Víkend v L. A.

napsali GL&VR
Congratulations Reneé, Steve and... Lucy!



Upozornění: Postavy ze seríálu XWP jsou majetkem MCA/Universal a Renaissance Pictures a nebyly touto povídkou, podobně jako texty písní America, Diana, Gimme Shelter, Hotel California, zneužity ke komerčním účelům. Ve fiktivním příběhu Víkend v L.A. jsou použita některá skutečná jména, aniž by autoři chtěli dotyčné osoby jakkoliv spojovat se zde popsaným dějem.

Varování: V následujícím textu, který je určen pouze plnoletým čtenářům, se neexplicitní formou hovoří o intimních vztazích mezi dospělými lidmi (zejména ženami).





Pátek 8. 3. 2002


Konferenciér a hvězda losangelské Baxter Hall Ed Donohoe připomínal zjevem i okázalými gesty principála příměstského divadla. Jeho lesklé kárované sako, narůžovělé fiží pod krkem i prošedivělá kompaktní paruka působily dokonalým, a přesto vyčpělým dojmem.

Donohoe udělal několik rázných kroků po jevišti, pozvedl třemi prsty držený mikrofon a z reproduktorů v sále zazněl jeho vše přehlušující pouťový tenor:

"A NYNÍ – DÁMY A PÁNOVÉ – – DNES ZŘEJMĚ NAPOSLEDY SPOLEČNĚ NA PÓDIU – XENA A GABRIELA – – – LUCY LAWLESS A RENEÉ O´CONNOOOOOOOR!!" Napřáhl volnou ruku k oběma ženám stojícím vedle něho a diváci v hledišti Baxter Hall začali bouřlivě aplaudovat.


-------

Ren O´Connorová za sebou zavřela dveře šatny a zhroutila se do křesílka. "Bože, jak jsem dnes utahaná!" Zula střevíce a opřela si paty o maskérský stolek. "Vraceli jsme se mezi diváky snad desetkrát. Já už tam prostě nejdu."

"Ani já." Lucy Lawlessová, sedící hned vedle, úporně stírala líčidlo ze svých tváří. "Uhh… tyhle schůzky s fanouškama před kamerou dají člověku do těla. Televizáci i rozhlasáci mi vždycky říkají: tohle je vaše zaručeně poslední setkání s diváky… jo, a za měsíc přijde další poslední setkání, pak další... a dneska to bylo obzvlášť hustý, samý dobře míněný agresivní dotazy... všichni doufali, že konečně začnem natáčet sedmou řadu, a ono nic… mám takovej dojem, že nám lidi trudnej konec seriálu do smrti neodpustěj."

"Bodejť jo." Ren natáhla ruku ke stolku, aby zapnula malý radiomagnetofon, a ticho v herecké šatně přerušily první takty hitu Stronger půvabné Britney Spearsové.

"Víš, co si lidi myslí, Lucko?" Nepatrně ztišila zvuk. "Že jsme si Xenou přišli na pěkný prachy a přitom jsme je celou dobu tahali za nos. Zkrátka to, co toužili vidět, neviděli. A ještě ke všemu ten hnusnej závěr šestý řady! Vůbec to takhle blbě dopadnout nemuselo."

"To je fakt, ale už jsme vážně nevěděli, jak Xenu ukončit. Sledovanost po celým světě vytrvale klesá a další řada by nepřinesla potřebný finanční zisky; muselo by se výrazně ubrat na kvalitě, a právě tohle jsme s Robem nechtěli – spadnout do kategorie televizního braku. A co se týče vztahu Xeny a Gab… spousta filmů je založena na tom, že k tomu mezi hlavními postavami nedojde. Zkrátka schyluje se k lásce, pořád, pořád, všichni čekaj, že už to bude, diváci jsou v pozoru, no a pak je najednou konec."

Malá blondýnka s nohama na stole se ušklíbla. "Aspoň jste mohli nechat Xenu žít. Jenže… to by zas nebylo pro slavný Hollywood dost morální, co, dvě ženy, které se mají rády, aby zůstaly spolu."

"Těžká věc. Sama víš, jak to tady s těmihle náměty chodí."

"Jo, to vím."

Když se vzápětí ozvalo nesmělé zaklepání na dveře, Ren pohotově vyskočila. "Už mi ho, broučka, nesou!"

Vzala od ženy stojící za dveřmi vak s miminkem. "Děkuju za pohlídání, paní Richová. Nezlobil vás?"

"Vůbec, paní O´Connorová. Miles byl celou dobu hodňoučký, ani nepípl."


Lucy vstala. "Půjč mi ho. Kolik že už má? Šest měsíců?"

"Skoro."

"No ukaš še, prinči, tětě Kšeně," zašišlala Lucy a pošimrala vrnící děťátko pod bradou. "Je hezoučký. Celá máma."

Ren rozevřela průzračně zelené oči lemované tmavými kruhy a věnovala vysoké tmavovlásce vděčný pohled. "Děkuju ti."

Pousmála se. "Ale proč? Je to pravda." Opět usedla ke stolku. "Jak dlouho se zdržíš ve městě?"

"Nezdržím se. Jsem tu jen kvůli dnešní akci v Baxter Hall, hned z L.A. zas odlétám."

"Hm.... napadlo mě... jsem tu s Julkem sama, Rob jel obchodně do Nevady a Daisy má nějakou školní akci mimo město, oba se vrátí až v neděli večer... mohly bychom se společně povyrazit... ačkoliv, s tvým klučinou by to šlo asi těžko, což? Ledaže by nám děti pohlídala naše hospodyně, ta má ale přes víkend volno, takže bychom ji musely buď zavolat, anebo holt narychlo najmout nějakou spolehlivou au pairku."

"Ráda bych tu pobyla, ale nemůžu," vysvětlovala Ren poměrně lítostivě. "Slíbila jsem Stevovi, že se vrátím na Nový Zéland co nejdřív. Vůbec to už v L.A. neznám," povzdechla si pak. "Mám tu dům, co zeje prázdnotou… dokonce ani máma sem už nejezdí."

"No jo." Lucy si povšimla, jak se oči její bývalé kolegyně náhle zalily slzami a ozvalo se i několik tlumených vzlyků, které se blondýnka vehementně snažila maskovat.

"Co je ti, Ren?"

"Promiň, to nic, od porodu nemám v pořádku nervy. Vlastně už od začátku loňského září, kdy se stala tamta hrozná věc…"

Přikývla. "Jo, tohle vzalo asi každého." Povzdechla si. "A co se týče porodu… i já po něm zažila problémy. Chce to čas a dostatek odpočinku."

"To... chce..."

Lucy se zvedla a napřáhla pravou ruku. "Zatím se měj a opatruj se. Mimochodem, nechceš hodit na letiště? Mám tu auto."

"Nechci, děkuju, jsi hodná, ale... vezmu si ta… ehm… taxík." Podala druhé ženě ruku a zničehonic se zoufale rozplakala.

"Ale Ren! No tak! To bude dobrý! Neplač!" Poplácala ji po zádech. "Já ti zavolám a někdy se zas sejdem, jo?"

"Do… dobře, Lu," popotáhla a otřela si dlaní zarudlé oči. "Zavoláš určitě?"

"Jistě."

"Brzo?"

"No ovšem. Třeba hned zítra."

"Nezapomeneš?"

"Spolehni se."

"Tak jo... nezapomeň... ahoj..."

"Ahoj. A pozdravuj doma."

"Ty taky."

Lucy vyklouzla z herecké šatny a tiše za sebou zavřela dveře. Ren není v pořádku, pomyslela si, prostě není – ani trochu.


-------

Páteční odpoledne se hlavní představitelka televizního seriálu Xena rozhodla strávit relaxací, vyřizováním elektronické pošty a přípravě pondělního televizní interview.

Po přečtení dvou desítek důležitých i nedůležitých e-mailů asi hodinu surfovala různými webovými stránkami s tematikou X:WP. Nakonec ji tato činnost přestala bavit a počítač vypnula.

Na studování orientačně zadaných otázek do televizního pořadu moderátorky Debory Bonettiové z televize NCCN neměla Lucy ani pomyšlení a rozhodla se, že bude raději jako obvykle odpovídat spatra.

A co dál? Zdřímnout si, nebo pustit televizi…?

Její neurčité přemítání přerušil melodický akord zvonku od hlavního domovního vchodu. Pomalu se zvedla a odkráčela otevřít.

Na chodníku přešlapovala Ren O´Connorová a vypadala velmi přepadle a unaveně. "Ahoj…"

"Copak? Ještě jsi v L.A.?"

"Nechce se mi tam, Lucko!"

"Kam? Do Aucklandu?"

"Jo, nechce se mi do toho balíkova. Nechala jsem uletět letadlo. Nevzala bys mě dál?"

"Jistě, Ren, samozřejmě, to je ale příjemné překvapení, jenom pojď, ukaž, vezmu tvýho chlapečka." Přitiskla dítě na svou hruď. "Kdes nechala zavazadla?"

"Cestovní taška zůstala u mě doma. Zašla jsem si tam, abych vyvětrala ten zatuchlý vzduch… Hned pak jsem přiklusala sem."

"Tys nepřijela? Tos šla celou cestu pěšky?!"

"Hm, no, pěšky. Potřebovala jsem se projít. Je to dobrý na nervy, jak říká můj psychiatr."

"Chodíš ke cvokaři, Ren??"

"Bohužel... sama to nezvládám. Musím aspoň na konzultace a pro neurologický čaj, když už nemůžu brát prášky. Víš… kvůli dítěti…"

"Aha. – Tak se u nás posaď a já zatím uložím tvýho malýho prince k Julkovi do pokoje."

"Děkuju. Pak ho budu muset nakrmit."

"Dobře a taky nakrmíme sebe, jenže lednice je poloprázdná... co s tím…? Počkej, zavolám paní Petersonovou, aby nám přišla uvařit odpolední oběd, nemám chuť letět do kšeftu a s něčím se teď narychlo patlat."

"Vaše hospodyně... to je ta africká královna?"

"Jo, to je ona. Její vzdálení předci byli nějací náčelníci Masajů, či co... Ale jinak je už několik generací totálně poameričtěná. A je fantastická kuchařka; než odešla do penze, vařila v pětihvězdičkovém hotelu."

Ren se přitáhla kolena k tělu a položila si na ně obličej. "Tady je tak příjemně... nemyslím jen u vás, ale vůbec v L.A. – – Poslyš, Lucko... nemohla by ta… paní Petersonová, vaše hospodyně, zajet při nákupu k nám pro mou tašku? Mám tam dětskou výživu – mlíčko v prášku – a taky láhev s dudlíkama. My už totiž přikrmujeme."

"Jistě, Ren, až přijede, řeknu jí." Zašla k telefonu a chvíli hledala číslo v notýsku.

"Haló? To jste vy, Rosie? Chci vás poprosit, jestli byste mi nepřišla uvařit, mám tu neočekávanou návštěvu. Cože?? Jojo, moc vám děkuju za ochotu."

Zavěsila a sedla si. "Co je s tebou, Ren, povídej. Pohádala ses se Stevem?"

"Ale ne. Vždyť se sotva vidíme. Pořád tam v Aucklandu trčím sama... jak ve vězení. Sedím, čučím do zelenýho a připadám si úplně zbytečná." V očích jí vyvstaly slzy. "Dokud jsme na… na-natáčely, bylo po… umhh… pořád co dělat, a teď...? Všecko je... pryč... a já... to... o... mhm... hmmm... hmmmmmmmm..." Tlumeně se rozplakala.

"Bože můj, neplač!" položila jí ruku na rameno. "Všechno je přece v pořádku! Máš zdravé a nádherné dítě, co chceš víc?"

"No jo." Ren si otřela nos papírovým ubrouskem. "Někdy si hrozně vyčítám, že jsem ho přivedla do války, do takový nejistoty, co teďka panuje…"

"Ren, tohle by sis vyčítat neměla."

"Já vím… Kdyby už byl Miles aspoň větší, abych si s ním mohla povídat... Bože, Lucko, mě to tak chybí." Uchopila rukáv druhé ženy a sevřela jej v dlaních.

"Copak ti chybí, Ren? Pověz mi to."

"Xena," vzlykla blondýnka. "Natáčení. Fantastická atmosféra ve studiu, parta báječných lidí, a nejvíc mi chybíš ty..." Vzlyky opět nabyly na intenzitě.

Pohladila ji po vlasech. "Ren, nesmíš si to tak brát. I mně se po Xeně stýská, schází mi, ale nic netrvá věčně. Vím, jak se teď cítíš; natáčení byla řehole i zábava současně, samý shon, stres... a najednou nic, volno, nedostatek práce a moc zbytečných myšlenek."

Po těchto slovech se seriálová představitelka Gabriely nezklidnila, ba právě naopak. "Už nemůžu dál, Lucko... cítím se zbytečná a osamělá... já už se do Aucklandu nechci vrátit...!" Její zoufalé štkaní opět propuklo v plné síle. Zničehonic objala hostitelku okolo krku a křečovitě se k ní přitiskla. Pak se schoulila na sedací soupravě do klubíčka, dala si hlavu na její klín a zakryla si oběma rukama oči. "Nechci se tam vrátit…!"

"No tak, Ren, šššš! No tak! Jen klid! Ššššš...!"

Zvedla hlavu a zoufale řekla: "Po... po... podívej, Lu, jak vypadám! Bývala jsem hezká, štíhlá... a teďkonc? Po porodu jse… jsem ztlo-ztloustla, je ze mě ma… ma-machna... a… mám podvěslá prsa! Už bych ne-nemohla hrát Gá… Gáby! Jsem tlustá, stará a o-od-odpornáááááá... ááá… ááá… ááááááááá…"

Zaskočená Lucy horečně přemýšlela, co říci, aby kolegyni uklidnila. "Ale jdi! Jsi pořád stejná a postavu cvičením dostaneš zas do původního stavu." Znovu jí pohladila po vlasech.


Po chvíli si všimla, že se na ně ode dveří někdo dívá. "Aaa, to jste vy, paní Petersonová, já… nečekala jsem vás takhle brzo!" Lucy se nepodařilo setřást blondýnku ze svého klína. "Tuhle Ren se neudělalo dobře, a tak..."

"Jo, jo, jak jsou skvrny na slunci, každýmu druhýmu člověku je šoufl..." řekla žena černé pleti věcně. "A... mám tedy uvařit?"

"Uvařit?? Aha, uvařit. Jistě: a nejlíp nějaké ryby. Ale prosím vás, až je pojedete koupit, kdybyste vzala můj vůz a nejdřív se zastavila u O´Connorových a dovezla Ren její tašku, má tam krmení pro děťátko, plenky a další věci." Sklonila hlavu a tiše promluvila: "Potřebujeme tvé klíče od bytu."


-------

Ren se posléze trochu uklidnila a rozhodla se přebalit a nakrmit malého Milese.

Lucy se na kojící přítelkyni pár minut s lehkým úsměvem na rtech dívala a atmosféra této scény jí připomněla starý renesanční obraz madony. "Mateřství ti vážně sluší," poznamenala trochu dojatě.

"Snad, když to říkáš… Mohu teď zanést Milese zpátky k Julkovi do pokoje?"

"Jen seď, udělám to sama."

"Moc ti děkuju." Ren zůstala opřená v křesle.

"Lucko," řekla hned jak se druhá žena vrátila do obývací haly, "on moc nepapal, zbylo mi dost mlíka."

"Jasně, někde tady mám elektrickou odsávačku, ještě od Julia. Hned se po ní mrknu. Myslím, že bude u léků."

"Počkej, Lu, já nepotřebuju odsávačku, tak jsem to nemyslela. Chtěla jsem… abys to udělala ty sama."

"Já sama?! Co tím myslíš?!"

Ren s vážnou tváří řekla: "Prostě ty sama – pusou."

Prudce nesouhlasila: "Pfffúúúhhh…! Co tě to proboha napadlo?! Tohle přece nemůžu! Ne, ne, ne! Je to příliš intimní! Nezlob se, ale tohle fakticky nejde!"

Blondýnce se rozkutálely slzy po tvářích. "Hm… já vím... jsem ti odporná, viď? Tušila jsem to!"

"Ren, ježíšikriste, ne! Nejsi mi odporná, ani trošku, proč taky, ale na druhou stranu... nemůžeš po mě chtít takhle důvěrné věci! Jsme si sice blízké, ovšem – –!"

"Jasně. Odcizili jsme se. Během půl roku´s na mě dočista zapomněla… a za čas po mně ani nevzdechneš… až jednou někdo zmíní O´Connorovou, řekneš jen: není to ta prťavá, co jsem s ní točila Xenu?"

"Ren, tohle je čirý nesmysl!"

Vyskočila z křesla. "Není!! Nechceš se se mnou znova skamarádit! Nemáš mě ráda!" vykřikla plačtivě a na zdůraznění svých slov si pravou nohou dupla. "Protože jsem odporná... hysterická... a stará... nikdo mě nemá rád... a řídnou mi vlasy...!"

Následoval tak silný záchvat křečovitého pláče, že Lucy chtě nechtě kapitulovala.

"O.K. Dokážu ti, že se mýlíš. Jsi totiž pořád stejně milá a hezká jako dřív." Posadila uslzenou ženu zpátky do křesla, klekla si před ní na zem a vykasala její triko až ke krku. "Tak ukaž, maminko." Položila jí ruku na levý prs a stiskla ho. S pomocí jazyka a horního rtu pak vtáhla naběhlou bradavku do úst a začala z ní rytmicky vysávat nasládlou tekutinu.



Hospodyni Petersonové se v obývacím pokoji naskytl, toho dne už podruhé, velmi neobvyklý pohled: Lucy seděla bokem na koberci, ruce i ústa přitisknutá k obnaženému prsu svého hosta. Druhá žena měla zavřené oči a v obou dlaních ždímala hrst tmavých vlasů. Občas zašeptala: "Hodná Lucka, moc hodná..."

Paní Petersonová si přehodila velkou tašku do druhé ruky, několikrát se zhluboka nadechla a pokusila se tiše odejít. Mezi dveřmi zavadila taškou o futro.

Lucy vyskočila a otřela si rty. "Ééé… hmmm…!" vypravila ze sebe.

"Já nic neviděla," ozvala se duchapřítomně paní Petersonová.

"Počkejte! Nechci, abyste si myslela, že..." Zarazila se. "Totiž... chci říct... Ren nebylo dobře a... její chlapeček málo bumbal a... nemohly jsme najít odsávačku... a…"

"Donesla jsem tady slečně… tedy paní… její věci. A… mám se už pustit do vaření? Kolik přijde hostů? " zamluvila celou událost paní Petersonová a položila na zem velkou cestovní kabelu.

"Hostů…? Už žádný."

Robusní Afroameričanka s plnými rty se chytila za hlavu. "Ach jéje! Já myslela... nakoupila jsem ryby asi tak pro dvacet lidí!"

Lucy mávla rukou. "Nevadí, někoho pozvem, nějak to zvládnem."

"Dobrý nápad, protože... já ještě přivezla soudek rumu, zbyl nám od svatby mé neteře, já ale moc nepiju, takže jsem myslela, že se vám dnes bude pro větší společnost hodit, má dvacet pět litrů."

"Tolik kořalky?? No nazdar! Ale co, ryby musí plavat, tak holt budou v rumu."


-------

Jako z udělání neměl nikdo z Lucyiných dobrých známých čas, a tak se celé věci ujala sama hospodyně; prohlásila, že může pozvat jazzový orchestr svého bratrance. Udané hudební těleso působilo v Port Jackson, v přístavním baru U leklý ryby, odkud se mělo záhy přesunout do domu Lawlessových. Paní Petersonová sice prohlašovala, že U leklý ryby nelze zařadit do první cenové skupiny a že bratrancův orchestr není nadprůměrná kapela, ale rozpálit to prý umí dobře.


Čekání na pozvané hudební těleso se protáhlo a osazenstvo domu po chutné večeři okusilo i rum z objemného soudku. Ren pouze několikrát usrkla s tím, že jako kojící matka nemůže pít. Naproti tomu Lucy příliš nedbala varování své hospodyně, upozorňující na skutečnost, že zaručeně pravá jamajská lihovina, mimochodem vyrobená v New Yorku, má přes šedesát procent alkoholu.

Účinek rumu se brzy projevil všeobecně zlepšenou náladou, a když do domu vešel špalír dvaceti neuvěřitelně vyhlížejících muzikantů tmavé pleti s několika tělnatými ženami, Lucy postihl těžký záchvat smíchu. "Panebože! Tohle je ten váš džezový orchestr? Není možná!" Celá rozesmátá si prohlížela partu tetovaných přístavních rváčů, šanghajníků, čínských černochů a Mexičanů, ověšených množstvím omlácených hudebních nástrojů.

Nebezpečně vyhlížející společnost zaplnila obývací halu a pravděpodobný kapelník jménem Gus, obrovský černoch vysoký snad dva metry deset, podal paní domu pravici. "Zdravim, Lawless, tak jsme tady. Normálně hrajem jen za doláče, ale u Xeny uděláme výjimku: vemem žrádlo a chlast."

"O.K., sedejte ke stolům, panstvo, hned se začne servírovat."

"Správná řeč, Lawless," poznamenal kapelník Gus s uspokojením. "Hej, Rosie!" zavolal na paní Petersonovou. "Nos na stůl!"

Lucy si stačila povšimnout, že celý orchestr i jejich doprovod, dvě černošky a jedna běloška, nejsou zrovna nejstřízlivější. Rovněž jí neušlo, že Ren, byť pila jen minimálně, zdála se být v permanentní euforii; pobaveně se rozhlížela a neustále se uculovala. Její deprese zmizely a neobyčejně ji pobavil i fakt, že paní Petersonová umístila soudek s rumem hned vedle stolu, do staré nepoužívané dětské kolíbky, kterou přinesla ze sklepa.


Kapele z baru U leklý ryby se v následujících minutách podařilo jakž takž naladit a domem se rozlehl citelně falešný zvuk jejich nástrojů. Při produkci orchestrálních skladeb, o nichž by si málokdo troufl tvrdit, že jsou džezem, a po krátkém čase a po dalších rundách jamajského alkoholu se jednotlivé nástroje rozlezly tak citelně, že se jen stěží dalo rozeznat, zda jednotliví sólisté ještě hrají, nebo opět ladí.

Tato skutečnost nikomu v domě nevadila. Zábava byla bez ustání v plném proudu; muzikanti se rozptýlili po celé ploše haly a někteří seděli i na zemi. Tři ženy z jejich doprovodu dupaly do rytmu při podivně divokém tanci tak usilovně, až se otřásal veškerý nábytek. Ren zčervenaly tváře, vypadala teď nad míru spokojeně a co chvíli se Lucy věšela na krk. Občas se ji dokonce pokoušela i vděčně líbat. "Jsem tady tak šťastnáá," říkala, "nechej si mě tu i s malým, jóó?!" Zdála se být na vrcholu blaha, a nikoliv jen vlivem malého množství zkonzumovaného alkoholu.




Sobota 9. 3. 2002


Ve tři hodiny po půlnoci Lucy, již značně podroušená, náhle vstala, obrátila do sebe skleničku a zapotácela se. S námahou pak vylezla na židli. "Ticho tady!!" zavelela. "Bude proslov! Já... sem tá..."

"Xénááá," zahučel kdosi.

"To taky... éé... ale sem taky tá… vynikající zpěvačka... a teďka chci zpívat! Zahrajte mi, kuci, ňákou kals-kslas… krucinál! Klasiku. Třebas tu… éé… vod Bernsteina... Amériku z West Side Story."

Místo kapelníka Guse promluvil malý šikmooký klarinetista, zřejmě Korejec: "Něžňáme Bešťšajďšory, ťo něžňáme."

"Ale ne Best! West! Já to tó... předzpívám, ale zabudla sem někerý slova:


I like to beee in Ameeeeerica,

hatljaaahu hehuhu Ameeeeerica,

hahuhu hehuhu Ameeeeerica,

for a small fee in Ameeeee-ri-caaaaaaa..."


"Něžňáme Amérika," krčil rameny Korejec. "Žahrajem Ďajáňu... ťu umíme: ič, ný, šan, šíííí!"

Ren se po tomto odpočítání zvedla a s pohledem upřeným na Lucy zapěla:


"You´re so big and i´m so runt,

Oh sweet baby lick my cunt..."


"Pffff!! Ty si ale sprostá! Takle to nééni," přerušila ji.


"i´m so young and you´re so old,

this my darling i´ve been told..."


Ren mlčela, ale v refrénu se opět přidala a obě ženy řvaly z plna hrdla:


"Ooooh, pleeeeeas staaay by meeeee, Diaaaaanaaaa..."


Na jejich křik navázal na zemi sedící saxofonista Gus řezaným falešným sólem, při čemž se obě ženu pustily do kolébavého tance. Lucy vystřídal sám Gus, který odložil nástroj, zvedl malou Ren jak hadrovou panenku a roztáčel ji po místnosti. "Já ale miluuujůů jííí!" se smíchem ukazovala ke své seriálové partnerce.


Po zdařilém tanci se rozdováděná a odvázaná představitelka Gabriely pokusila prokázat své textařské umění, když drsným hlasem spustila refrén někdejšího šlágru skupiny Eagles v poněkud zvláštní podobě:


"Přivítal vás hotel Kááálifornia,

máš tu vše, co chceš, máš tu vše, co chceš,

línej jako veš..."


"Ráj všech somrů je ten hotel Kááálifornia,

můžeš žebrat zas, můžeš žebrat zas,

celej volnej čas..."


Vyřvávala zcela bez zábran a dirigovala při tom rukou, v níž svírala překousnutou kyselou okurku. Celé její okolí bylo tím pádem neustále zkrápěno cákajícím nálevem. Rozehřátá interpretka se nadechla, aby s pusou plnou okurky pokračovala v morbidním nápěvu:


"Přivítal vás hotel Kááálifornia,

máš tu vše, co chceš, furt se pořád cpeš,

línej jako veš…"


"Sou výživný vodpadky z hotelu Kááálifornia,

na kanál sedáš, na kanál leháš,

to se teda máááš…"


Její vlastní text ji tak rozesmál, až se celá poprskala.

Po notném doušku rumu se i Lucy opětovně pokusila uplatnit pěvecké zkušenosti. "A teďkonc... to… Gimmegimme… this one… shelter:" Nadechla se a zaryčela:


"Ohhh a storm is treatening,

my very life today."


Ren navázala:


"If i don´t get some shelter,

Ooooh, i´m gonna fade away."


Refrén opět řvaly společně, držíce se vzájemně kolem krku.


"Waaar, childeeeern it´s just a shot awaay,

it´s just a shot awaay, shot awaaaay,

shot awaaaaayyyy, yyeeeee..."


Při poslední sloce se slovy …it´s just a kiss away začala Ren kolegyni zuřivě líbat, což bylo doprovázeno souhlasný potleskem i mručením mnoha přítomných. Paní domu však těmto projevům přízně povětšinou úspěšně čelila.


Řev zpívajících a falešné vřískání žesťových nástrojů skončilo okolo páté hodiny ranní, kdy bylo osazenstvo již tak zdevastované, že většina přítomných spala. Ostatní se povalovali po zemi a nebyli schopni chůze.

Zcela zpitý Gus se ještě zmohl přivrávorat k hostitelce s podivným poděkováním; uchopil ji pod rameny a bez větší námahy vysadil na stůl. "Ééé... Xena-Laawleesssss, půvondně sme sem přiííít nechtě… li… yyk! Anžto my... pro snobiska nehraeem, aueee ty... patřiš k nám, páááč seš sprááá-uná a mů... můééeš teda dycky přiíít dóó... kééé... do báru… no do to-o našeeo posranýho lokálu v Jack-sooonu, a ta druááá, ta bloncka taky, jas-jas-nýý...?"

"Dí--" škytla Lucy, "--ky, kam-kamaáááde, u-úúčitě přííídemee, spoeehni he..." Otočila se na Ren a ukázala do rohu sálu, kde se po sobě váleli jedna z přítomných žen a zřejmě nejstřízlivější člen kapely. "Koukni, voni snad táámle na koberci pííchaj, tééé teda úú-úroeeň..." Sáhla po keramické sklence na rum, ta jí vzápětí vypadla z ruky a odkutálela se pod stůl.

Když Lucy po čtyřech vylézala z pod stolu, sedla jí rozkurážená Gabriela na záda a pleskla ji po zadku. "Výjóóó, Argóóóóóó!!" zaječela. "Čehýýýý!!"

Kůň v džínsech a černém tričku se vydal pomalým a vrávoravým trapem ke schodišti. Jezdkyně ho co chvíli pobízela dalším plácnutím. Cesta do schodů však byla nad síly alkoholem zmoženého zvířete, a tak si zavolalo posilu:

"Paííí Petersonoááá, poďte do nááás drrrrrrcnout!"

Oslovená se s velkými obtížemi zvedla, aby posléze rovněž upadla. Po kolenou nakonec dolezla na příslušné místo, kde se vrškem hlavy zapřela paní domu do zadní části těla a postrkovala ji tak i s jezdkyní na zádech vzhůru do schodů. Jen co obě ženy dotlačila do patra, sama únavou sjela po břiše dolů a s hlavou v bizarní pozici a horním rtem ohrnutým přes hranu pátého schodu spokojeně usnula.


-------

Ve čtvrt na sedm ráno se limuzína Roba Taperta přiblížila k jeho bydlišti. Pár desítek metrů od hlavní brány řidič zmateně zastavil a vypnul motor; vjezd do zahrady byl zabarikádovaný asi desítkou vesměs bouraných aut a připomínal spíš malé vrakoviště.

"Co je tohle za bordel?" řekl si polohlasem a vystoupil z vozu. Jelikož problémů není nikdy dost, ozval se mu z kapsy mobilní telefon.

"Tapert. – – – Cože?! Dnes?! V sobotu?? A víte vůbec, kolik je hodin?? Hmm. – – – Životně důležité, fajn, přijedu, no jo. – – – Jaké peníze? Chybí vám sto tisíc. Že ještě nezaplatili?? – – – No výborně! Pěkně vám děkuju!" Sklapl aparát. "Zatracená práce!"

Po vstupu do domu úplně zkameněl; všude na zemi se povalovaly ležící postavy a v hale to vypadalo jak po bitvě. Sorta spících lidí nepřipomínala nikoho, s kým se Rob Tapert za poslední léta setkal. "Bože můj, to je ale spoušť!"

Jeden z přítomných se hned po těchto slovech probral. "Ooofficer... dnes tady fakt žádnej koks neni, mů-žete se spoleh-nout...!" vykoktal a opět upadl do mrákot.

Rob Tapert zamířil ke stolu, kde si povšiml soudku s rumem v dětské kolíbce. "Šedesát pět procent, no servus!" Vzal ze stolu jednu sklenku, aby alkohol ochutnal. "Pssssss… fujtajxl, vitriol!" Symbolicky si odplivl.

Na schodišti překročil spící hospodyni Petersonovou a jeho pozornosti neušel ani její komicky přes schod přehrnutý pysk.

Největší překvapení ho čekalo v manželské ložnici; v džínsech oblečená Lucy zde spala na posteli na zádech s rozpřaženýma rukama, jako má Kristus na kříži. Na ní v kleku a rozkročmo ležela Ren, měla vystrčený zadek, přes pramen vlasů jí dýchala a slintala na krk a malou dlaní levé ruky svírala její pravý prs.

Rob nedokázal odhadnout, co se zde vlastně odehrálo, a v jakémsi zkratu zašel do svého pokoje pro kameru, aby v rychlosti zaznamenal vše, co zaznamenat šlo. Pak opět nasedl do vozu a odjel.


-------

Společenství džezových ztroskotanců se kompletně probralo až po poledni. V tuto hodinu začala paní Petersonová, sama v těžké kocovině, servírovat kyselé okurky z pětilitrových láhví.

Lucy, ze které alkohol stále ještě nevyprchal, byla vzhůru již od osmé hodiny a mohla tudíž za pomoci paní Petersonové obstarat obě děti. Poté se usadila ke stolu a spolu se zasmušilou černošskou partou chroupala jednu rychlokvašku za druhou.

"Někde sem slyšel," ozval se kapelník Gus, "že se čovek nejlíp narovná tim, čim se voddělal..."

"Šplávně," přitakal korejský klarinetista Kim, "ťomu še žiká homějoapaťyje."

"Homeopatie," opravila ho Lucy.

Kim horlivě souhlasil. "Aňo, aňo, homějoapaťyje."

"Z čehož výplývá, že musíme dorazit tajdlencten rum," zkonstatoval Gus a ihned si natočil plnou odlívku.

Jeho příkladu následovali i ostatní hudebníci, a hostitelka, aby netrhala partu, si nakonec nalila také.

Důsledek pití byl, že během krátké doby začal celý džezový cirkus nanovo.

Ve dvě hodiny odpoledne probudilo kvílení trubek a rány bubnu dosud spící Ren. "Šmarjá, vy už zas chlastáte??"

"Chlastáme. Dej si s náma vokurčičku, za chvilku bude voběd, paní Petersonová nechala přivézt uzenýho... toho... no ten uzenej mořskej krám." Lucy podala ospale mžourající blondýnce poloprázdnou láhev s okurkami. "Přebalily jsme ti s paní Petersonovou chlapečka."

"Děkuju, já se divila, že je tak suchoučký, brouček, jo a měl velikánský hlad."


Zábava ani hudební excesy díky únavě a pití nedosahovaly takové razance jako předešlý den. K večeru se už takřka nehrálo, jen se opilecky a bez ladu a skladu debatovalo o všem možném. Pak si kdosi vzpomněl, že někdo cizí předešlé ráno navštívil dům.

"Fakt tu někdo chodil??" divila se paní domu.

"No, jo, fakt, neska ráno. A natáčel tady tou srágorou… videokamerou," tvrdil opilý čínský černoch a bouchal v rytmických sledech do velkého bubnu stojícího u jeho nohou. "Vysokej černovlasej fízl s čelem přes půl ksichtu. Řek sem mu, že sme čistý, a von vypad."

"Měl vysoké čelo? To mohl být Rob, ale kde se tu vzal? Tvrdil, že přijede v neděli večer, a ne v sobotu ráno… Asi nějaké obchodní potíže, že mi ale předem nezavolal...?" Lucy, zmožena rumem, vrtěla hlavou a převracela sklenku v ruce. Pokoušela se o celé věci racionálně uvažovat, což ovšem bylo nad její síly.

"Řek bych, že todlenc byl fízlák jak ušitej," pokračoval bubeník. "Za náma slíděj furt a dělaj i razie u nás v báru."

"To je možný, přesto si ale myslím, že tenhle fízl byl můj manžel."



Po sedmé hodině večer se celá společnost rozešla. Lucy vzápětí usnula s hlavou opřenou o stůl a Ren ještě chvíli poseděla ve ztichlé hale. Pak si odnesla deku a polštář do dětského pokoje, kde se uložila ke spánku.




Neděle 10. 3. 2002


Hlasitě znějící cink – cink – cink bylo velmi nepříjemné. Stále zesilovalo a Lucy měla dojem, že se jí v uchu usídlil kostelní zvon. "Ummm-umm, co je…?" řekla a rozespale zamlaskala suchými rty.

"Dobré jitro." Rob Tapert odložil hrnek a lžičku, jimiž dosud cinkal své ženě u ucha.

Lucy zvedla hlavu ze stolu. "Nazdar. Děje se něco?"

"Co by se dělo. – Spalo se ti pohodlně?"

"To je mi otázka!"

"A včera?"

"Proč včera? – Kdys vůbec přijel?"

"Byl jsem tu na skok už včera ráno. Našel jsem v baráku polovičku čerstvě propuštěných muklů ze Sing-Singu a s tebou v posteli Ren. Byly jste na sebe připláclé jak dvě půlky hamburgeru."

"Na nic ze včerejška se nepamatuju. Víš, že nejsem zvyklá pít, trochu jsem to přepískla a teďka mám vokno."

"Trochu říkáš...? No... a co ti kriminálníci, kdy odešli?"

"Včera k večeru, byla to kapela bratrance paní Robertsonové."

"Hm. A nevykradli nás?"

"Prosím tě, ty máš nápady! – – Kde je vůbec Ren?"

"Nahoře v dětském pokoji. Jak dlouho se tu hodlá zdržet?"

"Co já vím… zítra ji chci vzít sebou do televize, když už tu zůstala."

"K Bonettiový do NCCN? Tams ale byla pozvaná ty sama, ne?"

"Jo, byla, ale Gabrielu nikdo neodmítne, nemyslíš?"

Pokrčil rameny. "Telefonoval mi její muž, kde prý vězí."

"Steve? A proč nevolal přímo ji?"

"Protože Ren má neustále vypnutý mobil."

"A co chtěl Steve po tobě?"

"Stěžoval si, že ho Ren od porodu zlobí."

Lucy vyskočila a zčervenaly jí tváře zlostí. "To že řek??!! Jak si tohle vůbec může dovolit??!! Ví, co ta holka vytrpěla?? Ví vůbec, co obnáší odnosit a odrodit dítě??! Jak o ní může mluvit jako o věci zakoupený s manuálem v obchoďáku?! Jako o… o… o porouchaným ferrari?! Od generálky zlobí, nefunguje jak má, klepou jí ventily, asi ji šoupnu do servisu!"

"Hm. Myslím, že máš pěknou kocovinu."

"Dost možná. – Cos Stevovi řek?"

"Že se postarám, aby se Ren co nejdřív vrátila do Aucklandu. Co jinýho?"

"O.K. Tak si jí to běž říct sám, já nemůžu. Ona se na mě chorobně upnula a těžko by chápala, proč ji chci odtud vypoklonkovat."

Rob se bez váhání zvedl a zastavil se až v půli schodiště. "Taky že jdu."


"Ahoj, Ren," řekl po vstupu do dětského pokoje a pokusil se o smířlivý úsměv. "Jak se daří?"

"Ahoj, Robe, u vás – s Luckou a Milesem – mi je fajn."

"To rád slyším."

"Promiň, že jsem se ve vašem domě takhle uhnízdila – –"

"To nic. Abych nezapomněl… sháněl tě Steve. Měla bys mu brnknout… než z L.A. odletíš."

"Brnknu mu."

"Funguje ti vůbec mobil?"

"Ani nevím, snad ano… možná je vypnutý…"

"Dobře. – Lucy tě chce vzít sebou do NCCN."

"Vím. A jsem ráda."

"Mmm… letenku sis ještě taky nestihla objednat, viď?"

"Ještě ne, ale udělám to." Zvedla do náruče malého Milese. "Nerad mě tu vidíš, Robe, že?"

"Tebe vidím vždycky rád, Ren. Ovšem… Steve mě bombarduje telefonáty, už volal nejmíň stokrát, a já… problémy tohohle druhu nevyhledávám, chápej."

"Chápu."

"To jsem rád. - Máš moc hezkého synka."

"Díky."

"Jeho táta má o tebe velkou starost."

"Ummm… Robe?"

"Ano?"

"Víš, co si myslím? Že můj Miles má vlastně otce dva…"

Zarazil se ve dveřích a prohlížel si neurotický obličej naproti němu sedící ženy. "Proč dva?"

"No… jednoho fyzického, tím je Steve… a ten druhý, ten je otcem jen v mé duši… protože… protože ve skutečnosti jím být nemůže… jestli mi rozumíš."

"Líp, než si myslíš, Ren, líp, než si myslíš. Mimochodem… nezapomeň zavolat Steva a taky si objednej letenku."




Pondělí 11. 3. 2002


Těsně po poledni postávaly obě hlavní aktérky seriálu Xena spolu se členy televizního štábu na chodbě věhlasné komerční T.V. NCCN a čekaly až populární moderátorka Debora Bonettiová domluví detaily interview s režisérem Jimem Stadfordem. Lucy se stavěla k dnešnímu natáčení poměrně apaticky. Koneckonců, podobných akcí zažila už mnoho, starost jí působila pouze její bývalá seriálová partnerka; ta stále nebyla ve své kůži; těkala očima kolem dokola a působila velmi nervózně.

"Máte tu umývárnu? Necítím se dobře," zeptala se Ren zničehonic.

Debora Bonettiová ukázala na nedaleké dveře. "Támhle naproti. Ale pospěšte si, za deset minut začínáme."

"Jo, hned jsme zpátky. – Pojď taky," kývla na překvapenou Lucy.

Ta její prosbě vyhověla beze slov a v prostorách umývárny se zastavila hned za dveřmi a opřela se o ně. "Taky se dnes necítím úplně stoprocentně."

Blondýnka mávla rukou. "A já už vůbec ne, zas mě tlačí prsa, Lucko, musíš mi pomoct!"

"Ale ne?! Teď a tady??!!"

"No právě! Je mi nepříjemně, Miles zas málo bumbal, pomoz mi, prosím! Jinak to blbý interview nezvládnu!"

"Ren, já nevím – –!"

"Lucko!!"

"Nechceš to radši odstříkat?"

"Nechci!! – Tak už dělej!!" Sedla si na vykachlíčkovanou zemi a opřela si hlavu o umývadlo. Pak rozepjala šaty a obnažila hruď.

Lucy rezignovaně usedla na bobek a se zavřenýma očima k ní přiblížila svůj obličej. "Zmatlám ti tělo i šaty rtěnkou!"

"To máš jedno!"


Za několik málo minut se klečící tmavovláska narovnala. "Uff! A je to… teď si musíme pospíšit. Ať na nás nečekají. Jsi už O.K.?" Než stačila vstát, uchopila ji blondýnka za zápěstí.

"Nejsem O.K.!" Vykasala si maxisukni do pasu a vyjádřila další přání: "Ještě to druhý, Lu..."

"Jaký druhý zas??! Musíme se vrátit!"

Ren si neuvěřitelně rychle stáhla kalhotky a nechala je navlečené jen na levém kotníku. Poté roztáhla doširoka oblá, svalnatá stehna. "Lu! Udělej mi to pusou! Teď hned!"

"Pomátla ses??!! Za co mě máš??!!"

"Miluju tě, Lu, vždyť to přece víš! Musíš mi to udělat! Chci tě! Prosím...! Nikdy jsem se nikoho o lásku neprosila! Proč mě zrovna ty odmítáš??!"

"Odmítám tě?! Co tím myslíš?! A tvé neustálé mléčné extempore?! No?!"

"To je něco jinýho! Když tě líbám, tak mě odstrkuješ, o tohle jde! Proč??!"

Lucy znovu nekompromisně zavrtěla hlavou, na což druhá žena reagovala kňouravě táhlým vzlykotem, při němž se jí roztekly černé oční stíny po celém obličeji.

"Lu!! To mě tu necháš takhle poníženou??!!"

Pohlédla na nešťastnou kolegyni, na její slzami zalité oči, na její vulgárně rozcabené nohy i světlý, krátce střižený klín. Stiskla zuby. "Ne," řekla tiše. "Jistěže ne."

Blondýnka začala být velmi hlasitá, hned jak se jí svými ústy dotkla, a její vzrušené výkřiky zaznamenali i na chodbě stojící členové televizního štábu.

"Slyšeli jste? Co to bylo?" zeptala se nejistě moderátorka Debora Bonettiová.

Programový režisér Jim Stadford udělal pár kroků a přiložil ucho ke dveřím umývárny. "Šmarjápano, ten kravál jde odtamtud!" ukázal palcem přes rameno. "Vypadá to, že… ony tam snad spolu – –!"

Debora Bonettiová si zakryla dlaní oči. "Ještě tohle!"


Když se obě zmiňované ženy konečně objevily na chodbě studia, jejich prve dokonalý make-up nebyl bez poskvrny. Ren zachytila nejisté pohledy členů štábu a instinktivně si načechrala zcuchané vlasy. "Nejsem moc ulízaná?" zeptala se zcela bezprostředně, načež všichni přítomní propukli v hysterický smích.

"Všechno je… ff… v pořádku, fff-fff-fff-fff-fff-ffff… fff… pardon…" dusila se slzící Debora Bonettiová, "jen zavoláme maskérku, aby vás trošku poopravila."



Před kamerami s logem NCCN bylo horko k zalknutí. Obě akční hrdinky seděly vedle sebe a mechanicky zodpovídaly pokládané dotazy.

"…takže jak vás vlastně poznamenala role Xeny, paní Lawlessová?"

"Víte, Deboro, to je tak… když jsem se poprvé objevila v…"


Interview, točené na záznam, se odvíjelo zcela obvyklým, standardním a bezproblémovým způsobem. Moderátorka Bonettiová se ukázala být nad míru seriózní, když striktně dodržovala Lucyino přání vynechat jakékoli zmínky o politice a taktéž respektovat chatrné zdraví Ren. Po této stránce se zdálo být ve studiu vše v pořádku.

Naopak ve stísněné režijní místnosti bylo dosti rušno. Sotva se rozsvítila červená, povšiml si zoufalý Stadford, že v záběru jedné z kamer je i levá ruka Ren O´Connorové, která se pod stolem nachází na stehně její seriálové partnerky. "Krucinál, co tam ty ženské prováděj??! Dvojka víc na detail, ať nejsou vidět nohy!"

"Je to takhle dobrý, rejžo?" zeptal se kameraman.

"Jo, lepší. Dávejte bacha, kdyby něco, střihejte hned na Deboru! Nemám náladu celý tenhle krám přetáčet!"

"Obličeje jsou zatím O.K., rejžo. Jestli si nebude O ´Connorová počínat s luxováním Lucyiných kolen moc razantně, dá bůh, že to nějak zvládnem."


-------

Asi hodinu po odchodu ze studia se cesty obou protagonistek X: WP rozdělily. Po zdlouhavém a srdceryvném rozloučení si Ren konečně telefonicky zamluvila letenku na cestu do Aucklandu. Pak byla i s dítětem odvezena limuzínou Tapertových na losangelské letiště.


-------

"Ren je už pryč?" zeptala se Lucy stísněným hlasem.

"Ano, jak jsme se dohodli; odvezl jsem ji a počkal až do odletu," s ulehčením prohlásil Rob Tapert.

"Snad je to tak lepší..." Lucy se zhluboka nadechla. "Bude mi chybět. Mám o ni strach, je teď tak přecitlivělá..."

"Já vím." Po chvíli váhání se přímo zeptal: "Došlo mezi vámi k něčemu vyjma toho, že ti při interview sahala na nohy?"

"Odkud to víš?"

"Pěkná ostuda. Volal mi známý přímo ze NCCN."

"Známý, nebo známá?"

"Řekl jsem známý. A neodpovědělas mi na otázku."

"Když už se ptáš, tak... ano, k něčemu mezi námi došlo."

"Hm. Myslel jsem si to." Přejel si bradu rukou. "Máš ji ráda?"

Lucy kývla. "Mám. Ale nemusíš z toho pro sebe vyvozovat žádné důsledky."

Hlasitě se nadechl a zatvářil se vyčítavě. "Já přece nic nevyvozuju, spíš se tě snažím chápat."

Minutu bylo ticho, které narušila jemná melodie zvonku.

Rob odešel otevřít a to, co spatřil za dveřmi, ho ani moc nepřekvapilo. Na prahu domu stálá malá smutná postava se zplihlými zlatými vlasy. Pravou rukou ke svému tělu tiskla vak s děckem, v levé svírala naditou cestovní tašku.

"Promiň, Robe, nemohla jsem odletět, musím tu ještě nějaký čas zůstat... protože…"

"Aha," řekl Rob dutě a pohlédl kamsi do prázdna.

"...protože já... já totiž... miluju..."

"Miluješ Lucy, chtělas říct."

"Jo..."

"Hm. A tenhle hezký klučina," dotkl se prstem vaku s miminkem, "ten bude tak trochu i její, že? Nejmíň z jedné třetiny…"

"Mhm," pípla Ren nesměle.

Rob ustoupil o dva kroky vzad. "V tom případě..." pokrčil rameny, "pojď dál a chovej se tu jako doma." Opřel se o futro domovních dveří a zůstal tak zamyšlený stát.


Dojatá Lucy hleděla několik sekund Ren do očí, pak otevřela svoji náruč.



Konec



© Copyright 2001 by GL&VR







| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |