Pouť bez cíle

napsali  GL&VR

Pouť bez cíle




Upozornění 1: Postavy ze seriálu Xena jsou majetkem MCA/Universal a Renaissance Pictures. Ostatní postavy patří autorské dvojici GL&VR;)


Upozornění 2: Podobnost jezdecké Gabriely se známou literární postavou spisovatele V. Hálka je čistě záměrná:-)


Upozornění 3: Příběh je určen dospělým čtenářům.


Upozornění 4: Pouť bez cíle modifikuje závěr 622 Friend In Need II. a navazuje na něj. V úvodu Pouti je zmíněna ep. 322 Sacrifice, Part 2.





/Úvod /


Proud dešťové vody valící se úzkou škvírou do jeskyně tvořil na jejím kamenitém podkladu pomalu se rozlévající louži. Noční tmu osvětloval jeden blesk za druhým a stěny jeskyně rozechvívaly mohutné údery hromu. Uprostřed nevelké skalní prostory se nalézal kráter vyhaslé sopky, naplněný až po okraj vodou z podzemních pramenů. Nedaleko kráteru spočívala na zemi lidská kostra, oděna do rozpadlého koženého oděvu. I kdyby byla jeskyně zalita světlem, nikdo by v těchto ostatcích, povalujících se zde přes čtvrt století, nepoznal kdysi slavnou válečnici Callisto.

Právě v této jeskyni před dávnou dobou spadl amazonský bard Gabriela se svojí dcerou Nadějí do kráteru sopky. Hned poté byla Callisto zavražděna princeznou bojovnicí za pomoci dýky z laní kosti.


Blesk stíhal blesk a přívaly vod učinily ze dna jeskyně jediné mělké jezero. Silný elektrický výboj zasáhl i okraj skalní průrvy a odlomením množství kamenů rozšířil uzoučký vchod k jeskyni do velkosti několika stop. Další mohutný blesk udeřil do nedalekého stromu a rozčísl jej vedví. Z menší odnože tohoto výboje se oddělila plazma v podobě kulového blesku a bez potíží vplula do tmavé jeskyně, jejíž stěny zalila žlutou, fialovou a posléze i zelenkavou září. Nevelký vnitřní prostor se za chvíli naplnil pronikavým zápachem ozónu.

Kulový blesk zůstal stát v samém jeho středu, těsně nad zemí, a voda v tomto místě začala ihned vřít. Rozpálené páry vystupující kolem plazmové koule se rozpadaly a štěpily na iontové částice. Skála v podloží obsahovala kovové rudy, v nichž vlivem magnetického pole probíhala polarizace.

Kulový blesk zazářil bíle a prudce explodoval za emise silného skalárního pole. Kvanta časoprostoru se zdeformovala a čas se rozběhl opačným směrem – do minulosti.

Callisto náhle procitla s pocitem, že jí před očima probíhá celý její život. Události běžely velice rychle a ona sama je viděla jakoby ze všech bodů vesmíru najednou. Nebe – peklo – smrt z rukou Xeny – Gabriela – Theodorus – v těle Xeny – utonutí v bahnisku – škola bojových umění v Aténách – dětství v Ciře...

Po dalším výbuchu kulového blesku se běh času do minulosti zastavil, aby se v okamžení ještě větším tempem začal navracet k současnosti.

Dětství v Ciře – škola bojových umění v Aténách – utonutí v bahnisku...

Náhlé vnuknutí upozornilo Callisto na jedinečnou šanci ovlivnit běh událostí. Jen je třeba zasáhnout přesně onen osudový okamžik...

Vše se pak odehrálo ve zlomku sekundy, když Xena napřáhla ruku s dýkou z laní kosti.

Teď!!

Callisto, která celou událost viděla ze všech možných úhlů, Xeně nebezpečnou zbraň vyrazila tak rychle, že to vůbec nešlo postřehnout. Prázdná ruka princezny bojovnice ji neškodně pleskla do břicha.


Fialová záře blesku opět rozjasnila temnotu, a čas se přímo rozlétl blíž k současnosti. Zde chvíli osciloval v rozpětí několika let, dní a pak už jen hodin. Po odeznění magnetické aberace se ustálil v přítomnosti.


Callisto si promnula oči. Vidiny z minula byly ty tam. Pokusila se pohnout, ale skoro to nešlo, chyběla koordinace pohybů – jejímu prokřehlému tělu chvíli trvalo, než se znovu naučilo správně hýbat.

Šumění... lehké šumění... jako z moře. Ale ne, tohle není mořský příboj, to je jen šumění krve v uších. To by ale znamenalo, že –! Že je živá!!

Usedla na bobek a zimomřivě si přitiskla zkřehlé paže k polonahému, vlhkému tělu. Zaslechla svůj sípavý dech i to, jak jí zimou cvakají zuby.

Ano, teď už nemůže být pochyb, ona opět žije!!





/1. část / Gabriela


Země vycházejícího slunce



"Dědečku, dědečku!" zašeptala dívenka a vystrčila hlavu z křoví. "Vojsko už odjelo! Bitva skončila, můžeme domů!"

"Jenom pomalu, Eri, musíme opatrně." Oyama se napřímil a nejistě pohlédl na žebřiňák skrytý v hustém křoví. "Měli jsme velké štěstí, že si nás samurajové nevšimli. To byl nápad, jezdit na trh, když se v lesích válčí!"

"Myslíš, že by nám samurajové ublížili, dědečku?"

"To nevím, Eri," řekl nejistě Oyama. "Není ale dobré plést se mezi bojovníky. Sám jsem byl za mlada ve čtyřech válkách, znám to, v boji se přihodí ledacos." Uchopil koně za uzdu a pobídl ho k chůzi. "Doufejme, že vojsko netáhlo kolem našeho domu... jestli ano, tak už tam možná nestojí."

"Dědečku! Podívej, co tu leží mrtvých! Mají v sobě zabodané šípy!"

"Drž se vedle mě, Eri, a zbytečně na tu hrůzu nekoukej, tohle není nic pro tvoje oči."

Žebřiňák tažený hubeným hnědákem se konečně dostal na kamenitou pěšinu a pomalu po ní kodrcal.

"Dědečku, proč se ti vojáci zabíjejí?"

"Protože musí."

"Oni se nenávidí?"

"Ale ne, jen dostali rozkaz, a ten musí uposlechnout."

"To je divné..."

"Pochopíš, až budeš starší, Eri." Oyama se v chůzi opřel o žebřiňák a ještě víc sklopil hlavu.

"Dědečku, támhle se něco leskne!" Dívenka seběhla z cesty a s rukou přitisknutou na ústech se mezi stromy náhle zastavila.

"Hned se vrať zpátky! – Prrr!" Starý muž udělal několik rázných kroků za svojí vnučkou, uchopil ji za ruku, ale nakonec zůstal stát i on.

Mezi kmeny v louži krve ležela neasijsky vyhlížející černovlasá žena v zlatavě lesklé bojové zbroji. Z jejího těla čněly zlomené šípy, na přední části krku měla dlouhou krvácející ránu.

"Hrozné!" stiskl zuby Oyama. "Běž zpátky k vozu, dítě, téhle ženě už nikdo nepomůže."

Dívenka však zůstala na místě.

Oyama se sklonil ke zraněné a jakmile se jí dotkl, nepatrně se pohnula. "Ještě nezemřela!!" Otočil se na vnučku: "Eri, utíkej domů, ale opatrně! Přines mi šití! A vlasce z rybářské skřínky! Dávej cestou dobrý pozor!"

"Zachráníš ji, dědečku?"

"Pokusím se. V hrdle jsou cesty krve, ty je třeba uzavřít. Pak ji naložíme na vůz a o dvezeme do kláštera Zen. Tamní mniši jsou výborní léčitelé."

"Už běžím! – Jé, tady leží meč! A tohle... co je tohle?" Dívenka se shýbla, aby ze země zvedla kovový kruh, celý od krve.

"Nevím. Zahoď to. Asi vrhací zbraň – kulatý shuriken."

Sklonil se nad ležící bojovnicí, rozevřel ránu na jejím hrdle a přitiskl prsty k poraněné žíle.


Jen co se udýchaná Eri vrátila, objevila se k Oyamiho zděšení na místě boje další žena – rovněž neasijského původu. Byla nevysoká; s krátkými světlými vlasy a zelenýma očima. Zdála se být v naprostém šoku. Nejprv zdvihla ze země zkrvavený kovový kruh, který si nepřítomně zavěsila k pasu. Hned poté zaklekla k ležící ženě. Nakonec vstala a zcela nechápavě se rozhlédla.

"Harukata!" vzkřikla náhle a ukázala při tom na starého muže.

"Ne, ne! Já jsem Oyama!"

"Hai!! – Oyanama!! – Yodoshi!! – Akemi!!" Zamávala divoce rukama a pohlédla na malou holčičku.

"Kdepak Akemi! Tohle je Eri! – Poslyš tamta žena potřebuje rychlou pomoc!"

"Baratsu!! Baratsu!! Zabils ji!!" s vyceněnými zuby zachrčela neznámá a uchopila samurajský meč povalující se v trávě.

Při pohledu na blyštivou katanu vyjekla Eri strachem. Oyama tohoto momentu využil a zkušeným úderem malíkovou hranou do zátylku srazil neznámou k zemi. Pak ji odtáhl k nejbližšímu stromu.

"Musel jsem ji omráčit, je příliš nebezpečná. – Teď rychle, Eri, podej mi šití!"



Pouť do kláštera Zen po úzkých lesních cestách se protáhla na celých pět hodin. Před branami kláštera zazvonil Oyama na nevelký zvon a odebral se i s vnučkou do patřičné vzdálenosti, odkud nebylo k bráně vidět. Pokud by tak neučinil, mniši by jednoduše neotevřeli – jejich tvář nesměl nikdo nepatřičný zahlédnout.

Zvon se zanedlouho opětovně rozezněl – na znamení, že mniši už bránu uzavřeli.


"Dědečku!" Eri ukazovala na ložný prostor žebřiňáku, "tu druhou tu nechali!"

"Vidím, dítě, vidím, vzali jen těžce zraněnou, ostatně, očekával jsem to."

"A co s touhle – s těmi divně spálenými vlasy?"

"Prozatím ji odvezeme k nám. – A její vlasy nejsou spálené, jsou jen plavé. Pochází z daleké země, kde někteří lidé takovéhle vlasy mají."


Následovalo dalších pět únavných hodin na cestě domů. Eri chvílemi spala a i starý Oyama si na kozlíku občas zdřímnul. Světlovlasá žena, ležící na korbě vozu preventivně spoutaná, občas cosi říkala nebo i křičela. Na konci cesty byla u Oyamiho domu celá zkřehlá snesena z vozu a v polovědomí uložena na lůžko.

"Má horečku?"

"Ano, Eri, to má."

"A neumře?"

"Snad ne, je mladá a silná, ale pro jistotu na ni dáme ještě víc kožešin."

"Proč má horečku, žes ji uhodil?"

"Kdepak, Eri, souvisí to s tamtou druhou ženou. Asi si myslí, že zemřela. Třeba to byla... třeba to byla její sestra..."


–––––––

Světlovlasá cizinka ležela v horečkách tři dni a tři noci. Třetí den prožívala krizi a starý Oyama ji musel nepřetržitě hlídat. Zmítala se, rozhazovala rukama, padala z lůžka, vykřikovala někdy bojovné, jindy zoufalé věty v cizí řečí, někdy přidávala i zkomolená japonská slova.

Na sklonku třetího dne přišla k sobě a její oči se tupě zahleděly do stropu stavení. "AGERU –!! AGERU –!! ZANSHU –!!" zakřičela dramaticky a její zpocené tělo se vzepjalo.

"Jen klid!" říkal starý Oyama tiše.

"Co povídá, dědečku?"

"Nerozumím jí dobře, Eri, blouzní, něco chce, snad něčí utnutou hlavu. Zřejmě ve svých představách s kýmsi bojuje."

"ASSHI –!! AGERU –!! ZANSHU –!!"

"No jistě, jistě, dostaneš tu hlavu, ale nejdřív si musíš odpočinout, jsi příliš unavená, zavři hezky oči."


Když čtvrtý den ráno Oyama procitl, s překvapením zjistil, že nemocná není na svém lůžku. Vyběhl před dům a tam ji spatřil. Seděla na okraji studně s očima upřenýma k horám, k vycházejícímu slunci. U pasu se jí blýskal onen podivný kovový kruh, v rukou svírala oblou černou nádobku na sůl.

"Už je ti líp?" zeptal se Oyama tiše.

Cizinka vstala a otočila se. Po jejích tvářích stékaly proudem slzy. Nádobku na sůl si oběma rukama přitiskla k tělu. "Kaikou..." zašeptala.

"Jak?"

"Kaikou...! Higushi...!" zopakovala lítostivě.

"Kai... co? Ach tak, asi myslíš přístavní město Higushi?"

"Kaikou...?!!" S nešťastným výrazem mávla rukou kamsi za sebe.

"Nenene, děvče, přístav leží na opačné straně," ukázal Oyama. "A je odtud velmi daleko."

Cizinka se beze slov otočila a zamířila udaným směrem.


Z domu vyběhla malá Eri. "Jde pryč, dědečku?"

"Ano. Asi chce odcestovat."

"Už je zdravá?"

"Tělo snad, ale její duše bloudí."

"Je blázen?"

Přikývl. "Chudák... odnesla si naši dózu na sůl, jako by to byla nějaká svátost. Kdoví, co se jí honí v hlavě. Včera jsem se jí marně pokoušel vysvětlit, že ta druhá bojovnice možná přežila. I kdyby rozuměla naší řeči, ve svém stavu by stejně nic nepochopila."

"A bude ještě někdy chápat, dědečku?"

Starý Oyama si povzdechl. "To vědí jen bohové, Eri."







Země faraónů o deset měsíců později



Požár obytných domů na alexandrijském tržišti se rychle šířil a šance na jeho uhašení byly stále menší. Ze všech částí města se sem sbíhali lidé, někteří, aby pomohli, jiní, aby ukořistili zbytky ohořelého zboží, další, aby z uctivé vzdálenosti přihlíželi zkáze. Zoufalí obchodníci již počítali své ztráty a lamentovali nad nimi, nikdo z přítomných však nebyl schopen říct, jak a proč požár vlastně vznikl.

"Utíkejte!! " volal na přihlížející dav jeden z egyptských důstojníků. "Oheň už zachvátil celou ulici! Není možné jej uhasit!"

"V tomhle domě někdo křičí!" volal muž v uniformě.

Důstojník mávl rukou. "Jenom otroci, vojáku, nechte je být, jejich život nemá cenu! Postarejte se o naše lidi a o jejich majetek!"

"Rozkaz, pane!"


Vítr chvílemi obracel štiplavý kouř proti hasičům, většinou příslušníkům armády, a ztěžoval jejich už tak symbolickou činnost.

"Nestůjte tady!! Dům se za chvíli zřítí!!" křičel důstojník na shluk civilistů a ukazoval při tom do plamenů.

Lidé podávající si vědra s vodou ustoupili o několik metrů vzad.

"Z tohohle domu jsou slyšet hlasy! Volají tam o pomoc!!" světlovláska s kovovým kruhem u boku odložila prázdné vědro.

"Už jsem tu stokrát říkal, že jde jen o otroky!" láteřil důstojník.

"To jsou ale taky lidé! Přece je tam nenecháte uhořet!"

"K čertu s otroky!" zvolal kdosi z davu.

"Ne!! Musíme jim pomoct!!" Mladá žena se shýbla pro vědro a podala ho svému sousedovi. Pak odhodlaně vběhla do plamenů.

V hořícím domě byla neuvěřitelná výheň. Horký vzduch smíšený s dusivým kouřem se takřka nedal dýchat. Asi deset lidí připoutaných ke kamenné zdi přímo proti vchodu bylo zavaleno zříceným stropem. Nikdo z nich nejevil známky života.

Světlovlasá žena se rychle rozhlédla a už už chtěla žhnoucí peklo opustit, když z rohu místnosti zaslechla slabé volání.

Za spadlou částí stropu seděl přikrčený muž asijské národnosti. Jakmile spatřil šanci na vysvobození, pokusil se vstát.

"Pojď! Pojď! Sem!" vybízela ho mladá žena.

"Nemůžu!" odvětil Asiat překvapivě dobrou řečtinou. "Jsem přikovaný ke zdi!"

Zoufalost v očích připoutaného podnítila kašlající zachránkyni k heroickému výkonu. S kyslíkovým dluhem, nedbajíc vlastního ohrožení, sebrala ze sutin velký kámen, a rozpálený, kovový úchyt řetězu doslova vytloukla z hrubé stěny. Poloudušená a s popálenou rukou pak vlekla osvobozeného muže ven. "Tudy!! Rychle!! Pojď!!"

"Tudy ne!! Jsem otrok, znovu mě uvězní, pokud rovnou nezabijí! Zkusme se dostat ven jinudy!"

"Počkej!! Tam není východ!!" zoufale křičela mladá žena. "Udusíme se tam!!"

"Schody!! Schody dolů!!" volal Asiat ze zadní části domu.

Oba seběhli dvě desítky kamenitých schůdků a ocitli se v úzké sklepní chodbě. Zde nebylo tak nesnesitelné vedro a i vzduch se zdál o poznání čistší.

"Tudy se nikam nedostanem!" zvolala mladá žena důrazně. Její slova však zanikla v hromové ráně; na sklepní schody se sesypaly tuny stavebního materiálu.

"Dům se zřítil!" zvolal se strachem v očích Asiat. "Jsme v pasti! Přišlas mě zachránit a sama při tom zemřeš! Ani neznám tvé jméno...!"

"Gabriela."

"A já jsem Čang. – Škoda, že bohové nestáli při nás. V každém případě ti děkuji za pokus o záchranu, bylo od tebe statečné riskovat život pro bezcenného otroka."

"Počkej, Čangu, nesmíme se jenom tak vzdát! Musíme bojovat!"

"Bojovat! Ale jak?!"

"Tohle okénko ven je moc malé, kdyby se nám ho ale povedlo zvětšit –"

Větrací průduch do dvora se jevil jako jediná možná úniková cesta. Po zoufalém úsilí, za pomoci nalezené kramle, se Gabriele s Čangem nakonec zdařilo uvolnit několik plochých kamenů a rozšířit otvor do velikosti, kterou se oba mohli protáhnout.







Mongolsko o sedm měsíců později



Na nekonečné ploše mongolské říše rozléhá se poušť Gobi. Dva lidé procházející západním cípem této pustiny si zde připadali ztraceni jako kapka vody v moři. Žhavý vzduch nerozechvíval sebemenší závan větru, a oba poutníci, žena i muž, měli jako ochranu proti nemilosrdnému slunci na hlavách látkové smotky, ne nepodobné turbanům. Vpřed postupovali jen velmi pomalu a šetřili síly, kterých v horkém slunci rychle ubývalo.

Malá žena se světlými vlasy si každou chvíli otírala zpocené čelo. Také muž, co ženu doprovázel, byl velmi unaven, a dá se říct na pokraji svých sil.

"Doufám, že nás tohle vedro nepřemůže, Gabrielo, když jsme už tehdy v Alexandrii přežili tamten strašný požár. Měl jsem díky tobě obrovské štěstí, nikdy ti za záchranu života nepřestanu být vděčný."

"Nemluv o tom, Čangu. – – Víš, připadá mi, jakoby to bylo včera, a zatím už uběhlo přes půl roku."

"Máš pravdu, celá věčnost. – Kdybych tak mohl domů!" povzdechl si Čang. "Jakože nemůžu. Současní vládci by mě nechali z Čin znovu vypovědět. Byl jsem jedním z tlumočníků bývalého císaře a na to se nezapomíná. Zas bych skončil v nějaké cizí zemi, nejspíš v otroctví."

"Jsem ráda, že mě doprovázíš, Čangu, bez tvých jazykových znalostí bych byla v říši Mongolů úplně ztracená. A nejenom tam."

"Doprovázím tě rád. Stejně nemám kam jít, a tak mi nezbývá než putovat s tebou a pomáhat ti v hledání tvé ztracené přítelkyně. – Přestože mi tahle cesta připadá jako pouť bez cíle. Obzvlášť po tom, cos mi řekla, že je mrtvá."

"Xena...!" řekla mladá žena zasněně. "Dnes v noci se mi o ní zdálo. Ano, Čangu, zas jsem ji viděla mrtvou, jako tenkrát v Japonsku. Ale ani tehdy jsem si nebyla úplně jistá, zda nešlo o horečný sen. Tolik krve! To se snad ani nedá přežít! Byl tam zlý démon Yodoshi a krásná Akemi... taky si vzpomínám na starého muže s holčičkou... já pak bojovala o Xeninu hlavu, její popel jsem měla nasypat do fontány síly... Nenasypala... Nádobku s popelem jsem nakonec odnesla na loď... a představ si Čangu!, popel se zničehonic proměnil v sůl! Vůbec nevím, co se se mnou stalo, co je pravda a co ne... snad jsem se z pohledu na Xeninu krev nějak... pomátla. Na lodi stála má přítelkyně vedle mě a já s ní mluvila, chápeš? Copak to jde, mluvit s mrtvou?"

Čang pokrčil rameny.

"Tak silný hlas ze záhrobí..." Zastavila se a otřela si tvář. "Možná byl výplodem mé nemocné duše. Víš, Čangu, od té doby se cítím... nedobře. Jen můj instinkt mi pořád říkal Xena žije! Hledej ji, Gabrielo! Ona žije, čeká na tebe! Následovala jsem svůj instinkt a šla tam, kam mě vedl."

"Ano, Gabrielo, urazili jsme dlouhou cestu, a dají-li bohové, nakonec Xenu společně najdeme."

"Sama už o tom pochybuju, Čangu... Tahle část Mongolské říše je poslední pokus, nebude-li Xena ani tady, vrátíme se domů, do Řecka."



Bylo již šero, žár krutého slunce konečně polevil, když dvojice poutníků vstoupila do malé osady.

Všude zde vládla neuvěřitelná chudoba. Provizorní krčma spojená s prodejem všeho možného, potřebného i nepotřebného zboží a harampádí, připomínala spojení stanu s polorozpadlou chatrčí. Na zemi neležela prkna, nýbrž jen udupaná hlína s pískem. Nestály zde ani police, zboží se válelo po zemi za sedícím Asiatem, který tu v jedné osobě zastupoval trhovce, prodavače i hospodského.

Byl zde ještě druhý muž, který právě rozprostíral na zem kus starého koberce, hned vedle díry ve zpuchřelé plachtovině, co sloužila jako vchod.

"Díky bohům, že jsi se mnou," řekla tiše Gabriela. "Nedokázala bych požádat ani o vodu." Znaveně usedla na zem, zatímco Čang vyjednával s majitelem podivného obchodu.

Mongolský prodavač byl příchodem cizinců velmi překvapen. Za poměrně vysokou částku naplnil dvě nádobky vodou, přičemž si nechal vysvětlit důvod jejich návštěvy.

"Hledáme řeckou bojovnici. Jmenuje se Xena. Je vysoká a černovlasá."

Mongol zavrtěl hlavou. "Kde by se tu vzala. O nikom takovém jsem neslyšel. A sem se donese skoro všechno, střídají se tu různí lidé a vyprávějí. Řecká bojovnice? Ne, nevím o ní."

Čang přenesl nádobky s vodou ke Gabriele, když v tom zaslechl, jak druhý muž v rohu chatrče cosi vzrušeně vykládá.

"Co říkal?"

Mongolský prodavač ukázal palcem přes rameno: "Tuhle Xiaoqing tvrdí, že o podobné ženě slyšel."

Gabriela s Čangem se okamžitě dožadovali dalších informací. "Co o ní slyšel??"

Číňan, klečící na kusu ušmudlaného koberce, začal zvolna hovořit: "Existuje bojový oddíl Haruul – Stráž – skupina válečníků posbíraná z celého světa. Vytvořili ji na ochranu kupeckých konvojů proudících mezi Mongolskou říší a Čin. Haruul je tajný spolek, jehož vojáci se skrývají v horách."

"A tamta žena je s nimi? Jak ty bojovníky najdeme?"

"Nenajdete je."

"Musíme je najít! A nebudeme kvůli tomu přepadat kupecký konvoj! Poraďte nám!" Gabrieliny tváře vzplály odhodláním.

"Dobře, poradím, ale nebude to snadné: pokračujte dál podél pohoří Altaj. Až minete velká jezera, dojdete do místa zvaného Chovd. Tam mezi lidmi rozhlásíte, že hledáte strážný oddíl Haruul, a jeho bojovníci si vás už najdou sami. – Buďte při tom navýsost opatrní."

"Jak dlouho nám potrvá cesta?"

Xiaoqing pokrčil rameny. "Karavaně se zbožím by cesta trvala přes dvacet dní. Vy to zvládnete za sedmnáct, možná osmnáct. Zdržte se nějaký čas v Chovdu a pokud se Haruul neobjeví, pokračujte dál do hor, někde tam se oni skrývají. Ale jak říkám: mají své zvědy v každém sídle, najdou si vás, buďte si jisti, obzvlášť proto, že momentálně nepracují."

"Jak to víte?"

"Žádní obchodníci se zbožím tudy tenhle ani příští měsíc nepojedou."

"Aha, děkujeme," řekla Gabriela a okamžitě oslovila i Čanga: "Vyrazíme hned zítra, souhlasíš?!"

"Ano, Gabrielo, ale nevkládej do bojovnice z Haruul příliš nadějí, abys pak nebyla zklamaná. Černovlasých Řekyň chodí po světě celé zástupy."

Malé blondýnce znovu zahořely tváře. "Bude to Xena, Čangu! Cítím to! Musí to být ona! Instinkt mi to říká!"

Přikývl. "Přál bych ti to. Z celého srdce."


Večer zatoužila Gabriela po koupeli. Voda byla ale v pouštních sídlech tak drahá, že by za velký džber zaplatila tolik co za živého osla.


–––––––

Druhý den ráno se oba přátelé vydali na další cestu po křivolaké, stále stoupající pěšině mířící k mohutnému pohoří Altaj. Nehostinný kraj i silný vítr, zvedající oblaka prašného písku, kráčející dvojici velmi sužovaly. Další problém byl s nedostatkem potravin. Na předešlé zastávce zakoupil Čang s Gabrielou měch vody a balík sušeného masa, což se nyní ukázalo jako nedostatečné.

Dlouhá cesta k sídlu s podivným jménem Chovd byla vyčerpávající. S přibližujícími se horami začala teplota vzduchu klesat a přečkávání nocí se stalo nepříjemnou záležitostí.

I přes nepřízeň počasí se Gabriela pátý den cesty v jednom z průzračných horských jezer vykoupala a odnesla si odtamtud pořádné nachlazení.


Po dosažení samotného Chovdu čekalo oba poutníky zklamání. Toto sídlo bylo neméně odlidštěné jako jejich předešlá zastávka. Pár napůl stanů napůl chýší, naprostá bída, obchodníci nerozeznatelní od žebráků.

Zmínky o strážcích z Haruul zde sice způsobily rozruch, bohužel nikdo z přítomných o místě pobytu této bojové skupiny nevěděl a krčení ramen provázely vystrašené pohledy úzkých šikmých očí.


Gabriela s Čangem se v místě zdrželi přesně tři dni, pak zamířili do hor. Děkovali bohům, že v Chovdu zakoupili dva kožešinové pláště, neboť se počasí stále zhoršovalo.

Cesta teď ubíhala ještě pomaleji než dřív; stoupající kamenitý terén rychlý postup vylučoval, navíc, po dalších dvou dnech, kdy oba přátelé urazili jen zhruba čtyřicet stadií, začal padat těžký, mokrý sníh. Mrazivý vítr nebyl k utišení, proto se Čang s Gabrielou uchýlili do jedné z mnoha jeskyň, které cestou míjeli. Zde bylo o poznání tepleji a díky malé průrvě ve stropu šlo uvnitř bez většího rizika rozdělat i oheň.

Gabriela, trpící nachlazením, se konečně ohřála a po vypití horkého odvaru z bylin a chininové kůry klesla i její horečka.


Jeskyně poskytovala bezpečný úkryt jen zdánlivě. V průběhu noci se zde nečekaně vyrojil tucet maskovaných ozbrojenců. Postupovali cíleně, tvrdě, chladně a s přesným záměrem. Probuzení poutníci se ocitli na břiše, s rukama skroucenýma za zády. Oba byli důkladně prohledáni a jeden z útočníků, zřejmě velitel, začal vykřikovat strohé otázky, aniž by čekal na odpověď: "Kdo jste? Proč tu jste? Koho hledáte?" Pak konečně padla kýžená slova: "Co chcete od Haruul?"

Čang zvedl hlavu. "Nejsme jejich nepřátelé. Musíme s nimi jen mluvit. Prý po jejich boku bojuje jedna žena – Řekyně. Tady Gabriela si myslí, že je to její ztracená družka."

Velitel zakuklenců poté cosi vyštěkl a sevření útočníků ihned povolilo.

"Po našem odchodu počítejte do pěti set, pak vyjděte ven a následujte světlo pochodně. To vás k Haruul dovede. Neberte sebou žádné zbraně, jinak ohrozíte své životy."

Jeskyní se opět rozlehly ostré příkazy a maskované komando neslyšně a rychle zmizelo.


Dobrodružná, nelehká cesta za mihotavým plamenem louče v sobě skrývala nekonečné klopýtání tmou. Neznámý průvodce postupoval vpřed tak rychle, že jej Gabriela s Čangem chvílemi ztráceli. Načervenalý světelný přelud mizel, aby se v mlžném oparu po chvíli skoro neviditelný o mnoho výše ve skalách vynořil. Chladný vítr, únava a nejistota z dalších událostí k usnadnění křížové cesty nepřispěly.

Po čtyřech hodinách, kdy oba přátelé omdlévali únavou, zůstalo světlo konečně stát. A opravdu; za pár chvil oba došli k maskovanému průvodci, který loučí osvětloval úzký otvor ve skále.

Vlezli dovnitř a chvílemi museli jít bokem, aby se do štoly vůbec vešli. Průchod byl čím dál užší a na jeho konci se doslova odírali zády i hrudí o vlhký kámen. Posléze se ocitli na nevelké skalní plošině; zde průvodce překvapivě sejmul masku z tváře a hořící pochodní ukázal na chabě osvícený tábor. Ten se rozprostíral v údolí ležícím jen o pár desítek metrů níž. "Žena, co hledáte, je ve stanu uprostřed ležení. Můžete jít, čeká na vás."


"Dovnitř běž radši sama," řekl na místě s nejistotou v hlase Čang.


Vnitřek velkého stanu byl zalit kouřem několika čadivých pochodní. U lůžka, vzadu ve tmě u protilehlé stěny, seděla dlouhovlasá žena.

Gabriele vytryskly z očí slzy: "Xeno!!!" Rozběhla se a padla bojovnici kolem krku. "Ty žiješ??!" Přestože už při prvním dotyku poznala, že tohle její přítelkyně není, tiskla ji dál. "Xeno –!!"

Tmavovlasá žena promluvila až za chvíli: "Jmenuji se Savica a nejsem ta, za kterou mě máš, i když bych jí možná ráda byla. Musíš svou přítelkyni velmi milovat."

Gabriela si hřbetem ruky setřela slzy. "Odpusť mi, spletla jsem se, není tu dobře vidět, nejsi Xena, má cesta sem byla zbytečná."

"Zřejmě ano, budeš muset hledat dál. – Dnes můžete oba přespat zde. Zítra náš tábor opustíte. Dáme vám něco jídla a vody na cestu."


Na druhý den se Gabriela s Čangem opět ocitli na své pouti bez cíle. Sami, opuštěni v nehostinném prostředí vysokohorského masivu.

Tentokrát se zdálo, že jejich cesta přece jen záhy skončí. Gabriela po nezměrném zklamání z nalezení nepravé Xeny začala mluvit ještě podivněji a naivněji než dřív. Její utkvělá představa, že Xena žije, nebyla předešlými událostmi nijak zeslabena, nýbrž naopak. "Víš, Čangu..." říkala, "už jsem to celé pochopila. Už vím, proč ji nemůžeme nikde najít. Ona je totiž doma! V Řecku! V Potedeji! U mých rodičů! Tam na mě čeká! Chápeš?!"

"Ano, Gabrielo, i tohle je možné," odpovídal Čang, přestože tomuto tvrzení vůbec nevěřil.

"Že mi to nedošlo dřív! Už jsme mohly být dávno spolu!"

"Jistě, Gabrielo."

"Ano! Ano! Kde jinde by Xena mohla být než u nás doma! To je to jediné správné místo!"

Čang neměl dost sil, aby posedlé dívce tato slova vyvracel, nechtěl jí brát poslední naději. "Jistě, Gabrielo, půjdem spolu do Řecka, snad tam tvá přítelkyně opravdu čeká. A snad se tam nějak uplatním i já..."







/2. část / Callisto


O rok později v Řecku



Nad Potedeou se zvolna sklánělo slunce. Nevelké náměstí bylo v tuto hodinu skoro prázdné, jen tu a tam se poslední rolníci navraceli ze svých polí.

Nestor – majitel zdejší hospody – vyšel ze dveří lokálu a zamířil přes náměstí do boční ulice, kde žil spolu s neteří Lilou – dcerou svého zemřelého bratra Herodota.

Sára, dcera Lily, zahlédla Nestora oknem.

"Zdravím tě!"

"I já tebe, Sáro," odvětil Nestor nezvykle zasmušile.

Vzápětí se na prahu domu objevila Lila.

"Dnes si zavřel výčep nějak brzy, Nestore. Stalo se něco?"

"Stalo. A chci tě kvůli tomu o něco poprosit."

"Bezevšeho. A... jakpak to dnes šlo v nejmenší potedejské hospůdce?"

"Jako obyčejně." Nestor se posadil ke stolu a Lila usedla naproti němu. "Před chvíli jsem se dozvěděl, že ten velký dům na náměstí, víš, co patří aténskému kupci Solvusovi, je na prodej. No a jestli dáme dohromady dost peněz, můžeme se tam všichni přestěhovat – udělat z něj velký zájezdní hostinec – pronajímat pokoje... do přístavu přijíždí spousta lidí, co potřebuje nocleh... To by nás uživilo všechny, jak mne, tak tebe, Gabrielu i Sáru."

"Hezký nápad, Nestore, tohle bych uvítala i já, hospodaření na poli vynáší čím dál míň, však to sám znáš... Jaká je cena toho domu?"

"Jedno sto a dvacet pět tisíc dinárů, Lilo."

"To je mnoho peněz."

"Ano, jsem téhož názoru."

"A kolik, Nestore, vlastně máš?"

"Když prodáme mou hospůdku a taky tenhle dům... a když přidáme úspory, co zbyly po mé ženě, budeme mít asi polovic potřebné částky. A já myslel, že bys mi zbytek půjčila. Koneckonců, byla by to pro tebe skvělá investice, abych tak řekl... do vlastního majetku."

Lila rozhodila bezradně rukama.

"Kde bych já vzala šedesát tisíc?! Možná patnáct, a to bych ještě musela sáhnout Gabriele na věno."

"Patnáct tisíc nestačí. Leda by nám půjčil ještě někdo další... Byla bys pak ochotna Gabrielino věno obětovat? Nerad bych ti bral iluze, Lilo, ale opravdu si myslíš, že se tvá sestra ještě někdy vdá?"

"Ne, to si opravdu nemyslím, i když v skrytu duše pořád doufám – bylo to přání otce i matky, aby se znovu vdala – je tu v okolí jeden šikovný mládenec, co by se k ní dobře hodil." Lila se zatvářila ustaraně. "Naši rodiče jsou mrtví a teď, co Gabriela kdesi v ledovci prospala čtvrt století, aniž by zestárla, jsem spíš její máma než sestra. Taky mě těší, Nestore, že ti občas spolu s Čangem pomáhá v hostinci. Aspoň tak přijde na jiné myšlenky."

"Ano, je to moc šikovné děvče. To víš, od doby, co mi ženu zahubil mor, mi tu a tam přijdou další ruce vhod. Jen kdyby chtěla konečně zapomenout na tu... svou Xenu."

"Gabriele práce taky prospívá. – A jakpak se chovala dnes? Běžela k bráně, anebo ne?"

Nestor přikývl. "Bohužel ano. Byla v lokále jen dopoledne a za tu dobu stihla vyběhnout snad dvakrát nebo třikrát. Je to pořád stejné, jakmile se na náměstí ukáže jezdec, tvá sestra hned chvátá ven přivítat Xenu. Za chvíli se s pláčem vrací, nebo i zůstane sedět u městské brány a musím pro ni dojít. Párkrát tam dokonce omdlela. Občas za ní běhají kluci a posmívají se jí."

"Slyšela jsem," povzdechla si Lila. "Říkají jí Gabriela od brány. Občas i bláznivá."

"Já vím – jezdecká Gabriela," doplnil smutně Nestor. "Zrovna včera zpohlavkovala kluka, co se jí posmíval. Rošťák nestačil počítat rány, naštěstí je tvá sestra neuvěřitelně silná i rychlá a většinou se dokáže ubránit sama. Na druhou stranu, někdy je vůči posměváčkům úplně apatická, sedí na zemi, pláče a oni ji pošťuchují vrbovými proutky. Pak se do toho musím vložit já, zahnat hloupé kluky a odvést chuděru Gáby zpět do hostince."

"Jsi hodný, strýčku, že se o ni staráš jako o svou dceru," nešťastně se pousmála Lila.

"Spíš vnučku, jsem už starý. Všechnu tuhle slotu zavinila prokletá Xena! Kéž by ji byla tvá sestra nikdy nepotkala! – Tohle vždycky říkal můj bratr Herodotus," zdůraznil Nestor velmi vážně.

Lila jen bezmocně pokrčila rameny.


–––––––

Rudý sluneční kotouč se pomalu skrýval za mořským obzorem a celý kraj se nořil do podvečerního šera. V ztichlém okolí Potedeje bylo slyšet vzdálené údery kostelního zvonu.

Kůň s jezdkyní na hřbetě klusal po úzké lesní pěšině směřující od severu k městu, aniž by byl jakkoliv řízen. Žena v sedle měla zplihlé vlasy, které jí tu a tam zakrývaly výhled. Ona sama působila navenek velmi zvláštně; jakoby každým okamžikem hodlala z koňského hřbetu spadnout. Kývala se ze strany na stranu, hlava jí padala na hruď jako opilci, celá se skláněla vpřed.

Důvod tohoto počínání zůstával navenek skrytý; zvenčí nebylo možné spatřit, že světlovlasá mladá žena má pod svým oděvem obvaz kryjící její zraněný bok.


Kůň směřující k Potedeji zpomalil; šel teď skoro krokem. Mladá žena na jeho hřbetě se náhle hlasitě rozesmála. Malátným pohybem hlavy se pak pokusila z očí odstranit pramen neposlušných vlasů.

"Krásný západ slunce...! Mám dojem, že je to můj poslední! – Prrr, stará!" okřikla svého koně. "Ne tak rychle, nebo spadnu!"

V záklonu pohlédla vzhůru na zšeřelou oblohu: "No, Xeno... jestli mě teď odněkud vidíš, musíš se dobře bavit. Ách jo, tetička Callisto měla zas smůlu, moc života si ani tentokrát neužila. Představ si, Xeno! Tři obyčejní lapkové, pobila bych je se spoutanýma rukama... a jeden z nich, obzvlášť velké nemehlo, po mně sekl. Netrefil, a ještě ke všemu upad! Bohužel tak nešťastně, že jsem si naběhla na jeho meč! Hezky mi prořízl bok... Ta rána pořád krvácí, Xeno, nejde to zastavit, nemáš pro mě dobrou radu? Vím, asi ne, když jsi mrtvá... ale neboj, brzy si spolu v Tartaru užijeme, možná už dnes v noci..."

Kůň opět zpomalil.

"No... je to švanda, do rána asi nevydržím, žádná škoda, že? Úúúúh... tebe prý, Xeno, zabili v daleké cizině, a mě...? Ani nevím, kde vlastně jsem..."

Jezdkyni klesla hlava na rameno a ona znovu obrátila oči k temnému nebi. "Mám se modlit, Xeno...? Kdybych jen věřila, že to pomůže...!"

Vzápětí dopadla svému koni na krk a oběma rukama se pokusila vzepřít.

"Nemám už sílu, Xeno, ani bych nevytáhla svůj meč... Jestli to není směšné... tetička Callisto je slabá jak muška..." Z úst se jí vydral podivně drsný vzdech spojený se smíchem. "Proč ve své poslední hodince mluvím právě s tebou, Xeno...? Správná otázka... snad, že jsem nikdy nevěděla, zda tě víc nenávidím, či obdivuju... Pamatuješ, když jsme se podruhé v životě setkaly? Mně bylo sotva osmnáct, nepoznalas tu hubenou holčinu, kterés před pěti lety zabila matku... Zvláštní setkání a ještě zvláštnější noc, vzpomínáš, Xeno? Přišla jsem se pomstít a místo toho...? Celé hodiny jsem ležela vedle tebe a pozorovala hvězdy... Ptáš se proč? Proč jsem tě tehdy nezabila?? Sama nevím... Já to zkrátka nevím..."

Před zraněnou jezdkyní se náhle cosi mihlo. "Hej ty! Šikovný kluku!" zvolala s námahou Callisto. "Počkej! Počkej chvíli!"

Oslovený chlapec se pokusil o útěk, vědom si nebezpečí.

Jezdkyně rýpla koně do boků a z měšce u pasu jako zázrakem vydolovala fénický zlaťák. Hodit jej před prchajícího chlapce ji stálo všechny zbývající síly.

Chlapec, jak spatřil lesklou minci, zůstal stát. A proč ne? Když někdo rozdává peníze, jistě mu nechce ublížit. "Opravdu je můj, paní?" ujišťoval se.

"Mhm, je, chlapče," zachrčela Callisto. "A dostaneš ještě jeden, když... mmm... zodpovíš mou otázku. Vůbec... jakpak ti říkají, e?"

"Lycos, paní. – Jakou otázku?"

"Ty jsi Vlček...? Hezké jméno... a tamty šmouhy u lesa, to jsou městské hradby, anebo mžitky před očima?"

"Hradby, paní."

"Ach... mno...! A jak se jmenuje ta prokletá díra?!"

"Potedea, paní."

Callisto se beznadějně rozesmála. "Vážně? Není možná! Tady mám samé dobré přátele! Ti všichni mě ještě po čtvrt století rádi uvidí bradou vzhůru! Řekni, šikovný kluku, bydlí v Potedeji ještě statkář Herodotus?"

"Ne, paní. On i jeho žena kdysi dávno umřeli. Prý je tomu mnoho let. Bydlí tu ale Herodotův bratr Nestor, ten má hospůdku u náměstí, a s ním i Herodotova dcera Lila a ještě – – není vám zle, paní?"

"Kdepak, ty zvědavý kluku... jsem čilá jak rybka... co plave břichem vzhůru... Tady máš druhý zlaťák. A ještě mi pověz, kdeže stojí Lilin dům, snad k němu dorazím ještě zaživa... Poslyš... zda-li pak máte v Potedeji hezký hřbitůvek...?"


–––––––

Nestor, Lila, její dcera Sára a rovněž Gabriela právě seděli u stolu, u večerní modlitby, když se z ulice ozval zvuk podkov narážejících na dlažbu.

Gabriela vyskočila: "To je Xena!! Xena přijela!! Musím ji přivítat!!" Rozběhla se ke dveřím, ale její strýc ji zadržel. "Počkej, pokud je to skutečně Xena, pak jistě přišla za tebou a za chvíli vejde do našich dveří. Ona přece ví, kde bydlíme."

Děvče přikývlo a s neklidný výrazem v tváři usedlo zpátky ke stolu. Následně se ze zápraží ozvalo tlumené žuchnutí, jakoby na zem dopadl balík hadrů. Dveře domu se vzápětí otevřely, ale na jejich prahu nikdo nestál.

V místnosti se rozhostilo napjaté ticho.

Po další chvilce se do domu podél stěny vsoukala ušpiněná žena. Zůstala opřena o futro a zachroptěla: "Brý večer vespolek...!"

"Callisto!!" vzkřikla Gabriela.

"Tamta Callisto?!" opáčil Nestor překvapeně. "Ta by přece měla být mnohem starší!" Otočil se k ní: "Co tu pohledáváš??!"

"Ááááhhh...!" zaúpěla. "Jdu náhodou kolem... a... řekla jsem si... pozdravíš své dobré známé..."

"Okamžitě odejdi!!" zaburácel Nestor.

Hrdelně se rozesmála a přitiskla svůj popelavě šedý obličej ke zdi. "Ráda bych... auúúúúúhh...! Ráda vás zas vidím... ale odtud už neodejdu... promiňte všichni... nejbližší věčnost budu zase mrtvá... a žádné řezané kytky na hrob prosím... nesnáším je..." Zmlkla, obrátila oči v sloup a sesunula se k zemi, aby zde zůstala sedět v bizarní pozici, s hlavou visící mezi koleny, s vlasy spadlými na prkennou podlahu a s rukama podivně zalomenýma v loktech.

První ze všech se vzpamatovala Gabriela. Ukázala na stěnu nad sedící postavou. "Podívejte! Na zdi je krev!"

"Ano!" přitakala Lila. "Callisto zemřela!"

"Žádná škoda!" promluvil zlostně Nestor. "Beztak páchala v minulosti jen samé zlo!"

Gabriela se sklonila. "Je studená jako led, ale... slabě dýchá!!" V její ruce se objevil smotek plátna prosycený krví a kořalkou. "Má otevřenou ránu na boku! Musíme volat felčara!!"

"Nesmysl!" hučel Nestor. "Vyneseme ji ven, ať pojde jako pes! Nic jiného si nezaslouží! Anebo zavoláme rychtáře, aby ji jeho pacholci odnesli do šatlavy, a ještě zaživa oběsili!"

"Ne, strýčku, to nedovolím!!" Gabriela sevřela ruce v pěst. "Musíme jí pomoci! Je přece zraněná!"

Její strýc mávl rukou. "A proč bychom jí pomáhali?! Že se jí zastáváš zrovna ty? Kdysi ti přece zabila muže!"

"Perdica jsem zabila především já," zazněla sebejistá odpověď. "Tím, že jsem si ho vůbec brala."

"Nesmysl!"

"Žádný nesmysl, strýčku! Stejně bych od něho utekla za Xenou!"

"A jsme zase u toho, co říkal tvůj otec," opáčil Nestor, "Xena, Xena, a pořád Xena! – Ta způsobila všechny tvé problémy! V sedmnácti tě odloudila od rodičů, od mužů, od řádného života, a stvořila dokonce i tuhle nestárnoucí zrůdu – Callisto! Měla by viset spolu s ní! – Xena je už naštěstí v Tartaru, a tak bude viset aspoň tahle! Sáro! Zaběhni pro rychtáře!"

Gabriela ji uchopila za rukáv. "To ne!! Proč jsi najednou tak krutý, strýčku?! Sáro, doběhni pro doktora!"

Oslovená zůstala nejistě stát.

"Gabriela má pravdu," řekla tiše Lila. "Teď bychom měli Callisto pomoci."

Nestor však trval na svém. "Tak dojdu pro rychtáře sám! Jeho pacholci si s ní už poradí!"

"Jestli to uděláš, strýčku, postavím se na její stranu a budu ji bránit! A při tom třeba i zemřu!"

Nestor si uvědomil, že jeho neteř není zcela zdráva, že po ztrátě životní družky trpí dlouhodobým traumatem, proto se s její reakcí nakonec smířil. "Gabrielo, ty víš, že neudělám nic, co by ti ublížilo. Souhlasím, i když neděláme rozumnou věc, ať jde tedy Sára pro doktora, doufám, že toho nebudeme všichni litovat."


Vzápětí, poněkud s ulehčením, promluvila Lila: "Pojď, Gabrielo, odneseme Callisto na postel. A dej hřát vodu, než přijde doktor, musíme ji svléknout a umýt, je neuvěřitelně špinavá a páchne šupačinou."


Doktor si pacientku prohlížel již zanedlouho. "Vaše sestřenice z Atén? No, zřízená je pěkně, jen co je pravda. A poslyšte! Ona že je švadlena?!"

"No... vlastně..." koktala Gabriela. "Vyučila se švadlenou."

"Zvláštní. Léčím nemocné přes čtyřicet let, ale podobnou ženu jsem nikdy neviděl. Dobře si všimněte jizev na předloktí. A mohutných svalů na břiše... Mozoly na rukou, mezi ukazovákem a palcem, takové mívají bojovníci od jilců meče."

"Sestřenka chodila v Aténách do šermířské školy," zalhala pohotově Lila.

"Ach tak! Jen jestli vám sestřenka řekla o sobě celou pravdu."

"Řekla, a... včera ji přepadli, měla nám dovézt peníze, půjčku. Můj strýc a já chceme koupit jeden dům na náměstí. Peníze naštěstí neměla, přesto ji lupiči zranili."

"Vidím," opáčil doktor. "Říkáte, že ji přepadli včera? To je divné, rána vypadá starší."

"Opravdu?"

"Ano."

"Možná ji zranili už dřív a... ona pak bloudila po lesích..."

"To je možné. Rozhodně je ale zázrak, že vůbec žije. Musí mít pěkně tuhý kořínek, jinak by už dávno vypustila duši."

"Uzdraví se, doktore?" zeptala se s nadějí v hlase Gabriela.

Lékař zvedl unavený zrak. "Nevím, je to zlé, moc zlé. Měli byste poslat zprávu jejím rodičům. Podívejte," jedním prstem odchlípl zraněné oční vak. "Tohle kolem oka má být červené."

"Je to skoro bílé!" poznamenala s údivem Lila.

"Správně. Ta žena dlouho krvácela, je úplně odkrvená."

"Ona nemá krev?" zeptala se naivně Sára.

"Jistěže má, jenomže málo."

"Pomozte jí, doktore!" zaprosila Lila.

"Udělám, co mohu, zašiju ránu na boku a nechám vám tu dvoje byliny. První budete přikládat na zranění, z druhých pak připravíte litry odvaru, a jakmile by se vaše... ehm... sestřenka probrala, ať co nejvíc vypije. Ovšem, podle mě se neprobere. Sáhněte na ni, má nízkou teplotu, potřebovala by naopak horečku, aby se tělo začalo bránit. Nechci vás strašit, ale na vašem místě bych zavolal kněze, dost možná, že rána nedožije."

"Umře?" vzlykla Gabriela.

"Nejspíš ano, je mi líto." Doktor pokrčil rameny a měl se k odchodu. "Stavím se tu zítra. Bohové s vámi."

"Kolik jsme dlužni, doktore?" zeptal se Nestor.

"Zatím nic, vyrovnáme se až... až... až léčba skončí."


–––––––

Následující dva dni byly dramatické; Callisto bojovala o život. Mlčky, tiše, skoro bez pohybu. Gabriela seděla ve dne v noci u jejího lůžka a pokoušela se pomáhat alespoň duševní silou.

Když druhý den večer dostala pacientka horečku, považoval to lékař za dobré znamení. Callisto, dosud bezvládně ležící, se od tohoto momentu zmítala v deliriu, chvílemi volala matku, sestru, často i Xenu, blábolila nesouvislé věty, zrcadlící její předešlý život.

Nevyspalá Gabriela trpělivě stírala pot z jejího čela, vlhčila jí popraskané rty, a spolu s Lilou a Sárou ji balili do mokrého plátna.


Pátý večer přišla Callisto konečně k vědomí. "Úuúúúúhhh... kde mám meč..." byla první věta, kterou bez otázky zašeptala.

Gabriela stiskla horkou ruku, kterou bezpřestání svírala ve své dlani.

"Meč nepotřebuješ, jsi mezi přáteli," řekla tiše.

"Gabriela...?!" zachrčela Callisto. "To jsem už zase v nebi...?"

"Ne – jen v Potedeji. Kdyby ti felčar nezašil ránu, zemřela bys. Ale neboj, uzdravíš se."

Callisto se pokusila zvednout hlavu.

"Mě... že viděl fel... čar...!?" chroptěla. "Rozhlásí to...! Zabijou mě...!"

"Nezabijou. Kdo si dnes na tebe pamatuje? Jenom staří lidé. A kolik z nich tě kdy v minulosti na vlastní oči vidělo? Nejspíš žádný. A my jsme pro jistotu řekli, že jsi naše sestřenka z Atén."

Opět se o několik palců nadzvedla, a ihned únavou klesla zpět na lůžko. Gabriela ji uchopila za ruku. "Jenom klid! Tady ti nikdo neublíží, jsi mezi přáteli – doma."

"Doma...! Já nemám domov..." zazněla chabá námitka.

"Už máš. A nejen to: i matku a dvě sestry k tomu."

Callisto si lokla z podávaného džbánku. "Brrrrrrr...! Co je tohle za bolehlav...?!"

"Vypij ho všechen! Pomůže ti!"

"Proč...?" zeptala se Callisto s námahou.

"Proč co?"

"Proč jste mě zachránili...? Proč se o mě tolik staráš...? Obzvlášť tobě jsem nikdy nic dobrého neudělala..."

Gabriela se zatvářila smířlivě. "Všechno zlé je dávno pryč. Teď, když je Xena mrtvá, když jsou i mí rodiče mrtví, jsi jediný člověk, který mě s Xenou opravdu pojí. Jsi součást mé šťastné minulosti. Proto chci, abys žila." S láskou pohlédla na propadlé tváře nemocné, která právě usnula.



Po dvanácti hodinách ozdravného spánku se pacientka cítila o něco líp.

"Vděčím vám za život, Gabrielo, jistě, ale mít novou matku a sestry? To ne. Jen co se vzchopím, vypadnu odtud. Nedokážu přijímat lásku, dobro nebo dary od kohokoliv."

"Jak chceš," řekla Gabriela a zvedla ze země misku s horkou polévkou, kterou sem prve přinesla.

Callisto nešťastně zavětřila. "Něco tu voní."

"Toho si nevšímej, pouhý hovězí vývar s česnekem, mrkví, cibulí a játrovou zavářkou. Chtěla jsem ti ho dát, jenže ty nemůžeš nic přijmout, jaks právě řekla, takže ho zas odnesu a naleju našemu čuníkovi do korýtka. Ty pak dostaneš dešťovou vodu a tvrdý chléb. To snad přijmeš, nebude to dar z lásky, ani žádné dobro."

Na pobledlých tvářích nemocné se objevil zoufalý výraz. "No... já... Gabrielo...! Neber mě doslova...! Ehhhhh... mám strašný hlad...! Bohové, ta vůně...! Gabrielo...! Počkej...!! Než polévku odneseš čuníkovi... nedala bys mi ochutnat...? Jen pár lžic pro tetičku Callisto... hm...?"

"Ne. Leda, když řekneš prosím, sestro, dej mi trochu polévky."

"Tak prosím! Sestro! Dej už nemocné trochu polévky!" zaškemrala.

"Ráda."

Callisto hladově usrkla. "Kolik smím sníst?" loupla po své opatrovnici očima.

Gabriela ji pohladila po vlasech. "Přece všecku, uvařila jsem ji pro tebe. To s čuníkem, to byl jen žert. Chtěla jsem slyšet, jak mi říkáš sestro."

Za chvíli již odnášela prázdnou misku do světnice a zpět se vracela se dvěma talíři z tlustého porcelánu.

"Zas něco cítím!" ozývala se z lůžka válečnice.

"Správně – cítíš buchty."

"Buchty?! Pro mě?!"

"Pro nás všechny. Na, ber si, jsou s malinami a jahodami."

Jen co se Callisto zakousla do nadýchaného, pocukrovaného těsta, vydala táhlý výkřik. Ze světnice okamžitě přichvátala Lila se Sárou.

"Copak se stalo?" ptaly se.

"Vůbec nic. Naší hladové vlčici chutná a dává to hlasitě znát."

"Je to tak dobré! Je to tak dobré!" hlasitě mlaskala Callisto. "Nikdy jsem nejedla nic podobného!" Pak se s obtížemi zvedla, uchopila ruku své ošetřovatelky, aby se upatlanými rty dotkla jejích prstů. "Děkuju, sestro, děkuju! Zlaté ruce, zlaté ruce! Já vždycky jedla samé hnusy, pokud vůbec, ale tyhle buchty... bohové!, ty jsou tak dobré!"



Ještě dva dni nebyla Callisto schopna postavit se sama na nohy. Až třetí večer, opřena o meč, vkulhala do světnice. "Měla bych vám všem poděkovat... jenže... éééhhh... možná by to od tetičky Callisto nezaznělo přesvědčivě. Jedno ale říct můžu: svůj život vám nezůstanu dlužna."

"Děkovat nemusíš, dcero," řekla smířlivě Lila. "A běž si zas lehnout, vypadáš jak umrlec. Doneseme ti kus špeku s chlebem, musíš hodně jíst, abys zesílila."

Mátožná postava se dopotácela ke dveřím, aby se tu sesunula jak domeček z karet. Její meč zařinčel o podlahu.

Lila ležící ženu ihned přizvedla. "Pojďte mi pomoct, Sáro, Gabrielo, vrátíme ji tam, kam patří – do postele."


"Už se cítíš líp?" zeptala se po chvilce u lůžka Gabriela.

"Ani ne."

"Nesmíš moc vstávat, udatná válečnice, jsi příliš slabá."

Callisto k ní obrátila velké hnědé oči. "Už mi to konečně došlo. Teď už to vím."

"Copak víš?"

"Proč si Xena vybrala právě tebe. Nikdy dřív jsem to nechápala. Teď už ano."

"Proč tedy?"

"Nosíš v sobě domov a dokážeš ho dát druhým. Dokonce i mně!"

"Domov?"

"Jo. Dávalas Xeně pocit domova, a to je vzácná věc. Sama jsem něco podobného, co cítím s tebou, nezažila od... od dětských let."

Gabriela se zasmála a ihned se pokusila zavést podrobnější hovor na toto téma. "Tehdy to bylo zlé, viď?"

Callisto s odporem zavrčela: "Když mi Xena zabila matku a sestru?! – Tsssa! Neumíš si představit tu hrůzu být náhle sama! Celý svět se rázem zhroutil! První noc jsem strávila na zemi pod postelí, schoulená jako zvíře!" Zimničně se otřásla. "Ještě teď se bojím, když na to vzpomenu... Hubený, slabý, vyděšený žabec... se kterým si každý hajz může udělat, cokoliv se mu zlíbí."

Gabriela osušila obličej nemocné kusem plátna a se zájmem naslouchala jejímu vyprávění.

"Druhý den jsem z rodného domu utekla. Nevydržela jsem tak velké napětí a strach. Bylo mi jasné, že se něco musí stát. Vítr náhody mě zavál až do Atén, kde jsem pár dní hladová a špinavá bezradně bloudila ulicemi při hledání někoho nebo něčeho, co by mě pomohlo ochránit, co by mi poskytlo ztracenou životní jistotu."

"A cos našla? Vypravuj!"

"Našla jsem ceduli, Gáby. Ceduli s nápisem Škola bojových umění mistra Fu-Tonga. – Šla jsem za ním a požádala o přijetí. Fu-Tong byl malý, ale neuvěřitelně hbitý a silný muž bystrého ducha. Hleděl na mě, na podvyživenou, vyjukanou holku, a pak se zeptal, proč chci do jeho školy."

"Zabili mi matku a sestru, povídám já, musím se pomstít."

"Cestny duvod, řekl mistr Fu plynulou asijskou řečtinou, ale samotna msta nény dóbry radce."

"Nejde jen o pomstu, chci ochránit i sama sebe."

"Fu mi pak přikázal, abych ulehla na zem a napjala břicho. Poté na ně lehce stoupl svým chodidlem. Mekky, móóc mekky, celá ty slaba. Nehodýs any k zacatecnik. Muset silit. Tý óhotna kvuli svym pohnutkam trpet?"

"To tedy jsem, mistře."

"Fu mě tedy zavedl na dvůr. Mezi jiným tu byla i hromada velkých kamenů a žebřík na vysokou kůlnu. Tý ted mnóho dný za sebou nosit kamený nahólu a dólu, az silna. Taky muset prat a varit ostatný zakum."

"No a tak jsem holt začala trpět. Celý boží den vláčení všivých balvanů v náruči po žebříku na kůlnu a zase zpátky – jako ten soumar – a večer úplně mrtvá, s rukama odřenýma až po ramena, vaření na další den, slizká rýžová svinstva s rozemletými rybami a někdy dokonce i s brouky. Fuj!! Fůůůůůj!!! Bléééééé!!! Sviňský hnus!!!" S odporem zatřásla hlavou a na okamžik vyplázla jazyk. "Nakonec to nejlepší: praní zkrvavených, smrdutých, zapařených hadrů po ostatních žácích. Musel to být pohled pro bohy, Gáby, když mě tak viděli! Ztahaná puberťačka s napuchlýma očima a ovázanýma rukama až k podpaždí! Prala jsem a křivila obličej bolestí; jakmile mýdlová voda prosákla obvazy, rány od kamenů začaly šíleně pálit... Kroutila jsem se, skuhrala a kňourala, ostatní na mě koukali jak na dvouhlavé tele! Ne, nebrečela jsem, po smrti matky se ve mně něco zaseklo a já... od té doby už neuroním ani slzu. Nejde to. – – Za třičtvrtě roku si mě Fu znovu zavolal. Teď se už netvářil tak cize, a když zkusil mou sílu, byl mile překvapen."

"Tý vydlzela... hmm... tva pomsta té zene kupžedu... tý houzevnata a stalé mracis se... od dnes tý budu žikat Callisto."

"No a tak jsem dostala své jméno. Těšila jsem se, že konečně přijdu mezi začátečníky, ale nic takového se nestalo. Fu mě znovu zavedl na dvůr. Tentokrát přišla na řadu dvě neskutečně těžká cvičení. Nejdřív provaz. Naučit se po něm vyšplhat pouhým tahem paží, a navíc, s napjatými koleny u obličeje."

"Tudle blbost nesvede nikdo z celé školy, mistře! Možná ani vy sám! troufla jsem si vykřiknout."

"Jenže on mi to předvedl. Dokázal to, a jak dobře!"

"Plavda, nikdo ze záku neumi tódle. Tý ale naúcis, tý jina, tý dokazes. Tý jednou lepsi nes ja."

"Hovno jiná! Hovno dokážu! Hovno! Hovno!, řvala jsem vduchu, jenže hned nato přišel na řadu další úkol. Nebyl o nic lehčí: Strouha pět sáhů široká, na ní dřevěné klády, které tě neunesou. Po nich musíš přeběhnout tak rychle, abys nespadla do vody. – – – – Do psí řiti, Gáby! Ani nevíš, jak bolí vletět mezi neotesané kmeny! Byla jsem pomlácená od hlavy až k patě, na rukou k tomu krvavé mozoly od provazů... Trvalo další rok, než jsem obě cvičení zvládla. Teprve pak mě Fu zařadil mezi začátečníky. Před tím jsem směla ostatním žákům předvést šplh bez nohou a běhání po kmenech. Nikdo to po mně nedokázal zopakovat. Od té doby jsem už nebyla tamta holka, ale ta Callisto, ta, co šplhá s koleny u obličeje, ta, co přeběhne kmeny a nespadne do vody. Teď už jsem neprala smrduté onuce, ani nevařila rýžový poblijón, to už dělali další nováčci. A já dostala svůj první meč. Samo, že z bambusu, začátečníci by se nabroušenou ocelí pozabíjeli. – – – – Tak jsem začala cvičit s mečem, a ve svém volnu, když si ostatní chlapi odcházeli rozbít huby do nedalekých hospod, já pokračovala v tréninku. Brala jsem mistrovy spisy, kde byly nakresleny bojové sestavy, a snažila se je pochopit a naučit. Zakrátko jsem se sžila s mečem natolik, že mě nikdo ze začátečníků nemoh konkurovat. Má duše byla asijská a já pečlivě naslouchala mistrovým radám a pozorovala jeho bojový styl."

"Fu mě učil mnohem víc než ostatní; školu bez ruky, používání lsti bez boje, boj zblízka, techniky beze zbraně, pády, škrcení, jak užít váhu soupeře ve svůj prospěch, dim-maku... Otloukala jsem si ruce i nohy o yong – dřevěného panáka... Fu nevynechal ani správné dýchání, jogínskou pránájámu... Když mě po krátkém čase zařadil k pokročilým, byla jsem lepší než kdokoliv z nich. Tihle, povětšinou dobrodruzi, vyžraní kluci a chlapi – budoucí žoldáci – ani zvlášť dobří být nemuseli. Potřebovali umět to nejnutnější, aby byli přijati do armády, ke strážným. Jak říkám, velikostí ani silou bych s nimi soupeřit nemohla, jenže... já byla chytřejší, zákeřnější, techničtější a mnohem, mnohem rychlejší. Za krátký čas jsem při boji dokázala dopředu naprosto přesně odhadnout, co soupeř udělá. Ani jsem vlastně nepotřebovala meč, stačilo mi uskakovat, uhýbat, a ve vhodném okamžiku poslat neohrabaného svalovce k zemi a naznačit smrtelný úder."

Callisto se zatvářila pyšně. "Všichni se těšili, až budu bojovat, bavili se, jak unikám soupeři, aniž bych jedinkrát použila meč. – – – – Později jsem často řídila bojový výcvik sama, když mistr neměl čas. Teď už jsem nebyla jen Callisto, co přeběhne po kmenech, ale ta nebezpečná Callisto, která každého porazí, ta, která umí skoro tolik co mistr Fu sám."

"Těsně po mých sedmnáctinách jsem začala trénovat i s katanou. Samurajský meč a ještě jeden další – ten, co právě leží pod mou postelí – mi daroval osobně mistr Fu. Katanu jsem později schovala v jedné tajné skrýši, dodnes zůstala nepoužita, už takhle jsem sotva nacházela rovnocenné soupeře. Pravý samurajský meč je čistý zázrak – zbraň vykovaná z tisíckrát překládané oceli. Bez problémů rozetne soupeře vedví."

"V den mých osmnáctin mně mistr Fu řekl, že mám na výběr: můžu buď jít, anebo zůstat a po dalších dvou letech převzít vedení jeho školy. Rozhodla jsem se pro odchod."

"Tusil jsem, řekl mi Fu, tva pomsta požad vola... Tý nemit soupež v celem Žecku, být bude pro té tezke nezneuzit sve umeni..."

"Klekla jsem před něj a položila čelo na zem. Nikdy víc jsem tohle před nikým neudělala. A své umění jsem pak samosebou zneužívala pravidelně."

"Po odchodu z Atén jsem ihned zacílila za Xenou. Našla jsem ji snadno a dokonce přímo v boji. Pomohla jsem jí z nesnází, a měla ji tak sama pro sebe. Jenže místo abych ji zabila, hleděla jsem na ni s naprostým úžasem a nezmohla se vůbec na nic. Dodnes nevím, čím se to stalo, snad mi připomínala matku... Po boji jsme spolu seděly u ohně a nakonec vedle sebe i spaly. Ráno jsem už byla ze sebe dočista zoufalá a přece jen vytasila na spící Xenu meč. Vzbudila se s ostřím na krku. Ani jsem ji neškrábla, nemohla jsem. Byl to pro mě zoufalý zkrat; po letech utrpení a příprav na pomstu absolutně neschopná téhle nenáviděné osobě ublížit. Nakonec jsem se rozesmála jako blázen, naskočila na koně, a rychle pryč."

"A dál?"

"Dál, Gáby? Však víš, vždyť to sama pamatuješ, vraždila jsem a ničila v nadějí, že když pobiju spousty lidí, zvládnu pak zabít i Xenu. Pfslah! Omyl, zpustošila jsem, co se dalo, a všechno to bylo nanic." Odmlčela se.

Gabriela se pousmála. "Jsi skvělá vypravěčka, Callisto," poznamenala s obdivem. "Vždycky jsem vskrytu duše doufala, že jsi chytrá, a nemýlila jsem se. Myslím, že tvůj příběh jednou zvěčním ve svitcích, stál by za to. Tedy, jestli se ještě někdy odhodlám psát."



Následující dni se pacientka rychle zotavovala a během necelých tří týdnů jezdila opět na svém koni.


–––––––

Nestor už ani nedoufal, že se mu podaří sehnat peníze na koupi vytouženého domu. Přesto o tomto tématu s Lilou často diskutoval.

Každodenní stesky po krásné nové hospodě poslouchala i rekonvalescentka Callisto. Jednoho večera, co Nestor s Lilou opět beznadějně přepočítávali své nedostatečné vklady, zjevila se ve světnici v plné zbroji.

"Snad nechceš odejít? Ještě nejsi zdráva!" Lila vstala od stolu s vyděšenou tváří.

"Nech ji být," řekl tiše Nestor a ušklíbl se. "Nebudeme ji zdržovat, odchod je pouze její volba."

"Nemohu ji nechat, když churaví!"

Callisto se naklonila k Lile, aby ji v rozpacích a velmi letmo políbila na tvář. "Vyřiď Gabriele, že se vrátím – sestro. Nebo radši... matko." Poslední slova válečnice zazněla překvapivě nejistě.

Po chvíli přišla do světnice Gabriela a jakmile zvenku zaslechla zvuk koňských kopyt, sápala se ke dveřím. "To je Xena! Xena přijela!"

Nestor ji zadržel na prahu domovních dveří. "Tohle není Xena, bohužel. To odjela Callisto."

"Odjela?!" podivilo se děvče. "A kam??!"

"Nevíme," odvětila Lila. "Neřekla nám to. Prý se jistojistě vrátí. Máme ti vyřídit."

"Neměli jste ji pouštět!"

"Jen ať si jde," zahučel Nestor. "Moc dobře si pamatuju, jak všem před léty škodila. Takový zabiják! Zaplať bohové, že je odsud pryč!"

"Ona se změnila, strýčku!" křikla zoufale Gabriela.

"Lidé jako ona se nemění, pamatuj si. Byli jsme jí dobří, dokud jí bylo nejhůř, a teď nás už nepotřebuje. Můžeme být rádi, že nás před odchodem nepodřízla a neokradla."

"Ona už taková není! A teď je má sestra!!"

"A jaká myslíš, že je?! Snad k ní cosi sesterského cítíš, ale ona k tobě? Nevěř tomu. Ty máš jedinou sestru, a tou je tuhle Lila."

"Neměli jste ji pouštět..." Gabriela usedla ke stolu a skryla svůj obličej v dlaních.


–––––––

Callisto se vrátila čtvrtý den velmi pozdě večer – stejně nečekaně, jako prv odjela. Vypadala ztrhaně, byla špinavá a šířila kolem sebe koňský zápach.

"Zdravím vespolek." Postavila na stůl zkorodovanou nádobu překrytou kusem hadru. "Své sliby plním." Strhla hadr a odhodila ho.

Nestor se zprvu nezmohl na jediné slovo. Starý měděný hrnec byl až po okraj naplněn zlatými mincemi. "Co – co je to??!"

"Peníze na vaši hospodu."

"To snad ani –! Komu to patří?"

"Mně. Před léty jsem okradla Theodorovu tlupu. Oni před tím námořní piráty. Ti zas krvavé fénické zlaťáky uloupili obchodníkům s otroky. Teď mohou být konečně použity na bohulibou věc."

"Tolik zlata nám snad ani nemůžeš dát!"

"A proč ne? Mně nejsou k ničemu."

"Opravdu?" Starý muž nevycházel z údivu a na jeho tváři se pomalu usidloval smířlivý, skoro přátelský výraz.

Válečnice kývla. "No jistě."

"Vůbec nevím, co bych řekl. Já –! Křivdil jsem ti a velmi jsem se v tobě mýlil!"

"Mmmmno... to nic, v pořádku, nezlobím se, tetička Callisto si v minulosti moc důvěry nezasloužila."

"Hned zítra oslovím tvým jménem prodejce."

Světlovlasá válečnice zvedla ukazovák. "Ne, ne, ne, ne, ne! Dům koupíš ty!"

"Ale měl by patřit tobě!"

"Mmmmmm... ani náhodou, co bych s ním dělala, nechci mít na krku takové závaží."

Nestor pokrčil rameny. "Tedy dobře – a mnohokrát ti s Lilou děkujeme, nikdy bychom tolik peněz nesehnali."

"Děkovat nenutno, jen splnit mou podmínku."

Nestor spráskl ruce. "Já to tušil! Tušil jsem, že... že to nepůjde jenom tak."

"Spletl ses," řekla Callisto. "Žádné upisování čertu se nekoná. Chci jen, aby Gabriela vlastnila přes polovičku koupeného domu. Toť vše."

"Ale jistě! Proč ne?! Proč ne?! Ona i Lila můj podíl stejně jednou zdědí! Je to všechno?"

"Ne. Ještě si přeju, aby se hospoda jmenovala U Gabriely, a abych v ní mohla pracovat i já. Ráda bych zkusila žít jako normální člověk. Aspoň nějaký čas."

"To je přece samozřejmé, vždyť budeš spolumajitel!"

"V pořádku, pak je to všechno."

Dojatý Nestor vstal a napřáhl k dárkyni pravici. Nakonec si to rozmyslel a objal ji. "Děkuju nastotisíckrát za všechny a hlavně za Gabrielu. Teď jsi skutečně její sestra!"


–––––––

Koupě domu na potedejském náměstí se díky solventnosti zájemců uskutečnila během krátké doby a zařizování jeho vnitřku netrvalo o mnoho déle. Všechny místnosti i pokoje pro hosty byly vyloženy dubovým dřevem, lokál ozdobily rozličné malby, a samotný výčep v jeho rohu Xenin šakram, přivezený z ciziny Gabrielou.

Největší zájezdní hostinec v širém okolí neměl od samého počátku o zákazníky nouzi. Zásobování a obsluhu v lokále zařizoval většinou Nestor spolu s Callisto. V kuchyni, coby novopečený kuchař, působil čínský tlumočník Čang. Lila měla na starosti pokoje pro hosty a všem dohromady pomáhala Gabriela.

Callisto vyměnila kožený oděv za obyčejnou zástěru se šátkem, a svým půvabem, chladem i razantním jednáním sklízela od prvního momentu sympatie i pozornost všech přítomných hostů.

Brzy se po širém okolí rozkřiklo, že v novém potedejském lokále obsluhuje krásná hostinská, a nemálo mužů se pokoušelo získat její přízeň. Se zlou se však potázali, podobně jako agresivní opilci, kteří U Gabriely hodlali vyvolávat rozepře. Své možné ctitele Callisto úsečně a ostře odmítala. Ti neodbytní, či agresivní skončili v prachu před lokálem a mohli mluvit o štěstí, když nepřišli o nějaký ten zub. I řada místních rváčů se brzy přesvědčila, že vyzývat k boji potedejskou hostinskou se ani trochu nevyplácí. Callisto, aniž by jedinkrát použila meč skrytý pod šenkem, dokázala kohokoliv zdolat, vyhodit dveřmi, oknem, a přidat i několik ran či kopanců navrch.

Obzvlášť zlostná bývala, když se někdo otřel o její novou sestru – to pak rány jen pršely. A netýkalo se to pouze lokálu. Onehdy, když Gabriela opět vyběhla přivítat Xenu a dlouho se nevracela, vyšla jí Callisto naproti. Našla ji mezi lidmi uprostřed náměstí – v doprovodu desítky kluků. Špalír smíšků vedl sotva dospělý výrostek, předvádějící svou sílu před svými dětskými nohsledy. Byl rozkurážený až do doby, kdy narazil na napřaženou ruku. Než mohl sáhnout po své dýce, měla ji v ruce Callisto. Otočila výrostka zády k sobě a ostrou zbraní mu rozpárala blůzu, opasek i kalhoty. Postižený se zmítal, nakonec upadl, a s každým dalším škubnutím se víc a víc zbavoval poničeného oděvu. Posléze zůstal na dlažbě zcela nahý a za obrovského řevu spoluobčanů byl potupnými kopanci zahnán do jedné z bočních ulic.

Mstitelka se pak rázným krokem vrátila ke Gabriele a lidé jí s úctou i strachem ustupovali z cesty. Poté se rozmáchla a mladíkovu dýku poslala prudkou ranou ke střeše jednoho z domů. Zde zbraň, zabodnuta do dřevěného krovu těsně pod střechou, zůstala po celá léta a zpěvní ptáci ji užívali jako bidélko.

Gabriela hleděla vzhůru do míst, kam ukazovali ostatní lidé – k zabodnuté dýce – hned nato smutně svěsila hlavu.

"To nebyla Xena. Zase nepřijela..."

"Já vím, Gáby, já vím," řekla Callisto. "Tak pojď, vrátíme se zpátky, hosté už čekají."


Od této epizody měla Gabriela od posměváčků pokoj a přestože stále vybíhala k městské bráně vítat Xenu, nikdo se jí už ani nevšiml. Lidé ji uctivě zdravili a v obavách pošilhávali směrem k Nestorově zájezdní hospodě, jestli se odtamtud náhodou neblíží její nebezpečná ochránkyně.


Vztah Gabriely a Callisto byl skutečně sesterský; podnikaly spolu dlouhé procházky, hovořily o všem možném a poznávaly jedna druhou stále víc. Jejich sesterství bylo zpečetěnou návštěvou místa, kde v minulosti zemřel za pohnutých okolností Perdicus.

"Pojď, Callisto, sedni si sem, posekaná tráva tak příjemně voní..." Gabriela se opřela o kupku sena a natáhla si nohy před sebe.

Válečnice se zatvářila nejistě. "Nevím, jestli jsme měly chodit zrovna sem."

"Ale ano, zavedla jsem tě sem schválně. Přestaň už konečně vzpomínat a sedni si."

Válečnice usedla a Gabriela a si položila hlavu na její rameno. "Je zvláštní být tu takhle spolu, viď? Kdo by tehdy řekl, že se jednou skamarádíme."

"Asi nikdo. Jenom se bojím, abys mě znovu nezačala nenávidět, když si to tu všechno připomeneš."

"Kdepak, Callisto! Ze všech nejvíc jsem Perdicovi ublížila já – tou hloupou svatbou. A ty jsi teď má sestra. A jako sestru tě mám moc ráda. Máš ráda i ty mě?"

"Gabrielo! Znáš přece znáš tetičku Callisto! Ona neumí mít ráda. Nebo možná přesně neví, co slovo ráda znamená. S tebou mi je fajn, to vím jistě, ale – – tys měla velmi ráda Xenu, pověz, jaké to vlastně bylo?"

"Krásné. Důvěřujete si navzájem, chcete spolu pořád být, chcete se dotýkat jedna druhé..."

"Nějak takhle?" Válečnice dala děvčeti ruku kolem krku. "Můžu?"

"Jistě. Proč ne? Teď, když jsme sestry... proč bys mě nemohla obejmout?"

"Budu se muset tolik naučit, vždycky jsem dokázala nenávidět, ale mít ráda... to ne."

"Myslím, že to umíš, milovalas přece svou matku."

"Jo, milovala. Jenže je to už moc dávno, nepamatuju si ty pocity, ztratily se mi v nenávisti."

"Dobře, ale což tě v celém životě, vyjma Xeny, nikdo nezaujal? Nepoznalas nikoho, s kým by ses chtěla znovu setkat, spřátelit?"

"A to by značilo, že mám dotyčného ráda? Že umím mít ráda?"

"Možná ano. Snad."

"Přiznávám, někoho takového jsem poznala."

Toto sdělení Gabrielu velmi překvapilo. Pohodlně se o svou novou sestru opřela. "Tak už povídej! Kdo to byl? Nenapínej mě!"

Válečnice pohlédla na obzor, lemovaný blankytnou oblohou. "Stalo se to nedávno, těsně před tím, co mě tak hezky zranili. Jela jsem po pobřeží od čerta k ďáblu a najednou mého koně předběhl jiný – bělouš – rychlý jako vítr. Na hřbetě nesl jezdkyni – možná jen o málo mladší, než jsem já – měla koženou sukni – ve vlasech modré korálky."

"Amazonka!"

"Jo, to tehdy napadlo i mě. Nerada prohrávám, a tak jsem se ji pokusila dohnat. Několikrát mě nechala přiblížit, pak znovu přidala. Nakonec jsem musela zastavit. Můj kůň byl skoro zpěněný. Co se nestalo; ona se ke mně za chvíli vrátila. Usmívala se, zvláštně, ne nafoukaně, přátelsky... jaktěživ se na mě nikdo takhle neusmál. Já byla tehdy samosebou vzteklá, fakt asi neumím prohrávat."

"Jmenuju se Callisto! spustila jsem na ni."

"Neříkej? Tamta zlá? na to ona. Slyšela jsem o ní od matky, prý už musí být babička."

"Jak vidíš, tak nemusí! A neprovokuj! Koně zvládáš dobře, ale co meč?! Hm?!!"

"Nenosím meč, odvětila."

"Tvůj problém! povídám já."

"Rozesmála se. Jak se chceš se mnou bít, když mě nedostihneš? Znovu mi se smíchem začala ujíždět a pokus dohonit ji skončil dalším fiaskem."

"Mám za sebou dlouhou cestu, můj kůň už nemá sílu."

"A kdy ji bude mít? zeptala se ona."

"Zítra. To tě porazím o dvacet délek!"

"Uvidíme!"

"Další den jsme se na tom samém místě znovu sešly a já zase prohrála, její kůň byl neskutečně rychlý."

"Co zítra? Přijdeš? zeptala se pak."

"Tehdy jsem pochopila, že jí zřejmě nejde o závody, že mě chce jednoduše znovu vidět. Bohužel, já třetí den už nemohla, připletla jsem se do rvačky se třemi grázly, kteří mi napíchli bok jak zralou olivu. A díky nim tamtu Amazonku už nikdy neuvidím. Škoda, sama nevím proč, ale... no... zkrátka bych ji ještě ráda –"

"Řeklas ráda, Callisto? Tak to už něco znamená."

"Myslíš, Gabrielo? No já nevím, možná."

"Škoda, že ti ta rychlá jezdkyně neřekla své jméno."

"Řekla mi ho. Jmenuje se Zirja."

"Zirja?! Tak tu já dobře znám! Hezká statná tmavovláska, viď?"

"Ano, ano, přesně tak vypadá!"

"Vidíš, a Zirja je pravnučkou slavné Atmah – první Cyane – co přišla k čertomlyckému kmeni ve zvláštní modré kamizole. Na její počest si některé Amazonky dodnes vplétají do vlasů modré korálky."

"Tak ty ji znáš, Gabrielo! Neuvěřitelné! Och jé! Jaké to má tetička Callisto štěstí, žes ji pojala za sestru!"

"Jen mezi námi, Callisto; měla bys vědět, že o přátelství se Zirjou je mezi Amazonkami velký zájem."

"Jistě," stroze odvětila válečnice. "Umím si to představit." Protáhla se, až její kožený oděv zapraskal. Se zamyšleným výrazem pak pohlédla na azurově modré nebe. "Hm... Zirja. – Zirja, Zirja, Zirja... když ji bohové stvořili, měli opravdu šťastný den."


–––––––

Uběhl vcelku klidný půlrok a protože relativní štěstí netrvá nikdy příliš dlouho, rozšířila se jednoho dne v Potedeji zpráva, že se k přístavu blíží perská válečná loď. I přes nepřízeň počasí nasedla skupina bojeschopných mužů a žen v čele s potedejským rychtářem na koně, aby se vydala k pobřeží.

Moře bylo rozbouřené a vlny dosahovaly výše několika metrů. Silný liják naštěstí zakrátko ustal, a ze skalnatých útesů tak bylo možné spatřit malý koráb, který jeden z potedejských občanů – bývalý voják Stratos – určil coby obchodní, nikoliv bojový.

Díky silnému větru se bylo lze obávat nejhoršího, tedy že loď bude vodním živlem hozena na některý z blízkých útesů.

Obavy se nakonec bohužel vyplnily. Koráb narazil s praskotem na skálu, rozpadl se a jeho jednotlivé části šly velmi rychle ke dnu. Již brzy začalo moře vydávat zbytky dřev, beden a hadrů. Poté byla na pobřeží vyplaveno několik mrtvých těl a nakonec připlavali i dva zcela vyčerpaní námořníci. Jeden z nich, který mluvil jen s námahou, řekl, že potopená loď Pax byla skutečně řecká a že přepravovala náklad spolu s dvaceti pasažéry.

"Perské lodi...!" šeptal námořník. "Převčírem...! Mnoho... snad deset perských lodí...! Minuli jsme je v noci..."

Potedejský rychtář Flavius pokýval vážně hlavou.

Námořník se rozkašlal a s vypjetím sil znovu promluvil: "Ve vodě... držel jsem se... sudu... Pláč...! Pláč...! Bylo v něm dítě... Vlny mi sud vyrvaly... To dítě...! Zachraňte to dítě...!"

Lidé pohlédli na mořskou hladinu, ale do vysokých vln se nikomu z nich nechtělo. Kdo by páchal sebevraždu?

Flavius zavrtěl se sevřenými rty hlavou. "Sud může být kdovíkde. Ani kdybychom měli čluny, nešlo by dítě zachránit. Utopili bychom se všichni."

"Musíme něco podniknout," řekl Nestor a nebojácně vykročil k moři.

"Zůstaňte! Půjdu já!" Callisto odložila pouzdro s mečem, aby posléze zmizela v rozbouřených, zpěněných vodách.

Všem přítomným ztuhla krev v žilách. Tak odvážný čin!

"Utopí se!" vzkřikla Lila.

"Ještěže zůstala Gabriela v lokále!" poznamenal útrpně Nestor. "Dozajista by skočila za ní."

Rychtář Flavius nepřestával vrtět hlavou. "Zvláštní žena, ta vaše aténská sestřenice."


Dlouhou dobu a s napětím vyčkávali obyvatelé Potedeje zda kurážná zachránkyně vyplave. Když se tak stalo, vlekla na rameni nevelký soudek. Pár chvil kašlala, prskala a chytala dech, pak přitiskla k sudu ucho:

"Rychle! – Páčidlo!" Než se okolostojící lidé vzpamatovali, Callisto sud rozlomila za pomoci svého meče. Zevnitř vyteklo něco vody a také se odtud ozval tenký dětský nářek. Samotné dítko bylo vyjma úst zabaleno do několika vrstev plátna přibitého k vnitřní stěně, takže se při pohybu sudu nepotlouklo. Látka vsákla dost vody a vzhledem k dobré těsnosti oblin nehrozilo dítěti utonutí. Několik neznatelných děr ve dřevě zajistilo dostatečný přísun vzduchu.

"Přežilo jen díky bohům!" ozval se kdosi z davu.

Callisto rychle odmotávala z děcka plátno. "Přežilo díky mně! – Přineste mi suchý hadr!"

"Rodiče stačili dítě zavřít do sudu, když už věděli, že sami nemají šanci," připojil se další muž.

"Je to holčička!" zvolala překvapeně Lila.

"Chudák... přišla o rodiče, kdo se teď o ni postará?"

"Třeba my," ozvala se jedna z potedejských žen.

"NE!!!" vykřikla zachránkyně a na její tváři se objevil zarputilý výraz, typický pro bojové situace. "Nikdo se jí nedotkne!! Je moje!!! Postarám se o ni já!! Spolu s Lilou a Gabrielou!!"

Nikdo z přítomných, rychtáře nevyjímaje, se neodvážil toto rozhodnutí zpochybnit.


Od tohoto dne nebyla Callisto pouze nebezpečná hostinská, ale také nejstatečnější člověk ve městě – žena sklízející patřičný respekt všech potedejských občanů.



Nestorova rodina tak získala dalšího člena – roční holčičku – již její zachránkyně pojmenovala po sobě, Callisto Druhá.

O dítě pečovala zejména Lila, která tímto o dobrých deset let omládla. Callisto bedlivě sledovala ošetřování své dcery a brzy se sama naučila krmit ji i přebalovat. Ve volných chvílích hlasitě rozjímala, jak ji, sotva co povyroste, naučí všem bojovým dovednostem.

Nový člen rodiny prospěl i samotné Gabriele. Běhat po náměstí kvůli vítání Xeny sice nepřestala, ale nečinila to tak často ani vehementně jako dřív. Oč častěji se smutkem ve tváři hleděla okny ven a v jejích očích dohasínala poslední jiskra naděje, že se její životní družka někdy objeví.


–––––––

Po třech týdnech od ztroskotání korábu Pax se fámy o Peršanech staly skutečností. Na obzoru se objevila celá flotila jejich lodí.

Nastala kritická situace a rychtář Flavius svolal do hostince městkou radu, aby rozhodla, jak postupovat dál.

Razantní hádku zastupitelů ukončila Callisto, která dosud pouze naslouchala.

"Budovat obranný val v přístavu, jak navrhujete, je blbost!" prohlásila. "Peršané nikdy nezaútočí z moře. Na to jsou příliš chytří."

"Co ty o tom víš, hostinská?" zamračil se rychtář Flavius.

"Vím, co potřebuju. Moře je u vás mělké a bůhvíkolik lodí se do přístavu nevměstná. Perští vojáci by museli použít čluny, což je nevýhodné, mohli byste je bez problémů pobít."

Rychtář i ostatní muži zpozorněli. Že by se tato obdivuhodně statečná dívka vyznala i ve vojenství?

"A co podle tebe Peršané udělají? Proč by sem jinak posílali lodi?"

Ušklíbla se. "Aby vás zmátli. Neznáte jejich triky, já ano. Pošlou řadu lodí, aby se ometala v blízkosti pobřeží. Vy pochopitelně soustředíte obranu tam; mezitím vám z vnitrozemí vpadne perská jízda do nechráněných zad."

"Jaká jízda??! Peršané jsou přece na lodích??!"

"Omyl, Flavie. Nepochybně se už dávno vylodili. A číhají někde v okolí."

Zraky všech přítomných se upřely k hostinské – její řeč nikdo nepodceňoval – dobře ji znali, věděli, že nemívá ve zvyku mluvit do větru.

"Jsi si jistá?" zeptal se po chvíli Flavius.

"Naprosto."

"A... co navrhuješ?"

"Přistoupit na jejich hru. Dělat, co od vás čekají. Předstírat obranu přístavní části, a ve skutečnosti soustředit vojsko k severu – k městské bráně."

"A dál?"

"To je všechno. Snad jen – potřebujete dobré velitele. Máte nějaké?"

Flavius ukázal na svého souseda. "Tuhle Stratos byl několik let setníkem v římské armádě."

"Tuhle Stratos... mhm..." zopakovala Callisto a sešpulila ústa. "Dobře. Uvidíme." K všeobecnému překvapení se postavila do středu lokálu: "Zaútoč na mě mečem," řekla.

Stratos povstal. "Já?!"

"Kdo jiný?! Chci vidět, jak bojuješ."

Bývalý setník, muž hřmotné postavy, pohlédl na Flavia. Ten pokrčil rameny a po chvilce váhání přikývl.

Hostinská stála bez pohnutí, s rukama spuštěnýma. Bývalý setník se zastavil pár kroků od ní a pomalu vytáhl meč z pouzdra. Znenadání jím prudce švihl zhora dolů a protože se bál, aby krásné ženě příliš neublížil, sekl raději naplocho.

Těsně před tím, než mohla být zasažena, Callisto bleskurychle ucukla. Hned nato uchopila Stratovu ruku za zápěstí a strhla ji k zemi. Zde z ní prudkým dupnutím k jilci vyrazila meč.

Stratos zařval bolestí a hned jak se narovnal, měl špici svého meče přitisknutou ke krku.

V lokále zavládlo hrobové ticho.

"V pořádku, jsi dost zdatný," řekla bez vzrušení Callisto. "Vem si deset mužů, povedeš obranu přístavní čtvrti, kdyby nějací Peršané přece jen připlavali – což nepředpokládám. Já si vezmu na starost to horší – městskou bránu."

"Povedeš nás do boje?" zeptal se hostinské opatrně Flavius.

"Proč ne – když budete poslouchat mé rozkazy. A to byste měli, protože jinak nemáte šanci. Peršané vás povraždí, vyplení vaše město, ženy prodají do otroctví... ach jé, to jsou vyhlídky, nechtěla bych být ve vaší kůži!"

"Budeme poslouchat tvé rozkazy!" slavnostně prohlásil Flavius a povstal.

Hostinské se bojovně zaleskly oči a se zalíbením přejela palcem ostří svého meče, který právě vytáhla zpod šenku. "Tak se tedy těm perským psům postavíme, co říkáte?! A vyženeme je odsud! Kdo jde se mnou??!!"

"Já! – Já!! – My všichni!!" ozývali se členové městské rady sborem.

"Dobře, chlapi!! Dáme se do práce!!"



Zatímco se v přístavu za pomoci starších obyvatel Potedeje okázale předstíraly přípravy k boji, to samé se horečně chystalo u kamenné brány v severní části města. Callisto, v plné zbroji, s pevným přesvědčením, že hlavní útok Peršanů bude směřovat právě sem, objížděla na svém koni hradby i příjezdovou cestu k městské bráně a udílela jeden rozkaz za druhým.

"Flavie," obracela se na rychtáře, "máte v Potedeji platnéře?"

"Jistě, hostinská, máme, a ne jen tak nějakého."

"Výborně. Zařiď, aby pobil městskou bránu z obou stran silným plechem. Peršané se ji dozajista pokusí zapálit."

"Zařídím to."

"Ještě něco, ať se lidé moc neukazují na hradbách. A nanoste sem nějaké hořlaviny! Taky všechno, co se dá ohřát a vařící vylít na nepřítele! Potřebujeme i dlouhé tyče s rozštěpem! Těmi budeme odstrkovat perské žebříky! A odpad i hnůj co máte; smradlavý nepřítel, poloviční nepřítel!" Ukázala na cestu k městské bráně. "Tamhle, Flavie, nech vykopat jámu. Musí být hluboká na výšku muže a široká, aby přes ní kůň nepřeskočil. Ale dřív snoste na nějaký vůz pálenku a uzené!"

Překvapený potedejský rychtář se nestačil divit. "Nač tohle, hostinská?"

"To je snadné, žebřiňák s jídlem a pitím odvezeme po cestě kus odtud. Schováme ho tak, aby ho perská jízda našla. Jejich muži byli celé týdny na moři, jsou vyhládlí, nepohrdnou chutným masem. A po něm přijde žízeň, chápeš? Opilý nepřítel, poloviční nepřítel."

Flavius s obdivem přikyvoval. "To zní logicky. Odkud máš tyhle zkušenosti?"

"Život mě naučil," odsekla válečnice a zašklebila se. Pak znovu zavolala na odjíždějícího rychtáře: "Počkej ještě! K nejbližším domům ať přistaví vědra s vodou! Došky musí být zavčas polity, Peršané mohou použít zápalné šípy, možná i praky se smůlou. Abych nezapomněla, Flavie, z naší hospody uděláme lazaret; Gabriela s Čangem pomohou felčarovi s péčí o zraněné. A budem potřebovat i průzkum. Pokusíme se zjistit, jak daleko je nepřítel. No... a kde jsou Peršané, může být i řecké vojsko. Posily by nám přišly vhod."

"Všechno zařídím, hostinská, pošlu dva muže na výzvědy."

"Žádné muže, kluky."

"Co – děti?!"

"Řekla jsem kluky, ne děti, v tom je rozdíl. Kluci znají v okolí každý kámen, dokážou se schovat, v terénu nejsou nápadní jako dospělí. Půjdou pěšky, každý jiným směrem, půl dne od města a hned zas zpět. Když narazí na Peršany, rychle se vrátí. Když potkají řeckou jízdu, nasměrují ji sem."

"Dobře hostinská... je úžasné, jaké bojové úskoky znáš."

"To by ses teprv divil. – Sežeň dva kluky, nějaké šikovné. A jedním z nich ať je Vlček. Oba vyrazí za úsvitu."

"Vlček?! Ten malý rošťák?!"

"Ano, přesně toho chci."

Callisto vzápětí oslovila muže stojící u hradeb: "Hej, vy tam, vojáku! Nemáte co dělat?! Tak hýbněte zadkem a navozte sem kamení! A cokoliv dalšího, čím se dá nepřítel bacit po hlavě! Pomlácený nepřítel, poloviční nepřítel!"



Přípravy na obranu města byly hotovy ještě před setměním. Noc i následující ráno proběhly klidně, až druhý den těsně před polednem se z vnitrozemí začala přibližovat perská jízda.

"Mělas pravdu, hostinská," řekl rychtář Flavius sklíčeně.

"No jistě." Callisto, stále na hřbetě svého koně, zahvízdala na prsty. "Vojáci!! Máme návštěvu! Zavřete bránu a všichni na svá místa!!"







/3. část / Xena



Roztažený konvoj řecké armády se pomalu, muž po muži, pohyboval podél mořského pobřeží. Vpředu jel na svém koni velitel, nezvykle mladý setník. Nedaleko za ním bylo možné spatřit grošáka s tmavovlasou bojovnicí, oděnou v černém koženém šatu.

Setník se na ni několikrát otočil.

"Stalo se něco, Percele?" otázala se.

"Nestalo, Xeno, jenom přemýšlím, proč ses k nám vlastně připojila."

Pobídla koně. "Proč ne? Něco dělat musím."

"Jistě. Ale ty, žena, co prošla tolika válkami, v bojích tolik zkušená... a tady jsi na místě řadového vojína, proč, kdyžs mohla sedět v aténském armádním štábu?"

"Co na tom sejde. Nemám ambice velet. Ani ve štábu, ani na válečném poli. Tolikrát jsem to už zažila. Vlastně, nemusela bych dělat vůbec nic, nemám zapotřebí vydělávat si jako žoldák, ale –"

Setníkovi neušel zasmušilý, rezignovaný výraz bojovnice. "Ale?"

"Velká Xena se stala nikým."

"Tomu nevěřím."

"Tomu věř, Percele. Xena už není, co bývala. Její život ztratil smysl."

"Kvůli čemu?"

"Nerada o tom mluvím. Měla jsem někoho, na kom mi moc záleželo – přítelkyni – zahynula v Zemi faraónů. Bez ní nejsem nic. Potloukám se po Řecku, tu a tam se nechám najmout do armády... bloudím... Z mého života se stala jediná pouť bez cíle."

"Smutné. Ale jistě bys svou přítelkyni mohla někým nahradit."

"NE!!!" vykřikla bojovnice nezvykle ostře. Pak ztišila hlas: "Promiň mi, Percele, ale nemohla. Gabriela se nedá nahradit. Nikým."

"Aha. – Nebudu tvůj smutek jitřit dalším vyptáváním, Xeno."

"Za to ti budu vděčná, Percele."

"Můžu mít jinou vtíravou otázku?"

"Jakou?"

"Co si při svých zkušenostech myslíš o tomhle tažení."

"Na mém mínění nesejde, jsem obyčejný voják. Ty jsi velitel."

"Ano, ale právě proto bych tvé mínění rád znal. Mám divný pocit."

"Oprávněně, Percele, oprávněně. Podle věku asi nejsi příliš zkušený velitel, že?"

"Ne. Tohle tažení je mé první."

"To jsem si myslela. Poslyš... není ti ani trochu divné, že velení svěřili právě tobě?"

"Divné? Nevím, nepřemýšlel jsem o tom."

"Chyba, Percele, velká chyba. "

"Co si o tom tedy myslíš?"

"Mám být upřímná?"

"Prosím tě o to."

"Jak si přeješ. – V Aténách dobře vědí, že máš minimální zkušenosti, možná proto poslali hledat Peršany právě tebe. Abys nebyl úspěšný. A neúspěšného tažení někdo využije k politickému boji. Chápeš?"

"Chápu, Xeno. Co říkáš, zní logicky. Myslím, že raději změním aténský plán; a dám příkaz k sešikování vojska hned, jak se Peršané vylodí."

"A co když se už vylodili? Co pak?"

"Jak to myslíš vylodili? Jejich lodi se k pobřeží zatím nepřiblížily!"

"Lodi ne, Percele, ale čluny ano, předešlou noc, slyšela jsem je. A v tu samou dobu zmizel tvůj zástupce. Se všemi mapami. Tohle je přece vrcholně podezřelé. Co když se neztratil? Co když přeběhl k Peršanům? Co když byla dezerce součástí jeho, nebo něčího plánu? Pak jsi nadobro ztracen, Percele, víš to, viď, a s tebou je v pekle i celý tvůj akce neschopný oddíl. Podle stop bych dokonce řekla, že se Peršané pohybují někde poblíž v lesích a že se nás pokusili obejít. Úspěšně."

"To by byla katastrofa!"

"Přesně. – Ve vhodnou chvíli nás mohou napadnout a pobít jednoho po druhém, protože se táhneme jako had přes padesát stadií. Nebo v klidu za pomoci našich map najdou a vyrabují pár okolních měst. Jako bych slyšela hlasy v Aténách! Peršané plení řecké přístavy, zatímco naše armáda tápe v lesích... Solidní argument pro sesazení vrchního velitele, což?"

"To ano... a pokud máš pravdu –"

"Jistěže mám! Věř mi, Percele, Peršané se už vylodili!"

"Při bozích, Xeno, co mám teď dělat?"

"To nevím, jsem řadový voják, ty tady velíš. Poraď si."

"Co bys dělala na mém místě?"

"Já nejsem na tvém místě."

"Dobře, a co když tě jmenuji svým novým zástupcem? Pak mi z téhle šlamastyky pomůžeš? Sám to nezvládnu, nemám mapy pobřeží, bez tvé pomoci jsem nadobro ztracen. A ostatní vojáci také."

"Bezpochyby. – Dobře, Percele, souhlasím, místo tvého zástupce přijímám. A ze všeho nejdřív ti radím: ihned dej příkaz k sešikování vojska!"

"Udělám, co říkáš, Xeno, zastavíme se a počkáme, až se všichni vojáci shromáždí."



Za další dvě hodiny přivedla k Percelovi hlídka otrhaného chlapce.

"Veliteli! Tenhle kluk se schovával v křoví a pak utekl. Nakonec se sám přihlásil."

"Jak se jmenuješ?!" zeptal se Percelus nevrle.

"Vlček, pane."

"A pročs prve utíkal?!"

"Já se nejdřív bál!" vysvětloval hoch. "Bál jsem se, že jste Peršané!"

Xena se pomalu přišourala na místo incidentu. "Cos tu slídil?!"

"Poslali mě na výzvědy, paní. Mám zjistit, jestli k městu netáhne nepřítel. A taky mám sehnat řecké vojsko na pomoc. Naše hostinská si myslí, že nás napadne perská jízda."

"Co – hostinská?!"

"Ano, paní. Ona řídí obranu našeho města."

"O jaké město jde?"

"O Potedeu, paní."

"Tady někde je Potedea?!"

"Půl dne chůze k jihu, paní."

"A vašemu městu že velí hostinská?!"

"Ano, paní! Má nádherný meč a... každého přemůže! I Strata! A to je nejsilnější chlapík u nás!"

Xena sešpulila rty do úzkého kolečka. Pak se zeptala: "Jak ta žena vypadá?"

"Vysoká... jako vy, paní. A krásná. Světlé kadeře, a když se rozhněvá, tak se tááákhle zašklebí!" Chlapec se zlostně zamračil, nejvíc, jak uměl.

"Mhm... dobře, Vlčku, odveds kus dobré práce. Dáme ti koně a vrátíš se domů. Řekneš vaší hostinské, že přijdeme Potedeji na pomoc za úsvitu."



Hoch na koni odcválal a Percelus ihned oslovil Xenu: "Proč ses vyptávala na tamtu hostinskou?"

Bojovnice povytáhla obočí a zamyšleně promluvila: "Někoho mi, Percele, připomíná. Někoho, o kom jsem si myslela, že je dávno mrtvý."


–––––––

Perská jízda, řítící se k Potedeji, musela těsně u města zpomalit; příjezdová cesta k městské bráně byla úzká, stěží pojala tři jezdce vedle sebe, a široký výkop přes ni zastavil postup vojska úplně. Peršané se ihned rozhodli nečekanou překážku obejít. Přes svahy lemující cestu to nebylo bezpečné, zejména pro koně, kteří po strmých svazích klouzali, nebo dokonce i s jezdci padali dolu do úvozů vedoucích ke kamennému mostu. Někteří vojáci proto z koní sesedli a pokusili se vykopaný příkop překrýt bočnicemi rozbitého žebřiňáku, později i kmeny a větvemi popadaných stromů.

Callisto tuto činnost sledovala otvorem v hradbách a škodolibě se usmívala. "Jenom se snažte, chlapci, jenom se snažte."

Po chvilce mávla rukou a řada třiceti lučištníků za hradbami vstala, aby vypálila na nic netušící nepřátele salvu šípů. Několik vojáků v první linii bylo zraněno a ti ostatní v očekávání dalšího útoku používali permanentně štíty, což jim velmi ztěžovalo jakoukoliv činnost.


První pokus Peršanů o zdolání jámy se nezdařil; kůň propadl předníma nohama skrz a vzápětí se pod jeho vahou zhroutilo celé chatrné přemostění. V jámě se tak ocitl nejen kůň, ale i jeho jezdec. Tím se ukázalo, že tenké soušky nepostačí, že je třeba položit přes příkop několik silných, k sobě sbitých stromů. Tato činnost zabrala Peršanům další dvě hodiny.


"Čas pracuje pro nás," libovala s typickým úsměvem ve tváři Callisto. "A jejich únava taky."

"Kolik jich může být?" zeptal se Flavius a ustaraně hleděl do nepřátelských řad.

"Dost na to, aby nás rozdrtili, možná ke dvěma stovkám."

"Tolik?!"

"Řekla bych, že ano. I já jich čekala míň."

"Jak dlouho se vydržíme bránit?"

"Správná otázka, Flavie, ale odpověď na ni neznám."

"Máme vystřelit další šípy, hostinská?"

"Ještě ne, ještě počkáme."


Perští vojáci nakonec příkop přemostili a opatrně – tentokrát radši bez koní – jeden po druhém přecházeli na druhou stranu jámy. Další z nich postupovali po čtyřech úvozy, kde pohyb ztěžoval nejen kolmý svah, ale i husté křoví. Na kamenný most před městskou bránu se zakrátko vměstnala asi padesátka pěšáků.

Když po nich obránci města začali házet z hradeb velké kameny, zdvihli Peršané instinktivně štíty. V ten samý moment lučištníci vypálili další salvu. Někteří vojáci ze zadních řad byli zasaženi a ti ostatní kvapem ustupovali zpět.

Bylo znát, že jsou odporem, ale hlavně systematicky řízenou obranou velmi překvapeni. Nečinili další nekoordinovaný útok a radili se co dál. Pak rozdělali oheň a dva z nich, se štíty nad hlavami, přeběhli k bráně, aby se ji pokusili zapálit. Po zjištění, že je pobita železnými pláty, se urychleně stáhli. Zmařen zůstal i následný pokus odlomit plech od dřeva a jeho účastníci si z něj odnesli nehezké popáleniny horkým olejem, který na ně obránci města vylili.

Vcelku bezradní útočníci založili poté u brány oheň a znovu se stáhli k poradě. Díky tomu získali potedejští čas na oddech a na vyslání kurýra do přístavní části města. Tento jezdec se zanedlouho vrátil, a nebyl sám. Přivezl sebou jednoho ze dvou chlapců poslaných na výzvědy.

"Vlček!" řekla se zalíbením Callisto. "Tak na tebe já čekám!"

"Hostinská –!" zalapal po dechu chlapec. "Naši vojáci –!"

"Výborně! – Je jich dost?"

"Já nevím."

"Dobře. – Co říkal jejich velitel?"

"Že přijedou za úsvitu. A byla to velitelka."

"Žena?!"

"Ano, hostinská."

"Vysoká, celá v černém, hm?"

"To souhlasí!"

"Skvělé, Vlčku, jsi šikovný kluk, věděla jsem, že mě nezklameš. Teď si odpočiň."

"Kdo je ta vysoká žena v černém?" zeptal se zvědavě Flavius. "Ty ji znáš?"

"Znám, Flavie. Je to někdo, o kom jsem si myslela, že je dávno mrtvý."


Peršané po hodinovém úsilí sestavili neumělý vrhací aparát. Tím následně vstřelili několik korbelů zapálené smůly za hradby. Výsledek útoku byl zanedbatelný a důstojníci ztráceli rychle trpělivost, hádali se mezi sebou, vztekle křičeli na své podřízené.

Těm pak přikázali snést do hradebního příkopu tři nastavované žebře a opřít je o hradby. Zbytečně – byly příliš krátké.

Přemístili je tedy na kamenný most přímo k městské bráně. Nebylo příliš praktické stavět je všechny vedle sebe, bohužel pro nedostatečnou délku šly použít jenom zde.

Sotvaže po nich několik vojáků vyšplhalo vzhůru, byli i se žebříky shozeni do hradebního příkopu.

Po pár dalších neúspěšných pokusech byly nepotřebné žebře odloženy. Velitelům konečně došlo, že musí své snažení soustředit na jediný zranitelný bod, tedy na městskou bránu. Vojáci zde nejprv, kryti štíty svých spolubojovníků, zapálili velká polena napuštěná smůlou a asi po hodině na masivní vrata zaútočili těžkým beranidlem.

Bylo jasné, že tak silné rány nemusí městská brána dlouho vydržet, Callisto proto asi po desátém úderu přikázala dubová vrata ve vhodný moment na okamžik otevřít. Rozběhnutí útočníci, obtíženi břemenem, díky tomu vpadli do města, aniž by sami mohli cokoliv udělat. Zde byli zmasakrováni, někteří zajati, spoutáni a odvezeni do sklepa jednoho z blízkých domů.

"Musíme za každou cenu vydržet do úsvitu!" volala bojovně Callisto a ve snaze zabránit dalším pokusům o vylomení brány podnikala spolu s dalšími dvaceti muži s kopími riskantní výpady na kamenný most před bránu. Peršané, ozbrojeni šavlemi, byli proti kopím ve značné nevýhodě. Totéž jejich lučištníci, kteří odzadu mohli zasáhnou i své spolubojovníky.


Se soumrakem útoky na Potedeu ustaly. Znavení Peršané se stáhli o kus dál, přikládali větve do ohňů, někteří i spali. Totéž platilo o obráncích města, rozmístěných na hradbách, ani ti nebyli svěží a sebekratší chvilka odpočinku jim přišla velmi vhod.


Očekávaná pomoc řecké armády za úsvitu nepřišla. Místo toho následoval promyšlenější útok odpočatých nepřátel. Ti si pořídili mnohem těžší, a i delší beranidlo, které na konci drželo dvacet mužů. Tito se s kmenem nerozbíhali, pouze s ním komíhali sem a tam. Další deset vojáků krylo jejich hlavy štíty. Také lučištníci změnili pozice; už nestáli vzadu, nýbrž obsadili oba svahy těsně před kamenným mostem. Mířili tak v polosedě, zády opřeni o strmý svah, z obou stran přímo na potedejskou bránu. Otevírat ji a vyjíždět ven bylo za této situace pro obránce takřka nemožné.


Okolo poledne, po množství násobných útoků beranidlem, pravá půlka vrat městské brány praskla. Nastal tuhý, zmatený boj muže proti muži o každičkou stopu území. Peršané začali pomalu ale jistě pronikat do města a jejich řady před otevřenou branou stále houstly. Callisto, na hřbetě svého koně, sekala kolem sebe se sveřepým výrazem tváře a srážela jednoho útočníka za druhým. Přesto bylo nad slunce jasnější, že dvěma stovkám perských vojáků nemohou obránci města dlouho odolávat.

Hodinu po poledni pronikla branou do města asi stovka Peršanů a situace vypadala stále hůř. Zničehonic nastal v jejich řadách nebývalý zmatek; obraceli se a ustupovali z města.

Co se jen mohlo stát?? ptali se obránci Potedeje, když vyjížděli a vybíhali za svými nepřáteli. Před městskou branou však brzy pochopili; Peršanům právě do zad vpadlo řecké vojsko!

"Posily!! Jsou tady posily!! No konečně!!" řvala Callisto a s nadšením roztáčela meč nad hlavou.


Peršané byli příjezdem řecké armády dokonale demoralizováni. Někteří dokonce odhazovali zbraně a vzdávali se. Ti otrlejší pokračovali v boji, nebo se snažili uniknout skrz křoviska táhnoucí se hradebním příkopem.

Callisto zrovna zuřivě odrážela útok nepřátelského velitele, když spatřila svou bývalou soupeřku.

"Hej, Xeno!! Přidala ses k Peršanům?!" zvolala na ni.

"Proč já, Callisto?! V perských řadách snad bojuješ ty, anebo ne?!!"

" – vedu obranu města, drahá!"

"Neříkej?!" Xena vyrazila jednomu z perských jezdců šavli a ihned zaútočila na dalšího.


Po necelé hodině byl boj u konce; zbylí Peršané se hromadně vzdali. Zajatci byli ihned odvedeni za město, kde v provizorně zřízeném vojenském ležení zůstali sedět připoutáni jeden ke druhému.

Část řeckého vojska včele s Xenou a rovněž obránci města spolu s Callisto pročesávali nejbližší okolí Potedeje ve snaze najít uprchlíky, což se jim v nemálo případech zdařilo. Tato činnost skončila za soumraku, kdy byla rovněž završena oprava poškozené městské brány.



"Hej, Xeno!"

Tmavovlasá bojovnice, jdoucí s několika vojáky přes kamenný most u potedejské brány, se ohlédla. "Běžte napřed," řekla ostatním. "Chtělas něco, Callisto?!"

"Aby by ne, drahá!"

Xena vytasila meč a postavila se do střehu.

"A, a, a! Nechci se s tebou bít."

"Co tedy chceš?!"

"Hmmmm... co to jen chci? Úúúúúúhmmm, chci ti říct, že nás tvé vojsko nechalo pěkně krvácet! Slíbili jste přijet za úsvitu! Peršané nás málem pobili!"

"Omlouvám se, dřív jsme nemohli, zdržel nás brod."

"Tak brod... mmm." Callisto vzala mezi zuby svůj malík. "Taky ti chci poděkovat, žes sem vojáky vůbec přivedla, nebýt toho... mmúúúúúúú... ummmmmm.. kde bychom teď byli, že? – – No, Xeno, hezká bitva, jak za starých časů, co povíš?"

"Ano. – Ráda jsem ti... ráda jsem vám pomohla. Měj se."

"Ne, ne, ne, ne, ne, drahá! Ne tak rychle! Ještě máš v Potedeji nějaké resty!"

"O čem to mluvíš, Callisto?!"

"Uvidíš, Xeno. – – Co řekneš na pozvání do mé hospody? Můžeš tam přespat. Hm?"

"Přespat?! Já nevím."

"Tohle pozvání se neodmítá."

"Když to říkáš..." Zkoumavě pohlédla na svou bývalou soupeřku. "Co se s tebou stalo, Callisto? A vůbec, jak to, že jsi naživu? A žes nezestárla?"

"Nevím. Jednoho dne jsem se vzbudila v louži v tamté jeskyni, cos mě zabila, no a tak jsem zase tady."

"Ano, ale... jsi nějaká... změnila ses, bojuješ na straně dobra."

"Omyl, drahá!" sykla válečnice. "Vždycky bojuju jen na své straně! A Potedea je teď moje město! Mám tu přátele, hospodu... přece si to nenechám vzít?!!"

"Chápu... ale že ses tu usadila, mě navýsost překvapuje."

"Usadila, už je to tak, a dobře jsem udělala, měla bys to taky zkusit. – Mmmmm... úúú... prý tě někde v Japonsku zabili, říká se... mno, jak se zdá... tak asi nezabili."

Tmavovlasá bojovnice ukázala na svůj krk. "Vidíš tu jizvu? Skoro mi usekli hlavu. Nějací mniši mě pak našli a zachránili. Vůbec na nic se nepamatuju. Bojovala jsem proti tisíci samurajů... víc nevím."

"Tisíc samurajů?! Nepřeháníš, drahá? Sedm samurajů bys snad ještě zvládla, ale tisíc? To je i na tebe moc."

Xena pohlédla při chůzi bývalé soupeřce do tváře. "Jsi úplně jiná než dřív."

"Ale ne, Xeno, jenom praktičtější. Podívej, žádná z nás dvou nesmaže to, co se mezi námi v minulosti událo. Ale proč za vším neudělat tlustou čáru? Proč nezačít znovu? Nemusíme jedna druhou milovat, jen respektovat a navzájem si neškodit."

"Nevěřím svým uším. Tohle by tamta Callisto nikdy neřekla. A i kdyby, rozhodně by to nemyslela vážně."

"Tamta Callisto jsem pořád já, Xeno, a já svá slova myslím smrtelně vážně. Možná jsem jiná, a abys věděla, i ty mně taková připadáš. Kdeže je tvá jiskra v oku, e?"

"Nadobro pryč. Odešla se smrtí mé přítelkyně. Chudák Gabriela! Zemřela někde v Alexandrii..."

Válečnice otočila hlavu, aby nebyl vidět její potutelný smích. "Ách jo, slyšela jsem. Chudák Gáby!"

Obě ženy pokračovaly v další chůzi beze slov.



"Jsme tu, tohle je má hospoda." Callisto ukázala rukou k honosnému domu uprostřed náměstí.

"Pěkná."

"A zájezdní!"

"Jmenuje se U Gabriely?" podivila se Xena s pohledem upřeným na bílý, zdobený štít.

"Jo, to byl můj nápad. – Teď jsme z ní udělali polní lazaret."

Obě vešly dovnitř.

"Ale proč jste ji pojmenovali zrovna po –? Moment!" Princezna bojovnice zůstala stát. "Tamta věc na zdi! Nad výčepem!! To vypadá jako můj –!"

"Jako tvůj šakram, že? To bude asi tím, drahá, že to je tvůj šakram."

"Můj šakram –?!! Kde se tu u všech ďasů vzal??!" Xena zkoprněla ještě víc, když na protějších schodech spatřila v bílé zástěře svou ztracenou družku.

Gabrieliny oči byly doširoka rozevřené a v bledém obličeji měla plačtivý výraz. "Xeno –!! Ty žiješ –??!" Napřáhla před sebe ruce v poněkud tragikomickém gestu, sešla dolů pod schody, kde rázem upadla.

Lila ji naštěstí stačila zachytit. "Pojďte sem někdo, musíme ji odnést nahoru do jejího pokoje."

"Pomůžu ti," nabídla se rychle Xena.

"Moje sestra není od tvé smrti v pořádku, občas takhle omdlí," vysvětlovala Lila. "To, že ses tu objevila, musí být pro ni veliký šok. Taky je unavená, byla celou noc na nohou. Ošetřili jsem spoustu zraněných."


Do lokálu se Xena vrátila v naprosto roztržitém stavu. "Callisto, kde tu je voda, musím se umýt."

"Umýt? No, lázeň je kvůli Peršanům mimo provoz, takže tě čeká studený odchov; půjdeš skrz dům na dvůr, vlevo je stáj, v ní káď s dešťovou vodou. Mýdlo se válí někde poblíž. A počkej na mě, drahá, umyjeme se navzájem." Když spatřila Xeniny vytřeštěné oči, rychle dodala: "To měl být vtip."


Lila posléze dovedla princeznu bojovnici do pokoje pro hosty a slíbila jí ráno přinést snídani.

Xena hned neusnula, hlavou jí probíhaly myšlenky související s Gabrielou. Už dávno, tehdy v Zemi faraónů, když se dozvěděla o její smrti, se s tímto faktem, byť to pro ni bylo nesmírně těžké, smířila. Neměla na výběr; na tak silný otřes musela buď úplně zapomenout, anebo zemřít. Chladný rozum jí řekl, že umírat ještě nemá. Zatvrdila tedy svou duši s pocitem, že je třeba jít dál, že musí sama pokračovat v tom, co spolu s Gabrielou započaly – v šíření dobra – a vyrovnala se i se skutečností, že nikdy víc nepozná jinou přítelkyni.

Teď se situace radikálně změnila, Gabriela žije, a toto změní i celý další Xenin život.


Což se na Gabrielu aspoň podívat? Byla od ní odloučena dlouhé tři roky...

Vstala z postele a potmě se vydala na chodbu. Šátrala rukama po stěnách a jakoby náhle zaslechla zvuk dětského pláče. Divné, snad kočka, pomyslela si.

Když opatrně otevřela dveře Gabrielina pokoje, potkalo ji nečekané překvapení; její přítelkyně stála těsně za dveřmi, oblečena do jutové noční košilky, v ruce obrovskou svíci, dávající malinký plamének.

"Xeno...?!" vzlykla. "Proč ses se mnou nepřivítala?"

"Gabrielo...! Já...! V Zemi faraónů mi řekli, žes uhořela, a tak jsem... moc překvapená, že žiješ!"

"Proč ses se mnou nepřivítala, Xeno?"

"No... bylo ti zle, tak jsem... teď jsem tě chtěla jen vidět a hned zas odejdu, běž spát, přivítáme se ráno."

Děvče se slzami v očích přikývlo a Xena se ihned nato vrátila do svého pokoje.


Nespala dlouho, když ji probudil pocit, že někdo cizí chodí po jejím pokoji. Otevřela oči a první, co spatřila, byla malá ruka s velkou svíčkou. U postele stála Gabriela, vosk stékal z její dlaně, po tváři se jí kutálely slzy. Chabé světlo svíce ozařovalo její rozpuštěné vlasy i štíhlé tělo. Byla bosá, na sobě neměla žádný oděv.

Bojovnice se na lůžku nadzvedla.

"Gabrielo...!"

Při bozích, co má teď říct?! Nakonec pronesla to nejhloupější, co ji v ten moment napadlo: "Gabrielo...! Nastydneš se...!"

"Xeno...! Myslela jsem... že tě tehdy samurajové zabili!" Dotkla se dlouhé jizvy vedoucí napříč přítelčiným hrdlem.

"Gabrielo...! Bohové stáli při mně; přežila jsem. Pak jsem tě všude hledala a... v Alexandrii mi řekli, že tam při požáru zahynula řecká dívka. Prý měla u boku kovový kruh. Věděla jsem, že jde o šakram... Odjela jsem z Egypta a můj další život připomínal nekonečnou pouť bez cíle..."

"Xeno! Já žiju!" vzlyklo děvče. "Dostala jsem se z plamenů spolu s Čangem – Číňanem, co teď vaří u nás v hospodě. – – – Proč ses se mnou nepřivítala? Našla sis snad jinou družku...?"

"Probůh ne!! Jak tě tohle napadlo??!"

"Žes mě nechala tak dlouho samotnou." Nahá zlatovláska udělala dva drobné krůčky k posteli. Její tichý pláč nepřestával. "Xeno...! Já...! Já...! Já jsem se zbláznila! Jaks umřela, stalo se mi něco s hlavou! Slyšela jsem tvůj hlas, strašně silně, pak zmizel... a táhlo mě to po celém světě, cítila jsem, že někde jsi, a pak...! Teď běhám po náměstí, kdykoliv někdo přijede! Všichni se mi smějí! Říkají mi jezdecká Gabriela!"

"To nic... běž si lehnout... musíš odpočívat... teď už budeš v pořádku..."

"A naše přivítání?" hleslo děvče nesměle.

"Přivítáme se ráno. Bude na to spousta času. Dobrou noc."

"Dobrou noc..." Otočila se a šouravým krokem odcházela ke dveřím.

Jakmile Xena zahlédla překrásné tetovaní na jejích zádech, okamžitě jí před očima vyvstaly všechny události spojené s minulostí.

Vyskočila z postele. "Gabrielo!! Počkej!! Přivítáme se teď!!"

Oslovená se dvěma skoky ocitla v náruči své přítelkyně. Svíčka z její ruky spadla na podlahu a zhasla.

Xena odnesla chvějící se děvče k lůžku, políbila je do vlasů a usedla s ním na pelest. Kolem krku se jí ovíjely malé paže, jejichž stisk stále sílil.

"Xeno...! Xeno...!! Mám tě tolik ráda...!!" Gabriela už skoro neplakala.

Princezna bojovnice ulehla i s něžným břemenem na lůžko, rozhodnuta doprovodit přítelkyni do jejího pokoje, jakmile toto nezvykle srdečné přivítání skončí.

Jenže ono neskončilo. Útlá blondýnka se od ní nehodlala odloučit. Neustále ji objímala, tiskla, a dokonce se pokoušela rozepnout její kožený oděv. Tato okolnost byla pro princeznu bojovnici novinkou, tohle její družka v minulosti nikdy neudělala.

Po pár minutách svlékla svůj oděv sama a nahá těla obou žen se poprvé dotkla. Bylo to neuvěřitelně krásné; Xena bloudila rukama po Gabrieliných zádech, jakoby chtěla svými prsty rozpoznat každičký sval. Hladila i oblá ramena, štíhlý pas a sametovou kůži na pevném, rovném břiše. Tak silný pocit slasti, co ji při tom naplňoval, nezažila nikdy dřív.

Později si všimla, že se děvče dotýká jejích rtů svými a že zřejmě touží po milování. Toporné polibky i nejisté doteky naznačovaly, že je naprosto nezkušená. Pokud by jen jedinkrát milovala Perdica, jistojistě by uměla aspoň líbat.

Uchopila Gabrielinu tvář do dlaní a věnovala jí první skutečně milostný polibek. Děvče zareagovalo spontánně, a tak ji Xena pozvolna učila opravdové lásce. V podstatě bylo vše nové i pro ni. Ne, že by nikdy před tím neměla ženu, ovšem, tohle bylo zcela jiné, erotické pocity zde byly přehlušeny něčím, co lze nazvat jedině společnou nirvánou – nejvyšší blažeností – touhou po dokonalém splynutí duší i těl.

Tu noc zažily obě přítelkyně to, k čemu mělo dojít už dávno, a co je teď definitivně spojilo dohromady.


–––––––

Rozespalá Lila s hrnkem kávy a mísou pečiva stoupala po schodišti vedoucím k pokojům. Hned u prvních dveří se zůstala stát a zaklepala. Když vešla dovnitř, zrudla. Xena byla vzhůru, ležela na zádech a usmívala se. Na její nahé hrudi spala Gabriela. Neměla na sobě o nic víc než její družka.

Lile bylo okamžitě jasné, oč jde, a v rozpacích z pokoje vycouvala.

Xena se jemně vymanila své milé a s koženým oděvem obtočeným kolem pasu vyběhla na chodbu.

"Lilo, počkej! Nech mi snídani dole v lokále, hned tam přijdu, ano?"

Gabrielina sestra se stále ještě červenala. "Dobře... a... promiň."

"To nic. Nic se nestalo."


Když princezna bojovnice, boty rozšněrované, seběhla po chvilce dolů do výčepu, ihned si povšimla, jak spolu hovoří Lila se Sárou. Ano, dozajista mluví o ní. Mluví o tom, že se milovala s Gabrielou, poznala to z jejich pohledu.

"Ahoj, Xeno," řekla Sára neutrálně.

"Dobrýtro." Bojovnice přejela očima prázdný lokál a v ten moment zažila další překvapení: u blízkého stolu seděla Callisto. Oběma rukama přidržovala malou blonďatou holčičku, která se před ní na stole učila chodit. Holčička měla kolem pasu šerpu a za ní zastrčené ploché dřívko.

"To je –!" vydechla Xena a ukázala prstem. "To je dítě!!"

"Holka, drahá. Je to holka," zavrčela Callisto. "Moje dcera."

"Ty máš dceru?!"

"Jak vidíš."

"Bohové!! Kdo to spáchal??!!"

"Cožpak vím? Připlavala k nám po moři. V sudu. Jmenuje se Callisto Druhá. Vychovám z ní nejlepší bojovnici v celém Řecku. Bude lepší než já, než ty, mmmm... možná nejlepší na celém světě. Koukej, udělala jsem jí z větve malý meč, aby si zvykla."

"Skočila pro ni do rozbouřeného moře!" ozvala se od výčepu Lila. "Byly vlny velké jako tenhle dům!"

"Ále co, tetička Callisto si trošku zaplavala, nebylo to nijak zlé."

"Je to hrdinka!" dodala Lila se zaujatým obdivem.

"Mmmm... psssslúúúhhh... to já byla vždycky." Sebevědomá válečnice s tázavým pohledem obrátila vypoulené oči vzhůru. "Úúúú – púú – – úúúú – pupúúúú... " zanotovala si.

"Bííí – bííí – bííí – bííí – ííííííííí!" připojila se její dcerka.

"Bí, bí. – Í," odpověděla jí se zakloněnou hlavou Callisto.

Xena si povšimla, že má stále ten samý nepříčetný výraz jako dřív. Určitě je i stejně šílená, napadlo ji, jen své snažení tentokrát napřela do něčeho užitečného; do obrany nového domova, do výchovy bezprizorné holčičky.

"Můžu si ji pochovat?" zeptala se.

Válečnici ztuhly rysy. Vzápětí se však úplně uvolnila.

"No jistě, drahá. Proč ne."

"Tak ty máš dceru...!" povzdechla si Xena. "A já že v noci slyším dětský pláč!"

"No," ukousla Callisto a protáhla se, "důvod nočního pláče už znáš, ale proč já pořád slyšela roztoužené Xeno, Xeno, to mi tedy řekni, drahá? Hm?"

Rozpačitá bojovnice neodpověděla a postavila holčičku zpátky na stůl. Na schodišti se v ten samý moment ukázala její rozzářená družka.

Sjela po zábradlí dolů, stoupla si na špičky a dlouze Xenu políbila.

"Ách jé! Láska, láska, láska! A hned po ránu!" zabručela cynicky Callisto. "Nezodpovědělas mou otázku, Xeno. Takže se musím zeptat svojí sestry. Ta mi určitě řekne, co se dnešní noci dělo ve tvém pokoji."

"Jaké sestry?"

"Uvidíš." Vstala, položila Gabriele ruku na rameno a odvedla ji kousek stranou. Děvče se tomuto nebránilo, ba právě naopak; uchopilo válečnici kolem pasu a dalo jí mlaskavou pusu na tvář. Pak přiblížilo ústa k jejímu uchu.

Callisto se zálibně šklebila a oči jí jen hrály. Nakonec pokývala významně hlavou.

"Hmhm, už to vím, Xeno. A nezlob se. To víš my sestry, hned si všecko vyzvoníme."

"Jak to sestry?!"

"Abys věděla, Callisto je báječná sestra." Gabriela se pousmála a ukázala rukou k oknu; zvenčí se právě ozval dusot koňských kopyt. "Pojď, Xeno," vyzvala svou přítelkyni. "Projdeme se po městě a já ti všechno vysvětlím."


S dcerkou v náruči vyšla na ulici i Callisto. Před hostincem zůstala stát a rozhlédla se po náměstí. Hezký slunný den, pomyslela si. Zvláštní; nikdy dřív si počasí ani nevšimla...


Od městské brány se k hostinci přihnal bělouš s jezdkyní na hřbetě. Dívka oděná v krátké kožené sukni přitáhla svému koni uzdu, přehodila nohu přes jeho hřívu a elegantně se svezla k zemi.

"Zirjo, vítej! Co tě k nám přivádí?" oslovila ji Gabriela, aniž by přestala svírat ruku své přítelkyně.

Dívce s modrými korálky ve vlasech se několikrát vzedmula hruď. "Zdravím tě, Gabrielo. Na konci příštího týdne pořádáme čertomlycké oslavy; tanec, zpěv, dobré jídlo... rády bychom uvítaly i naši bývalou královnu."

"Přijdu určitě a ráda. Tedy přijdeme – já i Xena."

Zirja vzápětí spatřila nedaleko stojící válečnici. Udělala k ní několik váhavých kroků. "My se známe, Callisto, že?"

"Správně."

"Tvá dcera?"

"Teď už ano. – Sirotek. – Starám se o ni."

"Je moc hezká. – Pročs tehdy nepřišla? Bála ses, že tě porazím i napotřetí?"

"Naše koňské dostihy... Nemohla jsem tehdy přijít, zaměstnával mě můj meč."

"Aha. – A teď tě už nezaměstnává? Navštívila bys nás na amazonské dni?"

Callisto přizvedla dítě, aby se jí líp drželo. Radost způsobenou nečekaným setkáním nedávala příliš znát. "Víš jistě, Zirjo, že Amazonky stojí zrovna o mě?"

Dívka si rukou přičísla rovné tmavé vlasy a na okamžik uhnula pohledem. "Buď si jistá, že stojí. Jedna z nich určitě."

"Když je to tak... budu o tom přemýšlet."

Zirja se vyhoupla zpátky na bělouše. "To udělej." Za chvíli se ještě otočila a okolní domy odrazily její zvonivý smích. "Už sis pořídila rychlejšího koně?"

V městské bráně mávla rukou na pozdrav a poté zmizela stejně rychle, jako se prve objevila.

Callisto stála chvíli bez hnutí, pak oslovila svou dcerku: "Tak co, malá? Navštívíme spolu Amazonky? Hm?"

"Bňbňbňbň – íííííííí!" vyrazila ze sebe holčička a vesele zašermovala ručkama.

"Dobře, dobře, když tedy souhlasíš, tak je navštívíme." Posadila si dítě na rameno a přimhouřila oči před pichlavým slunkem; stálo už vysoko a rychle prohřívalo chladný ranní vzduch.


Naproti přes náměstí, kde bylo vidět Xenu s Gabrielou, projížděl až po okraj naložený žebřiňák. Callisto se spokojeně rozhlédla. Její nový domov... nikdy by nečekala, že ho najde zrovna tady.


Místní prodejci rozkládali stolky ve stínu obytných domů a přinášeli na ně rozličné zboží. Zemědělci mířící do polí pomalu procházeli městskou branou. O včerejším krutém boji s Peršany jako by nikdo z nich nevěděl. Potedea se zvolna navracela ke svému všednímu životu.



Konec



© Copyright 2003 by GL&VR






| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |