Verše lásky

napsal  8Ball

Verše lásky




Upozornění:
1) Postavy ze seriálu Xena jsou majetkem MCA/Universal a Renaissance Pictures.
2) Text písně Sen, uvedený jako báseň pro Gabrielu, patří skupině Str8 Union, případně dalším držitelům autorských práv.
3) Příběh je určen dospělým čtenářům.




Polní cesta vedoucí k městu Tripolis, pozdní odpoledne:


„Xeno, kdy už konečně dorazíme do Tripolu?“

„Nevím, ale pár kilometrů to asi ještě bude.“

„A kolik…? Pět? Sedm? Devět...?“

„Dvacet dva.“

„Dvacet dva kilometrů? Zbláznila ses, to už dnes nestihneme…“

„Ano já vím,“ přerušila Xena Gabrielu. „Přesto se pokusíme dostat co nejblíže.“

„Fajn... budeme spát zase v lese a ne v posteli v hostinci. Skvělý,“ řekla ironicky Gabriela a šla rychlým krokem, aby předběhla Xenu s Argo.

„Copak, něco se ti nelíbí na našem spaní v lese?“

„Ne, jen postel je prostě pohodlnější.“

„To je fakt... dá se na ní dobře spát, válet se, odpočívat... a plno různých dalších věcí,“ řekla Xena a na rtech se jí objevil úsměv.

„Při bozích, Xeno, na co ty furt nemyslíš.“

„Co je...? Si dělám srandu ne?“

„Hmm ... Moc vtipný...!“ řekla Gabriela a šla napřed. Xena jen zakroutila hlavou a sama pro sebe se usmála. Bylo pozdní odpoledne, a tak byl čas večeře. Slunce pomalu zapadalo a foukal jemný větřík, takže nebylo ani moc velké horko. Gabriela šla pár kroků před Xenou, zatímco bojovnice vedla svoji klisnu za otěže. Dorazili na malý plácek v lese. Xena přivázala Argo ke stromu a sedla si na velký kámen, zatímco Gabriela vybalovala jídlo.

„Xeno, nechceš mi třeba pomoct?!“

„Co tě pořád štve... uklidni se!“

„Dobře, zkusím to... Xeno, pomohla bys mi prosím s vybalováním jídla?“

„Samozřejmě,“ řekla Xena s úsměvem a zvedla se. Došla pomalým krokem až ke Gabriele a klekla si vedle ní. Gabriela se hrabala ve vaku a tahala ven jídlo.

„A nemrač se furt.“

„Já se nemračím... jen... já nevím... nějak nemám moc chuť do života.“

„Hm... to mně mrzí... chtěla bych tě nějak rozveselit, jen nevím jak...“

„Nedělej si se mnou starosti, Xeno, ano...?.Já to zvládnu...“

„Dobře...“ Xena se usmála. “ Tak...co si dáme?“

„No moc toho tady nemáme... maso, chleba, pár jablek.“

„Co takhle, kdybychom si upekli chléb.“

„To je dobrý nápad,“ řekla Gabriela a usmála se.

„No vidíš, už se směješ.“

„No jo... ale asi mi to na moc dlouho nevydrží.“

„Uvidíme,“ řekla Xena, protože v hlavě se ji zrodil nový, dokonalý plán, protože si už delší dobu uvědomovala, že ke Gabriele cítí více, než je přátelství. Jen neměla odvahu jí to říct do očí. Vytáhla dva plátky chleba a podala je Gabriele.

„Sedni si, já zatím připravím oheň.“

„Děkuju... jsi hodná,“ řekla Gabriela a zůstala sedět. Xena se jen zvedla a beze slova se vydala do lesa sbírat dřevo na oheň, přitom si připravovala svůj plán.

„Takže... Sapfo má prý premiéru své nové divadelní hry zítra v Tripolském divadle... Takže Gabrielu někam pro něco pošlu a sama za ní zajdu, jestli by pro ni nesložila pár veršů... A pak... je dám Gabriele... a snad bude mít radost... a zároveň bych taky mohla něco připsat... Perfektní plán... To bude Gab...“

„Xeno...? Co si to tu povídáš?“ ozvalo se za Xenou.

„Gabrielo...? Já... já... si tu povídám sama se sebou, víš?“

„Aha... no já jsem se jen přišla zeptat, jestli nechceš pomoct?“

„Ne, nepotřebuji... já to zvládnu... běž zase hlídat naše věci.“

„Tak dobře... vážně ti nic není?“

„Ne, jsem v pořádku, běž už,“ řekla Xena. Gabriela se pomalu otočila a vydala se zpátky k tábořišti.

„Uf... snad nic neslyšela... Sakra, já sem tak blbá, proč to říkám nahlas... No snad to bude v pořádku,“ řekla si Xena sama pro sebe a sebrala ze země další klacek. Už jich měla plnou náruč a tak se vydala zpátky. Šla pomalým krokem, ještě si to v hlavě všechno urovnávala. Konečně dorazila i k tábořišti. Gabriela seděla a stavěla z kamenů ohniště. Xena si ji chvíli prohlížela, zvlášť její zadeček. Mlsně se olízla a přisedla si ke Gabriele.

„Už jsem tu s tím dřevem,“ řekla a začala pomalu skládat polínka na sebe.

„Výborně, už mám hlad.“

„Neboj, už brzo se najíš... konec konců, já mám taky hlad,“ řekla Xena a usmála se. Vzala dva kameny, které vypadaly na to, že by se s nimi dal rozdělat oheň

„Dnes to nějak nejde... bojím se že budeme bez tepla,“ řekla Xena, protože dřevo nechtělo hořet.

„Dej to sem...“ řekla Gabriela a vyrvala Xeně křemeny z ruky.

„Fajn, tak se ukaž,“ řekla Xena a stoupla si, aby na to lépe viděla. Gabriela si klekla a jednou praštila křemeny o sebe a najednou před nimi krásně plápolal oheň. Gabriela vstala a podala křemeny Xeně.

„To je v pořádku Xeno, nemusíš mi děkovat,“ řekla a usmála se.

„Díky,“ řekla Xena a křemeny si vzala.“ Víš, nerada to říkám, ale v něčem jsi lepší než já.“

„Ale jen v něčem... v jiných věcech jsem zase úplně levá,“ řekla Gabriela a posadila se. Podala si dlouhý klacek a napíchla na něj chleba a položila ho nad oheň.

„To je fakt,“ řekla Xena a posadila se a zadívala se do ohně. Gabriela opékala chleba a po chvíli ticha si toho všimla.

„Xeno...? Jsi v pořádku?“

„Samozřejmě, proč se ptáš?“ řekla Xena a odvrátila zrak od ohně.

„Já jen že... si taková... zaražená.“

„Jo, já vím... promiň, že kazím zábavu.“

„Nechceš mi říct, co se děje?“

„To je v pořádku... jen starosti...“

„Starosti...? Xeno... řekni mi na rovinu, co tě tíží.“

„Nic... nebo vlastně jo... ale zítra se to stejně dozvíš...“ řekla Xena a něžně pohladila Gabrielu po tváři.

„Dobře... je to tvé soukromí... já jen... že mně můžeš kdykoliv a cokoliv říct.“

„Ano, já vím... a vážím si toho, ale ne tolik, jako si vážím tebe.“

„Xeno... já... víš... bojím se že z tebe mluví... ale nic, to máš jedno.“

„Ne, nemám... jen to řekni, prosím, chci to vědět.“

„Ne ne ne... já... nechceš můj chléb...? Nějak najednou nemám hlad.“

„Najez se... potřebuješ sílu...“

„Dobře,“ řekla Gabriela a zakousla se do chleba.

„Jen jez... já už půjdu spát.“

„Ty nebudeš jíst?“

„Ne, nemám hlad... dej si za mne.“

„Taky půjdu za chvíli spát.“

„Dobře... Tak... dobrou chuť.“

„Díky,“ řekla Gabriela a znova se zakousla. Xena vstala od ohně a vydala se k Argo. Vytáhla z vaku deku a nesla si ji blíž k ohni. Položila ji na zem a pořádně ji rozložila. Potom si na ni lehla, zády ke Gabriele a zavřela oči. Gabriela ji chvíli pozorovala a přitom jedla chléb. Přemýšlela o tom, na co asi tak Xena zrovna myslí. Jestli myslí na zítřek, nebo na ní... Řekla si po chvíli, že to nechá na pokoji, je to Xenina věc, nemá ji do toho co mluvit. Když chléb dojedla, byla už tma a vycházel Měsíc.

Gabriela vstala od ohně a došourala se až k  Argo. Šla potichu, aby Xenu nevzbudila. Došla až ke klisně a vyndala si taky z vaku deku. Pohladila koně přes hřívu a šla zase pomalu zpátky. Položila si deku vedle spící bojovnice a potichu si na ni lehla. Otočila se čelem ke Xeně, ta ovšem k ní byla zády. Gabrielu najednou popadlo něco, ani nevěděla co. Měla sto chutí najednou začít Xenu hladit. Nejdřív by ji hladila po ramenech, a z nich by sjela níž na boky. Xena by se k ní otočila čelem a začaly by se líbat. Vzájemně by se hladily a začaly ze sebe strhávat oblečení.

Gabriela ty myšlenky rychle zahnala. Nejenže proto, že se to týkalo sexu, ale hlavně, protože začalo cítit takové mravenčení v podbřišku. Otočila se radši na druhý bok, aby ji Xena nevzrušovala. Snažila se uklidnit, ale nešlo to, byla až moc vzrušená. Srdce jí tlouklo jako na poplach. A po chvíli ji to vzrušení přešlo. Byla celá upocená a rudá studem, protože kdyby ji viděla Xena, tak by se jí vysmála. Jenže to ještě Gabriela nevěděla, co k ní Xena ve skutečnosti cítí. Začala zhluboka dýchat, až po chvíli byla zase v klidu. Zavřela oči a konečně po chvíli usnula...



Les nedaleko města Tripolis, ráno:


„...ach...“

„...och... ano... chci víc...“

„...už budu.... ááá... anoooo......“ vykřikla Xena a celá udýchaná se posadila. Bylo ráno a svítilo slunce. Xena ztěžka oddychovala a když zjistila, že Gabriela leží oblečená vedle ní a spí, tak ji došlo, že se ji zdál jen sen. Ale krásný sen. Chvíli seděla a oddychovala, když v tom zjistila, že je tu nějak vlhko. Koukla se mezi své nohy a zjistila, že se v noci dostala do extáze nejvyššího blaha.

„Sakra,“ zaklela Xena a snažila se to nějak vyčistit, ale nevěděla jak. Celou vnitřní stranu stehen měla mokrou a deku taky. Vzala proto cíp deky a otřela si to do ní. Celou dobu při tom sledovala Gabrielu, jestli se náhodou neprobudila. Naštěstí si to stihla otřít. Pomalu vstala a deku začala balit věci, které použily minulý večer.

Došla až k Argo a deku uklidila do vaku. Stále se nemohla uklidnit, pořád se ji sen vybavoval dokola. Sama pro sebe si řekla, že na to musí zapomenout, že se uvidí až večer. Koukla na nebe a podle slunce zjistila, že už je docela hodně hodin. Hlavu zase narovnala a pomalu došla ke Gabriele. Přiklekla k ní a jemně s ní zaklepala.

„Gabrielo... vstávej... musíme jít,“ říkala Xena potichu.

„...hm... nech mně ještě spát...“ řekla Gabriela a převalila se na druhý bok.

„No tak… vstávat... je krásný den... tak šup šup...“

„...tak dobře no... člověk se nemůže ani v klidu vyspat...“ začala nadávat Gabriela a pomalu vstala a protáhla se. Xena ji pozorovala a zvedla ze země její deku. V rukách ji pomalu srovnala a donesla k Argo, také ji uklidila do vaku.

„Jak ses vyspala?“ zeptala se ospalým hlasem Gabriela.

„Celkem to šlo... a ty?“

„Taky tak,“ řekla Gabriela a usmála se. Xena se taky usmála. Odvázala stojící Argo a pomalu ji vedla dál. Gabriela se k ní po chvíli přidala a šla vedle ní. Nebylo moc horko, ale slunce svítilo, foukal jemný větřík, který krásně chladil...



Město Tripolis, pravé poledne:


Konečně po dvou hodinách dorazili obě hrdinky do Tripoli.

„Víš, Xeno... nemám na tyhle místa moc dobré vzpomínky... pamatuješ?“

„Ale jistě že ano... tady tě přeci střelili šípem a ty jsi málem zemřela.“

„Ano... a za svou záchranu vděčím jenom tobě... stála si proti obrovské přesile... neměla jsi šanci...“

„Máš pravdu... neměla... ale spolu jsme to přežili... Už jsem se připravovala, že to vzdám... naštěstí jsem našla protijed… a mohla jsem tě zachránit...“

„Ano, já vím... jsi moc statečná.“

„Ne nejsem... ty jsi statečná... nebýt tebe, tak odsoudím celé Řecko k záhubě... To ty jsi mě donutila, abych tu bitvu nevzdala...“

Gabriela se jen usmála a pohladila Xenu po rameni.

„Tak Gabrielo... skoč pro jídlo na tržiště, ano?“

„Dobře... a co budeš dělat ty?“

„Neptej se... uvidíš“

„Tak fajn... a kde se sejdeme?“

„Zase tady... za hodinu?“

„Dobře... tak zatím.“

„Ahoj,“ řekla Xena a otočila, šla rychlým krokem kamsi jinam. Gabriela se taky otočila a šla směrem k tržišti.

Xena zatím utíkala, až konečně našla divadlo. Pomalým krokem vešla dovnitř a po chvíli se dostala i do zákulisí. Dostala se až do maskérny, kde seděla na židli slavná Sapfo. Byla ohnutá nad stolem a zdálo se, že něco psala.

„Promiň, ty jsi, Sapfo?“ zeptala se Xena. Sapfo se pomalu otočila a pohleděla na Xenu.

„Ano jsem... co si přeješ?“ zeptala se vlídným hlasem.

„Jmenuji se Xena... a potřebovala bych od tebe jednu laskavost.“

„Á, ta slavná Princezna bojovnice jsi, že?“

„Ano, přesně tak.“

„A co pro tebe mohu udělat?“

„Víš... mám přítelkyni... Jmenuje se Gabriela... a... zkrátka, ona je tvojí velkou fanynkou... Chtěla jsem se zeptat... jestli bys mi pro ni nesepsala pár veršů?“

Sapfo se na Xenu zahleděla a pak se zeptala:

„Miluješ ji, viď?“

„No... ano... ty jsi přece taky… však víš... měla bys to pochopit.“

„Já to chápu... neboj se, pár veršů ti sepíšu... a myslím, že bys jí mohla taky něco napsat...“

„Ano já vím... chystala jsem se na to... jen nevím, jaká zvolit správná slova...“

„Říkej to, co ti radí srdce... řekni i klidně nějakou blbost.“

„Děkuji za radu... víš, dnes večer jí to chci říct.. tak snad mi tvé verše pomohou.“

„Myslím, že největší radost ji udělá, když ji to řekneš do oči... Co ty víš...? Třeba tě taky miluje...“

„To bych si přála...“ řekla Xena a usmála se.

„No tak... já jdu na to,“ řekla Sapfo a sedla si zase ke stolu, vytáhla kus pergamenu a začala psát. Xena ji přitom koukala nenápadně přes rameno, protože byla moc zvědavá. Sapfo o tom věděla, a tak se sama pro sebe usmála.

„Promiň, ale bude to chvíli trvat,“ řekla po chvíli Sapfo.

„Ano, to je mi jasné... já ráda počkám.“

„Kolik máš času?“

„No... zas tolik ne.“

„Tak to nevím, jestli to stihnu... budu se snažit.“

„Podívej, jsem ráda, že sis na mně vůbec udělala čas, takže nepospíchej.“

Dobře... zkusím to,“ řekla Sapfo a znovu se vrhla na psaní veršů.



Tripolské náměstí, odpoledne:


„Máš všechno?“ zeptala se Xena Gabriely, když se zase sešly tam, kde se rozdělily. Svitek s verši měla schovaný u sebe a chystala se ho na Gabrielu večer vybalit. Ještě musela sama něco dopsat. Řekla si, že to udělá, až budou někde tábořit.

„Ovoce, chléb, sýr... je to všechno, co jsi chtěla?“

„A vejce máš?“

„Vejce...? Promiň, nějak jsem na ně zapomněla... mám pro ně skočit?“

„Ne, to je dobrý... obejdeme se bez nich... jdeme?“

„Jo... já jen myslela, že tu i přespíme.“

„Tady, jako v Tripoli?“

„Ano, přesně tak.“

„Fajn... zkusím najít hostinec... skoč si do třeba někam na nákup nebo tak něco.“

„To je dobré, pomůžu ti.“

„Tak dobře... díky,“ řekla Xena a společně s Gabrielou se vydali hledat útočiště na noc. Po chvíli konečně našly jednu krčmu na okraji města. Odešly do svého pokoje. Argo nechaly stát ve stáji. Vešly do svého pokoje a zavřely za sebou. Pokoj vypadal celkem útulně: Jedno velké letiště uprostřed místnosti, krb, stůl s dvěma židlemi.

Xenin plán se začal pomalu hroutit. Myslela, že Gabriele vyzná své city někde v lese při ohni. Nečekala, že budou v hostinci. Navíc, chtěla ještě připsat něco sama, a tady k tomu neměla možnost. V hlavě se jí ovšem zrodil nový plán. Viděla krb, stůl, dvě židle... “Nakonec to nemusí být na škodu,“ řekla si Xena sama pro sebe a sedla si na postel. Znovu si pokoj prohlédla. Bylo tu vše, co potřebovala ke svému perfektnímu plánu.

Bylo už pozdní odpoledne a slunce se pomalu přehouplo z východu na západ. Xena ovšem potřebovala, aby Gabriela na chvíli vypadla. A taky si vymyslela důvod. Obě ležely vedle sebe na posteli. Po chvíli ticha Xena promluvila:

„Gabrielo, je mi to trapné... prosím tě, neskočila bys ještě jednou na tržiště?“

„A proč proboha... vždyť už budou mít zavřeno.“

„Myslím že ne.... prosím udělej to pro mě,“ začala naříkat Xena.

„Dobře no...“ řekla Gabriela a vstala z postele. “Co mám koupit?“

„Kup půl kila toho nejlepšího masa, co budou mít, ano?“

„Masa? K čemu ti bude maso?“

„Prosím, skoč mi pro něj.“

„No tak dobře. Taky jsem teď na něj dostala chuť. A rovnou si skočím někam do obchodu, a možná si něco koupím... nevadí ti to?“

„Ne, nevadí... mělo by?“

„No, že utrácím naše peníze za krámy pro sebe.“

„Ne, to mi nevadí,“ řekla Xena a usmála se. “Tak už běž.“

„Dobře. Tak zatím.“

„Ahoj,“ řekla Xena a zamávala Gabriele. Gabriela otevřela dveře a vyšla ven. Xena okamžitě vylítla z postele a rychle si sedla ke stolu. Podala si vak a z něj vytáhla pergamen od básnířky Sapfo a přitom si vytáhla i brk a inkoust. Okamžitě se dala do psaní. Chvíli jí trvalo, než jí na jazyk přišla ta správná slova. Konečně se po chvíli rozepsala.

Po několika minutách to měla konečně hotové. Přemýšlela, jak by to ozdobila, a tak naslinila rty a dlouze pergamen v pravém dolním rohu políbila. Její rty zůstaly na pergamenu obtisklé. Xena se usmála sama pro sebe a tak pergamen zavázala krásně rudou mašlí.

Gabriela se stále nevracela, a tak Xena zatím rozdělala v krbu oheň. Řekla si, že připraví pro obě dvě skvělou večeři a až se najedí, tak ji předá svůj svitek. Byla z toho celá nervózní. Vzala brambory a začala je svým nožem loupat, rychle je nařezala a šoupla je na rošt, ležící vedle krbu. Začala brambory opékat, přitom si ještě znovu četla svitek. Když si ho dočetla, tak se potichu pomodlila, aby jí to vyšlo. Svitek schovala do svého vaku.

V tom se rozrazili dveře, a v nich stále Gabriela.

„Tak jsem tu, Xeno... a nesu nám to maso, jak si chtěla.“

„Díky... snad ti bude chutnat.“

„Ty něco vaříš?“

„Ach ano... rozhodla jsem se, že udělám... nějakou lepší večeři... jestli nemáš nic proti...“

„Vůbec ne... jsem ráda... chceš s tím pomoct?“

„No... né, to je dobrý, já to nějak dodělám... mimochodem, když jsme si připlatili za ten pokoj s terasou nenajíme se venku?“

„To je dobrý nápad, Xeno... mám zatím vynést stůl a židle na terasu?“

„Ne ne... ty pohlídej brambory, ať se nepřipečou, a přilož tam i to maso a přidej tam nějaké koření... já to tam vynosím.“

„Dobře,“ řekla Gabriela a sedla si ke krbu, začala opékat brambory a přitom si vzala prkýnko a začala na něj krájet i maso a přidávala do něj koření. Xena zatím popadla stůl i se židlemi a s menšími potížemi je vytáhla ven. Potom vytáhla i dva talíře a připravila je Gabriele, aby na ně mohla servírovat jídlo. To taky Gabriela udělala a odnesla oba talíře na stůl, na terasu, kde už seděla připravená Xena. Položila oba talíře a sedla si naproti Xeně.

„Tak... dobrou chuť,“ řekla Gabriela a zakousla se do masa.

„Dobrou,“ odpověděla ji Xena a začala se v jídle hrabat vidličkou.

„Copak, nechutná ti to?“

„Ne to ne... je to moc dobré... jen...“

Gabriela položila příbor na talíř a zahleděla se na Xenu.

„Nechceš mi říct, co se děje?“

„Ne... jen... starosti.“

„Starosti...? A s čím?“

„S tebou... já... chystám se dnes učinit velice riskantní krok, a bojím se ho…“

„A co to je za krok, Xeno?“

„Neboj se, poznáš to...“

„Ale já to chci poznat hned!“

„Dobře... tak tedy teď,“ řekla Xena a došla si pro svůj vak. Přiklekla k němu a po chvíli vytáhla svitek. Otočila se a vrátila se s ním zase ke Gabriele. Posadila se a pomalu svitek položila na stůl a jedním prstem ho došoupala až ke Gabriele.

„Tak... čti...“ řekla Xena a sklopila hlavu dolů. Gabriela si od ní svitek vzala a s nedůvěřivým pohledem ho začala rozbalovat. Stáhla dolů mašli a rozevřela ho. Začala nahlas číst:


„Bylo nebylo, nedaleko za svahem, stála jsem za prahem, za čákou, za vztahem.
Šmitec hotovo, na co v hlavě olovo, život jede dál začíná se na novo.
Už mi to nevadí, zvykám si, že jsem sama, však to není drama,
příjde čas a třeba se najdeš sama.
A najednou jsi tu, je to jako blesk z čistýho nebe, k čemu mám oči nemůžu je zpustit z tebe.
Jsem jak zpomalená když, věty ze sebe soukám,
všichni v okolí už tuší, kam koukám.
Západ slunce první lekce arabštiny druhá,
snažím se ovládat i když to jde z tuha,
co dělat s láskou když se tlačí na povrch ven,
nevíš o tom ale začínáš mi plnit můj sen...“

„Můžeš se mě ptát, proč tě chci znát,
odpovím ti pokaždé jinak a tisíckrát.
Mám chuť říct všem, celýmu městu, jak jsem neskutečně šťastná,
žes mi zkřížila cestu. Když je všude kolem tma,
ty si pochodeň kousek sucha kam, nedosáhne povodeň.
Kostka cukru, co vždycky život osladí, s tebou mě baví svět a nic mi nevadí.
Jsou chvíle, co bych opakovala znova zas jsme samy
čas stojí a vážně není nic, co mě tíží,
jsme jenom my a naše dny se k sobě blíží.
A možná ten kdo ti hvězdy schoval do očí vezme
všechno kolem a prudce zatočí znáš
mě místy nevím, kde jsem, ty si pro mě něco jak vyplněnej sen...“

„...Je spousta holek.
Jedna je chladná jak led.
Druhá bez důvodu ječí a má slova jako jed.
Třetí chorobně žárlí snad na celej svět.
Čtvrtá neví co chce, ale chce to hned.
Ty si jiná, máš pro mě pochopení díky bohu žádná fuchtle k malování,
né holka na jednu noc prostě zlato, na život co stojí za to.
Né jedna ze sta ale jediná na celém světě co pro mě znamenáš se nadá popsat v jedné větě.
Budu se za tebe rvát, ať je den nebo noc.
Stačí zavolat a přijdu ti na pomoc.
Devatero hor, lesů, pouští ať jsi jakkoliv daleko,
síly mě neopouští. Miluji tě a klidně to řeknu
všem díky tobě jenom nesním, ale žiju svůj sen.“


Po přečtení těchto veršů lásky nastalo v místnosti ticho, které oběma ženám připadalo jako věčnost. Gabriele se začaly trochu klepat ruce, proto je rychle schovala pod stůl.

„Je… je to moc krásné,“ špitla potichu, přičemž nespouštěla oči ze svitku. A hned na to, jí z nich vytekla slza.

„Promiň já… nechtěla jsem tě rozplakat.“

„Ne, to ne, Xeno. Je to opravu moc, moc úžasné.“

„No tak… děkuju.“

Opět nastalo trapné ticho, které opět přerušila Gabriela tím, že pomalu vstala, došla pomalými kroky až k sedící Xeně, která ji celou dobu sledovala upřenýma očima. Gabriela byla již u ní, a nepřítomným pohledem na ni hleděla. Potom zvedla lehce ruku a chvějícími se prsty se něžně dotkla ramene bojovnice.

Ta zavřela oči, na jednu stranu si připadala trapně, na druhou zase spokojeně. Vůbec nevěděla, co má dělat, ale Gabriela to věděla moc dobře. Obkročmo si sedla na klín své přítelkyni s havraními vlasy a zhluboka ji pohlédla do očí, které bojovnice nyní otevřela. Jejich pohledy se střetly, Xena vnímala, jak ji Gabrielin pohled doslova hypnotizuje, stale toužila více a více se jí dotknout. Neváhala a její dlaně se pomalu přesunuly na Gabrieliny hýždě. Lehce dlaně stiskla a blondýnka vydala slabý a tichý vzdech. Toto bojovnice několikrát zopakovala a po několika stiscích bylo vidět, že její družka se jí naplno odevzdala.

Gabrielino srdce se začalo zrychlovat, což pocítila i Xena. Gabriela se konečně odvážila a pomalu se nahnula ke své přítelkyni. Svými celkem svalnatými pažemi ji objala a věnovala jí několik něžných polibků na její dychtivé rty. Reakce princezny bojovnice bylo spontánní. Začala jí její něžnosti oplácet, přitom někdy na moment přejela Gabriele jazykem po rtech. Mladé děvče ovšem netušilo, co to vlastně láska je, skoro nikdy ji nepoznala. A tak ji Xena začala pomalu učit opravdové lásce. Vyjela tedy dlaněmi výš k lopatkám mladé básnířky a začala jí je hladit. Děvče začalo být nervózní, začalo se lehce klepat. Xena to okamžitě zaregistrovala. Proto Gabrielu k sobě ještě více přitiskla a polibky malinko zintenzivnila, nechtěla nic uspěchat, a jistojistě věděla, že jak ona, tak její družka, si to chtějí co nejvíce užít, protože to, co přišlo pak, byla nejúžasnější noc v jejích životech…

Ráno, když kohout zakokrhal, se Xena vzbudila. Jediné,  co momentálně pociťovala, byly dvě paže. Jedna ji ležela přehozená přes břicho a druhá ji ležela vedle hlavy. Pomalu otevřela oči. Ležela na zádech a hleděla do stropu. Hlavu lehce sklopila níž, v tom ji ve tváři zalechtaly zlatavé vlasy. Gabriela, která ještě spala, ji ležela na hrudi a zlehka oddechovala. V její tváři byla vidět naprostá spokojenost, malinko se usmívala. Princezna bojovnice si začala matně vybavovat, co se v této místnosti včera večer odehrálo. Když si vzpomněla, usmála se. Znovu shlédla níže na svou družku a konečky prstů ji přejela po vlasech. Ale až po chvíli si uvědomila, že jsou obě nahé. Na malý moment se trochu začervenala. Potom ovšem zavřela znovu oči a vzpomínala na včerejší erotikou nabitou noc:

…Gabriela ji táhla za sebou za ruku do postele, ovšem nevynechaly krok, kdy by se nepolíbily. Xena do Gabriely lehce strčila, a ta spadla do postele, přitom strhla Xenu na sebe. Paže jí omotala okolo krku a lehce ji k sobě tiskla. Žhavé rty její milenky způsobily, že začala potichu vzdychat a sténat. Prsty se snažila nahmatat zapínání Xeniny zbroje, aby ji vzápětí mohla rozepnout a opatrně z princezny bojovnice svléknout dolů. To samé zopakovala s jejím koženým oblečkem. Když se ocitl dole na zemi, ocitla se Xena od hlavy po pas nahá. Toho využila Gabriela a její rty se přesunuly na Xenina ňadra a plně nateklé bradavky. Lehce vzala jednu do úst a nasála ji. Xena vydala slastný a hlasitý vzdech. To bylo pro Gabrielu jasná výzva, aby pokračovala v laskání prsů své milenky. Poté se přesunula opět na Xenina ústa a pomalu se snažila svým mrštným růžovým jazýčkem prorazit skrz rty, které jediné kdy chtěla líbat. Xena lehce pootevřela ústa a dovolila tak, aby se jejich jazyky vášnivě mezi sebou propletly. Obě přitom vydávaly slastné stony a vzdechy. Xeniny ruce se potom přesunuly na záda Gabrieliny a dvěma prsty zkušeně rozvázala její halenku, která z ní okamžitě spadla dolu, a tak se Gabrielina celkem objemná prsa mohla dostat ze svého sevření ven. Xenin jazyk nezahálel. Okamžitě se přesunul níže. Začala jím dráždit Gabrielinu bradavku, která okamžitě natekla. Gabriela okamžitě zaklonila hlavu a vydala několik slastných vzdechů za sebou.

Tato noc byla pro obě ženy velmi důležitá. Stalo se totiž něco, co se mělo stát už dávno, a co je teď definitivně spojilo navěky.

Gabriela se ale ke vstávání moc neměla, a Xenu už začala brnět hruď. Dlaní několikrát pohladila Gabrielu po vláscích. Když se chudák Gáby stále nebudila, Xena ji políbila do vlasů.

Stále nic.

Xena si povzdechla. Hruď už ji i trochu bolela, ale kvůli své lásce to vydrží. Konec konců, Gabriela vypadala jako andílek, když spí.



Cesta močály vedoucí z  Tripolu do Thesálie, dvě hodiny po Xenině probuzení:


Obě ženy šly, ruku v ruce, spolu ve úzké cestě, která vedla napříč močály. Tiskly se k sobě a usmívaly se.

„Nevěděla jsem, Gabrielo, že jsi taková divoška.“

„No jo no, když to na mně přijde, tak se neznám.“

„Dala jsi mi v noci pěkně zabrat.“

„To má být výčitka?“

Xena se zastavila a pohlédla na blonďatou dívku. Zahleděla se ji do očí.

„Jistěže ne, ty můj andílku.“

„No proto.“

Obě ženy se usmály. Pak se objaly a přitiskly se k sobě. Jedna vnímala tlukot srdce té druhé. Byl to pro ně překrásný pocit.

„Za jak dlouho dorazíme do nejbližšího města, Xeno?“

„To netuším, proč se ptáš?“

„Nezastavíme se tam a nezalezeme si někam?“

„A kam jako?“

„Nevím. Třeba do stájí.“ Gabriela mrkla na Xenu.

„Copak? Budí se v tobě zase divoška?“

„Ano, ano,“ řekla vzrušeným hlasem rozdychtěná dívka.

„A což takhle nečekat, až budeme ve městě, ale jen, dokud neopustíme močál?“

„Dobrý nápad. Ale za jak dlouho tu bude?“

„Když si pospíšíme, tak velmi brzy.“

Přítelkyně se na sebe zadívaly a pak obě vyprskly smíchy, načež se vydaly rychlou a ostrou chůzí pryč z vlhkých a smradlavých močálů.





Konec



© Copyright 2011 by 8Ball






| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |