Manhattan 1946

napsali GL&VR



Upozornění: Postavy ze seriálu Xena jsou majetkem MCA/Universal a Renaissance Pictures.






"Nosič! Nosič!" Vysoká mladá žena v brýlích se netrpělivě rozhlížela po nástupišti newyorského železničního depa Grand Central Terminal. Se dvěma objemnými kufry a aktovkou se vzápětí prodrala hustým davem lidí vystupujících z rychlíkových vagónů. "Nosič! Je tu někde nosič?"

"Tady, madam!"

"Výborně! Mohl byste prosím zařídit, aby má zavazadla odvezlo taxi na adresu... moment..." vyndala z kabelky cedulku a podala jí uniformovanému zřízenci. "Východní část 53. ulice - číslo 126. Má to být na rohu 3. Avenue."

"Zařídím, madam, Třiapadesátá je kousek odtud."

"Dobře... a prosím vás?!, ať mi kufry dovezou asi za dvě hodiny, abych byla doma, ano?" Mladá žena v brýlích dala zřízenci dolar a rychlým krokem zamířila k východu z nádraží. Byla již venku na ulici, když ji zastavilo naléhavé volání.

"Madam! Madam! Počkejte!" Udýchaný nosič stěží popadal dech. "Ještěže jsem vás dostihl..."

"Copak se stalo?"

"Nezlobte se, ale... uhhh... na lístku s vaší adresou chybí jméno!"

Dotkla se prstem svého čela. "Ach promiňte, jistě. Jsem Mel Pappasová. Tedy... Melinda Pappasová."

Muž v uniformě si jméno pečlivě zapsal a s tužkou mezi zuby zmizel v areálu nádraží.

Žena v brýlích zůstala chvilku stát a rozhlédla se; tohle je tedy New York, to báječné město, kde už mohla několik let pracovat i žít, nebýt... ano, pomyslela si, nebýt prokleté světové války. Nebýt toho, že pocítila potřebu pomoci své zemi - pomoci jí v boji proti nacistickému zlu. Válka rozvrátila všechny její osobní plány, včetně obhájení doktorské práce, a ona se v půli roku čtyřicet čtyři přihlásila jako dobrovolná zdravotní sestra do armády a došla s ní až k hranicím Německa.

Pousmála se; asi by se styděla komukoliv vyprávět, že získala Purple Heart za zranění v boji, což bývá automaticky spojováno s představou bezuzdného hrdinství, a ona pouze vypadla z jedoucí sanity, když německý odstřelovač zasáhl muže za volantem... to bylo v únoru čtyřicet pět. Teď se píše duben čtyřicet šest a na válečné šílenství svět jen pomalu zapomíná.


"Promiňte," oslovila jednoho z chodců, "kterým směrem je Central Park?"

"Tohle je Park Avenue, slečno, po ní musíte pořád rovně."

"Děkuji vám." Mel si přitiskla k hlavě klobouček kryjící uzel jejích tmavých vlasů. Otravný vítr, pomyslela si, a dost studený, chtělo by to kabát. Pohlédla na svůj elegantní kostým s vestičkou. Příliš lehké oblečení na toto roční období. Co si vzít radši taxi? Ale ne, taková zima zas není a 53. ulice prý není daleko...

Vzápětí jí padla do oka nápadná výloha s ještě nápadnějším nápisem.



Hunterova restaurace a jídelna

otevřeno 24 hod. denně



Po přečtení lákavé reklamy v neonovém poutači dostala ihned hlad.

Při vstupu do restaurace se ve dveřích střetla s prapodivnou trojicí; servírka tmavé pleti spolu s mužem v kuchyňské zástěře vyváděli ven podroušeného tuláka.

"Tandlencta pakáž sem táhne vod nádraží," konstatovala servírka hlasitě a ukázala prstem na ošuntělého muže. "Každou chvíli sem ňákej příde a votravuje slušný lidi."


Mel Pappasová se nechtěla zdržovat dlouhým sezením v restauraci, zůstala proto v levnější, samoobslužné části. K jídelnímu pultu si přinesla misku kuřecí polévky a jako hlavní chod karbanátek s dvojitou porcí pomfritů. Zakrátko si uvědomila, že svůj hlad poněkud přecenila, a tak dobrá třetina bramborových hranolků zůstala na talíři nesnězena.

Už na odchodu, když házela pohárek od džusu do odpadkového koše, si povšimla, že její nedojedené hranolky, ležící dosud na pultu, kdosi hltavě pojídá; malá postava ve špinavém svrchníku a umaštěném klobouku.

Mel se zmocnil soucit. Vytáhla z peněženky pětidolarovou bankovku, a aby to nebylo trapné, jen tak mimochodem ji položila na kraj pultu, a aniž by na neznámého pohlédla, přes rameno řekla: "Tumáte a kupte si pořádný oběd."

Toto počínání zahlédla i místní servírka a ta nebyla podobným charitativním aktům nakloněna.

"Nemáte jim nic dávat, beztak to prochlastaj! Všickni sou stejný, zrovna jako tadle vona, sotva vypadla z basy, místo hledání práce voblejzá a somruje!"


Mel pokračovala v pěší pouti a po dalších třiceti minutách stanula před domem na 53. ulici. Odemkla si největší klíčem z popsaného svazku a vystoupala po schodišti do přízemí. Zde, hned v první místnosti od schodů, se zdržela. Celé minuty pak pozorovala z okna pouliční ruch, aby po chvíli usedla na starou rozvrzanou židli - jediný kus nábytku, co tu po bývalých majitelích zůstal.

Konečně, pomyslela si, konečně uskuteční myšlenku svého otce - mít vlastní muzeum. To, co během svého života nestačil profesor doktor Pappas, slavný antropolog a archeolog, nositel Nobelovy ceny, to dokončí ona - jeho dcera. Archeologické muzeum profesora Pappase... ano, tak se bude tento dům jmenovat.




Po sedmi dnech


Týden není dlouhá doba, přesto za tak krátký čas zvládla novopečená majitelka muzea za pomoci specializovaných firem zrenovovat interiéry prvních tří pater domu na Třiapadesáté, osadit je vitrínami, a dokonce kompletně zařídit nevelký byt v prvém poschodí. Nákladní vozy do muzea v průběhu této činnosti přivážely bedny s exponáty.

Mel sama sebe nikdy nepovažovala za manuálně zručného člověka a nebylo pro ni vůbec snadné, když celá ušpiněná, s kladivem a šroubovákem v rukou, páčila a vylamovala víka z hrubých dřevěných beden. Oč příjemnější bylo vybalování džbánků, amfor a dalších archeologických skvostů a jejich umísťování do vitrín.

Archeologické exponáty jejího otce... Kdyby dnes profesor Pappas žil a viděl ji, jak pokračuje v jeho šlépějích, jak usilovně dokončuje jeho celoživotní sen, byl by na ni jistě hrdý.

Usedla ke zdi, opřela se o ni a natáhla si znavené nohy před sebe. Náhle si uvědomila, že přemýšlí o čemsi, co s jejím otcem ani trochu nesouvisí. Tehdy, když do New Yorku přijela... ach ne, říká tehdy, a ono to bylo před pouhým týdnem! Tak tedy v den svého příjezdu na Manhattan se cosi stalo, nějaká maličkost, která je bezvýznamná pouze zdánlivě.

Co to jen může být? Co se v ten den vlastně událo?

Mladá žena v brýlích se plně spoléhala na radar ve své duši, který jí teď napovídal přijď té věci na kloub.

"Dobře, budu o tom přemýšlet," řekla si pro sebe a ihned se pokusila získat chronologický přehled událostí svého prvého newyorského dne. Po pár minutách zklamaně připustila, že se nic významného neudálo; jela vlakem, na konečné vystoupila, pak nosič, oběd v jídelně... půlhodinka chůze...

"Hm..." zavrtěla hlavou a potom se znovu zamyslela: "Oběd v jídelně... oběd v jídelně..." Najednou se pleskla rukou do čela až si málem shodila brýle. "Oběd v jídelně! V Hunterově restauraci! To je ono! Ale CO se tam vlastně stalo??"

Minutu přemýšlela a snažila se dostat z podvědomí další informace. Jedla polévku, karbanátek... komusi dala pět dolarů, nějakému bezdomovci... Ano!! A pak, jak odcházela, zaslechla jeho hlas!! Ten jí byl povědomý!! Tehdy tomu nevěnovala pozornost. Ten hlas! Odkud ho jen zná?! Malá postava v klobouku a svrchníku... a byla to žena, servírka říkala... sotva ji pustili z vězení, už tu otravuje, nebo tak něco. A podle hlasu to mohla být jen --! Bože!! Mohla to být jen DOKTORKA JANICE COVINGTONOVÁ!!!

Mel vyskočila, zrudly jí tváře a prudce se jí rozbušilo srdce. Znejistělá naprosto nečekanou situací se rychle oblékla a před muzeem nasedla do prvního okolo jedoucího taxi.


Hunterovou restaurací doslova prolétla.

"Vzpomínáte si na mne? Byla jsem u vás před týdnem!"

Servírka pokračovala dál v utírání špinavého jídelního pultu a bez sebemenšího zaváhání řekla: "Aby né; brejle, kostým, vysoká a prudce elegantní. Pamatuju si vás dobře. Oč de?"

"No... tehdy se stala taková věc... dala jsem někomu bankovku, člověku, co tu dojídal zbytky."

"I tondlencto si pamatuju. Ženský, co přišla nedávno z lapáku. Za vaše prachy si nakoupila flašku jalovcový a ztropila tu kravál. Dyž ji náš Joe vyved ven, praštila ho pěstí do žaludku, až upad. Jak je mrňavá, tak je silná, potvora."

Mel dychtivě přikývla. "Potřebovala bych Janice Cov... chci říct tu ženu v klobouku najít."

"Tu somračku? Vy jste z ňáký dobročinný... tý?"

"To ne, ale hledám ji v naléhavé záležitosti."

Servírka si přehodila umolousaný hadr z jedné ruky do druhé. "Áha. Tak teda... tyndlenc lidi většinou spávaj na nádraží... až vzádu za Terminálem, na vodstavný koleji, ve starejch vagónech, aspoň se to tady řiká. No a esli budete mít štěstí, slečinko, najdete tam i tandlenctu vonu v pánským klóbrcu."



Během pár minut Mel Pappasová překračovala v doprovodu železničního zaměstnance koleje v Grand Central Terminal a klopýtavým krokem mířila ke staré vyřazené vlakové soupravě stojící na slepé koleji v uctivé vzdálenosti od nádražního depa.

Už z dálky bylo vidět, jaká sorta lidí zde v prabídných podmínkách přebývá; bezdomovci a žebráci různého věku i ras, převážně muži, posedávali na zemi či v otevřených vratech vagónů, z nichž vyčuhovaly zválené staré slamníky a trsy umaštěné slámy. Buď jen tak zevlovali, nebo cosi žvýkali, kouřili nedopalky, uplivávali na zem a dopíjeli alkohol z nalezených láhví. Všude kolem se válely odpadky, kusy dřeva, zmačkané noviny, rozbité sklo a další rozličné, vesměs nepotřebné a bezcenné předměty. Nepříjemný zápach se linul do širého okolí a každý jen trochu spořádaný člověk by se tomuto místu obloukem vyhnul.

"Občas sem přijede policie a všechny je sebere. Pak je ale zase propustí a oni se sem nastěhují zpátky," informoval železničář a zastavil se. "Obejděte si jednotlivé vagóny, slečno, počkám tu na vás. Nemusíte se jich bát, většinou nebývají agresivní."


"Doktorko Covingtonová?" zvolala Mel u prvního vagónu.

Odpovědí jí byl pouze tichý, znavený smích a obdobně pořídila i u dalších vagónů. Bezdomovci, kteří se zrovna nešklebili, krčili bez zájmu rameny, nebo se dokonce odvraceli.

"Janice?! Doktorko Covingtonová?!"

"Tady nikdo takový není," ozvalo se otráveně z předposledního vagónu.

"Janice?!!" Zelektrizovaná Mel se vydrápala do vagónu, při čemž si zničila obě punčochy. "Jste to vy, doktorko Covingtonová?"

"Hele, ma´am," ozvalo se z kouta, "jestli ste polda, já si svý odseděla, jasný, a teďka sem čistá! No a jestli ste ze sociálky, tak radši vypadněte!"

"Ale já přece... doktorko Covingtonová, cožpak si na mne nevzpomínáte? Jsem Mel! Melinda Pappasová! Setkali jsme se v Makedonii začátkem čtyřicátých let!"

"Vzpomínám-nevzpomínám, co na tom sejde... proč jste sem přišla?"

Prudce se nadechla: "Chci vás odsud dostat, Janice! Takhle nemůžete žít! Vy, vzdělaná žena, archeoložka, vědecká pracovnice!"

"Heleď, zlato, nic z tohohle dávno nejsem, teď už jen gangsterova dcera, navíc čerstvě propuštěná z basy. To značí bez práce, bez bytu, bez peněz, bez perspektivy. No, o mně máte jasno, a co se vás týče... běžte radši domů."

"Doktorko Covingtonová!" vykřikla Mel. "Nenechám vás v tomhle brlohu!"

"Poslyšte, zlato, ztrácíte čas. Jestli chcete, nechte mi tu pár centů na jídlo."

"Spíš na pití, ne?! Propila byste je jako těch předešlých pět dolarů!"

"Nejspíš ano. Mimochodem... v té putyce jsem vás poznala hned."

"Měla jste se ke mně přihlásit, mohla jste už týden žít jako člověk!" Rozzlobené ženě v brýlích zrudly tváře.

"Jako člověk?! Prosím vás! Komu záleží na Janice Covingtonové?!"

"Mně!"

Malá žena v pánském klobouku se ušklíbla. "Vážně?" Vstala z kupky sena.

"Ano! A bez vás odsud neodejdu! Cožpak může kulturní žena existovat jako nějaký... jako somrák?! A pít tvrdý alkohol?! Styďte se! Ještě ke všemu tu je průvan jak v konírně, musíte být na kost prochladlá!"

Janice Covingtonová pohlédla bývalé známé zblízka do očí. "Co po mně vlastně chcete?"

"Abyste šla neprodleně se mnou!"

"Nikam nepůjdu, zbytečně se namáháte."

"Musíte... musíte pokračovat v práci!"

"Žádnou nemám!"

"Máte! U mě v muzeu!"

"Vy máte v New Yorku muzeum??!!"

"Právě ho otevírám, doktorko Covingtonová. Zdědila jsem po otci nemovitosti v South Caroline a nějaké pozemky na Britských ostrovech, hned po válce jsem všechno prodala a zakoupila na Manhattanu malý činžovní dům, chci v něm vystavovat otcovu archeologickou sbírku. A možná i svou, až seženu peníze na výpravu do Egypta."

"Hm... tak tedy hodně štěstí, zlato."

"Našla jsem v otcově pozůstalosti malý fragment svitku... mohl by vás zajímat."

"Nemluvte mi o svitcích!" zasyčela malá blondýnka a udeřila kloboukem o podlahu vagónu. "Stály mě dva roky života!"

"Jak to?"

"Ještě se ptejte! Všechny svitky, co jsme tehdy ve v Makedonii vykopali, byly padělky, které nám naservíroval nepřítel mého otce Smythe. Když jsem některé z nich později odprodala Národnímu muzeu, zjistilo se, že nejsou pravé, a mě odsoudili za podvod, přestože jsem o celé věci nic nevěděla. Buďte si jistá, že si úřady na dceři gangstera Covingtona pochutnaly! Vás se celá věc pochopitelně nedotkla, když jste odjela bůhvíkam s vaším milovaným Jackem!"

"Mýlíte se, doktorko Covingtonová, o falešných svitcích jsem se doslechla. Jenže všechno tohle zastínila válka. Jacka napodruhé odvedli a já musela do Británie kvůli vyřízení pozůstalosti mého otce, což trvalo neuvěřitelně dlouho. Po návratu do Států jsem se přihlásila do armády jako ošetřovatelka dobrovolnice."

"Sloužila jste v armádě?!"

"Ano."

"Zatímco já seděla v base... není tohle ironie? A Jack Kleinman? Nebyl ve válce zraněn? Kdy vlastně byla svatba?"

"Zraněn nebyl." Mel si upjatě odkašlala. "A ani žádná svatba. Nevzali jsme se."

"Ne?! A proč? Tehdy v Makedonii jste před ním padala do mdlob!"

"Byl to omyl. Náš vztah od samého začátku nefungoval."

"Hm... zvláštní, měla jsem dojem, že --"

"Nechme teď minulost být, doktorko Covingtonová, ano? Nabízím vám pomoc a práci ve svém muzeu."

"Ne, díky, vážně nemám zájem."

"Janice! Prosím! Potřebuju vás tam!"

"Nepotřebujete, Mel. Zrovna jako já nepotřebuju váš momentální soucit."

"A fragment svitku? Tenhle je na devadesát devět procent pravý!"

"Vem ho čert!"

"Našla jsem v otcově pozůstalosti i Xenin meč!"

Náhle ožila. "Cože?! Řekněte to ještě jednou!" Malá žena ve svrchníku se zdála být touto skutečností mimořádně zaujata.

Přikývla. "Našla jsem možná Xenin meč."

"A jste si jistá, že patřil opravdu Xeně?"

"Jsou na něm symboly Amphipolu a má překrásnou nefritovou výzdobu. Jeho rukojeť je pro mužskou ruku příliš malá. Jsem si jistá, že s touto zbraní bojovala žena."

"Ráda bych tenhle meč viděla."

"Proč ne... ale to budete muset jít se mnou."

"Půjdu, Mel, půjdu. Ale jenom prohlédnout si ten meč."


-------


Ušmudlaná Janice byla po příchodu do muzea ze všeho nejdřív zavedena do koupelny. Po koupeli se však ukázalo, že trpí silným nachlazením, a tak prohlídka údajného Xenina meče proběhla vleže.

"Máte horečku!" zhrozila se posléze Mel. "Hned vám svařím mléko!" Celá se v duchu tetelila nadějí, že její známá neodejde. Své radostné emoce se pochopitelně pokoušela skrývat.

V tomto okamžiku už Janice, uvelebená v čisté a vyhřáté posteli, na odchod do vyřazeného vlaku nepomýšlela. "Jestli můžu prosit, radši hrnek čaje s rumem."

"Žádný alkohol! Čaj ano, ale s medem! A dám vám aspirin, musíte se vypotit!"



Iluze o klidném stonání vzala za své nedlouho po půlnoci. Když v tuto dobu zašla majitelka muzea nemocnou zkontrolovat, našla její postel prázdnou. Postupně prohledala všechny obytné místnosti a po nich i muzejní areál. Po Janice Covingtonové jakoby se zem slehla. Rovněž vyšlo najevo, že zřejmě odešla v pyžamu a papučích, neboť její rozedrané škrpály ležely přede dveřmi v mezipatře.

"Že by se jí přitížilo? Že by šla k lékaři?" zoufala si naivně Mel a rozhlížela se po liduprázdné ulici.

Do oka jí poté padl neon nedalekého nonstopu. To snad ne...?!! Přešla ulici a velmi nesměle vstoupila do zakouřeného lokálu. V ten okamžik se v ní vzedmula vlna vzteku.

Janice, oděna v pyžamo, se opírala o pult mezi dvěma Mexičany, hlavu skloněnou jako by spala, před sebou zpola vypitou půllitrovou láhev džinu.

"DOKTORKO COVINGTONOVÁ!!! VY ZHÝRALÁ... OSOBO!!! JAK SE OPOVAŽUJETE PÍT ALKOHOL?!!!" zahřmělo lokálem a všichni přítomní na pár sekund ztichli. "Okamžitě domů!!"

Po těchto slovech se většina hostů rozesmála.

"Už důůů, už důůů..." Janice se potácela ke dveřím. "Měla sem hróóóznou žííížeň..."

"Pít, když jste nemocná?!! To se dělá?!!" Mel v rozčilení nevnímala posměšky okolostojících mužů a ihned provinilou odváděla domů. Když ji uložila zpátky do postele, stoupla si naproti ní s rukama v bok. "To bylo naposled, doktorko Covingtonová!!"

"Oukej, zlato... oukej... dyť se zas tolik nestalo..."

"Že ne?! Zklamala jste mě! To je vám málo?! A já blázen vám chtěla pomoci! O všechno se s vámi rozdělit! O muzeum! Aby bylo nejen moje, ale naše! Ne, nedívejte se takhle, sama jste na vině, styďte se!"

"I vy se styďte. Přijít pro mě a ztropit mi takovou ostudu..."

"Ostudu?! Já vám?!! Vy opilá ženštino! Ostudu jste si spískala sama!! V pyžamu mezi lidi!! Ta hanba!! Ale nemyslete, nebudu pro vás běhat do barů!! Jestli znovu odejdete, nemusíte se víc vracet! Běžte si zpátky na nádraží mezi somráky! Nechci přihlížet, jak se sama ničíte, na to vás mám příliš ráda!"

Při pohledu na výraz rozzlobené ženy v brýlích si Janice konečně uvědomila chybu i závažnost situace. "Máte pravdu, promiňte, už to neudělám. A přestanu pít. Nezklamu vás, uvidíte."

Mel sňala z očí brýle a upjatě řekla: "Je to na vás, doktorko Covingtonová, a přikryjte se, určitě máte vysokou horečku."




Po šesti měsících


Udýchaná blondýnka v bílé košili, plandavých kalhotách a s nezbytným vyhaslým doutníkem mezi zuby vybíhala schody muzea po dvou.

"Pokladní už odešla, tady je dnešní tržba. Ještě zaběhnu dolů zamknout."

"Děkuji, Janice, zamknu pak sama," řekla Mel Pappasová s úsměvem. "Kolik tu dnes bylo lidí?"

"Přes dvě stě, říkala pokladní, asi dvě stě dvacet."

"To je na všední den pěkné."

"Aby ne! A zítra bude ještě líp, přijedou školní výpravy."

"Skvělé!" Mel vzala kasu s tržbou a uložila ji do psacího stolu. "Tak," řekla spokojeně, "teď bychom se mohly navečeřet, co říkáte, Janice?"

"Jsem pro, a co si dáme?"

"Co třeba --"

Její slova přerušilo ostré zaklepání na dveře. Následně do místnosti vešli dva přísně se tvářící muži. Vyšší z nich se zeptal:

"Janice Covingtonová?!"

"To jsem já," odvětila malá blondýnka.

"Seržant Huskins - seržant Brill, kriminální policie, půjdete s námi."

"Proč?! Nic jsem neprovedla! A vůbec, máte povolení sem takhle vtrhnout?!"

"Povolení k prohlídce nemáme," připustil Huskins.

"V tom případě odejděte, muzeum je zavřené!" ozvala se nepřátelsky Mel.

"To nepůjde, madam, Janice Covingtonová je obviněna z loupeže."

"Z loupeže?! To je nějaký omyl!"

"Žádný omyl, madam. Hned po svém propuštění tady přítomná Covingtonová --"

"Doktorka Covingtonová!" sykla Mel dotčeně.

"Tak tedy doktorka, když chcete, a s ní další lump vykradli společně klenotnictví na 42. ulici. Toto potvrzují i výpovědi tří očitých svědků."

"To je lež, já nic nevykradla! Akorát jsem vzala jedny hodinky z rozbité výlohy! Abych měla na jídlo!"

"Správně, prodala jste je v nejbližší hospodě za deset babek. Majitel klenotnictví si je cenní na pět set dolarů."

Janice Covingtonová mlčky odhodila nezapálený doutník na zem. "Jdu si sbalit věci," řekla malomyslně.

"Jsem ochotna veškerou škodu uhradit a taky zavolám právníka." Mel se po těchto slovech obrátila na policistu s naléhavou prosbou: "Prosím vás, nemohli byste chvíli počkat? Ještě jsme nevečeřely."

"Je mi líto, madam, nemohli."

"Moje kolegyně je poctivý občan - vědec - sama to mohu potvrdit, úzce s ní spolupracuji!"

Huskins se poškrábal na bradě. "Madam, opravdu mě mrzí, že vás připravuji o zaměstnance, ale není zbytí."

Mel rozhodila rukama. "Janice není můj zaměstnanec! Ona a já... my jsme spolu... my spolu máme..."

Huskins přímo visel na jejích rtech.

"Máme spolu muzeum!" vyřkla nešťastně žena v brýlích. "Potřebuju ji tady, nemůžete mi ji jenom tak odvést! Dřív žila ve špatných podmínkách, byla slabá na plíce, teď se musí opatrovat a spát v teple!"

Policejní úředník krčil nemohoucně rameny. "To se mě netýká, madam, plním pouze rozkaz."

Ušklíbla se a zvedla bez dalších slov telefon. "Doktor Frost? Pappasová. Potřebuji vaši pomoc."







Bedford Hills 2. 10. 1946



Drahá Mel!



Zdravím Vás z toho nejXXXXXXXího a XXXXXXXXX místa na celém světě. Pokud se ptáte, jak se mi daří, mohu říct, že přiměřeně. Zatím se spíš, ač nerada, zabydluju. Na cele je nás pět, samá lepší společnost. Zpočátku na mě místní dámy koukaly skrz prsty a říkaly si, co že to jsem za blechařku, když sedím teprv podruhý a ještě ke všemu za krádež jedněch všivých hodinek! Chápejte, většina z nich má na triku ozbrojenou loupež, nebo dokonce pokus o vraždu. Jakmile se tu ale rozneslo, že jsem dcera Harryho Hrobníka Covingtona, všechny se rázem změnily a dokonce mě teď uctivě zdraví. (Není těžké uhodnout, proč tátovi podsvětí přezdívalo Hrobník, když vykrádal staré hrobky.)

Už musím končit, ale brzy se Vám ozvu. Kdybyste v dopise objevila namísto některých slov "X", tak se nelekejte, to je zdejší cenzura.



Moc mi chybíte

Vaše Janice Covingtonová

P.S. Ještě má adresa:

Ženské nápravné zařízení Bedford Hills

Harris Road

N.Y.






New York City 12. 10. 1946



Drahá doktorko Covingtonová!



Ani Vám nebudu popisovat svůj zármutek nad tím, co se stalo, že Vás jako recidivistku tak rychle odsoudili a na tři roky zavřeli do vězení pro nejhorší ženské delikventy. Usilovně s doktorem Frostem pracujeme na revizi rozsudku s tím, že bychom příslušnému klenotnictví uhradili celou tehdy vzniklou škodu a popřípadě přidali i další částku jako jistou formu satisfakce. Zavčas Vás budu o všem informovat. Nevzdáme se, dokud nebudete volná!

Muzeum běží dál, jen jsem teď na vše sama, což mne naplňuje zármutkem. Od doby, co jste se přestěhovala z nádraží ke mně na Manhattan, uplynulo půl roku, ale co všechno jsme za tu dobu spolu zažily, viďte! Vzpomínáte?

Ve svém dopise jste mi napsala, že mne postrádáte. Totéž mohu říci i já; cítím se bez Vás velmi, velmi osamělá. Chybí mi Váš klobouk, doutník... a všechno ostatní. Chybíte mi VY!!



P.S. Ráda bych Vás ve vězení navštívila.



Opatrujte se a pište!

Melinda Pappasová






Bedford Hills 20. 10. 1946



Nejdražší Mel!



Moc na Vás myslím a často si čtu Váš poslední dopis. Umím ho už zpaměti. Vyjádřila jste přání navštívit mě v tomhle XXXXXkém a XXXXXXX místě, stokrát prokletém a XXXXXXX. Nemyslím, že je to dobrý nápad. Nic na světě by mně neudělalo větší radost než setkání s Vámi, jenže nechci, abyste Vy, slušná žena vychovaná v klášteře, musela vkročit do tohoto pekla na zemi.

Ptáte se, zda si vzpomínám, co všechno jsme spolu za posledních měsíce prožily. Jistě, jak bych jen mohla zapomenout? Naše první setkání v Hunterově bufetu... má první noc ve Vašem muzeu... kdy jste mi, celá ustaraná, co chvíli nosila hrnek horkého čaje s medem... A já se Vám hezky odvděčila, což? Utekla jsem a Vy jste mě po půlnoci objevila v tom zaplivaném bistru na rohu. Nikdy nezapomenu, jak jste tam křičela vy osobo, vy nesmíte pít! Okamžitě domů! Šla jsem ráda, i když to tehdy tak nevypadalo, a bylo mi jasné, že máte pravdu a že Vaše starost o mě je upřímná.

Už tehdy v Makedonii, když jsem zaslechla před svým stanem Vaše je tu někdo?, řekla jsem si: tahle žena změní můj život. Stalo se, byť po pár letech, až po válce a po Vaší zbytečné romanci s Jackem.

Dnes jedné ženě z naší cely vypršel pětiletý trest a byla propuštěna. Místo ní přišla holka, kterou zavřeli kvůli XXXXXX o XXXXXX svého XXXX. Jinak tu je dost zmatek, problémy s XXXXXX, jídlem a taky některé vězenkyně nechtějí více XXXXXX špatné XXXXXXXX XXXXXXXX, těžko říci, co z toho všeho může XXXXXXXXX, nevypadá to ale vůbec XXXXX.



Stále na Vás myslím

Vaše Janice

P. S. Vyřiďte za mě dík doktoru Frostovi!






New York City 10. 11. 1946

Drahá Janice!



Jsem velmi nervózní, Váš dopis mi přišel až dnes! Teď už z rozhlasu víme, že se v Bedford Hills cosi stalo, že se tam prý střílí a že je situace nepřehledná! V novinách také psali o vzpouře, ultimatu, o mrtvých! Mám o Vás velký strach, prosím, napište co nejdřív! Úřady nechtějí žádné konkrétní informace poskytovat.



Buďte prosím opatrná!

Vaše Mel






Bedford Hills 19. 11. 1946



Nejdražší Mel!



Už se nemusíte bát, všechna ta hrůza skončila. Ano, ve věznici došlo ke vzpouře a vypadalo to dost zle. Protože jsem nesouhlasila s tím, aby se zajaté dozorkyně postupně zabíjely, přešla jsem se na jejich stranu, a pak je dokonce pustila ze zamčené cely. Aniž bych sama chtěla, stála jsem zásahem osudu po celou dobu vzpoury na straně federálních orgánů. Představte si! Včera večer mě v cele navštívil sám newyorský starosta spolu s ředitelem věznice! Děkovali mi za záchranu deseti lidských životů a mám být do dvou dnů propuštěna na svobodu!! To znamená, že strávíme Vánoce SPOLU!! Není to úžasné, co říkáte?!



Vaše šťastná Janice







"Má radost nezná mezí," rozplývala se cestou z Bedford Hills Melinda Pappasová.

"Je opravdu skvělé být zase volná," přitakala Janice a znovu se ohlížela na svou kolegyni sedící za volantem malé nákladní fordky. "Za těch pár dní jste se naučila docela dobře šoférovat."

"Nic jiného mi nezbylo, když vás zavřeli. Asi bych tohle auto dnes nebrala a přijela pro vás k věznici taxíkem, ale musela jsem na celní poštu. Z Londýna přišly dva kufry s pozůstalostí mého otce. Byly tam bůhvíjak dlouho uskladněny. Otec možná hodlal část své sbírky poskytnout Britskému muzeu. Jsem sama zvědava, co cenného kufry obsahují, celníci je zadržovali velmi dlouho a požadovali k nim spoustu dokladů."

"Další exponáty?"

"Zřejmě. Zbylo toho po tátovi tolik... a všechno, co nějak souviselo s jeho vědeckou prací, odkázal přímo mně... jen škoda, že se svého muzea nedožil... a i váš otec by měl radost, Janice, že žijete spořádaným životem."

"Nejsem si jista," odvětila dr. Covingtonová vážně. "Táta byl občas trochu zvláštní. Jednou, myslím v Chicagu, zase jsme ujížděli před poldama, nebo snad konkurenční bandou, už ani nevím, tehdy mi bylo sotva čtrnáct, seděla jsem na zadních sedačkách, táta u volantu... najednou mi hodil do klína samopal a řekl: rozbij zadní okno a střílej! - - - No a já střílela. Chápete?"


-------


Po otevření a po odstranění vatové výplně vydaly kufry profesora Pappase svůj překvapivý obsah.

"Zlacená přilbice se jménem Xeny!" šeptala tiše Mel. "A zbytky hrudních chráničů!"

Janice pak s takřka posvátnou hrůzou v očích pozvedla v ruce kulatý kovový předmět. "Podívejte!! To je přece --!!"

"Šakram!!" vydechla Mel Pappasová. "A svitky! Dívejte! Celé stohy Xeniných svitků!"

"Gabrieliných."

"Ano, Gabrieliných. A tenhle list... to vypadá na písmo mého otce:



Drahá dcero, až budeš číst tyto řádky, nebudu už pravděpodobně živ. V roce třicet tři jsem nalezl relikvie po slavné Xeně v jednom původním potedejském sídlišti. Protože jsem ve svém životě sklidil dostatek slávy, ušetřil jsem tento úžasný objev pro tebe. Teď ho ty můžeš slavnostně představit celému světu. Tomu světu, který nikdy neuvěřil, že slavná princezna bojovnice opravdu byla. Tvůj milující otec."



Dojatá žena odložila list papíru a otřela si uslzené oči.

"Teď už víme," ozvala se Janice, "že meč, co jste mi tehdy ukázala, je pravý."

"Ano, ale pro jistotu, abychom se vyhnuly problémům, kdyby šlo zas o nějaké podvrhy jako v případě makedonských svitků, podrobíme všechny předměty několika nezávislým expertizám, a až pak celou věc oznámíme tisku a až pak je zpřístupníme nejširší veřejnosti. - - - - Budu muset zavolat matce, jistě se v tátových kufrech najdou i nějaké dopisy, či věci, které by si ráda ponechala, nebo aspoň prohlédla. Stejně jsem ji chtěla na Vánoce pozvat."

"To udělejte." Janice se ihned na to zasnila: "Víte vy vůbec, jak předměty po Xeně zvednou návštěvnost v našem muzeu?!"




O měsíc později


Mel Pappasová stála před svojí matkou a strýcem rozdychtěná a napjatá jako struna.

"Jsem moc ráda, že jste oba přijeli."

"A já jsem zas ráda, dcero, že se ti dobře daří," řekla slavnostně Eleonora Pappasová. "Jsem přesvědčena, že by se tohle překrásné muzeum tvému otci moc líbilo a určitě by byl i šťasten."

"Doufám, mami."

"Co tvá doktorská práce, Melindo?" ozval se hlubokým hlasem vedle stojící muž.

