Pouť je u cíle

napsal Mišák



Poznámka 1: Přes velkou podobnost nemá povídka nic společného se sérií příběhů začínající Zvláštním snem a konče prozatím Ostrovem otrokářů.


Poznámka 2: Podobnost s příběhem Pouť bez cíle od V. Rojanové, resp. autorské dvojice GL&VR, je zcela záměrná.


Poznámka 3: Povídku věnuji V. Rojanové.






Stojím na zádi lodi a hledím na brázdu, která se tvoří za kýlem. Přemýšlím o událostech posledních dnů a týdnů. Když jsme před měsícem stanuly společně s mojí dcerou před hradbami Říma a poté několik hodin procházely výstavnými ulicemi věčného města, připadala jsem si malá a bezvýznamná proti síle a moci největšího panovníka Evropy. A týden nato jsem byla důvěrnou přítelkyní samotného Caesara i jeho ženy Livie.

Ten týden jsem Brigit moc nevídala. Chodila celé dny ulicemi města. Nejen těmi nádhernými a ve dne bezpečnými, ale navštívila i ta nejhorší, nejšpinavější místa, kam se stráže neodvážily ani za slunečního svitu, pokud jich nebyla alespoň četa.

Má dcera strávila cestováním po světě celá poslední léta. Byla v zemi věčného sněhu, kde i medvědi byli bílí, navštívila středoamerické indiány a jejich podivné, ale vzkvétající civilizace. Dále na jihu objevila obrovskou řeku a stejně obrovité, téměř nekonečné pralesy, ve kterých žili lidé ještě na úrovni doby kamenné. Potom navštívila Afriku s rozsáhlou pouští na severu i s oblastmi nesmírně bohatými na zvěř dál k jihu. Naposledy byla v Japonsku. V izolované říši vycházejícího slunce, kde Evropany téměř neznali.

O všech těchto cestách mi po návratu domů do Irska podrobně vyprávěla, takže jsem poznala svět, aniž bych vytáhla paty za své malé domoviny.

Jen v Řecku nikdy nebyla. Prohlašovala, že tam půjde jedině se mnou.

Když Brigit zjistila, jakou závratnou kariéru dělám u císařského dvora, přidružila se ke mně a nevzdalovala se ani na krok. Když jsem chtěla protestovat, prohlásila, že je můj osobní strážce. Na chvíli mi to přišlo k smíchu. Ale čím víc jsem poznávala, jaká džungle je císařský dvůr, plná intrik, závisti a nenávisti, jaké mocné síly se tu střetávají v boji o Caesarovu přízeň, byla jsem najednou významná figura v tomto boji. Někteří mi podlézali, jiní mě nenáviděli a šířili o mně všelijaké klepy. Což o to, o kom se na dvoře nemluví, jako by tu ani nebyl. Ale ty řeči o mně, to byl silný kalibr. Že jsem milenka samotného Caesara, nebo, což bylo ještě pikantnější, že jsem milenkou Livie, jeho ženy a císařovny římské. Sám Oktaviánus byl v soukromí velice milý a přátelský člověk, kterého k moci vynesla částečně náhoda, ale hlavně železná vůle jeho ženy. Livie milá určitě nebyla. V mládí musela být velice krásná, ještě mnoho z její krásy zůstalo. Jak jsem ji poznala, byla ve skutečnosti ona Caesarem římským. I ti nejvlivnější a nejmocnější na císařském dvoře se jí báli. Mě však kupodivu měla ráda a schvalovala, že mne všude doprovází moje ochranka. I když se divila, jak by mne mohla uchránit taková útlá dívka, jako je Brigit. Přestože věděla, že má bojový výcvik japonských samurajů.

A to jsem jí o ní ještě neřekla všechno.

Když mě samotná císařovna varovala, že bych měla z Říma zmizet, pokud je mi život milý, začala jsem nebezpečí mi hrozící brát vážně. Mnoho lidí nelibě neslo, jakou sympatii jsem si získala u panovnické rodiny a bylo jim jedno, že jsem ji nezneužívala ve svůj prospěch. I tak jsem jim překážela. Nechtěla jsem se dočkat jedu ve svém nápoji, či v jídle, popřípadě dýky v zádech někde v neosvětlené chodbě. Proti vrahovi s nožem bych se patrně dokázala ubránit sama, ale jak bojovat proti jedu?

Takže jsem se rozloučila a společně s Brigit jsme pokračovaly v cestě. Když se mezi lidmi u dvora rozneslo, že odcházím, bylo na míle daleko slyšet, jak si oddechli. Kdyby se kameny, které dvořanům a jiným poskokům spadly za srdce, shromáždily na jedno místo, měl by Řím nový, osmý pahorek.

Na koních, které nám věnovala císařovna, jsme rychle přejely napříč Apeninským poloostrovem a v malém přístavu na břehu Jaderského moře jsme je chtěly prodat. Kupci se, k našemu překvapení, jen hrnuli a nabízeli nám za ta zvířata překvapivé vysoké částky. Nemohla jsem to pochopit.

S penězi za koně jsme vyhledaly majitele jedné pěkné rybářské lodi a požádaly ho, zda by nás nepřevezl přes Jadran do Řecka. Dobrý muž ihned souhlasil a když jsem zavedla řeč na peníze, rázně odmítl. To už mě zarazilo.

"Přeci nás nemůžete vézt takovou dálku zadarmo?" ptala jsem se udiveně.

"Pro vás, paní Morrigan, to udělám rád," odpověděl mi kapitán.

"Jak to, že mě znáte?"

"U nás se šíří zprávy rychle."

"Jaké zprávy? Že jsem upadla u císaře v nemilost?"

"Hlavně důležité vojenské zprávy, ale jak vidíte i drby. Ale o nemilosti nic nevím. Já slyšel, že vás samotná paní Livie," to jméno vysloví, jako by spatřil jedovatého hada, "posílá do Řecka."

"Proto taková ochota," ozve se Brigit, "už jsem si myslela, že tady žijí jen samí lidé se srdcem ze zlata. Jak vidíš, jsem na svůj věk mimořádně naivní."

Jenom se zasměji, když Brigit mluví o svém věku. Potom si vzpomenu, že jí bude za pár týdnů třicet let a i když vypadá stále na šestnáct, o věku už mluvit může.

Tady udělám malou zastávku. Brigit bude třicet. Tak kolik je vlastně Morrigan? To je jednoduché. 29+23 se rovná, no kolik vlastně? Hodně, radši nemluvit. A jak mohla padesátiletá bába dobýt celý Řím? Jednoduše. Nejsem zcela člověk a stárnu mnohem pomaleji. Takže, pokud mi někdo hádá třicet let, tvářím se uraženě a naštvaně. Sama se cítím nejvíc na pětadvacet.

Pětadvacet. Tak tolik let přesně uplynulo od chvíle, kdy jsem byla v Řecku naposledy? A proč se sem po tolika letech vracím? Doma v Irsku mě nic nedrží. Řadu let nejsem druidská velekněžka, a tak vlastně nemám nic na práci. Brigit mě několikrát lákala, ať cestuji s ní. Japonsko jsem ještě odmítla, ale pak nadhodila Řecko. Ta malá potvora, věděla jak mě dostane.

Zvednu hlavu a podívám se na svoji dceru. Stojí na přídi vedle kapitána lodi. Vysoká, útlá, takhle zezadu vypadá jako kluk. I s těmi širokými rameny. Když se otočí, nemůže dívku zapřít. S půvabným obličejem i s nevelkými, ale pevnými ňadry.

"Pojď sem k nám, Morrigan, za chvíli uvidíme pevninu," volá na mne.

Před lidmi mi nikdy neříká, mami. Vypadalo by divně, jak může mít pětadvacetiletá žena šestnáctiletou dceru.

Postavím se vedle ní. Brigit je o pěkný kousek vetší než já. Už jsem si zvykla koukat na ni nahoru.

"Tak kde je ta pevnina?" ptám se. Hlas se mi nechvěje, ale uvnitř se tak pevně necítím. Vracíme se do Řecka. Do země, kde žil a doufám ještě stále žije poslední muž, kterého jsem milovala. A přesto jsem ho musela tenkrát před dvaceti pěti lety opustit.

Hercules.

Obrysy země se vyloupnou z mlhy před námi téměř naráz.

"Země před námi!" hlásí celkem zbytečně kapitán lodi.

"Je to určitě Řecko?" ptám se s pochybností. Nerada bych se vylodila v divoké a primitivní Albánii, kterou se dosud Římanům nepodařilo zcela pokořit, natož v Černé Hoře, kterou se dobýt ani nepokoušeli.

"Jistě, paní, na mne se můžete spolehnout," říká hrdě velitel malé kocábky.

Blížíme se ke břehu. Místo na přistání nalezneme ihned. Loďka má zanedbatelný ponor, takže se s ní dá připlout až k pevnině. Podám kapitánovi ještě pár zlaťáků a říkám mu: "Pozdravuj ode mne Caesara Octaviána Vznešeného."

"Rád bych císaře Augusta viděl, paní Morrigan, ale obávám se, že prostého rybáře do jeho paláce nepustí."

Možná ano. Spousta lidí bude ráda, že jsem z Říma definitivně pryč.

Hodíme si na záda svá zavazadla a pomalu stoupáme od moře vzhůru. Když se ohlédnu, uvidím, že lodice se otočila a směřuje zpátky k domovu. Jsme nahoře. Před námi se rozkládá zvlněná krajina pokrytá většinou lesy.

Podívám se na Brigit. Usmívá se.

"Nezapomnělas na něco, mami?" ptá se

"Ne, určitě ne, máme všechno sebou."

"To nemyslím," směje se má dcera. "Co takhle hned po vystoupení políbit zem svých předků? Vždyť se vracíš po tolika letech."

"Ti námořníci by mě měli za cvoka."

"No a?"

"Nech toho. Máme jiný problém."

Pozorně si Brigit prohlédnu.

"O co jde?" ptá se.

"Neměly bychom udělat něco s naším foxteriérem?"

"S čím to, prosím tě?"

"S naším vzhledem, zevnějškem."

"Aha! Ty myslíš jestli nejsme moc extravagantní?"

Spatří, jak se tvářím nechápavě a rozesměje se.

"No výstřední - příliš nápadný."

Zašklebím se na ni.

"Co jsem předtím řekla špatně?"

"Exteriérem."

"No právě. Proč myslíš, že mě ten dobrý muž hned poznal?" ukazuji palcem za sebe, na vzdalující se loď.

"Mně se takhle moc líbíš, mami, a že na nás budou lidi koukat, na to jsme přeci my dvě zvyklé."

Proč o tom vůbec mluvím. Obě na sobě máme černé přiléhavé kalhoty, doplněné vysokými botami až ke kolenům. Tak ženy obvykle oblečené nechodí, ale to není ještě to hlavní. Obě máme halenku v barvě svých vlasů. A tady je to jádro pudla. Brigit bílou a já jasně červenou.

Jak jsme k tomu přišly? U císařského dvora byla právě móda, barvit si vlasy křiklavými odstíny. Bylo možno vidět ženy a občas i muže s vlasy zelenými, modrými, dokonce i fialovými. My dvě jsme se v podstatě držely dost zkrátka. Brigit, přirozená blondýnka jen nechala své vlasy zbělat. Nemusím ani podotýkat, že jediná za všech k tomu nepotřebovala žádného kadeřníka. Já si těžko mohla na rusé vlasy volit modrou, čí zelenou. To by vyšla děsná barva. Zatímco červená byla docela jednoduchá.

Octaviánus byl mými vlasy nadšený. Tvrdil, že v životě neviděl krásnější ženu, než jsem já. On byl občas také velký lhář. Říkali mi to i jiní. Takoví, co to tvrdí každé ženě mladší osmdesáti let. Takže jsem zas tolik nezpychla. Přesto jsem si ten odstín na hlavě ponechala až do dneška. Líbí se také Brigit a to je pro mne důležitější, než obdiv celého Caesarova dvora.

Výsledek diskuse je, že všechno necháme při starém a komu se to nelíbí, ať nám vleze na záda.

Cesta loukami a lesy nám vesele ubíhala. K večeru začínala krajina jevit známky lidské přítomnosti. Na pastvinách se objevily krávy, kozy, ovce. Pak jsme procházely sady a polnostmi, a na konec jsme spatřily i vesnici. Nebyla ani velká, ani malá, tak akorát.

"Půjdeme si sednout do hospody, tak se nejlépe dozvíme, co je tu nového."

"Ti lidé z nás budou na větvi," říká Brigit.

"Oni si za chvíli zvyknou, a přestanou si nás všímat."

Přesně tak to proběhlo. Nejprve trochu strach, pak udivené pohledy. Ale když jsme si sedly dozadu, objednaly večeři a ukázaly pravou zlatou římskou minci, všichni, včetně hostinského, se uklidnili a za nějaký čas na nás skoro zapomněli. Jak jsem říkala; v hospodě se probere všechno. Komu se telí kráva, která koho podvádí a manžel je jako obvykle jediný, kdo nic netuší, jak Pepíčkovi rostou první zoubky.

"To jsou pro nás opravdu podnětné informace," směje se tiše má dcera.

"Vydrž, však oni se dostanou ke zprávám ze světa. To víš, Pepíčkův první zoubek je pro tyhle lidi důležitější. A že se jim telí kráva také."

"Ještě, že se jim netelí býk."

"Ten těžko, to by musel být pěknej vůl."

Vesnické drbny probraly první poslední. Co nového v Athénách, ve Spartě, nějaké tlachy o bozích, ale opatrně, aby to náhodou neslyšeli a dál a dál. Nakonec se dozvíme všechno. Dokonce i pár slov o Herculovi padne. Alespoň vím, že ještě žije.

Druhý den pokračujeme dál. Stále nedaleko pobřeží, stále k jihu. Nikam nespěcháme, a tak jdeme docela pomalu. Cesta lesem se zvolna rozšiřuje, až je to téměř silnice.

"Směřujeme asi k nějakému městu," říká Brigit, "víš k jakému?"

"Ne. Já tady dlouho nebyla a tenkrát jsem měla jiné starosti, než abych se mohla kochat krásami krajiny."

"Já vím: Hercules."

"Taky. Ale nejdřív Dahak. Vyprávěla jsem ti o něm?"

"Vyprávěla a přeháněla, jako obvykle."

"Nebuď drzá, dcerko."

"Na starou mámu, viď? Nemocnou a neduživou k tomu."

Chci něco ostrého odpovědět, když se za námi ozve dusot nohou.

"Nějaké dobrodružství, však už bylo na čase," těší se Brigit.

Na cestě za námi se objeví čtyři mladíci, spíše kluci a uhánějí, jakoby jim za patami hořelo. Nebo je někdo honil. Ale nic není vidět. Přiběhnou k nám, zastaví se a zůstanou na nás koukat s rozevřenými ústy.

"Kuk!" vybafne na ně Brigit. "Halóó, jste doma? Co se děje? Kdo vás honí?"

Chlapci slyší bělovlasou dívku mluvit rodným jazykem a vzpamatují se.

"Honí nás piráti," hlásí jeden z nich.

"Tady? Po břehu? Co je to za divné piráty?" nechápe moje dcera.

"Jsou to Peršané. Včera se tady někde vylodili a chtějí zaútočit na naše město."

"Peršané?" divím se. Nic mi to neříká.

Ale Brigit je chodící zeměpisná encyklopedie.

"Perská říše," začne výklad, "kousek od nás na východ. Za Tureckem a Mezopotámií. Vládne tam pádišáh Réza Páhlaví Chomejní."

"Kousek," usměji se, "co by kamenem dohodil, že? Co tu chtějí?"

"Jsou to piráti, co bys od nich čekala. Kolik jich je?"

"Šest," odpovídá klučina, "jsou strašní, mají takhle ohnuté meče," ukazuje.

"To jsou šavle," říká Brigit.

Víc neřekne. Ozve se dusot kopyt a proti nám se od města vyřítí jezdec na koni. Vlastně jezdkyně.

"Naše hostinská," zvolá mladík obdivně.

Musíme se tvářit hodně udiveně, protože opakuje.

"To je naše hostinská. Ona velí obraně města."

Žena přijede až k nám, zastaví a seskočí z koně. Je to skoro ještě dívka. Vysoká téměř jako Brigit, štíhlá, s dlouhými plavými vlasy. Na sobě má černé kožené šaty s odvážným výstřihem a sukní vysoko nad kolena. K tomu kožené holinky, všechno pobité zářícími stříbřitými hřeby. Dívám se na ni překvapeně. Tohle, že je hostinská?! Takhle bych si spíš představovala amazonku.

"A my jsme měly strach, že jsme moc extravagantní," říkám tiše Brigit.

Dívka mezitím vyzpovídá kluky a poručí jim:

"Mazejte do města a řekněte jim, co jste viděli!"

"A co ty, paní?" táže se nejodvážnější z kluků.

"Já je trochu zdržím."

To si troufá děvče. Jedna proti šesti. Je buď moc dobrá, nebo úplně pitomá. Sázela bych na to první.

Obrátí pozornost na nás. I ona je překvapena naším vzhledem.

"Co vy dvě? Koukejte také zmizet!"

"Přece tě nenecháme jít samotnou proti šesti," říká Brigit.

"Já to zvládnu," odpovídá dívka sebevědomě, "vy byste mi jen překážely."

Sáhne na záda a vytáhne meč. Má krásnou zbraň. Takovou určitě nenosí nějaký bezvýznamný hlupák.

"Zmizte!" oboří se na nás znovu.

Beze slova přejdu k Brigit a vezmu z vaku na jejích zádech svůj meč. Jestli má hostinská skvělou zbraň, tak já taky.

"Hleďme!" říká blonďatá bojovnice, "to je panečku meč! Umíš s ním zacházet?"

Už na mě nehledí tak pohrdavě.

"Trošičku, docela maličko," odpovím skromně.

I Brigit vytáhne z pouzdra na zádech svůj meč. Hostinské překvapením málem vypadnou oči z důlků.

"To je japonský meč - katana! Kde jsi k ní přišla?"

"Dárek od samotného Šogúna," odpoví dcera popravdě.

"Jistě, jistě," zasměje se hostinská. "Hlavně si s ní sama neubliž."

Dodá, když vidí, jak Brigit katanu vláčí za sebou.Víc už neřekne, protože Peršané právě dorazili. Brigit udělá pár kroků dopředu a stranou a zdvihne meč ke své hlavě.

"Co dělá ta praštěná holka?" ptá se s obavami hostinská. "Vždyť ji zabijí."

"Uvidíš sama," odpovím jí klidně.

Piráti nikam nepospíchají. Zřejmě jsou jenom na průzkumu. Když uvidí tři ženské za zbraněmi v rukou, zarazí se, ale pak pokračují směrem k nám. Znovu se zastaví, jen jejich velitel udělá ještě pár kroků.

"Fzdejte se ňyc se fám néstane," zvolá.

"Nikdy," odpoví klidně Brigit.

"Tak fás připráfíme nejdříf o panenství a pak fás připrafíme ó chlavu," zasměje se velitel pirátů pohrdavě.

"Co říkal?" ptám se.

"Že nás znásilní a potom zabijí, když se nevzdáme."

"A když ano?"

"Tak taky," odpoví má dcera.

Otočí se k pirátům a něco na ně zakřičí v mně neznámém jazyce. Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Muži vztekle zařvou a vyřítí se ne nás se zakřivenými šavlemi nad hlavou. Pěkně dva na každou z nás. U Brigit jsou nejdřív.

"Tak se dívej," řeknu hostinské v těch několika vteřinách, co máme ještě čas.

Velitel Peršanů udeří nemilosrdně po hlavě mé půvabné útlé dcery. Brigit, která těsně před tím uchopila svůj meč oběma rukama a držela ho svisle před obličejem, odrazí prudce jeho ránu, až útočník zakolísá a ruka se šavlí mu poklesne. Bělovlasá dívka vykřikne a udeří prudce po jeho hlavě. Ten švih je tak rychlý, že by ho necvičené oko ani nespatřilo. A výsledek je strašný. Hlava piráta odlétne obloukem, zatímco zbytek jeho těla se v tratolišti krve skutálí dolů k cestě. Druhý útočník se jen na chvilku zastaví a vypoulí oči děsem. To je to poslední, co udělá. Brigit postoupí k němu, meč stále drží u hlavy. Znovu zakřičí a jediným úderem odshora dolů boj ukončí. Na první pohled to vypadá, že muže přesekla vedví, ale ostří jen zanechalo na jeho hrudi i břiše krvavou stopu. Pirát se s hlasitým výkřikem bolesti a děsu svalí k mrtvole svého druha.

"A sakra!" vykřikne hostinská obdivně. Na víc není čas. Ostatní útočníci jsou u nás. I oni drží šavle nad hlavami a útočí shora dolů. Není pro mne těžké se oběma vyhnout. Tomu druhému udeřím prudce po krku. Můj meč nedokáže totéž co katana, ale stejně má muž dost. Obrátí oči v sloup, pustí zbraň a rukama se marně snaží zastavit krev prýštící z hrozné rány. Ani nevidím jak padne, protože odrážím útoky jeho druha. Potřetí už jsem rychlejší než on a bez slitování mu vrazím meč mezi žebra. S výrazem překvapení klesá i druhý pirát k zemi. Jen vytrhnu zbraň z jeho hrudi a pohlédnu po hostinské. Ta dívka je bojovnice super třídy. Jeden z útočníků je již mrtev, druhý nemá proti meči vedeném rychlou a zkušenou rukou žádnou šanci a za chvilku následuje svého druha. Je po boji. Brigit seběhne na cestu a postaví se vedle mě.

"Vidím, že jsi nic nezapomněla, mami," říká mi šeptem.

Dorazí i blondýnka. Meč už má uklizený, vede za uzdu svého koně. Hnědé oči jí září jak dvě lucerničky.

"Moc se mi to líbilo," říká nadšeně, "Vy dvě jste skvělé, už dlouho jsem se tak nepobavila."

Nesdílím její pocity. Dávno mě netěší zabíjet, i když, jak bylo před chvilkou vidět, jde mi to pořád dobře. Dívka si všimne našich tváří.

"Co je s vámi? Vy nemáte radost, jak jsme ty rabiáty pěkně porovnaly? Vždyť to byl krásný boj. Nakonec jsme se jenom bránily," dodá najednou skromně.

"Ale ano," říkám nepřesvědčivě.

"No nic," mávne rukou blondýnka, "já pokračuji v průzkumu. Avy? Když půjdete dál, za chvilku jste ve městě. Pokud se tam zdržíte, tak se ještě uvidíme."

"Co je to za město?" ptám se.

"Vy nejste zdejší?"

"Už pár let jsem tu nebyla," pětadvacet, ale to by si mi asi nevěřila.

"Potadeia, moje město."

"Tvoje? Tady se kdysi dávno narodila Gabriela, družka Xeny, že?"

"Vy znáte Gabrielu?" diví se hostinská.

"Jen z vyprávění," je to pravda, osobně jsem ji nikdy neviděla.

"Slyšely jsme, že společně s Xenou prospaly mnoho let někde v ledu," přidá se Brigit.

"Ano, byly u ledu," zasměje se hostinská, "pro mne za mne tam klidně mohly zůstat."

"Před rokem byly v Římě a odvedly odtud Caesarovu nevlastní dceru Livii krvavou."

Ta Brigit co neví, nepoví. Ale proč ne, vždyť to není tajné.

"Odkud tohle víte?" diví se dívka na koni.

"Jdeme přímo z Říma," odvětí moje dcera, "tam se o tom stále mluví."

"Xena s Gabrielou prý zahynuly někde daleko na východě," přidám se já, "v Japonsku."

To jsme zaslechly včera večer v hospodě.

"Ano, ano, tak nějak to bylo," usměje se blondýnka, "já pokračuji v cestě. Až budete v Potadeii, zastavte se na náměstí v hostinci a řekněte, že vás posílám."

Otočí koně a odcválá.

"Pěkná hostinská," poznamenám, "jestli jsou všichni v Potadeii zpolovic takhle dobří, tak se mají Peršané na co těšit. Kdyby to bylo vůbec možné, myslela bych si, že jsme potkaly samotnou Xenu."

"Taky mě to napadlo," říká zamyšleně Brigit, zatímco pokračujeme v cestě k městu. "Ale Xena nebyla blondýna, a navíc je mrtvá." Teď mi došlo, že když jsem byla u císařského dvora v Kjótu, mluvilo se o nějaké bitvě na severu ostrova Honšú, kde na straně těch, co prohráli, bojovala nějaká žena ze Západu."

"O tom jsi mi neříkala."

"Já vím. Nepovažovala jsem to za důležité. Až teď. Byla prý velká a bojovala jako deset mužů."

"To by souhlasilo."

"A padla v boji."

"Tak to bohužel taky. A Gabriela?"

"Nevím." Brigit krčí rameny, "o té jsem nic neslyšela."

Najednou jsme venku z lesa. Cesta stále klesá. Přímo před námi, blízko úzké mořské zátoky se rozkládá Potadeia. Po tom, co jsme viděly Řím, nám připadá jako větší vesnice. Ale na zdejší poměry to může být město. Je docela slušně opevněné, byť jen dvojitými dřevěnými valy vyplněnými zeminou. Na strategicky vhodných místech stojí stráže, brána, nejslabší část opevnění, je pobitá silnými železnými pláty.

"Jestli je to tohle všechno práce naší hostinské, tak je vidět, že se děvče vyzná," říkám.

"Souhlasím, mami."

Brigit viděla města v celém širém světě, zná všechny možné systémy opevnění, takže její hodnocení je objektivní.

"Pokud budou hradby hájit odhodlaní obránci, můžou se udržet i proti dost velké přesile," hodnotí situaci, "teď jsem ale víc zvědavá, jestli nás vůbec pustí dovnitř."

Stráž u brány nás musí vidět z velké dálky, ale zatím se neukazuje. Teprve, když jsme téměř u hradeb, brána s otevře. Vejdeme a za námi se zase zavře.

"Dobré, tak to má být," usměje se má dcera.

"Co když jsme nepřátelští špehové, vždyť jsme vevnitř a ani to moc nebolelo."

"Tak se podívej okolo, mami."

Skutečně. Z hradeb i nejbližších domků na nás míří lučištníci. Objevuje se jeden z těch kluků, které jsme potkaly venku.

"Jsou to ony?" zeptá se ho velitel stráže. Jako by při našem vzhledu mohlo dojít k mýlce.

Luky obránců po jeho kladné odpovědi poklesnou.

"Kde je naše hostinská?" ptá se místní velitel.

"Pokračuje v průzkumu," odvětí Brigit.

"A Peršané?"

"Ti už nepřijdou." Moje dcera to nijak nerozvádí, ale velitel stráže se s tím spokojí.

"Máme se ubytovat v hospodě na náměstí," přidám se já.

"Ach, ano. Jděte pořád po této ulici," ona tu jiná ani není, "až přijdete k naší hospodě. Nemůžete ji přehlédnout, je přímo na náměstí."

Kdo by to byl řekl.

Poděkujeme a jdeme.

"Město, město," brblá si Brigit, "vždyť je to jen opevněná ves."

"Nebuď neskromná, drahoušku. U nás v Irsku by byla Potadeia také město a jak by jsme na ni byli hrdí."

"Však já vím, mami. To já jenom tak."

Náměstí je docela pěkné a veliké, mají tu kašnu, několik velkých stromů, i domy stojící okolo jsou větší a honosnější. Hostinec je z nich nejvýstavnější. Veliká, patrová budova, celá z kamene, pěkně udržovaná. Jmenuje se U Gabriely.

Sotva k němu zamíříme, vyjde z podloubí menší žena středních let, a vypadá to, že na nás čekala. Působí příjemným, sympatickým dojmem.

"Dobrý den," vítá nás. "Vy jste ty dvě, co pomohly naší hostinské v boji proti Peršanům?"

Jak to může vědět?

"Oni se kluci koukali na vaši bitku," vysvětlí nám."Pak teprve utíkali domů. Už o vašem boji s Peršany ví celé město."

Tak proto ta reakce mužů u brány.

"Vejděte a odpočiňte si v našem hostinci," zve nás žena, "já jsem Lilly."

"Mladší sestra Gabriely?" zeptám se a ukazuji na nápis nad vchodem.

"Ano. Vy mne znáte? A Gabrielu také?"

"Jen z vyprávění."

"Tak to pojďte honem dál."

Uvnitř je veliký sál, jehož část se změnila v improvizovanou nemocnici. I na to se tu myslí.

První, co spatřím, je zářivý kulatý předmět nad pípou. O něm jsem také slyšela.

"To je přeci Xenin chakram?" divím se, "kde se tu vzal?"

"Já jsem ho přinesla," ozve se malá půvabná blondýnka, pracující zatím ve vedlejším sále - nemocnici. Je trochu při těle, ale tlustá není.

"Gabriela?" ptám se tiše, jako bych spatřila ducha.

"Ano jsem to já. Vy mne znáte?"

"Na mrtvou vypadáš celkem dobře," ozve se má dcera.

"Proč na mrtvou?" diví se dívka.

"Tys nebojovala v bitvě u Hirosaki?"

Gabriela sebou trhne, jako by ji uštkl had.

"Co ty víš o bitvě u Hirosaki?" zeptá se a skoro křičí.

"Já tam byla."

"Kde??! Kde jsi byla??!" malá dívka vypadá, že se chce na o hlavu větší Brigit vrhnout.

"V Kjótu, u císařského dvora."

"Aha..." Gabriela se uklidní, ale potom se začne znovu zlobit.

"Ty...?!" ukazuje na mou dceru, "ty, žes byla v Japonsku?! Nevěřím ti! Vždyť jsi ještě dítě! Lžeš, jsi zlá! Jdi pryč!!"

"Co je jí?" ptám se Lilly.

"Má nervy v háji. Po smrti Xeny. Stále na ni myslí, doufá, že se jednou vrátí."

"Jdi odtud pryč, ty lhářko!" říká Gabriela Brigit. Už nekřičí, ale stále v ní doutná vztek. To moji bělovlasou dceru ani nenapadne. Sáhne si na záda a vytáhne meč. Gabriela ho spatří a vyskočí půl metru vysoko.

"To je katana, meč japonských samurajů!" volá, "kde jsi k němu přišla?"

Brigit jí meč podá. Malá dívka si ho prohlédne a najednou vykřikne:

"Tady je znak japonského císaře, jak je to možné?!"

"Vždyť jsem ti říkala, že jsem tam byla."

Brigit by asi byla naštvaná, kdyby s ní takhle jednal někdo jiný, ale o Gabriele ode mne slyšela hodně vyprávět a také včera se o jejích osudech něco dozvěděla, takže ji její výbuch odpouští. Dívá se na mě tázavě.

"Jsme mezi přáteli," říkám, "mezi opravdovými přáteli, tady nemusíme nic tajit."

"Dobře, mami," odpoví mi dcera.

"Mami?" podiví se Gabriela i Lilly, "jak to mami?"

"Já jsem Brigit. A nejsem malá holka, jak sis myslela, Gabrielo, bude mi za pár týdnů třicet."

Gabriela i Lilly vypadají zaraženě. Dívají se tázavě po sobě. Pak si Gabriela vzpomene.

"Ty jsi ta malá Brigit z Irska? Na kterou vzpomíná Hercules, že se mohla stát jeho dcerou? A ty jsi?" a otočí se ke mně. Chvilku si mě prohlíží.

"Morrigan? Vypadáš hrozně mladě. Jak je to možné?"

"Že to říkáš zrovna ty."

"No jo. Ty jsi vlastně stejná jako Hercules, že jo?"

"Tak nějak."

Gabriela najednou změní téma rozhovoru.

"V každém případě jste v Potadeii srdečně vítány a to víc v této, pro naše město tak nebezpečné chvíli. Víte už, o co jde, že? Pomůžete nám odrazit Perské hordy?"

"Velice rády," říká Brigit, "ale nikoliv tady v nemocnici, ale na hradbách."

"Ano, to chápu," přikývne Gabriela.

"Čím budete úspěšnější na hradbách, o to měně práce budeme mít tady," dodá její sestra.

"Ještě něco mě napadlo," povídá Brigit "Co je zač ta vaše hostinská? To přeci není normální, aby se takhle oblékala a tak dobře oháněla mečem holka z hospody."

"Ona není žádná holka, je to majitelka našeho hostince," odpovídá Lilly. "Nejméně z poloviny."

"A zbytek?"

"Já, Gabriela a strýc Nestor. Ten tu teď není, je někde na hradbách."

"Ano, pochopitelně."

Gabriela se vloží do hovoru.

"Před Morrigan a Brigit nemusíme nic tajit. Ta blonďatá dívka - naše hostinská - je Callisto. Říká vám to jméno něco?"

Má dcera vrtí hlavou, ale mně to jméno zní povědomě.

"Callisto bojovala proti Xeně a myslím, že i proti Herculovi, ale vždyť je už víc než dvacet pět let mrtvá."

"Však taky byla."

"Počkej, Gábino, co je to za nesmysl?" divím se.

Malá dívka se usměje.

"Tak už mi dlouho nikdo neřekl."

"Zlobíš se?"

"Vůbec ne. Mám radost. Tak ta Callisto; já sama dobře nevím a neví to ani ona. Říká, že ji zachytil nějaký zpětný tok času a když se časová smyčka vracela, dokázala z ní vyskočit."

"To je divné, o ničem podobném jsem nikdy neslyšela, nějaký zásah bohů?"

Podívám se na Brigit.

"Ani já ne, mami," odpoví, aniž bych se jí musela tázat.

"Brigit, co ta by mohla o tom vědět?" nepochopí Gabriela, "vždyť je moc mladá. Vlastně promiň, ty tak jenom vypadáš."

Podívá se na mě.

"Ona je Brigit to, myslím po otci?"

"Ano, je. Ne napůl, jako já. Co ty o tom víš Gabrielo?"

"Cernunos. Irský bůh. Vím to od Hercula."

Spatřím Lilly, jak se na mou dceru nedůvěřivě kouká. Jdu k ní a obejmu jí kolem ramen.

"Neboj, Lilly, Brigit je hodná holka."

"Máme s Řeckými bohy špatné zkušenosti," omlouvá se Gabriela.

"Ještě zpátky ke Callisto," říkám, "pokud vím, byla Xenin nepřítel na život a na smrt. Jak to, že nyní spolu vedete hospodu?"

"Časy se mění a dvacet pět let je dlouhá doba. Navíc Xena..."

Gabriela se odmlčí.

"Nevěřím, že je mrtvá. Xena ne. Tomu nikdy neuvěřím," říká tiše, ale naléhavě.

"Víte co?" zapojí se do hovoru Brigit, "my dvě půjdeme obhlédnout hradby a přípravy na obranu a potom se sem zase vrátíme."

Vyjdeme z hostince.

"Nevím, jestli to byl dobrý nápad, dcerko. Budou na nás koukat jako na zjevení," sáhnu rukou do svých červených vlasů. "Už jsem se měla dávno odbarvit."

"A převléci. Vzít si potrhanou suknici až ke kotníkům a šátek na hlavu. Uvázaný na babku."

"Jasně, nemusíš pokračovat, to stačí. Převlékat se nebudu a vlasy si nechám také takové. Jen aby nás bodří a rozdychtění obránci nepovažovali za Peršany, kteří už překonali hradby."

"Myslím, že zdejší tamtamy pracují rychle a všichni už vědí, že jsme na jejich straně," směje se Brigit. Zvědavé, ale vlídné pohledy obyvatel města jí dávají za pravdu.

Pomalu obcházíme podél městských hradeb. Všude se pilně pracuje. Muži, ženy i děti.

Směrem k zátoce, která odtud vypadá podstatně větší a širší než při pohledu zdálky, je ještě jedna brána. Hradba je tu dost vysoko nad hladinou, k přístavišti vedou široké a strmé schody. V zátoce kotví množství rybářských lodic, jiné tu k vidění nejsou.

Obraně této části pevnění velí postarší statný muž, evidentně bývalý voják. Ale mužů tu moc nemá. I on nás přivítá s úsměvem.

"Není vás tu mnoho na to, že je to jedno z nejvíce ohrožených míst," říkám.

"Máte pravdu, paní," odpovídá místní velitel, "ale naše hostinská je přesvědčena, že od moře Peršané nezaútočí. Možná předvedou jen malý předstíraný výpad."

"Vaše hostinská má asi pravdu," přidá se Brigit, "ale stejně buďte ve střehu."

"Ale to my jsme, slečno."

Velitel čety se zatváří udiveně, že mu chce taková holčina radit. To se Brigit stává pořád, ale jí je to jedno. Jinak by dávno změnila svůj vzhled, aby vypadala starší.

Na většině obvodu města je vnější terén pro frontální útok zcela nevhodný, ale i zde všude jsou na hradbách stráže a svůj úkol berou vážně a zodpovědně.

"Ano, pěkné, pěkné," pochvaluje si Brigit, "s takovou posádkou je radost pracovat."

"Každý by měl své město bránit ze všech sil nemyslíš, děvče?"

"To ano, mami, ale viděla jsem více případů zbabělosti, neschopnosti nebo zrady, než bys čekala."

"My v Irsku, když nás kdysi přepadli Římané v čele s nebožtíkem Juliem Caesarem, jsme drželi pohromadě jako nikdy předtím a ubránili jsme se. Žádný zrádce se neobjevil."

"A co ty, mami?"

"Sakra, Brigit, já nezrazovala Irsko! Chtěla jsem jen Caesarovi vydat Hercula, já ho v té době hrozně nenáviděla."

"Určitě?"

Odkud má moje dcera tak přesné informace? Vždyť jí tenkrát byly čtyři roky.

"Moc mi to tenkrát nemyslelo, měla jsem v té době abstinenční příznaky."

"Chyběla ti krev mého drahého tatíčka Cernuna, že ano?"

"Tak, tak. Už dost. Proč se hrabat ve starých prohřešcích?"

"Já s tím nezačala," směje se Brigit.

Naštěstí jsme zpátky na náměstí a spatříme hostinskou, jak vesele hovoří s Gabrielou a Lilly. Uvidí nás a jde nám s rozzářeným pohledem v ústrety.

"Morrigan a Brigit," podává nám oběma ruku. "Musím se přiznat, že jsem o vás až do dneška nikdy neslyšela," začne a zatváří se potměšile.

"Já o tobě také ne,"odpálkuje ji Brigit.

"Nevadí, to vůbec nevadí," Callisto se nenechá vyvést z dobré nálady, "než jste se vrátily, tak mi moje sestra o vás leccos pověděla."

Ukáže prstem na Gabrielu a čeká co my na to. Udělám jí radost.

"Gábina je teď tvá sestra? No to je úžasné. Kdo by to byl řekl..."

"No vidíš, to se dějí věci. Gabriela mi o tobě vyprávěla," vrátí se k tématu hostinská.

"O tobě ne," řekne s potěšením mé dceři.

Té je to jedno.

"Co ti Gabriela o mně řekla?" jsem zvědavá jak stará bába. Konečně při svém věku na to mám právo.

"Že jsi bývala bojovnice, zlá bojovnice. Že jsi zápasila se samotným Herculem, než jsi se do něho zamilovala. A když to vypadalo na šťastný konec," Callisto se vesele rozesměje, "taks utekla zpátky do toho vašeho zapadákova."

"To v podstatě souhlasí," přikývnu.

"Říkala," pokračuje plavovláska, "že to umíš skvěle s mečem, že jsi taková druhá Xena."

"To ti Gábina řekla špatně," teď se pro změnu ušklíbnu já.

"Proč?"

"Xena, dokud žila, bývala taková druhá Morrigan."

"Ano, s tím souhlasím, tak se mi líbíš," Callisto kývá hlavou, "sebevědomí je půl úspěchu. Kdo to umí s mečem, ale nevěří si, nikam to nedotáhne."

"Leda na krchov," dodám.

"Nebo do hospody," přisadí si Brigit.

"Tvoje dcerka je pěkný ptáček. Ty její bílé vlasy. Z dálky vypadá na osmdesát, zblízka na čtrnáct, to je na cvokhaus."

"Ty jsi také moc milá," odvětí Brigit.

"Fajn," směje se Callisto, "s Morrigan si rozumíme a ty se mi také líbíš. Mohla bych vás požádat, abyste byly tak laskavé a doprovodily mě k hlavní bráně?"

"Tak takhle ne," zarazím ji.

Callisto se na mě podívá překvapeně, vidím, že se lekla i Lilly a její sestra.

"Ty jsi tu velitelka a my dvě, po dobu co se tu budou motat ti lumpové, jsme tvoji vojáci a vojáci se neprosí, těm s velí."

Callisto přikývne, je vidět, že jsem ji potěšila.

"Dobrá. Odložte si věci v naší hospodě, vezměte si zbraně a pojďte se mnou. Něco vám ukážu, takový nápad, ideu."

Uděláme to. Připevním si meč, který vyjmu z vaku na Brigitiných zádech k opasku, vezmu si i dýku. Dcerka si svůj japonský meč nechá na zádech. Moje zavazadlo převezme Lilly a odnese ho do hostince. Jdeme za Callisto. Nikoliv k bráně, ale k jakési ohradě, přiléhající k hradební zdi. U ní se objeví vytáhlý mladík a když spatří svoji velitelku zvolá:

"Okamžik, paní, hned ho přinesu."

"Vezmi všechny tři," odpoví mu plavovlasá válečnice.

Vzápětí se mladík zase objeví, nese nějaké klacky. Kdepak klacky, to jsem se špatně podívala. Poznám to, když jeden zvedne nad hlavu.

"To je přeci longbow, dlouhý anglický luk, kde se tu objevil?"

"Netuším, ale je to jedno," říká Callisto, "jsou tři, přesně jako pro nás připravené. Už jste to měly v ruce?"

"Ještě ne. Ale já to zvládnu, jsem strašně šikovná," zasměji se.

"A co ty, bělovlásko?"

"Také ne," odpoví Brigit, "ale já jsem ještě šikovnější."

"Tak do toho."

Callisto si vezme od hocha jeden luk, několik šípů a vstoupí do ohrady. Ta je úplně prázdná, až na samém konci je na hliněném valu připevněn terč s namalovanými kruhy.

"Nemůžeme střílet do dřeva, už bychom ty šípy nevytáhly a máme jich poskrovnu," vysvětluje nám naše nová velitelka. Zasadí šíp a pečlivě namíří. Vzdálenost je značná, nejméně osmdesát kroků a to myslím Brigitiných, ta má nejdelší nohy. Takhle daleko obyčejný luk nedostřelí. Nebo přesněji dostřelí, ale nedá se s ním už nic trefit. To jsem zvědavá na longbow a ještě víc na střelkyni.

"Hůůůúúúúú," zasviští šíp a zapíchne se těsně vedle černě vyznačené desítky. I druhá rána zasáhne devítku.

"Slušné," hodnotím a beru si druhý luk. Síla potřebná k jeho napnutí je značná, ale v tom není můj problém. Spíše bych potřebovala o trochu delší ruce. První rána není nic moc.

"Šestka vlevo dole, jako u zubaře," zhodnotí můj výkon Brigit.

Podruhé už jsem se zbraní větší kamarádka. Těsně vedle černého.

"Devítka vpravo nahoře," hlásí mi dcera.

"Jako u zubaře," dodám.

"No, mami, dovol, tolik zubů snad nemáš ani ty," zasměje se Brigit.

"Jen se mi posmívej, dcerunko, že mě nikdy nenapadlo počítat si zuby. Ale raději se chop luku a ukaž nám co dovedeš."

Brigit dá první ranou taky devítku.

"Dva šípy," poručí klukovi stojícímu pohotově nablízku.

A potom vystřelí dvakrát tak rychle za sebou, že první šíp ještě nedosáhl terče a už vylétl druhý. Dvakrát deset! K maximálnímu efektu chybělo jen to, aby druhý šíp zasáhl a rozštípl ten dříve vystřelený. Říkám to Brigit.

"Nemůžeš chtít všechno, mami," směje se. "Jak víš sama, nikdo není dokonalý."

"Proč to všechno, když máme sice tři luky, umíme z nich střílet, ale k disposici je jenom deset šípů?" ptám se blonďaté hostinské.

"Kdybych věděla, že ve zbrojnici máme takový poklad, nechala bych další šípy vyrobit," vysvětluje, "ale pro můj plán nám v podstatě stačí šípy tři."

"Ach tak, to jsem vážně zvědavá," povídá Brigit.

"Tak jenom ve stručnosti, snad to při vaší šikovnosti pochopíte," usměje se hostinská, "ti Perští lotři jsou už tady. Viděla jsem je venku, jejich příchod už hlásily i stráže na hradbách. Dnes asi nezaútočí. Za chvíli bude tma a Peršané v noci nebojují. Možná se jen pokusí někde přelézt hradby, aby mohli zítra za úsvitu otevřít svým soukmenovcům bránu."

"Pořád nic nechápu," zavrní Brigit.

"Vydrž, broučku," otočí se k ní Callisto.

"Tak mi neříkej, ty majitelko hospody pochybné pověsti. Jsem starší než ty. Zatímcos ty poklidně spala v hrobě, já pobývala tady."

"No a co?"

"Mně se roky počítaly a tobě ne, takže jsem tě předběhla."

Nevím, jestli Callisto pochopila, co jí Brigit říká. Zarazí se a tváří se rozpačitě.

"Hmmmm, ale vypadáš moc dobře drahoušku," říká mé dceři.

"Nechte si ty vzájemné lichotky," vstoupím jim do řeči, " a ty nám vysvětli, na koho chceš použít těch pár šípů co máme," obrátím se k hostinské.

"Dobrá, dobrá. Peršané zaútočí zítra časně ráno. Není jich zas tolik, aby mohli vést zteč na mnoha místech současně. Takže patrně vrhnou své síly proti bráně. Tak, tak. A co udělají jejich velitelé?" otočí se k nám a odmlčí se.

Ukážu jí, že nejsme žádné hlupačky.

"Určitě se nepoženou s mečem v rukou v první linii. Zůstanou někde vzadu v bezpečí a budou řídit boj."

"No správně, zcela správně, dál nemusím nic říkat," raduje se Callisto, "pochopila jsi to i ty, beruško?"

To patří mé dceři.

"Já jsem hrozně tupá. Všichni to o mně říkají. Ale jestli si ti pirátští hejtmani budou myslet, že jsou mimo dostřel, tak je ráda přesvědčím, že se mýlí."

"Šťastný den pro Potadeiu, že jste se vy dvě objevily právě teď," říká hostinská vesele.

Přicházíme k bráně. Lidé na hradbách nás vítají tiše, ale s radostí. Vypadá, to, že i přes příchod nepřátel je morálka obránců na výši.

"Ještě před setměním obejdeme hradby kolem dokola a znovu upozorníme stráže na možnost nočního pokusu vniknout do města," rozhoduje velitelka. "Pak se sejdeme zase tady, dáme si něco k snědku a trochu si zdřímneme."

Také tak uděláme. Jdu s Brigit, hostinská zamíří na druhou stranu.

"Co máš pořád s tou Callisto? Kdyby vás slyšeli obyčejní lidé, měli by strach, že ve velení panuje nevraživost," ptám se.

"My nejsme žádné velení," oponuje Brigit.

"Ale jsme, ať o to stojíme nebo ne. Podívej, jak na nás lidé hledí s úctou. Ty tvoje tamtamy pracují opravdu dobře."

"Možná jen koukají na naše oblečení a vlasy."

"Určitě ne. Ti lidé už ví, co jsme zač, slyšeli o našem boji v lese a také vědí, že jsme pobočnice samotné excelence místní hostinské."

Tohle všechno je Brigit také jasné, nemusím ji nic vykládat. Však já to vysvětluji spíše sama sobě.

"Obdivuji statečnost a disciplinu místních lidí," pokračuji.

"Já také, ale nedivím se. Oni vědí zač bojují - za své rodiny. Kdyby se Peršané dostali do města, víš, co by se dělo? Zabili by jim ženy a znásilnili děti a nakonec by to tady všechno podpálili. Tohle stačí těm lidem zdůraznit a budou se bít do posledního dechu."

"Máš pravdu, ale stejně, nejsou to vojáci."

"Ti piráti bez lodí také nebudou žádná špičková armáda."

"Musí být asi dost zoufalí, když se pokoušejí dobýt opevněné město," říkám.

"Asi ano."

"I kdyby zvítězili, musí počítat s hrozivými ztrátami."

"Teď je pirátům ouvej. Athény a Sparta spolu dlouho neválčí a jejich lodě stráží Egejské moře a to nemluvím o Římském loďstvu, které ovládá bezpečně celé středomoří."

Dojdeme k bráně u přístavu a vracíme se zase zpátky. Všichni lidé na hradbách jsou varováni, ale nebylo toho ani třeba. Jsou si vědomi, jaké nebezpečí městu hrozí a jsou ve střehu. Na mnoha místech se k mužům přidaly i ženy a větší děti. Obstaraly večeři a chystají se část noci hlídat, aby se obránci mohli trochu vyspat. Nic proti tomu nenamítáme. Téměř za tmy se sejdeme s velitelkou u hlavní brány.

"Úkol splněn, generále," hlásí Brigit.

"Dobrá práce, vojíne," odpovídá Callisto.

Svoji dceru znám dobře, a tak vím, že její chování k hostinské jen skrývá, že je jí sympatická. Callisto, tu znám teprve pár hodin, ale vsadila bych se, že i ona má k Brigit ten nejlepší vztah.

"Támhle pod věží u brány si na pár hodin odpočineme," ukazuje velitelka, "ať jsme ráno na tu zábavu v pohodě."

V tomhle se s ní asi neshodnu. Zítra nás čeká bitva, krev poteče proudem a mnoho lidí se nedočká večera. To pro mne není už dlouhou dobu žádná zábava. Kdežto Callisto se na to evidentně těší. Mrknu na Brigit. Ta jen krčí rameny.

Bránou proklouznou dva výrostci. Spatří hostinskou a běží přímo k ní.

"Paní, paní!" volají, "viděli jsme vojáky, Athénskou pěchotu, přijdou sem."

"Dobrá zpráva a kdy?"

"Zítra v poledne, dřív to nestihnou, nemohou pochodovat v neznámém terénu plném nepřátel přes noc."

"Jistě mládenci, děkuji vám. Udělali jste mnoho užitečné práce, jděte si odpočinout."

"Máme to říci ostatním?" zeptá se větší z kluků.

Callisto se otočí k nám dvěma.

"Co vy na to, máme to všem povědět? Lidi to povzbudí."

Nevím proč, ale hostinská mi z té zprávy připadá otrávená. Asi se těšila, jak se s útočníky vypořádá sama. To by zvýšilo nejen slávu Potadeii, ale i jí samotné. Což zase na druhé straně nehraje dohromady s tím, že tady žije vlastně inkognito a jen nejbližší přátelé znají její pravé jméno.

"Jen to nech rozhlásit," povídá Brigit, "jistě to morálku pozdvihne, ale běda, pokud pomoc nepřijde včas."

"Jestliže piráti zaútočí hned za úsvitu, a na to bych vsadila krk, tak v poledne už bude po boji," zasměje se hostinská.

"To už Peršané budou ve městě loupit a drancovat. Kolik jich vůbec je?" Brigit se tváří smrtelně vážně.

"Tak ke třem stovkám. Že bys byla takový srab a zbabělec, bobečku?"

"Blbečku?"

"Ale ne. Ty si děláš z tetičky Callisto jenom legraci, viď, bělovlásko?"

"Nelíbí se mi, jak moje nová tetička prahne po krvi."

"Kdo zase?"

"No ty přeci."

"Už jste se dost vypovídaly?" vstoupím do slovní šarvátky Callisto a mé dcery. "Spíš nám řekni, velitelko, kde jsou ty dlouhé luky?"

"Nahoře, nalevo od brány, hned za tou půlkulatou baštou."

"Proč zrovna tam?"

"Naproti je malý pahorek," zašklebí se hostinská.

"Vhodné místo pro řízení bitvy," dodám, "a zdánlivě mimo dostřel, že?"

"Tak tak."

Je ráno. Vlastně je ještě úplná tma, jen na východě se obzor začíná bělat. Brigit sedí kousek ode mne a vypadá, že spí. Ale nespí. Když otevřu oči usměje se a povídá:

"Dobré ráno, mami. Vyspala ses dobře?"

"Jak nemluvně. Co je nového?"

Ani se Brigit nemusím ptát, jak se vyspala ona. Jako bůh spát nepotřebuje, i když to normálně dělá. Ale dnes v noci určitě nezahmouřila oko.

"Celkem v pohodě. Nic se nedělo. Jen na dvou místech se ke hradbám přikradly malé skupinky pirátů, ale když zjistily, že stráže bdí, nic si nedovolily. Teď už se všichni pomalu probouzí, ženy chystají jídlo, větší děti polévají všechno dřevěné vodou a vůbec chystají zásoby vody na hašení případných požárů."

"A já si tu klidně spím."

"Správně. Hostinská také spala, vzbudila se těsně před tebou. Hele támhle je, jde sem."

V ranním rozbřesku jsou z ní vidět jen stříbrné nýty na jejím oblečení. Ani ona nás nevidí, málem nás mine.

"Halóó, generále, tady jsme!" zavolá na ni Brigit přidušeně.

"Nazdar, děvčata, tak jdeme na to. Za deset minut sraz u brány a bojová porada zdejší posádky. Vsadím se, oč chcete, že piráti zaútočí zrovna tady."

"To není tak těžké uhodnout," odvětí sladce Brigit, "brána bývá vždy nejslabším článkem obrany."

"Co říkáte, jak jsem ji nechala pobít železnými pláty?"

"Dobré, ale stejně to nevydrží na věky."

Poradu vede hostinská Callisto velice dobře. Je zkušená válečnice a zároveň si je vědoma, že měšťané nejsou žádní vojáci. Proto jim vysvětlí všechno po lopatě, ale zároveň na nich nechce nic složitého. V podstatě každá skupinka musí ubránit svěřený úsek hradeb za každou cenu a vybrané zálohy musí být schopné se rychle dostat na nejohroženější místa. Nám dvěma s Brigit žádný přesný úkol nedá. I my jsme záloha, malá počtem, ale výkonná. Prozatím převezmeme velení na hradbách. Já vlevo od brány, Brigit vpravo.

Na mé straně jsou samí starší muži, kteří mě vítají s velikou radostí.

"Máme moc velikou radost, paní Morrigan, že nás povedete," říká jeden z nich.

"Je to pro nás velká čest a povzbuzení," dodává jiný.

Že by si mne někteří ještě pamatovali? Dvacet pět let je dlouhá doba a většině z nich mohlo být v té době tak patnáct let, nejvíc dvacet. Možné je však všechno.

Brigit tak snadno jako velitelku nepřijmou. V její skupině jsou většinou mladící a ti nejsou nadšeni, že jim má velet dívka.

"Jak to, že nás vede taková mladá holka?" říká nevrle jeden. "A navíc ani vůbec není zdejší."

"Já jsem všude zdejší," odsekne jim má dceruška.

Brblání však pokračuje. Nakonec musí zasáhnout sama hostinská.

"Moc nerada ti lichotím, ještě mi zpychneš," neodpustí si poznámku k Brigit, ale pak se na muže prudce oboří. "Nejen, že teď budete poslouchat bez řečí moje rozkazy, včetně tohoto. Navíc, i když vám nemusím nic vysvětlovat, Brigit je nejlepší bojovnice široko daleko. Možná ještě lepší než chudinka nebožka Xena," dodá trochu tišeji s podivným leskem v očích.

"Je vám to všem jasné?" zeptá se zmlklých mužů. "Ano?! Tak hybaj na hradby a bojovat, jak nejlíp umíte!"

"Ano, paní, rozkaz paní," volají mladící jeden přes druhého a spěchají po schodech zaujmout svá bojová postavení. Tím se mi ztratí z očí.

Zatím se pomalu rozednívá. Útočníci se objevují na kraji lesa, ale moc se vpřed nehrnou. Musí jim být jasné, že město je připraveno k obraně. Zřejmě jsou však v takové situaci, že jim nic jiného, než pokusit se dobýt město, nezbývá. To se mi nelíbí. Lidé takhle zahnaní do kouta bývají velice nebezpeční.

Cítím, jak se mi rozbušilo srdce. To už bude let, co jsem naposledy byla ve válce. Jak asi musí blížící se soldateska působit na mé spolubojovníky?

"Tak pojďte blíž, vy darebáci, ať vám ukážeme, zač je toho loket troufat si na Potadeiu!" volají muži na hradbách. Ozývají se jiné výkřiky, jak si obránci před bojem dodávají odvahu. Ráda to slyším, pozdvihne to morálku.

Blížící se armáda nemá opravdu víc než tři stovky lidí, včera to Callisto odhadla dobře. Dokud jen tiše šli, vypadali piráti docela krotce, ale kus před hradbami začali řvát a dopředu pustili muže vlekoucí žebříky. Ti vyrazili přímo ke hradbám.

Muži v mé skupině zmlknou a vypadají vystrašeně. Většina z nich si však připravuje luky ke střelbě.

"Zachovejte klid," volám na ně, "ještě nestřílejte, dokud vám nedám povel."

"Ano, ano, paní," ozývá se kolem mě.

"Paní Morrigan, vezměte si můj luk," natahuje ke mně svoji zbraň pupkatý měšťan, "já bych stejně nic netrefil."

Luk má tlouštík pěkný. Zasadím šíp a namířím na statné chlapisko nesoucí skoro samostatně jeden ze žebříků.

"Ještě ne, ještě ne!" křičím.

Útočníci jsou už skoro u hradeb.

"Palte!" Vydám povel a sama také vystřelím. Na tu vzdálenost bych musela být chromá a slepá, abych netrefila. Můj šíp se zapíchne halamovi do hrudi. Muž pustí žebřík a společně s ním i mužem, který ho nesl vepředu, se svalí do příkopu pod hradbou. Co je pro mne samozřejmostí, není tak lehké pro většinu měšťanů. Mnoho šípů ani na tuto vzdálenost nic nezasáhne, jiné trefí útočníky jen lehce na pažích, či stehnech. Za muži se žebříky se valí hlavní útočná vlna. Přímo proti hradbě hájené mojí skupinou. Však už také přibíhají z naší strany posily, v čele se samotnou hostinskou.

"Tady bude mela," volá vesele.

Ta holka není normální. Dřív prý bývala úplně šílená, takže se ani moc nedivím.

Přibíhající piráty přivítá hustá střelba z hradeb, ale výsledky opět nejsou valné. Já si vyberu muže vypadajícího na velitele skupiny a trefím ho přesně do krku.

"Krásná rána," volá Callisto, která také zasáhla.

Moc ne, pomyslím si, vždyť jsem mu mířila na srdce.

Ale jinak je střelba obránců žalostná.

Žebříky jsou přistaveny k hradbám a hned se po nich derou první útočníci.

"Hurá do práce!" zvolá hostinská, odhodí luk, sáhne si na záda a vytáhne svůj skvostný meč. Nechtěla bych být v kůži Peršana, co se s ní setká jako prvý. Ale ani toho, který se setká se mnou.

"Dolů s těmi žebříky!" volám na muže mající v rukou do vidlic upravené dřevce, určené k tomuto účelu.

Žebříků je jenom šest a dva z nich se podaří včas odstrčit - shodit dolů i s hroznem ječících pirátů. Ostatní ne. Chopím se meče a k jednomu z nich přiskočím. Peršan, stoupající první, se tváří velice sebevědomě. Když mě uvidí, nejprve vypoulí oči na moje červené vlasy, ale pak se po mně ožene mečem. To je to poslední, co udělá. Odrazím jeho ránu, až mu šavle vylétne z ruky a vzápětí ho bez slitování probodnu. Vytrhnu meč z rány a strčím do umírajícího tak, že přepadne přes hradbu na svůj žebřík a strhne při pádu dolů i další piráty. Vzápětí potadeiští muži odstrčí i tento žebřík. Mrknu po hostinské. Vidím jí, jak se s rozzářenou tváří ohání svojí třpytící se zbraní. U jejích nohou leží dva zabití Peršané, vzápětí je následuje další.

Boj skončí tak rychle, jako začal. Všechny žebříky byly odstrčeny od hradeb a přitom se většinou rozpadly na kusy. Teď se už neozývá řev útočníků, ale vítězný pokřik mužů na hradbách. Prvé kolo vyznělo jasně v náš prospěch. Máme asi desítku zraněných a z nich jen dva těžce; útočníků je nejméně patnáct po smrti a zraněné jsem ani nestačila počítat.

"Už je konec, paní Morrigan?" ptají se mí muži a tváře jim jen hoří.

"Určitě ne," zklamu je.

"Co budou dělat, už nemají žádné žebře?"

"Zkusí zaútočit na bránu."

"Čím, jak, proč vůbec neodtáhnou, když dostali takový výprask?" otázky jen prší.

Gestem si zjednám ticho.

"Udělají si beranidlo. Když bude hodně velké, vaše brána mu dlouho neodolá."

"Postřílíme je!" volají muži horkokrevně.

"Pokud nebudou úplně pitomí, tak ne."

Jestliže budou muži s velkými štíty chránit ty, co ponesou beranidlo, tak jim naše luky moc neublíží.

"Proč neodtáhnou?" vzpomenu si. "Protože nemohou. Nemají žádné zásoby. Jídlo, pití, oblečení na zimu a tak podobně. To všechno chtějí ukrást tady u vás."

Jenom tak hádám, ale pravděpodobně nebudu daleko od pravdy.

Kromě stráží scházíme všichni dolů z hradeb. Odpočinout si, trochu se najíst, napít, smýt krev z oblečení a ze zbraní. Zranění jsou odváděni, či odnášeni do hospody proměněné v nemocnici. Objevuje se Brigit. Na její části hradeb se nebojovalo, takže vypadá stejně čistě jako ráno. O únavě vůbec nemluvím.

"Tak sis ani neškrtla, že miláčku?" vítá ji hostinská.

"Alespoň nejsem špinavá jako prase," odpálí jí dcera.

"Jako já?" zeptá se Callisto.

"Tolik sebekritiky není snad ani zapotřebí," směje se Brigit. "Však ještě není konec. Teď přinesou beranidlo a zkusí prorazit bránu."

"Morrigan to taky říká," povídá hostinská a tváří se, že předešlou narážku na svou osobu přeslechla.

Na hradbách zůstávají jen stráže. Všichni ostatní se shromáždí na prostranství za branou a odpočívají. Někteří se odešli umýt, jiní s chutí polykají jídlo, které jim přinesly ženy, nebo které dopravila Lilly s několika kluky z hostince. Gabriela se neukázala, asi má dost práce v nemocnici, i když raněných je mnohem méně, než se obávala. Celkově se nálada ještě víc pozdvihla. Obyvatelé Potadeii si dokázali, že jsou schopni bojovat i proti velmi nebezpečným útočníkům.

Já si sednu do stínu hned pod hradbami a jsem ráda, že si mne na chvilku nikdo nevšímá. Nemám žádné obavy z výsledku dalších bojů, ti piráti nejsou tak silní, aby dokázali město dobýt, jen mám divný pocit z toho, jak jsem se po tolika letech zapletla opět do války. Brigit mě zahlédne, ale nejde ke mně, pochopí, že chci být chvilku sama.

To mi ale dlouho nevydrží. Stráž v malé věži u brány něco spatří a vzápětí volá k nám dolů úzkostlivým hlasem.

"Přicházejí! A mají sebou nějaký strašný stroj!"

Seberu se a jdu to omrknout. Spatřím hostinskou, jak uklidňuje odpočívající bojovníky a potom se také vydá na hradby. Přidá se i velitel skupiny hlídající bránu, statný muž s velkou helmicí na hlavě, a pochopitelně i moje bělovlasá dcera.

Skutečně. Od lesa se pomalu přibližuje pirátská armáda a před ní se pohybuje podivné monstrum. Snadno poznám, co to je. Skupina mužů nese čerstvě poražený a odvětvený kmen, jako beranidlo. A jiná postrkuje před sebou narychlo udělaný štít složený ze všeho, co piráti dali dohromady. Další muži z velkými štíty chrání beranidlo z boků. Postupují hodně pomalu.

"Než sem dorazí, tak tady pojdeme sešlostí věkem," zavrčí Brigit.

"Co naděláš, drahoušku," odvětí jí hostinská. "Mám zatím poslat pro něco k jídlu?"

"Nemám hlad," říká má dcera, "ale dala bych si pivo."

"Mladistvým a podnapilým nenaléváme."

"Já nejsem jedno ani druhé," nedá se Brigit, "ostatně jsem neměla na mysli ty vaše řecké patoky."

"Slečinka má pusu rozmlsanou z Říma, že?"

"Ani jejich pivo za mnoho nestojí, ale jednou jsem byla v zemi za velikou řekou Dunaj, jak ona se jenom jmenovala...?"

Brigit dělá zapomnětlivou.

"Nějak jako vaše Sparta, aha už vím, Bohemians."

"To jsem nikdy neslyšela," zamračí se Callisto.

Ani já ne. To si Brigit asi právě vymyslela.

"No a v té zemi je jedno malé město, nebo spíše jenom vesnice a ta se jmenuje Pilsner Urquell. A tam vaří pivo. No jedna báseň."

"Poslechni, Morrigan," obrátí se hostinské ke mně, "ta tvá dcera je ale pěkný lhář. Nebo alkoholik. Ne-li obojí. Víš to vůbec?"

"Vy dvě si nemáte navzájem co vyčítat," odpovím.

Ještěže ty dvě holky nikdo neslyší. Asi by se divil, co je nejvíc zajímá chvilku před rozhodující bitkou o město. Ale když se podívám na útočníky, a za tu chvíli se přiblížili jen o kousek, vůbec se nedivím, že si nějak chtějí ukrátit čas. Jak Callisto, tak i Brigit už prošly tolika bitvami, či šarvátkami, že je nastávající boj, narozdíl od ostatních obyvatel ohroženého města, moc nerozrušuje.

Ale radši je od sebe oddělím.

"Brigit, jdi převzít velení na své straně brány," říkám dceři.

Podívá se na mě překvapeně, ale pak se zasměje.

"Provedu, plukovníku," málem mi zasalutuje.

"Jdi se vycpat," doporučím jí.

"Už jdu."

A Brigit odejde. Vidím ji, jak shromažďuje pod hradbou své mladíky a něco jim vysvětluje. Jak ji ještě před pár hodinami nemínili uznat coby velitelku a teď poslouchají a ani nedutají. Ne kvůli Brigit samotné. Zřejmě jsou pamětlivi příkazů, co jim dala ráno Callisto.

"Ty tu teď velíš?" obrátí se blondýna ke mně s vyčkávavým úsměvem.

"Já jsem plukovník a ty generál, tak jsou snad kompetence jasné."

"No proto. Už jsem se lekla, že tu doutná vzpoura," šklebí se hostinská. "Takže ty zase budeš velet tady a já jdu dolů k bráně. Mám jeden nápad, který se těm darebákům venku nebude zamlouvat. Pokud se zdaří."

"To zní nadějně. A co když se nezdaří?"

"Pak tu bude veselo."

Víc mi Callisto neřekne. Jak ji za tu chvilku znám, půjde o něco hodně praštěného. Dokonce tuším, co má v plánu, a je mi jasné, že pokud to selže, bude mela.

Muži u brány se shlukují do houfu a plavovlasá hostinská jim něco vysvětluje. Posluchači nevypadají nadšeně, ale jejich velitelka má u nich velkou autoritu, a tak se nikdo z nich neodváží nic namítat. Vypadá to, že je vše připraveno na druhé kolo a nezbývá, než čekat. Beranidlo konečně dorazí k městské bráně. Za ním postupují ostatní muži a většina sebou vláčí luky různých typů a velikostí, nebo jiné samostříly. Zaujmou kruh v uctivé vzdálenosti a zahájí palbu na hradby přiléhající k bráně.

"Všichni se schovejte!" volám na své muže, kteří zatím se zájmem sledovali přípravy k útoku. Někteří zareagují pomalu a teprve šíp v rameni jednoho z nich je donutí skrýt své tělesné schránky za vyčnívající dřevěnou palisádou. I já se raději ukryji, přestože střelba pirátů je stejně žalostně nepřesná, jako palba obránců při prvním útoku. Však je to také dost daleko a trochu do vršku k tomu. Já bych z luku, který mi věnoval ráno jeden z měšťanů, určitě některého z nepřátel zasáhla, a to nemluvím o dlouhých lucích stojících v rohu malé věžičky pár metrů ode mne, ale neudělám to. Není třeba předčasně prozrazovat nepřátelům naše možnosti. Doufám, že stejně bude uvažovat i Brigit na druhém úseku hradeb. Určitě ano, není to žádná hloupá husa.

Tak dvě desítky mužů nesoucí a bránící beranidlo dorazí až k bráně.

"Bum!"

Je to větší rána, než jsem čekala, zatřese se celá štítová hradba. Muži s kládou couvají a tu se ozve bolestivý výkřik a vzápětí sprška nadávek. Podívám se, co se děje. Jeden z mužů nesoucí velký štít dostal šípem od vlastních soukmenovců do stehna. To je pro perské střelce dostatečné varování, aby svoji produkci ukončili. Můžeme se dál bez obav dívat, jak se útočníci s beranidlem rozbíhají k druhému útoku. Ale jinak jsme na hradbách na nic. Však už mě také hostinská volá dolů k sobě. Druhý úder mě zastihne na schodech a málem mi podrazí nohy. V břevnech držících bránu podezřele zapraská.

Když vidím, k čemu se obránci brány chystají, vytáhnu meč a postavím se co nejblíž. Vedle mě se objeví Brigit; i ona drží svoji zbraň v ruce.

"Ta bláznivá hospodská chce otevřít bránu!" křikne na mě.

"Já vím," přikývnu.

Víc nestačím. Muži rozevřou křídla městské brány dokořán právě okamžiku, kdy do nich chtěli útočníci potřetí udeřit kládou. Stane se přesně to, čeho jsem se obávala. Když rozeběhnutí muži nenarazí na překážku, udělají ještě několik kroků a přesně uprostřed rozevřené brány uváznou. Ale hostinská s tím zřejmě počítala. Skupina silných mužů se chopí klády, která útočníkům vypadla z rukou a rychle ji táhnou dovnitř. Další se vrhnou na piráty, kteří jsou chvíli zcela neschopni obrany. Některé se jim podaří zabít, jiní se ani nepokoušejí o odpor. Brána je zavřená dřív, než piráti venku stačili zareagovat. Odvážná akce se zdařila. Jen muži s velkými štíty, kteří předtím bránili beranidlo proti střelbě s ochozů, jsou tvrdším oříškem. Na jednoho z nich marně doráží skupinka měšťanů. Když se statnému pirátovi povede krátkým mečem jednoho z nich poranit, jejich nadšení rychle pohasne. Takže zbude na mě. Za štítem není skoro vidět, ale já si vím rady. Chytnu ho za okraj štítu a strčím do něho, jako bych chtěla roztočit dětskou káču. Muž něco takového nečekal a i když se neroztočí jako ta vzpomínaná hračka, udělá alespoň čelem vzad. Na zádech žádný štít nemá, a tak je snadné mu zarazit meč mezi lopatky. Padne čelem k hradbě a ani nehlesne.

"No mami...?!" ozve se za mnou.

Brigit, pochopitelně.

"Zezadu? To se dělá? Styď se! Víš, jaké to bylo?"

"Ano. Nečestné a nesportovní," kývnu, "tak víš co, beruško? Předveď mi to ty."

Ukážu na dalšího muže s velkým štítem, který se, opřen o hradbu, brání několika útočníkům. Brigit se k němu vydá.

"Jděte mi z cesty!" zakřičí na muže, kteří ji rádi poslechnou.

Chlapovi za obrovským štítem kouká jen horní část hlavy. Přesto vidím, jak na mou útlou bělovlasou dceru poulí oči. A skoro stejně velikou, jako je on. Brigit mu však nedá moc času na přemýšlení. Zdvihne svůj samurajský meč a dvakrát udeří do jeho štítu. Ostří katany rozsekne štít, jako by byl z papíru a muž je náhle nechráněný. Brigit jen vyrazí vpřed a bodne.

"Takhle se to dělá," říká mi.

"Tvá ukázka je mi na nic," odpovím jí, "tohle není pro normálního smrtelníka."

"Ani pro nenormálního," řeknu, když vidím, že má dcera chce ještě něco dodat.

V mládí jsem byla hodně domýšlivá na svoji fyzičku a i na své bojové umění. Nemyslím, že bych něco od těch dob zapomněla, ale nemám už žádnou potřebu předvádět se. Ona to Brigit také nedělá, jen občas přede mnou. Možná si ani nevšimla, že mladící, kteří ji ráno nechtěli přijmout jako velitelku, na ni teď hledí s ústy dokořán a s obdivem v očích.

Taky bych to možná s její katanou dokázala. Ale s mým mečem ne. Je na podobné kousky příliš krátký a asi i lehký.

Mrknu, co se děje pár kroků od nás, u brány. Hostinská má situaci pevně v rukou. Jedni muži odvádějí někam zajatce, jiní odklízejí těla zabitých pirátů. Musím tu holku obdivovat. Je rozená velitelka. Dobře, že své síly teď věnuje něčemu užitečnému a ne jako dřív. Což ovšem znám jen z doslechu.

Piráti venku na tom nejsou dobře. Nejen, že přišli o beranidlo, ale také o dvě desítky mužů. Není jich zas tolik, aby si podobné ztráty mohli dovolit. Slyším je venku hulákat, ale pak se najednou rozhostí ticho. To je podezřelé.

"Hostinská, paní Morrigan, pojďte sem honem!" křičí z hradeb jeden ze strážců.

Mrknu po Brigit, ale ani nemusím, je hned u nás. První vyběhne na hradby Callisto, my dvě hned za ní.

"Je to tady!" zvolá plavovláska nadšeně. "Můj plán se naplňuje."

Nemusí nic vysvětlovat. Na kopečku proti hradbě, přesně jak předpověděla, stojí trojice mužů. Od pohledu to nejsou obyčejní vojáci. Obzvlášť jeden z nich je vystrojen, jako když před Potadeiu zabloudil přímo z výročního plesu na římském císařském dvoře.

"Ted jim ukážeme, zač je toho loket, útočit na moje město!" říká hostinská a bere si luk, z něhož ráno střílela. Uděláme totéž. Hostinská bere šíp. Chvíli ho kontroluje, pak zasadí do tětivy. Pohlédne na mou dceru a zatváří se vážně.

"Brigit, ty jsi z nás nejlepší, tak si vezmeš toho kapitána. A my dvě zkusíme zasáhnut jeho poskoky. Každá na své straně, je to jasné?"

"Ano," přikývnu. Callisto musí hodně záležet na úspěchu naší střelby, když přenechá velitele pirátů mojí dceři. To by za jiné situace určitě neudělala.

Tak jsem na sebe opravdu zvědavá. Ty dva šípy ráno nebyl dostatečný trénink na střelbu z dlouhého luku. Jestli střelím vedle, tak nejen, že to pirátský poručík přežije, ale ještě budu mít z ostudy kabát.

"Připravte se!" velí hostinská, "zamířit, pal!!"

Šípy letí tak rychle, že je skoro nemožné, je prostým okem pozorovat. Takže znovu svůj šíp spatřím až v hrudi pirátského důstojníka. Zároveň vidím, že zasáhly i obě další střelkyně.

"Naše vítězství!" vykřikne hostinská nadšeně. "Bozi jsou s námi!"

"To ti můžu potvrdit," odvětí jí Brigit.

"Tebe jsem zrovna nemyslela, děvenko," zašklebí se na mou dceru Callisto, "ale díky za tu skvělou ránu."

Ukáže prstem na perské vůdce, hroutící se před našima očima k zemi.

"Podívejte raději na ostatní," zarazím je.

Piráti shromáždění nedaleko od městské brány ještě před chvilkou vypadali, že jim účast jejich velitelů dodala novou chuť k útoku. Teď, když jejich kapitáni padli, ztratili veškerou naději. Nastal zmatek. Jedna skupina vyrazí směrem k bráně jen se šavlemi v rukou, jiná zůstane bezmocně stát, ostatní se zpočátku váhavě, ale pak stále rychleji dávají na útěk. Postupně strhnou i většinu ostatních. Jen asi padesát mužů dorazí před městskou bránu. Hrozí zbraněmi a vztekle křičí. Ale když jim obránci odpoví sprškou šípů a několik z nich poraní, rychle zmlknou a vydají se za svými druhy.

"My jsme vyhráli, vyhráli jsme, to je úplné vítězství!" jásá muž stojící na hradbách vedle mě. A postupně se k němu přidávají ostatní.

"Nepřeháněj a šetři s tím jásotem," zarazím ho. "Tohle není dobré."

"Proč, velitelko?" ptá se mě. Copak si o tomhle oslovení myslí Callisto, stojící hned vedle? Nevím, nic na to neříká.

"Těch mužů je ještě hodně a i když je mnoho z nich zraněných, pokud utečou do lesa, budou pro město dál nebezpeční."

"Můžou vést partyzánskou válku," vysvětluje Brigit, ale okolo stojícím to nic neříká.

"Tak je budeme pronásledovat," navrhuje jeden z nadšených měšťanů.

"To nebude třeba, podívejte!" zarazí diskuzi hostinská.

Ustupující hordy se už blížily ke spásnému stínu lesa, když z něho vystoupila dlouhá řada mužů v šedých uniformách.

"Athénská pěchota," říká hostinská lakonicky. "Jako obvykle pozdě."

"Tentokrát přišli přesně," zastanu se přicházejícího vojska. Ani to není třeba. Vojáci se s chutí dávají do díla. Je pravda, že jich je přibližně stejně jako Peršanů a že ráno by s nimi měli těžké pořízení. Ale z pirátů už veškerá bojechtivost vyprchala. Odhazují zbraně a stávají se bez boje zajatci Athéňanů.

Zbraně odkládají i muži na hradbách a společně se svými ženami i dětmi se shromažďují na prostranství hned za branou, aby uspořádali první oslavu vítězství. Ani jim nevadí skupinka mrtvých nepřátel ležících u městské brány. Po prvním výbuchu nadšení se lidé znovu dávají pod velením starosty a konšelů do práce. Odklidit nepořádek pod hradbami, opravit poškozenou bránu, shromáždit těla padlých nepřátel a připravit je k pohřbení, ošetřit a poté zajmout několik těžce raněných, které jejich spolubojovníci ponechali osudu u městských hradeb.

"Nás už nepotřebují," říkám, "z velitelky obrany je už zase jen hostinská a my dvě jen náhodné kolemjdoucí."

"Nemáš pravdu, Morrigan, a brzy se o tom přesvědčíš," odvětí Callisto.

"Já o žádnou slávu nestojím."

"S tím nic nenaděláš. Ale jedna věc mě jako velitelku obrany města stejně ještě čeká. Přivítat naše osvoboditele."

To poslední slovo řekne plavovlasá bojovnice hodně pohrdavě.

"Půjdete vy dvě se mnou?"

Jen přikývnu.

"Ještě vezmu velitele od hlavní brány a od brány k přístavu. Ať nejsme samé ženské, to by asi athénští vojáci koukali."

Vyjdeme otevřenou branou a zamíříme na prostranství u lesa kde vojáci shromažďují svoje zajatce. Rovněž jejich velitelé nám vyrazí v ústrety. Podivím se. Vždyť mezi nimi je také žena. A jaká! Velká statná tmavovláska s hrdým výrazem tváře. Mrknu na hostinskou a jsem překvapena změnou jejího obličeje. Vypadá, jako když vidí ducha. Dojde mi to.

"Jenom mi neříkej, že je tohle Xena," ptám se.

"Ano," vydechne hostinská.

"Vypadá docela živá."

"Tohle je Xena? Ta, co měla zemřít u Hirosaki?" zeptá se Brigit. "Zpráva o její smrti vypadala celkem věrohodně. Prý jí usekli hlavu."

"Asi jí narostla nová,"prohodím.

Otočím se ke Callisto.

"Co to s tebou dělá vidět Xenu? Nebudou potíže?"

"Ne. To je už dávno za námi. A víte přeci, že jsem teď sestra Gabriely."

"Proč vůbec Xena nepřišla dřív, když není mrtvá?" položím další otázku a hned si na ni odpovím: "Nejlepší bude se zeptat přímo jí."

A už je to tady; Xena s Callisto, dvě bývalé sokyně na smrt, stojí proti sobě na cestě k městu.

"Callisto, ty?" ozve se Xena jako první a její hlas zní nezúčastněně. "Myslela jsem si to, když tě ten tvůj vyzvědač popisoval. Jak jsi se zase dostala zpátky mezi živé?"

"Dlouhé vyprávění. Ale na totéž se můžu zeptat já tebe. Říká se, že ti usekli hlavu."

"Jak to víš?" podiví se Xena.

"Očitý svědek," odpoví Callisto a ukáže na Brigit.

"Ona? Jak by mohla. Ale je to skoro pravda." Odhrne si vlasy z krku a ukáže nám jizvu, která vypadá, jako když vede okolo celé její hlavy.

"Tohle jsi přeci nemohla přežít!" podivím se.

"Sama to dodnes nechápu," zavrtí hlavou Xena. "A ty jsi kdo? Nepřipadáš mi povědomá."

To mluví ke mně.

"I já tě vidím poprvé, ale moc jsem o tobě slyšela. Ty o mně možná také. Jsem Morrigan."

Snažím se, říci to skromně, ale vím, že se mi to nepodaří.

Xeně se na tváři objeví potěšený úsměv.

"Irská polobohyně Morrigan? Jsem moc ráda, že tě poznávám," zatřese mi rukou. "A tohle je jistě tvá malá dcerka Brigit," ukáže na moji bělovlásku.

Je to chytrá holka a je mi na první pohled sympatická. Jsem ráda, že už si s Callisto nejdou po krku. Nerada bych se mezi nimi rozhodovala. Takhle nemusím.

"Zdravím tě, Xeno," podává princezně bojovnici ruku také Brigit. "Já byla v Japonsku ve stejné době co ty i když na jiném místě. Ale o vaší bitvě se mluvilo všude. I na císařském dvoře," dodá jako by nic. Moje dcera dovede být stejně skromná jako já. To znamená vůbec ne.

"Xeno, drahá, snad teď nevelíš athénské pěchotě?" zeptá se Callisto.

"Nikoliv, jsem jen poradce, nemám k nim žádné závazky. Zato ty vypadáš, že jsi tady nejvyšší velitelkou. Copak se to s tebou stalo, Callisto? Ty, a na straně dobra?" podiví se Xena.

"To víš, za tolik let se věci změní. A navíc... nejsem na straně dobra, ale na své straně. Tohle město za námi mi teď patří, tak si ho přece nenechám zničit."

"Tobě patří Potadeia? Je to přeci ona?" Xena vypadá zmateně. "Jak je tohle možné?"

"Je to tak," usměje se Callisto zálibně.

Otočí se k svým velitelům a požádá je, ať se postarají o athénské důstojníky.

"Pojď, drahá, zvu tě do svého hostince." Callisto mrkne na nás a když vidí, že ji následujeme, popadne Xenu v podpaždí a odvádí ji jako svou nejlepší kamarádku.

"To je legrace," směje se Brigit, "ale ještě větší bude, až se Xena setká se svou přítelkyní Gabrielou."

Proč vůbec Xena, sotva se zotavila ze svého strašného zranění, nezamířila zpět do Řecka? Vždyť musela vědět, že tu na ni Gabriela čeká... Nebo to nevěděla?Hned se to dozvíme, protože Callisto to také zajímá. A jelikož nechce předem nic prozradit,zeptá se jen:

"Kde jsi byla tak dlouho, drahá? Proč jsi nespěchala zpět domů?"

"Proč bych spěchala? Poté, co Gabriela uhořela při požáru v Alexandrii, mě sem nic netáhlo," říká Xena zasmušile.

"Aha," odpoví jen Callisto.

Aha. Vůbec nevím, o čem mluví, nebyl čas se Gabriely ani Lilly na nic ptát a s Callisto jsme měly jiné starosti. Tak se Gabriela zamotala do nějakého maléru v Egyptě, a Xena se tudíž domnívala, že tam zahynula. A Gábina naopak byla přesvědčena, že Xena padla v boji někde v Japonsku. Podívám se na Brigit.

"Rozumíš tomu, dcero moje? To je propletenec."

"Ano, jako ve starořeckém dramatu."

"Starořeckém?" podivím se jejímu výrazu.

Projdeme branou zpátky do města. Tady panuje dobrá nálada, ale skutečné oslavy ještě nezačaly. Většina lidí zatím pracuje na odstraňování škod po boji. Zvedají hlavu, když jdeme kolem a volají:

"Hurá, sláva! Ať žije naše hostinská!"

"Proč ti říkají hostinská?" nezdá se Xeně.

"Protože je to moje povolání, drahá," odpoví Callisto.

"Oni tě neznají jménem?" v hlase Xeny zazní výsměch.

"Nějak se k tomu nenaskytla příležitost," říká blonďatá hostinská kysele.

Jsme na náměstí. Tady kupodivu mnoho lidí není, takže nás nikdo neruší.

"Tvůj hostinec?" podiví se Xena výstavné budově, "a jmenuje se U Gabriely?"

"Vidím, že číst jsi nezapomněla," odpoví kousavě Callisto, "jenom pojď dál, Xeno, mám pro tebe překvapení."

V hostinci je prázdno, jen na levé straně, kde byla zřízena provizorní nemocnice, je rušněji. Ale nepříliš. Je až s podivem, že v dnešním boji neměli obránci města ani jednoho mrtvého a i těžce raněných je jen několik.

"Nemocnice," konstatuje Xena, a pak její pozornost upoutá něco jiného. Lesklý kulatý předmět nad pípou. Ukáže na něj prstem.

"Vypadá..." zakoktá, "jako můj Chakram!"

"To bude tím, že to je tvůj Chakram," zasměje se Callisto.

"Kde se tu vzal?"

Víc říct Xena nestačí.

"Xeno..." ozve se za našimi zády tiše. Tam ve dveřích městské polní nemocnice stojí Gabriela a ve tváři je bílá jako sníh. "Ty ses vrátila...?"

Konec otázky jen zašeptá a vzápětí se sveze v mdlobách k zemi. Ještěže ji zachytí Lilly a jedna z ošetřovatelek, které se objevily po jejím boku.

"Xena..." zopakuje Lilly a spolu s druhou dívkou odvádí napůl bezvědomou sestru nahoru do pokoje.

"Teď ne," zavolá na princeznu bojovnici, která se chce vydat za nimi. Xena poslechne.

Obrací se ke mně.

"Jak je možné, Morrigan, že Gabriela žije? Všichni v Egyptě tvrdili, že z tamtoho hořícího domu nemohl nikdo živý uniknout..."

"Moc se ptáš, děvenko," odpovím jí s úsměvem. "Já to slyším teď poprvé. Zeptej se Lilly až se vrátí."

"Gabriela a Lilly teď vedou společně s Callisto hostinec?" Xena se zatváří úplně nechápavě.

"A jejich vztahy jsou naprosto báječné, říkají si mezi sebou sestro."

Lilly se vrací.

"Xeno, můžeš jít za Gabrielou, ale opatrně, prosím tě. Je ještě v šoku z tvého nečekaného návratu."

"Však já taky," odpoví Xena.

"Morrigan, Brigit, pojďte i vy. Dala jsem vám připravit pokoj a teplou lázeň, určitě to po dnešku uvítáte."

"Děkujeme," odpovídám.

Xenu s Gabrielou necháme raději samotné. I když bych byla na jejich setkání zvědavá, ony dvě by určitě nebyly zvědavé na mě.

Pokoj, co nám Lilly přidělila, je vpravdě královský. Velké okno, velká manželská postel se spoustou měkkých bílých podušek a polštářů. Často spím venku v přírodě a nic to se mnou neudělá, ale není nad pořádnou postel. Nejdřív však koupel. Vedle v malém pokojíku je dřevěná vana plná horké voňavé vody. Svléknu se a hupky dupky do lázně. Nemám na sobě žádnou krev, natož svoji vlastní a špinavá jsem jenom trochu, takže se voda ani nezkalí. Sotva se vyráchám a trochu osuším, ponořím do té vody, stále ještě horké, svoji kštici. A dám se do díla. Voda se okamžitě zbarví do ruda, jako při zabijačce. Po chvilce mytí si vlasy vydrhnu ručníkem do sucha a jsem potěšena, když se na něm už stopy barvy neobjeví. Pohlédnu do zrcadla.

"Brigííít!" zařvu, jako když jsem šlápla na jedovatého hada.

"Ano, mami?" objeví se převlečená do bílé noční košilky. "Copak se stalo?"

"Ty víš, co se stalo, ty zmije! To je tvá práce, že je to tak?" rozhořčeně ukazuji na svoje vlasy. Jsou stále stejně červené jako dřív.

"Vždyť ti to moc sluší, nechceš si to rozmyslet?"

"Nechci! Vrať mi zpátky mou zrzavou barvu!"

"Mami! No tak! Vydrž do rána! Ráno moudřejší večera."

"Ty mě vždycky ukecáš, děvče moje," říkám rezignovaně a jdu si také obléct noční oděv. Brigit za mnou skočí do postele a přitulí se ke mně.

"Jako v Římě," zavzpomíná.

Tam spala vedle mě, aby byla stále poblíž a pranic nedbala řečí, které naše společná ložnice vyvolávala. Neměla jsem nikomu chuť vysvětlovat, že jsme matka s dcerou. Beztak by nám nikdo nevěřil.

Ráno se již diskuze o barvě mých vlasů nevede.

"Až mě takhle uvidí Hercules, tak ho to porazí," říkám, "jen jestli mě bude chtít po tolika letech vůbec vidět."

"Když jsi ohromila celý Řím, včetně božského Caesara, a dokonce i jeho železnou lady Livii, tak nějaký místní hrdina nebude výjimkou."

"Hercules je víc než nějaký hrdina lokálního významu. Navíc, kdyby se věci vyvinuly jinak, mohl být tvým druhým otcem."

"Ty ho stále miluješ, mami?" zeptá se dcera.

"Patnáct let jsem si na něho skoro ani nevzpomněla," bráním se nevěrohodně. "Pojď, půjdeme dolů za ostatními."

Brigit dovede být taktní, když chce, a už nic neříká. Sotva se oblékneme, seběhneme po schodech do hlavního sálu hostince. Po ránu tu nikdo není, jen Lilly, připravující stoly, a Callisto, oblečená již jako prostá žena, za pípou.

"Nazdar, děvčata," zvolá na nás.

"Chcete nějakou snídani?" ptá se Lilly a když přikývnu, odebere se dozadu do kuchyně. Za chvíli přináší horké mléko a čerstvě upečené placky.

"Kuchyně je už v provozu," vysvětluje. "Dnes tu bude veliká slavnost. Doufám, že se zúčastníte."

"Rády bychom, ale povinnosti nás volají dál," vymlouvám se. Za poslední měsíc jsem si slávy a pozornosti užila tolik, že mám na spoustu let dopředu vystaráno.

"Nikam nespěcháme," podotkne Brigit, "ale když se chceš zdejší oslavě vyhnout, tak jsem pro."

"To bych ráda."

Ale ještě než odejdeme, jsem zvědavá na Gabrielu s Xenou. Jakpak proběhla jejich noc? Sotva na ně pomyslím, zjeví se obě na schodech. A vyhlížejí úplně jinak než včera. Tváře jim jen hoří, oči svítí, že by osvětlily celou hospodu. Pod schody se rozejdou. Gábina zamíří do nemocnice, Xena nás pozdraví a jde se podívat ven. Vzápětí je u nás Callisto. Je stejně zvědavá jako já.

"Ty dvě nevypadají, že si celou noc vyprávěly veselé historky z minulých dnů a týdnů," říká.

"Co by dělaly, jsou šťastné, že jsou zase spolu, vždyť se navzájem považovaly za mrtvé."

"Ale, Morrigan, jsi na svůj věk podivně naivní," zavrtí hlavou hostinská. "Za tím bude něco víc. Já to zjistím. Půjdu za Gabrielou, ta mi to řekne. To víš, my sestry před sebou žádné tajnosti nemáme."

Odběhne do nemocnice.

Podíváme se s Brigit po sobě.

"To snad ne," řekne jen ona.

Hostinská Callisto je zpátky a oči má navrch hlavy.

"Tomu byste nevěřily," spustí. "Xena s Gabrielou strávily noc spolu."

"My s Brigit také," odvětím.

"Ne vedle sebe, ale v jedné posteli."

"Asi jim byla zima," řeknu.

"Ty jsi vážně –!" vybuchne hostinská, ale já ji nenechám domluvit.

"Myslíš si, že člověka, co strávil celý měsíc u dvora Caesara Octaviána Augusta a pronikl do všech tajů života římských patricijů, může ještě něco překvapit?" zeptám se kousavě.

"Nemůže," odpoví za hostinskou Brigit.

"No dobře. Ale Xena a Gabriela...?" Callisto to evidentně nemůže strávit. "Do nich bych tohle neřekla. Gabriela se sice dušuje, že to bylo poprvé a naposledy, ale já nevím."

"Já se jim ani moc nedivím," povídá Brigit. "Po takovém šoku ze shledání..."

"Nakonec je to jejich věc," shrnu nové poznatky v jedné větě. "Co vůbec mají ty dvě holubičky v plánu? Zase chodit po světě a šířit dobro?"

"Ještě nic. Potřebují pár dnů na to, aby se vzpamatovaly. Konečně... i kdyby tu chtěly natrvalo zůstat, nebudu se zlobit. Hostinec ještě jednoho člověka uživí."

"Ale Callisto a Xena?" zeptám se.

"No vidíš, já si myslím, že naše vztahy teď budou výtečné. A pokud se budeme trochu hádat, alespoň nebude nuda. Co vy dvě? Odcházíte?"

"Ano. Co nejdřív. Za chvíli se sem začnou hrnout lidé. Tak ať jsme pryč," říkám.

"Škoda. Budete mi chybět. A ostatním také." Callisto ukáže širokým gestem na celý lokál.

"Však my se tu brzo zas objevíme. Ale teď máme ještě nějakou práci."

"Jdete také šířit dobro?" usměje se uštěpačně hostinská.

"Na to nás moc neužije," odpovím.

"Jsme výzkumná výprava," dodá má dcera. "Na šíření čehokoliv nemáme čas."

"Hercules z vás nebude mít moc velkou radost."

Callisto má asi zvědy všude. Jak ví, že jdeme za Herculem? Nakonec, kam bych asi tady v Řecku šla, že? Jenže ona o mně ještě předevčírem věděla houbeles.

"Jak jsem slyšela, tak Hercules už několik let nevytáhl paty ze svého statku, takže asi i on na šíření dobra zanevřel," ozve se Brigit.

"Abys neměla poslední slovo, beruško," dokončí náš rozhovor hostinská a jde se věnovat své práci. Hospoda se začíná plnit.

My dvě s dcerou si složíme své vaky a jdeme. Rozloučíme se s Lilly i Callisto a zajdeme do nemocnice, kde Gabriela ošetřuje raněné. Je jich tam jen pár, ostatní mohli odejít domů. Zatímco prohodím s Gábinou pár hřejivých slov, má dcera obejde zraněné a omrkne jejich stav.

"Dvěma jsem trochu pomohla," říká už venku, "ostatní se uzdraví i bez božího zásahu."

Pokud jsem čekaly, že proklouzneme z města bez povšimnutí, tak jsme se mýlily. Díky našim nápadným vlasům to nebylo možné. Nikdo nás sice nezdržoval, ale volání a potřásání rukou nemělo konce. Oddechly jsem si až za branou.

Prohlížím si paže.

"Copak, mami, někdo ti ukradl zlatý prsten?" ptá se mě Brigit.

"Víš, že žádný nenosím. Jenom koukám, jestli mám ještě vůbec ruce. Měly jsme jít raději z hospody podzemními kanály."

"Tady nejsme v Římě."

"To jsem si všimla. Lidé jsou tu mnohem milejší než tam. I přes tu válku na mě Potadeia udělala velice dobrý dojem. Ráda se sem zase brzo podívám."

Zamíříme směrem do vnitrozemí. Není tu nikde ani noha. Athéňané se svými zajatci již odešli a obyvatelé města jsou všichni doma a chystají se na oslavy.

"Trefíš?" ptá se mě dcera.

"Doufám. Nebo se doptáme."

"Mohly jsem si půjčit koně."

"Nikam nespěcháme a Řecko je tak malé, že se všude dá dorazit za pár dní i bez koní."

V Irsku jsem na koni moc nejezdila a tahle jinak krásná zvířata mi nikdy příliš nepřirostla k srdci. Všude raději cestuji pěšky.

"Zítra jsme tam," dodám.

Dneska se už o blížící se návštěvě u Hercula nebavíme. Přespíme v malé vesnici v hospodě. Není to tu luxusní, ale jelikož dorazíme až za tmy nevzbudíme žádný rozruch.

Ráno už jsme zase na cestě. Krajina mi není moc povědomá, ale já tu byla jen jednou a to ještě kdysi dávno. Projdeme ještě dvěma vesnicemi a pak se ocitneme na cestě vinoucí se suchým skalnatým údolím. Roste tu jen tráva.

"Jdeme správně?" zeptá se Brigit.

"Ano, tady už to poznávám," odpovím.

"To se nemáš čím chlubit. Ještě chvíli a ocitneme se na poušti."

"V Řecku žádné pouště nejsou."

Ještě jedna zákruta mezi skalami. Zastavím se.

"Vypadá to, že je naše pouť u cíle. Podívej se támhle," ukážu rukou vzhůru.

"Kam přesně?"

"Směr osamělý strom."

"Ten se nedá přehlédnout. Kde se tu bere v takovém suchopáru?"

Veliký listnatý strom stojí z našeho pohledu přesně na obzoru.

"Jdeme k němu a uvidíš," povídám Brigit.

"Tam bydlí Hercules? V tom stromě?"

"Nejsi kapku blbá?" zeptám se přátelsky té provokatérky.

"Jsem po mamince," odpoví mi.

Cesta, která vede vzhůru po stráni, není moc používaná. Kdybychom po ní nepátraly, snadno by se dala přehlédnout.

"Hercules nemá moc hostů," komentuje situaci má dcera a vydá se jako první do kopce. Je to strmá stráň, ale krátká, a tak jsme za chvíli nahoře u stromu. Takhle zblízka vypadá starý dub ještě daleko větší a mohutnější než zdola od cesty.

"Tady jsou nějaké hroby," říká Brigit překvapeně.

"Herculova první žena Dianeira a jeho děti. Zabil je blesk při nějaké strašné bouři. Hercules říká, že ho seslala jeho nevlastní matka Héra."

"Co si o tom myslíš ty, mami?"

"Nic. To bys mi měla spíš říci ty, jestli je to možné."

"Blesk tedy seslat neumím a nikdy umět nebudu. A pro život to ani nepotřebuji."

"Ale na to se tě, Brigit, neptám."

"Říká se Zeus hromovládný. Že by však Héra, to pochybuji. Ale já o Řeckých bozích nic nevím, jen to, že jsou to naši hodně vzdálení příbuzní."

"To jsem se toho zase dozvěděla."

"Ráda posloužím," usměje se Brigit, "a hleďme!"

Teprve teď se otočí a pohlédne do údolí pod námi.

"To je rozdíl. Tam skoro poušť a tady ráj na zemi."

"A stačí jen voda a spousta lidské práce," dokončím.

Já už tento pohled znám. Prostředkem širokého údolí protéká veliký potok a jeho voda umožňuje růst bohaté vegetaci. Množství stromů, keřů, i ta tráva je větší a zelenější než za našimi zády. Přímo pod námi je statek. Velký obytný dům, přiléhající hospodářská stavení i udržovaný sad a zahrada. I ty stavby jsou ve velmi zachovalém stavu.

"Tady Hercules hospodaří?" zeptá se má dcera celkem zbytečně, protože jiné stavení není široko daleko vidět. "Nebude s ním tak zle, když se stará o svůj majetek."

"Podívej," ukážu a ucítím, jak se mi rozbuší srdce.

Tam na zahradě skloněný u nějakého keře klečí můj starý přítel a na hlavě má velký slaměný klobouk. Pracuje pečlivě a soustředěně. My dvě jdeme po stráni dolů velice tiše, takže nás ani nezaregistruje.

Vidím, že se Brigit směje.

"Co je?" zeptám se jí

"Hercules je rolník, Callisto hostinská. S tím Řeckem není něco v pořádku."

"To hned změníme."

"Já vím. Zaklekneš k němu a budete jednotit řepu společně."

Jen mávnu rukou. Projdeme otevřenou brankou a několika kroky dorazíme ke dveřím obytného domu. Hercules nám na chvíli zmizí z očí.

"Tak co teď?"

To jsem se neměla ptát.

"Počkáš tu a já půjdu k Herculovi první. Připravit ho na nejhorší."

"Ne!"

"Ale ano. Neboj, mami, jsem rozumná holka. Když chci."

"No právě."

Brigit už nic neříká a vyjde zpoza domu na zahradu a zamíří k muži otočenému k nám zády. Zastaví se až u něho.

"Ehmm, ehmm," odkašle si.

Hercules se obrátí a hledí přímo na dlouhé nohy mé dcery v přiléhavých černých kalhotách. Uvidím poprvé jeho oči. Je překvapený, ale nikde nevidím tu starou jiskru, co míval dřív v očích. Pomalu zvedá zrak vzhůru. Takhle odspodu mu musí Brigit připadat strašně veliká. Pomalu se zvedá, jako by měl záda ztuhlá od namáhavé práce. Když vstane, je přeci jenom o něco větší než má bělovlasá dcera. Ale ne o moc.

"Dobrý den," pozdraví Brigit způsobně a málem udělá pukrle.

"Zdravím, slečno." Hercules má stále stejný hlas, zní ale poněkud zastřeně, jako když má málokdy příležitost ho používat. "Jestli potřebujete pomoc, tak jste tu špatně. Já už dávno nikomu nepomáhám."

To nezní moc dobře. Brigit stejně nevypadá na člověka prosícího o pomoc. A ani nemusí být vidět naše meče, které má skryté v pouzdře na zádech.

"Já pomoc nepotřebuji, ale ty, Hercule, prý ano."

To bývalý hrdina nemůže pochopit.

"Mně nic není," říká, "a i kdyby, stejně mi nikdo nepomůže."

"Jak to?" tohle zas nechápe Brigit.

"Všichni, které jsem znal, které jsem měl rád, jsou mrtví. Zůstal jsem sám. Jako kůl v plotě." Hercules se smutně pousměje. "Co o tomhle vy můžete vědět?"

"Úplně všechno." Má dcera je zase skromná. Jako vždycky.

"Například Xena s Gabrielou."

"Co je s nimi, vždyť jsou obě mrtvé," říká Hercules vyčítavě.

"No vidíš. To máš z toho, že chodíš málo mezi lidi. Jinak bys věděl, že se obě nedávno z Japonska vrátily a na mrtvé vypadaly velice dobře."

"Opravdu?" Hercula tohle potěší. "To je budu muset brzy navštívit. Kde teď jsou?"

"V Potadeie."

Vypadá to na bod pro Brigit. Ale jen chvilku. Hercules se opět zasmuší.

"A co jsi ty zač?" zeptá se, ale zdá se, že o rozhovor ztrácí zájem.

"Já mohla být tvou dcerou. A ještě pořád můžu."

Správně děvče, jen vytáhni pořádný trumf, ať tady za rohem nemusím trčet až do večera.

"Mojí dcerou...?!" Hercules se netváří jako by ho to zajímalo. "Jak to?"

Chystá si kleknout a pokračovat v přerušené práci.

"Jsem Brigit."

"Brigit... aha," řekne můj bývalý přítel bezvýrazně a...

Už si neklekne.

Naopak; vyskočí a oči s mu rozzáří.

"Ty jsi Brigit?! Ta malá Brigit z Irska?! Z tebe je ale krásná dívka!"

Málem začnu žárlit na svou vlastní dceru. Ale Hercules se najednou zarazí a hlas se mu zachvěje.

"Tos přišla sama? Úplně sama? Ne?! Že ne?! Tvá matka Morrigan je s tebou??"

Rozhlíží se. Nemá cenu se dál ukrývat. Jdu mu v ústrety. Pokud jsem měla nějaké obavy, jak mě po tolika letech přivítá, stačí se mu podívat do očí a hned je jasné, že všechny byly zbytečné. Vidím, jak hledí na moje kalhoty, na blůzku, na mé červené vlasy. Náhle, během několika vteřin, je z něho úplně jiný člověk.

"Morrigan, Brigit...! Vy jste se vrátily...! Po tolika letech...! A vypadáte obě báječně!"

Zmlkne a znejistí. Copak se stalo?

"Přišly jste zase jen na pár dní?"

Aha. Z toho má obavy.

"Na pár dní, nebo na pár desítek let," odpovím. "To záleží na tobě."

Hercules se usměje.

"Na mně to záleží? Tak to si vyberu ty roky. Co pro to mám udělat?"

Podívá se na Brigit, ale ta kupodivu mlčí, a tak se obrátí ke mně.

"Co mám udělat, Morrigan?"

"Pro začátek stačí tohle," přistoupím k němu a položím mu ruce kolem krku.

Chytne mě okolo pasu a prudce se ke mně skloní. Naše rty se setkají.

Ale to už je jiný příběh.



Konec





© Copyright 2003 by Mišák







| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |