Zpřetrhané závoje
ctnosti


napsal ®eMortician






Varování: Tato snová koláž zdaleka neobsahuje žádné prvky násilí, čisté pornografie či lesbického sexu (jak mezi ženami, tak mezi muži). Předem upozorňuji, že toto není poezie, byť by se mohlo na první a dost možná i na druhý pohled zdát, že zcela určitě je. Fakt není a jakákoli podobnost s poezií je čistě náhodná. Je to povídka, i když a to uznávám, v tak trochu zvláštním podání. Tento text je určen pro plnoletou část populace - Děti, nečtěte to!


Upozornění: Příběh je umístěn nebo spíš neumístěn úplně mimo celou dějovou linii XWP a dost možná ještě dál.


Prohlášení: Tento příběh je výtvor čisté fantasie, není založený na žádných skutečných událostech a vůbec nic nevyplňuje natož ještě nějaké skulinky mezi epizodami.


Xenite Disclaimer: Unknown stranger who penetrated Callisto was, is and will be unknown. 


Datování této povídky: 18. února 2001.


-------


Smutná nebesa se zahalila do karmínových muk,

Červeň jak v poupěti růže spící na Venušině oltáři,

V nachový přeliv, když soumrak znovu zahubil chřadnoucí záři,

Kde titánský skal val se pjal, slavíci ustali a nikde ani zvuk.

Šepot líného vánku honícího se potemnivšími hvozdy,

Řev půlnočních dravců, jenž právě vyrazili za svým lupem,

Znovuzrození násilí do další éry, vášní prosyceným vzduchem,

Toť sama Hecaté povstala z hlubin Hádu této hodiny pozdní.


Je to sen? Či už snad procitla jsem?

Čí cizí představy se derou Mi pod kůži?

A tmavá zastřená postava, snad patřící muži,

Mně vroucně svádí, "Pojď sem."


Možná zas zvrácený osud se opět Mi vysmívá.

Copak jsem už netrpěla dost? Ty proklatý Olympe!

Zas další trest? Tak už Mně zabijte!

On jen stojí, tak tichý, až úzkost se do duše zarývá.


Vykročil blíž, beztvará aura krok Jeho halila

A sedmero očí svícnu snad se zdráhalo dopadat na Něj,

Pletence stínů tvář Jeho hladily jak nějaký hadů rej.

Já ležela, zorničky dokořán a podivná bezvládnost Mne skolila.


Z pod antracitu obočí se blýskl na mžik Jeho zrak,

Tak bezcitný, chladný, svůdný a smyslný jak o slunovratu noc,

V jejímž lůně se rodí a sílí veškerá hříchu moc,

Sevřel Mou dlaň a všechen vesmír se ztratil v třpytu mrak.


My brázdili vzduchem, klanící se oblohou, jak nespoutaný Borias,

Zubaté goblény černomodrých lesů se míhaly pod námi v nezvyklém spěchu

A splašené stíny jak Bakchovy tanečnice skotačily v údolích, až Já ztratila dechu,

Když v dáli se moře zalesklo v Lunině svitu, snad i Kronos by přestal počítat čas.

Střemhlavý pád, My řítili se dolů a vzduch v uších Mi řval jak Diův hlas,

Tak sladkohořce se náruč Gaina v širou mýtinu u břehu snad bezedné tůně rozlila

V koberec luk vyšívaných Flóřinou fantasií, v jehož měkkosti jsem se ztratila.

"Kalistó, Kalistó," šuměly pradávné duby a skosen byl poslední pochyb klas.


Hebkost trav, jak lačnící Persefóné, líbala Mou nahotu.

Květy se rvaly, jen aby mohly spočinout v Mé těsné blízkosti.

Jeho duch se zbavil mlhy a Luna odhalila líc Jeho mužskosti.

Připravena vkročit do Styxu, odhodit panenství čistotu.


Hestie ronila slzy nad ztrátou své nesmírné nymfy,

Jež podlehla inkubům falické touhy, to sám Priapos,

Asi do této maškarády vstoupil, kde bezuzdné touhy je víc než dost

A poslední Cupidův šíp proklel následující hříchy.


Dech Můj se chvěl a chtíčem jak rozverná čubka pěl,

Klín vstříc se zločinu dral v skal pevný pyj pro věčný svůj zmar.

Žhnoucí doteky bičovaly Mou ženskost v Arachnina závoje cár,

Zatímco sbor čepelí rozeklaných jazyků do nekonečna zněl.


Kakofonický chór, Můj výkřik a z ctnosti noční pád,

Vhozena skrz bránu Svého zenitu, do Síně slasti,

Poslední Jeho pulsy v Mé Afroditině pasti,

Bezbřehá poddanost, teď korunován byl zvířecích pudů řád.


Staletý hvozd zasyčel pod sevřením rosy, i cudné červánky už ruměncem pláli,

První život opět vstal a voňavý vzduch ševelil se soucitem s Artemis,

Fantómové plaše se klidili před spřežením spanilé Eos a křehoučká Iris

zaklesla v háj svůj duhy most pro půlnoci zlost a nové vědomí Mi dali.

Pak polibek chladu olízl Mé tělo, kde všude se chlípně mu chtělo a bylo mu vhod,

Procitla jsem, však souložník ztracen, už navždy schován za zrcadlem vzpomínek,

Zvon pěl mnou labutí píseň, hledala jsem, vyčkávala, však nikde ani zmínek.

Přec, "Kalistó," zatetelil se vzduch a na klenbě nebes se leskl poslední noci klenot


...slabý ...líbezný ... a rudý záře bod.




© Copyright 2001 by ®eMortician







| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |