Troy

napsal Mišák





“Kde to jsme? Copak se stalo, že jsme se ocitly jinde?” ptá se Linetta, ale její hlas nezní vystrašeně, spíše otráveně. Jako by nás čekala jen nějaká malá nepříjemnost.

“Ty jsi neslyšela tu změnu zvuku, při našem letu lapačem?”

“Jistě. Myslela jsem, že se to porouchalo a vyplivne nás to někde cestou. Nebo nás to vrátí zpátky na Atlantidu.”

“To mne také napadlo.” přikývnu.

“Tak co to bylo?”

“Myslím, že se k ovládání lapače dostali ti starší a poslali nás někam jinam.”

Linetta jen nazdvihne obočí a tak pokračuji:

“Asi si pohráli s tím zakázaným ovládaním dole pod hlavní pákou.”

“No to je pěkné.” mračí se sestra, “tak kde tedy jsme?”

Na tuto otázku odpověď neznám, musíme na to přijít samy. Tak se trochu porozhlédneme. Stojíme na rovném prostranství, vydlážděném velkými deskami z mramoru nebo leštěné žuly. Přímo za zády máme chrám. Typicky řecký. Září novotou a přesto vypadá jako by pocházel z dávné minulosti a navíc je podivně umístěn ve svahu, takže polovinou své plochy mizí pod zemí. Ten svah se táhne nalevo i napravo až do dálky, takže plocha na které stojíme je vystrčena do prostoru jak terasa vysokého domu. není však zakončena svislou stěnou, ale schodištěm. Širokým a dlouhým. Na obou stranách prostranství je také schodiště, které se postupně, jak se svah blíží k úrovni dlážděné plochy stále zkracuje až u čelní stěny chrámu zbývá jen pár schodů.

Je načase porozhlédnout se po okolí. Na obě strany od chrámu se táhne mírný svah, který se otáčí do velikánského oblouku a uzavírá široký mořský záliv. Celý svah je sporadicky porostlý řídkou travou, místy rostou skupinky keřů, či nízkých stromů. Za jeho horní hranu odsud není vidět, tam už začíná asi rovina.

Takže okolí by bylo a co lidé? Jsou zde nějací? To je jen řečnická otázka protože se nedají přehlédnout. Ve stráni, přerušené jen vystupující chrámovou stavbou je asi ve třetině výšky vykopaný mělký příkop. Ta práce byla provedena ve spěchu a je to vidět. A v něm se hemží spousta mužů v bílých uniformách. Protože jsou to vojáci. Ale nijak zvláštní dojem nevyvolávají. Jsou to jen lučištníci a kopijeníci, taková lehká pěchota. A proč se tady vůbec vyskytují? na odpověď stačí pohlédnout na moře. Ten pohled stojí za to. Celý veliký záliv je plný lodí. Desítky, stovky, možná tisíc plavidel se blíží ke břehu. Tak nejpozději za hodinu budou tady. Jestli se chystají zaútočit, ti muži shromáždění v obraném valu je určitě nedokáží odrazit.

Linetta se rozhlíží stejně jako já a tak pochopitelně vidí to samé.

“Zase nějaká válka.” říká zlostně, “kde jsme se to ksakru ocitly?”

“Vylodění v Normandii.” říkám s úšklebkem.

“Kde?” podiví se sestra.

“Jak to mám vědět. Ale my dvě nevypadáme, že budeme jen diváci.”

“Co je nám do nějaké války. Ani jedni z nich nejsou Římané, tak mě jejich spor nezajímá.”

“Na to se tě asi nebudou ptát.” odvětím, “podívej, ti muži v zákopech si nás všimli a dívají se na nás. A jak se mi zdá s úctou a nadějí.”

“Proč? Vždyť nás neznají a my neznáme je.”

“Ale kde jsme se objevily? A jak? A v jaké chvíli?” vypálím na sestru v rychlém sledu.

“Co tím chceš….” Linetta se zarazí, protože jí to začne docházet.

“Tohle je chrám nějakého místního boha a my jsme se tu zničehožnic objevily, tak to myslíš?”

“A navíc těsně před začátkem války.” doplním.

“Tak se sebereme a utečeme.” radí Linetta.

“To by bylo nečestné….” začnu.

“Ale rozumné.” doplní mne sestra.

“Mne by zajímalo, co to je za válku. Ještě nikam neutíkej.”

Linetta si sáhne na záda a překontroluje si svůj meč.

“No dobře.” přikyvuje, “ale aby pak nebylo pozdě a my dvě se nenechaly zatáhnout do konfliktu o kterém nic nevíme.”

“Nic nevíme.” opakuji a přitom mne zamrazí po celém těle. Dívám se na loď která vyrazila napřed a míří přímo k nám. Na její černé plachty, na muže v černém, ozbrojené až po zuby na její palubě, chystající se k vylodění.

“Myrmidoni.” zašeptám.

“Kdo to?”

“Achilles a Myrmidoni.” opakuji.

“Ty jsi se zbláznila.” oboří se na mne Linetta, “nejprve cestujeme do paralelního světa a teď zase do jiného času. Brigito!!”

Zvolá. Ale pak ztichne a obě se snažíme moji dcerku zavolat.

“Neslyší nás.” říká sestra “ a přitom by měla, jestli jsme zpátky na zemi.”

“Kde skončil Titus s Ciarou?” vzpomene si, “tady zdá se nejsou.”

“Snad jsou u nás doma, šli dříve než my dvě. A Brigit? jestli jsme v jiné době, tak nás asi neuslyší.”

“No nazdar. Podívej! Už jsou tady.”

Černá loď zastavila skoro pod námi a stejně tak černě odění bojovníci se z ní hned hrnou ven. Obránci je zasypou střelbou ze svých luků, ale muži z lodě jsou vybaveni velkými štíty a tak jich je jen několik poraněno. Ostatní berou chabou obrannou linii útokem.

“To bude masakr.” říkám, když vidím, jak se ženou proti té lehké pěchotě, téměř bezmocné v boji zblízka proti těžce vyzbrojeným a dobře chráněným vojákům. A obzvlášť jsou li to Myrmidoni. A já už o tom nepochybuji.

“A jsme v tom až po uši.” říká Linetta a vytahuje meč, “koho to vlastně chráníme?”

Pokukuje po zlaté, nebo spíše pozlacená soše uprostřed vydlážděného prostranství.

“Nějakou ženskou. Nejspíše Afroditu.” odvětím po zběžném pohledu na štíhlou, dlouhovlasou kamennou postavu kousek od nás.

“Měly bychom raději zdrhnout, ale obávám se, že je pozdě.”

Protože po stráni dolů přijíždí skupina jezdců na koních. Ti jsou vyzbrojeni podstatně lépe než muži první obranné linie, ale je jich moc málo na to aby mohli nějak výsadku zabránit. Maximálně by mohli zaútočit na nás dvě, kdyby nás viděli utíkat. A čas na vysvětlování by nám asi nedali.

Obránci vytlačení ze svých pozic ustupují po svahu vzhůru. Jedna skupina se rozeběhne po bočních schodech přímo k nám. Útočníci jsou jim v patách a pobíjejí je jak dobytčata na jatkách.

Následuji Linettu a také vytáhnu meč. Myslela jsem si, že je všemu konec a jak vidím velice jsem se mýlila protože to vypadá, že za pár okamžiků se utkám s legendárními bojovníky Mirmidony a patrně dokonce se samotným Achillem. Protože ten muž v čele útočníků, který jediný není v černém nebude nikdo jiný. Jeho práce s kopím a velkým štítem je rychlá a nemilosrdná, nepřátele, kteří se dostanou do jeho blízkosti likviduje jednoho po druhém. Ale Achilles nebude mým protivníkem. Na poslední schod vyběhne chlap jako hora, srazí jednoho z obránců a stane přímo přede mnou a Linettou. Na okamžik ho překvapíme. Ani se nedivím. Dvě zrzavé holky s mečem v rukou v těchto místech. Kdo by je tady čekal. A tak ho napadne jediné vysvětlení.

“Kněžky Afroditina chrámu.” vykřikne trochu divnou řečtinou, “vzdejte se, je li vám život milý.”

“Jdi se vycpat troubo.” odvětí mu Linetta.

A vzápětí se jejich meče setkají. Nemám čas abych jejich souboji přihlížela protože mne okamžitě také jeden z Mirmidonů napadne. Je vyzbrojen mečem a štítem, čímž má proti mně výhodu a není to žádný amatér. Dvakrát, třikrát musím úder jeho štítu odrazit holou rukou, což mne nejen dost bolí, ale hlavně rozzuří. Popadnu ho levačkou za štít a prudce trhnu. Kdyby ho jen držel, tak mu ho vyrvu z ruky, ale on ho má přivázaný k předloktí. Strašlivě zařve. Nevím jestli jsem mu ruku pohmoždila nebo přímo zlomila, ale to už ani nezjistím. Ocitneme se úplně u sebe. On má meč nad hlavou, ale já ve výši prsou. Než se stačí vzpamatovat z překvapení a rozmáchnout se k úderu, zarazím mu zbraň až po rukojeť do hrudi a hned zase vytrhnu. Nedívám se na klesající mrtvolu, protože už je tu druhý útočník a hned první ranou štítu mě praští do pohmožděné levačky. Vykřiknu bolestí a klesnu na kolena. Vzápětí ho prudkým, zuřivým švihem meče málem přetnu v pase ve dví. Muž couvá a strašlivě křičí, ale na mne se už vrhá třetí. Ten nemá meč ale kopí. Vyhnu se jeho prudké ráně a rychle levačkou jeho zbraň chytnu. Chvilku se o ni přetahujeme. On je o mnoho těžší, tak se mnou mává jako s kusem hadru. Ale jen do chvilky, kdy mi ukáže svůj neoholený krk.Jediné švihnutí a je po boji. Ke krvi zabitých obránců teď mramor před Afroditiným chrámem barví i krev útočníků. Protože vidím, že i Linetta dva zlikvidovala a podle výrazu její tváře, bych nikomu nepřála se dostat do její blízkosti. Ale je tu jeden muž, kterému výraz tváře mé sestry ani mé oči černé jak noc hrůzu nenaženou. Muž, který je zvyklý snadno porazit i nejlepšího protivníka. Jak by se mu mohly postavit dvě subtilní ženské. Bez ohledu na to, že právě zlikvidovaly pět jeho elitních bojovníků.

Achilles.

Vrhne se na Linettu jak blesk. Já své sestře hodně důvěřuji. Ale viděla jsem ji bojovat s Heinrichem a to měla na mále. A tohle je slavný, nepřemožitelný rek Achilles. Na nic nečekám a přiskočím Linettě na pomoc. Stejně tu už nikdo jiný není. Nikdo jiný živý.

Je tak dobrý, že to vypadá, že bude stačit na nás obě. Ale to nemůže zvládnout nikdo na světě. Dokonce ani Achilles ne. Zvlášť když se mi po jednom jeho rychlém ale nepřesném výpadu podaří mečem přeseknout jeho kopí. Ještě po mě vyrazí se štítem a znovu mě udeří do bolavé ruky. Zachytím ho pravačkou a otočím ho k sobě. Na okamžik se musí věnovat jen mě a Linetta má volný prostor k útoku.

“Ne.” vykřiknu na ni hlasitě, “to nesmíš.”

Sestra nechá meč poklesnout. Toho Achilles využije a odpoutá se od nás. Okamžitě se ozbrojí mečem jednoho svého padlého spolubojovníka.

“Nesmí?” ptá se posměšně, ale znovu se na nás nechystá zaútočit. Přeci jenom mu došlo, že byl od smrti jen maličký kousek.

Táhnu Linettu pryč.

“Proč?” vzteká se.

“Nemůžeme na začátku Trojské války zabít Achilla.” říkám unaveně.

Přejdeme celé prostranství až k rohu chrámu, aniž by nás někdo obtěžoval.

“Já mohla zabít Achilla.” stále se zlobí sestra “a zatím ten parchant, no podívej.”

Ukazuje.

Achilles se skupinkou svých vojáků, která právě dorazila obklopí sochu bohyně a společnými silami ji svrhnou z podstavce. Když se na zemi roztříští, provázejí to radostným křikem. Nás dvou si však nevšímají.

“Tak proč?” opakuje Linetta.

“Vzpomeň na Kleopatru.”

“Tu mi raději nepřipomínej.” prudce se ke mně Linetta obrátí, její vztek však polevuje, “ale je to škoda. Mluvilo by se o mně ještě v naší době.”

“A Trojané by válku vyhráli. Víš jaký by to byl zmatek.”

“Ale žádný Ares se neobjevil, aby zastavil mou ruku s mečem.”

“Možná věděl, že tě včas zarazím.”

Během rozhovoru stoupáme podál chrámu vzhůru, takže už na bojiště nevidíme. Ryk tam pomalu utichá a přenáší se dál, tam kde přistávají ostatní lodě Agagemnonova vojska. Ale my dvě už nemáme chuť se dalších bolů zúčastnit. Nejraději bychom se odtud úplně ztratily. Ale to není možné.

Těsně před vrcholkem svahu, když už jsme čekaly, jaký pohled se nám otevře se za námi přihnala ta skupinka jezdců, kterou jsme viděly před chvílí. Několik jich chybělo, ale i tak jich bylo na nás dvě ještě dost.

“To jsou ony.” zvolal důstojník který zastavil svého koně kousek od nás. Naštěstí nevypadal, že by na nás chtěl zaútočit. Ani ostatní jezdci ne. Naopak, dívali se na nás přátelsky a s obdivem. Dorazil k nám i jejich velitel. Vysoký urostlý muž s černými vlnitými vlasy. Připomněl mi svým vzhledem Nestora, slavného athénského bojovníka s kterým jsme se společně s Xenou setkaly kdysi dávno při obraně města Burgasu.

“Princi, tyhle dvě ženy se zničehožnic objevily před chrámem a potom zabily několik Mirmidonů a málem samotného Achilla.” ohlásil mu důstojník.

Princi? zarazí mne.

“Ty jsi princ Hektor?” ptám se. Kdybychom Achilla zabily, zachránily bychom asi jeho život, prolétne mi hlavou. Ale nejsme tu od toho, abychom měnily průběh Trojské války. Jsme tu proti naší vůli a jedinou snahou nás obou musí být dostat se v pořádku domů.

Princ se podiví.

“Ty mne znáš?”

“Tak trochu.” odpovím neurčitě.

“Jestli chcete, pojeďte s námi do města.” nabídne nám

Podíváme se Linettou po sobě a přikývneme.

“Dobře.” řekne Hektor a obrátí se k důstojníkovi, “postarej se o naše hosty Alime.”

Přestane si nás všímat.

Dva muži zatím pochytali několik volných koní a tak nám dva nabídli. Popojedeme jen kousek vzhůru a konečně se ocitneme nahoře na rovině. Čekala jsem ledascos, ale tohle ne. Podle svahu k moři, který vypadal dost neutěšeně jsem tady čekala něco jako poušť, ale místo toho, kam oko dohlédlo vidím samé sady, zahrady a pole. A teprve v dáli se na malé vyvýšenině rozkládá staroslavné město Trója, které nikdo z mých současníků neviděl jinak než v rozvalinách.

Princ Hektor nám už nevěnuje pozornost. Ani se mu nedivím. Jeho město čeká nepřátelský útok a on jako velitel obrany má úplně jiné starosti. Alim, důstojník, kterého pověřil postarat se o nás, však na svůj úkol nezapomíná. Jede těsně za námi a nespouští mne ani Linettu s očí. Přeci jenom naše objevení bylo dost netradiční a tak zatím neví, co si o nás má myslet. Ale nic neříká a tak mu nic nevykládám ani já.

Když jsem se dost vynadívala na krásnou, upravenou krajinu okolo, vzpomenu si na svoji levou ruku. V zápalu boje jsem ani nevnímala bolest, kterou mi kontakt nechráněné ruky se štíty nepřátelských bojovníků působil. Ale teď už je na čase s tím něco udělat. Nejprve mne překvapí, že mne levačka, i když je celá od krve vůbec nebolí. A hned zjistím, že většina té krve není ani moje a pod její vrstvou je ruka úplně v pořádku. To mne překvapí. Po těch surových úderech by měla být úplně na hadry. A není. Čím to je?

Okamžitě si vzpomenu na samovolné léčení. Ale teď už přeci nejsme na Atlantidě? Tak jak to, že to pořád funguje? Zastavím na zkoušku čas. Všichni okolo, včetně Linetty i mého věrného Chemíka okamžitě zkamení a jen pečlivý pohled prozradí že se přeci jenom hýbou. Sleduji ten pohyb několik minut a za tu dobu udělá můj koník jen jeden jediný krok. Takže i tohle funguje stejně dokonale jako na paralelním světě. Pročpak? Ne, že bych se zlobila, ale je to divné. Kdoví, možná, že to za nějaký čas pomine, nebo také mně a tím pádem i Linettě zůstanou tyhle vylepšené schopnosti napořád. Vůbec bych se nezlobila.

Když čas zase vrátím a všechno se dá znovu do pohybu, popoženu koně po bok své sestry.

“Je to tady moc krásné.” říká, “ale dlouho nebude. Ty hordy co se tam dole vyloďují, všechno brzy zničí a spálí.”

“To určitě.” souhlasím, “bude válka.”

“A co my s tím?”

“Nevím, na to je brzy. Podívej na moji ruku.”

Ukáži Linettě svoji levou paži.

“Co je s ní?”

“Právě, že nic.”

“A co? Vždyť se umíš vyléčit.”

“Ono se to vyléčilo úplně samo.”

To konečně Linettu překvapí.

“Jak to? Vždyť už přeci nejsme…”

“No právě. A zastavit čas také umím mnohem lépe než dřív.”

“A co já?” sestra pohlédne na svoji ruku držící otěže.

“Raději nic nezkoušej.”

Linetta se rozesměje, když si vzpomene na svůj první pokus na Atlantidě. Ale rychle zvážní.

“Jak se odsud dostaneme?” zeptá se mne.

Ale dřív než stačím něco říci, ozve se důstojník Alem, který její otázku zaslechl.

“Kam se chcete dostat? Uprchnout? Nebo k našim nepřátelům?” říká podezřívavě.

“To druhé určitě ne.” uklidním ho, ale ne moc.

“Tak utéci? Ale to je zbabělost a já vám to nedovolím.”

“Tohle není naše válka:” říkám mu klidně, “my nebudeme utíkat, ale zúčastnit se jí nechceme.”

Zašklebí se.

“Normálně by ženy nikdo bojovat nenutil. Ale ty co dokázaly v několika vteřinách zabít pět Mirmidonů a málem samotného Achilla by se boji za naše město vyhýbat neměly.”

“Co je nám do vašeho města a vaší války:” vyjede na něj Linetta, “my dvě sem vůbec nepatříme.”

“Jak to?” ptá se Alim a jeho podezřívavý pohled se zase objeví.

“Dlouhé povídání a tobě to vykládat nebudeme.” odsekne mu sestra, “kam nás máš odvést?”

“Ke králi a princi Paridovi.”

“A Hektor?”

“Ten na vás nebude mít čas.”

“Dobře.” souhlasí sestra, “jim můžeme říci všechno, ale myslím, že nám nepomůžou ani oni.”

To říká víc mně než našemu průvodci.

Jen přikývnu.

Když opustíme oblast sadů a zahrad, konečně se před našimi zraky objeví město Trója v celé své kráse. A je to krása přímo oslňující. Mezi námi a hradbami je volný široký pruh, porostlý jen travou, široký tak na deset minut rychlé jízdy. A nejen to. Krajina začíná zvolna stoupat a čím více se blíží k hradbám, tak je terén strmější. Samotné hradby jsou jasně bílé, vysoké a mohutné a tím, že se tyčí vysoko nad námi vypadají naprosto impozantně. Nikdy jsem takhle pevné hradby neviděla. Až je uvidí útočníci, jistě je polovina elánu přejde. Cesta k bráně, která je asi uprostřed se třikrát prudce lomí. Poslední úsek vede už rovně, ale zato přímo pod hradbami a napůl vysunutými věžemi. Takže může být stále odstřelována obránci na hradbách a ve věžích se nacházejícími.

Při pohledu na klikatou cestu mě napadne, jak asi tudy povlečou do města Odysseova dřevěného koně i s osádkou a jak ho vůbec tou poměrně nízkou branou dostanou dovnitř. Kdoví jak to všechno vlastně bylo, nebo v našem případě bude, jestli polovina Illiady není jen Homérovou vyprávěčskou fantazií. Zrovna tak pochybuji, že tahle válka může trvat celých deset let. Obléhání města nemívá takový průběh. Nakonec, když všechno půjde úplně špatně, tak to s Linettou samy uvidíme, jestli ovšem dříve svůj život neskončíme v nějaké šarvátce či bitvě.

Před branou je pochopitelně veliký ruch a šrumec. Civilisté se svým skromným majetkem se hrnou dovnitř, vojáci zase ven, brána je sotva stačí pojmout. Hektor se svoji suitou se dávno někam ztratil, zůstal jen náš průvodce Alim a dva vojáci s ním.

Jak stoupáme směrem k městu, velikost opevnění stále víc vyniká.

“To je něco takové hradby, ty nepůjdou dobýt přímým útokem.” říká Linetta.

“Však je dost času.” odvětím.

“Japato?”

“Jak dlouho má trvat Trojská válka?” ptám se.

“Nevím. Já ten příběh slyšela jen jednou a vypravěč za moc nestál.”

“Nebyla jsem to náhodou já?”

“Nebyla. Tak jak dlouho? Měsíc? Dva?”

“Deset let.”

“To je nesmysl. A co zatím budeme dělat my dvě? Dívat se a dělat si poznámky?” zašklebí se na mne sestra.

“Doufám, že se nám podaří se odtud dostat domů.”

“Ale jak?”

“Zatím nevím.”

“Kam se chcete dostat?” zeptá se Alim, který zaslechl naše poslední slova.

“Domů.” opakuji.

“Ale to by byla zrada. Teď ve válce. Za to je smrt oběšením.”

“Nejsi blázen?” oboří se na něj Linetta, “my nepatříme k Agamemnonovi, ale také ne k vám. Nás se vaše válka netýká.”

“Nemůže se vás netýkat, vždyť patříte k našemu národu. Musíte si vybrat stranu.”

“My nemáme s Řeckem nic společného.”

“Vždyť mluvíte naším jazykem. Sice divně, ale mluvíte.”

“A co je tedy tohle.”

A Linetta začne na mne mluvit irsky. Tak se přidám, ale na Alima to neudělá odpovídající dojem. Naopak, rozzuří se.

“A dost.” křičí, “okamžitě toho nechte nebo vás nechám zatknout a popravit.”

“Ale jdi broučku, ty bys mne rozesmál.” odpoví mu sestra.

Chytnu ji za ruku a gestem jí naznačím, ať toho bramboru nedráždí.

“Klid důstojníku.” říkám mu, “už se to nebude opakovat. Ale ty výhružky si zase nechte vy, nebo z vás moje sestřička udělá sekanou. Ona je trochu horkokrevná.”

Alim chce zase vyprsknout, ale pak si vzpomene jak viděl co jsme my dvě předvedly na prostranství před Afroditiným chrámem a zmlkne.

“A ty dva pochopy odvolej.” ukáže Linetta na ty vojáčky stále nás provázející.

I to důstojník udělá, je mu jasné, že by stejně nic nezmohli, kdybychom se s ním nedohodly. Nakonec všude kolem jsou desítky a stovky vojáků a tak by byl od nás nesmysl se s ním chtít prát.

Prodíráme se cestou k bráně. Chvíli to vypadá, že Trojská válka pro nás dvě skončí tady, že budeme i s našimi koňmi ušlapány přímo v bráně, ale nakonec se dostaneme do města. Hradby vypadají impozantně i takhle uvnitř. Mají tloušťku nejméně pěti koňských délek Tak silnou hradbu nelze rozbít ani soustředěnou palbou katapultů, takže dostat se do města bude i pro tak mocnou armádu, jako se nám vyloďuje za zády, nerozlousknutelný oříšek. Pomalu začínám těm deseti letům věřit. Ale válka není jen dobytí města prolomením hradeb. Jsou i jiné aspekty. Nedostatek jídla, vody, nemoci. To všechno může postihnout i útočníky, ale obránci uzavření v obklíčeném městě, jsou na tom o dost hůř. Ale to zbytečně předbíhám.

Za širokým volným prostranství za hradbami začíná samotné město. Je pěkné, výstavné a bohaté. Žádné chatrče, či chalupy rolníků, jen samé pěkné a čisté domy. I ulice jsou široké a rovné, ne jako klikaté uličky v chudinských čtvrtích měst z naší současnosti.

“Takové krásné město.” říká Linetta, “a ti venku ho chtějí zničit. A proč? Kvůli nějaký ženský? Jak se vůbec jmenuje? Simona?”

Sestra se zašklebí.

“Neboj.” pokračuje, “nemyslím si, že by celé Řecku válčilo kvůli nějaké Heleně i kdyby byla nejkrásnější na celém světě. O čemž pochybuji, protože nejkrásnější jsem já.”

“Nepochybně.” přikývnu. Linetta je moc hezká holka, ale tak zvláštní a neobvyklá, že spoustu lidí na první pohled spíš vyděsí než uchvátí. Ale to ona sama ví také a řeči o největší krásce světa vede jen tak ze zvyku.

“Vždy jde v první řadě o moc a pak o peníze.” přikývnu, “někdy také naopak.”

“Nebo také o moc peněz.”

“A když se k tomu přidá uražená ješitnost silného a uznávaného vůdce, je to vražedný kokteil. A žívná půda pro to, co se tu bude dít.”

“A proč Trojané raději Helenu nevrátí?”

“Helena je jenom záminka k válce. Agamemnón už nemůže couvnout, když celé Řecko vyprovokoval k tomuhle tažení. A proč to Trojané neudělali hned? Asi také z hrdosti a pýchy.”

Projdeme po dlouhé přímé ulici a najednou se proti nám zdvihá další pahorek a na něm palác. Kdybychom ho viděly jako první, asi bychom šly do kolen nad jeho velikostí a krásou. Ale jelikož už jsme během posledních chvil viděly hodně z města i jeho opevnění, spíš bychom byly zklamané, kdyby Priamův palác vypadal hůře.

“Tady bydlí starosta?” ptá se mě Linetta.

“Ty jsi……” chci se jí vysmát, ale vidím, že se sama usmívá, tak se zarazím.

“Či král? Nebo Caesar?”

“S králem se spokojíme. Nejsme v Římě. A i tam máte Caesara teprve chvilku.”

“Tedy král”

“Priamos.” doplním, “otec Hektora a Parida.”

“Ten princ Hektor vypadá dobře.” vzpomene si Linetta.

“Ano.” přikývnu, “ale je ženatý a myslím, že na tebe nebude mít čas ani náladu.”

“Máte pravdu paní……” zapojí se do našeho rozhovoru zase Alim, který jde celou cestu hned za námi a poslouchá, co si my dvě povídáme.

“Morrigan.”

“Paní Morrigan.” mé jméno mu pochopitelně nic neříká, tudíž není nijaký důvod se s ním tajit. Snad kromě toho, že bych se mohla dodatečně objevit v Illiadě, jak mi paradoxy cestování v čase kdysi vysvětlovala Hudson.

“Princ Hektor zodpovídá za veškerou obranu města. Náš král je už starý a nemocný a princ Paris se pro věci vojenského charakteru moc nehodí. A princezna už vůbec ne.”

Dodá pohrdavě.

“Velitel má být stejně vždycky jenom jeden.” souhlasím.

“Co je s princeznou?” ptá se Alima Linetta.

“Ona je trochu mešuge.” říká důstojník beze stopy úcty.

“To s tebou hochu nesouhlasím.” pomyslím si, ale nahlas neříkám nic. Hodnotit skutečné lidi podle nějakého starého příběhu není rozumné ani bezpečné. I když jak Achilles, tak Hektor vypadali přesně tak, jak jsem si je představovala.

Stoupáme zase vzhůru, procházíme několika branami ve kterých stojí stráže, ale Allima všude beze slova pouštějí. Asi nebude jen nějaký řadový důstojníček, jak jsem si doposud myslela. Konečně se objeví vyšňořený komorník.

“Kam pane Alime?” ptá se “a koho to vedete?”

Dívá se na nás dvě, celé špinavé, zaprášené a od krve velice pohrdavě. Asi patří k těm co soudí lidi jen podle bohatosti šatu. To momentálně s Linettou nemůžeme sloužit. Od rána ještě na Atlantidě se naše tělesné schránky nesetkaly s vodou ani mýdlem. Ale muž zareaguje, jako by mi četl myšlenky.

“Odveďte ty dvě…..” odmlčí se, jako by hledak vhodný termín. naštěstí v zájmu vlastního zdraví žádný nenašel. A pokud ano, když si všimnul našich zakrvácených mečů, tak si ho nechal pro sebe.

“Do lázně.” dodal jen.

To však neříkal Alimovi. Ze zákruty chodby vyběhly dvě švitořivé dívky, které však při pohledu na nás oněměly a během dalších minut nepromluvily ani slovo. Ale svůj úkol splnily a tak jsme se za nějakou chvíli dostavily nazpět vykoupané a i se šatstvem a zbraněmi uvedenými do civilizovaného vzhledu.

Vyfintěný dvořan byl z našeho zjevu v šoku, obzvlášť z Linetty nemohl spustit zrak, až ho musil Alim probudit hlasitým zakašláním.

“Vypadáte báječně dámy.” neodpustil si i on malou lichotku.

Společně s komorníkem nás odvedli do velké, přepychově zařízené místnosti.

“To je malý přijímací salon.” vysvětlil, “postačí, když jste jen dvě.”

Usmál se poprvé. Vidím, že i na něho, vojáka každým coulem, udělalo dojem, když jsme se s Linettou vykoupaly a před jeho očima rozkvetly jak z růže květ.

“Udělejte si pohodlí.” ukazuje na lenošky u oken.

Proč ne. Obě se tam posadíme a Alim si sedne proti nám.

“Na koho čekáme?” ptám se.

“Měl by vás přijmout sám král, ale už je starý.” opakuje, “tak vás přijme princ Paris.”

“A s chotí?” ptá se Linetta.

Alim se poleká. Kdoví co ho po sestřině otázce napadlo.

“Já jenom, že bych chtěla vidět krásnou Helenu.” vysvětlí mu to sestra.

“I s tou se setkáte.” Alimovi se po Linettině odpovědi ulevilo. Že by se tak rychle do sestry zakoukal? Proč ne? To se stává dost často. “ale ne hned. Ne hned.”

“Spíš přijde princezna.” řekne se známým pohrdáním v hlase.

“Co má ten člověk proti princezně?” ptá se mne Linetta šeptem.

“Ona je?” a zaťuká si prstem na čelo.

“Svým způsobem.” přikývnu, “uvidíš sama.”

Ve vysokých dveřích naproti se objeví několik mužů. Kráčí přímo k nám. Tři z nich jsou na první pohled důstojníci jako Alim. Ten poslední, štíhlý elegantní mladík, je jistě princ Paris, únosce Heleny trojské. Jeho podoba se starším bratrem je nepochybná, ale přesto se oba bratři od sebe hodně liší. Zatímco Hektor, jak jsem si ho za tu krátkou chvilku stačila prohlédnout, je muž s velkým charisma, přímo z něj čiší síla, rozhodnost. Paris je sice také veliký a urostlý, ale přesto vypadá tak nějak změkčile, skoro bych řekla zženštile. Což nijak zvlášť nezvyšuje moje sympatie k němu.

“Alime.” říká příjemným a kupodivu docela hlubokým hlasem, “to jsou ony?”

Jako by nás tu bylo přinejmenším padesát.

“Ano princi.”

Paris si nás prohlíží se zájmem.

“Kde jste se tu vzaly?” obrací se ke mně.

Okamžik přemýšlím, jestli nemám vyskočit, popřípadě se navíc uklonit, když je to princ z královské krve. pak se na to vykašlu a zůstanu sedět.

“Samy dobře nevíme.” odvětím.

Čekám, jestli mé chování nebude někdo považovat za drzost a nedostatek úcty k majestátu a také, se dočkám. Ale ne od Parida. Ten naopak jednoho ze svých důstojníků, který se chce na mne obořit okamžitě zarazí.

“Ale pane.” protestuje ten muž, “jste princ a co jsou ony?”

“Co jsou ony, to zatím nevíme. A co jsem já? Na tom teď nezáleží.”

Čímž mé sympatie k Paridovy stoupnou nejmíň o sto bodů. Ale princ už se k našemu výslechu nevrací. Posadí se naproti nám vedle Alima, který k mému údivu také zůstal klidně sedět.

“Počkáme na sestru.” říká.

“K čemu?” teď teprve Alim vyskočí.

“Posaď se a mlč.” poručí mu Paris a Hektorův důstojník beze slova poslechne.

Princezna dorazí za maličkou chvilku, dříve než stačí nervózně poposedávající Alim znovu protestovat. Jde úplně sama a docela pomalu, tak si ji mohu v klidu prohlédnout. Je to vysoká štíhlá černovláska tak asi v mém věku, na sobě má dlouhé tmavě zelené šaty a přes ně ještě nějaký plášť který vypadá téměř průhledný.

“Proč mě sem voláte? Teď když začíná válka, kterou jsem předpověděla už před mnoha měsíci a nikdo mi jako obvykle nevěřil.” ozve se mladá žena sametovým hlasem, ze kterého zaznívá mnoho trpkosti.

“Já ti věřím.” odvětí Paris.

“Ani tys mi tentokrát nevěřil bratře…..” princezna chce pokračovat, ale uvidí mne s Linettou a s jejím půvabným obličejem se stane rychlá, děsivá změna. Jako by tu stál najednou někdo jiný.

“Ne!!!” zaječí, jako by spatřila něco hrůzného, “to se nemělo stát, to nesmí být, to je strašně nebezpečné. Pro nás, pro vás, pro všechny.”

Postupně její hlas přechází z křiku do hlasité mluvy a poslední slova jen zašeptá.

Ostatní přítomní, včetně Parida se vyděsí. Chvilku nevědí, co mají dělat, pak se chápou zbraní a chystají se na nás vrhnout. Obě také vyskočíme. Linetta sáhne též po meči, ale já její ruku zadržím.

“Vy jste se zbláznili.” vykřikne sestra, “všichni co jste tady.”

“I já?” zeptám se jí, ale sestra jen zlostně mávne rukou.

“Schovejte ty zbraně.” křikne na přítomné důstojníky.

Ti teď stojí a nevědí co mají dělat, až jeden z nich a není to Alim, zvolá:

“Jsou to zrádkyně, špiónky. Zatkněte je, nebo je zabijte.”

Postoupí směrem k nám, ale jen on sám, ti ostatní pohlédnou na prince, který se k žádné akci nemá. Naopak ukryje svůj meč zpátky do pouzdra.

“Co je, co se stalo.” ozve se za jejich zády princeznin hlas, proč máte zbraně v rukou?”

“Prozradila jste nám, že ty dvě jsou řecké špiónky princezno.” říká jeden z důstojníků.

“Já?” podiví se mladá žena.

Chvilku je v místnosti ticho, ale nikdo nezareaguje, když udělám k princezně několik kroků.

“Mluvila jsi trochu záhadně Kassandro.” řeknu, čímž vyvolám mezi přítomnými veliký úžas. Ani nevím, jestli je to proto, že znám princeznino jméno, nebo proto, že ji tykám.

Opět chce některý z důstojníků proti mému chování protestovat, ale princezna zvedne ruku a zarazí ho.

“Odejděte.” poručí, “všichni.”

“Já také?” podiví se Alim, “princ Hektor….”

“Ty zůstaň.” ozve se Paris.

Když zůstaneme jen v pěti, obrátí se princ na svoji sestru.

“Tak povídej Kassandro, co jsi viděla ve své vizi?”

Jelikož znám příběh popsaný v Iliadě celkem dobře, vím, jakou úlohu má princezna vědma sehrát v nastávající válce, ale vůbec netuším, jaký vztah zaujme k nám dvěma. Všimla jsem si, že Linettě princeznino jméno nic neříká. Ten co ji Trojskou válku vyprávěl byl asi pěkný břídil. Ještě, že jsem to nebyla já.

“Ony dvě.” Kasandra se na nás otočí, ale její pohled je už docela normální, “Morrigan a Linetta.”

“To souhlasí.” přikývnu. Schopnosti mladé ženy na mě udělají dojem. A to ještě ani nezačala.

“Sem nepatří,” pokračuje Kassandra, “přišly z jiného světa.”

“Je to tak.” znovu přikývnu.

“Ale to by nevadilo.” usměje se najednou princezna, jako by návštěvy z paralelních světů byly v Tróji běžnou záležitostí.

“Tak v čem je problém?” ptá se Paris a ani on nevypadá udiveně z předchozích vět své sestry.

“Z jiné doby.” doplním Kassandru sama.

“Ano.” přikývne, “to nemá být. To nesmí být.” opakuje svoje předchozí slova.

“Je to nebezpečné a nestabilní.”

“Nestabilní?” podiví se Linetta, “co to znamená?”

Že tu nemůžete zůstat napořád, že se může stát něco hrozného…..” Kassandra se zarazí, “já nevím.”

“Však my tu zůstat nechceme.” pokračuje Linetta, “ale co můžeme udělat, abychom se mohly vrátit domů?”

“Nesmějí se vrátit domů:” vyskočí najednou Alim, “ony dvě dokážou zabít i samotného Achilla. Zabijte ho a pak si jděte kam chcete.”

Rozesměji se jeho návrhu.

“To není tak jednoduché.” posadím se, “myslím, že bychom si měli všechno důkladně vysvětlit.”

A tak, přesto, že se venku, za branami města schyluje k válce, sedíme tu poklidně v nádherném sále královského paláce a povídáme si. Já, moje mladší sestřička Linetta, trojský princ Paris, jeho sestra princezna Kassandra a důstojník Alim, jako zástupce nepřítomného prince Hektora.

Venku už se dávno setmělo a my dvě s Linettou stále vyprávíme. O lapači, o naší cestě na Atlantidu, o pobytu tam a nakonec i o útěku zpátky na zem. Zmíníme se samozřejmě i o našich přátelích Titovi a Ciaře, ale rozhodně nemluvíme o magii, tím spíše ne o našich konkrétních schopnostech.

Naši posluchači nás téměř nepřerušují a je na nich vidět, že o našich slovech nepochybují, pro ně není zřejmě Atlantida jen polozapomenutou pověstí. Když skončíme, je chvilku ticho, potom se ozve Kassandra.

“Už dlouhé desítky let nikdo s Atlantidy zemi nenavštívil.” říká poklidně “a o cestování v čase jsem neslyšela už vůbec. Co vám říká lapač, brána na chytání otroků?”

Obrátí se k ostatním. Paris neví, jak jsem čekala nic, ale Hektorův důstojník má lepší informace.

“Ta brána se občas objevuje. Na různých místech. A slouží k chytání lidí, to je pravda. U nás se jí říká krásná černá díra neboli kračedir. A každý se jí vyhýbá na sto honů. U vás zřejmě nejsou lidé tak……”

Zarazí se.

“Chytří.” doplní ho Linetta.

“Opatrní, chtěl jsem říci.” usměje se Alim na sestru.

“Proč vás Atlanťané poslali do jiného času?” ptá se opět on.

“Ze vzteku. Nemohli nás zadržet, když jsme si otevřely tu jejich bránu, tak ji nasměrovali někam jinam.” odpovídá moje sestra.

“To jde?” diví se Paris.

Na to je zbytečné odpovídat. Kdyby to nešlo, tak už si hovíme obě doma.

“A vaši přátelé?” vzpomene si Kassandra.

“Ti snad dorazili správně domů.” pokrčím jen rameny. Doufám jen, že je to pravda a Titus s Ciarou neskončili zase v jiném, také nesprávném čase.

“A co bude s vámi?” ptá se princezna a usměje se na mě.

“Můžeš pro nás něco udělat Kassandro?” ptám se jí.

“Nevím, musím se podívat do knih.”

“A nějaké nové vidění.”

Teď se zase rozesměje Paris.

“To nejde na objednávku a stejně mé sestře nikdo nevěří. Jenom já.”

“Kdybych nebyla princezna, tak jsem dávno skončila na šibenici, nebo na hranici.”

“Já ti také věřím Kassandro.” říkám vážně.

“Skoro vůbec nevím, o čem se tady bavíte.” ozve se mrzutě Linetta.

“To máš z toho, že jsi ve škole nedávala pozor.” odbudu ji.

“To je hrozná legrace.”

“Až budeme samy, tak ti celý příběh povím.”

Alim, mne však zaslechl a ukáže, se že je nebezpečně chytrý.

“Jaký příběh?” ptá se, “vy dvě pocházíte z budoucnosti. Tak jistě víte, jak bude naše válka proti Agamemnónovi pokračovat. Co máme udělat a naopak, čeho se vyvarovat, abychom v ní zvítězili. Vás nám poslali sami bohové, abychom tuhle válku vyhráli.”

Vyskočí a chce pokračovat.

“Přestaň.” zarazím ho, “o vaší válce nevíme vůbec nic. Historie na ní dávno zapomněla. Jediné jméno, které jsem kdy slyšela je Achilles. Proto jsem ho nechtěla zabít.”

“Nevěřím ti ani slovo.” křičí na mne Alim, “okamžitě se mnou půjdete k princi Hektorovi a všechno mu řeknete.A my v této válce zvítězíme.”

Celý se rozzáří nadšením.

“Těžko.” odseknu mu, “nic nevím a nic vám nepovím.”

“To se ukáže.” vykřikne, “na mučidlech povíte všechno.”

Vidím, že Paris i Kassandra sledují důstojníka hrůzou rozšířenýma očima, ale neodvažují se jeho rozhodnutí zvrátit.

Zato Linetta, když zaslechla slova o mučení, vyskočí a udeří muže pěstí do brady, až se poroučí na divan pod oknem. Ale Alima nezadrží. Hned zase vyskočí.

“To je vzpoura.” ječí, “za to budeš viset.”

Linetta ho udeří ještě jednou a znova ho srazí na lehátko.

“Ty pitomče.” syká rozzuřeně, “zůstaň sedět a mlč už.”

Ale to toho pitomce k jeho vlastní škodě nenapadne. Vyskočí a přes celý sál běží ke dveřím.

“Stráže.” huláká, “stráže ke mně.”

Najednou se zableskne, ozve se strašná rána a tam kde stál před chvilkou důstojník Alim není teď nic. Jen pomalu se k zemi snášející obláček prachu. Poryv větru nás všechny povalí na zem a vzápětí vyrazí i okna za našimi zády.

Pomalu se všechno uklidňuje. Kassandra i Paris vyskočí na nohy a oba se tváří vyděšeně a ohromeně.

“Co to bylo.” koktá princ.

“Bohové.” odvětí princezna a její hlas zní kupodivu pevně. “Potrestali Alima, když se chtěl postavit proti jejich zájmům.”

“Takže jsou na naší straně?”

“Někteří.”

Pochybuji, že princezna viděla, že smrt co si našla důstojníka Alima vyšla z Linettiny ruky, ale jako vědma a věštkyně to přinejmenším tušila. A že Paris netuší nic, je jen dobře. Rychlý konec neposlušného jedince je i tak pro něj poučný.

Když se oba potomci královského rodu dostatečně vzpamatují z nečekaného zážitku, je načase si s nimi promluvit o nás dvou. Kassandra i Paris však mají najednou naspěch a tak nás svěří do rukou již vzpomínaného komorníka. Ten na nás, poté co jsme se umyly a daly do pořádku kouká mnohem přívětivěji než zpočátku a nepovažuje svůj úkol za nehodný svého postavení. Ale moc se s námi nebaví. Odvede nás do našich pokojů, které sice nejsou v nejvýznamnější části zámku, ale naštěstí ani v podzámčí.

“Zítra ráno si na vás někdo najde čas.” oznámí nám, když nám ukáže kde máme umývárnu a toaletu a jak zazvonit na služebnou, kdybychom potřebovaly něco donést.

“Kdo si na nás najde čas?” vyzvídá Linetta, “někdo významný, nebo zase jen nějaký sluha,”

Tím muže urazí. Začne protestovat.

“No dovolte slečno, já jsem…”

“To mě vůbec nezajímá.” odpálkuje ho rovnou sestra.

“Můžeme jít klidně i samy.” pohrozí.

“To bych vám nedoporučoval.” zabručí výhružně komorník a má se k odchodu.

Linetta i bez mého zásahu pochopí, že s tímhle obejdou se nemá cenu zahazovat a nechá ho zmizet.

“Vidím to na další problémy.” zavěští si.

“Nemyslím.” odvětím, “Kassandra vypadá rozumně i když ji tady všichni považují za blázna.”

“Ty se tomu divíš?”

“Ne. Všichni co se moc odlišují od davu, jsou podezřelí. Jsou zavíráni do ústavů, vyháněni z měst, popřípadě i zabíjeni, vždyť to znáš sama.”

“Tím myslíš i mne?” ptá se Linetta, “já takové problémy nikdy neměla.”

“Ale to jen proto, že nikdo neví o tvých božských schopnostech.”

“Potom by si na mne tuplem nikdo nedovolil.” ušklíbne se sestra.

“Asi ne.” uznám, “ale rádi by tě neměli a koukali by se tě zbavit.”

“To chtěly všechny Římanky tak jako tak.”

“Aha. Nejkrásnější dívka světa se ozvala.” popíchnu ji.

“A ne snad?” nedá se.

Ale hned změní téma rozhovoru.

“Tak co zítra?”

“Půjdeme se podívat po městě. Buď samy nebo s doprovodem. Když už jsme jednou tady ať něco vidíme.”

“A válka?”

“Bude trvat deset let. To nám neuteče.”

“Pravda.” přikývne Linetta, “kdybychom raději mohly nějak utéci my.”

“Kdyby tě tak slyšel nebožtík Alim, už by tě posílal na šibenici.”

“To byl ale blb. Docela s chutí jsem si ověřila, že moje magie stále funguje stejně jako na Atlantidě?”

Podívám se na ni tázavě.

“Kdybych trochu přitlačila mohlo být už po paláci,”

“A po nás, Paridovi a Kassandře. To by se historii moc nelíbilo.”

“Já tomuhle nevěřím, měla jsem Achilla zapíchnout jak králíka. Určitě by se nic nestalo.”

“Ale měla bys tomu věřit.” ozve se najednou hlas za našimi zády.

Rychle se otočíme a spatříme mladého muže s širokými rameny oblečeného podle zdejší módy, s velkým mečem po boku. Je to veliký krasavec, vypadá ještě lépe než Hektor s Paridem dohromady.

“Máme návštěvu.” konstatuji, “Apollón?

Zeptám se jenom tak, protože o tom nepochybuji.

“Jsi velice chytrá Morrigan.” říká s úsměvem, “stejně jako je tvoje sestra zbrklá”

“Přišel jsi nás zabít?” ptá se ho Linetta, “zlikvidovat?”

“Proč tak silná slova?” zachmuří se bůh, “to není náš styl.”

“Tak dopravit tam, kam patříme?” zeptám se já.

“Ani to nebude nutné, ono se to za nějaký čas srovná samo. Takhle to nemá, a ani nesmí být.”

“To už říkala Kassandra.” připomenu.

“Och princezna Kassandra.” přikývne bůh, “kdyby ji Trojané poslouchali, nemuselo by k žádné válce dojít. Ale s lidmi jsou jenom potíže.” povzdychne si.

“Tak mají co chtěli.” dodá najednou tvrdě.

“Vrať se prosím k našemu problému.” ozvu se a všimnu si jak se na mne Linetta s údivem podívá. Asi není zvyklá, že bych někoho prosila. Ani já ne, ale s bohem člověk nejedná každý den.

“Správně.” říká Apollón, “dostaly jste se do doby, kde nemáte co dělat. To není správné a dlouho to tak nezůstane. Po čase se to samo spraví.” opakuje.

“Že nás někdo oddělá?” skočí mu do řeči Linetta.

“I to je jedna z možností:” zašklebí se na ni bůh, ale docela přátelsky, “ale když ne, tak uvidíte samy. Ale já přišel kvůli něčemu jinému. Připomenout vám tak fakt, že sem nepatříte a proto musíte dodržovat nějaká pravidla. Docela jednoduchá. V podstatě nedělat nic.”

“Ať nic nezkazíme?” zeptám se ironicky.

“Správně. Když zabijete bezvýznamného vojáka nebo třeba důstojníka Alima.” podívá se na Linettu, “tak se svět z toho nezboří. Ale Achilles, nebo Menelaos či Odysseus, tak k těm se raději vůbec nepřibližujte. A o svém původu také raději nikomu neříkejte.”

“Už jsme to udělaly.” podotknu.

“Ano já vím.” usměje se bůh, “já vím ostatně všechno.”

“A když neposlechneme?” zeptá se Linetta Apollona stejně jako se tenkrát zeptala Area. “tak co?”

“Ale vy poslechnete.”

“Vůbec to nemáme v úmyslu.” provokuje Linetta dál. Mohla bych ji zarazit, ale jsem sama zvědavá, co s Apollóna vypadne. “tak potom dojde k naší likvidaci?”

“Říká vám něco Island? Nebo Kamčatka či Baffinův ostrov? Ne? To se nedivím. Ale pokud budete vzpurné, tak vás tam dopravím. A tady už můžete zabíjet koho chcete, stejně tam nepotkáte ani živáčka. A až nastane vaše doba tak….” Apollón uprostřed věty skončí.

“To je pádný argument.” řeknu, “takže my se raději budeme řídit vaší radou. Ale stát se může cokoliv.”

Dodám.

“Vidím, že jsme se dohodli.” konstatuje bůh, “takže zatím….”

A přímo před našima očima se rozplyne.

“Moc nás těšilo.” volá za ním Linetta ale pochybuji, že ji Apollón ještě slyší.

“Tak co tomu říkáš?” obrátí se sestra na mne.

“Neřekl nám nic nového, jen nám připomněl problémy cestovatelů časem.”

“No jo ty jsi vlastně starý matador. Tak určitě něco vymyslíš.”

“Slovo starý ve spojitosti se svoji osobou nerada slyším.” odpovím, “a vymýšlet nic nemusím, všichni říkají, že se to spraví samo.”

“Jak?”

“Uvidíme.”

“To jsem moc zvědavá. Ani ne jak, ale kdy?” dodá Linetta k tématu.

“Půjdeme se znovu vykoupat a potom spát. Na dnešek jsme toho zažily až moc.” obrátím list.

“Dobrý nápad, já jdu první.” a Linetta se rozeběhne do koupelny. Někdy je jak malá, ale to je to poslední co by mi na ní vadilo. Když se tak nad Linettou zamyslím, tak musím uznat, že lepší sestru bych si nemohla přát. Stejně jako lepší dceru než Brigitku. Copak asi dělá, jistě má o nás dvě velkou starost. I když, jak už to při cestě časem může být, zatímco my tady strávíme celé měsíce, ne li dokonce roky, v naší době může uplynout jen chvilka.


Večer a noc tady v paláci proběhne klidně. Na to, že venku zuří válka nebo se k ní alespoň schyluje je to až zarážející. Tak toho se sestrou využijeme a obě se pořádně a v klidu vyspíme na pohodlných postelích. Ráno znovu vychutnáme dobrodiní dokonale vybavené lázně, Linetta samozřejmě první. A sotva se oblékneme vstoupí dovnitř po zaklepání mladá služebná. Uklání se až k zemi, v očích má vyděšený výraz. Kdoví co se o nás po paláci povídá. Tak ji musím napomenout a žena, když zjistí, že se k ní chováme slušně a nechystáme se jí ublížit se brzy uklidní.

K našemu překvapení nás zve na snídani nahoru do trůnních sálů královského paláce. A ještě větší překvapení je, když se nám v ústrety rozeběhnou tři malé děti ve věku od pěti do deseti let. A ty se nás vůbec nebojí. oba chlapci vezmou mne i Linettu za ruku a nejstarší děvče nás vede po schodech ještě víc vzhůru.

“Kam nás vedete?” ptá se Linetta.

“K nám domů.” hlásí hošík.

“Maminka by vás ráda poznala.” doplní dívka.

“Že by ta slavná Helena?” diví se moje sestra.

“Těžko, ta nemá děti a určitě ne takhle velké.”

U vchodu do soukromých komnat stojí dvoučlenná hlídka, která na nás zvědavě pohlíží. Když dojdeme až k nim změní se jejich zvědavost v úžas. Jen disciplinovanost jim nedovolí dát ji najevo jinak než pohledem. Přesto si stačím všimnout, že víc než já je uvedla do tohoto stavu Linetta. A sotva vstoupíme do prvního pokoje a žena dosud sedící na divanu nám pokročí v ústrety, pochopím proč.

Protože je to Linetta po deseti letech. Vysoká, štíhlá, nebo přesněji, stejně jako má sestra až hubená, s dlouhou kšticí rusých vlasů a s pihami na nose a tvářích.

“Mami, mami, už jsme tady.” volají děti jeden přes druhého, takže se to nedá přehlédnout.

Mladá žena je umlčí pokynem ruky a přistoupí k nám. I ona se na nás dívá se zvědavostí a je stejně jako stráže překvapena vzhledem mojí sestry. Ale dá to najevo jen malým pousmáním.

“Dobré ráno.” řekne příjemným hlasem, “omlouvám se, že jsem vás vyrušila tak brzy po ránu a poslala pro vás děti.”

Usměje se.

“Ony jinak nedaly.”

Poprvé, co jsme se ocitly v Tróji se ukloním, i když jen lehce.

“Vůbec se nemusíš omlouvat princezno Andromaché.” řeknu.

“Já vím.” odpoví a znovu se usměje, “ale možná vám připadá divné, že po paláci o vás kolují divoké historky, půlka služebnictva se vás bojí a já pro vás pošlu svoje malé děti.”

“Trochu divné ano.” přikývnu, “ale předpokládám, že jsi o nás mluvila se svým švagrem a švagrovou.”

Teď teprve Linettě dojde s kým mluvíme. Drbne do mě.

“To je Hektorova manželka?” ptá se tiše. “vypadá jako já.”

“Máš úžasný postřeh.” odseknu.


“Slyšela jsem, že jste se sem nějakým řízením osud dostaly z jiné doby, z budoucí doby.” pokračuje princezna, “a že ty Morrigan víš jak bude naše válka s Řeckem probíhat a také jak dopadne. Ale že nám nesmíš nic říci.”

“Je to tak.” přikývnu.

“Chápu, ale je to škoda. My jsme mocný stát, máme spoustu dobrých sousedů a přátel. Ale bojovat proti celému Řecku může být i nad naše síly. Nemluvě o té spoustě lidí co bude muset zemřít, ať už vyhraje kdokoliv. Nebylo by možné tvůj postoj přehodnotit? Prosím.”

“Ráda bych.” odvětím, “naše sympatie jsou od začátku na vaší straně, ale nejde to. Včera jsme na to byly znovu důrazně upozorněny.”

Několika větami seznámím Andromaché o našem včerejším rozhovoru s Apollónem.

Princeznu kupodivu vůbec nepřekvapí, že jsme se setkaly z jedním z bohů. Možná to v její době není tak neobvyklé, jako za časů našich, kdy se bohové do života lidí skoro nemíchají. Ale je zklamaná, že jí nic nesmím povědět. Na nás se však nezlobí.

“Kassandra říkala, že většina bohů bude v nastávající válce proti nám, ale já ji stejně jako ostatní nevěřila. Byla to chyba.”

“Proč?” ptá se Linetta, “vždyť ji mají skoro všichni za blázna.”

“Kdybych ji poslouchala a věřila jí, přesvědčila bych o jejích slovech i Hektora.” usměje se smutně, “on na mne většinou dá.”

“Vrátili byste Helenu jejímu manželovi?” ptá se sestra, kterou ta kráska, kterou jsme ještě ani neviděly nějak zajímá.

“Možná. nebo bychom se víc a mnohem dřív připravovali na válku.”


Když zasedneme ke společné snídani, mluvíme chvíli o obyčejných věcech. Princezna nám vypráví o svých dětech, kteří jedí společně s námi. Potom se začne zajímat o náš pobyt na Atlantidě, což už není tak mírumilovná záležitost, ale Andromaché není žádná křehká pokojová květinka. Jako manželka následníka trůnu a budoucí trojská královna ví o světě a o životě hodně a jen tak nic jí nerozhází. Tahle mladá žena na mne dělá mimořádně příznivý dojem a není to rozhodně jen proto, že je tak podobná mé sestře.

“Chtěly by jste se podívat po našem městě?” zeptá se když dosnídáme a služebné uklidí použité nádobí.

“I s dětmi?” podivím se

“Ne. Takový blázen zase nejsem. Do některých částí města není bezpečno chodit ani v dobách míru, natož teď.”

“U nás je to stejné.” přikývne Linetta, “a co my tři o nás nemáš strach.”

“Ty které by dokázaly zabít i Achilla se nemusí bát ničeho.”

Andromaché je dobře informovaná. Vzpomínanou událost viděl na vlastní oči pouze nebožtík Alim, ale jak je vidět s jeho smrtí neupadla do zapomnění. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. V každém případě inteligentní a vzdělaná princezna Andromaché, koho víc bychom si mohly jako průvodce městem přát.

Tak poté co si děti převezmou chůvy a my dvě s Linettou se stavíme ve svých pokojích pro zbraně, vyrazíme do města. Trója je krásné město a i pověstné a obávané chudinské čtvrti mající v městech naší doby tu nejhorší pověst působí zde docela pěkně a přívětivě.

V poledne, kdy máme za sebou jen malou část města zajdeme v jedné bohaté, výstavné čtvrti do hostince na oběd. Mužů je tu jen pár a ještě k tomu jsou to samí starci, začínající válka se začíná projevovat. I hostinská je žena.

Princezna Andromaché je zřejmě mezi lidmi oblíbená, protože se k ní všichni chovají sice s úctou, ale zároveň i přátelsky a srdečně. O nás dvou se zřejmě ve městě, na rozdíl od paláce nic neví a tak jsme vzhledem k naší výzbroji považovány za princezninu ochranku. Což je do určité míry pravda.

Po obědě Linetta navrhne, abychom se podívaly na hradby.

“Ať vidíme, co se děje venku.”

Princezna souhlasí a tak nás vede k bráně, kterou jsme včera do města vstoupily.

“Obejít celé město po hradbách jde.” vysvětluje, “ale za den se to nedá stihnout. Možná jste si všimly, že královský palác není zdaleka uprostřed městské zástavby. Směrem do vnitrozemí se táhne Trója hodně hluboko a celé město je hradbami obklopeno.”

“Tohle opevnění postavit musela být titánská práce.” podotknu.

“Titánská ano, ale celé ho postavili lidé. Ale ne za měsíc čí rok, ale za celá staletí. Přesto je na mnoha místech hradba tenčí než je tahle před námi.”

“A brána je jen tato jediná?” ptá se sestra.

“Kdepak. Na každou světovou stranu je jedna a všechny jsou postaveny tak, aby se nedaly snadno obsadit a otevřít si tak cestu do města.”

Andromaché se zasměje.

“Vypadám hrozně chytrá, jako nějaký vojenský stratég. Ale to já nejsem. Jsem jenom žena následníka trůnu. Ale umím poslouchat a občas si i něco zapamatuji.”

“Že jsi žena o to nemůže být žádných pochyb.” usměji se zase já na ni, “ale aby mi vadilo, že rozumíš věcem, které většinou přísluší mužům, toho jsem daleka. Právě naopak. My dvě s Linettou se pohybujeme celý život převážně v mužském prostředí a tak mnohem víc rozumíme zbraním, bojovým strojům a opevnění než vařečce a koštěti.”

“A také není pochyb, že jsme ženské.” ozve se sestřička, “tedy většinou.”


Když vystoupáme po širokém bočním schodišti na samotný vrcholek hradby jsme opět překvapeny její šířkou. Tady na hradbě okolo městské brány by klidně mohly závodit trojspřeží a při vzájemném předjíždění by jim nehrozilo, že spadnou dolů. Z města odtud není vidět mnoho, většinu zakrývá pahorek s královským palácem, který odtud vypadá na dosah ruky. Zato pohled opačným směrem je ohromující. Očekávala jsem, že louky, sady a zahrady, kterými jsme sem včera přijely, najdu spálené a zničené, ale místo toho je vše v původním stavu. Spatřím, že se v sadech usadil nepřítel a buduje tam obranný val a hradby. A chystá k použití dobývací stroje.

Linettu napadne totéž.

“Čekala jsem něco jiného.” říká, “že bude všechno v plamenech.”

“Asi nejsou řečtí velitelé žádní hlupáci. Proč by si spálily oblast ve které budou muset pobývat pokud nedobudou město přímým útokem.”

“Kdejaký blbec by to asi udělal.”


Když pohlédneme přímo pod hradby, zjistíme že obránci se zabývají podobnou činností. Staví pomocné obranné valy, příkopy, dokonce i oni chystají nějaké kameny vrhající stroje. Což mi přijde jako zahrávání si s ohněm. Co kdyby ty mašiny padly nepříteli do rukou.

“Stavět tohle pod tak mohutnými hradbami mi připadá jako zbytečná ztráta času a mrhání silami.” říká sestra k činnosti Trójanů.

“Tomuhle velí tvůj manžel princezno?” ptá se Andromaché.

“Kdepak, on řídí celou obranu a nemůže být všude. Naše armáda je dobře zorganizovaná a každý velitel zná svoje úkoly.”

Asi to bude pravda, když má válka trvat tak dlouho, pomyslím si.

Když pár hodin hledíme na hemžení okolo nás, pomalu pochopím, že nebude žádný problém aby tahle válka trvat celých deset let. Protože jestli si Řekové takhle představují útok přímo z chodu, tak jak asi bude vypadat pravidelné obléhání. Zvláště když na úplné obklíčení města nebude mít Agamemnón nikdy dost lidí. A pokud se o to pokusí spláče nad výdělkem, až obránci jeho příliš roztažené linie rozcupují na hadry.

Zaslechnu švihnutí, jako když práskne bičem a z jednoho dokončeného katapultu vylétne kámen. Narazí na hradby příliš nízko a výsledek je ubohý. Odprýskne jen trochu barvy, jak by řekl někdo, kdo by se chtěl útočníkům posmívat. I několik dalších zkusmo vystřelených kamenů nenechá na hradbách prakticky žádné stopy. Myslím, že Agamemnonovi střelci brzy pochopí, že střílet katapultem na hradby Troje je jen plýtvání časem.

“Vypadá to, že se nějaké bitvy jen tak nedočkáme.” říká Linetta smutně, jako když si zaplatila první řadu a slibované představení bylo zrušeno.

“To je dobře.” na to princezna. “myslím, že to dneska stačilo.”

Nám sice ne, ale nemůžeme chtít na Andromaché aby se nám věnovala na úkor svých malých dětí.


Další dny uplynou podobně. Před městem se stále nic neděje. Řekové opevňují své postavení, které získali hned první den zcela bez boje. Pokoušejí se střílet na hradby, ale když pochopí bezúčelnost svého snažení, změní taktiku a začnou hradby kameny úmyslně přestřelovat. Což už je pro město nepříjemnější. Ale ten den večer provedou Trójané náhlý výpad a většinu pracně vybudovaných strojů zapálí nebo rozmlátí. Řekové na to odpovědí vzteklým, ale jinak naprosto nesmyslným útokem přímo proti hradbám, jehož výsledkem, je několik desítek mrtvých útočníků a jinak vůbec nic.

A co my dvě? Trávíme čas zpočátku docela zajímavě. Poznáváme město za doprovodu tu Parise, jindy Kassandry nebo znovu Hektorovy ženy Andromaché. Také se Linetta dočká a pozná svoji konkurentku v boji o nejhezčí dívku planety, Helenu. A je to pro ni velké zklamání.

“Tahle blonďatá číča, že je krásná Helena o kterou se vedou války a umírají tisíce?” ptá se mě. Za těch několik večerů, které zatím uplynuly už dohnala svoji mezeru ve vzdělání, protože jsem ji celou ságu trojské války vyprávěla a i když nejsem taková bardka, jako moje stará kamarádka Gabriella, či mnohem novější přítelkyně Ciara, rozhodně jsem lepší než ten mamlas, který Linettě příběh vyprávěl dříve.

“Tobě se nelíbí, vždyť je docela hezká? Má krásné vlasy, pěknou postavu i obličej a není to žádná hloupá, vypatlaná blondýna.”

“Jo, ale nejkrásnější žena světa, hezčí než bohyně Afrodité, Artemis, či Athéna? To snad ne. Vzpomeň na Apollóna, i Area, jací jsou to extra chlapi.”

“Tak vidíš, zase jedna iluze je pryč.” zasměji se.

“Já už žádné iluze nemám od tří let.” vzpomene si Linettka na své mládí, “tohle byla ta úplně poslední. To princezna Andromaché je mnohem hezčí.”

“Asi proto, že vypadá stejně jako ty.”


Zatímco plyne den za dnem, čekáme na to slíbené ukončení našeho pobytu zde. Vůbec nevíme, jak a kdy k tomu dojde. Apollón nám mnoho neřekl a tak jsme víc spoléhaly na Kassandru. V knihách sice nenašla nic, ale měla znovu v naší přítomnosti vidění. Opět ji vyděsilo, i když ne tolik jako to první.

Když se vzpamatovala hned jsme se zajímaly o to co viděla.

“Je to dost hrozné.” říká a velké tmavé oči má rozšířené prožitým leknutím.

“Tak povídej, my to přežijeme.” povzbudím ji.

“To právě nevím.”

“A sakra.” přidá se Linetta, “stejně povídej.”

“Někdy, už brzy, za pár dní se začnete…….rozplývat. Rozplývat.” opakuje, “až se….”

“Úplně rozplyneme.” doplní ji Linetta.

“Nebo….” tiše pokračuje Kassandra, “se rozplyneme my. A nezbude tu nic než suchá křoviska a písek.”

Rozhostí se ticho. Podíváme se s Linettou na sebe. Sestra krčí rameny, ale nevypadá vystrašeně. A mně to pomalu dojde.

“Úhel pohledu.” říkám

“Jak to?” nepochopí to ani jedna.

“Pro vás se rozplyneme my.” začnu, “a z našeho pohledu…”

“Tu zbude jen ten písek.” dodá Linetta.

“Takhle skončí Trója?” ptá se princezna, která také není žádná hlupaňa.

Co jí mám říci? Lhát? To ne!!

“Ano, ale nezapomeň, že my jsme z doby o mnoho set let pozdější. Za tu dobu se stane věcí.”

“Nemusíš mne uklidňovat Morrigan. Nejsem hloupá a navíc jsem věštkyně. I když mi až do dneška nikdo nevěřil.”

“Nechci tě uklidňovat, ale za tu dobu zanikne mnoho měst i států a zase mnoho jiných vznikne, třeba říše Římská, domov mé sestry. Slyšela jsi někdy o Římu?” ptám se princezny.

“Ne, nikdy:”

“V naší době je to nejmocnější říše v celé Evropě.”

A ještě dlouho bude než ji vystřídají zase jiní. Protože já na rozdíl od všech ostatních znám, byť jen stručně i vývoj světa až do daleké budoucnost.


Pomalu jsme začaly uvažovat, že pro naše výlety do města snad ani nebudeme potřebovat zbraně, ale jeden den se stala událost, která nás z toho rychle vyléčila.


Byly jsme jako obvykle na vycházce. Nejprve jsme jenom s Linettou, už nás občas nechávaly chodit samotné, podívat na hradbách. Viděly jsme jak Agamemnónovi Řekové staví obrovské dobývací stroje. Musel to být obtížný úkol sestavit takové konstrukce, ale nejen sestavit, ale sehnat i dostatek dřeva na jejich stavbu. Přesto den za dnem rostlo těch sedm monster přímo před očima. Po předchozích zkušenostech útočníci své stroje pečlivě hlídali před případným protiútokem. Tak pečlivě, že to chvílemi vypadalo, že se kolem dřevěných věží motá celá řecká armáda.

Na druhé straně taková koncentrace armády nepřítele na jednom místě umožňovala obléhaným, využívat bez obav ostatní brány a pilně své město zásobovat potravinami, vodou a vším, co bylo pro dlouhou válku potřebné. Prý také odcházelo mnoho žen a dětí do oblastí válkou nezasažených. Což nemohu potvrdit, protože to pro nás nebylo moc zajímavé, nicméně nepochybně rozumné. Jak tak pozorujeme cvrkot, stále víc věřím Homérovým údajům o desetileté válce.

Odpoledne se u nás staví naše přítelkyně Kassandra a společně vyrazíme na hlavní městské tržiště. Lidí je tu spoustu, zboží také, jako by ani žádná válka nebyla. Ani to, že se jedná většinou o ženy není na tržišti nic neobvyklé.

Najednou se u jedné vysoké zdi, kousek od nás ozve vyděšený křik. Lidé se rozbíhají všemi směry s hrůzou v očích.

“Řekové.” křičí, “řečtí vojáci.”

Vzápětí spatřím tři muže v typickém oblečení řeckých vojáků, jak se s meči v rukách vrhají na bezbranné obyvatele města. Nejbližší muž srazí surovou ranou meče jednu stařenu do prachu a vzápětí se ožene po další oběti. Je to mladá dívka, která vytřeští oči děsem a pozdvihne ruce v zoufalém pokusu o obranu. Mužův meč však na její hlavu nedopadne. Útočník švihne do prázdna, nechá děvče být a zaútočí na jinou starší ženu, které se mu namotala do rány.

“To je podivná selekce.” napadne mne, ale dál nemám čas nad tím přemýšlet, protože sáhnu sama po meči a vydám se směrem k útočníkům. Linetta mne s rychlostí mládí ještě předběhne a s divokým výkřikem srazí mužovu ruku s napřaženou zbraní. Vzápětí mu vlastní meč zapíchne do hrudi. Vrhnu se na druhého, když se další vyděšený výkřik ozve za mými zády. Otočím se a strnu. Další dva muži v řeckých uniformách se vynořili za skupinou stánků a právě se vrhají na Kassandru, kterou jsme tam v tom mumraji nechaly být bez ochrany. V okamžiku pochopím, že tenhle první útok měl jen za úkol nás odlákat a také to, že zpátky k princezně se žádný normální smrtelník nemůže dostat včas, když už se vrah napřahuje krátkým mečem ke smrtící ráně.

Žádný normální, ale já ano. Je to jen mžik, když zmizím a zase se objevím před Kassandrou. Vrah vytřeští oči leknutím, ale víc nestačí, protože mu vzápětí jeho dlouhou dýku vtlačím do chřtánu a tím mu proti mé nefér akci znemožním protestovat. Pravačkou s mečem udeřím i na druhého útočníka a rozetnu mu tou prudkou ranou obličej, krk i část hrudi, takže umírající nám toho už také moc nesdělí, protože se v tratolišti krve svalí ke svému mrtvému druhovi. Takže jediným svědkem mého podivného zjevení zůstane samotná princezna. V té chvíli zapomene, že právě jen o chlup vyvázla životem a zakoktá:

“Co to bylo?”

Mávnu rukou.

“Až později Kassandro.”

Otočím se k Linettě a zařvu.

“Toho posledního chyť živýho.”

Na poslední chvíli. Linetta zareaguje rychle a útočníkovi jen vyrazí zbraň z ruky, vzápětí ho ranou na plocho přes záda umravní, že muž zbavený svého meče přestane klást odpor.

Vracím se ke Kassandře.

“Oni mě chtěli zabít.” říká mladá žena , “proč?”

“Nevím, ale myslím, že se to brzy dozvíme.”

Připojí se k nám Linetta se svým zajatcem. Zelené oči jí září spokojeností. Už se stálou nečinností začínala otravovat a tohle jí přijde vhodný způsob jak a kudy z nudy.

“Kde se tu ve městě vzali Řekové?” diví se, “oni umějí procházet zdí? Nebo, že by pátá kolona? A proč si nechali tak nápadné oblečení?”

“Shrnula jsi to celkem dobře.” přikývnu, “jenže…..”

“Jenže co?”

“To nebyli Řekové.”

“Myslíš? Tak kdo? Někdo kdo chtěl zabít Kassandru a svést to na Řeky? A proč by zabíjeli Kassandru?”

“To se brzy dozvíme.” opakuji.

A nemýlím se. Z druhého konce tržiště se k nám rychle blíží vojenské hlídka a v čele není nějaký poručík nebo kapitán, ale skupinka vysokých důstojníků. Co ti tady pohledávají?

“Zatkněte je!” volá nějaký plukovník ve předu, “ony jsou zodpovědné za princezninu smrt.”

Asi má vlčí mhu, nebo ho vůbec nenapadlo, se pořádně podívat. Jinak by musel vidět, že Kassandra stojí hned vedle nás a je živá a zdravá.

“Pane, princezna není mrtvá.” zvolá jeden z vojáků, který doběhl až k nám. otáčí se k důstojníkům, “co máme dělat?”

I ti se na chvilku zarazí a to nám dopřeje čas domyslet, co se tu mělo stát.

“Už chápeš?” obracím se k Linettě.

“Ty parchanti chtěli zabít Kassandru a svést to na nás.” diví se sestra,”oni by klidně obětovali princeznu z královského rodu?”

“Na ní jim nezáleží. Všichni si doposud mysleli, že je blázen. Ale na nás asi jo.”

“Proč na nás? Aby z nás mohli vymáčknout, jak vyhrát Trojskou válku.” dojde to Linettě. “co jsou tihle zač?”

Ptá se princezny.

Kassandra slyšela všechno, co si mi dvě povídaly a vypadá znovu otřeseně. Ale nemíní se zhroutit a seknout tady sebou v mdlobách. Naopak v očích jí zazáří oheň zloby.

“Důstojníci z velitelského štábu. Já je moc neznám. Ale oni jsou všichni stejní. Pohrdají králem protože je moc starý, pohrdají Paridem, jelikož je to básník a ne voják a vůbec nejvíc pohrdají mnou, protože jsem prý blázen a mešuge.”

“A poslouchají jen Hektora.” dodá.

“Takže tohle vymyslel Hektor?” ptá se Linetta.

“Pochybuji.” odvětí princezna, “bratr by nikomu nedovolil aby mne zabili.”

“Abys nebyla moc velká optimistka.”


Dál se nedostaneme protože důstojníci se už vzpamatovali z šoku, že jejich plány nevyšly jak měly. A jak zjistíme nejsou to žádní tupci. Jeden z nich přistoupí k Linettě a pohlédne na jejího zajatce. Muž se na něj usměje v domnění, že ho přišel zbavit nepříjemné společnosti mé poněkud hrubé sestry. Očekává zřejmě, že ho někam odvede tam mu za vykonanou práci zaplatí a nechá ho běžet. Ale důstojník nic takového nemá v úmyslu a my dvě se sestrou tentokrát neomluvitelně zaspíme. Ten muž by pro nás mohl být svědkem, ale s dýkou v hrudi toho už moc neodsvědčí.

“Bídný řecký pse.” zasípe Trojanský důstojník a vytahuje svoji dýku s hrudi umírajícího muže, “máš co jsi si zasloužil.”

“To byla hloupost ho zabíjet.” vyjede na něj sestra vztekle.

“Opravdu?” zaškaredí se důstojník a vrací se ke svým mužům.

Linettě to také dojde.

“A máme po svědkovi.” řekne.

“Kašli na to a nech věcem volný průběh. Uvidíme co tihle vymyslí.”


Nic nového nevymysleli.

“Půjdete s námi.” opakuje nejvyšší z důstojníků, “ohrozily jste svoji neopatrností život princezny a za to musíte pykat. Odložte zbraně.”

“To je ale pako.” řekne tiše Linetta, ale meč očistí a schová.Tak udělám totéž. Vojáci se k nám znovu přibližují.

“Stůjte.” vykřikne Kassandra, “nemáte vůbec právo zatýkat mé společnice, zvláště když mi právě zachránily život.”

“Promiňte princezno tomu vy vůbec nerozumíte.” odvětí jí pohrdavě velitel. “a my vás nebudeme poslouchat.”

“Generále Hamille!!” křičí princezna, “budu si na tebe stěžovat svému bratrovi.”

“To klidně můžete.” odvětí velící důstojník a víc si Kassandry nevšímá. Vojáci nás obklopí, ale nijak nás neohrožují a vedou nás do paláce. Všechny tři, protože Kassandra se k nám přidá a tak se stane také zajatcem generálního štábu. Teprve za branou se princezna odpojí a zmizí kdesi v chodbách. Nikdo si ji nevšímá, pro většinu důstojníků je jen neškodný blázen. Však ji také nechtěli zabít kvůli ní samotné, ale aby získali pořádnou páku proti nám dvěma. To je teď už jasně a ani Linettě nemusím nic vysvětlovat.

“Kam to až necháme zajít?” ptá se mne sestra, “někam do sklepení na mučidla?”

Ušklíbne se.

“Tak daleko ne. Neodváží se a nebo jim to nedovolíme.”

“Tak kam?”

“K nějakému tribunálu a ráda bych viděla Hektora. Co tomu bude říkat.”


Nikam dolů nás nevedou, takže mučení asi není na programu dne. To je dobře. Nejen, že bych nerada své tělo vystavovala ubližování a bolesti. Navíc moje samoléčení zdokonalené na Atlantidě by jistě způsobilo pozdvižení. Ale stejně nerada bych se dívala, jak Linetta ničí polovinu trojanské branné moci svými blesky. Nějaký výslech jistě přežijeme snáze a navíc se při něm jistě dozvíme my dvě víc o našich věznitelích, než řekneme my jim.

Ocitáme se v docela velké a pěkně zařízené místnosti. Její jediná vada je že nemá žádná okna. Takové vězení pro horních stočtrnáct.

“Posaďte se tady.” ukáže nám jeden z důstojníků na pohodlnou lenošku. Zbraně se nám nikdo nesnažil odebrat a neudělá to ani teď. I to je dobře, protože bychom to nedovolily a byl by mazec dřív než bychom si přály.

Výslech začíná generál Hamill.

“Jste v pěkném maléru.” říká dramaticky, “díky vaší hlouposti a neopatrnosti málem zemřela princezna Kassandra.”

“Jediná princezna kterou máme.” dodá se známým pohrdáním v hlase.

“Musíte být potrestány:” dodá nějaký plukovník, “a teď ve válce je za takový čin jediný trest……...” dá si pauzu. “Smrrrrrt!!”

Vychutná si to. Ale nás tím nedojme.

“Nechte si ty vaše plky.” zarazí ho Linetta, “řekněte rovnou co chcete, my vám odpovíme že ne a půjdeme si každý po svém.”

Zasměje se, že by se za takový smích nemusela stydět ani tetička Callisto blahé paměti. Však také na ni důstojníci koukají jako na zjevení. Jeden něco vykřikne a do místnosti napochoduje ta četa vojáků, která se zúčastnila našeho zatčení a předvedení.

Což Linettu znovu rozesměje. Hamill ji obšťastní pohledem, jaký předtím vrhal na Kassandru.

“Druhý blázen na scéně.” podotknu.

“Já nebo on?” zvážní sestra, “tohle dobře nevidím. Nechci zabíjet Trójany, ale obávám se že budeme muset.”

“Ticho.” vykřikne generál a poté, když všichni poslechnou obrátí se opět k nám.

“Vy dvě jste asi nepochopily vaší situaci.”

“Ale pochopily.” odpovím, “my vám řekneme jak vyhrát tuhle válku a vy nás za to možná necháte naživu.”

“Správně. Ale ne že vás necháme naživu. My vás zahrneme slávou, bohatstvím, nikdy na vaši pomoc nezapomeneme.”

“A vstoupíte navždy do dějin.” dodá jeden z důstojníků.

“Pěkné.” přikývnu, “ale to my právě nesmíme.”

Právě vy jste nic nepochopili.” přidá se Linetta, “i kdybychom chtěly cokoliv vám prozradit, bohové nám to nedovolí. Objeví se a zabijí nás.”

“A vás, když už v tom budou, asi také.” dodá zlomyslně.

“Jen zbabělci se bojí a vymlouvají se na bohy.” vyštěkne nějaký jiný důstojník.

Na to Linetta jen pokrčí rameny.


“Vidím.” chopí se slova opět generál Hamill, “že po dobrém to nepůjde. Tak budeme muset po zlém. Chopte se jich.” vykřikne na své pochopy.

Mužům se moc nechce, obzvlášť, když obě dvě s Linettou vyskočíme se zbraněmi v rukou.

“Nesmíte je zabít.” povzbuzuje vojáky Hamill.

Dva nebo tři na nás zaútočí, ale když jim vyrazíme zbraně z rukou a nakopeme jim zadek, ostatním se chce proti nám ještě míň.

“Tisíc zlatých odměny, když je odzbrojíte a odvedete spoutané dolů do mučírny.” vykřikne generál. Ale dřív než stačí vojáci popřemýšlet, jestli jim ty peníze stojí za riziko zaútočit na bojovnice, které by dokázaly zabít i super hrdinu Achilla, otevřou se dveře v boční stěně a dovnitř vběhne princezna Andromaché. Asi ji zavolala Kassandra, protože Hektora sehnat není jen tak.

Vysoká štíhlá princezna, trochu starší dvojnice mé sestřičky, vypadá pěkně naštvaně.

“Hamille, ty hlupáku, co to děláš?” vykřikne. Ještě jsem ji takhle vytočenou neviděla, ale stejně jako Linettě (a prý i mně) jí to moc sekne.

“Co tímhle chceš dokázat? Ví tohle vůbec můj manžel?”

“Promiň princezno.” uklání se Hamill, “bylo by lepší kdybys zase odešla.”

“To myslíš vážně? Hamille? Ty jsi se musel zbláznit. Okamžitě mé přítelkyně pusťte. Poroučím vám to.”

“Víš co chceš princezno? Ony vědí věci, které nám pomůžou vyhrát válku. My se to musíme dozvědět. Všechno ostatní je nedůležité. I vaše rozkazy. Znovu vás žádám odejděte. Jinak vás nechám odtud vyvést násilím.”

“Hamille, toho budeš litovat.” vykřikne Andromaché a rozhodně nevypadá, že by chtěla odejít.

“Vyveďte ji.” vykřikne brunátný generál, “tu slepici pitomou. myslí si…..”

Křičí, přímo řve.

Doposud jsem do určité míry generálovo chování chápala. Ale hodně mě naštval, když mluvil o Kassandře jako o beznadějném dementovi a teď, když se takhle nehorázně pustil do Andromaché, mě rozzuřil ještě víc. Snadno bych se mohla krotit a ovládnout, ale vůbec na to nemám chuť. Těmhle snahám, z nás cokoliv vymáčknout a to jakoukoliv metodou se musí udělat konec.

“Hamille.” zasyčím.

I přes svůj řev mne zaslechne. Otočí se ke mně a oči se mu rozšíří překvapením. A není jediný. Vím, že mám panenky v očích úplně černé a že to je dost šokující pohled. Ale nemíním s tím nic dělat.

“Ano?” odpoví úplně tiše.

“Chtěl jsi vědět jak to bude dál.” odpovídám stále jak rozzuřená kobra, ale v místnosti je teď takové ticho, že mi všichni rozumějí.

“Řeknu ti jen něco. V trojské válce je a bude mnoho hrdinů. Ale žádný z nich se nejmenuje generál Hamill. Protože ten zemřel ještě před první bitvou.”

Ticho které tu nastane trvá jen okamžik. Pak Hamill sáhne po meči a já udělám jeden jediný krok k němu a udeřím ho malíkovou hranou ruky do krku.

V době Hudson Leickový by tomu řekli karate nebo tajk-won-dou či tak nějak. V naší době tomu neříkáme nijak, ale ten úder je stejně smrtelný jako bude v budoucnosti. Ve stavu do jakého jsem se teď dostala by stačilo švihnout ještě prudčeji a možná bych mu usekla hlavu jen holou rukou, ale takové divadlo jsem zase předvádět nechtěla. I takhle se ozve jen lehké prasknutí a mrtvola chlapa o hlavu vyššího než jsem já se mi bez hlesu sveze k nohám.

“Ještě někdo touží být vymazán z historie Trojské války?” ozve se do trvajícího ticha moje sestra, kterou jen tak něco nerozhází.

Vypadá to, že nikdo.


Vojáci se vzpamatovávají z nečekané a rychlé smrti svého generála. některým spadl hřebínek a nejraději by se potichu vytratili, jiní zase vypadají, že jejich zášť vůči nám ještě vzrostla. Ale jsou v menšině a tak mlčí a jen nás sledují posupnými pohledy.

“Odejděte, všichni.” poručí jim Andromaché, “a tělo generála Hamilla vezměte s sebou.”

Prostí vojáci na povel důstojníků přistoupí k mrtvole, když se znovu prudce otevřou dveře v boční stěně a dovnitř vejde Kassandra. Sice nemohla vidět, co se tady před chvílí semlelo, ale podle toho, že je v tváři bělejší než stěny okolo, spatřila asi něco ještě horšího.

“Už je to tady.” vydechne.

Dřív než se někdo stačí zeptat o co jde stane se něco, co každou otázku učiní bezpředmětnou. Stěny strop, podlaha, vše se najednou zakymácí a jakoby se všechno rozmazalo, rozplizlo do beztvaré šedé mlhy. Do ní se postupně začnou propadat i lidé v místnosti. Poslední vidím temné vyděšená oči Kassandry, potom tu zůstane jen ta mlha.

Jediné co vidím ostře jsou mé nohy a také k velké úlevě i Linettu stojící vedle mne. Pomalu ke mně otáčí hlavu a pokouší se pokrčit rameny. Moc jí to nejde. I mně každý pohyb působí velikou námahu.

A potom skoro najednou všechno skončí. Stojíme zase ve stejné místnosti. proti nám Kassandra, Andromaché i všichni důstojníci a vojáci. Ani Hamillova mrtvola nikam neodešla.

“Co to k ďasu bylo?” ptá se Linetta, “že by příprava na náš odchod?”

“Jak jste to viděly vy?” ptám se obou princezen.

“Na chvilku jste se úplně rozplynuly.” říká Andromaché. “jen takový nejasný obláček tu po vás zbyl.”

“A dál bude co?” ptám se Kassandry.

“Nestabilita. Už to začalo. Brzy se vrátíte domů.”

Vojáky naše krátkodobé zmizení vyděsilo víc než smrt jejich generála. Bez řečí opouštějí místnost.

“I vy by jste neměly zůstávat v horních patrech paláce.” připomíná Kassandra. “až pro vás přestane naše Trója existovat…..”

Tak bychom mohly sletět pěknou výšku k zemi a pořádně si natlouci.

A to prý je princezna cvok a blázen.

Přikývnu.

“Asi bychom se měly rozloučit.” říkám na schodech po kterých sestupujeme na nádvoří.

“Budete nám chybět, ale když vidím, jaké vášně vzbuzují vaše znalosti našeho osudu, naší války, bude lépe když budete pryč.” odpovídá Andromaché. “ale i mně je líto, že nám nemůžete nic prozradit.” přizná se.

“To nemůžeme.” přikývnu, ale potom se rozhodnu, ať se bohové třeba zblázní, “něco vám přeci jenom řeknu. Nikdy nepouštějte do města dřevěného koně.”

Linetta se na mne podívá jako na cvoka.

“Kdybys to řekla jenom Kassandře, tak jí stejně nikdo věřit nebude, ale Hektorově ženě asi ano. Nezahráváme si moc Morrigan?”

“Kašlu na to.” odseknu, ale raději už nic dalšího neříkám.

Vtom ucítím, že se ta podivná mlha vrací.

Podám ruku Kasandře i princezně Andromaché.

“Mějte se dobře.” říkám, “teď…… a i potom.” dodám.

O tom, jak dopadne trojská válka nelze pochybovat, ale jak skončí osudy obou princezen, to už není tak jasné. Illiada se o usmrcení Kassandry vyjadřuje hodně nejednoznačně a o případné smrti Hektorovy manželky při dobytí Tróje se nezmiňuje vůbec.

A je to tu zas. Palác krále Priama se před našima očima rozplyne, potom ho následují i obě naše přítelkyně. Mlha je stále hustší. Chci chytit Linettu za ruku, ale nemám vůbec sílu zvednout paži. Najednou se ozve i zvuk. Hučení, syčení, skoro jako když jsme cestovaly tunelem lapače. Ale trvá to jen chvilku. Najednou je všemu konec. Stojím na malém, řídkými křovisky porostlém kopečku. Linetta hned vedle mne. Podívá se na mne.

“Máme to za sebou? Jsme doma?”

Pokrčím rameny. Doma ne ale snad v naší době. To snadno zjistím.

“Brigitko!”

“Mami mami.” ozve se mi dcera v hlavě tak silně, že se mi z toho málem rozskočí.

“Nekřič tak děvče.” napomenu ji.

Brigit se rychle ukázní a když se ozve mluví už docela normálně.

“Mami, Linetto, kde jste byly tak dlouho? Titus a Ciara jsou tu už od rána.”

“Od rána?” podivím se “a teď je?”

“Skoro večer.”

“No to je bezvadný:” ozve se Linetta, “my jsme byly pryč skoro tři týdny.”

To Brigita přeskočí. Ode mne ví o paradoxech cestování časem, takže tohle jí nepřekvapí. Jí zajímá něco jiného.

“Kde?”

“Znáš Trojskou válku sestřičko?” optá se jí Linetta.

“Jasně.”

“Trochu jsme se na ni podívaly zblízka. Mám tě pozdravovat od Achilla i od Hektora.” dodá se svoji obvyklou zlomyslností.

“Kecáš!”

“No beruško.” napomenu dceru.

“Že kecá mami?”

”Náhodou mluví pravdu, ale ty? Kde jsi sehnala tyhle výrazy?”

“Pár hodin jsme pryč a Brigitka nám zvlčila.” přidá se Linetta.

Sice svoji malou dcerku napomínám, ale ve skutečnosti jsme šťastná jak blecha, že jsme konečně doma. No doma ještě ne, ale to už je ten nejmenší problém.

Rozhlédnu se po okolí. Vypadá to tu pusté a opuštěné, ale tamhleten kopec v dáli s ostrou špicí, která vypadá, jako když se co nevidět zřítí. Ten byl vidět i s Trojských hradeb a jak je vidět zatím se nezřítil.

“Kde jste?” ptá se Brigit.

“Pořád v Tróji.” odpovím.

“A co Achilles?” ptá se dcera.

“Proč zrovna ten tě zajímá, byl to nesympatický blb.”

“Linetto.” napomenu ji.

“Prosím tě mami.” zašklebí se na mne, “Brigit dávno všechny neslušné výrazy zná a určitě mnohem lépe než ty, Ta už se nic nového nemůže naučit.”

Asi má pravdu. Jen na sprostá slova nejsem od své dcery zvyklá. Ale asi si musím zvyknout, není už malé dítě.

“Jak se dostanete domů”? ptá se znovu Brigit.

“Letadlem.” odpovím.

“To těžko” na to Linetta.

“Asi to budeme muset obejít přes Bospor.”

“Nebo….” Linetta se zarazí, pak s usměje, “na co máme kouzelný zvoneček?”

“Myslíš Callisto?”

“Jasná věc.”

A Linetta ji začne volat. Tak se k ní přidám. Ani nemusíme dlouho.

“Nerušte teďka tiziánky.” ozve se její zavrčení, “ohlásím se vám sama.”

“Má moc práce blondýna pitomá.” zasměje se Linetta, “a my dvě jsme jí buřt.”

“Jen vydrž.”

Zatím se trochu rozhlédneme po okolí. Je to tu hodně opuštěné. Tak tady stálo před nějakými pěti, či šesti sty lety největší starověké město. A je pryč. Nejraději bych dávno mrtvému Agamemnónovi nakopala jeho nesympatický zadek Ale asi s tím nic nenadělám. “Čo bolo to bolo”, jak říká Callisto. Musíme myslet na budoucnost.

“Tak vidím, vlastně slyším, že jste obě zpátky doma.” ozve se Callisto, “tak co potřebujete?”

“Doma právě nejsme a potřebujeme rychlou a levnou dopravu.”

“Což o to, rychlá já jsem. Ale že bych byla levná? To vám napovídal kdo? Já jsem hrozně drahá, všichni se mně váží.”

“I já si tě vážím.” odseknu jí, “tak přestaň žvanit a ukaž se tu.”

“Ale Morrigan, já tě nepoznávám. Ta Atlantida tě nějak poznamenala.” potom toho Callisto nechá a prakticky se zeptá, “tak kde vás mám vyzvednout?”

“Malá Asie, Trója. A neříkej, že nevíš kde to je.”

“Nevím.”

“Vážně?”

“Vážně.”

“Ty jí věříš?” zeptá se mne Linetta.

“Ne. Ale potřebujeme my jí a ne ona nás.”

“Callisto.” zavolám.

“Prosím?” zeptá se mne, “co žádáš od tetičky Morrigano?”

“Víš kde je Bospor?”

“Jo.” a za chvilku se ozve znovu, “stojím na břehu.”

“Tak leť na jih pořád podél pobřeží.”

“Provedu velitelko, tak co mám vidět?”

“Horu na pobřeží se špičkou, která vypadá, jako když ji nějaký obr chtěl ukopnout a podařilo se mu to jen zčásti.”

“Tak počkej. Ale musím poznamenat, že jsi větší lyrik než Gabriella a to je co říci.”

“Ta je praštěná.” říká Linetta, “ale vzhledem k tomu co jsem o ní slyšela, tak mne to nepřekvapuje.”

“Jsem tady.” ozve se Callisto, “a vy?”

“Linetto, znamení.” ukážu rukou k obloze. Sestra zvedne levačku a z ní vyšlehne k oblakům plamen vysoký jak věž toho největšího chrámu.

“Působivé.” ozve se Callisto a vzápětí se objeví mezi námi.

“Nazdar děvčata moje zrzavý.” říká a rozhlíží se okolo, “tak tady stávala Trója? A vy jste viděla Achilla, Hektora, krásnou Helenu.”

“A další.” dodám

“Tak povídejte.”

“Doprav nás domů a tam se chvilku zdrž. Seznam se s Titem a Ciarou, našimi přáteli. Budou se ti oba líbit.”

“Mně se líbím akorát já.”

Ignoruji její řeči a pokračuji. “A tam se všechny naše příběhy dozvíš.”

“Myslíš, že mne to zajímá?”

“Pokud jsi typická vypatlaná blondýna tak určitě ne.” vybafne na ni Linetta, která není na Callistiny řeči zvyklá a poněkud jí rozčilují.

“Já jsem zcela netypická.” zašklebí se na ni Callisto, “a ty máš štěstí, že jsi Morriganina příbuzná, jinak bych tě musela poučit o slušnosti.”

“Tos mi ale nahnala strachu.” odsekne jí sestra, což Callisto nerozčílí ale rozesměje.

“Líbíš se mi Linettko.” poplácá sestru po zádech, “vidím, že pověsti, co jsem o tobě slyšela moc nepřeháněly.”

Čímž snadno a rychle nastolí příměří. Ona Callisto dovede být diplomat, i když by to nikdo, kdo ji zná jen trochu nehádal.

Podá nám obě paže.

“Tak se mne chytněte vy moje tiziánový kamarádky, jedeme domů.”

Tak se jí chytneme a jedeme domů.



konec

© Copyright 2007 by Mišák







| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |