Pět statečných, Xena a já

napsal Mišák



Poznámka 1: Postavy ze seriálu Xena jsou majetkem MCA Universal / Renaissance Pictures.

Poznámka 2: Realm of antisubtext si vyhrazuje právo na změny provedené v textu této povídky.






"Halóó, je někdo doma?" ozve se od vrátek naší zahrady.

Ten hlas znám, znám ho moc dobře. Je to Xenin hlas.

"Tady jsem vzadu," zakřičím.

Vzápětí Xenu spatřím na rohu našeho obytného domu. Kráčí přímo do sadu a marně mě hledá. Konečně mě objeví na vysoké jabloni.

"Zdravím tě, Morrigan, co tam nahoře u bohů děláš?" volá na mě.

"To je překvapení," odpovím, "samotná princezna bojovnice nás navštívila. Jsem z toho na větvi."

"Vidím, tak pojď dolů."

Seskočím z těch čtyř metrů, udělám kotoul a hned se postavím na nohy.

"Zdá se, že jsi ve formě," přikyvuje Xena uznale.

"S Herkulem to ani jinak nejde."

"To se nedivím. S Herkulem."

"Tak jsem to nemyslela, i když samozřejmě taky," ušklíbnu se, "jsme věčně na cestách. Co zrovna tobě mám povídat."

"Kde je vůbec?"

"Nemám tušení," ukážu pažemi okolo sebe.

"Kdo jiný to má vědět, když ne ty?" diví se Xena.

"Někam šel. Vrátí se asi za dva dny," odpovím.

"A proč jsi nešla s ním?"

Připadám si jako u výslechu.

"Protože se jednalo o nějakou prkotinu," zavrčím. "pročpak tě to zajímá?"

"Potřebovala bych vás. Oba."

"Musíš se spokojit se mnou. O co jde?"

"Chceš si udělat menší výlet tak na tři týdny a pomoci dobré věci?" ptá se Xena.

"Dobrým věcem pomáhám pořád a nějak moc mě to nebere. Ale proč ne. My dvě spolu? A bez Gabriely? To je divné nemyslíš? Kde vůbec je?"

"Převlékni se a pojď. Cestou ti všechno povím."

"A když se mi to nebude líbit?"

"Tak se otočíš a vrátíš se domů na svůj nejmilejší strom," ukáže rukou do koruny statné jabloně, kde mě před chvílí nalezla.

"Ale vsadím se, Morrigan, že se ti to líbit bude," dodá.

 

Vezmu si na sebe svoji tmavě hnědou halenku a k ní modré kalhoty, které jsem si přivezla z výletu do budoucnosti. Hudson Leicková říkala, že jsou téměř nezničitelné a měla pravdu. Jen se od nošení trochu odřely. Vypadají teď lépe než když byly nové. Na nohy si natáhnu vysoké kožené boty. Jsou velice pohodlné a na dlouhý výlet pěšky ideální. Do batohu na záda si dám svůj meč, dýku, deku na spaní, nějaké jídlo a nádobu z vodou. Jsem hotová.

"Můžeme jít," říkám Xeně.

 

Sotva se ocitneme na hlavní cestě, obrátím se na Xenu.

"Tak povídej. Pěkně od začátku."

"Znáš Řecká města na pobřeží Černého moře?"

"Tomu ty říkáš od začátku?"

"Ano, jistě."

"Slyšela jsem o Varně," pochlubím se.

"Správně, ale není jediná. Na sever od ní je Constance a na jih Burgas."

To už mi nic neříká.Tak mlčím a nechám Xenu pokračovat.

"Asi před měsícem přepadli Constancu nějací barbaři. Divoši z východu. Říkali si Avaři. Byla jich asi stovka."

"Barbaři? To už tu jednou bylo."

"A je to tu znovu," nedá se Xena vyprovokovat.

"Vydrancovali ji a srovnali se zemí," napovídám.

"Jen to první. Ale zato důkladně. Ukradli všechno co se dalo odnést. Užili si s místními ženami a dívkami a zase odtáhli."

"No a co? To se děje běžně."

"Ty jsi cynik, Morrigan," ušklíbne se Xena.

"Tak pokračuj moralistko," vrátím jí to.

Nemusím se bát říci Xeně cokoliv a platí to také naopak. Po nezdařeném začátku kdysi dávno spolu vycházíme velice dobře. A poté, co jsem ji a Gabrielu zachránila z kobky pod Čertovou věží, je naše přátelství ještě pevnější. Přestože se vídáme jen občas.

"Před týdnem ti samí lumpové přepadli Varnu. A znova ji vydrancovali do poslední kůrky tvrdého chleba pro slepice. Ostatně odnesli i ty slepice."

"Teď je tedy na řadě Burgas," dovtípím se. "Proč se vůbec nebránili?"

"V těch městech žijí obchodníci, ne vojáci."

"To je divné, vždyť jsou to vlastně hraničáři. Předsunuté hlídky naší civilizace a kultury."

Neomaleně používám slovo naše, ale nikdo mi to už nepředhazuje.

"Burgas nechce dopadnout stejně jako města před ním a tak vyslal rychlé nohy s prosbou o pomoc. Jeden z těch mladíku narazil přímo na mě," pokračuje Xena.

"Kde je tvoje věrná družka Gabriela?" nenechám si ujít otázku.

"U svých rodičů v Potadeii. Její matka postonává."

"A ty jdeš bez ní. Na tak dlouho? Nechce se mi věřit."

"Nemám z toho radost, ale tahle mise bude velice nebezpečná."

"Proto jsi vzala mě, že ano?" z mého hlasu zní ironie.

"Ty se o sebe umíš postarat, však lidé nadarmo neříkají, že jsi druhá Xena."

Teď zase provokuje ta šibalka mě.

"Ti lidé jsou hloupí a neinformovaní," nedám se.

 

Chvilku jdeme mlčky, slyším jak se Xena pochechtává. Vida. Také má trochu smyslu pro humor. Kdo by to do ní řekl.

 

"Mohu pokračovat?" zeptá se za okamžik.

"Jasně.I když už asi tuším o co jde."

"Tak pokračuj ty, Morrigan."

"Ale néé, Xeno. Tobě to jde báječně."

"Lidé z Burgasu by rádi pozvali na ochranu armádu. Ale to nejde. Bylo by to drahé a kupci jsou jak známo lakotní."

"I když jim jde o kejhák."

"Navíc, pokud by ve městě byla armáda, Avaři by nepřišli. Počkali by si, až odtáhne."

V tom má Xena pravdu. Tak jen přikývnu.

"Takže si kupci raději najmou dobrodruhy, bojovníky, zabijáky, no prostě kohokoliv, kdo je ochoten za pár mizerných zlaťáků riskovat svůj krk pro blaho a klid měšťanů Burgaských."

"To jsme jako my dvě?" ptám se s úsměvem.

"Doufám, že nás bude víc. Kolik bys myslela, že je potřeba lidí na takový úkol?"

"Proti stovce nájezdníků? Řekla bych tak dvacet, třicet schopných chlapů."

"Tak tolik nás určitě nebude," zasmuší se Xena a když vidí jak se mračím dodá, "já říkala, že to bude hodně nebezpečné."

"Nemusíš se omlouvat, nejsem malá holka. Vím co dělám. Většinou."

 

Jdeme už třetí den. Nejprve na sever, potom na východ. Napravo od nás se tyčí pohoří Olymp s vrcholky věčně zahalenými v mlze.

"Tam bydlí naši bohové" říká mi Xena, jako bych byla v Řecku první den.

"Už jsem dlouho žádného neviděla. Naposledy Area a to jsme v té chvíli zrovna kamarádi nebyli."

"To je nehostinné místo," pohlížím na vrcholek hory, "ti vaši bohové musí být šílení, že tam žijí."

 

Čtvrtý den necháme horu Olymp daleko za sebou. Cesta po které jdeme se pomalu ale jistě stáčí od východního směru zpátky na sever. Je dobře vyšlapaná, asi ji používají řečtí obchodníci, ke kterým směřujeme.

Měla jsem zpočátku obavy, jestli se Xenou jako jedinou společnicí nebude cestou nuda. Ale zbytečně. Máme si stále o čem povídat. Já mluvím o své malé dceři Brigit, o Herkulovi, Xena pochopitelně hlavně o Gabriele. Myslela jsem si, že budu stále poslouchat, jaká je Gábina báječná dívka, ale Xena mi místo toho raději vypráví o příhodách a dobrodružstvích, které spolu prožily. Slyšela jsem řeči o tom, že ty dvě jsou víc než jenom přítelkyně, ale jak tak Xenu poslouchám, soudím, že je to pitomost.

Nakonec se dostaneme ke společným zážitkům. K našemu prvnímu setkání, Xenině žárlivosti, které se teď už jen vesele zasmějeme, k našem boji proti Dahakovi. Tím se dostaneme i ke Callisto a Hudson Leickový a já začnu vzpomínat na svoji návštěvu u ní v budoucnosti. Xena poslouchá se zájmem, ale netváří se moc nadšeně. Zřejmě ji doba o dva tisíce let později tak nefascinuje jako mě. Ani nezpozoruji, že den se chýlí ke konci. Blížíme se k nějaké vesnici a za chvíli jsme mezi prvními domky.

"Pro dnešek končím," říkám.

"Zbytek si nech na cestu zpátky, je toho na jeden den a jednu hlavu až dost," přikyvuje Xena.

S tím mohu souhlasit. I já toho měla dost, když jsem vyrazila společně s Hudson na okružní cestu po L.A. / viz. Hluboký spánek /

"Hlavně aby byla nějaká cesta zpátky," dodám.

"Nesýčkuj," mračí se moje společnice, "jestlipak sis něčeho všimla?"

"Jsme ve vsi a je večer."

"To nemyslím."

"Mám hlad."

"To také ne."

"Nejsme už v Řecku."

"Proč myslíš?"

"Těm lidem vůbec nerozumím," ukáži na kolemjdoucí domorodce.

"Správně."

"Co je to za zemi a za lidi?"

"Žijí tu odjakživa a stát to snad není žádný. Jsou mírumilovní a dávají nám pokoj, tak mi jim taky," podá mi Xena vyčerpávající odpověď.

"V době Hudson Leickový je tady někde Turecko a Bulharsko," přispěji svou troškou do mlýna.

"Dej už pokoj s tou budoucností a vrať se na zem. O žádných Turcích ani Bulharech jsem v životě neslyšela," durdí se Xena.

"Tak já se polepším," souhlasím, "jdeme do hospody, mám chuť na pořádné jídlo."

Hostinec nalezneme snadno. Je na náměstí jako v každé normální vsi. Je tu jen pár lidí a obtloustlý hospodský. Všimnu si jak na nás lidé čumí, ale nepřekvapí mě to. Jsem na to zvyklá. Konečně takovou Xenu v jejím bojovém oblečení s mečem na zádech a chakramem u pasu nevidí místní obyvatelé každý den. Ani nakrátko ostříhanou zrzku v přiléhavých modrých kalhotách. Ale co je moc, to je příliš.

"Proč na nás ti lidé tak civí?" ptá se Xena hostinského, který, jak jsme si hned po příchodu všimly, mluví řecky. "To v životě neviděli ženskou?"

"Ale ano drahé dámy, či slečny, ale do téhle hospody večer ženy nechodí."

"Proč?"

"Touto dobou jsem přicházejí dělníci z blízkého kamenolomu a to je cháska surová a sprostá. Sem se po setmění žádná žena neodváží. Ani s manželem, natož takhle sama jako vy dvě."

"Tak budeme první," rozhodne Xena, "večeři na stůl!"

 

S penězi není žádná starost. Máme jich dost. Celý rok jsem chodila s Herkulem pomáhat lidem v nesnázích. A pokud ten dotyčný vypadal na to, že může pár zlaťáků postrádat, klidně jsem si o ně řekla. Můj přítel se sice poprvé divil, zřejmě s Joláem pomáhali lidem jen z dobroty srdce, ale pak se nechal přesvědčit, že já nejsem Joláos. Což se nedá přehlédnout ani popřít.

Takže když ukážu zlatou minci, hostinský se může samou ochotou přetrhnout.

Ale večeře se nedočkáme. Otevřou se dveře a dovnitř se nahrne osm velkých vychrtlých chlapů, špinavých jak zákon káže a smrdících jako houf vepřů ve chlívě.

"Hospodo pití," huláká jejich vůdce. I on mluví kupodivu řecky. Pak si všimne nás a zmlkne uprostřed věty.

"Hleďme nějaké křehotinky sem zavítaly. Chlapi dneska bude veselo."

A všichni si sednou ke stolu blízko nás.

Cítím, jak se mě zmocňuje zlost.

"Dneska bude určitě veselo,"opakuji mužova slova.

Ti chlapi ale hnusně páchnou. Bohužel odsednout si není kam. Stejně by to nepomohlo.Vedoucí té party se k nám už valí. A vybral si samozřejmě mě. Chytá mě surově za paži.

"Pojď sem ryšavá krasotinko, pojď si mi sednout na klín. Hezky se spolu pomějeme."

"Táhni ty smradlavý prase," vytrhnu se mu vztekle.

"Ty čubko, já tě naučím poslušnosti," rozzuří se i on a prudce mi sevře ruku do dlaně.

"Pusť mě, dokud jsi ještě celej," říkám mu a můj hlas syčí jak rozzuřený had.

"Chachá," zasměje se pohrdavě a svůj stisk ještě zesílí.

V tom okamžiku se přestanu ovládat. Zaplaví mě šílený vztek. Trhnu rukou a sevřu dlaní já jeho. Vykřikne překvapením a bolestí. Pokusí se mě udeřit. Zesílím stisk. Slyším jak mu v dlani křupou kosti, ale nepovolím. Muž řve bolestí a snaží se mi vytrhnout. Přitom mě udeří druhou rukou do ramene. Chvíli vidím úplně rudě. Sevřu ruku ještě víc. Ozve se hlasité zapraštění a mezi prsty se mi objeví krev.

"Přestaň:" vykřikne Xena a chytá mě za druhou ruku.

Pomalu se k ni otočím a pohlédnu jí do očí. Vidím jak se tváří užasle, skoro vyděšeně.

"Jak myslíš," zachrčím a uvolním sevření.Muž couvá, místo dlaně má krvavý beztvarý pahýl. Zahlédnu i ostatní, jak s vytřeštěnýma očima hledí na svého druha a pomalu vyklízejí pole. Za okamžik je hospoda poloprázdná. I místní chtěli odejít, ale Xena je velitelským gestem zadrží.

"Co je s tebou?" ptá se, když se posadím.

"Už nic," můj hlas zní zase normálně.

"Co to tedy bylo?"

"Byla jsem trochu naštvaná. Trochu hodně."

"Trochu hodně hodně," souhlasí Xena, "kdybys viděla v té chvíli svoje oči."

"Proč?"

"Tvoje duhovky byly úplně černé. Jako noc. Vypadala jsi jako nějaký démon."

"Já to znám:" přikývnu, "ze starých dob. Ale nemyslela jsem, že se mi to ještě někdy stane."

Hostinský přináší večeři. Je v tváři úplně bílý.

"Co jste vy dvě zač?" ptá se vystrašeně.

"To máte jedno," mávne rukou Xena, "když nám bude chutnat, tak se už nikomu nic nestane."

 

Ráno nás zastihne na další cestě. Vydrápeme se na příkrý kopec a konečně spatříme vodní hladinu.

"Černé moře," zvolám, "však už bylo na čase. Je takhle temné i zblízka?"

Obrátím se na Xenu, které je dneska podezřele zamlklá. Konečně se usměje.

"Kdepak, zblízka je úplně normální, velice vhodné ke koupání. Pláže jsou tu písčité a ne jako u nás samý ostrý kámen."

No, to je jedno, my dvě na nějaké vodní radovánky stejně nebudeme mít čas.

Xena už zase mlčí.

"Co je s tebou?" ptám se zvědavě, "jsi nějak moc zticha."

"To co jsi udělala včera tomu otrapovi dokážeš kdykoliv?" zeptá se.

"Kdeže. Takovou sílu zase nemám. Sevřít ruku tak, aby dotyčný vykřikl bolestí, to ano. Ale tohle?"

"Tak jak to vysvětlíš?"

"Když se hodně rozčílím, tak to najednou přijde samo."

"Rozčílíš? Ale to ty jsi každou chvíli."

"Nepřeháněj. To víš jsem zrzka. U nás je to normální. Ale já myslím když se opravdu hodně naštvu. Víš jak se takovému stavu říká?"

"Berserk."

"Hmmm." To slovo neznám, ale nedám to na sobě znát, "to bude ono. Dědictví po mé matce irské bohyni války."

"A ta tvoje rychlost?" Xena je jeden z mála lidí, která o ni ví.

"Také. Jenže tu mohu ovládat a použít kdykoliv."

"Když se o tobě mluví."

"Myslíš u táborového ohně?"

"Například. Tak o tomto tvém umění nikdo neví."

"To je dobře. Nechlubím se tím. Ví to jen Herkules, Brigit a Callisto. A ještě Hudson, ale ta tu s námi není."

"Teď bychom ji tu potřebovaly."

"Jo, ale nevím jak ji zavolat."

"Tak to zkus, jsi také napůl bohem."

"Můžu, ale pravděpodobnost, že se mi to povede je nula nula nic."

"Co je to za blbost?"

"Spíš bych mohla zkusit přivolat Callisto."

"Jenom to ne."

"Co pořád máš, Xeno," divím se, "ty jsi jak malá. Vždyť už je to tak dávno a co já vím tak jste se smířily."

"Ano, to ano. Ale už jsem ji přes rok neviděla a vůbec mi nechybí. Ty ji vídáš?"

"Jasně. Byla u nás dvakrát. Jednou nám s Herkulem pomáhala proti tlupě nějakých lumpů. A podruhé jsme se spolu vypravily do Athén."

"Za tvoji dcerou?"

"Také. Ale hlavně se povyrazit. Když tak na to vzpomínám, divím se že to chrámy na Akropoli přežily ve zdraví."

"Nepřeháníš zase?" mračí se Xena.

"To víš, že ano," vzpomenu si, co mi říkala Hudson o Akropoli v její době, "byly jsme tam ve vší slušnosti, z celou výpravou turistů. Nevíš, co to znamená? To máš pořád, vpravo vidíte, vlevo si můžete povšimnout.. Potom pro změnu vlevo vidíte a vpravo si můžete povšimnout. A nakonec jako zlatý hřeb dne. Ten chrám tady zničily dvě divoké a bláznivé ženské v roce 38 před jejich letopočtem. Pospěšte si prosím, ať nám neujede autobus."

Mrknu na svoji parťačku, co tomu říká.

"A nedotýkejte se ani drátů na zem spadlých," dodám

"Ty nejsi jenom maličko blbá, ty jsi úplně děsná," zašklebí se Xena.

 

Celý den jdeme stále na sever. Vždy, když vystoupáme trochu výš, otevře se nám po levoboku pohled na moře. A konečně, pozdě odpoledne se objeví moře i před námi. Velký, skoro kruhový záliv, u nějž se krčí město Burgas. Je tak veliký, že město na jeho břehu vypadá jak malá vesnička.

"No tohle," říkám, "to je přístaviště. Sem by se vešla celá americká válečná flotila. Včetně letadlových lodí."

"S těmi tvými letadly mě stejně vodíš za nos," krabatí čelo Xena. "nic těžšího vzduchu přeci nemůže létat. To ví u nás každé malé dítě."

"A co třeba ptáci?" namítám.

"Ptáky to naučili bohové," nedá se vyvést z klidu Xena.

"Letadla zase lidé."

"To je nemožné. Lidése nemůžou tolik protivit vůli bohů. A letadlová loď. To je úplný nesmysl. Copak někdo někdy viděl loď které by létala?"

Rozesměje mě.

"Loď nelétá, to připouštím. Je to jen na moři plovoucí letiště, které může dopravit letadla kamkoliv."

"Přestaň už s těmi výmysly."

"Ne. Vzpomeň na vrtulník pod Čertovou horou. Ten jsi přeci viděla. A Gabriela také."

"Myslíš toho řvoucího netvora? To byl výtvor samotného Tartaru."

"Snad pekla?"

"To je přeci stejné."

"Vidím, Xeno, že s tebou nemá smysl o technickém pokroku diskutovat. Raději se budeme věnovat nastávajícím problémům."

"Konečně moudrá slova," souhlasí princezna bojovnice, "víš, já nemám důvod ti nevěřit, ale to co u vykládáš zní příliš fantasticky, než aby to mohla být pravda."

Seběhly jsme zatím z vršků obklopujících záliv až na úroveň mořské hladiny. Odtud vypadá Burgas mnohem větší, je to mimo všechny pochyby opravdové město. Je dokonce obehnáno jednoduchou hradbou ze špičatých kůlů, zpevněnou zevnitř hliněným valem. Na první pohled čerstvou. Všimne si toho i Xena.

"Zdá se, že zdejší obchodníci berou nastávající střetnutí vážně a nechtějí se nechat okrást bez odporu."

"Zřejmě už dorazili nějací přivolaní dobrovolníci a ti je k tomu přemluvili. Nebo donutili."

"Támhle jeden stojí. Jestlipak ho znáš?"

Ukazuje Xena před vstup do města, kde se právě skupina mužů snaží do nové hradby vetknout vrata. Celou akci řídí urostlý mladík s mečem u pasu. Nevidím ho poprvé.

"Zkoušíš mě?" směji se, "To je Partokles, potomek slavného hrdiny trojské války."

"Už jsi se s ním setkala?"

"Několikrát. Je to moc sympatický mladík a vždycky zapálený pomáhat spravedlnosti."

"Ano, zapálený. To je to správné slovo. Občas to přehání, zvláště v situaci, kdy není úplně jasné, kdo je vlastně v právu. Ale bojovník je to výtečný."

Partokles se otočí a uvidí nás přicházet po cestě. Na tváři se mu objeví potěšený úsměv. Vykročí nám v ústrety.

"To jsou k nám hostě," říká Xena."

Sevře ji do náruče.

"Morrigan," a stejně obejme i mě. Být obyčejná křehká dívka, tak bych jeho srdečné objetí nepřežila ve zdraví.

"Jak to, že jste přišly spolu? Kde je Gabriela? A Herkules?"

Xena mu to ve stručnosti vysvětlí.

"Dobře, že jste tu alespoň vy dvě. Bude to nesmírně potřeba. Je nás tu málo a nepřátelé dorazí co nevidět."

"Ještě, že nepřišli dřív než my," zasměje se Xena, "Je tu také s tebou tvůj přítel Godunov?"

"Samozřejmě, sedí v hospodě. Jděte dál a já za vámi přijdu až umístíme tyhle vrata."

"Nebudou mnoho platné," připomíná moje společnice.

"Já vím, ale pomůže to zvýšit sebevědomí místních lidí. A o to tu jde."

 

"Godunov, to je typicky řecké jméno," směji se.

"Však také není Řek ale Rus. Mladší bratr ruského knížete Borise. Jak to že ho neznáš? A víš vůbec, kdo jsou to Rusové?" ptá se Xena.

"Rusko, velká říše na východě Evropy. Hlavní město Moskva. Vládne tam velký vůdce Boris Jelcin," začnu předříkávat jako ve škole.

"Co to meleš?"

"Kolos na hliněných nohou," pokračuji a když vidím jak se Xena tváří,dodám, "tak mi to říkala Hudson."

"Já se z tebe už pominu. Když se ti u Hudson Lajkový tak líbilo, tak jsi tam měla zůstat."

"Nebyla jsem tam za zábavou, ale zachránit nějakou ztracenou Xenu."

"Však já vím," říká tmavovlasá žena přátelsky, "tak pojď jdeme se podívat do města."

 

 

Burgas není velký ale výstavný. Jako typické kupecké město. Nevidím jedinou chatrč a i když domy nejsou přímo paláce, vypadají moc pěkně. Náměstí je na tak malé město neobvykle veliké. Přímo uprostřed stojí muž s mečem u pasu a když ho spatřím, ucítím, jak se mi rozbuší srdce. Má postavu stejnou jako Partokles, ale je o něco starší, tak v mém věku. Není vyloženě krasavec, ale přesto mě od prvního okamžiku přitahuje. Xena si toho všimne.

"Koukáš na toho muže jako na zjevení. Takový pohled by se Herkulovi jistě nezamlouval."

"Ještě, že tě tu mám, abys pohlídala moji morální bezúhonnost," odseknu. "To je přeci muž! Tobě se nelíbí?"

"Ano," říká Xena klidně. "já vím kdo to je. Ty ne?"

"Nikdy jsem ho neviděla."

"To se divím."

"Tak mě nenapínej."

"Nestor. Doufám, že jsi o něm alespoň slyšela."

"Jo."

"Tak se s ním jdi seznámit a nezapomeň, že jsi vdaná žena."

"To sice úředně nejsem, ale budu na to pamatovat."

Doufám.

"Já se zatím půjdu rozhlédnout po městě."

Xena se zasměje a odkvačí.

Nestor! Pověstná Athénská akademie bojových umění vychovala za léta své existence spoustu dobrých a známých bojovníků a válečníků. Ale opravdu slavní jsou v poslední době jen dva. Callisto a několik let před ní právě Nestor. Už při jeho nástupu ho předcházela pověst, že je největší talent za posledních sto let. A na rozdíl od jiných podobných svůj talent ani neprochlastal ani neprohýřil s prodejnýma holkama. Když končil akademii, mohl se stát okamžitě zástupcem jejího ředitele, ale to odmítl a začal dělat kariéru v armádě. Poté co se stal v pětadvaceti plukovníkem, opustil i armádu. Už v té době se o něm mluvilo jako o nejlepším, neporazitelném bojovníkovi. Jelikož se totéž říkalo dlouhá léta i o Herkulovi, mnoho lidí si přálo a vlastně dodnes přeje, aby se ti dva utkali v boji, a otázka, kdo je nejlepší, by tím byla zodpovězena. Kupodivu jak Herkules a co jsem slyšela i Nestor prohlašovali, že o žádný zápas nemají zájem a že jim stávající nejistota připadá zajímavější.

A co vlastně dělal muž stojící uprostřed náměstí v posledních letech. V podstatě totéž co já s Herkulem, nebo Xena či Partokles. Pomáhal lidem, městům, panovníkům zbavit se všelijakých lumpů a darebáků. Ovšem na rozdíl od nás na smlouvu a za peníze. Byl takovým první lovcem lidí. Pracoval vždycky sám a jeho úspěšnost byla téměř absolutní. Navíc se o něm tvrdilo, že když má v smlouvě napsáno za živé či mrtvé, volí vždy to druhé. Také se říkalo, že díky strachu před ním poklesla kriminalita v Řecku na polovinu. Ale oblíbený nebyl ani mezi slušnými lidmi. Byl pro ně víc vrah než hrdina.

Mluvilo se o něm hodně, ale nikdy jsem neslyšela, že je to takovýhle chlap. Vyzařuje z něj síla a sebevědomí. Přitahuje mne a to se mi vůbec nelíbí. Nehodlám se tomu poddávat. A nejlepší metoda bude, když si podám jeho. Se vztyčenou hlavou k němu zamířím. Všimne si mě, ale moc pozornosti mi nevěnuje, nebo to alespoň předstírá. Však já tě naučím chlapečku dobrým mravům, kasám se v duchu, abych v sobě obnovila nabourané sebevědomí.

Když jsem skorou něho, konečně si mě pořádně všimne. Vypadá to, že jsem také vzbudila jeho zájem. Usměje se.

"Nazdar," říká mi.

"Jak to, že všichni pracují jak nejlépe umí, chystají se na obranu města a ty se tu jen tak klackuješ?" začnu zhurta.

"Co to? Nejsi nějaká drzá?"

"Proč nic neděláš?"

"Od toho tady nejsem," odpoví mi.

"Tak od čeho tedy? Pro parádu jistě ne."

Jsem zvědavá kolik vydrží než se naštve. Moc ne.

"Myslíš si," oboří se na mě, "že si můžeš všechno dovolit, protože jsi ženská?"

"Copak mi uděláš?" provokuji ho.

"Přehnu si tě přes koleno, vyhrnu ti sukni a naplácám ti na zadek."

To není nejhorší odpověď. Mnoho žen by se v takové chvíli ani nebránilo. Já nejsem ten typ.

"To by šlo těžko," směji se.

Teprve si všimne, co mám na sobě. I on se rozesměje.

"Nařezat ti můžu i přes kalhoty děvenko, budeš li nadále takhle ústnatá. Ty asi nevíš kdo jsem?"

To je ale hajzlík namyšlenej. Náhodou vím, kdo jsi chlapečku, ale strach s tebe nemám.

"Tak se pochlub hrdino," vyzvu ho.

"Jistě jsi o mně slyšela. Jsem Nestor."

Dívá se na mě vyčkávavě. Asi čekal, že se leknutím posadím na zadek. To jsem ho zklamala.

"Tak Nestor," říkám bez zájmu, "druhý nejlepší bojovník v celém Řecku."

"Proč druhý zatraceně?" to se mu nelíbí.

"Po Herkulovi."

"Říká kdo?" konečně jsem ho dostala.

"Já."

"Co ty o tom může vědět děvče. Myslíš si, že když máš meč….."

"Hlavně nic neříkej o druhé Xeně. To je starý a hloupý vtip."

Teď málem dostal zase on mě. A ani o tom nevěděl.

"…..tak všemu rozumíš? Copak znáš Herkula?"

"Moc dobře."

"Opravdu?" vypadá, že mi nevěří.

"Ze všech nejlépe."

"Ha,ha." Pak mu to dojde. Vidím jak si mne znovu prohlíží.

"Jsem to ale hlupák," říká s úsměvem. "mohl jsem poznat podle tvých vlasů a oblečení, že jsi Morrigan. Kdo jiný by si tohle ke mně dovolil."

Stále si mě prohlíží.

"Až se vynadíváš, tak mi řekni."

"Vypadáš moc dobře," přikyvuje, "kdepak máš toho svého Herkula?"

"Není tu. Bude ti muset stačit moje přítelkyně," ukážu rukou.

"Xena! Ty jsi přišla s Xenou? Nečekaná dvojice. Ale vítaná."

Z druhé strany se k nám připojí také Partokles.

"Pojďte všichni do hostince," povídá Xena, sotva si potřese s Nestorem rukou, "ať se společně poradíme, jak dál."

 

V hospodě je kupodivu prázdno. Jen tři chlapi a každý u jiného stolu. Godunova poznám i když jsem ho nikdy neviděla. Ta široká upřímná ruská tvář se nedá splést. Druhé dva také neznám, ale jistě mi budou představeni. Takže sedm.To není moc.

Totéž si myslí i muž co vypadá jak egyptská mumie. Jako kostra jen lehce obalená kůží.

"Tak je nás jenom pět Nestore," zachrčí, "asi se na všechno vykašleme a půjdeme domů."

Zřejmě to myslí doslova, protože začne chrchlat, jak když mele z posledního. Ostatně celý jeho zjev naznačuje, že má smrt na jazyku.

"Neumíš počítat Deatiku, já vidím sedm," odpoví Nestor.

"Dvě ženský," ušklíbne se kostlivec, "pshaw".

Mávne pařátem.

"Pořád lepší ženský než poloviční mrtvola," vyjedu na něj.

Vystartuje na mne docela rychle a pokusí se mne chytit pod krkem. Zadržím jeho paži a vzápětí do něho strčím tak, že se nejprve posadí, setrvačností se zvrátí i ze židlí dozadu a rozplácne se na špinavé podlaze hostince jako ropucha.

"Zabiju tě," chrchlá Deatik a sápe se na nohy. Rukou šmátrá po dýce.

"Tak dost," zarazí ho Nestor, "nebudeme se tady prát. A ty se, Morrigan, taky mírni."

"Morrigan, Morrigan," mumlá si živoucí kostra. "až bude po všem, ještě se setkáme."

Bez zájmu se k němu otočím zády.

"Moc pěkné," říká mi Partokles se zářivým úsměvem, "je vidět, že pověsti o tobě nepřehánějí."

"Všechny pověsti přehánějí." odpovím mu.

 

Poznám ještě sedmého z naší party. Lapikus. Je odborník na všechny střelné zbraně. Nejen na luky a samostříly. Prý také skvěle ovládá katapulty. Což mu tady bude asi na nic.

Diskusi otevře svým příspěvkem Xena.

"Je nás tu sedm, což není proti stovce nepřátel mnoho. Naopak, je to hrozně málo. A jak vidím, každý sedí u jiného stolu."

Což není docela pravda, protože my dvě jsme si sedly k Partoklovi a Godunovovi.

"Já vím, že jste všichni výteční bojovníci a že jste zvyklí jednat samostatně."

Chvilku čeká, aby její následující slova vyzněla co nejpřesvědčivěji.

"Tady se budeme muset chovat jako jedna parta. Jinak nemáme nejmenší naději zvítězit."

Muži přikyvují, souhlasí s Xeninými slovy.

"A proto si musíme zvolit vůdce. A nejen zvolit, ale také bez řečí poslouchat."

"Snad ne tebe, Xeno?" ozve se svým sípotem Deatik, "nebo dokonce jí."

Ukáže na mě.

"Každá z nás by to zvládla," odpoví Xena naštvaně. "ale já myslím někoho jiného. Toho nejlepšího. Nestora."

"Je ještě mladý," tiše pronese Lapikus, "ale já souhlasím."

Nakonec nemá nikdo námitky. Ani ta chodící mrtvola.

"Tak se ujmi slova veliteli," vyklidí Xena místo u výčepu.

 

"Kdo je ten Deatik?" ptám se Xeny dřív než náš nový velitel začne svoji řeč.

"Nájemný vrah. Kdysi velmi obávaný. Pan smrt mu říkali."

"Vždyť tak doopravdy vypadá."

"Teprve poslední dobou. Nějaká choroba ho pomalu ale jistě rozežírá zevnitř."

"Vypadá, že se nedožije zítřka."

"Jen ho nepodceňuj. Byl kdysi strašně dobrý a něco v něm určitě ještě zůstalo."

"Díky za informaci," přikývnu.

Nestor zatím zaujme místo vyklizené Xenou.

"Xena měla ve všem co říkala pravdu," začne, "musíme táhnout za jeden provaz a vést nás musí ten nejlepší."

"A to jsi ty," ozve se sípavý hlas. Ani se nemusím dívat, kdo to je.

"Ano a pokud o tom někdo pochybuje, mohu mu podat, až bude po všem, důkaz."

Myslím, že o tom nikdo nepochybuje. Tak může Nestor pokračovat.

"Nás je jenom sedm a nepřátel asi stovka. V žádném případě se jim nemůžeme postavit v poli. Musíme přijmout boj ve městě od domu k domu. Tak se početní převaha Avarů neuplatní."

"Ale město při tom bude zničené," poznamená Partokles.

"Myslím, že ne. Domy jsou všechny kamenné, ty nebudou tak snadno hořet a vetřelci ani nedostanou čas, aby něco zapalovali."

"Než je nás sedm pobije," ozve se Xena, "není to trochu nerozvážný plán? Ta převaha na straně našich protivníků je příliš velká."

"Správně, Xeno, že připomínáš jejich převahu. S tím bychom měli něco udělat."

"A co? Poprosit je, aby jich přišlo míň?" říkám já.

Ušklíbne se na mě.

"Nemyslím, že by to pomohlo. Lepší bude vyrazit jim v ústrety a na vhodném místě je přepadnout. Udeřit a rychle se stáhnout."

"To je rozběsní," soudí Xena.

"Každý odpor je naštve," souhlasí Nestor, "hlavně když jich bude po našem útoku o něco méně."

"Hlavně aby nebylo méně i nás," připomene Partokles.

"Říkal jsem na vhodném místě. A to jsem myslel na takovém, kde budeme moci po útoku bezpečně ustoupit. Tak, to je vše. Stejně je už venku tma a nedá se nic podnikat. Takže další moje rozkazy zní. Žádné chlastání tady v hospodě. Všichni se teď seberou a najdou si v okolních domech ubytování. Úkolem je se pořádně vyspat a odpočinout si na zítřejší den. Ten patrně bude dlouhý a těžký. A já nepotřebuji okolo sebe nevyspalé a přiožralé mátohy, ale bojovníky. Zítra za úsvitu se sejdeme u nové brány. Každý bude mít koně a pořádný luk."

Podívá se na Lapika. Ten jenom přikývne.

"Nějaké připomínky? Kromě Deatika, na jeho řeči nejsem zvědavý. Žádné? Tak rozchod."

Nestor s námi jedná jak velitel s obyčejnými vojíny. Ale nezazlívám mu to. Jsme všichni tady příliš velké osobnosti a když z nás chce mít tým, musí nás držet zkrátka. Já mu žádné těžkosti dělat nemíním. I když je to pro mne nová zkušenost někoho takhle na slovo poslouchat.

Vyjdeme společně s Xenou před hospodu. Nestor měl pravdu. Je už skoro tma.

"Tak kam?" ptá se Xena a ukazuje na souvislou řadu výstavných domovních štítů.

"Každá jinam," odvětím.

"Proč?"

"Ať se náklady na naše ubytování rozdělí na víc rodin."

"Ty jsi nějaká starostlivá. Nebo si chceš ode mne odpočinout?" zajímá se Xena.

"Ani ne. Myslím, že nám to spolu klapalo dobře a ještě si užijeme vzájemné společnosti na cestě zpátky."

"Dobře," přikývne moje společnice, "dobře, že počítáš i z cestou zpátky."

"Nešla jsem takovou dálku, abych se tu nechala zabít."

"Ani já ne. Tak dobrou noc."

Xena zamíří k nejbližšímu domu. Já jdu ještě kousek. Až na samém opačném konci náměstí jsem si ještě za světla všimla velmi výstavného domu a teď k němu kráčím. Ti lidé jsou určitě bohatí a jistě se u nich nalezne pohodlná postel pro jednu trochu špinavou a opotřebovanou pocestnou.

Zaklepu.

Otevře velká ženy středních let.

"Co chceš?" zavrčí ne mě jak na toulavého psa.

"Večeři a nocleh."

"Pobudům nic nedáváme, jdi pryč," vyštěkne a chce zavřít dveře.

Strčím do nich až žena málem upadne a vpochoduji dovnitř. Když vidím, že se tváří vztekle a vyděšeně zároveň, pobaví mne to.

"To bude nějaký omyl milostpaní," říkám jí, "já nejsem žádný vandrák. Přišla jsem vám se svými přáteli pomoc proti těm nájezdníkům z východu. Ale můžu klidně zase jít. A oni půjdou také."

Trochu ji postraším. Víc než jsem čekala.

"Ach prosím za odpuštění vzácná paní."

Začne se mi klanět. Chci ji zarazit, když se za jejími zády objeví tmavovlasý, asi dvacetiletý mladík.

"Mami, co to zase vyvádíš?" spustí na ženu. Hned se obrátí ke mně.

"Omlouvám se za matku a její chování. Víte, my všichni teď máme nervy na dranc. Pojďte dál, odložte si a posaďte se ke stolu. A ty matko nekoukej a jdi do kuchyně udělat pro naši návštěvu něco k jídlu."

Sotva žena beze slova odkvačí, obrátí se mladík zase ke mně.

"Víte, otec je na cestě za obchodem a tak jsem v tomto domě jediný muž. Měl bych tu velet, ale moc to neumím. Ještě jsem se ani nepředstavil. Jsem Mikael."

"Ahoj," povídám

"Mám ještě mladší sestru, Ninu, ale ta kdovíkde lítá. Přitom by dávno měla být doma."

Zatváří se přísně, ale než stačí něco dodat, hlavní dveře se otevřou a dovnitř vletí jako velká voda černovlasá dívka. Mladičká a půvabná.

"Mami, Mikaeli, víte kdo tady je," volá, "Xena a….."

Uvidí mě a zarazí se uprostřed slova.

"A Morrigan," vydechne.

Vrhne se ke mně a málem mě shodí se židle, jak mi zuřivě třese pravicí.

"Morrigan, vy jste u nás v našem domě, já mám takovou radost. Já vždycky chtěla být taková jako vy."

"Proč?" zeptám se.

"Aby se mě všichni báli, aby když by slyšeli jméno Nina Takopolusová utíkali s hrůzou do dáli. A co jsem zatím ? Obyčejná kupecká dcerka."

Dodá zklamaně.

"Moje sestra je trošičku praštěná," ozve se Mikael, "hrdina bych v téhle rodině měl být spíše já, ale vůbec se na to nehodím. Já jsem rád, že budu jednou kupec jako můj otec."

Když paní domu přinese večeři, oba mladí lidé mě nechají v klidu jíst. Nina odejde nahoru připravit pro mne lázeň a lůžko, Mikael se jde podívat do skladiště po nějaké pěkném luku, o který jsem ho požádala.

Po jídle se seberu a jdu také nahoru. Lázeň je už připravená. Nina z dálky pokukuje, jak se svlékám. Víc než moje postava ji však zaujmou moje kalhoty, jeansy.

"Copak je," ptám se, když vidím jak si je s úžasem prohlíží.

"Takový střih ani takovou látku jsem ještě nikdy neviděla. Odkud je máte?"

"Klidně mi tykej, Nino," usměji se a vidím jak se děvče rozzáří radostí.

"Ty kalhoty myslíš? Z Ameriky."

"To neznám."

"Ani se nedivím."

Objeví můj meč.

"Můžu?" ptá se.

"Ano, ale opatrně."

Ukáže se, že Nina to se svou kariérou bojovnice myslí vážně. Nevypadá na to, že by se mečem mohla poranit. Spíše by zasáhla případného protivníka. Čeká co ji řeknu. Vylezu z vany a chopím s velké osušky.

"Cítím se jako znovuzrozená," podotknu.

To však Nina nechce slyšet. Prudce švihne mým mečem.

"Jsi šikovná," potěším ji.

"Mohla bych jít zítra s vámi?"

"Ne."

"Proč ne?"

Přiskočím k ní jen tak, zahalená do osušky. Jedním škubnutím jí vytrhnu meč z ruky. Vzápětí ji dalším hmatem povalím na postel a prudkým švihem pravice naznačím smrtelný úder na hrdlo.

"Už víš?" zeptám se.

"Ano," odpoví ohromeně a pomalu se zvedá s postele.

"To nic, Nino, s námi jít nemůžeš, ale jestli se zítra budou věci ubírat špatným směrem, možná se ti tvé umění sebeobrany bude hodit."

"Nezní to moc optimisticky," smutně se usměje dívka.

"Vím, bohužel jsem si jistá, že boji uvnitř města nebude možná zabránit."

Mezitím se převléknu do noční košile, kterou mi tady Nina připravila a vlezu si do postele.

"Můžu tady s tebou ještě chvíli zůstat, Morrigan?" ptá se mě.

"Ráda bych, ale jsem po dnešku unavená a potřebuji se trochu vyspat."

Lžu, až se mi od pusy práší. Nina nemůže vědět, že já unavená nebývám nikdy, nebo téměř nikdy. Herkules mě nedávno tak prohnal, že jsem večer padla jak podťatá a ani jsem se předtím neumyla. Nutno dodat, že on na tom nebylo nic lépe než já.

"Chápu," povídá dívka a chystá s k odchodu.

"I ty se musíš vyspat, Nino. Ráno vstáváme brzy. Potřebuji snídani, luk a koně. Říkala jsem to tvému bratrovi, ale myslím si, že víc se můžu spolehnout na tebe."

Trochu své mladičké přítelkyni zalichotím, což není takový problém, protože vlastně říkám co si opravdu myslím.

Sotva se za Ninou zavřou dveře, překulím se na druhý bok a okamžitě usnu. S tím nemám žádné problémy a stejně tak i se vstáváním v době, kdy je potřeba.

Takže ranní úsvit mě zastihne sedíc na koni v plné zbroji. Dojedu k bráně, kde je zatím jen Nestor a Xena. Ale za okamžik dorazí i ostatní členové naší úderné jednotky. Je vidět, že jsou to samí profesionálové.

Nestor zkontroluje naše koně, Lapikus zase kvalitu našich luků a když je všechno shledáno bez závad, vyjedeme otevřenou branou ven za spícího města. Tam se k nám přidá ještě jeden mladík.

"Náš průvodce, a také nám pohlídá koně až bude třeba," vysvětlí jeho účast Nestor.

Vyrazíme v sevřeném šiku po obstojně vyježděné cestě.

"Tudy se dá jet až do Varny," vysvětluje náš průvodce.

Cesta brzy začne stoupat do kopců obklopující město. Je tu dost lesů, ale terén není vhodný k našim plánům. Teprve po hodině jízdy se situace o trochu zlepší. Cesta vede mělkým údolím, na jehož pravé straně se tyčí i nevýrazná hradba skalisek. Sotva se tu začneme rozhlížet, vyrazí proti nám jezdec na zpěněném koni. Je to také jeden z mladíků z Burgasu.

"Přijíždějí," volá, "za chvíli jsou tady."

"Výborně," oddychne si Nestor.

"Ty pokračuj a varuj obyvatele města," poručí mladíkovi.

"A neuštvi koně," zavolá ještě za ním.

Nedivím se, že Nestor přijal zprávu o blížícím se nepříteli s úlevou. Byl to vlastně hazard, vyjet mu takhle naproti bez předběžného průzkumu. Nikde nebylo psáno že Avaři musí dorazit ze severu. Naštěstí to vyšlo.

"Všichni nahoru," diriguje nás náš mladý velitel.

Není problém až ke skaliskům vyjet na koni. Moc se mi to nelíbí, protože nepřátelé to dokážou taky. Ale nemůžeme si vybírat. Buď se vrátit do města, nebo zaútočit tady. Naštěstí to nahoře vypadá lépe. Skaliska se táhnou dost daleko až k hranici lesa, kde je jejich hradba nejvyšší. Tam začíná terén zase klesat a jediná cesta dolů je zde úzkou roklí. Tou provedeme naše koně a svěříme je mladíkovi k hlídání. Hbitě se vracíme zpět k cestě.

"Není to ideální místo," konstatuje Nestor, "až dám povel k ústupu, všichni okamžitě poslechnete.Čas na hrdinství přijde později."

Rozmístíme se v malých vzdálenostech od sebe, luky připravené ke střelbě. Já na kraji, vedle mne Xena, dál Godunov atd.

Mrknu na svoji přítelkyni.

"Ještě toho nelituješ, že jsem tě sem vytáhla?" ptá se mě.

"Až začnu, tak ti dám vědět," usměji se. Ale moc do smíchu mi není. Ono asi nikomu z nás. Čeká nás boj proti velké přesile a žádný z nás nemůže vědět, jestli se dočká večera.

Přijíždějící tlupa se prozradí nejprve oblakem prachu. Teprve poté zaslechneme dusot koňských kopyt a za okamžik na to se objeví očekávaní jezdci. Na první pohled je jich dokonce o něco víc než stovka. Sedí na malých huňatých zvířatech, které by jistě závod v rychlosti s našimi koňmi nevyhrály, ale vypadají houževnatě a vytrvale. Sami jezdci jsou oblečeni jen lehce. Je dost velké teplo a tak kožešinové oděvy mají složeny za sebou na sedlech. Všichni jsou ozbrojeni krátkými meči a luky.

No nazdar. To nám ještě chybělo. Lučištníci na koních. To vypadá na ještě větší průšvih, než jsme předpokládali. Již jedou přímo pod námi v sevřené řadě. Nejsou moc ostražití, asi jsou si jisti svoji silou. Pevně sevřu levačkou luk a založím šíp.

Teď!!!

Nestor se zdvihne a vystřelí. Ostatní, včetně mě ho okamžitě následují. Namířím na nejbližšího jezdce. Není těžké se trefit. Šíp se muži zabodne do hrudi a téměř ho smete ze sedla. Okamžitě vystřelím podruhé a další Avar se kácí z koně. Potřetí to už nestihnu. Přepadení se vzpamatují proklatě rychle. Část jich opětuje palbu přímo ze sedla, ostatní popoženou koně po stráni vzhůru. Kdo by teď v mračnu letících šípů vystrčil hlavu, měl by velkou naději, že by ho nějaký zasáhl.To mě ani nenapadne,. Přikrčím se a přebíhám kus dál, tam kam muži na koních nestřílejí. Vztyčím se a z mého luku vyletí další smrtící šíp. Zasáhne muže, který právě dorazil do míst, kde jsem ještě před okamžikem stála. Spadne z koně a kutálí se zpátky do údolí.

Bleskově obhlížím situaci. Avaři už dosáhli první skalisek a obránci včetně Xeny se stáhli o kus dál. Jen já tu trčím v první linii. Protiútok sice nesměřuje přímo proti mně. Ale stejně mi hrozí odříznutí od ústupové cesty a obklíčení. Jediná možnost je také ustoupit. Jenže za mými zády je pěkný kus holé, nechráněné země a muži na koních se stále blíží. Přeběhnout ten kus v palbě jejich luků znamená tak pět, šest šípů v zádech. Nevím co by si počal kdokoliv jiný v mé situaci, ale já mám v záloze jeden velký trumf. A v dané chvíli ho musím použít. Není to moc čestné a vůbec už ne sportovní, ale je to lepší než být za pár vteřin mrtvá.

Muži, přejíždějící s vítězným křikem hřeben skal se náhle promění v nehybné sochy. Což není úplně přesné, ale mohla bych se teď sebrat a v tomto stavu je všechny pobít. Což bych ale nikdy neudělala, protože bych se už do konce života nemohla podívat sama sobě do očí. Místo toho jen přeběhnu těch kritických třicet kroků do bezpečí a vrátím zase čas na své místo. Snad si nikdo ničeho nevšiml.

Z místa za skalami přeběhnu ještě dál a dostihnu Xenu s Nestorem. Moje přítelkyně vypadá ustaraně, ale když mě uvidí, uleví se jí.

"Už jsem o tebe měla strach," řekne jen.

"Však to taky bylo o chlup," odpovím skoro po pravdě.

"Ustupujeme," křičí Nestor, "do rokle za námi, na koně a pryč. Je jich příliš mnoho."

"Počkej," zarazím ho u vstupu do temného vchodu a sáhnu po luku. Nestor pohledem obhlédne místo a udělá totéž. I Xena, když vidí, že jsme se zastavili, se k nám vrátí.

"Jen jeden výstřel a zase dál," říká náš velitel.

Naši nepřátelé jsou už tady. Vypadá to, že se za námi vydali úplně všichni. Tři šípy, které jim vylétnou v ústrety sice trojici nejbližších srazí k zemi, ale ostatní s zuřivým křikem zasypou vchod do rokle rychlou a přesnou palbou. Ale to už jsme hluboko uvnitř. Sem za námi na koních nemohou a tak jsme získali náskok.

"Na koně a domů"velí Nestor.

"A co ty?" ptám se.

"Trochu je zdržím."

"Zůstanu s tebou."

"Ty jsi hrozně neukázněná, Morrigan," ušklíbne se na mě Nestor.

Nic na to neříkám, ale nehnu se z místa.

"Připravím koně. Myslím, že vám to přijde vhod, až budete tady z té pasti utíkat," poznamená Xena a odejde do temnoty za námi.

Vzápětí se objeví nepřátelé. Jdou vpřed s meči v rukou, ale moc toho v tom šeru nevidí. Když se před nimi nejednou Nestor objeví, reagují dost pomalu. Ke své škodě.

Už jsem viděla hodně dobrých i výtečných bojovníků, včetně sebe samé, ale to co mi předvede Nestor v několika vteřinách je úžasné. Tři rychlé údery meče a tři muži se mu válejí u nohou. Čtvrtý se vrhne proti mně a udeří svým mečíkem po mé hlavě. Když mu uhnu, bouchne rukou přímo do skály.Vyjekne bolestí. Víc nestihne, protože ho bez milosti probodnu. Odhodím umírajícího pod nohy dalšího přibíhajícího Avara a okamžitě se dávám na útěk. Nestor hned za mnou. Slyším řev nepřátel i zasvištění několika nazdařbůh vypálených šípů. Vzápětí jsem venku, přímo před svým koněm, kterého Xena drží za uzdu. Přímo z běhu naskočím do sedla a vyrážím pryč od východu z rokle.Xena s Nestorem jedou hned za mnou. Les je tu dost hustý a tak když se nepřátelé konečně vyhrnou z rokle na denní světlo, již nás nemohou vidět. Jejich křik pomalu doznívá za našimi zády. Jedeme chvíli tryskem a teprve když je les za námi zpomalíme. Postupně dojíždíme ostatní. Vypadá to, že jsme všichni. Pět mužů, my dvě s Xenou i ten mladíček, který nám dělá od rána průvodce.

"Je jich víc než stovka," vzteká se Deatik.

"Už ne," odpovídá mu se smíchem Partokles, "já jsem dostal dva."

"I já," přidá se jeho přítel Godunov.

"Tři," suše konstatuje Lapikus

Deatik jen vztyčí dva prsty a když to uvidí Xena, tak ho napodobí. Jen ty prsty jsou tři.

"To je dvanáct," spočítá to Partokles, "co ty zrzko?"

Tak mi říkal i při minulém setkání.To oslovení mi nevadí od nikoho, natož od něho. On je člověk, na kterého je skoro nemožné se zlobit.

"Pět," a jedna skoro mrtvá Morrigan k tomu, ale to nemusí nikdo vědět.

"Sedmnáct," řekne Godunov aby ukázal, že i v Rusku umějí počítat a nejen do pěti.

"Co ty Nestore?" ptá se Xena, "pochlub se a žádnou falešnou skromnost."

"Slovo skromnost vůbec neznám,"vrátí to Xeně,

"Já sedm. Dohromady čtyřiadvacet. A žádné ztráty na naší straně. To je úspěch, který se už nemusí opakovat. Ale stále zbývá skoro sto rozběsněných chlapů. Protože, co si budeme nalhávat, trochu jsme je oslabili, ale hlavně rozzuřili. Teď už je to na život a na smrt. A nejen pro nás, ale pro celé město Burgas," shrne několika větami dosavadní průběh akce Nestor.

Není třeba nic dodávat.

 

Mezitím jsem dorazili až před bránu, která se ihned otevírá. Obsluhuje jí několik mužů. Když však vidím její mohutnost, soudím, že by to klidně zvládlo i desetileté dítě. Tahle brána nevydrží ani první nápor útočníků. A ti tu budou co nevidět. Nestor také posílá všechny obyvatele Burgasu do jejich domovů, na nějaký velký boj na hradbách není ani pomyšlení.

"Postavte napříč cestu těsně před náměstím barikádu," žádá měšťany.

"Z čeho?"

"Nejlépe z vašich kupeckých, formanských vozů. Musí být taková, aby ji jezdci na koních nepřekonali a pokud budou chtít dál, tak jedině pěšky."

"Spolehněte se na nás pane," odvětí jeden z mladších mužů.

"Je to hlavně ve vašem zájmu, ať se vám útočníci nerozlezou po celém městě."

"Jako švábi," dodám.

"Co máme dělat my, co bydlíme v této ulici?" ptá se jiný muž.

Myslí samozřejmě ulici od brány k náměstí, která v Nestorově strategii ponese celou tíhu boje.

"Odejděte ke známým do jiné části města," poradí jim Xena.

Představa, že by opustili svůj majetek dotyčné vyděsí víc neočekávaný příchod Avarů.

"Tak zůstaňte doma a doufejte, že dříve přijde někdo z nás než ti raubíři," zachrčí Deatik.

Při pohledu na něj jsou měšťané na pochybách, jestli to bude pro jejich domovy lepší.

Zůstaneme na hradbách sami.

"Tady se neudržíme, to je každému jasné." Nestor už mluví jenom k nám. "sotva padne brána a jezdci se vřítí do této ulice za našimi zády, okamžitě ustoupíme. Ale ne do ulice, to bychom si moc nepomohli. Tam by nás postříleli jak bažanty na honu."

"Tak kam?" nepochopí Godunov.

"Schováme se do sklepa," navrhnu.

"To je dobrý nápad," přidá se Xena.

"Do jakého sklepa?" táže se ruský bohatýr nechápavě.

"Dělají s s tebe legraci," vysvětlí mu Partokles.

"Aha, mně to přišlo hned divný."

"Už jste skončili?" ptá se Nestor.

"Jistě veliteli," odpovím.

"To mám opravdu radost."

"Jen pokračuj, nedej se rušit," povzbudím ho.

"Nechceš to říci raději sama, Morrigan, tobě to půjde o hodně lépe."

"Klidně, ale nesmí mě nikdo přerušovat," mrknu na něj, "takže až Avaři prorazí bránu, my nebudeme čekat, až nás postřílí a schováme se do domů tady za námi. Ale nikoliv z ulice ale ze zadu, z dvorků a zahrad. Já, Xena a Lapikus tady vpravo a vy zbylí po druhé straně. Až nepřátelé narazí na barikádu, kterou už, jak vidím začínají támhle na náměstí budovat, tak slezou z koní, vtrhnou do domů a začnou drancovat. Tím se nejen rozdělí na malé skupinky, ale ještě se těmi krádežemi tak zabaví, že si ani nevšimnou, že po nich jdeme. Tak máme šanci jich hodně pobít, aniž bychom se dostali do boje proti nezvladatelné přesile. Na něco jsem zapomněla?"optám se Nestora.

"Snad ani ne," odpoví mladý muž s úsměvem, "jen bych rád zdůraznil, že to bude boj kdo z koho. Buď my je, nebo oni nás. Pro nějaké citlivky tu nebude místo. Poteče krev, mnoho krve. Tak ať je jejich a nikoliv naše."

"Už přijíždějí," ozve se Lapikus, který se svým velkým lukem v ruce hledí na rovinu před městem, "a pěkně svižně."

"Asi budou trochu naštvaný," přikývne Xena.

"Taky bys byla, přijít o pětadvacet lidí a ani si neškrtnout," říkám.

"Nikdo je sem nezval."

"Máš pravdu, ale teď už se asi nedají přesvědčit, aby si šli v klidu a míru po svých."

"Třeba ano," říká překvapeně Lapikus, který stojí hned vedle mne, "podívejte, zastavili se. A posílají parlamentáře. To je k nevíře."

"To bude nějaká bouda," vrtí hlavou Xena.

Mrknu na druhou stranu hradby, kde stojí ostatní. I ti jsou překvapeni. Nestor si stoupne až na kraj valu, připraven si z mužem, blížícím se z bílým kusem hadru na tyči, popovídat.

Vyjednavač zastaví kousek od nás. Zuřivě mává bílým hadrem.

"Vydejte nám ty, kteří nás dnes přepadli a my město ušetříme," volá lámanou řečtinou.

"To půjde těžko," zní odpověď.

"Tak všichni zemřete a město lehne popelem."

"Raději táhněte vy, dokud jste ještě celí."

"Rozvažte to dobře," říká naléhavě vyjednavač, náhle odhodí bílý prapor a sáhne po luku.

"Bzuuum," ozve se vedle mne Lapikusův luk. Šíp ze železnou špičkou se zapíchne muži před hradbou do hrudi a srazí ho na zem. Luk, ze kterého chtěl zákeřně vystřelit na Nestora, mu vyklouzne z ochabujících prstů.

"Tím jsme za sebou spálily poslední most," poznamenám.

"Žádný už nebyl," odvětí Xena, "to byl jen předem jasný a hodně hloupý pokus, jak zabít velitele obrany."

Dodá pohrdavě.

 

Že se pokus nepovedl, poznají i Avaři, shromáždění pár set metrů od městských hradeb. Když jejich nepravý vyjednavač padl, popoženou koně a tryskem se řítí proti nám, jako by nás chtěli i s hradbami zadupat do země. Malý kousek před branou se rozdělí do dvou skupin a zamíří nalevo i napravo od nás. Během této změny směru se chopí svých luků a začnou bránu a přilehlé okolí odstřelovat. Kousek dál se otočí a znovu jedou napříč branou. Totéž udělá i druhá skupina. Míjejí s přímo před námi a jsou k naší smůle tak šikovní, že se při takhle náročné akci nepostřílejí navzájem. Zato naším směrem se řítí nepřetržitý proud vystřelených šípů. Je to velice efektní akce, ale naprosto neefektivní, protože jsme se všichni poschovávali za kolovou hradbu a tak nám nemohou ublížit. Nemá smysl se pokoušet palbu opětovat. Vystrčit hlavu nad hradbu je riskantní počin, protože nikdo z nás nestojí o zatoulaný avarský šíp zapíchnutý do krku, nebo do oka. Navíc stejně by byla náhoda trefit rychle a kolmo na let šípu jedoucího nepřítele. Po několika minutách palba ustane a když vystrčíme opatrně nosy nad hradbu, vidíme, že útočníci odjíždějí.

"Že by to tak rychle vzdali?" říká Xena, "to bych se divila."

"Asi jim došly šípy a jedou si do lesa nalámat nové," podotknu.

"Ty jdi sama do háje s těmi řečmi. Myslím, že tihle chlapi, co střílejí lukem přímo z koňského hřbetu, jsou větší problém, než kdokoliv z nás čekal. Nestor měl pravdu, když říkal, že jediná možnost s nimi bojovat, je uvnitř města, dům od domu."

"To jsem říkala já."

Xena jen mávne rukou a pohlédne raději za odjíždějícím nepřítelem. Ten se zastaví přibližně ve stejných místech, jako čekal před začátkem předešlého útoku. Avaři vypadají jako když se tam chtějí utábořit. Většina z nich slezla z koně. Někteří se dokonce posadí na zem.

"Co to má xakru znamenat?!" láteří Lapikus, snad nás ti lotři nechtějí vyhladovět. "Vždyť je to blbost. Jídla je ve městě na dlouhé týdny obléhání."

"To by dřív pomřeli hlady oni sami," přikývne Xena.

"Že by chtěli počkat na noc? To by těm darebákům bylo podobné," dumá slavný střelec, "ale zase by ztratili výhodu svých luků, když by nebylo nic vidět."

Sotva se Lapikus vzdálí, obrátí se Xena znovu ke mně.

"Nejsem moc nadšená, když mi vyprávíš o době ve které žije Hudson Lajková."

"To jsem si všimla," opáčím.

"Ale něco z jejich doby se nám teď hodilo."

"Co myslíš?"

"Ty jejich zbraně."

"Zbraně?" dělám blbou.

"No ty, o kterých jsi mi povídala. Ty, s kterými lze nepřítele zasáhnout na velkou dálku. Myslím pučky a levorvery."

"Nebo taky pravolvery."

Xena se na mě podívá, jako by v mé osobě právě odhalila zakukleného Avara.

"Víš co ty mi můžeš?" pronese skrz pevně zaťaté zuby.

"Políbit…."

"To taky a ještě mnoho dalšího."

Tváří se hodně naštvaně, ale smějící se oči jí prozrazují.

 

Dlouhou dobu se nic neděje.K hradbám se začínají trousit zvědaví měšťané, ale Nestor je nekompromisně odhání. Jedinou výjimku udělá u delegace z hospody, která nám přinese něco k jídlu a pro každého džbánek vína. Vzhledem k tomu, že jsme zatím nic nepředvedli, tak je to od nich hezké.

"Co myslíš ty, Morrigan, že chystají? Ty víš prý úplně všechno?" ptá se Xena a usmívá se.

"Ty už jsi jak můj starý přítel Joxer."

"Právě od něho tuhle informaci mám."

"Drahoušek Joxer."

"Jen neříkej. Vždycky to byl takový bambula, mně i Gabriele jen pro smích a ty jsi z něho udělala muže."

"Také Callisto, ale jenom jsme mu trochu pomohly."

"Slyšela jsem o jeho hrdinství na ostrově Sérifos, ostrově otrokářů."

"Moc nechybělo a málem jsem ho tam zabila já."

"O tom mi nic nevyprávěl. Zato tebe pořád chválil a ještě víc Brigit."

"Je to hodný chlapec. Mám ho moc ráda."

"Já také," přikývne Xena, "ale nějak jsem zamluvily moji otázku."

"Myslím, že si dělají nějaké beranidlo, aby prorazili naši skvělou bránu."

"Toho se také obávám. Nemusí být moc velké, tuhle bránu by porazil i trochu silnější vítr."

"Proč se obáváš? Stejně je potřebujeme uvnitř. Maně mě napadá, že jsme jim měli asi sami tu bránu otevřít."

"To by vypadalo, jako, že se vzdáváme."

"Promiňte, že vás přerušuji, ale máte pravdu. Ti chlapi se vracejí a vláčejí sebou nějakou kládu. Připoutanou k několika koním," ozve se vracející se Lapikus.

Je to tak. Šest koní a mezi nimi čerstvě poražený kmen se špičkou na předním konci.

"Zbytečně předimenzované," říká Xena, "tím prorazí bránu a ještě smetou půlku hlavní ulice."

"To těžko. Tady jsou bytelné kamenné domy a ne dřevěné kúči jako v Amfipolis," odpovím.

"Tys tam někdy byla ty čůzo?" zeptá se mne tmavovláska přátelsky.

Už jí nestačím odpovědět, protože útočníci přijedou blíž a zahájí opět palbu. Aby kryli šest mužů a šest koní nesoucích beranidlo. Přeběhnu až k vratům a seberu ze země sekyru, kterou tam tesaři nechali. Není dobře vyvážená, ale zato pořádně těžká.

"Hlavně nelez přímo před bránu," volá na mě Xena,"ať tě pak nemusíme z těch vyvrácených vrat seškrabovat."

Hluk kopyt sílí. Chvilku předtím než muži s kmenem stromu dorazí k bráně, přestanou ostatní Avaři střílet. Bodejť by ne. Postříleli by svoje vlastní lidi. Toho využije Lapikus, vyskočía vypustí za svého velkého luku jednu střelu. A hned nato druhou.Zaslechnu bolestivý výkřik a vzápětí strašlivou ránu. Beranidlo udeří do brány, urve ji z veřejí a odhodí dopředu na zem. Poté vjedou dovnitř i koně nesoucí kládu. Oba první bez jezdce. Přikrčená za sloupem jen vstanu a jedinkrát švihnu sekerou. Zasekne se do hrudi druhému jezdci na naší straně a okamžitě ho smete z koně. Narazí do hlavy zvířete za ním a vzápětí mu spadne pod nohy. Koně sice zavrávorají, ale ještě kus popoběhnou a uvolní tím proražený vchod. Cesta do města je volná.

Venku se ozve vítězný řev a celá nepřátelská horda vyrazí cvalem do města. Už na nic nečekám. Rozběhnu těch pár desítek metrů s Xenou a Lapikusem v zádech a společně se dostaneme na dvorek prvního domu v řadě. Tak a je to. Bod A našeho plánu, pustit nepřátele do města, je splněn. Teď přijde ten těžší. Zvítězit nad nimi.

Xena si vybere první dům a vzápětí v něm zmizí.Tak já se postarám o druhý. Odložím luk, který je mi teď nanic, vytáhnu svůj krásný, třpytící se meč a vejdu do domu. Z dvorku vedou jen malá vrátka, pak chodbička a nakonec se ocitám v prostorné hlavní hale. Nahoře nad schody zahlédnu hlavy obyvatel. Muž, žena a mladý chlapec.Vypadají značně vyděšeně.

"Zůstaňte tam," zavolám na ně. Přikývnou, asi poznali, že nepatřím k útočníkům. Ale ti už jsou tu také. Před vchodem se ozve dusot kopyt a dovnitř vtrhnou dva malí zarostlí chlapíci. Bez vyzvání se hrnou do haly a hned se rozhlížejí, kde by co ukradli. Mě docela ignorují.Tím mi to hodně usnadní. Nemíním je vyzývat k slušnému chování. Přiskočím k prvnímu a jedinou ranou ho rozpářu jak podsvinče při zabijačce. Proud krve vytryskne na krásný koberec a vzápětí se na něj mrtvý muž svalí. Druhý vypoulí oči a dost pomalu sahá po své zbrani. Přiskočím k němu a bez otálení ho probodnu. Okamžitě meč vytrhnu z rány a chlapisko se svalí s výkřikem děsu vedle svého druha. Chvilku čekám, jestli se neobjeví ještě někdo, ale nevypadá to. Hluk z ulice se přesouvá dál směrem k náměstí. Mrknu znovu nahoru na domácí panstvo. Vypadají ještě vyděšeněji než před okamžikem.

"Odkliďte tady to svinstvo," zavrčím na ně a mám se k odchodu.Ulice je ještě dlouhá a domů přede mnou mnoho. Sotva vyběhnu na dvorek, abych se přemístila o dům dál, zahlédnu Xenu. Přes obličej má čerstvý krvavý pruh.

"Co je?" polekám se.

"Nic, to není moje," ušklíbne se princezna bojovnice a s mečem v jedné ruce a chakramem ve druhé zmizí v jiném domě.

Další vynechám, tam podle hluku řádí Lapikus a vtrhnu až do příštího. Zde už jsou vetřelci v pilné práci. Oba muži mají v rukou nějaké látky, jeden dokonce i koberec. To není boj, ale poprava. Dva rychlé údery mečem a je po všem. Jeden z nich se mi obzvlášť povede. Krev zasaženého mi stříkne do obličeje, že teď vypadám hůř než Xena.

A další dům, a hned na to čtvrtý. Tady, blíže k náměstí jsou domy o mnoho výstavnější a tak mě nepřekvapí, že je o ně mezi nájezdníky větší zájem. Dva muži rabují v přízemí a moc odpor nekladou. Ale řev a křik se ozývá i z patra. Tam druzí dva chlapi strhli na zem nějaké děvče a právě se snaží z něho servat veškeré šaty a prádlo. Dívka se brání a ječí jako pominutá. Takže chlapi ani neslyší, jak dupu po schodech nahoru. Moc se jim nedivím, protože se jim podařilo dívku úplně svléknout a teď slintají nad její nahotou. To potěšení jim dlouho nedopřeji. Prvního seknu rovnou do zad, takže padne mrtev přímo na děvče, které začne ječet ještě víc. Druhý se sice vztyčí a chopí meče, ale na víc se nezmůže. Jediné bodnutí a padá také k zemi.

Rozhlédnu se ale nikoho už nevidím. Jen dívku, celou od krve mrtvého, jak se marně snaží odstrčit od sebe jeho tělo. Stále křičí a naříká. Odstrčím mrtvolu a dívku osvobodím.

"Neječ huso," zavrčím na ni, "nebo tě znásilním já sama."

Zmlkne a s děsem se mi dívá do očí.

"Co je?" ptám se.

"Démon, démon," šeptá vystrašeně.

"Jdi se vycpat," odseknu jí a pospíchám pryč.

Nemůžu se jí divit. Jsem od hlavy až k patě celá od krve a když k tomu připočtu mé oči, určitě znovu černé jako uhel a ryšavé vlasy, tak je její postřeh docela přesný.

Ale nemám čas nad takovými maličkostmi přemýšlet. Další dům na řadě je na samém rohu náměstí. Velký, nádherný, výstavný. Dům Takopolusových. Tam bude jistě husto a mladá Nina je takový blázen, že je schopna se útočníkům postavit s mečem v ruce. Už na odchodu se zarazím v hale. Na stěně nad krbem spatřím pověšené krásné zbraně. Meč mě moc nezaujme, není nad ten můj, ale vedle něho je pravá nefalšovaná bojová sekera. Strhnu ji za stěny a potěžkám v ruce. Opravdu, není to atrapa. Je nabroušená a výtečně vyvážená. Pevně ji sevřu v levačce. Tak a teď jsem kompletní bojovnice, jako za starých časů, na které jinak moc ráda nevzpomínám.

Vyběhnu z domu, Znovu venku potkám Xenu.

"Vypadáš hůř než já," jenom podotkne, když mě míjí. Je to milé děvče. Vždycky umí člověka potěšit.

V domě mých hostitelů je pravdu rušno a vidím, že jsem to odhadla úplně přesně. Dva muži stojí v salónu a křikem povzbuzují dva jiné, bojující na schodech s Ninou. Za dívkou se krčí Mikael a je bílý jako stěna. Co to je u bohů za rodinu, kde bojuje děvče a chlap se třese strachy. Muži dole jsou tentokrát také v bojové pohotovosti. Sotva se objevím, vrhnou se na mě s meči nad hlavou. Nemají však žádnou šanci. Mečem odrazím ránu prvního a sekeru mu zaseknu do hrudi. Jde mi to úplně samo. Okamžitě ji zase volním a zaútočím na druhého. Ten vypadá, jako by dumal, má li útočit nebo prchat. Nenechám ho aby si vybral a jediným švihem sekery ho srazím k zemi.

Okamžitě běžím na pomoc Nině. Jeden z mužů se na mě vrhne a když mu uhnu, pozbude rovnováhu a řítí se po schodech dolů. Druhý právě ztratil meč a moje mladá přítelkyně se rozmachuje ke smrtící ráně.

"Nedělej to, Nino," zakřičím.

Strhnu muže k sobě a probodnu ho. Poté jeho tělo shodím dolů do haly.

"Proč? Proč ne. Mohla jsem ho dostat," ptá se černovlasá dívka tiše, když vidí, že je po všem. Na rozdíl od dívky z vedlejšího domu nevypadá, že by mohla omdlít při pohledu na moji zakrvácenou tvář a oblečení.

"Já vím," opovím ji stejně tiše, "řeknu ti proč, až bude po všem."

Protože po všem ještě rozhodně není. Venku se ozývá hluk boje. Seběhnu po schodech dolů. Mrknu na muže ležícího na podlaze pod schodištěm. Má podivně zkroucenou hlavu, asi si při pádu zlomil vaz. Vyhlédnu z domu. Nalevo, kousek ode mne je ta bariéra, kterou měšťané postavili na Nestorův příkaz. U ní skončili svoji pouť zbylí jezdci. Museli sestoupit z koní, aby mohli dál pokračovat v pronikání do města. Začali bariéru odklízet, ale dříve než to stačili udělat, dorazili naši parťáci z druhé strany ulice. Zahlédnu Partokla a hned vedla Godunova, jak bojují proti velké přesile. Pevně sevřu meč i sekeru v ruce.

Vedle mě se objeví Nina.

"Ať tě ani nenapadne se přidat," varuji jí, "hlídej dům, víš, že na Mikaela se nemůžeš spolehnut."

"Sem už nikdo nepřijde," odpoví, ale poslechne a zmizí zpátky ve dveřích.

Ve vchodu vedle se v tom okamžiku zjeví Xena.

"Jdeme na to," vykřikne a vrhne se do největší řeže. Já ji hned následuji.

Počet nepřátel po čistkách v domech podél ulice poklesl, ale je jich stále ještě moc. Jeden z nich je přímo přede mnou.Odrážím mečem jeho útok a ihned mu bojovou sekyrou zasazuji smrtící úder. Cítím, jak mi jeho krev vystříkne do obličeje.Prudce pohnu hlavou, abych ji dostala alespoň z očí. Protože přede mnou už je další útočník. Ti muži jsou všichni menší postavy, v podstatě nejsou větší než já a takhle zblízka v boji na meče nejsou žádní mistři. Ale je jich kolem mne mnoho.Nevnímám nic než boj. Útok, úhyb, rána sekerou, úskok stranou a prudký úder meče. Smrtelný výkřik zasaženého Avara a pád těla, ale hned je proti mně další.Připadá mi, že bitka trvá věčnost. Moje sekyra i meč jsou pokryté krví stejně jako já. Jen na okamžik zahlédnu Xenu jak se divoce ohání svým mečem a chakramem a vzápětí mi opět zmizí z čí. Další muž klesá s rozpolcenou lebkou a já se prudce otáčím k jinému. Bodnutí do pravého stehna v prvním okamžiku ani necítím, ale pak mi projede tělem prudká bolest. Pravačkou odhodím muže, který mě zasáhl od sebe a zuřivě mu zarazím sekyru do hrudi. Ozve se hlasité křupnutí a sekyra zajede tak hluboko do jeho těla, že nejde vytrhnut nazpět. Nechám ji být a sevřu svůj meč oběma rukama. Další útočník se na mne vrhne. Odrazím ho a v protiúderu mu téměř setnu hlavu. Ještě jeden je přede mnou.O mnoho větší než ti předchozí. Udělám krok proti němu ale v poslední chvíli se zarazím. Poznám Partokla.

Rozhlédnu se okolo. Nevidím nikoho jiného. Jen krev všude okolo a hromady mrtvol, kam oko dohlédne. A ještě Xenu kousek vedle mne. Je všecka zborcená krví, vypadá těžce raněná. Vidím jak jde ke mně, celá se potácí a motá. Jako by byla v husté mlze.

A potom se jí poroučím do náručí a kdyby mne nezadržela, zalehla bych rovnou mezi mrtvoly na dláždění. S druhé strany se objeví Partokles a cítím, jak mě víc nesou než vedou pryč. Poznávám dům Takopolusových a Partokla po mém boku vystřídá Nina. Teprve když mě posadí do velkého křesla v hale tak mě mrákoty přejdou. Objeví se také Mikael, oči má navrch hlavy.

"U všech bohů," volá, "je samá krev, musí být těžce raněná. Umírá?"

"Jdi někam ty zmatkáři," kárá ho jeho sestra.

"Hej ty kluku jeden," osloví ho Xena "sežeň hodně teplé vody a nějaké čisté látky."

"Ano," odpovídá chlapec a odbíhá.

"My zatím Morrigan sundáme kalhoty, děvče. Jak se vůbec jmenuješ,"

"Nina Takopolusová, Xeno," odpovím moje mladá přítelkyně.

"Výborně, Nino Tako…. a tak dál. Nejprve boty."

Ty jdou snadno. I když přitom křivím obličej bolestí, když mi Xena necitlivě hýbá poraněnou nohou.

"Teď kalhoty. Já ji zvednu a ty jí je stáhneš přes boky," vede akci Xena.

"Stejně žádné nemá," dodá na moji adresu. Ani se nezmohu na odpověď

S mými moderními kalhoty jeansy má Nina nepřekonatelné problémy.

"To jsem nikdy neviděla," láme si hlavu nad zipem. Tak jí musím pomoci sama. Vidím, že zip u kalhot překvapil děvče víc než před chvíli Avaři na schodech.

Když mám konečně kalhoty dole a na sobě mám kromě zakrvácené blůzky jen kalhotky s krátkou nohavičkou, objevuje se Mikael s nádobou a čistým bílým hadříkem. Zatímco Nina odnáší mé kalhoty matce se slovy, že je vypere a opraví, zakleká mladík k mým nohám a jemně s citem je začne vlhkým hadříkem otírat.

"Mikaeli," říkám.

"Ano?"

"Je to ta druhá noha."

Vidím jak se začervená až ke kořínkům vlasů.

"Raděj odsud zmiz," navrhuje mu Xena.

"Jen ho nech," zastanu se mladíka.

V tomto domě je všechno obráceně. Zatímco Xena a trochu i Nina se mnou zacházejí jak s kusem nábytku, jediný Mikael si počíná jemně a ohleduplně. Tak proč bych mu nedopřála trochu potěšení z pohledu na moje nohy. Protože si všimnu, že na ně kouká nejen on, ale i Xena s Ninou, která se právě vrátila.

"Hotovo," hlásí chlapec nevesele.

"Tak se seber a nech nás tady s Morrigan samotné," říká mu Xena, "a ty, Nino, také. Za chvilku vás zase zavolám."

Ví co teď bude následovat. A soudí a já s ní souhlasím, že to nemusí vidět každý. I když mě by přítomnost Niny ani Mikaela nijak nevadila.

"Tak do toho ty čarodějnice, ukaž co umíš," povzbuzuje mne Xena.

To nemusí. Natáhnu obě ruce k ráně, která teď když Mikael setře z jejího okolí krev, vypadá docela nenápadně. Také už teď skoro nekrvácí. Nejvíce drahocenné tekutiny jsem ztratila, když jsem z čerstvou ránou ještě nějaký čas bojovala.

Z mých prstů se začne řinout jasně bílé světlo, které ozáří celou velkou halu. I Xenin obličej je úplně bílý, vypadá skoro průhledný. Na mé noze není skoro nic vidět, protože rána vypadá jako větší říznutí, ale zato je to cítit. Docela příjemné šimrání a mravenčení po celé délce stehna. Když světlo přestane proudit, okamžik se zdá, než se naše oči adaptují, že je v místnosti úplná tma. Za chvíli ale vidím normálně a mohu pozorovat, že na noze mi zůstala jen jizva.

"To je všechno?" ptá se Xena, "vždyť to vypadá pořád stejně."

"Vypadá, ale uvnitř se to spravilo," odvětím a na důkaz svých slov nohu zdvihnu a ohnu v koleni, "vidíš a nic, nebolí to."

"Já ti věřím."

"Moc milé od tebe," usměji se, "teď bys měla asi odejít i ty, ale nic ti neříkám, protože bys mě stejně neposlechla."

"Copak se bude dít?" ptá se Xena.

"Malé vylepšení."

Natáhnu pravačku nad jizvu a mezi rukou a stehnem mi začnou přebíhat malé modré a fialové blesky. Když ustanou, není po jizvě ani památky.

"Ty podvodnice," durdí se Xena, "mě jsi tenkrát nechala týden belhat s mizerně sešitou jizvou. A sobě dodá milostpaní veškerý komfort."

"Tak za prvé, ta jizva byla sešitá bezchybně a za druhé já jsem tohle kouzlo tenkrát neznala."

"To ti mám věřit? Kde jsi se to naučila."

"V Athénách."

"Nelži."

"Od jedné malé, ale šikovné čarodějnice."

"Od Brigit?"

"Ano."

"Tu tvoji dcerušku musím také poznat," usměje se moje přítelkyně.

"Nic ti v tom nebrání. I ona se ráda seznámí se slavnou princeznou bojovnicí."

Během našeho rozhovoru zpozoruji, že se mi Xena stále kouká na nohy. Když zdvihnu hlavu, naše oči se setkají.

"I ty, Brute?" zeptám se jí posměšně.

Na rozdíl od Mikaela se Xena nezastydí.

"No co co co," odsekne, "znám tě už dlouho a ještě nikdy jsem tvoje nohy neviděla."

"A?"

"Na můj vkus jsi moc hubená."

"Říká se štíhlá. Každý nemůže být takový cvalík jako Gabriela."

Tak a máš to.

"Gabriela není žádný cvalík. Ona je jenom pevně stavěná," hájí svoji přítelkyni Xena.

"Nemusíš Gábinu přede mnou bránit, víš, že jsme dobré kamarádky." odpovím.

"Hmmm," přikyvuje Xena, "tak jak vidím, ty jsi hotová, teď je řada na mně. Půjdu ke svým domácím a dám se trochu do pořádku."

S těmi slovy ukáže na své zakrvácené oblečení, nohy i paže. Protože z obličeje si před okamžikem jedním s bílých hadříků, které přinesl Mikael, krev setřela.

"Ahoj ráno," povídá.

"Raději až před polednem," odvětím.

 

Sotva Xena odejde, do místnosti se vrátí Mikael s Ninou. S úžasem hledí na moji nohu, která vypadá, jako by ji před chvílí nic zlého nepotkalo.

Nina se vzpamatuje první.

"Přestaň na Morrigan koukat jak na svatý obrázek a běž nahoru připravit lázeň," pustí se do bratra.

A ten, přestože je starší než sestra, poslechne beze slova.

"Jak jsi to dokázala?" ptá se mě Nina, sotva se za Mikaelem zavřou dveře.

"Znám pár kouzel."

"Jakých kouzel? Vždyť žádná neexistují," podiví se.

"Ne? A bohové také ne?"

"Jistě že ne. To jsou pohádky pro malé děti," směje se dívka.

"Tak jo. A co je potom tohle?"

Dotknu se špičkami prstů její ruky a mé i její prsty se rozzáří jasným světlem.

"No povídej," dívám se překvapené Nině do očí.

"To byl nějaký trik," nedá se.

"Vzdávám se," povzdychnu si, "moje uzdravená noha je potom také jen jarmareční trik."

 

"Koupel je připravená," hlásí z plošiny nad schody Mikael.

"Už běžím."

Vyskočím a málem upadnu Nině pod nohy. Ještě že se jí zachytím za rameno.

"Co se stalo?" vyděsí se dívka, "bolí to?"

"Vůbec ne, ale jsem slabá jako moucha zjara. Jestli mi nepomůžete, tak se nahoru nikdy nedostanu."

Ukazuji na schody.

"Já tě vezmu okolo ramen," nabízí se Nina.

"Nech také něco bratrovi."

"Ano, moc rád," Volá Mikael, běží se schodů a potom mě pomalu a opatrně vede po schodech nahoru. Musí na mě být pohled pro bohy. I když podle Niny žádní nejsou. Slavná bojovnice Morrigan, a bez pomoci se nedostane ani do prvního patra.

Před ložnicí mě přebere znovu Nina.

"V ženské ložnici nemáš co pohledávat," říká rezolutně bratrovi a ten beze slova poslechne.

"Jsi na něho jako na psa," říkám.

"Jinak to nejde," usmívá se Nina, "naši rodiče to nějak popletli. Já měla být kluk a Mikael holka."

"Vypadá to tak," konstatuji.

Ale jinak jsem stále k ničemu. Moje mladičká přítelkyně mi musí pomoci se svlékáním, skoro mě přenese do lázně a pečlivě mě umývá. Jen na chvilku se vzdálí, to když odnáší má zakrvácené šaty a prádlo.

"Do rána máš všechno vyprané," hlásí. Nevím jestli mají nějaké služebnictvo, ale jestliže ne, Nina to prát určitě nebude. To spíše Mikael, nebo jeho matka.

Nakonec mi pomůže i obléci noční košili a uloží mě do postele. Jako malé děcko.

"Díky, Nino, za pomoc," říkám. "zítra mě nebuď moc brzy a nech pro mne připravit bohatou snídani. Budu mít hlad jako smečka vlků."

"Spolehni se," usmívá se dívka, "už tě nebudu ničím rušit. Dobrou noc."

"Ahoj," odpovím a sotva děvče zhasne svíčky a odejde, překulím se na bok. Ale nemíním ještě usnout.

Tak a je to za námi. A já jsem stále naživu. Moc jsem v to nedoufala. Zvláště ráno v úkrytu, když jsem uviděla tu tlupu nepřátel.

Byl to zlý den. Plný krve a umírání. Ale nedalo se tomu zabránit. Vždyť to byla regulérní válka. S Avary nebylo možné se domlouvat. Již přepadli dvě řecká města a vydrancovali je. Nezabíjeli, pravda, ale jenom proto, že se jim nikdo nepostavil na odpor. Jenže není možné dovolit jakémukoliv přivandrovalcovi, aby beztrestně napadal řecká města a obce. A přitom armádu, jak správně řekla Xena, nebylo možno použít.Tak jsme to odnesli my, dobrovolníci. Jak nedávno trefně poznamenal přítel Partokles, dobrovolní dárci krve.

Byla jsem nucena zabíjet. Hodně zabíjet. Vím že nikdy na tento den nezapomenu.Ale nebudu na něj vzpomínat s hrůzou a odporem. Spíše s pýchou a hrdostí. Na den kdy se postavila malá skupinka bojovníků proti obrovské přesile a zvítězila.

Nakonec jsem ráda, že tu nebyl Herkules. S jeho názory na zločin a trest jsem se za ten rok a půl, co spolu žijeme nedokázala ztotožnit. On nechce zabíjet nikdy. Když honíme zloděje, nebo šikovného podvodníka, je pochopitelné, že pro něj není hrdelní trest na místě.Ale v případě vrahů, takových co zabíjejí za odměnu, nebo dokonce z pouhé rozkoše, jiný trest než smrt neuznávám. Když si představím takovou stvůru, jak po Herkulově zásahu stráví den v bezvědomí, potom dva na lůžku a čtvrtý den vyskočí s pocitem, že musí rychle zameškaný čas dohonit, nemohu než konstatovat že dobře mířená ráma mečem, nebo rychle postavená a okamžitě použitá šibenice jsou pro společnost mnohem lepším řešením. Nejsem si jistá, jestli by i v této tak kritické situaci jako dnes dokázal Herkules svůj přístup pozměnit.

To by pro dnešek stačilo. Stejně mi filosofování nikdy moc nešlo. Obrátím se na druhý bok a okamžitě usnu.

 

Probudím se, ale hned nevyskočím, nýbrž chvilku ležím a koukám na strop. Vychutnávám si znovu ten pocit, že je všechno za námi a já jsem živá a zdravá. Slunce venku je už pěkně vysoko, asi bude načase vylézt z postele. Ale než to udělám, otevřou se dveře a dovnitř vklouzne tiše jako myška Nina. Něco zeleného drží v rukou.

"Kdo mě to budí tak brzy?" zavrčím.

"Promiň, Morrigan, já přijdu později," omlouvá se dívka.

"Neblázni, Nino, já už jsem dávno vzhůru," zalžu, "stejně je čas vstávat."

Posadím se na posteli.

"Co to máš?" ptám se.

"Šaty pro tebe," ukazuje mi je. Jsou tenké ale z kvalitní látky, temně zelené barvy, "ty tvoje kalhoty jsou ještě vlhké."

"Proč zrovna zelené?"

"Aby se hodily k barvě tvých vlasů."

"Myslíš jako zelená zrzavá, pro blázny dobrá?"

"Ale ne," usmívá se dívka, "zelená se k zrzavé náramně hodí. Já se v tom vyznám, jsem dcera kupce."

Dodá bez jakékoliv známky chlubení. Ukáže mi je. Jsou pěkné, se sukní až ke kotníkům.

"V životě jsem takové šaty neměla na sobě," konstatuji, "zabiju se v tom dřív než sejdu se schodů."

Nina vypadá bezradně.

"Kde mám svůj meč?" ptám se jí.

"Tady i s pouzdrem a opaskem," ukazuje mi na židli u okna.

Asi jsem po ránu slepá jako krtek, že jsem ho přehlédla. Hbitě vyskočím.

"Pozor, bud opatrná, víš kolik jsi včera ztratila krve," poleká se dívka.

"Neboj se, Nino," usměji se, "moje tělo se regeneruje hodně rychle. Už mi nic není, jenom mám strašný hlad."

Přejdu k oknu a vyhlédnu ven. Nevidím nic zajímavého. Jen zahradu plnou stromů, okno nevede do ulice. Vezmu si meč, který se nádherně leskne. Bez jediné poskvrnky, bez jediného kazu.

"To ty?" ptám se zbytečně.

"Ano, vyčistila jsem ho a přebrousila. Šlo to strašně špatně, je nesmírně tvrdý. A přitom pružný. Něco takového jsem ještě nikdy neviděla. Stejně jako ty tvoje kalhoty z emeriky. Začnu věřit, že jsi opravdu kouzelnice."

"S mým mečem máš pravdu, ale na jeho kvalitách nemám žádnou zásluhu. To je práce našeho, myslím tím irského, kováře. Ocel je odněkud z Hispánie, z města zvaného Toledo."

"O tom městě jsem slyšela," přikývne Nina, "ale tam teď naši obchodníci nemohou cestovat, protože je to přes celou římskou říši."

A Římané nemají konkurenci příliš v lásce. Dodám v duchu.

Vezmu meč do ruky a otočím se k dívce.

"Tak co s tou dlouhou sukní uděláme? Trochu ji zkrátíme, viď?"

"Odnesu ji matce," souhlasí Nina a má se k odchodu.

"Počkej," zadržím ji, "to je zbytečné. Takhle ji před sebou podrž v natažených rukách, aby se konec sukně dotýkal země."

"Takhle?"

Přistoupím blíž a udeřím. Špička mého meče vydá vysoký hvízdavý tón a ostří usekne kus sukně, jako by byla z papíru.

"A je to," dodám.

Koukám na Ninu, ale nevypadá, že by se polekala. Když useknutý konec šatů padne na zem k jejím nohám, zdvihne zbytek a dívá se, jak je řez úplně rovný. Jak od nejostřejších nůžek, vedených pevnou rukou.

"Pane jo," řekne, "to bylo něco, to bylo žúžo."

Sundám si košilku, obléknu si spodní prádlo a nakonec mi Nina přes hlavu přetáhne i upravené šaty.

"Vidíš, je to akorát," povídám, když zjistím, že teď mám sukni těsně nad kolena. Když si potom obuji i své boty, také očištěné a zbavené prachu a krve, jsou z mých nohou vidět právě jen ty kolena.

Seběhnu po schodech tak rychle, že mi Nina sotva stačí a tím si ověřím, že se dokáži v nezvyklém oblečení pohybovat, aniž bych si srazila vaz. Zamířím do jídelny a hladově se pustím do připravené snídaně. Nina s Mikaelem se také zúčastní, ale moc toho nejí, víc pozorují mne. Chlapec znovu s tím svým obdivným výrazem ve tváři. Připomíná mi Joxera v dobách, kdy za mnou běhal jako pejsek,dřív než se zamiloval do Brigit. Pro neinformované připomínám, že mé dceři je osm let.

Když se pořádně najím, už mi nic nechybí. Vstanu.

"Díky," říkám.

"Už odcházíš, Morrigan?" lekne se Nina.

"Ještě ne, jdu se jen podívat do města. Za chvilku jsem zpátky."

"Zdržíš se tady déle?"

"Asi těžko, ještě dnes se vracím domů."

"To je strašná škoda," říká Nina smutně.

"O tom si promluvíme, až se vrátím z vycházky."

Čímž ji moc nepotěším.

 

Venku na ulici je čilý ruch. Měšťané pilně odklízejí následky včerejší bitky. Vozy jsou už odtaženy, mrtví odneseni, jen krev z chodníků i cesty ještě nezmizela.

Po pár krocích potkám Xenu.

"Ráda tě vidím, živou a zdravou," říká mi na pozdrav. "co to máš u všech rohatých na sobě?"

"I já tě ráda vidím čistou a umytou," odpovím. "a to co mám na sobě jsou ženské šaty."

"Neříkej. Docela ti to sluší. Tak jak je?"

"Mě dobře, tobě jak vidím také. Ale co ostatní? Včera jsem viděla jenom Partokla."

"Jsou mrtví," Xena se zasmuší.

"Všichni?" nevěřím. "I Godunov?"

"Zemřel přímo tady v té závěrečné šarvátce. Tobě propíchli nohu, ale jemu srdce."

"Jak to nese Partokles?"

"Špatně, jak jinak?"

To byla ode mne blbá otázka.

"Ostatní?"

"Náš lučištník také tady. A Deatik? V některém z těch domů před námi. Jeho mrtvolu jsem ani neviděla. Místní ho omylem uložili do společného hrobu s Avary."

"Neříkej, že zabili také Nestora?"

"Cha chá!" zašklebí se Xena, "ten je jako kočka, má deset životů. Navíc neměl ani škrábnutí. A co myslíš, že náš profesionální lovec odměn udělal dnes ráno?"

"Zašel na radnici, vyfasoval si svůj podíl a hned odejel," tipnu si.

"Přesně tak," kývne hlavou tmavovláska, " i na nás čeká odměna, a je to pořádný balík. Co s těmi penězi budeš dělat? Vezmeš si je?"

"A co ty?"odpovím na otázku otázkou.

"Vezmu,"říká Xena, "tohle je bohaté město, nebude je to bolet. Pár zlaťáků si nechám a zbytek věnuji Amfipolis, aby mohli zbourat své chatrče a postavit si pořádné domy z kamene."

To je narážka na moji včerejší poznámku.

"I já si pár zlaťáků nechám" přikyvuji, "a ostatní také."

"Nestydíš se?"

"Ne. Vůbec ne. Jsou poctivě vydělané. A víš ty co stojí taková prvotřídní škola v Athénách? Nemáš ani potuchy, jak je dnes všechno drahé. Kalamář, brka na psaní, papyrus a tak dál."

"Jsem z tebe všecka dojemná."

"To klidně buď, ale pojď se mnou, než si to s tou štědrostí místní honorace rozmyslí."

Zamíříme přes náměstí k nejvýstavnější budově ve městě. To bude jistě radnice.

"Mé zeměpisné znalosti těchto krajin nejsou zrovna nejlepší, ale řekla bych, že odtud k východním pláním je ještě hodně daleko," říkám.

"Máš pravdu, jsou to týdny a týdny dlouhé cesty. Nejprve na sever a potom pořád na východ," souhlasí Xena.

"Tak co tady ti nájezdníci pohledávali. Muselo jim být jasné, že jednou narazí kosa na kámen a dostanou nakládačku."

"Byla to jen výzvědná výprava. Ale když dobyli Constanci i Varnu bez odporu, usoudili, že to tak půjde i nadále."

"To víš nebo hádáš?"

"Vím, od Nestora," usměje se Xena, "ještě včera večer vyzpovídal jednoho z mála útočníků, co z malým zraněním bitku přežil."

"Aha. Tak pokračuj."

"Mužům se nechtělo tak daleko na západ od své domoviny, ale popoháněl je ctižádostivý velitel."

"Oni nějakého měli. To mě překvapuje. Vždyť vypadali všichni stejně."

"U Avarů se asi nějaké výrazné vnější odznaky moci nenosí. Ale vzpomeň si, jak byli ukáznění a disciplinovaní. Museli mít velitele."

"Já se s tebou nepřu."

"Toužil proslavit své jméno tím, že dobude nová území."

"Ty víš dokonce jeho jméno?"

"Ano. Ten zajatec s velikou pýchou řekl, že to byl jejich velký ataman Call Vera."

"Jak skončil."

"Včera ho málem rozsekla ve dví bojovou sekyrou jedna rusovlasá čarodějnice, poté co jí propíchl stehno."

"Tak už jeho jméno do historie nevstoupí," usměji se.

 

Přímo před radnicí potkáme Partokla. Vede za uzdu koně. Když nás uvidí, přes jeho zasmušilou tvář přeběhne úsměv.

"Už jsi zase v pořádku zrzko?" ptá se mě. "co to máš na sobě za divné oblečení?"

"Ty jsi nikdy neviděl ženské šaty?"

"Viděl, ale ne na tobě."

"Jinak děkuji za optání, jsem celkem v pořádku. A jak ty?"

"Nic moc. Co vy dvě? Odcházíte ještě dnes?"

"Ano. Naše práce je u konce," odvětí Xena.

"Já se musím ještě zdržet," říká mladík, "pohřeb je až zítra."

"Je mi to líto,"povídá má přítelkyně.

Všimnu si, že Partokles na mne stále hledí. Na můj útlý pas, na boky, které podle Xeny žádné nemám, na kolena.

"Tak co?" povzbudím ho.

Partokles nic takového nepotřebuje.

"Jsi kočka." říká.

"To ano," souhlasí Xena, "má pěkné drápy."

Mladík se nedá vyrušit.

"Moc ti to sluší," skládá mi poklonu, "ale ve svých modrých kalhotách vypadáš ještě lépe."

A je po pokloně.

"Nevím, jestli mám být potěšena, nebo se zlobit," odpovím.

"Raději se vztekej, to vypadáš úplně nejlíp."

"Vidím, že zneužíváš toho, že jsem právě utekla hrobníkovi z lopaty a nemůžu ti nakopat," předstírám naštvanou.

"Správně a zneužiji toho ještě víc."

Partoklovi se zalesknou oči. Jednou rukou mě chytne okolo pasu, druhou za ramena a políbí mě přímo na rty. Není to žádné bratrské políbení. Ale než se rozhodnu, jestli ho mám praštit, nebo mu polibek vrátit, pustí mě. Na tváři se mu objeví úsměv.

"Už dlouho jsem chtěl tohle udělat," řekne na rozloučenou.

 

"Vůbec jsi se nebránila," vytkne mi Xena, sotva nám mladík zmizí z očí.

"Nestihla jsem to," zamračím se.

"Takové pohádky vyprávěj své nové kamarádce Nině Takoatakdále."

"Vždyť to byl jen přátelský polibek," lžu "a vůbec, Partokles je milý kluk a tobě je do toho houbeles."

"Milý a o deset let mladší. A není mi do toho houby. Slíbila jsem, že budu dbát o tvoji mravopočestnost."

"Přišla jsi o patnáct let pozdě."

"To jsi začala hodně brzy," ušklíbne se moje přítelkyně.

"Tak tedy o dvanáct," opravím se.

Ta slova říkám už na schodech radnice.

 

Starosta i konšelé města nás přivítají z plnou parádou. Tím, že jsme zůstali naživu jen čtyři, se část odměny, určená pro každého z nás pěkně rozrostla. Navíc dostaneme na cestu domů koně. Nejsou to sice přeborníci, schopní vyhrát bez tréninku Velkou Peloponéskou i se slavným skokem Maxisem, ale také to nejsou mizerné herky, které zdechnou ještě v okrsku města.

Větší radost než já má z koně, přesněji řečeno z klisny Xena.

"Konečně bude mít Gabriela vlastního koně a nebude si stále ode mne půjčovat Argo. Není už holka nejmladší a zmáhá jí to."

"To myslíš Gábinu?"

Xena po mně mrskne pohledem.

"Vidím, že už jsi zase ve formě."

Uprostřed náměstí se ještě na pár hodin rozloučíme.

"Ti moji hostitelé budou rádi až odtud zmizím," říká má přítelkyně zamračeně.

"Dej jim pár zlaťáčků za své odměny a uvidíš jak se na tebe budou usmívat," poradím ji.

Nina s Mikaelem mě přivítají u bohatého oběda. Mám stále ještě velký hlad a tak si náramně pochutnám.

"Normálně se takhle necpu," omlouvám se, "to jenom moje tělo dohání energii, kterou jsem včera vydala."

"Ty už odcházíš, Morrigan?" smutní dívka, "já už tě nikdy neuvidím."

"Máš pravdu, do Burgasu jen tak nepřijdu. Ale co ti brání, až tvůj otec dorazí z cest a zamíří se zbožím do Řecka, doprovodit ho?"

"Výborný nápad," zaraduje se Nina.

"Otec ti to nedovolí," ozve se Mikael.

"Uvidíš, že ano."

"Můžeš se u nás zdržet. Pár dnů, pár týdnů, třeba i měsíc. Také bys mohla převzít zastoupení vaší firmy v Athénách."

"To těžko, vždyť je to holka," nesouhlasí Mikael.

"Athény jsou v tomhle moderní," říkám, ale moc přesvědčená o tom nejsem.

 

Pomyšlení na to, že se co nejdřív podívá do Řecka, zbaví Ninu trudných myšlenek, takže poté co mi pomůže sbalit pokrývky a zbraně a připevnit je ke koňskému sedlu, vesele se se mnou rozloučí. Ještě předtím jí vrátím vypůjčené oblečení a vezmu si zase své modré kalhoty a hnědou blůzku. Přeci jenom se v tom cítím lépe.

 

Na náměstí se znovu setkám s Xenou. Sedí na své nové klisně a je vidět, že už tu chvilku čeká.

"Jdu přesně," omlouvám se.

"Já vím," přikývne a popožene koně k rozbité bráně.

Obyvatelé Burgasu na nás mávají, loučí se s námi s úsměvem na tvářích. Není divu, vždyť jsme jim zachránili jejich majetek a možná i životy. Projedeme dírou v hradbách a ocitneme se na pláni před městem. Málem přitom porazíme jakéhosi dědu, který se tam vyhřívá na sluníčku. Když nás pozná, vrásčitá tvář se mu roztáhne úsměvem a začne křičet:

"Vyhráli jsme! My jsme vyhráli! Zvítězili jsme! Hurrá!!"

"Ty určitě dědku," zavrčí Xena, "nebýt nás, tak se tu dnes roztahovali Avaři."

 

Město necháváme za zády. Rychlým cvalem přejedeme rovinu před hradbami a teprve když začneme stoupat do kopců na jih od města, zpomalíme. Zase tolik nespěcháme, abychom musely uštvat koně.

"Řeknu ti," přidruží se ke mně Xena, "včera, když jsem uviděla, kolik těch chlapů je, nevěřila jsem, že můžeme zvítězit. Dokonce jsem uvažovala, jestli nebude lepší vzít do zaječích, než tady, daleko od domova, zemřít pro cizí zájmy. Ty ne?"

"Taky mě to napadlo," přikývnu.

"A vidíš. Jsme na živu a oni ne. Zvítězili jsme. Sedm proti stovce a zvítězili jsme."

Mezitím dojedeme až na vrchol stoupání. Dál už cesta pokračuje po rovině. Zastavíme koně a naposledy pohlédneme na velký mořský záliv a město Burgas, krčící se o něho. Až uděláme pár kroků, ztratí se nám navždy z očí.

"My jsme vyhráli, Morrigan," opakuje Xena.

"Hmmm."

"Ty nic neřekneš?"

"Ne."

"Opravdu ne? To ti není podobné."

Mlčím.

"Zkus to," naléhá Xena.

"No dobře, ale na tvoje vlastní nebezpečí."

"Dobře."

"Vesničané," začnu.

"Jsou tu odjakživa a vždycky tu také budou."

Spatřím, jak se Xena zatváří užasle a vyděšeně. Tak ji dorazím.

"Jsou solí této země. Ten stařec měl pravdu. To oni zvítězili.

My…………………prohráváme."



Konec



© Copyright 2004 by Mišák





| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |