Když pocity promluví

napsala Boženka




Bylo tomu už několik let, kdy Gabriela dělala Xeně společnici na jejích cestách. Prožily spolu jak dobré, tak zlé časy. Potkaly se s lidmi nesmírně chudými i lidmi, kteří žili v přepychu. Poskytovaly svou přítomnost jak prvnímu nádechu bezbranného novorozeněte, tak i poslednímu výdechu člověka, jehož svíce života už dohořela. Navzájem si důvěřovaly a mohly si svěřit i svá největší tajemství.

A právě o to tu šlo, o tajemství, které už nějakou dobu obydlovalo Gabrielinu mysl. Nedá se snad ani říct, že to bylo tajemství, protože to je obal něčeho konkrétního, co člověk dokáže popsat vlastními slovy. Šlo spíše o pocity, které se znenadání objevily a Gabriela si v jejich spárech připadala bezradná. Absolutně nevěděla, co si má počít. Nevěděla, co chce, nebo co nechce, aby se stalo. Jedním si byla ale jistá. Tím, že se na Xenu nedívá tak, jak se na ni dívala dávno předtím. Byly to pocity, které ji mátly. Pocity, které nepocítila ani ke svému bývalému manželovi Perdicovi.

Jakoby najednou Xeniny oči byly modřejší, rty rudější, plnější a smyslnější, vlasy lesklejší, pokožka hebčejší a její tělo bylo v Gabrieliných očích naprosto dokonalé. Potajmu Xenu pozorovala. Obdivovala její dlouhé paže, pevné bříško, hýždě a poprsí jako z mramoru. Když šla vedle ní, zatímco ona obkročmo seděla na svém koni, pošilhávala po jejím svalnatém, pevném stehně a občas koukla i výš na Xeniny našpulené rty pobízející Argo.

Najednou jí připadaly vzácné ty okamžiky, kdy si zpříma pohlédly do očí, nebo se byť jen lehce dotkla jedna druhé. Na jednu stranu bažila po Xeniných dotecích a na stranu druhou z nich měla strach. Bála se toho, že již déle nedokáže skrývat své pocity. Že před Xenou už neutají to, že ji nadevše miluje. Ano, teprve teď byla schopna tomu dodat konkrétní podobu. Až teď si dokázala přiznat pravdu. Ale obávala se toho, že kdyby se Xeně svěřila, mohla by tím zničit všechno to krásné, co je navzájem spojuje. ´Kdyby tak Xena jen tušila´, říkala si až beznadějně svým vnitřním hlasem.


Xena sice možná netušila, ale zato určitě věděla své. Když se poprvé potkaly, byla Gabriela nezkušená a životem nepoznamenaná dívka. Zato však dost chytrá na to, aby se toho od Xeny, za tu dobu co byly spolu, hodně naučila. A Xena teď věděla, že Gabriela od té doby vyspěla nejen po stránce duševní, ale také po stránce tělesné. Zkrátka se z ní stala mladá, krásná žena, která se dokázala ubránit jak svou bystrou myslí, tak i svými sajemi, které ovládala tak dobře, jakoby srostly s jejím vlastním tělem.

Její blonďaté vlasy se leskly pod dopadem paprsků poledního slunce, Xena tála pod pohledem jejích zelených očí, skrze pootevřené rty jí prosvítaly bílé zuby. Její nepříliš vysoká, avšak dobře vytrénovaná postava byla skvěle doplňována lehkým oblečením pro teplé řecké podnebí. Kožený top ušitý na míru zakrýval opravdu jen to nejdůležitější, sukně, pod kterou se rýsovalo její pevné pozadí a boty obepínající svalnatá lýtka.

Když Xena jela na Argo, s radostí pohlédla dolů na svou družku, přičemž její zrak často spočinul na Gabrielině hlubokém výstřihu. Ráda ji také pozorovala při vaření, když zkoušela, zda je jídlo dobře ochucené. Gabriela totiž vždy ponořila svůj ukazováček do jídla v pánvi, pak ho vložila do úst a přejela po něm pečlivě svými rty, až při tom pohledu Xeně naskočila husí kůže po celém těle.



Bylo teplé letní odpoledne a Xena s Gabrielou byly na cestě do Gabrielina rodného města, Potedei. Zrovna odpočívaly po půldenním cestování na palouku u jezera, které bylo asi tak 2 dny cesty od Potedei.

Xena prolomila ticho: "Těšíš se, až zase uvidíš své rodiče?"

"Ano," odvětila Gabriela, "neviděla jsem je tak dlouho, že už si snad ani nedokážu vybavit, jak vypadají."

"To se stává celkem často, ale rozhodně to neznamená, že bys je už snad neměla ráda nebo nechtěla vidět, ne?"

"To máš pravdu, ale existují lidé, které si dokážu vybavit kdykoliv, když zavřu oči, i kdybych je neviděla třeba věky."

"Opravdu?" řekla Xena, jakoby chtěla Gabriele nahrát, "Jako třeba kdo?"

"No, tak třeba ty," odvětila až stydlivě. "Když jsi byla v Zemi mrtvých, tak se mi o tobě zdálo každou noc."

Xena nevěděla, co na to říct, a tak se pokusila načít jiné téma. "Říkala si, že tě bolí záda, tak jestli chceš, můžeme se jít vykoupat do jezera, něco pojíme a já ti pak ty záda namasíruju."

"To je dobrý nápad," řekla až chladným hlasem Gabriela, ikdyž ji tento Xenin návrh velmi rozhodil. A nejenom ji, ale i Xena si tímto svým návrhem jakoby na sebe ušila bič.

Všechny ty banální, každodenní záležitosti, jako je společné koupání, masáže, nebo pohled na nahé tělo té druhé, jim oběma najednou připadaly jako něco naprosto výjimečného. Obě dvě se na to těšily a vyhledávaly to co nejčastěji a zároveň očekávaly a bály se toho, co příjde. Toho, co bylo, podle nich, nevyhnutelné.


"Tak jdeme?" zeptala se Xena.

"Jistě," řekla Gabriela a vydaly se pomalu k jezeru s vodou tak čistou, že bylo možné vidět do hloubky až několika metrů.

Začaly pomalu odkládat své oblečení, přičemž se jedna na druhou neodvážila podívat déle jak na jednu vteřinu. První do vody vkročila Xena a Gabriela hned po ní. Xena došla až na místo, kde jí voda sahala nad prsa a otočila se na Gabrielu.

"Tak pojď, je docela teplá," křikla Xena.

Gabriela pokračovala dál, až byla asi tak metr od Xeny. "Tohle ti připadá teplý? To bych vůbec neřekla, je to ledový."

"Ale copak, Gabrielo, ty jsi nám nějak zpohodlněla."

"To není pravda, je to zkrátka studený."

"Ale notak," řekla chlácholivým hlasem Xena a šplouchla přitom vodu na Gabrielu.

"Nech toho," zaječela Gabriela a oplatila jí to. Xena se však nedala a začala vodní bitvu. Obě na sebe začaly šplouchat vodu, až se Gabriela dostala zezadu ke Xeně, dala jí ruce okolo krku a svoje nohy vyhoupla tak, že jimi obepnula Xenu okolo pasu. V tom Xena přestala.

"Tak co, vzdáváš se?" zeptala se Gabriela.

"Nikdy," řekla Xena, napřáhla se a jedním rychlým, ostrým pohybem se otočila o 180 stupňů, což znamenalo, že nyní byly ve stejné pozici, ale tváří v tvář.

Jejich ňadra se o sebe nárazy malých vlnek, způsobených vánkem, lehce třela. Xena cítila chloupky Gabrielina nejcitlivějšího místa na svém břiše. Sevřela svou světlovlasou přítelkyni pevně v náručí a hleděla jí zpříma do očí. Cítila, jak se Gabriela v jejím sevření lehce chvěje. Jejich rty k sobě měly tak blízko, že stačil jen jeden nepatrný pohyb, aby se jejich fantazie proměnily ve skutečnost. Ani jedna se však k tomuto kroku neodhodlala, ikdyž po tom vzájemně toužily. Napětí mezi nimi bylo tak velké, že to už Gabriela nevydržela. Sundala své nohy z Xenina pasu a pustila ji okolo krku. Kousek poodplavala a velmi rozrušeným hlasem špitla: "No, tak já asi půjdu něco udělat k tomu jídlu," a vydala se pomalu ke břehu.


Zatímco Gabriela připravovala večeři, Xena šla do lesa na dříví. Ale místo kusů dřeva měla spíš hlavu plnou toho, co se ještě před několika minutami odehrálo v jezeře. Když zavřela oči, ještě stále byla schopna cítit vůni Gabrieliny kůže a její chvějící se tělo. Při pomyšlení nato, co by se stalo, kdyby v té pozici vydržely o něco déle, se jí zhostila silná touha po její družce. Její srdce ji hnalo vpřed, ale její mozek ji jakoby brzdil a snažil se neustále analyzovat Gabrieliny pocity.

Když se vrátila na palouk, večeře už byla udělaná. Gabriela seděla opřená o strom. Zahloubaná ve svých myšlenkách jedla, přičemž nespouštěla oči ze svého jídla. Xena si vzala svojí porci a pustila se také do jídla. "Co je? Jsi nějaká zasněná."

"Co by bylo, nic," odvětila Gabriela s jakoby ironickým úsměvem, přičemž nespouštěla oči ze svého žvance.

"Něco jsem ti udělala?"

"Ne to ne. Jenom si tak zkrátka přemýšlím. Platí ještě stále ta masáž před spaním?" zeptala se váhavě.

"Samozřejmě, pokud si to přeješ."


Gabriela si klekla na deku zády k ohništi, u kterého stála Xena. Sundala si svou podprsenku, lehla si na břicho a ruce si položila pod hlavu. Xena k ní přistoupila a klekla si podél jejího těla. Odhrnula jí vlasy na stranu, aby jí nepřekážely a začala pomalými a důkladnými pohyby svých dlaní masírovat její krk. Přešla na ramena a ramenní klouby a dál dolů, až k místu, kde začínala Gabrielina sukně. Všimla si, že má Gabriela zavřené oči. Trochu se zvedla, přendala jednu nohu na druhou stranu jejího těla a obkročmo si sedla na její zadeček. Znovu začala s masáží. Cítila rychlé bušení Gabrielina srdce a teplo sálající z jejích zad. Pohybovala svými dlaněmi nahoru a dolů po stranách jejích zad takovým způsobem, že se prsty lehce dotýkala jejích prsou. Sama zavřela oči a vychutnávala si erotické vzrušení, které do ní skrze Gabrielu prostupovalo. Najednou uslyšela prasknutí větve. Xena vylítla a zadívala se do tmy tím směrem, odkud zvuk vyšel.

"Co se děje?" zeptala se tichým hlasem Gabriela.

"Nevim. Nic. Asi nějaké zvíře," řekla Xena a obrátila svůj zrak na stále ležící Gabrielu, která se ani neobtěžovala otevřít oči. Pousmála se a zeptala se: "Tak co, už je to lepší?"

"Co, jestli už je lepší?"

"No přece ty tvoje záda. Už tě nebolí?"

"Jo, záda. Už je to v pořádku. Díky."

Po zbytek večera si mezi sebou vyměnily už jen přání na dobrou noc a ulehly jedna vedla druhé k nočnímu spánku.



Ráno se první probudila Gabriela. První co udělala bylo, že se podívala na Xenu, která měla ještě půlnoc. Se zájmem na ni hleděla, jak si pohodlně oddychuje. Xena se zanedlouho také probrala. Když viděla Gabrielin culící se obličej, popřála jí s úsměvem na tváři dobré ráno. "Dobré ráno," popřála také ona Xeně. "Co že sis dneska tak přispala? Obvykle jseš na nohou dřív než já."

"Obvykle se mi nespí tak dobře, jako včera v noci."

"Hm, a čím to?" zeptala se hravě Gabriela.

"Hm, to bude asi tou studenou koupelí. To je totiž nejlepší lék na nespavost. Copak se ti v noci zdálo?"

"To nevím. Proč?"

"Já jenom, že si se ke mně stále tak tulila a povídala jsi nějaké nesmysly."

"Na to si opravdu nepamatuju," řekla v rozpacích a obrátila list, "Vyrazíme hned na cestu?"

"Ano. Nějakou dobu pojedeme na Argo. Musíme si trochu pospíšit. Vypadá to, že co nevidět začne pršet a jen tak nepřestane, takže dnešní noc budeme muset strávit v hostinci ve vesnici po cestě."

"Zaplať Pánbůh za ten déšť. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposled spala v normální posteli. Ikdyž je možný, že ani neusnu, když budu celá vytřesená z tý jízdy na Argo. Doufám, že v tom hostinci nebudou vši. To radši budu venku na dešti."

"Rozkaz, princezno Gabrielo," řekla nahlas Xena a ze srandy přitom zasalutovala.

"Zase si ze mě děláš srandu. Jakoby sis už nepamatovala, v jakých katastrofálních podmínkách byl ten poslední hostinec," jen to dořekla, tak se kdesi v dáli zahřmělo.

Gabriela začala rychle balit, "Xeno, pospěš si. Nechci, aby mi zmokly svitky."

Xena se jen pousmála jedním koutkem svých úst a udělala hlavou gesto, které vyjadřovalo nepochopení.


Xena se vyhoupla na Argo a pomohla nahoru Gabriele. Ta, jakmile dosedla, objala pevně svými pažemi ženu sedící před sebou. Xena pokynula své kobylce a vydaly se klusem směrem k vesnici. Tento způsob cestování v těsném objetí jim oběma evidentně vyhovoval.

"Tak co, ještě ti nedřevění zadek?" zeptala se pichlavě Xena.

"Ne. UŽ mi nedřevění. Co nevidět mi uhnije a upadne," přeháněla Gabriela.

"Ještě chvíli to budeš muset vydržet. Támhle za tím kopcem v tom údolí je už ta vesnice."



Když dorazily do vesnice, dala Xena Argo do stáje a šla s Gabrielou do nedalekého hostince. Jakmile vešly dovnitř, první věc kterou jejich smyslové orgány zachytily, byly jakési bujaré oslavy. Gabriela se ihned automaticky začala pohybovat v rytmu hudby a to samé vyžadovala od Xeny. Ta jí však uzemnila s tím, že musí najít tady v té změti lidí hostinského. Když se jí to podařilo, vydala se směrem k němu s Gabrielou cupitající za ní v jakýchsi neidentifikovatelných tanečních kreacích.


"Potřebujeme 2lůžkový pokoj na jednu noc, večeři a zítra ráno snídani," oznámila stroze Xena.

"Tak to vás bohužel musím zklamat," vydoloval ze sebe s námahou hostinský. Bylo na něm vidět, že oslavoval už přespříliš. "Jediné, co vám mohu nabídnout, je pokoj s jednou postelí. Ale nemusíte mít obavy. Je tááák velká, že se vám oboum dvoum bude spát jako v pohádce. A s večeří si nemusíte dělat starosti. Jídla a pití je tu pro všechny dost." A ukázal rukou na stoly obložené jídlem a pitím. "Jenom s tou snídaní bude trošku problém, paninko. Zejtra ráno budu asi totálně nepoužitelnej," jak to dořekl, začal se ukrutně smát, poněvadž to, co řekl, mu připadalo náramně vtipné. Když uviděl Gabrielu, která se jeho vtipu ze slušnosti také smála, přiskočil k ní a aniž by se ptal, vzal jí s sebou na parket. Začal s ní tančit opravdu zvláštní tanec, kterému se musela Gabriela ze srdce zasmát.

"Jak se jmenuješ, smím-li se zeptat?" zeptal se zadýchaným hlasem.

"Gabriela," křikla.

"A ta tvoje dozorkyně?"

Gabriela se podívala na Xenu, které byla opřená o pult a sledovala, jak přitloustlý hostinský zneužívá této situace, aby si mohl sáhnout na pozadí její přítelkyně. "To je Xena," křikla znovu.

"A kampak máte namířeno?" řekl a zaklonil Gabrielu, která málem spadla na zem.

"Do Potedei. Žije tam moje rodina."

Muzikanti si dali, naštěstí pro Gabrielu i Xenu, za chvíli pauzu, aby zvlažili svoje vyschlé krky.

"Tak děkuji za tanec," řekl a plácl naposled Gabrielu přes zadek.

"Měl by sis dávat lepší pozor na ruce," řekla nenásilně Gabriela.

"Ale děvenko. Já už poplácal tolik zadků, že bys to nespočítala. A každá dělala cavyky a každý se to líbilo."

K tomuhle Gabriela opravdu neměla žádné připomínky. Když došli ke Xeně, navrhl hostinský: "A proč si my tři nesedneme támhle ke stolu a nenapijeme se. Přece tu nebudeme celý večer postávat."

Když usedli, nalil si každý pohár vína. Hostinský vstal a zvolal, "Tak na zdraví!"

"Ale vždyť já ani nevím na čí zdraví tady pijeme," řekla Xena ještě předtím, než se také postavila, aby si připila.

"Ó, tak to promiňte. Já vám to zapomněl říct. My všichni," a ukázal rukou ve vzduchu zleva doprava, "tady oslavujeme zlatou svatbu našich spoluobčanů."

"Tak to blahopřeju," odvětila Xena a všichni tři si připili.

Hostinský si stoupnul na židli a zařval s číší v ruce na celou hospodu: "Prosím o chvilku pozornosti, vážení hosté!" Všichni se k němu s očekáváním otočili i Xena s Gabrielou na něj se zakloněnou hlavou hleděly. "A nyní bych chtěl připít na mé nové přátele Xenu a Gabrielu!" a ukázal na ně. "Na Xenůůů a Gabrielůůů!!" křikl a připil si dav méně či více opilých, bavících se lidí. Xena s Gabrielou to příjemně přijaly a s úsměvem si navzájem také štrngly.

Zbytek večera se odehrával v podobném stylu. Probíhaly neustálé přípitky na všechno možné - od sklizně obilí až po dlouhotrvající životnost střešních tašek. Xeně s Gabrielou netrvalo moc dlouho, aby se dostaly až do příliš dobré nálady. Ale nebyly až zas tak opilé, aby si neuvědomovaly, co dělají. Neustále jedna druhou objímaly, nebo se alespoň snažily často se dotýkat a jakoby se "hodně" klátily, což jim umožňovalo vzájemné opírání. Jako příčinu svých činů uváděly ani ne tak nahranou, jako spíše přikrášlenou opilost.

"Tsi opilá," vydolovala ze sebe Xena a chytla Gabrielu okolo krku.

"Nenéé, ty kecáš. Máš nějaký vidiny. To spíš ty už máš pěkně nakoupíno," lezla tato slova z Gabriely jako z chlupaté deky.

Xena se sesunula na židli. Gabriela dosedla na Xenin klín a objala ji okolo krku. Ta jí pak ruce obepnula kolem pasu, přičemž dlaní ruky, kterou měla za Gabrieliny zády, jakoby mimochodem pevně svírala její pozadí. Chvíli na sebe koukaly jak na svatý obrázek, když se najednou Gabriela nahnula a přitiskla na okamžik svoje rty na Xeniny.

"Co se děje?" zeptala se s úsměvem Xena.

"Nic, co by se mělo dít. To snad nemůžu dát pusu svojí životní přítelkyni?"

"No to můžeš. Ale jako tvoje životní přítelkyně bych si snad zasloužila něco lepšího, ne?"

To byla pro Gabrielu výzva, která se nedala odmítnout. Znovu se nahnula, aby políbila Xenu, tentokrát o poznání vášnivěji. Ikdyž jejich styl líbání nepřekročil jakési puberťácké pusinky. Obě dvě však cítily, že si přejí více. Xena pootevřela své rty a špičkou jazyka olízla rty plavovlásky, která se k vášnivě tulila. Ta udělala to samé a tím povolila, aby se jejich jazyky dotýkaly. Pro obě to byl jasný povel k náruživému líbání. Když se jejich jazyky romanticky proplétaly, obě dvě při tom vydávaly slastné stony, což zvyšovalo jejich vzrušení a touhu.

Gabriela přerušila tuto intimní chvilku: "Nepůjdeme radši nahoru? Je tu dost lidí a docela dusno."

"Jo, půjdem."

Gabriela vstala, chytla Xenu za ruku a vedla ji nahoru do jejich pokoje. Co schod - to polibek.



Jejich pokoj byl zahalen v modrém měsíčním svitu. Svěží, deštěm provoněný vzduch lehce profukoval dovnitř pootevřeným oknem. Na protější straně pokoje stála široká postel a na ní byla bavlněná, prošívaná přikrývka, která přímo vybízela k tomu, aby se na ni člověk položil a nechal se unášet příjemným pocitem uvolnění.

Vešly potichu dovnitř a zavřely za sebou dveře. Gabriela poodešla k posteli, svalila se na ni naznak, zavřela oči a zasnila se. Xena ji celou dobu se zájmem pozorovala a pak se pomalým krokem vydala k oknu. Zamyšleně se zadívala na hvězdnou oblohu a naslouchala zvuku bujarých oslav.

Do hlasitého ticha se ozval Gabrielin hlas: "Na co myslíš?"

"Na všechno a na nic," řekla a otočila se na Gabrielu, která jí položila další otázku: "Proč si nejdeš ke mně sednout? Já nekoušu."

Xena si lehla na bok vedle Gabriely a podepřela se loktem. Konečky svých prstů přejela po jejím spánku, lícní kosti a hraně čelisti až na bradu. Sehnula se a políbila ji zlehka na obočí a potom na rty. Gabriela jí její něžnosti oplácela. Trochu se nadzvedla a pomohla jí z prsních chráničů, které jí bránily plně cítit křivky pevného, opáleného těla. Přitlačila Xenu na záda. Nalehla na ni polovinou svého těla. Jejich nohy byly propletené jako dvě kobry bojující o své místo pod sluncem. Jejich touha se odrážela v nespočetném množství polibků doprovázených šepotem sladkých slůvek.

Gabrieliny rty chutnaly po sladkém hroznovém vínu. Vůně jejích vlasů stoupala Xeně do hlavy. Jejich elektrizující doteky je přiváděly do extáze, z které nebylo úniku. Všechno jim připadalo jako ve snu, protože jejich sny se v podstatě naplnily. A ony se nechtěly už nikdy probudit.

Xena stáhla Gabriele ramínka kožené podprsenky z ramen a posela tato místa tisícem polibků. Když viděla, že Gabriela neklade žádný odpor, ba naopak, sundala jí podprsenku úplně a mohla tak obdivovat Gabrielin hrudník v plné jeho kráse. Přesunula se o něco níž k jejímu pupíku. Když svými hebkými rty a jazykem kopírovala jeho tvar, tajil se při tom Gabriele dech. Prolíbávala si cestu zpět k prsům své milenky, dál k jejímu krku, bradě a dychtivým rtům.

"Chci tě vidět. Chci tě vidět nahou, Xeno," zašeptala vzrušeným hlasem do jejího ucha.

Tmavovláska se bez řečí posadila a začala si svlékat svůj kožený oděv a boty. Polévalo ji horko při pohledu na Gabrieliny rozšířené zornice, které téměř zakrývaly poslední zbytky jejích průzračně zelených očí.

Když Xena odhodila na zem poslední kus svého oblečení, vysvlekla také Gabrielu z jejích posledních svršků. V pokleku se k sobě v těsném objetí přitiskly. Mezi jejich roztouženými těly by se snad nenašla jediná sebemenší mezírka. Xena šeptala Gabrielino jméno, líbajíc její ušní lalůček.

Svalily se na postel a začaly rytmicky pohybovat svými boky. Vzduch kolem nich byl naplněn vůní jejich potu. Jediné, co byly schopny v tuto chvíli vnímat, byly jen a jen jejich vlastní pocity. Už nevnímaly falešný zpěv hostinského, dokonce ani Xena se nepozastavila nad neklidným zařehtáním Argo. Těžký dech jedné připadal uším té druhé jako rajská hudba. Zkrátka se nenechaly nikým a ničím rušit a vychutnávaly si plnými doušky tuto chvíli, kterou už nesčetněkrát prožily ve svých fantaziích.



Do pokoje se opíralo ostré dopolední sluneční světlo. Xena s Gabrielou ležely na břiše na posteli a spaly. O několik minut později Gabriela procitla. První, co jí přišlo na mysl, byla včerejší, erotikou nabitá noc. Zadívala se na svou stále spící přítelkyni a dostala skvělý nápad, jak ji sladce probudit. Směřovala své polibky na její záda a pak přejela jazykem od kříže, přes páteř až k jejímu krku.

Krásnější způsob probuzení si Xena nemohla přát. Otočila se na Gabrielu a uviděla široký úsměv na její tváři, "Vypadáš nadmíru spokojeně," řekla ještě napůl ospalým hlasem.

"Jakby ne, mám k tomu své osobní důvody. Cožpak ty se necítíš taky skvěle?"

"Ale jo, ujde to," odpověděla ledabyle Xena.

"Ty lhářko," šťouchla do ní Gabriela.

"No tak dobře, vzdávám se, připadám si jak v sedmém nebi. Ale víš, co by mi teď udělalo ještě větší radost? Kdybys byla od té lásky a přinesla z kuchyně něco k jídlu."

Gabriela na to nevěřícně zareagovala, "Chceš mi snad říct, že slavná Xena, žena činu, bude lenošit s plnou pusou v posteli?"

"A kdo říká, že se nebudu činit," věnovala vyzývavý pohled Gabriele, která se usmála a jala se svou přítelkyni políbit.

V tom se dveře pokoje s bouchnutím rozlétly. Gabriela se s leknutím rychle vrátila do své původní pozice a spolu se Xenou se zadívala na hostinského opírajícího se o futra. Bylo na něm hned na první pohled vidět, že je ještě pod silným vlivem alkoholu.

"Tak co, holoubátka, jak jste se vyspinkaly?"

"Dobře. Děkujeme za optání," odvětila stroze Xena.

Na chvíli bylo v pokoji hrobové ticho a všichni tři na sebe jen tak divně koukali.

"To tam mezi těma dveřma budeš jen tak stát a civět na nás? To nemáš nic lepšího na práci?" zeptala se ostře Xena a čekala pohotovou odpověď.

"To jako já?" ukázal hostinský na svou hruď.

Tmavovláska se k jeho přiblblé otázce ani nevyjadřovala a jen nevěřícně pokývala hlavou, a tak řekla plavovláska její myšlenky za ní.

"A kdo jinej. Vidíš tady snad ještě jinýho přiopilýho, zírajícího chlapa?"

"No dobře, no. Však já už jdu. Tak promiňte, že žiju, dámy," řekl odměřeně a odporoučel se.

Xena vstala a začala se oblékat, "měly bychom pomalu vyrazit, dokud je hezké počasí. Najíme se po cestě."

"Xeno, já tě nechápu. Ještě před chvílí si chtěla snídat v posteli a dělala jsi mi neslušné návrhy a najednou se chceš hned teď vydat na cestu."

"Jak už jsem řekla, přeje nám počasí."

"A?"

"A taky mi ten chlap nesedí. Ještě pět minut a musela bych ho přizabít," přecedila skrze zuby.

"Neměla by ses nechat hned tak někým vyprovokovat. A obzvláště ne nějakým neškodným hostinským," skončila Gabriela tento rozhovor a začala se také oblékat a balit věci.



Asi po dvou hodinách jízdy na Argo se zastavily na břehu řeky, aby se najedly. Gabriela seskočila z koně a začala se prohrabávat ve své brašně. "Tak copak budeme mít dnes dobrého k obědu? No né," vytáhla poloviční bochník chleba, "chleba, to je ale překvapení. To v tom hostinci bychom k tomu měly třeba alespoň nějaké maso nebo sýr, viď, Xeno."

"Můžeme chytit nějakou rybu!"

"Ale, Xeno, rybu jsme měly předevčírem a taky včera."

Xena přistoupila zezadu ke Gabriele, položila jí ruce na ramena a pošeptala jí do ucha: "Tak sis tam mohla v tom hostinci s tím "sympatickým" pánem zůstat. A já bych si tě na zpáteční cestě zase vyzvedla."

Gabriela si položila hlavu na její rameno a zadívala se do blankytně modrých očí: "A ty by sis odešla do Potedei jen tak, beze mě? To by se ti po mně ani trošku nestýskalo?"

Xena se zase naopak podívala do hlubokých, tyrkysově zelených očí a byla schopna z nich vyčíst přání, aby Gabrielu políbila. Schválně však nechala vzrůstat napětí mezi nimi a čekala, až Gabriela udělá první krok. Malá blondýnka se celým svým tělem na Xenu otočila, položila své dlaně na její oblé půlky a přitiskla pevně její pánev na svoji. Pomalými pohyby svých rtů a jazyka líbala krk vyšší ženy, která přivřela oči a plně se oddávala tomuto okamžiku. Xena cítila teplý dech na svém krku a dlaně, které laskaly její stehna a zadeček.

"Gabrielo," řekla polohlasně, "jestli toho teď nenecháme, tak asi v životě do Potedei nedorazíme."

"To už se nemůžeš dočkat až opět uvidíš moji rodinu?"

"Spíš už se nemůžu dočkat, až mi tvůj otec opět bude namlouvat, že jsem ti zatemnila mysl povídačkama o boji proti zlu."

"Xeno, nesmíš si to tak brát. Vždyť víš, že jsem s tebou odešla naprosto dobrovolně. Mí rodiče by ze mě chtěli mít někoho, čím nejsem. Nejraději by, abych se v zástěře otáčela někde u plotny obklopená kupou dětí a poslušným manžílkem."

"Ale s tím, že jsem tě vystavila a vystavuji nebezpečí, má pravdu. Už párkrát si málem přišla o život."

"To je holt riziko povolání. Pojď, pojedeme, třeba ještě stihneme oběd," dodala Gabriela a usmála se.

"Ty si s tím jídlem nedáš a nedáš pokoj."



Když dorazily do Potedei, Gabriela neustále zdravila nějaké známé, které potkávaly. Došly až k cíli své cesty. Gabrielina matka Hecuba zrovna nabírala vodu ze studně, když zahlédla sobě známou postavu, vlastně dvě postavy. Křikla do okna na Gabrielina otce Herodota, "Herodote, Gabriela je tady!"

Po srdcervoucím uvítání (je sice pravda, že Herodotus podal Xeně ruku jen ze slušnosti) se všichni čtyři odebrali dovnitř.

"Přišli jste zrovna včas na oběd," Hecuba dala na stůl o dva talíře navíc.

Usedli a pustili se do jídla.

"Jak dlouho se tu zdržíš, Gabrielo?" zeptala se její matka.

"Pár dní. Potom jedeme do Amphipolisu za Xeninou matkou."

Hecuba se starostlivě zadívala na jizvu na levé paži své dcery, "Co se ti tu stalo?"

"Nic vážného, jenom jsem se někde škrábla. Už je to v pořádku," řekla ledabyle Gabriela.

"Nebo tě spíš škráblo něčí ostří," řekl zlostně Herodotus a nespouštěl oči z jídla na talíři.

Xena začala tušit, že nastanou problémy, které předpovídala.

"Řekla jsem, že je to už v pořádku. Nebylo to nic vážného," řekla se zlobou v hlase Gabriela.

Její otec však pokračoval v předsouvání svých argumentů: "Teď to možná nebylo nic vážného, ale co se stane příště? Usekne ti někdo rovnou celou ruku? Nebo přídeš o život při práci, která náleží mužům, a ne dívce jako jsi ty! Nebo..."

"Tak už dost, Herodote. Já si nepřeji, aby se u oběda někdo s někým hádal!" zakročila proti svému muži Hecuba.

Xena celou situaci mlčky pozorovala a cítila se vinna za to, že Herodotus na svou dceru křičel. Po obědě, kde už potom vládlo hrobové ticho, odešel Herodotus pracovat na pole. Xena odešla do stáje k Argo a Gabriela pomáhala matce s úklidem kuchyně.

"Neměla bys být na otce taková. On to s tebou myslí dobře. Vždyť tě má rád."

"To je sice hezký, mami, že mě má rád. Ale musí mi dát volnost, abych se sama rozhodla, co chci dělat. A taky by se neměl dívat na Xenu jako na nějakýho vraha. Já jsem si život po jejím boku vybrala sama. Ona mě k tomu nenutila. Kolikrát mi radila, abych se vrátila domů," Gabriela doutírala poslední talíř: "Půjdu se podívat za Xenou."

Blondýnka vešla do stáje, kde zády k ní stála Xena s kusem slámy v ruce, "Co tu děláš, Xeno?"

Xena se otočila: "Ale, jenom tady trochu otírám Argo."

"Prosím tě, neber si k srdci ty věci, co otec říkal při obědě. Já vím, že to bylo mířeno i proti tobě," omlouvala se Gabriela, hladíc Argo po krku.

"To je dobrý. Já už jsem si docela zvykla," povzdychla si Xena.

Gabriela pohladila tmavovlasou ženu po paži: "Miluju tě, Xeno. Víc, než si dokážeš představit."

"Vždyť víš, že já tebe taky," dodala Xena a políbila Gabrielu. "Teď by ses měla vrátit za svojí matkou. Dlouho jste se neviděly, určitě si máte co říct."

Gabriela přikývla: "Dobře."



Čtveřice se opět setkala v plném počtu až při večeři. Xena pochválila Hecubě její zdařilý pokrm a vůbec všechno probíhalo v pohodě až do doby, kdy opět spustil Gabrielin otec. "Asi před týdnem se do města přistěhoval nový kovář. Před pár dny jsem u něj nechal vyměnit podkovy našich koní. Musím říct, že je to opravdový mistr. A ten jeho syn je naprosto po něm. Řeknu ti, Gabrielo, to by byla partie pro tebe. Takový šikovný, finančně zaopatřený kovář by se v rodině rozhodně neztratil."

Gabriele začalo pomalu docházet, na co její otec naráží. Ten si mlasknul a pokračoval: "Rodosovi - to je ten kovářův syn, o kterém jsem mluvil - jsem dnes řekl, aby se tu zítra stavil, že se s ním ráda seznámíš."

Jeho dcera na to prudce zareagovala: "V tom případě jsi se vůbec nemusel namáhat. Já se s žádným Rodosem na tvůj rozkaz seznamovat nebudu!" rychle vstala, odhodila příbor na stůl a naštvaně odešla do svého pokoje.

Xena se omluvila, poděkovala Hecubě za jídlo a odešla za Gabrielou. Ta seděla na posteli a bylo na ní vidět, že se jí hlavou honí spousta myšlenek. Když viděla, že za ní Xena přišla, začala si jí vylévat své srdce, "Panebože, Xeno, proč mi to dělá? Já už nesnesu být tu s ním ani o den dýl. Zítra ráno odjíždíme."

"To chceš utéct jen tak, bez boje? Proč mu neřekneš všechno, co si o tom myslíš?"

"Jako bys ho neznala. Zkrátka si usmyslel, že mi bude organizovat život a tak to dělá."

Xena si sedla vedle Gabriely a položila jí ruku kolem ramen: "Tak už na to nemysli. Nechceš se jít raději projet na Argo, ať příjdeš na jiné myšlenky?"

Gabriela jen mlčky přikývla.



Jakmile se Gabriela vyhoupla do sedla, objala pevně okolo pasu vysokou, tmavovlasou ženu sedící před ní, opřela se o její záda a špitla: "Tak jedem." Xena jemným povelem pobídla svou klisnu a vyjely.


Projely vesnicí, pak dále lesem, až dorazily k menšímu rybníku, který byl obklopen vysokým rákosem. Sedly si vedle sebe na konec mola, které vybíhalo jen pár metrů do rybníka. Tiše se dívaly do teplé, letní noci, obklopeny z jedné strany lesem, z druhé rákosem a pak už jen nebeskou klenbou posetou milióny zářících hvězd. Čas od času zaslechly zahoukání sovy, zakvákání žáby, nebo klidnou vodní hladinu zčeřila ryba, která sebou na zlomek sekundy mrskla na hladině.

Xena se otočila na Gabrielu a políbila jí zlehka na nahé rameno. Pak zabořila svůj nos do jejích zlatých vlasů a nadechla se, aby mohla plně vstřebat jejich vůni. "Gabrielo, ty jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Ať si říká kdo chce, co chce; je to tak a vždycky to tak bude." Po těchto slovech Gabriela políbila dlouze rty, které jediné kdy chtěla líbat. A to byla odpověď lepší než tisíce slov. Pomalu si v objetí lehly na dřevěné molo. A potom už jen Velký a Malý vůz byly svědky toho, co se tam odehrálo.

 

(c) Copyright 2002 by Boženka







| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |