Žena z Ria (1)

 

napsaly Jana Neruda & Ester Klein

 

 

 

 

 

Poznámka: tento docela obyčejný příběh o dobrodružném výletu za pokladem, ale také o sledování a odposlouchávání, vznikl coby paralela k jednomu skvělému starému filmu. Pod názvem L’Homme de Rio (Muž z Ria) ho v roce 1964 natočil režisér Philippe de Broca. Náš příběh, odehrávající se v Berlíně a Riu, má s tímto filmem mnoho společného. V některých bodech se ale liší. Například v tom, že hlavními hrdiny nejsou Adrien s Agnes, nýbrž Sophie se Sabinou...

 

 

 

1.

 

Docent Eggerová se po pár krocích zastavila. Nemohla se zbavit pocitu, že ji po odchodu z knihovny někdo sleduje. Šlo o pocit velmi vtíravý, a díky tomu si byla takřka jistá, že se nemýlí. Sáhla do kabely pro brýle a pro jednu z knih, co si před chvílí vypůjčila. Sedla si na jeden z nízkých betonových pilířků, lemujících Potsdamer Straße, aby předstírala čtení. Nečetla; text v knize Civilizace uprostřed pralesů sjela očima a přes její okraj i přes horní část brýlí se zadívala ke vchodu s nápisem Staatsbibliothek zu Berlin.

Lidé, chodící kolem, ji míjeli bez sebemenšího zájmu. Po hlavní třídě se rovněž pohybovala auta.  Žádné z nich však nestavělo poblíž, ani nejelo nápadně nízkou rychlostí.

Že by za ní přece jen nikdo nešel?, uvažovala docent Eggerová. Je snad přepracovaná a díky tomu i paranoidní? Stihomam se přece může při přemíře práce objevit u kohokoliv, proč tedy ne u ní? A zkouškové období, co před pár dny skončilo, bylo namáhavé ažaž. Nebo snad...?

Ten sytě fialový svetřík! A stejně zbarvená čapka, připomínající kulich! Oboje přece před nedávnem viděla! A to hned po příchodu do knihovny, v jejím foyeru!!

Světlovláska oděná do těchto slušivých, byť poněkud výstředních doplňků, postávala u nedaleko zaparkovaných jízdních kol, kde se nacházelo i to její. Po odemknutí zámku smotala ocelové bezpečnostní lanko do malé brašny za sedačkou. Kolo hned nato převezla stranou, aby ho zde opřela o lucernu veřejného osvětlení. Následně se v její ruce objevil mobilní telefon. Podle práce obou palců bylo zřejmé, že dívka s někým esemeskuje.

Eggerová ještě chvíli předstírala čtení, pak vstala, aby se pomalou chůzí vydala podél Potsdamer Straße. Letmý periferní pohled ji ujistil, že cyklistka ve fialovém jde zvolna za ní. 

Na první křížovatce Eggerová přešla vozovku směrem k Eichhornstraße, kde rychle proklouzla pod rohovým domem mezi bílými podpůrnými sloupy, za nimiž však nepokračovala v chůzi na Voxstraße, nýbrž zůstala skryta za velkým černým pilířem, nacházejícím se v samém rohu budovy.

Když se na rohu Voxstraße objevila dívka vedoucí horské kolo, vystoupila Eggerová přímo proti ní. "No?!" zeptala se. "Chcete mi něco??"

Světlovláska ve fialovém svetru se viditelně lekla. Hodnou chvíli jí trvalo, než byla schopna něco říct.

"Ahhh.... já... promiňte mi... jdu za vámi už od knihovny a..."

"Toho jsem si všimla. Jste totiž dost nápadná, v tom vašem svetru," přerušila ji ostře Eggerová. "Oč vám jde?"

"No...víte... Vy jste... vedoucí katedry archeologie Weissmannova institutu při Humboldtově univerzitě, že?"

"To jsem. - Kdo se ptá?"

Dívka ještě víc zrozpačitěla. "Pardon! Já... jmenuji se Lascoux, Beatrice Lascoux. Tedy Beatrice Sophie celým jménem."

"Aha... Nepamatuji si vás. Jste má studentka? Myslím od nás, z Humboldtovy univerzity? Jaký máte problém?"

"Ne, ne, paní docentko... já... studuji druhým ročníkem filmovou akademii, co je tam... na Potsdamer... možná ji znáte... Píšu diplomku o hraných filmech s brazilskými náměty. - Musím s vámi mluvit."

"Ach tak, Filmhochschule, kdo by ji neznal, není odsud daleko, že? -  Druhý ročník říkáte? A to už děláte na diplomce? Zvláštní... O čem se mnou vlastně chcete mluvit?"

"No... vy se specializujete na jihoamerické předkolumbovské civilizace a o to mi právě jde. Na něco jsem přišla. Získala jsem od fakulty přístup... doporučení k návštěvě archivů. Právě kvůli diplomce. Jela jsem tehdy až do Paříže. Je to už přes rok. - Mám něco, co se týká brazilských indiánů."

Docent Eggerová zavrtěla lehce hlavou. "Já se ale zajímám především o kmeny Inků. Když už jste se na mě informovala, což je zřejmé, jistě vám to vaše zdroje řekly."

"To jo, jistě, ovšem... Znáte ale perfektně portugalštinu, když ji na uni vyučujete. Já umím jen pár frází z ulice."

Eggerová se opřela o černý pilíř, podpírající roh domu."Proč jste mě neoslovila přímo na fakultě, slečno Lascoux? Nebo v knihovně? Nač ta konspirace?"

Dívka přikývla. "To mělo dobrý důvod, paní docentko." Postavila horské kolo k širší části pilíře a ztišila hlas. "Můžou tam být odposlechy, tady venku je to čistý. Tedy... pokud vám nesnímají mobil. Jste významný vědec a po těch tajné služby vždycky jdou."

"Vážně?"

"To se všeobecně ví! A váš šéf, ten pro ně určitě dělá! Jako ředitelé všech ústavů. Jsou to obvykle zkrachovalí vědci, a o to větší kariéristi."

Eggerová se zhluboka nadechla. To, že je její nadřízený prof. Baske posedlý touhou po úspěchu si myslela rovněž. Neřekla to však. "Proč si to o mém šéfovi myslíte?" zeptala se neutrálně. "A odkud ho vůbec znáte?"

"Říkají to vaši studenti na internetových fórech. A stejně bych ho tipovala i podle jeho nabubřelé stránky na Facebooku."

"Profesor Heribert Baske má facebookový profil? To ani nevím." Oč té holce krucinál jde? Chce ji snad vyprovokovat k nějakému výpadu vůči nadřízenému? Z jakého důvodu?

"Podívejte, slečno..."

"Lascoux," doplnila blondýnka. "Beatrice Sophie Lascoux."

"Ano, to jste už říkala." Doc. Eggerová pátravě vzhlédla. "Jste Francouzka??"

"Jen napůl. Po mámě."

"Ach tak. - Takže slečno.... e... Lascoux? Jo. - Přešla byste, prosím, k věci? Musím se vrátit do institutu. K čemu potřebujete mou portugalštinu?"

"K cestě do Brazílie."

"Cože?!"

"Hned vám to vysvětlím: podstatnou částí mé diplomky bude obsahová analýza filmu Philippa de Brocy L'Homme de Rio. Jde mi především o záběry natočené ve městech. Hledala jsem všudemožně záznamy o lokalitách, na nichž se tehdy natáčelo. Při návštěvě francouzského filmového archivu jsem mimojiné narazila i na obrovské množství tehdejší divácké pošty, kterou tvůrci nestihli zpracovat a povětšinou ani přečíst. Šlo o velké krabice s tisíci dopisů, reagujících na tento akční superfilm." Dívka na okamžik zmlkla, přičemž sledovala reakci druhé ženy.

"A dál?" zeptala se klidně Eggerová .

"Mezi touto neotevřenou poštou se povaloval i jeden s berlínskou zpáteční adresou. Ta mě padla do oka. Mrkla jsem na ni. Stálo tam jméno Josef Wallisch. Hned mě napadlo, že by to mohl být Pepe. Tedy Pepe Wallisch."

"Ten cestovatel?"

"Přesně!"

"A byl?"

"Byl! - Wallisch dopis adresoval samotnému režisérovi de Brocovi." Dívka sáhla do kapsy pro složený kus papíru. "Ofotila jsem ho. Mám sebou kopii. Čtěte, paní docentko." Rozrušením jí zčervenaly tváře a nakonec začala předčítat text sama.

 

 

                                                                                                                                                  Berlín 2.5.1964

"Vážený pane režisére!                                                    

Velmi mne zaujal váš film o hledání maltéckého pokladu. U nás v Německu běžel pod názvem Abenteuer in Rio. Ani netušíte, že podobný poklad skutečně existuje. Jde o jeskyni se stěnami plnými safírů. Toto místo domorodí indiáni používali v minulosti coby svatyni. Sám jsem poklad před necelým rokem na vlastní oči viděl. Kameny jsem bohužel nezískal, finanční těžkosti byly příčinou mého urychleného odjezdu z Brazílie, kam se už zřejmě nikdy nevrátím, neboť jsem moc starý, sužuje mě malárie, a ani nemám na cestu dost prostředků. Poklad tedy čeká na vás, pane de Broca. Při pátrání po něm můžete natočit další skvělý film. Jako první musíte najít cestu k jeskyni - mapu - což nebude těžké. Ale ani snadné. Zkuste starý rybí trh v Riu de Janeiro -  JJV, Santo, Engelchen.

S pozdravem Pepe Wallisch, cestovatel"

 

 

Zmlka. Její oči se zaleskly. "Co tomu říkáte?" zeptala se rozdychtěně.

Eggerová pokrčila rameny. "Pepe Wallisch byl člověk, pokud vím, mírně řečeno... excentrický. To je všeobecně známý fakt. I mě zaujaly jeho knihy, jsou moc dobře napsané, četla jsem je už jako školačka... jenže... problém vidím v tom, že u Wallische člověk nikdy neví, co je realita a co fikce. - Totéž si myslím tady o tom... vašem ofoceném dopisu."

Blondýnka rozhodila bezmocně rukama. "Jo, neměla jsem právo otvírat ho, to vím! Nač jim tam ale byl? Padesát let v krabici a jednou by ho beztak spálili! Bez přečtění!"

Eggerová kývla. "Možná. - Co tedy po mně chcete?"

"Chci vám, paní docentko, nabídnout polovinu z Wallischova pokladu. Když ho se mnou o dovolené pojedete hledat."

Prý polovinu pokladu! Pěkná fantasmagorie, pomyslela si Eggerová. "Aha..." řekla s pohledem upřeným na hodinky.

Dívka neklidně přešlápla. "Klidně mi říkejte Sophie!, paní docentko. Nebo Beo! Jak sama chcete."

"Víte, slečno Lascoux... vzhledem k osobě cestovatele Wallische mi celá ta historka s pokladem připadá... nezlobte se, poněkud přitažená za vlasy."

"Takže vás to ani jako odborníka... nezajímá??"

"Tak jsem to neřekla. Zajímavé to bezesporu je. Seriózní už míň. Krom toho, nemám na cestování po Brazílii ani na dělání tlumočníka čas, dopisuji totiž novou knihu - Zvyky a obyčeje Mayských kmenů z pohledu dnešní doby - tak se bude jmenovat."

"Chápu a... nerozmyslíte si to, ani když vám řeknu, že bych... to celé sama zatáh... financovala?"

Žena v brýlích neznatelně zavrtěla hlavou. "Je mi líto."

Dívka ve fialovém se zatvářila zklamaně. "Hm... to je velká škoda... myslela jsem... nevadí... možná pojedu do Ria sama... A... kdybyste si to náhodou rozmyslela.... tady je má vizitka. Je na ní i číslo mýho mobilu. - Nejsem na koleji, bydlím v privátu, mám dost peněz. Tedy... na podnájem. - Najdete mě na Bürknerstraße 32. Vlevo od vchodu je lékárna. Druhé patro. Paní, co u ní bydlím, se jmenuje Zirbnerová."

Eggerová podala skleslé dívce ruku. "Ráda jsem vás poznala, slečno Lascoux," řekla s pokusem, aby to zaznělo co možná nejformálněji.





2.

 

Profesor Baske opustil svou pracovnu rozladěný. Kde ta Eggerová sakra trčí? Polední pauza na oběd je už dobrých patnáct minut pryč a ona nikde. Nějak si to dáma protahuje, asi jí to bude muset vytknout. V žádném případě nehodlá být jako jeho předchůdce profesor Heinz Schrötter, který tady ve Weissmannově archeologickém ústavu zavedl všeobjímající toleranci. Týká se Dozent Doppeldoktor Eggerové obzvlášť! Nejlepším důkazem pro to budiž fakt, že Schrötter přede dvěma lety doporučil její habilitaci. Jo! V sedmadvaceti letech docentkou! Tomu se tedy říká akademický postup. - Ne že by Eggerová nebyla odborník, paralelně ukončené dvě fakulty, chemie a archeologie, dva doktoráty v pětadvaceti, to mluví samo za sebe, ovšem... osobní vztahy s profesorem Schrötterem tu zřejmě jistou roli přece jenom hrály. I když fakt, že by Eggerová byla jeho milenkou, se nezdá být moc pravděpodobný. On, profesor Baske, tuto mladou vědeckou pracovnici už přece několikrát otestoval. Lépe řečeno, vyzkoušel její reakci. Proto ho sem správní rada Weissmannova institutu taky poslala, aby měl oči otevřené; aby zjistil, jak to tu ve skutečnosti s oním předpokládaným protekcionizmem chodí, zda tu není dokonce nějaká organizovaná skupina na toto téma. Eggerová ale návnadu nespolkla. Bohužel. Nebo bohudík? Pro ni nejspíš to druhé. Doposud se z každého pozvání do divadla, na koncert, či jinou kulturní akci vymluvila. Chová se k němu i nadále velmi odtažitě. Tento fakt je nedůležitý pouze zdánlivě; kdyby toužila po nějakých hypotetických, nadstandardech... či výhodách, které jí podle některých místních, zřejmě zhrzených kandidátů na docenturu starý Schrötter poskytoval, jistě by se k němu, jakožto novému šéfovi ústavu, chovala... řekněme vstřícněji. A také by určitě změnila svůj vzhled; nechala by si upravit tmavé zplihlé cezené nudle na hlavě, přinejmenším by se odbarvila na blond, školometské brýle by vyměnila za kontaktní čočky, a oblékla by se jinak nežli teď, kdy vypadá jako směs učitelky a apačské squaw s hrubšími rysy, s rysy, které by dozajista vyžehlil jakýkoli sebelevnější make-up. 

Baske se zastavil přede dveřmi s vizitkou: Doc. Dr. Dr. Sabine Egger a když zevnitř místnosti cosi zaslechl, přiblížil své ucho ke dveřím.

Vždyť tam ta osoba něčím štrachá! Musí tam tedy být! Jak to, že ji vůbec neslyšel přicházet?! Že by měl něco se sluchem? Coby čerstvý pětačtyřicátník? Ne, to nepadá v úvahu, ta ženská musela přijít pěkně potichu! Snad záměrně...?

Baske si přitáhl uzel na kravatě, nasadil profesionální úsměv a zaklepal na dveře.

 

"Profesore?!" Tmavovlasá žena sňala z očí brýle a zvedla hlavu.

"Zdravím, paní kolegyně, jaký byl oběd?" Baske usedl na levý roh psacího stolu s pohledem upřeným na počítačový monitor, na němž byla otevřená jakási internetová stránka o cestovateli Wallischovi.

Eggerová pootočila křeslo, na němž seděla, příslušným směrem. "Neobědvala jsem. Volali mi z knihovny, že někdo konečně vrátil knihu, na níž jsem čekala."

"Aha... Ale neměla byste se co do jídla tak zanedbávat." Baske vduchu zkonstatoval, že se jeho podřízená tváří nezvykle nejistě. Přelétl očima stůl. Jeho pohled utkvěl na navštívence ležící vedle něho; naneštěstí byla hlavou vzhůru. "Potíže?" zeptal se a ukázal na navštívenku.

Opět nezvyklý, skoro nejistý úsměv ze strany Eggerové. "Ale ne," odvětila. "Jistá... ehm... studentka mě požádala o... konzultaci. Z časových důvodů jsem odmítla."

"Mhm, mhm." Profesor Baske, který předešlou konverazací defacto legalizoval svojí zvědavost, vzal s předstíraným nezájmem vizitku do ruky. "Beatrice Sophie Lascoux... Filmhochschule...? Zajímavé. - My máme nějakou... kooperaci s filmovou fakultou?"

"Kdepak." Docent Eggerová rozhodila v mírném gestu rukama. "Té... studentce šlo o Brazílii. Respektive portugalštinu. O nějaký... překlad..."

"Ach tak..." Beske doufal, že si neobvyklé jméno z vizitky zapamatuje. Vstal ze stolu. "Proč jsem vlastně přišel... Potřebuju od vás složku s loňskými granty, paní kolegyně."

"Tam nahoře." Žena za stolem ukázala na regál vedle dveří. "Třetí nebo čtvrtý pořadník zprava."

"Už to mám, díky." Baske se ve dveřích formálně pousmál a se šanonem v podpaží pracovnu své podřízené opustil. Neobvyklé jméno z vizitky si vduchu neustále opakoval.

 

Do své kanceláře se vrátil ještě rozladěnější, než z ní před chvílí odcházel. Hodil pořadník na stůl, sedl si do křesla a na kus papíru zapsal jméno z vizitky. Papír pak otočil a začal na něj zamyšleně čárat.

Oč tu jde?, uvažoval. Eggerová mu řekla, že žádost o konzultaci té... studentky s francouzským jménem odmítla. Proč tedy měla její vizitku na stole?? A ještě ke všemu před sebou?? Kdyby jednoznačně odmítla, zahodila by ji. Nebo by si ji vůbec nebrala.

Baske si přejel rukou tvář. Ba ne... ona neodmítla, spíš to vypadá, že o celé věci přemýšlí. Co za tím může kčertu být? Že by šlo o nějakou... protekci? O přímluvu? Za peníze? Eggerová zná v ústavu i na univerzitě kdekoho. Že by ji zkontaktovali, aby pomohla někomu k podvodu? Obšlehnout diplomku například? Třeba ona studentka z filmové fakulty má tady na Humboldtově univerzitě někoho, komu chce přes Eggerovou dopomoci ke stipendiu, nebo prostě projít - absolvovat. - Anebo jde o nějakou jinou levotu? Určitě není normální, když někdo, kdo se zabývá filmem, shání archeoložku kvůli portugalštině, to nedává žádný smysl. Kdoví, co se zatím může skrývat. Když už ho sem jako hlídacího psa posadili, aby kontroloval chod ústavu a přidružené fakulty, zda v nich vše funguje, jak má, zda se neporušují předpisy, či dokonce zákony, musí celé věci příjít na kloub. Chtě nechtě. Z Eggerové nic nevyrazí, na to je ta ženská příliš chytrá, ta nepromluví, to je jasné. Bude třeba nasadit jiné prostředky. Například požádat o pomoc někoho, jemuž tu a tam, se souhlasem správní rady Weissmannova ústavu, dodává informace o studentech, zejména těch zahraničních, kteří na fakultě či jinde projevují veřejně radikální názory, a představují tak potencionální nebezpečí pro... Pro kohokoliv.

 

Baske zvedl telefonní sluchátko a zhluboka se nadechl. Pak vytočil příslušné číslo.

"Velvyslanectví, prosím."

"Dejte mi Jenkinse."

Ve sluchátku to klaplo. "Pan Jenkins není přítomen."

Baske se zašklebil. "Hm... Tak mu řekněte, až se vrátí, že volal profesor. Ať se mi hned ozve, je to důležité. - Díky."

Zavěsil. Telefon se ale vzápětí rozdrnčel.

"Baske."

"Jenkins. - Cos mi chtěl?"

"Buď zdráv. - Ty se necháš zapírat?"

"Houby, zrovna jsem přišel. - Co ode mě tak naléhavého chceš, profesore?"

"Pár informací."

"Moment, moment, takhle to mezi námi nefunguje, spletl sis posloupnost. Já volám tobě o informace, ty mi je poskytneš, no a já ti pak za ty drby pošlu na tvé konto nějaký ten groš."

"Fajn. Dnes ale potřebuju pomoc já. A vůbec, Jenkinsi, nač ti mám hledat mezi studenty teroristy, když vy tady u nás v Německu všechny odposloucháváte? Máte přece ve Frankfurtu napíchnuté místní světlovody. Své kandidáty na bombometčíky znáš tím pádem daleko dřív nežli já." Baske se nepříjemně zasmál. "Heleď, nic ve zlém, je mi jasné, že chcete slyšet, o čem jedná naše vláda a úřady, ale upřímně; nač je vám sledování civilistů? To tedy nechápu."

"Ale no tak, profesore, dobře víš, že na civily každý kašle. Věc se má tak, že někdy musíš vzít celý balík, abys získal několik dat co hledáš. Nepředstavuješ si doufám při svém vzdělání, že na každé soukromé lince sedí zlý agent NSA v černých brýlích a zapisuje si, když voláš babičce do Dingskirchen, že za ní o víkendu přijedeš."

"Má babička žila v Kölnu, Jenkinsi."

"Haha, moc vtipné. - Můžeme tedy s tebou i nadále počítat, profesore? Nebo tě aféra s odposlechy rozlítila tak, že v tobě probudila germánská národní hrdost?"

"Vy, Američani, štvete permanentně kdekoho, příteli. Momentálně i své spojence, s vaším šmírováním. Kdekomu ležíte v žaludku, dnes abyste se pomalu báli prodávat papiňáky." Baske se znovu hlasitě uchechtl.

"To nebylo moc etické, profesore," ozvalo se nerudně na druhém konci drátu. "Je ti přece známo, jak tenhle svět funguje. Každý šmíruje každého. Potud je vše OK. Jen o tom nesmí nikdo veřejně mluvit. Chápeš."

"Chápu. - Hehe... ten vám pěkně zavařil, ten váš ukecaný agent!" řekl Baske pobaveně.

"To jo. Jakáž pomoc."

"Mezi námi, Jenkinsi, je to jen ukázka slabosti vaší současné vlády."

"Souhlasím. Za republikánů by tohle nebylo možné. Ale nechme to být. Proč voláš, co po mně vlastně chceš?"

"Proklepnout jednu studentku. Oslovila mou podřízenou ve věci konzultace, což já považuji za lež. Cítím se povinen prověřit to. Kdybych nechal celou věc plavat a k něčemu došlo, mohla by mi to správní rada později omlátit o hlavu, vždyť to znáš - vy jste o tom jako šéf ústavu věděl a nic jste nepodnikl??"

"OK, rozumím. - Její jméno."

"Beatrice Sophie Lascoux. Sophie psáno s pé-há. Příjmení: el-á-es-cé-ó-ú-iks."

"Francouzka?"

"Nemám tušení."

"Ty nemáš v počítači její curriculum??"

"Je z vysoké filmové, ne od nás z Humboldtky. V tom je právě problém."

"Jo tak... a není v tom spíš postel, profesore?"

"Ani náhodou, tím jsem si jistý."

"Dobře, mrknu na ni. Kdyby něco ozvu se."

"Dík, Jenkinsi. - Jo, ještě maličkost; potřebuju, abys mi sehnal štěnici."

"Blázníš, profesore?! Kvůli blbé vysokoškolačce?! S tím nepočítej. Leda, že ohrožuje bezpečnost Spojených států."

"Tahle holka na vaše Státy nejspíš z vysoka kašle, Jenkinsi! Asi má zalubem získat přes mou docentku nějakou protekci! Pro známého, bratra, či co já vím pro koho! Zařídit někomu rychle doktorát, nebo tak něco. Víš, jak se to dnes dělá."

"Heleď, kvůli opsané diplomce ti nikdo z branže štěnici neopatří. Ani já. Nemůžu. I kdybych stokrát chtěl. Ale poradím ti. Vytoč pevnou linkou své mobilní číslo, spoj hovor a mobil pak odnes na příslušné místo. Nalep ho páskou nejlíp pod stůl, nebo kam to půjde, a přes pevnou linku poslouchej. Nebo si mobil přepni na záznamník. Všechno v místnosti ti sejme."

Baske udeřil pěstí do stolu. "To je ono, Jenkinsi, skvělý nápad! Přesně tohle udělám! A hned!"

"Fajn. Pak mi laskavě nahlaš, cos zjistil, ať z toho taky něco mám. - Jo, pozor ať ten mobil nenajdou, jinak jsi v průšvihu. - Měj se, profesore."

"Nápodobně, Jenkinsi. A vzkaž strýčku Samovi, ať si líp hlídá agenty."
"Já mu to vyřídím, spolehni se," zaznělo otráveně z druhého konce drátu.

 

 

Docent Eggerová pozdravila nevýrazným gestem ruky profesora Baskeho, který jí přinesl zpět vypůjčený šanon a měl se hned k odchodu. Naklikla pak další internetovou stránku, co jí pod hesly, "Wallisch"+ "Pepe"+ "Poklad" našel před pár minutami vyhledavač, a začetla se do textu.  Šlo o novinový článek s názvem Cestovatel snílek a fantasta.

V článku mimojiné stálo:

 

...v závěru života tento známý světoběžník opakovaně prohlašoval, že místo s nevyčíslitelně cennými drahokamy nehledal, nýbrž našel. Nikdy se bohužel nevyjádřil k otázkám, kde ono rozsáhlé naleziště leží. Spekuluje se, že šlo o jedno z teritorií původních brazilských kmenů národa Guaraní.

Zda jsou Wallischova tvrzení o indiánském pokladu pravdivá, či zda tímto způsobem slavný cestovatel pouze vyvolával zájem médií o svojí osobu, se už asi nikdy nedozvíme... 

 

Eggerová levým tlačítkem myši zavřela prohlížeč. Nepřítomně pohlédla na okno.

Jaké je resumé z přečtených článků?, ptala se sama sebe. Všude se pochybuje, zda si Wallisch historku o drahokamech nevymyslel. Ovšem, pochybnosti vyznívají s pravděpodobností padesát ku padesáti, odhadovala, a to rozhodně není málo. Proč by vlastně musel lhát? Brazilské území je dostatečně rozsáhlé i bohaté. Nebylo by to přece první naleziště v této zemi. - Padesát na padesát... co s tím?

Vzala vizitku ležící na stole a několikrát ji zamyšleně obrátila mezi prsty. Přečetla si telefonní číslo, co na ní bylo napsané. Pak přiložila k uchu svůj mobil.

"Eggerová," ohlásila se, přičemž si stále nebyla jistá, zda se podobným rozhodnutím nedopouští nějaké fatální chyby. "Kdy?" řekla jednoslovně do telefonu.

"Prvního července," dostalo se jí podobné odpovědi.

"Prvního sedmý - fajn. A... máte plán?"

"Mám konkrétní představu, kde hledat."

"Fajn, tak rezervujte dvě místa, poletím do Ria s vámi." Eggerová přelétla očima svou pracovnu, aniž by tušila, že nahoře na skříni se šanony leží zapnutý mobil, aktivovaný pro záznam zvuku...





3.

 

"Nemáte oheň?" ozvalo se nečekaně za Baskem, když si na parkovišti odemykal vůz.

"Promiňte, pane, jsem nekuřák," zahučel profesor přes rameno. Pak si uvědomil, že hlas, co ho oslovil, zná. "Jenkins? Co tu provádíš?"

"Jedu náhodou kolem."

"Náhodou, no ovšem. - Zjistils něco?"

"Nic, co by stálo za zmínku, profesore, ta holka z filmové fakulty je víceméně OK."

Baske se kousl do rtu. "Víc mi o ní neřekneš?"

"Nesednem si dovnitř, profesore?"

"Samozřejmě."

 

Jenkins vytáhl zápisník a otevřený ho položil na palubní desku. "Beatrice Sophie Lascoux, narozena 1990 ve francouzském Strasbourgu, matka Charlotte Lascoux, vlastní otec neuveden, v roce 1990 se Charlotte provdala za Karla von Mühlensdorf a přestěhovala s dcerou do Berlína. V roce 2000 rozvod, 2010 odjela Charlotte k příbuzným do Paříže, kde žije a pracuje dodnes. Její dcera Beatrice Sophie proto často pendluje mezi Německem a Francií. Obě řeči zvládá díky dvojjazyčné výchově dokonale. Podle její facebookové stránky si jako dítě myslela, že němčina a franština jsou jedna jediná řeč."

"Phe...!" povzdechl si Baske a otráveně mávl rukou.

"Přesně tak," zkonstatoval druhý muž chápavě a ihned navázal: "Už v prvním ročníku filmové fakulty začala snaživá Beatrice Sophie psát diplomovou práci, kterou neustále na internetu doplňuje. Jak se zdá, fascinuje ji Brazílie a filmy s ní spojené. Jde zejména o francouzské dílo z roku šedesát čtyři L'Homme de Rio."

"No a co my s tím?" vyjádřil se nevrle Baske, kterého předešlé informace ani trochu nezaujaly.

"Počkej, profesore: před rokem a půl navštívila Beatrice Sophie Lascoux francouzský filmový archiv. Hned po návratu do Německa se přihlásila na intenzívní kurzy portugalštiny, a to hned na dva současně. Druhý uvedený kurz vedla rodilá Brazilka, žijící momentálně v Berlíně, při čemž šlo o zvládnutí hovorového jazyka, kterým se mluví v Riu de Janeiru."

Baske se napřímil. "Co, takže ona se portugalsky domluví?!"

Jenkins přisvědčil. "Podle všeho velmi dobře."

"Tak nač potřebuje Eggerovou pro překlad?"

"Dobrá otázka, profesore. Docela to vypadá, že onen překlad bude pouhý... zastírací... manévr, zkrátka legenda."

Baske klepl do volantu. "Teď já: odposlechl jsem Eggerovou. Mobilem. Jaks mi poradil. Když odešla, mobil jsem odnesl. Jako šéf mám klíče od všech místností, tedy i od té její."

"Hm? Říkala něco zajímavého?"

"Někomu volala. Ptala se kdy."

"Kdy??"

"Jo. Kdy. - Šlo o první červenec."

"Fajn. A dál?"

"Řekla, ať rezervuje dvě místa. Že poletí do Ria taky."

"Kam že poletí?? Do Ria?! Komu to řekla??"

Baske rozhodil rukama. "Tohle já nevím, nikoho nejmenovala. Jenže na stole u ní ležela vizitka té... Francouzky. I s telefonem."

"Takže volala jí?" zeptal se druhý muž naléhavě.

"Na 99 procent."

"Moc zajímavé... studentka filmu a docentka archeologie... Co asi mají společného, když ne postel, profesore?"

Baske stiskl rty. "To nevím... Obě se domluví portugalsky... Do Ria... Proč zrovna tam...? Francouzský filmový archiv..."

"Že by v něm něco našla, profesore?" nadhodil zneklidňující otázku Jenkins.

"Může být, ale co??"

"Těžko hádat, jasné je, že se v návaznosti začala učit portugalsky."

Baske pootevřel okénko vozu. "Poslyš... o čem je vlastně ten její oblíbený film, co o něm píše diplomku?"

Jenkins vydal neurčitý sykavý zvuk. "Pssss... sehnal jsem si ho. Jde o věc s Belmondem a tou... starší sestrou té... nó... krasavice. Catherine Deneuve. Françoise Dorléac se jmenovala, zabila se pak v autě. Ve filmu šlo o hledání indiánských diamantů. Poklad v brazilském pralese."

Baske na místě řidiče nadskočil. "Drahokamy?! Vážně?!"

"Jo. A co, profesore?"

"Jen to, že když jsem byl v kanceláři u Eggerové, měla na počítači načtenou stránku o Pepe Wallischovi! Zahlédl jsem, že v něm psali o nalezišti drahokamů! Jo, a pak se do telefonu ptala, zda má ten člověk plán."

"Na plán že se ptala?! Opravdu?!" Jenkins vyvalil oči a hlasitě polkl. "Tak je to jasné, profesore! Francouzka objevila v archivu něco, snad starou mapu, zapomenutý zaštrachaný plán! Proto ta cesta do Ria! - Eggerová je přece archeoložka!"

"Jo, Jenkinsi. Teď už to do sebe zapadá."

"Říkals, že poletí prvního července?"

"Ano."

Muž na místě spolujezdce zalistoval v zápisníku. "Prvního sedmý je v pondělí. To znamená být tam o den dva dřív, z čehož vyplývá odletět tuto sobotu nebo neděli."

"Co, ty máš v úmyslu udělat si výlet za moře?"

"A ty ne, profesore? Chceš ty drahé šutry nechat dvěma ženským? Nota bene své podřízené?"

Baske se zatvářil nešťastně. "No... víš, Jenklinsi...  tohle je... na mě moc... velký kvalt a já... Ne, to tedy nechci," dodal pak radikálně. "Už kvůli správní radě ne. Musím zjistit, co Eggerová v Brazílii podnikne."

"To je slovo do pranice, profesore! Nasadíme na ni soukromé očko."

"Proč? V CIA na tohle máte přece své lidi, ne?"

"To se vsaď, jenže Rio není mé působiště, tam úřaduje jiné oddělení. Nesmím jim lézt do hledáčku, jinak jsem v maléru, takže pojedu jako normální občan - diplomat na dovolené."

"Když je to tak, Jenkinsi... Seženeš letenky?"

"To se spolehni, člověče. - Dnes je čtvrtek... pozítří, nejpozději popozítří odfrčíme první třídou do Brazílie." Podal Baskemu ruku. "Zatím se měj!"





4.

 

Docent Eggerová se už poněkolikáté podívala z okna. Vpravo od jejího domu zastavil starý rozměrný vůz zelené barvy, nablýskaný, patrně americký cadillac ze šedesátých let, dělající dojem dobře udržovaného veterána. Nikdo z něho nevystoupil.

"6:48... ani ne pětačtyřicet minut do odletu - cesta na letiště Tegel trvá taxíkem zhruba dvacet minut - a ta... dívka s francouzským jménem, Lascoux, tu stále ještě není. Slíbila přijet sem k jejímu domu na Grüntestraße po půl sedmé. Nedochvilnost je ohavná," říkala si polohlasem Eggerová, "nic hezkého o člověku nevypovidá." Vzápětí zvažovala, co všechno zapomněla dát do svého kufru. Let do Brazílie není žádná maličkost, ten člověk nepodniká každý týden, vyžaduje dobrou přípravu...

Eggerová se zastavila uprostřed obývacího pokoje. Pas, peníze i kreditku má už v kabele.

6:50, ukazovaly nástěnné hodiny a stále nic. Asi se měly domluvit jinak. Měla pro Lascoux zajet ona, ne naopak.

Co když si ta bláznivá studentka celou akci s návštěvou Ria rozmyslela? Co bude pak? Všechno je připraveno, letenky zaplacené a...

Docent Eggerová nerozhodně postávala u okna. Právě si chtěla zajít pro mobil, aby se přesvědčila, jak se věci mají, když se vlevo od domu objevil vůz taxislužby, který přijel ze směru od Britzer Straße.

No to je dost!

Z taxíku vystoupila štíhlá světlovláska ve fialovém topu.

Je to ona! Zřejmě její oblíbená barva.

Taxíkář dívce pomohl vyndat cestovní kabelu na kolečkách, poté objemnější brašnu z kufru vozu a ona obtěžkána oběma zavazadly zamířila k domovnímu vchodu.

Proč Lascoux probůh vystupuje?! Mají přece obě pokračovat taxíkem na letiště!

Když si dívka ve fialovém Eggerové za oknem povšimla, odložila jedno ze zavazadel, aby jí krátce zamávala. Ze zeleného cadillacu, stojícího šest sedm metrů vpředu, následně vystoupili dva dohněda opálení muži v šedých oblecích. Udělali pár kroků k přicházející dívce, nečekaně ji uchopili za paže a i se zavazadly odvlekli k zaparkovanému vozu.

"Co se děje?? Co to má být?!" Eggerová zůstala několik sekund ztrnule stát. "Bože, oni ji snad... unesli?!!" Popadla na stole ležící tašku, v křečovitém zmatku, kdy málem zlomila klíč, uzamkla dveře od domu a vyběhla na ulici.

"Hej!! - Stůj!! - Zastavte, všechno jsem viděla, policie už jede!!" volala marně za mizejícím vozem.

Co teď???

Rozhlédla se. Taxi ještě neodjelo! Tomu se tedy říká štěstí! Rozběhla se k němu.

 

"Jeďte...! Jeďte...! Za tím...! Za ním!"

"Myslíte toho veterána?"

"Jo, jo, za tím! Nesmíte ho ztratit! Je to životně důležitý!"

"Rozumím, madam. - Stalo se něco? Můžu vám nějak pomoct?"

"Stalo. A nejvíc mi pomůžete, když neztratíte z očí ten zatracený cadillac."

"Ovšem, madam, nebojte se, budu se ho držet jako klíště."

"Dík, přesně tohle já potřebuju."

Muž za volantem se krátce ohlédl po své zákaznici. "Žádnou policii?" zeptal se jako by bez účasti.

"Žádnou."

"Jak si přejete. Ale ta... žena, co ji vezou, s nimi asi nejela moc dobrovolně, že?"

"Ne," odsekla Eggerová.

"Tušil jsem to. Ti řízkové vypadali jako cizinci."

"Jsou z Brazílie," tipovala chmurně Eggerová. Pak se podívala bočním oknem ven. Zdálo se jí, že okolí nepoznává. "Kam asi jedou?"

"Jo!" pousmál se řidič taxi, "to kdybych věděl..."

"Kde to teď vlastně jsme?"

"Na městském okruhu, madam."

"Aha. A směr? Kterým směrem míříme?"

"Momentálně k severovýchodu."

"Co je tam například?"

Taxíkář pokrčil rameny. "Tady ve městě? No... třeba Tegel. "

Eggerová zatleskala rukama. "Letiště! Vždyť je to jasné! Kam jinam by jeli nežli na letiště?!"

"Aha... a můžu se vás zeptat?"

"Ale jo, proč ne, když už jsem vás do toho zatáhla..."

Taxíkář s dotazem chvíli váhal. "Proč tu dívku vlastně... unesli?"

Eggerová pohlédla muži za volantem do tváře. "Našla něco, co asi najít neměla..."

V taxíku se rozhostilo napjaté ticho.

 

 

Eggerová nemohla u přepážky popadnout dech. "Prosim vás, přítelkyně odlétá, zapomněla si u mě své věci, tamta dívka ve fialovém, se dvěma kolegy v šedém! - Kde ji najdu?" vyslechla si letištní úřednice. "Tam," mávla rukou příslušným směrem. "Let do Ria de Janeira."

"Do Ria?! Jak to? Tam já přece letím taky?! Mám tu rezervovanou letenku! Na jméno Eggerová Sabine!"

Žena za přepážkou naklepala jméno do počítače. "Ano, souhlasí. Vy ale poletíte druhou třídou. Tamti tři, ti vaši kolegové, sedí v jedničce."

"Aha, díky."

 

Po odbavení se docent Eggerová vydala hledat přislušné letadlo. Když byla letuškou konečně posazena na své místo, pociťovala, jak moc je z nastalé situace nervózní; jedním z důvodů byl samozřejmě i fakt, že téměř všechny její věci, vyjma dokladů a peněz, zůstaly ležet u ní doma. Poletí tedy do Ria jen tak, bez ničeho, a navíc s naprosto nejasným cílem.

Co když jí únosci i s dívkou po přistání zmizí? Nebude mít sebemenší šanci najít je! Ne, tohle se za žádnou cenu nesmí stát! Musí něco radikálního podniknout! A to nejraději už za letu! Ano, byla chyba nezavolat policii, když jí to před tím taxíkář nabízel. Ona byla tak neprozíravá, že to v roztržitosti odmítla... snad proto, že doufala, že se situace sama od sebe nějak vyřeší.

Nevyřeší. Udělá to ona, teď hned!

"Slečno, jsem docent doktor Eggerová. Musím mluvit s kapitánem, je to naléhavé!"

Letuška se pousmála. "Zůstaňte připoutaná, madam, právě jsme odstartovali. Na rozhovor s posádkou teď není vhodný čas."

Eggerová zadržela mladou ženu uchopením za rukáv. "Slečno! Je to naléhavé! Jde o únos dívky! Sedí se dvěma muži v první třídě!"

"Únos říkáte?! To je ale moc vážná věc!"

"To ano."

"Dobře, počkejte, prosím, hned s kapitánem promluvím."

 

Čekání, trvající pouhé tři minuty, se Eggerové zdálo být nekonečné. Cítila, jak se jí potí dlaně, přestože měla ledové ruce, u ní neklamná známka silného rozrušení.

 

Muž v uniformě kapitána se lehce uklonil. "Mé jméno je Hartmann, řídím tento let. Mluvila jste předtím o únosu, Frau...?"

"Egger."

"Aha. - Takže, Frau Egger?"

"Ano, mluvila. O únosu mé známé. Sedí vpředu, v jedničce."

"Trváte na svém obvinění?"

"Trvám."

"Dobře, následujte mě."

Před průchodem mezi oběma odděleními stáli dvě letušky se stevardem. K nim se připojil kapitán s Eggerovou. Celá společnost se vzápětí vydala do první třídy.

"Tam, to jsou oni."

"Slečno, tahle paní, údajně vaše známá, ohlásila, že vás tito pánové unesli," pronesl pokud možno tiše kapitán. "Můžete nám k tomu něco říct?"

Beatrice Sophie Lascoux se apaticky ohlédla. "Tu paní jsem v životě neviděla, asi si mě s někým spletla. Nikdo mě neunesl." Hlava jí poklesla.

"Sophie! Co to tu vykládáš?! Sama's mě přece k letu do Ria přemluvila!!" Eggerová uchopila v rozrušení kapitána za uniformu. "Ona je pod drogami! Něčím ji zfetovali! To je přece evidentní!"

Kapitán přikývl. "Jistě, jistě. - Pojďte, prosím, musíte se vrátit na své místo. Víte, Frau Egger... není mně sice jasné, oč se tu jedná, ale... jsem ochoten udělat ústupek... tedy pokud nebudete činit další... pokud se uklidníte. Tím chci říct, že na celou věc zapomenu, i když bych neměl. Jde o nedorozumění. Nenapíšu nic do hlášení ani nezavolám letiště v Riu, aby vás tam vyslechli. Co říkáte? Domluvíme se?" Muž v uniformě se neosobním způsobem pousmál.

Eggerová rezignovaně přikývla. "Ovšemže, kapitáne, díky. Omlouvám se, všechno je v pořadku, šlo o omyl, vyjasním celou věc v Riu sama. Ještě jednou mi promiňte, že jsem vám zkomplikovala vaši nesnadnou práci."

"V pořadku, Frau Egger, nic se nestalo. Přeji vám příjemný zbytek letu."





5.

 

Štíhlý pětatřicátník opřený u východu z letiště Santos Dumont si pravým palcem přihladil černý knír a poté vlasy na pravém spánku. Levačkou sáhl rutinovaným pohybem do kapsy u košile pro mobilní telefon.

"Tady je letiště," oznámil slušnou angličtinou.

"Tady hotel Arena. Už ty dvě přiletěly, Gonzago?"

"Říkejte mi radši Paulo, jestli můžu prosit."

Jenkins do telefonu vztekle zasyčel. Profesor Baske na něho vyzývavě kývl hlavou, jako by se ptal, co se vlastně stalo.

Jenkins zareagoval nevýrazným zdvižením volné ruky. "Takže, Paulo, jak to u tebe vypadá?"

"Něco neštimuje, panstvo. Přilítla jen jedna, ta blondýna, a to v doprovodu dvou mladších frájů. Zdá se, že ji podpírají. Jako by byla opilá."

Jenkins vyskočil. "Co to vykládáš za blbosti?!"

Muž s černým knírem nahlédl do letištní haly. "Moment," řekl do telefonu. "Teď uvnitř v hale chvátá ta druhá. Aspoň myslím, že je to ona. Mohla by být. Počkejte, mrknu na její fotku v mobilu a porovnám to. Jen co přijde blíž. Pak se vám ozvu."

"Nezavěšuj, Paulo, ti dva s blondýnou se už vypařili?" vyzvídal Jenkins.

"Ne, trčí tu, stojej všichni u taxi a čekaj. Je to naproti mně, za památníkem Ikara. Vidím je odtud dost blbě."

"Čekají? Hm... dobře. Tak zatím, Paulo! Neztrať je z očí! A ozvi se!"

"Bez obav, Jenkinsi."

 

Docent Eggerová vyběhla z letištní haly. Zmateně se rozhlédla po okolí. Udělala čelem vzad, pak se po dalším rozhlédnutí znovu otočila zpět. Její zděšený zrak padl na vyššího muže s knírem, co postával v těsné blízkosti východu z letiště. Muž měl na sobě světlou košili s obrysy sochy Krista - světoznámého symbolu města Rio de Janeiro.

"Prosím vás," oslovila ho tuzemským jazykem Eggerová. "Neviděl jste tu... mladou ženu... něco přes dvacet, světlé vlasy... fialový svetr... s doprovodem?"

Muž s knírkem na tazatelku překvapeně pohlédl. "Pardon... nerozumněl jsem vám ani slovo."

Eggerová otázku pomalu zopakovala. Tou, podle jejího názoru, nejlepší portugalštinou, jaké byla schopna."

"Promiňte, senhora, ale s vaším lisabonským nářečím můžete mít v Riu problémy. Nemluvíte náhodou anglicky?"

"Ale ano, jistě, samozřejmě," přisvědčila.

"Myslím, že ti tři šli před okamžikem kolem mě," odvětil muž s knírem a rukou ukázal směrem k parku. "Tedy, pokud jsou to ti samí. Postávají támhle vzadu přes park. Za Ikarem."

"Děkuji vám... děkuji vám srdečně... za... za vaši... pomoc!" Eggerová se na neznámého roztržitě pousmála.

Ten, jen co osaměl, opět sáhl po mobilu. "Letiště. To je hotel Arena? - Oukej. - Ta druhá ženská, ta tmavá, ta vaše berlínská docentka, je tu taky, právě jsem s ní mluvil. Dost zmateně tu lítala, hledala tamty tři. Pořád si myslím, že je něco jinak, než mělo původně být."

 

Eggerová pomalu obešla uzavřený sektor se sochou Ikara; kolmo na silnici za ním parkovala řada žlutých taxi, opatřených vodorovným modrým pruhem. U krajního z nich vpravo stáli dva muži v šedých oblecích; jeden z nich si právě svlékal sako. S nimi tu byla i světlovlasá dívka ve fialovém topu, která se chvílemi čelem opírala o střechu vozu.

Eggerová ve snaze nevzbudit pozornost únosců zamířila zpět k východu z letiště. Obešla zeleň, aby si na druhé straně parkoviště vybrala krajní vůz, do něhož nasedla. "Počkejte okamžik, prosím," řekla jeho řidiči portugalsky.

"Do you speak English, lady?" vyslechla si znovu.

"Ovšemže. - Wait a moment, please. - Jsem vysokoškolská profesorka portugalštiny, ale nikdo mi tu nerozumí..." posteskla si.

"I'm sorry, lady," odvětil muž za volantem s nepředstíranou lítostí.

"To máte jedno..." zareagovala Eggerová. "Vidíte vašeho kolegu, co se právě teď rozjel? Jo? Toho na druhé straně parkoviště? - Sledujte ho."

 

Po Avenida General Justo minul vůz mořský záliv, aby za okamžik najel na Avenida Infante Dom Henrique, po níž zamířil k jihu.

Když po zhruba dvaceti kilometrech stanul, nacházel se v blízkosti hotelu Rio Othon Palace.

Eggerová pozorovala vystupující únosce; nijak nepospíchali, spíš naopak, a byli naprosto klidní.

"Kde to vůbec jsme?" zeptala se anglicky řidiče. "Je to Copacabana, tyhle pláže vlevo?"

"Ano, říká se tomu tak. Ovšem ulice se jmenuje Avenida Atlântica."

"Mhm, díky..."

 

Když oba muži s dívkou zmizeli v hotelu, opustila Eggerová vůz taxi a vydala se za nimi. Auto, z něhož ji sledoval soukromý detektiv Paulo Gonzaga, zaznamenat prakticky nemohla, neboť stálo v bezpečné vzdálenosti ve směru k ulici Rua Miguel Lemos...

 

V recepci hotelu Palace Eggerová chvíli přemýšlela, zda se má znovu blamovat svojí evropskou portugalštinou. Recepčního nakonec po špatných zkušenostech oslovila raději anglicky; jistě nebude mluvit lépe nežli ona.

Mluvil velmi dobře. Sdělil jí, že únosci mají rezervovaný pokoj číslo 48 ve čtvrtém poschodí.

Nahoru do pater se vydala pěšky, přestože za ní zřízenec hodnou chvíli volal a posílal ji k výtahu. Ignorovala to; potřebovala čas na rozmyšlenou. Čas, v němž se rozhodne, co ve čtvrtém patře vlastně udělá. Nemůže tam přijít a zůstat jenom tak stát. Ovšem... mohla by zavolat místní policii, příkladně, jenže... co když Lascoux opět prohlásí, že unesena nebyla?

Co kdyby jednoduše vešla do příslušného pokoje a požádala ty tři o vysvětlení? To by udělat šlo. Prostě zaklepat, otevřít a chtít vysvětlení. Jistě, to není špatná alternativa, přestože výsledek vypadá dost nejistě. Hlavně z důvodu, že oni dva muži mohou zareagovat agresívně, v lepším případě zkratovitě. No... co jiného ale podniknout, nějakým způsobem snad situaci zvládne.

Zadýchaná dosupěla do čtvrtého patra. Přede dveřmi s číslem 48 zůstala na okamžik stát, aby se zkoncentrovala. Následně zaklepala ostře na dveře.

Když se po pár sekundách zevnitř pokoje nic neozvalo, zaklepala ještě jednou a o poznání hlasitěji. Pak opatrně stiskla kliku.

Oba muži stojící ve středu pokoje na ni upřeli překvapené oči.

"Můžete mně laskavě vysvětlit, o jakou hru tu vlastně..." stihla říct dřív, než muž vpravo vytasil pistoli.

"Krucinál!" Eggerová zaslechla syknutí, po němž se do kraje dveří poblíž její hlavy zabodla šipka s červeným koncem. To již prchala po chodbě ke schodišti.

Když v přízemí doslova vlétla do haly, spatřila něco, co jí doslova vyrazilo dech. Z výtahu vystoupili oba únosci se zavazadly v rukou a kvapně hotel opustili. Před vchodem nastoupili do taxi a odjeli.

Tak tohle chápu ze všeho nejmíň, říkala si pro sebe Eggerová, když vycházela ven.

 

 

Profesor Baske přešel ke stolu, na němž zpíval mobilní telefon. "Jo, slyším. - Chci říct tady hotel Arena, kdo tam?"

"Paulo. - Je tam Jenkins?"

"Ne, na chvíli odešel. Co pro nás máš?"

"Překvápko, profesore. Trojice zalezla do hotelu Palace tady na Copě, je to asi kilák od vás. Fajnový místečko mimochodem. Paní docentka dorazila hned za nimi. Vešla dovnitř a za chvíli, to se podržte, oba frajeři v kvádrech z hotelu jedním slovem zdrhli. I se svejma věcma. Vaše docentka stačila zahlídnout jen žížnivou čáru za jejich taxíkem. Podle všeho odjeli stejným směrem, jakým sem přifrčeli."

Baske zprávu nekomentoval.

"Tak jo, profesore. Ani já netuším, co se tam uvnitř semlelo. No... to je zatím vše. Informujte Jenkinse. Čau."

"Díky, Paulo, až se kolega vrátí, společně to probereme a pokusíme se v tom... nějak vyznat."





6.

 

Docent Eggerová postávala na Avenida Atlântica a horečně přemýšlela co dál. Musí se vrátit nahoru do pokoje 48. Co když ti dva Lascoux ublížili?! I po ní jeden z nich přece vystřelil! Dokonce šipku! Dost neobvyklé. Proč to?, kdyby měl zbraň s tlumičem, mohl ji přeci snadno... Leda, že ji zabít nechtěl. Nač ale ta šipka?? Stačilo přece říct ruce vzhůru a...

Nahoru do čtvrtého patra hotelu Palace vyjela tentokrát výtahem. Na dveře čtyřicetosmičky neklepala, nýbrž je rovnou opatrně otevřela. Šipka v nich stále vězela - zabodnutá přesně ve výšce jejích očí.

Eggerová vešla dovnitř. Vpravo na posteli spatřila dívku ve fialovém topu. Zdálo se, že spí. Nikdo další v pokoji nebyl.

"Beatrice Sophie?! Slyšíte mě?! Co je vám?" Poté, co si Eggerová přisedla na postel, všimla si na očním stolku injekce s tamponem. Vedle injekce se válela krabička s nápisem Valium.

"Tak tohle ti píchli... Hej, Sophie, prober se!" Jemně s ležící zatřásla. "Sophie! Vstávat! Haló!"

"Hmm..." ozvalo se tiše.

"No to je dost!"

"Hm."

"Už mě slyšíš?"

"Joo..." pomalu se na posteli posadila a pohlédla na druhou ženu skelným zrakem. "Kde to jsem...?

"Ty nevíš??"

Zavrtěla hlavou. "Nemám zdání..."

"V Riu přeci! V Riu de Janeiru."

Nechápavě vzhlédla. "Tak v Riu...! A kde jsem se tu vzala...?"

"Unesli tě. Dva chlapi. V Berlíně. U mého domu. Zdrogovali tě," podívala se zpříma do jejích kalných hnědých očí. Rukou ukázala na stolek s injekcí. "Poznáváš mě vůbec po těch lecích?"

Zavrtěla hlavou. "Ne... Ale líbíš se mi!" Trochu ožila. "Jsi moc hezká!"

Eggerová se ušklíbla. "Co to tu prosím tě vykládáš?! Jsem Sabina! Docent archeologie z Humboldtovy univerzity! Požádalas mě v Berlíně o pomoc!"

Sešpulila rty. "To jsem udělala móc dobře... Jsi pěkná! Tmavý vlasy, oči... a pak ta tvá figura... vypadáš jak indiánka, prostě tě žeru...!" Náhle se jí zavěsila na krk a následně pokusila políbit.

Eggerová ji odstrčila. "Co vyvádíš, neblázni?! Co ti to ti chlapi sakra píchli?! Myslela jsem, je valium uklidňuje, a ne tohle!" Vstala a uchopila ležící za paži. "Pojď, vezmu tě dolů na pláž. Potřebuješ čerstvý vzduch. Ten tě probere."

Eggerová zamkla pokoj. Klíč ponechala zvenčí v zámku.

 

Podařilo se jí dostrkat vrávorající dívku k výtahu a vyjít s ní před hotel. Zde přes její nohu klopýtla a obě dvě se pomalu a elegantně svezly k zemi.

Lascoux se jí při vstávání věšela na krk, a vstát s ní nebylo díky tomu zrovna snadné.

"Can I help you, madam?" ozvalo se náhle.

Eggerová se za hlasem ohlédla. Byl to malý kluk; sotva desetiletý, s balíkem novin v rukou.

"Hm," přikývla.

Společnými silami postavili Lascoux na nohy.

"Danke," řekla Eggerová znaveně.

"Jé, Němka! Myslel jsem, že jste Francouzky! Na Američanky nevypadáte."

"Ještě jednou díky za pomoc. - Opravdu jsme z Německa."

"To jsem poznal. - Já jsem taky Berlíňan!" prohlásil kluk topornou němčinou, leč sebevědomě. Eggerová překvapeně vzhlédla. "Odkud to prosím tě máš?" zeptala se portugalsky.

"Přece z novin. Já je nejen prodávám, ale i čtu."

"Aha... Pomohl bys mi s ní ještě dolů na pláž? Koupím si pak od tebe noviny, abys nebyl škodný."

"Teď jsem vám moc nerozumněl, senhora, mluvíte tak... zvláštně."

"Jak se jmenuješ?" zeptala se Eggerová pomalu a s pokud možno zřetelnou výslovností.

Chlapec sňal z hlavy baseballovou čepičku, aby mohl tazatelce podat ruku. "Jsem Carlos, senhora. Carlos Ribeiro."

"Těší mě. - Eggerová. - Ale můžeš mi klidně říkat Sabino. - Pomůžeš mi, Carlosi? Na pláž? S ní?"

"Jasně, jen co odložím balík s novinama." Zaběhl do recepce hotelu a obratem byl zpátky.

"Už jsem tu."

Beze spěchu převedli Sophie na druhou stranu ulice, kde začínal černobíle vzorovaná dlažba a za ní písečná pláž.

"Co jí je?"

"Unesli ji, Carlosi, píchli jí injekcí nějaké léky."

"Chlapi z gangu?"

"To já nevím, přiletěli jsme všichni z Berlína."

"A kde teď ti chlapi jsou?"

"Zdrhli."

"Cože?"

"Utekli."

"Aha, už rozumím."

Položili dívku do písku. Carlos se pak nabídl, že přinese v čepici vodu.

Po chvilce oplachování se Sophie konečně posadila.

"Tak voda z Atlantiku ti přece jen pomohla," konstatovala spokojeně Eggerová.

"Trochu. - Páni! To valium je ale dryák! Neměla jsem ho tolik brát. - Kdo je ten kluk, Sabino?"

"Carlos. Pomohl mi s tebou. - Carlosi, tady máš dvacet eur, vracet mi nemusíš. Mám u tebe jedny noviny. Číst snad ještě svedu, když už se tu takřka nedomluvím."

"Dvacet eur je strašně moc za jedny noviny!"

"To je v pořádku, je to i za tvou pomoc," řekla smířlivě Eggerová, počemž se chlapec opět zatvářil nechápavě.

"Ber, dokud dávaj, kluku," přeložila větu Sophie.

"Jé, ty mluvíš ponašem?" vzhlédl udiveně. "Skvělý!"

"No prosím, tak ona se tady domluví?! K čemu tu tedy jsem?! - A ty, Carlosi? Kolik ti vlastně je? Nemáš být spíš ve škole?"

Zavrtěl hlavou. "Na školu nemám čas. Musím se živit, vydělávat na nájem. Až mi bude patnáct, teď je mi skoro devět, tak mě brácha vezme do svý firmy. On má firmu, prodává a sežene cokoliv."

"Kde máš rodiče, Carlosi?"

"Odešli. Měli ještě dvě menší děti, než jsem já, všechny by nás neuživili. Tak odešli. Za prací. Práce je tu málo. Spousta lidí je chudých. Proto se taky tolik protestuje teďkon."

"Kdo se o tebe stará, Carlosi, ten bratr?"

"Postarám se o sebe sám. Starší brácha má svou rodinu a pak řídí tu firmu... On ale zaplatil paušál gangu, aby mě nechali prodávat noviny, takže mám od nich pokoj. Sice nevydělám tolik co kluci, který dealujou koks, ale zato mám klid. Nikdo z gangu si mě ani nevšimne. Smím prodávat noviny tady na celý Copě před hotelama a taky v jejich halách. Na pláži né, ani v bočních ulicích, abych ostatním kamelotům nebral kšeft."

Eggerová mu položila ruku na rameno. "Poslyš, vždyť ty jsi vlastně dospělý. Při tvém věku... nemáš asi lehký život..."

"Cože to říkala?" zeptal se Carlos druhé ženy.

"Paní docentka říká, že to nemáš snadný, že se asi musíš pěkně ohánět."

Přikývl. "To jo. - Ona je fakt pravý docent?" pohlédl na tmavovlasou ženu s neskrývanou úctou.

"A dvojnásobná doktorka k tomu. Vyučuje na univerzitě."

"Páni...!" smekl čepici Carlos. "To musí bejt bedna!"

"Co to o mně povídal?"

"Že jsi chytrá."

"Aha..." Eggerová se zamyslela. "Poslyš, Sophie, mohla bys mi teď vysvětlit, jak to bylo s tím valiem? Předtím's vykládala, žes ho neměla tolik brát."

Přikývla. "Heleď, Sabino... nepůjdem si promluvit radši na pokoj?"

"Co když se vrátí tamti dva?"

"Nevrátí. Pokoj je na mý jméno. Všechno ti vysvětlím. Ale až tam, v klidu."

"Dobře." Otočila se na malého prodejce novin. "My se teď vrátíme do hotelu, Carlosi. Měj se a ještě jednou díky."

"Není zač. Kdybyste něco potřebovaly, třeba koupit, nebo tak, najdete mě každý den někde tady na Copě. Bývám tu až do večera."

 

 

Soukromý detektiv Paulo Gonzaga zamyšleně pozoroval dvě ženy mířící z pláže k hotelu. Za nimi chvátal malý kluk v baseballové čapce. Paulo ještě chvíli čekal, poté na mobilu zmáčkl hot key s číslem tři.

"Hotel Arena," ozvalo se.

"Tady je pláž před hotelem Palace."

"Novinky?"

"Jo. Blondýnu už dali dokupy. Asistoval u toho nějaký kluk. Zaslech jsem jejich hovor, když šli kolem mě. Kluk, asi deset, bude místní kamelot, profík. Podle všeho se k těm ženským připlet náhodou. Jo, právě teď se vracejí do Palacu. Zůstanu sedět tady ve fast foodu hned naproti a jak se něco šustne, dám vám zprávu. Pokud by obě zůstaly v hotelu, poptám se místního detektiva, co a jak. Je to můj známej Bruno Samori, sloužili jsme spolu svýho času u policie. Šlo by možná zařídit, abysme ty dvě odposlouchávali, jestli budete mít zájem. Znamená to ovšem vyšší výdaje. Musím Brunovi něco šoupnout, to je jasný. Čím modernější krám seženem, tím víc bude stát, nejdražší snímaj obraz i zvuk. Nejlevnější by byl mobil se záznamem. Normální štěnice se dá pořídit od sto babek výš. Já osobně nic takovýho z bezpečnostních důvodů neskladuju, ale můžu do hodiny sehnat, když o to půjde." Paulo se odmlčel.

"No dobře, díky, my se tady o tom s profesorem poradíme. - Hotel Arena končí." Jenkins pohlédl na Baskeho. "Docentka se s blondýnou vrátila do hotelu."

"A co to podle tebe znamená?"

"Nemám tušení," prohlásil Jenkins dutě.





7.

 

Eggerová si s konsternovaným výrazem prohlížela narkotizační pistoli, ležící na skřínce hned vedle dveří. "Tomu nemůžu uvěřit?! Tak ty tvrdíš, žes to celé zaranžovala?! I celý ten únos?! Nechalas unést sebe samu?!"

Sophie se zatvářila provinile. "Je to tak, Sabino. Chtěla jsem zažít to samé, co proběhlo ve filmu. L'Homme de Rio, pamatuješ, píšu o něm práci. Teda že Agnes unesou a Adrien stíhá únosce až do Ria."

Eggerová zatleskala. "No skvělé! Bravo! Tak to byl jen scénář k filmu?! A já ke všemu hrála roli nějakého Adriena?! Báječné! - A tamti dva? Co po mně stříleli?" Zarazila se. "Počkej?! Odkdy si my dvě tykáme, co?!"

"Promiň... myslela jsem... po tom všem... že na vykání zas až tak nesejde. Tamti dva jsou kluci ze Sao Paula. Studujou v Berlíně medinu. Namotovala jsem je do toho a zaplatila jim, aby si půjčili cadillac a zahráli na ganstery. Taky odsud vypadli hned, jak jste se tu ukázala, Sabino, přesně takhle to bylo dohodnutý. A pistolku na uspávání zvířat jsem sehnala přes net. Ve filmu byla taky, ovšem s otrávenými šipkami."

Eggerová se svalila do křesla. "Tohle je na mě moc... Já se ženu do Brazílie, vyděšená, co se s tebou stalo nebo stane a ty...! Poslyš, co kdybych bývala v Berlíně zavolala poldy, he, nebo odjela na policii?! Co by bylo pak?" Obloukem poslala své dioptrické brýle na postel.

Sophie věc kvitovala pousmáním. "I tahle možnost byla v plánu. Taxíkář, co stál u tvýho baráku a pak tě... vás... vezl, by ti předal obálku s informacemi. Policii bychom to na letišti v nejhorším vysvětlili."

"Paráda!" třepla hlavou Eggerová. "To se ti fakt povedlo! Zápletka jak z hororu! Ke všemu do toho zasvětíš i taxíkáře?! To není možný...!"

Sophie neřekla nic, a tak druhá žena pokračovala: "Nejdřív na mě přijdeš s vymyšlenou historkou o pokladu, abys mě nějak přemluvila, a pak...! - Prosím tě, přestaň s tou hrou na vykání! Mám z ní prachpitomý pocit! Nemůžu ti ani pořádně vynadat, když mi vykáš! Mám pak dojem, že jsi někdo, koho právě ve škole zkouším z prvobytně pospolné společnosti!"

"Tak se už nezlob, Sabino! Prosím! Ta historka, jak tomu ty říkáš, o pokladu, je pravdivá!"

"Vážně?! A kdo tomu sakra uvěří?! Já tedy rozhodně ne." Vstala z křesla, přešla k posteli, aby z ní vzala své brýle. "Balím a vracím se do Německa. Ty si dělej, co chceš," prohlásila radikálně, přestože krom tašky sebou žádné jiné věci neměla. "Ještě něco:" s přísným výrazem ve tváři zůstala stát ve středu pokoje. Ruce měla vbok. "Ten chlap na letišti, ten navoněný frajer s knírem, co zevloval u východu jakoby náhodou, ten co mi řekl, že stojíte za Ikarem, ten patřil taky k vám, že jo? Mně byl hned podezřelý."

"O něm nic nevím," dušovala se Sophie, která se mezitím položila na druhou postel. Kdybys nenasedla do taxi a nejela za námi, vrátili bychom se. Nikdo další v tom celém fakt není."

"Ale no tak, nelži mi, teď už to přece nemá cenu! Ten plejboj tam nestál náhodou! Neměj mě za naivku!"

"Přísahám, že jsem v Riu žádného plejboje nenajala, fakt, na mou duši ne! Vždyť na to ani nebyl čas."

Eggerová si přistrčila levou rukou brýle. "Ne? Tím se to celé stává ještě divnější. Já jsem ho totiž před chvílí znovu viděla. Byl u stánku naproti, tady u pláže. Poznala jsem ho bezpečně. Na sto procent ten samý člověk. Černé napomádované vlasy a podobně pěstěný knír."

Sophie vstala. "Vážně? Jsi si jistá? Knír a elegantní účes může mít přece kdekdo."

"To jistě, ale ne tu samou košili s postavou Ježíše."

"Určitě měl tu samou?!"

"Určitě."

"Fíííííí...! To ovšem znamená... nemusí samosebou, ale může znamenat, že..."

"Že tebe nebo mě... prostě že nás eventuálně sledují," dopověděla pomalu Eggerová.

Sophie na ni ukázala prstem. "Vidíš? Už tehdy v Berlíně jsem říkala, že po významných vědcích jdou. A tohle je důkaz. Někdo se něco dozvěděl. Dost možná vědí i o pokladu."

Eggerová zavrtěla nekompromisně hlavou. "Blbost!"

"To neříkej, Sabino, jestli's potkala toho samého chlapa na letišti a teďka i tady, tak to rozhodně náhoda nebude."

Eggerová hleděla chvíli zamyšleně z okna. "Stálo by zato vědět, jestli tam ten člověk bude i dál... Jestli ano, tak..." Podívala se na Sophie. "Co ten Wallischův poklad? Ty máš nějakou představu, kde ho najít?"

Světlovláska se na tazatelku mile usmála. "Jak jsem už řekla v Berlíně: vím, kde začít hledat."

"Fajn, tak tedy začneme. Ale nejdřív se na to vyspím. Která je tvá postel?"

"To je fuk, třeba tahle. Takže neodjedeš, Sabino??"

Eggerová se těžce nadechla. "Zatím ne. Nechci se tak snadno vzdát, když už tu jsem. Třeba na tvé historce přece jen něco bude."

 

 

 Profesor Baske otevřel lednici, aby z ní vytáhl plechovku s logem Antarctica. "Normálně pivo nepiju, ale v tomhle horku..." poznamnal anglicky, otevřel plechovku, napil se a odložil ji na lednici. "Máš nějakou představu, co se tam venku děje?" Kývl hlavou směrem k oknu.

Oslovený přešel k lednici, vzal z ní pivo a přičichl k němu. Plechovku pak štítivě vrátil zpět. "Chmelové produkty zásadně nepožívám. Ani americké, ani jiné. - Venku? Myslíš ty protesty? - Ne, já vím, cos myslel. ty dvě ženské..." Jenkins přešel k oknu a otevřel ho. Dole na Copacabaně panoval čilý ruch, jako by ani nebyla noc. "Abych pravdu řekl, pořád si nejsem zcela jistý, zda nejde jen o nějakou výstřední romantickou dovolenou. Celé je to příliš divné, včetně oněch dvou týpků, co se tak kvapem odporoučeli."

"Na milostnou aféru, znovu ti opakuju, nesázím. Musel bych si přece dávno něčeho všimnout. Docent Eggerovou sleduju od svého příchodu do Weissmannova institutu. Podrobně! A nic. Absolutně žádné mimopracovní vztahy. O tom jsem přesvědčený. Myslím milostného rázu."

"Bydlíš snad u ní doma, že tohle tvrdíš?" zeptal se cynicky muž u okna.

"Netřeba, Jenkinsi, sedím v místnosti hned vedle a nic mi neujde. Každý se nějak prozradí, když s někým žije. Nějakou maličkostí. Ona ale ne. Vůbec nic jsem nezaznamenal. Ani nikdo další. Dozvěděl bych se to jako první, protože na Eggerovou kvůli její předčasné docentuře má spousta lidí u nás spadeno. Kdyby mohli, pomluvili by ji. A dobře víš, jak rychle se mezi lidem šíří drby. Viděl jsem toho a toho v kině s tou a tou... Můžeš si být jistý, že během následujícího pracovního dne o tom ví v baráku i ta poslední kancelářská myš. Já, narozdíl od tebe, jsem přesvědčený, že Eggerová s onou francouzskou blondýnou nic nemá. Prostě, že tu jde jen o ty drahé kameny. Možná, že paní docent na muže částečně zanevřela, co já vím, prý měla dost blbý rozvod, ale hned tohle... zu anderen Ufern? Nee, das glaub ich nicht."

"Proč mluvíš německy, profesore?? Ty jsi ale nacionalista."

"Jo." Profesor Baske se protáhl. Neplodná diskuze s Jenkinsem ho začala nudit. My, Němci, jsme holt nacionalisti, zatímco vy, Američani, pouzí patrioti, že, pomyslel si Baske, ale neřekl to. "No... dnes se už asi nic nestane, však toho bylo až dost," promluvil opět anglicky. "Půjdu do svého pokoje a vyspím se na to. Až Paulo nasadí odposlech, snad se konečně dozvíme, jak se věci mají." Vzal z lednice plechovku s pivem. "Tak boa noite, Jenkinsi, nebo jak se to tu říká..."

 

 

Když se docent Eggerová probudila, měla dojem, že se ocitla někde, kde by vůbec neměla být. Vzduch v pokoji se zdál na domov příliš těžký a vlhký. No ano, aby taky ne, vždyť je v Riu!

Jakmile otevřela oči, spatřila svou spolubydlící manipulovat s videokamerou.  "To jsi ty.... Co děláš?" zeptala se jí ospale.

"Čau, Sabino, vyspinkaná? Snídani jsem už objednala. - Chystám se filmovat. Teda filmovat budeš ty. Až vstaneš."

"Co mám točit? A proč?"

"Mě. Budu tančit..." udělala pár pomalých ladných obratů. "Chci si odtud odvézt filmík na památku."

"No dobře... když to musí být... ale až se opláchnu, jo. - Heleď, nezapomeň na ten tvůj poklad. Ať s tím hneme. Nejsem tu na dovolené. I když vlastně ano... Ovšem jen na dobu nejnutnější. Víš vůbec, kolik tu stojí pokoj na jedinou noc?" zdůraznila, než za sebou zavřela dveře koupelny.

"Náhodou vím, asi 150 teuro," odpověděla Sophie sama sobě.

 

Obě stály na balkoně ve čtvrtém poschodí hotelu Rio Othon Palace. Docent Eggerová s videokamerou v ruce.

"Víš, jak spustit záznam?"

"Jo."

"Tak ho spusť."

Druhá žena stitkla tlačítko s červeným bodem. Ozvalo se pípnutí a na LCD displeji vyvstal nápis rec.

"Super!" libovala si Sophie. "A teď mě drž v záběru, Sabino, at se děje cokoliv!"

Eggerová mhouřila oči na displej. "Co by se mělo dít?" podivila se.

To, co vzápětí spatřila, ji na prosto konsternovalo. Světlovláska odsunula skleněnou tabuli, přehoupla se přes zábradlí balkonu a po jeho venkovní straně se vydala podél hotelu. Na konci udělala úkrok, aby přešla na balkon sousední.

"Blázníš??!!" vykřikla na ni žena s kamerou.

"Toč, Sabino!! Toč!!" ozývalo se naléhavě.

O kus dál, o patro výš, se objevily čísi dva obličeje.

"Nepřestávej točit, Sabino!! Tahle scéna nejde zopakovat!!"

Aniž by sama věděla proč, Eggerová kameru nevypnula; připadala si jako ve zlém snu, když lezoucí dívka za okamžik sklouzla nohama do prázdna a zůstala viset za ruce dolů.

Stále ji natáčela. To se už dole před hotelem zastavovali lidé a ukazovali směrem vzhůru. Totéž se dělo v okolních hotelových pokojích. Vzrušené hlasy se ozývaly ze všech možných směrů. Někteří z přítomných zaznamenávali krkolomnou scénu mobilními telefony.

Visící dívka se rozkývala ze strany na stranu a zdálo se, že nohama nemůže najít oporu. Posléze se vyšvihla na okraj balkonu, aby po něm přešla zpět na úrověň pokoje číslo 48. Když se konečně ocitla v bezpečí, vypnula druhá žena kameru.

"Do pokoje!!!" zasyčela a z očí jí sršely blesky.

"Díky, Sabino, bylo to skvělý! Nikdy na to nezapomenu!" prohlašovala spokojená lezkyně.

"Ty...!!! Já bych tě...!!!" Eggerová nebyla schopna vyjádřit míru svého hněvu. Hodila kameru na postel. Symbolicky se napřáhla. "V životě jsem nikoho nepraštila, ale tebe... ty huso bláznivá.... tebe snad zabiju!!!" Několikrát se zhluboka nadechla. Poté se svezla do křesla. "Tohle... tedy.... já..." Uchopila se za spánky. "Chytla mě strašná migréna... Panebože, já bych tě nejradši...!!"

"Donesu ti něco z lednice, Sabino. Na hlavu, jo?"

"Ty na mě vůbec nemluv, ženská, nebo...!"

"Tady - pytlík s ledem, vem si ho."

Eggerová natáhla ruku pro podávaný předmět. "Nemáš prášky na bolest hlavy? Silný prášky! Velmi silný!"

"Jo, jasně, hned!"

"Dobře. A až se vzpamatuju... uvidíš ten tanec... Vlastně nic neuvidíš! Okamžitě odjedu!"

Sophie se zatvářila zoufale. "To mi nesmíš udělat, Sabinko! Potřebuju tě tady! Prosím!"

"Nač mě tu potřebuješ, he? Abych tě natáčela při tvých cirkusových číslech?"

"Nejen na to! Hledáme společně poklad!"

"Jo?! Nevšimla jsem si!"

"Sabino, počkej, všechno ti vysvětlím! To lezení po hotelu bylo nutný! Chtěla jsem zažít to samý co Belmondo, teda Adrien, ve filmu! Taky lezl po římse. Ten hotel teda už nestojí, na jeho místě postavili nový, celý ze skla, jmenuje se Arena. Tamten byl Trocadero Othon." Vytáhla z cestovní tašky tablet, aby vyhledala příslušnou filmovou scénu.

"L'Homme de Rio... Stále totéž..." posteskla si Eggerová.

"No! Musela jsem! Pochop, Sabino! Prostě jsem musela!"

Eggerová se na ni pátravě zadívala. Lesknoucí se hnědé oči, v nich naléhavý výraz. Světle melírované vlasy na ramena, po celé ploše prostříhané, sportovní typ dívky, štíhlá, ale ne svalnatá. Ksakru, proč si ji teď tak prohlíží? Jako u zkoušky na univerzitě? Nadzvedla se a odložila sáček s ledem. "Víš, že jsi blázen, Beatrice Sophie?" zaznělo z její strany poměrně smířlivě.

Přikývla. "Vím... A nezlob se už. Prosím! I když ti to mimořádně slušelo... jak ses tak rozparádila... Kdes nechala brýle?"

"Momentálně mám kontaktní čočky. Střídám to. Nechci vypadat jako učitelka."

"Bez obav... nevypadáš."

Eggerová, která se mezitím trochu uklidnila, si přehodila nohu přes nohu. "Vsadím se, že do deseti minut tu bude policie. Jsem zvědavá, co jim řekneš." Prudce vzhlédla. "Vždyť já v tom lítám taky! Takže budou vyslýchat i mě! To ti teda pěkně děkuju!"

"Žádný strach, Sabino, zvládnem to! Uvidíš! Řeknu jim pravdu a bude to!"

"Pravdu...?! To jsem tedy zvědavá..."





8.

 

Hotelový detektiv Bruno Samori právě ukončil rozhovor v recepčním hotelu Palace. Vyšel ven a luskl na malého kamelota, stojícího poblíž. "Hej, chlapče, dones mi jedno Globo. - Díky. - Jak jde kšeft? - Dobře? - No fajn. - Nene, zbytek si můžeš nechat. - Čau."

Samori se vrátil do hotelu, v jehož foyeru usedl na jedno z křesel. Noviny položil na svá kolena. Z náprsní kapsy saka vylovil mobilní telefon. "Paulo?"

"Jo, Bruno. Zrovna jsem se vzbudil."

"Kde jsi?"

"Nedaleko, spal jsem tady vedle v autě. Něco se děje?"

"Aby ne, kamaráde. To nejlepší jsi právě zaspal."

"Vážně?! Počkej chvíli, vyhrabu se ven a zajdu za tebou."

 

 

Jenkins se nevrle podíval na telefonní přístroj. Co otravuje tak brzy, hergot?

Vylezl z postele a zívl. Pak zvedl sluchátko. "No? Hotel Arena, co je?"

"Paulo u aparátu. - Poslouchej: Malér. Francouzka visela hodnou chvíli dolů do ulice z balkonu."

"Jak visela??"

"No za ruce. Ta druhá ji při tom podle všeho natáčela kamerou. Spousta lidí to vidělo. Teď mi volal tamní hotelový detektiv, ředitel Palacu je na bednu a policie se řítí na místo činu, jak Brunovi údajně řekl místní recepčák."

"A sakra...!" zmohl se říct Jenkins.

 

 

Dva policisté s čepicemi v rukou, ředitel hotelu Palace, šéfmanažer čtvrtého poschodí a zapisovatelka. Ti všichni právě vstoupili do pokoje číslo 48. Netvářili se ani omluvně ani přívětivě, jejich rysy byly stažené.

"Bom dia," řekl stroze starší z policistů.

"Dobrý den," odvětila Eggerová anglicky a ihned pokračovala. "Ano, jste tady správně. K onomu politováníhodnému incidentu došlo skutečně tady u nás v pokoji. Dovolte, abych vám vše vysvětlila."

"To uvítáme," řekl nato solidní angličtinou ředitel hotelu.

"Sophie," mávla rukou Eggerová. "Najdi tu filmovou scénu s Belmondem, no jak tam leze po římse."

Přikývla a všichni návštěvníci pokoje měli za okamžik možnost příslušný úryvek spatřit.

"Aha," kývl hlavou starší z policistů. "Znám. Starý film. Velmi známý. A jak to spolu souvisí?"

"Jde o to, že kolegyně," ukázala palcem na Sophie, "studuje filmovou fakultu. Píše o vašem krásném městě diplomovou práci. Chtěla prostě prožít příslušnou scénu na vlastní kůži, aby ji mohla v diplomce autenticky popsat a doplnit filmovým materiálem. Chápu, pánové a dámo, že jde o skutek velmi neobvyklý, ale věřte mi, bylo to z jejího pohledu nevyhnutelné. Chci se vám touto cestou za nás obě omluvit, mrzí nás to a... slibujeme, že se podobný skutek nebude opakovat. Pokud to shledáte nutné, zaplatíme nějakou... částku coby pokutu, anebo nám to připište k hotelovému účtu. Mám sebou zlatou Visa kartu, ráda vše uhradím."

Ředitel hotelu při tomto projevu kýval zasmušile hlavou. "Ano," řekl pak. "Madam... při vší snaze o pochopení, vám musím sdělit, že podobné akce jako ta vaše poškozují dobrou pověst naší firmy. Turisté přijíždějící do Ria pokud najdou v novinách článek o tom, že někdo z hostů u nás visel z okna, leknou se. Dostanou zákonitě strach, že Palace navštěvují... podivní lidé a vyberou si hotel jiný. Logicky. Chápete doufám."

"Je to celé má vina," vmísila se do hovoru Sophie místním žargonem. "Velmi se vám omlouvám."

Ředitel hotelu zdvihl obočí. Podíval se na staršího policistu. Ten udělal významný obličej.

"Jmenuji se Beatrice Sophie Lascoux. Tady má kolegyně, paní docent doktor Eggerová, profesorka z Humboldtovy univerzity v Berlíně, je v celé záležitosti zcela nevinně. Neinformovala jsem ji napřed, nýbrž postavila před hotovou věc. Zachovala jsem se značně nezodpovědně. Ještě jednou se vám všem omlouvám."

Policista pohlédl krátce na ředitele hotelu. Ten chvíli váhal a pak se zhluboka nadechl. "Dobře. Přijímám vaši omluvu. Nebudeme z toho pro tentokrát vyvozovat žádný závěr. Při dalším podobném incidentu byste ovšem musela náš hotel opustit." Ředitel si pomalu promnul ruce.

"V pořádku," prohlasil za okamžik starší policista. "Máme tradičně dobré vztahy s Německem, nebudeme je narušovat kvůli nějaké ehm... umělecké... promiňte mi... lapálii. Tím chci říct, že celou věcí vaši ambasádu předběžně nehodláme zatěžovat. Dáme incident do hlášení jako přestupek, vyřešený domluvou. Takže, dámy, střezte se prosím dalších podobných akcí. Víte... policie má momentálně mnoho vlastních problémů. Všude ve městě jsou nepokoje... kvůli fotbalu, korupci... a nechci vidět, jak dopadne koncem července návštěva papeže. Jsme všichni tudíž velmi nervozní. Při příštím incidentu byste se mohly z naší strany dočkat velkých potíží. To by samosebou částečně záleželo na německém zastupitelství, jak by se s našimi úřady dohodlo. - Tedy, to je vše z naší strany. Přeji hezký den." Policista se mezi dveřmi zastavil. "Mimochodem, nežila jste v Riu, slečno Lascoux? Hovoříte velmi dobře ponašem."

Jakmile delegace opustila pokoj, sesunula se Eggerová do křesla. "Gratuluju... Bereš frekventantky do kurzu?" řekla na adresu druhé ženy značně cynicky.

 

 

"To není možné...!" Profesor Heribert Baske zíral nevěřícně na první stránku odpoledního vydání. Na nepříliš ostrém snímku tu byla k vidění dívka, visící z balkonu dolů na ulici a druhá žena s videokamerou v ruce. "To se mi snad zdá...?! Co to tam ty ženské prováděly?? Té Eggerové snad přeskočilo."

Jenkins, stojící vedle něho, zavrtěl rovněž nechápavě hlavou. "Jsou... mimo, berou drogy, jinou možnost nevidím. Anebo..." řekl významně, počemž zmlknul.

"Anebo?" zeptal se naléhavě Baske.

"Anebo v tom byl nějaký záměr. Zviditelnit se například."

"Zviditelnit? Proč, prosím tě? Takhle si akorát zadělaly na malér. Vždyť u nich byla policie kvůli tomu, jak volal náš detektiv."

Jenkins se zatvářil rozpačitě. "Taky mě nenapadá, jaký záměr by v tom mohl být. Ale tys mluvil o své docentce jako o někom, kdo žije od rozvodu sám, chodí spát se slepicemi, a přitom... ona musí mít led v žilách, když natáčí podobné kaskadérské kousky. - Co tam o tom vůbec píšou, profesore?"

"Jenkinsi, cožpak my, nacionalisti, umíme portugalsky? To spíš vy, patrioti. Máte do Brazílie mnohem blíž než my."

Oslovený se zašklebil, počemž si přihladil pěšinku nazrzlých vlasů. "Paulo říkal něco o recesi."

"Recese? A Eggerová?! To nejde dohromady! Znám ji přece!" Baske odložil výtisk na stůl.

Druhý muž přešel ke stolu, kde ležící noviny několikrát zamyšleně otočil. "Jakmile vytáhnou paty z hotelu, nainstaluje jim ten... Bruno odposlech. Pak se konečně dozvíme pravdu."





9.

 

"Zrovna tady chceš začít hledat Wallischův poklad?" Eggerová si s nedůvěrou ve tváři prohlížela podivný válcovitý objekt, stojící pár metrů od moře. Množství jeho oken bylo kryto žaluziemi, z ventilací vycházela pára a kuchyňská vůně.

"Přesně tady, Sabino, na Praça Marechal Âncora. Před lety tu byl starý rybí trh. V každém jeho rohu stál podobný soudek, jako je tenhle. Už za Belmonda tu byl jen jediný. Dnes v něm provozuji restauraci Albamar. Takže než se pustíme do pokladu, zvu tě na skvělou rybí pochoutku."

 

Na dlažebních kostkách Rua C Pharoux nedaleko restaurace Albamar parkoval starší zelený opel. Za jeho volantem seděl detektiv Paulo Gonzaga.

"Hotel Arena? Tady nábřeží - rybí trh. Dámy šly na oběd."

"Takže zase nic," ozvalo se z druhého konce otráveně.

"Něco přece. Za prvé: touhle dobou je už štěnice v jejich pokoji. A za druhé: jak vylezly z taxíku, odposlechl jsem celý jejich hovor směrovým mikrákem. Problém je, že nemluvím německy. Nerozuměl jsem jim ani slovo. Ale nahrál jsem to. Pošlu vám záznam na mobil v kódovaný empétrojce. Za minutku. Jako heslo vemte celý mý jméno. Jo, do lokálu za nima nemůžu, vaše docentka mě viděla zblízka na letišti, mohla by mě poznat."

"OK, Paulo, dobrá práce, hned nám pošli ten zvuk." Jenkins zavěsil. Otočil se na Baskeho. "Něco máme, profesore. Detektiv zachytil na nábřeží jejich rozhovor."

"No konečně! Jsem zvědav, o čem šla řeč."

 

 

"Espaguete Marinara, tak se to jídlo jmenovalo, že? Ale bylo skvělý. A Chateauneuf du Pape... to jméno mluví samo za sebe, netřeba nic dodávat. Na druhou stranu... takovéto hody se dost prodraží," komentovala albamarský oběd Eggerová.

"Taky tu nebudeme jíst každý den," pousmála se světlovlasá dívka. Otočila se vlevo a úsměv jí zamrzl na tváři.

"Co je?" zeptala se jí druhá žena. Vzápětí se ozvalo startování motoru a od chodníku vyrazil do ulice starší zelený opel. 

"Vidělas ho, Sabino?"

"Tu káru? Jasně."

"Seděl v ní černovlasý chlap s knírem. Něco měl v ruce. Něco jako talíř. Jak si všiml, že na něho koukám, ujel."

"Chlap s knírkem?" podivila se Eggerová. "Ty myslíš tamten... z letiště?"

"Jo. A držel nějaký zařízení, parabolu . Myslím, že nás poslouchal."

"Začíná to být dobrodružný." Eggerová si vyklepla kamínek z boty. "Dobře, že zmizel. Aspoň se můžeme nerušeně pustit do hledání."

"Jasně, Sabino. Heleď... až se vrátíme... neměly bysme najít Carlose, aby nám sehnal přes bráchu... bouchačku?"

"Blázníš??"

"Vůbec ne. Může se hodit. Kdo ví, co má ten šmírák zalubem."

Eggerová chvíli mlčela. "Ještě se o tom poradíme."

 

 

Detektiv Gonzaga neodjel. Po sto metrech zaparkoval, aby se pěšky vrátil zpět.

 

 

"Slyšels to, Jenkinsi??" Baskemu zasvítily oči. Ukázal na digitální záznamník. "Slyšels to??!! Krucinál!! Vždyť ona řekla Wallischův poklad!! Ta zatracená Eggerová řekla Wallischův poklad!! Tak přece!! Žádná romance, ale pouhé prachy!!"

"Jo, máme to..." pousmál se Jenkins a vypnul přehrávač se záznamem. "Přece jen tu nejsme nadarmo. Vysledujeme je a poklad sbalíme. Do konce života máme vystaráno. Už mám služby pro strýčka Sama beztak pokrk. Diplomacie není nic pro lidi s názorem. Jako jsem já. Diplomat žádný názor nemá, a ani mít nesmí. Je to pouhá nemyslící figura. - To je terno, profesore, co říkáš?!"

"Ano... to by tedy bylo terno..." přisvědčil Heribert Baske zasněně.

 

 

"Mám sebou kompas, Sabino," řekla Sophie. "Pamatuješ, co stálo na konci Wallischova dopisu? Na, tady máš jeho jpeg." Podala druhé ženě svůj mobil s příslušným obrázkem.

"Zkuste starý rybí trh v Riu de Janeiro - JJV, Santo, Engelchen," četla Eggerová. "Teď jsme podle všeho na starém rybím trhu, že?"

"Přesně tak. U soudku, který z něho zbyl."

"Mhm... Máš v úmyslu jít jihojihovýchodním směrem podle kompasu."

"Správně, paní docentko."

 

Po zhruba sto padesáti metrech, kdy prošly pod nadjezdem magistrály a kolem nástupiští autobusů, se obě ženy zastavily před menším šedou budovou. 

"Že by to bylo ono? Tohle zrenovovaný divadýlko?"

Sophie pokrčila rameny. "Musíme doufat..." Zadívala se na ceduli. "Kdepak, žádný divadlo, Sabino, je to Museu da Imagem e do Som."

"Muzeum malířství a hudby? Nebo jak to přeložit? - Tady podle tebe Wallisch ukryl svůj poklad?"

"Zkusme se zeptat uvnitř."

"A na co se chceš ptát?"

"Na něco svatého, santo přece, a na anděla, Engelchen, andělíček. Nějaká souvislost tu musí být."

"Heleď, Beatrice Sophie, a co když tu nejsme dobře? Co když tímhle směrem stálo za dob Wallische ještě něco jiného, co už mezitím zbourali, co potom?"

Dívka zatřepala světlými vlasy. "To se uvidí," řekla stroze a zamířila ke vchodu.

"Fajn, ale uvnitř mluvíš ty, mně tady nikdo nerozumí."

 

 

Ředitelka muzea Souzová hleděla na obě německé turistky s neskrývaným zájmem. "Aha... jestli dobře rozumím, váš známý vám poslal kontakt na kohosi, koho nemůžete najít."

"Ano. Známý už bohužel nežije a adresa nebyla jasně napsána, mělo by to být někde poblíž, zřejmě šlo o nějaké svaté místo, kde byl snad anděl. Například kostel, co už nestojí."

Souzová pokrčila rameny. "Žádný kostel v nejbližším okolí pokud vím nestál. Nejsem tu dlouho, jen tři roky, tak vám to přesně neřeknu. Kdy to mělo být?"

"V roce čtyřiašedesát."

"Cože?!"

Sophie přikývla. "Bohužel..."

"V tom pádě vám zřejmě nepomůžu. V tak staré záležitosti... to jistě pochopíte." Zamyslela se. "Kostel, říkáte... hm... ne, tady určitě žádný svatostánek nebyl. Je mi líto."

"Nebo kaple? Modlitebna! Křížek s Ježíšem! Cokoliv svatého! Soška anděla někde tam venku!" naléhala Sophie.

Ředitelka zavrtěla hlavou. "Ne. O ničem takovém nevím."

"To tedy máme smůlu..." poznamenala docent Eggerová.

"Pardon?" zeptala se nechápavě žena za stolem.

"Že máme smůlu," zopakovala Sophie místním žargonem.

"Aha. Ano, ano, moc mě to mrzí, ráda bych vám pomohla. Už proto, že jste zdaleka."

Už už se obě návštěvnice chystaly odejít, když ředitelka Souzová znovu promluvila: "Vzhledem k faktu, že tu jsem zaměstnaná jen krátkou dobu... mohly byste si promluvit s panem Cazarré, on u nás pracuje jako správce objektu. Působí tu dlouhá desetiletí. Třeba vám řekne víc nežli já. Mám ho zavolat?"

"Ano, jistě, prosíme vás o to," přitakávala horlivě Sophie.

 

"Pane Cazarré, tyto dvě zahraniční turistky hledají v okolí muzea starý kostel, pravděpodobně už zbouraný. Nebo svaté místo, sochu spasitele, či kříž."

Prošedivělý muž se zamyslel. "Na nic takového si nevzpomínám."

Eggerová pokrčila rameny. "Aha..." Postoupila ke dveřím. "Takže mnohokrát děkujeme za vaši snahu."

"Nevzpomínáte si... To je škoda..." vstoupila do její řeči zklamaná Sophie.

"A... vy tedy přesně nevíte, o jaké místo šlo?" zeptal se Cazarré.

Sophie zavrtěla hlavou. "Právěže ne. S jistotou víme jediné; souviselo to se slovem santo. A snad i s andělem."

Docent Eggerová vzala za kliku. "Takže my půjdeme."

"Santo, říkáte?" zopakoval Cazarré.

"Ano."

"No... víte... v šedesátých letech, to tady v budově muzeum ještě nebylo, pracovala u nás jedna žena. Pocházela z Evropy, kde měla bratra, byl prý známý cestovatel. Jmenovala se Gerda, příjmením... jako... Walshová, Welshová... či tak nějak podobně. V Riu se provdala. Její příjmení pak znělo Santo."

V ředitelčině kanceláři se rozhostilo hrobové ticho. Obě návštěvnice hleděly na starého muže s pootevřenými ústy.

"Panebože..." zašeptala docent Eggerová.

"To snad nemůže být...!" řekla v podobném stylu Beatrice Sophie. "To není možný... Sabino, my to našly!!! My jsme ji našly!!! Díky!!! Díky, pane Cazarré!!! Paní ředitelko!! Ani nevíte, jak jste nám pomohli!! To je ona!! Gerda!! Gerda Wallischová!!! Sestra Pepeho Wallische!!!" Dívka podlehla radostným emocím a starého muže prudce objala. "Díky!!"

Pobaveně se pousmál a přihladil si oblek. "Rád jsem vám pomohl, dámy."

"Jo, ještě jedna otázka: nevíte, co se s paní Santo stalo?"

Cazarré udělal rukou defenzívní gesto. "To už bohužel nevím. Tuším, že z Ria odešla. Když se ale zeptáte na policii, jistě vám o ní řeknou víc. Zda Gerda Santo ještě žije, je těžké říct, byla mnohem starší nežli já."

 

 

"No, tady nábřeží, starý rybí trh. Arena, proč to neberete?"

"Hotel Arena, tak co je?"

"Myslím, že mě prve zmerčily. Musel jsem nasadit větší odstup, takže zvenku nebudou prozatím žádný další zvukový nahrávky."

"Nevadí, stačí to, co bude z hotelového pokoje. - Něco dalšího?"

"Jo. Po obědě navštívily muzeum, co je kousek odtud. Strávily v něm půlhodinu. Vyšly ven rozjařený jak po silvestrovský noci. Smích, veselí, naprostá spokojenost."

"Áha." Jenkins se otočil na Baskeho. "Zdá se, že jde vše podle plánu. Daří se jim."

Druhý muž neznatelně přikývl.

"Nábřeží? OK. - Díky, Paulo. Sleduj je dál a referuj. - Hotel Arena končí."

"Rozuměl jsem, Jenkinsi. - Nábřeží rovněž končí."





10.

 

Okrskový policejní velitel kapitán Fabio de Oliveira, vracející se z oběda, odemkl dveře od své kanceláře. Ještě před tím pohlédl na nástěnné hodiny. Ukazovaly 13:32. Přes prosklené kóje spatřil dvě neobvyklé návštěvnice, stojící v předsálí úřadovny, hned za vchodem pro veřejnost. Problémy v tuhle hodinu? Zvláštní. "Co se tu děje, sargento?" křikl na svého podřízeného.

"Dvě Němky, capitão."

"Němky?! Tady u nás?? Co je s nimi?"

"Někoho hledají, capitão."

"Někdo z jejich zájezdu se ztratil?"

"To ne, capitão. Hledají někoho, kdo tu žil před lety."

"Aha, no dobře, tak je přiveď ke mně, sargento. Vyřídím to sám."

"Provedu, capitão."

 

 

"Dámy... posaďte se u nás," Fabio de Oliveira ukázal v přátelském gestu na křesla stojící proti jeho stolu.

"Děkujeme, plukovníku," řekla Beatrice Sophie Lascoux.

Muž sedící za stolem se polichoceně zasmál. "Ale ne, ne, mám sice na ramenou tři hvězdy, jenže ne ty zlaté - plukovnické. Jsem pouhý kapitán - velitel okrsku - nikoliv celé policie v Riu."

"Omlouvám se, kapitáne."

"Ale to nemusíte. A už vůbec ne za svou portugalštinu, slečno..."

"Lascoux."

"Ano. - Prý jste z Německa. Čím to, že tak skvěle mluvíte ponašem? Žijete již delší čas v Riu?"

"Ne, ne. Jen jsem měla dobrou učitelku."

"Podle všeho velmi dobrou. - Takže dámy... co pro vás mohu udělat. Kde vůbec v Riu bydlíte?"

"V... ehm... Rio Othon Palace," řekla omluvně Sophie.

De Oliveira pokýval hlavou. "Ach tak..." Okamžitě si vybavil svodku hlášení a zprávu o turistce šplhající stylem Harolda Lloyda po tomto hotelu. Zdalipak to není ona?

Pomalu zabloudil rukou k počítačové myši, aby příslušné hlášení zobrazil na svém monitoru. "Mohu znát vaše jména, dámy?"

"Beatrice Sophie Lascoux."

"Sabine Egger."

"Děkuji." Hleďme! Je to ona! To je tedy moc zajímavá náhoda!, pomyslel si de Oliveira. "Seržant mě informoval, že kohosi hledáte..." řekl jako by nic.

"Hledáme, kapitáne. Jistou ženu pocházející z Německa. Jmenuje se Gerda Santo, za svobodna Wallisch. Pracovala na nábřeží u rybího trhu. Tam, co je dnes muzeum. Později z Ria údajně odešla."

"A vy chcete vědět, kde ji teď najdete."

"Přesně tak, kapitáne."

"Žádný problém. Pomůžeme vám," prohlásil velkoryse muž v policejní uniformě. "Budu potřebovat vaše pasy, vy vyplníte formulář a zaplatíte malý úřední poplatek. Souhlasíte?"

"Samozřejmě, kapitáne," řekly obě návštěvnice jedním dechem.

 

"Paní Gerda Santo, ročník 1922, žije od roku 1998 v jednom domě pro seniory v hlavním městě Brazílii. Adresu vám napíšu na lístek," oznámil de Oliveira asi po deseti minutách.

"Mnohokrát děkujeme, kapitáne," řekla Sophie Lascoux s ulehčením. "Hned teď si zakoupíme letenky. Zítra paní Santo navštívíme." Ohlédla se po druhé ženě, jako by požadovala její souhlas.

Eggerová přikývla. "Díky, kapitáne," řekla pak.

Fabio de Oliveira vstal, aby otevřel dveře od kanceláře. Galantně oběma návštěvnicím pokynul. "Není zač, dámy. Přeji vám příjemný zbytek dovolené."

Když v kanceláři osaměl, usedl zpět ke stolu. Chvíli přemýšlel, pak zvedl služební telefon. "Seržant? Budeš mě zítra zastupovat, beru si den volna, mám něco naléhavého v hlavním městě."

 

 

"Kde vězíš, člověče?" Touto nerudnou větou přivítal profesor Baske svého kolegu. "Kdes byl? Tady se dějí věci!"

"Musel jsem vyřídit něco služebního. - OK, nemusel, volal jsem domů manželce. Což tady z hotelu nejde, chápeš? Chci tohle vyřizovat pokud možno anonymně, nemusí každý trouba vědět, že tu bydlím."

"No jistě."

"Ozval se Paulo?"

"Ozval."

"A?"

"Tak poslouchej - Eggerová s Francouzkou navštívily policejní okrsek.

"Jo?"

"Jo."

"Třeba je předvolali."

"Neopředvolali. Paulův kamarád, hotelový detektiv Bruno, si to ověřil. Přišly tam samy."

"A zjistil ten Bruno proč?"

"Nezjistil, protože seděly celou dobu u samotného velitele."

"Tak u velitele... neříkej, profesore..."

"Mhm. A z okrsku odfrčely rovnou na letiště. Zabookovaly si dvě letenky do hlavního města. Na zítra."

"None..." Jenkins pokýval nechápavě hlavou. "Odposlechy?"

Baske ukázal na skřínku s reproduktorem. "Už to chodí. Zatím nic moc. Padlo pár slov o nějakém Carlosovi, bylo to špatně slyšet. Obě pak odešly do hotelové restaurace na večeři."

 

 

"Spíš, Sabino?" ozvalo se do nočního ticha v pokoji číslo 48.

"Ne..."

"Ty... myslíš, že paní Santo bude o pokladu něco vědět?"

"Nemám představu. Té ženě je přes devadesát, třeba si nevzpomene ani na svého bratra, kdo ví...?"

"Máš pravdu... Jsem tak napnutá, že nemůžu spát."

"Já zas nespím pro to hrozné vedro... Funguje tu vůbec klimatizace?"

"Měla by. - Nezajdem dolů do baru na panáka, když... nespíme? Nebo na pláž? Vykoupat se?"

"Já teda ne."

"Dobře, taky zůstanu. - Nemám pustit telku?"

"Pro mě ne."

"Hm. Tak dobrou..."

"Dobrou."

"Ty, Sabino..."

"Jo?"

"Mmm... jak dlouho jsi rozvedená?"

"Od předloňska."

"Aha a... od té doby pořád... sama?"

"Víceméně. Vlastně jo, pořád."

"A nechybí ti to?"

"Co?"

"No... to, že když se ráno vzbudíš... prostě nechybí ti... někdo?"

"Já nevím... myslím, že zatím ne. Mé manželství bylo prachmizerné. Pro mě i pro něho. Nerada na ty doby vzpomínám. Byl to zkrátka omyl, jak se často říká. - Ale... zatancovat bych si pomalu šla. Snad už dostávám chuť do něčeho jiného nežli do práce. Myslím... do života."

"To je fajn... Tak dobrou, Sabino."

"Dobrou, Beatrice Sophie..."





11.

 

Jenkins popotáhl z doutníku. "Tak to shrňme: ve městě Brazílii žije jakási paní Santo, co má informace o Wallischově pokladu."

"Strašný zápach. Jsem alergický na tabák," prohlásil Baske a otevřel dokořán okna. Do místnosti začal z Avenida Atlântica proudit vlhký mořský vzduch.

"Tak promiň, dám si to místní havana později." Udusil silný doutník v popelníku.

"Vřelý dík." Baske se u okna zhluboka nadechl. "Jeden by z toho kouře dostal astmatický záchvat. - Takže dobře: nějaká žena jménem Santo ví o pokladu. Tím pádem za ní nemusíme. Stačí sledovat ty dvě. Když jim Santo něco řekne, půjdou za tím. No a my půjdeme za nimi. Chce to ale opatrnost. Nerad bych se dělil o nález s detektivem a jeho známými."

"Dělení nepadá v úvahu, profesore, Paula odvoláme, zaplatíme mu a... ovšem nesmíme to skončit moc nápadně. On zatím nic neví, nerozumí naštěstí německy."

 

 

Ve 23:37, když štěnice v pokoji 48 přestala setrvale přenášet zvuk - neklamná zpráva o tom, že osazenstvo odešlo, nebo že spí - opustil detektiv Paulo Gonzaga svůj vůz, aby zamířil k hotelu Rio Othon Palace. Fakt, že byl kýmsi, kdo mluvil americkou angličtinou, nasazen na dvě německé turistky, mu byl od začátku podezřelý. Nabyl dojmu, že onen Američan může být vládní agent a že v celé věci půjde nejspíš o špionáž. Problém spočívá v neznalosti jazyka. Za normálních okolností nemá šanci dozvědět se, oč v případu vlastně běží. Gonzaga se z tohoto důvodu rozhodl pátrat současně na vlastní pěst. Od svého známého hotelového detektiva Bruna Samoriho získal univerzální klíč ke všem pokojům a teď, vybaven kamerou s nočním viděním, hodlá navštívit pokoj 48 a rozhlédnout se v něm. Ofotit si pasy těch dvou a taky všechny další dokumenty, co by v pokoji mohly být. Jistě, jde o záležitost dost riskantní, ale kdo ví, snad se to nakonec finančně vyplatí...

Gonzaga vyšel do patra pěšky. Nechtěl, aby si někdo všiml, kam přesně míří, čistě pro jistotu. U dveří s číslem 48 se zastavil. Pak se opatrně rozhlédl. Na chodbě panoval naprostý klid. Vyndal z kapsy univerzální klíč, který se pokusil zasunout do zámku. Nešlo to.

Sakra práce! Vždyť na tuhle možnost vůbec nepomyslel! Zadíval se pozorně na klíč; vypadal opotřebovaný, rovněž nesl stopy po neprofesionálních mechanických úpravách.

Co teď??

Gonzaga se nerozhodně otočil k sousedním dveřím. Jediná možnost je vlézt k sousedům do čtyřicetosmičky a pak venkem - po balkóně.

Lehce zaklepal na sousední dveře. Jestli otevřou, zeptá se na nějakou blbost a odejde jako pryč. Nic se nemůže stát.

Zaklepání na dveře s číslem 47 nepřineslo žádnou odezvu. Gonzaga znovu sáhl pro univerzál.

Zas to nejde! Doprčic, co mu to dal Bruno za nefunkční krám?!

Ani u dalších dveří nepochodil. Odemknout se mu podařilo až ty úplně poslední. Teď aby lezl přes čtyři balkony! To je špatné. Moc špatné. A taky nebezpečné. Má...? Nemá...?

Gonzaga se nakonec rozhodl risknout to. Tiše se vkradl dovnitř a neslyšně za sebou zavřel. Na balkoně odsunul skleněnou desku, přelezl ven a sklo poté vrátil zpět. Právě když se chystal k úkroku na balkon sousední, rozsvítilo se v pokoji 45 světlo.

"Cruz credo, oni mě snad slyšeli!!" Gonzaga chtěl zrychlit svůj pohyb, jenže to už kdosi vstoupil na balkon. Žena v pyžamu. Její oči signalizovaly hrůzu.

"Boa tarde... senhora..." vypravil ze sebe Gonzaga stísněně. "Omluvte mě, spletl jsem si pokoj..."

"Aaaa!!! Aaaaaaaaa!!! Zloděěěj!!!!" Zoufalý křik se rozlehl po celém okolí. Detektiv Gonzaga udělal zbrklý úkrok, sklouzla mu noha a rukou hrábl do prázdna. V letu se pokusil zachytit balkonu ve třetím patře, poté i ve druhém. Nezdařilo se, nicméně oba pokusy zbrzdily jeho pád. Dopadl na úzký travnatý pruh těsně vedle vlajkových stožárů.

 

"Haló!! Pane!!" Někdo s ním opatrně zatřásl. "Pane!! Co je vám?! Slyšíte nás?!"

Gonzaga otevřel oči a spatřil světla z pouličního osvětlení a na obloze hvězdy. Ležel na zemi před hotelem v travnatém záhonu. "Auuu... to je bolest...!" Vůbec se nemohl pohnout. "Já... asi... tam... spadl zhora..."

"Sanitka je na cestě, pane. Měl jste štěstí. Radši se nehýbejte."

"Díky... díky... " Detektiv Gonzaga zavřel oči. "Pro Deus... to byla ale rána...!"

 

 

Jenkins bral schody po třech. Když posléze vpadl do hotelového pokoje, hodil na stůl před druhého muže novinový výtisk. "Ranní vydání. Právě jsem ho koupil. Teď už je jasné, proč se Paulo nehlásí."

"Proč?" zeptal se s nevalným zájmem profesor Baske.

"Leží ve špitále, v noci vypadl z hotelu Palace!"

"Že vypadl z Palacu?? Jak se to mohlo stát?? A co tam vůbec dělal??"

"To nevím, profesore."

"Že by ho vyhodily ty dvě ženské? Paulo říkal, že si ho možná všimly."

"I kdyby, proč chodil v noci do Palacu?"

"Možná za tím známým, Brunem."

"No ano, profesore, ale ten ho určitě nevyhodil."

Baske pokrčil rameny. "V každém případě jsme bez detektiva."

Muž s nazrzlými vlasy mávl rukou. "Nevadí. Počkáme, až se ty dvě vrátí z hlavního města a pak se na ně sami nalepíme. Aspoň nám odpadá starost co s Paulem. Pošleme mu zbytek peněz do špitálu a tím pro nás věc končí."

 

 

"Dobrý den. Byl tu dnes ráno Carlos?" zeptala se Eggerová recepčního.

"Byl, madam. Nechal tu pár výtisků, pokud máte zájem..." odpověděl muž dobrou oxfordskou angličtinou.

"Ne, děkuji," mávla rukou.

"Je v nich o tom nočním neštěstí u nás v hotelu."

"O jakém neštěstí?!"

"Jistý muž tu měl nehodu. Spadl ze čtvrtého patra. Zřejmě chtěl krást, ale byl jednou ženou z pětačtyřicítky vyrušen."

"Fakt? Dejte mi ty noviny. To mě opravdu zajímá." Když spatřila záběr na ležícího muže a poté i jeho detailní foto, zasmušila se ještě víc. Rychle zamířila k hotelovému výtahu.

 

"Koukej, kdo tu v noci slídil!" Eggerová hodila noviny na postel.

"Cože, Sabino?! Muž s knírkem? Je to on? Ten z letiště? On spadl? Odtud ze čtvrtého? To není možný?! Proč sem šplhal??"

"Jak vidíš, v Riu je možný všechno."

"Co tu ale chtěl, Sabino? Myslíš, že byl u nás v pokoji a když se pak vracel...?"

"Jo, přesně tohle si myslím." Eggerová začala systematicky prohlížet pokoj. Nejdříve závěsy a místa u oken. Později stůl. Pak usedla na zem, aby prozkoumala prostor pod oběma postelemi. Když sáhla za ozdobnou toaletku, ucukla. Naznačila druhé ženě, aby mlčela. Znovu vsunula ruku za desku a když ji dala zpět, svírala v ní malý předmět opatřený výsuvnou anténkou. "Pst!" ukázala znovu.

Zašla do koupelny a vrátila se se sklenicí vody. Předmět ležící na stole do ní vhodila. "Tak. Štěnice je utopená." Věta byla provázena spokojeným výrazem ve tváři. "Ten parchant sem vlez, jen co jsme usnuly. Tomu tedy říkám drzost!"

"Z toho vidíš, Sabino, že bouchačku fakt potřebujem. Začíná to houstnout."

Eggerová sešpulila rty do úhledného kolečka. "Jo, nezbývá mi než souhlasit. Recepční říkal, že tu už Carlos dnes ráno byl, takže ho budeme muset najít."

Beatrice Sophie zaváhala. "Nechala bych to, Sabino, až se vrátíme od paní Santo, do letadla bysme se zbraní tak jako tak nemohly."

Tmavovlasá žena luskla prsty. "Velmi dobře, milý Watsone."

 

 

"Tak co?" zeptal se profesor Baske naléhavě.

"Dočista nic," konstatoval Jenkins truchlivě a udeřil do přijímače s reproduktorem. "Ten zatracený krám nevydá ani tón."

"Třeba Eggerová s Francouzkou odešly z hotelu."

"Blbost! Jejich letadlo odlétá za čtyři hodiny, jak včera zjistil Paulo! Jsou pořád doma, jenže štěnice není aktivní. Ani nepípne. Dělal jsem na odposleších už před lety na vojně. U těchhle starších krámů běží vždycky alespoň šum, když už nic jiného, ale tohle zkrátka vůbec nejede, poznám to. Buď došla baterka, o čemž se dá pochybovat, anebo... anebo to ty dvě našly a odnesly z pokoje."

"Že by to našly?" podivil se Baske. "Myslíš náhodou? Proč by to vlastně hledaly?"

"Jestli si přečetly o Paulovi a poznaly ho, mohlo jim všecko dojít. Zvlášť, jestli jsou chytré. A to podle všeho budou."

Baske se zamračil. "Víš, že máš pravdu? Já asi uvažuju moc přímo, nebral jsem to až tak... konspiračně. - Co podnikneme?"

Jenkins rozhodila rukama. "Nic, profesore. Odposlech necháme být. Jinak žádná změna."

 

 

Uprostřed zahrady seděla stará žena v kolečkovém křesle. Na nose měla neforemně vypadající kostěné brýle, v rukou držela knihu.

"Frau Santo?" zeptala se Beatrice Sophie tiše.

Stará žena se napřímila a odložila knihu na klín. "Wer sind Sie?" odpověděla instinktivně ve své rodné řeči.

"Ick heiße Lascoux und det," ukázala na vedle stojící ženu, "ist Frau Dozent Egger."

Stará žena nevycházela z údivu. "Gott, der Berliner Jargon! Det jiebt es ja nich! Den hab ick jahrelang nich jehört! Brauchense wat von mir?"

"Paní Santo," přidala se k hovoru Eggerová. "Jdeme za vámi v záležitosti vašeho bratra. Objevily jsme nedávno jeho dopis. Šlo v něm o slůvko Engelchen."

Stará žena na kolečkovém křesle rozevřela doširoka unavené oči. "Engelchen?! Mein Gott...!!"

"Ano, Engelchen," zopakovala Sophie opatrně.

"Engelchen...! Tak mi říkal můj bratr Pepe..."

"Aha..."

Paní Santo se napřímila. "Tak to jste vy... Přišly jste si pro bratrovu mapu, že?"

"A-ano, přišly," roztržitě přitakala Eggerová.

"Bratr byl trochu podívín. Často mluvil o svém pokladu. Popravdě, já nikdy moc nevěřila, že něco opravdu našel. Řekl mi, že si mapu brzy někdo vyzvedne, snad cizinec, který se ohlásí slovem Engelchen. Nikdo nepřišel a já na celou věc časem zapomněla. A najednou se objevíte vy - přímo z Berlína! Máte půl století zpoždění, mé dámy." Stará žena se pomalu rozjela. "Pojďte se mnou. Mapu mám v budoáru v jedné z knih. Moc si od ní ale neslibujte. Pokud bratr tehdy opravdu něco našel, bude to nejspíš dávno pryč. Určitě to mezitím objevil i někdo další."

Za pár chvil držela docent Eggerová v rukou starý vybledlý pergamen s mapou a barevnými znaky. "Pokud něco skutečně objevíme, dáme vám vědět. Máte na to přece nárok. Mnohokrát děkujeme, paní Santo."

Stará žena mávla rukou. "Se mnou si nedělejte starosti. Mám tu vše, co k životu potřebuju."

"Máme vaší adresu! Ozvem se vám v každém případě! Nashle!" Sophie na odchodu staré ženě zamávala.

 

 

Po deseti minutách vstoupil do budoáru muž s kyticí růží a bomboniérou. "Dobrý den, senhora Santo. Dovolte mi, abych se představil: jmenuji se Fabio de Oliveira, jsem policejním kapitánem v Riu de Janieru. Věnovala byste mi prosím pár minut?"





12.

 

"Hej, Carlosi!" Sophie povyskočila a zamávla rukou. "Nemohly jsme tě najít!"

"Jé, Němky! Jak se máte, vy dvě? Pěkný šrumec ve vašem hotelu co tu jste!"

Eggerová strčila ramenem do druhé ženy. "On ty noviny vážně čte. Ví všechno."

"Co říkala?" zeptal se Carlos. "Pořád Sabině nerozumím, mluví tak... zvláštně."

"Že všecko víš."

Malý kamelot si posunul čapku do týla. "To lezení po hotelu bylo fakt dobrý!"

"Já nic, to všechno ona," zdůraznila Eggerová.

Carlos přikývl. "A proč mě hledáte? Chcete noviny?"

"Tvý noviny jsme si koupily už ráno v recepci. Teď jde o něco jiného. Ten detektiv, co dnes v noci vypadl z Palacu, vlezl k nám do pokoje. Našly jsme ráno jeho štěnici."

"Štěnici?? Takovou tu... špiónskou? Nejste od CIA, vy dvě??"

"Nejsme. Řekneme ti pravdu a najmeme tě."

"Najmete? Jak najmete?"

"Na práci. Budeme tě potřebovat."

"Na co?"

"Za prvé: tvůj brácha nám musí sehnat zbraň. Máme strach, jdou po nás, chápeš."

"Ale proč po vás jdou?"

"Máme plán k pokladu."

"Vážně?"

"Vážně. Od jednoho starého cestovatele. Taky potřebujeme sehnat někoho, kdo nás k němu dovede. Na místo zvané Campo de espíritos - Geisterfeld - neboli Planina duchů. To musíš zařídit ty, Carlosi, poptáš se po někom. Dostaneš podíl z pokladu a za každý den žold... dejme tomu kilo."

"Tolik? Sto euro za den? Fakt, Sophie?"

"Fakt," slíbila namísto druhé ženy docent Eggerová. "Za každý započatý den stovka pro tebe. Dneškem počínaje. Zavolej kámošům, ať tě na pár dní zastoupí, nebudeš moct prodávat noviny, když pojedeš s námi."

Carlos sňal čapku z hlavy. "Není to sranda, že jo? Neděláte si ze mě srandu? Myslíte to vážně."

"Smrtelně," řekla Sophie. "A na dnes potřebujeme i nocleh. Nejlíp v privátu. V hotelu po včerejšku nespíme, není tam bezpečno."

"Půjdete ke mně, žádný problém, bydlím nahoře na Svaté Martě," řekl Carlos ustaraně. "Ale to až pak, teď zavolám bráchovi kvůli té pistoli. Jaká by měla být?"

"Pořádné dělo," zasmála se Sophie.

 

 

Jenkins, sedící v občerstvení kolmo proti hotelu Palace, na chvíli vstal, aby se protáhl. Znovu usedl, napil se teplé koly, sundal z krku triedr a odložil ho na stůl. Protřel si unavené oči.

Hergot...!

Na práci soukromého detektiva, kterou po zraněném Gonzagovi chtěj nechtěj převzal, nebyl zvyklý. Namáhala ho. Když se mu v kapsičce rozvibroval mobil, sáhl pro něj.

"No, profesore? - Nového? - Nic, co by bylo? - Jo, jsou v hotelu. Flákaly se po Atlantidě, šly až na její druhý konec, tam mluvily s tím klukem, tím kamelotem v čapce, pak k nim přijel khaki auťák, něco u něho kutili, odfrčel, no a teď jsou už dobrých dvacet minut zpátky na pokoji. - Heleď, profesore, v pět střídání stráží, ano? Ať si to taky užiješ. - OK. - Co chystají? - To netuším. - No dobře, tak nazdar... Profesore, počkej!! Teď vyšly ven!! Mají sebou tašky! Ty ženské jdou pryč! Asi se odhlásili z hotelu! Sakra, musím za nimi! - Co?! - Ne, žádné taxi, jdou pěšmo! Je s nimi ten kamelot! - Končím, ozvu se!"

Jenkins vyskočil a po mozaikovém chodníku pronásledoval trojici jdoucí směrem vpravo po druhé straně Avenida Atlântica.

 

 

"Uff!" Eggerová se zhluboka nadechla. Položila cestovní kabelu na zem. "Tohle není pro mě. Už jsme určitě ušli pět kilometrů. Měli jsme si vzít dročku," zkonstatovala.

"Už tam brzo budem," chlácholil ji Carlos.

Když odbočili z Rua Marechal Francisco de Moura do ještě užší uličky Rua Jupira, otevřela se před nimi scenerie velmi neobvyklá. Malé barevné domky, lemující strmé Morro Dona Marta, byly na sebe nakupeny bez ladu a skladu, dočista jako spadené krabičky od sirek.

"Koukni, Sabino...!" ukázala Sophie. "Tohle se v Berlíně nevidí..."

Druhá žena zavrtěla nechápavě hlavou. "None! Něco podobného jsem neviděla ani v Mexiku. Tady nahoře bydlíš, Carlosi?"

"No jo, a mám co dělat, abych vydělal na nájem, i když je to jen favela, teda místo pro chudý. Občas mi brácha pomáhá. Můj pronajatej bejvák je támhle nahoře, nad tou velkou anténou, terasa má zelený zábradlí, na ní je modrý ručník. To znamená, že nejsem doma. Aby se tam za mnou nikdo zbytečně nedrápal."

"Terasa... zábradlí... panebože, kudy se do té změti vchází...?" procedila Eggerová mezi zuby.

"Tam na druhý straně budou schody. Jo a některý baráčky jsou průchozí. - Hele," ukázal na modrý vůz, stojící na chodníku, "zrovna nás navštívili poldové."

"No fajn," řekla Sophie, když si uvědomila, že u sebe mají nelegálně zakoupenou pistoli s krabicí nábojů ráže 45.

V ten samý moment se u vozu otevřelo jedno z oken. "Hej, Carlosi! Odkdy ty provádíš turisty?"

"Ahoj, Bernardo, zařídil jsem si u sebe hotel."

"Tak to ti gratuluju." Okno se opět zavřelo.

"Jak vidíte, se mnou jste v bezpečí, nic se vám nemůže stát, mě tu každý zná."

 

 

Jenkins měl dlouhého únavného pochodování plné zuby. Panebože, kam to ti tři lezou! Periferie! Do takhle hnusné čtvrti by nepáchl ani za deset tisíc! A teď se tu plíží večerem, v obleku a kravatě a je tak strašně nápadný...! Každý místní na něho civí jako na exota. Aby ne!

A teď se mi ty ženské někam ztratily! Výborně!

Znovu si prohlédl ulici. Rua Jupira... hm, to se snadno zapamatuje. Když sem ty ženské vešly, musí zase vyjít ven.

 

Opřel se ramenem o modrou hranu domu, aby začetl se do nápisu nahoře v ulici. Barberria ze do carmo... Holičství, tady? None...? Že by se tu taky česali? V téhle čtvrti??

Vytáhl z kapsy mobil. "No, profesore, to jsem já. Ztratil jsem je na Rua Jupira. Ten kluk tu asi někde bydlí. Neskutečné místo. Domky tu na sebě leží jako po zemětřesení. - Heleď, dnes už nic nebude, zalezli někam do toho squotu. Ráno si na ně počkáme. Vracím se do Areny. Buď zdráv."

Jenkins se vydal pomalým krokem dolů do zšeřelé, liduprázdné ulice. Na křižovatce s Rua Marchal se téměř srazil s mladíkem, chvátajícím vzhůru do kopce. Hned jak zachytil pohled jeho nepřirozeně lesklých očí, bylo mu vše jasné; narkoman. Mladík ho minul, pak se ale rozmyslel jinak.

"Hej!" ozvalo se za Jenkinsem.

Zůstal stát a otočil se.

"Money?" zeptal se mladík lámaně.

"No money," odpověděl podobně topornou angličtinou.

Mladík vytáhl z kapsy nůž motýlek a zamával s ním. "Money!"

"No."

Jenkins, který při své vojenské službě působil i u zvláštních jednotek, se necítil vyvedený z míry. Díval se do lesklých očí neznámého a když se k němu dostatečně přiblížil, udělal úsporný, bleskurychlý pohyb pravačkou, při němž klouby jeho pěsti zasáhly hřbet ruky držící nůž.

Motýlek odletěl tři metry daleko a zazvonil o dlažbu. Útočníkovi trvalo několik sekund, než si uvědomil, co se vlastně stalo. Jenkins stál naproti němu, jednu ruku v bok a neznatelně se usmíval. "No money."

Mladík sebral konečně nůž a znovu zbrkle zaútočil. Vzápětí inkasoval prudký kop špičkou boty do zápěstí. Zbraň tentokrát skončila pod zaparkovaným vozem.

Jenkins přešel těsně k útočníkovi, který se předkláněl a kroutil bolestí. Z kapsy saka vytáhl dolarovou bankovku a hodil mu ji k nohám. "Tumáš, chlapče. Za víc to nestálo. Najdi si radši nějakou práci. Tohle ti moc nejde." Beze spěchu se otočil a pomalu odešel.

 

 

"V síti jsem spala naposledy na stáži v Mexiku..." zívala poránu docent Eggerová. "Kde je vůbec Carlos?"

Sophie ukázala palcem za záda. "Někomu volal a před chvílí odešel. Prý má tip na místního chlápka, co se vyzná v terénu. Snad domorodý indián."

"Aha..." Eggerová seskočila ze sítě. "Jak se ti spalo v Carlosově postýlce?"

"Žádná sláva, Sabino. Trpěla jsem samotou. Nechybělo moc a vlezla jsem k tobě do síťky."

Ušklíbla se. "To bychom spadly obě na podlahu."

Světlovláska zatřepala hlavou. "Dole, či nahoře... hlavně, že v milé společnosti." Vyzývavě mrkla.

Eggerová uhnula pohledem. Přešla oknu. "Jak mohou v těch krabičkách od sardinek žít...?" divila se. "Vezmu mobil a udělám si pár fotek. Vsadím se, že je to tu všechno postavené načerno. A ta změť drátů! Určitě černé přípojky. Nač platit proud, že, když se dá vedení napíchnout? U nás doma by s nimi rychle zatočili!"

"Foť, Sabinko, hned pak vypadnem, máme spicha s Carlosem na Copě. Za hodinu dvacet! Musíme spadnout dolů k vodě a pak ještě kus cesty k Palacu. Už je půl osmé. Dá se to vůbec stihnout? A před tím musíme něco slupnout!"

"To rozhodně! Něco si cestou koupíme. Tomu, co tu nechal ležet Carlos, při stavu jeho ledničky, kde je větší hic nežli venku, moc nedůvěřuju."

 

 

"Tady názorně vidíš, profesore, jak je to v reálu. Že dostatek pohybu není vždy žádoucí," posmíval se Jenkins. "Holt... sportem ku zdraví..."

Baske, který mu při chůzi stačil jen s nejvyšším nasazením, mávl beze slov rukou. Pak se na okamžik zastavil, aby se několikrát zhluboka nadechl. "Panebože, proč ty ženské tak kvaltujou? Měli jsme najmout taxi!"

"S autem nemůžeš sledovat chodce, to doufám uznáš."

"Samozřejmě!" zafuněl Baske vztekle. "Vypadá to, že se vracejí k hotelu."

Druhý muž přikývl. "Ale cestovní tašky nechali nahoře u kamelota. To znamená, že se někam chystají."

"Doufejme..."

"Říkal jsem ti, profesore, jak mě tu včera večer přepadl kluk s kudlou?"

"Neříkal. Jak to dopadlo??"

"Nejspíš jsem mu zlomil ruku."

"Chudák kluk..." konstatoval s lítostí v hlase profesor Baske.

 

 

U občerstvení proti hotelu Palace seděl Carlos s menším tmavým mužem. Muž měl na sobě civilní oděv, připomínající seprané montérky. Jeho hlavu s delšími vlasy zdobila čapka s umělými copy a množstvím barevných ptačích per. Před ním na stole leželo oválné chřestidlo.

"Tohle je pan Ng'guñu," řekl Carlos, když vstal. "On je... xamã, tedy šaman. Pochází z indiánského kmene Guaraní. Pan Ng'guñu mluví špatně ponašem a já znám z jeho řeči jen pár slov od indiánských kluků z ulice."

"Aha," pronesla těžce Eggerová. "Dobrý den."

Šaman zamumlal cosi nesrozumitelného.

"Dovede nás na Planinu duchů?" zeptala se věcně Sophie.

Carlos na domorodce chvíli mluvil, při čemž s ním komunikoval i rukama.

"Pan Ng'guñu říká, že mu bude ctí doprovodit vás na místo, jemuž jeho předkové říkali Campo de espíritos. Za pouhých 1000 dolarů."

Eggerová se ušklíbla. "Pošli ho k čertu, Carlosi, za tu cenu si to najdem samy. Pojď, Sophie, padáme." Otočila překvapenou dívku za loket.

"Co blbneš, Sabino?! Počkej!" protestovala.

"Klid, neboj, ten změkne! Znám tyhle týpky z Mexika! Ten sleví, uvidíš!"

Asi po třech krocích začal indiánský šaman zoufale skučet, při čemž použil i chřestidlo. Vzápětí se ozval Carlos: "Hej, Sabino! Xamã Ng'guñu vám místo duchů rád ukáže za dvě stě dolarů plus jídlo!"

"To už je jiná řeč." Eggerová se otočila. Napřáhla svou pravici. "Deal!"

 

 

"Co vidíš?" zeptal se Baske. "Půjč mi to taky." Natáhl ruku pro triedr.

"Na, vem si to. Sedí v bufetu s tím klukem a nějakým indiánem. Něco jedí. Ten domorodec vypadá divně."

Baske si přiložil triedr k očím. "Vidím, vidím, indián... Škoda, že nemáme zvuk."

"Obejdeme se bez něj. Náš plán je jednoduchý: půjdeme tam co oni. Není co zkazit."

 

 

Eggerová rozložila na stole mapu, získanou od sestry Pepeho Wallische. "Máme sice tohle, ale nákresy nejsou zcela srozumitelné. Výchozí místo k Planině duchů bude tady," zapíchla prst do mapy, "označené jako Mérex. Říká vám to něco?"

Indián hleděl na mapu nepřítomným pohledem. Pak cosi vykládal Carlosovi. Komunikace mezi oběma se zdála být složitá a zdlouhavá.

"Šaman říká, že jméno někdo záměrně pozměnil. Já si to myslím taky. Na severu Ria je místo Xerém. Právě u něj má být Planina duchů."

"Aha, takže Wallisch, autor mapy, jméno jednoduchým způsobem zašifroval; napsal ho pozpátku, dobře, to je možné. Jak daleko to je?"

Carlos opět chvíli tlumočil a chvílemi při tom vstával od stolu. "Šaman říká, že potřebujeme koně anebo auto," prohlásil pak.

"Seženeš auto, Carlosi? Myslím z půjčovny," zeptala se Sophie.

"Z půjčovny? To je na dlouhý lokte. Brnknu bráchovi, ať nám nějaký pošle, ale bude za to něco chtít."

"Zaplatíme."

Carlos zvedl mobil a chvíli hovořil. "Brácha chce za přistavení i auto stovku," ohlásil pak. "Auto můžete nechat stát, kde vás napadne. Je na odpis, odhlášený, jde z ruky do ruky, on si ho vezme někdo další."

"Cože?! Bude ten krám vůbec jezdit?" děsila se Eggerová. "Neskutečné poměry...!"

"Berem ho za stovku," opravila ji Sophie. "Ať je zelený s hvězdičkama! Jako ve filmu!"

 

 

Kapitán Fabio de Oliveira měl z policejního vozu poměrně dobrý výhled na Avenida Atlântica. Sledoval bistro proti hotelu Palace už hodnou chvíli. Dvě německé turistky, malý kluk v čapce a indián. Podivná sestava. De Oliveira, který se při návštěvě paní Santo v Brazílii dozvěděl, že si od ní dvě její krajanky odnesly starý plán, ukazující údajnou cestu k nalezišti drahokamů, nemohl tuto informaci coby šéf policejního okrsku opomenout. Co kdyby byla náhodou pravdivá?

Při zkoumání okolí služebním kukátkem narazil na pozoruhodnou skutečnost; poblíž bistra, v něž seděla neobvyklá čtveřice, u řady květináčů s palmami, stáli dva muži v košilích a kravatách. Nevypadali jako místní. Jeden z nich držel v rukou triedr. Zdálo se, že pozoruje nedaleké plážové bistro.

Dámy mají podle všeho společnost, pomyslel si de Oliveira. Pozoruhodné...





13.

 

Jenkins vyplivl doutník ještě před tím, než oddálil triedr od svých očí. "A sakra, auta! Přijely k nim dvě auta! Profesore! Odjelo jen jedno! Někdo jim přivez káru! Starý krám! Vypadá jak americký jeep! Dělej, musíme sehnat taxi, fofr, támhle u hotelu stojí něco žlutého! Jestli nám ty ženské ujedou, jsme v háji! Pojď! Hoď sebou!"

Oba muži v košilích a kravatách zdolali akrobatickým způsobem silně frekventovanou Avenida Atlântica.

 

 

Tak, a jdeme na to! Fabio de Oliveira nastartoval služební vůz, aby zamířil za žlutým taxi, které se právě rozjelo.

Stiskl tlačítko na radiostanici, poté vzal do ruky mikrofon. "Tady, kapitán, opakuju, tady kapitán, spouštíme akci. Seržante, sledujte mě přes satelit, vrtulník ať je v pohotovosti! Žádný zásah bez mého výslovného příkazu! - Kapitán končí."

 

 

Starý chrastící jeep odbočil z hlavní třídy na Avenina Djalma Ulrich k Lagoa de Freitas. Eggerová, zápolící s volantem a řadící pákou, projevovala obavy, aby je náhodou nestavěla policie, až vůz s ručně namalovanou a pravděpodobně falešnou espézetkou zaznamená. Carlos nad tím mával rukou; když hlavní tah rychle opustí, nic se nejspíš nestane. V Riu se prý dá jezdit s lecčíms...

"Očividně..." odpovídala mu, "očividně..."

 

Silnice poté kopírovala zátoku Rodriga de Freitase, kterou opustila ve směru na tunel, nesoucí jméno známého brazilského inženýra Andrého Rebouçase.

Cesta, kterou vyhledával Carlos podle mobilního telefonu, pokračovala po Avenida Paulo de Frontin poblíž známého stadionu Maracanã, dál kolem letiště Antônia Carlose Jobima přes Avenida Presidente João Goulard, po široké, nově vyhlížející Rodovia Washington Luiz.

Při sjetí z Rua Bonsucesso ve Vila Bonança vůz řízený Eggerovou několikrát zabloudil, aby přes sídliště Santa Alica, konečně dorazil k cíli, do místa zvaného Xerém.

Zde nastaly další potíže; Avenida Venância nebyla průjezdná. Na jejím konci stála brána. Carlos oslovil indiánského šamana, který mu cosi složitě vysvětlovat. Sám pak ukázal, že místo je třeba objet.

Osádka jeepu si při otáčení povšimla, jak za nimi rychle odcouvává žlutý vůz taxi.

"Hele, profík, a taky to sežral," poznamenala na jeho adresu Sophie.

 

Na Estrada Chapéu do Sol začal být indián aktivní a sám vytyčoval rukou s chřestidlem směr.

Silnice přešla v nevyasfaltovanou cestu, domy tu stály neomítnuté, většinou i nedostavěné, k obloze trčela rozměrná síta satelitních parabol a všude kolem bujela svěží tropická vegetace.

Po další chvíli bloudění zavelel šaman stop. Bylo to v blízkosti křižovatky ulic Venância a João Aires. Carlos z indiánské řeči vyrozuměl, že dál se bude pokračovat pěšky.

"Jakmile zajdem za roh, auto zmizí," prorokovala s důrazem Eggerová. "Jak se pak odtud dostanem, je mi záhadou..."

 

 

"Moc nechybělo a všimli si nás," řekl Baske, když s Jenkinsem opustili vůz taxi. "Panebože, to je ale zapadák! Nejsou tu lidojedi? A vůbec, měli jsme se nějak vybavit na cestu! Copak se dá jen tak chodit brazilským pralesem?"

"Milý příteli, viděls ty někdy skutečný prales?"

"Samosebou! A vypadal přesně takhle!"

"Poslyš, Baske... čeho ty jsi vlastně profesor?"

"Co na tom sejde? Sociologie přece, ale nikomu to neříkej."

"Aha... tušil jsem, že nebudeš od fochu. Tak se neplaš. Ty dvě ženské sebou taky nic nemají."

"Jenže je s nimi indián, co se tu vyzná. Má informace, narozdíl od nás."

Jenkins pohlédl na svůj mobil. "Klid, podle GMT je to jenom předměstí, nejspíš nějaký místní park. Teď půjdeme opatrně za nimi a až přijde čas..." Poklepal na sako, co držel v ruce. "Mám sebou devítku."

Baske se ještě víc zděsil. "Kdes ji ke všem čertům vzal?!"

"Paulo mi ji sehnal, hned po příletu do Ria. Pro jistotu, člověk nikdy neví. Vidíš, teď se nám bude hodit."

"Bože, ty je chceš oddělat, Jenkinsi!! Tušil jsem to. Co jiného se dá čekat od chlapa ze CIA. Víš co, v tom pádě běž sám. O mně se sice tvrdí, že jsem křivák, což je možná pravda, ale vrah?! To teda nikdy!"

"Profesore, zklidni se. Byl jsem nějaký čas v Deltě, to nepopírám, ale zabít nikoho nechci, přísahám! Proběhne to bez krve, věř mi."

Baske mávl rukou a zašklebil se. "Mně už je všechno fuk... máš akci na povel... Hlavně ať nepřijdeme o ty drahokamy."

"Bez obav, už teď nám patří."

 

 

"Sledujte mou pozici přes satelitní telefon, přesouvám se do terénu. Vrtulník a zásahová jednotka nechť jsou nadosah. Bez mého rozkazu nikdo nic nepodnikne. - Kapitán končí." Fabio de Oliveira si přehodil přes rameno samopal, k pasu si připevnil satelitní telefon a svítilnu s akumulátorem.

 

 

"Chtělo by to mačety," mínila po vstupu do zeleného porostu Sophie.

"Snad ani ne," zareagoval Carlos. "Šaman říká, že půjdeme podél potoka. Budou tam vyšlapané cesty."

"Kde, prosím tě?" zeptala se Eggerová, která nic takového neviděla.

 

Pochod zarostlým terénem podél úzkého toku, střídaný chůzí po jeho kamenitém břehu, byl značně namáhavý. Šaman, kráčející vpředu, se v nepravidelných intervalech zastavoval, třásl mocně chřestidlem, přičemž mumlal nejasné melodické formule.

"Zahání zlé duchy," vysvětlil hned zpočátku Carlos. "Prý je jich tu mnoho."

Cesta se pomalu zvedala vzhůru a byla čím dál namáhavější. Terén se zdál nepřehlednější a hustší než zpočátku. Náladu členům výpravy nepřidal ani romantický pohled na několik vodopádů s jiskřivě bělostnou vodou. 

"Právě jsem ztratila signál," řekla malomyslně Sophie, kontrolující zeměpisnou pozici přes mobil.

Indián cosi pronesl. "Prý za všechno mohou zlí duchové," tlumočil sdělení Carlos.

"Ještěže to víme..." zvedla obočí Eggerová.

 

U posledního vodopádu, zhruba po sedmi kilometrech úmorné chůze, udělal náhle indiánský šaman vpravo vbok, aby zabočil do hustého porostu. Po dvou stech metrech prodírání se keři a liánami se před členy výpravy rozevřel nevelký palouk.

"Jsme na místě," oznámil po dohodě se šamanem Carlos. "Dál musíme sami. Pan Ng'guñu se vrací, nevstoupí sem. Planina duchů je zlé místo, propadá se tu zem. Jak říká."

Eggerová rozhodila rukama. "A jak se dostaneme my zpátky??"

"Zpátky k potoku a pak podél něho."

"Vřelý dík!"

Ng'guñu natáhl pravici a znehybněl. Eggerová vylovila z kapsy peněženku. "Tři sta euro. - Carlosi, řekni mu, že je to víc, než chtěl."

"Sabino, žádná cesta dál není, koukni na mapu, jsme už skoro na místě!"

Vrátila peněženku do kapsy. "Jo, vidím, ať klidně odejde, Carlosi, že mu děkujeme."

Indián se sebe vypravil jakousi krátkou a významnou řeč, která měla být zřejmě varováním, uklonil se, počemž se ztratil v porostu.

"Označím místo, kudy odešel," nahlásil praktický Carlos.

"Výborně, udělej to," poplácala ho po rameni Sophie.

 

 

Profesor Baske byl se silami u konce. Jeho přestávky v chůzi pronásledování obou žen jenom zdržovaly.

"Jsou pryč. Ztratili jsme je," prohlásil konečně Jenkins a odkopl jeden z mnoha kamenů lemujících koryto potoka. "Sakra práce!"

"Omlouvám se... nezvládnu to..."

"Zvládneš, naber dech, profesore, a pojď. Půjdem naslepo. Buď je najdeme, nebo se holt vrátíme do vesnice, do tý díry jménem Xerém, a počkáme tam. Musí se tamtudy vracet."

 

Když se před oběma klopýtajícími muži zničehonic zjevil indiánský šaman v čelence, ztuhli oba leknutím.

"Eee...! Boa... bom... hallo!" zvolal přátelsky Jenkins.

"Gu-ten Tag," přidal těžce profesor Baske a zachytil se liány, aby neupadl.

Šaman zatřepal chřestidlem, opsal oběma rukama ve vzduchu velký kruh a cosi ze sebe vychrlil. Jeho oči signalizovaly hrůzu a nesouhlas. Ukázal směrem nahoru od potoka a celou proceduru znovu zopakoval.

"Tam nahoře... jsou?" bystře zareagoval Jenkins.

Nebylo zřejmé, zda muž s čelenkou přisvědčil. V jeho očích byl i nadále strach.

"Tak... dobře... díky, my to tam... omrkneme, když dovolíte." Jenkins se křečovitě pousmál. Kývl hlavou na Baskeho, opírajícího se celou vahou o kmen stromu. "Tudy, profesore!"

 

 

Eggerová zkoumala napjatě Wallischovu mapu. "Koukněte na tenhle symbol. Někde tam, hned za Planinou duchů, má být slunce."

"Že by východ slunce, například?" tipovala Sophie.

"Těžko," oponovala Eggerová. "Co kdyby bylo ráno podmrakem? Musí to být něco jiného. Prohledáme terén."

"Jdu na to!" zahlaholil Carlos a dal se do poklusu. Uprostřed planiny náhle zapadl až po pás do země.

"Dávej bacha!" křičela na něho Sophie. "Není ti nic?!"

Malý kamelot se vyškrábal z jámy. "Kdepak, v pohodě, jsem OK!"

"Fakt se to tu nějak propadá, ten indián asi nelhal, radši to obejdem," Eggerová ukázala na okraj planiny.

 

Najít něco v hustém zeleném buši se odpočátku zdálo být nemožné. Trojice opisovala a pomalu rozšiřovala malý oblouk kolem zadní části planiny. Prodírala se trávou, sešlapávala ji, nahlížela do okolí stromů, proplétala se mezi kořeny a liánami.

 

"Sabino, Sophie, pojďte sem, rychle!" ozval se po asi půlhodině marného lopocení Carlos. "Něco mám!"

"Co máš?" zeptala se nedočkavě Eggerová.

"Našel jsem kámen, koukal ho ze země jenom kus. Když jsem ho očistil klackem, vylezlo na něm tohle!" Ukázal na hrubě vysekaný symbol kolečka, obklopeného kolem dokola čárkami.

"Slunce...! - Jsi šikovný kluk, já ten šutrák myslím přešla."

"Teď má být směrem k severu další slunce. Jen kousek od prvního." Sophie vzala druhou ženu za loket. "Teď už to musíme najít, viď, že jo?!"

Horečně přikývla. "Jasně! Jsme takhle blízko! Nevzdáme to!!"

 

Hledání druhého slunečního symbolu trvalo pouhých pár minut. Asi patnáct metrů od prvního kamene vyčníval ze země další - s ostrou hranou. Když se ho trojice pokusila vyhrabat, zjistila, že nejde o kus ulomené horniny, nýbrž o vrchní část vstupu do malé jeskyně, označené podobným symbolem jako předešlý kámen.

"Druhé slunce...! Bože, lidi, my to asi našli...!" vydechla vzrušeně Sophie.

 

Odhrabat sypkou hlínu z ústí jeskyně nebylo nijak zvlášť namáhavé. Operaci koplikovaly silné kořeny rostlin, které bylo třeba přetrhat, ale už po dvaceti minutách se Carlos, vybavený vlastním zapalovačem, pokusil nahlédnout dovnitř. Když vylezl ven, byl bledý. "Holky...." rozpažil ruce. "Je to tam taakhle velký... a, a... stěny..." v rozrušení hlasitě polkl, "stěny jsou samý lesklý fialový drahokam...! Je jich... plná jeskyně...! Běžte se kouknout!"

"Čtyřmetrová drúza krystalů, nejmíň," určila diagnózu Eggerová poté, co se vysoukala ven. "Větší jsem neviděla. I když i takové možná existují. Zvlášť tady v Brazílii."

"Jakou to má cenu, Sabino?" zeptala se Sophie.

"Těžko říct, zřejmě velkou, ale... nejsou to rubíny. To tedy ne. Pokud si to Pepe Wallisch myslel, spletl se."

"Jak to odtud dostanem?" zeptal se Carlos.

"Konec diskuzí, panstvo, a ruce nahoru," zvolal Jenkins, který už hodnou chvíli, krytý hustým porostem, pozoroval fascinované trio.

"Co tu chcete?" zeptala se ho nevraživě Sophie.

"Přece to, kvůli čemu tu jste. Poklad. - Je náš!"

"Ne, to není!!" odporovala mu. "Patří nám!! My ho přece našly!! My dvě a Carlos!!"

"No a teď jsme ho zase našli my. - Hej, kolego, kde jsi?"

Baske se vypotácel z křoví. Na nohou stál pouhou silou vůle. "Zdravím... paní kolegyně..."

"Profesore?! Vy tady??!! To není možné, kde jste tu...!! Jo tak!! To sledování v Riu, to byla vaše práce?!"

"Moje, promiňte mi. Nechceme vám ublížit, jen získat ty... kameny... Kdybyste dala laskavě ruce nahoru..."

Eggerová namířila pistoli na druhého muže. "Ať jsi kdo jsi, Amíku, zahoď bouchačku, nebo střelím!! Ty kameny vám dobrovolně nevydáme!"

Jenkins uvažoval. Žena co na něho míří, vypadá vystresovaně. Mohla by to zmáčknout. Takže co teď...?"

"Paní kolegyně... já myslím..." začal Baske prosebně.

"Poklad je náš!" trval na svém Jenkins.

"Není! Patří Němkám a mně!" připojil se k hádce lámanou angličtinou Carlos.

Kapitán Fabio de Oliveira vystoupil z úkrytu. "Oukej, tady je policie, konec dohadů, všichni ihned odloží zbraně! Po-ma-lu!" Stál tu rozkročený, samopal v rukou, a skupinu přítomných si prohlížel s velmi nepřátelským výrazem ve tváři.

Když se po jeho výzvě nic nestalo, vypálil krátkou dávku do vzduchu. Jenkins i Eggerová poslušně složili zbraně ke svým nohám.

"V pořádku, to už je lepší," řekl de Oliveira spokojeně a obě zbraně zabavil. "Ani se nebudu ptát, odkud ty bouchačky máte. Musel bych vás nechat zavřít. A tohle," ukázal směrem k jeskyni, "to, co vy nazýváte Wallischovým pokladem, je majetek státu Brazílie, jasné?! Pokud budete moc hodné, vy, paní Eggerová a Lascoux, dostanete jako nálezci malou symbolickou odměnu."

"A my dva nic?" zeptal se Jenkins anglicky.

"Vám dvěma budiž odměnou fakt, že vás nechám odejít," odvětil nevalnou angličtinou de Oliveira.

"Jsem americký státní občan," zdůraznil Jenkins hrdě.

"To je vám v buši na nic," odsekl policista. "Nebo se chcete spojit s vaší ambasádou? Vysvětlit jim, proč tu s ilegálně nabitou zbraní ohrožujete lidi? No prosím. Tady máte satelitní telefon, můžete to udělat hned. - Tak co? Nechcete?"

"Nikoliv, díky, raději ne." Jenkins zvedl obě dlaně v defenzívním gestu.

"Skvělé rozhodnutí, blahopřeji, milý pane. Mimochodem, chcete jít do hotelu pěšky, nebo poletíte s námi vrtulníkem?"

"Vybral bych si tu druhou možnost, veliteli, pokud mohu," prohlásil Jenkins stísněně.

"Ovšem. - Tady vidíte, že ani Brazilci nejsou na vás Američany nijak zvlášť zlí. Máme vás zkrátka rádi." De Oliveira sáhl pro satelitní telefon. "Tady kapitán! akce! Vrtulník může přistát na malé plošině přímo za mnou. Dávej pozor, je tam měkký terén. -  Konec." Položil telefon na zem a zapjal elektrickou svítilnu. "Teď si konečně prohlédnu vaše drahokamy."

"Kapitáne?" ozvala se ještě Eggerová.

"Madam?"

"Chtěla bych... aby onu symbolickou odměnu, až bude stanovena, dostal tady Carlos Ribeiro. Potřebuje ji mnohem víc nežli já."

"Mou část pošlete do hlavního města paní Santo," připojila se Beatrice Sophie.

Fabio de Oliveira formálně zasalutoval. "Hezké gesto, milé dámy. Bude mi ctí zařídit to."





14.

 

V recepci hotelu Palace seděla za stolem zasmušilá čtveřice lidí spolu s chlapcem v baseballové čapce.

"To byl den, co... ehm?" odkašlal si profesor Baske.

"Zažil jsem lepší," mávl rukou Jenkins a několikrát si přihladil nazrzlou pěšinku.

"Já taky," připojila se Eggerová.

"Je škoda tolika rubínů... co všechno by se za ně dalo koupit...!" zasnila se Sophie.

"Beztak to rubíny nebyly," vysvětlila Eggerová.

"A co tedy??" zeptal se překvapený Baske.

"Vy jste to nepoznal, pane kolego? Díval jste se tam přece taky nakonec."

"Já... ehm... díval. Ale nepoznal jsem to."

"Šlo o velkou drúzu ametystů, obalených vrstvou chalcedonu. Tyto krystalické struktury se často nacházejí v kamenných výdutích. Takže to vlastně nebyla ani žádná jeskyně. Jen velká puklina ve velkém kameni."

"Jaký je rozdíl mezi rubínem a ametystem, paní... docentko?" zeptal se Jenkins.

"Rubín je vlastně korund. Složením oxid hlinitý. Pokud řeknete rubín, má se za to, že bude červený. Modrý rubín je totiž safír. Obecně vzato. A ametyst... ten je složením oxid křemičitý. Tedy chemicky něco zcela odlišného nežli korund."

"Tohle je pro mozek diplomata moc složité..."

"Není: rubín je Al2O3, ametyst SiO2. Víc vědět nemusíte."

"Aha, dobře... snad si to zapamatuju. A... cena, paní docentko?" zeptal se ještě Jenkins.

"Za rubíny dostanete mnohem víc než za ametysty."

"Mhm. Dík za vysvětlení."

Eggerová se otočila na svého kolegu. "Už dlouho se vás chci zeptat... čeho vy jste vlastně profesor?"

Baske se zatvářil nešťastně. "Já...? No... víte... paní kolegyně... ehm... jsem sociolog. Původním povoláním."

"Ach tak... já jen... vždyť je to jedno." Vstala od stolu.

"Paní kolegyně, počkejte ještě... Budu asi muset složit funkci po tom všem, doma, v Berlíně, co myslíte?"

"V ústavu? A proč? Kvůli mně snad? Ale ne, profesore, nic neskládejte, vždyť já se tím pokladem taky dala strhnout. A namířila zbraň tady na pana... Jenkinse. Mám snad kvůli tomu dávat výpověď? Ne. - Víte co? Ponechme si naše tajemství pro sebe. Já budu mlčet a vy taky. Platí? Jako by se nic nestalo."

Baskemu se rozsvítily zarudlé, unavené oči.

"Velkorysé, paní kolegyně, díky, díky! Slibuju, že vás už nikdy nebudu sledovat. Ani pro představenstvo Weissmannova ústavu. Od teď jsme my dva spojenci."

 

 

"Doprovodíme tě domů, Carlosi," řekla venku před hotelem Sophie. "Vezmem si od tebe věci a vrátíme do hotelu. Štěstí, že náš pokoj ještě nezadali!"

"Nahoru na Martu je to velká dálka, holky. Nechcete radši přespat u mně?"

"Kdepak, musíme ten neúspěch se Sabinou ještě trochu oslavit. Brzy odtud odletíme. A jakápak dálka? Pojedem obě cesty taxíkem, dnes mám chození pěšky až pokrk. Pojď, Carlosi, pojedeš s námi jako pán."

"Zdá se, že začíná poprchat," oznámila Eggerová nelibě. "Ještěže nás to nechytlo v pralese..."

 

Plánovaná oslava začala v malém karaoke klubu Pop GuimosPub, stojícím v jedné z bočních ulic, vedoucích od moře, v přízemí oranžově omítnutého hostelu Copa. Tady si Sophie konečně splnila svůj sen; zazpívat si před publikem v originále a bez hudebního doprovodu tesknou píseň Chorando sim alves, kterou znala ze svého oblíbeného filmu Muž z Ria. Její přednes byl natolik procítěný, že sklidila nejprve hrobové ticho, hned nato bouřlivé ovace. Následně přidala starou Mendesovu píseň Mas que nada, avšak kvůli vzrůstajícímu zájmu přítomných mužů navrhla brzy poté přemístit se zpět do Palacu, do hotelového baru.

Ale ani tady se Sophie nelíbilo. Měla na mysli něco komorního, intimnějšího. Tamní bar byl plný hostů a hrála zde hlasitá reprodukovaná hudba.

"Já nevím, Sabino, tady je to... na nic," říkala, "pojďme spáchat třetí pokus, je tu moc velký kravál." Eggerové, která si hovor o tanci vysvětlovala zcela jinak nežli druhá žena, disco ráz podniku nevadil; stále opakovala, že má po dvou dlouhých letech zase chuť tancovat. Po razantnějším přemlouvání, doplněným o velkou tequilu se nakonec, nepříliš ráda, nechala přesvědčit k odchodu.

Cestou okolo barového parketu narazily na vyššího muže v džínsech a širokém sombreru. Na nohou měl kovbojské boty. Angličtinou s přízvukem požádal Eggerovou o tanec.

Sophie se pokusila cosi namítnout, ale marně.

"Počkej na mě, tu chvilku!" říkala paní docentka vesele.

"Jdu na pokoj, Sabino, přijď brzo, domluvíme se co dál," okázale dávala najevo svou nelibost.

"Jo, jo, jasně, Sophie! Hned po téhle písničce!"

 

Čekání na pokoji číslo 48 se protáhlo. Což se ostatně dalo čekat. Už po půl hodině se Sophie rozhodla jít spát. V žádném případě neměla v úmyslu honit svou spolubydlící z parketu. Domnívala se, že je to pod její úroveň.

Nepříjemné pocity se mísily se vztekem i lítostí. Neuvěřitelné! Po celém tom dobrodružství ji vyměnila za prvního pitomého frajera, co jim zkřížil cestu! 

Dobře ti tak, nemělas z baru odcházet. Cos vlastně čekala?, ptala se sama sebe. Že to s ní snad vyjde? To by byla, holčičko, moc velká náhoda...

"To já všechno vím! Holčičko!" odpověděla Sophie svému vnitřnímu hlasu a přetáhla si peřinu přes hlavu.

 

 

Ráno po osmé ji probudilo otvírání dveří. Docent Eggerová se vracela po protancované noci. Byla evidentně v dobré náladě, dá se říct rozjařená. "Ahoj!"

"Co žes tak spěchala, Sabino?" řekl Sophie namísto pozdravu.

"Pááni, to byla noc! Celou věčnost jsem podobnou nezažila. Ten hotelový bar není tak špatný!"

"Jen když ses dobře bavila. Ostatně i já. Trčela jsem tu sama celých deset hodin!"

"Já vím, promiň, trochu jsem to přetáhla. Nezlobíš se, doufám?"

"Jestli se co??!!" zasyčela Sophie vztekle. "Nezlobím??!! Tak koukni, Sabinko, já jsem jen obyčejná holka, ale i tak mám svojí čest! Jasný??!! Mě nemůžeš nechat čekat deset hodin jako někoho u zkoušek na vaší fakultě!! Nota bene kvůli takovýmu... slizkýmu džigolovi!! Byl stejně trapnej jako jeho kovbojský imidž! A ty ses na něho jenom třásla! Styděla bych se na tvým místě!!"

"Co to má být?!" zeptala se ostře Eggerová. "Žárlivá scéna?"

"A co jiného??!!"

"Hm! Chceš mě snad nutit do vztahu... o který nestojím?"

"Chci!! Nutit tě můžu!! Donutit ne."

"Aspoň tohle že uznáš."

"Ne, ne, Sabino, nebuď spokojená s vítězstvím, tím to celé nekončí!! Vlastně jo, končí! Odlétám! Nejbližším letadlem. Zbytek času strávím na letišti. Na lavičce, na umývárně, kdekoli! Nebudu tady s tebou už ani minutu! Hotel zaplatím do pozítří. Pak si to vyjednej. Nebo se nastěhuj do pokoje k tomu... tvýmu opruzovi!!"

"Nepřeháněj, prosím tě!"

"Já nepřeháním, paní docentko! Proč myslíš, že jsem tě vlekla do Ria, he?! A nabídla ti poklad! Kvůli tvý školometský výslovnosti, který tu nerozumí ani veverka?! Ne, ne, Sabinko, kvůli tomu ne. Spíš kvůli tělu to bylo, viď?! Což tobě zřejmě vůbec nedošlo!!"

Eggerová mlčela.

"Tak! Mám zbaleno! Padám odtud!"

"Nechceš si to přece jen rozmyslet?" učinila chabý pokus o smír Eggerová.

"Ale jo, paní docentko, rozmyslím! Proč ne?! Pod jednou podmínkou: dlužíš mi protancovanou noc! A taky vše ostatní, co dostal sombréro. Jestli jsi ochotna dluh splatit, zůstanu."

Eggerové se tato nekompromisní podmínka nelíbila. "Nemám ráda, když na mě někdo tlačí," řekla ostře. "Nepotřebuju do ničeho nutit, mám svůj rozum."

"OK, Sabino, takže tvá odpověď je ano, nebo ne?!"

"Ne."

"Dobře." Sophie k ní přešla, uchopila ji za obě tváře a prudce políbila. "Ať z toho taky něco mám! - Čau!!" Vzala ze země obě cestovní tašky a práskla dveřmi.

Docent Eggerová vyskočila, aby dveře znovu otevřela. "A nestrkej mi jazyk do pusy!! Laskavě!" vykřikla do prázdné hotelové chodby.



15.

 

"Paní kolegyně! Jak se vede?" Profesor Baske pílil po chodbě Weissmannova ústavu s napřaženou pravicí. Jeho rozzářený úsměv připadal Eggerové tentokrát kupodivu upřímný. "Máte se?" Mohutně jí zatřásl rukou.

"Díky, profesore, ujde to."

"Kdy jste přiletěla?"

"Předevčírem. Ještě jsem se nestihla aklimatizovat, těch pět hodin zpoždění je znát. A jak se máte vy?"

"Zaplať pánbu, že tady v Berlíně nemáme prales! Tamten výlet do neznáma jen tak nezapomenu," ztišil hlas. "Platí naše dohoda z Ria, viďte?"

"Ovšemže platí, samosebou."

"Výborně!" Symbolicky si setřel pot z čela. "Měl jsem starost, abyste si to náhodou nerozmyslela."

"Nepadá v úvahu, profesore, tu možnost pusťte klidně z hlavy."

"Vřelý dík, paní kolegyně. No, víte... šlo mně i o to, aby se tady u nás zbytečně neventiloval fakt, že jsem pouhý sociolog, chápete?"

"Jistě, jistě, já budu mlčet, spolehněte se."

"Pak je vše v pořádku, přeji hezký den, paní kolegyně."

 

 

Od návratu z Brazílie se docent Eggerová každé ráno probouzela s představou, že je v Riu. Rozhlížela se s nevolí po svém pokoji, který jí k jejímu překvapení připadal cizí a stejným způsobem vnímala i okolí svého domu. Pod okny tu nejezdí auta přes Copacabanu... nevane tu onen navlhlý mořský vzduch... naproti domu není vidět pláž... A z druhého konce pokoje se na ni neusmívá opálená Sophie...

"Že by mi zrovna Rio mohlo chybět, to bych nikdy nečekala," říkala si pro sebe. "Rio...! Vlastně to bylo báječných pár dní!"

Se soustředěním na práci to nevypadalo o nic lépe. Myšlenky na brazilský výlet se nepřetržitě hlásily i zde.

Co s tím? přemítala Eggerová. Do Ria by se konec konců mohla vrátit. Už při zbytku dovolené v srpnu.

Po tomto zjištění se jí poněkud vylepšila nálada. Připomněla si profesora Baskeho, jak teď chodí kolem její kanceláře - doslova po špičkách.

Pousmála se, když si vzpomněla, jak zničeně její nadřízený u jeskyně s ametysty vypadal. Profesor byl tehdy doslova vyřízený.

Navštívit v srpnu Rio... moc dobrý nápad! Koupit si u Carlose noviny... projít místa ve městě, na které při první cestě nebyl čas... muzeum moderního umění například...

Eggerová moc dobře tušila, kam její úvahy směřují. Do Brazílie ano, avšak ne sama. O to tu v podstatě šlo, i když si to nechtěla připustit. Vzala mobil a položila ho před sebe.

 

Trvalo přes pět minut, než se odvážila vytočit číslo Beatrice Sophie Lascoux. Poté ho bez váhání vytáčela každou chvíli. Hovor na druhém konci však nikdo nebral, telefon se neustále přepínal na mailbox...

 

 

Byl pátek 12. července 2013, půl šesté večer. Eggerová stála na malém náměstí, ležícím proti mostu přes Landwehrkanal. Prohlížela si tu starý, tmavě rudý činžák

Vcelku hezké a klidné místo, hodnotila své okolí. A opravdu, vedle v domě je skutečně lékarna, vpravo pak prodejna piva Kulmbacher. Na domě se nachází nějaká větší vizitka. Právník, či lékař...?

Bürknerstraße, hm... v těchhle končinách Berlína ještě nikdy nebyla.

Zamířila ke vchodu s číslem 32. - Aha, je to lékařka...

 

Ve druhém poschodí stiskla nejprv zvonek se jmenovkou Lascoux. Když se nic nestalo, použila zvonek druhý, ten se jménem Zirbner.

Ve dveřích se ukázala asi šedesátiletá žena v růžových šatech. V její blízkosti stál nevelký cestovní kufřík. "Ano?"

"Paní... Zirbnerová...? Já... jmenuju se Eggerová. Jsem z Humboldtovy univerzity. Zvonila jsem na Sophie, ale neotvírá mi... Nemůžete jí prosím říct, že... tu čekám?"

Starší žena nervózně přikývla. "Ale ano, i když pospíchám. Jsem na odchodu. Sophie je určitě doma. Bude jako obvykle zahrabaná v knihách."

"Já vím, nebere mi ani telefon."

Zirbnerová se zarazila. "Jste z univerzity, říkáte? Počkejte... nebudete vy ta... docentka... co s ní byla... ta žena z Ria??"

Eggerová se pousmála. "Ano, jsem to já..." přiznala těžce.

"Tak chvíli počkejte."

"Díky..."

 

"Co chceš, Sabino?" zeptala se Sophie odtažitě, jen co vyšla ven z bytu.

Eggerová si sedla na schody přímo naproti ní. "Volala jsem ti... Nebralas mi to."

"Neházej to na mě, Sabino. Víš moc dobře, proč jsem to nebrala. Pročs přišla?"

"No... chystám se v srpnu do Ria. Chci vidět celé město, sochu Krista, viadukt, starou tramvajovou trať... Tentokrát bych pobyt zatáhla já. Kompletně!"

"Jo? A co?"

"Nechci jet sama."

"Sabino: své jsem ti řekla. Zaplacením cesty se tvůj dluh nemaže. Promiň, ale nad některé věci se já nedokážu povznést. To mám asi po mámě. Nedokážu, i kdybych chtěla."

"Chápu, Sophie... Je to tak, že... Rio mi chybí víc a víc! Se vším všudy! S pláží, mořem, Carlosem i tebou!"

"Aha." Světlovlasá dívka pozvedla významně obočí.

"Tak mi přece pomoz, Sophie! Vidíš, jak v tom..."

"Vidím. Ale nevěřím ti."

"Sophie! Já své dluhy vždycky platila! Neošidím tě!"

"Nevěřím ti, Sabino."

Eggerová vstala ze schodů. "Přesvědčím tě. Teď hned! Je tu někde v okolí bar s hudbou? Hoď něco na sebe a jdeme!"

"Co?"

"Jdeme, říkám."

"To myslíš vážně?!"

"Jak jsem řekla."

Sophie přešla těsně k ní. "Dobře si to rozmyslete, paní docentko, jsem náročný věřitel, budete muset splatit každičký cent!" Otočila se na odcházející ženu v růžových šatech a zamávala jí. "Nashle v neděli, paní Zirbnerová! Zaleju vám kytky!"

"Dostaneš vše, očs přišla," slíbila polohlasem Eggerová.

 

 

Červencové slunce se do temného pokoje, vyplněného knihovnami, skříní, stolkem s počítačem a postelí nedokázalo přes tmavý divadelní závěs na okně vůbec prodrat. Digitální hodiny na stěně ukazovaly jasným modrým displejem devět hodin dvacet dva minut.

Zvuky přicházející skrz dveře Eggerovou náhle vzbudily. Trochu se lekla. Někdo tam v předsíni musí být... pomyslela si. Kde vůbec jsem...? Aha, už vím...

Podívala se vedle sebe. Na její pravé ruce spokojeně oddychovala Beatrice Sophie Lascoux.

Jemně s ní zatřásla. "Hej! Vzbuď se! Někdo tam je!"

"Co...?"

"Sophie, vstávej! Domácí se vrátila!"

Vyskočila. "Ona je tu, Sabino?! Neblázni?! Fakt?! Jak to, měla přijet až v neděli večer! To je průšvih! Nesmím sem na noc nikoho vodit! Je to ve smlouvě! Jdu za ní, určitě mě odtud vyhodí! Drž mi palce!" V rychlosti na sebe natáhla džínsy a triko.

 

"Paní Zirbnerová...? Jak se máte...? Čekala jsem vás až zítra...?"

"Dobrýtro. - U příbuzných praskla voda. Tak jsem zase tu."

"Aha... no... já... paní domácí... víte... porušila jsem naši smlouvu," přiznala Sophie útrpně.

"Byl tu snad někdo cizí?!" zeptala se Zirbnerová s důrazem. "V mé nepřítomnosti?! To jste mě tedy zklamala!"

"Byl a ještě je. Víte... skončily jsme se Sabinou tady v ulici v jazzovém klubu a já... ona tu má auto, ale nechtěla jsem, aby jela domů pod vlivem, chápete?"

"To chápu, takže jste tu čtyři?? Jak jste se tam vešli?"

"Čtyři? Ne! Jsme tu jen dvě!"

"Dvě?! Jak to?" Zirbnerová nahlédla pootevřenými dveřmi do pokoje. Na posteli seděla neoblečená tmavovlasá žena.

"To je paní docent Eggerová, víte?" vysvětlovala Sophie.

Domácí zalapala po dechu. "Jestli tomu dobře rozumím... To je přece ta žena z Ria! Včera jsem s ní mluvila!"

"Sabina? Jo, je to ona, byla tam se mnou. No... my jsme včera večer trochu slavily... trochu víc a pak... zakotvily u mě..." Pokrčila bezradně rameny.

"Zakotvily jste... aha. Je to to, co si myslím, nebo se pletu?"

"Nepletete se..."

"Dobře, počkejte chvilku." Zirbnerová se za okamžik vrátila. V ruce držela svůj domovní řád. "Čtěte, Sophie. Tady."

"...pánské návštěvy po osmnácté hodině nejsou povoleny."

Domácí se spiklenecky pousmála. "Vidíte? Nic jste neporušila. Všechno je v pořádku, žádnou pánskou návštěvu jste přece neměla."

 

 

Nad Copacabanu vystupovalo ranní slunce a pomalu ohřívalo vzduch. První nedočkavci z řad turistů přecházeli Avenida Atlântica, aby si na písečné pláži vybrali to nejlepší místo. Kluk v baseballové čapce s balíkem novin přepočítával před hotelem Palace právě nabyté reais.

"Hej, chlapče, máš něco v angličtině?" zeptal se ho muž ze dveří hotelu. "V recepci už nic není."

"Mám jedny Washingon Post, pane."

"Dej mi je."

Malý kamelot podal muži výtisk s datem 22. srpna 2013 a do kapsy nasypal několik drobných. Když mezi dveřmi hotelu spatřil dvě známé tváře, celý se rozzářil.

"Jé, Němky??!! Kde se tu berete?! Hledáte další poklad?! Myslel jsem, že vás už nikdy neuvidím!! Ahoj, Sabinko! Ahoj, Sophie! To je překvápko...!"

"Čau, Carlosi! Jak jde život?? Dostals slíbenou odměnu??" ptala se jako o překot Sophie.

"Dostal! Díky vám! Představte si: celých deset tisíc reias!"

"Tři tisíce euro," přepočítala hbitě Eggerová. "To není špatné."

"Dyť jo," nafoukl se malý kamelot. "Jsem teď úplný boháč! Mám i lepší bejvák!"

"Už nejsi v těch barevných budkách?"

"Jsem, pořád, ale mám pronajatou jinou, lepší! Ukážu vám ji! Je pořádně velká! Mám v ní i elektriku! Na verandě je talíř, koukám každý večer na telku! Prostě paráda! Moc jste mi pomohly, vy dvě!"

Eggerová se rozhlédla po ulici. "Třeba ještě pomůžeme. Ukážeš nám město, Carlosi? Chceme tě znovu najmout."

"Proč ne? Jen co za sebe seženu náhradu. Počkejte, vy dvě, obvolám kluky."

 

"Vyřízeno, za pár minut dorazí kámoš," prohlásil za chvíli. "Kam půjdem hledat poklad tentokrát? Škoda, že to posledně nevyšlo..."

Eggerová přimhouřila oči před vycházejícím sluncem a vdechla vlahý mořský vzduch. "Je to na tobě, Carlosi. Kam nás zavedeš, tam půjdeme. A ještě něco:" Zastínila si oči rukou. "Poklad je někdy docela blízko. Jen si to člověk musí uvědomit."

Sophie na ni krátce pohlédla. Na její opálené tváři se rozhostil spokojený úsměv...

 

 

 

Konec

 

(c) Copyright 2013 by Realm of antisubtext

 

 

 

| žena z ria 2. | zpět povídky |