Výlet

by Realm of antisubtext
parník Mississippi





Slunce už stálo nízko nad obzorem a sobotní den se pomalu chýlil ke svému konci. Bruno Allan se spokojeně rozhlížel po malebné krajině. "Že jsme tentokrát vybrali pěkné místo na výlet, co říkáš?"

Jeho žena Debra přikývla. "Jo, moc hezké panoráma," ukázala rukou do údolí. "Ještě abychom tu sehnali nějaký ten nocleh."

Bruno Allan zvedl oči k vrcholku kopce, na němž bylo možné spatřit stavbu, připomínající nízký kostel či nevelký zámek se zahradou. "Uvidíme, s jakou přijde Amanda." Opřel si nohu v pohorce o svou tornu, ležící na zemi.


Na vrcholku kopce se hned nato objevila mladá dívka, vesele zamávala, sešla z pěšiny, a rychlým krokem sbíhala dolů z kopce.

"Heleď," ukázal Bruno, "už jde."

"Proč ta holka tak spěchá? Vždyť ještě upadne."

"Musím vás zklamat," volala z dálky Amanda. "Není tam hotel ani bouda nebo noclehárna, nýbrž pouze a jen střední internátní škola." U rodičů se zastavila a pokoušela se vydýchat.

"Takže pro turisty nic?" zeptal se své dcery Bruno Allan.

Tmavovláska si zastrčila tmavomodré tričko s bílou kresbou parníku Mississippi do texasek. "Vůbec nic, milé rodičovstvo, tam se holt nechytáme."

"A ptala ses vůbec někoho?" obrátila se na dceru Debra.

"Jasně, mami, samozřejmě. Řekli mi, že jde o bývalý klášter sv. Patrika, kde v současnu sídlí soukromý internát."

Bruno pohlédl na hodinky. "To máme smůlu, počítal jsem, že se tu někde ubytujem. Sem nahoru jsme šli tři hodiny… teď je šest třicet… kdoví, zda bychom dorazili k autu za světla. A stejně, co pak?"

"Vždyť je to fuk, táto, klíďo přespíme venku, je krásně teplo, nebude to poprvý ani naposledy."

Debra Allanová se po těchto slovech netvářila příliš šťastně. "Upřímně řečeno, doufala jsem, že se navečer aspoň trochu opláchnu."

"To já taky," přisvědčil její muž. "Nečekal bych, že tu nebude nic pro turisty, podle mapy by mělo být."

"Tati, jestli není v mapě ten zavřený stánek s občerstvením, co jsem nahoře viděla," namítla Amanda. "Jo, a prý sem dřív jezdil linkový autobus, ten už taky zrušili."

"Autobus? Po téhle cestičce?" Pohlédl na úzkou pěšinu mizící v lese za ohbím svahu.

Dívka v modrém tričku pokrčila rameny. "Asi jo."

"Bruno, takže se utáboříme přímo tady?"

"Byl bych pro. Na téhle rovince. A myslím, Debro, že bychom se ráno mohli vykašlat na hřebenovou túru, můžeme okouknout zvenčí ten klášter a pak se vydat dolů k autu, co říkáš?"

"Hned po snídani."

"Jo, tak jsem to myslel." Usedl na řídký trávník a začal rozbalovat svou obrovskou neforemnou tornu. "Ohřejem si k večeři konzervu? Co třeba guláš? Hm?" zeptal se.

"Nejdřív vyndej vařič a líh, tati, já rozdělám oheň."




Po večeři Debra Allanová vylovila ze svého ruksaku dva pečlivě zabalené promaštěné sáčky. "Vzala jsem sebou zbylé svatební koláče."

"Príma, mami," zvolala radostně její dcera a zalovila rukou v jednom ze sáčků.

"Pozor, nezamasti se!" Debra odcvrnkla nebezpečný kousek tvarohového koláče z parníku Mississippi na dceřině tričku.


Shora, z vrchu kopce, se ozval přidušený smích a hlasy. Za pár chvil se nedaleko Allanových objevila asi desítka dívek v doprovodu starší ženy. Společnost se uvelebila na trávníku a vesele se bavila.

"To budou chovanky z internátu," odhadovala situaci Debra Allanová.

"Mohl bych se jich zeptat na nocleh," přemítal její muž a zakrátko to také učinil.


"Nejbližší noclehárna je dole ve městě, říkaly," chmurně oznámil své rodině po pár minutách a ukázal palcem ke společenství dívek, z nichž některé postávaly v kruhu na blízké cestě a házely si volejbalovým míčem.

Jedna z přítomných, dívka, co zrovna držela míč, se náhle otočila a přiběhla k Allanovým. U nich usedla na bobek.

"Chtěla jsem vám ještě říct, že jestli nemáte kam jít, tady kus dolů po cestě v lese je bývalá zastávka autobusu – malý sroubek, tam byste mohli přespat."

"Je to daleko?" zeptal se Bruno Allan.

"Kdepak, asi čtvrt kilometru. Dřív sem jezdil dvakrát denně autobus, takový malinký, poloviční, a stavěl tam, teď jezdí jen dvakrát do týdne, a to jen pro nás, pro studentky. Staví dole ve městě u nádraží a pak až tady na kopci u intru."

"Elisso! Co je s tebou?!" ozývalo se netrpělivě ze skupiny dívek.

Oslovená vstala a hodila spolužačkám míč. "Hrajte chvíli beze mě!" Klekla si vedle Allanových a ukázala na koláčky. "To jsou svatební?"

"Ano," řekla Debra. "Naše neteř se vdávala. Máte chuť? Nabídněte si." Podala dívce sáček.

"Děkuju, jen abych neurazila. Vypadají tak pěkně…"

"Podívej, Amando, úplně stejné jako máš ty," řekla své dceři Debra a ukázala na modré triko klečící dívky. "Jen místo parníku Mississippi má vzducholoď Zeppelin."

"Hmm," odvětila Amanda a krátce na tričko pohlédla. "Vy a ta… učitelka, jste z tamtoho internátu?" zeptala se cizí dívky rozpačitě.

"Mhm," přikývla dívka s plnou pusou. "Můžu ještě koláč?"

Debra se pousmála. "Ale jistě."

"Děkuju. – To je naše vychovatelka paní Ruthefordová."

"Aha," řekla Amanda. "Hlídá vás, že jo?"

"Spíš doprovází. Nesmíme chodit nikam samy, protože nám ještě nebylo osmnáct."

"Naší dceři taky ještě nebylo. Taky studuje střední školu," poznamenala Debra.

"A taky nesmí o víkendech nikam sama. Protože jí ještě není osmnáct," ušklíbla se Amanda.

"Elisso! Pojď už hrát!"

"Za chvíli!"

"Snad ti s námi není tak zle," nadhodil Bruno Allan.

Dcera neodpověděla, jen neurčitě pokývala hlavou.

"Jezte," vybídla návštěvnici Debra. "Řekněte, ten bývalý klášter na kopci, to je dívčí škola?"

Elissa přikývla. "Jojo, jenom samé holky. Na škole jsou akorát dva mužští; ředitel a školník."

"A nenudíte se tam bez kluků?"

Návštěvnice pokrčila rameny a pohlédla krátce na Amandu. "No… některé z nás se nudí, jiné zas ne."

"Za mého mládí," vstoupil do hovoru Bruno Allan, "se tohle řešívalo tak, že dívčí škola nebo domov stál například blízko vojenské posádky. Je přece normální, že se mladí lidé chtějí navzájem setkávat."

Jeho žena se ušklíbla. "Nač vojenská posádka? Aby se kluci ožrali a obtěžovali slušná děvčata?"

"Prosím tě, proč by je obtěžovali? Měli by společné diskotéky, zábavy a tak."

"Jako bys neznal vojáky, Bruno! Víš přece, oč jim jde! Dívky jsou v tomhle věku jiné než kluci, jsou romantičtější, nemusí se hned válet s někým, koho sotva znají, po mezi."

"Tady žádná posádka není," řekla beze smutku v hlase Elissa. "Bohužel od doby, co nefunguje pravidelně autobus, se odtud většinou nedostaneme ani dolů do města, pěšky je to moc daleko. A dost z nás jezdí domů jen jeden víkend v měsíci, třebas já, takže jsme pořád uvázané tady, v okolí intru."

"A vaši chlapci musí mít velkou trpělivost," doplnila s úsměvem Debra. "Jinak jim nezbývá než sem přijet a vydrápat se za vámi na tenhle ukrutný kopec."

Elissa úsměv opětovala. "Různé z nás řeší problém vztahů různým způsobem." Sčísla si vlasy za uši a ukázala na Amandino tričko. "Ten kolesový parník je hezký. Taky bych si ho koupila, jenže dole ve městě měli jen trika se vzducholodí." Vstala a oprášila si kolena. "Moc děkuju za koláčky, byly dobré."

"Nemáte zač, slečno. Na shledanou. A děkujeme za tip na nocleh. Pak se tam zajdeme podívat." Bruno Allan podal odcházející dívce ruku.

Překvapeně ji stiskla.

Otočila se na Amandu. "Pojď si zahrát vybiku!"

Pohlédla tázavě na rodiče. "Jen běž, na chvíli," vybídla ji Debra.

Dívka se vzducholodí na tričku uchopila Amandu za ruku a v běhu ji táhla k ostatním. "Umíš to?"

"Vybíjenou? Jasně. I když normálně hraju za dorostenky floorball."

"Holky!" volala na ostatní Elissa. "Vedu nám posilu! Tohle je Amanda! Je pozemní hokejka!"

Nejdřív se trochu škaredila, když však poznala, že šlo o kamarádský žert, sama se mu s chutí zasmála.


Dívky se rozdělily na dvě družstva po pěti, vyznačily pomocí kamenů hřiště a pomyslnou dělící čáru, která se nesměla překročit, a házely po sobě míčem. Které z nich míč vypadl, nebo byla zasažena, aniž by míč zachytila, musela ze hry.

Přestože Amandě připadalo zvláštní hrát vybíjenou na úzké cestě ve svahu, tedy na místě, kde hrozí každou chvíli ztráta míče, zapojila se do hry se svými vrstevnicemi s velkou vervou a za chvíli nerovný terén vůbec nevnímala.

Právě stála u dělící čáry, když zachytila Elissinu přihrávku. Prudkým obratem poslala míč na území soupeřek, přičemž jednu z nich zasáhla do kotníku. Míč se odrazil a odkutálel zpět.

Zasažená se smutně odšourala ze hřiště.

"Hurrráá!" vykřikla Elissa a krátce vzala Amandu kolem ramen. "Páni, ty jsi šikovná! Nechceš s námi zůstat v intru?"


Po pár minutách byla i Elissa vyřazena ze hry. Nesedla si a nesledovala konec zápasu jako ostatní dívky, nýbrž zamířila k nedaleko sedící paní Ruthefordové. "Můžu si vytrhnout lístek z vašeho bloku? A půjčit si propisku?"

Vychovatelka zvedla oči od knihy. "Jistě. Bezevšeho." Číst už znovu nezačala. Vložila mezi stránky stéblo trávy a poté knihu uložila do kožené kabely. Zatleskala rukama. "Dívky! Končit! Jdeme domů!"

Ze strany studentek se ozvalo nesouhlasné zahučení. "Ještě chvilku! Musíme dohrát zápas!"

"Dobře, pět minut."

Během krátké chvilky byl zápas u konce. Jako poslední zůstala na hřišti právě Amanda, čímž zajistila svému družstvu celkové vítězství.


"Dívky, odchod! Můžete pokračovat zítra." Vychovatelka zamířila dlouhými kroky vzhůru do svahu k internátní škole a studentky se pomalu ubíraly za ní.

Elissa hodila Amandě míč. Pak si k ní pro něj přišla. "Dík, že sis s námi zahrála, šlo ti to fakt bezva, tak ahoj," usmála se a vzala z jejích rukou volejbalový míč. Pak ji na okamžik objala.

"Ahoj..." Amanda na odcházející spoluhráčku překvapeně zírala, aby hned nato obrátila pozornost k lístku papíru, který jí dívka při předávání míče jakoby mimoděk zastrčila do kapsy u texasek. Pokud možno nenápadně, aby rodiče neviděli, lístek rozbalila. Bylo na něm číslo. Číslo mobilního telefonu.


Amanda se vrátila ke svým rodičům.

"Tak ti to šlo?"

"Že váháš, mami. – Byla by limča pro unavenou sportovkyni?"


Shora od internátu přispěchala na místo sportovního klání jedna ze studentek.

Amanda podala láhev s kolou své matce. "Vem to, mami, musím se jí zeptat, co hledá." Vyskočila a klusem pospíchala k provizornímu hřišti, kde před chvilkou skončil zápas ve vybíjené.


"Ahoj. Můžu ti nějak pomoct?"

"To jsi ty… Hledám brýle, odložila jsem je při vybice a teďka jsou pryč."

Amanda zaklekla do trávy a rozhrnovala ji oběma rukama. Bylo už šero, a tak oběma dívkám chvíli trvalo, než brýle objevily.

"Moc s´mi pomohla," řekla vděčně studentka z internátu. "Už takhle nablízko blbě vidím a bez brýlí skorem vůbec, sama bych je nejspíš nenašla."

"Nemáš zač. – Můžu se tě na něco zeptat, než půjdeš?"

"Mě?"

"Jo."

"Ale jistě. Na co?"

"Víš… předtím… zkrátka Elissa mi dala číslo svýho mobilu. "

"A to je dobře nebo špatně?"

"Na to se tě chci právě zeptat. Vůbec nevím, proč to vlastně udělala. A dokonce tak nějak tajně."

Studentka pohlédla Amandě do očí. "Proč se někomu dává telefon? Aby ti ta někdo brnkla, ne?"

"Já vím, ale… prohodily jsme spolu jen pár slov… Celé mi to přišlo divné."

"Proč divné? Ty nežiješ na intru, viď?"

"Ne, já chodím ze školy rovnou domů."

"Pak není divu, že to nechápeš. Tady fungují některé věci jinak."

"Co funguje jinak?"

"No co… jak to říct… nikde tu nejsou žádní kluci."

"To jsem už zaslechla a jak to souvisí?"

"Souvisí to dost. Když tu nejsou kluci, nemůžou jim holky dávat svá telefonní čísla, chápeš?"

"To jako že –?!"

"Přesně tak. Aspoň některé z nás. – Víš co? Zavolej Elisse a sama uvidíš. – Čau. – A ještě jednou díky za pomoc."

Amanda stála na svahu u cesty a s očima doširoka rozevřenýma pozorovala odcházející dívku.




Bruno Allan si s rukama založenýma v bok prohlížel malý srub u cesty, jinak též bývalou autobusovou zastávku. "Zvenčí to tak špatně nevypadá, co říkáte?"

"Přímo bezva, táto," Amanda otevřela dveře do srubu. "Zevnitř taky ne, a ani to tu moc nesmrdí."

Srub měl čtyři krát tři metry, malé dveře posazené vysoko, aby jimi nemohlo zatékat, malé zasklené okénko, které nešlo otevírat, prkennou podlahu a k ní přišroubovaný dřevěný stolek.

"Lepší jak v motelu," lebedila si Amanda.

"To bych neřekla, spíš zálesácké podmínky až hrůza."

"Lepší, než spát v lese, mami, nemyslíš?"

"To jistě." Debra shodila z ramen tornu. "Ještě že máme molitanové podložky, ta prkna budou pěkně tvrdá."

"Molitan je leda pro masňáky," odvětila její dcera. "Mně stačí celta. A příště sebou vemem i kytáru. Bude fajn zazpívat si před spaním."

"Ty máš nápady," pousmála se Debra. "Nevím jak vy, ale já jsem tak utahaná, že zpěv vůbec nepostrádám. Praštím sebou a budu spát."

"Já si lehnu sem, na kraj," oznámila Amanda a na důkaz svých slov rozvinula celtu těsně vedle dveří.

"Aby tam na tebe netáhlo! Zůstaň oblečená!"

"Ale, mami, co by táhlo! Vždyť je venku teplo!"

"Teď možná, ale ráno?"

"No jo. Tak dobrou noc," řekla Amanda a otočila se na druhý bok. V jedné ruce svírala lístek s číslem, ve druhé mobilní telefon.




Svit ranního slunce pronikal zašpiněným okénkem dovnitř srubu. Bruno Allan byl už od šesti venku, aby své ženě a dceři připravil z balené vody kávu, kterou posléze nalil do termosky. Ke snídani přichystal i natvrdo uvařené vejce s chlebem a zbytek svatebních koláčků.

Debra Allanová vstala v sedm hodin poté, co se na kopci v prostorách bývalého kláštera rozezněl zvon. Hned po ní, jako poslední, se ze srubu vypotácela Amanda.

"Ahoj… vy jste ale ošklivá ranní ptáčata dáldoskáčata," zívla. "Já se ještě nevzbudila."

"Je krásný den," řekla na adresu počasí Debra. "Takže se rychle vzbuď, ať z toho taky něco máš, nezapomeň, že je zítra pondělí a že se touhle dobou budeš chystat do školy."

"Ježíš, mami! Nemluv mi o škole, když je před námi celá neděle!" Dívka usedla vedle svých rodičů.

"Tady máš kafe." Bruno podal dceři vrchovatě naplněný kelímek.

"A tady chleba s hořčicí a vejci," připojila se Debra.

"Děkuju, rodičové. Přece jen mi s vámi není tak zle."

"Viď," řekla Debra. "Takže si nech chutnat a mezitím co budeš papat, zapřemýšlej, jestli nám nemáš co říct.

Amanda se zarazila. "Co bych vám jako měla říct?!"

Debra pohlédla dceři do nevyspalých očí. "Hlavně to, proč máš takový chaos v dopravě."

"Já?! V dopravě?! Jaký chaos, mami?!"

Debra ukázala krajícem na dceřino tričko. "Včera tam ještě byl, ale dnes z neznámých důvodů odplul."

"Ale kdo??!!"

"Kdo? Přece Mississippi, tvůj parník."

Amanda zkoprněla. Odložila kelímek s kávou a pohlédla na své tělo. Pak zavřela oči.

"Vysvětlit to bude dost těžké, mami…"

"Nepochybně." Debra se s chutí zakousla do krajíce chleba.

Její dcera se znovu a tentokrát ještě nešťastněji zadívala na své modré triko, kde se mezi obláčky vznášela bílá vzducholoď s nápisem Zeppelin…



Konec


(c) Copyright 2005 by Realm of antisubtext







| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |