousek před námi se ozývá hluk. Docela nepatřičný v této chvíli a na tomto místě. Nemusím své hochy pobízet. Ihned se tam všichni tři rozeběhneme.

První spatřím Arsinoe. Stojí u zamřížovaného okna a se strachem v očích pohlíží na divadlo na chodbě. Tam jsou tři strážní a proti nim osm chlapů oblečených v něčem co z dálky vypadá jako uniforma Caesarovy osobní stráže.

“Otevřete dveře, je to rozkaz samotného Caesara,” křičí jejich vedoucí.

“Nemůžu, mám jiné příkazy,” brání se chabě velitel stráže.

V tom okamžiku na povel svého šéfa vytáhne všech osm chlapů ze svých halen dýky. První z útočníků zaútočí na překvapeného strážného, kterému se podaří včas uskočit. Vrahoun ho následuje, když se mezi ně připletu já s mečem v levačce a dýkou v druhé ruce. Udeřím skoro současně. Vraha probodnu a vedle se motajícího druhého rozpářu dýkou. Ani se nedívám, kam padli a dvěma dalšími ranami sejmu další útočníky. O zbývající se bleskově postarali Titus s Fláviem. Najednou je tu osm mrtvol.

“To bylo o chlup:” řekne Titus a otírá si krvavý meč, “Příště už budu tvým předtuchám věřit, Linetto.”

Strážci jsou z rychlého průběhu událostí celí zmatení. Jejich velitel se vzpamatuje první.

“Děkuji slečno Linetto, zachránila jste nám život,” klaní se, “co vlastně chtěli?”

“Hádej?”

“Zabít tuhle holku?” ukazuje do kobky.

“Egyptskou princeznu,” opravím ho.

“No a? To klidně mohli. Kdybych to věděl…..”

“Mlč hlupáku! Ještě slovo a zařadíš se mezi ně,” ukazuji na mrtvoly. “koukej otevřít kobku a potom to tady uklidit.”

“To nesmím.”

“Mám to udělat sama?” sáhnu po meči, z kterého stále ještě odkapává krev.

Poslechne a vůbec netuší, že jen o vlas unikl smrti, protože jsem v tu chvíli vůbec nežertovala. Jsem pěkně naštvaná na tu lidskou zrůdu Kleopatru, která si najala vrahy i v Římě a asi je dobře zaplatila, když vyrazili do akce sotva se dozvěděli, že je Arsinoe tady. Namíchl mě i můj chlebodárce Caesar se svoji hloupou ješitností, kvůli které nechal princeznu předvádět ve svém průvodě.

Kdepak Kleopatro. I kdybych Arsinoe náhodou nesnášela, teď ji budu chránit už jenom proto, abys měla vztek

“Co to bylo za chlapy?” ptá se princezna sotva vyjde z kobky.

“Kleopatřini vrazi,” nemám před ní tajnosti.

“Jak se mohli tak rychle dozvědět, že jsem tady?”

“Nemohli. Čekali tady, s penízky tvé milé sestřičky pod polštářem, jestli se tu náhodou neobjevíš.”

“To je nenávist. K vlastní sestře,” diví se Flávius, “já mám také sestru. Dokonce dvě. A mám je docela rád.”

Ještě než vyjdeme ze soudní budovy trochu se namaskujeme a vyrazíme k mé vile. Jsem si jistá, že nás nikdo nesledoval, ale stejně nemám dobrý pocit. Spousta lidí viděla, jak společně se svými muži chráním život a zdraví princezny v předcházejícím průvodu a někdo by si mohl domyslet, kde se nyní ukrývá. Myslím tím někdo dobře informovaný a dobře zaplacený.

Ještě dnes v noci odtud musíte vypadnout,” říkám Arsinoe i Ciaře, která přiběhla celá šťastná, že její paní a přítelkyně žije.

“Kam?” ptá se velká dívka.

“Titus vás povede.”

“Proč zrovna on?” Ciaře se to pomyšlení nelíbí. Ale nemá na vybranou.

“Co budeš dělat ty?” ptá se mne Arsinoe, “ještě jsem ti ani nepoděkovala.”

“Nemám ráda, když chce někdo ubližovat mým nejlepším přátelům,” říkám princezně a dívám se jí do očí, aby nebylo pochyb, že má slova patří přímo jí. “ a co budu dělat? Chvilku se ještě poflakovat po městě. Až se to bude hodit, tak za vámi přijedu.”

Pár týdnu se to nehodilo. Caesar měl pro mne spoustu práce a tak jsem se za svými přítelkyněmi vypravila asi až za měsíc. Cestou z Říma na jih směrem k už vzpomínanému přístavu Bari je jedno rozlehlé údolí. Celé toto území i s velkým statkem uprostřed patří Titově otci Plíniovi staršímu. Veškerý majetek měl připadnout nejstaršímu synovi, jak asi uhodnete Plíniovi mladšímu. Ten ale před pár týdny zahynul v Říme v nějaké hospodské rvačce a tak se najednou stal dědicem Titus. Když jsme spolu před měsícem byli na malém výletě, navštívili jsme právě tenhle statek. Kromě toho, že byl Titus oficiálně jmenován nástupcem svého otce, dohodli jsme spolu na místě i to, co se pár týdnů nato náramně hodilo. Úkryt pro obě mladé Egypťanky.

Teď, když se tam Arsinoe i Ciara přestěhovaly, uvolnila jsem Tita ze svých služeb, aby se tam nastěhoval také a spolu se svým otcem dbal o jejich bezpečnost.

Stojím v sedle vysoko nad údolím a mám celý rozlehlý prostor před sebou jako na dlani. Začal už podzim, všechna příroda se krásně vybarvila, celé údolí vypadá jako oáza klidu a míru. Doufám, že také je, že ta egyptská kravajzna netuší, kde teď žije její sestra. Ráda bych viděla, jak se vzteká, že její plány Arsinoe odstranit zase nevyšly. Jestli to vůbec ví, z Říma do Egypta je to přeci jenom pořádný kus cesty.

Když projedu branou do opevněného statku, první narazím na Tita.

“Linetto, to jsem rád, že tě vidím,” volá radostně, “co je v Římě nového.”

“K tomu se dostaneme,” odvětím, “raději mi řekni co tady? Vše jak má být?”

“Ani bys nevěřila jaký je ze mne venkovan. Od rána do večera na polích a v sadech. Snad si teď přes zimu trochu odpočinu.”

“Lituješ toho?”

“Ne líbí se mi to. Vážně. Docela jo.”

“A co Arsinoe a Ciara?”

“Ani se neptej. S tou holkou není k vydržení. Ještě že se do práce moc nehrne.”

“Kde vůbec jsou?”

Sotva do dopovím, zastaví před vchodem vozík a z něho seskočí Titův otec a hned po něm Arsinoe. Srdečně se s ní přivítám. Vypadá, že zdravím jen kvete, jen ty její ruce. Nikdy je neměla aristokraticky jemné, na to si moc ráda a často hrála s mečem, ale teď. Typické ruce zemědělského dělníka. Ale princezna si nestěžuje. Pracovat na poli ji jistě nikdo nenutí, dělá to protože ji to baví.

Objeví se i Ciara, která kupodivu také nezahálí, jak ji Titus pomlouval. Dělá na statku něco jako účetní a ekonomku, což takhle velké hospodářství určitě potřebuje, aby nenastal chaos.

Během příštích měsíců, se na Titově hospodářství zastavím několikrát, ale sotva se přiblíží jaro, Caesar mě pošle do další akce. S Fláviem a dalšími pěti muži z mé party cestujeme až do daleké Hispánie. Moc se mi nechce hlavní město opouštět, protože se tu schyluje k důležitým událostem a jsem přesvědčená, že bych Caesarovi byla užitečnější kdybych mu byla nablízko.

Ale jak už je u mne tradice, vždy když se odehraje něco zlomově důležitého, jsem zrovna na druhém konci světa. Tak i na březnové idy jsem dočista mimo hru a o Caesarově zavražděni se dozvím s měsíčním zpožděním. Do Říma se vrátím, když už je po všem. Vrazi se pokusili chopit moci, ale jsou poraženi a většinou zabiti či popraveni. V městě začíná vládnout nový triumvirát. Ty lidi vůbec neznám, ale to se rychle změní. Lapidus mi připadá celkem bezvýznamný, zato Markus Antonius je třída. Ale pak se setkám s tím třetím vzadu, Oktaviánem a je to pro mne osudové setkání. Stojíme proti sobě na chodbě v jeho vile a hledíme si do očí. Usměji se.

“Konečně,” řeknu.

Je překvapen.

“Co tím chceš říci? Kdo vlastně jsi?” zarazí se, “Linetta?”

Přikývnu.

“Konečně jsem našla člověka, kvůli kterému stojí za to zůstat v Římě.”

“Ty chceš pro mne pracovat? Ne pro Marka Antonia? Já myslel, že vždy sázíš na vítěze?”

“V tom máš pravdu.”

“Tak proč?”

“Markus Antonius vypadá velice dobře, ale je to hlupák.”

Docela drzost ode mne. Viděla jsem ho zatím jenom jednou, takže na kvalifikovaný odhad je to málo.

Oktaviánus přemýšlí a celou dobu si mne prohlíží.

“Já nevím,” vyleze z něj. “Jsi moc krásná. Ale tvoje pověst.”

“Špatná pověst je dobré vysvědčení.”


Ten den se nakonec na ničem nedomluvíme. Další týden strávím návštěvami u svých přátel, seznamováním se z novou situací. Na první pohled to vypadá, že z městské struktury nezůstal kámen na kameni, Ale to je jenom zdání. Všechno funguje tak, jak má a dokonce na většině míst zůstali ti samí lidé.

Za týden dostanu pozvání od Oktaviána k návštěvě. Asi si to rozmyslel a bude moje služby potřebovat. Ale je to úplně jinak.

“Zdravím tě, Linetto,” řekne mi jen a odvede si mne do své pracovny.

“Od té chvíle, co jsem tě viděl nemyslím na nic jiného než na tebe,” řekne mi.

Musím se zatvářit hodně udiveně, protože se na chvilku odmlčí. Čeká co já na to. Já nic.

“Miluji tě,” dokončí své vyznání.

Od svých patnácti let, kdy se mne moji bratři pokusili znásilnit, jsem se setkala s mnoha muži, s některými jsem byla v nejtěsnějším kontaktu, ale nikdy jsem k nim nic necítila. Ani k Caesarovi, ani k svým nejbližším přátelům Titovi a Fláviovi. Až jsem si myslela, že jsem nenormální. Zrovna tak jsem nic v tomto smyslu necítila ani k Arsinoe či Ciaře, což bylo na jedné straně uklidňující ale na druhé ještě horší.

I s vyznáním lásky a občas mnohem horoucnějším jsem se setkala už mockrát, ale tentokrát jako by bylo všechno jinak. Zatím jsem každého odbyla, některému se i vysmála, ale teď nevím co říci. I Oktaviána překvapí, že neříkám nic.

“Linetto, pověz mi něco,” říká tiše, když já stále stojím jak solný sloup.

Přistoupí ke mne a položí mi ruce na ramena. Skloní se ke mně.

Tak dost! Zase kecám! Nemusel se ke mně sklánět, když mne poprvé políbil. Vždyť jsem stejně velká jako on. V každém případě jsem se stala ještě této noci jeho milenkou.

Pracovat pro Oktaviána byla ještě větší radost než pro Caesara. Byl stejně inteligentní, stejně schopný, ale v podstatě zůstával stále ten slušný mladý muž, jak jsem ho poznala, i když se během roku stal nejmocnějším mužem Říma. Že byl mým milencem mělo ještě jednu výhodu. Skoro nikdy mě neposílal moc daleko od města, aby mohl být stále se mnou. Jeho největší protivník v boji o moc, Markus Antonius se projevil tak, jak jsem ho ohodnotila hned zpočátku. Jako hlupák. Odstěhoval se do Egypta a zamiloval se do Kleopatry. Ta ženská, i když jí notoricky nesnáším, musí v sobě něco mít, když dokázala takhle natrvalo oblouznit tak důležité muže, jako byl Caesar a teď Markus Antonius.

V jednom jsem se ale zachovala ostudně. Skoro celý rok jsem se nebyla podívat na Titův statek, jak se daří mým Egyptským přítelkyním. Také jsem o jejich existenci nemluvila ani s Oktaviánem.

Napravila jsem to až v zimě, kretce po novém roce. Bylo docela teplo, sníh který před pár dny napadl, rychle roztál a tak se cestovalo dobře. Teprve poslední kus cesty, který už nevedl po státní silnice se můj kůň musí brodit blátem. Pohled na údolí není tak veselý jako v létě či na podzim, zato statek z dáli září jako by tam hořelo. Ale nehoří, spíše se tam koná nějaká oslava. Těžko ke slunovratu, to už je dva týdny, v tom bude něco jiného.

Vjedu do otevřených vrat. Rozhlédnu se a hned jsem doma. Svatba. Kdopak asi?

První spatřím Arsinoe. Běží ke mně.

“Linetto, ty jsi přijela!” volá radostně, pak se zamračí, “dala sis načas.”

“Moc práce,” omlouvám se

“Já vím. Sem se všechny zprávy dostanou. I když trochu se zpožděním. Tvoje sláva hvězd se dotýká.”

“Všechna sláva polní tráva. S tím bude brzo konec. Senát chce Oktaviána prohlásit králem, Césarem. K tomu se mu nějaká Irská milenka moc nehodí.”

“To je mi líto”

“Nemusí Arsinoe. Já si nestěžuji. Byl to pěkný rok, ale nebyl poslední. Co bylo tady? Svatba?”

“Ano. To bys neuhodla, kdo se ženil. A s kým?” Arsinoe se zatváří čtverácky.

Tím mi to hodně usnadní.

“Neuhodla? Tak se vsaď.”

“Tak kdo?”

“Titus a Ciara?”

“Řekla bys to do nich?”

“Ale jo. Ti dva se měli rádi od začátku, jenom jim to trvalo než jim to došlo.”

“Ty se v tom nějak vyznáš,” směje se princezna.

“Něco jsem se za ten rok naučila,” přikývnu.

Když se vrátí novomanželé z vycházky udělají na moji počest ještě jednu dodatečnou oslavu. Ti dva se dlouho hledali, nebo lépe řečeno se dlouho míjeli, o to víc vypadají teď šťastně. Když se Ciara na chvilku vzdálí, dohoním ji.

Usměje se na mne.

“Jsem moc ráda, že jsi přijela na naši svatbu, i když trochu se zpožděním, Linetto,” říká mi.

“Poslechni ty egyptská skoro princezno, co to má znamenat, oženit se s nepřítelem, s Římanem?” dobírám si ji.

“Byla jsem hloupá, že jo?”

“Nebyla, to nikdy, jen hodně pyšná a tvrdohlavá.”

“Proč jsi mne vůbec tenkrát nenechala pod tou pyramidou, co ti na mně záleželo?”

“Asi mám čich na lidi Ciaro. A tebe jsem na první pohled odhadla dobře.”

“Mockrát ti za všechno děkuji, Linetto. Jsi moje nejlepší přítelkyně.” Ciara mě obejme.

Dříve by mi to bylo nepříjemné, nesnesla jsem blízké dotyky ani od mužů ani od žen. Ale za ten rok společného života s Oktaviánem, jsem se hodně změnila. Ne ve všem, ale ve vztahu k blízkým lidem jistě. A tahle dvě egyptská děvčata, i když jsem je původně zajala se zištných důvodů, se opravdu stala mými nejlepšími přítelkyněmi. V Římě jsem mezi ženami měla jen jedinou, Livii. Jsem ráda, že mě vystřídá v Oktaviánově loži a stane se jeho manželkou právě tahle chytrá a ctižádostivá mladá žena.

Když jsem druhý den odjížděla zpátky do Říma, slíbila jsem Titovi i oběma dívkám, že se brzy znovu ukážu. V hlavním městě se mi moc nelíbilo. Vstoupilo ve všeobecnou známost, že se Oktáviánus brzy ožení s Livií. Já už jsem se v jeho blízkosti objevovala minimálně, a po městě se šířily drby o mém pádu do hlubin jeho nepřízně. To byla voda na mlýn mnoha lidem, kteří se mne báli, kteří mne nenáviděli, samozřejmě hlavně ženám. Muži naopak okolo mne brousili, jako by čekali, do které náruče se nejkrásnější děvče Říma a zhrzená milenka budoucího imperátora vrhne. V tom jsem všechny brzy zklamala. Když jsem přestala spávat v Oktaviánově lůžku, věděla jsem hned kam se obrátit. Za mým dávným přítelem, který mne miloval od samého počátku a navíc bydlel po celou dobu v mé vile, Fláviem.

Zpočátku jsem ho vyplašila.

“Linetto, jsem hrozně šťastný, ale mám strach,” říkal mi večer, když jsme zůstali sami.

“Z čeho, prosím tě?”

“Když se mnou nebudeš spokojená, zabiješ mne svými blesky?”

“Jsi normální příteli?” podivím se, “nešplouchá ti na maják? Proč bych na tebe plýtvala blesky?”

Nebylo potřeba Flávia zabíjet tak ani onak. Všechno bylo od začátku v pořádku, alespoň po stránce našeho sexu. Ale jinak ne. Čím více se blížila Oktaviánova svatba, tím méně mě pobyt v Říme těšil. Brzy to poznal i Flávius.

“Co je s tebou, Linetto, přímo se ztrácíš před očima?” ptal se jednoho rána, “nejsi se mnou spokojená?”

“Však víš, že ano,” usměji se, “ale jinak mě tady nic netěší. Musím si dát na nějaký čas od Říma pokoj. A nejlépe od celé římské říše.”

“Kam chceš jít? Do Irska?”

“Ne.Tam už nikoho neznám. Asi se podívám za sestřičkou.”

“Do Athén? Do Řecka? A za svoji nevlastní matkou?”

“Za matinkou? Za Morrigan? To nikdy! Tu nemusím vidět!”

V té chvíli mne napadlo, že bych ji vidět mohla a trochu ji znepříjemnit život také. Užívá si klidu a pohody se svým milovaným Herkulem. Hodná neteřinka Linetta přijde a udělá jí ze života peklo, nebo přinejmenším očistec.

Ale nejprve se ještě zastavím za svými kamarádkami, stejně jsem jim to slíbila.

Poslední dny než vyrazím na dlouhou dobu pryč z věčného města na Morrigan často myslím.Tak jako jsem si na ni skoro dva roky nevzpomněla, tak si to teď vynahrazuji. Ale nevymýšlím nic chytrého. Naopak, vzpomínám na ni se zlobou a odmítáním. Na to jak mě vychovala a potom odvrhla. Teď jí to spočítám i s úroky. Vymýšlím stále horší pomstu, až dospěji k tomu, že ji zabiji. Konečně se zarazím v rozletu své fantazie. Zabíjet nikoho nebudu a Morrigan určitě ne. Hned z několika důvodů. Je to matka Brigitky, na té mi záleží a něco takového bych jí nemohla udělat. Za druhé jí sice nemám ráda, cítím k ní nechuť a odpor, ale nenávist natož nenávist až za hrob to není . A konečně praktický pohled. Neznám hloupější a pro zdraví jakéhokoliv člověka, mě nevyjímaje, nebezpečnější nápad, než se pokusit zabít Morrigan. Protože jestli je někdo profesionální zabiják extra super třídy, byť bývalý, tak je to ona.

Flávius je moc smutný, když ho opouštím. Obávám se že je možná v Římě jediný. Neutěší ho ani, když mu nechám k dispozici svoji vilu i se služebnictvem a také veškerou hotovost v městské bance. Sama vyrazím na cestu jen s malým váčkem zlaťáčků. Sice se později ukáže, jak už jsem se zmínila, že to nebyl prozíravý nápad, ale já v  té chvíli cítila, že se chci od Říma na nějaký čas odtrhnout opravdu se vším všudy.

Na první část cesty si ještě vezmu koně. Mířím zatím jen k Titově statku a tam ho zanechám a dál už půjdu po svých. S tím nemám žádné problémy. Byla bych schopná jít v plném tempu i několik dní v kuse jen s malými přestávkami na jídlo a pití. Ale nic takového mě nečeká. Vždyť vůbec nikam nebudu spěchat.

Na statku panuje dobrá nálada, která na několik dní povzbudí i mne. Od té doby co se Titus s Ciarou stali manželé zmizela stálá nervozita, která se z jejich vztahu přenášela i na všechny v okolí. Jen Arsinoe se nemůže zbavit lehké melancholie, kdykoliv si vzpomene na své dětství a mládí v rodném Egyptě, kam se už asi nikdy nevrátí.

Druhý den po mém příjezdu se spolu jdeme projít.

“Je tu krásně,” říkám, když se rozhlížím po pečlivě udržovaných sadech a polnostech okolo. Až mne to samotnou zarazí, čeho si všímám. Věcí, které mi dříve byly zcela lhostejné. Asi začínám stárnout. A moudřet, jak by asi poznamenal Oktaviánus.

“Ano, je,” přikyvuje moje přítelkyně, “nikdy by mne nenapadlo, když jsem před rokem a půl prchala z prohrané bitvy s nenávistí ke všemu římskému v srdci, že jednou se mi ve vaší zemi bude líbit.”

“Měla by ses také vdát jako Ciara.”

“Jo Ciara. Ona to má lehčí. Titus ji od samého začátku miloval a tak stačilo aby to jemu i jí konečně došlo. Navíc” a usměje se na mne, “ona je šlechtična, tak si vzala postavením rovného muže, ale co mám dělat já?”

“Nějakého krále?” zeptám se, “na to si Řím zatím nepotrpí.”

“A ostatní jsou zadaní.”

Hned nepochopím koho myslí těmi ostatními. Tak mi to Arsinoe vysvětlí.

“Markus Antonius se zamiloval do mé sestry.”

“A Oktaviánus už je ženatý,” dojde mi to, “tak to vím až moc dobře.”

“Neseš to statečně.”

“Ani ne. To se jenom tak tvářím. Jsem teď na tom tak trochu jako ty. Minulý život skončil a musím začít znovu.”

“Trochu ano” přikývne princezna, “ale ne stejně. Ty si můžeš zvolit, já nemohla. Ale nemysli si, já si nestěžuji.”

“Jdeš do Řecka za svou malou sestřičkou?” ptá se Arsinoe po chvilce mlčení. “a také za nevlastní matkou?”

“Za matinkou?” ušklíbnu se, “určitě bude moc šťastná až se tam objevím.”

“Má to smysl, ta tvoje nevraživost k ní?”

“O tom nemůžeš nic vědět a je to jenom moje věc,” mračím se.

“To ano. Ale třeba sama brzy změníš názor.”

“Nemyslím a už o tom nemluv, nechci se poslední den s tebou hádat.”

Vracíme se pomalu zpátky.

“Uvidíme se někdy, Linetto?” ptá se mne Arsinoe před branou do statku.

“Jistě děvče,” usměji se na ni. Tak jí říkám dost často i když je asi o rok starší než já.


Zůstala jsem hostem Tita a jeho půvabné ženušky Ciary celý týden. Byla bych tam pobývala ještě déle, ale to by můj plán zmizet z Itálie vzal brzy za své. Tak jsem dorazila do Bari a tam mě jeden známý rybář převezl přes Jadran do divoké Albánie. Přes hory a řeky jsem se za pár dní prokousala až do Makedonie, čerstvé to římské provincie. Ani jsem neřekla, že jsem se před odchodem od Tita převlékla do obyčejných ženských šatů a své zbraně jsem ukryla do batohu na záda společně s věcmi na spaní a pár dalšími drobnostmi. Do Skopje jsem dorazila bez větších překážek a ani mě nikdo nepoznal i když jsem své zrzavé vlasy nijak neskrývala. Bylo mi to docela milé, protože v Římě jsem se celý poslední rok nemohla hnout nikam, aby mne hned nepoznali a neotravovali.

Dál už to znáte. Celý měsíc jsem bydlela u jednoho řeckého obchodníka, kde jsem se nejen seznámila s jazykem země, kam jsem dříve, i když je to vzhledem k mé minulé práci s podivem, nikdy nezavítala. Když jsem ho poté opouštěla byl moc smutný. Zamiloval se do mne a chtěl si mne vzít za ženu. Tak jsem mu nakonec prozradila, koho to doma hostil.

“Moc mě mrzí, že mne opouštíš Nikko,” říká mi. Tak jsem si nechávala říkat, pokud to někomu nedošlo.

“To jsi asi jediný, zatím byl každý rád, že odcházím.”

Platilo to jen někdy a hlavně v případě žen, ale to mu nebudu vysvětlovat.

“Tomu nevěřím, nikdy jsem neviděl tak báječné a půvabné děvče jako jsi ty.”

“Říkáš to, protože mne neznáš.”

“Ale znám,” nedá se, “jsi opravdu moc hodná a milá Nikko.”

“No vidíš, že mne neznáš. Ani nevíš, že se Nikka nejmenuji.”

“Tak jak tedy?” směje se nevěřícně.

“Linetta.”

“Linetta? Ta Linetta? Ta Caesarova vyzvědačka?”

“A také Oktaviánova milenka.”

Poulí oči.

“Tomu nevěřím,” říká, ale podle toho jak se tváří nemluví pravdu.

“Mám ti to dokázat?” ptám se ostrým hlasem.

“Co mi chceš udělat?” vyděsí se.

“Samozřejmě nic. Jen abys pochopil, že nejsem ta hodná holka jak sis myslel.”

Balím si věci k odchodu a když překročím jeho práh dohoní mne.

“Nevěřím, že jsi tak zlá, jak se o tobě povídá. Tomu nikdy nebudu věřit. Měj se moc dobře, Linetto.”

Když se otočím, stojí ve dveřích a mává. Po tvářích mu tečou slzy. Dříve by mne taková změkčilá reakce od mužského dost namíchla, ale teď už ji dovedu pochopit. Tak mu také zamávám na rozloučenou.








III. část


V Korintu jsme si koupili koně. Když má člověk dost peněz, není to žádný problém. Nevybírali jsme žádné šampióny, spíše vytrvalé běžce, protože nás čekala dlouhá cesta. Naštěstí Kiwiri trochu jezdit umí, takže jsem se po něm nemusela stále ohlížet, jestli už neleží někde na cestě po pádu se svého klusáka. Vracíme se zpátky, ale nedojedeme až do Athén, nýbrž se stočíme na sever a později na severozápad. Tímto směrem je jinak hornaté Řecko docela klidné a mírné, je tu i dost kvalitních cest, takže postupujeme rychle vpřed. Po přespání v malé hospůdce vyrazíme druhý den stále stejným směrem. Všimnu si, že můj egyptský průvodce začíná být unavený. Tak nařídím v poledne přestávku.

“Slečno Linetto, musíme dál,” říká když slézá, spíše spadne z koně na zem. Natáhne se na záda a zůstane ležet bez pohnutí.

“To vím, ale když padneme cestou únavou, nebudeme Arsinoe nic platní,” říkám a pohlédnu při tom na něho.

Je tak utahaný, že sebou při vyslovení jména své princezny bohyně ani nepohne. Jak už teď víte, já se znám s Arsinoe velice dobře a nikdy mi jako bohyně nepřipadala, spíše jako milá a rozumná dívka. Na rozdíl od její sestry Kleopatry, která je naopak všechno možné jen ne milá a rozumná. No ale otrok je asi vychováván k něčemu jinému. Vím o čem mluvím, vždyť i já jako děcko jsem byla téměř otrokem. Ale mě se moc vychovat nezdařilo.

Odpočinek se protáhne do pozdního odpoledne, z čehož je Kiwiri naprosto zoufalý, protože si stále představuje, jak se díky jeho neschopnosti dostanou Kleopatřini vrahouni do Itálie dřív než my. Nemyslím si, že pár hodin může vzhledem k dlouhým týdnům co cesta z Egypta do Říma trvá hrát nějakou roli, ale ukáže se, že ano. Ale abych zase nepředbíhala.

Až k večeru kousek popojedeme a druhý den také vyrazíme o něco později. Neštveme koně ani sebe a jak se zdá, malý Egypťan už krizi překonal a vydrží jet celý den. Ale idylické cestování nížinami končí. Nesměřujeme na sever k Larisse, nýbrž více na západ k černým skalám u Meteory a tady už začíná mnohem divočejší krajina.

Další den se pomalu blížíme k cíli. Já jsem nikdy na Herkulově statku nebyla, nicméně jsem si jistá, že putujeme správným směrem. V další vesnici se naobědváme a tam zjistím že k ukončení naší cesta je to jenom kousíček. Je to dobře, protože Kiwiri už zase mele z posledního, a naši koně jakbysmet. Tohle údolí kterým se teď ploužíme vypadá, jako by směřovalo přímo k saharské poušti, ale pak spatřím na vrcholku stráně po pravici velký osamělý dub a vím, že jsme u cíle.

“Dolů z koně, jsme tady,” povídám.

Kiwiri se na mne podívá unaveně, ale přesto si povšimnu, že se poleká, asi si myslí, že mi začíná hrabat.

“Za tím kopečkem,” doplním aby si nemyslel, že jsem se zbláznila.

Mužík se sotva drží na nohou. Podám mu uzdu svého valacha.

“Sedni si a chvilku si odpočiň, pak přijď a koně vezmi sebou. Nemusíš spěchat, dneska už nikam nepojedeme.”

“Musíme spěchat,” protestuje.

Jen přikývnu a vydám se vzhůru po stráni. Netřeba připomínat, že já unavená nejsem, ale toho harcování na koňském hřbetu mám stejně plné zuby. Ale hlavně chci být chvilku sama. Jdu za Morriganou a to setkání pro mne hodně znamená. Poté, co jsem před branami Athén potkala Brigit, jsem znovu o mém vztahu s  nevlastní matkou uvažovala. Snažila jsem se, a úspěšně zapomenout na všechny ty svoje nenávisti a nevraživosti k ní. Tak úspěšně, že teď, když zmizela nenávist, nezůstalo vůbec nic. A tak vlastně musím začít úplně od začátku. Když k tomu připočtu Herkula, toho, jak říkám nechutně kladného hrdinu, nebude to pro mne zase tak jednoduché. Naštěstí jsem trochu starší a ne tak prchlivá a prudká jako dřív.

“Tak, Linettko, snaž se!!” povzbuzuji se cestou nahoru k velkému stromu.

A potom stojím vedle něho a hledím se zájmem na velké, pěkně udržované hospodářství. Před velkým domem s červenou střechou uvidím Joxera s Brigitou. Něco tam loví na zemi, vypadají jak když hrajou kuličky. Za domem na zahradě spatřím druhé dva domácí obyvatele a ucítím, jak se mi na chvilku zastaví srdce. Morrigan září na slunci jasně její rusá kštice a já se na ni dívám a čekám co to se mnou udělá. Chvilku nic.

Morrigan, Morrigan,” opakuji si, “macecha, matinka, matinka.”

Pořád nic. Takže na matinku zapomeneme a necháme ji už navždy v minulosti.

“To jsem ale byla blbá, hloupá, pitomá,” nadávám si v duchu, “když jsem si myslela, že ji nenávidím? Proč? Proč?”

Mohla bych si i nafackovat, ale k ničemu by to nebylo.

“A co k ní vlastně cítím teď?” stojím po tím velkým stromem a nemohu se hnout z místa.

Až mě to přestane bavit. Proč tady mám stát a čumět jako vrána. Půjdu dolů a ono se to nějak vyvrbí.

Joxer s Brigitkou si mne všimnou teprve když uslyší vrznut branku.Oba vyskočí jako by do dvora vtrhl nějaký ošklivý netvor.

“Linetto!” vykřikne sestřička, “co ty tady? Vlastně proč tak brzy?”

Joxer si stoupne vedle ní a ruka mu sjede k meči u pasu. Ani si nevšimne, že žádný nemá. Zato já ano.

“Ale Joxere, sestřičko, co to je za přivítání,” mračím se, “měli by jste se stydět.”

S těmi slovy sáhnu na záda a vytáhnu levačkou svoji zbraň. Pobaví mne jak se oba vylekají. Podám meč Brigitě.

“Ukliď ho někam, tady ho nepotřebuji, jsem přeci u přátel,” říkám.

“To je pravda.” Brigit se poprvé také usměje, převezme ode mne zbraň a odnáší jí do domu.

Vypadá trochu legračně. Mladičká, útlá dívenka s velkým těžkým mečem v rukou. Ale Brigit má síly dost, určitě by s mým mečem dovedla pěkně zacvičit, kdyby to bylo třeba. Ale není. Proč také. Když přišla na návštěvu taková hodná a milá dívka jako jsem já?

“To tvoje přivítání nebylo moc přátelské,” říkám mladíkovi, když na chvilku zůstaneme sami.

“Čemu se divíš, Linetto. Trochu jsem tě poznal a Brigit mi o tobě hodně vyprávěla. Tvoje pověst je velice špatná.”

“Kašli na pověsti. Nikdy nejsou pravdivé.”

“Ale říká se, že na každém šprochu….”

“Je pravdy trochu. Tak je to i se mnou. Konečně ty, přítel Xeny nebo tetičky Callisto. Tebe přeci nějaká ne moc kladná hrdinka nemůže vyvést z míry.”

Brigita se vrací.

“O čem si povídáte?” zajímá se.

“O kladných a záporných hrdinech,” informuji sestru.

“Kam patříš ty?”

“Někam doprostřed:” zakřením se na ni.

“To je moc veselé,” směje se také, ale hned zvážní, “ty jdeš za maminkou? Vzala sis k srdci moje slova?”

“Jaká?”

“Však víš.”

“Vím a hned sama uvidíš.”

Zamířím za dům. Joxer s Brigitkou jsou mi v patách.

Zahrada a sad je odtud ještě větší, než se zdála seshora od toho velkého stromu. Takže není divu, že si Morrigan ani Herkules dosud nevšimli vzácné návštěvy, která zavítala na jejich pozemek. Spatřím slavného hrdinu,jak se plazí po zemi s nožem v ruce a něco odřezává na kmeni nějakého ovocného stromu. Moje nevlastní matka stojí nad ním, zády k nám a radí mu. “To jí jde dobře někomu radit,” pomyslím si, “mně také radila co si počít se životem a podívejte se, jak jsem dopadla.”

Vlastně docela dobře, možná i víc než dobře, nic bych jí neměla vyčítat. A také, když se k ní tak odzadu blížím, jsou všechny moje zloby pryč, pohřbené v propadlišti času.

Ani sestra, ani Joxer, kteří jdou kousek za mnou se neozvou, takže přijdu ke své nevlastní matce hodně blízko, když mne konečně zaregistruje a prudce se otočí.

Vůbec se nepoleká, jen zelené oči se jí na okamžik rozevřou. Potom se klidně usměje.

“Nazdar, Linetto,” řekne, jako by to, že mne dva a půl roku neviděla nebylo nic.

Mlčím, civím na ni, jako bych úžasem oněměla. Přitom na ní není nic zvláštního. Vypadá úplně stejně, jako když jsme se viděly naposledy, jen ty její podivné modré kalhoty jsem ještě neviděla. I ji překvapím, že nic neříkám.

“Co pak je s tebou děvče drahé,” ptá se.

“Jseš si tím jistá?” ozvu se konečně.

“Tím děvčetem?” pochopí okamžitě.

“Jasně, copak jsme nějaké kamarádky?”

“Ano,” usměje se, “nebo brzy budeme.”

“Morrigan, neštvi mě hned od začátku,” zatvářím se rozzlobeně, “přišla jsem se s tebou udobřovat a myslela jsem, že to nebude vůbec snadné. A ty hned na mne jako mílius. Proč mi to usnadňuješ?”

Dříve než stačí něco odpovědět, vztyčí se vedle ní Herkules. Má sice kolena i ruce špinavé od hlíny, ale udělá na mne dojem. Je vysoký, statný, má takovou upřímnou, sympatickou tvář. Prostě prototyp klaďáka, z jakého se mi normálně dělá šoufl. Ale z Herkula ne. Právě naopak. Vůbec se nedivím, že se do něj moje cynická, vždy racionální macecha tak rychle zakoukala.

Dívá se na mne se stejným obdivem, jako já na něj.

“Tak ty jsi ta Linetta?” ptá se, “jsi ještě větší, štíhlejší a půvabnější než jsem čekal.”

Nic o mé povaze, či o mé špatné pověsti. Kdepak asi Herkules a nakonec i Morrigan čerpali informace? Od Brigity? Či od Joxera? Zvláště od něho jsem si renomé moc vylepšit nemohla. Tak se rovnou zeptám.

“Vám nevadí co jsem zač?”

“Co jsi, nebo co se o tobě povídá?” usměje se Morrigan.

Ona je opravdu chytrá. Nedivím se tomu, asi to máme v rodině. Kromě jiných vlastností, jako je například nezřízené sebevědomí.

“Jsi první, co tyhle dvě věci rozlišuje,” odpovím ji, “nebo druhá, když počítám i Brigitku. Ani se nedivím, máš s tím samým problémem jistě bohaté zkušenosti.”

Říkám to bez stopy posměchu a Morrigan to tak hned pochopí. Jen přikývne.

“Proč jsi přišla tak brzy?” jde hned k jádru pudla.

“Protože potřebuji pomoc.”

“S čím?”

“Delší vypravování a tak bychom se k tomu mohli posadit. Ale nejprve bych se ráda někde pořádně umyla, protože jsem po cestě špinavá jako prase. A vy dva s Herkulem, jak vidím taky,” neodpustím si poznámku.

Sotva dokončím hygienickou očistu v proudu tekoucí vody, což je luxus, jak v těch nejbohatších římských domech, dorazí Kiwiri s našimi koňmi. Tak musím vyprávění znovu odložit, protože je potřeba postarat se nejen o naše koníky, ale i o mého průvodce.

K pikniku pod velkým stromem za domem se sejdeme ve chvíli, kdy už se začíná stmívat. Kiwiri se sotva drží na nohou, ale tváří se statečně, nepřipustil by, aby kvůli jeho slabosti naše záchranná mise ztroskotala. Na to, že je to jen otrok, si počíná skvěle, mnoho svobodných mužů by mu jeho věrnost a statečnost mohlo závidět.

Povídání moc dlouho neprotahujeme. Řeknu Morrigan a Herkulovi jen to nejdůležitější a hned potom pošlu, nedbaje jeho protestů Kiwiriho odpočívat.

Brigit by také měla jít spát, ale nikdo ji tam neposílá. Nakonec proč vlastně? Ona spát nepotřebuje vůbec a dělá to jen proto, aby na sebe zbytečně neupozorňovala.

“Půjdete s námi?” zeptám se sotva můj maličký průvodce odejde.

“Jistě, že ano,” ozve se sestřička.

“Tebe jsem nemyslela prcku,” otočím se k ní., “jen tvoji matku a Herkula.”

“Ale já ještě v Itálii nikdy nebyla a mohla bych vám být užitečná,” hájí se sestra.

“Brigito,” řekne Morrigan,”víš na čem jsme se dohodli. Dřív než ti bude deset na takovéto akce chodit nebudeš.”

“To ses dohodla ty mami, já ne. Ale nebudu se s tebou hádat. Pojď Joxere, půjdeme na kutě, tebe určitě také nebudou chtít. Je to zřejmě moc nebezpečné, více než piráti na Sérifu.”

Joxer se bez řečí zvedá a doprovází Brigitku k domu.

“Musí mít poslední slovo,” směje se Morrigan, “ale je to hodné a poslušné děvče.”

Vzhledem k tomu, že je po tatínkovi bůh, tak je to dobře, kdyby byla zlá a vzteklá, moc bychom s ní nesvedli ani my tři, co jsme tu zůstali sedět.

“Já vím, že se vám asi moc do Itálie nechce, ale pro mne je to hodně důležité. Krom toho to není nic mezi mnou a Římem. To se snad ani nemůže stát, protože už jsem mnohem víc Římanka než Irka. Je to spor já a Arsinoe versus Kleopatra. Oktaviánus možná ani neví, že je bývalá egyptská princezna ukrytá přímo v jeho zemi.”

Morrigan mávne rukou.

“Mluvíš moc pěkně, Linetto, ale neřekla jsi nám to hlavní. Proč tě nějaká Egypťanka tak zajímá, že jsi ochotna se kvůli tomu spojit dokonce i se mnou.”

“To je ale blbost co říkáš. Copak ti Brigita nic nepověděla?”

“Právě, že ano. Že jsi přišla do Řecka zakroutit mi krkem.”

Málem vybuchnu, ale včas si všimnu výrazu Morriganiných očí. Uklidním se, ale předstírám naštvanou.

“Ta malá treperenda, co si vymýšlí. Původně jsem ti chtěla trochu ublížit, to je pravda, ale bít se s tebou, nebo se tě pokoušet zabít? Copak jsem sebevrah? Nebo mám k něčemu takovému vůbec důvod?”

Přestanu a když spatřím, že se moje nevlastní matka už neskrytě směje, pokračuji klidněji.

“Brigita ti nic takového určitě neříkala. Ona je rozumná dívka. Chytřejší než my dvě dohromady. Takže ty mne jenom zkoušíš?”

“Trochu.”

“A jak jsem obstála?”

“Dobře, tak se přestaneme navzájem testovat a vrátíme se k věci. Co je mezi tebou a Arsinoe?”

“Manželský svazek jsme neuzavřely,” zašklebím se, “byla to moje zajatkyně, pak byla Caesarova zajatkyně, potom dobrá známá a teď je to moje nejlepší kamarádka ještě z jednou takovou hubatou egyptskou holkou. Nedovolím, aby ji zabili nějací Kleopatřini vrahouni. I kdybych měla jet zpátky do Itálie sama.”

“Nepojedeš sama, od čeho máš rodinu?”zeptá se nečekaně Herkules.

Ještě že sedím, jinak bych sebou sekla na zem, jak mě jeho slova překvapí.

“Tím myslíš sebe?” vykoktám.

“Nás všechny tady, sebe nevyjímaje.”přikyvuje mladý muž.

Rychle se vzpamatuji.

“Jak jsem přišla k takové cti? Zasloužím si jí vůbec při své pověsti? A myslíte, že o ni stojím?” vychrlím na ně.

“Na tvoji druhou a troufám si tvrdit že i na třetí otázku ti odpovím ano,” říká Morrigan, “a co se týče cti, i pro nás je čest mít takovou dceru a sestru.”

“Jen mě nerozbreč,” zatvářím se lhostejně.

“Nehraj si na tvrďáka, Linetto,” nedá se vyrušit moje nevlastní matka.

“Na nic si hrát nemusím. Jsem tvrdší než skála, i ta pod moji rukou teče jako voda,” s těmi slovy zvednu levačku.

Ale neudělám samozřejmě nic. Už jsem vyrostla z toho, abych se jen tak předváděla a ta epizoda v městečku Thiva mě do teď moc mrzí.

“To ti věřím, vím co umíš,” přikývne Morrigan, “ale zůstaň teď na zemi. Herkules mluvil za nás všechny. A má pravdu. Copak máš na světě jiné tak blízké lidi, jako jsme my?”

“My dvě spolu nemáme ani kapku společné krve i když jsme si tak podobné, že si nás lidé pletou. Tak proč si myslíš, že jsme rodina?”

“Protože by se mi to tak líbilo, protože to tak cítím. Pro mne jsi něco jako moje starší dcera anebo mladší sestra.”

Ještě před pár dny, kdybych něco takového slyšela právě od ní asi bych se neudržela vzteky. I teď bych chtěla protestovat, zuřit, ale nějak mi to nejde. Ke své nelibosti cítím, že je mi takové představa docela přijatelná a dokonce příjemná. Morrigan pochopí, co se se mnou děje a nechá mě na pokoji. Zvednu se a odkráčím do temnoty zahrady.

“Linetto, co blbneš?” říkám si v duchu, “proč pořád děláš těžkosti? To jsi tak hrdá nebo tak pitomá? Pořád se chlubíš, jak vždycky jednáš racionálně, zachovej se tak i teď”

Jdu stále hlouběji a cítím jak se ve mně sváří rozum s….. Chtěla jsem říci s vášněmi, ale vhodnější výraz je s nerozumem.

Morrigan jako matka? To ne. Nikdy! Ale starší sestra? To zní mnohem lépe, tak proč bych měla protestovat? Půjdeme tedy zpátky a uvidíme jaké moudro s mých nevymáchaných úst vypadne.

Vracím se k lavici pod stromem. Herkules s Morriganou na mne klidně hledí. Jak rodiče na tvrdohlavé dítě, projede mi hlavou, ale hned takovou hloupost zavrhnu.

“Tak pojede oba se mnou?” optám se, jako by nic, “i ty Herkule, i ty moje starší sestro?”

“Ano,” přikývnou současně.

Pohlédnu Morrigan přímo do očí.

“Že jsme my dvě sestry, to beru. Ale na matku a dceru zapomeň. Musíš se spokojit s Brigitou,” dodám, abych měla poslední slovo.

“Jasně velitelko, rozumím a souhlasím,” říká Morrigan, “zítra ráno hned za svítání v plné zbroji odjíždíme. Máš ještě nějaké rozkazy?”

“Rozkazy ne, ale prosbu. Jistě znáte na Jadranu nějakého člověka s rychlou lodí, který nás co nejsvižněji převeze do Bari a tam na nás popřípadě počká, kdybychom museli rychle z Itálie vypadnout.”

“Tak to mohu zařídit” odpoví Herkules.


Druhý den vyrazíme brzy ráno. Čekala jsem jestli nebude Brigita znovu protestovat, ale rozloučila se s matkou i se mnou docela vesele. Asi je pro ni Joxer ten nejlepší parťák pro zbývající dny volna než se zase vrátí do školy.

Cesta na západ není příliš dlouhá, ale vede velice neschůdným terénem a tak nám trvá dva dny než dorazíme k Jadranu. Mé obavy, že Kiwiri bude znovu úplně vyčerpaný se do jisté míry potvrdily, ale ten malý velký muž je tak statečný a houževnatý, že vydržel. I když s největším sebezapřením. Koně jsou rovněž unavení, ale o ty se nemusíme dál starat. Na loď je vzít nemůžeme a u jedněch dobrých lidí u kterých jsme je zanechali se za pár dní opět vzpamatují. Třetí den za úsvitu vyrážíme na pěkné, hbité rybářské lodi na širé moře. Vítr vane příznivý, takže jestliže nám vydrží, budeme za další dva dny v Itálii.

První den cesty využiji k vyprávění o svém životě za poslední dva roky ve službách Říma. Hlavně o tom co už vy znáte, ale Morrigan s Herkulem ještě ne. O mé cestě do Egypta , o strašlivé bitvě pod pyramidami i o prvním setkání s princeznou Arsinoe a její komornou Ciarou. Povím jim všechno o tom co následovalo. Jak se z mých zajatkyň staly nejlepší kamarádky, stručně se stydlivostí sobě vlastní ( Opět kecám, ale to vy jistě dobře víte) se zmíním i o mém životě po Oktaviánově boku. Jen o důvodech, proč jsem se vydala před pár týdny do Řecka taktně pomlčím, teď už mi připadají hloupé a malicherné. Morrigan nemusím nic nalhávat, myslím, že v tomto mě dokonale prohlédla a stejně dobře i pochopila.

Všichni tři mí společníci vydrží poslouchat celý den a skoro mě nepřerušují. Teprve když domluvím ozvou se i oni.

První kupodivu Kiwiri, který si během dne odpočinul a je už zase při síle a plný života.

“Linetto,” říká a jen trošičku se uklání, “nikdy ti nepřestanu být vděčen za to co jsi pro princeznu udělala.”

Najednou vykulí oči.

“A já tě málem zabil,” vyděsí se při vzpomínce, jak na mne při první setkání vytáhl nůž.

“Málem se nepočítá,” usměji se na něj, “krom toho se ještě nenarodil Egypťan, který by mne dokázal v boji muže proti muži porazit.”

“Zase se vytahuješ?” ozve se má starší sestra. Již jsem si navykla tak na Morrigan pohlížet.

“Rozhodně ne. Jen realisticky hodnotím. Jediný člověk který by to dokázal jsi ty.”

“Myslíš v boji muže proti muži?”

“Přesně tak,” přikývnu. “co jsi mému příběhu říkala ty Morrigan?”

“Umíš zajímavě vyprávět, ani jsem si nevšimla, že uplynul skoro celý den.”

“Děkuji, ale tohle jsem nemyslela, spíš mě zajímá, jak hodnotíš obsah, než formu?”

“Bez připomínek. Měla jsem pravdu, když jsem říkala, že na tebe můžu být hrdá.”

“To mě těší,” usměji se, “ale nestačí, pokračuj dál.”

“Je ta Kleopatra opravdu tak hrozná?”

“Těžko říci, já jsem proti ní zaujatá, ale podle toho, s jakou zarputilostí se snaží zlikvidovat svoji sestru zřejmě ano.”

“Tohle je ale dost běžné, že panovníci vedle sebe netrpí ostatní sourozence a zvláště ne ty, kteří se postaví proti nim.”

“Mám snad nechat kvůli tomu Arsinoe zabít?” mračím se.

“Jistě že ne, ale jen kvůli tomu bych z Egyptské královny takovou saň nedělala.”

“Já ji znám osobně a věř mi, že ani tobě s tou tvoji současnou mírností a tolerantností by se nezamlouvala.”

“Herkules si o mně myslí něco jiného,” usměje se Morrigan.

“Dobře, že ho připomínáš, musím si s ním promluvit.”

“O čem?”

“O vážných věcech a byla bych ráda když budeš chvilku jen poslouchat, ne do toho zasahovat.”


Zavolám si Herkula na kobereček.

“Vidím, že se vy dvě na mne chystáte?” říká, sotva se posadí na zádi lodi proti mně.

“Jenom já, Morrigan je jen tichý svědek.”

“Tak začni.”

“Co si o mně po dnešku myslíš?” vypálím.

“Čekal jsem to horší, ale nějaké výhrady bych měl, asi tušíš jakého druhu.”

“To vím. Zabíjet lidi je špatné a vůbec se to nehodí pro mladé děvče, to jsi měl na mysli? Já s tebou souhlasím, ale jenom částečně. A o to teď jde. Tak začínám.”

Herkules chce něco dodat, ale já ho rázným gestem přeruším.

“Promiň, ale teď budu mluvit já. Až skončím budeš na řadě ty. Ale předem tě upozorňuji, že ti žádný prostor k diskutování nedám.”

“Takže,” začnu sotva se nadechnu, “co si myslíte, že se stane, když ti Kleopatřini zabijáci dorazí k Titově statku dřív než my?”

Dám si dramatickou pauzu. Herkules i Morrigan pochopí, že se jedná o řečnickou otázku a mlčí.

“Zabijí Arsinoe samozřejmě,” pokračuji, “ale nejen ji, zavraždí i všechny místní obyvatele včetně žen a dětí, to je asi pětatřicet lidí a nakonec všechno zapálí. Pěkná představa, že ano? Tak něco jiného. Co se stane, když tam přijdeme včas, chytneme je za ručičku a řekneme jim vy jedni oškliví chlapečkové, bekaní, to se nedělá. A zaženeme je. Seberou se a s pláčem utečou za svoji královnou? To určitě ne. Přijdou znovu a znovu, dokud svůj úkol nesplní. Nebo, a to je to o čem chci mluvit, dokud je všechny nezabijeme. Kolik jich bude? Můžu jen hádat. Deset? Dvacet nebo dokonce čtyřicet? Nevím, Kleopatra není žádná troškařka. A tady pokládám první otázku na kterou chci slyšet odpověď. Pokračujeme, nebo se vracíme domů?”

“Pokračujeme,” řekne Morrigan klidně.

“Ty Herkule?”

“Ano.”

“Výborně. Takže pokračuji i já. Právě jsem naznačila, že bude nutné zabít hodně lidí. Proto položím hned druhou otázku. Herkule? Vezmeš do ruky meč a přidáš se k nám, nebo to zabíjení necháš na mě, Morrigan a Titovi?”

Kupodivu má otázka Herkula překvapí a zaskočí. Zato moje sestra se za jeho zády povzbudivě usměje. Jsem si jistá, že se svým partnerem měla na tohle téma více rozepří a jistě má radost, že našla spojence.

“Herkule, to je důležitá otázka,” ozve se, “a je moc důležité, co na to odpovíš.”

“Pokud řekneš ne, bude lepší když zůstaneš v Bari na naší lodi a pohlídáš ji, aby nám ji nepoškodil vítr.”

“Tos nemusela, Linetto, to od tebe není fér,” mračí se na mne Herkules.

“Já vím,” přikývnu,”ale to je mi teď jedno.”

Mnohokrát jsem ve své práci pro Caesara, nebo později pro Oktaviána musela v podobné situaci rozhodnou, jestli je na místě metoda cukru nebo biče. A moc často jsem se nespletla. Doufám, že ani teď.

Herkules je v úzkých. Nedivím se, musí to být pro něho těžké rozhodování.

“Co si myslíš ty?” obraci se k Morrigan.

“Souhlasím s Linettou.”

“I s tím hlídáním lodi?” ptá se Herkules zoufale.

“To byla jen nadsázka. Ale pokud se budeš jenom dívat, popřípadě je jenom zmlátíš jak máš ve zvyku, tak já je potom budu muset obejít a dorazit je. Bude se ti to líbit?”

To se mi zamlouvá. Morrigan se s ním nepáře stejně jako já. Vůbec nechápu, proč jsem se proti ní tak hloupě zatvrdila.

“Tak co Herkule?” vezmu si zase slovo, “už nám něco řekneš? Ne? To nevadí. Máš čas na rozmyšlenou do našeho zítřejšího přistání. Ale potom už musíš odpovědět jasně.”

Seberu se a jdu na příď.

“Herkules nám nepomůže?” ptá se Kiwiri.

“Má nějaké problémy se svoji identitou.”

“Jak to? Neví čí je?” diví se maličký otrok.

“Ne. Co se s ním děje. Nemůže se rozhodnout,” a několika slovy objasním malému muži hrdinovo dilema.

Druhý den v poledne se po naší levici objeví pobřeží. Nejjižnější špička italské boty. Jelikož stále vane příznivý vítr, zůstaneme na lodi a pokračujeme pořád dál podél pobřeží k severozápadu. Přesto navzdory mým předpokladům strávíme ještě druhou noc na lodi a teprve třetí den za úsvitu se před námi objeví významný přístav Bari.

Hned vyhledám Herkula.

“Je čas,” oznámím mu a napjatě čekám, co mi odpoví.

“Půjdu s vámi,” říká s vážnou tváří.

“Se všemi důsledky s toho vyplývajícími?” sonduji.

“Ano. Vím, co všechno to obnáší.”

“Bylo to těžké rozhodování že ano?” usměji se na něho, “pro tak příkladně kladného hrdinu.”

“Linetto, nech toho,” ozve se Morrigan.

“Ale sestřičko copak? Ty jsi jistě podobné problémy s rozhodováním neměla. Jít pobít pár Egyptských vrahounů?”

“Chceš říci, že já jsem temná hrdinka?”

“Ne, zrzavá,” ušklíbnu se.

“Nápodobně.”

Sehnat koně v Bari je práce pro mne. Jelikož tu mám spoustu dobrých známých, není to žádný problém. Za hodinu už necháváme město za zády. Nějaký čas jedeme nížinou, potom už začíná cesta stoupat do kopců. Na jednom odpočívadle potkám známého obchodníka.

“Linetto,” volá, “to je překvapení. Myslel jsem že jsi naši zemi opustila navždy.”

“Jak vidíš tak ne.”

“Jedeš na Plíniův statek?”

“Ano.”

“Před chvilkou jsem tady potkal skupinu jezdců. Mířili tam také.”

To je zpráva! Polekám se a jak vidím nejsem jediná.

“Jak velkou chvilkou?”

“Hodina, nebo o něco víc. Nějací nevítaní návštěvníci?”

“Moc nevítaní. Kolik jich bylo.”

“Asi dvacet. Ale buď klidná. Mě se také nelíbili. Tak jsem je poslal špatně,” zašklebí se na mne obchodník.

“Výtečný nápad,” zajásám.

Rozloučím se s ním a popoženu koně po cestě dál. Ti chlapi na to brzo přijdou, a vrátí se na správnou cestu. Asi půjde o každou chvilku, kdo bude na místě dříve. Když uhneme ze státní silnice na cestu ke statku pozorně sleduji zem přede mnou.Na vydlážděné silnici nic vidět nebylo, ale tady by se stopy dvaceti jezdců musely objevit. Nejsou tu žádné. Můžeme trochu zmírnit šílený trysk našich koní. Chudák Kiwiri zůstal někde vzadu a i Herkules se řádně opozdil. Ne že by byl špatný jezdec, ale cesta vede pořád do kopce a koně mnohem snadněji unesou takové dvě hubené ženské, jako jsem já a Morrigan, než jeho.

Konečně jsme v sedle, odkud už je statek i s celým hospodářstvím vidět.

“No nádhera,” říká sestra, “a to jsem si myslela, jak je naše hospodářství velké.”

“Taky na to nemáš dvacet lidí.”

“Většinou nikoho, my dva jsme pořád někde v luftě.”

“Tak pokračujeme,” rozhodnu, “nebudeme na mužské čekat. Musíme vyhlásit poplach, ať se všichni stačí vrátit do bezpečí hradeb.”

V půli cesty k opevněnému sídlu zahlédnu pod velkým bukem známou dvojici.

“Jeď dál a dej zvonit na poplach,” volám na Morrigan, “já jsem tam hned.”

Zatočím svého koně.

Titus a Ciara mě nejprve uslyší. Otočí se a když mne poznají, chvátají ke mně.

“Linetto, ty jsi se vrátila,” jásá mladá novomanželka.

Titus ne. Okamžitě pochopí, že jsem nepřijela s koněm skoro uštvaným jen tak pro legraci.

“Co se děje?” ptá se.

“Kleopatra vyčenichala váš úkryt.”

“Ta si nedá pokoj. Kdy dorazí?”

“Ona ne. Ale její vrahouni tu jsou co by dup.”

“Sakra. Poběž domů Ciaro! Musíme se na ně připravit.”

Mladí lidé se rozeběhnou k domovu. Je to jen kousek, navíc oba jsou ve výtečné formě. O Titovi bych se neodvážila pochybovat, ale i dlouhé nohy mladé Egypťanky se míhají v rychlém rytmu. Zřejmě Titus nenechává svoji půvabnou ženu zlenivět. Ještě nejsou ani v polovině cesty, když se rozezní hlavní zvon ve věži obytného domu. Lidé pracující na polích a sadech zdvihnou hlavu a když poznají z naléhavosti vyzvánění, že se jedná o vážnou věc rozeběhnou se k domu všichni. Tak se mi to líbí. Titus má své lidi dobře vycvičené.

Za deset minut se sejdeme ve dvoře úplně všichni i s Herkulem a Kiwirim. Arsinoe naštěstí byla jen na zahradě za domem takže ji nebylo třeba hledat.

Zatím nechám velení na Titovi. Rozdává všem lidem zbraně, ale krom tří mladších mužů je všechny posílá do obytného domu táhnoucího se podél jedné z hradeb, kde jeho pracovníci bydlí. Na statku teď mimo dobu sklizně nejsou žádní otroci, jen svobodní Římané, kterým je možné zbraně svěřit bez obav, že je otočí proti svým pánům. Ti tři mladší muži vybraní k posílení našich řad jsou bývalí legionáři sběhlí v používání zbraní, muži kteří už prošli mnoha boji.

Když je základní obrana zorganizována, ujmu se velení. Mohla by to být také Morrigan, ale já jsem tu domácí a tak je volba jasná.

Je nás tu jedenáct. My čtyři čerstvě dorazivší, Plínius se svým synem, tři bývalí legionáři, Arsinoe a Ciara. Z toho sedm bojovníků. Ciaru a Kiwiriho nemůžu počítat vůbec a bývalou princeznu s Titovým otcem jen jako zálohu. Byl by nesmysl postavit Arsinoe do první linie, když ti chlapi se sem táhnou takovou dálku právě proto, aby ji mohli zabít. Proto vytvoří, i když si připravila meč a štít, s Plíniem starším naopak linii poslední, tj. až v samotném domě. Titova otce zlobí koleno a je to přeci jenom starší člověk, tak mu bude v domě, kam doufám útočníci vůbec neproniknou nejlépe. Ciara se od Arsinoe nechce hnout, tak dostane rovněž meč i když se bojím, aby s ním neublížila spíše sama sobě. Titus by ji měl naučit přinejmenším základům boje se zbraní i beze zbraně, protože síly i obratnosti na to má ta veliká dívka dost. Ale teď už to asi nestihne.

Tři bývalí legionáři mají také hned pro začátek důležitý úkol. Pustit do dvora polovinu útočníků a pak za všech okolností vrata zavřít. Jestli jich dovnitř pronikne kolem deseti nemělo by být problém je porubat a teprve potom vpustit druhou polovinu.

“Výborně, Linetto,” říká Morrigan, když pozorně sledovala přípravy na boj, “jsi rozený generál.”

“Jenom centurion, plukovník,” opravím ji.

“Jestli dneska zvítězíme budeš povýšena.”

Chci něco vtipného odpovědět, ale muž stojící na malé plošině vedle brány se otočí a zakřičí.

“Už přicházejí a jedou hodně rychle.”

To je dobře. Bránu jsme nechali úmyslně otevřenou, vše vypadá tak, jako když místní obyvatelé dosud netuší, co se na ně valí.

Vytáhnu meč a zálibně na něj pohlédnu. Vidím, že Morrigan udělá totéž. I Herkula spatřím s mečem v ruce. Čtvrtý na kterého spoléhám je Titus. Ten stojí skoro u schodů vedoucích k hlavnímu vchodu. Měl by zastavit ty, kteří uniknou nám třem. Snad jich bude jen pár, nejlépe žádný. Mrknu na sestru.

“Jak za starých časů.”

“Je to dobrý pocit být zase spolu,” odpoví.

Je. A já hloupá jsem se tomu tak dlouho vyhýbala. Teď jenom přikývnu protože na víc není čas. První útočníci jsou tady. Jen tak mimochodem si všimnu, že jeden z nich má úplně světlé vlasy, ale nevěnuji tomu pozornost, protože přímo přede mnou seskočí dva s koní a sápou se na mne. Ještě zpozoruji, že se brána zavírá a pak se můj meč dá do práce. Držet ho v levačce je obrovská výhoda. Prvního vrahouna sejmu dřív než zjistí, že rána přilétla z jiné strany než čekal. Druhý se chvíli brání, ale nedám mu dlouho šanci a bez milosti mu zapíchnu meč do hrudi. Mrknu, co se děje u schodů. Dva chlapíci nám proklouzli. Jeden narazí na Tita, ale druhý se mu vyhne a už běží po schodech nahoru. I já tam běžím. Vidím jak můj starý přítel protivníka přirazí ke zdi a tam ho probodne. Zbaví se mrtvoly a chce také běžet nahoru. Málem se srazíme. Ale je už pozdě. Egypťan vítězně zakřičí a vnikne dovnitř. Vzápětí se zase objeví a vidím, jak mu ze zad trčí špička kopí. Potácí se pak narazí na zábradlí, přepadne přes něj a spadne do trávy pod schody. Je po nebezpečí.

První desítka útočníků je zlikvidována. Až na toho blonďáka. Ten zuřivě a velice obratně bojuje s Morriganou. Co to je sakra za divného Egypťana? Pak mi to dojde. To je přeci Heinrich, Kleopatřin germánský strážce a osobní zabiják. Krutý, nemilosrdný a strašně sebevědomý. Asi má na to právo, protože ani moje sestra s nim dosud nic nesvedla.

Seberu ze země meč jednoho mrtvého a běžím tam.

“Nech ho.” volám, “ten je můj.”

Morrigan na mě mrkne a když vidí, že držím v obou rukách meče odpoutá se od něho a přenechá mi ho.

“Nazdar Heinrichu,” říkám mu, “přijel si zemřít daleko od svého milovaného Egypta?”

Otočí se ke mně a oči mu zaplanou divokým leskem.

“Linetta” zasyčí, “moje paní bude mít velikou radost až ji přinesu také tvoji hlavu.”

“To se musíš hodně snažit. Podívej se kolem, tví společníci jsou už po smrti, A já tě pošlu za nimi.”

“Cha chá,” zasměje se posupně, “nikdo mě nedokáže porazit a ženská už vůbec ne.”

S těmi slovy se na mne vrhne. Je stejně velký jako já, ale dvakrát tak těžký. Má také dva meče a umí s nimi jaksepatří zacházet. Zasype mě sérií úderů z obou stran, které by každého běžného soupeře rozcupovaly na malé kousky. Mě možná také, kdybych neměla kam uhýbat a uskakovat. Ještě nikdy jsem se nesetkala s protivníkem jeho kvalit. Dokáže udeřit oběma rukama stejně dobře a stejně prudce. Naráz nebo na střídačku, to je mu jedno. Já také dovedu bojovat oběma rukama, ale pravačku mám o dost slabší a tak s ní jenom odrážím údery. Mé pokusy o protiakci jsou nemastné neslané, takového soupeře nemohou ohrozit. Teď udeří Heinrich ještě prudčeji. Kdyby mě zasáhl, měla bych hlavu rozseknutou vejpůl. Na poslední chvilku vložím do rány pravici. Odhodí mne, jako bych byla z papíru a meč s hlasitým lupnutí praskne. Vítězně vykřikne, ale já se rychle vzdálím z jeho dosahu a tak udeří do prázdna.

Odhodím nepotřebný zbytek zbraně a běžím k Morrigan.

“Půjči mi svůj,” křiknu na ni.

“Nechceš vystřídat?” ptá se.

“Ne. To je otázka cti.”

“Být čestná ale mrtvá je nanic.”

“To se mi nestane.”

“Doufám,” říká Morrigan a podává mi svůj meč, “nerada bych přišla o sestru, když jsem ji konečně našla.”

Jen přikývnu. Otočím se k Heinrichovi a oči mi divoce zasvítí. Tak teď mám v rukou dva nejlepší meče. které vůbec znám a hin sa hukáže kdo s koho.

“Copak, už máš dost?” směje se můj protivník “ukončíme to, ať se dlouho netrápíš.”

“Vůbec se netrápím,” odseknu mu, “a ty už také za chvíli nebudeš.”

Vrhne se na mne a já si znovu připadám, jako když jsem se zapletla mezi lopatky větrného mlýna. Ustupuji, uskakuji, odrážím jeho prudké údery oběma meči. Skoro to vypadá že se ten strašný chlap ani nemůže unavit. Protože já už začínám s obtížemi lapat po dechu. Ale zdání klame. Také Heinrich mele z posledního. Je celý brunátný, funí jak býk před červeným šátkem. Znovu zaútočí. Zapotácím se, vypadá to že upadnu. Okamžitě na mne vyzkouší svůj majstrštyk. Ale tentokrát jsem na něj připravená a v pravici mám Morriganin meč. I tak je to strašná rána, která mě málem zarazí do země. Ale ustojím ji a s divokým výkřikem udeřím levačkou se svoji vlastní zbraní. Můj meč usekne chlapovu ruku až skoro u lokte. Heinrich strašlivě zařve a prudce se narovná. Meče v mých rukách se mihnou znovu a zanechají na jeho těle hluboké krvácející rány od ramen až ke slabinám. Vidím jak se zapotácí. S těla i z pahýlu pravačky mu stříká krev, v očích se mu objeví hrůza. Zatočím oběma meči v rukou.

“Že pozdravuji Kleopatru,” vykřiknu.

S těmi slovy zapíchnu oba meče Heinrichovi do hrudi až po jilce a okamžitě je zase vytrhnu. Muž padne jako obrovský strom a zůstane ležet bez pohnutí v tratolišti krve. Nejraději bych si lehla vedle něho. Ale zůstanu stát, jen obě zbraně mi vyklouznou z rukou. Těžce lapám po dechu. I když jsem zvítězila, jsem otřesená poznáním, že jsem vyhrála spíše šťastnou náhodou než proto, že bych byla lepší než Heinrich.

Morrigan sbírá se země oba meče a starostlivě na mne pohlíží.

“Co je ti, Linetto? Vypadáš vyděšeně, nevím proč, byla jsi skvělá a zvítězila jsi.”

“Nic mi není,” zasípu, “potřebuji chvilku abych si odpočinula.”

Ta chvilka není moc dlouhá.

“Vracejí se,” volá stráž od brány.

“Tak otevřete,” odpovídá má sestra.

“Kde byli?” ptám se už normálně. Držím zase v ruce svůj meč a jsem připravená pokračovat v boji. Protože druhý Heinrich už doufám mezi útočníky nebude.

“Objížděli statek kolem dokola, abychom jim neupláchli zadem,” vysvětlí mi Morrigan.

Takže to muži u brány měli docela lehké. Vidím, že jsou tam jen dva. Třetího zahlédnu kousek stranou, jak si ovazuje krvácející ránu na stehně. Tak jestli jsou tohle naše jediné ztráty, je to zatím dobré. Pokud nepočítám moje řádně otřesené sebevědomí.

Brána se znovu otevře a útočníci s vítězným řevem vtrhnou dovnitř. Ale radost je rychle přejde, když zjistí, že jejich předchůdci včetně blonďatého velitele jsou mrtví. Ale není pro ně úniku. Naše meče pracují rychle. Jen třem se podaří ještě v bráně otočit koně a dát se na útěk.

Vidím jak se Morrigan žene na hradbu a utíkám za ní. Jsou tam připravené luky. Rychle následuji svoji sestru a jednoho se zmocním. Zamířím za prchajícími a v téhle chvilce zapomenu na únavu.

“Teď,” vykřikne sestra a oba muži jedoucí trochu pozadu se zřítí s koní zasažení do zad.

“Žádný nám nesmí utéci,” křičím a obě znovu natahujeme luky. Ale muž v tom okamžiku zmizí za zákrutou mezi stromy.

“Zatraceně,” zvolá Morrigan a chce běžet ke koním.

“Zadrž. Nech koně být. Uděláme to jinak,” zdvihnu levačku.

“To je sice nečestné a nesportovní” říká sestra, “ale jen do toho, Linetto, ukaž, co umíš.”

Muž se objeví hodně daleko, přesně v místech kde se cesta zatáčí vzhůru do sedla mezi kopci. Z mé ruky vylétne docela maličký fialový blesk. Sotva je vidět, jak se prchajícímu zableskne na zádech. Muž rozhodí ruce a spadne z koně. Ten ještě chvíli běží. Pak se zastaví a s údivem se rozhlíží, kam zmizel jeho jezdec.

“Pěkná rána,” hodnotí Morrigan můj výkon, “ale nějaká slabá.”

“Nechtěla jsem ublížit tomu koni.”

“Ty máš vůbec raději zvířata než lidi,” dobírá si mne.

“Ne vždycky. Třeba tebe bych za žádného koně nevyměnila. Ani za krávu ne,” zašklebím se na ni.

Jinak má pravdu. To je pozůstatek mého neutěšeného mládí. Kdy mi lidé často a hodně ubližovali, zatímco u zvířat jsem vždycky našla úkryt a porozumění.

Cítím, jak se mě opět zmocňuje únava. Posadím se na dřevěnou podlahu hradebního ochozu a dívám se do dvora pod sebou. Není to krásný pohled. Všude plno krve, porůznu se tu povalují mrtvoly útočníků. Rozhlížím se, jakou újmu jsme utrpěli my. Naštěstí skoro žádnou. Jeden s legionářů byl poraněn při prvním útoku, jinak vidím jen drobné oděrky na Titově ruce a k mému překvapení i na Herkulově boku. Jak je vidět i nejslavnější hrdina naší doby není nezranitelný. Morrigan k němu jde a ošetřuje ho. Ne, nikoliv, odvádí ho někam stranou. Vím co bude dělat. A to si myslí, že je to čestné a sportovní, když se touto formulkou tak ráda ohání? Sestřičko jsi podvodnice, ale já ti to ráda odpustím.

Na terase před hlavním vchodem se objeví Plínius a obě dívky, Ciara a Arsinoe. Když spatří Titovo zranění, chtějí k němu běžet, ale mladík se naopak vydá k nim nahoru a všichni opět zmizí v domě. Za chvíli se dveře opět otevřou, ale ven vyjde jenom Ciara. Seběhne po schodech a s úžasem se zastaví u Heinrichovy mrtvoly. V tom okamžiku se objeví znovu Herkules s Morriganou a co myslíte, že se změnilo? Samozřejmě, zranění je pryč!

Ciara k nim jde a jak vidím posílá je také do domu. Rozhlíží se okolo než mě spatří bezmocně sedět na hradbě hned vedle brány. Ba ne! Ta chvilka odpočinku mi stačila a jsem už docela fit. Seběhnu dolů ke své kamarádce.

“Snad nehledáš mě Ciaro?” ptám se jí, “už jsem myslela, že na mě všichni zapomněli.”

“Ty jsi zabila Heinricha?”

“Ano, ale nebylo to snadné.”

“To je úžasné,” diví se Ciara, “říkalo se o něm, že je nejlepší na světě, že je neporazitelný.”

“Také jsem si to o něm chvíli myslela,” přiznám se, “ale jak vidíš, každý nakonec najde svého mistra.”

I ty, Linetto, tak si dávej bacha, pomyslím si.

“Máš jít do domu,” změní děvče téma rozhovoru.

“Co je, nějaká tajná porada?”

“Nevím, asi.”

“A kdo ji povede?”

“Titus,” řekne Ciara hrdě.

Poplácám ji po rameni.

“Dobře jsi si vybrala, je hodně málo takových mužů jako je Titus.”

“A co Flávius?” zajímá se moje kamarádka, ví, že jsme spolu nějakou chvilku žili.

“Také. Ale on bere svět moc vážně. S Titem je život větší zábava.”

“Já ti ho nedám,” zašklebí se na mne velká dívka.

Když říkám o Ciaře, že je velká, myslím tím, že je o dost větší než Arsinoe, také je větší než většina žen co znám, ale nikoliv než já. I když je jediná, moji starší sestru nevyjímaje, ke která se nemusím sklánět, když s ní mluvím. A když už je řeč o ní, kdyby jste se zeptali, kterou ženu považuji za svoji nejlepší přítelkyni tak bych nejmenovala ani Arsinoe ani žádnou jinou, ale právě Ciaru. Vzpomínám, že jsem ji tenkrát odvezla z pouště jen náhodou. Tím myslím, protože jsem nedokázala zabránit smrti prince Ptolemaia a tak se nám uvolnil jeden velbloud. Nevěřím moc na náhody, a vůbec už ne na osud, ale jsou chvíle, kdy připouštím, že na tom něco může být.

V hlavním sále se už čeká jenom na nás dvě.

“Jsi v pořádku, Linetto?” ptá se Titus, který sezení předsedá.

“Ano, vzhledem k okolnostem,” odpovím.

“Tak se někam posaď a ty Ciaro také.”

Že Titus je dobrý velitel, vím dávno. Ale mně dnes velí poprvé. Ale proč ne? Jsem zvědavá, co vymyslel. Když se všichni usadíme a utišíme začne mluvit.

“Tak to konečně Kleopatře vyšlo. I když její zabijáci padli do posledního včetně toho světlovlasého ďábla, svůj úkol splnili. Zabili princeznu Arsinoe.”

Zmlkne a čeká co k tomu řekneme.

“Jeminkote,” ozve se jeho žena.

Jinak nikdo.

“Pokračuj,” vybídnu ho.

“Na statku zavládl veliký smutek. Na místě k tomu určeném vzadu za domem bude postavena veliká hranice a na ní uloženy princezniny ostatky. Všichni naši dělníci se s ní během zítřka budou moci rozloučit. S patřičné vzdálenosti. A večer bude hranice zapálena a tělo nešťastné Arsinoe bude předáno bohům.”

Titus znovu zmlkne a rozhlíží se po okolo sedících. Nikdo nic neříká i když jeho otec i Kiwiri se tváří velice vyděšeně.

“Zpráva o její smrti se jakoby náhodou rozšíří po okolí. Dostane se do Bari a velice brzy také do Říma. Co myslíš, Linetto?”

“Jsem téhož názoru.”

Teď už jsem asi jediná která přesně ví o čem Titus mluví. Mí bývalí chlapci v čele s Fláviem jsou nejen odborníci na shromažďování informací, ale stejně dobře umí šířit nepravdy, pomluvy a lži.

“Až se ta zpráva dostane k uším Kleopatřiných špehů, co asi udělají?” ptá se Titus naslouchajících.

Nic neříkám, čekám, jak se projeví ostatní. První zareaguje Morrigan.

“Přijdou si to sem ověřit.”

“Správně, a co zjistí?”

“Nás se asi ptát nebudou,” říká Ciara, “jenom našich dělníků.”

“A co jim ti řeknou?”

“To co viděli. Že princeznino tělo bylo spáleno na pohřební hranici,” dodá Morrigan.

“Přeci ji nechcete napořád schovávat u nás v domě, to by bylo jako kdyby byla ve vězení?” ptá se Titův otec Plínius.

“Odjede s námi, tak aby to nikdo neviděl,” řekne moje sestra.

Divíte se, že já mlčím? Titus to vymyslel výborně a jak je vidět, ostatní to pochopili. Tak proč bych dělala ze sebe chytrou. Navíc ještě pořád nejsem zcela ve své kůži.

Ciara vyskočí a běží svoji princeznu obejmout. Ani ji nevadí, že ta má na sobě ještě pevný kožený oděv.

“Už tě nikdy neuvidím Arsinoe,” říká, “já už tentokrát nemohu jít s tebou, patřím sem, ke svému muži.”

Omlouvá se.

“Jinak to nejde,” konejší svoji ženu Titus, “Kleopatra musí být přesvědčena, že dosáhla svého, jinak nepřestane nikdy.”

“Leda že…” ozvu se.

“Copak?” otočí se ke mně Titus.

“Ale nic,” mávnu rukou. Vidím, že se na mne Morrigan podívá a zelené oči ji zasvítí. Snad u všech bohů z té maličké poznámky neuhodla co mi proběhlo hlavou?


Hranice je postavena veliká. Nahoře leží v krásných šatech “mrtvá” princezna. Lidé přistupují k hranici a házejí na ni květiny a jiné drobné dárky. Většina z nich má slzy v očích. Arsinoe musela být mezi prostými zaměstnanci statku velice oblíbená. Bohužel je musíme všechny podvést, ale jelikož se pravdu nikdy nedozvědí, nemusí to nikoho z nás mrzet.

Večer je hranice zapálena a okamžitě se rozhoří jasným plamenem. To už lidé shromáždění okolo vypuknou v nářek a pláč.

Ciara sehraje velké dramatické divadlo ale ve chvíli kdy to vypadá, že se chystá vrhnout do plamenů za svoji velitelkou a paní, ji Titus zachytí a odvede stranou.

“Nemusíš tolik přehrávat děvče,” říká ji, “už jsem myslel, že do těch plamenů opravdu skočíš.”

“Za tou hadrovou loutkou, co tam hoří bych neskákala,” odpoví jeho žena, “ale smutek hrát nemusím, opravdu ho cítím.”

“To my všichni, ale víš, že se….”

“Vím. Kam se teď Arsinoe vrtne?” ptá se Ciara nás ostatních.

“Pochopitelně k nám,” řekne Morrigan, “naše hospodářství je menší než tohle, ale jinak podobné. Já vím, že u nás nebude doma, ale zato konečně v bezpečí.”

“Pokud budeš chtít?” obrátí se k bývalé princezně.

“Jistě a moc ráda,” řekne Arsinoe, která se s podivným leskem v očích dívá na svoji vlastní pohřební hranici.

“A kam půjdeš ty Kiwiri?” zeptám se malého mužíka.

“Samozřejmě tam, kam půjde má paní.”

Kiwiri už sice nepadá na zem, kdykoliv svoji princeznu spatří, ani na to nebyl čas, všechno se seběhlo velkým fofrem. Ale jeho úcta k ní se tím nijak nezmenšila.

“U nás ale otroky nemáme a nikdy mít nebudeme,” sdělí mu Morrigan.

“Tak co se mnou bude?” vyděsí se mužík.

Teď večer už asi nic.


Ještě v noci opustí Morrigan a Arsinoe spící statek. Obě mladé egypťanky se naposledy obejmou. Vzhledem k tomu, že Titus slíbil Ciaře, že se v zimě spolu do Řecka vypraví, nese velká dívka rozloučení se svoji paní a družkou statečně.

My tři zbývající, Herkules, Kiwiri a já odjedeme veřejně druhý den ráno. Veškerá práce s rozšířením falešných zpráv zůstane na Titovi, ale ten se s tím jistě s pomocí svých bývalých druhů a také své bystré manželky vypořádá dobře.

Další den už nás pět zastihne na rybářské lodi opouštějící Bari. Stojím na přídi a sleduji,jak se o ni tříští vlny. Tak naše mise dopadla dobře. Všichni jsme živi a zdrávi a co se týče Arsinoe….. Na Titově statku nemohla zůstat v žádném případě, protože by svou přítomností i nadále ohrožovala životy všech jeho obyvatel. Takhle to bude nejlepší, i když pro ni to lehké není. Znovu mi probleskne hlavou představa Kleopatry padající mrtvé k zemi po zásahu mým mečem, ale dál to nerozvádím. Máme teď před sebou dva, tři, či čtyři dny plavby, to podle síly a směru větru a já už mám program vymyšlený. Alespoň pro mne a moji sestru. Hned si Morriganu zavolám.

“Už jsi v pořádku děvenko?” zeptá se mne.

“Jsem čilá jako rybička.”

“O čem chceš se mnou mluvit? O nás dvou?”

“Ne jenom o tobě,” zaskočím ji.

“O mně?”

“O tvém dobrodružství.”

“Jakém?”

“S tou blonďatou bohyní z budoucnosti.”

“Hudson Leickovou?”

To jméno mi nic neříká, ale to je jedno.

“Ona mě nezajímá, chci vědět jak to vypadá v budoucnosti. Ve světě zítřka.”

Morrigan můj zájem velice potěší, asi nenarazí na moc lidí, které vzdálená budoucnost zajímá.

Sestra se posadí vedle mne na přídi a začne. I když není nejlepší vypravěčka, kam se v tomhle hrabe na Ciaru, to co říká je naprosto fascinující. Vydržím poslouchat celý den a jelikož nám počasí moc nepřeje, tak i druhý. Většinu času s námi sedává i Arsinoe, ale tu vzdálená budoucnost občas víc děsí než přitahuje. Nejvíce ji potěší informace, že Egypt je v té době zase svobodnou zemí.

“Chtěla bych se do té doby také podívat,” řeknu, když si dá sestra chvíli oddech.

“To jsi zatím první,” odvětí, “jinak všechny budoucí doba jenom děsí.”

“No a šlo by to?”

“Zrovna teďka?”

“Ne, ale kdybys zavolala tu svoji blonďatou kamarádku.”

“To neumím, ale stejně by to asi nešlo.”

“Proč? V čem je problém?”

“Technický asi žádný. Ale nesmí se to. Je to moc nebezpečné.”

“Pokud jsem to dobře pochopila, tak tady a teď můžeme ohrozit budoucnost, ale ne obráceně.”

“Pochopila jsi to dobře, Linetto, ale bozi si to nepřejí provádět, pokud nebude naprostá nutnost. Ani sami v čase necestují.”

“To je škoda,” zamračím se, “mně by se ta budoucí doba asi líbila.”

“Jen zůstaň tady, máš ještě před sebou spoustu let života. Pokud se nebudeš chovat jako janek.”

“To mi radí ta pravá.”

Ušklíbnu se a strčím do Morrigan, že málem přepadne přes zábradlí do moře.

“Sorry sestřičko,” křiknu na ní a dám se na útěk.

Nenamáhá se mě honit. Stejně na té malé loďce nemám kam utéci.

“Jsi pořád stejný cvok” křičí na mne přes celou loď.

“To já vím” mumlám si pro sebe, “až přestanu být, to bude na světě otrava.”


Další den dorazíme do rybářské vesnice s které jsme před skoro týdnem vyrazili. Odpočatí koně na nás už čekají, jen pro Kiwiriho koupíme jednoho mezka, protože ve společnosti své paní se podle něho nesluší aby měl stejné jezdecké zvíře jako ona. To přitom ráno ještě na lodi absolvoval obřad, při kterém ho Arsinoe propustila z otroctví. Kiwiri ale prohlásil, že bude své princezně sloužit dál i jako svobodný člověk. Tak jsem ho ihned upozornila, že ji naposledy nazval princeznou, protože ani tady v Řecku by nebylo žádoucí její nynější inkognito prozradit. Tak se z egyptské princezny stala již navždy jenom Arsinoe. To jméno nebylo nebezpečné a co se týče vzhledu, může být stejně dobře Egypťanka, jako Řekyně.

Zpočátku jedeme po rovině, ale cesta brzy začíná stoupat do kopců a potom i do hor. Je lepší z koňů sestoupit a vést je za uzdu. Cesta je strmá, bylo by zbytečné pokoušet osud a poranit se nebo dokonce zabít tady, už skoro doma.

My dvě s Morriganou jdeme první. Ani si neuvědomíme, že jsme ostatním tolik utekly. Nejprve ještě hovoříme o její návštěvě v budoucnosti, ale když na chvilku zmlkneme překvapí mě moje sestra tím čím znovu začne.

“Jestli se chystáš do Egypta, Linetto, půjdu s tebou.”

“Kam se chystám?” polekám se.

“Zabít Kleopatru.”

“Jak jsi to u všech bohů uhodla?”

“Mám pravdu?”

“Jasně, že ano. Když té ženské zakroutíme krkem, může se Arsinoe stát královnou.”

“Asi ano.”

“Ty by jsi šla se mnou?” divím se, “vždyť je to nápad hodný pořádného janka. Nic nebezpečnějšího si neumím ani představit.”

“No a? My dvě společně to přeci zvládneme.”

“Morrigano, víš co by ti na to řekla tvoje dcera? Přestaň vyšilovat mami.”

“Ale to já ráda. Tady v Řecku je v poslední době hrozná nuda. Ten náš společný výlet to bylo pěkné povyražení, tak si to můžeme zopakovat.”

“Tak až dovedeme Arsinoe k vám domů, můžeme hned vyrazit. Ale co tomu řekne…..”

Chtěla jsem říci Herkules, ale najednou se před námi z čistého nebe zableskne. Blesk udeří přímo do sedla kousek nad námi a je provázen silným zahřměním.

“Podívej na toho mužskýho, před okamžikem tam nikdo nebyl,” ukážu rukou do sedla. Tam stojí urostlý ramenatý chlap, celý v tmavé kůži s velkým mečem u pasu. Má nakrátko ostříhané černé vlnité vlasy i vousy.

“Kdo to je a kde se tu vzal?”

“Neznáš ho?” ptá se mne Morrigan.

“Jak bych mohla.”

“To je Ares, zdejší bůh války, vlastně je to můj příbuzný.”

“Copak nám asi chce?”

Když dojdeme k němu přivítá nás úklonou.

“Zdravím tě Morrigan. Rád tě opět vidím. Vypadáš pořád výtečně. A tohle je tvá starší dcera Linetta? No nedivím se Římanům, že se jim tolik líbí. Rád ji poznávám.”

“Nikoliv dcera, ale mladší sestra,” opraví ho Morrigan.

“Tak tedy sestra,” přikývne bůh, “ale to nic nemění na tom, že je opravdu půvabná. Ale měla by víc jíst, je trochu hubená.”

“Poslechni Aree, kvůli tomu, abys nám dvěma lichotil jsi nepřišel,” zarazí ho sestra.

“To máte pravdu. Tak poslouchejte a snažte se to pochopit. Morrigan to jistě zvládne a ty snad také,” otočí se ke mně.

“O co půjde?” ptám se.

“O čase, o příčinách a následcích.”

A jéje. Naštěstí jsem teď měla docela rozsáhlé školení od Morrigany, snad se mi bude hodit a nebudu tu za úplnou trubku.

“Tak začni,” vyzvu ho, “budu se snažit zůstat v obraze.”

“Když půjdu do budoucnosti, třeba do doby vaší známé Hudson Leickový a někoho tam zabiji, třeba i krále nebo presidenta, vám tady to může být šumafuk. Nic se tím pro vás nezmění. Ale když někoho takového zabiji tady, může se toho v budoucnosti změnit hodně. Může, ale nemusí. Ve většině případů se nestane nic, nebo skoro nic. Ale jsou lidé, kteří, ať se to tady Linettě líbí, či ne, zanechali v historii tak hlubokou stopu, že jejich náhlá nečekaná smrt může být pro budoucnost velice nebezpečná.”

“Kleopatra,” syknu vztekle.

“Ano. Zcela správě. Nebudu s vámi diskutovat, jestli oprávněně, či nějakou hrou okolností, ale Kleopatra je pro budoucnost tak důležitá, že jsem byl upozorněn, že ji musím ochránit. Ne, že bych ji hlídal napořád, jen před vaším nápadem ji ublížit.”

“Takže bychom uspěly?” ptám se.

“Nevím.To neví nikdo. Ale v budoucnu to nechtějí riskovat. A tak jsem přišel vám ten nápad vymluvit. Nebo dokonce zakázat.”

“Moc hezké,” zlobím se, “a co když tě neposlechneme? Tak zabiješ tady na místě nás?”

“Ne, vás dvě nikoliv, to by byla velká škoda,” směje se bůh.

“Tak jak nám v tom chceš zabránit?” vyzvídám.

“Můžu zabít ji,” ukazuje dolů do údolí odkud se pomalu blíží naši opozdilci.

“Arsinoe?” polekám se.

“Jistě. Asi bych vám to neměl říkat, ale pro historii je stejně mrtvá. Zahynula při přepadení Titova statku. A její tělo bylo spáleno na pohřební hranici.”

“Tak se nám to podařilo,” řekne Morrigan, “co s ní uděláš, když budeme rozumné?”

“Vůbec nic. Jen ať si klidně tady v Řecku žije. Může mít třeba kupu dětí. Ale Egyptskou královnou se nikdy nestane.”

“Co se dá dělat,” povzdychne si moje sestra. “pro tentokrát ustupujeme okolnostem. S měněním budoucnosti si není radno zahrávat. Co ty, Linetto?”

Obrátí se ke mně.

“Jsi v obraze? Souhlasíš se mnou?”

“Ano, pochopila jsem, ale štve mě to.”

“Nemusí, Kleopatra už vám dá pokoj,” dodá bůh a úplně tiše se rozplyne.

“Ani jsem ho nestačila pozvat na rande,” povzdychnu si.

“To nemyslíš vážně?” děsí se Morrigan.

“Proč, třeba bychom si rozuměli,” škádlím ji, abych přišla na jiné myšlenky. Tak ze zabíjení Kleopatry nic nebude, ale na druhé straně máme potvrzené, že Arsinoe je jednou pro vždy v bezpečí. Alespoň něco.

Když dorazí do horského sedla ostatní, ve stručnosti je seznámíme s obsahem našeho rozhovoru s bohem války. Morrigan později poví Herkulovi všechno, ale Arsinoe to vědět nemusí, pro ni je důležité jen to, že definitivně unikla z pavoučích sítí své sestry.

Třetí den pomalu postupujeme suchým údolím kde vede cesta k Herkulově statku.

“Už brzy jsme doma,” říkám Arsinoe.

Myslím si, že ji nehostinná krajina okolo poleká, ale jí se tady naopak líbí, připomíná jí to pouště u nich doma.

A potom stojíme nahoře u velkého dubu a hledíme na stavení, sad i zahradu. Dole mezi stromy zahlédnu útlou blonďatou postavičku své sestřičky. Brigitka už měla být dávno ve škole, ale asi Joxera umluvila, že počkají na náš návrat.

“To je naše panství,” říká Morrigan Arsinoe, “ode dneška je také tvým domovem.”

“Je to tu moc krásné,” říká se slzami v očích egyptská dívka, “děkuji ti, Morrigan, i tobě, Herkule.”

Morrigan ji tiskne ruku, potom se obrátí ke mně.

“I pro tebe je to domov, Linetto,” říká mi.

“Já vím že ano. Ale pravý domov má každý jenom jeden. A můj je jinde.”

“Vracíš se do Italie, viď?”

“Správně. Ne hned dneska ani zítra ale brzy,” ukážu rukou k západu, “tam v Římě je můj pravý domov. V mé vile, u přítele Flávia. A také ve službách césara Oktaviána Augusta.”



Konec

© Copyright 2005 by Mišák







| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |