Zázračný křišťál

napsala Arsiméné



Poznámka 1: První část volně vychází z Mišákovy povídky Příběh o Hnědoočce. Odehrává se na počátku čtvrté série, v době, kdy se Xena vrátila od lesních Amazonek poté, co se dověděla, že Gabriela přežila pád do propasti v Dahakově chrámu.

Poznámka 2: Protože odpovídající díl seriálu, v němž se Xena v Poteidaii znovu shledá s Gabrielou a k tomu i s Nadějí a jejím bastardem, považuji za vrcholně trapný, v této verzi vyřídí Naději společně s Dahakem Herkules a Morrigan, stejně jako v jiné Mišákově povídce Zvláštní sen 2. Tím však veškerá záměrná podobnost s touto povídkou končí. Vlastní děj příběhu by měl být původní, bez záměrné podoby s něčím jiným.

Povídku věnuji samozřejmě Mišákovi s poděkováním za všechna jeho dosud napsaná díla.







1.část: Další návrat Kallistó

Tajemný zachránce

Vysoko v horách kdesi na severovýchodě Řecka je malé údolí, vlastně sedlo uzavřené ze všech stran masou skal. Jedna z nich, zdaleka nejmohutnější, je kolmá, skoro rovná. Dole pod ní se nakupila hromada balvanů a suti svědčící o tom, že se v minulosti zřítila velká část její přední stěny. Kameny nezakrývají otvor do jeskyně, vysoký, široký a svým tvarem až překvapivě připomínající bránu. Ostatně pečlivější pohled prozradí, že tu skutečně pracovala lidská ruka. Po stranách vchodu jsou zřetelně vidět zbytky mohutných sloupů a další výzdoby která vzala z větší části za své s padajícím kamením. Branou se sice stále dá projít, ale jen kousek za ní se tyčí hradba dalších balvanů popadaných ze stropu, takže jeskyně je zcela zatarasena.

Tuto jeskyni si přetvořili ve svůj chrám - usilovnou prací i za pomoci kouzel - vyznavači temného kultu nestvůrného boha či spíše démona Dahaka. Zde se konaly obřady s lidskými oběťmi a sekta připravovala příchod svého boha na zem. V samém chrámu pak bojovala proslulá bojovnice Xena se sektáři i s Dahakovou dcerou Nadějí, aby tomu zabránila. Její přítelkyně Gabriela, Nadějina matka, zápas nečekaně ukončila tím, že se i s nezdárnou dcerou zřítila do ohnivé propasti uprostřed chrámu. Odchodem Naděje ztratil Dahak, alespoň dočasně, naději na svůj návrat, Xena však ztratila věrnou družku. V návalu bolesti a vzteku probodla dýkou potřenou krví zlaté laně zbožštělou bojovnici Kallistó, svojí dřívější nepřítelkyni. Kallistó sloužila předtím Naději, přešla však, přinejmenším na čas, na Xeninu stranu. Její posměšná slova po Gabrielině pádu však princeznu bojovnici dohnala k tomuto činu, ne zcela spravedlivém - i když Kallistó bývala donedávna bezohledná vražedkyně a nikdo ji nelitoval. Poté odvedla bojovnice všechny zajatce, právě včas, neboť po zmizení Dahakovy dcery se zřítil strop chrámu i část fasády. Také Dahakovi vyznavači odešli a už se na to místo nikdy nevrátili. Uvnitř zůstalo ležet Kallistino tělo. Tak skončila druhá slavná starořecká bojovnice a Xenina dlouhodobá nepřítelkyně.

Nebo si to alespoň všichni mysleli. To samé si mysleli už několikrát předtím.

O celé té historii neměl pocestný, který právě dorazil k údolí, nejmenší tušení. Jen náhodou se ubíral těmito lidmi i bohy zapomenutými končinami. Zastavil se, aby si odpočinul po namáhavém výstupu do sedla. Nebyl na turistické pochody zvyklý A bylo tu mnohem tepleji než u něj doma, i když takhle vysoko v horách se už zase ochladilo. Přemýšlel, jak dlouhý pochod má asi ještě před sebou. Neměl pochyb, že to, co hledá, není daleko odtud, ale kde přesně, to nevěděl. Co hůř, neměl ponětí, jakým směrem jít. A dokud nepotká nějaké lidi, nemá šanci se dozvědět víc.

Jakmile se rozhlédl po údolí, zaujala ho ona skála, která bývala chrámem, s dírou dovnitř, takže se na ní šel podívat zblízka. Pak ho napadlo, jestli to, co hledá, není v uvnitř, v jeskyni. Nezdálo se to příliš pravděpodobné a navíc se nedalo jít dovnitř dál než pár kroků. Před hradbou balvanů se na chvíli zastavil. A co když je to přece jen tam?

Uvnitř však bylo něco zcela jiného. Z druhé strany se nečekaně ozval výkřik: “Hej, tady jsem! Zachraňte mě!”

(Co tomu předcházelo)

Ležela ve tmě a na nohou, pod koleny, ji něco strašně tížilo. Ta tíha byla jediné, co vnímala, do této chvíle byla jen tma a prázdno. Ale teď tu byl pocit těžkosti, který k ní patřil, a tak musela být i ona, i když v téhle chvíli o sobě ještě nic nevěděla, nic si nepamatovala.

Otevřela oči. Obklopovalo ji šero, ale ne úplná tma. Kus od ní sem padaly paprsky světla. Trochu se nadzvedla a pohlédla na svoje nohy. Zděsila se. Od kolenou níže až pod kotníky byly zavalené obrovským kusem kamene. Proto ta tíha. Bezmyšlenkovitě se naklonila dopředu a snažila se balvan odvalit. Vypadalo to jako beznadějné úsilí, ale po chvilce námahy měla přece jen úspěch. Vydechla úlevou. Mezitím se jí v hlavě trochu vyjasnilo a uvědomila si, kdo je: Kallistó. A rozpomněla se na všechno, co se stalo, než ji pohltila temnota. Na boj s Nadějí v Dahakově chrámu, Gabrielu mizící v propasti, na Xenu, jak jí s výrazem nepříčetné zuřivosti vrazila otrávenou dýku do prsou. Je snad už mrtvá? Ocitla se v podsvětí - snad v Tartaru?

Ne, Tartaros už přece poznala, tam není. Elysium to připomíná ještě méně. Její oči se rozhlížely okolo, až v pološeru rozeznaly stěny jeskyně a zbytky sloupů i Dahakova oltáře. Světlo sem padalo dírou ve stropě. Samozřejmě, zůstala ležet v Dahakově chrámu. Takže stále žije?

Ano, vždyť dýchá, srdce jí tluče a kromě toho, kdyby neměla živé tělo, sotva by se mohla cítit tak mizerně. Laní krev zřejmě smazala účinky ambrózie, která ji proměnila v bohyni. Proto Kallistó upadla do mdlob a teď je jako po dlouhé nemoci, zesláblá a celá rozlámaná. Ale nesmrtelnou bytostí se stala ještě před požitím ambrózie, protože snědla jablko ze stromu života. Na to byla zřejmě laní krev krátká. Teď si Kallistó také uvědomila, že obě nohy by měla mít napadrť a zatím v nich necítila ani žádnou bolest, což dokazovalo, že si zachovala nesmrtelnost. Jediné přání, které v poslední době chovala, zemřít a zapomenout na všechno, se jí nesplnilo. A Kallistó už po smrti ani netoužila. Myšlenky měla sice ještě trochu zmatené, ale jasně cítila, že její omrzelost životem a beznaděj skončila. Všechno to, co leželo v minulosti za černými mdlobami, ze kterých právě procitla, jako by k ní už ani nepatřilo. Ani nelitovala, že už není bohyně, stejně z toho dohromady nic neměla.

Vstala, protáhla se - její nevolnost a slabost už ustávaly - a vykročila ven. Čekalo ji však nemilé překvapení. Zbortila se sice jen část jeskyně, ale balvany se nakupily na velkou hromadu právě tam, co býval jediný východ. Kallistó byla opět uvězněná. Tyhle balvany si sama z cesty neodhází. Měla chuť s něčím praštit. Vypadalo to, že se bude historie opakovat. Zůstane tu trčet, dokud se neobjeví nějaká mocnost zla, jako byla Naděje, a neudělá z ní nástroj své vůle. Pak je ještě druhá možnost, o nic lepší než ta první. Nikdo za ní nepřijde a ona už nikdy neuvidí nic jiného než tmavou jeskyní, hromady kamení a pruh světla shora. Pěkná nesmrtelnost. Až doteď si ji moc neužila. Copak už nikdy nedostane šanci?

Vzpomněla si, jak seděla v jiné jeskyni, té, kde rostl strom nesmrtelnosti, Herkules ji tam uzavřel. Tehdy za ní přišly Xena a Gabriela, protože chtěly, aby jim pomohla proti bohyni Velasce. Kdyby jí tehdy Xena nabídla smír, snad mohlo být všechno jinak. Jenže Xena nevěřila, že by v Kallistó mohlo být ještě nějaké dobro. Když o tom tak Kallistó přemýšlela, ani se jí nedivila. Ani ona sama o tom tehdy neměla ponětí. A tak ji Xena využila jako jedno zlo proti druhému zlu, zůstaly nepřítelkyněmi a Kallistó pro svou pomstu dál sloužila mocnějším nepřátelům Xeny. Znova a zase končila v nepříjemných místech, odkud se sama nemohla dostat. Stejně jako nyní.

Zatímco tak uvažovala, světlo pohaslo, neboť venku nastal večer a po něm noc. Napadlo ji, kolik dnů a nocí se vystřídalo od jejího posledního střetnutí s Xenou. Měla nejasný pocit, že tu ve mdlobách proležela dlouhou dobu, možná i celé měsíce, ne-li roky. Co když tudy někdo půjde a uslyší její volání? Přivede sem další lidi a osvobodí ji? Byla to asi její jediná naděje, nepočítáme-li Naději, Héru, Área nebo někoho dalšího toho druhu. Takže bude doufat. Zavřela oči a usnula. (Nesmrtelná bytost sice spánek nutně nepotřebuje, ale neznamená to, že nemůže usnout, když se jí zachce.)

Uplynulo několik dní, Kallistó občas zkoušela pohnout některými balvany, ale měla strach, aby se jí celá hromada nesesypala nad hlavu. Hradba sahala málem do stropu, s tím si opravdu sama neporadí. Nabádala se, aby zůstala trpělivá. Neví, kdy přijde pomoc a nijak to neovlivní, ale jednou přijde a ona má před sebou celou věčnost.

Až najednou vycítila, že není sama. Hradba kamenů tlumila veškeré zvuky, takže nikoho neslyšela přicházet, ale přesto věděla, že je někdo na druhé straně. Měla tuto schopnost jako bohyně a zřejmě si ji zachovala i teď. Okamžitě se zhluboka nadechla a začala křičet, co jí jen její nadmíru vyvinuté hlasivky dovolovaly.

Ten venku strnul, když zjistil, že je uvnitř někdo uvězněný. Žena volala o pomoc. On by ji mohl pomoci, ale vůbec se mu to nehodilo. Měl by prostě jít dál? A nechat ji tam umřít ve tmě hladem a žízní? To by bylo opravdu kruté. Nebo snad někoho přivést? Tady lidé nežijí, kdo ví, jak daleko odtud leží nejbližší vesnice. A jak dlouho by trvalo, než by sem její obyvatelé došli a odházeli všechno kamení. Povzdechl si. Nemá na vybranou, asi to bude muset udělat po svém. Doufejme, že se to obejde bez nepříjemných následků - nebo spíš: že těch následků bude co nejmíň.

Na Kallistino ječení nikdo neodpovídal. Začínala se bát, aby neodešel, ale zůstával tam, to poznala. Potom konečně něco zaslechla. Hlasitý šramot odklízených kamenů. To bylo víc než si mohla přát. Vysvobození se dočká brzy. Zavřela oči a pokojně vyčkávala. Musí to být skutečný silák, jestliže je jen jeden. Že by Herkules? Pomyšlení na reka, jehož zkušenosti s ní byly velmi špatné, ji velmi znepokojilo a opět otevřela oči.

Světlo ji skoro oslnilo, ačkoliv jí slunce nesvítilo přímo do očí, byl to však citelný rozdíl oproti dřívějšímu šeru. Vnikalo sem širokým průchodem, který teď rozděloval hradbu kamenů na dvě části. Její zachránce vstoupil dovnitř; proti světlu z něj spatřila jen černou siluetu, vysokou a dosti štíhlou. Sklonil se nad ní a podával jí ruku. “Můžeš vstát?” zeptal se. Podle hlasu mladý muž. Obličej měl skrytý ve tmě, ale Herkula s jeho mohutnou postavou mohla Kallistó ihned vyloučit. “Jsem v pořádku,” zašeptala a nechala se vytáhnout na nohy. Neznámý ji vzal kolem ramen a tak ji vyvedl z jeskyně. Kallistó by mohla jít sama, ale nijak se tomu nebránila. V duchu si lámala hlavu, kdo jiný by dokázal to, při čem by se i prve jmenovaný hrdina pěkně zapotil. Ale když spatřila svěží zelenou trávu ozářenou nazlátlým odpoledním sluncem, šedá skaliska a jasně modrou oblohu, všechny ty úvahy v ní zatlačila bouřlivá radost z nově nabyté svobody. Najednou jí svět připadal nádherný. Jak si vůbec kdy mohla přát zemřít? Vymanila se ze zachráncova sevření a nedočkavě vyšla, téměř vyběhla, na vytoužené denní světlo. Nejraději by běhala a skákala, ale protože nebyla sama, potlačila toto přání a pohlédla místo toho na svého vysvoboditele.

Určitě ho nikdy předtím nepotkala. Měl bledý, poněkud strohý obličej orámovaný černými vlasy, oči chrpově modré, jasné a chladné, zastíněné tmavým, nápadným obočím, jehož oblouky sahaly skoro ke spánkům. Oblečení měl divné, zcela neřecké. Bílou košili s plandavými rukávy a s krajkou kolem krku a na manžetách, krátkou vestu z lesklé, černé látky, kolem úzkého pasu zářivě žlutou šerpu lemovanou černými a žlutými korálky a přiléhavé nohavice, rovněž černé a zasunuté do vysokých bot po kolena, z jemné tmavé kůže a s ohrnutým lemem. A po boku měl pochvu s mečem, zřejmě upevněnou na opasku skrytém pod šerpou. Kallistó odhadovala, že má tu čest s nějakým cizokrajným šlechticem, podle barvy pleti nejspíš odněkud ze severu. Její první dojem z onoho muže vůbec nebyl špatný. Okamžitě však pochopila, že svýma bílýma útlýma rukama aristokrata ji cestu neproházel. Zase někdo s nadpřirozenými schopnostmi?

Neznámý také pohlédl na Kallistó, ale hned nato odvrátil zrak a vytáhl ze svého zavazadla aksamitový plášť, tmavě zelený, skoro černý. Podal jí ho. Kallistó překvapeně zavrtěla hlavou:

“Mně je teplo.” I tohle patřilo k výhodám nesmrtelnosti: i ve sněhu by mohla chodit nalehko jako vždycky.

“U vás je takové oblečení obvyklé?” zeptal se trochu rozpačitě.

Kallistó sjela pohledem po svém odění sestávajícím ze dvou kousků tmavé kůže vyztužené cvočky a doplněném ochrannými návleky na zápěstí ze stejného materiálu a vysokými botami. Otázka ji poněkud zmátla. “Takovéhle zrovna ne...” Myšlenka, která následovala, ji donutila přece jen chňapnout po plášti. Uvědomila si, že ve své výstroji a s mečem je příliš nápadná, zatímco v jiném oblečení ji pozná jen málokdo. A nechtěla, aby hned první lidé, které potká, začali roztrubovat, že se Kallistó zase vrátila. Protože byla menší než urostlý cizinec, plášť ji sahal až do půli lýtek. Dokonale schoval i její meč na zádech. Slušelo jí to, její krásné světlé vlasy se na tmavém pozadí pěkně vyjímaly.

Znovu pohlédla na svého osvoboditele, který jí tentokrát pohled oplácel. “Děkuji ti za záchranu, ale jak jsi to dokázal?” ptala se na to, co jí ustavičně tanulo na mysli.

“Umím takové věci,” odpověděl krátce, způsobem, kterým dával jasně najevo, že víc k tomu neřekne. “A byl bych rád, kdybys o tom příliš nemluvila. Nejlépe vůbec.”

Kallistó se zasmála. “Myslím, že to nebude problém. Nejsem člověk, se kterým by se ostatní toužili jen tak dát do řeči.”

Tuto poznámku přešel bez povšimnutí. Pozorně si ji prohlížel, ale bez nějakého zjevného zájmu. “Nejsi ani trochu zesláblá. Jak se ti to vůbec přihodilo?”

Pokrčila rameny. “Nechci na to vzpomínat - byla jsem tam, najednou se sesypal strop... Hlavně že na mě nic nespadlo a že už jsem venku. - Ty nemáš ani ponětí o tom, koho jsi osvobodil?” zeptala se najednou a obličej se jí rozzářil sladkým a přitom démonickým úsměvem, který byl pro ni typický.

“Ne,” odvětil lhostejně. To se jí nelíbilo. Skoro všichni se jí báli, mnozí ji nenáviděli a někteří obdivovali, nebyla však zvyklá na lhostejnost. Její úsměv se ještě prohloubil, když pravila: “Já jsem Kallistó. Nic ti to neříká?”

Opět zápor. “Je mi líto, ale jsem zdaleka, nikoho tu neznám a to jméno jsem nikdy neslyšel.”

Kallistó byla nejprve trochu zklamaná, ale pak změnila názor. Tím lépe! Zachránil ji pouhou náhodou a nemá v úmyslu ji k něčemu zneužít jako naposled Dahakova dcera. A dále: Jestliže mladý muž (celkem pohledný, ohodnotila ho, i když žádný velký silák) neví nic o její minulosti, mohl by ji poznat takovou, jaká je teď - i když se zatím v sobě příliš nevyznala... A mohl by se stát jejím přítelem. Už skoro nevěděla, jaké to je, mít přátele.

“A jak se jmenuješ ty?” ptala se.

“Ravanair z Emethonu,” odpověděl trochu neochotně.

Usmála se a nabídla mu ruku. Stiskl ji, ale úsměv neoplatil. Při pohledu do jeho modrých očí ji lehce zamrazilo. Napadlo ji, že ještě nikdy nespatřila oči tak krásné a zároveň chladné. Ravanair na ní pohlížel pyšně a nepřístupně, získat si jeho přátelství nebude zřejmě snadné. Ale není kam spěchat.

Na rozdíl od ní nebyl mladý muž z nečekané společnice nijak nadšený. Ani na chvíli mu nepřišlo na mysl, že by mohl něco vytěžit ze setkání s tak krásnou dívkou, ačkoliv mnoho mužů by se takové příležitosti chopilo - jiná věc je, jak by asi pochodili. Kallistó bude jistě k užitku, pomůže mu zorientovat se v neznámém prostředí, a to bylo vše, co od ní očekával. Měl před očima jen svůj cíl, nic jiného ho doopravdy nezajímalo.


Na cestě do Iólku

Kallistó ukázala před sebe. “Vidíš moře na obzoru? Tam někde je Iólkos. Do večera jsme v něm.”

Ravanair to uvítal. Pochodu přes hory už měl dost a obzvlášť ve společnosti Kallistó. Mladá žena hned první den nasadila ostré tempo, na které byla zvyklá a mohla tak šlapat až do večera, zatímco o něm neplatilo jedno ani druhé. Kallistó si sice brzy uvědomila, že takhle hnát nemůže, nechce-li svého společníka uštvat k smrti, ale chvílemi na to zapomínala.

Ne snad, že by nějak spěchala. Zatím ani nevěděla, kam půjde a co bude dělat. Iólkos navrhla čistě proto, že to bylo nejbližší velké město v okolí. A ve velkém městě, k tomu s přístavem, se někdo, kdo si pár týdnů nebo měsíců proležel v díře, nejlépe dozví, co je ve světě nového. Včetně toho, co ji zajímalo především, tedy jak to dopadlo s uctívači Dahaka a Naděje a jak pokračuje v životě její stará známá Xena. Když si na ní Kallistó chvílemi vzpomněla, už k ní necítila dřívější odpor a dokonce neměla chuť jí zase provést něco šeredného. Ani poslední pokus o vraždu jí nezazlívala, uvědomovala si, že k tomu Xenu vyprovokovala. Dokonce se trochu zastyděla, že si dělala legraci z Gabrieliny smrti. Až se sama sobě divila, kde se v ní tyhle city berou. Čím dál víc zjišťovala, že se z ní skutečně stává jiný člověk. Anebo se možná prostě vrací k tomu, co bývala před lety.

Rozumělo se jaksi samo sebou, že Ravanair půjde s ní. Nechtěl jí prozradit, kam má namířeno, ale i jemu se hodilo začít v přístavním velkoměstě. Kallistó doufala, že cestou svého zachránce trochu pozná. Zatím se jí to nedařilo, Ravanair zůstával tajemný a po většinu času nesdílný. Nedověděla se o něm prakticky nic a co se týkalo jeho, příliš se o ni nezajímal. Ne snad že by byl vyloženě špatným společníkem. K dívce se choval celkem přátelsky a vždycky zdvořile. Jenom by mohl být méně chladný a aspoň o něco živější, veselejší. Občas se usmíval, třeba když prohodila něco veselého, ale nikdy se doopravdy nesmál.

Neměla o mužích nejmenší iluze. Nějaký jiný muž by potřeboval méně než tři dny - a vlastně i noci - v neustálé společnosti ženy jako ona, aby se o něco pokusil a byl odkázán do patřičných mezích. Ravanair zachovával naprostou, podle ní dokonce až přehnanou korektnost. Když na to někdy pomyslela, nevadilo by jí, kdyby k ní byl odvážnější. Sice se ani trochu nepodobal mužům, kterým vždycky dávala přednost, statným, svalnatým, opáleným silákům, které přesto snadno zvládala. Takovým jako byl například Theodóros, svého času dvojka v její zabijácké tlupě. Ale všichni tihle chlapíci si byli podobní jako vejce vejci, obvykle měli mnohem méně v hlavě než kolik měli svalové hmoty a dívku brzy omrzeli. Ravanair se naproti tomu nepodobal nikomu, koho znala a právě takový, jaký byl, ji podivně přitahoval. Její dosavadní milenci by vedle něj vypadali zatraceně hrubě a buransky. Možná měl pro ni inteligentní a (pravděpodobně) vzdělaný společník prostě půvab novosti, ale byla si jistá, že jejich vztah by pro ni znamenal víc než další přechodné dobrodružství.

Občas, když šel vedle ní ponořený do svých myšlenek, ho pozorovala a přemítala, na co asi myslí. Kladla si otázky, odkud přišel a proč se sem vypravil, do země, kterou zřejmě vůbec neznal. Přestože mluvil řecky bez chyby a ještě k tomu tak, jako by vystudoval platónskou Akademii. Ona sama mluvila, jak jí zobák narostl, v zásadě nářečím z rodného kraje, ale ovlivněným mluvou jiných oblastí, podobně jako Xena. Zdálo se však, že Ravanair vždycky poznal, že ho sleduje. Dříve Kallistó příliš na takové věci nevěřila, ale nemohla popřít, že kdykoli se na něj chvíli pozorně dívala, vzhlédl beze slova, s tázavým výrazem, který ji nutil sklopit oči. V těch chvílích si uvědomovala, že ji trochu znepokojuje. Ale ona jeho také.

Jak už to patřilo k místnímu folklóru, alespoň v příbězích o Xeně a jejích známých, přepadlo je předešlého dne na cestě lesem, spíše křovisky řečenými makchie, několik loupežníků. Podle jejich nevalné výzbroje Ravanair odhadl, že to nebudou kdovíjací bojovníci. Ale ani tak nevypadala situace nijak růžově, vzhledem k tomu, že s ženou vedle sebe jaksi nepočítal. Co hůř, první bandita se na ni chtivě zahleděl.

“Mm, to mám dneska štěstí,” zaslintal, “takové děvenky tu nemáme každý den.”

Ravanair tasil meč a postavil se před Kallistó. “Na to zapomeň,” řekl ostře.

Kallistó zatím vyčkávala. Zpozorovala, že jeho zjev na náčelníka na okamžik zapůsobil. Muž dokonce ucouvl, v očích náznak strachu. Zřejmě si uvědomil, že nenarazil na obyčejného pocestného a vycítil v něm jakési neznámé nebezpečí. V příštím okamžiku se však už zase tvářil sebevědomě.

“Jak chceš. Chlapi, ke mně!”

Ravanair odrazil jeho první útok, uvědomoval si však, že všem dohromady se neubrání jen mečem. Když vtom-

“Nepřekážej,” sykla Kallistó, trochu ho odstrčila a kopnutím srazila nejbližšího darebáka, který se na ně sápal. Až potom vytasila svůj meč a dala se do dalších. Ti na ni koukali jako vrány. Ravanair žasl stejně jako oni, ale neměl čas se tím zabývat. Stále měl proti sobě náčelníka, který se velice rychle vzpamatoval a navázal tam, kde přestali. Jeden lapka mu šel na pomoc a ohrožoval Ravanaira zákeřnými útoky. Ten však byl na oba příliš rychlý. Při první příležitosti srazil záškodníka na zem a brzy nato porazil i náčelníka. Zbylé darebáky už mezitím vyřídila jeho podivná přítelkyně, kromě dvou, kteří se včas spasili útěkem. Mohl být vcelku spokojený s vlastním výkonem, ale nemohl se zbavit myšlenky, že by si Kallistó poradila zrovna tak dobře bez něj. (V tom se nemýlil.) Zabiti však byli všehovšudy jen dva, náčelník a jeden, kterého probodla Kallistó, ostatní byli pouze zranění nebo potlučení.

Kallistó stála po boji zamyšleně opodál. Ráda si zase trochu zabojovala a příliš se netrápila vzpomínkami na zabijáckou minulost. Darebáci jen dostali, co si zasloužili a ona si ověřila, že nevyšla ze cviku. Ani na okamžik nepomyslela na to, že by snad měla s bojováním skončit - ne, to nikdy, jen méně krvelačnosti. A dnes se dokázala ubránit i bez zbytečného zabíjení. Zamířila k Ravanairovi a jeho neskrývaný obdiv ji těšil víc než vítězství nad nějakými nulami.

“Tak co, umím se o sebe postarat nebo ne?” usmála se na něj.

“Tohle kdybych neviděl na vlastní oči, nevěřil bych tomu,” odpověděl po pravdě. “Takhle u vás bojují ženy?”

“Hm, všechny ne - vlastně jen já a ještě jedna,” ušklíbla se, “a možná některé Amazonky. Ale většina žen by ani neudržela meč v ruce.” Se zalíbením pohlédla na svou zbraň, již očištěnou, a zasunula ji zpět. Ravanair si všiml vlastního meče, dosud potřísněného krví. Jednou jím otočil a čepel z výborné oceli se najednou zatřpytila jako nově naleštěná. Kallistó div nevypadly oči z důlků, ale otázky si nechala na jindy.

Místo toho se sklonila k padlému náčelníkovi. Když vstala, měla v ruce pytlík plný mincí.

“Podívej, co už měl nakradeno,” ukázala, “to se v Iólku pomějeme.” Byla zvědavá, jestli nebude Ravanair něco namítat proti takovému způsobu obohacení. Ale nenamítal nic.

‚Výborně,‘ pomyslela si, ‚žádný přehnaný poctivec typu Herkula. Ten by špinavé peníze nejspíš všechny věnoval chudákům a povalečům.‘ Zlato si rozdělili rovným dílem.

Od té události si povšimla jisté, celkem nenápadné změny v Ravanairově chování. Předtím měl vůči ní, jako ostatně vůči většině lidí, nadřazený postoj, což Kallistó spíš vytušila než že by ho projevoval. Po bitce s loupežníky si Kallistó získala jeho obdiv a začal ji považovat za sobě rovnou. Stále si však od ní udržoval odstup.

Ravanair si také vzpomněl na včerejší bitku. Nečekaně se plavovlásky zeptal:

“To proto, že jsi taková bojovnice, se s tebou nikdo nechce jen tak dát do řeči?”

Trochu se zarděla. Překvapilo ji, že si pamatuje na její slova při prvním setkání. Navíc víceméně uhodl, jak se věci mají. “Jak sis na to vzpomněl?”

“Jen mě zajímalo, proč by se lidé stranili tak pěkné a vcelku příjemné dívky.” Další překvapení pro Kallistó. Ale mohl by to říci vřeleji, alespoň pokud to dokáže. Napadlo ji, kolik dalších lidí ji asi považuje za příjemnou dívku. Asi nula. Zasmála se a hned se jí odpovídalo snáze.

“Tak jsi to vystihl. Všichni se mě bojí a vůbec nemají ponětí, jaká jsem milá dívka.” Rozesmála se svým napůl šíleným smíchem. Přestala, když se s ním setkala pohledem.

“Myslíš, že se chovám jako blázen? To já pořád,” řekla skoro omluvně a připadala si trapně. Což se jí nestalo snad nikdy od té doby, co byla bojovnicí.

“Kallistó, ptala ses mě,” řekl zamyšleně, “jestli vím, koho jsem osvobodil.”

“No a -?”

“A jestli mi nic neříká jméno Kallistó. Jestli ti nevadí, že se na to ptám -” pokračoval překvapivě nejistě.

Zavrtěla hlavou a plavé vlasy jí spadly do obličeje. Odhodila je. “Začala jsem o tom sama a když jsi mě osvobodil, taky se tě to týká, ne? Jenže to by bylo na dlouhé vyprávění a na to se teď necítím.” Skutečně se necítila a navíc měla strach, že by přišla o jediného přítele.

“A navíc, kdybych ti o sobě řekla všechno, kdoví, jestli by to s tebou neseklo,” zašklebila se, aby zakryla své pocity.

“Se mnou nic nesekne.”

Kallistó se opět zasmála. “Jen aby!”

Odpověděl pohledem, který uzemnil dokonce i ji. Takže šli chvíli beze slov.

“Ravanaire,” začíná tentokrát bojovnice. “Když jsme včera bojovali s tou tlupou -”

“Co s tím?”

“Dokázal bys je porazit i jiným způsobem?” zajímala se o to, co jí pořád tane na mysli.

“A jakým?” zatvářil se nechápavě, ačkoliv dobře věděl, na co Kallistó naráží. Nenechala se tím vyvést z míry.

“Nějakým zázrakem, jako jsi mi uvolnil cestu ze jeskyně.”

Ale Ravanair ji odbyl krátkým “možná že ano, ale stejně to nebylo potřeba.” Víc z něj nedostala.

“Ravanaire,” ozvala se ještě jednou. “Zázraky přece dělají bohové…”

Překvapeně na ni pohlédl. “Já nejsem bůh.”

Znovu se dali do řeči až když v pozdním odpoledni dospěli ku hradbám Iólku. Kallistó ještě požádala Ravanaira, aby ji ve městě neoslovoval jménem.

“Jak ti mám tedy říkat?” zeptal se jenom.

Zasmála se. “Jak chceš.”

Rozpovídala se o tom, jak se poprvé, jako malá holčička, dostala do většího města. Jak se divila tomu množství lidí, živému provozu na ulicích a halasu na tržišti, jak se pevně držela tatínka, aby se v té záplavě neztratila. “Já jsem takový venkovský člověk a na vesnici se cítím asi nejlíp,” dodala. “Co ty?”

“Také jsem prožil většinu života na venkově,” odpověděl. “Ale tohle město není příliš velké, u nás máme mnohem větší.”

Přikývla. “Iólkos nepatří k největším městům v Řecku, počkej až uvidíš Athény, Korint nebo Megalopoli.”

Po očku se rozhlížela, jestli si jí někdo nevšímá. Pohledy kolemjdoucích na ní opravdu ulpívaly, ale lidé nebyli nijak znepokojení. Prostě si všímali krásné dívky a možná se ještě podivovali jejímu teplému plášti. No dobrá, s tím brzy něco udělá. Naprostá většina lidí znala Kallistó jen z vyprávění a měla o ní jen mlhavou představu, k níž neodmyslitelně patřila bojová výstroj a zbraně. A jestli se tam náhodou vyskytoval někdo, kdo ji viděl na vlastní oči, ani tak ji neměl šanci poznat v jiném oblečení.

Bezstarostně mluvila dál o všem možném, co ji napadalo, nahrazovala si tak celá dlouhá léta, kdy si s nikým takhle nepovídala. Ravanair mluvil mnohem méně než ona, ale to nijak nevadilo, stačilo, že ji poslouchá. Ale přátelil by se s ní dál, kdyby o ní věděl všechno? Jistě by se od toho “netvora v lidské podobě” odvrátil. Ne, nesmí se nic dozvědět.

Tak dorazili skoro až k přístavu a tam si vybrali krčmu k ubytování. Slušnou, i když ne přímo s pěti hvězdičkami, živou a hlučnou, navštěvovanou námořníky a cestujícími, kteří připluli po moři. Zkrátka nejlepší místo ke shánění zpráv, kromě tržiště. Naše dvojice si odložila věci do svých pokojů a dala si dobrý, i když trochu opožděný oběd. Kallistó samozřejmě nepotřebovala jíst, ale vypadalo by divně, kdyby nejedla. Na horských salaších, kde přespávali cestou, dostávali prosté jídlo, chleba z hrubé mouky, kozí sýr, nějakou zeleninu a olivy. Ani to nebylo špatné, ale tady si mohla Kallistó opravdu pochutnat.

Během oběda navrhla, aby hned po jídle vyrazili na agoru. Ravanair s tím nesouhlasil, rád by se nejdřív podíval na přístav. O ten Kallistó nijak nestála, pár už jich v životě viděla a ani moře ji příliš neokouzlovalo. Její přítel naproti tomu vyrostl daleko od pobřeží a v jeho zájmu o moře a lodě bylo cosi chlapeckého, což dívku docela překvapilo. Posléze se dohodli, že se sejdou na agoře později - jistě snadno najdou jeden druhého, když jsou, jak řekla Kallistó, oba dostatečně nepřehlédnutelní.

Potom vyrazili každý za svým.


Zpověď a rada do života

Zářivé odpolední slunce se zrcadlilo v klidné vodě zátoky, zčeřené občas, když kolem plula lodˇ nebo člun. Nad vodou poletovali rackové, rybáci a jiní vodní ptáci. V přístavu bylo rušno, právě připlula velká loď a vynášel se náklad a lidé přebíhali sem a tam. Opodál si prozpěvovali nějací námořníci za doprovodu nenaladěné kithary.

Ravanair by tu chtěl ještě chvíli zůstat a jen se dívat a poslouchat, ale Kallistó na něj čeká na tržišti. Za okamžik se za ní vydá. Rád si na chvíli odpočinul od společnosti ženy, která s ním byla déle než po tři dny prakticky neustále. Ne snad, že by měl něco proti ní, ale nebyl na to zvyklý, a tak se vedle ní cítil trochu nejistě. Navzdory jeho úmyslům ho Kallistó zajímala čím dál víc. Byla příjemná a nenucená, cosi však tajila, což by byl poznal i bez jejích nejasných náznaků. Vůbec na ní bylo něco zvláštního, co ji odlišovalo od běžných smrtelníků. Však také ona nic takového nebyla, to však Ravanair ještě nevěděl.

Pak se ho zmocnily pochybnosti. Nenechává se vlastně odvádět od svého cíle, za kterým se vypravil až sem? Nepřišel se přece dívat na moře a procházet přístavy a už vůbec ne zdržovat se s hezkými pocestnými. Na to by neměl zapomínat. Však také ne, ohradil se proti tomu, nic nezapomíná, jen zatím neví, kde leží cíl jeho cesty a dokud to nezjistí, proč by nemohl zůstat ve společnosti Kallistó. Jenže ona se o něj moc zajímá, chtěla by zjistit, co je zač. Což se dalo čekat. A sotva bude moci pátrat dál, aniž by ona neměla o ničem tušení. Kdyby se však něco dozvěděla, vzešly by z toho jen obtíže, a proto by se měli rozejít co nejdřív. Pomyslel na to, co ho čeká, když uspěje a zaplavilo ho vzrušení a nedočkavost. Ve srovnání s tou úchvatnou vidinou se všechno ostatní stávalo nicotným. Možná právě dnes odpoledne zjistí, co potřebuje. Posílen touto myšlenkou vyrazil na agoru.

Tržiště se lidmi jen hemžilo. Obchodníci nabízeli rozmanité zboží z nejrůznějších končin, zněla tu nejen řečtina, ale i další jazyky a v pestré směsici Řeků a cizinců se ani on nevyjímal zvlášť nápadně. Všiml si jakési vysoké a štíhlé, půvabné dívky s plavými vlasy a v červené halence, která šla proti němu. Oplatila mu pohled a zamrkala. Ale - to je přece Kallistó! A tu se dívka vesele rozesmála, jak ho překvapila.

Odložila už plášť, ten teď nesla přes ruku. Zaměnila ho za nařasenou tmavě červenou halenku bez rukávů a dlouhou krémovou zavinovací sukni. Ponechala si jen své holínky posázené kovovými kroužky, ačkoliv řecké ženy obvykle nosily lehké sandály. A vypadala ve své nové výstroji opravdu skvěle!

“Vynikající,” ohodnotil její proměnu.

“Však já vím,” odvětila důstojně a hned se zase zasmála. Vrátila mu plášť. “Dík za půjčení, už ho nebudu potřebovat.”

“Na tobě vypadal lépe než na mě,” namítl mladý muž. Něco z její bezstarostné lehkomyslnosti se přeneslo i na něj.

“Hm, takové lichotky - ale radši jsem nalehko. Tohle oblečení ti snad nebude vadit jako tamto,” rýpla si.

“Cože? Ach, ty myslíš-,” pochopil a tváře mu lehce zčervenaly. “Nevykládej si to špatně. U nás ženy takové šaty nenosí - nemohly by, není tam takové teplo.” Přesněji, Kallistin předchozí úbor by byl v jeho domově považován za krajně neslušný.

“Nezvyk, co?” navázala Kallistó škádlivě. Pociťovala zlomyslné potěšení z toho, že vidí vždy sebejistého a strohého Ravanaira ve zjevných rozpacích, i když ji tím i trochu dojímal. “Tak to by sis to měl spíš vychutnat, než se koukat stranou.”

Rozhodl se poslední poznámku ignorovat. Ale musel jí její vtipkování odpustit, ačkoliv je považoval za nevkusné. Jeho společnice si očividně užívala radosti, které asi moc v životě nepoznala.

Skutečně, Kallistó si připadala jako ve snu, až se bála, aby se z něj neprobudila. Všechno se dělo, jak si to cestou představovala - nebo skoro všechno, ale co není, může být. A pak se to stalo.

“Xena?” ozval se nedaleko od nich hlásek náležející drobnému obtloustlému a prošedivělému mužíkovi v modré. “Zajisté, tu znám moc dobře, dokonce by se dalo říci, že jsme přátelé. Je tomu sotva dva dny, co tu byla s malou Gabrielou, tou svou družkou a mluvila se mnou…”

Jako by do ní uhodilo, zůstala stát bez hnutí a celá bledá. Když se však Ravanair ptal, co se stalo, jen vydechla úlevou: “Tak Gabriela je naživu, dík bohům!” Spadl jí kámen ze srdce. Když si někdy vzpomněla na Xenu a její přítelkyni, pociťovala jakousi provinilost za svoje jízlivá slova po Gabrielině pádu do propasti, skoro jako by si kladla za vinu její - domnělou - smrt. A je-li Gabriela naživu, snad pro ni najde pochopení. Ona přece doufala, že se zlá bojovnice napraví, dokonce i když ji nenáviděla kvůli Perdikovi.

Gabriela a Xena. Ať už to byl kdokoliv, očividně pro ni ty osoby znamenaly mnoho. A o Xeně se Kallistó už jednou zmínila, vzpomněl si Ravanair. Hned na začátku se totiž zajímala o to, jestli nezná alespoň tu.

Kallistó si pozdě uvědomila, že se vůbec neovládá. “Musím si s tím chlapíkem promluvit,” zašeptala a ocenila, že ji Ravanair neobtěžuje otázkami.

Kšeftař Salmoneus, neboť on to byl, sice o Kallistó mnoho slyšel, ale nikdy se s ní nesetkal, a tak ho ani nenapadlo spojovat ji s plavovláskou v červené blůzičce, která se před ním právě objevila. Když se mladá žena začala vyptávat na Xenu a Gabrielu, ochotně spustil. Celé Řecko si vyprávělo o tom, jak se Naděje s Gabrielou dostaly do zásvětí k Dahakovi a ten se ve spolupráci s dcerou pokusil o další návrat kdesi v Mezopotámii. Prý se skutečně vrátil na svět, ale do cesty se mu postavil proslulý hrdina Herkules a s ním Morrigan Irská, rusovlasá polobohyně. Přitom byla přemožena Naděje, která se vydala otci na pomoc, ale před Morriganou neobstála, a dvojice hrdinů společným úsilím Dahaka vrátila kamsi do podsvětí, kam patřil. Osvobodila také z jeho zajetí Gabrielu a ta se potom vrátila domů. O tom, co bylo zatím s Xenou, naproti tomu obchodníček nevěděl téměř nic, pouze to, že načas zmizela v nějakých vzdálených končinách a po návratu našla Gabrielu v Poteidaii. Když pak Salmoneus obě mladé ženy potkal v Iólku, byly už na cestě za dalším dobrodružstvím. Dostaly prý vzkaz z Larissy, města v Thessálii poměrně blízko odtud. Také o jejich nynějším úkolu věděl užvaněný Salmoneus dost. Sice se mu s ním sotva svěřovaly, ale zpráva se zkrátka rychle rozkřikla. Navíc se k chlapíkovi připojili další obchodníci nebo zevlouni a doplňovali jeho vyprávění. Některá fakta si Kallistó a Ravanair doplnili teprve později z toho, co se ještě večer vyprávělo v hostinci, ale vcelku to bylo zhruba toto:

V Thessálii stávala osada nebo menší město, jehož obyvatelé opatrovali vzácný předmět - čirý krystalický kámen podobný drůze křišťálu. Prý ho daroval sám bůh Hermes zakladateli osady, což měl být snad jeho potomek nebo alespoň oblíbenec, nikdo však nemohl říci s jistotou, kde se ten kámen vzal doopravdy. Nicméně prý měl magické vlastnosti, především chránil osadu před útoky zvenčí. Říkalo se, že jak vojska dobyvatel z okolních obcí, tak bandy loupežníků nebo barbarských nájezdníků, kteří čas od času pustošily sever Řecka, se té díry s mizernou obranou a opevněním nikdy ani nedotkly. Zhruba před osmdesáti lety však většinu obyvatel život v osadě omrzel a raději se přestěhovali do nedaleké Larissy. Postupně se za nimi odebrali i ostatní, až obec zcela zanikla. Zázračný křišťál, jak se kameni říkalo, však zůstal na místě, ukrytý v jakési svatyňce ve skále. Nějak se stalo, že si na něj po celá desetiletí nikdo nevzpomněl, snad proto, že Larissa žila v pokoji. Nyní se však o něm dozvěděli poražení Dahakovi stoupenci a rozhodli se získat ho pro sebe a svého boha. Spojili se navíc ještě s jakýmisi mágy z Blízkého východu. Larissané se nechtěli vzdát toho, co by mělo legálně náležet jim, navíc měli právě v této době obavy z nepřátelských útoků, kterým by se nemuseli ubránit. Přitom nikdo z nich nechtěl riskovat kůži a vypravit se pro křišťál sám, teď, když by mohl narazit na posílené Dahakovce, a tak to měla za ně udělat Xena bojovnice.

‚Hm, naše Xena zase nezištně nasazuje krk za jiné‘, pomyslela si Kallistó ironicky. Poděkovala Salmoneovi a těm několika, kteří ho doplňovali. Víc vědět nepotřebovala a dál už se na agoře zdržovat nechtěla. Najednou ztratila zájem o všechno kolem a přála si jen chvíli samoty a klidu. Odešla, ani si nevzpomněla na přítele. Nutno dodat, že Ravanair se o ni nestaral víc než ona o něj. Zůstal na místě a pokračoval v rozhovoru se Salmoneem a ostatními. Obchodníček měl takovou radost, že je důležitý a lidé ho pozorně poslouchají, že málem zapomněl na propagaci svého zboží. Ostatně ani kšefty nepřišly zkrátka, protože jeho vyprávění - a jak jinak, vyskytovala-li se v něm Xena, případně Herkules - přilákalo mnoho zvědavců a leckteří z nich potom nakupovali. Jen se ke své lítosti nedozvěděl nic o tom zvláštním cizinci, který se hodně vyptával, ale o sobě nic neprozradil.

Houf lidí kolem Salmonea se zdaleka ještě nerozešel, když se Ravanair, ponořený do svých myšlenek, vrátil k hostinci. Na lavici před domem seděla Kallistó s pohledem upřeným kamsi do dálky. Protože měl velice lehkou chůzi, ani ho neslyšela přicházet. Zastavil se kus od ní a přemýšlel, co jí řekne. Teď, když ji viděl před sebou, to najednou nebylo tak snadné…

Tu vzhlédla a když ho spatřila, usmála se na něj, ale vypadala ustaraně. “Nějak mě to tam přestalo bavit,” zdůvodnila svůj náhlý odchod. Tvář jí přelétl stín. “Také jsi s ním mluvil?” zeptala se tišeji.

Věděl, o kom je řeč a přisvědčil. Kallistó trochu sklonila hlavu.

“A mluvili jste - o mně?” skoro zašeptala.

Odpověděl, že ne. Její obavy mu připadaly směšné. Na Kallistó si tehdy skoro ani nevzpomněl.

Oddechla si, ale její obavy ji dohnaly ke konečnému rozhodnutí.

“Mohli bychom jít dovnitř, na večeři,” navrhl Ravanair.

“Mno, jestli chceš - ale radši bych šla až později,” namítla opatrně - konečně, ona by nemusela jíst vůbec. V jejích slovech však byla patrná určitá naléhavost.

“Tak dobře.” Přisedl si k ní, ale ne těsně vedle, takže by se mezi ně možná vešla jedna útlejší osoba. Po chvilce ji vybídl: “Tak povídej.”

Údivem zamžikala hnědýma očima. “Co mám povídat?”

“Chystáš se mi s něčím svěřit,” odvětil, “nebo snad ne?”

Přikývla. “Když jsi na to přišel sám, bude to snazší. Víš, mám za sebou hrozné věci. Nechtěla jsem ti o nich říkat, ale když jsem o tom teď přemýšlela, myslím, že bude lepší, když se o nich dovíš přímo ode mě než od někoho jako ten Salmoneus. A taky nevím, jak dál. Jen se ještě bojím - ” zachvěla se, “bojím se, co si o tom pomyslíš.”

“Na tom nezáleží,” odhodlal se jí povědět o svém rozhodnutí. “Stejně se budeme muset rozloučit. Přišel čas, abychom se dali každý svou cestou.” Strnula a chtěla začít protestovat. “Ano, je to nutné. Nemůžu s tebou zůstat - i když bych možná rád.”

Kallistó si nebyla jistá, jestli to poslední řekl jen ze zdvořilosti nebo to tak myslel. Ale naprosto jistě poznala, že Ravanairovo náhlé rozhodnutí je nezvratné.

“Tak brzo,” povzdechla si jen. “Myslela jsem, že - ale to nemá cenu.” Jistě si jen namlouvala, že by na ní mladému muži nějak zvlášť záleželo. ‚Ale o co jde vlastně jemu?‘ napadlo ji a náhlá zvědavost v ní téměř přehlušila zklamání a pocit opuštěnosti.

Ravanair to na ní zřejmě poznal. “Neptej se na nic, prosím tě. Nemůžu ti nic říct, tobě ani nikomu jinému. A netrap se tím,” dodal laskavěji. “Nebude to pro tebe taková ztráta.”

Jen se ušklíbla. Nechtěla propadnout sebelítosti. Hnusilo se jí to a navíc tušila, že by tím v chladném muži nevzbudila mnoho soucitu a sympatií tím méně.

Pohlížel na ni očima, v nichž se nezračily žádné pocity. Pak se k ní nečekaně naklonil blíž. “Nebylo by to stejně k ničemu dobré. To, co sis ode mě slibovala -” Zmlkl uprostřed věty. Neklidně na něj pohlédla. “Myslím, že máš za sebou něco, co ti rozvrátilo život a od čeho by ses ráda odpoutala. Doufala jsi, že ti v tom budu oporou. Ale nemohl bych ti pomoci. Je mi líto, nemohl!” Poslední větu pronesl skoro zlostně, ale pochopila, že ne kvůli ní. Byla to podivná útěcha, měla-li to být útěcha, ale nepochybovala o pravdivosti jeho slov - přinejmenším je Ravanair považoval za pravdivá. “Neznamená to, že by mi na tobě nezáleželo.”

Víc neřekl a Kallistó také nepromluvila. Přestože ji Ravanair zklamal, vzbudil v ní ještě větší zvědavost. Umínila si, že se o něm přece jen, dříve nebo později, dozví víc.

“Dnes večer ještě zůstaneme spolu,” poznamenal Ravanair. “Povíš mi tedy svůj příběh? Snad pro tebe budu mít alespoň porozumění.”

“Ach, jistě. Nebude to vážně nic pěkného. Uvidíme, co tomu všemu řekneš,” vzdychla.

A dala se do vyprávění. Začala od svého dětství, příjezdu Xeny a její zkázonosné činnosti. O svých pustých letech osamění a hořkosti, v nichž žila jen touhou po pomstě. O tom, jak se stále zlepšovala v boji, až se mohla vydat za svým snem a tak dále.

Ravanair poslouchal pozorně, se zcela neutrálním výrazem. Když se však dostala až k vraždě Gabrielina novomanžela Perdika, přerušil ji.

“Proč jeho?” zeptal se poklidně, jako kdyby narazili na něco, čemu nerozuměl.

“Kvůli Xeně,” vysvětlovala. “Původně jsem chtěla zabít Gabrielu, ale pak jsem dala přednost tomu, aby malá zůstala naživu, ale naplněná nenávistí a zuřivostí, jako kdysi já. Už nikdy nebude taková, jakou ji Xena chtěla znát.” Řekla to také pokojně, ale vyhýbala se mu očima. Teprve nyní si uvědomila celou zrůdnost toho činu.

Ravanair se nadechl k odpovědi, pak si to rozmyslel a neřekl k tomu už nic. Jeho tvář však jasně vyjadřovala nesouhlas. Nešťastně si pomyslela, že je to přesně tak, jak se obávala.

Vyprávěla však dál, předem smířená s jeho odmítnutím. Když vylíčila svou smrt a Tartaros, překvapilo ho to, ale nechal ji mluvit dál. Přerušil ji až když se zmínila o stromku s jablky nesmrtelnosti. Zaujalo ho, že lze takto dosáhnout věčného života. A se stejným zájmem se potom vyptával na ambrózii i na to, jaké to je být bohyní. O Kallistin příběh se skoro přestal starat. Ale mladá žena toho o těchto záležitostech příliš mnoho nevěděla a raději se vrátila ke svému vyprávění, až dospělo ke konci, k Dahakovu chrámu a její další domnělé smrti. Z jejího pohledu vypadal celý příběh trochu jinak než jak ho znali Xenini příznivci a chyběly v něm některé zločiny, které si přidala fantazie lidových podání. Bojovnice však nevynechala nic skutečného a všechno vylíčila poctivě, jak se to stalo. I beze všech přimyšlenin toho měla na kontě až až.

Když skončila, rozhostilo se ticho. Čekala, jak se Ravanair zachová. Ale měl pohled upřený před sebe, snad na krásné zapadající slunce a oblaka zbarvená téměř do krvava. Napjatě čekala na nějakou odezvu z jeho strany, ale stále nadarmo.

Zpozoroval její netrpělivost a zarytě si jí nevšímal. Příběh bojovnice jím otřásl víc, než by očekával. Ne pro všechno zlo, co napáchala nebo se snažila napáchat Kallistó či další osoby (včetně Xeny, samozřejmě). O takových věcech už toho slyšel v životě dost a s následky jiných zlých činů se seznámil osobně. Ale hlavní hrdinka seděla tady vedle něj a byla jeho přítelkyní. Neměl přílišné morální zábrany a pokud by mu bylo užitečné uzavřít s takovou osobou spojenectví a nepojilo s tím přílišné nebezpečí, dlouho by se nerozmýšlel. Jenže přátelství je něco zcela jiného. Pokud by Kallistó mluvila o svém současném životě, měl by její společnosti asi dost na celý život. Ona však mluvila o tom, co považovala za minulé, odbyté a rozhodně na to nebyla hrdá. A také si mnoho vytrpěla. Jistě, ne méně než kolik utrpení sama rozdala. Ale Ravanair se necítil být povolaný k tomu, aby ji soudil. Nebyla to jeho věc. Nynější Kallistó, jak ji poznal za těch několik dní, se mu docela líbila. Navíc, a to ho poněkud zneklidňovalo, v něm vzbuzovala soucit. Rozuměl, proč tak stála o jeho přátelství (omlouvalo ji, že ho neznala). S jeho soucitem se však pojilo i mírné opovržení.

“Ne,” řekl nahlas. “Nezavrhnu tě. Jaká jsi byla a co máš na svědomí, to víš nejlépe sama. Jaká jsi a budeš, to zatím nevíš ani ty.”

“To je pravda,” odpověděla. “Ale chtěla bych se od toho všeho úplně odpoutat. To není možné, já vím, ale aspoň co nejvíc to půjde. A konečně ze života něco mít.”

“Pomoci ti nemůžu,” zopakoval, “ale mohl bych ti alespoň ti něco poradit.”

Mlčky přikývla.

“Uvědomuješ si, proč se to všechno stalo?” položil jí otázku, kterou už si také občas položila a která jí byla vždycky nepříjemná. Ravanair ji však hned také zodpověděl. “Podléhala jsi svým vášním a nechávala ses jimi ovládnout. To je vždycky nebezpečné a tebe to zničilo.”

Jednou řekla Kallistó Gabriele, že nic necítí, ale tehdy měla na mysli jen dobré, kladné city. Později už tomu tak možná bylo - časem se dostávala do jakéhosi otupění, kdy už jí vlastně bylo všechno jedno a přála si jen, aby to všechno skončilo.

“Myslíš tím, že jsem dala prostor tomu zlu v sobě,” zareagovala otráveně, “jistě, to už chápu. Nejspíš mi chceš doporučit, abych naslouchala své dobré stránce -”

“Ne,” zarazil ji zamítavým gestem. “Tyhle nesmysly nechme být. Možná jsi byla zlá, ale také a především dost nerozumná.”

Vykulila na něj oči. Tohle jí ještě nikdo neřekl. “Proč myslíš?”

A tak jí to Ravanair vysvětlil. Chtěla se pomstít Xeně a byla v právu, pustila se do toho však takovým způsobem, že si nadělala množství nepřátel a v očích Řecka se z ní brzy stalo to, čím pro ni bývala Xena. Výsledkem bylo, že skončila ve vězení, aniž by nepřítelkyni nějak uškodila. Jakmile utekla, vehnala se do dalšího střetu s Xenou, který ji stál život. A potom se bez rozmyslu spojovala s mocnostmi silnějšími než ona sama a nechávala se jimi ovládat. Zkrátka neustále chtěla co nejvíc ublížit Xeně a zatím ubližovala nejen jiným lidem, ale především sama sobě.

To poslední byla nepochybně pravda. Kallistó však dosud nepřišlo na mysl chápat svou tragédii jako výsledek selhání rozumu. Napadlo ji, co by tomu asi říkala Gabriela. A co Xena? Kdyby se dovolávaly jejího rozumu a ne citů, měly by větší úspěch? Potřebovala si to všechno probrat, a tak ani nic neřekla.

“Jestli se chceš odpoutat od minulosti, Kallistó, nikdy se nerozhoduj podle citů, ať takových či onakých. Jednej podle zdravého rozumu. Tak, abys dosáhla toho, co chceš a neškodila sis.”

“Hm. To se snadno řekne,” zamumlala. “Já vím, celý se mi to vymklo z rukou, ale když to na mě přijde, ani si to neuvědomuju. V některejch situacích to prostě nejde.” Postěžovala si a doufala v porozumění, jaké měl pro její morální poklesky. Ale jeho pohled byl tvrdý. Ravanair neměl nebo nechtěl mít pochopení pro lidské slabosti. Když se na něj dívala, připadal jí jako skutečné vtělení chladné racionality. A když odpověděl, jeho slova byla stejně tvrdá.

“Takhle mluví slabí lidé, kteří se nechávají vláčet svými žádostmi, láskami a nenávistmi. Podle toho také dopadají. Nerad bych tě považoval za stejně slabou.”

“To bych ti ani nedoporučovala,” v očích se jí hrozivě zablesklo. Nesnesla, aby měl o ní kdokoli v tomhle směru nějaké pochybnosti.

“Nemá smysl se rozčilovat.” Kallistó se chtíc nechtíc zklidnila mnohem rychleji než mívala ve zvyku. “Vidíš, má přítelkyně, takhle horká hlava přivádí lidi do neštěstí.”

“Jsme lidé, ne pařezy,” namítla nespokojeně, “takže máme taky nějaký city.”

“Jenže se jimi nesmíme nechat ovládat, aby nás strhly k ukvapeným činům. O to jde.”

Potom Ravanair dodal omluvně: “Nechtěl jsem tě poučovat. Jen poradit.”

“No dobře, vždyť já vím.” Byla sice Ravanairovi vděčná, že ji za její prohřešky nezavrhl, kdyby si však mohla vybrat, přála by si, aby byl k ní (zprvu) přísnější, ale posléze shovívavější. Vzklíčila v ní myšlenka, kterou ihned převedla do útoku.

“Ravanaire, víš, co si myslím?” začala tentokrát zcela klidně. “Máš pravdu, že jsem bývala příliš zbrklá a jednala bez rozmyslu. Snad se dokážu změnit i v tomhle. Ale tak studená jako ty bych taky nechtěla být.”

Po těch slovech se rozhostilo ticho. Nesmírně ji zajímalo, jak na něj její slova zapůsobila, ale, žel, ani jako bohyně neuměla číst myšlenky. Z jeho obličeje mnoho nepoznala, vypadal jen zamyšleně a trochu melancholicky. Nakonec odpověděl jen:

“Nerozumíme si. Pojďme dovnitř.”

Uznala, že nemá cenu pokračovat v rozmluvě a odešla s ním do hostince na večeři. Venku se už skoro setmělo. Dobré jídlo a zvláště víno ji opět zlepšilo náladu (Ravanair ho odmítl) a k předchozímu rozhovoru se už nevrátila ona ani Ravanair. Mladý muž k ní byl po zbytek večera opět přátelský. V krčmě se sešla živá společnost rozprávějící o všem možném a i tady se probíralo Xenino nastávající dobrodružství. A jiné novinky, například poslední husarské kousky Autolyka, krále zlodějů, starší příhody Herkula i Xeny a různé lokální události. Když se připomínalo jméno princezny bojovnice, Kallistó svěřila Ravanairovi, že by ráda skoncovala se starým nepřátelstvím, které pro ni dávno ztratilo význam. Její přítel jí radil, aby s jejich dalším setkáním příliš nespěchala. Bojovnici se však smíření s Xenou jevilo jako přijatelná perspektiva v situaci, kdy opět nevěděla, co dál. Nechala si to pro sebe.

Konečně se společnost začala rozcházet a také naše dvojice odcházela do svých pokojů. Nahoře nad schody se zastavili.

“Uvidíme se ještě?” ptala se Kallistó.

“Ráno už ne, odcházím časně. A jinak? Všechno je možné,” odpověděl nepříliš přesvědčivě. Pověděl jí pár přátelských a povzbudivých slov na rozloučenou. Podali si ruce, řekli si sbohem a rozešli se. Kallistó byla zase sama.

V noci ležela na posteli, ale oči měla otevřené. Uvažovala o sobě, Xeně a Gabriele, ale především o Ravanairovi, jeho tajnostech a náhlém odchodu. Za svítání zaslechla klapnutí dveří vedlejšího pokoje, pak kroky po schodech (opravdu měl až překvapivě lehkou chůzi) a chvíli na to viděla z okna v ranním šeru vzdalující se temnou postavu. Dívala se za ní, dokud ji nezmizela z očí.

“Možná se znovu potkáme dřív, než si myslíš,” zamumlala potichu. “Ne, moc se mi to nelíbí - vlastně bych byla radši, kdybych se mýlila. No co, jdeš si za svým, já taky.”

Zakrátko i ona opustila krčmu, aniž by čekala na zbytečnou snídani. Nechtěla zbytečně mařit čas. Vydala se cestou, pro kterou se rozhodla...


Mezihra v krčmě U sešmajdaného sandálu

Jak se často zdůrazňovalo v Řecku i v jiných zemích a pravděpodobně vždy a všude, cestování s sebou přináší četná nebezpečí. A mnohá z nich tkví v lidech. Nezkušení, osamocení poutníci se v neznámém prostředí snadno stávají obětí lidské zákeřnosti. V Řecku mohli cestující bez nadsázky mluvit o skutečném štěstí, nepřihodilo-li se jim to, jestliže se zastavili v hospodě U sešmajdaného sandálu. Tento lokál s více než nevalnou pověstí si oblíbily kriminální živly z celého Řecka. Zloději, podvodníci, zabijáci a všelijací vyvrhelové si tam dávali schůzky a slušní lidé z širého okolí ji obcházeli velkým obloukem.

Nyní, ač v čase oběda, zel lokál téměř prázdnotou, jen několik hostů posedávalo u stolů. Jeden z nich však svou slávou převyšoval většinu pravidelných návštěvníků. Urostlý, tmavovlasý a tmavooký muž s knírkem v tmavě zelené vestě, šedé košili a černých kalhotách. Autolykos, proslulý široko daleko jako král zlodějů.

Autolykos se u Sešmajdaného sandálu zastavil jen tak na trochu vína, případně na kus řeči s nějakým známým z podsvětí. Hned po příchodu však v lokále zpozoroval cizího pocestného, podle všeho urozeného. Příležitost dělá zloděje a Autolykos se dlouho nerozmýšlel. Po straně se usmál: už se těšil, jak se s ním pobaví.

Brzy už přistupoval k jeho stolu, ve tváři úsměv předstírající kamarádský zájem. Vesele pozdravil a požádal o dovolení přisednout si. Cizinec v černé a bílé na něj vrhl bystrý, pronikavý pohled a lehce svraštil černé, trochu strašidelně působící obočí. Autolykos na okamžik znejistěl. Jako zkušený zloděj měl instinkty, které v něm vyvolaly dojem neurčité hrozby. Přesto ani nepomyslel na ústup. Protože ho neznámý neposlal pryč, posadil se na volnou židli. Prohodil něco o tom, že pán je asi zdaleka a že on, Autolykos, doufá, že se mu bude v Řecku líbit, že je to krásná země a tak dále. Nečekaje ani na odpovědi, sáhl neomaleně po džbánku, který krčmář přinesl jeho oběti.

“Jen voda?” zašklebil se opovržlivě. “Napijme se něčeho lepšího, co říkáš, pane? Na naše seznámení.” Nedbal zamítavé odpovědi a okamžitě objednal víno, dokonce dosti dobré, na svou útratu. “To je přece správný pití, milý pane, aspoň tady v Řecku. U vás se nepije, příteli? Tak na zdraví - a na přátelství mezi tvými lidmi a Řeky…” Nalil dva poháry vína smíšeného podle řeckého způsobu s vodou a mlel dál, pokud zrovna nepil. Přitom však dával dobrý pozor na cizince. Váček s penězi měl položený na lavici vedle sebe - trestuhodná neopatrnost v krčmě U sešmajdaného sandálu! A snadná práce. Autolykovi se zdálo, že se mu daří pocestného zabavit, že jeho počáteční pozornost ochabuje a chystal se k akci. V příhodné chvíli natáhl ruku, jeden hbitý pohyb -

V příštím okamžiku by se v něm krve nedořezal. Ruka neznámého pevně tiskla jeho zápěstí.

“Ubožáku,” promluvil neznámý a z jeho hlasu znělo drtivé opovržení. “Myslel sis, že mě můžeš oklamat?”

Zloděj byl celý strnulý, černé oči vytřeštěné. Stalo se mu vůbec někdy, aby ho takhle přistihli? Pokud ano, tak kdysi dávno, když se teprve rozjížděl. Blesklo mu hlavou, že by se měl vytrhnout - čistě odhadem by mohly být síly obou mužů zhruba vyrovnané - a u Sešmajdaného sandálu mohl počítat s tím, že jejich případného přetahování by si nikdo nevšímal. Jenže nebyl schopný ani nejmenšího pohybu. Nemohl ani vnímat nic jiného než bledý, povzneseně lhostejný obličej neznámého, jehož modré oči jako by ho zmrazovaly. Uvědomil si, že strach před chycením u něj zcela ustoupil strachu z toho muže. A že jeho ztuhlost zřejmě nevyvolalo jen zděšení

Pak ho podivný pocestný zničehonic pustil. Uvolněnou rukou opsal velitelské gesto směrem od sebe doprovázené slovy: “Ať už tě tu nevidím.”

Autolykovi nebylo třeba říkat dvakrát. Cítil, že strnulost ho rychle přechází, vyskočil a odebral se pryč. Na odchodu ještě věnoval muži v černém vděčný a uznalý pohled.

Ravanair z Emethonu si nalil ještě trochu vína, které mu zloděj zanechal. “Na místní strážce pořádku,” řekl si, když pozvedl pohár. Jen ať si s darebákem poradí sami, on jim usnadňovat práci nehodlal.

Netřeba říkat, že si zdejší ani jiná pořádková služba s králem zlodějů neporadila.



2. část: Na pomoc Xeně

Dva nečekaní spojenci

Po návratu od lesních Amazonek Xena zamířila do Poteidaie. Podle svého tušení se tam setkala s Gabrielou, kterou považovala za mrtvou, dokud jí zlovolná Alti nechtěně nenaznačila, že její přítelkyně žije. Obě se radostně přivítaly. Gabriela potom pověděla přítelkyni o všem, co se s ní mezitím událo, o Dahakovi, Herkulovi i Morrigan. Xena tedy o mnoho přišla, ale příliš nelitovala, že se toho dobrodružství nezúčastnila také. Vždyť i tam, odkud přišla, byla prospěšná a navíc odčinila další ze svých starých zločinů. Nechala si o celém dobrodružství od své přítelkyně podrobně vyprávět. Jen o cizí ženě po Héraklově boku, vynikající bojovnici a prý i krásné, slyšela nerada.

Teď ji čekal další úkol a Gabriela ji samosebou zase bude provázet. Na minulost už nechtěla myslet. Přece jen však musela Gabriele povědět o všem, co se stalo. A tak se Gabriela dověděla i o Kallistině domnělé smrti. Proti Xeninu očekávání se jí ta zpráva trochu dotkla.

“Ale vždyť byla Kallistó na naší straně!” namítala. “ Nic nám neudělala, nebo snad ano?”

“Jenže se smála, když jsi zmizela v té propasti,” opáčila Xena. “A vůbec, snad ti jí není líto, Gabrielo?”

Dívka zamyšleně pokrčila rameny. “Možná, že je.”

“Gabrielo?!”

“Ano, je.” Gabriela byla sama překvapená tím, co řekla, ale přesto pokračovala. “Vypadala, jako kdyby už měla opravdu dost - toho všeho. Co když se opravdu změnila? Proč by se k nám přidávala?”

“Já to nechápu,” řekla Xena opravdu zaraženě. “Víš přece, jaká byla! A co všechno provedla! Tobě, nám a kolika dalším lidem! Co by ještě musela spáchat, abys to pochopila? Vždyť ona ani nebyla člověk!” Její zášť vůči světlovlasé bojovnici po Gabrielině nečekané obhajobě ještě zesílila.

Gabriela zavrtěla hlavou. “Xeno, já vím. Ale stejně si myslím, že se změnila.”

Xena se ušklíbla. “Ano, i to zabíjení se jednou přejí, to znám. Jenže ona toho nelitovala. Nechtěla být jiná a už vůbec ne napravovat svoje zločiny. Chtěla prý umřít, aby měla pokoj od své existence. Pěkný přístup!”

“A teď je mrtvá,” řekla Gabriela tiše, “A asi se zase dostala do Tartaru.”

“Tam patří,” uzavřela Xena rezolutním tónem, který Gabrielu přesvědčil, aby to téma opustila. Špatný pocit v ní zůstal. Připomínala si, že Kallistó jí zabila Perdika, ale dokonce ani to ji neuklidnilo. Ale když se vydala s Xenou na cestu, brzy přišla na jiné myšlenky.

Vše, co se o Xenině novém úkolu doslechli Ravanair a Kallistó v Iólku, byla pravda, ale ne úplná. Zázračný křišťál neležel v jeskyňce jen tak, aby si ho mohl vzít první, kdo přijde. Svatyně byla zakletá tak, aby do ní nemohl vstoupit nikdo nepovolaný a klíč otvírající kouzlo opatrovali larisští předáci. Ti ho odevzdali Xeně, která nyní jako jediná mohla drůzu najít. Klíčem byl jasně červený neprůhledný kamínek o něco větší než vlašský ořech, na pohled nevypadal nijak zajímavě, až na to krvavé zabarvení. Bylo potřeba ho vložit do stejně velkého otvoru vydlabaného do skály hned vedle vchodu do jeskyňky. Xena si nebyla jistá, zda o něm vědí i Dahakovi stoupenci, ale pro jistotu ho ukryla do sedla Argo, tak, aby nevypadl a aby ho nebylo možné nahmatat.

Ke zrušené osadě vedla z Larissy několikadenní, docela příjemná cesta. Ale když přítelkyně dorazily na místo, zjistily, že věci se za osmdesát let hodně změnily. Hermův chrám teď převzali kněží jakéhosi bratrstva zasvěceného kultu onoho boha. Studovali magii a okultní vědy. Už dlouho se snažili získat čarovný kámen a přestože se to bez klíče nedařilo ani jim, přijali Xenu chladně a o tom, že by křišťál přenesla do Larissy, nechtěli ani slyšet. Z Dahakových stoupenců neměli strach. Jejich představený rázně doporučil princezně bojovnici, aby si hleděla svého, jinak bude mít co dělat s nimi. To by Xenu a Gabrielu neznepokojovalo, kněží jim nepřipadali nijak nebezpeční, ale nikdo z Larissy si už nepamatoval, kde přesně se nachází tajemná svatyňka. Pokud to vědí Dahakovi stoupenci, mohli by mít výhodu. “Ale klíč máme my,” uklidňovala Xena Gabrielu. “Bez něj nemají šanci. Jen by nás mohli překvapit po cestě, ale my je stejně zvládneme. ”

“Ale co dál, Xeno?” ptala se Gabriela. “Kam máme jít?”

Tu vyšel zpoza chrámu jeden z kněží zahalený jako všichni do dlouhého bílého roucha s kápí a zamířil k nim. Přes rameno nesl cestovní vak. Gabriela si všimla, že na nohou nemá sandály, ale kožené boty vhodnější na cesty.

“Xeno, chci s tebou mluvit. Pojďme stranou.”

“Proč?”

Rozhlédl se kolem: “Nechci, aby o tom věděli ostatní.” Zatáhl obě ženy dál do lesíka za chrámem a spustil: “Chci vám pomoci. Larisané jsou v právu, křišťál patří jim. A nám je stejně k ničemu, když nevíme, jak se k němu dostat. Vy to určitě víte.”

“Dejme tomu, že ano,” řekla Xena opatrně. “Co pro nás chceš udělat?”

“Znám cestu a dovedu vás tam,” sliboval kněz. “Jen se o tom nesmí nikdo dovědět. To, že odejdu, nebude nápadné, často trávíme dlouhé dny o samotě a rozjímání.” Xena si ho nedůvěřivě prohlížela. Není to nějaká léčka Hermova bratrstva? Ale půjde-li kněz s nimi, koneckonců se jim vydá na milost.

“Opravdu ten kámen nechci pro bratrstvo, přísahám,” ujišťoval ji, jako by jí četl myšlenky. “Jsem ochotný přísahat při samém Hermovi Trismegistovi, že pro ně nepracuji.” Xena pohlédla na Gabrielu, co tomu říká, a ta se tvářila vstřícně. “Dobrá, tak jdeme,” rozhodla princezna bojovnice.

Kněz se jmenoval Ageláos a nedalo se toho o něm moc povědět. Mluvil málo a po pravdě řečeno nevypadal příliš chytře. Vlastně nevypadal nijak - Gabriela si snad ani nepamatovala, že by někdy potkala tak bezvýrazného člověka. Kdyby po ní někdo chtěl, aby ho popsala, asi by sama jen pokrčila rameny. Mohla k tomu samozřejmě přispívat i kapuce, která mu trochu stínila obličej. Jednou mu jí vítr strhl a odkryl vlasy; snad byly tmavé, ale dokonce ani tím si Gabriela nebyla zcela jistá. Kdo ví, jestli by ho vůbec poznala mezi ostatními knězi. Totéž si myslela i Xena a znepokojovalo ji to, protože mu stále úplně nedůvěřovala.

Překvapení dne však mělo teprve přijít. Navečer si vybrali místo k přenocování. A zatímco připravovali nocležiště, vstoupila mezi ně...

“Kallistó!” vyjekly obě mladé ženy současně. Ale sotva že ji vůbec poznaly v jejím novém úboru - stále měla na sobě svou červenou halenku a sukni z jednoho kusu tkaniny, kterou si pro lepší pohyblivost poskládala tak, aby jí sahala jen ke kolenům. K tomu si dala opět na záda pouzdro s mečem a na předloktí si připnula kožené chrániče. Byla to trochu nezvyklá kombinace, ale slušelo jí to.

Ageláos také vyjekl a upustil otýpku dříví, kterou právě nesl. “To je Kallistó?” zablekotal v hrůze. “Snad ne ta hrozná vražedkyně?!”

“A proč ne ona, drahoušku?” optala se sladce. Způsoby měla stejné, vlastně se tak moc nezměnila.

“Vždyť,” koktal Ageláos, “jsem slyšel, že zemřela...že ji zabili...že ji zabila Xena!” skončil rychle a pohlédl vyčítavě na princeznu bojovnici, jako by ji obviňoval z podvodu.

“Jak vidíš, stále žiju,” opáčila Kallistó roztomile, “tak si dávej pozor na jazyk, abys tetičku Kallistó nerozzlobil.”

Xena vytasila meč a vykročila vstříc své nepřítelkyni. “Jak to, že jsi stále naživu?” vyštěkla.

Kallistó se nepřestala usmívat a svoji čepel nechala na místě. “Ty jsi pořád stejná, Xeno. Schovej ten meč, nebudeš ho potřebovat. Zatím ne. A vidím, že nemáš žádné výčitky svědomí za tu vraždu.”

“Ještě abych měla,” odsekla Xena, “a nebylo to snad tvoje přání? Řekni, jak to, že jsi nezemřela?”

“No když tak pěkně prosíš,” odvětila Kallistó s klidem. “Zapomněla jsi, že jsem nesmrtelná. Laní krev sice zabíjí bohy, ale neplatí na jablko nesmrtelnosti.” Po chvíli ticha mluvila dál: “Já bych se také měla podivit nad tím, že žije Gabriela, ale už jsem o tom slyšela. A tak jsme tu zase pohromadě, co? Vypadá to, že to hned tak neskončí. Nebo budeme muset zemřít všechny tří?”

Xena a Gabriela mlčely. Ageláos stále na Kallistó hleděl asi jako na hydru, která se ho chystá pozřít. Najednou promluvila Gabriela: “A nebylo by to lepší s tím přestat? Chcete pořád jen ničit jedna druhou, dokud se nezničíme navzájem?”

“Gabrielo,” vyrazila ze sebe Xena, ale zase zmlkla. Zdálo se jí, že bude lepší nechat další krok na Kallistó. Ta přitakala. “Správně, Gabrielo, přesně na to jsem myslela. Mohly bychom se prostě nechat na pokoji. Neříkám, abychom se spřátelily, ani po tom netoužím,” ušklíbla se.

“Kallistó, myslíš to vážně?” vydechla Gabriela. “Opravdu nám nabízíš smír?”

“Opravdu. Už tehdy, když Naděje zabila Solana - počkejte, poslouchejte mě, sakra! - už tehdy jsem poznala, že mi tvoje utrpení, Xeno, nic nepřinese. Dřív jsem tě nenáviděla, ale tehdy už mě to přešlo. Už dávno s tebou nechci bojovat. Zato si chci konečně užít života, a tak bych s tebou ráda urovnala vztahy, než mě zase zavřeš do nějaké jeskyně.” Ageláos se po straně usmál, ale nikdo si toho nevšiml. Xena měla k úsměvu velmi daleko.

“A my máme zapomenout, co všechno jsi nám způsobila - Perdikos, Solan...”

“Moment!” zarazila ji Kallistó. “Tvého syna zabila Naděje, ne já. Ne že bych se tomu snažila zabránit, ale to bys snad ode mě ani nečekala. Vůbec, ty mi nemáš co vyčítat, na to nezapomínej!” Na okamžik se jí nebezpečně zablesklo v hnědých očích, mihla se v nich její dřívější zášť, ale tentokrát se bojovnice rychle vzpamatovala. Obrátila se ke Gabriele. “Pro to, co jsem udělala Perdikovi, samozřejmě nemám vysvětlení. Můžu se ti jen omluvit a říct, že toho lituji, opravdu.”

Gabriela sklonila hlavu a mlčela. Nevěděla, jestli to dokáže někdy Kallistó odpustit, přestože se před okamžikem radovala z její proměny. Měla teď příliš zmatené pocity a sama se v nich nevyznala.

Xena však ještě protestovala. “Dobrá, ale i když zapomeneme na minulost, nenecháme tě páchat další zločiny. To od nás nemůžeš čekat.”

“Bohové, dejte mi trpělivost,” vzdychla plavovláska. “Kdo říká, že mám v úmyslu něco páchat? Vzpomeň si, má drahá, co máš na svědomí ty a taky ses polepšila. Údajně.”

Xena chvíli na Kallistó civěla beze slova. Pak k ní přistoupila. “Ty zatracená ženská,” spustila trochu pohněvaně, ale bez skutečné nenávisti. “Když jsem tě poznala, bylo mi líto, co jsem ti způsobila a co se z tebe stalo. Tolik jsem si přála zjistit, že nejsi doopravdy tak zlá a bezcitná, jak jsi vypadala. Ale dělala jsi všechno proto, abys mě přesvědčila, že jsi taková. Až jsem tě přestala považovat za člověka. A ty teď, po tom všem...” Skončila uprostřed věty a jen zavrtěla hlavou. “Já ani nevím, jestli ti mám věřit,” dodala skoro zoufale. Gabriela vzdychla. I Kallistó Xenina slova dojala, střežila se však dát to najevo. Pokývala hlavou.

“Asi vás budu muset obě přesvědčit, abyste mi důvěřovaly. Mám v úmyslu vám pomoci s tím úkolem.”

“Cože?” Xenina tvář opět zpřísněla. “Není třeba, s tím si poradíme samy.”

“Jen aby, drahá Xeno! O ten zázračný křišťál má zájem více stran, ne? Určitě se vám bude hodit další do party!” V té chvíli Xena pojala podezření.

“Ale ty o něj ani trochu nestojíš, co? Už chápu, proč jsi přišla! To je -”

“Počkej!” okřikla ji Kallistó. “Já ho vážně nechci! Mně úplně stačí schopnosti, které mám teď, věř mi!”

Xena zaváhala. Vtom se znovu ozval Ageláos: “Xeno, přece bys jí nevěřila!”

Kallistó se po něm s opovržením podívala: “Co je to vůbec za troubu?”

“Ageláos, náš průvodce,” odvětila Xena.

Ageláos vášnivě pokračoval: “Nevěřte jí! Víte přece, co je zač, jaká podlá, zákeřná, čeho všeho je schopná...”

“Ageláe, klid,” zarazila ho Xena trochu unaveně. “Tohle k ničemu nevede. Kallistó, počkej chvilku, poradíme se.” Kallistó přikývla se shovívavým úsměvem ve tváři.

Vzala Gabrielu a Ageláa stranou. “Gabrielo, co si o tom myslíš?”

Její přítelkyně vypadala nejistě, ale pravila. “Víš, Xeno, že si myslím, že se změnila. Mohly bychom jí dát šanci, uvidíme, jak se bude chovat.”

Ageláos se tvářil odmítavě a když se zdálo, že Xena by se dala přesvědčit, prohlásil rozhodně: “Děláte chybu, že té vražednici důvěřujete. Jestli ji přijmete, odcházím. Kallistó ke svatyni nepovedu!” Ageláos možná nebyl zajímavý společník, ale znal cestu, a proto ho Xena rozhodně nechtěla ztratit.

“Ne, Ageláe,” řekla pomalu, “myslím, že bychom měli Kallistó přijmout. Podívej, jestli má něco špatného v úmyslu, stejně nás bude sledovat. Lepší mít ji na očích než za zády, nemyslíš?”

Nato kněz zamračeně přikývl. “To máš asi pravdu, Xeno. Dobrá. Ale jen kvůli tomu!”

Xena přikývla a vrátila se ke Kallistó. “Myslíš si, Kallistó,” ptala se jí, “že budeme tvojí pomoc potřebovat? Většinou s Gabrielou stačíme na všechno, co nás potká, pokud to není zrovna celá armáda.”

Kallistó se tajemně usmála. “Celá armáda to asi nebude, i když Dahakovci o sobě určitě dají vědět. Ale myslím, že je tu ještě někdo další a nevím nevím, jestli bys na něj stačila sama.”

“Co tím myslíš? Kdo to má být?” Ale Kallistó pokrčila rameny.

“Mám jen podezření, to je všechno. Jak jste rozhodly?”

Xena sjela pohledem z Gabriely na zamračeného kněze. “Ano, budeme pokračovat společně.”

Gabriela se podívala na Ageláa. Ten zřejmě stále nesouhlasil s Kallistinou přítomností, ale poté, co bylo rozhodnuto, že s nimi půjde, si jí prostě přestal všímat, stejně jako ona jeho. Gabriela si vzpomněla na to, jak válečnice naznačovala, že má o křišťál zájem ještě někdo. “Nenapadá tě, koho mohla mít Kallistó na mysli?” zeptala se ho po straně.

“Pravděpodobně sebe,” odvětil.


Ravanairova výstraha

Xena a Kallistó sedí blízko sebe, osvětlené jasnou září měsíce blížícího se k úplňku. Opodál, ve stínu křovin spí Gabriela a Ageláos. Klisna Argo spí ve stoje poblíž Xeny. Vzduch je ještě příjemně vlahý a naplněný všemi možnými vůněmi, které dohromady charakterizují středomořské kraje. Kdesi v podrostu skřehotají neúnavné cikády, ale jinak všude panuje ticho, což se dá čekat vzhledem k tomu, že se blíží půlnoc. Ani obě ženy nemluví, jen se dívají na krásu hvězdné oblohy nad sebou - a chvílemi jedna na druhou. Je jistě vhodné, aby někdo držel hlídku, protože je mohou přepadnout Dahakovci, ale Kallistó stejně nepotřebuje spát a mohla by proto bdít sama. Jenže Xena jí rozhodně nedůvěřovala natolik, aby jí takto vydala na milost sebe i přítelkyni a Ageláa. A tak bdí obě, mlčí a asi to tak je nejlepší. Kdyby mluvily, nejspíš by se opět hádaly, ale teď mezi nimi vládne alespoň příměří. Přes všechnu nedůvěru si Xena uvědomuje, že by si přála, aby byly Kallistiny úmysly čisté. Kdysi doufala, že ta šílená bojovnice, kterou sama pomohla stvořit, nepropadla úplně zlu a nenávisti a zachovala si přece jen něco lidského, stejně jako kdysi ona sama. Nyní se jí ta naděje vrací, snad pozdě, ale přece. Možná ještě není pozdě ani teď.

Také Kallistó přemýšlí o svém vztahu ke Xeně. Co se mezi nimi v minulosti stalo, přece jen nelze jen tak smazat a Kallistó se nemůže zcela ubránit stínu své dřívější zášti. Skutečnost, že tu pokojně sedí s vražedkyní svých rodičů a sestry - ne přímo vražedkyní, ale přece jen tou, která zavinila jejich smrt, v ní probouzí divné pocity. Aby je zahnala, připomíná si mladá ženy, že jde o spolupráci účelovou, vynucenou okolnostmi. Záležitost zdravého rozumu, jak o tom mluvil Ravanair. Bez ohledu na zatížení z minulosti má však pro Xenu uznání jako pro prvotřídní bojovnici a navíc poznává, že povahově jsou si obě blízké. I to, co si každá z nich prožila, je sbližuje, jedna by mohla druhé porozumět, pokud překonají vzájemnou nevraživost. Kallistó si uvědomila, že si vlastně doopravdy nepřála Xeninu smrt, alespoň ne od té doby, co se poznaly. Ublížit jí, dělat jí ze života peklo, to ano, ale ne zabít. Jejich spolupráce by mohla být zajímavá. A Gabriela...Té nemá co vyčítat, naopak jí ublížila bez důvodu, jen jako Xenině přítelkyni. Jinak se mladá válečnice o Gabrielu nikdy moc nezajímala, ta dívka byla na její vkus příliš hodná a nevinná. A když se jí Gabriela snažila porozumět, Kallistó to spíš dráždilo. Ale i na ni postupně mění názor. Určitě není nezajímavá, když se stala Xeninou nejbližší přítelkyní a z naivity a nevinnosti už také vyrostla - k tomu ostatně Kallistó vydatně přispěla Perdikovou vraždou. Gabrielino porozumění a vstřícnost by teď uměla ocenit, pokud ho pro ní ještě malá světlovláska bude mít. Zdálo se, že bude.

Kallistó vstala a šla se na chvíli projít. Žádná námaha ji nemohla unavit, jenže po dlouhém sezení byla i ona trochu ztuhlá. Jakmile udělala pár kroků, přešlo to. Také už ji nebavilo jen tak tam sedět, když stejně hlídkovala i Xena. Po půlnoci ji vystřídá Gabriela nebo kněz. Pokud to bude Gabriela, Kallistó jí, stejně jako předtím její přítelkyni, nabídne, že bude bdít sama. Od Ageláa by nečekala souhlas a ani neměla chuť mu dělat laskavost. Chápala sice, že valná většina lidí by k ní zaujala stejný postoj jako on, ale to nic neměnilo na jejím vztahu k němu.

Vydala se dál do hájku, spíš řídkého porostu nízkých stromků a křovin. Vtom se jí zmocnil pocit, že tam není sama. Okamžitě to pocítila jako jistotu, už dříve zjišťovala, že má tuhle schopnost jako pozůstatek svého božství. A pak zaslechla tichou chůzi a šustot větviček, jak si je někdo odhrnul z cesty. Snad šla Xena za ní. Nebo se probudil někdo z těch dvou spících?

“Kallistó.” Ten hlas nepatřil nikomu z nich, ale byl jí povědomý. Otočila se. Ze stínu stromů vystoupil -

“Ravanaire?” Neměla by být překvapená, protože předpokládala, že se dříve či později objeví, jenom ne zrovna teď.

“Ano, já.” V měsíčním svitu prozařujícím temnotu měl obličej úplně bílý a vypadal téměř přízračně, jako by byl sám stvořený jen ze světla a stínů. To, že se objevil tak zčistajasna, se zdálo být samozřejmé. Kallistó zapřemýšlela, co všechno od něj může očekávat. Brzy to asi zjistí.

Místo toho, aby přišel blíž, zůstal na místě, asi sedm kroků od ní. Díval se na ní s neproniknutelným výrazem. Kallistó vycítila, že už to není její rezervovaný, ale přátelský společník, který ji provázel na cestě do Iólku a vyslechl si její příběh. Skutečného Ravanaira měla teprve poznat.

“Divíš se, Kallistó? Také bych tě tu nečekal, ve spolku se starými nepřítelkyněmi.”

“Vždyť jsme o tom mluvili. Rozhodla jsem se s nimi urovnat vztahy.”

“Ano, ale přece jen nevím, proč jsi celá žhavá Xeně pomáhat v prvním dobrodružství, které se naskytne,” namítl. “Není to přece tvoje věc.”

“Tvoje snad ano?” odsekla. To, co předtím jen tušila, jí teď bylo úplně jasné.

“Oba víme, jak se věci mají. Nepřišla jsi slavnou bojovnici bránit před nějakými loupežníky na cestě. A hádám, že ani před Dahakovými přívrženci ne.” Postoupil k ní o krok a pohlédl jí zpříma do očí. “Přišla jsi jim pomáhat proti mně.”

“No co, tys mi neráčil říci, co že tady máš tak naléhavého, tak proč bych se nemohla přidat ke Xeně?” odsekla Kallistó. “Jenom jsem vytušila, že jsi tady v tý samý záležitosti.”

Ravanair měl stále stejný neutrální výraz. “Tobě snad po zázračném křišťálu nic není a po Larisse tím méně. Nepleť se do toho.”

Kallistó pohodila hlavou. “Pletu se, do čeho chci. Už jsem jim slíbila pomoc.”

“Kallistó!” Jen nepatrně zesílil hlas, ale stačilo to. “Dej od té záležitosti ruce pryč, dokud je čas. Jinak budeme nepřátelé.”

V odpověď vytáhla meč z pochvy na zádech. Jeho čepel se nádherně bíle zablýskala. Ravanair mávl zamítavě rukou. “Nech toho. Vidíš přece, že jsem neozbrojený.” Teprve teď si všimla, že meč u sebe nemá. “Chceš se mnou bojovat?” zeptal se jí. “Nezapomínej, že jsem tě vysvobodil.”

Kallistó, trochu zahanbená, sklonila svou zbraň k zemi. “Ravanaire, já přece nechci, abychom byli proti sobě. Přenech křišťál Xeně a všechno bude v pořádku.” Už když to říkala, věděla, že jsou její slova k ničemu. “Když ale ne, doporučovala bych ti, abys měl meč stále po ruce.”

Nato se Ravanair zasmál, krátce a ostře, jako by to byla ta největší absurdita. “Já se mám vzdát křišťálu? Ne, na vás je, abyste ustoupily, dokud můžete.” Jeho oči se blýskaly stejně jako Kallistina čepel. “Nechápeš, že jste všichni v mé moci,” pronesl klidně, ale zlověstně. “Xena a ostatní už by byli mrtví, kdybych chtěl, a tím mečem bys ničemu nezabránila,” - protože Kallistó k němu pokročila se zbraní hrozivě napřaženou. “Dávám ti ještě čas. Tohle je varování.” Zvedl pravou ruku. Vytryskl z ní paprsek bílého světla, zasáhl mrtvý strom kousek od Kallistó a rozčísl ho vejpůl před jejími vytřeštěnými zraky. Než se vzpamatovala, Ravanair byl pryč.

“Moment!” vykřikla Kallistó, ale to už adresovala jen prázdnému lesíku. Zlostně uložila meč zpět na záda. Ukázka Ravanairových schopností na ní zapůsobila. Nejdřív odvalené balvany, teď tohle... Ale vyhrožovat jí nebude! Vydala se zpátky. Když přišla ke Xeně, zjistila, že sedí na svém místě a tvrdě spí. Nejdřív se tomu podivila, pak pochopila, že princezna bojovnice nepodlehla únavě. Bezpochyby Ravanairova práce, aby se rozhovor odbyl beze svědků. Jinak se Xena zdála být v pořádku. Gabriela a Ageláos také poklidně spali a nezdálo se, že by se jim něco přihodilo. Ravanair si přišel jen promluvit. Ale určitě se ještě setkají a pak to bude horší, pomyslela si znepokojeně. Jak už naznačila, zdálo se jí, že na Ravanaira Xena nestačí, tím méně Gabriela. Jenže si nebyla jistá, jestli na něj stačí alespoň ona. Zatracená dýka s laní krví! Kdyby se Xena tehdy ovládla, byla by nyní Kallistó stále bohyně se vším, co k tomu náleží. Když tak na to doplatí Xena a její úkol. Jenže porážka není nikdy příjemná.

Nehodlala Xenu budit a Gabrielu také ne. Nechá je spát a zůstane na stráži až do rána. Až vstanou a zjistí, že jsou stále naživu, snad jí začnou důvěřovat víc.


Nečekané zjištění

Vycházející slunce zastihlo trojici ještě spící a Kallistó na první pohled vypadala, že také spí. Ale skutečně jen vypadala, každý náhlý pohyb a každé šustnutí by zaznamenala. Spokojeně se usmála, vstala a přiblížila se ke Xeně.

“Je čas vstávat, sluníčko svítí, ptáci zpívají,” zaštěbetala jí do ucha.

Xena sebou trhla a byla vzhůru. Když poznala svou někdejší nepřítelkyni, obličejem jí projel výraz leknutí a odporu. Přešel, když se upamatovala na včerejší den. V duchu si povzdechla. Snad by ji potěšilo, kdyby zjistila, že všechno, co se včera stalo mezi nimi dvěma, byl jen sen. S novou Kallistó si neví rady.

“Tak jsme se dobře vyspaly?” pokračuje světlovláska vesele. Stále ji baví dobírat si Xenu, jen bez dřívější zášti. “Tetička Kallistó dobře hlídala, nikdo nás neodnesl.” Když to dořekla, zarazila se. Toho si však Xena nevšimla. Právě si uvědomila, že zřejmě usnula na stráži. Nechápala, jak se to mohlo stát, nepamatovala si, že by někdy takhle podlehla únavě, když potřebovala bdít. Takže byli všichni vydáni nevyzpytatelné bojovnici na milost a kdyby se Gabriele něco stalo, měla by ji ona, Xena, na svědomí. I když by od Kallistó vlastně nečekala, že by je jen tak zavraždila ve spánku. Její kousky byly rafinovanější; vždycky chtěla, aby si to Xena užila.

Xena beze slov vstala, protáhla se a šla probudit Gabrielu, Ageláos už byl také vzhůru. Zeptala se ho, jak daleko je ještě ke svatyni. Odpověděl, že by tam mohli dojít někdy odpoledne, ale možná také ještě před polednem. Pak vyzval Gabrielu, aby s ním šla nasbírat dříví. Obě bojovnice tak osaměly a jedna druhé si příliš nevšímala. Za jiných okolností by Kallistó pravděpodobně pokračovala v provokacích, ale když si vzpomněla na Ravanaira a na jeho slova, že kdyby chtěl, byli by už všichni mrtví, přešel ji všechen humor. A ani Gabriela nevypadala kdovíjak, když se s Ageláem vrátila. - měla poněkud prázdný pohled. Kněz také nebyl dvakrát veselý, ale od něj to nikdo ani nečekal. Den tedy nezačal moc dobře.

Po krátké snídani vyrazili dál. Ageláos přiznal, že sám zná cestu jen přibližně, stejně jako většina kněží Hermova bratrstva a varoval je, že chvíli budou možná bloudit. Xena vyzvala všechny, aby se měli na pozoru před možným útokem Dahakovců. Kallistó váhala, zda má ostatním říci o Ravanairovi. Do včerejší noci jen tušila, že má o křišťál zájem. Nyní to věděla, ale najednou měla špatný pocit z toho, že s ním chce bojovat. Přece jen mu vděčila za svobodu, když už ne za život a do včerejší noci byli přátelé. Proč se mu tedy staví do cesty - záleží snad jí na tom, komu připadne nějaký hloupý zázračný kámen? Chtěla urovnat vztahy se Xenou, samozřejmě. Ale k tomu mohla mít i jinou příležitost. Až na to, že v tomhle případě podle jejích předpokladů princezna bojovnice skutečně potřebovala pomoc nesmrtelníka, ne-li rovnou boha, tak jako kdysi v boji s Velaskou a taková příležitost se už nemusí znovu naskytnout. Kallistó ostatně nechtěla jen dokázat, že může se Xenou spolupracovat, chtěla nad ní triumfovat. Jenomže - další věc, která jí dělala těžkou hlavu - počítala jaksi od začátku s tím, že má šanci vyhrát a kdo ví, jestli se nepřepočítala.

Vzhlédla a zjistila, že Ageláos si ji pozorně prohlíží. Šla totiž vedle něj. Hleděl na ní bez obvyklé averze, spíš se zájmem a jí se na okamžik zazdálo, jako by poznal, na co myslí. Jakmile se však jejich pohledy setkaly, Ageláův bezvýrazný obličej se opět zkřivil odporem a kněz se trochu odtáhl. Zamračila se na něj.

“Nemusíš mi pořád dávat najevo, že mě nemáš rád, to už dávno vím.”

Odvrátil se a nepromluvil. Kallistó v sobě pocítila své staré vražedné sklony. S chutí by toho protivného kněžoura rozpárala odshora dolů. Být hodná má tu nevýhodu, že nemůže dělat, co se jí zlíbí. Ovládla se, ale věděla, že zabijácká minulost se v ní bude ozývat ještě hodně dlouho.

Nicméně Ageláos, když už jsme u něj...

“Poslouchej a neškleb se,” řekla mu. Znovu na ni pohlédl a nějak dokázal potlačit odpor k ní. “Jsi přece kněz z bratrstva Herma Trismegista.”

“To jsem,” přisvědčil hrdě.

“Takže se také zabýváš magií?”

“No,” zaváhal kněz, “ano, všichni studujeme posvátné umění našeho boha.”

Kallistó se k němu naklonila blíž. “Možná to budeme potřebovat,” řekla potichu. “Máme nepřátele, kteří ovládají nadpřirozené síly.”

“Myslíš Dahakovu sektu?” optal se.

Kallistó neurčitě odpověděla: “Třeba tu. Jak moc jsi dobrý?”

Kněz pokrčil rameny. Pak najednou zhurta opáčil: “Proč se mě vůbec vyptáváš, tobě nepomáhám. Jsem tu jen kvůli Xeně.”

“Jdi se vycpat,” odsekla Kallistó a doufala, že jeho pomoc potřebovat nebude.

“Xeno,” začala nejistě Gabriela. “Měla bych ti něco říci.” Znělo to trochu naléhavě.

Xena se na ní s vyčkáváním podívala, ale její přítelkyně nepokračovala.

“Povídej, Gabrielo,” vybídla ji.

Gabriela otevřela pusu a zase ji zavřela. Udiveně se na ni podívala a pak řekla:

“Já vlastně nevím. Asi to nebylo nic důležitého.” A tím skončila, víc z ní Xena nedostala.

“Stalo se něco?” otočil se k nim Ageláos. Gabriela jen pokrčila rameny.

Xena nevěděla, co to má znamenat. Samozřejmě to nakonec přičetla Kallistó. Není divu, že není Gabriela ve své kůži, když je tu tahle ženská, pomyslela si s nechutí. Snad mi chtěla povědět něco o ní, ale pak si to rozmyslela. Ale jen co ten úkol bude za námi, rozejdeme se, alespoň doufám.

Gabriela mezitím přišla na jiné myšlenky. Zatímco její přítelkyně v duchu nadávala na Kallistó, ona se pokoušela přivyknout si na ní. A tak šla vedle ní a vyprávěla pozorně poslouchající válečnici o svém zajetí u Dahaka a Naděje, o Herkulovi a zejména o Morrigan, která Gabrielu velmi zaujala, ale Xena o ní nechtěla nic slyšet. Z druhé strany měla vedle sebe Ageláa, který také poslouchal se zájmem.

Blížilo se poledne a Xena doufala, že svatyně také. Procházeli právě dalším křovinatým porostem. A tu se proti nim objevila skupina ozbrojených mužů. Když je spatřili, několik z nich vykřiklo jméno princezny bojovnice.

“A je s ní Kallistó!” dodali další a trochu znejistěli.

“Na tom nesejde,” řekl jeden z nich, “na ně!” Vzápětí všichni vytasili meče a sekery a vrhli se na naši skupinku.

“Ve jménu Dahaka!”

Xena a Kallistó měly okamžitě meče v rukou a daly se do boje, také Gabriela s amazonskou holí se k nim hned přidala. Nepřátel bylo deset, což pro tuhle trojici neznamenalo až tak velký počet. Skutečně trojici, protože s Ageláem se nedalo počítat. Ten jenom stál po straně a vystrašeně poulil oči. Nečekaně se objevili další Dahakovci, když už se zdálo, že boj brzy skončí naprostým vítězstvím jejich protivnic. V tu chvíli Ageláos ztratil nervy, vrhl se k Argo, uchopil ji za uzdu a vyhoupl se do sedla. Klisna zaržála a vzepjala se. Dahakovec, který byl nejblíž, se pohotově pokusil zabránit knězi v útěku, ale ke své smůle zakopl a upadl a vzápětí ho Kallistó poslala někam do podsvětí, pravděpodobně do Tartaru. Argo s Ageláem na hřbetě vyrazila jako šílená.

“Ageláe!” zaječela Xena, zatímco odrážela dva protivníky najednou. “Vždyť tě shodí!” Věděla, že její kobyla nerada poslouchá cizí lidi a nosí je jen pokud jí to Xena přikáže. Ale Argo už zmizela. Tři sektáři nechali boje a rozběhli se za ní dřív, než je mohla naše trojice zadržet. Xena mohla jen doufat, že Ageláos nespadne a ujede jim. Kdyby ho dostihli, asi by dopadl špatně. A nezapomínejme na kámen ukrytý v sedle.

S těmi několika zbylými nepřáteli si Xena, Kallistó i Gabriela poradily během několika okamžiků a potom spěchaly po stopách Argo a jejích pronásledovatelů. Kallistó se chvilku zdržela, ale své zpoždění snadno vyrovnala. V ruce měla nějaký kus hadru potřísněný krví, ale Xena ani Gabriela tomu nevěnovaly pozornost. Zanedlouho dohnaly Dahakovce a ti při pohledu na ně vzali rovnou nohy na ramena, nechtějíce dopadnout jako jejich druhové. Kallistó, rozvášněná bojem, navrhovala pustit se za nimi a dorazit je, ale Xena to rázně zamítla. “Musíme najít Argo a Ageláa!” trvala na svém.

“Já bych řekla, že hned tak nespadne,” poznamenala Kallistó, zatímco se hnaly po cestě dál a Gabrielu, která běžela přece jen pomaleji, přitom nechaly za sebou. “Viděla jsem, že se držel v sedle jako opravdový jezdec. To bych do něj neřekla.”

Xenu to také překvapilo, ostatně zatím nikde neviděly Ageláa ležícího na zemi. Ale stejně neměla klid, dokud nevěděla, kde je její kůň a červený kamínek. Na chvíli se zastavila, nabrala dech a zapískala.

V odpověď se ozvalo ržání, docela nablízku. “Argo! Výborně,” vydechla Xena. “Ageláe! Jsi tam?” zavolala. Bez odpovědi.

Zato byl slyšet dusot kopyt. Běžela k nim Argo, ale - bez jezdce. Xena a Kallistó k ním zmateně přistoupily.

“Kde zůstal?” ptala se Xena koně, jako by jí mohl odpovědět. Argo znovu zaržála.

“Něco se mu stalo!” To dorazila i udýchaná Gabriela. “Podívejte, na sedle je krev!”

To mohlo znamenat, že kněz na útěku narazil na další Dahakovce a ti ho zahubili nebo raněného zajali. Xena v těch největších obavách sáhla pod sedlo. Kámen nenahmatala.

“Je pryč?” vydechla Gabriela. “Ach ne, takže ho mají...”

“S největší pravděpodobností,” přisvědčila princezna bojovnice.

“A Ageláos...” zašeptala Gabriela. “Chtěl nám pomoci a teď je...”

“Neukvapujte se v závěrech,” ozvala se nečekaně Kallistó , která stála opodál a v rukou měla rozložený jakýsi pergamen potřísněný krví - to, co Gabriela při zběžném pohledu považovala za kus hadru. “Podívejte se na tohle. Našla jsem to u jednoho Dahakovce.”

Ukázalo se, že na pergamenu je zakreslen plánek cesty ke skrýši. “Tady je svatyně,” ukazovala Kallistó. “A někde tady bychom měly být my.” Xena a Gabriela se v mapce rychle zorientovaly. A tak jim došlo to, na co bojovnice právě přišla, ještě dříve, než Kallistó dodala:

“A vyrazili jste od Hermova chrámu, takže tímhle směrem. Co tomu říkáte?”

Gabriela nevěřila svým očím. “Vždyť jdeme celou dobu špatně! Vyhnuli jsme se skrýši a teď se od ní vzdalujeme!”

Xena přisvědčila, zčervenalá zlostí. “Ageláos nás podvedl, zrádce! A teď je nejspíš na cestě k jeskyni.”

“Pomáhá bratrstvu,” zasténala Gabriela. Skutečně věřila, že kněz měl dobré úmysly a nezištně se k nim přidal, protože věřil, že je právo na jejich straně. Proč se vždycky ukáže, že nezištně nebo bez postranních úmyslů nepomáhá téměř nikdo?

Xena, žena činu, nepotřebovala déle otálet. Nasedla na koně a vybídla Gabrielu: “Rychle! S Argo tam budeme dřív než on.”

“A co já?” ozvala se Kallistó, zatímco se Gabriela vydrápala na koně.

“Argo nás všechny neuveze. Dej mi plánek!”

Plavovláska se ušklíbla, ale plánek předala. Xena okamžitě vyrazila správným směrem a Kallistó, odkázaná na vlastní nohy, se rozběhla za ní. Nakonec tak špatně na tom nebyla. Neběžela sice tak rychle jako kůň, ale mohla utíkat třeba celý den. Díky své nesmrtelnosti a s ní spojené neopotřebovatelnosti. Pomyslela si, že Ageláos to má tak jako tak spočítané. O křišťál už se uchází příliš mnoho stran a některé z nich padne určitě do rukou.


Chvíle pro Ravanaira

Na koni a v rychlém tempu dorazily obě přítelkyně do večera na místo, pod zalesněný kopec, na jehož temeni se měla skrýš nacházet. Nemusely se naštěstí vracet až k chrámu, po jedné ze stezek vyznačených na mapce mohly překonat poměrně krátkou vzdálenost. Ageláa nepotkaly, takže se asi vydal jinudy a nejspíš ještě bude na cestě. Zato spatřily na úbočí, těsně pod vrcholem, několik ležících postav v bílých hábitech. Kněží z bratrstva, stejně jako jejich proradný průvodce.

Xena sesedla a prohlížela si je. “Jsou naživu a nemají žádná zranění, ale vypadají jako omámení,” konstatovala zmateně.

“Co se jim mohlo stát?” divila se Gabriela.

Xena nevěděla. Slyšela sice, že kněží Herma Trismegista občas pojídají omamné byliny nebo vdechují kadidla s podobnými účinky, ale nevěřila, že by se takhle zfetovali, když měli, jak uhodla, střežit svatyňku.

Poslední kousek došla pěšky vedle koně a Gabriely, která také sesedla. A byly nahoře. Stromy a křoviny se před nimi rozevřely a odkryly jim pohled na širokou travnatou planinu před bílou skalou. A také na postavu v bílém hábitu obrácenou tváří ke skále. Ale ve chvíli, kdy ji spatřily, otočila se k nim.

Xena vzala okamžitě do ruky šakrám. “Stůj!” zvolala.

“Vy už jste dorazily?” podivil se Ageláos. Ani se nepokoušel nic zastírat, poznal, že prohlédly jeho lest. Stejnou otázku jako on mohly položit Xena a Gabriela jemu. Jely na koni co nejrychlejším tempem a přesto tu byly až po něm.

“Vrať nám klíč!” poručila Xena stroze, ruku se šakrámem napřaženou.

Kněz vyndal kamínek z kapsy pláště, ukázal jim ho a zase ho schoval. “Proč bych to dělal?” zeptal se jako by nic.

“Protože jinak si ho vezmeme násilím,” opáčila Xena.

Ageláos, jako by neslyšel její pohrůžku, se ptal dál: “Jak to, že jste sem našly cestu tak rychle?”

“Dahakovci měli u sebe plánek,” vysvětlila Gabriela. “Takže jsme poznaly, že jsi nás podvedl a pracuješ pro bratrstvo, Ageláe,” dodala vyčítavě.

“To není přesné,” usmál se na ní přátelsky Ageláos. Jeho hlas se změnil, zněl mnohem jasněji a také sebevědoměji. “Oklamal jsem vás, ale ne kvůli bratrstvu. A nejmenuji se Ageláos.” Strhl si s hlavy kápi a jako by přitom odložil i masku z obličeje. Gabriele se zdálo, že ho vidí poprvé. Vlastně to nebylo přesné: ten, co před ní stál, nevypadal jinak než Ageláos, spíš si nikdy pořádně nevšimla Ageláova obličeje, jako by ho celou dobu viděla rozostřeně, nezřetelně, takže jí připadal bezvýrazný. Nyní se jí zdál spíš naopak nezapomenutelný, už pro ty oči a to obočí.

“Dovolte, abych se představil, vážené dámy. Mé jméno je Ravanair z Emethonu a Stranohoří,” pronesl proměněný Ageláos a zlehka se uklonil. “Vydával jsem se za kněze a vašeho spojence, abych od vás získal klíč ke svatyni. A to se povedlo, viď, Gabrielo?”

Xena zmateně pohlédla na svou přítelkyni. Gabriela se však ke svému zděšení rozpomněla na rozhovor, který vedla s Ageláem ráno, když sbírali dříví. Na zvláštní pohled jeho očí, kterých si předtím ani potom nevšimla, na všechno, co potom blábolila a nestarala se o to, co říká. Okamžiky, na něž měla doteď jen jakousi mlhavou vzpomínku a tušení, že se stalo něco nepatřičného.

“Gabrielo, o čem to mluví?” naléhala Xena.

Dívka si zakryla rukama obličej. “Já jsem mu prozradila, že je klíč schovaný v sedle,” vzlykla. “Xeno, já vážně nevím, jak jsem mohla...”

“Přinutil jsem tě,” vysvětloval Ravanair. “A částečně jsem ti zatemnil mysl, tak, aby sis nemohla uvědomit, co se stalo a nebyla schopná o tom mluvit.”

“Ale jak jsi to dokázal?” zasténala Gabriela.

“Jsem čaroděj,” odvětil. “Mohl jsem ti náš rozhovor zcela vymazat z paměti, ale to nemám rád. Takhle to stačilo.

- Ale když jste se nenechaly odlákat, můžu vám jen doporučit, abyste byly rozumné a šly mi z cesty,” dodal chladně. Gabriela si vzpomněla na vyděšeného Ageláa prchajícího před Dahakovými stoupenci. I to byla jen součást přetvářky.

Xena byla sice trochu zaskočená, ale jen na okamžik. Postoupila k němu a místo šakrámu vytasila meč. “Pleteš se, Ageláe nebo jak se to jmenuješ,” sykla, “na tobě je, abys ustoupil.”

Ravanair zůstal stát se založenýma rukama. “Tak mě zkus zastavit, princezno bojovnice.”

Ve chvíli, kdy proti němu Xena vyrazila, napřáhl ruku. Xena se proti své vůli zastavila; cítila, že jí nohy ztuhly na místě a paže jí klesly k tělu. Meč jí vyklouzl z ruky a zazvonil, jak dopadl na zem.

“Xeno!” zvolala Gabriela zděšeně a běžela k ní.

“Nemůžu se pohnout,” vydechla její přítelkyně šokovaně.

“A ty, děvenko,” řekl čaroděj zděšené Gabriele, “budeš určitě rozumná, už kvůli své přítelkyni, aby se jí nevedlo ještě hůř. Stačí, když odložíš tu hůl.”

“Proč to děláš?” naříkala dívka, když poslechla. “My chceme jen spravedlnost, kámen patří Larisse.”

“A co má být? Pro osadníky je ho škoda, ani jim nepatří do rukou. Ani Princezně bojovnici ne. Stejně byste ho neuměly používat.”

Protože Gabriela stále jen zírala, Ravanair se zeptal: “Víte vy vůbec, co je to za věc?”

“Ochraňuje město před nepřáteli,” odpověděla Gabriela.

Mávl rukou. “Nevíte. Ten kámen má v sobě skryté veliké množství magické energie. Obyčejní lidé, nekouzelníci jako vy, ji však mohou využívat jen částečně, pasívně. Tak jako osadníci, a ti ještě byli silně pod vlivem pověr. Jen opravdový čaroděj může energii v křišťálu využívat aktivně a naplno. Dokáže potom věci, jaké nikdo jiný nesvede. Získá magickou moc, jakou nikdo nemá. a stane se neporazitelným!”

V jeho hlase nyní zaznělo potlačované vzrušení. “Co ještě nevíte,” pokračoval, “je, že zázračný křišťál pochází z jiného světa, než je váš. Z mého světa. Před dávnými lety ho získal jistý čaroděj a přenesl ho sem. Zanechal o tom svědectví, záznam, který upadl v zapomnění, ale já jsem ho objevil. Pátral jsem po takovém předmětu a dozvěděl jsem se, že to, co hledám, je tady. Podle jeho záznamů jsem také otevřel bránu mezi našimi světy - můžete mi věřit, že to byl krajně nebezpečný a nesmírně náročný pokus.”

Xena a Gabriela naslouchaly jako omámené. Byla to pravda? Byl snad Ravanair z nějakého odděleného světa? To znělo příliš neuvěřitelně. Ale Herkules s Iolaem se prý jednou dostali do jiného prostoru, kde vládl tyran zvaný prostě Vladař. Odtamtud také získali laní krev. Vypadalo to sice celé jako fantaskní historka, ale Xena neznala důvěryhodnějšího člověka než je Herkules a laní krev sloužila jako důkaz. Snad tedy opravdu existují ještě další světy. Teď však nebyla vhodná chvíle k takovým úvahám.

Čaroděj znovu vytáhl červený kamínek a zadíval se na něj. “A teď mi konečně bude patřit...” vydechl. Na okamžik se nechal unést svým nadšením. Gabriela spatřila v jeho modrých očích fanatický lesk. Je šílený, napadlo ji, stejně šílený jako bývala Kallistó. Posedlý touhou po moci a slávě. Skoro každý po těchto hodnotách toužil, to dobře věděla. Ale nechápala to, nikdy to nemohla a snad ani nechtěla pochopit, protože sama taková nebyla.

Ještě se pokusila Ravanaira přesvědčit. “A myslíš si, Age- eh, Ravanaire, že to je opravdu to nejlepší? Jsou mnohem důležitější věci než moc a sláva!”

“Nepovídej,” odbyl ji čaroděj. “Budu o tom přemýšlet, někdy později.” Odvrátil se od ní a znovu zamířil ke skále. Zoufalá Gabriela se ho rozhodla zastavit třeba násilím. Protože si jí nevšímal, mohla sebrat ze země hůl a pak se, zatímco stál čelem ke skále, potichu přikrást až k němu. Jen aby se neohlédl! Rozmáchla se holí a -

Ravanair se bleskurychle obrátil a zachytil hůl levou rukou. “To už příště nezkoušej!” doporučil překvapené dívce. Zároveň proti ní vrhl vlnu magické síly, která ji odhodila až ke Xeně. Svalila se k nohám své bezmocné přítelkyně. Naštěstí si jen trochu natloukla.

Ravanair odhodil Gabrielinu hůl, ale ke skále už se nevrátil. Uvědomil si totiž přítomnost další osoby, která se zastavila někde v keřích a přihlížela. A tušil, kdo to je, ke svému znepokojení.


Chvíle pro Kallistó

Jako by na jeho výzvu vystoupila Kallistó s mečem v ruce. “Copak, začalo se beze mě?” ptala se se svým typickým zlověstným úsměvem, ale pak sklouzla pohledem na jeho hábit a zmateně se zamračila. “Ravanaire, Ageláos, to jsi byl ty?”

“Přesně tak.”

“Takže jsi byl celou tu dobu...” Vzpomněla si na setkání v noci. Tehdy jí ani nenapadlo, že Ravanair a ten připitomělý kněz, o kterém si myslela, že spí nedaleko od nich, jsou jedna osoba. “Ale jak to, že jsem tě nepoznala?”

“Jednoduché maskovací kouzlo, brání ostatním, aby viděli věci takové, jaké jsou,” odpověděl stručně.

“Cože, Kallistó, ty ho znáš?” ozvala se konečně Xena.

Kallistó se znovu usmála. “No ano, staří známí. Neříkala jsem, drahá, že budeš potřebovat pomoc? A teď to vypadá, že tu pomoc potřebuješ, co? Co je to s tebou?”

Xena zaťala zuby a mlčela. Ravanair věnoval Kallistó studený pohled.

“Takže jdeš vážně proti mě, Kallistó?”

“Stačí, když mi dáš klíč ke svatyni,” usmívala se plavovláska mile. “Nerada bych ti ubližovala, nejsem tak nevděčná.”

“Chápu, měl jsem tě tam nechat,” odsekl Ravanair, jehož chladná krev se zvolna dostávala do varu. Kallistó skoro zabolelo, když to slyšela. Ale sotva mohla čekat něco jiného. “Budiž, to se snadno napraví.”

Ještě než domluvil, dřív než mohla jakkoli zareagovat, proti ní vyslal kouzlo, stejné jako před chvílí proti Gabriele. Jenže reakce se zcela lišila. Nestalo se totiž nic. Na Kallistó bylo na chvilku znát leknutí, ale hned nato se zase zářivě usmívala.

Ravanair strnul. Snažil se ovládnout a skrýt svoje zděšení, ale úplně se mu to nezdařilo. Jestliže byl i předtím bledý, měl teď ve tvářích ještě méně barvy než obvykle. Na Kallistó zíral jako na zjevení.

“Pokračuj,” vybídla ho bojovnice pobaveně.

“Ty nejsi kouzelnice!” vyrazil ze sebe čaroděj, jako by ji obviňoval z podvodu.

“Ne, to ne. Ale jsem nesmrtelná a nezranitelná. Jak vidíš, můj milý, jsem chráněna i proti kouzlům,” triumfovala Kallistó. Předčila tak Ravanairovy nejhorší obavy. Hned od začátku měl pocit, že s Kallistó nebude snadná práce. Zato Kallistó prožívala silnou úlevu, že se její očekávání splnilo. Konečně se cítila stejně sebevědomě jako se tvářila.

“Tak Ravanaire,” vyzvala ho, “kouzly to nepůjde. Budeme o křišťál bojovat obyčejným způsobem?” Když nedostala hned odpověď, pokračovala: “Anebo nám ho prostě přenecháš po dobrém?”

Situace se Ravanairovi vůbec nezamlouvala. Očekával, že o křišťál svede zápas magickými prostředky, způsoby, které ovládal dokonale. Místo toho měl proti sobě jen mágy, kteří mu byli slaboučkými protivníky - kněze z Hermova bratrstva. Zato se mu postavila se cesty vynikající bojovnice zcela odolná vůči magii. Jeho moc nefungovala tak, že by zlepšovala jeho dovednosti, takže by v boji s Kallistó byl odkázán jen na své vlastní bojové schopnosti. Ale nebyl zbabělec a odmítal se vzdát bez boje. Navíc by mu ani pýcha nedovolila odmítnout Kallistinu výzvu.

“Dáš mi ten klíč nebo si ho mám vzít sama?” zeptala se Kallistó provokativně. Místo odpovědi ze sebe shodil bílý hábit, oblečený přes košili a kalhoty, vytáhl ze zavazadla meč a zaujal bojové postavení proti Kallistó. Jestli měl z nastávajícího střetnutí s přebornicí obavy, jako že trochu ano, nebylo to na něm znát.

Xena s Gabrielou se tak proměnily v diváky jejich souboje. Sledovaly ho s různými pocity. Kallistó se bila za jejich věc a musely si tedy přát její vítězství, což bylo pro ně zcela nové. Xena však těžce nesla, že byla takto vyřazena z rozhodujícího zápasu a skutečnost, že její úlohu převzala právě Kallistó, jí na náladě rozhodně nepřidala. Takové trauma Gabriela neměla, dokonce zjistila, že fandí Kallistó skoro beze stopy zášti. Protože jediní, kdo se mohli s plavovlasou bojovnicí měřit, byli, pokud Gabriela věděla, pouze Xena a Herkules (a také Morrigan, ale na tu si Gabriela nějak nevzpomněla), nepochybovala dívka o jejím vítězství. Tak samozřejmé však zase nebylo. Ravanair sice nebyl na úrovni své soupeřky, ale na své straně měl převahu rychlosti a pohotovosti. Jeho reakce byly doslova bleskové a každý Kallistin pohyb jako by odhadl dopředu. Unikal jí s nevídanou elegancí a následně ji ohrožoval nečekanými výpady, které sotva stačila odrážet. Kallistó tak nemohla příliš využít své mimořádné bojové schopnosti. Přitom byla sama velmi hbitá, ještě rychlejší než Xena bojovnice, s Ravanairem by však mohla držet krok jen zmíněná a opomenutá Morrigan.

Byla to zvláštní dvojice soupeřů. Odlišovali se od sebe skoro ve všem. Muž a žena, Ravanair černovlasý a s modrýma očima, Kallistó zlatovlasá a hnědooká, Ravanair bledý, Kallistó osmahlá, on chladný a vyrovnaný, ona doslova překypovala nejrůznějšími emocemi. Ale v něčem si byli podobní. Oba měli neobyčejnou sílu vůle a ctižádost, které bylo možné obrátit ke zlým účelům. A v tom se podobali i Xeně, ne však Gabriele, která měla v sobě především pevně zakořeněné mravní zásady a upřímnou, nezištnou touhu činit dobro Snad i ji by bylo možné obrátit ke zlu - a koho také ne - ale ne tak snadno jako tyto tři zdatné jedince. Gabriela znovu pocítila bodání pochybností. Jak se Kallistó zachová, jestli zvítězí? Co když - polilo ji horko - vlastně po celou tu dobu nemyslela na nic jiného než na to, aby se křišťálu zmocnila ona sama a snad tak získala zpět své vlastnosti bohyně? Nebo opět slouží nějaké zlé mocnosti, třeba Dahakovi? Není to všechno jen další zlomyslný akt osudu? Zoufale si přála, aby se její obava nepotvrdila. Ravanairovo vítězství si nemohla přát, takže neměla na vybranou.

Kallistó zpočátku prožívala skutečné potěšení z pořádného souboje na meče po dlouhé době, takové, že za jiných okolností by se jím asi nechala unést a protahovala ho co nejdéle. Soupeřova rychlost jí však nedopřála boj pořádně vychutnat, naopak ji zaskočila. Po chvíli se bojovnice do rychlého tempa přece jen vpravila, přestože jí neumožňovalo pořádně útočit. Ravanair naštěstí svou převahu nebyl s to plně využít a neměl čas ani na nějaké čarodějné triky, kterých, to Kallistó odhadla správně, měl v rukávu dost. Už proto ho chtěla porazit co nejdříve, nedat mu šanci. Jenže se jí nevedlo, jak očekávala, a začínala ztrácet trpělivost. Ravanaira prostě nemohla zasáhnout, reagoval příliš rychle. Jen v jednu chvíli se jí povedlo ho zaskočit, když se rozmáchla pravicí k útoku a zároveň ho udeřila levým předloktím do tváře. Prudká rána jím na okamžik otřásla, ale ještě v poslední chvíli unikl z dosahu Kallistina meče a na další útok už byl zase připraven.

Kallistó se nyní rozhodla pro své (a Xenino) skvělé číslo, otočku a kopnutí do obličeje. Skoro nikdy neselhalo, už proto, že je v Řecku kromě nich dvou nikdo neznal. Ravanair také ne, ale znovu podcenila jeho postřeh. Odhadl ten pohyb, včas uhnul a ještě ťal po nastavené noze. Kdyby dívka nebyla nesmrtelná, byl by jí způsobil ošklivé zranění stehna. Takhle se však rána ihned zacelila a Kallistó využila chvilkové čarodějovy nepozornosti k odplatě. Její lesklá zbraň se mihla vzduchem a zabarvila se do červena. Ostří mu přejelo přes žebra na pravé straně hrudi. Ravanair se zapotácel a ustoupil o pár kroků, ale za sebou měl skálu a než se vzpamatoval, už tu byla zase Kallistó. V pokleslé ruce sice stále ještě tiskl meč, ale ten už mu nebyl nic platný, protože její zbraň mu tentokrát mířila na srdce. Zůstal opřený o skálu a zíral na ní nádhernýma očima, v nichž se odrážela zlost, ale také uznání.

“O něco se pokus a probodnu tě,” sykla bojovnice. Věřil tomu. Žádné kouzlo nelze provést okamžitě. Rychleji než jedno píchnutí mečem.

“Vzdáváš se?” zeptala se. Ravanair hleděl do jejích nelítostných hnědých očí, pak sklouzl zrakem na čepel, zabarvenou již jeho vlastní krví. Tady nebylo o čem rozhodovat.

“Vzdávám,” odpověděl a podal jí svůj meč. Pohodila ho na zem a prázdnou ruku natáhla zpátky k němu. “Ještě klíč,” poručila.

“Jak jinak,” odvětil výsměšně, vytáhl ze záňadří červený kámen a položil jí ho na dlaň, jako by to bylo to poslední, na čem by mu záleželo. “A ještě bych měl uvolnit Xenu bojovnici?” dodal a nedbale mávl paží směrem ke jmenované. Xenu okamžitě opustila strnulost, i když byla po chvílích nehnutého stání trochu ztuhlá. Gabriela se k ní samozřejmě hned vrhla, aby se ujistila, že je přítelkyně v pořádku.

“Tak se mi to líbí,” usmála se sladce Kallistó. “A teď, můj milý, si tě zajistíme, dokud Xena a Gabriela nedonesou křišťál na místo.”

“To asi nepůjde,” odporoval se zdrcujícím opovržením. “Čaroděje není možné držet v zajetí. Ani pro tebe ne.” Dívka zaváhala. Snad tomu tak bylo, ale co tedy dělat? “Bude ti muset stačit přísaha,” dodal Ravanair.

Ušklíbla se. “A tomu mám jako věřit?”

Přisvědčil. “Budeš mě muset zabít nebo mi věřit.”

Kallistó v sobě pocítila příval zuřivosti, tím zběsilejší, že si uvědomovala, že je to asi pravda. A přestože hleděla tvrdě a nelítostně, rozhodně nechtěla Ravanaira probodnout (rána, kterou mu zasadila, nebyla tak nebezpečná). Podivné vítězství, když neví, co dál. Snad tedy vsadí na důvěru. Věděla, že to se mnohdy nevyplácí, ale na tu druhou možnost nechtěla ani pomyslet. “Tak tedy přísahej, že se už nikdy nebudeš snažit získat křišťál pro sebe,” vyzvala ho. “A pamatuj si, že když ten slib porušíš, bez milosti tě zabiju.”

Přitiskl si pravou ruku na prsa a odpřísáhl při otcově památce, co po něm požadovala. Xena ještě naléhala, aby se zřekl i jakékoliv pomsty na ní a Gabriele nebo na jejich blízkých. Slíbil tedy i to.

Kallistó pak konečně odložila meč. Otřela ho o trávu a zasunula do pouzdra. Ravanair potom sebral svoje věci a znovu se opásal mečem “A nyní už tu asi nemám co pohledávat.”

“Ale vždyť jsi raněný,” namítla okamžitě soucitná Gabriela s pohledem upřeným na jeho bílou košili nasáklou krví. “Takhle přece nemůžeš jít...”

Ale Ravanair byl stále pyšný a opovrhoval jejím soucitem. “Snad bys ještě neměla starosti o nepřítele?” potřásl hlavou nad její naivitou... “Z toho se dostanu, mnohem rychleji, než bys myslela. Sbohem, dámy, rád jsem vás poznal. Poděkujte Kallistó za pomoc v nouzi,” řekl jim na rozloučenou. Kallistó se s ním na okamžik setkala pohledem, ale jeho oči byly stejně neproniknutelné jako obvykle. Pak se odvrátil a brzy jim zmizel z očí.

Kallistó se obrátila ke Xeně, ještě trochu vyvedené z míry. “Tady máš,” vložila jí do rukou červený kamínek. “Jak vidíš, Xeno, moje pomoc přišla docela vhod,” připomněla s vítězoslavným úsměvem. Xena to musela uznat, a tak ji s kamennou tváří poděkovala. A podala jí ruku na usmířenou. Gabriela totéž učinila vřeleji, což Kallistó v duchu ocenila.

“Dobrá,” promluvila Xena. “Jdeme na to.” Došla ke skále, Gabriela a Kallistó za ní. Za chvilku objevila přibližně ve výšce svých ramen malý otvor, do něhož kamínek přesně zapadl. Rozzářil se jasným karmínovým světlem a skalní stěna se odsunula. Objevila se malá jeskyňka, celá zaplavená nádhernou bílou září. Vycházela z průzračného kamene velkého asi jako větší pěst, umístěného do otvoru vydlabaného do stěny naproti nim. Zázračná křišťálová drůza, o kterou se svářilo tolik lidí a pro kterou už dneska víckrát tekla krev. Xena k ní opatrně natáhla ruce, jako by váhala, zda se ji smí dotknout.

“Počkej,” ozvala se Gabriela.

Udiveně se po ní ohlédla. “Co je?”

“Ten kámen nám vybojovala Kallistó,” řekla dívka, “ať ho tedy vyndá ona.”

“Gabrielo,” vyrazila ze sebe Xena a taktak že nedořekla ‚víš, co děláš?‘. Pochopila, že Gabriela prokazuje Kallistó za odměnu důvěru a chce po ní, Xeně, aby učinila totéž. Zaváhala, ale posléze tu odpovědnost na sebe vzala. Kývla hlavou a ustoupila.

Plavovlásku vyvedl Gabrielin zásah z míry přinejmenším stejně, nezmohla se ani na žádnou odpověď. Vystřídala tedy Xenu a sama vzala zářící kámen do rukou. Na okamžik vzplanul jasněji a Kallistó překvapeně vydechla. Xena, celá napjatá, vrhla rychlý pohled na Gabrielu. Na tváři její přítelkyně se však nezračila ani nejmenší pochybnost.

Kallistó pocítila v rukou podivné, ale ne nepříjemné chvění. Prostupovalo ji, rychle se šířilo do celého těla. Když drůzu vyňala z výklenku, málem ji upustila.

“Co se děje?” starala se Gabriela.

“Ach, nic,” na to Kallistó, “jen je to takový zvláštní pocit. Tady máš, Xeno.”

Xena převzala drůzu a ta okamžitě pohasla. Svatyně bez ní vypadala trapně obyčejně, prostě jen díra do skály. A když Gabriela vyndala i červený kámen, také pohaslý, vchod se okamžitě uzavřel a všechno vypadalo jako před tím.

“Xeno, také to cítíš?” zajímala se Kallistó.

“Co? Ano, je to trochu zvláštní,” souhlasila Xena. “Určitě má ten křišťál v sobě nějakou moc, ale neměl by škodit.” Na Kallistó zřejmě, soudě podle její reakce, působil intenzívněji. Xenu ten pocit rychle přešel, cítila se však mnohem lépe než prve. Usmála se na Kallistó (pravda, trochu nuceně) a ta jí to oplatila.

“Teď už mě nebude potřeba. Mějte se pěkně, milé přítelkyně!” S tím je opustila. Dosáhla svého, triumfovala nad Xenou a přitom ukončila nepřátelství s oběma ženami. Ale dobře věděla, že ty dvě potřebují čas, aby si na ni zvykly a chovaly se k ní nenuceně, neřkuli přátelsky. Navíc jí bylo jasné, že Gabriela by se brzy začala vyptávat na její dřívější známost s Ravanairem a o tom nyní válečnice nechtěla mluvit ani na to vzpomínat. Jejich roztržka ji mrzela víc, než předpokládala, protože už si skoro odvykla mít někoho ráda, a to přestože se s Ravanairem vinou jeho povahy (a snahy zůstat v anonymitě) nesblížili tolik, jak by očekávala. Umínila si, že musí přijít na jiné myšlenky. Konečně může začít svůj nový život, jak si předsevzala, i když bohužel (bohůmžel) první přátelství dopadlo takhle. Zauvažovala, kam se obrátí. Snad by se mohla podívat do rodné vsi. Nenavštívila ji od té doby, co se vydala za svou pomstou a i když její strýc, který se o ní po smrti rodičů po krátký čas staral, už nežije, najde tam určitě nějaké známé lidi. Třeba přátelé z dětství. Uvidí, jestli se na ní ještě pamatují.

“Máme ho, Gabrielo,” promluvila Xena, když zůstaly o samotě. “A jen díky Kallistó.”

“Vidíš, Xeno,” neodpustilo si děvče, “přece jen se změnila.”

“Vůči nám, jistě,” Xena nebyla tolik nakloněná věřit bývalé nepřítelkyni. “Nechce mít s námi nepříjemnosti. Jaká je jinak, to nevíme.”

“No tak,” stála na svém Gabriela, “sama jsi viděla, že s tím…Ravanairem se pokoušela vyjít po dobrém a když ho porazila, nechala ho žít. Taková nebývala.”

“Tak dejme tomu,” princezna bojovnice neměla chuť se hádat ani se dál bavit o Kallistó. Nikdy se s Gabrielou v podobných otázkách plně neshodla, Gabriela vždycky věřila mnohem víc než ona v dobro a v možnost nápravy. V každém případě byly obě Kallistó zavázané, to Xena uznávala a v hloubi duše měla i ona z její byť pozdní nápravy radost. A na nějaké přátelství se zatím necítila ani Gabriela. Její pocity vůči Kallistó zůstávaly smíšené. Docela přivítala, že plavovláska odešla. Možná že až se potkají někdy příště, jejich vztahy se zlepší. Prozatím stačí, že staré nepřátelství skončilo, doufejme, že nadobro. A tak obě bez ohlédnutí opustily pahorek a vydaly se s Argo zpět do Larissy.

Protože zbývá ještě pár stránek, tohle očividně není konec celého dobrodružství. Pro Xenu a Gabrielu rozhodně ne.



3. část: Osud a kouzla s lidmi hrají

Proti magii - zase jen magie.

Gabriela se trpce zasmála, když si připomněla svou naivní představu, že jakmile Kallistó porazila toho cizího čaroděje, je vyhráno a ji se Xenou už čeká jen poklidný návrat do Larissy. Zprvu to tak vypadalo, přesto Xena vzácný kámen pro jistotu schovala pod sedlo stejně jako prve otvírací kámen. Lepší úkryt neměly a posledně selhal jen proto, že Ravanair dostal z Gabriely přiznání. S Dahakovou sektou už se sice střetly, Xena však nechtěla nic ponechat náhodě. Nemuselo to být setkání poslední.

A také nebylo. Vyřídily spolu s Kallistó pouze jejich část, jakýsi předvoj. Na druhou narazily až ke konci cesty, nedaleko Larissy. S ozbrojenci by si Xena podporovaná Gabrielou poradila stejně snadno jako prve, ale k téhle skupině patřilo i pět mágů z Blízkého východu, a to bylo zlé. Opět měly Xena s Gabrielou proti sobě protivníky, kteří ovládali nadpřirozené síly a tentokrát jim nepomáhala žádná Kallistó. Jenom v tom měly alespoň trochu štěstí, že je mágové nedokázali spoutat naráz jako Ravanair. Xena měla neobyčejně silnou vůli upevněnou ještě trochou výcviku u amazonských šamanek včetně zlé Alti, a dokázala jim chvíli vzdorovat. Na jednoho nebo i dva z nich by snad stačila, všechny najednou však neměla šanci zvládnout. Přesto dala Gabriele znamení, aby nechala boje, nasedla na Argo a unikla z jejich dosahu, jestli se jí to povede. Gabriela nerada, s těžkým srdcem, opustila přítelkyni v nerovném boji, ale pochopila, že musí zachránit kámen. Kdyby ho Dahakovci získali, jejich síla by mnohonásobně vzrostla a následky by postihly mnohem více lidí než je dvě. Proklestila si tedy holí cestu ke koni a zachránila se, neboť mágové byli ještě zaměstnaní Xenou a jí buď nevěnovali pozornost, nebo ji nemohli zadržet. Několik chlapů se sice za ní rozběhlo, ale neměli šanci dohnat koně a v kopcovaté krajině s makchiovým porostem se jim brzy ztratila. Možná, že jim ani moc nezáleželo na tom, aby chytili Gabrielu, když měli princeznu bojovnici.

Byla tedy stále volná, ale bez Xeny. Nevěděla, co se s bojovnicí stalo, obávala se nejhoršího. Nezdálo se, že by se jim dokázala ještě dlouho bránit. Co dělat? Xena by si zřejmě přála, aby Gabriela především dojela do města a odevzdala drůzu starostovi. Kvůli tomu přece utekla. Jenže - měla Xenu nechat Dahakovcům napospas? Zoufale toužila okamžitě se k ní vrátit a pomoci jí. Křišťál by přece mohla prozatím někam schovat, aby ho nikdo nedostal do rukou. Od myšlenky k rozhodnutí neměla nikdy daleko, zvláště šlo-li o zachraňování Vyndala křišťál zpod sedla a po krátké chvilce rozvažování ho vložila do dutiny v kmeni staré pokroucené olivy. Jiné olivy v její blízkosti nerostly a Gabriela nepochybovala o tom, že strom pozná. Vracela se opět na hřbetě Argo, aniž by někoho potkala, dokud se nedostala do blízkosti dějiště nešťastného boje. Dál už se plížila makchiovým podrostem Stmívalo se, v houstnoucím šeru se snáze ztratila, ale hůř se orientovala. Ani si moc nepamatovala, kudy prchala... Jak se motala dál a dál, sílilo v ní tušení, že zabloudila. Nakonec se zastavila a chvíli poslouchala. Okolí však bylo zcela tiché, nikde ani živáčka. Navíc si uvědomila si, že i když Xenu najde, nemá ponětí, jak by ji dostala z rukou těch odporných... Neměla daleko k zoufalství.

“Nevypadá to moc dobře,” ujistil ji tichý, studený hlas s nepatrným náznakem výsměchu.

Dívka sebou prudce škubla a otočila se. Kousek od ní nestál nikdo jiný než Ravanair, takový, jak ho viděla posledně, ale ne zcela. Nevyhlížel zrovna jako někdo, kdo utrpěl před dvěma dny vážné zranění. Gabriela si všimla si, že má i oblečení na prsou, tam, co ho udeřila Kallistó, opět neporušené a čisté. Jeho obvyklá vyrovnanost kontrastovala s množstvím bouřlivých citů, které zaplavily Gabrielu při pohledu na něj.

Než se zmohla na slovo, Ravanair ji předešel. “Tvoje podezření je chybné. S tím, co se stalo princezně bojovnici, nemám nic společného.”

“Ale - ” zasáhlo ji, že okamžitě poznal, na co myslela, “proč jsi teda tady - co chceš - ” zajíkla se.

“Zajímalo mě, jak tohle dobrodružství dopadne, a tak jsem vás sledoval,” vykládal klidně Ravanair. “Sice jsem se musel křišťálu vzdát, a neboj se, tu přísahu neporuším, ale alespoň bych rád věděl, komu připadne. A vypadá to, že vy dvě to také nebudete.” Jeho rty se zavlnily do ironického úsměvu.

Gabriela nevěděla, jestli se víc bojí nebo zuří. Nemohla snést, jak si z nich dvou utahuje, zatímco Xenu teď sektáři možná mučí - anebo...ani na to nemohla pomyslet...“Kdyby s námi byla Kallistó, přešel by tě všechen humor!” vychrstla na něj rozhořčeně.

Připomínka porážky mu smetla úsměv z tváře. “Kallistó, vaše ochránkyně,” poznamenal a jeden okamžik neskrýval svoji podrážděnost. “Jak se zdá, příliš brzy nad vámi přestala držet svou ruku.”

“Takže můžeš být spokojený,” pokračovala dívka hořce. “Jistě se teď dobře bavíš.”

“Ne,” odpověděl krátce. Překvapená dívka čekala, dokud neřekne něco dalšího na vysvětlenou. Ravanair také chvíli mlčel, zřejmě očekával další prudkou reakci z její strany, ta však nepřišla. “Bylo zábavné pozorovat, jak špatně se vám vedlo poté, co vás opustila vaše ochránkyně, to ano. Jenže když přijdete o křišťál vy, dostanou ho ti -” následující slovo vyřkl, jako by to byla hrubá nadávka - “kouzelníci. A to není o nic lepší možnost.”

“Proč?” podivila se Gabriela. “Tobě to může být jedno, hlavně že my to prohrajeme,” řekla kysele. “Teda - kdo říká, že prohrajeme? Ještě se to nestalo,” dodala rychle.

Čaroděj potřásl černovlasou hlavou. “Tomu nerozumíš. Ani nemůžeš, když nejsi kouzelnice. Jestli se mi něco opravdu hnusí, jsou to lidé, kteří si zahrávají s magií, aniž by jí rozuměli. Ubožáci, kteří umí nějaká jednoduchá kouzla a považují se proto hned za odborníky, přesně jako ti mágové ze sekty.”

Gabriela ho okamžitě přerušila. “Ani bych neřekla, že jsou tak špatní. Úplně stačili na to, aby -”

“Nestojí za nic,” prohlásil rázně. “Nicméně přece jen jsou trochu obeznámení s magií, a tak by mohli využívat zázračný kámen a jeho sílu. Díky tomu by se stali mnohem lepšími než by jinak vůbec mohli být. Úplně bez zásluh,” zdůraznil s nechutí.

“Aha, takže pro něj nejsou dost dobří, na rozdíl od tebe,” sekla po něm Gabriela.

“Tak nějak,” reagoval bez mrknutí oka.

“Ale ten kámen máme ještě pořád my,” prohlásila Gabriela vzdorovitě, “a oni ho nedostanou!”

“Jakou máte naději?” ptal se mladý muž tiše. “Jestliže tě sektáři dosud nenašli, je to jen díky mě.”

“Cože?” vyhrkla.

“Mágové poslali několik ozbrojenců, aby po tobě pátrali, asi uhodli, že se vrátíš za Xenou. Pročesávají celé okolí a málem jsi jim padla do rukou. Trochu jsem jim zmátl smysly, takže budou chvíli bloudit bez cíle.”

Gabriela vytřeštila oči. “Ty? Vážně?”

“Ano, protože mám pro vás nabídku.”

“Jakou?” vychrlila Gabriela otázku. Cítila, jak se jí vrací naděje.

Ravanairovy modré oči se zablýskly. “Gabrielo, snad už je ti jasné, že Larisanům zázračný křišťál. tak jako tak nepřipadne. Pokud ho získá sekta, bude škodit vám a celému Řecku. Nebylo by tedy pro vás lepší mi ho vrátit?” Gabriela spatřila ke svému úleku v jeho pohledu znovu náznak horečnatého lesku, jako tehdy před svatyní.

“Ale přísahal jsi…”

“Jistě, ale - Kdybyste mi ten křišťál daly vy samy? Chceš přece zachránit přítelkyni. Laskavost za laskavost. Za to, že byste mě zprostily přísahy, bych osvobodil tvou drahou Xenu.”

Gabrielu zachvátila hrůza při pomyšlení, že by Ravanair získal neomezenou moc. Jistě by způsobil tam, odkud přišel, mnoho zla, stejně jako v Řecku Naděje a Dahak. Jejího Řecka by se to tentokrát netýkalo, ale proto přece nemůže nad vším mávnout rukou a ponechat ty, kterých by se to týkalo, jejich osudu. A přece, zachránila by přítelkyni! Píchlo ji u srdce a taktak zadržela slzy. Ne, to nejde. I Xena si přála, aby Gabriela dodržela závazek lariským lidem a na takové řešení by nikdy nepřistoupila.

“Ne,” pronesla odhodlaně. “My jsme také daly slib. Zavázaly jsme se, že doneseme křišťál do Larissy.”

“No dobrá,” odpověděl rezignovaně. “Jenom nevím, jak se vám to podaří,” a chystal se odejít. Gabriely se znovu zmocnilo zoufalství. V tom pyšném, studeném muži spatřovala jedinou, byť pranepatrnou naději. Musí ho nějak přesvědčit, získat na svou stranu, i když to vypadalo jako snaha předem ztracená.

“Co bys chtěla, Gabrielo?” ptal se, jako by to vyslovila nahlas a znovu se k ní obrátil. “Pomoc jen tak zadarmo? A co vaše plavovlasá ochránkyně, proč vám nepomáhá ona?”

“Kallistó? Kde je jí konec,” vzdychla Gabriela.

Lehce se ušklíbl. “A když tu není ona, očekáváš, že vás nezištně zachrání hodný strýček Ravanair. Nějak rychle měníš názory. To, co sis o něm myslela před chvílí, bylo výstižnější.”

Gabriela se zachvěla. Připomněla si, jak ji tenhle nepravý Ageláos ovládl a přinutil vyzradit skrýš. Teď zase odhaluje její myšlenky a ani se s tím netají. “Tak ty víš o všem,” zamumlala. A pak, protože toho měla dost, zlostně dodala: “To čtení myšlenek je další tvoje zábava? Mně to až tak povedené nepřipadá.”

“Ne, Gabrielo, omlouvám se,” řekl proti všemu jejímu očekávání a zahleděl se stranou. “Víš, není to zcela vědomé. Nevím, jak ti to vysvětlit…jako když ty něco spatříš nebo zaslechneš, třeba úplnou náhodou… Ne přímo myšlenky, spíš citová hnutí. Tvoje emoce, v tomhle stavu, jsou prostě pro čaroděje příliš silné, příliš…nepřehlédnutelné.”

Dívka o tom přemýšlela a stále ji mrazilo. Najednou k němu znovu vzhlédla s náhlým porozuměním.

“Správně,” zareagoval trochu překvapeně na její nevyslovenou, ale jasně vyjádřenou myšlenku “Před náhledem do mysli jsou bezpeční jen ti, kteří zcela kontrolují své city i myšlení. A nejen před náhledem, ale i ovládnutím, to spolu úzce souvisí. Při bozích, máš pronikavé oko na to, že nejsi kouzelnice.”

Gabriela se usmála, napůl pyšně a napůl účastně. Okamžik porozumění však hned zase pominul.

“Dobrá, ať neztrácíme čas. Kde máš koně?” ptal se Ravanair nečekaně.

“Nechala jsem ho tam,” neurčitě máchla rukou.

“Jdi pro něj a počkej tady,” přikázal jí stroze. Když chtěla něco říci, dodal rychle: “Přivedu ti Xenu.”

Gabriela jen otevřela pusu, ale nevydala ani hlásku.

“Přece je nenechám vyhrát. Lépe když křišťál zůstane vám a těm ustrašencům, kteří ho nechají být,” zdůvodnil své rozhodnutí. “Už běž.”

“Ale-”

“Ne, nechoď se mnou.” S tím ji opustil. Zůstala stát celá zmatená, pak si však rozumně řekla, že teď by se měla snažit být užitečná a vydala se opatrně k Argo. Vrátila se s ní, co nejtišeji mohla. Dobrá kobyla byla poněkud vyplašená, ale šla bez odporu a neprozradila je ržáním.

Minuty se nekonečně vlekly a soumrak postupoval. Gabriela se cítila být ošizena, že měla pouze pasivně čekat. Nebála se však žádného úskoku. Přestože už je onen muž v přestrojení za Ageláa podvedl, zdálo se jí, že tentokrát může Ravanairovi důvěřovat. Po oné podivné chvilce, v níž jako by se jejich mysli setkaly, jí připadalo, že ho zná mnohem víc než předtím. Něco se mezi nimi skutečně trochu změnilo. Gabriela si svou bystrostí i smělostí získala jeho respekt. Což, i když to si plně neuvědomovala, bylo mnohem významnější než by byl jeho soucit.

Konečně se Ravanair znovu, téměř bez hluku, objevil mezi stromky v houstnoucím šeru. Xena s ním. Gabriela přidušeně vyjekla, když ji uviděla. Takhle si to nepředstavovala! Statná žena bezvládně spočívala v náručí čaroděje, který ji napůl nesl, napůl vlekl.

“Xeno,” zašeptala a běžela jim vstříc. “Co je s ní? Ravanaire!”

“Až potom. Pomoz mi s ní.” Pochopila a společně naložili bezvědomou ženu na koně. Argo se stále plašila. Ravanair ji něžně položil ruku na šíji a řekl jí pár uklidňujících slov. Klisna se pak už nechala odvést bez odporu.

“Nějaké kouzlo?” zajímala se Gabriela, když už vykročili.

“Vůbec ne, koně a jiná zvířata mají z kouzel strach. Proto je tak vyplašená. - Počkej!”

Ravanair se najednou zastavil. Rozhlížel se kolem sebe a poslouchal. Překvapené Gabriele dal znamení, aby zůstala zticha. Pustil uzdu, popošel o pár kroků a stále byl ve střehu. Náhle jako by jeho štíhlým tělem projel slabý záchvěv. Gabriela napínala zrak i sluch, ale ničeho podivného si nevšimla. Ravanair se k ní vrátil.

“Někdo tu byl,” zašeptal, “a už je pryč.”

“Nikoho jsem neviděla,” špitla rozechvěle.

“Já také ne, ale přece - A potom se musel přemístit kouzlem. Ona to také vycítila,” ukázala na Argo, opět zneklidněnou. “Už se to jednou stalo. Na cestě za Xenou mě chvíli určitě někdo sledoval a pak se vytratil.”

“Brr!” vydechla dívka. “Pronásledovatel, který se objevuje a mizí? To by nám ještě chybělo.” V následujícím čase neustále poslouchala, jestli se neozve nějaké šustnutí a bedlivě se dívala kolem sebe. Už se však nic podezřelého nestalo.

Strach o přítelkyni ji však nedovolil mlčet. “Tak co jí je,” naléhala na čaroděje, hrdlo stažené úzkostí.

“Něco jí prováděli s myslí, ” odvětil. “Když jsem ji našel, byla při vědomí a šla se mnou sama, ale skoro nic nevnímala.”

Zděsila se ještě víc. “Ale dostane se z toho?” vydechla.

“Snad, zatím nevím, v jakém je stavu.” To Gabrielu nijak neutěšilo.

V tichosti dorazila naše skupina na místo, kde schovala Gabriela křišťál. Tam složili Xenu na zem a opřeli ji zády o kmen olivy. Poklekli vedle ní, každý z jedné strany. Černovlasá, smrtelně bledá žena v té chvíli na vteřinku otevřela světlé oči, nikoho však zjevně nevnímala. Nereagovala na Gabrielino nešťastné volání a znovu upadla do mdlob.

“Chtěli se od ní dovědět o křišťálu,” vysvětloval Ravanair Gabriele. Cukla sebou.

“Tak jako ty ode mě?”

Neochotně přisvědčil. “Jenže oni to neumějí. Bránila se, a tak se ji snažili zlomit. Výsledek máme před sebou.”

Gabriela si zakryla obličej rukama. “Probere se z toho?” zaúpěla.

Ravanair si jí nevšímal a prohlížel si Xenin obličej. “Nedoukové!” zamračil se. “Neodborný zásah do mysli někdy nadělá pěknou paseku.” Všechno to znělo čím dál hůř. Dívka zoufale uchopila Ravanaira za ruku.

“Ravanaire, pomoz jí, prosím tě o to! Zachraň ji!”

Vyprostil svou ruku z jejího sevření. “Neboj se, nebude to tak vážné. Za tak krátkou dobu ji nemohli příliš ublížit. Ale chce to chvíli času a klidu. Teď mě nevyrušuj, prosím tě.” Naklonil se ke Xenině hlavě a položil jí obě ruce na spánky. Zavřel oči a ustrnul ve své poloze, stejně nehnutý jako ona. Gabriela z nich nespouštěla oči a křečovitě si ždímala prsty. Neustále si potichu šeptala: Ať se probere, ať se probere…

Ravanair najednou otevřel oči, pustil Xeninu hlavu a přejel si rukou přes čelo. “Gabrielo,” řekl naléhavě, “znáš tento výjev? Zasněžená planina, vojáci v lesklé zbroji, ty i Xena ležíte položené na dřevěných křížích, vojáci vám k nim přivazují ruce a nohy a obracíte se tvářemi k sobě…”

“Ne, co to má být?” podivila se.

“Ten výjev Xeně musel stále tanout na mysli. Má pro ni nějaký význam.” Na chvíli zavřel oči. “A je s ním spojená jakási podivná osoba - žena - má velké temné oči s pronikavým pohledem - a na hlavě koženou pokrývku - myslím, že s parohy…”

Gabriele svitlo. “Ta šamanka, Alti! Xena mi o ní vyprávěla - mimořádně mocná a zlá kouzelnice. Zápasila se Xenou a - ano, vyvolala v ní tuhle vidinu. Už si vzpomínám, prý je to naše budoucnost.”

“Budoucnost? Pomyšlení na ni zřejmě Xenu od té doby týrá,” přemýšlel čaroděj. “Nejen ze strachu…trýzní ji, že tě přivede na popraviště. Mágové v ní tu myšlenku objevili a využívali ji, aby Xenu zlomili, protože jim stále vzdorovala.”

“Bídáci podlí!” vybuchla Gabriela.

Ravanair se znovu pohroužil do Xeniny mysli. Gabriela si uvědomovala, že čaroděj nenávidí Dahakovce stejně jako ona. Jeho pohnutky se však od jejích zcela odlišovaly. Rozčilovalo ho prostě, že se sektáři pokoušeli o něco, co podle něj neuměli. Že to zkazili. Tak nějak mohla Xena zahlížet na nešiku Ioxera, když se vytahoval, jaký je bojovník A tento postoj se dívce nelíbil. Zasahovat lidské bytosti do mysli jakýmkoli způsobem pokládala za nepřípustné, bez ohledu na to, zda to někdo umí nebo ne. Bohové prý čtou lidské myšlenky, ale člověk těžko může soudit tyto mocné bytosti. Ravanair je však člověk. Přinejmenším už ho viděla zraněného a zesláblého jako obyčejného smrtelníka. Není víc než ony dvě, přes schopnosti, které ovládá.

Když mladý muž posléze vzhlédl, znaveně se na Gabrielu usmál. Pak otevřela oči i Xena a tentokrát je měla docela jasné. Gabriele spadl kámen ze srdce

“Ravanaire?” promluvila Xena, nijak překvapená. “Myslela jsem, že jsi to ty, viděla jsem tě ve svých - snech. Ale nemohla jsem nic říci…” Poděkovala mu již pevnějším hlasem. Pak se podívala na Gabrielu, která se jí v tom okamžiku vrhla kolem krku. “No tak Gabrielo,” zašeptala bojovnice, “už je to za mnou.” Také věrná klisna radostně zaržála, že je její paní v pořádku. Xena bez obtíží vstala a popošla k ní, aby ji pohladila.

Vtom sebou trhla. “Co se stalo s kamenem?”

“Máme ho my,” uklidnila ji Gabriela. “Je za námi, v tom stromu.” Xena si zhluboka oddechla.

“Pojďme, dámy,” vyzval je Ravanair. “Ještě nejsme v Larisse a Dahakovci po nás nejspíš pátrají.” Gabriela vyndala drůzu z dutiny. Ravanair na ni pohlédl, povzdechl si a odvrátil zrak.

Xena se samozřejmě čaroděje zeptala, co ho přivedlo na jejich stranu. Podal jí stejné vysvětlení jako Gábině a bojovnice se s tím spokojila. Na různá střídání stran byla ostatně zvyklá a ani jí nezáleželo na motivech spojenců.

Převzala od Gabriely drůzu a vložila ji zpět pod sedlo. “Ti mizerové mají můj šakrám,” zuřila. “Musím ho získat zpátky, jen co ukončíme náš úkol.”

“Možná se s nimi brzy setkáme,” připomněl jí Ravanair. “A abychom v tom měli jasno. Jestli k něčemu dojde, mágové jsou moje práce, ale s bojovníky si poraďte samy. To je věc vás dvou.”

“Jestli budeš vůbec stačit na všechny mágy najednou,” zapochybovala Xena.

“Na to mám ramena dost široká,” opáčil.

“To se u nás tak říká,” dodal spěšně, když viděl, jak si ho Xena pochybovačně obhlíží. Xena bojovnice byla jistě chytrá a bystrá žena, ale měla ve zvyku mluvit krátce a jednoduše a scházel jí smysl pro barvité vyjadřování a obraty. Něco zcela jiného byla malá mistryně slova vedle ní.

Přestože už nastala noc, pokračovali v cestě. Do Larissy to už nemohlo trvat déle než slabé dvě hodiny. Gabriela stále pozorovala svou přítelkyni. Myslela na to, o čem jí pověděl Ravanair, na výjev z údajné budoucnosti, který Xenu stále souží. Potom si zase vzpomněla na Kallistó a zajímala se o to, jak se s ní Ravanair seznámil. Doporučil jí, aby se na to zeptala raději Kallistó.

Už skoro na samém kraji Larissy je sektáři přece jen dostihli. Ravanair dal neozbrojené Xeně svůj meč Ať si vítězství vybojuje, ale se zbraní v ruce.

Xena, rozzuřená minulou porážkou, se s chutí vrhla vstříc nepřátelům. Gabriele neušlo, že mágové rychle utvořili půlkruh kolem nich a vztahují k nim dvěma ruce. Na Xenu ani na ní však jejich působení nemělo žádný vliv. A oni to očividně poznali také. Bez nesnází mohly obě ženy bojovat. Ve chvíli, kdy se Gabriela vyhnula prvnímu útoku a praštila jeho původce holí přes hlavu, ohlédla se. Ravanair stál opodál s rozpřaženýma rukama a očividně neměl problémy kontrolovat všechny kouzelníky najednou.

Ve stejné chvílí si ho všiml i jeden z mágů - Xena se k němu dostala již nebezpečně blízko a jeho útoky jako by byly neustále blokovány. Ostatně po Xenině náhlém zmizení a přechodném pomatení několika sektářů si uvědomil, že se tu děje něco, s čím nepočítali. “Hej, vojáci!” zaječel chraplavě a ukázal před sebe. “Nejdřív támhletoho!” Dva okamžitě vyrazili splnit rozkaz. To opravdu nebyl dobrý nápad! Jednoho z nich Ravanair vyzvedl do vzduchu a mrštil jím zpátky - rovnou na dotyčného mága. Druhému jen podtrhl nohy, tak, aby se svalil na nejbližšího kamaráda. Mezitím se Xena vrhl k dalšímu z mágů a jedním máchnutím mu usekla hlavu. To stačilo zbylým bojovníkům, aby se dali na útěk. Jeden mág se nechal strhnout jejich příkladem, zbylí se vzdali. Ravanair je spoutal kouzlem a předal Xeně.

Jenže na kraji lesa se mezitím objevily další tři postavy, kterých si ve zmatku nikdo nevšiml. Všechny měly na sobě bílá roucha Hermova bratrstva. Dva se odpojili a přiběhli blíž. Pak, jak byli domluvení, ve stejné chvíli vrhli na čaroděje útočná kouzla. To už je však Ravanair zpozoroval a obratně se jejich útoku vyhnul. Vzápětí je vyřídil, oba naráz. Padli k zemi, ztuhlí jako ti, kteří střežili kopec se svatyní.

Byl tu však ještě třetí. Podle znaků na hábitu a okřídlené čepice vrchní kněz Herma Trismegista. Vybral si pro svůj zásah okamžik, kdy se Ravanair věnoval jeho podřízeným a vedl útok záměrně nízko. Ravanair se otočil, ale pozdě. Gabriela spatřila, že sebou trhl, jako ho něco prudce udeřilo pod kolena. Pak se zhroutil na zem.

Vrchní kněz hodlal dorazit protivníka následujícím kouzlem. Ravanair však oproti jeho očekávání neztrácel čas vstáváním a ze země, opřený o loket, jeho útok odrazil. Nato k němu vztáhl volnou ruku. Vyšlehlo ostře zelené světlo a zasáhlo překvapeného kněze. V té chvíli zbělelo a rozestřelo se kolem něj. Kněz vytřeštil oči a zachroptěl. Jeho tělo sebou začalo prudce škubat v nezvladatelném třase, který ho zachvátil od hlavy k patě. Vypadalo to, jako by měl nebožák pořádnou zimnici. Ravanair ho lhostejně pozoroval.

“Už dost!” vyjekla Gabriela, nemohouc dál přihlížet.

Chladně na ní pohlédl, ale kouzlo přerušil. Zcela vyčerpaný kněz se zhroutil na zem a zůstal ležet bez pohnutí. Ravanair se pokusil vstát, ale zasténal a zkřivil obličej bolestí.

“Co se ti stalo?” Obě mladé ženy mu šly na pomoc.

“Jsem v pořádku!” protestoval, ale bez jejich podpory by se stěží udržel na nohou. “Ten hlavní kněz nebojoval špatně,” uznal. “Řekl bych, že se mi pokoušel zlámat obě nohy, ale je to jen bolest. Brzy to přestane.” Xena se otřásla. Vzpomněla si na Alti, na to, jak v ní čarodějnice probouzela bolest z dřívějších zranění.

“Doufám, že už je to konečně za námi,” vzdychla Gabriela.

Ke své velké radosti získala Xena od Dahakovců zpět svoje zbraně. Meč měl jeden z vojáků, ale šakrám nikdo neuměl používat a mágové ho drželi jako trofej. Vrátila Ravanairovi jeho meč a nechala ho jet po zbytek cesty na Argo. Mladý muž je však doprovodil jen k prvním domům, tam seskočil - bolest už ho dávno přešla. Jeho ochranu už nepotřebovaly, a tak neměl důvod s nimi setrvávat.

Xena k němu rychle přistoupila. “Ravanaire,” zeptala se naléhavě, “umíš předpovídat budoucnost?”

“Ne moc dobře.”

“To znamená, že ano?” nedala pokoj Xena. Gabriela hned pochopila, o co jí jde. Ravanair odmítavě zavrtěl hlavou.

“Věštění mi nikdy moc nešlo. Navíc tomu ani nevěřím, naše osudy nejsou dané předem a rozhodujeme o nich sami.”

“Přesto se proroctví občas vyplní,” namítla bojovnice. “Nelze je brát na lehkou váhu.” Pověděla Ravanairovi o výjevu, který ji ukázala Alti, nevědouc, že čaroděj ho zná také. Prosila ho, aby se do té budoucnosti pokusil nahlédnout a Gábi se k ní přidala. Xena prohlásila, že pokud není taková budoucnost nevyhnutelná, ráda by zjistila, jak se jí tedy vyhnout. Proti jejímu postoji se vskutku nedalo nic namítat, a tak Ravanair svolil. S upozorněním, že za výsledek neručí.

Znovu položil Xeně ruce na spánky a díval se jí přímo do očí. Alti to dělala úplně stejně. Xeniny oči nabyly skelného, nepřítomného výrazu. Opět před sebou spatřila sníh, vojáky, ležící Gabrielu a sama spočívala v mraze na tvrdém dřevě. Nato se však před ní objevila známá tvář s hnědýma očima.

“Kallistó?” ozval se Ravanair. “Co s tím má společného?”

“Nevím, ji jsem tam nikdy předtím neviděla,” divila se Xena.

Vidina pominula a vystřídala ji temnota. Xena nevnímala vůbec nic, dokud ji po několika dalších minutách Ravanair nepustil. “Moc se v tom nevyznám,” pověděl jí, “ale zhruba je to tak: Alti ti ukázala jen jednu ze tvých možných budoucností. Tvůj osud se bude dál odvíjet podle tvých příštích rozhodnutí, ale ovlivní ho i jiní lidé. Tahle možnost je nějakým způsobem spjatá s Kallistó. A v téhle chvíli není pravděpodobná.”

“Není?” vykřikly obě mladé ženy současně.

Ravanair přemítal o tom, co vlastně viděl. “Je to něco, co by se mohlo stát - ale spíš by se to bylo mohlo stát. Podmínky se změnily, rozhodující je zřejmě váš vztah ke Kallistó.”

Xeně začalo svítat. “Naši smrt měla zavinit Kallistó.”

“A nezaviní, protože jsme se smířily,” doplnila ji Gabriela radostně. “Vidíš, Xeno, není se čeho bát! Jen si to nesmíme s Kallistó znovu rozházet.”

Potom se rozloučily s Ravanairem a poděkovaly mu za všechnu pomoc. Gabriela byla nerada, že už se rozcházejí, ráda by se ho zeptala na tolik věcí, především stran jeho vzdáleného domova a lidí odtamtud. Vždycky uvítala, když si mohla promluvit se vzdělaným člověkem, což Ravanair nepochybně byl. Také by ho docela ráda na rozloučenou objala, ale neodvážila se. Kdoví, jestli se ještě někdy potkají, ale pokud ano, doufala, že jako přátelé. Toho mladého muže se rozhodně vyplatí mít na své straně.

“Xeno, já jsem moc ráda, že se to s naší budoucností má právě takhle,” ozvala se světlovlasá dívka, zatímco procházely spícími ulicemi Larissy, vedouce s sebou zajaté mágy. “Že se tamto nikdy nestane právě proto, že se Kallistó polepšila a my se s ní smířily.”

“Hlavně že tak,” Xena nechtěla sdílet její nadšení v tomto směru, ale věděla, že bude mít od své noční můry pokoj. A na proměněnou Kallistó si také zvykne.

Potkaly sice jen pár nočních chodců, ale ti je poznali, vzburcovali měšťany a v krátké chvíli věděla celá Larissa o jejich návratu. Xena s Gábinou mohly předat zázračný křišťál i zajatce městské radě a dopřát si zasloužený odpočinek, než se začne oslavovat.

“Jen doufám, že tohle se už nebude opakovat,” prohlásila Xena. “Co to bylo za dobrodružství! V rozhodujících chvílích jsme jen doplňovaly počet. Kde bychom byly bez Kallistó - a Ravanaira.”

“Mno, není špatné si zařídit život, aby za nás bojoval někdo jiný,” namítla Gabriela prakticky. “Pořád by to tak nešlo, to jo, jaké bychom pak byly hrdinky, viď. Ale berme to z lepší stránky. Dva nepřátelé se v krátké době přidali na naši stranu. To je přece pěkné, ne?”

Což Xena nemohla neuznat...


Epilog - Setkání v Larisse

Skupina městských kněží ukončila obřad a lidé začali vycházet z chrámu. Jednalo se pouze o nepočetnou skupinu předních občanů larisských a samozřejmě i o Xenu a Gabrielu, ostatním byla podívaná odepřena. Zázračný křišťál konečně spočinul v bezpečí uvnitř hlavního městského chrámu a místní honorace, duchovní i světská, se odebrala na radnici k slavnostnímu banketu.

O něco později vyšel ven ještě jeden opozdilec. Rozhlédl se na obě strany. Ulice byly opuštěné, Larissané právě seděli u oběda nebo si dopřávali odpočinek po něm. Tvář i postava onoho člověka vypadaly nezřetelně, tak, že by po nich každý náhodný pohled sklouzl bez povšimnutí. Však si jeho přítomnosti v chrámu všimlo sotva pár lidí a těch několik se o něj vůbec nezajímalo. Jakmile si však dotyčný přejel rukama přes obličej, nabyl vzezření osoby nám dobře známé.

Ravanair z Emethonu pohlédl směrem k radnici, kde se veselili účastníci tajného obřadu s oběma hrdinkami. Usmál se ironicky a vzkázal jim: “Teď jen abyste se za pár let nechtěli zase někam stěhovat.”

Už se smířil s tím, že jeho plány byly zmařeny. Nikdy nebude vlastnit kámen prostoupený nevyčerpatelnou energií. Ta závratná chvíle, která by ho vynesla nad všechny čaroděje, nad všechny smrtelné bytosti, chvíle, v níž by získal takovou moc, že by se stal podobných bohům, zůstane pouhou zářivou chimérou. Po souboji s Kallistó dal přednost životu, přestože asi jednou provždy v nedokonalosti. Necítil žádnou zášť vůči Xeně a její přítelkyni. Ty dvě zkrátka bojovaly za svou věc - i když to jejich věc vlastně nebyla - a to jim nezazlíval, takže s nimi mohl spolupracovat bez hořkosti. Měly alespoň odvahu a vytrvalost, Xena bojovala stejně výborně jako Kallistó a Gabriela uměla bystře odhadovat lidi a pro tyto vlastnosti měl mladý muž pro obě uznání. Věrný svému přesvědčení o přednosti zdravého rozumu se rozhodl zapomenout na to, co mohl mít, ale už je to pro něj ztracené.

Jednoho se však odmítl vzdát. Gabriele řekl pravdu, stále mu záleželo na osudu zázračného kamene. Věc tak vzácná a významná by se měla dostat do rukou někoho, kdo si ji zaslouží. V žádném případě ne členů Dahakovy sekty ani bratrstva Herma Trismegista. Larissané na ni v jeho očích nemají o nic lepší nárok, o magii toho vědí ještě méně. Rozhoduje však, že se nebudou snažit kámen nijak využívat a spokojí se s jeho ochrannou funkcí. Uložili ho do chrámu a dál už na něj ani nesáhnou. Jenže svůj poklad nedovedli zajistit spolehlivě. Ravanair jejich ochranným kouzlem pronikl, přestože bez námahy ne - i nejslabší kouzlo toho druhu představuje určitou překážku a on byl navíc dost unavený po všem, co měl za sebou. To, co právě v tajnosti provedl, zbývalo k tomu, aby se smířil s výsledkem boje o zázračný křišťál. Mohl v klidu odejít.

Vtom to pocítil. Nestál tu sám, tajemná bytost, jejíž přítomnosti si už dvakrát všiml, se znovu dostavila. Přinutil se zůstat uvolněný a nedat před ní najevo, že o ní ví. Za jasného dne se nedalo pochybovat, že bytost je neviditelná. Ale tentokrát nevyklouzne. Je to samozřejmě nebezpečné, ale nedovolí jí, aby si s ním dál zahrávala. S tlukoucím srdcem, ale zcela neúčastným výrazem v obličeji čaroděj odhadl její přesnou polohu. Nato se k ní rychle obrátil čelem a strhl z ní závoj klamu. Objevila se zbledlá, mírně šokovaná Kallistó.

“Podívejme se,” řekl, tak trochu s podtónem ‚jako bych toho ještě neměl dost‘. “Tak zase ty. Myslel jsem, že nejsi kouzelnice ani bohyně.”

Kallistó, otřesená nenadálým odhalením, se zhluboka nadechla. “Něco se změnilo, před pár dny. Určitě to způsobil ten kámen. Když jsem se ho dotýkala, cítila jsem - no, něco zvláštního. A pak, ne hned ale brzo potom, jsem zjistila, že se mi vrátily některé schopnosti, které jsem mívala jako bohyně. Ne všechny, to zdaleka ne - ” Pak se ostře zadívala na čaroděje. “Ale cos mi to provedl ty? Když jsme se viděli naposled, tvoje kouzla na mě neplatila.”

“Právě jsi mi to objasnila. Protože se ti vrátila moc, přestala jsi být chráněná před jejím působením,” řekl Ravanair spokojeně. “Tak je to správně.”

Zamračeně přemítala o této nové skutečnosti. Ušklíbla se. “No co. Už bych to stejně nepotřebovala ani proti tobě. Snadno bych tě vyřídila.”

“Tím bych si na tvém místě nebyl tak jistý.”

Kallistó to přijala jako výzvu a zaútočila. Ravanair její kouzlo odrazil jako nic. Zklamaně se zase stáhla a nový útok už raději nezkoušela.

“A s mečem je to stejně větší zábava.” Tím se zase upokojila a už ji nebolela čarodějova převaha na poli magie.

“Nechme těch hloupostí,” řekl rázně. “Proč jsi mě sledovala? A předtím nejméně dvakrát, na to se pamatuji.”

“No, to máš tak. Opustila jsem ty dvě děvenky, jakmile jsem jim předala ten zázrak. Říkala jsem si, že zbytek už zvládnou a že by ode mě asi chtěly mít na pár dní pokoj - já to chápu, tyhle věci chtějí čas. Vydala jsem se domů, víš, do svý rodný vesnice. Cestou jsem v sobě objevovala ty nový schopnosti, co teď mám. Ale měla jsem čím dál míň klidu. Přece jen, co kdyby měla Xena s Dahakovci ještě nějaký trable. A hlavně ty. Jak jsem měla vědět, jestli se nevrátíš na scénu, jen co vytáhnu paty.”

“U vás zřejmě sliby moc neznamenají,” opáčil ironicky. Kallistiny pochybnosti se ho trochu dotkly, přestože byly celkem pochopitelné.

“Hm, různí se to. Lidi se obvykle bojí jen tak porušit přísahu - že by je bohové potrestali nebo že by urazili stíny svých předků a ti by je pak chodili strašit a podobně. Ale nedá se na to sázet. Tak ty jsi ji přímo neporušil, ale to jsem nemohla vědět dopředu. Tak se vrátím a obhlížím situaci, neviditelná. Vidím, že věci se pro ty dvě vyvíjejí hodně zle, že mě bude ještě potřeba. Pak jsi vzal tuhle práci na sebe. Že ses dal ale rychle do pořádku.”

“Takové škrábnutí jde snadno,” mávl rukou. “Ale kdybys vedla meč trochu jinak, nebyla by mi magie k ničemu.”

“To bych neudělala,” napolo zašeptala Kallistó. “Nikdy jsem to nechtěla. No - ale dál. Přidal ses k nim, tím líp, měla jsem volno a jen jsem se koukala. Jenže s tebou, můj milý, není žádná zábava. Ty hned poznáš, že tu někdo je A tak jsi mě nakonec nachytal tady.” Ušklíbla se. “Sakra, já ani nevěděla, že tam jsi, jen jsem byla na ty bohoslužby zvědavá. Ale říkala jsem si, jestli už jsi pryč nebo ne.”

Zasmála se. “A když jsme se tak pěkně sešli, nechtěl bys tetičce Kallistó vysvětlit, co jsi tam měl, když už všichni odešli?”

“Proč ne,” řekl lhostejně. “To už se netýká tebe ani Xeny. Vložil jsem na zázračný kámen vlastní, mnohem silnější obranné kouzlo.” Usmál se. “Silnější, ale ne neproniknutelné. Abys rozuměla, Kallistó, opravdu silným kouzlem toho druhu se nepodaří proniknout ani nejlepším čarodějům. Nestačí dokonce ani kouzla několika takových spojená dohromady. Funguje zkrátka jako pevná hradba nebo ocelová schránka. To moje však ještě odstranit lze.”

Stále měl na tváři podivný úsměv. “Divíš se, jaký to má účel?”

“To bych řekla. Že bys zrovna ty, Ravanaire, prokazoval ustrašeným měšťákům nějakou pomoc z přátelství.”

“Však také ne. Jde jen o to, zajistit zázračný křišťál před takovými jako ti sektáři. Nic víc, než že zůstane nedotčený na tomto místě, možná po dlouhá staletí - dokud si pro něj nepřijde opravdový čaroděj na úrovni. Jako ten, který ho sem před dvěma staletími přinesl.” O tomhle ovšem Kallistó nevěděla, vždyť se v rozhodující chvíli dostavila na scénu až později, a tak jí to musel objasnit jako prve Gabriele a Xeně.

“Nebo se už nikdo takový neobjeví a křišťál Larissu nikdy neopustí,” dodal potom čaroděj. “Je mi to jedno, nás už se to netýká.”

Kallistó se zlomyslně zašklebila. “Aha, tak proto by se neměli místní zase odstěhovat. Sice mají bezpečí natrvalo zaručené, ale kdyby se zase stěhovali, tu věc budou muset nechat tady.” Rozesmála se. “No a co. Xena splnila úkol a na těchhle páprdech, co za sebe posílají jiné, mi nezáleží o nic víc, než tobě. - Ale stejně nechápu, že ti na tomhle tak záleží,” neodpustila si.

“Pokud ne,” odbyl ji Ravanair s povýšeným výrazem, “nemá cenu se o to snažit.”

Kallistó sice pronesla svou poznámku lehkovážným a trochu provokativním tónem, za ním se však skrýval skutečný zájem. Chtěla by znát jeho pohnutky, které jen zčásti naznačil Gabriele. Ravanair však nestál ani v nejmenším mluvit o tom právě s ní. Byl si jistý, že má ke Kallistó svým založením mnohem blíž než ke Gabriele a že za jiných okolností by s ní mohl mluvit docela důvěrně. Tak jako se ona svěřila jemu. Jenže po tom, co považoval za zradu, přestože formálně ho nezradila, nemohla být o něčem takovém ani řeč. Smíření s osudem ještě neznamenalo odpuštění té, která všechno zavinila.

A nebylo potřeba jí ani povídat, že něco z toho dobrodružství přece jen získal, byť spíš náhodou. Při pohledu na osudovou drůzu v chrámu Ravanair nemohl odolat tomu, aby na ni alespoň na chvíli nepoložil ruku. V té chvíli se kámen rozzářil, ve skutečnosti jasnějším světlem než v rukou Kallistó. A stejně jako ona a v menší míře i Xena Ravanair pocítil příliv energie z planoucího kamene. Ten úžasný pocit se stupňoval, až si, jeden krátký okamžik, připadal doopravdy mocný jako bůh. Vzápětí však proudění ustalo. Pouhým dotykem by nezískal tolik moci. Ale veškerá únava ho opustila a rozhodně byl silnější než předtím, i než před odchodem do tohoto světa.

Jeho arogantní odpověď Kallistó vehnala krev do tváří, ale mladá žena rychle pochopila, že nějakou vzteklou reakcí by ho jen pobavila. A tak s jistým úsilím zachovala klid a poněkud zlomyslně prohodila: “Ale asi máš pravdu, že je toho zázraku pro Larissany škoda.”

“Sama jsi rozhodla, že bude jejich,” připomněl jí Ravanair stroze. “Snad už víš všechno, co jsi chtěla, a tak-”

“Ne tak rychle,” zadržela ho. “Máme přece dost času, ne? Co máš vůbec v plánu?”

“Vrátit se domů, tady už jsem skončil.”

“Tak to počká,” usmála se Kallistó. “Chci, abys teď zase vyslechl ty mně.”

Jestliže Ravanair nepředstíral více ochoty k dalšímu rozhovoru, než kolik jí cítil, přece jen k ní nechtěl být nezdvořilý, a tak s ní zůstal. Navíc ho docela zajímalo, s čím Kallistó přijde. Za její zářivou fasádou se skrývala nejistota. Mladá žena si uvědomovala, že se mu právě moc dobře neodvděčila a nechtěla se rozejít ve zlém.

Může si být jistá, že Ravanair jí ten rozhovor nijak neusnadní.

“Co mi tetička ještě chce?” otázal se tedy.

Nevypadala ani v nejmenším nějak provinile, spíš naopak, jako by chtěla provokovat. “Vzpomínáš si, Ravanaire, co jsi mi řekl v Iólku,” spustila. “Že se nemáme nechat unášet svými vášněmi, ať už takovými nebo onakými a místo toho se řídit zdravým rozumem.” Na chvilku se odmlčela, aby dala větší efekt následující větě: “No, mám dojem, že bys to měl někdy připomenout hlavně sám sobě.”

Nechápavě se zamračil. “Co tím myslíš?”

“No co asi. Když mluvíme o vášních, co jiného je ta tvoje touha po moci, po slávě nebo já nevím, po čem vlastně?”

“Po dokonalosti,” doplnil ji.

“Třeba tak. Tohle má být ten tvůj zdravý rozum, můj milý?”zašklebila se. “Jen se podívej, do čeho ses nechal zavléct. Riskovat život kvůli chiméře!”

“Některé věci za to stojí,” odvětil Ravanair hrdě.

“Jo, to jistě, ale o těch jsme nemluvili,” nenechala se Kallistó vyvést z míry.

“…a pokud jde o riziko života, to představovala, pokud se dobře pamatuji, jen jedna přebornice na boj s mečem, která se do toho zničehonic vložila.” Ve skutečnosti byla zatraceně riskantní ta cesta mezi prostory, ale to Kallistó neví, takže se o tom dá taktně pomlčet. Rozhovor se vyvíjel dosti nečekaným způsobem.

“No dobrá, já nebo někdo jinej na mým místě, co na tom záleží,” mávla rukou.

‚Vlastně má pravdu,‘ pomyslel si s nechutí. ‚Bláznivé dobrodružství, do kterého by se rozumně uvažující člověk sotva vrhal.‘ Považoval za štěstí, že Kallistó postrádá jeho schopnost mentálního náhledu (lidově čtení myšlenek).

“A stejně by ti to nepřineslo štěstí,” pokračovala dívka vážně. “Tak jako mně - no, však víš, co myslím.”

Na to okamžitě reagoval: “Jenže ty jsi -”

“…se nechala vláčet vášněma a neposlouchala zdravej rozum, že,” přerušila ho. “A teď mi neříkej, že ty bys byl přece jinej. Možná jo, možná ne - to nemůže nikdo říct dopředu.”

Ravanairovi připadalo zvláštní, docela směšné, že mu tohle vykládá právě Kallistó. Přestože - ano, měla své zkušenosti, ale to byl přece zcela jiný případ.

“Stejně je to už odbyté,” řekl rezignovaně. “Proč se k tomu ještě vracet?”

Opět se usmívala. “Víš, co připadá ‚zdravě rozumný‘ mně? Pochopila jsem to, když jsem ještě seděla v tý zatarasený díře a měla dost času na přemýšlení. Hlavní je ze života něco mít. Bavit se a užívat si toho, co máme a nebrat život moc vážně. Bez toho není k ničemu dobrá ani nesmrtelnost, ani božství.” Položila mu ruku na rameno; překvapeně sebou trhl, ale nechal si to líbit. “A řekla bych, že přesně to by sis potřeboval uvědomit taky ty, milý Ravanaire,” dodala protektorsky.

Měla opravdu značné sebevědomí. Zvláštní na tom bylo, že to Ravanairovi, ostatně napůl smířenému, ani příliš nevadilo. Ale jen ať si děvče nemyslí, že si s ní podá ruku na rozloučenou. Tak snadné to zase mít nebude. - Napadlo ho, jestli by jí neměl povědět o vidině Xeniny možné budoucnosti, ale hned tu myšlenku zavrhl. Koneckonců pro Xenu a Gábi už toho udělal i tak dost, od té doby, co je obelstil v převleku za Ageláa.

“No a to je všechno, co jsem chtěla,” dodala Kallistó vesele. “Měj se pěkně!” A v téže chvíli, dříve než mohl jakkoliv odpovědět, se k němu přimkla, jednou rukou ho objala a políbila ho na tvář. Hned na to se se smíchem vytratila a nechala tam překvapeného mladého muže zaraženě stát.

Potvora, i ten závěr byl nakonec v její režii. Podařilo se jí ho na rozloučenou pěkně vyvést z míry. Nechal to být - jen ať se tím dívčina baví. Nakonec, připustil si Ravanair ještě než také opustil Larissu, celkem vzato to jako závěr dobrodružství nebylo špatné.



Konec



© Copyright 2005 by Arsiméné





| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |