Ostrov otrokářů

napsal Mišák
Morrigan




Povídka se odehrává asi rok po událostech, popsaných v příbězích Barbaři a Hluboký spánek.




Neberou.

Ryby neberou.

Tady snad ani žádné ryby nejsou.

Je na čase toho zbytečného snažení nechat.

Přitáhnu udici a házím prut na palubu naší malé lodě.

"Tak. A zase jsem nic nechytila. Budeme se muset spokojit jen se suchary a plackami," oznamuji zbytku naší posádky.

"Mně to nevadí, stejně nemám hlad," odpovídá moje dcera.

"I já jsem rád. Kdybys něco chytila, museli bychom rozdělat oheň a to by nebylo moc bezpečné," přidá se Joxer.

Nedivím se jeho obavám. Naše loď je celá dřevěná a dřevo je navíc pěkně vyschlé. Kdyby náhodou chytila, hořela by velice dobře a rychle.

Víc lidí tady není a tak se nikdo další ozvat nemůže.

"Nějak to vydržíme, vítr nás brzo zanese támhle k té pevnině a tam najdeme jídlo i vodu."

Joxer ukazuje k hustě zalesněnému ostrovu kousek odsud, na který už druhý den koukáme.

"Ten vítr co vane, se jmenuje bezvětří," rýpne si do něho Brigit.

"Tak nějaký vykouzli, ty malá čarodějko," nedá se mladík.

"To neumím," krčí dívka rameny, "ale můžu ti ukázat něco mnohem pěknějšího."

"Teď ne, Brigit," chytám ji za ruku, "ty jíst a pít nemusíš, ale co my dva?"

Zatvářím se nešťastně.

"Ale mami. V nejhorším ten kousek doplaveme."

"A loď?"

"Tu necháme tady."


Tady musím vyprávění na chvilku přerušit, abych vysvětlila, jak jsme se dostali my tři, Joxer, moje dcera Brigit a já, na malou plachetnici doprostřed Egejského moře.

Brigit už celý rok chodila na nejdražší a nejprestižnější (ten výraz použil ředitel školy a moc mě tím pobavil) internátní školy v celých Athénách. Bylo o ni po všech stránkách dobře postaráno a tak jsme náš původní plán, přestěhovat se do Athén, mohli zrušit. Prázdniny byly v zimě, na jaře a pak velké po absolvování první třídy v létě. Už v zimě jsme s Herculem slíbili Brigit velkou prázdninovou cestu po mořích obklopujících Řecko. Ale když nastal kýžený den a já přivedla dceru domů, Hercula zrovna odvolali k nějakému případu. Po celý rok jsme na takové akce chodili spolu a jsem si jistá, že po téhle stránce jsem nahradila jeho zesnulého přítele Joláa víc než dobře. Navíc jsem mu dávala i to, co Joláos mohl jen ztěží.

Tentokrát jsem však odmítla jít a můj manžel slíbil, že jak bude moci, připojí se k nám. Nechtěla jsem na něho čekat na lodi zakotvené v Pireu a tak jsme vyrazili na malý výlet jen po blízkém okolí.

Nesmím zapomenout na Joxera. Kdo ho znal dříve, asi by ho teď těžko poznával. Oblečený chodil jako vesnický chasník, ale meč, co nosil za pasem, vypadal velice nebezpečně a mladý muž s ním dovedl dobře zacházet. Ale ještě nikdy neměl příležitost k opravdovému boji.

Po příchodu mojí Brigit do Řecka si tihle dva padli do noty. Dcerka ho sice stále zlobila, ale milovala ho a mladík nikdy nechyběl, když přišla na prázdniny domů. Bylo mimo jakoukoliv diskusi, že se zúčastní i našeho prázdninového výletu.

Malá plavba po okolí Pirea skončila v okamžiku, když se jako blesk z čistého nebe přihnala bouře a hnala naši kocábku neznámo kam. Loďka byla malá, ale pevně stavěná, takže bouři přečkala ve zdraví. Totéž se dá říci i o nás třech. Jenom nikdo z nás netušil, kde jsme. Bouře nás hnala na východ, jenže v téhle oblasti moře je tolik ostrovů, že vůbec nebylo jasné na který už druhý den, za bezvětří, které po bouři nastalo, hledíme.



"Začíná se zvedat vítr, cítím to na tváři," volá Joxer.

Já necítím nic, ale plachta na hlavním (a jediném) stěžni naší lodi se po dlouhé době trochu zavlní. A znovu. Loď sebou mírně cukne a tempem se kterým by s snadno poradil i nejlínější hlemýžď, vyrazí směrem k ostrovu.

"Jsme zachráněni," říká mladík spokojeně.

"Nejsme," odporuje Brigit.

"Jak to?"

"Vždyť nám ani předtím nic nehrozilo."

"Tobě ne, ale já už měl těch sucharů plné zuby."

"Sám jsi pěkný suchar,nejsme tu déle než den a už naříkáš," zlobí mladíka Brigit.

Stojím u kormidla a pozoruji ty dva přede mnou. Takhle a mnohdy i mnohem hůř se hádají skoro pořád. Ale přitom bez sebe nemůžou být. Když Brigit přijde ze školy domů, moc se nezajímá, kde je máma, neřkuli Hercules, ale vždy se ptá po Joxerovi.

Dívám se na ní. Je jí sedm let, ale vypadá na devět a rozumu má někdy víc než dospělý. Neprozradila jsem jí, že je bohem po svém otci, ale ona už dávno přišla na to, že není obyčejná holčička. Myslí si, že je čarodějnice a ve volném čase stále vymýšlí, trénuje a vylepšuje různá kouzla. Nějaká vyloženě útočná, jaká ovládají bohové řečtí, třeba fireball, blesk, či paprsek smrti, se není schopná naučit. Ale ovládá jiná, která se dají v boji také použít. Třeba slepotu, zpomalení, či naopak zrychlení. Také levitaci, či dokonce neviditelnost.

Chudák Joxer, na kterém si často svoje kouzla zkouší. Když ho vidím, jak oslepený tápe po lodi, jak se pohybuje strašně pomalu, či dokonce, jak se vznáší dva metry nad palubou. Ještě, že dcerka zná i kouzlo v tomto případě nad jiné důležité, a to zrušit předchozí kouzla.


Brigit se chystá Joxerovi ještě něco peprného sdělit, ale najednou ustane uprostřed věty a ukáže rukou k ostrovu.

"Loď, nebo spíše jenom loďka."

Opravdu, u skalisek které vyčnívají pár set metrů od nás, je člun s jedním mužem, veslujícím směrem k nám. Najednou zmizí.

"Kde je?" ptá se Joxer, "spadl do vody?"

"Ne, jenom na dno loďky," říkám.

"Proč, ještě nemůže být unavený, vždyť ke břehu je to kousek."

"Třeba před někým prchá. A u nás hledá spásu," brzy poznám, že můj odhad je zcela přesný.

"Před kým?"

Pokrčím rameny. Nejsem vševědoucí, i když si to Joxer občas myslí.

"Za chvíli jsme u něho, tak nám to snad poví."

Vítr trochu zesílil a tak i naše loď přidala na tempu. Vlny však nejsou skoro žádné a tak nebude problém proplout pásmem skalisek, které jsou součástí pobřežního šelfu. Chopím se kormidla a zamířím přímo k lodičce na jejímž dně se choulí ten nešťastník. Joxer se nakloní přes zábradlí a chytí provaz přivázaný na přídi člunu.

"Mám ho," křičí.

Popadnu kotvu ležící na zádi a hodím ji do vody. Dosáhne téměř ihned dna a naše loď zůstane stát na místě. Jestli ten muž opravdu z ostrova prchal, nemám chuť se tam vydat, dokud nebudu vědět víc.

Joxer se snaží bezvládného muže nazdvihnout a přenést z loďky na naše plavidlo. Moc mu to nejde. Přejdu od kormidla k němu.

"Pusť mě k zábradlí."

"Přišla ses vytahovat, jakou máš sílu?" ptá se mě mladík mrzutě.

"To taky. Ale hlavně toho člověka dostat k nám a probudit ho. Aby nám řekl, před čím tak utíkal, že je skoro na okraji smrti."

Popadnu muže, který je dost veliký, ale hodně vyhublý, pod rameny, zvednu a položím na palubu naší lodi.

"Brigit, podej mi vodu," obracím se na dceru.

"Tady je."

"Pitnou ne, stačí mořská."

"Však to také je mořská," nedá se moje malá blondýnka vyvést z rovnováhy.

"Dobrá, dobrá," s těmi slovu chrstnu muži obsah vědra do obličeje.

Ostrovan zaprská, zakašle, ale probírá se z bezvědomí.

"Pomoc!" sípe, "pomozte nám!"

Vidím jak na nás mžourá, pomalu se mu vrací zrak.

"Ach ne," zašeptá smutně, "jsme ztraceni."

"Proč?" diví se Joxer, "tady jste v bezpečí."

"Já ano," přikyvuje muž, "ale ostatní zemřou."

No nazdar. Na tom ostrově, co vypadá zdálky tak mile a přívětivě, se asi dějí nepěkné věci.

"Jak to? Kdo zemře a proč?" pokračuje Joxer ve svém výslechu.

"Všichni... My... Otroci... Hlady, žízní, vyčerpáním," vypočítává zachráněný smutně.

"My vám pomůžeme," rozhoduje se bez přemýšlení mladík.

"Nepomůžete. Vždyť jste jen tři. A z toho jedna žena a malé dítě."

Brigit i Joxer se chtějí ozvat, ale oba zarazím a převezmu sama vedení výslechu. To, že mě ten muž považuje jenom za ženu mě nijak neuráží, ale nechat mluvit Joxera, tak se od muže nic nedozvíme. Možná se zdá, že o svém kamarádovi hovořím s velkým despektem. Za ten rok a kousek, co ho znám, se hodně změnil, ale pořád je ještě někdy pěkné trdlo.

Co se od muže dozvím raději shrnu svými slovy.

Ostrov, který se jmenuje Sérifos, neleží příliš daleko od pevniny, ale přesto tu lidé žili odnepaměti svým vlastním, chudým, ale svobodným životem. V moři chytali ryby (a asi lépe než před chvílí já), pěstovali obilí, lovili též zvěř v lesích, které pokrývají většinu plochy ostrova. Hlady nikdy netrpěli. Veškeré obyvatelstvo, až na pár samotářů, se usadilo v jedné jediné vesnici. Domky byly zpočátku jen dřevěné, ale v poslední době v rámci zvedající se životní úrovně, začali lidé stavět také z kamene. K tomu účelu si na vhodném místě, nepříliš daleko od obce otevřeli kamenolom. Všechno šlo dobře, až jednoho dne objevili mezi vyrubanými kameny zvláštní kamínky, které vypadaly jak z červeného skla.

"To jsou drahokamy," napadlo nějakou chytrou hlavu z řad vesničanů. "Jsme bohatí. Prodáme je až pojede kolem nějaká obchodní loď, a za utržené peníze si nakoupíme něco luxusního zboží."

Také tak udělali. To by nebylo špatné, pokud by se zpráva o těžbě drahokamů na malém, světem i bohy zapomenutém ostrůvku nedostala ke špatným uším. K pirátům. A jelikož jsou piráti chlapi chytří, ale zároveň i krutí a bezohlední, zvlášť když jde o tak velké peníze, zanedlouho připlavala k ostrovu velká plachetnice. Piráti se vyhrnuli na břeh, snadno a bez odporu přemohli mírumilovné vesničany, a důl i s poklady byl jejich. Jenže kameny je třeba také vykopat a piráti se pro takovou práci rozhodně nenarodili. Naštěstí pro ně měli na anektovaném ostrově pracovní síly dost. A tak brzy všichni místní muži, od sotva odrostlých hochů až po starce skončili jako otroci v kamenolomu, který se brzo proměnil z povrchového dolu v hlubinný. Těžká práce v prachu a temnotě, nedostatek potravy i vody si brzo mezi pracovníky v dole začal vybírat svoji daň. Piráti hlídající těžbu zuřili. Dávky vody i jídla zvýšili, ale přesto otroci padali jak mouchy.

Co se zatím dělo se ženami a malými dětmi, zachráněný muž nevěděl. Asi pracovali na polích a v lesích, protože jíst museli všichni. Jestli s nimi bylo zacházeno mírněji, nebo stejně krutě, jako s horníky v dolech to netušil.

Joxer i Brigit poslouchají stejně pozorně jako já.

"Musíme těm lidem pomoci," říká mladík, když ostrovan zmlkl.

"My?" dívám se na něho s pochybami, "nespadl jsi náhodou z jahody naznak?"

"Pojď mami, nemůžeme tam přecity lidi takhle nechat."

"Jak si tu záchranou akci představujete?" mračím se, "my jsme jen tři" a podívám se přitom na muže sklesle sedícího pod naším stěžněm, "a jich je asi šedesát."

"Ty přeci zvládneš všechno," povídá Joxer vážně.

"Mám zabít šedesát pirátů? I kdyby chodili ukázněně po jednom, tak nejsem žádný vrah. Teď už ne," dodám zlostně.

Teď už ne. Joxer i Brigit vědí co ta slova znamenají. Dcerce jsem o své temné minulosti téměř všechno řekla, nerada bych se dožila chvíle, až by se to dozvěděla od jiných. Ona Brigit, i když vypadá jemně jak chmýří od pampelišky, dovede být tvrdá jako kámen. Moje minulost ji neděsila, naopak i když to neříká nahlas, je na svojí matku pyšná.

"Tak co budeme dělat?" Joxer se nevzdává, "třeba se naskytne příležitost, jak těm chudákům pomoci a nikoho nezabíjet."

"Tomu přeci sám nevěříš," říkám si v duchu, ale když je Brigit na Joxerově straně a mě nic chytřejšího nenapadá, nakonec souhlasím. Mám tušení, že toho budu brzo litovat, ale nedbám. O Brigit se bát nemusím, jako bůh je nesmrtelná. O sebe se také nebojím, kdykoliv můžu, kdyby už bylo úplně nejhůř, díky své rychlosti utéci. Takže zbývá jen Joxer. Toho je třeba ohlídat, zvláště když vidím z jakou vervou se do záchranné akce vrhá.

Ještě jeden není z našeho rozhodnutí nadšený. Ten před chvílí z vody vytažený uprchlík. Nechce se mu zpátky na ostrov, zvlášť s takovouto malou skupinou. Nedivím se mu. Nevypadáme na lidi co mohou zdejší problémy vyřešit. Hubený muž, podivně oblečená a ostříhaná ženská a dítě.

Ani já si tentokrát nemyslím, že náš zásah něčemu prospěje. Už teď začínám mít zlost, že jsem se k tomu vůbec dala přemluvit. Přesto vytáhnu kotvu a naše loď se pomalu rozjede k ostrovu...


Pásmo podmořských skalisek překonáme bez problému. Naše malá loď se stále pohybuje velmi pomalu a navíc je tu voda tak čistá, že bych nebezpečí viděla včas. Když připlujeme blíže, spatřím úzkou zátoku, zasahující hluboko do nitra ostrova. Hned tam zamíříme. Zátočina je ze všech stran obklopena stromy a keři. Je tak dobře chráněna před účinky větrů a bouří, že tu rostlinstvo sahá až téměř k vodě. Je sice úzká, ale tak hluboká, že není vidět na dno. Vítr tu vane ještě slaběji než na širém moři a tak není divu, že se naše loď zastaví téměř úplně. S posledních sil, odborník by asi řekl ze setrvačnosti, ale to tak hezky nezní, dorazí plavidlo i s námi ke břehu. Vyskočím na pevnou zemi, popadnu provaz na přídia zatáhnu lehkou kocábku pod větve velkého stromu. Vejde se tam i se stěžněm a je tam docela obstojně skrytá zrakům zvědavců.

"Naše plavba je prozatím u cíle," konstatuji.

"Konečná, vystupovat," volá Brigit vesele. Na rozdíl ode mne se na nastávající dobrodružství těší. Jak už jsem říkala, o ni se bát nemusím. Ostrovan to však nemůže vědět. Dívá se na mě vyčítavě.

"Snad nechcete to dítě brát s sebou?" ptá se nevěřícně.

Jistě si myslí něco o krkavčí matce, ale střeží se to vyslovit nahlas. A o otci také, jistě Joxera považuje za mého druha.

Ani mu neodpovím. Stejně bych mu těžko vysvětlovala, jak se věci mají. Ani svoje jméno jsem mu neřekla a svou dceru i mladíka jsem upozornila, ať mě jménem neoslovují. Možná jsem zase moc domýšlivá, ale spíše ne. Jméno Morrigan za ten rok, co žiji v Řecku zná skoro každý. Mluvilo se o mně už po slavném boji proti Dahakovi, natož teď, když po celý rok doprovázím Hercula po všech koutech moji nové nevelké vlasti. Na rozdíl od Jolaa, který hrál vždy ve dvojici s Herculem druhé housle (ani nevím, kde jsem tenhle termín sebrala), jsem byla většinou vedoucí já. Tím nechci říci, že jsem lepší bojovník, nebo větší silák než můj muž. To není nikdo. Ale většinou jsem rozhodovala já, co a jak budeme dělat a když to šlo, a to šlo dost často, tak jsem problém jednoduše okecala. Na to, že nejsem rodilá Řekyně, jsem to zvládala dobře. I slavná bardka Gabriella by ze mě měla radost.

Vrcholem mého snažení v tomto směru (což je blbost, protože jsem se o nic nesnažila) bylo, když lidé poslední dobou nepřicházeli se svými problémy a souženími za Herculem, ale za námi oběma, nebo rovnou jen za mnou. Když se to stalo poprvé, prohlásil udivený Hercules, že už tu nemusí být a může odejít na zasloužený odpočinek. Podruhé se již ani nedivil.


Ostrov, ostatně jako všechny v Egejském moři, kromě těch vzniklých nedávno sopečnou činností, je velice hustě zarostlý vegetací. Jen tam, kde jsme zakotvili, je nevelká mýtina, dál se musíme prodírat mezi stromy a keři. Není to tak zlé, ale postupujeme pomalu. Vidím, jak se našemu průvodci vůbec nechce vracet do míst odkud uprchl. Chápu to, ale nemohu mu dovolit, aby nás opustil. Musí nám ukázat cestu k tomu dolu, popřípadě potom i k vesnici. Ale to těžko říci, nelze odhadnout, jak se akce, do které nás zatáhl horkokrevný Joxer, vyvine.

Už se pomalu začíná stmívat, když vyjdeme na velkou louku, vzniklou nepochybně lidskou činností. Přímo před námi je rovina, potom začíná krajina mírně stoupat a nakonec je dramaticky zakončena divokými skalisky. Tam začíná hornatý vnitřek ostrova. Nahoře zase rostou stromy a keře, ale skála před námi je příliš strmá a tudíž holá. Přímo na jejím úpatí je ten hledaný kamenolom.

"Jsme na místě," ukazuje zcela zbytečně muž rukou ke vzdálené díře ve skalách, před níž se pohybují nějací lidé, "dál už nejdu. Kdyby mě ti strážci chytili, zle by se mi vedlo. A to vaše děvčátko by tu mělo zůstat také."

"To určitě ne," odseknu, "Brigit jde s námi."

"Nemáte rozum, ženo."

"To jsem neměla nikdy, ale vám do toho nic není."

Ještě tenhle bambula mě bude poučovat, na to jsem tak zvědavá.

"Jak zle by se vám vedlo?" ptá se Joxer.

"Hned by mě zabili."

"To snad ne, když potřebují v dole každou ruku."

"Máš pravdu Joxere," připojím se, "ale na něco jsi zapomněl. Co je v takovéto situaci nejdůležitější? Hlavně kázeň! Otroci se musí svých pánů bát. A smrt neposlušného je pro ostatní výstrahou."

Muž se na mne podívá vyděšeně, Joxer chvilku také.

"To myslíš vážně?" ptá se, "tak dobře, vy zůstanete tady a přijdete k nám, až to tam vyřídíme," a ukáže k dolu.

Tomu chlapci asi slunce přismahlo mozek. Ale nic neříkám, jen nenápadně mrknu na Brigit. Jenže mé malé dcerce se Joxer v roli hrdiny líbí a když zavelí k pochodu, přidá se k němu. Tak udělám s menším nadšením totéž.

Jak se blížíme, pozorně sleduji místo prvního střetnutí. Ten důl je postavený moc šikovně. Jako by místní lidé už když ho zakládali, plánovali, že se jednou stane vězením. Údolí, ze tří stran ohraničené v podstatě kolmými stěnami. Na jednom konci díra mizící v zemi, na druhém malý tábor otrokářů. Vchod je tak úzký, že by ho v pohodě uhlídal jeden muž, oni jsou tu tři. A s nimi nějaké mladé děvče. Co je zač, pochopím rychle. Dívka vybraná z řad vesničanek, aby tu hlídačům sloužila a zároveň jim byla k dispozici i jako potěšení.

Dva z pirátů sedí pod plachtou špinavého stanu, třetí stojí kousek nad nimi na skalisku, odkud je nejlépe vidět do rokle a k výstupu z dolu. Tam je čilý ruch. Z temnoty vystupují nedobrovolní horníci z pytli plnými kamení. U jedné stěny je sypou na zem azase se vracejí zpátky. Pár mladíků s kladivy přinesený kámen opatrně rozbíjejí a hledají mezi úlomky požadované drahokamy. Asi nejsou v pátrání úspěšní, protože jeden z hlídačů na ně vztekle křičí.

"Dnes jste nic nenašli, bando líná, mizerná! Nebude žádná večeře!" hned nato vychrlí celou řadu sprostých slov, z nichž některé ani neznám.

Uprostřed téhle exhibice si druhý z mužů všimne nečekané návštěvy. Nás. Zarazí křiklouna a oba upřou své milé oči naším směrem.

"Přišly nám posily," směje se jeden. "Kdepak se tu vzali."

"Asi ztroskotali při té předvčerejší bouři," domýšlí se druhý.

"Nějaká rodinka na výletě."

"Asi. No to je jedno. Tady je nikdo hledat nebude."


O nás bez nás. Vidím, jak se Joxer mračí. Však ono vás to veselí přejde, piráti oškliví, až se do vás můj kolega pustí!

Když dorazíme ještě blíže, vidíme, jak hrozně vesničané, pracující v dole vypadají. Jsou vyhublí, jen kost a kůže, kterou navíc pokrývá vrstva šedého prachu. Téměř všichni se již sotva plouží, na hranici sil. Na mě to žádný velký dojem neudělá, viděla jsem už leccos. Ale Joxerovi se utrpení těch lidí zamlouvat nebude. Nemusím být žádný věštec abych tohle uhodla. Vykročí prudce k oběma šklebícím se pirátům.

"Okamžitě všechny ty lidi pusťte!" volá rozhořčeně.

"Jinak co?" posmívá se mu jeden z otrokářů.

"Donutíme vás."

Sakra, kde se to v tom mírném Joxerovi bere? Těm mužům musí být k smíchu. Kdože je má donutit? Celou pirátskou bandu? Jeden komický muž s mečem, podivná ženská a dítě. Já být na jejich místě, tak bych se smála taky. (Pokud bych nepoznala sama sebe. Pak bych se vyděsila a utekla.)

Jeden s pirátů jde Joxerovi v ústrety. Stále se směje.

"Já mám lepší nápad," říká pohrdavě, "okamžitě odhodíš meč, nebo co to máš za klacek u pasu a pomažeš makat do díry. A tady o ty dvě kočičky se hned postaráme."

"Nikdy!" vykřikne můj přítel a vytáhne meč z pochvy.

"Jen přes moji chladnoucí mrtvolu," poradím mu, jak má pokračovat.

"Cože?!" užasle se ke mně otočí, "to není legrace, ale vážná věc."


Piráta Joxerův meč vyvede z míry. Ve zbraních se vyzná a tak jeho kvality dovede ocenit. Však jsem mu před rokem společně s Callisto vybrala kvalitní zboží. Joxer s mečem dovede dobře zacházet, ale boj, který ho teď čeká, ještě nepodstoupil. Právě nyní jsem si to teprve uvědomila. Když udělám pár kroků, abych se postavila Joxerovi po boku, zpozoruje pirát i moji zbraň. Znovu se rozesměje.

"Áááá, panička má taky meč, asi nějaká další Xena. Jen si s ním děvče neubliž."

S tou druhou Xenou si to mohl odpustit, na to jsem alergická. Ale jinak má muž kupodivu vyjadřování vzdělaného člověka. Nemyslím však, že to v tomto případě mluví v jeho prospěch.

Když mě Joxer uvidí po svém boku a ujistí se, že ho nenechám na holičkách, znovu se chopí iniciativy.

"Okamžitě propusťte ty nebohé zajatce!" kráčí s mečem v ruce přímo k pirátovi.

"Už mě ty tvoje žvásty nebaví!" vykřikne jeho protivník. Vytasí meč a vrhne se na mladíka. Ten jeho úder odrazí, vzápětí druhý i třetí. Vidím, že nezapomněl nic z toho, co jsem ho naučila a přestanu si ho všímat.

Brigit mě chytá za ruku.

"Mami, mám pomoci Joxerovi?" ptá se se strachem v hlase.

"Ať tě ani nenapadne. Jen dávej pozor a kdyby s ním bylo příliš zle..."

"Tak co potom?"

"Použij nějaké kouzlo. Pomocné."

"Třeba slepotu?"

"Jak chceš, ale aby to nebylo moc nečestné."


Druhý pirát chvátá svému druhovi na pomoc. I ten třetí slézá za své pozorovatelny, aby se mohl zapojit do šarvátky.

"Hej ty! Kam se tak ženeš?" zavolám na toho bližšího, " já jsem snad vzduch?"

A vytáhnu také svůj meč. Proti mé zbrani vypadá i Joxerův meč, jak obyčejný kus železa, ale pirát se na něj ani nepodívá.

"S ženskými já nebojuji," řekne pohrdavě.

"To ale děláš velkou chybu."

Postavím se proti němu.

"Ty čubko!" vykřikne a pokusí se mne udeřit pěstí do obličeje.

Lehce se jeho ráně vyhnu, uchopím ho za zápěstí a trhnu. Muž popoběhne pár kroků, mine mne a zůstane stát zády ke mně. Na okamžik ucítím zlost. Zatočím mečem v ruce tak, aby se jeho ostří otočilo dozadu a jediným švihnutím ho zapíchnu pirátovi pod levou lopatku, až mu špička vyleze hrudí ven.

"Děláš velkou chybu," zasyčím jak had a vytrhnu meč z rány. Pirát jenom zaúpí a svalí se v tratolišti krve na zem.

No vida! To tedy bylo čestné a sportovní. Fuj, třikrát fuj. Styď se Morrigan!

Ale nestydím se vůbec. Jen jsem si vylila vztek, který se už ve mně pár hodin hromadil.

Na další dumání nad svoji náladou nemám čas, protože právě dorazil třetí pirát. Asi v běhu neviděl, co jsem provedla jeho druhovi. Nicméně spatří před sebou jeho mrtvolu a mne se zkrvaveným mečem v ruce. Tím pádem nemá žádné předsudky proti boji se ženou. Prudce, divoce na mě zaútočí. Já ale nemám chuť se s ním mazat. Jako všichni podobní chlapi má sice sílu, ale v podstatě s mečem bojovat neumí. Dvakrát, třikrát lehce odrazím jeho útok a když se přestane v zápalu boje krýt, prudce vyrazím vpřed a probodnu mu hruď přesně v místech, kde je srdce. To je spolehlivý smrtelný zásah, a pirát opravdu ihned klesne k zemi a nevydá ani hlásek. Vytáhnu meč z rány, zbavím ho krve a ohlédnu se po Joxerovi. Ani on, ani jeho protivník si nevšimli k čemu pár kroků od nich došlo. Jejich souboj teprve začínal. Můj přítel byl technicky o dvě třídy lepší než jeho protivník. I silou se mu vyrovnal. Ale byl tu problém, který jsem už připomněla. Ještě nikdy nebojoval o život a tak byl úplně bezradný. Nepřišlo mu na mysl, že musí svého protivníka zabít, jinak boj nikdy neskončí. Leda, že by pirát zabil jeho. Po chvilce si všiml, že oba zbylí piráti leží na zemi mrtví a že já i moje dcera stojíme poblíž a přihlížíme jeho souboji.

"Co mám dělat?" volá na mě bezradně.

"Zabij ho!" zakřičím.

"To nemůžu."

"Tak zabije on tebe."

"Já to nedokážu!" kvílí Joxer a se zoufalým výrazem ve tváři odráží další protivníkův útok. Pirát žádné výčitky nemá. Kdyby mohl, tak hned Joxera zapíchne a ani by nemrkl. Ale mladík je dobře vycvičený a tu příležitost mu nedá.

"Budeš muset," odseknu a tvářím se, jako když mě jeho problémy vůbec nezajímají.

"Mami, pomoz mu," chytá mě za ruku Brigit.

"Ne, ne dcerko. Joxer si musí pomoci sám. On byl celý hr zachraňovat nebohé vesničany, tak ať pochopí, co to někdy obnáší."

"Vždyť ho ten zlý pirát zabije."

"Neměj strach. Joxer je mnohem lepší bojovník. A co mám vlastně podle tebe dělat?" otočím se k dceři. "Mám jít a toho otrokáře zabít sama."

"Hmmm..." tváří se rozpačitě moje blondýnka.

Ale už nic neříká.

Protivník Joxera lehce škrábne na paži. Povzbuzen tímto úspěchem se s ještě větší vervou vrhne do útoku. Mladík pochopí, že mu na pomoc nepřijdu akonečně si uvědomí svoji situaci. To, co jsem m před chvílí řekla. Buď zabije, nebo bude zabit. Rozhodne se pro to první. Přejde do útoku, použije jeden z nepříliš férových triků, kterými ho při školení vybavila Callisto a zapíchne meč protivníkovi do hrudi.

Ten bez hlesu padne, meč který Joxer pustil mu zůstane trčet z prsou. Mladík zavře oči a začne naříkat. Tím mě dojme. Skočím k němu a prudce ho udeřím do prsou.

"Je tu ještě jeden pirát, braň se," ohrožuji ho svým mečem.

"Aha! Ty nemáš čím. To je ovšem mrzuté."

Předstírám, že ho probodávám.

"Je po tobě. Tak za takového parťáka moc děkuji."

Joxer moje výtky vůbec nevnímá.

"Je mrtev," ukazuje na muže u svých nohou, "já ho zabil. Já zabil člověka."

"No a co?" zalomcuji s ním. "Jsi ve válce. Sám sis ji vybral."

Nereaguje.

"Zabil jsem ho. Jsem vrah. Jsem vrah," dál úpí.

Podívá se na mě a snad mě konečně vidí.

"Morrigan, já jsem vrah," naříká.

Znovu s ním zatřesu.

"A co jsem já?" ukazuji na dvě mrtvoly za mými zády.

"Ty? Co jsi ty?" neví co říci.

"No pokračuj."

"Ještě jsem nikdy nikoho nezabil," říká trochu klidněji.

Pohladím ho po rameni.

"Vezmi si meč. Musíme pokračovat. Osvobodit ty chudáky."

"Máš pravdu," ožije, ale hned zase ochabne, "jak si mám vzít svůj meč?"

S odporem ukazuje na padlého, kterému stále trčí s hrudi. Udělá pár kroků a s mučitelským výrazem vytrhne svoji zbraň s tuhnoucího těla. Je přitom v obličeji tak bílý, že vážně čekám až omdlí a svalí se vedle mrtvoly.

Konečně má meč v ruce a zamíří rázným krokem k dolu, že mu s Brigit sotva stačíme. Do obličeje se mu rychle vrací barva...

Dohoním ho. Obrací se ke mně, ale stále vypadá nejistě.

"Teď k těm lidem půjdeme a řekneme jim, že jsou svobodní a můžou jít domů."

"Nepospíchej tolik, to ještě zdaleka nejsou."

"Máš pravdu. Jít domů nemohou. Ale rozhodně musí odejít z tohoto hrozného místa. Ale kam?Někam kde se ukryjí a kde je ti bandité nenajdou. Asi tady nahoru do kopců. Co tomu říkáš Morrigan?"

"Ano. Tak je to správný. Ale jsem zvědavá jak tyhle lidi přesvědčíš. A neříkej mi jménem."

"Proč?"

"Nevím jestli mne znají. Ale jestli ano, možná bychom v nich vzbudili moc velké naděje. Nebo by si mysleli, že všechno vyřídíme za ně."

"To neuděláme?"

"Ale Joxere, jdi někam. Ti lidi si musí vybojovat svobodu sami."

"A co když to nedokážou?"

"Tak si ji nezaslouží."


Mladík znovu vyrazí napřed.

"Dokážu ty lidi přesvědčit? Já myslím že ne. Já jsem si jist, že určitě ne. A ona mě v tom nechá samotného. Ach jo."

Sotva mu rozumím.

"Co si to tam mumláš člověče. Vždyť jsi velitel. Musíš se chovat směle a neohroženě."

"Co to?"

"A sebevědomě."

"Nedělej si za mne legraci."

"To nemám v úmyslu."

Já jen tak, abych přehlušila svoji blbou náladu.

"Jak mám působit směle a neohroženě, když jsme jenom tři?"

"Na to jsi měl myslet dřív. Ale teď už nemůžeš přestat," ukážu prstem na tři zabité piráty za našimi zády.

"Tak já jdu na to."


Pokud jsem čekala, že přesvědčit nedobrovolné horníky, že jsou zase svobodní, nebude jednoduché, tak jsem se nemýlila. Naopak, bylo to velmi obtížné. Joxer hlasem, kterého bych se od něho nenadála, svolává apatické a vyčerpané lidi na volný plac před dolem. Z díry postupně vylézají další a další otroci, lidé kteří už nebyli na denním světle několik dnů či týdnů. Mhouří oči před tou záplavou světla, jako by byl jasný den. Přitom je ve skutečnosti už večer a rychle se stmívá. Nejsou vyčerpaní jen fyzicky ale i duševně a zdá se že ani nechápou, co jim můj přítel říká. Ale i když význam slov pochopí, nevypadají nijak nadšeně. Ti, kteří si zachovali trochu soudnosti poukazují, že piráti brzy přijdou na to, k čemu zde došlo, přitáhnou ve velkém počtu a jejich odveta bude krutá a nelítostná. Jiní upozorňují, že v moci otrokářů jsou i jejich ženy a děti.

"Ty osvobodíme ještě dnes v noci," odpovídá Joxer.

Není divu, že mu muži moc nevěří. Začínalo to vypadat beznadějně a můj přítel se stále častěji ke mně obracel, hledaje pomoc. Ale já nic, tvářím se jako že tu vůbec nejsem.

Naštěstí je mezi muži velká skupinka těch nejmladších. Ti vykřikují, že nebudou čekat, až se otrokáři vrátí a raději zmizí v lesích v hornatém vnitrozemí. Postupně se k nim přidávají ostatní, ale o nějakém nadšení hovořit nelze. Ti muži nevypadají, že jsou schopni o svoji svobodu bojovat. Jestli se znovu setkají s piráty, rychle a bez odporu se znovu stanou otroky. Ale momentálně opouštějí prostory dolu a malou stezkou kousek odtud šplhají vzhůru do skal. Nemám pocit, že takhle vypadá vítězství.

Joxer je jiného názoru.

"Dokázal jsem to!" jásá, "přesvědčil jsem ty lidi, že jsou svobodní! Teď najdeme i jejich ženy a vítězství bude úplné."

To je ale blázen!

"Drž se při zemi kamaráde," krotím ho.

"Já vím," usmívá se, "ale když já mám takovou radost."

"Mluvil jsi opravdu dobře," pochválím ho, "Odešli odtud. Vypadá to, že jsme je osvobodili. Ale tihle lidé nejsou bohužel ani v nejmenším válečníci. Nebudou bojovat ani když půjde do tuhého."

"Věřím, že ano. Ale nejdříve musíme osvobodit jejich ženy."

"Ty jsi úplný cvok, Joxere," ozve se zcela neuctivě Brigit, "vždyť ani nevíme, kde je piráti vězní."

"Hele, cvrčku, mlč. Jsi ještě moc malá, abys mohla rozumět bojové strategii a taktice."

"To se ve škole pro dívky opravdu neučí, ale poznám, když mluvíš nesmysly."

"A jak to poznáš, ty malá čertice?"

"Protože tak mluvíš pořád."

"Vidím, veliteli, že nemáš u svého pluku žádnou autoritu," zasáhnu do hádky, "ale musím dát Brigit za pravdu."

"S tím cvokem? Ne ty myslíš, že jako nevíme kde ty chudinky místní ženy hledat. Třeba budeme mít štěstí."

"Štěstí, tak tomu náš velitel říká strategie a taktika," zasměje se malá.

"Tak už ticho," zarazím další výměnu názorů, "Vesnice nebude daleko, ať neprobudíte stráže. I když možná žádné nedrží. Jistě se tady cítí v naprostém bezpečí."

Někdy je spoléhání na štěstí docela dobrá strategie. Jako například teď. Projdeme po dobře vyšlapané cestě malým lesíkem a před našima očima se rozevře pohled na další velikou mýtinu. Vesnice je kus pod námi, trochu stranou. Přímo před námi se tyčí rozlehlé ale nepříliš důvěru budící stavení. Vypadá jako stodola a také to asi bude. I když nejsem žádný zemědělec, je mi jasné proč není přímo ve vsi nebo nad ní. Kvůli zápachu a případným splaškům vyplaveným deštěm.

Ale jako obydlí pro ženskou část bývalých obyvatel připadala pirátům postačující. Kousek od ní je malý domek, svítící novotou. Ani v tomto případě nemusím být žádný kouzelník, abych rozpoznala strážnici. Vypadá opuštěně. Piráti už dávno poznali, že jejich místní otroci nemají dostatek odvahy a rozhodnosti se jim postavit ne odpor. Takže stráže buď vůbec nedrží, nebo se dotyční odebrali ke spánku.

Joxer ukazuje na stodolu.

"Tady vězní ty ženy?" ptá se.

"Jistě."

"Tak je hned osvobodíme."

"Tady nepůjde o osvobozování, nýbrž o to, přesvědčit je, že mají utéci za svými muži."

"Já jdu na to," chystá se mladík.

"Počkej, Joxere," zarazí ho Brigit, "Támhle v té chatě jsou možná stráže a když se probudí, zburcují celé pirátské ležení."

Moje dcera ukazuje dolů k vesnici.

"To je pravda," přikyvuje Joxer, "tak jak to uděláme?"

"Počkejte, já to vyřídím," říkám a zamířím k novému domku.

Za chvilku jsem zpátky.

"Tak a je to."

"Co jsi tam dělala?" diví se Joxer.

"Zabila jsem je, všechny."

"U Dia a jak jsi to udělala?"

Mladík vypadá vyděšeně. Udělám pohyb rukou pod bradou.

"Podřízla jsem je dýkou, jako kuřata."

I v té tmě vidím, že je Joxer bílý jako stěna.

"Jak jsi mohla něco takového udělat. Jak jsi jen mohla," šeptá vyděšeně a vzdaluje se ode mne.

"Mami," ozve se Brigit.

"Ano?"

"Já ti nevěřím."

"Dobře děláš," pohladím ji po dlouhých světlých vlasech.

Vydám se za mladíkem.

"Joxere!" chytám ho za rameno.

Dívá se na mne, jako by čekal, že teď zapíchnu i jeho. Nevím, jestli je to vlivem zdejšího místa, nebo mám nějaké mizerné období, stačí mi málo a začnu zuřit. Jako teď.

"To mě za ten rok tak málo znáš?" sykám přes přivřené rty, "Že si myslíš, že bych mohla zabít spícího člověka? Opravdu si o mně myslíš, že jsem pořád stejný vrah, jako kdysi dávno v Irsku?"

"Ne, nemyslím. Já... já nevím. Promiň mi to, Morrigan."

Neodpovídám.

"Tak co jsi v té chatě udělala mami?" zachraňuje Brigit Joxera.

"Vůbec nic. Nikdo tam nebyl. Piráti asi svoje zajatce moc nehlídají."

Obracím se na dceru protože na Joxera mám pořád vztek.

"My dvě teď půjdeme dovnitř. Probudíme ty ženy a přesvědčíme je, aby se hned ještě teď v noci vydaly za svými muži do hor.

"A když se nám to nepodaří?"

"Tak je donutíme," říkám a mám se co držet, abych nevyjela i na svou dceru. Brigit si to nezaslouží, chová se skvěle, "ukážeš jim nějaké pěkné kouzlo."

"Co budu dělat já?" ptá se mladík nesměle.

"Ty zůstaneš venku, ať nic nezkazíš," odseknu mu.

"Vidím, že náš velitel byl právě sesazen," usmívá se dcerka.


Nebudu popisovat nelidské podmínky, v jakých ženy ve stodole přebývaly. Nebyly na tom fyzicky ani psychicky o moc lépe než jejich muži v nedalekém dole. Přitom tam s nimi byly i děti včetně nemluvňat. I to, jak jsem je nakonec za pomoci Brigit donutila, aby se vydaly za svými muži, není zrovna nic ke chlubení. Ženám se chtělo, navíc v noci, ještě méně než před tím mužům vyměnit mizerné ale jisté podmínky za nejistou svobodu. Navíc ty z nich, jejichž dcery sdílely příbytky dole ve vesnici společně s piráty, měly strach, aby ti jim ze vzteku neublížili. Nakonec se přeci jenom za svými muži vydaly.

Ale stejně jako předtím u lomu, ani teď z naší záchranné akce nemám dobrý pocit.


"Tak jste to dokázaly," vítá nás Joxer a stále se tváří rozpačitě.

"To ano, ale stále nevěřím, že to co jsme tady začali, dopadne dobře."

"Proč, vždyť už jsou všichni na svobodě?"

"Ráno to piráti zjistí a to se teprve začnou dít věci."

"Co můžou dělat?"

"Nebuď naivní. Těží se tu diamanty. To znamená strašně moc peněz a peníze jsou u pirátů, jak dobře víš, vždycky až na prvním místě."

"Můžou je těžit sami."

"Já se s tebou nebudu přít. Uvidíš sám zítra ráno."

"A co budeme dělat my?" ptá se dcerka.

"Počkáme.Třeba támhle při okraji lesa. Vyspíme se a ráno se podíváme, jak budou ti lumpové reagovat."

"Nechytí nás?" strachuje se mladík.

"Jedině, když se jim vydáš dobrovolně," odsekne mu Brigit.

Ani nemusím nic dodávat.


Ráno moudřejší večera.

To se říká v Řecku i v Irsku, ale není to vždycky pravda. Například nyní. Brigit mě vzbudí, sotva se začne rozednívat Vypadá to na pěkný den, ale já ho nevítám ani s úsměvem na tváři, ani s písní na rtech. Stačí jen pohlédnout skrz větve stromů na dosud spící vesnici a hned se mi připomene, že dnešní den nebude žádná legrace.

Možná se zdá odvážné, v klidu se vyspat tak blízko nepřátelského ležení, ale nic na tom nebylo. Piráti nejsou na suché zemi žádní super lidé, navíc, jak jsem se včera přesvědčila, už dávno přestali své poslušné otroky přísně hlídat. Navíc, věřím svému instinktu přírodního člověka, (tedy kdysi přírodního a jen napůl člověka) že bych se vzbudila dříve než by hrozilo opravdové nebezpečí. A i kdyby náhodou můj instinkt selhal, je tu ještě Brigit a ten její nezklame nikdy.

Joxer ještě spí a tak ho necháme, dokud se neprobudí i ves dole pod námi k životu. Ale pak to začne. Piráti zjistí, že jsou ženy pryč a velice brzy se vrátí průzkumník vyslaný k dolu. Ten najde navíc i mrtvoly svých druhů a před chvílí pokojná vesnice se změní v tábor řvoucích a ječících ďasů. Vidím, jak se objeví i několik vyděšených děvčat, ale k mé úlevě se vztek pirátů projeví jen několika políčky do jejich tváří. Potom se dostaví kapitán a zjedná pořádek. Sem, až na okraj lesa, není slyšet, co piráti v krátkém čase ujednali a zato je vidět důsledky. Projeví se jako muži činu. Zorganizují tři skupiny, početně stejně silné, vyzbrojené až po zuby a vyrazí hledat své zatoulané ovečky. Jedna skupina doprava, druhá doleva a třetí vzhůru do hor.

"Ach jo," vzdychá Joxer pozorujíc aktivitu v pirátském ležení, "to se mi vůbec nelíbí."

"Mně se to nelíbilo od začátku," uklidním ho.

"Co budeme dělat? Musíme do hor za vesničany a společně se pirátům postavit v boji."

"Ty mluvíš jak kniha strejdo veliteli," ozve se Brigit.

"Nebo jako Gabriella blahé paměti. Ale má pravdu. Musíme si pospíšit, ať jsme u těch lidí dříve než ti raubíři."

"Ty se jim postavíš do čela Morrigan? Nebo chceš abych to udělal já?"

"Nikdo se nikomu do čela stavět nebude. Vesničané si musí svoji bitvu vybojovat sami. My jim jen pomůžeme."

"Ti lidé ale neumějí bojovat."

"To jsi na to přišel brzy, Joxere. Já to říkala už včera. Ale musí si vybrat, jestli chtějí být svobodní nebo otroci. My jsme jim jenom poskytli tu šanci."

Tím se jenom snažím uklidnit sama sebe. A mám dojem, že se jenom obelhávám. Neměli jsme u ostrova vůbec přistávat, ale pokusit se dosáhnout s naší lodí civilizovaných krajin a tam získat pomoc. Jenže na takové úvahy je teď pozdě.

"Mami, ti lidé nemají zbraně," říká Brigit.

"Ty získají až porazí první skupinu otrokářů."

"Neodváží se s nimi bít i když je jich o hodně víc. Ale když budou vědět, kdo jsi a povedeš je, tak za tebou půjdou. A já vám také pomohu."

Brigit natáhne své útlé dětské paže. Z nich vytrysknou dva proudy modrého plamene a ovinou se okolo kmene nejbližšího stromu.

"Co to je za kouzlo?" podiví se Joxer.

"Neštěstí, prokletí, zatracení, hrůza, děs, oslabení. Já ani přesně nevím, ale hned to na tobě vyzkouším."

Dcerka spustí ruce podél těla a obrací se k Joxerovi.

"Přestaň blbnout, Brigit," zarazím jí, "žádná kouzla. Alespoň zatím. A za mnou nikdo nepůjde, protože nikoho nepovedu."

"Tak se s těch lidí zase stanou otroci," říká smutně Joxer.

"Asi ano."

"To já nedovolím."

"Opravdu? Co chceš dělat?"

"Já nevím. Ale ti lidé jsou na svobodě. Díky nám. Naší povinností je jejich svobodu ochránit."

"Plácáš nesmysly," říkám a znovu cítím zlost., "už jsem to řekla jasně. Vesničané si musí svoji svobodu vybojovat sami.

"I když přitom poteče krev?"

"Ano. I za tu cenu."

"To se mi nelíbí."

"Ani mně ne."

Celý tento rozhovor se odehrává za rychlého pochodu vzhůru do hor. Kdybych měla lepší náladu, musela bych s potěšením konstatovat, že se Joxer ani nezadýchal. Jeho fyzická kondice je opravdu dobrá. Ale to je mi teď jedno.

"Tamhle jsou ti lidé, přímo před námi," ukazuje Brigit rukou.

"Ano, a všichni... Proč jen nešli hlouběji do lesů. Tady je piráti rychle najdou," diví se Joxer, "musíme jim říci, že už po nich pátrají."

"To není třeba, za chvilku je tady máme," odpovím.

"Tak je musíme připravit na boj."

"Ach, Joxere! Jen se na ty vesničany podívej. Jak jsou vyděšení, bezradní, jak již litují, že se od nás nechali vyprovokovat k útěku."

Přicházíme na mýtinu, kde se shromáždili všichni obyvatelé ostrova. Spatří nás a ukazují si na nás prsty.

"Támhle přicházejí. Co to všechno způsobili. Za nimi přijdoumuži z pirátské lodi a znovu nás pochytají," volá jeden z vesničanů, podle vzhledu asi bývalý starosta místní obce.

Jeho řeč vyvolá lavinu dalšího křiku, naříkání a lamentování.

"Pobijí nás! Všechny nás zavraždí! Zamordují! Chudinky naše děti!" A tak podobně.

Joxer chce něco říci, ale nepustí ho ke slovu.

"To oni všechno zavinili! Kvůli nim nás teď povraždí!" ječí hystericky nějaké ženy.

Muži vystupují méně halasně. Kolem Joxera, který popošel příliš, dopředu se začíná vytvářet kruh. Na poslední chvíli, než ho úplně obklíčí, ho strhnu zpátky.

Muži se však nezastaví.

"Když jim vydáme tyhle cizince, piráti nás možná ušetří," volá zezadu vřeštivý hlas. Jak se zdá, totéž napadlo i ostatní. Brigit hrozící nebezpečí pochopí ihned a ustoupí rychle na kraj lesa. Zdvihá paže a dívá se na mně. Ale zatím ji signál k použití kouzel nedám. Ještě není tak zle, navíc nechci, aby kdekdo věděl, co je moje dcera zač. Stačí, když to vím já a Hercules. Protože i Joxer ji stále považuje jenom za čarodějnici.

"Chyťte je! Všechny tři! I to dítě! Dáme je našim pánům a oni nás ušetří!" ozývá se všude kolem. To je tedy odměna. Za naši snahu! Tady to máš, Joxere. Pro dobrotu na žebrotu. Nevděk světem vládne!

Mladík sice ustoupí, ale stále vypadá, že nepochopil, o co v této chvíli jde. Každou chvíli se objeví piráti, jdoucí po stopách za námi. Tím nemyslím naše stopy, ale nepřehlédnutelnou cestu, kterou včera a v noci vydupali prchající vesničané. Až je lidé uvidí, kdoví co udělají a kdyby se pokusili zmocnit Joxera, mohla by to být ošklivá mela.

Vytáhnu svůj třpytící se meč a postavím se před něho.

"Koukej mazat za Brigit!" vyštěknu na něj.

"Nemůžu. Ti lidé tady..."

"Ale můžeš, a to hned! Jinak si mě nepřej!"

"Ale musíme přeci..."

"Ty jsi ještě tady?!" a namířím špičku své zbraně na mladíkovu hruď.

"Snad mě nechceš...?"

"Ne! Ale nakopu ti přede všemi zadek."

Joxer poslechne na poslední chvíli. Muži z vesnice jsou už u nás a ti nejodvážnější se na nás začínají sápat. Prudce se k nim otočím s mečem v ruce. Uskočí, ale v jejich tvářích čtu kromě strachu a nerozhodnosti i zlobu a nenávist. Tak zlost mám já taky. A moji nenávist bych jim ani nepřála.

"Jděte od nás pryč!" zakřičím na ně, "kdo se odváží až ke mně, tomu useknu hlavu!"

Všichni uskočí jako kdyby spatřili strašidlo, jen jeden urostlý mladík s tváří zkřivenou vztekem zůstává.

"Tak co bude?" ptám se ho.

"Vy jste všechno zavinili!" syčí na mě.

"Blbost. Zotročili vás piráti. Kvůli vašim drahokamům. S tím my nemáme nic společného."

"Ale oni se nám teď pomstí. Za to, že jsme od nich odešli."

"Vaše chyba. Jde jich sem dvacet, vás je několik stovekBojujte s nimi a získejte svobodu natrvalo."

"Nebudeme bojovat. Neumíme to. A nechceme to umět."

"Ale nás tři předhodit svým věznitelům na to si troufáte?"

"Co je nám do vás. Jste cizí, co s vámi bude je nám jedno."

"Zlatá slova," zašklebím se, ale mám co dělat, abych se ovládla a nepřerazila mu levačkou čelist. "Stejně smýšlím i já. Jste cizí a je mi jedno co s vámi bude. S pánem bohem."

"Ty jedna ryšavá mrcho!" skočí po mně. Za ním se hrnou dva další. Tak a už se ovládat nemusím. Prudce se otočím, zdvihnu nohu a kopnu ho do hrudi. Muž letí pár metrů vzduchem, potom narazí do svých druhů a společně s nimi se v pohledném chumlu svalí pod nohy svých sousedů.

Okamžitě se k vesničanům zase otočím čelem.

"To bylo poslední varování," říkám, "kdo se ke mně ještě přiblíží, bude okamžitě synem smrti."

Nebo dcerou, pokud to bude ženská. Ale nenajde se nikdo a já bez problémů dojdu až k Joxerovi a Brigit.

"To jsme tomu dali," povzdychne si mladík, "takhle to nemělo dopadnout."

"Souhlasím, ale asi jsme nemohli lepší výsledek takhle ukvapené akce čekat."

"Mami, byla jsi skvělá. Jak jsi stála sama proti těm mladým kolohnátům, proti celé vesnici."

Brigit vidí, jak jsem naštvaná. Chce mi pomoci. Usměji se na ni.

"Díky dceruško, ale na tebe naštvaná nejsem. Na tebe jedinou ne."

"A na mě?" ptá se Joxer.

Jen mávnu rukou.

Popojdeme kousek do kopce, na místo odkud je na mýtinu se shromážděnými vesničany dobře vidět, ale dost daleko na to, aby je přešly všechny chutě vydávat se za námi.

Lidé, muži, ženy i děti zůstanou na malé mýtině a vypadají, že neví vespolek co si počít. Na tu dálku jim nerozumíme, jejich rozhovory a hádky nám splývají v jednolitý šum. Najednou, jako na povel všichni zmlknou.

"Co se stalo?" ptá se Joxer.

"Piráti," říkám a ani se po něm nepodívám.

Vzápětí blížící se skupinu otrokářů uvidíme i my tři. Je jich sotva dvacet, kdyby ti lidé za něco stáli, muselo by být snadné je přemoci a odzbrojit. Ani by přitom nemusela téci krev. Ale je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem. Vesničané tady žili příliš dlouho v klidu a míru. S přírodou se bojovat naučili, ale proti lidské zlobě a krutosti se postavit neumí.

Když piráti s obnaženými meči dorazí na planinu, jdou jim muži a ženy pokorně v ústrety. Pozorně dění pod námi sledujeme. Několik mužů stojí před velitelem skupiny ozbrojenců a horlivě jim cosi vysvětlují. Přitom stále ukazují do lesa směrem k nám.

"Ti udavači, ti práskači!" vykřikne Brigit pohrdavě.

"Odkud máš takové výrazy, veverko?" ptám se jí.

"Ze školy. Tam jsou také takoví. Všechno poví našim učitelům a ti nás potom trestají."

"A jak dopadnou oni?"

"Ty zase potrestáme my. Pokud je vypátráme."

To má Brigit za sebou teprve první třídu. Raději se ani neptám na šikanu od starších spolužaček. I když na moji čarodějku si patrně nikdo nedovolí.

"Doufám, že těm lidem moc neublíží," strachuje se Joxer když vidí, jak piráti řadí své pochytané otroky do řady a ženou je zpátky k vesnici.

"Asi ne, když tak spolupracují," říká Brigit.

"Co budeme dělat my?" ptá se mladík.

"Jdeme zpátky k lodi, nasedneme a pryč odtud," říkám rozhodně.

"To tady chceš nechat vše, tak jak to je?"

"Jistě."

"To nemyslíš vážně Morrigan! Včera jsi mě seřvala jak malýho kluka, když jsem tě podezříval ze zabití spících otrokářů a dnes by ses zachovala takhle, takhle..."

"Takhle podle," napovím mu.

"Bezcharakterně," vybafne Joxer.

"Kroť svůj hněv a chvilku mě poslouchej. Naše přítomnost je tu v této chvíli zbytečná. Musíme sehnat posily, což jsme mimochodem měli udělat hned, a to můžeme jedině v Řecku. Takže hybaj na loď a bude li nám přát vítr."

"A bůh moří Poseidon," dodá Brigit

"Ten taky. Vy už jste brali Pantheon Řeckých bohů? Já se v nich dodneška nevyznám."

"Jasně mami. Bůh moří Poseidon, bůh války Ares, bohyně moudrosti Athéna..."

"Bohyně zbytečných řečí Brigit," dodám, abych ji přerušila.

"A mnoho dalších," dopoví klidně moje malá.


V lese, kterým nyní postupujeme, žádné cesty nevedou, takže nám to nejde moc rychle. A úplně se zastavíme, když narazíme na okraj skalní plošiny.

"Ani jsem netušil, že jsme tak vysoko," říká Joxer a s obavami hledí dolů na rozsáhlé lesy hluboko pod námi, "tudy to nepůjde, musíme zpátky."

"Raději ne, nechci se s piráty a s vesničany ani náhodou znovu setkat. Půjdeme dál, snad nějakou cestu dolů najdeme."

Ani si neuvědomuji, jak jsem zcela samozřejmě převzala vedení.

"Můžeme dolů sletět," říká Brigit.

"To můžeš, ty pišťucho, ale co my?" odmítám její návrh.

"Já vás snesu, jednoho po druhým."

"Ne ne ne" doprovodím svá slova pohyby zdviženého ukazováčku, jak to vždy dělá v takové situaci Callisto. I Brigit to gesto zná. Rozesměje se.

"Tetička Callisto by to taky dokázala," říká.

"Ani jí bych se nesvěřila, natož tobě."

"Co ty, Joxere?" nevzdává se moje dcera.

"Promiň, Brigit, raději najdeme tu cestu."

"Ach jo. S vámi je ale legrace," bručí Brigit, ale vydá se za námi. Je to hodné děvče.


Cestu dolů najdeme až za několik hodin. Je už odpoledne, když se blížíme ke břehu, k místu, kde jsme ukryli naši malou loď. Mám neblahé tušení hrozícího nebezpečí a tak poháním své společníky k rychlejšímu pochodu. Naštěstí to není problém.Brigit, i když je malá, unavit se nemůže a Joxerova fyzická kondice je, jak už jsem uváděla, znamenitá.

Zbývá nám sotva pět minut chůze, když před sebou zaslechnu hlasy. Brigit také.

"Někdo je u naší lodičky," pronese šeptem.

"Cože? Kdo to může být?" ztiší hlas i Joxer.

"Nějací nezvaní hosté," pokračuje moje dcera.

"Jak ji mohli najít?"

"Hádej, ale můžeš jen jednou."

"Ten muž, co jsme ho vylovili. Aby si zachránil vlastní kůži, dovedl piráty k naší lodi."

Kde se to v Joxerovi bere, takový důvtip. Taková soustředěná inteligence. Ale raději mu nic neříkám. Naše situace není v tomto okamžiku zralá na vtipkování.

"Co asi chtějí?" domýšlí se Brigit, "zapálit nám loď abychom nemohli z ostrova."

"Nebo ji ukrást, a pak na nás uspořádat hon," dodám.

"To bych jim neradila," i Brigit vypadá rozzlobeně.

Už jsme u lodi a situace není tak vážná jak se nám ještě před okamžikem jevila. Piráti dorazili těsně před námi a jsou jenom tři. Že se jim to vůbec povedlo, za to vděčí našemu bloudění po horách před několika hodinami. Právě naši loď, skrytou pod vysokým stromem objevili. Velitel popohání své muže.

"Braune, Poliposi, honem odvažte tu loď, ať jsme pryč než se jejich majitelé vrátí."

"Přeci se jich nebojíte veliteli, chlap, ženská a dítě, tsss..."

"Takhle uvažoval Jakulis také, a už je chudák po smrti a jeho chlapci také," odmítá posměch velitel skupinky, "jen dělejte a neflákejte se."

Již jsme tu. Zatímco Brigit počká v lese, my s Joxerem vyběhneme na malou mýtinu mezi lesem a zátokou.

"Majitelé jsou tady," hlásím, "a vy koukejte zmizet."

Ne, že bych si myslela, že to udělají. Také je to ani nenapadne. I když máme oba meče v rukou, nevypadáme na to, že bychom mohli vyřídit trojici urostlých, v boji zkušených chlapů.

Velitel pirátů se rychle vzpamatuje z překvapení.

"Braune vem si ho!" poroučí,"a ty na tu ženskou!"

To je pěkný gauner, vůbec si neváží lidského života, ani toho mého. A jeho poskok Polipos, nebo Polypos, jak je libo, také ne. Vrhá se na mne s mečem napřaženým k ráně. Jelikož se s ním nechci nijak mazat, použiji osvědčenou taktiku. Do poslední chvíle zůstanu stát na místě a tvářím se, jako když smířena s osudem očekávám smrtící úder. Když rabiát udeří po mé hlavě, uskočím stranou. Setrvačnost pohybu vynese útočníka až za mne. Dřív než se stačí vzpamatovat z nečekaného vývoje situace, zatočím mečem a vrazím mu ho mezi lopatky. A vzápětí zase vytrhnu. V téhle chvíli kašlu na to, že to není čestný způsob boje. Takový lump sipodobný luxus nezaslouží.

Velitel je z rychlého rozuzlení šarvátky tak překvapený, že se na mě okamžitě zuřivě vrhne s mečem nad hlavou. Nečekám na něj a rychle mu pokročím v ústrety. Dřív než stačí jakkoliv zareagovat, zarazím mu svoji zbraň do hrudi. Vykřikne, pustí meč a sotva vytáhnu svůj z rány, padne vedle svého mrtvého druha.

To byla rychlost. V poslední době dělám opravdu nerada něco takového, ale těchto dvou pirátů mi líto není.

Ještě je tu Joxer a jeho protivník. A situace, kterou už znám. Můj přítel je na první pohled v boji lepší, než zbývající pirát. Ale opět neví, jak své výhody využít. Když zpozoruje, že já svůj boj ukončila, vrhá na mě zoufalé pohledy, ale ignoruji ho. Nemám nejmenší chuť řešit za něj jeho problémy. Pirát si snad ani nevšiml, jak skončili jeho soudruzi a vytrvale na mého přítele dotírá. Stále víc ho zatlačuje ke břehu.

"Co mám dělat?" volá zoufale Joxer a znovu ustupuje.

Já nic.

"Pomóóc!" ozve se další výkřik tísněného Joxera. Ještě ustoupí, ale už nemá kam. Jeho noha nenalezne pevnou půdu.

"Morrigan!!" zaječí a zřítí se do propasti.

Naštěstí je to jen pár metrů a zmizí pod hladinou zátoky. Vzápětí se vynoří, prská jak při nachlazení, už beze zbraně. Několika tempy dosáhne mělčiny a tam uvízne. Břeh je příliš strmý aby se dalo vylézt zpátky. Jen ať se trochu vymáchá.

Zbylý pirát už mezitím zjistil, jak skončili jeho společníci. Dívá se na mě a veškerá krev mu mizí z tváře.

"Tak jak, Braune?" ptám se.

"Morrigan," opakuje Joxerova slova. "Ty jsi Morrigan?"

"No a co?"

Odhodí meč do vody a padá na kolena.

"Smilování," zaskuhrá.

"Takové slovo neznám."

Sklání hlavu až k zemi, zavírá oči.

"Ušetři mě prosím," žebrá.

"Ani náhodou."

Odložím meč, popadnu ho jednou rukou za límec, druhou za pásek a šup s ním za Joxerem.

Pak meč seberu, očistím a uložím do pouzdra u pasu.

Pirát se mezitím vynoří a kouká nahoru na mě.

"Neopovažuj se vylézt na téhle straně," říkám mu.

"Já neumím plavat."

"To máš ale smůlu."

Přestanu si ho všímat. Copak je to za piráta, když neumí plavat? Také asi vezmou z nedostatku lidí do cechu kdekoho.

Poohlédnu se po dcerce.

"Brigit, odvaž loď a ke kormidlu," volám.

"Už se stalo mami."

Ještě že na ni je spolehnutí.

Popadnu loďku za bok a vytlačím ji z úkrytu na volnou vodu. Naskočím na ni a uvolním hlavní plachtu. Vítr vane od ostrova, takže se naše plavidlo dá do pohybu. Upevňuji plachtu k ráhnu.

"Mami, Joxer!" volá na mě dcera od kormidla.

Nejraději bych ho tady nechala.

Když mladík vidí, že odplouváme, několika tempy zamíří k naší lodi.

"Tady jsem," volá na mě a usmívá se.

Čemu se tak směješ, ty ňoumo. Pocítím nával vzteku. Popadnu ho za ruku, jedním švihnutím ho vytáhnu z vody až nad svoji hlavu a potom ho nad palubou pustím. S žuchnutím spadne na tvrdá prkna.

"Au, au, au!" křičí, "rozbil jsem si bradu!"

Nevšímám si ho. Jdu dozadu za Brigit.

"Tam do té úžiny a ven na širé moře."

"Jasně, mami. A přestaň zuřit."

"Já jsem úplně klidná."

"To nejsi. Chováš se jak furie."

Ještě že nevím, kdo to je.

"Podívej se, co jsi udělala Joxerovi."

"Zasloužil si to."

"Vždyť se tak snažil."

"Najednou se ho zastáváš."

"Já ho mám moc ráda," říká Brigit procítěně.

"Vždyť já taky, děvče."

"Tak ho ošetři, podívej se, jak vypadá."

Skutečně. Joxer má krev na bradě, na tváři a menší oděrky i jinde. Když se k němu skloním, tváří se vyděšeně, jako bych ho chtěla dorazit. Ale když z mých prstů vyrazí proud jasného světla k jeho bradě, uklidní se.

Za chvilku jsem hotová a z ran zůstanou jen malé jizvičky.

Vystřídám Brigit u kormidla.

"Dokonči to," říkám ji.

"Jak?"

"Vždyť trénuješ kouzlo léčba ne?"

"Ale moc mi to nejde."

"Neboj. Když nepomůžeš, určitě neuškodíš."

Zůstanu u kormidla sama. Provedu loďku úžinou a za chvilku i přes pobřežní mělčiny na širé moře.Vítr zesílil, a tak se rychle vzdalujeme od ostrova. Vím kterým směrem leží pevnina a vítr je příznivý. Když vydrží, jsme zítra doma.

Ohlédnu se. Odsud vypadá ostrov Sérifos kouzelně. Ale nás na něm nic dobrého nepotkalo. Kdyby to šlo, raději bych ho už nikdy nespatřila. Bohužel to nepůjde. Tak mi nezbývá než se v duchu rozloučit.

"Brzy nashledanou."



Konec



© Copyright 2003 by Mišák







| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |