Žena z Ria (3)

 

napsaly Jana Neruda & Ester Klein



Poznámka: Tento nekomplikovaný příběh se odehrává v Berlíně začátkem roku 2014. Jeho osou je, jako v případě předešlé části, hledání ztracených peněz riodejaneirského gangu a formování vztahu mezi hlavními hrdinkami Sabine a Sophie.


 

Weissmannův archeologický institut v Berlíně, úterý 18. 2. 2014

 

Když se někde něco proslýchá, nemívá to často daleko k pravdě. Profesor Heribert Baske, který si tento fakt dobře uvědomoval, přecházel nervózně po chodbě Weissmannova archeologického institutu sem a tam. Necítil se ani trochu dobře; zprávy kolující mezi zaměstnanci se právě dnes donesly i k němu. To, že by měl být na příštím zasedání rady odvolán z funkce ředitele, se ale nezdálo být logické, neboť do konce řádného volebního období zbývá ještě jeden rok. Baske nabýval dojmu, že si někoho z rady něčím znepřátelil. Ovšem čím?? Šlo snad o archeoložku docent Eggerovou, na níž nenašel nic, co by mohlo ukazovat na předpokládaný protekcionizmus, či dokonce páchání trestných činů, souvisejících s úplatky? Realita byla naprosto opačná; po událostech v Riu se Baske s Eggerovou spřátelil; přičemž mu ona nabídla spoluautorství u tří odborných publikací. Lépe řečeno možnost napsat k nim rozsáhlejší úvod. Nešlo jen o to; Baske zde působil i ve funkci korektora a odborného poradce z oboru sociologie. Koneckonců právě z tohoto úhlu lze ke staré mayské kultuře mnoho říct.

Možná, že ti z představenstva, kteří se za Baskeho při volbě před dvěma lety postavili, automaticky počítali s tím, že docent Eggerovou profesně zlikviduje, a když se ukázalo, že s ní začal víceméně spolupracovat, stal se rovněž osobou na odstřel.

Co teď?, zvažoval Baske, opustit funkci ředitele se mu ani trochu nechce. A nejde jenom o vysoký plat, který mu představenstvo vyměřilo. Co s tím vším podniknout, když jeho chlebodárci dospěli k názoru, že je jim málo věrný…? Další otázka, co se naskýtá, je, zda vůbec existuje reálná šance, nepříznivou situaci zvrátit. Bohužel o jeho odchodu z postu ředitele mluví ve Weissmannově archeologickém ústavu už i uklízečky, a to je velmi zneklidňující, respektive špatné, nač si to zastírat?

Baske přemýšlel, jakou roli v celé věci může hrát samotná docent Eggerová. Tím, když ji před nedávnem jmenoval svým zástupcem, stala se automaticky i členkou představenstva Weissmannova ústavu při Humboldtově univerzitě. Že by byla tak ambiciózní a intrikovala proti němu? Ne, to nepadá v úvahu, dospěl k názoru Baske, vždy se k němu chovala otevřeně. Zvlášť po tehdejším incidentu v Riu. Panebože, to byla blamáž! Jak se jen mohl nechat strhnout tak nesmyslnou myšlenkou něco zcizit, či někoho okrást?

Baske přestal pochodovat a opřel se dlaní o zeď. Pohlédl sice z okna, ale díky zamyšlení informace zvenku prakticky nevnímal. Jestli nic nepodnikne, přijde o ředitelský post. Co má ale vlastně podniknout? Obrátit se na přátele. Ovšem na jaké? Vyjma docent Eggerové si v ústavu nikoho k tělu nepustil. Tak tedy Eggerová… Dobře, alespoň se ukáže její skutečná tvář.

A co atašé Ron Jenkins? Dá se vůbec označit za přítele někdo, kdo je de facto jeho řídící orgán? Nebo jak to pojmenovat. Někdo, pro koho sbírá informace o radikálech na většině berlínských vysokých škol? Jenkins v minulosti rozhodně jeho přítelem nebyl. Ovšem – opět – po událostech v Riu de Janeiru se i tento status změnil. Na druhou stranu, kontaktovat Jenkinse osobně za účelem intervence v představenstvu… ne, to asi nepůjde. Navíc, Baske se nikdy nepovažoval za člověka zvládajícího diplomacii. Ostatně ji ve vedoucích funkcích v podstatě nikdy nepotřeboval. Ovšem, jeho zástupkyně tento dar má, mohla by tudíž Ronalda Jenkinse oslovit.

Baske se otočil zády k oknu s pohledem upřeným na dveře s vizitkou Doc.Dr.Dr. Sabine Egger s úmyslem zaklepat na ně. Pak si to ale rozmyslel; vrátil se do své kanceláře, z baru vzal nenačatou láhev grappy, kterou vložil do své aktovky. Teprve takto vybaven se vypravil ke své zástupkyni.

 

„Profesore?! Dobrý den! Můžu pro vás něco udělat?“ Docent Eggerová vstala, aby ukázala na druhé křeslo. „Posaďte se přece.“

Baske dopadl na křeslo s vážným výrazem ve tváři. Na svá kolena položil aktovku. V jeho rukou se zakrátko nato objevila láhev grappy. „Máte něco na nalití, paní kolegyně?“ zeptal se stísněným hlasem.

„Ale ovšem, profesore.“

Baske láhev odzátkoval a naplnil obě sklenky až po okraj. „Na vaše zdraví, paní docentko!“ Symbolicky pozvedl sklenku a jedním douškem ji vyprázdnil. „Proč jsem vlastně tady… Možná, že jste už zaslechla fámy o mně a....“

Eggerová pootočila sklo s alkoholem mezi prsty. „Ano, profesore, bohužel. Dokonce za mnou byla jistá malá… delegace ve snaze přimět mě k tomu, abych vás na příštím zasedání představenstva nepodpořila. Argumentovali vším možným; v prvé řadě faktem, že jste sociolog, který do vedení archeologického institutu vlastně nepatří. Když jsem se s nimi neztotožnila, přišli s názorem, že jsem v představenstvu příliš krátce, a tak dál, no a nakonec začali víceméně vyhrožovat skandalizací mého soukromí, které by z jistého úhlu pohledu mohlo být špatným příkladem pro studenty a rovněž na můj další kariérní vývoj, pokud bych se stavěla za vás. Neopomněli se zmínit o tom, že jednou z vašich povinností bylo sledování mé působnosti ve Weissmannově ústavu. Což stavěli do roviny s donašečstvím. – Řekla jsem jim, že si své mínění nechám pro sebe, že budu na zasedání představenstva hlasovat podle svého nejlepšího svědomí.“

Baske, napjatě sledující svou zástupkyni, zamyšleně přikyvoval. „Kdo v té delegaci vlastně byl?“

„Dva úředníci z druhého patra; doktorka Jablonski, šéfka plánovacího odboru, a její osobní asistent Hans… Meiwald, myslím. Je mi známo, že právě doktorka Jablonski udržuje nadstandardně dobré vztahy se současným předsedou představenstva Weissmannova ústavu doktorem Sonnenfeldem.“

Muž dolévající sklenky přisvědčil. „Vím o tom. Proslýchá se, že jsou dokonce příbuzní. Vliv na něho v každém případě mít bude. Možná z jeho jednání vycítila, že jsem částečně ztratil podporu představenstva a ráda by této situace využila. Byl by to velký profesní i finanční skok z plánovacího oddělení na ředitelský post.“

„To jistě,“ připustila Eggerová. „Ale ještě tam doktorka Jablonski není.“

„Pevně doufám, že ani nebude,“ pronesl Baske těžce. „Přestože si svou pozicí nejsem ani trochu jistý. V této souvislosti bych vás ještě o něco prosil, paní kolegyně.“

„Poslouchám, profesore.“

„Jde o to… napadlo mě… kdyby někdo na zasedání představenstva pronesl projev na mou podporu, tak by možná…“

„Já to tedy rozhodně udělám. Počítám s tím, profesore.“

„Děkuju, paní kolegyně… budu rád, ale přizval bych ještě někoho dalšího.“

„Koho?“

„Ronalda Jenkinse z americké ambasády. Jenže já ho osobně o nic žádat nechci, pochopte. Nebylo by to z mé strany taktické.“

„Chápu. Mám ho pozvat já?“

„Budu vám neskonale vděčný, paní docentko.“

„Dobře, žádný problém. Dáte mi na něho kontakt?“ Podala svému nadřízenému mobil.

Baske příslušné číslo namačkal, poté vytočil a ihned telefon zavěsil. „Máte ho v paměti.“ Nalil si třetí sklenku grappy, vypil ji a vstal. Napřáhl k sedící ženě pravici. „Předem děkuju za vaši pomoc. Jsem rád, že se z nás v Riu stali spojenci, Sabino. Všechno špatné je, jak vidno, k něčemu dobré. Nashledanou.“ Nedopitá láhev zůstala stát na stole.

Eggerová rovněž vstala. „Nashledanou, profesore, budu vás informovat o situaci. A hlavu vzhůru, zvládneme to.“

„Díky,“ pousmál se odcházející muž, ale moc vesele při tom nepůsobil.

 

 

 

 

Inženýr Uwe Pick seděl u krajního stolku před Andy's Diner & Bar na Potsdamer Platz, usrkával kávu a nervózně se rozhlížel. Chvílemi se díval na své hodinky značky Rolex, přičemž usilovně přemýšlel o telefonátu neznámé ženy, která ho ráno požádala o schůzku právě v této kavárně. Uwe Pick probíral všechny možné eventuality, ale na nic, co by vybočilo z každodennosti, nepřišel. Jeho myšlenky zabíhaly i do minulosti ve snaze vybavit si, zda se neudálo něco významného či neobvyklého, co by mohlo souviset s příslušným tajemným telefonátem. Opět bezvýsledně. Žádná dopravní nehoda, žádný konflikt v zaměstnání, vyhrožování žalobou, žádná stopařka s následným sexem v motelu. V nedávné minulosti se prostě nic důležitého nestalo.

Uwe Pick se opět zadíval na zápěstí. Vždyť ta neznámá tu měla už pět minut být! Přijde vůbec? Nešlo snad o nějaký hloupý vtip jeho spoluzaměstnanců? Měl sem vůbec chodit…?

Náhle ucítil z levé strany závan parfému. Pootočil hlavu tím směrem. Vedle něj stála vyšší blondýna v tmavých slunečních brýlích a drahém kostýmu. Pomalu vstal. „To jste vy?“ zeptal se.

Nasadila slabý, naučený úsměv. „Pokud jste inženýr Pick, pak jsem to já.“

„Ano, jsem, posaďte se, prosím. Budete něco pít?“

Udělala zamítavé gesto rukou. „Ne. Potřebuji s vámi mluvit.“

„Dobře. – Můžete se mi nejdřív představit?“

„Proč ne? Jsem doktor Bettina Jablonski z Weissmannova archeologického ústavu. – Už vám svítá, pane inženýre?“

Pick opatrně přikývl. „Snad ano. Z toho, co jste mi řekla, soudím, že se jedná o mou bývalou ženu. Musím vás ale zklamat, jsme už dva roky rozvedeni, nežijeme spolu, a ani se nijak nestýkáme, nevím tedy, zda vám mohu být jakkoli prospěšný, paní doktorko. Dokonce si ani netelefonujeme.“

Pohlédla na něho přes sluneční brýle. „Nejde ani tak o mě, pane inženýre. Prospěšný byste měl být, nebo lépe řečeno mohl být, pouze vaší bývalé. Pokud vám to ovšem není natolik proti srsti, že…“ Doplnila řeč nevýrazným, ale poněkud afektovaným gestem pravé ruky.

Uwe Pick si krátce prohlédl sbírku jejích prstenů. Zdálo se mu, že je jich zbytečně moc. „Jak mohu podle vás pomoci své bývalé ženě?“

Opět nepatrný, strojený úsměv. „Poradit jí, které věci dělat a kterým se radši vyhnout. Víte, pane inženýre…“ dramatická pauza, „vaše žena se od jisté doby chová… zvláštně.“

„Zvláštně? Co tím myslíte?“

„Navštěvuje například Brazílii za pochybnými účely, o nichž není nikdo přesně informován. Stýká se s lidmi z diplomatických kruhů, s nimiž není profesně nijak svázána.“

„Nevím přesně, kam tímhle míříte, paní doktorko.“

„Vaši ženu v nedávné minulosti navštívila policie. Podle všeho byla zapletena do vraždy cizího státního příslušníka – gangstera - samozřejmě Brazilce.“

Uwe Pick se napřímil. „Opravdu??“

„No ano. Navíc, co se práce týče… docent Eggerová vehementně podporuje ředitele ústavu Baskeho, který je de facto odepsaný. Za tohoto stavu by jeho pád mohl v konečném důsledku způsobit i to, že bude po zvolení nového ředitele, či ředitelky sama muset…“ udělala významnou pauzu, „kvůli falešné loajalitě, za níž budou nejspíš úplatky, hledat nové zaměstnání.“

Uwe Pick přikyvoval. „Velmi pozorně vás poslouchám, paní doktorko, a chci se vás na něco zeptat. Proč vlastně máte takovou starost o mou bývalou ženu?“

„Správná otázka. Protože potřebuju její podporu. Potřebuju, aby se docent Eggerová při odvolání ředitele Baskeho, ale také při nové volbě dvacátého února, postavila veřejně za mě. Na oplátku jí já nebudu činit žádné potíže při jejím… řekněme dalším… profesním růstu ve Weissmannově institutu. Mohla by dokonce zůstat na postu zástupce ředitele, pokud se novým podmínkám přizpůsobí.“

„Chápu, chcete kandidovat na ředitelku. Takže… bych podle vás měl docent Eggerovou navštívit a… dát jí několik užitečných rad, nemýlím-li se?“

„Formuloval jste to naprosto přesně, pane inženýre. Víte… pokud by i nadále podporovala profesora Baskeho, který mimochodem není vůbec žádný odborník, nýbrž pouhý zběhlý sociolog, dosazený do funkce bůhví kým, mohlo by se stát, že by se někteří lidé začali všímat i jejích… netradičních milostných afér a sepsat kupříkladu petici, že vztah vysokoškolské kantorky se studentkou narušuje morálku na celé Humboldtově univerzitě. Chápete?“

Uwe Pick chvíli mlčel. „To myslíte vážně?! Má žena má být lesbička?! Tohle vy tvrdíte?! Je to vůbec ověřená informace?? Nejde jen o nějakou pomluvu ve stylu, jedna paní povídala??“

Žena ve slunečních brýlích se vítězoslavně zasmála. „Ale ovšem že to je pravda! Už o tom ví celý Weissmannův ústav. Jde o jistou třiadvacetiletou studentku z filmové fakulty tady v ulici. Je údajně poloviční Francouzka.“

Uwe Pick zavrtěl nechápavě hlavou. „Tohle je pro mě naprosto nepochopitelné. Jsem v šoku. Pokud jsem se Sabinou žil, nikdy se takhle neprojevila.“

„Jestli to nebude tím, že s ní už nežijete, pane inženýre. Ale co není, může zas být, nemyslíte? Někdy stačí jen trocha snahy. Pozvete ji třeba do Ria. Dřív než to znovu udělá ta… holka.“

Uwe Pick stiskl rty. „Nebudu vám lhát; zamotala jste mi pěkně hlavu, paní doktorko.“

„V to pevně doufám, pane inženýre.“ Jablonski vstala, aby podala sedícímu muži ruku. „Přemýšlejte o celé věci a udělejte, co budete považovat za nutné. Věřím, že se rozhodnete správně. V zájmu své ženy a… v zájmu naší věhlasné Humboldtovy univerzity.“

Konsternovaný Uwe Pick zůstal ještě několik minut v kavárně. Dospěl k názoru, že svou bývalou ženu musí urychleně navštívit.

 

 

 

 

Beatrice Sophie Lascoux se objevila na Grüntenstraße po šesté hodině večer. Jízda od filmové akademie na horském kole k domu docentky Eggerové jí v průměru trvala pětadvacet až pětatřicet minut, podle hustoty dopravy.

Horské kolo opřela nedaleko garáže, dvakrát se krátce dotkla zvonku na znamení, že je to ona, a dveře se vzápětí otevřely. „Ahoj, zlato, jsi tu dnes brzo,“ konstatovala spokojeně Eggerová.

Sophie zvedla hlavu, aby ji lehce políbila na tvář. „Ahoj, Sabinko. Máš se?“

„Fajn.“

„To ráda slyším.“ Otevřela batoh, který sundala ze zad. „Koupila jsem dvě hotovky: kung-pao a smažený sýr.“

„Prima, dík! Hodím to do lednice. – Poslyš, zlato, jsi tu teď dost často… nechceš přece jen vlastní klíč od domu? Nebo se sem nastěhovat?“

Zatřepala světlým melírem. „No… vlastně proč ne, Sabinko, díky, jsi hodná, že mi to nabízíš, klíč si vezmu, ale nastálo se k tobě zatím nastěhovat nechci. Přestala bych tě brzo bavit. Jsem dost nesnesitelná, hlavně po ránu.“ Usmála se a pohladila tmavovlasou ženu po rameni. Když se ode dveří ozval zvonek, řekla: „Zůstaň, Sabino, zaběhnu tam.“

 

Za dveřmi stál asi čtyřicetiletý muž v zimníku. Mezi šedou vlající šálou, co měl na krku, prosvítala tmavě červená kravata a bílý límeček košile. Jeho obličej vyzařoval napjetí.

„Jéžiš, už zas policie…?“ zkonstatovala Sophie namísto pozdravu. „Vypověděly jsme přece, že Saula Laga oddělali jeho bývalí kumpáni Gusmão s Rochou. Řekli nám to v Riu! A oni sami jsou už taky mrtví! Zabili je před našima očima kluci z Montesova gangu! Komisař Feist z oddělení vražd byl o všem podrobně informován.“

„Jmenuju se Pick,“ řekl muž za dveřmi s nezájmem o předešlé sdělení.

„Aha. Já jsem Lascoux.“ Otočila se do domu. „Sabino, pojď sem! Je tu polda!“ zavolala.

„Vy jste ta Francouzka, že…“ pronesl návštěvník s nevolí v hlase.

„Tohle označení mi nevadí, přestože jsem od narození Němka. Ovšem váš tón… ten nezní moc přátelsky, inspektore. – Co vlastně po nás chcete? Měla jsem za to, že jste Lagův případ uzavřeli.“

„To bude nějaký omyl, slečno…?“

„Lascoux.“

„Aha.“

„Takže neuzavřeli, inspektore?“

V ten moment ke dveřím dorazila majitelka domu. „Co tu děláš, Uwe?!“ zeptala se velmi chladně.

„Ahoj, Sabino. Můžeme si promluvit mezi čtyřma očima?“

Dotázaná neodpověděla. Otočila se ke své přítelkyni. „Tohle je můj bývalý manžel inženýr Pick.“

„Neříkej? A co tu dělá?“

„Na to se ho chci právě zeptat. Takže? Pročs přišel? Dohodli jsme se přece, že se nebudeme stýkat.“

Návštěvník rozhodil rukama. „Kdyby to nebylo důležité, nechodil bych.“

„Mohls mi zavolat.“

„Můžu s tebou mluvit o samotě?“

„Ani náhodou!“ vypálila od boku Sophie. „Nemáme mezi sebou žádné tajnosti!“

Ušklíbl se. „Možná nemáte, ale doma tu nejste! Já byl – celé tři roky!“ Pohlédl na svou bývalou ženu. „Můžu dál?“

„Ne,“ odsekla Eggerová. „Neohlásil ses, vyřídíme to tady.“

„Budu v obýváku, Sabino. Kdyby něco, zavolej.“ Sophie se na návštěvníka ušklíbla a odešla.

 

Muž v zimníku se opřel rukou o futro. „To je ona? Ta, co s ní…?“

„Žiju? Jo, je to ona. Žádná jiná tu není.“

Zavrtěl hlavou. „Co se to s tebou, prosím tě, stalo, že…? Kdyby to byl jakýkoli chlap, ten nejpitomější, nejchudší na světě, chápal bych to, ale ženská…??!“

„Nehodlám s tebou probírat své soukromí, Uwe. Jestli‘s přišel jenom proto, můžeš zas klidně jít.“

„Zatracená zima… “ Otočil si plandající šálu kolem krku. „Byla za mnou doktorka Jablonski od vás.“

„Ach tak…! Tebe už taky navštívila… Máš mě přemluvit, že? Kvůli Baskemu.“

„Přesně tak. Prý až bude zvolena ředitelkou, všechno ti vynahradí. V opačném případě se tě chce zbavit. Nejspíš přes tu tvou novou… no tu… blondýnu, co tu máš. Že prý nejsi dobrý příklad jako kantorka-lesba, když randíš se studentkou.“

„Fuj, to je ale sprostý od té ženské tohle ti vykládat!“ ulevila si Eggerová. „Heleď, Uwe… Jablonski je naprostý nýmand! Šéf plánování! Žádný vědec, jen zkrachovalý cvokař, a jako řídící pracovník taky úplná nula! Jen holt poštvala současného předsedu představenstva proti současnému řediteli, proto se cítí tak silná v kramflecích. Ujišťuju tě, že ona se ředitelkou Weissmannova ústavu nikdy nestane. Nemá šanci! My to totiž nepřipustíme! Ani profesor Baske, ani já! Myslím, že nás ta dáma s polským jménem silně podceňuje.“

Návštěvník chvíli mlčel. „Dobře, když myslíš… Vyřídil jsem ti jen její vzkaz…“

„Dík, že ses obtěžoval, Uwe. Sbohem. Přibouchni za sebou, prosím, dveře,“ řekla Eggerová na odchodu, aniž by na svého bývalého muže pohlédla.

 

„Ohřála jsem k večeři smažený sýr…“ řekla nejistě Beatrice Sophie Lascoux, jen co se paní domu vrátila.

„Díky, jsi hodná.“

„Co chtěl?“ Opět nejistý pohled.

„Varovat mě. Jistá doktorka Jablonski od nás z ústavu hodlá převzít ředitelský post. Přitom vyhrožuje ostatním, když ji eventuálně nepodpoř… Uwe, co tady chceš??!!“ Eggerová odhodila příbor do talíře, až to hlasitě zazvonilo, a vstala.

Zastavil se ve dveřích vedoucích do haly. „Promiň, že jsem se vrátil, napadlo mě, jestli bys se mnou někdy někam nešla… Nebo neletěla… třeba do Brazílie…“

„Ty ses nevrátil, tys sem vlezl!! Přes můj zákaz, nezvala jsem tě dál!! Okamžitě odejdi, Uwe!! Ale okamžitě!!“ Eggerová k němu rázným krokem přešla a vzala ho za rukáv.

„Není třeba,“ prohlásil defenzívně a upravil si šálu. „Půjdu sám… Promiň…“

Odvedla ho až k domovním dveřím, které za ním hlasitě přibouchla. Pak uzamkla bezpečnostní zámek a zahákla i příslušný řetěz.

 

„Taková drzost!“ řekla s nepochopením, když opětovně usedla ke stolu. „Představ si, že mu vadí, že tu jsi! Prý kdyby to byl jakýkoli chlap, je vše OK. Můj bývalý je zřejmě ještě horší, než jsem si myslela.“

„Chtěl s tebou letět do Brazílie! Jak na to vůbec přišel?! Dík, žes ho poslala pryč, Sabino. Vypadá na potíže. Myslím, že se ještě vrátí. Znám tyhle typy z fakulty; odpálkuješ ho a druhý den přijde zas.“

„Žádný strach, Sophie, já s ním prostě nebudu jednat. O ničem. A o tobě už vůbec ne.“

„Co on vlastně dělá?“

„Stavební inženýr.“

„Měla jsem ho za poldu,“ ušklíbla se Sophie, „vypadá tak. - Řekla bych, Sabino, podle toho jak jednal, že lituje, že se s tebou rozvedl.“

Eggerová napíchla kus smaženého sýra na vidličku a máchla jí neurčitým směrem. Pak pokrčila rameny. „Nevím. - A ani mě to nezajímá. - Jeho problém.“

 

 

 

 

Rua Jupira 54, Santa Marta, Rio de Janeiro

 

Prodavač novin Carlos Ribeiro, který se právě vrátil domů ze svého stánku, v rychlosti přepočítával peníze. Dnešní zisk nebyl nijak zvláštní, na druhou stranu mnohem vyšší než v nedávných dobách, kdy ještě prodával noviny před hotely na Avenida Atlântica. Finanční injekce získaná z daru, či lépe řečenu lupu mrtvého Saula Laga, způsobila to, že si Carlos Ribeiro s pomocí staršího bratra Alberta mohl koupit vlastní skromný byt a pronajmout novinový stánek v těsné blízkosti Copacabany. Byl tím pádem dokonale zajištěný, přestože licence i ostatní dokumenty úřady vystavily na bratrovo jméno, což při Carlosově školním věku nebylo ani jinak možné.

Zbylé peníze investoval Carlos Ribeiro do bratrovy firmy, z jejíhož profitu dostával každý měsíc podíl v hotovosti. Tyto peníze by samy o sobě vystačily na nenáročné živobytí, na jaké byl Carlos od útlého věku zvyklý, on ale nebyl jedním z lidí toužících po nicnedělání. Proto si pořídil stánek, v němž namísto školní docházky provozoval to, co dělal už několik let, prodával noviny, časopisy, k nimž přibyly i tabákové výrobky.

Carlos uložil denní tržbu do malé kožené tašky. Tu zasunul hluboko pod postel. Když sáhl po dálkovém ovladači, aby pustil večerní televizní zprávy, zaslechl velmi tiché zaklepání na dveře. Odhodil dálkový ovladač na postel.

„Kdo je tam?“ zeptal se polohlasem.

Zaklepání se opakovalo. Tentokrát už bylo dobře slyšitelné.

„Kdo je to?“ zeptal se Carlos netrpělivě. „Ozvete se, nebo neotevřu.“

„Nejsem nepřítel!“ zaznělo naléhavě zpoza dveří. „Otevři, prosím, Carlosi, potřebuju tvou pomoc.“

Chvíli přemýšlel, poté odemkl.

Do místnosti vklouzl muž v černých brýlích s čepicí naraženou do očí. Obojí sňal z hlavy, po čemž se zhroutil na židli. „Ahoj, Carlosi… dlouho jsme se neviděli…“ pronesl těžce.

„Dobrý bože…!“ malý kamelot se pokřižoval, „pan Montes-Salazaro… šéf gangu…! Kde jste se tu probůh vzal?! Jak bych vám zrovna já mohl pomoct??!!“

 

 

 

 

Weissmannův archeologický institut v Berlíně, čtvrtek 20. 2. 2014

 

Zasedací sál Weissmannova ústavu se za hlasitého šepotu zaplnil. Všichni z devatenácti přítomných s napjetím očekávali, jak bude probíhat dnešní mimořádné zasedání představenstva, svolané na popud dvou jeho členů doktorky Jablonski a jejího asistenta Meiwalda. Už fakt, že předseda rady doktor inženýr Sonnenfeld přistoupil na žádost svolání této schůze, byl pro jeho řadové členy překvapením. Řádná schůze představenstva se konala pravidelně každý čtvrt rok a následná měla přijít na řadu až v polovině března, tedy zhruba za měsíc.  

MUDr. Bettina Jablonski, sedící zleva vedle předsedy, povstala s pohledem upřeným na papír ve své ruce. „Dámy a pánové, vítám vás na dneš…“

„Moment, paní kolegyně!“ ozval se silným hlasem současný ředitel ústavu profesor Baske. „Jste mimo pořadí! Tuto schůzi zahajuje, stejně jako tu předešlou, tady paní docent Eggerová!“ Ukázal palcem vedle sebe.

„To se mýlíte, pane řediteli, podle programu, co mám, otevírám schůzi já!“

Baske se ušklíbl. Zvedl list papíru ležící před ním na stole. „V tom případě máte špatný program, paní doktorko. My všichni vlastníme ten aktuální, který jsem včera večer všem členům představenstva osobně přivezl domů a který mimochodem odsouhlasil a podepsal i váš strýc, současný předseda představenstva tady pan doktor Sonnenfeld! Pakliže vám to včera nestihl sdělit, máte holt smůlu. - Schůzi dle schváleného programu teď otevře můj zástupce docent Eggerová.“

Doktorka Jablonski něco zuřivě zasyčela předsedovi do ucha. Ten lehce pokrčil rameny. „Je mi líto, Bettino…“ bylo možné zaslechnout z jeho úst.

Asistent Hans Meiwald vyskočil ze židle. „Navrhuji, aby byl dnešní program rozšířen o hlasování o důvěře…“

Baske muže gestem ruky umlčel. „Pomalu, pomalu, pane asistente! Vy teď nemáte co navrhovat, schůze ještě nebyla otevřena, takže se prosím posaďte a nedělejte potíže. Prominu vám to jenom proto, že jste tady nový.“

„Docent Eggerová je členem představenstva kratší dobu než já!“

„Jenže ona je můj zástupce! V tom je snad rozdíl! Má tři akademické tituly! Kolik jich máte vy, pane kolego Meiwalde?! – Prosím kolegyni Eggerovou.“

„Dámy a pánové, dobrý den,“ začala oslovená, poté co vstala. „Vítám vás na dnešním zasedání a prohlašuji ho za zahájené. Jednotlivé body programu máte před sebou. Je mi osobně líto, že jsme se museli sejít mimo řádný termín, nicméně v budoucnu se pokusíme tuto věc vykompenzovat.“

„Schůze byla svolána na žádost mou a mého asistenta. Podle současných stanov k tomu stačí pouzí dva členové!“ ozvala se Jablonski nevraživě.

„Formálně ano, paní kolegyně. Vyjadřuji nad tím pouze lítost. Jde totiž evidentně o zbytečnou akci a tím i o plýtvání drahocenným časem nás všech.“

Asistent Meiwald povstal. „Žádám, aby byl program schůze doplněn o hlasování o setrvání současného ředitele ve funkci a případně i o zvolení jeho nástupce.“ Opět usedl.

„Přerušil jste mě, pane kolego, ještě jsem neskončila, to ale nevadí.“

„Nesnažte se to zamluvit, paní docentko!“ přidala se k útoku MUDr. Jablonski.

Eggerová pohlédla na předsedu představenstva. „Ráda bych dokončila řeč. Pak se k vašemu návrhu vrátím.“

„Vraťte se k němu hned!“

„Ne!! A nepřerušujte mě už, nebo dám hlasovat o odložení schůze pro nedisciplinovanost přítomných!“ V sále se konečně rozhostilo ticho. „Díky za pochopení. – Chtěla jsem dodat, že zvažujeme navýšení počtu hlasů, nutných ke svolání mimořádné schůze. Abychom se vyhnuli podobným ztrátám času jako v případě dneška.“

„Pokud by šlo o tři hlasy, přidal bych se k těm dvěma,“ ozval se jeden z mladších přítomných a ukázal na Hanse Meiwalda.

„Vaše věc, pane Tauber,“ odsekla na poznámku řečnice. „Teď k žádosti o rozšíření dnešního programu. Než dáme o této věci hlasovat, dovolte mi, abych pronesla pár slov doplněných o dokumenty zaslané naším institutem na adresu statistického úřadu.“ Obešla zasedací stůl, aby před každého člena představenstva položila svazek papírů kancelářského formátu. „Poslední dobou zaznívají v našem institutu ojedinělé kritické hlasy na adresu současného ředitele. V dokumentech, co máte před sebou, naleznete statistické údaje o finanční prosperitě Weissmannova ústavu, o jeho bilancích, vývojích platů zaměstnanců, atd., ve srovnání se stavem za bývalého ředitele prof. Schröttera. Jak můžete vidět, mezitím co jsme dříve byli neustále více či méně v mínusu, který jsme vyrovnávali z dotací, dnes, za ředitele Baskeho, nejenže stouply platy zaměstnanců, ale bilance je bezvýhradně plusová. Všechny dotace jdou tím pádem využít jako investice.“ Ukázala rukou s papírem směrem k doktorce Jablonski. „Nechcete tento fakt okomentovat, paní kolegyně?“

Oslovená neznatelně zavrtěla hlavou.

Docent Eggerová beze slov pohlédla na předsedu představenstva. Ten zavrtěl hlavou a uhnul pohledem.

„Červená tužka,“ ozval se do ticha asistent Meiwald.

„Pozor na slova, pane kolego, vaše tvrzení je žalovatelné! Předložila jsem vám oficiální dokumenty, které šly ven! Jsou i na internetu! Není technicky možné, aby šlo o padělky!“

Oslovený pokrčil rameny, ale dalšího komentáře se zdržel.

„Ptám se vás,“ promluvila do pléna Eggerová, „z jakého důvodu a především kvůli čím ambicím bychom měli měnit současného ředitele??!“

„Nechceme tu mluvit o důvodech,“ kontrovala Jablonski, „chceme o tom prostě a jednoduše hlasovat.“

„Dobře, chápu, chcete vyměnit ředitele bezdůvodně. Dobrého ředitele. A tím profesor Baske z pohledu na výše uvedené bezesporu je. Domníváte se, paní kolegyně, že vy povedete tento institut lépe nežli on?“

„Ano.“

„To se snadno řekne, ale čím nás chcete přesvědčit? Kde máte nějaké sebemenší záruky, že budete ještě lepší??“

„To je hra se slůvky, paní docentko!“

„Ne, není, paní vedoucí plánovacího odboru! Vy nemáte o řízení tak velkého institutu ani zdání!! A zrovna tak málo víte o archeologii!! Dokonce bych řekla, že jste jakožto bývalý psychiatr naprostý archeologický analfabet!“ Z pléna zazněl tichý smích několika přítomných. „Jak chcete řídit náš ústav?! Jak si vůbec můžete dovolit chtít vyhodit ze sedla tak zkušeného řídícího pracovníka, jakým je Heribert Baske?!“

Jablonski vstala. „Pan Baske je sociolog, když může on, proč ne já??“

„Protože já - a mé znalosti doufám nezpochybňujete - jsem jeho zástupce! Odborné věci, pokud si není jistý, konzultuje se mnou. S kým je budete konzultovat vy? S vaším asistentem Meiwaldem?! Ano?! To jsem tedy opravdu zvědavá, jak se vy dva poperete s odbornými problémy tohoto institutu!“

Z pléna zazněl hlasitější smích.

Jablonski chtěla něco dodat, Eggerová ji však radikálním gestem umlčela. „Konec neplodné diskuze, budeme pokračovat! Na dnešní shromáždění byl pozván někdo, kdo promluví o současném řediteli z poněkud jiného úhlu nežli já. Je to náš přítel, pan atašé Ronald Jenkins.“ Eggerová vzala do ruky mobilní telefon. Za pár chvil se ve dveřích zasedačky objevil nazrzlý muž v tmavém luxusním obleku. Baske s Eggerovou povstali, aby mu vyšli v ústrety.

 

„Přeji vám všem dobrý den, přátelé,“ promluvil Jenkins stylem rutinovaného řečníka. „Spolupráce v rezortu školství americké strany s vaší německou má obecně dlouholetou tradici. Jsem rád, že právě zde, na půdě Weissmannova ústavu, který je víceméně neoddělitelnou součástí světoznámé Humboldtovy univerzity, má tato spolupráce takového představitele, jakým je váš současný ředitel. Není na mně, abych pana profesora Baskeho, přestože znám jeho skvělou pověst, hodnotil po stránce odborné, to už jistě učinila přítelkyně Eggerová. Já, jakožto zástupce velvyslanectví, vnímám v tomto kontextu více složku politickou. K té vám mohu říci, že kdyby všechny naše mezinárodní kontakty fungovaly tak jako současná spolupráce s Weissmannovým archeologickým ústavem, neměla by naše diplomacie vůbec žádné starosti. – Mám na mysli i věci méně příjemné, věci související s nebezpečím mezinárodního terorizmu. Kontakty s vaším institutem probíhají bez problémů i na této bázi, navíc, na vysoké úrovni, na čemž má zásluhu právě váš současný ředitel. – Závěrem chci říct, že odvolání profesora Baskeho považuji já i náš pan velvyslanec za věc nežádoucí a vyjadřujeme mu tímto naši všestrannou podporu. Prosím vás, dámy a pánové, abyste tento názor vzali vpotaz. Děkuji vám za pozornost a nashledanou.“ Na závěr se Ron Jenkins lehce uklonil.

 

„Ještě jeden člověk nás požádal o možnost pronést na tomto zasedání pár slov. Jde o studentku filmové fakulty Beatrice Sophie Lascoux.“

„To je podvod!“ vyskočila ze židle doktorka Jablonski. „Je to její milenka! Jsou obě domluveny!“

„Nebuďte impertinentní, paní kolegyně. Já také netvrdím, že jste domluvena s předsedou představenstva, jenom proto, že je váš strýc,“ ozvala se shovívavě Eggerová. „Ostatně, nikdo se s nikým nedomlouval, jak sami za chvíli uslyšíte.“

 

Blondýnka s melírem ve vlasech sebevědomě vstoupila do zasedacího sálu.

„Dobrý den, dámy a pánové. Má přítelkyně docent Eggerová mně umožnila, abych tu v krátkosti vyslovila názor na pana profesora Baskeho.“

„Vždyť ho vůbec neznáte!“ vykřikl Meiwald. „Co nám chcete vykládat?!“

„Prosím o klid,“ řekla přísně Eggerová a několikrát tleskla rukama.

„Omyl. Profesora Baskeho znám líp než si myslíte, dokonce líp než vy sám. Poznala jsem ho v Brazílii za podmínek velmi extrémních, při hledání indiánské svatyně uprostřed pralesa, tedy v momentech, v nichž lze rozpoznat skutečnou povahu člověka. A zde máte můj názor: profesor Baske je muž silné vůle. Muž, který se nevzdává, který dokáže překonat překážky, přestože jsou nebezpečné a vysilující. Je to člověk nebojácný, co se v mezních okamžicích nehroutí, nýbrž bojuje až do poslední kapky krve. – Takového jsem ho poznala. Z těchto důvodů si myslím, že je i dobrým ředitelem vašeho ústavu.“

 

„Konečně přišel čas pro hlasování,“ Eggerová se po odchodu Sophie obrátila na předsedu představenstva „Nebo hodláte, pane předsedo, to, co jsme zde právě slyšeli, osobně doplnit?“

„Nikoliv,“ ohradil se Sonnenfeld a sklidil za to další zdrcující pohled vedle sedící doktorky Jablonski.

„A souhlasíte s tím, abychom teď hlasovali?“

„Přirozeně, ovšem.“

„Díky. Navrhuji tedy, aby se nejdříve hlasovalo o tom, zda má vůbec smysl zabývat se výměnou ředitele našeho institutu. Kdo je tedy pro projednání výměny? – Doktorka Jablonski, pan Meiwald, pan Tauber. – To jsou tři hlasy pro. – Kdo je proti? – – Tři – sedm – patnáct hlasů proti. – Zdržel se někdo? – Pan doktor Sonnenfeld? Takže jeden.“ Na tváři docent Eggerové se objevil vítězoslavný usměv. „Patnáct hlasů proti třem rozhodlo, že projednání výměny ředitele Weissmannova ústavu nemá dnes proběhnout. Blahopřeji tímto profesorovi Baskemu k setrvání ve funkci ředitele minimálně do konce řádného volebního období. – Přejděme teď k dalšímu bodu programu a tím jsou granty.“

 

 

 

 

Zemský kriminální úřad Berlín, Keithstraße 30, pátek 21. 2. 2014

 

Komisař Oliver Feist s napětím sledoval počítačový monitor na stole. Policejní zásah proti únoscům v bankovní pobočce Berliner Volksbank na Budapester Straße se blížil, při čemž nebylo zcela jasné, které další policejní útvary se ho coby výpomoc budou muset zúčastnit. Feistovi lidé z oddělení vražd padali v úvahu vzhledem k blízké lokalitě vůči příslušnému peněžnímu ústavu. Záleží samosebou na tom, jakou variantu řešení situace vrchní velitelství zvolí. Pakliže únosci pojedou směrem k Zemskému úřadu, je jejich zásah skoro jistý.

Pět hodin trvající drama v pobočce Volksbank začalo kolem poledne, kdy se jí dva maskovaní lupiči pokusili vykrást. Nebyli úspěšní a poté, co jim ochranka zablokovala cestu ven, vzali několik lidí jako rukojmí. Zdlouhavé vyjednávání nepřineslo zatím valný výsledek. Únosci, jak už to tak bývá, požadovali natankovaný vůz a volnou cestu z Berlína. Svá tři rukojmí hodlají propouštět postupně. Žádný finanční požadavek nebyl z jejich strany vznesen.

„Uvažují kupodivu racionálně…“ řekl si pro sebe Feist a jeho oči na okamžik opustily plochu rozsvíceného monitoru. Když se ode dveří ozvalo zaklepání, křikl stroze: „Dál!“

Do kanceláře vstoupil inspektor Martin Drexel se svazkem papírů a naléhavým výrazem ve tváři. „Něco mám, pane!“

„Týká se to banky a únosců?“

„Ne, komisaři, jde o něco zcela jiného.“

„Martine…“ Feist udělal významnou pauzu, aby svou řeč zdůraznil. „Každým momentem očekáváme zásah. Všichni – zdůrazňuji všichni, co jsou ve službě, musí být připraveni! Ostatní sebedůležitější věci se odkládají na jindy. Tak zní rozkaz policejního prezidenta.“

„Rozumím, komisaři, jsem na zásah připravený. Chtěl jsem vám jen ukázat jednu fotku. Přišla na centrálu anonymně.“

„A co?“ zeptal se Feist bez zájmu.

Drexel před něho položil papír s naskenovaným obrázkem. „Tohle zachytily bezpečnostní kamery na letišti Tegel dnes odpoledne.“

„Kde co má být?!“ zeptal se komisař netrpělivě.

„Tady ten muž a chlapcem, pane.“

„Vidím je, inspektore, a znovu se vás ptám: co-má-být?!“

„Anonym poslal i sdělení – ten muž je údajně šéf brazilského drogového kartelu jménem Diego Montes-Salazaro, pane.“

„Údajně? Co to, Drexele, prosím vás, znamená to vaše údajně, k čertu! Vyjádřete se jasně!“

„Promiňte, pane, ale on přicestoval pod jménem André Escorel.“

„Aha. Takže anonym nejspíš lhal. Že?“ zašklebil se Feist.

„Možná ano, pane, taky mě to napadlo. Pak jsem se ale podíval na jméno toho kluka, jeho údajného synovce.“

„Probůh, Drexele, co to dnes s vámi je, mluvte už!“

„Ten kluk přicestoval s pasem na jméno Carlos Ribeiro, pane.“

Feist zpozorněl. „Co jste to řekl? Carlos Ribeiro?! To mi něco připomíná!“

Kdo je Carlos Ribeira?, zeptal jste se onehdy. A ona odpověděla: Ribeiro.“

„No jo, Drexele! Ty dvě ženské! Malý chudý kamelot Carlos Ribeiro!“ Feist okamžitě zapomněl na zásah v bance. „Odkud ti dva přiletěli? Z Ria?“

„Ano, pane. Přes Londýn.“

„Tak přece! Věděl jsem, že ty dvě ženské v něčem jedou! Šéf brazilského drogového kartelu! V doprovodu malého chudého kamelota! - To tedy byla trefa, inspektore! Díky, že jste na to kápl! Mně byly ty ženské hned podezřelé. Prý: tamty dva oddělal gang přímo před náma. Vzpomínáte? Ta ženská, ta docentka, to tehdy řekla jako chleba! Jakoby se nic nestalo! Je tohle normální reakce? Není! Jedou v tom! Obě jsou členky gangu. Nejspíš…“ Feist náhle zmlkl. „Panebože, Drexele… napadlo vás totéž co mě?!“

„Asi ano, pane. Proč a za kým ti dva přijeli do Berlína!“

Feist vytrčil ukazovák. „Přesně tak! A na obě otázky my známe odpověď!“ Roztržitě pohlédl na monitor. „K čertu s bankou! Drexele, okamžitě skočte na…“ Komisařovu řeč přerušilo zazvonění telefonu. „Ano? – Zdravím, pane! – Ano? – Pane, chci se zeptat, zda mohu uvolnit jednoho inspektora z akce banka… protože… Ano, pane, vím. Ale… máme tu šéfa drogového… Ne? - Dobře. - Provedu.“ Praštil s telefonem.

„Sakra, neuvolní tě! Akce banka, inspektore. Jdeme do toho všichni. Únosci míří přímo k nám.“

 

 

 

 

Grüntenstraße, Berlín, sobota 22. 2. 2014

 

Muž s chlapcem zůstali stát na rohu křižovatky s Allgäuer Weg. „Je to jen kousek odtud, Diego,“ řekl chlapec v baseballové čapce svému asi třicetiletému průvodci.

Montes-Salazaro se neklidně rozhlédl. „Špatná lokalita, Carlosi, jsme tu moc nápadní.“

„Tak pojďme společně na místo.“

„Ne, Carlosi. Běž první. Až se sem budeš vracet, kdyby bylo něco v nepořádku, utři si pravou rukou nos. To bude signál pro mě, pokusím se zmizet.“

„U Sabiny nikdo nebude, Diego, neměj strach.“

„Chci si být jistý, Carlosi. Opatrnosti není nikdy dost. Když už jsme se dostali až do Berlína, bylo by škoda udělat na poslední chvíli nějakou chybu.“

„OK, Diego, tak chvíli počkej, hned budu zpátky.“ Chlapec zabočil rychlým krokem vlevo na Grüntenstraße.

 

 

Docent Eggerová se opatrně pohnula.

„Mhm…?“ zaznělo vedle ní tiše.

„Spi, zlato.“

„Mhm… Ahoj, Sabino…“

„Ahoj, zlato.“

„Kolik je?“

„Sedm pryč.“

„Hmm…“ Beatrice Sophie Lascoux ospale zamžourala a pročísla si rukou světle melírované vlasy. „Spalas dobře…?

„Jako vždy, kdy jsi tu se mnou, zlato. Moc dobře.“

„Jsi tak milá, Sabinko...“ Nadzvedla se, aby ženu ležící vedle ní políbila na rty.

„Ne víc nežli ty, Sophie.“ Vzala její tváře do dlaní a nechala se přitom obejmout kolem krku. „Kdybych jen tušila, jaká jsi, nikdy bych si tehdy nevzala Uweho. Šla bych rovnou za tebou.“

„Díky… Viď, že je to se mnou hezčí?“

„Milionkrát! Nepopsatelně! A to myslím zcela vážně.“

„To ráda slyším…“ Beatrice Sophie Lascoux si rozepla pyžamovou blůzu a rozevřela ji. „Hmm…??“ zeptala se.

„Hmm!“odvětila souhlasně druhá žena.

Výzva zůstala nevyslyšena, neboť se ozval domovní zvonek.

„Kruci, kdo to může být?! Vždyť je sobota!“

„To vypadá na potíže, Sabinko,“ konstatovala věštecky Sophie. „Tvůj bývalý se možná vrátil.“

„V tuhle hodinu?! Tomu nevěřím. Zas až tak blbý nebyl.“ Eggerová vstala a vklouzla do modrého županu. „Jdu se tam mrknout,“ řekla otráveně.

 

Za okamžik stála ve dveřích a nevěřícně zírala na malého chlapce. „Probůh, Carlosi, to snad není pravda…! Kde se tu bereš??!!“

„Ahoj, Sabino, stal se malér, nejsem tu sám, potřebuju schovat kamaráda, co je v průšvihu. Není v domě nikdo cizí?“

„Jenom Sophie.“

„To je fajn. Můžu pro něho zajít?“

„No jistě. A kde je?“

„Za rohem. Bál se sem přijít. Prý co kdyby náhodou…“

„OK, přiveď ho, nechám pootevřené dveře.“

 

„Kdo to byl?“ zeptala se za okamžik Beatrice Sophie Lascoux.

„Tomu neuvěříš. Carlos!“

„Carlos??!! Jak to?!“

„To nevím. Přivedl kámoše, který je v maléru. Za chvíli jsou tu, tak se radši obleč.“

„Přišli v pravý čas,“ ušklíbla se Sophie. „Carlose ráda uvidím, ovšem, mohl ještě hodinku počkat.“

„To tedy opravdu mohl.“

 

Obě ženy zakrátko zíraly na nového návštěvníka. Byl jím šéf nejsilnějšího riodejaneirského gangu.

„Dámy… vřelý dík za azyl,“ řekl znaveně Montes-Salazaro. „Jsme už třetí den na cestách… já týden na útěku…“

 Carlos na něho ukázal. „Diego se dostal do těžké situace, potřebuje vaši pomoc.“

„Samozřejmě, že mu pomůžeme, bude-li to v našich silách, jsme přece přátelé. Co se vlastně stalo, jde po vás policie?“ zeptala se naléhavě Eggerová. „Promiňte, zaskočili jste nás po ránu, posaďte se.“

„Donesu něco k pití a jídlu,“ navrhla Sophie.

Montes-Salazaro poplácal svého průvodce po zádech. „Nebýt tuhle Carlose, jsem už dávno mrtvý… Ne, policie v tom není.“

„Gang se obrátil proti vám?“

„V podstatě ano. Řeknu vám pravdu, protože vám důvěřuji a protože nemám na výběr. Jsem agent americké tajné služby. Čtyři roky jsem hrál roli šéfa drogového gangu. Naverbovali mě už na univerzitě. Teď celá věc praskla a já musím zpět do Států. Carlos mi pomohl dostat se do Evropy a najít vás. To, že pojedu přes Německo, nikdo z gangu zřejmě nepředpokládal. Takže jsem tu zatím v relativním bezpečí. Zatím. Pár dní tu zůstanu, pak odletím do Washingtonu. Nežádám po vás nic víc než nocleh a zakoupení letenky. Peníze na ni mám. Opustil jsem Rio ve spěchu, musel jsem tam v podstatě všechno nechat.“

„To je přece patálie…“ posteskla si Sophie. „Nemějte strach, pane Montesi, můžete s námi zůstat, jak dlouho chcete.“

Zvedl pravou ruku na znamení nesouhlasu. „Ne déle než tři dny, slibuju. Správní lidé se vždy dozvědí ty správné věci. Je to jen otázka času. Do týdne budou vědět, že tu jsem. Proto říkám: nejdéle tři dni.“

Eggerová ukázala ke schodišti. „Pojďte. I ty, Carlosi, ukážu vám pokoj pro hosty.“

 

 

 

 

 Inspektor Drexel se vecpal s obtížemi do služebního vozu. Na zadní sedačku ještě před tím položil dva balíčky s jídlem. Svému šéfovi podal jeden ze dvou kelímků s kávou, s nimiž levou rukou žongloval. „Tady, pane.“

„Díky,“ řekl Feist a hned se napil. „Aspoň že je horká, když už nemá chuť…“ Odložil kelímek do otvoru za řadicí pákou a pohlédl na hodinky. „20:35, sobota skoro pryč, a tady se vůbec nic neudálo.“

Drexel se podíval směrem, kterým stál dům docent Eggerové. „Myslíte, komisaři, že u ní ten drogový boss je?“

„Kde jinde by byl, inspektore? Do země se nepropadl. V žádném z berlínských hotelů se neubytoval. Takovýhle člověk neběhá po ulicích a ani nechodí do privátů, které nezná. Ten jde najisto, k přátelům!“

„Asi máte pravdu, komisaři. Jak dlouho tu ještě chcete hlídat?“

„Dokud nevyleze ven. Jednou musí. Pak ho budeme sledovat a ve vhodný okamžik zatkneme, nebo zatknout necháme. – Víte co, Drexele? Dejte si teď dvacet, o půlnoci se vystřídáme.“

 

Únava zapracovala, a tak komisař Feist usnul ještě dřív než inspektor Drexel. Druhý uvedený si naštěstí nařídil budík v mobilu na 23:45. Hned po procitnutí si všiml, že nedaleko střeženého domu parkují dva dodávkové vozy, které nejsou osvětlené. Nelze proto odhadnout, zda v nich někdo je či ne.

Drexel zatřásl svým šéfem. „Pane! Pane!“

„Jo? – Sakra, já spal?!“

„Spal. Já se teď taky vzbudil. Támhle jsou dvě auta, co tam předtím nebyly!“

„Kde?“

„U baráku docentky.“

„A já prospal hlídku… Na vojně by mě za to zavřeli!“

„Je v těch vozech někdo?“

„Není tam vidět, pane.“

„Kouknem se tam.“ Feist otevřel dveře vozu a s námahou vylezl ven.

 

Když se oba policisté přiblížili, zaslechli v zahradě domu Eggerové vzrušený křik v cizí řeči. Přes plot se pak přehoupl štíhlý muž a rozběhl se ulicí směrem od nich. Na ulici začala vzápětí seskakovat skupina mužů, zjevně pronásledovatelů. Ozvala se kanonáda z několika automatických zbraní, provázená dalším hlasitým křikem.

„Policie, složte zbraně,“ zařval Feist, který mezitím vytáhl služební pistoli.

Poslední člen komanda se otočil a skropil ulici střelami.

Feist sebou plácl na vozovku „K zemi, Martine!!“ Odplazil se k chodníku, kde zůstal skrytý za zaparkovaným osobním automobilem.

Další dávka následovala a po ní přišla ještě jedna.

Oba policisté leželi na zemi a neodvažovali se ani pohnout.

Za další okamžik se komando vrátilo k dodávkovým vozům, jeho členové nasedli dovnitř, následně obě auta odjela.

„Jste živý, Martine?“ ozval se polohlasem stávající Feist.

„Já jo. A vy, komisaři?“

„Já taky. Měli jsme namále, člověče! Pojďte, podíváme se, jestli toho chlapa dostali.“

 

 

Střelba ze samopalů probudila i většinu obyvatel přilehlých rodinných domů.

Eggerová se na posteli otočila. Zatřásla přítelkyní. Ta už byla mezitím vzhůru. „Já to taky slyšela, Sabino, muselo to být u nás před domem.“

„Ježíšíkriste, Montes!!“ vzkřikla Eggerová. Následně vyskočila z postele. Na schodech, které brala po třech, se střetla s Carlosem. Byl vyděšený, rozhazoval rukama.

„Diego…! On…! Vyskočil oknem…! Do pokoje lezli po žebříku ňácí chlapi!! Pral se s nimi!! Byl to určitě gang!! Jak ho tu mohli najít??!!“

„Sakra! To nám chybělo! Budou tu čmuchat policajti! Musíš pryč, Carlosi, objednám ti telefonicky letenku. Ne přímou, poletíš jako sem - přes Londýn.“

„Dostali Diega??“ zeptal se chlapec.

„Já to nevím, venku na ulici se střílelo. Nechci vycházet před dům kvůli poldům. Jakmile se tu objeví, a to bude brzo, schováš se v garáži v kufru mého auta, donesu ti hned klíče. Ráno tě odsud odvezu na letiště. Nezapomeň si tu nic, hlavně pas!“

Carlos napřáhl ruku. „Tohle ti mám dát, říkal Diego, než vyskočil ven.“ Podal Eggerové masivní zlatý prsten s černým hranatým kamenem ve středu. „Prý si pro to přijde, jestli ho nechytnou.“

Poplácala chlapce po rameni. „OK, Carlosi, díky, schovám mu to.“

 

Po obousměrně uzavřené Grüntenstraße, ozářené světly služebních aut a blikaček, přecházeli uniformovaní policisté a fotografové se členy týmu zajištění stop, kteří ve svých bílých oblecích připomínali jednotku protichemického nasazení.

Komisař Feist si se smutkem ve tváři prohlížel zastřeleného muže, ležícího na chodníku.

„Šéf drogového kartelu a zabili nám ho přímo před nosem. To jsme tomu dali…“ vykládal tiše k inspektorovi.

„Stejně bychom nemohli zasáhnout, pane. Těch chlapů mohlo být i deset.“

„Hm. To nás ale neomlouvá. Hlavně mě ne, že jsem předtím usnul.“

Drexel zavrtěl hlavou. „Nebyli jsme přece ve službě. Pátrali jsme de facto načerno, pane!“

„To je fuk, Martine.“

„A když se zeptají, proč jsme tu byli tak brzo?“

„Dobrá připomínka. Musíme říct, že nám dal tip anonymní informátor.“

„Rozumím, pane. Chcete teď vyslechnout Eggerovou?“

„Ne, Martine. To uděláme až ráno. Problém je v tom, že oficiálně nemáme důvod myslet si, že by drogový boss vyběhl od ní z domu. Ta parta po něm střílela až na ulici.“

„A neprošvihneme něco do rána, komisaři?“

„Co, prosím vás?! Šéf gangu je mrtvý a ten kluk, ten jeho údajný synovec, či kdo to je, nás nezajímá. Myslím, že ani nedokážeme, že k Eggerové ti dva přišli. Povolení k prohlídce jejího domu nám nikdo nevystaví. Dokonce o ně ani nemůžeme požádat.“

„Proč ne, pane?“

„Proč?! Na jakém základě bychom to udělali, když jsme v podstatě nebyli o ničem předem informováni?! Nebo snad chcete říct, že jsme o tom brazilském bossovi věděli a neohlásili to nahoru?! Já to teda rozhodně neudělám! Suspendovali by mě za to!“

„Ale vyslechnout Eggerovou přece musíme, komisaři! A to co nejdřív! Odkud odjinud by ten drogový boss utíkal, když ne od ní? Představte si, kolik kokainu v jejím domě musí být!“

„Taky že ji vyslechneme, ale nespěchá to. Ovšem s tím kokainem můžete mít pravdu.“

„Komisaři? Co kdybychom to všechno hodili na nějakého anonyma? To by byla hezká satisfakce, co říkáte? Myslím za to letiště, jak nás tam zadrželi na základě něčího udání. Řekneme, že anonym ohlásil, že se v domě Eggerové skrývá boss i s balíkem drog. Boss je mrtvý, drogy zůstaly.“

Feist se se zalíbením zašklebil. „Mám lepší nápad, Martine. Ten anonym budeme my. Zavoláme na protidrogové, že se v jistém domě na Grüntenstraße nachází větší množství kokainu. Po té noční střelbě tomu určitě uvěří.“

„A když tam nic nenajdou, pane?“

„Tak se holt omluví.“

 

 

 

 

Grüntenstraße, neděle 23. 2. 2014

 

Jakmile policie opustila místo činu, tedy kolem čtvrté hodiny ranní, odvezla docent Eggerová Carlose na letiště. Vzhledem k dlouhé čekací době na odlet ho obratem přemístila do pronajatého bytu ke své přítelkyni, kde měl po dohodě s domácí Zirbnerovou přečkat následujících 24 hodin.

Za dvacet minut poté, co se Eggerová vrátila, přijela k jejímu domu policejní eskadra s povolením k prohlídce. Vyšetřování sice vedl protidrogový decernát, nicméně dva z přítomných asi dvaceti policistů paní domu identifikovala okamžitě, přestože se drželi mimo zásah, na zahradě. Nakonec neodolala a vyšla za nimi ven.

„Zdravím, komisaři,“ řekla naoko přátelsky. „Co vy tady?“

Feist se potměšile zasmál. „Jedeme náhodou kolem, vidíme domovní prohlídku, tak jsme se chtěli přesvědčit, zda vše probíhá podle zákona.“

„To je vaše práce, ta razie?“

„Naše?? Proč naše?!“ nasupil se Feist. „My jsme z vražd!“

„Jen mě to tak napadlo…“

„Kde je Carlos Ribeiro?!“ vypálil od boku inspektor Drexel.

Změřila si ho studeným pohledem. „Carlos? Zbytečná snaha, inspektore, v mém domě rozhodně není. Ani nikdo nebo nic dalšího. Samosebou vyjma mé přítelkyně.“

Feist chvíli přemýšlel. „Paní docentko, oba dobře víme, že jak Carlos tak onen… Montes u vás dnes nocovali.“

„Když myslíte…“

„Podívejte, kdyby se posbíraly genetické stopy, dalo by se…“

„Pokud vím, komisaři, prohlídku dělá protidrogové, takže nehledají někoho, nýbrž něco. Nebo se pletu?“

„Nepletete se. – Proč sem ten drogový boss přijel?“

„Bez komentáře.“

Feist vzal docent Eggerovou za loket a odvedl ji stranou. „Posledně jste mi vyprávěla o jistém obnosu. Mimo protokol. Pamatujete se?“

„Ovšem, komisaři.

„Co kdybyste udělala totéž i dnes?“

„Máte u sebe záznam?“

„Nemám, nebojte se!“

„Dobře, ale jestli je to od vás bouda, všechno popřu. – Ptejte se.“

„Díky. – Byli ti dva u vás?“

„Byli.“

„Od kdy?“

„Od včerejška.“

„Proč přijeli?“

„Montes-Salazaro měl v patách gang. Řekl nám, že je odhalený americký agent na útěku, že míří do Států.“

„Do Států přes Berlín??“

„Jo, takhle to prostě řekl. Nelžu vám. Jestli to byla pravda, není mi známo.“

Feist se poškrábal na tváři. „A v noci se stalo co?“

„Nevím. Vzbudila mě střelba. Podle Carlose ti vrazi vlezli do mé zahrady a pokusili se dostat do domu. Montes-Salazaro vyskočil z okna. Pak se střílelo. To je vše, co vím.“

„Jinak jste nic neviděli?“

„Ne, komisaři.“

„Jak dlouho tu chtěl Montes zůstat?“

„Říkal tři dny.“

„Schoval si u vás něco?“

„Ne, komisaři, neměl žádná zavazadla,“ zalhala Eggerová s myšlenkami na zlatý prsten. „Jen pas na cizí jméno. Jestli vaši lidé hledají drogy, ztrácíte čas. Montes dělal jenom velké kšefty, za miliony. Sám nám to v Riu řekl.“

„V Riu?! Setkali jste se s ním už?“

„Ovšem. V jeho podzemním doupěti.“

„V doupěti?! Neříkejte? Navštěvujete zajímavá místa, paní docentko… A kde je teď Carlos?“

„De facto na cestě domů. Nemá s tím nic společného. Montes ho v Riu zkontaktoval v nouzi. Potřeboval se schovat a taky někoho, kdo mu koupí letenku. Mimochodem, Carlos do Německa přicestoval legálně, má pas na své jméno, viděla jsem ho. “

„Díky za spolupráci, paní docentko, ušetřila jste mi spoustu práce.“ Feist se kousl do rtu. „Řekněte mi ještě… proč se vaše ulice tak často hemží podezřelými živly z Brazílie? Nejste ten drogový boss nakonec vy sama?“

Eggerová se mu pátravě zadívala do očí.

„To měl být vtip,“ řekl uštěpačně muž zákona. „Nezlobte se.“

„Aha… nepochopila jsem to.“

„Škoda…“ Feist zapískal. „Drexele, pojďte, tady jsme hotovi.“

„Ale pane, prohlídka ještě neskončila!“

„Pro nás ano, inspektore, beztak nic nenajdou…“

 

 

 

 

Großgörschenstraße, Berlín, neděle 23. 2. 2014

 

Doktorka Jablonski seděla v obývacím pokoji před zapnutou televizí, ale nesledovala ji. Na tabletu, ležícím na jejích kolenou, si pročítala zprávy z berlínského informačního serveru. Komerční styl této internetové stránky jí příliš neseděl, měla raději suché informace, bez reklam, ovšem… jak se jim v dnešní době vyhnout?

To, co se zde dočetla, ji velmi překvapilo. Souviselo to s jejím nedávným neúspěšným pokusem stát se ředitelkou Weissmannova ústavu.

Proč trochu nepíchnout do vosího hnízda?, pomyslela si Jablonski, když sáhla po mobilu. Číslo Uweho Picka naštěstí nesmazala. Našla ho a vytočila.

„Zdravím. Jak se máte, pane inženýre?“

„To jste vy…? - Díky, ujde to. Jak jste dopadla s ředitelským postem?“

„Špatně. Můj strýc je bohužel natolik poctivý, že mě nepodpořil. Na druhou stranu je těžké říct, zda by to pomohlo. Vaše bývalá žena je velmi chytrá, bohužel o moc chytřejší, než jsem myslela. Připravila si skvělou obranu profesora Baskeho. Vlastně to byl útok, abych pravdu řekla. Včetně jakéhosi nažehleného amerického diplomata, ohánějícího se názorem velvyslance, a té její milenky, která rafinovaně využila situaci k tomu, aby v několika málo větách vylíčila současného ředitele jako zakukleného supermana. – Neměla jsem zkrátka šanci. Doufala jsem, že se ke mně přidá strýc a po něm i další členové rady. Nestalo se tak.“

„To je mi líto,“ konstatoval Uwe Pick. „Já za svou ženou byl, domlouval jsem jí, ale nepustila mě ani do domu. Má tam nakvartýrovanou tu francouzskou blondýnu. Mohla mě sežrat pohledem ta holka!“

Jablonski se hlasitě ušklíbla. „Nedivte se, že vás ty dvě nepustily do domu. Kdoví, kdo tam ještě byl. Četl jste dnešní online Kurier, pane inženýre? Ne? To je škoda. Píše se tam o noční přestřelce na Grüntenstraße. Tu ulici jistě znáte, bydlel jste v ní. Nějaké komando tam odstřelilo šéfa brazilského drogového kartelu. Kde se tam asi vzal??“

„Šéf brazilského kartelu...?“

„Ano. Se sídlem v Riu.“

„Aha… Takže vy myslíte, že…?!“ začal Uwe Pick.

„Ale ovšem, pane inženýre,“ přerušila ho Jablonski, „v Kurýru píšou, že protidrogové oddělení následně prohledalo dům jisté S. E. Říkají vám ty iniciály něco?“

„Jistě,“ přisvědčil těžce Uwe Pick. „Jistěže…“

„No, pane inženýre…“ ozval se znovu ženský hlas, „to je vše, co jsem vám chtěla říct. Nashle.“

„Díky. Díky, že jste se obtěžovala, paní doktorko, hezký den…“

 

 

 

 

Letiště Heathrow, Londýn, úterý 25. 2. 2014

 

Carlos Ribeiro se bez svého mobilu cítil jako bez ruky. Bloudil po londýnském letišti ve snaze najít telefon a když ho konečně objevil, zjistil, že u sebe nemá dost drobných. Vydal se proto hledat automat rozměňující mince.

Byl rád, že se mu podařilo opustit Berlín dřív, než se o něho začala zajímat tamní policie, k čemuž by bezpochyby dřív nebo později došlo. Byl teď v Londýně, v půli cesty, ale vzhledem k událostem, při nichž byl zabit muž, jehož doprovázel, rozhodl se zavolat bratrovi do domů do Brazílie, aby zjistil, jaká tam panuje atmosféra, zda se vůbec vrátit může.

Naházel mince do veřejného telefonního automatu a když se po vytočení čísla nic nestalo, chvíli bezradně postával na místě. Poté ho v souvislosti s jeho mobilem napadlo, že existuje něco jako mezinárodní formát, takže jeho číslo do Ria nefunguje, protože mu chybí předvolba.

Zalistoval tlustým telefonním seznamem, kde předvolbu na Brazílii zakrátko našel.

„Alberto? Tady Carlos.“

„Kde vězíš, bráško?“

„V Londýně. Vracím se domů.“

„Vracíš?? Tak to nedělej! Byli za mnou lidi z gangu, jsou naštvaný, žes pomohl Montesovi!“

„Musel jsem.“

„To je mi jasný. Řek jsem jim, že tě asi unesl. Prostě donutil.“

„Dík, Alberto. I když mě fakt nenutil. Dlužil jsem mu to. Montes nás tenkrát pustil a nemusel. Teďkon mi řek, že je americký polda, tak jsem ho schoval, opatřil mu letenku a pomoh zkontaktovat přátele v Německu. Chtěl tam nějaký čas zůstat.“

„Že je agent??!! Blbost, Carlosi, to ti jenom nakecal, abys mu pomohl!! Montes-Salazaro nikdy žádný agent nebyl, jen super chytrej grázl! Převed všechny prachy patřící gangu do ciziny a vypařil se. Bylo to přes dvě stě milionů babek!“

„Fakt??!“

„Jasně. On nebyl agent, věř mi. - Kde je Montes teď? Víš to vůbec?“

„Zabili ho v Berlíně.“

„Sakra, tak už ho dostali…! A ty jsi OK?“

„Jo, jsem. Mě nechali být.“

„Fajn, bráško. Tak se zas vrať do Německa. Do Ria bych teď na tvým místě nelezl. Gang by si to moh rozmyslet a… Však víš.“

„OK, Alberto, poslechnu tě. Vrátím se do Berlína. Ozvu se ti odtamtud. Čauky!“

„Čau, bráško, a opatruj se!“

 

 

 


Grüntenstraße, úterý 25. 2. 2014

 

Uwe Pick přecházel před domem své bývalé ženy a co chvíli se díval na své rolexky. Byl tu od pěti hodin, takže celých dvacet minut. Jindy by už asi odjel a objevil se tu jindy, dnes ale ne. Povšiml si, že v nedaleko zaparkovaném voze sedí dva muži. Zdáli se mu podezřelí, dokonce měl dojem, že drží v rukou kukátko či fotoaparát, a kdyby odtud rychle zmizel, jistě by ho později stejně prověřovali, když znají espézetku jeho vozu.

Pick svou bývalou ženu původně navštívit nechtěl, zvlášť po minulém nepříjemném setkání, po telefonátu doktorky Jablonski se však rozhodl učinit ještě jeden pokus o navázání kontaktu.

Dalších pět minut a zase nic! Rozhodl se odjet. Nakonec znovu změnil názor; vzal z přihrádky na palubce krabičku kentek a zapalovač. Zapálil si a pomalým krokem pak zamířil k vozu, v němž stále seděli oba muži. Zaklepal na okénko.

„Nabídnete si?“ Strčil krabičku cigaret do okénka. „Jste od policie, že?“

„Proč si to myslíte?“

„Já … jen tak… po té noční střelbě a domovní prohlídce… Jmenuju se Pick, jsem její bývalý manžel. Tedy docent Eggerové. Žil jsem pár let tady v tom domě. Taky mě situace kolem ní znepokojuje. Proto tu čekám.“

„Aha. Já jsem inspektor Schulze, vedle mě praktikant Jörg Lukas. - Vlezte si dozadu do vozu, pane Pick.“

„Děkuju.“ Pohodlně se usadil a znovu oběma policistům nabídl cigaretu. Tentokrát si oba vzali.

„Čekáte na ní, abyste jí domluvil?“

„Tak trochu. Hlavně se chci zeptat, co se to u ní v poslední době děje. Ona se ke mně bohužel chová dost nepřátelsky. Žije teď s nějakou dívkou z Francie, se mnou se odmítá bavit. Asi tu jsem dnes opět zbytečně, ale… chtěl jsem to ještě jednou zkusit…“

„Brala vaše žena drogy?“ zeptal se Schulze.

Pick zavrtěl hlavou. „Ne, nikdy.“

„Nenavštěvovali ji divní lidé?“

„Ji? Ne. Doma určitě ne. S kým vším se mohla setkat na univerzitě, to už nevím.“

„Jezdila tehdy do Brazílie?“

„Ne. Pracovně dost často do Mexika. Kvůli archeologickým nalezištím. Víte… tehdy pro ni byla jedinou drogou práce. Proto se taky rozpadlo naše manželství. To víte… dva doktoráty, pak habilitace, to člověk nezvládne jenom tak.“ Uwe Pick otevřel okénko, aby se zbavil nedopalku cigarety. „Proč vlastně mou bývalou hlídáte?“

„Prý rutina. Na den, dva. Nic víc. Šlo pouze o anonymní udání. Jenže… na jak dlouho tu ve skutečnosti skejsnem, nikdo neví.“

„A ten zabitý Brazilec?“

„Těžko říct. Možná s tím nesouvisí…“ krčil rameny Schulze.

 

V ulici se konečně objevilo audi docent Eggerové.

„Už přijela, jdu za ní, mějte se a hezký zbytek služby,“ řekl  Pick, když otevřel dveře. „Mám o vás pomlčet?“

„Nemusíte,“ muž za volantem mávl rukou. „Stejně si nás mezitím už všimla. Díky za cigáro. Kdybyste se dozvěděl něco zajímavého, víte, kde nás hledat. Budeme tu trčet až do půlnoci, pak nás vystřídají.“

 

 Po zaparkování docent Eggerová předstírala, že svého bývalého nevidí. Teprve když na ni zavolal, ohlédla se. „Co zas chceš?“

„Mluvit s tebou.“

„Nemám čas a hlavně chuť.“

Ztišil hlas. „Máš před domem policii, teď jsem s nimi mluvil. Už kvůli nim bys mě na chvíli mohla pustit dál. Nevypadá to dobře.“

„Cos jim namluvil, Uwe?“

„Já?! Vůbec nic, Sabino! Vždyť ani nic nevím! Nudil jsem se, byl jsem nervózní, nabídl jsem jim cigaretu.“

Eggerová odemkla dveře do domu a ukázala dovnitř. „Máš pět minut.“

 

 

Beatrice Sophie Lascoux přijela na kole na Grüntenstraße těsně po půl šesté. Dva muže v osobním voze zaregistrovala okamžitě. Dospěla při tom k názoru, že jde o policisty. Proto zpomalila jízdu a záměrně nahlédla do jejich vozu. Když s kolem vcházela do domu Eggerové, přemýšlela, zda ji muži zákona fotografují či nikoliv.

To, co Sophie spatřila v obýváku, ji zarazilo. Nevěděla, jak má zareagovat. U stolu tu seděla její přítelkyně se svým bývalým manželem. „Čau, Sabino, máme hosty?“ řekla nakonec vcelku klidně, i když ji to stálo dost přemáhání.

„Uwe je na odchodu. Přišel kvůli té noční střelbě.“

„Jak starostlivý muž...“ odvětila Sophie se sarkastickým přídechem a odešla.

„Měl bys už jít, Uwe. Pět minut uplynulo.“

„Dobře. Můžu ti někdy zavolat?“

„Proč bys mě měl volat?“

„Myslel jsem… neoženil jsem se a ty… ty přece taky nejsi vdaná, pokud vím.“

Sophie vlétla zpět do haly se zlostným výrazem ve tváři. „Ten chlap prostě vůbec nerespektuje realitu!! Vůbec mě nebere na zřetel!! Tak mě dobře poslouchejte, člověče!! Sabina miluje mě!! Na vás kašle!! Svou šanci jste dávno propás!! Tak už přestaňte dolejzat a vypadněte!! Nikdo o vás nestojí!! Nepokoušejte se zničit náš vztah, nenecháme si to líbit!!“

Uwe Pick vstal. „Sabina má možná jiný názor.“

„Jó??!! Jiný??!! Vaše zbožný přání, co??!! - Tůdle!!“ Vyplázla jazyk a vyběhla ven z haly ke dveřím od domu. Venku před domem nasedla na horské kolo a odjela.

„Běž už, prosím tě! Vyprovázet tě nebudu,“ zahučela na svého bývalého Eggerová. „Teď ji budu muset kvůli tobě půl dne uklidňovat! Jestli se vůbec vrátí.“

„Je pěkně žárlivá,“ poznamenal na odchodu Uwe Pick.

„Ty bys na jejím místě nebyl?!“

 

 

 

 

Grüntenstraße, středa 26. 2. 2014

 

Černý diplomatický mercedes projížděl ulici velmi pomalou rychlostí. Dvěma policistům střežícím dům docent Eggerové se zdálo, že jeho řidič hledá něco konkrétního. A nemýlili se; mercedes zastavil na chodníku hned proti nim.

„Divný, co, šéfe?“ poznamenal policejní praktikant Lukas.

„U policie se nikdy ničemu nediv, všechno je možný,“ poučil mladšího kolegu Schulze.

Divil se ale nakonec sám, když z černého mercedesu vystoupil řidič, aby si ofotografoval espézet jejich vozu.

„Šéfe, tohle smrdí, nelíbí se mi to,“ strachoval se Lukas. „Jestli jim nestojíme na místě.“

Schulze otevřel dveře. „Zeptám se jich, co se děje.“ Vystoupil z vozu.

„Haló, pane! Na okamžik!“ oslovil odcházejícího řidiče. „Stalo se něco, že nás fotíte?“

Muž ukázal na mercedes. „Musíte si promluvit s mým šéfem, pane.“

Schulze zamířil k mercedesu a zaklepal na jeho neprůhledné okno. Z vozu vystoupil muž v drahém šedém obleku. „Dobrý den,“ řekl. „Jmenuji se Jenkins, jsem členem amerického diplomatického sboru v Berlíně.“

„Inspektor Schulze. – Zabrali jsme vám místo?“

„Nikoliv. Jen obtěžujete naše přátele,“ prohlásil muž v obleku zcela nediplomaticky. „Ale to není vaše chyba, pane Schulze, vy plníte rozkazy nadřízených. Nenechte se proto zneklidnit a vraťte se do vozu na ten krátký čas, než vás odtud odvolají. Nebude to dlouho trvat, právě jsem volal panu velvyslanci. Ten se obrátí na naše ministerstvo zahraničí, no a ti zas zkontaktují vaše vnitro.“

Schulze nevěděl, co má říct. „Můžete mě v kostce informovat, oč vlastně jde? Jaké vaše přátele tu obtěžujeme?“

„Paní docent Eggerovou a spol.“

„Jo tak…! Vám vadí ta sledovačka??“

„Ano, vadí. Není v souladu s našimi zájmy, pane Schulze.“

„To je vážná věc, pane… Jenkinsi.“

„Pro vás ano.“

V policejním voze se otevřelo okénko. „Šéfe! Inspektore!“ mával oběma rukama praktikant Lucas. „Volala centrála! Máme se ihned vrátit na oddělení!“

„Vidíte?“ poznamenal Jenkins. „Ani to netrvalo tak dlouho. – Hezký zbytek dne, pane Schulze.“

Inspektor se zatvářil pochybovačně. „Vám též…“

 

 

 

 

Středa večer a Sophie tu ještě není, uvažovala Eggerová s ustaranou tváří. Byla pěkná hloupost pustit svého bývalého do domu a ještě ke všemu v době, kdy se Sophie vrací! Teď nebere celý den mobil a ona dnes kvůli přednáškám neměla možnost zajet za ní na filmovou fakultu. Jestli dnes večer nepřijde, musí se zastavit u její domácí.

Současný žárlivý incident, nebo lépe řečeno nedorozumění, se jako vejce vejci podobá tomu z Ria. Eggerová bude muset být opatrnější, když je Sophie na její kontakt s muži, respektive potenciálními partnery tak přecitlivělá. A je to v konečném důsledku vůbec přecitlivělost?

Zatracený Uwe…! - Vlastně to není jenom jeho vina. Pozvala ho přece dál! Jaká hloupost…!

 

Když se na stole rozezněl její mobil, dychtivě po něm skočila. „Ano?!“

„Baske, dobrý večer.“

„Profesore… to jste vy…? Dobrý večer, co pro vás můžu udělat?“

„Nic, nic, nerad vás ruším. Nechtěl jsem o tom začínat v institutu. Měla byste vědět, že mně, jakožto řediteli, byla anonymně nahlášena jakási bizarní domovní prohlídka u vás. Vůbec jsem se tím nezabýval, paní kolegyně, ten papír skončil v mém koši. Nezajímají mě provokace takovéhoto druhu. Někdo se nás dva pokouší očividně rozeštvat. To se mu, lépe řečeno jí, samosebou nepodaří. – No… to je vše, paní kolegyně, já jen, abyste o tom věděla.“

„Díky, profesore, jste hodný, že jste se obtěžoval zavolat. Dobrou noc.“

„Dobrou, paní kolegyně.“

Eggerová odložila mobil zpět na stůl a přešla k oknu. Na ulici nebylo krom několika zaparkovaných aut nikoho vidět.

Tak Sophie nepřijde ani dnes… ta se ale musela naštvat…!

Přetáhla zpět rozhrnutou záclonu, pak rozsvítila malou stolní lampu. Počká ještě půlhodinku, potom se rozjede na Bürknerstraße. Ne; vyrazí hned po večerních zprávách, ve čtvrt na devět.

Pustila televizi a přepnula satelit na Das Erste, kde právě začínala zpravodajská relace. Než usedla k televizi, ještě jednou pohlédla ven. Sophie ani její horské kole nebylo v dohledu.

Ale ne…?!, kdepak je ta sledovačka?!, zeptala se sama sebe. Policejní auto se dvěma muži bylo pryč. Ani si nestihla všimnout, kdy zmizelo, ráno tam ještě určitě stálo. Takže toho pánové nakonec nechali… A přestali plýtvat penězi daňových poplatníků.

Konečně se soustředila na obrazovku, kde hlasatelka Susanne Daubner předčítala novinky ze světa. Než se Eggerová stačila zaposlouchat do jejího příjemného hlasu, ozval se od domovních dveří zvonek.

Že by konečně Sophie?! Zaplať pánbů! - Počkat, ta má přece vlastní klíče, proč by zvonila?!

 

Na prahu domu stál Ronald Jenkins. Měl na sobě vycházkový oblek, šátek kolem krku, usmíval se a vypadal stejně elegantně jako kdykoliv jindy. „Dobrý večer, Sabino.“

„Dobrý. Co vás přivádí, Rone?“

„Někoho jsem vám přivezl. Naložil jsem ji i s kolem nedaleko odtud.“

Ze zahrady se přišourala Beatrice Sophie Lascoux. „Ahoj…“ šeptla provinile.

„Ahoj.“ Eggerová seběhla po schůdcích do zahrady, aby přítelkyni objala. „Promiň mi! Má chyba, neměla jsem Uweho zvát!“

„Ty promiň,“ řekla světlovlasá dívka zkroušeně. „Byl to ode mě zkrat. Nezvládla jsem to. Znáš mě, někdy se mi to stane…“

„V pořádku.“ Ukázala rukou do domu. „Pojďte oba dál.“

 

„Opět jsem vás zbavil policie,“ prohlásil sebevědomě Ron Jenkins, když usedl ke stolu. „Stačil jeden telefonát.“

„Díky, okouněli tady ve dne v noci.“

„Kávu?“ zeptala se Beatrice Sophie Lascoux.

Udělal zamítavé gesto rukou. „Jestlipak víte, kde je váš Carlos Ribeiro?“

„Měl by být doma,“ odvětila překvapeně paní domu.

Jenkins zvedl obočí. „Měl, ale není. Letí z Londýna zpět do Berlína.“

„Jak to?!“

„Má domněnka je ta, že z Londýna zavolal bratrovi a ten mu poradil, aby se v Riu neukazoval.“

„Domněnka?“ zavrtěla hlavou Eggerová.

„Vlastně ne,“ připustil Jenkins. „Sledovali jsme ho. Strýček Sam se zajímá o Montesovy ulité peníze. Což jistě chápete.“

„Ovšem, ale Carlos o nich nic neví.“

„To už mi taky došlo. Když ne on, pak tedy vy,“ věnoval oběma ženám pronikavý pohled. „Dámy… víte přece, že nejsem, jak se říká, škot. Čím víc dáte, tím větší bude váš podíl. Nedoufáte snad, že vám všechny ty peníze zůstanou. Gang po vás půjde do konce vašeho života. Já vás před ním ochráním. Nota bene, když budou vědět, že peníze sbalil uncle Sam, budete z obliga.“

Eggerová pohlédla na přítelkyni. Ta přikývla.

Návštěvník za okamžik hleděl na Montesův zlatý prsten. „Tak přece… Bohužel žádný nápis ani číslo,“ konstatoval. „To je vše?“

„Ano. Nic víc tu po něm nezbylo. Řekl, že se pro prsten vrátí, z toho usuzujeme, že by mohl souviset s těmi ztracenými penězi.“

Jenkins vstal. „Dobře, díky, nechám prsten prozkoumat, třeba je něco pod kamenem. Uvidíme...“

Paní domu vstala. „Chci se vás ještě zeptat… Montes nám tvrdil… že byl americký agent.“

Jenkins, kterého otázka zjevně zaskočila, mlčel. Těkal očima z místa na místo.

„Aha,“ řekla Eggerová, „nechcete o tom mluvit.“

Zatvářil se poněkud nešťastně. „Nechtěl bych vaši otázku komentovat. V každém pádě… část peněz Montesova gangu měla být převedena na jisté transparentní konto. Bohužel… nedošlo k tomu.“

„Nestihl to?“

Zavrtěl hlavou. „Zřejmě nestihl, ale je to jen domněnka. Není jisté ani to, zda…“

„…si to nechtěl nechat všechno?“

Jenkins ukázal na Sophie prstem. „Přesně tak.“ Pohlédl na své zápěstí. „Dámy, musím už jít. Ozvu se vás, co nejdřív to půjde. Nashledanou.“ Zastavil se na prahu haly. „Abych nezapomněl: váš Carlos přiletí do Berlína zítra ráno v devět dvacet.“

„Díky, Rone, jedna z nás ho bude čekat.“

 

 

 

 

Letiště Tegel, Berlín, čtvrtek 27. 2. 2014

 

Valle a Patamo, dva členové gangu zabitého Montese-Salazara, si s nedůvěrou prohlíželi okolí berlínského letiště. Kluk v baseballové čapce, kterého začali sledovat už v Londýně, k jejich překvapení nezamířil ke stanovišti taxi, nýbrž procházel letištní halou sem a tam, jako by někoho hledal. To byla nepříjemná komplikace, s nikým dalším se nepočítalo. Nakonec proběhlo vše přece jen podle původního plánu, i když bez únosu. Chlapci přišla naproti vyšší tmavovlasá žena, s níž vzápětí odjel. Valle a Patamo jejich vůz sledovali taxíkem. Oba byli v Německu poprvé, neuměli místní řeč a z angličtiny znali jen omezený počet slov. Působili tudíž nejen nápadní, ale měli i značný problém při komunikaci s taxíkářem.

Na konci cesty s uspokojením konstatovali, že rodinný dům, v němž žena s chlapcem zmizeli, dává jejich účelům větší šanci, než například činžák; dá se do něho poměrně snadno dostat.

 

 

 

 

Zemský kriminální úřad Berlín, Keithstraße 30, čtvrtek 27. 2. 2014

 

Komisař Oliver Feist se právě chytal odejít, když se na jeho stole rozdrnčel telefon. Sakra, kdyby vypadl už před chvílí… nemusel by to teď brát! Jo, kdo holt včas uteče, vyhraje.

„Vraždy, slyším,“ řekl do telefonu nerudným, úředním tónem.

„Protidrogové, inspektor Schulze, zdravím. – Komisař Feist?“

„Jo.“

„Fajn, vás já hledám. Dělal jste před časem na Brazilcích, že?“

„Dělal.“

„My teď taky, na Grüntenstraße, než nás zamini odstavilo.“

„Zamini?“ zeptal se Feist.

„Kupodivu. Na žádost kohosi z ambasády…“

„Nechte mě hádat, kolego Schulze: z ambasády USA, že? Konkrétně to byl pan Jenkins, ne?“

„Jak to víte??“

„S tímhle uhlazeným pánem mám své zkušenosti. Nás totiž posledně vyšachoval taky. A to dost nevybíravě.“

„Vážně? Tak jsme na tom stejně. Proč vás ale volám: na Grüntenstraße něco smrdí, pane kolego, na tom se určitě shodneme. Náš odbor se tam ale nemůže vrátit; kvůli zamini, chápete? Byl by to příliš velký průser, kdyby náhodou něco. Takže je to na vás.“

„Ale co?“

„Máme v Berlíně opět rozmilé pány z Brazílie. Jsou tři, z toho dva pěkně nebezpeční. Třetí je kluk, který k nim možná ani nepatří, nebo po něm ti dva prostě jdou. Je to totiž ten samý, co provázel před pár dny šéfa gangu Montese, než ho zabili.“

„Carlos Ribeiro?“ zeptal se Feist s jistotou v hlase.

„Správně. Kontaktoval nás jistý taxíkář, na policii přišel proto, že se ho dva podezřelí cizinci lámanou angličtinou ptali, kde se dají v Berlíně sehnat načerno zbraně. Taxíkář dále vypověděl, že tyhle dva naložil na letišti a odvezl na Grüntenstraße. Prý sledovali osobní vůz značky Audi, ve kterém seděla ženská a kluk.“

„Docent Eggerová.“

„Opět správně. Nemáte, pane kolego Feiste, u sebe křišťálovou kouli? – Chtěl jsem vás upozornit na některá fakta, abyste nechali příslušný dům hlídat, jinak tam můžete mít brzo další vraždu. Mimochodem ti dva se ubytovali nedaleko; v jednom z nájemních bytů na Alt-Mariendorf.“

„Díky, pane kolego Schulze, někoho na Grüntenstraße hned pošlem. Pomalu mi tahle ulice začíná jít na nervy.“

„Rád věřím. - Radši se držte dál od domu, kvůli diplomatům, jsou dost agresívní. Nás stáhli ze sledovačky během pěti minut.“

„Každá rada dobrá, pane kolego, máte to u mě! Nashle.“

„Nashle, komisaři Feiste. Držím vám palce!“

 

 

 

 

Grüntenstraße, čtvrtek 27. 2. 2014

 

Beatrice Sophie Lascoux se před půlnocí probudila. Zdálo se jí, že slyší ze zahrady domu neobvyklé zvuky. Vstala a opatrně poodkryla žaluzii, aby pohlédla ven. U zdi domu, nedaleko rohu, se pohybovaly dva stíny. Občasné, nepříliš hlasité skřípnutí svědčilo o tom, že se někdo pokouší zdolat mříž u sklepního okénka.

„Sabino!“ zatřásla s ní. „Sabino!! Vzbuď se! Máme návštěvu! Nějací lidi lezou do sklepa!“

„Co říkáš?!“

„Jo! Asi pilujou mříž do sklepa!“

„Ukaž!“ vstala, přešla k oknu, aby se přesvědčila. „Nojo! Musím rychle odemknout trezor! Kde mám sakra klíč?!“

„Nač trezor?“

„Mám v něm zbraň.“

„Ty máš zbraň, jak to?!“

„Byla jsem sportovní střelkyně.“

„Že ses mi nezmínila.“

„Nebyla příležitost. – Zaběhni nahoru ke Carlosovi, ať zaleze pod postel a ani nedutá!“

„Hned!“

 

Eggerová s pistolí v ruce opatrně zvedala žaluzie.

„Teď otevřu okno a ty na ně zařvi něco portugalsky, třeba utečou.“                                         

„Myslíš, že jsou to Brazilci?“

„Někdo z gangu, kdo jiný?“

„OK, Sabino, co mám teda zařvat?“

„Cokoliv, aby se lekli.“ Otevřela tiše okno. „A kryj se, můžou mít zbraně!“

Sophie se opatrně vyklonila z okna: „Hej, vy dvě paka! Koukejte mazat vod baráku, než to schytáte!!“

V ten samý moment to křuplo, mříž zazvonila o beton u domu, ozvalo se zařinčení rozbitého skla a oba stíny se nečekaně rychle vsoukaly do sklepa.

 

„Jsou uvnitř, Sabino!“ 

„Sakra!“ otočila se ke schodišti. „Carlosiiiii!!! Pojď k nááám! Ti chlapi jsou v domě!“ Otočila se na přítelkyni. „Vem mobil, Sophie, a zavolej poldy. Řekni jim, že tu máme lupiče.“

„OK!“

Eggerová následně otevřela zabudovanou skříň a chvíli v ní hledala. „Na! To tu zbylo po mém bývalém. Je podepsaná prvoligovým hráčem.“ Podala přítelkyni baseballovou pálku. Pak se v její ruce objevila kovová golfová hůl. „Pětka železo, vem si ji, Carlosi, nic lepšího nemám! – Rychle, pojďme teď ke dveřím do sklepa, jsou zamčený, třeba se přes ně nedostanou!“

 

Příslušné dveře se nacházely v těsné blízkosti domovního vchodu a nevypadaly zvlášť pevně.

Vetřelci už mezitím lomcovali klikou.

„Nezkoušej se sem dostat!“ křikla skrz dveře Eggerová.

„Vyliž si!“ ozval se zevnitř Patamo.

„Až po tobě!“

„Zvorali jsme to! Jestli už zavolali poldy, jsme v háji,“ bylo slyšet tišší hlas Valleho.

„Blbost, nikoho nevolali, jsou v tom namočený!“

Když Eggerová zaslechla klapnutí závěru, uskočila stranou. „Pozor, kryjte se!“ křikla na ostatní.

Patamo dvakrát vypálil do okolí zámku, ale dveře tím neotevřel. Oba vetřelci se poté chvíli radili. Po chvilce ticha začaly na dveře zevnitř sklepa dopadat údery kladivem.

„Okamžitě s tím přestaň, nebo střelím!!“ vzkřikla paní domu.

„Jo, a kdo eště?“ ozvalo se zevnitř.

Vypálila dvě rány do spodní části dveří.

„Jaaau, kurva, má noha, škráblo mě to!!“ nadával zevnitř Valle. „Dávej bacha, ta kráva nekecala, má flintu!“

„Neplaš se, kámo!“

 

Ve dveřích, poblíž kliky, už zela celkem slušná díra. Když jí Patamo vystrčil ruku, snad aby z druhé strany nahmatal klíč, který v něm stejně nebyl, udeřila ho Sophie baseballovou pálkou.

Zařval a stáhl ruku zpět.

Oba vetřelci poté systematickým kopáním demolovali dveře. Jakmile se otvor zvětšil, pokusil se Patamo prolézt do předsíně. Od Carlose při tom schytal dva údery golfovou holí. Do zápěstí a do kolene. Druhý úder byl dost bolestivý, díky čemuž postižený nestáhl nohu z otvoru včas. Eggerová ji oběma rukama uchopila za chodidlo, zkroutila, přitiskla paží k tělu a zapáčila do strany. „Doneste někdo prádelní šňůru!! Je v koupelně!! Ve skřínce!! Až dole!!“ 

Zatímco Sophie běžela pro šňůru, postižený Patamo, který díky uvězněné noze klečel zády ke dveřím, nacpal ruku s pistolí do otvoru za sebou a dvakrát naslepo vystřelil. Potřetí už spoušť nezmáčkl; Carlos Ribeiro mu dobře mířeným úderem golfové hole vyrazil zbraň z ruky.

Noha v džínové nohavici byla posléze pevně připoutána ke klice. Tím byl Patamo vyřazen z boje.

„Teď rychle ven, do garáže! Dáme bednu s nářadím k okénku!“

Druhý vetřelec, lehce zraněný na noze, se ven ze sklepa nestihl vydrápat. Úzké okénko zakrývala po celé ploše masivní dřevěná bedna, k níž paní domu vzápětí nacouvala kolem svého vozu. Valle se tak ocitl v pasti.

„To by bylo,“ promnula si ruce Eggerová. „Teď počkáme na poldy,“ přidala spokojeně a zamkla domovní vchod.

 

Čekat nebylo zapotřebí. Na ulici i v zahradě vzplála světla, na domovní dveře kdosi rázné zabušil. „Ihned otevřete!! Tady policie!!“

Eggerová otočila znovu klíčem v zámku.

Jako první vpadl do domu komisař Feist, za ním dva těžkooděnci s noktovizory, štíty, tlumiči na zbraních, a jako poslední vešel do reflektorem prozářeného domovního vchodu inspektor Drexel.

„Už je konec,“ řekla Eggerová a ukázala na nohu visící na klice. „Zadrželi jsme je místo vás. Druhý je zavřený ve sklepě, možná jsem ho zranila. Vloupali se do domu, stříleli tu. Nejspíš šli tuhle po Carlosovi.“

„Není možná, tak tohle je ten populární Carlos Ribeiro??!“ podivil se Feist, když spatřil u dveří chlapce školního věku, mezitím co se do domu valili další těžkooděnci, aby odtud vyvedli oba uvězněné vetřelce.

„To jsem já, dobrý večer, pane,“ chlapec podal udivenému komisaři ruku a Sophie jeho slova obratem přeložila do němčiny.

„Jsem rád, že tě poznávám, Carlosi, hodně jsem o tobě slyšel. Prý jsi kamelot.“

„Ano, pane. Mám v Riu vlastní novinový stánek. Sabine se Sophie mi moc pomohly. Díky nim mám i byt. Jestli chcete, ukážu vám svůj pas. Je v pořádku.“

Feist s Drexelem si vyměnili pohled. Ne, tenhle kluk rozhodně nevypadal na grázla.

„Nemusíš, nepotřebuju tvůj pas, my máme na starosti vraždy.“ Feist byl poněkud v rozpacích. „No… co mám říct… čekal jsem, že jsi dítě, ale…“

„Pan Carlos Ribeiro je devítiletý dospělý muž, komisaři,“ vysvětlila paní domu. „Tak už to v Riu bohužel chodí.“

„Vidím, vidím…“ Otočil se na inspektora. „Drexele, nechte u domovního vchodu do rána uniformovanou hlídku. Co kdyby náhodou…? Ať jsou ti chlapi dobře vidět!“

„Ano, komisaři.“

„Paní docentko, teď je noc, stavím se tu zítra odpoledne kvůli protokolu.“

„Dobře komisaři. Po šesté budu doma.“

 

 

 

 

Straupitzer Steig, Berlín, pátek 28. 2. 2014

 

Dostavba rozšířené prodejní haly byla takřka u konce. Tým developerů se nyní soustřeďoval na inženýrské sítě a příslušenství, včetně stavby malé trafostanice, u níž se už druhý den kopaly základy. Inženýr Uwe Pick, zodpovědný za celý projekt, přecházel staveniště se štosem plánů v rukou. Nebyl bezproblémovým průběhem prací nijak zvlášť nadšen. Vždycky je dobré, když se něco malého zhatí. Je to zdravý projev. Pick měl tu zkušenost, že pokud při stavbě nenastal malý problém, přišel později, třeba až při kolaudaci, problém velký. Přesně to se dalo očekávat i v nejbližší budoucnosti.

Ohrnul si límec a zamířil k hlavní hale. Divný pocit ho neopouštěl, doufal pouze, že se celá stavba nezřítí. Třeba kvůli nějaké podzemní dutině, která by zde ostatně neměla být…

„Šéfe!!“ozvalo se náhle za ním.

A je to tu!, pomyslel si chmurně Pick. Přišel soudní výměr, zastavující stavbu! - - - Blíží se uragán…

„Šéfe!“

„Tak co máš?!“

Polír nemohl popadnout dech. „Já… na konci výkopu pro trafo… narazili chlapi na rezavý sud s nálepkou Vorsicht Gift. Je plný ňákýho sajrajtu.“

„Do hajzlu, chlapi, nemohli jste kopat kus stranou?!“ ulevil si Pick.

„Šéfe…“

„Jasně, jasně, vím, není to vaše chyba. Problém je v tom, že kdo takový sud najde, musí ho za svý nechat ekologicky zlikvidovat. Víte vy vůbec, kolik to stojí? Modlete se, ať tam těch sudů není víc, jinak na to padnou výplaty nás všech.“ V kapse kabátu mu zazvonil mobil. Sáhl pro něj. „Jestli máte ještě nějaký problém, tak…! A, paní doktorka, promiňte, okamžik.“ Otočil se na stavebního předáka. „Zjistěte, kolik tam těch sudů je a ihned mi zavolejte. Já to pak ohlásím na vedení.“ Přiložil mobil k uchu. „Co říkáte?! Střelba v domě mé bývalé ženy?! Kdy, včera? Je zraněná??!! - Kde jste, paní doktorko, přijedu za vámi. Dobře, sejdeme se na Grüntenstraße. Ano, ano, rozhodně musím se Sabinou mluvit! - Na mě se to teď jenom hrne! – Za dvacet minut tam? Dobře. Nashle!“ Strčil telefon do kapsy a zamířil ke svému vozu. Aspoň zapomene na ty zatracené sudy…!

 

 

 

 

Grüntenstraße, Berlín

 

Doktorka Jablonski přijela na místo srazu jako první. Po zaparkování si všimla, že proti ní kráčejí dva uniformovaní policisté; muž a žena. Přišlo jí to zvláštní, hlídky přece většinou jezdí ve vozech. Jablonski sledovala oba ve zpětném zrcátku. Než jí zmizeli z dohledu, udělali čelem vzad, aby se pomalým krokem vrátili zpět. Když míjeli její vůz, prohlédli si ji a podle všeho si poznamenali i její číslo. Policistka si poté stoupla stranou, kde krátce telefonovala. Následně na místo přijel civilní vůz. Vystoupil z něho muž, který přilepil Jablonski na přední sklo placku kriminálky. Poté se představil jako komisař Feist, požádal o osobní doklady a zapsal si ji. Když na místo dorazil Uwe Pick, byl rovněž zapsán. Kriminalista v civilu neodjel, nýbrž zůstal stát nedaleko vchodu do domu.

 

„Zdá se, pane inženýre, že vaši ženu hlídá celý regiment policajtů,“ poznamenala úvodem Jablonski a zaznělo to značně sarkasticky.

„Já jsem z toho úplně na větvi, paní doktorko, co se tady děje. Plus problémy na stavbě…. Škoda slov!“

„Co hezkého stavíte, pane inženýre?“

„Přestavujeme staré nákupní centrum na nové. – Poslyšte, nevíte, zda je má žena už doma?“

„Ještě nepřijela,“ ozval se od vchodu Feist jakoby mimochodem.

„Jo, díky, komisaři. – Poslyšte… co se tu dnes v noci vlastně stalo?“

Oslovený mávl rukou. „Pane, na tomhle prokletém místě páchá trestné činy zásadně gang z Ria de Janeira. Tentokrát pronikli až do sklepa. Z něho se už ale nedostali. Vaše bývalá jednoho z nich postřelila, druhému přivázali nohu ke klice. Ušetřili tím útvaru rychlého nasazení práci. My je akorát sebrali a odvezli.“

Uwe Pick zavrtěl hlavou. „Říkáte, přivázali mu nohu ke klice? Kdo??“

„Ano, pane. Vaše žena, její přítelkyně a pan Carlos Ribeiro.“

„Je tam s nimi chlap?!“

„Ne, pane. Carlos je velice šikovný devítiletý kamelot z Ria. Mlátil vetřelce golfovou holí. Podle všeho s úspěchem.“

Uwe Pick si zakryl oči rukou. „Já se z toho zblázním…!“ Znovu oslovil policistu. „Proč vlastně ti dva lezli do domu mé bývalé?“

Pokrčil rameny. „Buď chtěli unést Carlose, nebo hledali peníze zabitého drogového bosse, který tu před nedávnem nocoval. Šlo údajně o dvě stě dvacet milionů dolarů.“

„Cože, kolik…? A má žena…?“

Feist rozhodil bezradně rukama. „Těžko říct. Ve věci se velmi angažuje i americká vláda, takže… nikdo neví, jak se věci mají.“

 

„Celkem pestrá záležitost,“ poznamenala doktorka Jablonski.

„Na můj vkus až příliš,“ ušklíbl se Pick. Sáhl do kapsy pro zvonící mobil. „Jo? – Co, sudy jsou celkem tři? Padesátikilový. - Jsi si jistý, že jich není víc? - Určitě? – No fajn, to snad ještě finančně zvládnem. Díky.“

 

 

Za deset minut konečně přijela majitelka domu.

„Můžu jako první, paní docentko? Myslím kvůli tomu protokolu. Nahraju si vaši výpověď na záznamník.“

„Ovšem, komisaři. Pojďte dál. Zajedu do garáže až pak.“ Před vchodem se Eggerová zarazila. Ukázala na svého bývalého muže. „Uwe, co je to tu za procesí?“

„Měl jsem o tebe strach, chtěl jsem tě vidět. Po té noci. Taky tu mám sraz s paní doktorkou Jablonski.“

„Zdravím, paní docentko,“ ozvala se zmíněná žena a zamávala levou rukou poté, co pravou sňala z očí tónované dioptrické brýle.

„Vy jste tu taky…?!“

„Tak se to nějak seběhlo…“ Jablonski si brýle opět nasadila. „Ještě jsem vám negratulovala k vítězství v našem souboji o profesora Baskeho.“

„Díky,“ odsekla Eggerová, aniž by tušila, zda je výrok míněn vážně, či ironicky.

„Jak se tak dívám na události kolem vás… policii, gangstery a přestřelky… paní docentko…“ udělala rozmáchlé gesto rukou, „zřejmě jsem ve vašem případě přecenila své síly.“

„Asi ano.“

„Nevadí vám, že… se stýkám s vaším bývalým?“ ustupovala dále Jablonski.

„Vůbec ne.“

„To jsem opravdu ráda.“

Eggerová pohlédla na Feista. „Pojďte dál, komisaři, ať je to za námi.“

 

Uwe Pick přecházel po ulici a pokoušel se pohybem zahnat chlad. Doktorka Jablonski seděla ve svém voze a posléze ho i nastartovala, aby mohla na pár minut pustit topení.

Feistova návštěva uvnitř domu nebrala konce, Pick proto zamířil do zahrady ve snaze nahlédnout do přízemních oken, kde se svítilo, ale žaluzie nebyly dosud zataženy.

Stál na špičkách pod oknem vlevo od vchodu, ale nikoho odtud neviděl.

Náhle do zahrady vkročila žena, tlačící horské kolo. „Vy jste tu zas?!“ vykřikla na celou ulici. „To je teda vrchol!!“ Otevřela domovní dveře, aby zakřičela do domu: „Byl tu zas tvůj chlap, že jo??!! - A já jedu domů!! Nechoď za mnou a nevolej mi!!! Mám tě už po krk!!!“

Eggerová křik zaslechla. Vyšla ven.

„Já za nic nemůžu, Sabino, přišla tvá přítelkyně a… udělala kravál. Pak zmizela. Já stál tady pod oknem…“

„Pročs chodil do zahrady, Uwe?!“ křikla Eggerová v běhu.

Před domem otevřela dveře u vozu doktorky Jablonski. „Jakým směrem odjela ta cyklistka?“

„Tam,“ ukázala vlevo.

„OK.“

„Počkejte, paní docentko. Sedněte si dozadu.“

„Díky!“

Vůz se rozjel.

 

Rozzlobenou cyklistku dostihly těsně před křižovatkou s Britzer Straße. Jablonski najela na nízký chodník a otevřela okénko. „Haló, slečno, počkejte!“

Cyklistka výzvu ignorovala a odbočila. Vůz vyrazil za ní. Eggerová se jí skrz stažené okénko pokoušela vysvětlit situaci. Bezvýsledně.

Vůz posléze přidal, cyklistku předjel a poněkud riskantním manévrem jí zablokoval cestu. Řidička vystoupila ven.

„Nezbláznila jste se??!! Jak to jezdíte??!!“ vykřikla na ni zlobně Beatrice Sophie Lascoux.

„Nedala jste mi jinou možnost. Někdo v autě s vámi chce mluvit.“

„Nezájem!“

„Počkejte přece!“ Jablonski sáhla po řídítkách, aby cyklistce zabránila nasednout.

„Pusťte to!“

“Tak počkejte! Jde o nedorozumění, slečno Lascox!“

„Lascoux!!“

„Pardon. – Heleďte, Uwe byl u vás v ulici se mnou! Dala jsem si s ním rande u domu vaší přítelkyně! Navíc, on nešel vůbec dovnitř! Čekal, až komisař dokončí výslech! Jeli jsme k vám přesvědčit se, zda je vaše přítelkyně v pořádku. Po té noci. Jinak o nic nešlo, věřte mi! Nemáte důvod k žárlivosti. O pana Picka se totiž zajímám já. Imponuje mi, abyste věděla. Už vám svítá?“

„Aha…“ Držela pevně řídítka, ale na kolo se nasednout nepokusila. Tvářila se nerozhodně.

Eggerová se konečně odvážila vystoupit z vozu. „Ona říká pravdu, Sophie! Uwe v domě vůbec nebyl! Ani tam nechtěl!“

„OK… dobře… ujely mi nervy… jak jsem ho tam viděla stát… Myslela jsem, že je zas na odchodu…“

Jablonski otevřela kufr vozu. „Hoďte si kolo dovnitř.“

 

Na Grüntenstraße se k přímluvám přidal i Feist. „Dával jsem dohromady výpověď vaší přítelkyně,“ informoval Sophie hned po jejím příjezdu. „Ručím vám za to, že pan Pick čekal celou dobu venku.“

„Díky, komisaři… už mi to vysvětlili. Mám asi trochu pocuchané nervy po tom nočním střílení…“

„Není divu, není divu,“ usmíval se Feist.

 

„Dík za pomoc, doktorko Jablonski, máte to u mě!“ Eggerová vytrčila palec směrem vzhůru.

„Není zač. Něco jsem vám přece dlužila.“ Obrátila se na Picka. „Mohu vás pozvat na večeři, pane inženýre?“

„Proč ne?“ přikývl. „Dobrý nápad, v téhle zimě člověku vyhládne.“

„A co kdybych vás pozvala na večeři já?“ navrhla docent Eggerová. „Myslím vás všechny, včetně Carlose. Co tomu říkáš, Sophie? Vezmeme naše přátele do nějaké pěkné restaurace v centru?“

„Jsem pro.“ Beatrice Sophie Lascoux se pousmála. „Jestli se mnou půjdou… Po té scéně, co jsem předvedla…“

Uwe Pick mávl shovívavě rukou. „Zapomeňte na to, všem nám občas ujedou nervy. Třeba mně dnes: mí chlapi vykopali těsně před dokončením stavby tři sudy s toxickým odpadem. Byl jsem z toho úplně mimo. Nechci si představit situaci, kdyby jich bývali našli tři sta. Tak to firmu prostě finančně zruinuje. Všechny její finance by praskly na ekologickou likvidaci a žádná banka by nám na to nedala ani cent.“

 

 

 

 

Pariser Platz, Berlín, neděle 2. 3. 2014

 

Ronald Jenkins si s nevolí ve tváři prohlížel prsten, ležící na jeho stole. Současně si znovu pročítal výsledky odborných expertiz. Nula od nuly pojde… pomyslel si. Prsten hodil do kapsy u saka, papíry smetl do horního šuplete a uzamkl stůl.

„Doprava? Spěchám, potřebuju služební vůz na cestu po městě. Za hodinu a půl budu zpět,“ oslovil správce garáží poté, co vytočil jeho telefonní číslo.

„Zařídím, pane atašé.“

 

 

 

 

Grüntenstraße, Berlín

 

Docent Eggerová právě prostírala k nedělnímu obědu, když si skrz okno povšimla, že kdosi kráčí k domu. „Hej, Sophie, běž prosím otevřít, máme hosta z ambasády.“

„Jenkins?“

„Přesně ten. A zeptej se ho, zda se s námi nají.“

Dveře od domu se otevřely ještě dřív, než stačil návštěvník zaklepat.

„Zdravím, Sophie.“

„Rone! Vítejte! – Dovolte mi, abych vám představila… vlastně vy dva se znáte už z Ria.“

„Ahoj, Carlosi…“

„Dobrý den, pane,“ řekl chlapec portugalsky a Sophie to hned přetlumočila.

Eggerová ukázala na stůl. „Jdete zrovna k obědu. Dáte si s námi?“

Návštěvník se pousmál. „Proč myslíte, že jsem zvolil tuhle hodinu? Vaše pozvání samosebou přijímám. Víte… ještě než začala ona prokletá finanční krize, vozili nám jídlo letecky až ze Států. Ale dnes? Dnes tohle nepadá v úvahu. Dnes se jenom šetří…“

„Kupují vám hamburgery tady v Berlíně?“

„Ano, vlastně ano, dá se to tak říct.“ Jenkins si rozepnul sako. Napřáhl pravici k paní domu. „Dobrý den, Sabino. Právě jsem přijal pozvání k obědu. Takže ještě jednou díky.“

 

„Co máme dobrého, dámy?“ zeptal se Ron Jenkins, sotva usedl. „Ale ne? Není to snad španělský ptáček? Mé oblíbené jídlo?“

„Ano. My tomu u nás v Německu říkáme španělská roláda. Ale je to to samé. - Co budete pít? Pivo?“

„Jenom ne pivo! Slabě perlivou minerálku s lehkou příchutí, nebo úplně bez, či červené značkové víno.“

„Vyhovuje vaší diplomatické chuti Château Margaux ročník 2010, pane atašé?“ zeptala se Sophie a mrkla na paní domu. Ta s potměšilým úsměvem přikývla.

Jenkinsovu tvář zaplnil široký úsměv. „Ano, prosil bych. Jsem skromný, tohle víno mi úplně postačí.“ Pak se znovu nevěřícně rozesmál a zavrtěl při tom hlavou, neboť bral předešlý návrh jako žert.

 

„Skláním se před vaším evropským kulinářským uměním, milé dámy,“ řekl Jenkins po obědě. „Něco tak skvělého ve Státech těžko dostanete. Použily jste speciální hořčici?“

„Ostrou dijonskou,“ odvětila Sophie.

„Dáváte hodně cibule, že?“

„Ano. I česneku a obyčejného pepře. Půl vejce, pruh slaniny, nakládané kyselé okurky, to je důležité, a speciální tvrdý salám. Ale kvalitní! Aby měl aróma. Třeba maďarský. - Nepoužíváme špízy. Roládu jednoduše sešijeme bílou nití.“

„Skvělé, dámy. Nedaly byste mi recept pro mou ženu?“

Eggerová kývla. „Ovšem. Anebo jestli chcete, natočíme vám přípravu na video. I s komentářem.“

„Opravdu? To bych si ocenil! Chci říct, že bych to cenil. To zní ještě hůř. Vidíte? Má jazyková nedokonalost.“

„Nedokonalá znalost jazyka.“

„Ano, vy jste to, Sophie, řekla. – Takže ještě jednou poděkování za oběd. Zítra touto dobou na vás budu vzpomínat.“

„Díky,“ řekla Eggerová a nalila všem víno.

Jenkins sklenku zvedl, naklonil ji, přičichl k ní a lehce z ní usrkl. „No tedy…! Tohle u vás prodávají v supermarketech?! Takovéhle víno…! To je prvotřídní kvalita! Lepší červené jsem nepil ani na recepci u Obamy!“

„Jste opravdový znalec, Rone. Ale nedivte se, pijete Château Margaux ročník 2010, jak jste si přál. Stojí přes tisíc euro.“

Sáhl po láhvi. “To není možné! – Je! Je to ono! Tak drahé víno máte pokaždé k obědu??!“

„Kdepak, jednou jsem ho dostala darem. No a dnes se nám hodilo.“ Usmála se. „Pokud máte rád upřímnost, prozradím vám, že obvykle piju Malartic Lagravière za padesát.“

 

„Po dobrém obědě trochu vážnějších věcí,“ prohlásil návštěvník konečně. „Na Montesově prstenu jsme nic nenašli.“

„Vůbec nic? Nic vyrytého nebo schovaného pod kamenem?“ podivila se paní domu.

„Ne.“

„Zkontrolovali ho dobře?“

„No ovšem, na to můžete vzít jed, nejlepší technikou jaká existuje. Kdyby v něm cokoli bylo, našli by to.“

„Co váha, rozměry a tvar?“

„Nic.“ Jenkins se zachmuřil. „Resume: Montesův prsten byl jen vějička. Nastrčený předmět, který s případem nijak nesouvisí.“

Sophie větu přetlumočila do portugalštiny.

Carlos pokýval hlavou.

Jenkins se ušklíbl. „Je to smůla. Možná šlo o dar od někoho blízkého. Snad byl jeho majitel pověrčivý a odkládal ho. Těžko říct. Prsten si ponechte jako suvenýr. Sám o sobě nemá valnou cenu. Dá se označit za luxusně vypadající cetku. - Nenechal tu Montes nějaký oděv? Kapesník? Šátek?“

Paní domu zavrtěla hlavou. „Nic takového. Viď, Carlosi?“

Zavrtěl hlavou.

 „Aha… No nevadí.“

Sophie sešpulila rty. Pak položila provokativní otázku: „Nenapadlo vás, Rone, při vaší profesi… že… že jsme vám něco zatajili?“

Shovívavě se pousmál. „Ale ano. Ovšem díky odposlechu víme, že tomu tak není.“

„Cože?“ přimhouřila oči Eggerová.

„Mal dá para acreditar…!“ zašeptala Sophie směrem ke Carlosovi a ihned mu vysvětlila, o čem je řeč.

Jenkins krčil defenzívně rameny. „Je to tak, nezlobte se, už jsme tu techniku stáhli. Muselo to být. Souviselo to s jednodenním monitoringem celé ulice.“ Vzal paní domu za loket. „Musíte chápat; zmíněná částka je příliš vysoká na to, abychom to mohli nechat jen tak… ee… plavat, jak vy říkáte. Bylo nezbytné prověřit každou možnost. I když to nepřineslo žádný výsledek. Peníze, které Montes ukradl gangu, nejspíš nikdy nenajdeme. Zůstanou ležet na neznámém kontě, či místě.“

Eggerová na návštěvníka krátce pohlédla. „Vaši motivaci k odposlechu chápu, Rone, i když nerada.“

Obrátil ruce dlaněmi vzhůru. „Jsem k vám fair, dámy; nemusel jsem o tom mluvit a nikdy byste se to nedozvěděly.“

„Mhm…“

„Ještě malé upozornění: zatahujte si závěsy nebo žaluzie. Pak nemá laser opřený o okenní tabuli žádnou šanci. V opačném případě jste slyšet na míli daleko.“

„No fajn, dík za radu!“ ušklíbla se Eggerová. „Hilfe nach dem Kriege…“

Jenkinse rčení trochu zaskočilo.

„Něco jako s křížkem po funuse,“ vysvětlila obratem druhá žena.

 

 

 

 

Eggerová vklouzla do postele ke své přítelkyni a letmo ji políbila na nahé rameno. „O čem přemýšlíš, zlato?“

Sophie ji objala a přitiskla se k ní. „Vrtá mi hlavou Jenkins. Ráda bych věděla, oč mu vlastně jde. Nebo po čem jde.“

„Ty myslíš, že je v tom něco jiného než peníze?“

„Já nevím. Nejsem si jistá, jestli nám řekl všechno. Když jsme se ho zeptaly, zda byl Montes americký agent, kroutil se jako had.“

„Hm,“ řekla Eggerová, „všimla jsem si. Amíci možná slíbili Montesovi beztrestnost, když jim předisponuje peníze gangu, kdo ví…?“

Sophie se zavrtěla. „Co kdybychom teď na chvíli zapomněly na Jenkinse a Montese, co říkáš, Sabinko?“

Políbila ji něžně na krk. „Jsem pro, zlato…“

 

 

„Holky! Holky!! Vzbuďte se!“ Carlos uchopil chodidlo, vyčnívající zpod peřiny. „No tak, holky!!“

„Co… co je…??!“

„Stalo se něco…? Kolik je hodin…?!“

„Půl šesté. Nebudil bych vás, holky, nebýt to důležité!“

„Co je důležité?“ pokusila se zaostřit zrak Eggerová.

„Přemýšlel jsem a pak prohledával pokoj. Za lemem koberce u Diegovy postele jsem našel papírek s dlouhým číslem. Tak se vás jdu zeptat…“

„Ukaž!“ Paní domu vytrhla chlapci papír z ruky. „Sakra, Carlosi, to se ti povedlo! Může to být buď telefon, nebo číslo konta! – Koukni, Sophie!“

„No jo! Musíme hned ráno zavolat pana atašé, tohle ho bude moc zajímat.“

 

 

 

 

Pariser Platz, Berlín, úterý 4. 3. 2014

 

Ronald Jenkins, sedící ve své kanceláři, nervózně poklepával prsty o stolní desku. S napětím ve tváři hleděl skrz okno na ulici, aniž by vnímal, co se venku před budovou ambasády děje. Zbystřil teprve až při netrpělivě očekávaném příchodu sekretářky Valerie Bold.

„No, Val? Nesete?“

„Ano, pane, depeše z Washingtonu už přišla a v ní i jistá finanční hotovost. Není malá, takže vedení našeho ministerstva bylo asi s naší předešlou zásilkou spokojené.“

„Aby nebylo, Val, když prostřednictvím nás obohatilo kapsu strýčka Sama o čtvrt miliardy! A vsaďte se, že si své zásluhy patřičně vychutnalo! - Tak to holt na světě chodí; jedni sázejí a ti druzí… No nic, Val, děkuji vám, položte mi depeši na stůl.“

„Jak si přejete, pane atašé.“

 

 

 

 

Grüntenstraße, Berlín

 

Docent Eggerová hleděla překvapeně na muže mezi dveřmi. „Kde se tu berete, Rone?“

„Promiňte, že jdu opět neohlášený, má to svůj důvod. Smím dál?“

„Ovšem, pojďte.“

„Jsou všichni doma?“ položil Jenkins nečekanou otázku.

„Ano, jistě, mám je zavolat?“

„Prosím vás o to. Jedná se o tamto číslo, co jste u vás našli. Nezdržím vás dlouho, jsem tu jen na skok.“

Všichni čtyři se shromáždili u stolu v hale. Návštěvník následně otevřel kufřík, co měl sebou, aby na stůl vysázel několik tlustých svazků bankovek. „Strýček Sam byl velmi spokojený. Posílá vám dvě stě dvacet tři tisíc euro. Přesně jedno promile z Montesova konta. Nejsem tu oficiálně, takže žádný papír, žádné daně. – Dámy – přeji dobrý večer. – Ahoj, Carlosi.“

 

Zaskočení obyvatelé domu na Grüntenstraße ještě hodnou chvíli hleděli na obnos ležící na stole.

„Páni…!“ ozval se jako první Carlos.

„Ten Jenkins vážně není škot,“ připustila Sophie.

Eggerová potěžkala jeden z balíčků. „Rozdělíme to po částech na konta a ty, Carlosi, ty dostaneš vlastní kreditku. Možná ti ve městě pronajmeme novinový stánek. Beztak tu musíš nějaký čas zůstat.“

 

 

Měla ruku Sophie položenou kolem pasu, její tvář na svém rameni; slyšela, jak spokojeně spí a vnímala její teplo. Pocit to byl natolik příjemný, až se sama pokaždé divila, že něco podobného, možná ani v náznacích, nezažila se svým bývalým manželem. Z Uweho tak nějak pořád sálala stavba, i přes kvanta vody po holení, co používal, a kontakt s ním, jak si Eggerová s odstupem času uvědomovala, jí nikdy nebyl obzvlášť příjemný; brala ho jako nutnost. Se Sophie je všechno jiné; tahle něžná sportovní dívka stále voní, i když nepoužije parfém. Lze ji pohladit, přitisknout se k ní, a vše je neskonale krásné. Sice trochu žárlí, ale vztah s ní probíhá v ostatních aspektech bez problémů. Neprosazuje bezhlavě své názory, nesnaží se mít vždycky pravdu a kdykoli na ni člověk pohlédne, usměje se.

Eggerová zavřela oči. Takhle tedy vypadá štěstí… Jak to, že na to nepřišla mnohem dřív…?

 

 

                                                                            

 

Konec

 

(c) Copyright 2013 by Realm of antisubtext

 

 

 

žena z ria 2.povídky |