Žena z Ria (2)

 

napsaly Jana Neruda & Ester Klein



Poznámka: Tento komiksově jednoduchý příběh se sapfickým nádechem volně navazuje na první část. Odehrává se v prosinci 2013 a znovu nás zavádí do zapadlých končin Ria de Janeira, kde Sabine se Sophie spolu s přítelem Carlosem pátrají po kufru plném dolarových bankovek.




1.

Berlín, 16. prosinec 2013. Policejní komisař Oliver Feist si se zjevnou nelibostí pročítal hlášení, které se před pár sekundami objevilo na jeho počítačovém monitoru. Neměl rád potíže. Ty, co se objevovaly už po ránu obzvlášť ne.

Napil se chladnoucí kávy; nechutnala mu. Je moc studená! Ne, slabá! Moc sladká. A smrdí z ní suchý mlíko!

Po této diagnóze vstal, otevřel dveře a radikálním gestem pravice přivolal svého asistenta.

"Sedni si." Feist zavřel za podřízeným dveře.

Asistent Martin Drexel se posadil. "Komisaři?"

"Poslyš, Martine..." Feist vstal a vylil zbytek kávy do umývadla. "Z toho automatu na chodbě teče čím dál větší hnus. Všiml sis?"

"Ano, pane. Všiml."

"Takže, Martine... " zahleděl se na monitor, "právě jsem dostal hlášení přes Europol. Z Brazílie k nám přiletí tři chlapci z okruhu organizovaného zločinu. Mafiáni. Dnes přesně v poledne. Tady je seznam jmen: Otávio Gusmão, Saulo Lago a Cabo Rocha."

"V tenhle čas? Těsně před Vánocemi?"

"Zrovna teď, bohužel. Jsou to skuteční profíci. Nebo spíš byli. Svého času patřili k nejsilnějšímu gangu v Riu de Janeiru."

"None...? Co můžou chtít u nás v Berlíně, komisaři?"

"Dobrá otázka, Martine, ale odpověď na ni neznám Takže, až se tu objeví, zjistěte, v jakém hotelu se ubytovali."

"Ano, pane. A... mám je nechat sledovat?"

"Předběžně ne. Omrkneme si je přes hotel. Pokud budou sekat latinu, necháme je být. Jako by byli normální turisté. Žádost o zadržení nepřišla, takže... zatím jsou pro nás de facto čistí."

"I když jinak asi moc nejsou... Komisaři? Vy myslíte, že... tu mají nějakou obchodní schůzku?"

"Dost možná. Momentálně mě nenapadá jiný důvod, proč by se jinak vláčeli takovou dálku až do Berlína. Třeba chtějí navázat spolupráci s někým z evropského podsvětí."

"Na to by bylo lepší Holandsko, myslím."

"Máte pravdu, Martine, jenže oni míří sem, takže udělejte vše, co jsem vám řekl. Můžete jít." Feist stočil pohled na počítačový monitor.

Martin vyskočil ze židle. "Hned se toho ujmu, pane." 

 

------

 

Drexel zaklepal na dveře své nadřízeného a rychle vklouzl dovnitř. Než stačil cokoli říct, Feist, který právě telefonoval, ho rychlým gestem ruky umlčel. Asistent se otočil s úmyslem odejít, razantní zaklepání na stolní desku ho zadrželo.

Otočil se zpět na svého šéfa, který mu zamáváním ruky ukázal, aby zůstal a usedl.

Drexel svého šéfa respektoval. Feist nebyl typ nadřízeného, který dává okázale najevo, že ho každý příchozí vyrušuje.

"Co máte, Martine?" zeptal se po chvíli vcelku vlídně.

Drexel přejel očima papír, který držel v ruce. "Ti Brazilci, pane, přiletěli podle plánu."

"Dobře a dál?"

"Je tu jedna změna, pane. Na letišti se objevili jenom dva z udané trojice. A sice Otávio Gusmão a Cabo Rocha."

"Jenom dva? Jste si jistý, Martine?"

"Ano, pane. V této souvislosti jsem nechal projít seznamy cestujících z předešlých dní. Třetí návštěvník z Ria, Saulo Lago, dorazil do Berlína už včera."

"Dobrá práce, Martine. Našel jste ho?"

"Nebylo to těžké, pane, Lago zakotvil hned u letiště v hotelu Dorint."

"A ti dva?"

"Těm se pobyt u nás dost prodraží. Gusmão a Rocha odjeli taxíkem do Adlonu na Unter den Linden. Mimochodem, přiletěli v drahých oblecích, v hotelu dávají velké spropitné, chovají se velkopansky. Jak mi sdělila tamní ochranka."

"Hogofogo jsou... no, to u nás není trestné. - Dobře, Martine, pokračujte v práci, dvakrát denně kontaktujte ochranku v obou hotelech, ať víme, co ti tři podnikají. Pokud někdo z nich vyrazí do města, ať nám urychleně brnknou."

"Rozumím, pane, zařídím to."





2.

"Nashle, pane vrátný!" Beatrice Sophie Lascoux položila klíče od čítárny na pult.

"Jako obvykle jste poslední, slečno," zasmál se muž v černé uniformě.

"Já vím. To už je můj úděl. Mám tuhle školu tolik ráda. - Tak se mějte a nashle zítra!"

"Nashle, slečno, dobrou noc!"

Beatrice Sophie Lascoux opustila budovu filmové fakulty až za tmy. Pohled na mobil ji informoval, že je šest hodin dvacet. "Páni, už je skoro půl sedmý!" Hodin jako máku!

Venku před fakultou si uvědomila, že její horské kolo zůstalo ráno doma, a tak se jí cesta domů nejspíš ještě protáhne. Městskou dopravou jezdí nerada, půjde tudíž pěšky, což zabere nejméně hodinu. Ale co... vždyť nikam nepospíchá, přitáhla si zip bundy těsně ke krku. A ani na ni nikdo nečeká... Ani Sabina Eggerová... Ts, ta už vůbec ne! Nějak se to s ní celé pokazilo, přestože to vlastně ani pořádně nezačalo. Jedna jediná noc splácení dluhů... to přece není žádný vztah...

Téměř celou cestu z Potsdamer Straße domů na Bürknerstraße Sophie přemýšlela o Sabině Eggerové. O tom, co by měla podniknout, aby ji definitivně získala. Nic ji nenapadalo.

 

------

 

Martin Drexel vpadl do šéfovy kanceláře bez zaklepání. "Pane! Malér! Všichni tři Brazilci vypadli z hotelů! Tamti dva odložili obleky a vzali si běžný civil - triko a džíny. Před tím několikrát telefonovali. Obsah hovorů neznáme, čísla kam volali, prověřujeme. Jedno už známe: jde o půjčovnu aut."

"Krucinál!" Feist udeřil pěstí do stolu. "Tohle nám ještě chybělo! Takže žádná hotelová schůzka na nejvyšší úrovni, ti chlapi mají v pácu něco úplně jiného. Martine, až budete mít čísla jejich aut, vyhlaste po nich okamžitě pátrání."

"Ano, pane."

Feist se chytil levačkou za hlavu. "Jestli se něco semele, Martine, jsme v průšvihu, dostali jsme přece hlášku a...! Hergott noch mal, tohle se musí stát zrovna nám...!"

"Pane! Já... udělal jsem přece..."

"Uklidněte se, Martine! Nehodlám to na vás házet, nejsem policejní křivák, jde to na mé triko. Vy jste měl své rozkazy a ty jste splnil. Neřekl jsem vám, nasaďte na ty Brazilce sledovačku. Nezdálo se mi to nutný. - OK, sežeňte čísla jejich aut a pak to pátrání. Ať je nestaví, chci jen vědět, kde jsou. Přece nebudou takoví blázni, aby tu udělali... dejme tomu... banku. Celý je to divný. Až zjistíte, kde se pohybují, nechte je sledovat." Podíval se na hodinky. "Šmarjá, to už je tolik hodin?! Měl jsem jít se ženou na večeři! Tak to už nestihnu. Ani domů to nestihnu. Podle všeho se dneska vyspíme tady."

"Ano, pane." Martin srazil paty a kvapně odešel.

 

------

 

Beatrice Sophie Lascoux se konečně přiblížila k mostu přes Landwehrkanal. Tuto berlínskou dopravní cestu, spojující čtvrti Kreuzberg, Neukölln, Tiergarten a Charlottenburg, přešla pomalou chůzí a na jejím konci se zastavila. Hezká, asi hodinu trvající procházka od filmové fakulty byla u konce.

Sophie se podívala na mobil. Ukazoval 19:18. Shodila z ramene malý batoh se skripty, tabletem a ostatními nezbytnými věcmi, jako jsou doklady a index, a z jeho hlubin vylovila klíče od domu a bytu. Domácí Zirbnerová bude zřejmě doma, ale co kdyby náhodou ne...?

Udělala jen pár kroků směrem k Bürknerstraße, přičemž se jí zdálo, že v příšeří domu s číslem 32, kde bydlela, někdo stojí. Při chabém osvětlení ulice to ovšem mohlo být i zdání.

Po dalších několika krocích se ukázalo, že ve vchodu opravdu někdo je. Přikrčená postava kohosi, kdo nechce být zvenčí příliš vidět.

Sophie zůstala stát. Ten člověk se chová divně, jako by se před někým schovával. V ten moment přerušilo její úvahy zahvízdání gum. Zvuk přišel zleva a pocházel z vozu, parkujícího předtím někde v blízkosti na nábřežní ulici Maybachufer. Před domem s číslem 32 jeho řidič zastavil; stejně razantně jako se předtím rozjel.

Od východu domu vyrazil úprkem šedý stín. Auto se opět rozjelo a po několika sekundách se Bürknerovou ulicí rozlehlo dvojí zapráskání.

"Bože, oni po něm snad vystřelili...!" zaslechla Sophie samu sebe.

Když se nic dalšího neudálo, zamířila pomalu vpravo do ulice. Auto už bylo pryč a na chodníku nikdo neležel. To měl teda štěstí... pomyslela si Sophie při návratu k domu s číslem 32.

Odemkla si a vešla dovnitř. V přízemí nikdo nestál, a ani nic nenasvědčovalo tomu, že by se zde předtím dělo něco mimořádného.


"Dobrý večer, paní Zirbnerová," pozdravila Sophie svojí domácí, jen co se s ní v předsíni setkala. "Slyšela jste ty rány?"

"Jo, ano, něco jsem zaslechla. Nebyla to motorka? Ti kluci si z nich vyndávají tlumiče a..."

"Kdepak motorka. Bylo to auto a... řekla bych, že po někom stříleli."

"Že by stříleli?! A po kom??"

"To nevím, někdo běžel po ulici a pak jsem zaslechla dvě rány. Nikdo tam ale není, takže ho asi netrefili..."

"To je dobře," řekla Zirbnerová s ulehčením. "Dnes aby se člověk pomalu bál vyjít na ulici." Pátravě se zadívala na svou podnájemnici. "Jak se máte? Už tu za vámi dlouho nebyla ta... docentka, ta vaše žena z Ria."

"Sabina? Když ona má strašně moc práce, paní domácí. Přednáší, zkouší, pak vědecká činnost, administrativa na fakultě, ve Weissmannovi, teda v ústavu... Ale jinak máte pravdu; Sabina si vzala oddychový čas. Musela dokončit jednu důležitou knížku o Jižní Americe a taky... no... přemýšlet o vztazích."

"O vztahu s vámi?"

"Hlavně o vztahu se mnou. A já... víte... nechci na ni tlačit. Ona to nemá ráda."

"Ale to byste měla! Taková slušná dívka jako vy! Mohla by oblíznout všech deset! - A... jak to její přemýšlení vlastně dopadlo?"

"To kdybych věděla, paní Zirbnerová...!" posteskla si Sophie. "Zatím asi nijak, ale až se to dozvím, budete první, komu to řeknu.

 




3.

"Já to naprosto chápu, pane návladní! Ne, nebude s tím problém, ať kurýr ten spis přiveze. - Samosebou. Jistě. Posadím k tomu někoho ze svých lidí. Ano! Ano, pane, teď večer, nebo i v noci. Bez obav, my tady budeme! - Sbohem!" Komisař Feist praštil se sluchátkem. "To je přece kolosální byrokrat tenhle chlap!!" ulevil si komisař polohlasem. Poté se několikrát rozhlédl. Vstal a otevřel dveře do úřadovny. "Je tu Drexel??" zvolal velmi hlasitě.

"Není, šéfe," odpověděl mu kdosi. "Odběhl, bude tu prý hned."

"Aha." Feist se zachmuřil. "Našli jste auta těch Brazilců?"

"Zjistili jsme obě dvě čísla, pane. Gusmão s Rochou mají mercedes GL450, Saulo Lago kočíruje peugeot 2008. Vyhlášené pátrání zatím nic nepřineslo. Nikdo je doposud nezahlídl."

"Takže zatím nic... To je blbý. Dělejte na tom dál."

"Ano, pane."

Feist se vrátil do své kanceláře, kde se zhroutil do křesla. Hlavně aby se nic nestalo. Alespoň do doby než se ta hledaná auta objeví, pak už to bude dobrý... Bezmyšlenkovitě mačkal tlačítka zavěšeného telefonu.  Kdyby se teď něco semlelo, omlátí mu to ti nahoře o hlavu. Europol vás varoval a vy jste ty gangstery nenechal sledovat? Jak je to možné??

Feist se poté pustil do úvah na vánoční téma. Proč zrovna v této době namísto klidu dochází každý rok k těm nejprekérnějším situacím...?

Hergot, proč na ty zatracený chlapi z Ria někoho nenasadil...?! 

 

------

 

V berlínské čtvrti Kreuzberg se audi docent Eggerové dostalo na komunikaci B 96, ostatně jako vždy, kdy se vracela z Humboldtovy univerzity domů. Dále pokračovalo přes Tempelhof.

Když stála na křižovatce na červenou, sklopila na okamžik sluneční clonu, aby se na sebe podívala. Její tmavé vlasy jsou už moc dlouhé, bude muset zajít k holiči, pomyslela si. Víc na sebe dbát, paní docentko! Co si studenti pomyslí?! Krátce mrkla na hodiny na palubní desce. Ukazovaly 20:30. Dnes tedy jede obzvlášť pozdě. Práce se poslední dobou nějak moc kumuluje. Na druhou stranu... před Vánocemi se to v poslední letech stává nehezkou tradicí... No... hlavně že konečně předala do tisku novou knihu, své veledílo, šest set dvacet pět stran...! Zvyky a obyčeje Mayských kmenů z pohledu dnešní doby... tak se jmenuje. Nebude z ní žádný bestseller, to jistě ne, ale v odborných kruzích se jistě uplatní. Co se spoluautorství profesora Baskeho týče, to byl z její strany pouze malý dobrý skutek. Naoplátku se od něho dozvěděla, jak o ní představenstvo Weissmannova ústavu smýšlí a jak velkou pozornost vzbudila mezi vedením její údajně předčasná docentura. Tak velkou, že se rozhodli nechat ji de facto sledovat. Zajímavé je, přemítala dále Eggerová, že nikdo tehdy nepodal žalobu. To asi proto, že všichni věděli, že na její habilitaci není dočista nic nepoctivého, žádná protekce, žádné opsané pasáže z internetu. Z toho vyplývá, že se tu nejedná o nic jiného nežli o pouhou závist. Podle těch starých pánů ve vedení ústavu asi není správné, aby někdo v jejím věku, tedy v sedmadvaceti, měl před svým jménem tři akademické tituly. Přestože kvůli tomu obětoval vše možné, příkladně manželství, a musel vyvinout úsilí jen těžko představitelné.

Ve čtvrti Mariendorf audi odbočilo vlevo na Reißeckstraße.

A teď je Eggerová díky své váhavosti, přemíře činností, na nejlepší cestě zničit si soukromý život ještě jednou. Ano, mluví o vztahu, přátelství, či co to vlastně je a bylo, ke studentce Beatrice Sophie Lascoux, jejíž silné milostné city víceméně neopětuje, přestože jí rozhodně není lhostejná.

Měla by s tím urychleně něco dělat! Sophie je v citech člověk velmi stálý, není správné nechat ji...

Eggerová zaparkovala u svého domu na Grüntenstraße, odemkla bránu do zahrady, aby zacouvala do vestavěné garáže.

O čem jsem to jenom... jo, už vím, ta věc se Sophie se musí vyřešit!

Když poté uzamkla garáž, vběhl z ulice do zahrady udýchaný, vyděšený muž.

"Okamžitě ven!!" přikázala mu přísně. "Opusťte ihned můj pozemek!!"

Udělal rukou defenzívní gesto, přičemž nemohl popadnout dech. "Jste... Sabine...?" vypravil ze sebe nevalnou angličtinou. "Ta... hledačka pokladu...?"

"Dejme tomu. A vy jste?"

"Saulo... Saulo Lago z Ria... Po... pozdravuje vás... Carlos... Ribeiro..."

Eggerová zkameněla. Pohlédla na muže ve svrchníku. Vypadal jako cizinec.

"Carlos?! Co je s ním?"

"Nic... dal mi vaši adresu... prý jste mu pomohla... teď pomůžu já vám... pak ... musím zmizet.... jsou mi v patách..."

"Kdo??"

"Gusmão a Rocha... z Ria... Navštívil jsem vaši... známou... našli mě tam... utekl jsem..."

"Stalo se něco Sophie??"

"Já nevím... dům byl zamčený... Tady máte..." napřáhl k Eggerové ruku s malým podlouhlým předmětem, zalitým ve vosku. "Užijte si to ve zdraví, až ho najdete, nebo to věnujte církvi, jak chcete... Já se do Ria sotva kdy vrátím... ty dva by mě zabili... když ne oni tak gang ur-čitě... Ztratím se jim v Holandsku... už jsem tam byl... mám tam známé... Chtěl jsem jen, aby takový... poklad nezůstal v rukou nevěřících grázlů... Sbohem..."

"Počkejte přece!" volala za neznámým Eggerová. Muž jí však mezitím zmizel z dohledu.

Vyběhla ze zahrady a spatřila v dálce mizející vůz. Nikdo další v ulici nebyl.

Podívala se na zavoskovaný předmět ve své pravé ruce - čert ví, co v tom je - pak sáhla do tašky pro mobil.

"Sabina. - Jsi v pořádku, Sophie? Nestalo se ti nic?"

"Ne, proč?"

"Já jen myslela... Nepřihodilo se tam u vás něco? V domě, nebo na ulici, nebo...?"

"Přihodilo, Sabino, jak to víš??"

"Musím s tebou mluvit. Teď hned."

"Zveš mě konečně na rande, Sabinko?" zaznělo trochu uštěpačně.

"Až jindy. - Můžu k tobě přijet?" odpověděla Eggerová naléhavě.

"Samosebou. Nebo víš co? Paní Zirbnerová je doma. Radši přijedu já."

"To ale bude trvat. Už je devět pryč."

"Vezmu si taxi, Sabino, jsem u tebe cobydup."

"Tak dobře."


Za půl hodiny už obě ženy jako uhranuté hleděly na malý zavoskovaný předmět, ležící na stole.

"Takže ten člověk byl tady a tohle ti dal?" zeptala se stísněným hlasem Sophie.

"Jo. Říkal, že se jmenuje Saulo Lago. Že mě prý pozdravuje Carlos. Pak mi dal tuhle věc. Mluvil přitom o pokladu, aby ho nedostali nějací gangsteři."

Sophie zamyšleně přikyvovala. "O pokladu...? U nás v ulici po něm stříleli. Stála jsem pár metrů od toho. Vůbec mě nenapadlo, že ten člověk přišel za mnou. I když stál v našem domovním vchodu. Teď je mi jasný, že za mnou opravdu přišel."

Eggerová zdvihla předmět ze stolu. "Rozbalím to, co říkáš?"

"Tak jo. Jsem napnutá jak strunka, Sabino, ani nedýchám!"

Zavoskovaný balíček skrýval srolovanou fotografii dvacet na patnáct centimetrů, chráněnou navíc dvojitou vrstvou tenkého alobalu. Na fotografii bylo možné spatřit kamennou zeď s nevýrazným tmavým graffiti klikyhákem. V jednom jejím místě byl editorem přidělaný malý červený kroužek, specifikující určité místo ve výšce zhruba jednoho metru nad zemí. Na zadní straně fotografie stálo tiskacím písmem jediné slovo: Ladoa.

"Ladoa?? Co by to mohlo znamenat, Sabino?! Nic mi to neříká."

"Mně taky ne. Nejspíš nějaký místní název, který by mohl znát jedině Carlos nebo někdo, kdo bydlí v Riu."

"Máš pravdu... A na tom zakroužkovaném místě bude asi něco schovanýho, že jo?"

"Asi jo. Heleď... je už pozdě... dnes to nevyřešíme... Měla bys to ofotit mobilem. Pro případ."

"Ovšem! Dobrý nápad, Sabino, hned na to jdu." Beatrice Sophie udělala několik obrázků tajemné fotky. Poté vstala a pročísla si světle melírované vlasy. "Hotovo. - Sabino?"

"Jo?"

"Heleď... už je fakt pozdě... já... no... nevadilo by ti, kdybych tu zůstala na noc?"

Eggerová pohlédla do její opálené tváře. Chvíli bylo ticho. "Ne. Chci říct ano, můžeš tu zůstat, samozřejmě."

"Dík, Sabino, jsi hodná, na revanš, bála jsem se..."

"Ale ne, neboj, tebe přece nepošlu pryč. Brala bys to osobně a asi i právem. Ukážu ti, kde mám pokoj pro hosty."

"Dík... a nechceš... abych zůstala s tebou?" Otázka zazněla velmi nesměle. "Už je to skoro půl roku..."

"Vím, Sophie... dnes opravdu ne, neměj mi to za zlé, musím si nejdřív srovnat věci v hlavě. Jsem už prostě taková, na některá rozhodnutí potřebuju víc času."

"Dobře, paní docentko, když je to tak... žádný problém, jen jsem se zeptala... Nemyslela jsem sex, víš, chtěla jsem... být s tebou, spát třeba vedle tvý postele... chápeš...?"

"Aha... Jenže to by nebylo důstojné, abys spala jako služka na zemi. Leda, že by sis ustlala v mé ložnici na otomanu."

Světlovlásce se rozzářily temné oči. "Velmi ráda! Je to od tebe velkorysý, Sabino, díky! Nezlob se, že se ti tak vnucuju, nemůžu jinak."

Docent Eggerová se lehce pousmála. Mávla nevýrazně rukou. "Já se nezlobím, nech to být. Sama jsem tě do téhle situace vmanévrovala. Slibuju ti, že se pokusím srovnat si věci v té nejkratší možné době. Dělala jsem na nové knížce tak intenzívně, že šlo vše ostatní stranou. Bylo to vůči tobě unfair... Pojď, najdu ti nějaké pyžamo. Koupelna je nahoře v patře. Kdybys měla v noci hlad, lednice v přízemí je plná, zajdi si tam."





4.

 

Komisař Feist právě pročítal aktuální hlášení, rolující na jeho monitoru, když se mu na stole rozdrnčel služební telefon.

"Slyším. - Jo, rozumím: utopený muž u Irissee. - Co, zastřelený je taky?! Tak utopený, nebo zastřelený? - Aha, jezero je zamrzlé. - Jakže?? - Cizinec?? - Brazilský občan?? - Saulo Lago??!! - - Já... chápu, jistě... přijedeme hned..." Feist otevřel dveře od kanceláře. "Drexel!! Ihned ke mně!!"

Asistent za sebou zavřel dveře, vyzván k usednutí tentokrát nebyl.

"Už je to tady, Martine. Právě se našel Saulo Lago. Mrtvý. Někdo ho zastřelil."

"A kruci, šéfe...! Takže ti jeho dva kámoši sem přijeli... zabít ho?"

"Nejspíš. - Našli jste to druhé auto? Těch dvou?"

"Ano, pane. Bylo prázdné, bez osádky."

"Jak jinak. Gusmão s Rochou jsou touhle dobou beztak za horama...  Ale i tak sebou musíme hodit, nejdřív pošlete dotaz do okolních zemí, pak shromážděte údaje o jejich autech, z bezpečnostních kamer, informujte strážníky, ať se poptají v okolí Irissee. Musíme se pokusit zmapovat pohyb aut těch Brazilců. Ale ze všeho nejdřív se my dva podíváme na místo činu."

 

------

 

Docent Eggerová přišla do haly s plným tácem v rukou. "Udělala jsem snídani, jestli chceš."

"Moc ráda, Sabino."

"Jak se ti spalo na otomanu?"

"Fajn. Ale kdybych tě chtěla pozlobit, dodala bych ještě něco podobného jako tehdy u Carlose."

"O tvé samotě?"

"Přesně," zasmála se Sophie. "Ale radši nic nedodávám."

"To jsi hodná, já se totiž nerada po ránu zlobím. - Kávu nebo čaj?"

"Kávu - hořkou - děkuju."

Eggerová položila tác na druhý konec stolu a zapnula televizi, stojící na přepažení kuchyně. "Posluž si marmeládou. Nebo radši sýr?"

"Jestli můžu, Sabino, dala bych si párek s hemenexem."

"Ale ovšem! Smažená vajíčka máš na tácu, naber si, kolik chceš, a párek ti hned ohřeju v mikrovlnce."

"Vřelý dík, paní docentko." Sophie si se spokojeným výrazem nahrnula smažená vejce na talířek. Zvedla hlavu, přičemž jí do očí padla blikající televizní obrazovka. "Sabino, koukej, co je v telce!"

Eggerová zvedla hlavu od lednice. "Kde? Nemám brýle."

"No tady, vidíš?" ukázala směrem k přijímači. "Píšou tam mrtvý brazilský občan u Irissee, přece!!"

"Co...?!"

"Jo! Přesně to tam stálo!"

"Ty myslíš...!"

"Myslím! Po kolika Brazilcích mohli včera večer v Berlíně střílet?"

Eggerová stiskla rty. "Máš pravdu, moh by to být on. Ukazovali jeho fotku? Ne? Škoda. Jestli to byl on... a jestli ho tu v ulici někdo ze sousedů zahlédl... můžu se těšit na policejní návštěvu."

"Sabino!! Hlavně nemluv o té zavoskované fotce! Ten poklad musíme najít my!"

"V Riu, Sophie? Blázníš?"

"Neblázním, Sabino! Máš přes Vánoce volno, ne? Nebo budeš trápit své studenty?"

"Mám volno, samosebou. Proč?"

"Abych neletěla do Ria sama."

"Zas do Brazílie? To by už byla třetí cesta. - Tak jo. Možná. Ještě si to rozmyslím. Ale... ano, asi ano, nejsem proti." Eggerová si nahlas povzdechla. "Čím to je, Beatrice Sophie, že mě vždycky tak snadno přesvědčíš?"

"Jestli za tím nebude neodolatelné kouzlo mé osobnosti, paní docentko, tak už nevím..." V hnědých očích zajiskřilo.

"No možná... kdo ví..." Eggerová se na opálenou, sportovně vyhlížející dívku zkoumavě zadívala.

"Copak, Sabinko, přemýšlíš, zda mě políbit či ne? Usnadním ti to." Přimhouřila oči a vyšpulila provokativně rty. Když druhá žena na výzvu nezareagovala, řekla s klidem. "Takže ne, hmm... nevadí... třeba někdy jindy..."

 

------

 

Bylo přesně sedmnáct hodin, když policejní vůz řízený Martinem Drexelem zaparkoval při ústí Bürknerstraße.

"Zajímavý je, že nám onu střelbu tady v ulici nikdo nenahlásil, přestože o ní strážníci věděli." Komisař Oliver Feist otevřel dveře služebního vozu a vysunul pravou nohu na chodník. V této pozici se otočil na svého kolegu. "Kdybychom na to nepřišli sami..."

"Zřejmě nikoho nenapadlo, pane, že ta dnešní vražda u Irissee, může mít souvislost s nějakou údajnou střelbou u Landwehrkanalu. Bude to patrně tím, že strážníci celou věc brali jako hoax. Zkrátka jako poplašnou zprávu, kterých dostávají tisíc za den. Nějaká paní volala že... znáte to: blablabla, tralala."

"Ovšem, Martine, jenže ta stará paní měla tentokrát bohužel pravdu. Když přihlédneme k faktu, že jiný svědek, byť opilý a xenofobní, zahlédl včera večer tady ve vchodu k dvaatřicítce kohosi, kdo vypadal podezřele pro svou cizokrajnou vizáž - tlumočím doslova - začíná se to celé pomalu rýsovat. Bezpečnostní kamery na Sonnenalle natočily vůz se Saulem Lagem kolem sedmé večer."

"Ano, pane. Lago tu nejspíš na někoho či něco čekal, Gusmão s Rochou ho našli a střelbou zahnali na útěk," doplnil komisařovu řeč jeho mladší kolega.

"Přesně tak, Martine. Takže pojď, projdeme všechny partaje ve dvaatřicítce, třeba si někdo něčeho všiml."


Systematické dotazování směrem od nejvyšších pater dolů nepřineslo žádný hmatatelný výsledek. Jakýsi muž snad cosi zaznamenal, snad ránu z ulice, ale zvuk by nemohl nijak blíž určit.

Ve druhém patře zazvonil Martin Drexel na zvonek se jmenovkou Zirbner.

"Já nic nekupuju, pánové, ani nechci levnější plyn nebo datové služby," prohlásila radikálně asi šedesátiletá žena, když pootevřela dveře. "Jo, a pojištěná jsem."

Návštěvník jí strčil průkaz před obličej. "Kriminálka Berlín, paní. Komisař Feist, inspektor Drexel. Můžeme na okamžik?"

Zirbnerová sundala řetěz ze dveří. "To je jiná, pánové, pojďte dál."

"Chceme se vás zeptat, zda jste včera večer neslyšela něco... neobvyklého." Drexel si přejel palcem tvář, aby dal tázané chvilku času na rozmyšlenou. "Víte, paní, například..."

"Slyšela."

"Tak?! A oč šlo?" zeptal se Feist překvapeně.

"Rány z ulice. Myslela jsem, že tam projel nějaký motorkář. Má podnájemnice mi později řekla, že po ulici někdo běžel, že po něm snad z auta stříleli. Neviděla to ale. Jen si všimla cizího člověka ve vchodu domu. Ten pak utekl před tím vozem."

Oba policisté si vyměnili významné pohledy. "Děkujeme, paní... Zirbnerová... velmi jste nám pomohla. Povězte, v kolik hodin to bylo?"

"Krátce před tím, než přišla Sophie, tedy má podnájemnice. Kolem půl osmé."

"A ta Sophie... můžeme s ní mluvit?"

"Zatím není doma. Studuje, bývá na fakultě až do večera."

"O jakou fakultu jde, prosím vás?"

"Počkejte... vzpomenu si... ano: Die Deutsche Film und Fernsehakademie."

"Aha. Ještě vás poprosím o celé jméno té vaší podnájemnice," řekl Feist.

"Beatrice Sophie Lascoux. Psáno , o, u, iks. Počkejte, napíšu vám její jméno na lístek."

"Díky. - Studentka z Francie?"

"Ne, Němka."

Drexel se lehce uklonil. "Mnohokrát děkujeme, paní Zirbnerová, za vaši pomoc."

"Není zač, pánové. Snad ještě... mohu se na něco zeptat já?"

"Samozřejmě."

"Z toho, že tu jste, nabývám dojmu, že toho člověka snad trefili."

"Ano, bohužel," přisvědčil komisař Feist. "I když ne tady v ulici. Máte internet?"

"Ovšem."

"Tak se podívejte na nějaký zpravodajský server. Tam se dozvíte, kde toho muže... dostali. Sbohem a ještě jednou děkujeme za vaši ochotu."


Oba muži zákona se v přízemí domu střetli s mladou ženou. Měla červenou bundu, fialového kulicha, na zádech batůžek. Byla dohněda opálená, světlé prostříhané vlasy okrášlené melírováním, velké hnědé oči, vypadala sympaticky a sportovně.

"Pardon, nestudujete náhodou filmovou fakultu?" vypálil Feist od boku.

Dívka zbystřila. "Jak to víte?"

Drexel vylovil z kapsy lístek se jménem. "Beatrice Sophie Lascoux?"

"A-ano. Kdo jste vy?"

"Kriminálka Berlín. Komisař Feist, inspektor Drexel. Právě jsme mluvili s vaší bytnou."

"Ach... a o čem, pánové?"

"O včerejším večeru. Vzpomínáte si?"

"No ovšem. Ten muž stál ve vchodu u domu. Pak se z Maybachufer vyřítilo auto. Muž začal utíkat vpravo do ulice. Potom jsem zaslechla dvě rány. Šla jsem se podívat, ale už byli všichni pryč."

"Mhm. Proč jste nezavolala policii?" zeptal se Drexel.

Pokrčila rameny. "A co bych jim řekla, když jsem tu střelbu neviděla? Ještě by se mi vysmáli."

"No dobře. Bylo to kolem půl osmé?"

"V sedm osmnáct. Na mostě jsem koukla na mobil."

"Je to vše, nač si vzpomenete, slečno... ehm... Lascoux?"

"Vše."

"Dobře, díky. Kdyby vás náhodou ještě něco napadlo..."

"Tak to ohlásím, jistě."

"Ještě maličkost: viděla jste tomu muži do tváře? Nebo snad osádce toho vozu?"

"Ne, to ne, byla tma."

"Ovšem. A typ vozu?"

"To náhodou vím, všimla jsem si znaku. Šlo o tmavý mercedes."

"Skvělý postřeh, díky, slečno Lascoux, nashledanou."





5.

 

Docent Eggerová vypnula interaktivní tabuli a spolu se studenty opustila posluchárnu. Na chodbě přímo proti výtahu si povšimla stojící dívky. Měla na sobě červenou bundu a fialového kulicha. Hleděla zasněně ven z okna. "Halo, Sophie?" zavolala na ni.

Otočila se. "Ahoj, Sabino!" zvedla hlavu a políbila Eggerovou na tvář. "Byla u mě policie," zašeptala jí do ucha.

"Pojď stranou, Sophie. Jsi tu kvůli tomu?"

"No jasně, našli mě dost rychle, už včera večer, a u tebe se určitě taky zanedlouho objeví."

"Hm. - Cos jim řekla?"

"Vůbec nic. Jen o té střelbě v ulici."

"Aha... No... já jim povím, jak mi ten muž vběh do zahrady. Tím to pro mě končí. Ovšem... kdyby náhodou zjistili, že se my dvě známe, půjdou tvrdě po nás, chápeš, Sophie? Brazilec před tvým domem, u mně ten samý na zahradě..."

"To je fakt, Sabino. Nezbývá než se pokusit, aby se o nás dozvěděli co nejmíň. Řekni jim jen to nejnutnější. To, co mohli vidět tvý sousedi. Prostě do zahrady přiběhl chlap, lekl se a utek."

"Lekl se? To je blbý. Vlítl za mnou, když jsem nacouvala k domu. Viděl mě, nemohl se mě leknout."

"Tak tě třeba prosil, abys ho schovala, že ho někdo honí. Tys ho poslala do pryč, například na policii, a on zase zmizl."

Eggerová se kousla do rtu. "Stejně jim bude divný, že šel zrovna za mnou. Proč ne jinam?"

Dívka ve fialovém kulichu pokrčila rameny. "Prostě to musíme risknout, Sabino. Nebo víš co? Řekni, že se ten chlap ptal anglicky na doktora. Že má třeba zraněný rameno, nebo tak."

Eggerová zakývala pochybovačně hlavou. "Tohle by snad šlo. Já mu nabídla zavolat sanitu, on ji ale nechtěl."

"To je ono, Sabino! To by mohli spolknout! Čau, musím už běžet!" Políbila tmavovlasou ženu na obě tváře a rychlým krokem zamířila ke schodišti.

"Nepočkáš si na výtah?" volala za ní docent Eggerová.

"Seběhnu dolů po svých, Sabino. Kdyby něco hned se mi ozvi!"


Eggerová zamyšleně postávala přede dveřmi výtahu.

"Jedete nahoru, paní kolegyně?" ozvalo se vedle ní náhle.

"Profesor Baske! Vůbec jsem vás neviděla! Dobrý den, jak se máte? Ano, ano, taky pojedu nahoru."

Baske ukázal galantně do výtahové kabiny. "Až po vás, paní kolegyně."

 

------

 

"Audina. Paní docentka se už blíží, řekl bych," tipoval Martin Drexel. Otočil se na komisaře. "Jdeme na to, šéfe?"

"Jdeme." Oba policisté v civilu vystoupili z vozu.

Audi zastavilo u protějšího chodníku Bürknerstraße a velmi pomalu zacouvalo k bráně.

"Docent Eggerová?"

"Co si přejete?" ozvalo se nepříliš vstřícně.

"Kriminální policie. Smíme dál?"

"Ovšem. Pojďte."

Martin Drexel ukázal formálním gestem služební průkaz. "Chceme se vás s komisařem Feistem na něco zeptat."

"Prosím."

"Sousedi od vedle vypověděli, že se ve vaší zahradě včera večer pohyboval cizí člověk."

"Nepohyboval, pánové. On sem za mnou vběhl. Bylo to mezi půl devátou a devátou."

"Jak ten člověk vypadal?"

"Jako cizinec. Mluvil špatně anglicky."

"Co po vás chtěl?"

"Hledal v okolí doktora. Říkal, že má zraněné rameno."

"Aha. A vy?"

"Nabídla jsem mu, že zavolám sanitku, pokud chce. Odmítl to a velmi rychle odtud zmizel. Zaslechla jsem z ulice startování vozu. Nejspíš tedy odjel."

"Jinak po vás nechtěl nic? Peníze, nocleh, něco schovat?"

"Ne, jinak nic, pánové."

"Dobře a... jak si vysvětlujete, paní docentko Eggerová, že vběhl zrovna k vám?" zeptal se komisař Feist poněkud agresívněji.

"Hm...! Jak... Nijak! Přijela jsem z práce a otevřela zahradu. V ulici bylo jinak vše zavřené. Jel kolem, všiml si toho... Náhoda."

"Náhoda... no dobře, to je zatím vše, nashledanou."

 

------

 

"Haló! Sophie? Už tu byli!"

"Poldové? Vážně, Sabino? Kolik? Jak to šlo?"

"Dva. Komisař a s ním ještě jeden. Jsou nedůvěřiví. Je jim divné, že ten Brazilec přišel zrovna ke mně. Nevím, zda mi řeči o zraněném rameni spolkli."

"Mhm. To se koneckonců brzy pozná, Sabino. Jestli neuvěří, určitě se vrátí."

"Jo, to teda určitě... Tak se zatím měj!"

"Ty taky."

"Sabino?"

"Sophie?"

"Nemyslíš, že nám odposlouchávají telefony, že nás teď slyší?"

"Teď? Ne! Zatím určitě ne."

"OK, tak čau!"

"Čau, Sophie."





6.

 

Komisař Feist si roztáčel po stole propisovací tužku. Neměl dobrou náladu. S vraždou Brazilce Laga jeho oddělení nepohnulo ani o milimetr. Pomyslnou třešní na dortu byla zpráva od polské policie, že dva pravděpodobní pachatelé, Gusmão a Rocha, stihli odletět z Varšavy do Tunisu dřív, než mohli být zadrženi. Na jednání s tuniskou stranou Feist vůbec nepomýšlel. Ostatně, bylo by to stejně marné. Ti dva se jistě mezitím znovu přemístili, dost možná, že jsou už doma v Riu. Zbývá tedy poslední krok; krátká výměna zpráv s brazilskou stranou, obsahující zprávu o zločinu, pachatelích či podezřelých, pitevní protokol a dohodu o vydání těla zavražděného. To vše proběhne přes translační odbor.

Feist pevně doufal, a bylo to i pravděpodobné, že v důsledku faktu, že šlo o vyřizování účtů mezi příslušníky organizovaného zločinu ze zahraničí, nebude nikdo v Německu do celé věci šťourat. Koho by zajímal mrtvý kriminálník z Brazílie?

Zatímco komisař celou věc formálně uzavřel, brazilská strana byla kupodivu aktivnější. Policisté z Ria poslali počítačovou sítí německé straně informace o všech třech příslušnících mafie, podílejících se na případu. Feist se díky tomu dozvěděl mimojiné i to, že Gusmão, Rocha a Lago působili v devadesátých letech ve vyděračském gangu ve městě São Paulo, později v Riu de Janeiru. Ještě později se od gangu odtrhli, společně vykrádali muzea po celém světě, přičemž se specializovali na zlaté mince. Všichni tři byli v roce 2012 zatčeni, poté zas propuštěni, neboť se nenašlo nic z jejich kořisti, ani žádné jiné důkazy či peníze. Třetí z uvedených, Saulo Lago, sekal od té doby latinu, což platí doslova, neboť se stal aktivním členem katolické církve.

Loupeže... zlaté mince... katolická církev... zajímavé... Společně kradli a dva z nich pak zabijí třetího... Proč? Feist viděl jen jediný možný důvod: ten třetí, Saulo Lago, zbylé dva okradl. Anebo celý lup jednoduše poukázal na konto Vatikánu, když se dal na víru.

Feist seděl za stolem a uvažoval, proč k vraždě či pomstě došlo v Berlíně a nikoliv v Riu. To, že by Lago dostal zlato či peníze letadlem do Německa, nepovažoval za pravděpodobné. Mohl se chtít v Berlíně schovat. Jenže u koho? Kdo tady má kontakt na Brazílii? Ostatně, Lago podle všeho ani nikomu netelefonoval, s výjimkou půjčovny aut. Mohl tu rovněž někomu předat zprávu, kde se ukradené zlato nachází. Ale proč zrovna tady v Berlíně...?

Feist zvedl telefon. "Martine? Přijďte ke mně."

"Podívejte," řekl za okamžik svému asistentovi. "Ta věc s Brazilci mi nedá spát. Něco tu nehraje. Je třeba získat další informace."

"Co máte konkrétně na mysli, komisaři?" zeptal se Drexel ochotně.

"Zjistěte detaily o docent Eggerové. A o té francouzské filmařce. Ty dvě ženy jsou jediná stopa, kterou máme. Tonoucí se stébla chytá. Třeba vyplave něco napovrch, třeba ne, ale zkusit to musíme. Teprve pak dáme případ k ledu. Mám navíc špatné svědomí. Kdybych dal ty tři sledovat, nemuselo k vraždě vůbec dojít."

"Rozumím, šéfe, ale... případ je přece už ze stolu, nebo není?"

"Oficiálně ano. Neoficiálně ne. Nevyřešili jsme ho. Nikde není psáno, že Laga oddělali zrovna ti dva chlapi z Ria. Chápete?"

"Ano, pane, pochopil jsem. Proklepnu ty dvě ženy."

"Díky, Martine. Postupujte diskrétně. Všechno ihned bez prodlení sem ke mně na stůl." Feist poklepal prsty na stolní desku.

"Provedu, komisaři."

Jakmile asistent odešel, zvedl Feist telefon. "Není tam náhodou Wilma? Není? A nebyla? Hm, doma to taky nebere... Tak díky."

 

------

 

"Máte chvíli, pane?" Drexel strčil do šéfovy kanceláře svou dohola ostříhanou hlavu. "Objevily se nové skutečnosti."

Feist seděl u stolu a nepřítomně si čáral na list papíru.

"Stalo se něco, pane?"

"Nic, Martine. Pohádal jsem se se ženou a ona mi teď nebere telefon. A asi se taky nechává zapírat."

"To je mi líto, pane."

"Mně taky. Buďte rád, že nejste ženatý. Pamatujte si, Martine, práce u policie a manželství, tyhle dvě věci k sobě nejdou."

"Ano, pane."

"Tak co pro mě máte?" Komisař odložil tužku a zmačkal počmáraný papír.

"Narazil jsem na některé skutečnosti v případu těch... tří Brazilců."

"Nač přesně? Jde o ty dvě ženy?"

"Ano, pane. - Docentka Eggerová vyučuje portugalštinu na Humboldtově univerzitě."

"Hm... a dál?"

"V Brazílii se mluví portugalsky."

"Martine! Ani jako policejní komisař nejsem zcela negramotný, tohle já vím!"

"Beatrice Sophie Lascoux absolvovala kurzy portugalštiny se zaměřením na Rio de Janeiro."

"Hm... a jinak?"

"Jinak byly společně dvakrát v Brazílii, pane. Letos v červenci a hned nato v srpnu. Bydlely spolu v Riu de Janeiru v jednom hotelovém pokoji v Palacu na Copacabaně."

Komisař Feist vyskočil ze židle. "Co říkáte??!!"

"Je to ověřená informace, pane. Od policie v Riu jsem získal dva protokoly. Nechal jsem si je u nás přeložit. V prvém se píše, že německá turistka Lascoux šplhala za bílého dne zvenčí po hotelu jako opice. Ve druhém stojí, že Egger s Lascoux kdesi v pralese nalezly velké množství vzácných nerostů. Odměnu věnovaly na dobročinné účely."

Feist zalapal po dechu. "Že šplhala po hotelu?! Co to tu, člověče, vykládáte! To musí být nějaký omyl!"

"Není, pane. Policie to řešila jako přestupek."

Komisař Feist se zhroutil zpět do křesla. "Počkejte, počkejte... musíte na mě pomalu. Takže za prvé: Lascoux a Eggerová se znají."

"O tom není pochyb, pane."

"To ale vrhá na věc úplně jiné světlo, člověče! Ty dvě ženské navíc mluví portugalsky a opakovaně byly v Brazílii! Dokonce letos! Je to tak?"

"Je, pane."

"Takže nám obě lhaly. A ten zabitý, ten chlap... Saulo Lago, šel konkrétně za nimi."

"To je při tom, co víme, skoro jisté, pane."

"Dobře, Martine. Předvolejte mi je. Obě na stejnou hodinu."





7.

 

Docent Eggerová spolu se Sophie Beatrice Lascoux seděly s nejistotou ve tvářích naproti policejnímu komisaři, který mlčky hleděl do spisů a pokyvoval hlavou. "Neřekly jste mi všechno, milé dámy. Takže s pravdou ven."

"Co všechno například?" zeptala se Eggerová odtažitě.

"Například, že se vy dvě znáte," ozval se z rohu místnosti inspektor Drexel, pořizující zápis z výslechu.

"K tomu nebyl žádný důvod, a ani jste se na to neptali!" oponovala mu Eggerová.

"Možná," připustil Feist, "jenže podívejte... paní docentko: obě hovoříte plynně portugalsky. Před nedávnem jste spolu opakovaně navštívily Rio. Pak se u domu jedné z vás, tady slečny Lascoux, objeví neznámý Brazilec, který se za hodinu přemístí do vaší ulice. Vážně byste si na mém místě myslela, že jde o náhodu?"

"Asi ne... ale my jsme toho muže opravdu neznaly, a ani nezabily."

"Ze zabití vás nikdo neobviňuje, paní docentko Eggerová. Ovšem, zda jste ho z Ria znaly... je otázka jiná."

"Já ho dokonce ani neviděla," ozvala se Sophie.

"Takže stále tvrdíte, že šlo o náhodu? Při vaší inteligenci?"

Eggerová zvedla na okamžik ruce. "Neřekla jsem vám úplně všechno, komisaři. Nepovažovala jsem to za nutné. Ten muž mi tehdy v rychlosti sdělil, že má mou adresu od Carlose Ribeira. Že Carlos potřebuje peníze, protože se v Riu dostal do konfliktu s gangem."

Byla to sice částečně lež, ale vyzněla vcelku přesvědčivě.

"Kdo je Carlos Ribeira?"

"Ribeiro. - Náš přítel. Devítiletý kamelot. Bydlí ve strašných podmínkách na Santa Martě. V jednom z těch maličkých domků."

"A jak to spolu souvisí?"

"Ten muž mi ještě řekl, že prchá před gangstery, že se schová u známých v Holandsku. Ať Carlosovi pošlu dva tisíce euro na konto jeho bratra."

"Takže vám jen přijel vyřídit vzkaz?"

"Ano, asi ano."

Feist se hlasitě nadechl. Čím dál divnější... "No dobře. Dala jste mu nějaké peníze?"

"Jemu? Ne, nic nechtěl, Carlosovi je mám poukázat," pokračovala ve lhaní Eggerová.

"Aha..." Komisař zavrtěl nechápavě hlavou. "To je vše, paní docentko?"

"Vše."

"Komisaři?" vstoupila do hovoru Beatrice Sophie. "Nemáte fotku toho pana... Laga? Toho zabitého?"

"Ovšemže."

Chvíli si podobenku prohlížela. "Ne, neznám ho. Já jen myslela, jestli to není ten samý chlap, co nás v Riu sledoval, ten detektiv. Ten měl ale husté vlasy, a ne pleš."

"Jaký detektiv?" zeptal se překvapeně inspektor Drexel.

"Ano, jaký?" zopakoval naléhavou otázku komisař Feist.

"Přece ten, co nám dal do pokoje štěnici, odposlech. No a pak spadl ze čtvrtého patra na ulici. Skoro se při tom zabil."

"Odposlech? O čem to tu hovoříte??"

"V Riu nás sledovali, komisaři, hned od našeho příletu." Eggerová náhle dostala nápad, jak situaci zkomplikovat a posílit tím vlastní pozici. "Nejspíš to souviselo s našimi kolegy, viď, Sophie? Oni sice bydleli v jiném hotelu nežli my, ovšem v kontaktu jsme s nimi byly."

"O koho šlo?" zeptal se nedočkavě Feist.

Ztišila hlas. "Doufám, komisaři, že tato informace neopustí vaši kancelář. V Riu s námi byl jistý pan Jenkins z americké ambasády. Je atašém tady u nás v Berlíně. Domnívám se, že působí i jako styčný zpravodajský důstojník. Jednal v Riu de Janeiru s mým šéfem profesorem Baskem, který s ním spolupracuje při výměně informací ohledně extrémistů z řad studentstva. Profesor Baske je ředitelem Weissmannova ústavu při Humboldtově univerzitě, přičemž sbírá tipy na nebezpečné jedince i od dalších rektorů berlínských vysokých škol. Informace pak předává již zmíněnému panu Jenkinsovi. Jde o mezinárodní terorizmus v potenciální formě, takže jistě chápete citlivost celé záležitosti."

"Ach ne...! " Feist si zakryl oči rukou a zavrtěl při tom hlavou. "Ještě tohle...!" Otočil se na inspektora. "Ukonči zápis, Martine, a skartuj ho."

"Ale, pane...!"

"Splňte rozkaz, inspektore! Do zpravodajských záležitostí já nehodlám v žádném případě zasahovat. Způsobili bychom tím víc škody než užitku."

"Provedu, komisaři." Drexel zapnul skartovačku a zápis se všemi kopiemi vsunul do jejího otvoru. Do odpadové nádoby vyjely úzké proužky papíru. "A je to."

Eggerová se krátce podívala na Sophie. Ta na ni s obdivem mrkla. Jako by říkala: skvělý tah!

"Milé dámy," začal přátelským tónem komisař Feist, "mám dojem, že jste nám už řekly dost. Celá ta záležitost... je dnešním dnem vyřízená, ukončujeme vyšetřování vraždy Saula Laga. Vy můžete odejít, děkuji vám spolupráci, přeji hezký den."


Když oba policisté v kanceláři osaměli, promluvil opět komisař. "Pamatujte si, Martine: jak se v případu objeví diplomati nebo zpravodajové, dejte od toho ruce pryč. - Počkejte! Nechte mě domluvit! - Vím, jste mladý, máte tudíž tendenci hrát si na Robina Hooda, já nebyl ve vašich letech jiný. Dnes, po dvaceti letech služby, ideály o dokonalé spravedlnosti nezastávám. I vy je ztratíte. Čím dřív, tím líp pro vás. Jinak budete muset od policie odejít. Víte, Martine, lidé z diplomatických kruhů a zpravodajské služby si dokážou zatraceně nepříjemně stěžovat. A pánové z policejního ředitelství nemají takové stížnosti ani trochu v lásce. Párkrát je pozlobíte a bude z vás psovod."

"Chápu, pane, asi máte pravdu, takže... to celé necháme být...?"

"Tak bych to neformuloval, Martine."

"Ale jak tedy, pane?!"

"Řekl jsem, že ukončujem vyšetřování, v tom je rozdíl."

"No jistě, pane, ale... chcete po nich dál jít?"

"Martine, ty dvě ženské nám něco tají, nezdá se vám?"

"Já... nevím, pane."

"A já jsem zas přesvědčený, že je Saulo Lago navštívil z jiného důvodu, než kvůli jednomu bezvýznamnému kamelotovi."

"Z jakého důvodu?"

"Aby jim sdělil něco důležitého. Něco, kvůli čemu riskoval život. A později taky ztratil."

Martin Drexel krčil mlčky rameny. Komisařovy úvahy mu tentokrát připadaly ne zcela jasné. Jde mu o vyřešení případu, nebo o co vlastně?

"Copak? Máte jiný názor?"

"Nejsem si jistý, pane."

"Koukněte, Martine, přijde vám logické, že se ten Lago, co se chtěl skrýt v Holandsku, vláčel se dvěma pistolníky v patách do Berlína kvůli vyřízení jakéhosi pofiderního vzkazu od chudého devítiletého kamelota Carlose? Bane, to mohl Eggerové zavolat telefonem. Ten chlap přijel, aby jí řekl, kam zašil společný lup, který nakradl on, Gusmão a Rocha, před tím, než se obrátil na víru."

"Hm... vyloučit se to nedá, pane. Ale ani dokázat. Mně je hlavně divné to, že se s tím obrátil zrovna na Eggerovou."

"Ovšem, musí se s ní znát, to je přece evidentní. A proč by nemohl? Byla dvakrát v Brazílii. Možná i víckrát, co my víme?" Komisař Feist se poškrábal na neoholené tváři. "Ohlídej ty dvě ženské, Martine, jestli se vypraví v nejbližší budoucnosti do Ria, je vše jasné. Respektive ohlídej všechny letecké linky."





8.

 

"Našlas něco, Sophie?"

Dívka zavrtěla hlavou. "Ani ň, Sabino. Google Earth pod heslem Ladoa v Brazílii nic místopisného nenachází."

Eggerová si dala nohu přes nohu. "Chceš kafe?"

"Ne, díky, už jsem dnes měla turka na fakultě. V kantýně." Zamyšleně si prohlížela fotografii získanou od zavražděného cizince.

Eggerová si přisedla ke stolu. Usrkla horké kávy. "Ujasněme si fakta: na fotce je nějaká zeď, že jo? Co ti to říká?"

"No... že to nejspíš bude v nějaké ulici."

"Správně, Sophie. A ulice jsou v..."

"Ve městech."

"Správně. Ten zabitý Brazilec byl podle všeho z Ria, když znal Carlose."

"Jo, Sabino, to asi byl."

"Takže nejspíš před sebou máme obrázek nějaké dejaneirské ulice."

"No možná, ale takhle hnusných zdí tam budou stovky."

"Nám stačí jediná. Jde o ulici v Riu, přičemž slovo na zadní straně fotky značí její jméno." Po tomto závěru se Eggerová znovu napila kávy.

"Dobře, Sabino, ale žádná Rua Ladoa v Riu neexistuje."

"Jasně, že ne. Ten člověk to nějak změnil, zpřeházel, zakódoval, nebo z toho udělal jednoduchou přesmyčku. Na druhou stranu to nemůže být nic složitého. Lago by si jednoduše spočítal, že si s tím normální člověk neporadí."

Dívka zatřepala melírovanými vlasy. "Logická úvaha, Sabino. Takže je to podle tebe jednoduchý."

"Mhm, nejspíš," přisvědčila druhá žena a dala si nohy na roh stolu. "Víš co, Sophie? Sežeň přes internet seznam všech ulic v Riu. Pak projdeme ty, co začínají písmenem L."


Půlhodinové úsilí nebylo korunováno úspěchem. "Sabino, žádný seznam ulic nemůžu na netu najít. Tyhle věci bývají jen na tištěných mapách pro turisty, tam prostě být musejí."

"Pravda. Tak sežeň obchod s mapami, zajedeme tam."

"OK, jdu na to!"

Tento úkol byl o mnoho snazší než ten předešlý. Hned v prvním online shopu nalezla Sophie cestovní mapu Ria de Janeira v měřítku 1:12.500 za cenu něco málo přes deset eur. Telefonicky se s obchodem na Hardenbergstraße domluvila a během hodiny si obě ženy odvážely příslušnou mapu k domů.


"Snad se konečně k něčemu dobereme," těšila se Sophie, když plán města Ria de Janeira rozkládala na stole. Otočila ho na druhou stranu. "Tady jsou ty ulice, Sabino! Dívej!"

"Konečně!" Eggerová si nasadila brýle a začetla se.

"La, la, la, la..." předčítala hlasitě Sophie. "Lab...  to nic, Ladeira do Asc... taky nic, Laf... Sabino! Ani tady žádná Ladoa není!

"Cos to prve říkala?!"

"Že tu žádná Rua Ladoa není!"

"Ne, to předtím!"

"A co?!"

"Ta ulice přece! Ladeira... Ukaž, kde je!"

"Tady, Sabino: Ladeira do... Ascura."

"Mám to, Sophie! Ladeira do Ascura! Je to jasný! LA-deira DO A-scura! Dohromady LADOA! Chápeš?!" Vyndala ze stolu tužku, aby příslušnou šifru napsala na kraj městského plánu.

"No jóóó!! Chápu!! Super, Sabino!! To bude ono!! Hned tu ulici projedu na Earthu!"

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat; Sophie na tomto zapadlém místě, nacházejícím se za Vrchem svaté Marty, příslušnou zeď skutečně našla. Dokonce i s vyfotografovaným graffiti.

"Tady je to, Sabino! Našla jsem to! Vlastně's na to přišla ty, že je to zkratka ze jména!"

"To máš fuk," mávla rukou Eggerová. "Stejně to byla týmová práce." Sáhla po svém mobilu, aby otevřela kalendářovou aplikaci. "Dvacátého prosince 2013 je pátek. Druhý den můžeme odletět do Ria."

Sophie přikývla. "Fajn, to je slovo do pranice. Ten poklad tentokrát dostaneme!" Krátce se odmlčela. "Sabino?"

"Ano, Sophie? Jestli tu chceš dnes přespat na gauči, nic proti tomu nemám."

Nevěřícně se zasmála. "Jaks věděla, nač se chci zeptat?"

"To je snadné: Mělas stejně nejistý výraz ve tváři a v očích jako posledně."

 

------

 

Martin Drexel zaklepal a sáhl po klice, kterou zalomcoval.

Zamčeno! Sakra!

Rozhlédl se po služebně. "Kde je šéf?"

"Má poradu vedení, radši tam za ním nechoď, byl nasranej," ozval se kdosi z kolektivu.

"Jo, díky za radu."

Drexel sjel páternosterem do přízemí. Otevřel dveře do zasedacího sálu a přehlédl ho očima. První koho identifikoval, byl policejní ředitel. Komisař seděl hned vedle něho. Drexel na něho zamával.

Feist zavrtěl hlavou a několikrát naznačil telefonování. Drexel pochopil. Na chodbě vytočil komisařovo mobilní číslo. Jeho šéf za okamžik vyšel ven. Byl uspěchaný, byl nevrlý. "Co je, Martine?! Rychle!"

"Šéfe, jde o..."

"Rychle jsem řek! Za chvíli mám číst zprávu!"

"Eggerová s Lascoux si koupily letenky do Ria. Na pozítří sobotu 21. prosince 2013."

"Tak přece!" Feist v rychlosti zapřemýšlel. "Víte, co? Zavolejte na letiště a zabookujte mi taky jednu letenku. První třídu."

"Co, do Ria?! Vy tam chcete taky..."

"Slyšel jste dobře. Udělejte to. Já se musím vrátit tam..." ukázal prstem ke dveřím zasedačky. "Pak si promluvíme."


Inspektor Drexel seděl u svého pracovního stolu a uvažoval, zda se jeho šéf nezbláznil. Panebože, co si chce tou cestou do Brazílie dokazovat?! Jak vůbec může chtít sledovat někoho, kdo se v Riu vyzná a navíc i domluví?! Oč mu jde? Chce si snad přivlastnit lup oněch tří Brazilců...?

Když zvedal sluchátko telefonu, Drexel nepřestával vrtět hlavou. "Haló, Tegel? Je to letiště? - Fajn. - Policie Berlín. Potřebuju rezervovat letenku-y do Ria de Janeira na pozítří jedenadvacátého. Prosím první třídu. - Co jste mi nerozuměla? - Aha. Ne jednu, dvě. Ano, dvě letenky. Děkuji. - Na jméno Martin Drexel a Oliver Feist. - Díky, nashle." Zavěsil.

Tak... a teď v tom lítám taky... pomyslel si.

 

------

 

"Ale ovšem, pane první tajemníku, pouhá rutina, vše bude připraveno podle jeho přání. Mezi námi: s tímhle představitelem Ruska mám své dlouholeté zkušenosti. Ne, ne, ne, žádný problém, můžete se spolehnout. Klidně to celé nechte na mně, o vše se postarám. - Ano. Hezký den, pane první tajemníku." Ronald Jenkins položil služební telefon.

Otevřel horní šuple svého stolu, vzal z něj hřebínek a pečlivě si přičísl nazrzlé vlasy. Pak zazvonil na asistentku.

"Přejete si, pane Jenkinsi?"

"Máte to pro mě, Val?"

"Ovšem, pane. Nechala jsem pro vás pořídit seznam všech účastníků plánovaných odletů z Berlína. Jako to dělám každý týden." Podala muži za stolem několik potištěných listů papíru.

"Díky, Val." Jenkins se pohlédl na hodiny. "Běžte už domů, beztak je za chvíli padla."

"Velmi ráda, pane, děkuji."

Jenkins si povolil kravatu a natáhl nohy před sebe. Zahleděl se do papírů. Seznamy cestujících do Ria de Janeira nebyly bůhvíjak rozsáhlé.

Tady to je!

Jenkins se zastavil u seznamu s datem 21. 12. 2013, ostatní papíry odložil na stůl. Zaujala ho dvojice jmen ve druhé třídě: S. Egger a S.B. Lascoux.

Zavrtěl nevěřícně hlavou. Ty dvě určitě na něco přišly. Ve svodce berlínské kriminálky stálo, že se vyšetřuje smrt jistého Brazilce. Ve spisech k případu figurují i obě výše zmíněná jména, co by vyslýchané osoby. Navíc, v seznamech cestujících, v první třídě, lze najít oba vyšetřující policisty. Chtějí obě ženy sledovat do Ria? Vrcholně podezřelá skutečnost. Bude třeba prověřit to.

Jenkins vstal, u zrcadla v toaletní místnosti si přitáhl uzel na kravatě, vetřel si do vlasů trochu parfému, v kanceláři si oblékl sako a odešel.

Budovu velvyslanectví neopustil hlavní branou v černém mercedesu, jak to obvykle dělával, nýbrž bočním výjezdem v obyčejném tuzemském voze značky VW.





9.

 

Beatrice Sophie Lascoux přijela na Grüntenstraße před půl šestou. Tvářila se ustaraně.

"Čau, Sabino, promiň, že jdu neohlášená. Nechtěla jsem ti ani volat."

"Děje se něco??" pátravě se na ni zadívala Eggerová.

"Asi jo, měla jsem divný telefonát, řekli mi, ať tu jsem v půl šestý večer. U tebe."

"A kdo ti to řekl?"

"Nevím, ten chlap se nepředstavil. Myslím, že po nás jdou poldové, Sabino. Kvůli vraždě. Jo, ještě něco; před tvým barákem sedí někdo ve volkswagenu. Myslím, že tě hlídaj."

Eggerová se zamračila. "To mám radost..." Poodkryla záclonu. V příslušném voze už nikdo neseděl. "Ten z toho auta je pryč."

V ten okamžik se ozvalo zazvonění.

"Vy, pane Jenkinsi?! Dlouho jsme se neviděli."

"Ano, paní docentko. Musím s vámi mluvit. - Dobrý den, slečno Lascoux, jak se máte?"

"Jde to."

"Pojďte dál," vyzvala návštěvníka paní domu. "Něco k pití?"

"Ne, díky."

"Oč vám tedy jde?"

"Mám pro vás obchod, paní docentko," prohlásil nazrzlý muž ještě předtím, než rozepnul své perfektně padnoucí sako šedé barvy.

"Jaký?"

"Vy mi povíte, proč letíte do Ria a já vás zbavím policie, co je vám v patách."

"Policie?" zeptala se Sophie.

"No ovšem, slečno. Policisté, co vás vyslýchali, letí s vámi. Sedí v první třídě. Realita je taková, že si každý týden pročítám seznamy cestujících do Ria. Mimochodem kvůli vám. Samozřejmě mám k dispozici i policejní svodky, abych byl v obraze. Je to má práce vědět vše, co se v Berlíně šustne. Když je střípků dost, složí se z nich lehce mozaika. Jako v tomto případě."

Eggerová pohlédla na svou přítelkyni. "Vědět, že nás vaše služby sledují, je velmi uklidňující, pane Jenkinsi."

"Jsou to ti dva poldové... Feist a...?" odbočila Sophie.

"Ovšem, Feist s tím mladým inspektorem."

"Tohle není moc dobrá zpráva, pane Jenkinsi. Jak je chcete odradit?"

"To vám povím, až se dohodneme."

Sophie se otočila k Eggerové. Ta stiskla rty. "A dohodneme se vůbec?"

Nazrzlý muž se pousmál. "Posledně jsme se domluvili, proč ne teď? Já vás nepodrazím, nemusíte se bát, nejsem z těch, co chtějí všechno pro sebe. Ovšem... s těmi dvěma se nedohodnete zcela jistě. Není nic horšího než starý polda, co cítí životní šanci získat velké prachy, věřte mi. Všechno vám vezmou ti dva. Nezbude vám ani groš."

"Co všechno?"

"Paní docentko! Mám neomezený přístup k informacím! Vím, kdo vás tady onehdy navštívil! A i to, čím dřív byl! Ten zabitý chlap nakradl celé spousty zlata! A vy teď víte, kam je v Riu schoval. Dejte mi třetinu a já vás těch poldů zbavím. A pak zařídím i to, abyste nález dostaly z Brazílie domů."

"Mhm... A těch poldů? Jak nás jich zbavíte?"

"Až se dohodneme."

"Sophie? Co myslíš?"

Dívka pokrčila rameny. "Asi na to budem muset přistoupit. Ale dáme vám jen čtvrtinu. I přítel Carlos Ribeiro musí dostat svůj díl."

Jenkins zavrtěl hlavou. "Já chci třetinu z celku. Kolik ze zbytku dostane váš Carlos, to už je..." Zvedl dlaně obou rukou v defenzívním gestu.

"No dobře, chápu," nerada souhlasila Eggerová. "Třetina z celku bude vaše."

"Chci to písemně."

"Bez problému. Načrtněte smlouvu a všichni ji pak podepíšem."

Muž v obleku vylovil z náprsní kapsy dva listy papíru. "Mám to připravené."

Za okamžik hleděl na fotografii zdi s malým červeným kroužkem. "Ladoa? Co to má být?"

"Jednoduše zakódovaný název ulice," odvětila Eggerová.

"Rozlouskly jste to?"

"Ano, jistě, známe přesně místo, kde se zeď nachází. Našly jsme ji i přes Google. Pochybujeme ale, že by přímo v ní mohlo cokoli většího být. Museli by zeď složitě rozebírat a pak ji zase skládat, nepřijde mi to pravděpodobné."

"Jistě, takže... za oním zakroužkovaným kamenem bude nějaký další vzkaz."

"Nejspíš."

Jenkins sešpulil na okamžik rty. "Ty dva poldy nechám na letišti zadržet. Stačí jeden anonymní telefonát, že mají v těle kapsle s heroinem, u sebe výbušniny... Necháme je zadržet a prohlédnout, což se protáhne. Dá se to snadno zařídit. Nechte to na mně. Prostě, nestihnou letadlo."

 

------

 

Sobotní ráno. Komisař Feist s inspektorem Drexelem ze zavazadly v rukou chvátali halou letiště Tegel. K jejich velkému překvapení je náhle obstoupila eskorta ozbrojenců spolu s několika uniformovanými zaměstnanci letiště.

"Co se děje?" zeptal se Feist.

"Vaše pasy, prosím," řekl jeden ze zaměstnanců letiště. "Děkuji. - Pojďte prosím s námi."

"Ale za chvilku to odlétá!" protestoval Drexel a mával rukou neurčitým směrem.

"Následujte nás, prosím," zaznělo opakovaně.

"Jsme oba z berlínské kriminálky!" řekl s důrazem Feist. "Já i tady Drexel!"

"Jste ve službě?"

"Nikoliv, na... dovolené."

"Tudy, prosím."

Ozbrojenci oba muže eskortovali do služebních prostor letiště. Zde postávalo několik osob v civilu. "Pan Feist? Pan Drexel? Dobrý den, jsem velitel zvláštní jednotky ochrany letiště, mé jméno zní Hans Höschl. Obdrželi jsme telefonát, že pašujete drogy. Je mi líto, ale jsme povinni prověřit to."

"Opakuju vám, že my dva pracujeme pro kriminálku Berlín! Oddělení vražd! Jsem policejní komisař! Nebudu přece pašovat nějaké svinstvo!"

"Je mi líto, pane, musím vás požádat o odložení oděvu. Pak vás zrentgenujeme. Takový je předpis."

"Sakra, to bude trvat celou věčnost! Uletí nám letadlo!" Znervóznělý Drexel pochodoval v malém prostoru sem a tam.

Ze skupiny lidí vystoupil vyšší tmavovlasý muž v uniformě. "Jsem inženýr Marcus Siebert, zástupce ředitele letiště. Ze své funkce vám  garantuji, pánové, že pokud půjde o planý poplach, nejenže se omluvíme, ale vrátíme vám i peníze za letenky, anebo vystavíme letenky nové na nejbližší další spoj. Pokuste se, prosím, pochopit naši situaci."

"To je nám na nic! Potřebujeme letět tímhle spojem!!" křičel marně na celé kolo Feist a mával přitom rukama.

Jeden z přítomných civilistů se oddělil od skupiny a němčinou s americkým přízvukem tiše oslovil zástupce ředitele. "Musím jít, abych chytil to Rio, dokončete to beze mě."

"Jistě, pane Jenkinsi. Přeji příjemný let. Pošleme vám zprávu na velvyslanectví, jak kontrola dopadla.

Feist si vyměnil pohled se svým kolegou. "Slyšels to jméno? Vzpomínáš? Mluvila o něm Eggerová."

"Jo, vzpomínám, pan Jenkins z americké ambasády...!" odvětil Drexel tiše.

"Takže celý tenhle cirkus je mi už jasný. Narafičili to na nás. Ty dvě ženský kryje strýček Sam a to je pro nás moc zlý, Martine. Takže jdeme od toho, dokud je čas, co říkáš? Měli jsme dobrou snahu, jenže proč skončit v Riu na skládce odpadků s prostřelenou hlavou? To radši budu žít až do penze ze svýho mizernýho policejního platu, nemám pravdu?" Feist se poté otočil na zástupce ředitele Sieberta. "Haló, pane inženýre, až nás zrentgenujete, vrátíte nám peníze. Rozmysleli jsme si to, do Brazílie nepoletíme."





10.

 

Po poněkud opožděném příletu do Ria navrhl Ronald Jenkins ubytovat se v malém hotelu Mirasol na Rua Rodolfo Dantas, ležícím mimo hlavní třídu, který není tolik na očích. Poté prohlásil, že se hledání, ať už půjde o cokoliv, nezúčastní, neboť zůstane v hotelovém pokoji. Jako bezpečnostní pojistku požadoval po obou ženách ponechat cestovní pasy u něj.

Jenkinsova pasivita, signalizující jeho snahu do ničeho se tentokrát nezaplést, byla vcelku překvapivá. Eggerová po dohodě s Lascoux nakonec s jeho, byť neobvyklou, podmínkou souhlasily. Pasy ponechaly v hotelu a samy se rozjely taxíkem po Copacabaně hledat přítele Carlose Ribeiru.

Akce skončila krachem poté, co si Eggerová uvědomila, že je neděle, tedy den, kdy Carlos zřejmě noviny vůbec neprodává, a nebude tedy s největší pravděpodobností korzovat mezi hotely a plážemi.

Když taxíkáři poté nahlásily další cíl jízdy - ulici Rua Jupira, zneklidněl. Očividně se mu ulevilo až poté, co obě ženy na příslušném místě jeho vůz opustily.

Sophie, předvídající těžkosti, dostala zajímavý dobrý nápad. V obchůdku vlevo při ústí ulice Jupira koupila krabici piv. S touto zátěží na rameni postoupila pak se svojí kolegyní nahoru k domům, kde seděla u stolku skupina mužů, u nichž nebylo jasné, zda tu bydlí, nakupují, odpočívají, či vlastní některý z obchůdků. Jedno bylo ale jisté; na obě vetřelkyně hleděli s krajní nedůvěrou.

"Čau, kucí," oslovila je Sophie pouličním dialektem. "Jak to de? - Sme řádový sestry z kláštera Bomzo a každej den tu budem dobrovolně roznášet pivko. Zdarma. Teda neska rozhodně. Dá si někdo?"

Než se stačili oslovení vzpamatovat, stála před každým z nich plechovka. "Nazdraví našich babiček, chlapi, hoďte to pívo za košili! - Jo, eště mi povězte, kde najdem kámoše Carlose, toho prcka, kamelota, deme za nim."

"Běž vpravo po schodech a jak to pude skrz barák vlevo," ukázal jeden z mužů.

"Dík, kucí! Až se budem vracet, má u mě každej z vás eště jedno!"


"Jsi fakt dobrá, Sophie!" zkonstatovala při stoupání do schodů Eggerová. "Máš můj respekt i obdiv. Tohle je přesně věc, co já nedokážu. Být tak úžasně bezprostřední... Co bych za to dala...! A ten tvůj slovník...!"

"Tvůj obdiv mě hřeje i dojímá, Sabinko, jestli tohle není láska..." mrkla na ni dvojsmyslně dívka a ihned inkasovala lehké plácnutí přes zadek.

"Kdykoliv možno zopakovat!" okomentovala akci Sophie. "Hele," ukázala pak, "tady to de vlevo."

Bez zaklepání vstoupily do domku. Na koberci na zemi tu seděli muž a žena středního věku.

"Čauky!" pozdravila je Sophie. "Dáte si?" položila na zem plechovky.

Muž se ženou na sebe zděšeně pohlédli.

"Jen si vemte, my neska slavíme, je to tudíž zahubičku. Vlastně tady hledáme kámo Carlose. Někde tu prejbejt. Onehdy nám řek, že změnil salón."

Muž, který se konečně vzpamatoval, otevřel plechovku s pivem, napil se a ukázal na druhý východ. "Jó. Tudy běžte. Bydlí vedle."

 

------

 

Gusmão s Rochou postávali opřeni u schodiště v ulici Jupira a dívali se nahoru. "Za nima nemůžem," řekl první z nich.

"Netřeba, počkáme, však oni nás k těm doláčům dovedou. Zatracenej vocas Lago! Ten nám to pěkně zavařil! Už jsme dávno mohli bejt v Americe! Kdyby Laga nezblbnul tamten pastor...!"

"Kašli na věc," mávl rukou Gusmão. "Máme to pod palcem. Důležitý je, že vobě přilítly, a že nejspíš vědí, kam ten trouba zašil prachy za naše zlatý mince."

 

------

 

Malá kamelot Carlos Ribeiro, sledující televizní zprávy, vyskočil překvapením z postele. "Sabino?! Sophie?! Jé, vy jste v Riu?! Co se stalo?!"

"Byl za námi tvůj známý, pan Saulo Lago."

"Aha! Dal jsem mu vaše adresy, hledal někoho spolehlivýho daleko v cizině, kdo by ho schoval. Šli po něm jeho parťáci."

"Dostali ho v Berlíně, Carlosi, je mi to líto."

"Saulo je mrtvý??"

"Bohužel. Chceš s námi pátrat po jeho pokladu?" zeptala se Eggerová.

"No jasně! On vám něco prozradil?!" nevycházel z údivu chlapec.

"Prozradil, těsně před tím, než ho zabili, a tentokrát to vypadá na tutovku!"

"Páni... to je jak ve filmu! Počkejte chvíli, holky, jen na sebe něco hodím!"

"Znáš ulici Ladeira do Ascura, Carlosi?" zeptala se Sophie, prohlížející si okolí oknem.

"No jó, leží na druhý straně tohodle kopce. Jestli máte auto, bude to nejkratší tunelem."

"Auto nemáme, ale objednáme taxi."


Trojice nejela na udané místo přímo, vůz taxislužby opustila poblíž katedrály São Judas Tadeu na Rua Cosme Velho. Zbytek trasy s poměrně nepříjemným stoupáním po úzké, téměř liduprázdné Ladeira do Ascura bylo třeba zdolat po svých.

Tmavý seat, sledující taxi už od Copacabany, rovněž zaparkoval. Vystoupili z něho dva muži, kteří se pomalým krokem a pokud možno nenápadně vydali za osádkou taxíku.


Po necelých dvou kilometrech únavného stoupání se před trojicí konečně objevila příslušná zeď s nenápadným graffiti. Sophie ji zkontrolovala podle fotky ve svém mobilu.

"Jsme na místě," ohlásila. Pak ukázala asi o deset metrů vzhůru. "Vidíte ten koš na muří noze! Ten teda nemá chybu! A támhle je nějaký vjezd. Takže Carlos hlídá dole, Sabina nahoře, kdyby něco tak hvízdněte, já vyndám příslušný kámen ze zdi a mrknu za něj."

Malý otvor po kameni skrýval dutinu, obsahující úzký pruh papíru, zatavený v průhledné umělé hmotě. Nic dalšího se zde nenacházelo, na nic dalšího zde nebylo místo. Sophie vrátila kámen zpět a pouzdro zasunula do kapsy. "Hotovo!" křikla na ostatní.

"Co tam bylo?" ptala se Eggerová, jen co ke kolegyni přiběhla.

"Papír zatavený v igelitu, hele, něco na něm je! Edos, 7767, 183," přečetla nahlas. "Zas nějaká zkratka a u ní dvě čísla!"

"Řešení necháme na doma, pojďte!"


Gusmão s Rochou seděli na betonovém bloku pod schody, poblíž Ladeira do Ascura 135.

"Jestli to budou mít, bouchačku do ruky, a hned na ně vlítnem."

"Jasně. Ale co když budou mít? Myslíš kufr?" zeptal se Rocha.

"Náš kufr, v kerym původně ležely prachy. Nebo pytel. Prostě něco většího, byl to přece balík! Tolik prachů nedáš do kapes!"

Když kolem obou sedících mužů přešlo nic netušící trio, nenápadně si je prohlédli.

"Nemaj to, do hajzlu prkennýho!" syčel otráveně Rocha. "Nenesou nic, zrovna jako dyž šli nahoru! Je to v kélu!"

"To vidim! Třeba budou dole v ulici eště hledat!"

"Pochybuju, kde by tady co hledali?!" řekl Rocha malomyslně. "A vůbec, kdoví, co jim Lago nakecal!"

"Hele, brácho, ty dvě se sem nepustily jenom tak! A proč by sebou tahaly toho kluka? Lízt do takový prdele! Šli by na Redentor jako turistky, nebo kamkoliv jinam. Co máš tady v ulici, he? Prdlačku! Věř mi, kámo, ty to hledaj! A až to najdou, prásk!, skočíme po nich! Nač spěchat? Příště to vyjde. Poď, musíme se jich držet. Dávej bacha, ať nás nezblejsknou."



Cestou domů do hotelu se Sophie v taxíku neustále nervózně otáčela.

"Co pořád máš?" ptala jí Eggerová.

"Je to blbý, Sabino, nalepil se na nás nějaký seat. Jel za náma už cestou sem, řekla bych. Měla jsem to za náhodu."

"Já ho taky viděl. Menší a tmavej. U kostela z něj vylezli dva chlápci."

"Je pořád ještě za námi, Sabino," hlásila Sophie.

"Nech ho plavat, vylezeme až před hotelem, tam si na nás netroufnout."

"Nezavezly byste mě nejdřív domů?" zeptal se opatrně Carlos.

"Půjdeš s námi. Jestli nás sledujou tamti dva, co v Berlíně odkráglovali Laga, nemusel bys dobře skončit. V hotelu dostaneš vlastní pokoj, Carlosi, budeš bydlet jako pán."

"Hotel je moc drahý!"

"Nedělej si starosti, my to lácnem," smála se Sophie. "A zítra se pustíme do dalšího hledání. Teda, když vyřešíme ten kód. Tebe tu budem potřebovat, zítra vynech prodej novin, jo?"

"OK, jako vždycky, když jdeme po pokladu. Však on to za někdo vezme. - Páni...! Já a bydlet v hotelu...! Vy, Němky, dokážete jednoho překvapit!"





11.

 

Večer, když už byla venku tma, si Eggerová se Sophie nevyšly z bezpečnostních důvodů na pláž, jak původně plánovaly, nýbrž usedly ke stolu, aby vyluštily další šifru zastřeleného Saula Laga. Ještě předtím zaplatily slíbený pokoj, dokonce na té samé chodbě, kde bydlely, přičemž Carlose v recepci oslovovaly "pane Ribeiro". Informovaly o stavu věcí Rona Jenkinse, který vzal informace na vědomí, ale opět vyloučil možnost, že by sám jakkoliv angažoval. Bylo jasné, že ho interesuje pouze konečný výsledek.


"Takže projdeme seznam ulic. Ať ten tajemný Edos rozlousknem," Eggerová položila na stůl cestovní plán Ria, zakoupený v Berlíně.

Sophie se začetla do seznamu ulic. "Takže to bude začínat na é, nebo ed."

Jela prstem dolů po seznamu. "Hele, Sabinko, co říkáš tomuhle? Estrada do Sumaré?! Mrkni na to. E-strada DO S-umaré. Jedno písmeno, dvě, a zas jedno. Dohromady Edos."

Eggerová s brýlemi na nose přikyvovala. "Hm, to sedí. Jako jediný. Musí to být ono. Jsi šikovná!"

"Takže ulici máme a teď ta dvě čísla. 7767 a 183? Napadá tě něco?"

Zavrtěla hlavou. "Ani ň. O zeměpisné souřadnice nejde."

"A co číslo domu plus popisný číslo?"

"Ty myslíš, Sophie, že tu mají popisná čísla?"

"Nemám zdání."

"Heleď, vem tablet, projedeme tu ulici na Earthu. Ten ukazuje i čísla domů."

"OK, Sabino. - Počkej, nejdřív dám do Googlu to nižší číslo, jestli ho spolkne. - Jó!! Estrada do Sumaré 183 tu je!"

"Ukaž!"

"Koukni. Jenže... na ní nic není, vyjma vegetace. Kde tu začít hledat? To je přece úplně beznadějný. Moh to zahrabat kamkoliv. I s detektorem kovu by trvalo půl roku něco tam najít! A to ještě není jistý, jestli tam vůbec něco je."

"Třeba bude klíčem to druhé číslo," dohadovala se Eggerová.

"No jo, klíčem, ale v jakém smyslu? Odečíst je, sečíst? 7767, co to vlastně je? Metry, milimetry...? Odkud a kam?? Pravá nebo levá část vozovky? Nahoru, nebo do hloubky??"

"Milimetry bych vyloučila. Logické by bylo například 7 a půl metru, nebo palců. Mě ta tři desetinná místa matou. Je to nesmyslně přesné."

"S tím souhlasím, takže míra to nejspíš nebude, Sabino. Co teda?"

"Nevím. Dávám ti zapravdu, takhle to fakt nejde, musíme vymyslet něco racionálního a současně jednoduchého. Lépe řečeno přijít na správné řešení. Ta sto osmdesát trojka jako číslo ulice nepasuje. Jednomu ale věřím; ta dvě čísla přesně specifikují skrýš."

"Asi máš pravdu, Sabino... Já jsem ale s nápady v koncích... Co dál?"

Eggerová stiskla hlasitě zuby. "Musíme postupovat systematicky. Zítra tu ulici projdeme, prohlídneme si ji zblízka. Třeba nás přitom něco napadne. Nebo si něčeho všimnem."

"Sabino?"

"No?"

"Obávám se, že to nebude vůbec snadný. Ta Estrada vede totiž nedaleko od sochy Krista."

"Radši mi to neříkej! Kopce, ty já miluju..."

"OK." Sophie vstala a udělala několik kroků k oknu. "Sabino?

"No?"

"Původně jsem plánovala romantickou večerní procházku pro nás dvě... ale když za námi slídilo to auto... Radši to vypustíme, ne?"

Eggerová se na ni podívala přes brýle. Ty si pak posunula níž. "Radši jo, beztak nejsem bůhví jak romanticky naladěná. Což jsem ostatně málokdy."

"Panáka si dáš, Sabino?"

"Ráda."

Objednala telefonem dvě banánové daiquiri.

"Víš, že jsem tohle ještě nikdy nepila?" přiznala Eggerová.

"Já, jo, v Paříži." Sophie si přisedla ke stolu. "Smím si dát své sexy nožky na tvůj klín, Sabinko?"

"Co??"

"Nožky, položit."

"Na mě??"

"Hm!"

"No... proč ne..."

"Dík. Je to velmi důvěrné."

"Máš ten dojem?" Eggerová usrkla ze sklenky. "Na tohle bych si brzo zvykla."

"Na mé nohy?"

"Na daiquiri."

"Aha. - Sabinko?"

"Mhm?"

"Až si pak lehnem... co bys řekla, kdybych se chtěla... trošku přitulit? A ohřát."

"Heleď...!"

"Ne! Myslím fakt jen přitulit. Víš, že po nocích trpím samotou," mrkla spiklenecky pravým okem.

"Poslyš..."

"Ne! Nemáš mě vůbec ráda, Sabino!"

"Křivdíš mi, Sophie. Zapomnělas na tu noc v Berlíně? U tvé domácí?"

"Já vím, ale k tomu jsem tě dohnala."

"Ne tak úplně. Víš, nikdy jsem k jiné ženě necítila to, co cítím k tobě. Potřebuju jenom víc času, abych to zpracovala. Když něco rychle začne, může to vzít rychlý konec. Jako mé manželství. Podruhé už bych to nechtěla zažít. Zvlášť ne s tebou."

"Mmm... a to přitulení potom, Sabinko?" zapředla a pošimrala ji palcem u nohy na předloktí.

"Uvidím. Rozmyslím si to." Eggerová zvedla hlavu a chvíli si prohlížela strop. "No... pokud ti jde opravdu jen o tohle... řekla bych... že s tím nebude problém." Vzala druhou ženu za palec u nohy a lehce za něj zatahala.





12.

 

Pátrání po neznámé dvojici čísel 7767 a 183 začalo na druhý den v nehezkém periferním místě Ria, na křižovatce, na níž Praça Doutor Del Vecchio přechází v Estrada do Sumaré, poblíž budovy semináře, opatřené velkou číslicí 41. Žádná stopa po tisících, či stovkách z Lagova textu.

Úzká ulička se klikatila směrem vzhůru a známky civilizace v podobě pár lidí, vraků aut, smetiště s odpadky, či podivných domků, připomínajících garáže, bylo možné spatřit pouze v jejím začátku. Později se změnila v komunikaci zcela opuštěnou, opatřenou ostrými krkolomnými zákrutami s občasným výhledem na město.

Trojice, zpočátku hlasitě diskutující na téma dvou Lagových čísel, postupem doby zmalomyslněla a pomalý únavný pochod vzhůru se pak odehrával téměř mlčky. Nikdo už nevěřil tomu, že by se v tomto odlehlém koutě města mohlo objevit nějaké stavení, opatřené čtyřmístným číslem.

Asi po hodině dospěla cesta k místu, kde absence bujné vegetace odkrývá pěkné panorama na město. V kopcích při levé ruce stojí stožáry s vysokým napětím, vpravo zakrývá rozhled další vysoký kopec.

"Mám toho lezení plný zuby..." prohlásila těžce Eggerová a usedla na nízkou zídku, mající na silnici funkci svodidel.

"Pořád si říkám, jestli jsme se nesekly v ulici. Jestli to není nějaká jiná," polemizovala Sophie.

"Jiná tam nebyla, vždyť víš. Muselo by to být něco úplně jiného."

"A proč ne? Kdoví, co Lago v Riu všechno znal! Co když je to zkratka kostela například?"

"Co já vím... Odpočinem si a dojdeme až nahoru. Pak se uvidí."

"Holky...!" Carlos stál na místě jako opařený, s ukazovákem namířeným kamsi do výhledu. "Vidíte to co já?!"

Sophie zaostřila zrak. "Já dole nevidím vůbec nic. Jen matně baráky."

Eggerová vstala. "Kde co máš?"

"Tady přece, Sabino...!" vydechl Carlos a ukázal na sloup elektrického vedení. "To žlutý...! Ta čtyři čísla přece...!"

Eggerová se plácla rukou do čela. "To není možný...! 7767...! Vždyť to je ono...! Pojď sem, Carlosi, ať ti dám pusu! Jsi šikovný kluk, nebýt tebe..."

"Super postřeh, Carlosi, díky!! - To menší číslo je jiné, 188, musí to být jiný sloup, ať už nahoru či dolů!" Rozběhla se z kopce, aby přečetla cifry na sousedním sloupu. "Je to strašně vyšisovaný, zkusím další!" Seběhla po silnici ještě o něco níž. "Sem, sem, dolů!!"

Během pár minut stáli před sloupem, jehož cifry souhlasily s instrukcemi zavražděného Laga.

"7767 a 183...! Tady to je... Jsme tu..." řekla tiše Beatrice Sophie.

"Jo... to tedy jsme..." Eggerová se v rozrušení zakousla do kloubů levé ruky.

"Co teď?" položil důležitou otázku Carlos.

"Vykopeme to!" odvětila bez pochyb Sophie. "Bude to někde poblíž."

Zaklekli kolem sloupu na zem, aby prozkoumali jeho nejbližší okolí. Asi čtvrt metru za ním, těsně za kamennou obrubou, nahmatali pod trávou citelně měkčí půdu. "Tady budem hrabat! No jo, ale čím? Máte někdo něco?" ptala se Sophie.

"Nářadí jsme žádné nevzali, chyba," řekla Eggerová. "S kopáním nikdo z nás nepočítal."

"Mám kapesní nůž!" oznámil Carlos. "Zkusím to s ním."

Všichni tři se pravidelně střídali při odstraňování zeminy. Po patnáctiminutovém snažení se v otvoru za sloupem objevil silný igelit, který byl zřejmou součástí něčeho dalšího. Zakrátko bylo možné nahmátnout plochý předmět. Šlo o boční stranu běžného kufříku se dvěma číselnými zámky. Kufřík chránil silný igelitový pytel, převázaný šňůrou na prádlo.

"Mám to otevřít?" zeptal se tiše Carlos.

"Jasně, rozřízni špagát a vyndej to ven."

"Je tam blbá kombinace, co teď?" zalomcovala bezvýsledně zámky Sophie.

"Nastav stejná čísla, co jsou na sloupu."

"Těch je ale o cifru víc, 7767 a 183, přebývá trojka."

Carlos nastavil na levé straně kufru 776 a zámek se následně otevřel. 718 však na pravém zámku nefungovalo. "Furt nic."

"Dej tam 381, čísla z druhého konce," poradila mu Eggerová.

"Paráda, uhodlas, Sabino! Chytrá!"

Po otevření kufříku zůstali všichni beze slov zírat na jeho obsah. Byl plný balíčků stodolarových bankovek.

"Bože... holky...! Kolik to tady vlastně... máme...?!"

Eggerová vytáhla jeden balíček a prolistovala ho. "Řekla bych, že tohle je deset tisíc dolarů. Dohromady... asi pět set tisíc."

Sophie si otřela čelo. "Tedy... to už stálo za to... A chudáka Laga kvůli tomu..."

"Radši bychom to měli dostat co nejdřív do hotelu. Abychom to eventuálně neodskákali i my," navrhla prakticky Eggerová.

"Dobrý nápad," připojil se Carlos, otřel nůž o svou botu a zavřený vrátil zpět do kapsy.


Za zatáčkou o několik desítek metrů směrem dolů z kopce stál zaparkovaný vůz. Poblíž něho seděli na betonové zídce dva muži v rozhalenkách.

"Hele, ňáký lidi!" ozval se Carlos a zakýváním kufříku ukázal vpřed.

"Že by?" připojila se Sophie. "Neotočíme to?"

"Na to je pozdě. Nasednou do auta a dojedou nás. I kdyby jsme se přetrhli." Otočila se na chlapce. "Nemůžou to být lidi z gangu?"

Zavrtěl hlavou. "Ee, ty by měli stejný trika se znakem."

"Ale můžou to být tamti, co v Berlíně oddělali Laga," polemizovala Sophie. "Pak máme na krku problém."

"Ať tak, či tak, projdem kolem těch dvou jako by nic. Třeba si nás nevšimnou."

Předpoklad se bohužel nepotvrdil. Razantní nepřátelské hej! zastavilo trojici ihned, jak se ke dvěma sedícím přiblížila. 

"Čau, chlapi, voč de?" obrátila se na ně místním dialektem Sophie. "Máte poruchu?"

"Příde na to," řekl jeden z mužů a vstal.

"Na co?" zeptala se nebojácně Eggerová.

"Mluvíš jako cizinka."

"To se ti zdá, kámo. A žádný tykání, jo," ukázala prstem Sophie, "husy sme spolu nepásli!"

"Mluvíš moc dobře ponašem, holka, jako bys byla vocaď. Ale nejsi."

"Sem vocaď! My všichni sme vocaď!"

"Hej, kámo," ozvala se znovu Eggerová. "Jak to, že jste jen dva, he?"

"Právě!" připojila se Sophie. "Nenechali ste třetího v Berlíně, e? Studenýho?! Nemenoval se náhodou Saulo Lago?!"

Teď vstal i druhý z mužů. "Moožná," protáhl. "Vobral nás a nechtěl nám říct, kam ty dináry zašil."

"To vám pěkně děkujem!" rozčilovala se naoko Sophie. "Chlupatý to málem přišili nám!"

"Smůla, holka..." pokrčil rameny vyšší z mužů. "A už dost keců! Teď navalte, co jste našli, a můžete zmizet!"

"Nic takovýho!" vykřikla Eggerová předstoupila před Carlose. "Měl bys něco vědět, hochu, je tu s náma americkej diplomat! Jestli se nám něco stane nebo jestli nedostane prachy, můžete si voba vykopat hrob! Pošlou na vás zvláštní komando a tomu nezdrhnete!"

"Kecáš!"

"Nekecá, kámo!" zavrtěla zvednutou rukou Sophie. "Kdo myslíš, že to celý zorganizoval? My tři snad, he?!"

"Ten chlap čeká dole v hotelu! Ona nelže!" přispěl k diskuzi Carlos.

"Jak se jmenuješ, chlapče?" zeptal se ho vyšší z obou mužů.

"Carlos Ribeiro, pane."

"A já jsem Otávio Gusmão. Ten vedle se menuje Cabo Rocha. Sme voba profíci a ty, ty se drž radši stranou, jo? Ve vlastním zájmu." Otočil se na obě ženy. "Navalte prachy!!"

"Nic vám nedáme!!" vzkřikla rezolutně Eggerová. "Prachy sou naše!!"

"Hovnajs, vaše, ženská!! My nakradli zlato!! My ho prodali!! Nám patří prachy!!" Gusmão otevřel zadní dveře a v jeho ruce se objevila izraelská automatická pistole Uzi. Druhou zbraň hodil svému kolegovi. "Už mi ty dvě vopice serou!! Tak co bude?! Máme vás všecky vodkrouhnout?!" Ozvalo se dvojí natažení závěru.

Carlos se shýbl k zemi, aby pak pomalu předstoupil s kufříkem vpřed. Napřáhl s ním paži a když stál od Gusmãa sotva na metr, hodil mu do očí druhou rukou písek, který předtím sebral ze země.

Postižený si instinktivně zakryl oči, mezitím co chlapec doslova přeletěl nízkou zídku a i s kufříkem zmizel v terénu. "Tudy!! Za mnou!!" stačil ještě vykřiknout.

Kopec byl velmi strmý, zarostlý hustou, takřka neprůchodnou vegetací, kterou bylo velmi obtížné prodrat se. Stálo to krev, pot, bolestivé pády a škrábance. Uprchlíkům bylo jasné, že jakmile se znovu ukážou na silnici, budou oběma ozbrojenými muži rychle dopadeni.

"K zemi! Čekaj dole!" zavelela Eggerová.

Zalehli tedy na zem ve vzdálenosti asi tří metrů od silnice, ve velmi nepohodlné pozici hlavou z kopce dolů.

Náhlý útěk Gusmãa s Rochou moc nezaskočil. Nasedli jednoduše do vozu a sjeli o zatáčku níž. Byli si takřka jistí, že se tu uprchlé trio dřív či později musí objevit. To, že by neschůdným terénem kopírovalo silnici směrem dolů, bylo skoro nemožné.

Oba muži zaparkovali vůz a pomalým krokem se zbraněmi v rukou obcházeli krajnici.

"Už by tu měli sakra bejt," lamentoval Rocha. "K čertu s tim malym parchantem. Strašně nerad střílim na děti."

"Heleď, dyby se do toho ten šmejd nemontoval, nikdo by si ho nevšim. Takle nás nasral a má holt pech. Eště mám jeho blbýho písku plnou držku!"

"Řikám, že už tu měli dávno bejt, kurva! Jestli nám zdrhnou...!"

"Prdlajs, nesejčkuj! Zašili se tu. Musíme to prolízt!"

"To tohodle zelenýho bordelu nejdu!" prohlásil Rocha radikálně. "Sou tam hadi a kdoví co eště! Nechci chytit barberio! Víš, co jich tu je!"

"OK, projdu silnici vo kus níž a uvidíme."

Asi po deseti metrech se zastavil. Zaujala ho neobvyklá barva mezi zelenými rostlinami. Fialový může být třeba květ, tohle ale květ nebyl.

"Hej, pocem!" křikl Gusmão na kolegu.

"Zahlídl nás!" zašeptala důrazně Eggerová. "Rychle! Plazte se zpátky! Pomalu! - Dost! K zemi! Už ani hnout! Koukaj oba sem!"

"Kohopak to tu máme v křoví...?" zeptal se nahlas a posměšně Gusmão.

"Vidim je," navázal na jeho řeč Rocha.

"Takže... než napočítám do pěti hodíte sem prachy. Jestli ne, budem střílet!!" křičel směrem do terénu. "Jedna!"

Rocha se napětím kousal do rtů.

"Dvě! - - - Tři!"

"Ty buzerantky se rači nechaj zabít, doprdele...! Todlenepochopim!" Rocha zavrtěl hlavou a následně se celý rozkýval. Za pár vteřin ztratil nervy a hystericky zaječel: "Navalte tooo, hergooot!! Do hajzluuu!! Neserte nááás, kráávy zjebanýýý!!"

"Štyry...!" pokračoval ve zlověstném počítání Gusmão. Poté udělal krátkou pauzu. "Pět!! Pěět!! Kurva svině, pěěěět!!! Teď ste nás nasrali!!!" Začal zběsile střílet do zeleného porostu a jeho kolega se k němu za okamžik přidal.

Eggerová se Sophie a Carlosem leželi přilepení k zemi. Střely jim hvízdaly nad hlavou. Carlos s obličejem vmáčknutým do hlíny se potichu modlil.

Asi po deseti sekundách palba ustala. Následovaly dvě krátké dávky, které jako by k původní střelbě ani nepatřily. Pak zavládlo ticho.

Eggerová zvedla hlavu. "Ležej na silnici... Ti dva tam leží a nehejbaj se! Oni se snad navzájem zabili!"

"To je finta!" mínil Carlos. "Až vylezem, našijou to do nás!"

"Nemyslím," ozvala se Sophie, "maj na košilích krev."

Trio opatrně opustilo úkryt.

Scenérie na silnici byla překvapivá. Na zemi tu leželi oba útočníci, zasaženi několika střelami. Rocha se vůbec nehýbal, Gusmão byl při vědomí. "Máte prachy...? Našli ste je vůbec...?" vypravil ze sebe sípavě.

"Jo," odvětila Sophie. "Co se tu stalo?"

"Nevím... to bude gang... vemte prachy... a zdrhejte do auta...! Musíte pryč... jinak... ste mrtví...! Fofr...! Dělej...! Naložíte i nás...!" Několikrát se chrčivě nadechl. "Hej, ty... vem si naše zbraně... Sáhni mi na lejtko... pod kalhotu... malá bouchačka..."

"Dík," řekla Eggerová, celá zmatená z nenadálého zvratu a podala malý revolver Carlosovi. "Na! Rychle k autu!"

Jen co se k zaparkovanému vozu přiblížili asi na tři metry, ozvala se z okolního porostu silná kanonáda ze samopalů. Z auta se kouřilo, sklo z bočních oken odlétávalo na metry daleko, během pár vteřin byly prostřílené i gumy. Eggerová vypálila dávku naslepo do husté zeleně a to samé udělala i Sophie. Střelba z neznáma však zesílila natolik, že už nemělo cenu opětovat ji. Kulky navíc začaly vysekávat díry v zemi nebezpečně blízko. Trio zalehlo na silnici, nikdo se nepokusil ani pohnout. Za okamžik vystoupilo z porostu několik ozbrojených mužů. Na sobě měli černá trika se znakem a písmeny M-S. První z nich držel krom zbraně vysílačku, do níž křikl několik slov.

"To je gang...!" zašeptal s posvátnou hrůzou v hlase Carlos, nechal revolver i kufr s penězi na zemi a s rukama nad hlavou vstal. "Udělejte to samý co já, jinak nás zabijou. A řekněte, že jste cizinky, snad to pomůže..."

Eggerová se Sabinou odložily zbraně.

"Proč jste stříleli?! Zachránili jsme vám život!" zeptal se ostře muž s vysílačkou.

"My nezačli!" odpověděla mu podobným tónem Sophie. "Bránili jsme se! Pálili jste ze zálohy! Nebylo jasný po kom!"

"Kdo jste?"

"Sophie, a vy?"

"Ricardo. Odkud máte zbraně?!"

"Od těch dvou, přece!" houkla na muže Eggerová, když ukázala na dva ležící muže.

"Mluvíte jako Evropanka."

"Jsme obě německé turistky. Bydlíme dole v hotelu."

"Turistky?"

"Jo, a čeká tam na nás chlap od CIA. Myslím, že nás už postrádá."

Ricardo se rozesmál. "Aha... Dobrý pokus, ale dost naivní."

"Žádný pokus, ověřte si to. Jenkins čeká na peníze, co máme v kufru. Patřily Saulovi Lagovi, ten nám je dal. Než ho tamti dva, co tu leží, odto."

"Lago je mrtvý?!"

"Je," kývla Eggerová. "Zabili ho před pár dny v Berlíně. U nás v Německu."

"Kolik je těch peněz?"

"Asi půl milionu doláčů," odvětila Sophie.

"Nějak málo."

"Lago dal možná zbytek církvi."

"Jo, říkalo se, že se chtěl stát na starý kolena knězem..." Ricardo se poškrábal za uchem. Zdálo se, že přemýšlí.

"Nejsme vaši nepřátelé, pane," řekla mu Sophie.

"Jste cizinky, v tom je problém. Na tohle já nestačím. Věc musí rozhodnout vrchní velitel. Zavolám mu."

Krátce telefonoval a poté prohlásil: "Velitel vás chce vidět. Nasedněte do támhle té dodávky. Dozadu! - Počkejte ještě! Jak se jmenuje váš hotel?"

"Mirasol, pane," řekl Carlos.

"Aha. - Ty jsi místní, kluku, co?"

"Jsem bratr Alberta Ribiera, pane."

"Toho obchodníka?"

"Toho, pane. On vám zaplatil paušál, abych směl na Copě prodávat noviny."

"Alberto je OK," prohlásil Ricardo, "znám ho, dodává nám všecko možný." Obrátil se na jednoho z mužů. "Ty, pojď sem, brnkni někomu do města. Zjisti, jestli v... Mirasolu bydlí chlap jménem Jenkins, a co je zač, jasný?"

"Jasný!"

Zdola ze silnice přijel malý nákladní mikrobus a za ním osobní auto. Jejich osádky byly oblečené do stejných trik černé barvy, na nichž dominovala písmena M-S.

"Hej, Ricardo?! Proč tu eště trčíte? Čekáte na poldy?!"

"Tady velím já, takže klídek, brácho, a čekej! - Hej ty, sem ke mně!" ukázal na řidiče osobního auta, "vem svý chlapy a odkliďte tamty dva. Odklidit znamená odvézt pryč! Ne hodit do křoví! Taky zařiď, ať odtáhnou jejich vrak, okay?!"

"Okay!"





13.

 

Cesta v nákladním prostoru dodávky trvala asi půl hodiny a probíhala víceméně mlčky. Vůz poté chvíli stál, jakoby čekal na otevření brány, aby následně přejel zvýšený schod. Posádka nabyla dojmu, že se ocitla v uzavřené oblasti, například v zahradě rodinného domu. Tomu odpovídal i fakt, že vůz znatelně zpomalil a také více manévroval, jeho řidič se evidentně vyhýbal překážkám. 

Když dodávka stanula, nacházela se v nevelké pozemní garáži. Všem třem zajatcům nasadili ozbrojenci neprůhledné kukly, aby je pak provedli podzemím, skrz několik obytných domů a sklepem posledního z nich. Chodba se zde zmenšila natolik, že dál museli postupovat v předklonu. Když jim byly kukly sňaty, spatřili malou prostoru, vyhloubenou pod zemí. Stěnami, provizorně vyztužený prkny, trámy a kusy stromů, prosvítal oranžový jíl. Vzduch zde byl vlhký, světlo obstarávalo několik rozvěšených žárovek, napájených autobaterií.

U malého stolku tu na nízké židličce těsně nad zemí seděl asi třicetiletý muž v černém triku. "Dobrý den," řekl slušnou evropskou angličtinou. "Nech nás, Luizi," mávl na osobního strážce, který hned nato odešel.

"To je pan Montes-Salazaro," řekl tiše Carlos. Pak ukázal vedle sebe. "Paní docent doktor Eggerová a vedle ní Sophie Lascoux. Obě z Berlína. - Já se jmenuji Carlos Ribeiro."

"Díky za představení. Odkud mě znáš?"

"Vás zná přece v Riu každý, pane. Jste vrchní šéf gangu."

Zvedl obočí a polichoceně se zasmál. "Máte šikovného průvodce, dámy. Takže vy dvě jste z Německa?"

"Ano, ale můžeme mluvit portugalsky. Angličtina nám upřímně řečeno příliš nesvědčí, i když ji zvládáme."

"Dobře. Zajímavé. - Vy jste...? Přeslechl jsem vaše francouzské jméno."

"Beatrice Sophie Lascoux."

"Jak ze Tří mušketýrů... Na to, že jste cizinka, mluvíte skvěle ponašem, slečno Lascoux, blahopřeji vám." S obtížemi si přehodil nohu přes nohu. "Nehmen Sie doch Platz - sedněte si," ukázal na hromadu dek, ležící na zemi. "Další židle bohužel nemám."

Všichni tři usedli do tureckého sedu na zaprášené deky.

"Učil jsem se německy na univerzitě, ale ne tolik, abych se s vámi vaší mateřštinou nestyděl mluvit. - Dámy... nemějte mě prosím za primitiva. Studium jsem sice nedokončil... nicméně k tomu moc nechybělo. Měl jsem odlišné politické názory na... řekněme současný kapitalizmus a... studia nedobrovolně zanechal."

"Kvůli politice jste se stal šéfem novodobých Cangaceiros?"

Muž přísně vzhlédl, zřejmě v domnění, že jde o hloupý žert.

"To byla lichotka!" dodala rychle Eggerová.

"Ach tak... Důvodů bylo víc. - Ale k věci: dostali jste se do konfliktu s mými muži, proč?"

"Zavinili to tamti dva mrtví, pane, napadli nás. Když začala střelba, nebylo jasné, kdo je kdo," vykládal Carlos přesvědčivě. "Jakmile se vaši chlapi objevili, složili jsme zbraně. Nejsme nepřátelé!"

"Ovšem, ovšem... A váš Američan?"

Eggerová rozhodila rukama. "Jenkins po nás chce třetinu z Lagových peněz. Nemáme na výběr. On peníze dostane ze země, my ne."

"V diplomatickém zavazadle."

"Přesně tak."

"A ty řeči o CIA?"

"Jsou pravdivé, přísahám."

Šéf gangu s ustaranou tváří přikyvoval. "Čmuchal z Ameriky... hm... ten nám tu chyběl... Kde jste vlastně poznali tamty tři? Laga, Rochu a Gusmãa?"

"Lago byl za mnou v Berlíně a než ho ti ostatní zabili, daroval mi zbytek peněz. Řekl mi, kde je v Riu najdu. Mou adresu měl od Carlose. Dělíme se s ním, na něm nám zvlášť sejde, chceme, aby žil líp nežli dosud.

"Má přece bratra a ten rozhodně není chudý."

"Ano, to není, bohužel. Přesto ho nechal bydlet ve favele, a kdybychom ho finančně nepodpořili třemi tisíci euro, dodnes by doma neměl vodu ani elektriku."

"Mhm. - Proč vás vlastně Carlos tolik zajímá? Proč mu pomáháte? Zrovna vy, dobře situované Evropanky?"

Eggerová pokrčila rameny. "Nehrajem si na spasitelky, nemyslete. Prostě... máme možnost pomoct mu. Je to dobrý kluk a je ho škoda. Není správné, že musí žít na Santa Martě, v tak nedůstojném prostředí."

"Žije jich tam mnoho."

"Ano, ale všem my pomoct nemůžeme, jen jednomu," zdůraznila Sophie. "Myslíme, že dát peníze konkrétnímu jednotlivci je lepší, než je anonymně strkat do nějaké nadace a nemít přehled, u koho vlastně skončily."

Muž za stolem zamyšleně přikývl. "Kolik zbylo po Lagovi?"

"Odhadem půl milionu dolarů," řekla Eggerová. "Podle všeho dal větší část peněz katolíkům."

"To je možné. Saulo Lago byl v jádru dobrý chlap. Škoda, že se přidal k tamtěm dvěma. - Půl milionu... je pro mě pakatel. Prodávám kokain, dámy, ve velkém. Dělám jen velké kšefty. Velké kšefty znamenají velké riziko. - Půl milionu... co já s tím?!" ušklíbl se. "Kolik z toho dostane váš Carlos?"

"Jenkins chce třetinu z celku. Z toho, co zbude, dostane Carlos taky třetinu."

"No dobře. Ovšem... víte, že vás nemůžu nechat odejít bez zaplacení poplatku. Existují jistá pravidla, která musím dodržovat i já."

"S tím my počítáme. Nehodláme vaše pravidla narušovat." Eggerová vstala, otevřela kufr s dolary a podala ho šéfovi gangu. Pohlédla mu zpříma do očí. "Chci vás požádat... abyste dal Carlosovi šanci. Aby se jako dospělý... nemusel schovávat pod zemí."

"Jako já?"

"Ano, pane, jako vy. - Já... jsem v zásadě proti prodeji drog, víte, jenže u nás v Evropě máme jiné podmínky. Evropská chudoba se s tou vaší nedá vůbec srovnat. Chápu, že to různí lidé řeší různě. Třeba po svém."

Muž za stolem sešpulil rty a pohlédl na hodinky. "Už jsem tu příliš dlouho, není to bezpečné." Sáhl pro bankovky. "Padesát tisíc pro mě a mé muže. Na doutníky. Zbytek je váš." Sklapl kufřík a vrátil ho Eggerové.

"Díky, pane... přejeme vám pokud možno šťastné Vánoce." Eggerová napřáhla pravici. "Budeme na setkání s Cangaços rádi vzpomínat."

"Obrigado. - Feliz Natal. - E ." Montes-Salazaro se pokusil o přátelský výraz. "Nechám vás odvézt." Odsunul prkno, sloužící jako dveře. "Hej, Luizi! Zavezeš naše hosty do hotelu. Ručíš mi za ně i za jejich věci hlavou! - Nenene, nech jim odkryté oči, nejsou to naši nepřátelé."

 

------

 

Slunce už dávno zašlo; nastala doba, kdy je pláž na Copacabaně osvětlena pouze planoucími hotelovými okny a v toto roční období i září vánočních dekorací.

"Asi bychom tu tak pozdě neměly být," obávala se Eggerová.

"To máš jedno." Sophie se opřela o její záda. "Na prosinec je hezky teplo, co, u nás doma teď určitě sněží. A tady pořád jen poprchá. - Prší tu často, viď, Carlosi."

"Hodně často."

"Carlosi?"

"Jo?

"Slib nám, že se o ty peníze nenecháš připravit. Nikým, ať už je to kdokoliv."

"Slibuju, Sabino, na mou duši. Žádný strach, vyznám se tu, vím, co mám dělat."

"Dobře. A taky nám slib, že až budeš moct, přiletíš za námi do Berlína. Letenku ti zaplatíme."

"Docela určitě, Sophie, strašně rád! Koupím si pořádnej mobil, ten chytrej, co nosej dospělí, a ozvu se vám mailem! Brzo! Jste nejlepší kámoši, co jsem kdy měl! Nikdo na světě by mi nedal ani tisícinu toho co vy! Ste lepší než vlastní ségry!"

"Dík. Hlavně si nenech ty peníze vzít." Sophie zvedla ruce nad hlavu. "Pojď tleskat, Sabino."

"Jak tleskat?"

"Přece rukama. Dej je nahoru a tleskej s nima o ."

Druhá žena zavrtěla s úsměvem hlavou. "Ty máš ale nápady..." Zvedla ruce, po čemž se ozvalo několikeré zatleskání. "Takhle?"

"Přesně tak, Sabinko."

"A tomuhle ty říkáš romantické posezení za soumraku na pláži??"

"Je tu s námi Carlos, tak jsem nasadila náhradní program za mrouskání. Vzájemný potlesk nad hlavami."

"Mluvil někdo o mrouskání? Řeč šla o romantice."

"Aha... A zádíčka na zádíčka to je dost romantický, Sabino?"

"Jasně. To jediný."

"Nemám vypadnout, holky?" zeptal se náhle Carlos. "Abych vám tu nezacláněl."

"Ani nápad, kámo! Jen hezky zůstaň! My to s tou romantikou už nějak zvládneme. A ty přece taky, nebo ne?"

"No jasně, Sophie. - Víte, holky, když jsem vás tehdy v létě prvně viděl, myslel jsem, že jste Francouzky, co sem přilítly za chlapama. Nevěřily byste, kolik ženských z ciziny sem kvůli tomu jezdí! V hotelových barech se vždycky najde nějaký ten frajer, co nejni drahý. Pozdějc mi došlo, no... jste furt spolu, co... a... že vy dvě... že asi patříte tak ňák... k sobě. Nebo se pletu, Sophie?"

Zavrtěla rukou na znamení nesouhlasu. "Já odmítám vypovídat bez svého právního zástupce."

"Jsi chytrý kluk, Carlosi," řekla smířlivě Eggerová.

"Ani , Sabinko. Heleď... vy dvě dokážete vždycky člověka překvapit. Když ne obříma darama, tak třebas tím, že máte ráno zválenou jen jednu postel."

"Hele, vidíš ho?! Filuta, co? Neušlo mu to!" řekla s obdivem Eggerová. "Víš, CarlosiSophinka se vždycky v noci cítí osamělá. To se pak chce tulit a ohřívat..." Pokrčila rameny. "Co s ní můžu dělat?"

Všichni tři se hlasitě rozesmáli.

"To já chápu," řekl oslovený mezi smíchem. "A ty jako její nejlepší kámoška nemáš srdce odmítnout to."

"Přesně tak."

Sophie si odsedla stranou, svá chodidla položila druhé ženě na klín.

"Vidíš, Carlosi? Takhle to vždycky začíná..."





14.

 

Berlín, Grüntenstraße, 26. prosinec 2013, šest hodin večer. Komisař Feist, oblečený do společenských šatů a svrchníku, stiskl zvonek se jménem Egger. Bzučák mu po chvíli otevřel dveře na zahradu, kterou prošel až ke dveřím rodinného domu. Lehce na ně zaklepal.

"Komisaři? Dobrý večer. Co vás k nám přivádí?"

"Už zpátky z Ria, paní docentko?"

"Jste tu služebně?"

"Kdepak!" ohradil se policista. "Čistě soukromě!"

"Přiletěly jsme včera. - Proč jste vlastně přišel?"

Feist napřáhl ruku. "Cítím z vašeho domu vůni Vánoc, paní docentko. Chci vám především popřát jejich šťastné prožití."

"To jste hodný, komisaři, díky. Totéž přeji já vám. - Chtěl jste ještě něco?" zeptala se paní domu, když policista neodcházel.

"Vlastně ano. Byl jsem zvědavý, jak ta... záležitost v Riu dopadla. Nás zadrželi na letišti a..."

"Já vím. Jeden anonymní telefonát. Jsem o té akci informována. Jak to dopadlo...? Vlastně dobře, sice nás Gusmão s Rochou málem zabili, ale jinak... vše OK."

"A peníze??"

"Ty jsme našli. Jo, ještě něco by vás mohlo zajímat: Gusmão s Rochou jsou mrtví. Oddělal je gang,  a to přímo před námi."

"Vážně...? A kolik to hodilo?" vyzvídal dychtivě komisař.

"Čistě neoficiálně, mimo jakýkoli protokol, informace jen pro vás: sto papírů pro každého. V dolarech."

"Sakra, to je pěkný vánoční dárek! Hodil by se!"

"To ano. Hlavně našemu příteli Carlosovi. Snad bude konečně moci začít žít jako člověk."

"Takže zčásti přece jen dobročinnost, paní docentko?"

"Samozřejmě, komisaři. Jinak by to celé ztratilo smysl."

"Ovšem, chápu. - Víte, paní docentko Eggerová... já... myslel jsem... napadlo mě... že bych vás dnes pozval na večeři a při té příležitosti bychom si promluvili... jako přátelé... Prožívám právě vleklou manželskou krizi a vy... jste přece rozvedená, pokud vím..."

"Pardon?"

"No... chápejte: zvu vás na večeři, čistě nezávazně."

"Jenže... já už na večer něco mám, víte?" Eggerová se otočila. "Můžeš na moment?" křikla směrem do domu.

Sophie, oděná do lehkého domácího oblečení, vzápětí přišla. "Komisaři? Dobrý večer! Jak se máte?"

"Dobrý večer, slečno Lasc..."

"Lascoux."

"Ano, Lascoux, už vím. Co vy tady??"

Dívka sešpulila rty a vzala druhou ženu kolem pasu. Pak jí krátce položila hlavu na rameno. Následně pohlédla na Feista. Zvedla při tom významně obočí. Když komisař situaci stále nechápal, dotkla se několikrát svými rty krku druhé ženy. "Už je vám jasné, proč tu jsem?"

Feist si zakryl na okamžik oči rukou. "Ach, ano...! Jistě... promiňte. Dvacet let u kriminálky a pořád mám dlouhé vedení. Nezlobte se, tahle alternativa mě opravdu vůbec nenapadla. Ještě jednou se omlouvám, už jsem na odchodu. Hezký zbytek Vánoc, dámy, a až příště pojedete do Ria, vemte sebou prosím namísto Jenkinse mě. Znáte přece policejní platy..."

Eggerová zavřela dveře. "Je očividně zklamaný," konstatovala.

"Především je ženatý, takže by na večeři měl zvát svojí ženu a ne tebe."

"Nech ho plavat, nešla bych s ním na večeři ani za milion." Eggerová vzala dívku za ruku. "Co budeme dělat?"

"No... sednem si do obýváku, Sabino, já pustím telku a pak si budem prohlížet vánoční dárky, co jsme si přivezly z Ria, chceš?"

"Moc ráda, Sophie."

"Sabinko?"

"Hmm?"

"Až si sednem... smím si položit nožky na tvůj klín?"

Eggerová se na dívku shovívavě usmála. "A kam jinam by sis je chtěla dát?"

 

Komisař Feist se v zahradě po pár krocích zastavil, aby si ohrnul límec svrchníku. Foukal nepříjemně studený vítr, který mu navával vločky mokrého sněhu za krk. Feistův sen o příjemně stráveném večeru se rozplynul a s ním se pomalu ztrácela i vánoční vůně, linoucí se z rodinného domu do zahrady...

 

 

 

Konec

 

(c) Copyright 2013 by Realm of antisubtext

 

 


žena z ria 3. povídky |