"Pracuji na ní, strýčku."

"Hm, to je skvělé."

V mezipatře se znenadání objevila malá žena v bílém plášti. Na hlavě měla pánský klobouk, v ústech nezapálený doutník a v náruči velkou krabici. "Dobrý den, dobrý den," řekla na půl úst, aniž zvedla zrak, a ihned pokračovala v chůzi do schodů.

"Kdo byla ta huhňa v klobouku?" zeptala se s nevolí Eleonora Pappasová.

Mel se pousmála. "Přece Janice, mami, nejdůležitější člověk v tomhle muzeu."

"Snad po tobě nejdůležitější?! Ty jsi majitelka a šéfka!"

"Kdeže, Janice je stejně důležitá jako já!"

Eleonora Pappasová hodlala o věci diskutovat. "Ona tu přece pracuje, nic jiného společného s tebou nemá?!"

"Ale má! Jíme spolu, pracujeme, bydlíme, chceme kompletně vydat vědecké práce mého otce a chceme také uspořádat expedici do jižních oblastí Řecka a do Egypta... máme spoustu společných plánů."

"Ta ženská v klobouku tu bydlí s tebou??!" zděsil se strýc Oscar.

"Jistěže, strýčku. Janice je skvělý člověk."

"A kde máš svého muže?" otázala se přísně Eleonora Pappasová.

Vysoká tmavovláska v brýlích pokrčila rameny. "Pokud myslíš Jacka, s tím jsem se rozešla už dávno. Ještě před tím, než ho ve dvaačtyřicátém odvedli."

"Že ses o tom v dopisech nezmínila?! Tenkrát jsi nám psala, že se v Londýně vezmete! Mysleli jsme se strýčkem, že svatba byla!"

"Nebyla, mami. Původně jsme vzít chtěli, ale nakonec z toho sešlo."

"A to sis od té doby nemohla někoho najít?! To žiješ sama pod jednou střechou s touhle divnou ženskou?!"

"Já nejsem sama! A doktorka Covingtonová není vůbec divná! Ona a já... jsme důvěrné přítelkyně... to koneckonců musíme být, když... když spolu máme..."

Eleonora Pappasová vytřeštila oči.

"Když spolu máme tohle muzeum!"

"Tvůj otec by neměl radost, že ses nevdala," nelibě poznamenal strýc Oscar. "Pan Kleinman byl takový seriózní muž..."

"Možná byl, ale nerozuměli jsme si a... život s ním představuje jedinou permanentní katastrofu."

"Manželství jako takové spočívá na vzájemných kompromisech," poučila dceru Eleonora Pappasová. "Zejména proto, že nikdo z nás lidí není dokonalý. Ani ty, drahá."

"Jistě, mami, já ale po manželství netoužím. Jsem teď navýsost spokojená s tím, co dělám, a věřte, že máme s doktorkou Covingtonovou v muzeu plné ruce práce."

"Covingtonová - Covingtonová... to jméno mi připadá povědomé," hučel strýc Oscar.

Mel horlivě přikývla a jala se bezprostředně, až naivně vysvětlovat: "To je možné, strýčku, Janice je totiž dcera Harryho Covingtona. "

Eleonora Pappasová zbledla. "Snad ne toho Covingtona??!!"

"Právě toho! A nedávno o ní dokonce psali v novinách! Zachránila dozorkyně při vzpouře v Bedford Hills."

Strýc Oscar zbrunátněl. "Co...??!! Ty, dcera nositele Nobelovy ceny, v jednom domě s takovouhle... delikventkou??!!"

"Ale strýčku, Janice je přece archeoložka!"

"Mlč, dcero!" vzkřikla Eleonora Pappasová. "Okamžitě tu asociální ženskou propustíš!"

Stiskla rty a upjatě řekla: "Je mi líto, nemohu ji propustit, protože ji nezaměstnávám. Janice je má přítelkyně a momentálně neznám nikoho, na kom by mi víc záleželo."

"A my?!"

Mel sklopila zrak, a neodpověděla.

"Dcero, ať ta podvodnice okamžitě opustí tvé muzeum!" zvýšila hlas Eleonora Pappasová.

"Ne, mami, promiň, ale ona tu zůstane. A už ji prosím neurážej."

"Jak chceš!" Rozzlobená žena se otočila na svého bratra: "Odveď mě odsud, Oscare, v tomto domě už nezůstanu ani minutu!"

"Připravilas své matce hezké vánoční překvapení!" řekl namísto pozdravu strýc Oscar, mezitímco Eleonora Pappasová na svou dceru vůbec nepohlédla.



Protože nepříjemnosti chodí rády pospolu, probudil tu samou noc Mel hlasitý hovor a smích. Opustila ložnici a prošla úzkou chodbičkou ke dveřím své kolegyně, odkud hluk vycházel. Když pohlédla klíčovou dírkou dovnitř, zůstala jako přimrazená. Uprostřed osvětlené místnosti seděla na koberci Janice. Jediné, co měla na sobě, byl klobouk a povolená kravata. Hned naproti klečela mladá Číňanka, rovněž téměř nahá. Každá z žen držela v ruce vějíř karet, na zemi stála láhev whisky a dvě naplněné sklenky. Všude kolem se válelo odložené šatstvo.

Mel vstoupily slzy do očí. Po návratu do svého pokoje se s hořkým pláčem zhroutila na postel.



Ráno se s Janice Covingtonovou střetla u snídaně.

"Zakázala jsem vám pít alkohol!" řekla jako první, přestože ji daleko víc mrzela čínská návštěvnice.

"Zlato, vypila jsem jednu odlívku a nejsem už malá holka."

"Bezpochyby! A ta druhá také ne!!"

"Tak vy o ní víte... To jsem ale nechtěla."

"Nechtěla, nechtěla! Vzbudily jste mě!"

"Promiňte."

"A to je všechno, co mi k tomu řeknete?!"

"Co víc chcete slyšet?"

"Co??!! Tak poslouchejte!! Já si kvůli vám znepřátelím vlastní matku a vy --?!! Jak můžete pít a hrát v karty s primitivní osobou, místo toho, abyste jako vědec trávila čas s někým na úrovni, při diskuzích o... něčem povznášejícím!"

"Například?"

"Například... o... o... třeba o pyramidách!"

Janice přešla těsně k ní. "Dávejte pozor, co říkáte, zlato, někdo jiný by mohl vzít řeči o..." pohlédla druhé ženě na vzedmuté poprsí, "vašich pyramidách doslova!"

"Podobné dvojsmysly jsou ohavné!"

"Možná, ale budete se s nimi muset smířit. Víte sama, že jsem po otci zdědila některé nehezké vlastnosti."

Mel zrudla. "Matka měla pravdu, vy jste asociální! Ale spletla jste se! Nedovolím vám udělat z našeho muzea pajzl!"

"Vy žárlíte."

"Že žárlím?! A na koho?! Na tu chudinku, co neumí žblebtnout anglicky?!"

"Neumí, a je skutečná chudinka. Ve fabrice u pásu, při umělém světle... nikdo ji nepovažuje za člověka, je pouhá lehce nahraditelná síla. I pes má pro jejího šéfa větší cenu. Já jediná ji beru jako sobě rovnou. Nechám ji vyhrát deset dvacet dolarů a jsem k ní přátelská a slušná."

"Takže pášete dobrý skutek, chtěla jste říct?! Jistě, jste slušná a přátelská, ale proč?!! Abyste ji mohla opít a --!"

"Že vás to tak pohoršuje, strávila jste mládí v klášteře, všude samé ženy... neříkejte, že jste nic podobného neviděla."

"Matka mě dala do slušného kláštera, víte?!! A jestli se tam nějaké excesy udály, hříšnice byly okamžitě vyloučeny!"

"Ach tak, hříšnice vyloučili, až nakonec zbyla jediná panna Orleánská - vy, že?!"

"Posmíváte se mi?! Že jsem v sedmadvaceti poctivá?!! Že své city šetřím pro jediného člověka, kterého velmi miluji?!! Chci říct... kterého budu možná někdy velmi milovat?!!"

"Nesměju se, že jste panna, to je mi fuk. Když toužíte být nadosmrti jeptiškou, vaše věc, já ale nebudu, chci žít normálně."

"Normálně?! Spíš animálně!! A taková jste vůči ženám zřejmě pořád! Nemůžete kolem sebe vidět sukni, že?! Od samého počátku, co jste tady, kdykoliv se před vámi sehnu, plácnete mě přes zadek!"

"Třeba se přede mnou shýbáte schválně."

"Nebuďte směšná! A nezkoušejte zamluvit včerejšek, to se vám nepodaří! Ta holka od vás vypadla v pět ráno! Chcete mi namluvit, že jste celou noc hrály karty?!!"

"Nehrály. A nechápu, proč vám to vadí."

"Vadí mi to!! Mrzí mě to, abyste věděla!! A nebudu podobné dýchánky trpět!!"

"Chcete mi organizovat život, Mel?"

"Vám ne, ale sobě. Ještě jednou ji sem přivedete a já odsud odejdu."

"Přeháníte, přeháníte. Anebo vážně žárlíte."

"Své jsem vám řekla, Janice, myslete na to."


-------


Doktorka Covingtonová měla svojí hlavu a večer si karetní hráčku opět přizvala. Následující ráno, hned po jejím odchodu, s hrůzou zjistila, že je v muzeu sama. Její sebevědomí bylo náhle to tam.

Kam jen mohla odejít? Nebo snad odjet? K matce jistě ne, s tou se přece pohádaly, a žádné známé v New Yorku nemá. Počkat...! Vlastně má! Bývalého snoubence v New Jersey!

Janice se oblékla, uzamkla muzeum a na ulici stopla taxi.


Zanedlouho klepala na dveře se jmenovkou Jack Kleinman.

"Ahoj. Kde je?"

"Ahoj, Janice. Mel tu není."

"Vážně? A jak víš, že hledám zrovna ji?"

"No já... chtěl jsem... vlastně jsem nechtěl... to ona chtěla..." blábolil nesouvisle Jack, "tak teda... ale jo, je tady, přišla ve tři ráno celá ubrečená, pojď dál."


Mel Pappasová seděla strnule na pohovce a svírala v ruce zmuchlaný kapesníček.

"Jacku, neudělal bys nám všem kávu?" řekla rázně Janice.

"Kávu? Teď jsme dosnídali!"

"Jacku! Prosím!"

"Ach tak, kávu, pochopil jsem!" Ve spěchu zakopl o koberec a ve snaze nespadnout, srazil ze stolku u kuchyňských dveří stojací hodiny. Když je zvedal, uhodil se do hlavy o dveřní kliku. "Au! Kruci! Pardon, už... jdu, kdybyste jste něco... no nic, kdyby... tak teda... jsem vedle a... vařím tu kávu."


"Mel, vraťte se domů!"

"Běžte pryč!"

"Mel, prosím! Omlouvám se! Netušila jsem, že se vás má... ehm... karetní hra tolik dotkne! Jaktěživ do muzea už nikoho nepřivedu!"

"Nevěřím vám."

"To ale musíte! Slibuju! Na mou duši!"

"Hm! Nikoho nepřivedete a budete za holkama lítat bůhvíkde!"

"Nebudu! Nehnu se z domu! A můžem si pořád povídat o pyramidách! Třeba celé noci, jestli chcete!"

"Proč byste si dělala násilí a omezovala se?!"

Janice si klekla na koberec. "Protože chci! Protože mi na vás záleží! Protože jde kvůli vám všechno další stranou!"

"Zůstanu tady. A do muzea budu každé ráno docházet."

"Přece mě o Vánocích nenecháte samotnou! Potřebuju vás! Muzeum vás potřebuje!" Přitáhla si ruku své kolegyně k ústům a začala rty i zuby přejíždět jeden její prst za druhým.

"No doktorko Covingtonová?! Co to provádíte?! Okamžitě mě přestaňte okusovat! No tak! Co když přijde Jack?! Co si pomyslí?!"

"To je mi fuk! Jestli se mnou nepůjdete, budu pokračovat s prstíčky u vašich nohou, a to klidně před Jackem!"

Žena v brýlích se po těchto slovech zatvářila velmi rozpačitě. "Vzpamatujte se, doktorko Covingtonová! No --! No tak --! Dost --! Fuj --! Fuj je to!!"

Když se Jack, balancující se třemi šálky kávy, náhle vrátil, vytrhla Mel Pappasová svou ruku ze sevření a prudce vstala. "Jdeme, doktorko Covingtonová!"

"Domů?"

"A kam jinam?!"

"Bože, Mel, odpustila jste mi? Vy jste báječné děvče! Teď zas všem ukážeme! Napíšeme knihu o vašem otci, konečně vystavíme předměty patřící Xeně, podnikneme výpravu do Egypta! My... dokážeme spolu tolik věcí!" Políbila kolegyni na tvář a rychle ji odváděla ke dveřím.

"Počkejte, co káva?" volal za oběma ženami Jack.

"Spěcháme, někdy příště!"

"Příště... hm... jasně... chápu... tak teda... hezké Vánoce a... mějte se... já... někdy k vám zajdu, až... až... někdy... jaú, sakra!" Při neobratném pohybu vyšplíchla z přeplněného šálku káva a opařila jeho ruku. Jack Kleinman se lekl a všechny tři šálky upustil na zem. "Krucinál! Já bych do toho --!"


-------


Obývací halou Muzea profesora Pappase zněl jeden hudební šlágr za druhým. V rohu místnosti stál ozdobený vánoční stromek, vzduch voněl nasládlou purpurou. Na pohodlném gauči tu vedle sebe seděly dvě ženy. Poslouchaly náladovou hudbu a občas si z konvice dolily čaj ochucený bergamotovou silicí. Skrz okno do nadcházející noci tu a tam zablikalo namodralé světlo neónu.

"Dnes je ten nejhezčí Štědrý večer, co jsem kdy zažila," řekla Janice Covingtonová zasněně a pohlédla směrem k oknu, na jehož tabulích se usazovaly vločky poletujícího sněhu.

Melinda Pappasová se pousmála a odložila brýle. "Příjemná hudba. Mám swing velmi ráda. Tyhle gramofonové desky mi udělaly velkou radost. Opravdu milý vánoční dárek, děkuji vám, Janice."

"Není zač. Glenn Millerův orchestr se vážně dobře poslouchá. - - - Mel? Co kdybychom štědrovečerní noc strávily tady?"

"Přespat v hale na gauči?"

"Ano."

"Myslíte společně?"

"A proč ne?"

"Vy máte nápady..."

"Asi na mě působí ta vánoční atmosféra. Tak co, zůstaneme? Už se vám beztak klíží oči."

"Dobře, když tedy chcete..." Mel zhasla stolní lampu a natáhla se na gauč. Janice poté přinesla z ložnice složenou deku, přehodila ji přes ležící ženu a sama se vmáčkla za její záda.

"Bože, Mel, vy jste kus ženské, zaberete celý gauč."

"Počkejte, zkusím se posunout ke kraji. Lepší? Už se vejdete?"


Gramofon za chvíli dohrál a v hale se rozhostilo ticho rušené jen slabým šumem doléhajícím z ulice.

"Když vzpomenu na svou celu v Bedford Hills nebo na vagón, kde jsem živořila... vy jste opravdu změnila celý můj život, jsem vám za to vděčná."

"To snad ani nemusíte," řekla spokojeně Mel a po chvilce mlčení se zeptala: "Všimla jste si? Přes poslech hudby jsme dočista zapomněly na naši diskuzi o pyramidách."

"Zítra to napravíme," řekla Janice a na okamžik, jakoby náhodou, přitiskla dlaň na dobře vyvinutou hruď ženy ležící před ní.

"No doktorko Covingtonová?!"

"Promiňte, já nerada."

"Janice... nechtěla jste doufám trávit dnešní noc tady na gauči jen proto, abyste osahávala moje tělo?!"

"To rozhodně ne, věřte mi, mluvím pravdu!"

"Tím si nejsem ani trochu jistá," podotkla skepticky Mel, když na svých hýždích pocítila podezřelý dotyk.


-------


V dubnu 1947 uspořádalo Archeologické muzeum profesora Pappase tiskovou konferenci. Tato oficiální akce měla předcházet vystavení historických exponátů patřících slavné princezně bojovnici.

Před novináři a jejich mikrofony v konferenčním sále hotelu Astoria seděla poněkud nervózní žena v brýlích. Během čtyřiceti minut, kdy nepřetržitě zodpovídala jeden dotaz za druhým, na předešlou trému zapomněla a cítila se před koncilem sedmé velmoci zcela klidná.


"...doktorko Pappasová, nedávno jste obhájila diplomovou práci. Můžete nám říct, o čem pojednávala? - Děkuji."

"Úplný název mé dizertační práce zněl Vývoj řecké symboliky a písma v období starověku."

"Jim Straw - New York Times: doktorko Pappasová, je pravda, že Xeniny předměty ve skutečnosti objevil váš otec?"

"To je úplná pravda, i to, že mi otec nalezené věci odkázal."

"Co všechno z tohoto nálezu se v nové expozici vašeho muzea objeví?"

"V prvé řadě Xenin meč a šakram, pak hrudní chrániče a také pozlacená přilba."

"Hovoříte o šakramu. Má tato zbraň ve skutečnosti ony... ehm... kouzelné vlastnosti?"

"Bohužel ne. Šakram je ocelový kruh vybavený ostřím a pokud nějaké zázračné vlastnosti měl, pak jedině v rukou princezny bojovnice."

"Děkuji za vtipnou odpověď." [Tichý smích z prvních novinářských řad]

"Doktorko Pappasová, co Xeniny svitky? Jsou tentokrát skutečně pravé? - Děkuji."

"Gabrieliny svitky pravé jsou, což potvrdila i řada expertiz."

"Irma Stone - Radio News: doktorko Pappasová, podařilo se vám některé ze svitků přečíst a přeložit?"

"Jistě. Známe obsah naprosté většiny nalezených svitků."

"A vyplývá z nich nějaká skutečnost o soužití Xeny a Gabriely?"

"Samozřejmě. Konečně víme s naprostou jistotou, že --"

"Doktorko Pappasová, Stuart Green - Daily Mirror: existoval mezi Xenou a Gabrielou často diskutovaný perverzní vztah?"

"O jaké perverzi to mluvíte?! Jejich přátelství bylo průzračné jako voda v horské bystřině!" [Souhlasný smích v sále]

"Prosil bych konkrétní odpověď, doktorko Pappasová. Byl mezi Xenou a Gabrielou zvrácený milostný poměr, anebo nebyl?"

"Jste na omylu, pane Greene, nešlo o zvrácenost. Xena Gabrielu milovala a její čistý cit byl opětován. Mohu zodpovědně říct, že až na výjimky nepředstavovala ženská láska ve Starém Řecku nic neobvyklého, tehdy ji lidé rozhodně nepovažovali za perverzi. V tomto kontextu vidím negativní úlohu většiny novověkých klerikálních organizací, které jakoby snad --"

"Doktorko Pappasová, vy jste ateistka?" [Nesouhlasné zahučení v sále]

"Nikoli, pane Greene, ale nemyslím si, že je správné urážet a zlehčovat milostné pouto mezi dvěma ženami. Ani hluboká víra v Boha mi nezabrání, abych se s citem Xeny ke Gabriele neztotožnila. Namísto pohrdavých odsudků by zde na oslavu jejich lásky měly zaznít třeba citlivé Sapfiny verše." [Potlesk z řad novinářů]

"Gloria Marchetti - Washington Post: vysvětlila byste nám nepřítomnost vaší spolupracovnice? Souvisí toto nějak s jejím otcem - Harry Hrobníkem Covingtonem?"

"Nesouvisí. Janic... chci říct doktorka Covingtonová zůstala v muzeu, jinak bychom je musely uzavřít. Ovšem dohodly jsme se, že na další tiskovku půjde pro změnu ona."

[Pořadatel předstupuje před novináře] "Dámy a pánové, tisková konference se chýlí ke svému konci, prosil bych poslední dotaz!"

"Stuart Green - Daily Mirror: doktorko Pappasová, dvě úplně poslední otázky: odkud se s Janice Covingtonovou znáte a jaký je váš osobní vztah. - Děkuji za odpověď."

"Tak tedy... poznaly jsme se při jedné balkánské expedici. A... jak zněla druhá otázka, pane Greene?"

"Jaký je váš osobní vztah."

"Ach tohle..." Na okamžik se zarazila, pak sňala z očí brýle. "Víte, my s Janice... my spolu máme... máme spolu..." Sál hotelu Astoria ztichl a s napětím čekal na odpověď.

"MÁME SPOLU MUZEUM!!" vyhrkla do mikrofonu Mel Pappasová a z řad přítomných novinářů zazněl tichý, shovívavý smích.



Konec


© Copyright 2002 by GL&VR







| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |