Zvláštní sen


napsal Mišák




A Necessary Evil. Xena stojí uprostřed návsi a před shromážděnými obyvateli se zpovídá ze svých zločinů. Gabriella se tváří rozpačitě, zato v očích jizvou poznamenané Callisto se zračí pocit vítězství a zadostiučinění. Ale ne dlouho. Xena vzpomíná, jak jí zničila život a v jejích slovech je tolik lítosti, že i její kruté a nenávistné soupeřce zjihne zrak a je patrné, že jí Xenina slova dojala. Teď, teď je ta vhodná chvíle k usmíření.

“STOP!”

To se ozve hlas režiséra: “Já myslím, že je to dobrý.”

A okolo stojící filmoví pracovníci spokojeně zatleskají, podporujíc tak šéfův názor.

“Fajn,” pokračuje režisér, “tak si dáme hodinku pauzu a pokračujeme soubojem ve skalách.”

A odchází do svého karavanu na kafíčko.

“Sežeňte Melindu Clarkovou, musí se připravit,” volá asistentka.


“Moc dobrý, Xeno, docela jsi mne dojala, ani jsem nemusela nic předstírat,” říká Hudson Leicková Lucy.

“Škoda, že opravdovou Callisto ne,” odporuje Lucy Lawlessová.

“To nejde, s kým bys potom bojovala.”

“Však on by se už někdo našel. A navíc ani s polepšenou Callisto by to nebylo nijak jednoduchý.”

“Díky, že se zastáváš mojí postavy víc než já sama,” usměje se Hudson, “ale myslím, že s tím nic nenaděláš ani ty.”

“To máš pravdu. Rob poslouchá Kevina na slovo a na mě v tomhle nedá.”


“Tak já se jdu na chvilku někam schovat a zdřímnout si,” řekne po chvilce blonďatá dívka, “včera jsme to trochu moc protáhly.”

“Měly jsme poslechnout Rendu, ta nás posílala spát už v deset,” souhlasí Lucy.

Mezi všemi těmi kulisami vesnice je jedna budova skutečná. Veliká stodola na návsi. Filmařům se tak líbila, že vesnici postavili okolo ní. Ve stodole je plno slámy a Hudson už včera objevila, že se tam dá krásně ukrýt.

Cestu narazí na Melindu.

“Á, Callisto,” přivítá ji, “za chvilku dostaneš pěkně na prdel.”

“Trhni si,” odpoví jí.

To je zvláštní. Že jak si s Lucy i s Rendou od začátku výborně rozumí, tak tuhle krávu nemůže ani vystát. Ale není sama. Melinda Clarková se nesnese skoro z nikým. Zpočátku lezla za Kevinem, chtěla hlavní roli, ale ten trval na tom, že Xenu bude hrát Lucy a prosadil to u producentů, jako ostatně všechno. Melinda měla hrozný vztek, Lucy od té doby nenávidí a stejně hnusně se chová i k Rendě a k ní. Hudson je jemná dívka, ale když je třeba, dovede jednat stejně tvrdě jako její seriálová postava. A tak vždycky tu husu řádně odpálkuje.

Malými vrátky z boku se protáhne do stodoly. V noci to tu může být docela strašidelný, ale nyní je dopoledne, venku svítí slunce a hluk z placu zaléhá i sem.

V koutě si urovná hromadu suché a voňavé slámy, sundá si meč i s pouzdrem a položí ho vedle. Ta dřevěná a hliníková atrapa skoro nic neváží, ale při spaní by ji tlačila do zad. Dívka se zachumlá do svého provizorního lože a přesto, že je deset hodin dopoledne, klidně usne, ukolébána monotoním hlukem hlasů venku. Však až jí budou potřebovat, tak na ní zakřičí.

Hudson se probouzí s pocitem, že něco není v pořádku. To rozhodně není. Slunce prosvítá střechou z úplně jiného místa. Místo hromady slámy leží na nějakém provizorním lůžku, ale hlavně ty zvuky zvenku. Znějí nějak jinak, zcela cize. Dívka vyskočí, sebere ze země atrapu meče i s pouzdrem a připevní si ji na záda. Vyjde malými dvířky ven a strne úžasem. Vesnice, náves, to všechno je na stejném místě jako předtím, ale přesto vypadá zcela jinak. Nejsou to žádné kulisy, ale opravdové domy. I lidé pohybující se v hojném počtu okolo se změnili. Dívka mezi nimi nerozpoznává jedinou známou tvář. To tam je krásné nové oblečení Novozélandských statistů. Lidé nemají na sobě hadry, to ani zdaleka ne. Ale jejich oblečení je často potrhané, záplatované a hlavně, hlavně je strašně špinavé. A jak všichni smrdí. Hudson se z toho udělá špatně.

“Co se to k sakru děje?” pomyslí si, “jaký to na mě zkoušejí podraz.”

Potom zůstane stát úplně v šoku. Slunce! Je v místech, kam se na Zélandu vůbec nemůže dostat. Na jihu.

Dívce pomalu dochází, že tohle by nedokázal zařídit ani největší šprýmař. Že se stalo něco strašného.

“Hej, mládenci, kde to jsem?” zavolá na dva výrostky, kteří jdou okolo. Kluci na ní s úžasem pohlédnou a odpovědí nějakou jinou řečí: “Co od nás chcete?”

A jdou dál.

“Kdo to byl?” říká jeden z nich

“Nevím, asi jí straší ve věži,” odpovídá druhý a zaťuká si v obecně známém gestu na čelo.

Hudson je vyjevená stále víc. Ti kluci nerozumí anglicky, zato ona rozuměla docela normálně jim. Navíc si byla zcela jistá, že ten jazyk je starořečtina o které před hodinou neměla ani tušení, že vůbec existuje.

Dívka postoupí ještě pár kroků až doprostřed návsi. Je zajímavé, že ani v jejím filmovém kostýmu nevzbuzuje mezi lidmi zvláštní pozornost. Vesničané na ni pohlédnou a spíše než překvapení v jejích očích, zahlédne jak krčí nos nad její nezvyklou vůní. Hudson také chvilku krčila nos, ti lidé se snad v životě nemyli. Ale kupodivu velmi rychle přestává všeobecný strašný smrad vnímat. Uplynulo sotva pár minut, co vylezla ze stodoly a už necítí nic. To je jen dobře.

Stojí uprostřed návsi u kašny a přemýšlí. Přeci se jí to všechno jen nezdá. Takhle živé sny nejsou. To by musel být neobyčejně zvláštní sen.

Starověkké Řecko. Země Titánů a bohů. Země Hercula a Xeny. A Callisto.

“To jsou všechno jen báje,” uklidňuje se Hudson, “žádná Xena ani Callisto nikdy neexistovaly, ty si vymysleli filmaři, hlavně Kevin Smith, ten s tím příběhem přišel.

Ty jeho svitky. Prý jsou pravé, ha, ha.”

Hudson se mu stejně jako ostatní smála, ale teď jí do smíchu moc nebylo. Avšak problémy teprve začínaly.

Přímo před ní se zastavil nějaký mladík, oči navrch hlavy a ukazuje na ni rukou.

“To je Callisto!” křičí, “je tady Callisto!”

“Přestaň vyvádět,” osloví ho starší muž, “Callisto je mrtvá, utopila se v pohyblivém písku při souboji s Xenou, to ví přeci každý.”

“Je to Callisto, já ji znám!” nedá se mladík a s výrazem děsu se dává na útěk. Panika se dokáže rychle a spolehlivě rozšířit v každé době. I tady.

“Callisto, je tu Callisto!” křičí lidé a rozbíhají se do všech stran.

Hudson zůstane na návsi sama. Nic nechápe, ale není o to méně vyděšená.

“Oni si myslí, že jsem Callisto. Jak to? Copak opravdu nějaká existovala a vypadala stejně jako já? To je úplná blbost a přesto mě za ní považují. Co budu dělat, jestli nějakého odvážlivce napadne na mne zaútočit? S tím mým dřevěným a hliníkovým mečem, s kterým ani neumím zacházet. Vždyť mě zabijou.”

Dívka se rozhlíží po návsi, ale hrdinů je asi nedostatek a nikdo se k ní nepřibližuje. Pomalu se vydá po cestě pryč, třeba se jí podaří zmizet.

“Jestli mě chytí, jak jim vysvětlím, že nejsem opravdová Callisto, ale herečka z dvacátého století, kterou sem zavála neznámá síla. To mi nebudou věřit.”

V tom okamžiku si Hudson vzpomene na Meg a princeznu Dianu.

“Dvojnice,” řekne si z úlevou, “ukážu jim svůj meč a řeknu, že si na Callisto jenom hraji. Jen jestli v té chvíli už nebudu mrtvá.”

Dívka se zasměje v záchvatu šibeničního humoru.

Za sebou zaslechne hluk, otáčí se a uvidí, jak se k ní přibližují dva vojáci.

“A je to tady, teďka mě rozšavlují na kusy a ještě se budou všude vytahovat, že zabili Callisto.”

Vojáci na něco podobně statečného a bláznivého, jako je zaútočit na Callisto, vůbec nepomýšlejí. Dívka vidí v jejich ořích hrůzu a vrátí se jí odvaha. Je herečka a tak rychle vklouzne do role.

“Co mi chcete?” ptá se hlasem seriálové Callisto a k svému údivu pozoruje, že to působí. “Snad nemám i hlas jako ona. Tím lépe, mě už nepřekvapí nic.”

“Moc se ti omlouváme Callisto, ale dostali jsme rozkaz odvézt tě do vězení,” skoro škemrá jeden z nich.

Druhý v návalu statečnosti k ní přistoupí a chytí ji za paži.

“Auu!” vyjekne dívka.

Muž ji pustí a odskočí zelený děsem.

“Je mi to moc líto, odpusť,” prosí.

Hudson se rychle vrací do role. Mávne rukou a velitelsky praví:

“Když mám jít do vězení tak dobrá, jdeme.”

A vyrazí před vojáky k budově, která trochu připomíná policejní stanici. Muži za ní cupitají jak pejskové, štastní, že se všechno tak dobře vyvíjí.

Hudson si rychle spočítala, že ve věznici bude trochu v bezpečí a bude mít čas i klid dokázat lidem, že není pravá Callisto. Cela naštěstí není žádná smrdutá díra, jak se obávala, ale docela prostorná místnost se silnými stěnami, zatarasená mohutnými kovovými pruty. I kus nábytku hrubě připomínající židli tam je a dívka se na něj hned posadí.

Muži odcházejí ohlásit splnění rozkazu a Hudson Leicková zůstane sama.

“Tohle nemůže dopadnout jinak než špatně,” přemýšlí, ale původní hrůza a překvapení jí opouští a dívka se rozhodne, že tomu, co se s ní stalo, musí přijít na kloub. Ale mnoho klidu k tomu nemá. Venku se ozve vzrůstající hluk a dívka rozezná volání.

“Xeno, Gabriello, je tam, ve věznici.”

“Ty mi tu ještě scházely,” ušklíbne se, připravená už na všechno.

Dveře se otevřou a obě mladé ženy vcházejí dovnitř. Hudson se rozzáří oči. Přiběhne k mřížím a zvolá anglicky:

“Lucy, Rendo, to je dost, že jdete. Konečně mě dostanete tady z toho blbince.”

Ale Xena i Gabriella na ni koukají překvapeně, nerozumí jí ani slovo.

“Tak nic,” zašeptá Hudson zklamaně a jde si zase sednout. Ta podoba je nejen neuvěřitelná, ale hlavně nepochopitelná. Proč všichni jsou úplně jiní, jen ona a tyhle dvě vypadají stejně, jako v seriálu. Ale ne tak docela. Opravdová Xena je celá špinavá a páchne stejně, jako všichni ostatní. Gabriella ne. Ta voní stejně jako Renda.

“Proč tak na mě koukáš?” ptá se jí Gabriella nepřátelsky.

“Jsi čistá,” odpoví Hudson vědoma si toho, že tohle by skutečná Callisto neřekla. Však taky skutečná není a těmhle dvěma to bude muset dokázat.

"Protože se meju," odsekne Gabriella.

“Taky mě to hned napadlo,” odpoví posměšně Hudson, nevědomky vklouzávající do role Callisto. Ale Xenu takové maličkosti nezajímají.

“Jak jsi se dostala ven?” zahajuje výslech.

“Odkud?”

“Z labyrintu bohů.”

“Jak mě tam uvěznil Hercules?” chytá se Hudson.

“Přesně tak.”

“Nijak,” odpoví Hudson, kterou už ani to, že vše je jak v seriálu, nepřekvapuje, “já myslím, že Callisto tam pořád ještě je.”

“A ty jsi potom kdo?” ptá se Xena.

Hudson je ráda, že na tohle má odpověď.

“Dvojnice,” odpoví, “herečka, která se za Callisto jen vydává.”

“Cha, chá, proč bych ti to měla věřit?” směje se Xena.

"Je to pravda."

"Nesmysl, vždyť máš i jizvu, kterou ti Hercules v podzemí udělal, nikdo jiný než já a tady Gabriella o ní nemůže vědět," řekne Xena vítězně.

“Aha, tu jizvu,” zarazí se Hudson, “tak se podívej.”

A několika ráznými pohyby dlaně po tváři ji setře. Vytáhne meč a téměř se rozesměje, když vidí, že Xena bleskurychle udělá totéž. Podává svoji zbraň skrz mříže princezně bojovnici.

“Copak by skutečná Callisto nosila tohle,” říká.

Xena si vezme její meč a na tváři se jí zračí překvapení, že je tak strašně lehký.

“Co je to?” ptá se, “atrapa?”

“Ano.”

“No dobře, já ti věřím,” říká Xena a pohlédne na Gabriellu. Ta beze slova přikývne, bere ze stolku klíče a odemyká dveře vězení. Nepustí však Hudson ven, naopak vejde dovnitř a Xena jí následuje.

“Ještě jsme spolu neskončily,” říká malá dívka, “budeš nám muset mnoho vysvětlit.”

“Pokusím se, ale obávám se předem, že mi to nebudete věřit,” odpoví Hudson Leicková. Je ráda, že nejhorší má za sebou.

Opravdová Xena, až na to, že je špinavá, a obzvlášť Gabriella, vypadají velice sympaticky, skoro stejně jako Lucy a Renda. Hudson začíná být přesvědčená, že se s nimi domluví. To, že ona vypadá jako jejich nepřítel Callisto, jí možná nakonec i pomůže.

“Opravdu nevím, jak mám začít,” řekne, sotva se obě návštěvnice pohodlně usadí na vězeňském lůžku.

“Nejlépe od začátku,” odpoví přátelsky Gabriella.

“To je fajn holka,” pomyslí si Hudson, “ani jí nevadí, že vypadám jako ta, co jí zabila manžela. Na to se jí hned zeptám.”

“Zabila Callisto tvého muže Perdika?”

“Ano, proč se na to ptáš?” A bylo po přátelství.

“Mečem?”

“Jak tohle můžeš vědět?” vyskočí Gabriella na nohy a málem se na dívku vrhne.

“Klid,” říká Hudson trochu vyděšeně, “všechno ti povím, ale jak říkám, bude to znít neuvěřitelně.”

Gabriella se zase posadí a přísně praví: “Tak začni.”


A Hudson začíná. Poví jim, že přichází z jiné doby. Že je herečka a hraje v divadle roli Callisto. (ani se jim nepokouší vysvětlit, co je to televize, nebo kino).

A nakonec jim řekne, že v přestávce představení usnula a probudila se tady.

Obě mladé ženy poslouchají a ani nedutají. Ani jednou dívku nepřeruší a když domluví, rozhostí se ticho.

“Vždyť jsem říkala, že tomu nebudete věřit,” povídá po chvilce mlčení Hudson a v duchu dodává, “asi teď přemýšlí, kde je tady nejbližší blázinec.”

Avšak Xena i Gabriella ji překvapí. Zřejmě se v jejich době zázraky ještě dějí.

“Zvláštní,” řekne konečně Gabriella, “je to možné, ale stejně spoustě věcí nerozumím.”

“Ani já ne,” souhlasí Hudson, “to jsme dvě.”

“Mě počítejte také,” přidá se Xena a poprvé se na blonďatou dívku také usměje.

“Ani nejsi moc vyděšená,” řekne jí.

“To si jenom myslíš, klepu se strachy jako ratlík,” zasměje se Hudson a dodá, “teď, když jsem s vámi už tolik ne.”

Gabriella se také rozesměje: “Callisto a cítí se v bezpečí mezi námi, už ti skutečně věřím, že nejsi opravdická.”

“Počkej Gábino, teď vážně,” zasáhne mírně Xena, “jak to, že vypadáš úplně stejně jako Callisto a máš, pokud chceš, i stejný hlas, když pocházíš z doby, jak jsi říkala, dva tisíce let po nás.”

“To nevím. I vy vypadáte stejně jako Lucy a Renda.”

“Kdo je to?”

“Ty, co vás hrají v našem divadle.”

“Aha,” řekne Xena a zmlkne.

“V tom je zásah nějakých bohů,” naváže Gabriella, “ale nechápu, co tím sledují.”

“Jakých bohů, vždyť žádní nejsou,” zasměje se Hudson, “nebo se pletu?”

“Ve vaší době bohové nezasahují do záležitostí lidí?” zvolá Gabriella a když Hudson nechápavě vrtí hlavou, dodá, “to buď ráda.”

“A co ostatní lidé, vesnice a tak,” pokračuje Xena ve výslechu.

“Ne,” odpoví blonďatá dívka, “vesnice jako vesnice, ale kromě vás dvou tu nikoho nepoznávám.”

A tak začne Xena své otázky z jiného konce.

“Jak jste přišli na hru o mně, to jsem i po tolika letech známá?”

“Právě že ne,” zklame ji Hudson, “Hercules ano, toho uznávali Římané i další......”

“Cože!” vykřikne Xena, “Římané přišli po nás, to snad ne!”

A je velice rozhořčená.

“Je mi líto,” odpoví tiše Hudson, ale hned vesele dodává, “v naší době je Řecko zase samostatné a stejně velké jako teď. A Římané jsou jenom v Itálii.”

Tomu Xena rozumí a zase se uklidňuje.

“Tak kde jsme skončily,” navazuje Gabriella, “aha Hercules...”

“Správně, Hercules,” vypráví dál Hudson Leicková, “toho znají všichni, již o něm vzniklo mnoho knih i filmů.”

“Čeho prosím tě?”

“Aha, tak říkáme takovým novým divadlům,” říká Hudson vědouc, že pouštět se do detailů je ztráta času.

“Dobře, tak dál.”

“Nehoň mě, Gabriello, snažím se to říci tak, abychom si rozuměly.”

“Myslíš, že jsme pitomé?” říká malá dívka, ale nezlobí se.

“Ne, to vůbec ne,” zasměje se také Hudson, “ale spoustě věcí z naší doby nemůžete rozumět.”

“Jako například čemu,” vmísí se Xena méně přátelsky.

“Například tomu, že se všichni každý den myjí,” odsekne Hudson a mrkne na Gabriellu.

“Vidíš, jak jsem moderní,” Gábina se hned přidá.

“To stačí,” vykřikne Xena, “nerada vidím když je Gabriella společně s Callisto proti mně. I když nejsi opravdická. Raději pokračuj.”

A dokonce se na plavovlasou dívku usměje.

Hudson je ráda, že se nerozčílila. Tahle pravá Xena není vůbec špatná, ale pořád se jí trochu bojí. Usměje se také a pokračuje.

“Naše divadlo hrálo hru o Herculovi s velkým úspěchem, a proto přidávalo stále nové a nové díly a jednoho dne přišel Kevin Smith s nápadem, že bychom měli udělat i hru o ženské hrdince. No dobrá, ale kde ji vzít. A Kevin přinesl Xenu, tedy tebe a hned několik příběhů.”

Hudson se zarazí.

“Promiňte, jestli to neřeknu úplně přesně, ale v té době jsem u divadla ještě nebyla.”

“Nevadí, pověz co víš,” povzbudí jí Gabriella.

“Jo. Našemu řediteli se příběh o Xeně moc líbil, schválil i Lucy a Rendu jako vás dvě a mohlo se začít.”

“To jsou ty dvě, co vypadají jako my?” ptá se Gabriella.

“Ano.”

“Úplně stejně?”

“Lucy se myje.”

“Ty s tím pořád naděláš,” vyjede Xena, ale usmívá se, “u nás se nemyje nikdo, jenom tady Gabriella.”

“Potom jsem přišla já, vybrali mne v konkursu.”

“Jako Callisto? Taky tě vybral ten Kevin?”

“Ne, Rob Tappert, náš ředitel. Ale Kevinovi jsem se také líbila.”

“A co ti řekli o Callisto?” ptá se s náhlým zájmem Xena.

“Že pochází z vesnice Cira, že jí asi v 16 ti letech zabila Xenina armáda rodiče a od té doby Xenu nenávidí a pokouší se jí pomstít. A umí chytit chakram,” dodá zlomyslně.

“To je pravda,” říká Xena, “ale jak se to naučila, netuším ani já.”

Tázavě se na Hudson podívá.

“Zeptej se skutečné Callisto, já to také nevím,” odpoví blonďatá dívka s úsměvem.

Xena chvilku mlčí.

“Víš, jak to bylo v Ciře doopravdy?” skoro zašeptá.

“Ne, víc než jsem řekla, nevím.”

“Já nechtěla nikoho zabít,” začala Xena pomalu, “ale potřebovala jsem, aby se všichni přestěhovali, ty pozemky patřily k Amfipolis. Oni nechtěli, odvážili se mi postavit. Mně, princezně bojovnici, i mojí armádě. Tenkrát jsem poručila, ať tu vesnici spálí a všechny lidi vyženou. Nevím, proč se její rodiče i s Callisto schovali do té stodoly. Můj setník a dobrý přítel Jarvus tam tenkrát vnikl a Callisto vynesl ven. A když se vracel pro její matku, tak to spadlo a zůstal tam i on. Moc mi potom chyběl.”

Xena se odmlčela. Mlčí i Gabriella, která to rovněž slyšela poprvé.

I Hudson je překvapená.

“Takhle to Kevin nevyprávěl,” říká po chvilce, “proč jsi tohle všechno nepověděla Callisto?” zeptá se Xeny.

“Copak ta mě vůbec poslouchala?” odpovídá Xena smutně, “ona nechtěla nic slyšet, chtěla se jen pomstít.”

“Xeno,” ozve se Gabriella “ty jsi se o to ani nesnažila.”

“Ty snad ano?” odpovídá Xena.

“Já to nevěděla. Navíc po vraždě mého muže jsem ji měla proč nenávidět.”

“A teď?” ptá se Hudson.

“Co jsem poznala tebe, nějak mi to nejde,” odpovídá Gabriella popravdě.


“Kdo je to ten Kevin?” ptá se Xena po chvilce.

“Kevin Smith. Náš scénárista, píše pro nás vaše příběhy.”

“A jak k nim přišel?”

“Netuším, prý z nějakých svitků.”

“Svitků?” zpozorní Gabriella, “z jakých svitků?”

Hudson jen pokrčí rameny, ty svitky nikdy neviděla.

“Kromě toho je také herec, vytváří roli boha války Area.”

“Area?” vykřikne Xena i Gabriella současně.

“No a?”

“Ty to nechápeš, Hudson Lajková?” ptá se Gabriella.

“Chceš říci, že je to sám bůh Áres?” dovtípí se Hudson, “taková blbost!”

“Proč to dělá?” ptá se Gábina, která už o pachateli nepochybuje.

“To se hned dozvíme,” odpovídá Xena a otočí se k oběma děvčatům zády.

“Áree, ty jsi tady,” řekne do zdi, “už tě nějakou dobu cítím.”

Před Xenou se vytvoří tmavý oblak a z něho se vyloupne postava boha války.

“Zdravím tě, Xeno,” říká, “i tebe, Gabriello. A tebe také, Hudson Leicková,” dodá anglicky.

“Jsi nějakej jinej,” odpoví na pozdrav Xena, která se zná s Áreem léta a nemá před ním pražádný respekt.

“Nediv se,” odpovídá bůh, “přicházím z jiné doby, musím dát pozor, abych se tady nesetkal sám se sebou.”

“Ty jsi z doby tady, Hudson Lajkový?” ptá se Xena.

“Ne, ne i tam jsem byl jenom na návštěvě. Jedná se jen o několik roků,” odpovídá Áres.

“Proč to děláš?” ptá se Xena, “ty nevíš, jak je nebezpečný hrát si z časem a že je to od Dia přísně zakázaný?”

“V mé době je Zeus po smrti,” odpoví Áres a když vidí užaslý a nevěřící pohled Xeny i Gabrielly, pokračuje, “a nejen on. I moje matka Héra, drahá sestřička Athéna i všichni ostatní. Zbyl jsem jenom já a Afrodita.”

“To je nesmysl, vždyť jste všichni nesmrtelní,” odporuje Xena.

“A to ještě nevíš všechno, oni zemřou tvojí rukou,” triumfuje bůh války, avšak vůbec nevypadá nadšeně.

“Je to pravda?” obrací se Gabriella k blonďaté návštěvnici z budoucnosti.

“To nevím,” odpovídá dívka, “tak daleko jsem scénář ještě neviděla.”


Po chvilce ticha se ozve vždy praktická Gabriella.

“My ti věříme, Áree, konečně jsi bůh, tak bys to měl vědět, ale řekni nám, jak s tím souvisí únos tady Hudson Lajkový. Musí ti být jasné, žes jí tím moc nepotěšil.”

“To je dlouhé vypravování,” říká Áres.

“To nevadí,” odpoví Xena, “my máme dost času.”

“Ty mě znáš dlouho viď, Xeno,” začíná Áres své vyprávění, “nakonec i ty, Gabriello. Víte, jaký jsem sobec a navíc ještě egoista.”

“To je totéž,” říká Xena.

“Jistě, o to méně mi budete věřit, že tentokrát jsem myslel i na jiné než na sebe.”

“Máš pravdu, to je těžko k uvěření,” souhlasí Xena.

“Nepřerušuj mě, takhle se nikam nedostaneme,” odpoví Áres podrážděně, ale po Xenině smířlivém gestu se uklidní.

“Tak jo. Nešlo mi o mne, ale o ostatní bohy. Byli mrtví, s tím se nedalo nic dělat, řekneš možná. Máš pravdu pokud nevzpomeneš cestování časem. Za smrt mých příbuzných mohla tvoje dcera Eve, která se svým příchodem na svět přinášela zároveň i konec vlády bohů.”

“Počkej, počkej,” přeruší ho Xena, “jaká moje dcera, vždyť zatím nemám ani chlapa, natož dítě.”

“Dítě, které způsobí smrt bohů nepotřebuje otce. Tomu stačí dvě matky.”

“Já?” poleká se Gabriella.

“Ty ne, ale tady,” a ukáže na Hudson.

“Já a matka Xenina dítěte?” vykoktá dívka.

“Ale ne ty, ta pravá, Callisto,” opraví se Áres.

“Tomu nerozumím,” říká Xena, “jak můžu mít s Callisto společné dítě?”

“Detaily vám všem vysvětlím později,” povídá netrpělivě Áres, “teď jen to hlavní.”

Počká, až se posluchačky uklidní a pokračuje.

“Narodí se dítě, Eva, a to přivodí zánik bohů. Aby bohové mohli dál žít, nesmí se Eva narodit.”

Xena i Gabriella chtějí protestovat, ale bůh války je umlčí gestem ruky.

“Počkejte až nakonec.”

Po chvilce ticha hovoří dál.

“Dost dlouho mi trvalo, než jsem vymyslel, jak to co nejhumánněji,” a při těch slovech se na Xenu zašklebí, “udělat.”

“Měl jsem na výběr tři varianty. Buď zabít Xenu, nebo Callisto, nebo, a tady se dostáváme k jádru pudla, způsobit, aby se ty dvě usmířily a nepovraždily navzájem. Ty první dvě možnosti jsem brzo vyloučil. Xenu miluji...”

“To určitě,” odsekne jmenovaná.

“Možná mi to jednou uvěří,” nenechá se Áres vyvést z míry. “A Callisto jsem taky zabít nechtěl. Tu tvrdohlavou, zarputilou holku obdivuji a navíc jsem se obával, že i kdybych ji zabil, stejně se jejím prostřednictvím Eve narodí.”

“No pěkné,” povídá Xena, “stále tomu nerozumím, ale pokračuj.”

“Takže zbývalo jen usmíření. Jednoduché, řeknete, jsi bůh. Zrovna v tomhle je bůh docela bezmocný, navíc do vašeho času ani nepatřím. Zajít za sestrou Afroditou, nebo Athénou, hned by to poznaly a stihl by mě Diův trest.”

“Marně jsem přemýšlel, jak to zařídit, až jsem jednou při svých toulkách časem spatřil v televizi, Hudson ví o čem mluvím, nový film o Herculovi. Mimochodem ten filmový Hercules byl docela chlapák, ale starej, mému bratříčkovi by se moc nezamlouval.”

“Nech Hercula být a vrať se k problému,” zaráží Xena proud Áreovy řeči.

“Tam jsem poprvé uviděl Rendu o Connorovou a žasnul jsem nad její podobou tady s Gábinou. A druhý den se Hercules dostal mezi amazonky, na nic takového si u svého bratra nevzpomínám, a tam jsem uviděl Lucy.”

“To nemohla být náhoda a při té příležitosti jsem dostal nápad. Když existují dvojnice Xeny i Gabrielly, bude i dvojnice Callisto. Ale, jak ji mám po světě hledat. Nemůžu se chovat jako bůh, to by po mně brzo odstartovala protiraketová obrana.”

“Ty víš, o čem mluví?” ptá se zmatená Gabriella Hudson Leickové.

“Bohužel ano, ta naše doba někdy stojí... však víš za co.”

“Myslíš za hovno.”

“Přesně jak říkáš.”

Dveře se najednou otevřou a dovnitř vstoupí jeden z vojáků.

“Xeno, Gabriello, jste v pořádku?” ptá se.

“Jistě, proč bychom nebyly,” odpoví mu Gabriella.

“A co ona?” ukazuje rukou na Hudson Leickovou.

“Ach tak, to není opravdová Callisto, jen dvojnice.”

Když vidí stín nedůvěry na vojínově čele, dodá:

“Jen si vezmi do ruky její meč a uvidíš.”

Voják sebere ze stolu v přední části místnosti dívčinu atrapu a je překvapen, jak je neuvěřitelně lehká. Chvíli ji drží, pak je na něm vidět, že ho Gabriella přesvědčila. Obrací se k odchodu.

“Dobře,” říká mezi dveřmi, “řeknu to starostovi. Tak proto jsme ji tak lehko zatkli.”

Je zklamaný. Jeho krátká sláva přemožitele Callisto končí.


“On tě neviděl?” ptá se Hudson Area.

“Ne.”

“A my ano”

“Protože chci, aby jste mě viděly,” vysvětlí Áres dívce.

“To je praktické, občas by se to hodilo,” zhodnotí nový poznatek blondýnka.


“Možná se ptáte, jak to, že jsem z budoucnosti nijak nespěchal,” pokračuje Áres dál, “proč taky, vždyť jsem v určitém smyslu pánem času a tady mi nemohlo nic utéci. Navíc se mi tam moc líbilo. Ty nové vynálezy. Auta, letadla, mobilní telefony, skupinový sex.....”

“Ten hlavně,” zasměje se Xena.

“A co atomová bomba, Hitler, Pol Pot,” přidá se i Hudson Leicková.

“Pol Pot byl jenom sprostý vrah,” odvětí klidně bůh, “ale Hitler a jeho světová válka, to byl výkon, že mu já jen tiše závidím.”

Xena, která už zase neví o čem Áres s Hudson mluví, ho netrpělivě přeruší.

“Neodbočuj,” řekne.

“Tak jsem zůstal u filmařů a pokračovali jsme v seriálu Xena WP, v seriálu o tobě. Já jim dodával materiál, a také jsem si ve vší skromnosti zahrál sám sebe. Rovněž jsem pronikl do konkurenčního seriálu o mém bratru Herculovi. Pořád jsme se tam prali, což jak víte, jsme ve skutečnosti nikdy nedělali.”

“Tak se přiblížil díl o prvním setkání tady Xeny s Callisto a Rob, náš ředitel, vyhlásil konkurs na její roli. Nějak automaticky jsem čekal, že se hned objeví ta správná, ale moc jsem se zklamal. Týden přicházely všechny možné zájemkyně a já je stále odmítal. Některé byly tak smutné, že jsem je musel utěšovat....”

“Víš co?” skočí mu do řeči Xena, “detailů nás ušetři.”

“Škoda, mohly jste se poučit,” zasměje se Áres, ale když vidí, jak se Xena i Gabriella zamračí, dál to nerozvádí.

“Když už jsem to vzdal a usoudil jsem, že tu správnou představitelku nenajdu, zavolal mi Rob a říká: “ Nikoho nehledej, já už Callisto našel.” Chci mu vynadat, že ji musím najít já, ale pak uvidím u něho v kanceláří Hudson Leickovou a je mi jasné, že moje hledání je u konce.”

“Znovu opakuji, že jsem nikam nepospíchal a v té době se mi líbilo. Točili jsme dál a dál, Callisto se utopila v písku, potom bojovala s Herculem, to všechno znáte. A pak jsem se začal dostávat moc dopředu a bylo po legraci.”

“To je všechno moc hezký,” navazuje Xena, “ale pořád nechápu, k čemu jsi tuhle dívku, Hudson Lajkovou, dotáhl sem.”

“Já asi ano,” povídá Gabriella, “Hudson vypadá jako Callisto, ale povahu má jinou, lepší a tak nastoupí na její místo a ta skutečná zůstane navždy uvězněná v té jeskyni.”

“Nejsi žádný hlupák, Gabriello,” řekne Áres s obdivem v hlase, “ale tak by to bohužel nešlo. Xena se musí smířit se skutečnou Callisto.”

“Potom nevím,” vzdává se Gábina.

I Xena vypadá bezradně.

“Ty víš, Hudson Lajková, proč tě Áres odnesl z tvého teplého domova do našich hrubých a nehostinných časů.”

“Asi ano, jako katalyzátor,” odpoví dívka

“Správně, chytrá holka,” pochválí jí bůh.

Xeně s Gabriellou však to slovo nic neříká a obě se tváří dál nechápavě.

“No, aby jsi se, a Gabriella také, naučili tady s Hudson, jak jednat s opravdovou Callisto,” vysvětlí Áres.

To je nesmysl, to nebude fungovat ,” vybuchuje Gabriella, "Hudson je fajn, kdežto Callisto je zlá zkažená mrcha.”

“Třeba brzo zjistíte, že ten rozdíl není až tak veliký. A stejně mě nic lepšího nenapadá,” ukončuje diskusi Áres.

“To tady mám zůstat napořád?” promluví Hudson a když Áres přikývne, dodá uštěpačně, “stejně se nedožiju večera. Nevím, jak to tu chodí a s tamhletím mečem se neubráním ani Joxerovi."

“Ty znáš Joxera,” usměje se Gabriella, “tomu by ses ubránila i bez meče.”

Áres o pár kroků ustoupí a říká:

“S tvoji námitkou jsem počítal,” a zdvihne ruku. Zableskne se a Áres drží v pravici krásně se lesknoucí zbraň.

“Callistin meč,” vykřikne Xena, “tys jí ho sebral?”

“To bych jí nikdy neudělal,” zamračí se bůh, “tohle je jeho přesná kopie, úplně identická,” řekne Hudson, které jediné to slovo něco říká.

Blonďatá dívka sáhne po meči, uchopí ho.... a vzápětí jí málem upadne na zem. S vypětím všech sil ho oběma rukama zdvihá nad hlavu, ale hned ho zase pouští dolů.

“Taková váha,” povídá, “je nádherný, ale je mi na nic, vždyť ho ani neunesu. Jak s něčím takovým můžete vůbec bojovat.”

“Xena má síly dost,” odpovídá Gabriella.

“Xena možná ano, ale co třeba amazonky,” zajímá se Hudson.

“Ty meče většinou nenosí, spíše luky, nebo tohle,” a Gabriella ukáže na svoji bojovou hůl.

“A Callisto. S touhle postavou,” a dívka ukazuje na sebe.

“Callisto je Callisto,” odpoví Gabriella neurčitě.

“Tak uděláme něco i s tímhle,” povídá Áres a přistoupí k Hudson Leickové zezadu. Dívka se lekne, ale bůh se jí ani nedotkne. Jen rukama přejíždí od jejího krku až ke špičkám nohou a zase zpátky.

“A je to,” říká a znovu podává dívce meč. Ta ho nedůvěřivě uchopí, zdvihne a zamává s ním nad hlavou. Pak ho docela samozřejmě zasune do pouzdra na zádech.

“To je jiný kafe,” pronese spokojeně, ”cos to se mnou udělal?”

“Dal jsem ti sílu, jakou má ona.”

“A proč rovnou neuděláš ze skutečné Callisto hodnou holku,” zeptá se logicky dívka z budoucnosti.

“To je právě to jediné, co mi bozi neumíme a nemůžeme,” odvětí neobvykle zkroušeně Áres.

“Co dál?” ptá se Gábina.

“Dál si musíte poradit samy, já raději půjdu, než mě tu načapá někdo z mé podařené rodiny.”

“A já, jak tu budu muset být dlouho,” zvolá Hudson, ale Áres jen pokrčí rameny a rozplyne se.

“To mu jde nejlépe, zmizet, když ho člověk nejvíc potřebuje,” mávne rukou Xena, “jak je vidět, budeme si muset opravdu poradit samy.”

“Co bude se mnou?” říká Hudson a tázavě se na Xenu i Gabriellu zadívá.

“Půjdeš samozřejmě s námi, Hudson Lajková,” říká rozhodně Gábina.

“I když vypadám jako váš nejhorší nepřítel?”

“Právě proto,” dodává Xena, “tak to Áres chce a já mu výjimečně věřím.”


Gabriella mezitím přešla do přední části strážnice a okénkem se dívá ven.

“Jak to tam vypadá?” ptá se Xena.

“Klidně, lidé se vrátili ke svým starostem, je tu jen pár zevlounů.”

“Asi chtějí autogram,” říká Hudson

“Jak to myslíš?”

“Podepsat do památníčků.”

“Těžko,” směje se Gabriella, “většina vesničanů psát ani číst neumí.”

“To se divím, u nás se učíme, že Řecko bylo, promiňte, vlastně je, kolébkou evropské kultury.”

“Možná je to pravda,” říká vesele Gabriella, pobavená problémy cestovatelky časem, “v Athénách, nebo ve Spartě mají povinnou školní docházku pro všechny, tam lidi číst umějí. Ale tady v tomhle zapadákově.”

Avšak v jejím hlasu není žádné pohrdání.

Xena s Hudson také vyjdou z vězení.

“Co uděláme s tímhle?” ukazuje Gabriella na atrapu meče.

“Necháme jim ho na památku, Hudson už to nepotřebuje, má opravdový,” odpoví Xena a poklepe na ozdobnou rukojeť meče na zádech plavovlasé dívky.

“Nevím, k čemu mi bude,” říká ona.

“To uvidíme.”


Většina lidí na návsi, zaměstnaná svými problémy, ani nepostřehne, že trojice vyjde z vězeňské budovy. Jen těch několik uličníků, kteří čekají venku, k dívkám přiběhne a volá:

“Callisto, Callisto, my se tě nebojíme!”

“To jsou hrdinové,” říká naštvaně Gabriella

“Takoví se najdou v každé době,” mávne rukou Hudson Leicková a nemíní si posměšků všímat.

Ale jednomu výrostkovi posměšné pokřikování nestačí, mrkne na ostatní a rozeběhne se, aby blonďatou dívku nakopl. To bude hrdinný čin, tím se bude moci dlouho vytahovat a chlubit. Nemusí nikomu věšet na nos, že ta Callisto nebyla pravá.

“Pozor!” vykřikne Gabriella, když zpozoruje k čemu se ten kluk chystá.

Ale Hudson žádné varování nepotřebuje. Rychle se otáčí, zdvihne dlouhou štíhlou nohu ve vysoké botě a prudce darebáka kopne do hrudi. Mladík letí několik metrů vzduchem a přistává pod nohama svých vyjevených soukmenovců. V tom okamžiku je po posmívání. Ostatní zdvihnou pochroumaného kamaráda na nohy a vlečou ho pryč. Vypadají překvapeně a vyděšeně.

Stejně překvapeně a vyděšeně se tváří i Hudson Leicková.

“Co jsem to udělala,” zašeptá.

“Zareagovala jsi jako pravá bojovnice,” odpoví jí Xena, kterou předcházející scéna pobavila.

“Jako Callisto?”

“Ne tak docela, ta by toho cucáka nejspíš rozpárala dýkou.”

“Já ho jenom kopla. Ale co když to udělám příště?”

“Neuděláš, nikdy nebudeš jako ona,” snaží se dívku uklidnit Gabriella.

“Bojím se,” říká Hudson po chvilce mlčení.

“Čeho?”

“Že příště někoho zabiju.”

“Pořád lepší, než aby on zabil tebe,” říká rázně Xena.

“V naší době se lidé jen tak nezabíjejí.”

“Ani v naší ne,” Xena se usmívá, “ale občas je potřeba to udělat”

“Nebylo by lepší, abych si opatřila něco takového, jako má Gabriella,” a Hudson ukazuje na její bojovou hůl.

“Nebylo. Viděla jsi někdy přeraženou ruku nebo čelist po zásahu touhle holí? Někdy je lepší být mrtvý než navždycky zmrzačený. Proč myslíš že Gábina nosí hůl a ne meč?”

“Aby nikoho nezabila,” říká Hudson

“Houby,” povídá Xena, “meč neunese a neumí to s ním, zatímco s holí je přebornice, že, Gabriello.”

“Neposlouchej Xenu,” čertí se malá dívka.

“Tak mě neposlouchej, ale nech si meč a na hůl zapomeň,” končí princezna bojovnice diskusi.


Vesnice zůstala dávno za jejich zády, ale krajina byla stále civilizovaná. Pole pastviny, malé úpravné lesíky. Minuly ještě dvě malé vísky a teprve potom začínala být krajina divočejší.

Hudson Leicková vypráví Xeně a Gabrielle o svém světě, obě poslouchají pozorně, ale přestože se snaží, mnoha věcem nerozumějí. A to přitom dívka do podrobností nezachází. Nikdy nebyla moc technický typ, jak funguje lednička, spalovací motor, nebo dokonce počítač, nemá ani páru.

“Podívejte, už jsme v divočině,” zvolá náhle, “ani jsem to nepostřehla.”

Dívka se zvědavě rozhlíží. V životě toho procestovala dost, byla i v Himalájích, takže jí nějaký řecký prales nemůže vyvést z míry.

“Hrozí nám tu nějaké nebezpečí?” zajímá se.

“Myslíš od zvířat nebo nestvůr,” říká Gabriella.

“To taky.”

“Mohl by tě pokousat rozzuřený zajíc,” směje se Gábina.

“A ty nestvůry.”

“Žádné nejsou,” povídá Xena, “kdysi možná, to když si bohové hráli, ale dlouho jsem o žádné neslyšela. Vypadáš zklamaně, ve vašem divadle vystupují?”

“Skoro pořád.”

“Áres má asi bujnou fantazii,” pronese Xena pohrdavě.

“Mnohem horší jsou lidé,” pokračuje Gabriella zachmuřeně, “před těmi se musíš mít stále na pozoru. U vás ne?”

“Bohužel také.”


“Kam vlastně jdeme?” ptá se Hudson Xeny.

“Navštívit naše amazonky, dlouho jsme u nich nebyly,” odpovídá tmavovlasá žena.

“Proč se vlastně ptáš?” povídá Gabriella, “ty neznáš s vašeho divadla budoucnost?”

“Jen nejbližší a navíc bych na to moc nespoléhala,” říká plavovlasá dívka a když spatří nechápavé pohledy svých nových parťaček, vysvětluje, “Áres nemusí všechno vědět i když je bůh. Nebyl pořád s vámi a čerpá jen z nějakých svitků.”

“To jsou moje svitky,” vykřikne Gábina, “asi mi je někdy později sebere, ten darebák.”

“A je tam všechno přesně, co Gabriello?” ptá se podezřívavě Xena.

“Jistě, Xeno, proč by nemělo být?” Gabriella vypadá dotčeně.

“Protože tě znám, i ty máš bujnou fantazii.”

“No a co, vždyť jsem básník,” nedá svou kůži lacino malá dívka.

“Tady to vidíte,” zasahuje Hudson pobavená jejich hádkou. Ty holky jsou opravdu skvělé, má štěstí, že na ně narazila. Hmm, ono to asi nebylo štěstí, nýbrž Areův záměr. Ale stejně to mohly být nějaké krávy, jako je třeba Melinda.

“Velasca,” vyhrkne.

Xena i Gabriella jako na povel zpozorní.

“Co je s ní?” ptají se současně.

“Nevím přesně, ale asi nic dobrého,” odpovídá Hudson nejistě.

“To se nedivím,” říká temně Xena, “vždycky Gabriellu nenáviděla, že si ji Melosa vybrala za svou nástupkyni.”

“Dobře, že tam jdeme, i já mám nějaký špatný pocit,” přidává se Gabriella


Daleko z lesa před nimi se ozvou nějaké zvuky. Xena chvilku poslouchá a potom říká: “A je to tady.”

“Co to je?” ptá se Hudson.

“Potíže,” sykne Xena, vytáhne meč a rozeběhne se směrem, odkud se zvuky ozývají. I blonďatá dívka je rozeznává. Zní to jako nářek a kvílení ženských hlasů.

Gabriella ji chytá za ruku a praví:

“Poběž se mnou a neztrať se někde, nevypadá to dobře.”

To nemusí Hudson říkat. Rozeběhne se za Gabriellou. Vždy uměla běhat výtečně, teď, když má Callistinu fyzickou kondici, by takhle běžet dovedla celé kilometry. Gábině by snadno utekla. Ale to jí ani nenapadne. Brzo zjistí, že při běhu je lepší držet meč v ruce, nemlátí ji potom do zad.

Po pěti minutách dostihnou obě Xenu ukrytou za velkým vyvráceným stromem.

“Co je?” ptá se Gábina a ani není moc zadýchaná.

“Divoši,” odvětí Xena, “chytili nějaké ženy a dívky z nedaleké vesnice.”

“Co jsou zač?” ptá se Hudson Leicková při pohledu na skupinu v hadrech oblečených, zato po zuby ozbrojených chlapů, “lidožrouti?”

“Ne, to ne,” zasměje se Xena, “barbaři z východních plání. U vás nejsou?”

“Jo, komunisti,” řekne dívka z dvacátého století.

“No vidíš, tak víš o čem mluvím,” pokračuje Xena, “ty ženy chtějí odvléct do svých stanů ve stepi a tam si z nich udělají otrokyně a souložnice. Druhé, nebo i třetí manželky.”

“V tom jim musíme zabránit,” prohlásí Gabriella.

“Jistě,” říká Xena, “ale co tady s Hudson Lajkovou.”

“Ona se neztratí. Půjde se mnou a bude se mě držet jako máminy sukně,” rozhodne Gabriella.

“Dobře,” odpoví Xena, “já zaměstnám ty bojovníky a vy dvě osvoboďte ty ženy a odveďte je do bezpečí.”

“Ty sama, proti deseti chlapům,” nevěří Hudson svým uším.

Copak v televizním seriálu, tam to dělá Xena pořád, ale ve skutečnosti. Není žádný střízlík, ani prcek, ale stejně. Každý z těch barbarů vypadá, že by na posezení snědl dvě takové Xeny. I s chakramem.

“Xena to zvládne,” prohlásí Gabriella přesvědčivě.


Gabriella s Hudson Leickovou vyrazí porostem k ženám a dívkám, které stojí opodál se svázanýma rukama, přivázané dalšími provazy k řetězu nataženému mezi stromy. Gabriella s Xeninou a druhá dívka se svoji dýkou začnou přeřezávat pouta nebohých žen. Hudson může být ráda, že si Xena včas vzpomněla a vyměnila její atrapu za skutečnou dýku, kterou si "vypůjčila" na policejní stanici. Osvobozené ženy začnou děkovat svým zachránkyním, čímž se jim povede na sebe upoutat pozornost věznitelů. Barbaři se chtějí rozeběhnout ke své kořisti, ale do cesty se jim postaví Xena. S mečem v pravici a chakramem v levé ruce. Uskočí před úderem obrovské sekyry jednoho z nich a ranou svého meče mu téměř utne hlavu.

Obr padá v proudu tryskající krve, ale další se na Xenu vrhají s velikou zuřivostí.

Hudson naštěstí krvavou scénu nevidí, má plné ruce, stejně jako Gabriella, s osvobozováním vyplašených žen. Sotva jsou všechny zbaveny pout, odvádějí je obě dívky pryč. Některé se vzpamatují brzy a tak jim zachránkyně mohou svěřit ty ostatní a nařídit jim, ať co nejrychleji zmizí.

Je nejvyšší čas. Dva z východních barbarů si nevšímají Xeny a běží přímo ke svým zajatkyním. Ty už jsou na útěku, ale stojí tu Gabriella a Hudson.

Gabriella se svoji bojovou holí obratně a úspěšně odráží útoky soupeře vyzbrojeného zahnutým mečem. Snaží se ho přitom řádně zasáhnout, ale muž je také zkušený bojovník a tak se jí to nedaří.

Druhý muž zaútočí na Hudson Leickovou. Dívka ani nemá čas se vyděsit. Uskakuje a uhýbá před zuřivými útoky svalnatého chlapa se sekyrou. Ta je velká a těžká, že ani tak statný muž s ní nemůže být příliš rychlý.

“Gabriello, co mám dělat?” volá Hudson na svoji novou kamarádku, ale ta má příliš mnoho starostí se svým soupeřem, aby jí mohla pomoci.

“Máš meč,” zakřičí jen.

To je pravda, ale Hudson zatím víc překáží, než je jí ku prospěchu. Vidí před sebou mužovu šerednou tvář s divokým výrazem, který říká jen jediné: “Zabít, zabít”

“Nenechám se zabít od takovéhle kreatury,” bleskne dívce hlavou a když se vyhne ráně mířící na její hlavu, udeří divoce a prudce i ona. Nádherný Callistin meč se mihne jako blesk. Zasáhne muže těsně nad okem, rozetne mu tvář, protne krk a téměř mu usekne levou ruku. Dívka vydá vysoký ječivý výkřik a prudce uskočí.

Zasaženému vypadne sekera z rukou, vytřeští oči a ještě chvíli tam stojí, stříkaje krev na všechny strany. Potom padá na obličej a ještě chvíli křečovitě škube levou nohou. Je mrtev.

Dívka hledí na obrovitou mrtvolu u svých nohou, na krví zmáčenou trávu všude okolo i na svůj od krve rudý meč. Zbledne jako padlý sníh a udělá se jí špatně. Otočí se a začne zvracet. Meč však neodhodí, jak ji v prvním okamžiku napadlo, stále ho drží v ruce.

Druhý barbar zahlédne, jak dopadl jeho druh. Nechává Gabriellu být a žene se k dívce otočené k němu zády a skloněné k zemi.

“Callisto pozor!” zaječí Gábina.

Hudson útočníka zahlédne koutkem oka. Vidí jeho vzteky zkřivenou tvář i zahnutý meč zdvižený k smrtící ráně. Prudce se narovná, nedbajíc, že jí ještě od pusy tečou sliny a její třpytivý meč se mihne po druhé. Zasáhne muže do krku, ozve se jen "lup" a špička její zbraně prosekne barbarovi hrdlo. Muž třeští oči, pomalu ustupuje, oběma rukama se drží za krk, z kterého se valí krev proudem. Pak padne.

Gabriella přibíhá a tváří se vyděšeně. Ale hodně už zažila, tak se rychle uklidní, když vidí, že Hudson nic není.

Druhá dívka je pořád ještě bílá jako stěna, ale prvotní šok už překonala a rychle se vzpamatovává.

“To bylo o chlup,” povídá Gabriella a snaží se o lehký konverzační tón.

“Strašné,” odpovídá Hudson a hlas se jí třese, “já právě zabila dva lidi.”

A dívá se na meč, který drží v ruce. Neví, jestli ho má proklínat, nebo být ráda, že ho má.

“Nebýt jeho,” vyřeší to jednoznačně Gabriella, “tak tu ležíš místo nich ty.”

“Kde je Xena?” rozhlíží se Gabriella po okolí. Není nikde vidět, ani žádný hluk boje se nikde neozývá.

“Je mrtvá,” obává se Hudson.

“Jistě ne,” Gabriella se nevyděsí, zná svoji přítelkyni dobře a naprosto věří jejím schopnostem. Má pravdu. Xena se objevuje, celá od krve, vypadá těžce raněná. Ale ta krev není její, není poraněná, je jenom utahaná.

“Hotovo?” ptá se Gábina

“Snad,” odpoví Xena, “co je s vámi, co se stalo Hudson Lajkový?”

“Dva nás přepadli a teď támhle nahoře leží.”

“To ona?”

“Jo.”

Xena přistupuje k blonďaté dívce a objímá jí kolem ramen.

“Poprvé je to nejhorší,” říká, “zvykneš si”

“Já si nechci zvykat zabíjet lidi, za chvíli budu opravdu jako Callisto,” nesouhlasí Hudson s Xenou.

“Nikdy nebudeš jako ona,” přidává se Gabriella “ale při našem způsobu života a v naší době to někdy opravdu bez toho zabíjení nejde.”

“To mi říkáš zrovna ty,” nechápe Hudson.


“Co ty tady děláš,” obrací se náhle Xena k blízkému houští a vzápětí od tamtud vytahuje asi 15 ti letou dívenku, nejmladší z nedávných zajatkyň. Dívka neříká nic, jen upírá svoje velké vyplašené oči na Xenu.

“Mazej domů,” říká jí Gabriella.

Ale ani to nestačí doříct, když se z lesa vyřítí jeden z barbarů a s mečem napřaženým k ráně se na dívku vrhá. Ta jen zaječí a zavře oči v očekávání smrtelné rány. Xena skočí před ní a mužův úder odvrátí svým mečem. Zatímco s barbarem bojuje, popadne Gábina děvče za ruku a odvádí ho pryč. Hudson za ní hledí a právě v té chvíli se to stane.

Druhý barbar skrytý dosud opodál uvolní zarážku a obrovský kmen zavěšený na lanech se pohne směrem ke Xeně. Její soupeř ho uvidí a strne děsem. To se mu stane osudným, protože tmavovlasá bojovnice ho bez váhání prokleje svým mečem. Avšak z dráhy rychle se pohybujícího beranidla se už nestačí dostat. Kmen zasáhne Xenu do zad a strašný úder ji katapultuje, jak vystřelenou z kanónu, vpřed. Žena letí vzduchem a plnou silou naráží hlavou a přední polovinou těla do v cestě stojícího stromu. Sklouzne podél kmene a zůstává pod stromem nehybně ležet.

Gabriella i Hudson zahlédnou jen poslední část dramatu.

Malá dívka vykřikne v návalu děsu a rozeběhne se ke své přítelkyni. Ale je příliš daleko. Mnohem blíže ke Xeně je barbar, který pekelný stroj uvedl v činnost a teď s krutým a zlomyslným pohledem přistupuje k omráčené ženě, aby ji svým mečem dorazil. Xena leží na břiše u jeho nohou, ale to podlému vrahovi nevadí. Napřáhne se k ráně…..

Stejně daleko je i Hudson Leicková. Ještě před hodinou by patrně zůstala vyděšeně stát, neschopná pohybu, ale právě před chvilkou prošla zkouškou ohněm. Dvěma skoky dostihuje vraha a je rychlejší než on. Callistin skvělý, lesklý meč se mihne a Hudson usekne barbarovi naráz obě ruce svírající meč v zápěstí. Muž ustoupí, překvapeně pohlédne na pahýly svých paží a potom na dívku před ním. A Hudson zakřičí a další ranou rozetne vrahovi lebku jak suchý žalud. Muž padne nazad, ani nehlesne.

V tom okamžiku dobíhá Gabriella. Viděla co se stalo, nemohla však nic dělat. Sklání se ke Xeně a volá: “Xeno, co je ti, probuď se!”

“Není mrtvá, že ne?” obrací se z důvěrou k Hudson, která si také ke Xeně kleká.

“Jistě ne a nezemře, bude přeci mít dceru,” odpoví dívka.

Gabriella vypadá, že jí ten argument uklidnil.

“Ale bez naší pomoci to nedokáže,” pokračuje Hudson, “nemůžeme na to, že budoucnost známe, spoléhat. Tu lze změnit. K lepšímu i horšímu.”

“Říkala to už Sára Connorová, ale tu asi neznáš,” pomyslí si ještě.

“Víš, co dělat?” ptá se Gabriella, “znáš to z mých svitků?”

“Doufám, že ano. Musíme Xenu dopravit k Amazonkám.”

“Proč? V tomhle stavu to půjde hrozně těžko.”

“Někde v horách tam má být chrám, kde lze získat ambrosii, pokrm bohů. Ta Xeně zachrání život.”

Hudson má hrozně divný pocit když tohle říká. Podle nějakého seriálu radit, jak se zachovat ve skutečném životě. Skutečném. Je tohle vůbec skutečnost. Není to jenom hodně zvláštní sen?

Raději to teď nebude zkoumat. Vždyť jde o život její přítelkyně.

“Chrám v horách,” přemýšlí Gabriella, “slyšela jsem to, ale nikdo neví, jestli skutečně existuje, nebo je to také jen pověst. Také se říká že klíč k jeho vratům je v Ifizu v Chrámu bohyně Athény. A to je nejlépe střežené místo v celém Řecku.”

“Prý existuje člověk, který dokáže ukrást cokoliv odkudkoliv,” pouští se Hudson na nejistou půdu.

“Myslíš Autolyca.”

“Ano,” raduje se plavovlasá dívka, že král zlodějů skutečně existuje a není jen Kevinovým, vlastně Áreovým, výmyslem.

“Kde je mu konec,” opětně zesmutní Gabriella.


“Přiveď Argo, já zatím zkusím vyrobit nosítka,” povídá Gabriella, “nebojíš se koní, že ne?”

“Koní se nebojím, máme je také u nás a jezdila jsem na nich i ve své roli.”

“Callisto jezdí jako šílenec, ale naší Argo jen tak někdo neujede,” vzpomíná Gabriella na nedaleké doby, kdy Xena s Callisto bojovala. Dívá se na Hudson. Ta dívka je Callisto tak neuvěřitelně podobná a přitom jí má za necelý den, co ji zná, velice ráda. Ani opravdová Callisto už v její mysli není takovým netvorem.

Ten Áres má nakonec s tím svým nápadem pravdu. Snad nebude takový necita a až bude po všem, dopraví Hudson Lajkovou zase zpátky do její doby. I když jí bude chybět.

Dívka odběhne, Argo nechala Xena uvázanou na kraji lesa, když zaslechla křik polapených žen, a Gabriella se skloní opět ke Xeně. Její přítelkyně se probírá z hlubokého bezvědomí a Gabriella jí říká:

“Xeno, prober se prosím tě. Řekni nám co máme dělat. Jak ti můžeme pomoci. No tak, neusínej zase.”

Xena namáhavě otevírá oči, trochu se usměje, když vidí nad sebou tvář své drahé Gabrielly a šeptá:

“K amazonkám, musíme k amazonkám, tam….. tam někde…. Ambrosie.”

Znovu upadá do mdlob.

“Ambrosie, pokrm bohů,” šeptá si Gabriella, “asi to zná Hudson od Area dobře. Musíme tam Xenu dopravit.”

Vyskočí a odbíhá k nedalekému houští nařezat větve na závěsné saně. Má stále u sebe Xeninu dýku, ale práce jí moc rychle nejde.

Vrací se Hudson, vede za uzdu Argo, vypadá to, že se s klisnou spřátelila.

“Co to tu vyvádíš Gabriello, nebyl by lepší dvoukolák?” ptá se menší dívky.

“Nebyl,” odpovídá Gábina, “ne zdejších cestách by brzy vytřepal z Xeny duši, a navíc narazíme na místa, kde bychom neprojely.”

“To se mi nezdá, ale já tomu houby rozumím,” přiznává Hudson a dává se také do práce. Za necelou hodinu jsou sáně pro nemocnou připravené. Soutěž v kráse by asi nevyhrály, o nějakém designu se vůbec nedá hovořit, ale jsou dostatečně robustní, aby s Xenou jako pasažérem vydržely dlouhou cestu. Navíc nebude žádný problém je kdykoliv opravit. Pomocí provazů a řemenů vyrobila Gabriella provizorní postroj a dopravní prostředek mohl být zkolaudován.

“Nikdy bych nevěřila, že se nám to povede a dokonce to bude i provozuschopný,” povídá Hudson Gabriella poté co společnými silami přenesly Xenu na sáně a vyrazily na cestu. “trefíš k amazonkám?”

“Určitě trefím,” odpoví Gabriella, “ale cestou nás čeká pár problémů. Les netvorů a potom rokle stříbrného potoka.”

“Tak přeci.”

“Co přeci.”

“Netvoři,” říká Hudson, “před chvilkou tady někdo tvrdil, že žádní nejsou.”

“Je to jen nějaká stará pověst, ten les má to jména už dlouho a žádného netvora tady neviděl ani můj dědeček.”

“On tudy chodil?”

“Jasně,” poprvé se trochu usměje Gabriella, “každé první pondělí v měsíci.”


Xeně cesta moc nesvědčí. Každou chvíli se zazmítá, sténá, občas něco vykřikuje. Gabriella zaslechne i své jméno, sklání se ke své přítelkyni, ale ta ji nevnímá. Teprve večer, když zastaví a chystají se na přespání, Xena se uklidní a usne.

Gabriella a Hudson se chystají také ulehnout.

“Spala jsi někdy v lese, nebo jsi zvyklá na teplou postel?” ptá se Gabriella, “nebudeš se v noci bát?”

“Vzteklého zajíce?” odpovídá Hudson.

“Já myslím těch tvých netvorů?”

“Netvorů ne, ale ti mrtví mě možná přijdou strašit.”

“Xena říkala, že si zvykneš a v tomhle jí věř. A neříkej mi, že jsi jako Callisto. Já doufám, že jednou spíš bude ona jako ty. Neměl by s toho radost jen Áres.”

“Ty a Xena také, viď,” říká Hudson, když se Gabriella odmlčí.


“Jak to bylo v tom vašem divadle, nebo seriálu jak říkáš? Xenu jsem doprovázela jenom já, nebo byl se mnou někdo jiný?”

“Sama, jen chvilku se objevil Michael,…. promiň,…. vlastně Joláos.”

“A dokázala jsem to?”

“Jistě, o tom nepochybuj.”

“A co bylo s Velascou?”

“Nepředbíhej Gabriello, ještě tam nejsme. A vůbec není jistý, že bude všechno tak jak to líčí Áres. Teďka, když do toho zapletl mě.”

“Áres je hrozně nezodpovědnej,” konstatuje Gabriella, “to, že riskuje tvůj život je vlastně maličkost, že to tak musím říci, proti tomu, že se chystá úplně změnit budoucnost. Ty se vrátíš do své doby a tam třeba bude všechno jinak.”

Hudson je překvapená jak to Gabrielle pálí. Těžko v její době existovala díla sci fi, zabývající se paradoxy cestování časem. A přesto uvažuje správně a logicky, jestli vůbec v tomto případě lze o nějaké logice mluvit.

“Myslím, že se nestane nic,” odpovídá, “říkala jsem, že v naší době si už nikdo na Xenu nepamatoval a tak předpokládám, že její osudy s naší současností nemají nic společného.”

“Doufejme, že se jednou vrátíš domů a budeš mít pravdu ty a ne já,” končí Gabriella, “dobrou noc, musíme si odpočinout.”

Ještě zkontroluje Xenu. Ta vypadá že tvrdě spí a Gabriela také usíná.

Hudson chvilku hledí na hvězdy, prosvítající mezi korunami stromů. První noc v cizím světě. Je tu necelý den a co všechno zažila. Přitom vůbec není unavená. To není nepříjemné ta její vylepšená fyzička. Horší jsou vzpomínky na oba zabité barbary. Dívka vidí před očima jak je zasáhla a oni padají mrtvi k zemi. Ale dřív než se začne děsit svých představ usíná.

Ráno, sotva se trochu rozední a objeví se na východě náznak vycházejícího slunce, jsou už Gabriella i Hudson opět na cestě. Xena strávila noc klidně, ale těžko říci jestli spala, nebo byla v hlubokém bezvědomí. Když s ní Argo na mizerné cestě natřásá, vypadá, že se probouzí.

“Xeno, jak ti je?” sklání se k ní Gabriella.

“Dobře,” šeptá Xena, ale její stav tomu nenasvědčuje.

“Jedeme k amazonkám?” ptá se namáhavě, ale z toho je patrné, že není úplně mimo.

“Xeno, jak seženeme Autolyca?” říká Gabriella.

“Ať to zkusí ona,” radí jí Hudson.

“Zkus ho najít,” povídá Gabriella své přítelkyni i když jí připadá nemožné, aby se Xena v tomhle stavu dokázala duševně spojit se starým přítelem, který může být kdekoliv. Nebo možná právě proto to možné bude. Zdravý člověk takové věci nedokáže.

Xena přikyvuje a šeptá:

“Chrám v Imfisu……..klíč…….Autolycus……přinese…..k Ephiny.”

Odmlčí se a není poznat jestli upadá do bezvědomí nebo se pokouší najít Autolyca a spojit se s ním.

Gabriella vypadá nedůvěřivě.

“Vidím, že ani ty nevěříš na zázraky,” říká jí Hudson.

“Proč bych měla, zázraky se nedějí.”

“A to, co dokáží vaši bohové?”

“To nejsou zázraky, mají takové schopnosti.” odpovídá Gábina.

“Hezky řečeno.”


Po hodině se Xena zas probírá. Gabriella se k ní otáčí a naklání.

“Xeno, Xeno! Vidíš mě, slyšíš co ti říkám?

“Ano, Gabriello,” odpovídá zraněná.

“Autolycus, našla si ho, mluvila si s ním.”

“Mluvila,” šeptá Xena, “Autolycus přinese klíč.…..zítra…..nebo pozítří. Buď klidná Gabriello, všechno dobře dopadne.”

A po chvilce dodává.

“Kde je Hudson, jde s tebou? Spolu to zvládnete,” vypadá, že spokojeně usíná, ale její stav žádný optimismus nevzbuzuje. Úder byl příliš prudký, Xena je stále na tenké hraně mezi životem a smrtí.


I na cestě začíná přituhovat. Les, kterým obě dívky i Argo vezoucí Xenu právě prošly, byl ještě klidný a mírný, proti tomu, který je čekal. Po nepříliš bezpečné lávce přešly do již vzpomínaného lesa netvorů. I když tady možná nikdy žádní netvoři nežili, les sám vypadal dost hrůzostrašně a to i ve dne. Vysoké smrky a borovice rostly tak blízko u sebe, že nepropouštěly na zem skoro žádné světlo. Přesto mezi nimi ještě vyrostly podivné šeromilné keře skoro bez listí, zato z dlouhými ostrými ostny na všech větvích. Prodírat se jimi, člověk by brzo přišel o oděv a krátce nato, by ho bodáky těžce poranily po celém těla. Nedalo se jít jinudy než po cestě, která se navíc změnila v bídně vyšlapanou pěšinu, kroutící se mezi stromy všemi směry. Člověka by ani nepřekvapilo, kdyby se z temnot lesa vyřítil děsivý netvor, i když ani on by mezi trny všudypřítomných keřů dlouho nevydržel.

“Moc pěkná cesta,” říká Hudson ironicky, “jinudy není možná?”

“Jen tudy,” odpoví Gabriella, “to víš, že k amazonkám vede i normální cesta, Ale bohužel z druhé strany a tolik času nemáme celý ten les obcházet.”

“Alespoň tu nebudou lupiči,” konstatuje plavovlasá dívka, “umřeli by tu hlady, jestli by je dřív nerozsápaly ty trny.”

Potom si vzpomene na Áreovu verzi v seriálu. Mají se objevit nějací lumpové a také Joláos. Ale tady to asi nebude, až někde venku z tohoto příšerného lesa.

To je rozumná úvaha a k večeru se ukazuje jako správná. Dívky konečně nechávají nesympatický les za zády. Stroma prořídly a cesta začíná mírně stoupat.

“To bude ta tvoje stříbropěnná rokle,” říká Hudson.

“Stříbrného potoka,” opravuje jí Gabriella, “Kousek před námi začíná.”

Vše tomu nasvědčuje. Cesta míří do rokle mezi skalami, objevuje se i nahlášený potok. Bohužel nejen on. U skal stojí čtyři ozbrojení muži a určitě to nejsou náhodní chodci.

“Co chtějí?” ptá se znepokojeně Gabriella.

“Xenu,” opoví Hudson poučená z Áreova scénáře.

“Zbabělci, teď, když je zraněná a nemůže se jim bránit.” říká Gábina pohrdavě.

Je to pravděpodobné. Xena si za poslední roky udělala mezi různými kriminálními živly spoustu nepřátel. Jak se tak rychle dozvěděli, co se jí včera přihodilo, však nebylo jasné. Však oni to také nevěděli. Přistoupili ke Gabriella a výsměšně pronášejí.

“Nazdar holčičko, co se tu tak procházíš sama, kde máš Xenu?”

Tu jeden teprve Xenu spatří a zasměje se

“Copak to tady vidím, snad není chudinka Xena raněná, nebo dokonce mrtvá. To by mi bylo líto. Vždycky jsem se těšil, jak jí sám zabiju, mrchu jednu.”

“To určitě,” odsekne Gabriella.

“Ty mlč malá,” odpoví jí přezíravě jiný, “tebe my nechceme, nám bude stačit Xena”

“Nestydíte se,” povídá rozhořčeně Gabriella, vůbec nepomýšlí se jejich vůli podrobit. Ti muži nejsou žádní válečníci, jenom chtějí využít situace. Navíc tu má ještě Hudson, které si muži z neznámých důvodů nevšímají.

“Vůbec se nestydíme,” odpovídá vůdce malé tlupy, “právě naopak, moc se nám to takhle líbí,” a spokojeně se šklebí.

Chystá se nazdvihnout Xenu z jejího lůžka.

“Dotkni se jí a uvidíš,” říká Hudson Callistiným hlasem.

Muž se napřímí a pohlédne na ní spatra.

“Odpal ty herečko, snad nemyslíš že se tě leknu.” A znovu se obrací ke Xeně

“Hleďme, zprávy se šíří rychle,” pomyslí si Hudson a vytáhne meč.

“Tak ty nedáš pokoj,” říká jí vůdce tlupy a hned se obrací ne jednoho kumpána, “sejmi jí a Gabriellu pro jistotu taky, jenom by nám tu překážely, až se budeme s Xenou bavit.”


To hodně přehnal. Gabriella i Hudson je měly zatím za obyčejné tuctové darebáky, ale ti muži se neštítili ničeho, ani sprosté vraždy. Poslechli svého velitele bez námitek, dokonce s radostí. Vytasili meče a jdou splnit jeho rozkaz. Dva na Gabriellu, jeden na tu komediantku, která není tak nebezpečná.

Gabriella je hodně rozzuřená. Takoví zbabělci a vrahouni. Ti si nezaslouží žádné slitování. První se rozmachuje mečem a chce dívku seknout do hlavy. Gabriella ho však předejde. Rána do zápěstí! Ruka praskne jako by byla ze sádry a než stačí muž zařvat bolestí, chytí druhou do zubů.

Xena to včera říkala dobře. Zásah bojovou holí je mnohdy horší než mečem. Během několika vteřin má muž navždy zmrzačenou ruku a znetvořený obličej a při těžko dostupné lékařské péči, pro něho bude možná vysvobozením, když brzy zemře.

Druhý zařve vzteky a sápe se na malou dívku, ale zoufalý výkřik za zády ho zastaví.

Muž se otáčí a nevěřícně zírá na svého druha, který stojí proti té vyšší dívce. Chybí mu téměř hlava a rána pokračuje dál až k pasu. Muž klesá mrtev k zemi, velitel vyskakuje od Xeny a útočí také na plavovlasou dívku. Jeho úder však jde do prázdna a vzápětí to má i on spočítaný. Jeho soupeřka zakřičí a jedinou ranou meče ho zabije. Velitel padá na tělo svého druha a v očích má výraz překvapení.

Na nohou stojí již jediný útočník. Zapomněl na Gabriellu za svými zády a zírá na druhou dívku.

“Callisto, Callisto se vrátila,” šeptá a je bílý hrůzou, která mu brání v pohybu. Potom se však vzchopí a dává s na útěk co mu nohy stačí. Stále je slyšet jak volá jméno slavné bojovnice.


Sotva poslední z pobudů zmizí mezi stromy, přiběhne Gabriella ke Xeně. Když zjistí,že se jí velitel lumpů nestačil ani dotknout a tmavovlasá žena je stále v bezvědomí, pokračuje dál.

“Nic ti není, nejsi zraněná?” ptá se druhé dívky, která si čistí meč, “jen mi zase neříkej, že jsi jako Callisto.”

“To ti klidně řeknu,” odpovídá Hudson, “už mi to přestává vadit. Právě naopak, nebýt toho, tak jsem dávno mrtvá.”

Gabriella jí utírá s tváře a ramene kapičky krve a zamyšleně na ni hledí.

“Je na mně něco nového?” ptá se Hudson, která si všimne jejího pohledu.

“Kdybys věděla, jak jsem ji nenáviděla,” odpovídá pomalu Gabriella, “ty vypadáš úplně stejně, máš stejný hlas a dokonce se chvílemi chováš jako ona.”

A Gabriella ukáže na oba mrtvé lupiče ležící u jejich nohou.

“A necítím nic”

“Vůbec nic?”

“Ty víš jak to myslím, ještě začni mít stejně blbý řeči jako ona a už tě nakopnu.”

“ V rámci role, kterou mi Áres přidělil bych měla, aby sis zvykla.”

“Copak Áres,” povzdychne si Gabriella, “poprvé mě mile překvapil. Ty ho neznáš, nevíš, jaký je to prevít.”

“Hezky mluvíš o bohu, Gabriello. Ale nemáš pravdu. Znám ho víc než rok i když jsem nevěděla, co je zač. A jako prevít mi nikdy nepřipadal.”


“Necháme Area být, musíme dál,” říká Gabriella

“Daleko už nedojdeme, za chvíli je tma.”

“Musíme, Xenin život na tom závisí.”

“Moc jí nepomůžeme, když se někde ve skalách zabijeme,” říká Hudson a ukazuje na vchod do rokle.

Gabriella bere Argo za uzdu a beze slova vyráží vpřed. Hudson jde za ní. Míjejí muže, kterého srazila Gábina svoji bojovou holí. Leží v bezvědomí, pravou ruku má v zápěstí ohnutou v nepřirozeném úhlu. Rozbitý obličej samou krev, která mu stále vytéká z rozevřených úst.

“Raději být mrtvá, než dostat nakládačku amazonskou holí,” říká si Hudson v duchu. “v tomhle měla Xena také pravdu"

“Neměly bychom mu pomoci?” ptá se Gabrielly.

“To neměly,” odpoví Gábina nesmlouvavě, “má, co si zasloužil.”

“No, Gabriello!”

“Copak, připadám ti jiná, než mě líčí Áres?”

“Trochu.”

“Bývala jsem hodná, naivní a hloupá, ale to už je dávno.” smutně se usmívá Gabriella, “jsi zklamaná?”

“Vůbec ne, jsi výborná holka.”


Sotva dívky opustily rozlehlou pláň a ocitly se i s kobylou vezoucí Xenu v úzké rokli, bylo patrné, že dál to s přibývající tmou nepůjde. Budou muset počkat na ráno. Pod převislou skalou založí malý tábor a navečeří se. Cesta se proti původnímu plánu protáhla, ale na druhé straně Xena nic nejí a tak mají ještě nějaké zásoby.

Gabriella mluví s Xenou, která s na chvilku probrala z bezvědomí. Její stav se nezlepšil, ale mysl má nezkalenou. Poslouchá pozorně, když jí přítelkyně líčí podvečerní šarvátku. Dokonce se usměje, když Gabriella říká, že Hudson je už stejná bojovnice jako Callisto.

Pohlédne na blonďatou dívku sedící vedla Gábiny a řekne i když jí to působí námahu.

“Jsem moc ráda, že jste spolu.”


“Xeno, zítra dojdeme k amazonkám, doufejme, že tam přijde i Autolycus s klíčem,” a tady se Gabriella zaráží, “ale nevíme kde hledat ten chrám.”

“Já ho dnes viděla,” říká Xena, “ve snu.”

“To nám moc nepomůže,” povídá skepticky Hudson.

“Kde byl u vás ten chrám?” ptá se s jiskřičkou naděje v hlase Gabriella plavovlásky.

“V lese.”

“Víc nevíš?”

“Ne bohužel”

“Že by to nevěděl ani Áres, to se mi nezdá.”

“Asi je to přísně tajné. Stejně ten chrám bohové, jestli uspějeme, honem zruší, určitě nestojí o to, aby se kdekdo mohl dostat k ambrosii.”

“To ale teď není náš problém,” říká Gabriella a obrací se ke své přítelkyni která znovu upadá do mdlob, “Xeno, zkus to ještě jednou, prosím tě, najdi ten chrám.”

Xena mdle přikyvuje, ještě se na Gabriellu usměje a usíná.

“To je hrozné vidět Xenu v tomhle stavu a přitom jí nemůžeme pomoci.”

“Vydrž, Gabriello, do zítra, třeba bude dobře.”


A tak stráví Hudson Leicková druhou noc ve starověkkém Řecku společně s Gabriellou a Xenou.


Ráno se pobouzí dřív než Gabriella.

“Nechám Gábinu ještě spát, kdoví co nás dneska čeká, ať je při síle,” říká si. Mrkne na Xenu a když vidí, že stále ještě dýchá, jde obsloužit Argo.

Gabriella přiběhne za okamžik, vypadá docela svěže. Už se stačila i umýt a upravit v potoce.

“Dobré ráno, Hudson Lajková,” říká vesele, “jdi se také umýt, začínáš vypadat, jako když jsi tady odjakživa.”

Což dívka ráda udělá.


Za necelou hodinku jsou všechny znovu na cestě. Brzy poznají, jak udělaly dobře, že nezkoušely cestovat potmě. Postupují proti proudu potoka, cesta je místy pěkná, místy se úplně ztrácí. Děvčata musejí přenášet nosítka s Xenou přes neschůdná místa, občas je cesta tak bídná, že je třeba pomáhat i Argo. Když to začíná vypadat, že tímto tempem ani dnes do cíle své cesty nedojdou, údolí se náhle rozšíří a jsou z rokle venku. Opět se ocitají v lese, potok, který je doprovázel celé dopoledne se někam ztratil. Cesta je zpočátku sotva patrná, ale každým metrem se rozšiřuje.

“Jsme tady, v lese amazonek,” říká Gabriella, která sotva jde, tak jí cesta roklí a dřina s nosítky vyčerpala.

“Nechceš si odpočinout, alespoň na chvilku,” říká Hudson. Sama je unavená jenom trochu a to přitom pomáhala Gabrielle, jak to šlo.

“Ne, ten kousek už dojdeme,” říká rázně Gabriella a snaží se pokračovat rychlým pochodem. Moc jí to nejde, ale nevzdává se.

“Jsi skvělá Gabriello,” říká jí Hudson. jednou rukou vede za uzdu Argo, druhou podpírá Gábinu.

“Ty nejsi unavená?” zajímá se Gábina, “Nejsi, že ne. Callisto by taky nebyla.”


Před nimi se v lese něco pohne. Dřív než stačí Gabriella nebo Hudson nějak zareagovat, objeví se dvě ruce s lukem připraveným ke střelbě. A za nimi mladičká dívčí tvář. A rádoby drsným hlasem strážkyně zvolá:

“Stůjte, co jste zač?”

“Mortalo, to jsem já, Gabriella.”

Dívenka vyskočí na cestu a oči jí září. Je jí sotva patnáct let, je vysoká a štíhlá jako proutek.

“Gabriella, královna Gabriella se vrátila,” volá.

“Kde je Xena a kdo je tohle?” ptá se, ale náhle vytřeští oči a znovu sahá po luku. “to je přeci Callisto.”

“Je,” říká Gabriella dřív než Hudson stačí protestovat, “ale vidíš přeci, že přišla se mnou.”

Což dívku uklidní, ale pak objeví zraněnou Xenu a znovu se poleká.

“To jí udělala ona?” ptá se nejistě a ukazuje na Hudson.

“Ale kdež,” říká Gabriella, “barbaři z východu.”

Tomu Mortala věří.

“Tady také byli a nestačili utíkat.”


Vesnice amazonek je už před nimi, když Gabriellu něco napadne.

“Mortalo, proč mi říkáš královno, to je přeci Melosa.”

“Melosa je mrtvá, zabila jí Velasca. V souboji.”

“Její vlastní dcera?” nevěří Gabriella.

“Nevlastní,” opravuje jí dívenka a vrací se zpátky na strážní stanoviště.


“Tys to věděla, Hudson Lajková, a nic jsi mi neřekla,” obrací se Gabriella vyčítavě ke své společnici.

“Věděla, ale jak říkám, mohlo by to být jinak,” odpoví dívka, a po chvilce pokračuje. “Tak já jsem teď už docela Callisto? Proč tak najednou.”

“Přeci nebudu všem vysvětlovat, jak to s tebou je. Když řeknu, že jsi jenom dvojnice, herečka, tak by si tě tady vůbec nevážily.”

“Mockrát děkuji za upřímnost. A když jsem Callisto, tak mě zase budou nenávidět.”

“Právě naopak. Amazonky mají v úctě nejlepší bojovnice a když jsi přišla se mnou, nenávidět tě určitě nebudou.”

“Jen abych jí něčím nezkazila pověst,” říká Hudson, ale usmívá se přitom.

“To určitě nehrozí,” odpovídá Gabriella.


Přibíhá Ephiny, srdečně se vítá s Gabriellou a společně s dalšími ženami odnáší Xenu na lůžko v jedné z chat. Jiné dívky zbavují Argo postrojů a odvádějí kobylu na pastvu.

Amazonky odcházejí a Ephiny s Gabriellou v domku osamějí.

“Proč jsi přivedla tamtu,” a Ephiny ukazuje rukou ven.

“Callisto?”

“Ano jistě”

“Je to dlouhé vyprávění, ale jsme teď přítelkyně. Nebýt její pomoci, nikdy bych se sem s raněnou Xenou nedostala.”

Ephiny vypadá udiveně, ale nemá důvod Gabrielle nevěřit. Otevře dveře a gestem pozve plavovlasou dívku dovnitř.

“Proč jste přinesly Xenu sem, jak jí my můžeme pomoci?” ptá se.

Gabriella Ephiny všechno řekne. O chrámu v horách, o ambrosii, která jediná může vrátit Xeně zdraví. Amazonka mlčí a potom smutně povídá.

“O tomhle chrámu se mezi námi mluví od nepaměti. Ale nikdo ho nikdy nenašel a naše generace už to ani nezkoušela”

“Myslíš, že vůbec neexistuje?” ptá se sklesle Gabriella.

“Bohužel, jsem o tom přesvědčená,” odpovídá Ephiny, nešťastná, že působí Gabrielle takovou bolest.

“Gabriello, Gabriello, jsi tady,” ozve se náhle Xena, dosud ležící na lůžku jako bez života.

“Ano Xeno, jsem tady, je tu také Ephiny.”

“Ephiny, to je dobře,” říká pomalu Xena, “já vím, kde je ten chrám, dovedu vás tam.”

“Tak jdeme,” vyskočí prudce Gabriella, ale Xena ji pohybem paže zastaví.

“Až zítra, půjdeme, až zítra”

“Proč zítra Xeno,” nechápe to Gabriella.

“Musíme počkat na Autolyca,” usměje se poprvé od svého zranění Xena.

“Vidíš, na to jsem málem zapomněla,” vydechne Gabriella uklidněná tím,

že Xena jen tak neblábolí, nýbrž ví co říká.


“Gabriello lehni si také, vidím, že jsi utahaná jako pes,” povídá Ephiny, “špatné zprávy ještě neskončily”dodá pochmurně.

“Já vím,” odpoví Gábina, “Melosa a Velasca”

“Už jsi slyšela. Velasca zabila Melosu v souboji. Prohlašuje všude, že to byl řádný a spravedlivý souboj, ale vzhledem k tomu, že to vidělo jen pár jejích věrných, nejsem si tím úplně jistá. Je ti jasné, proč to udělala. Chce se stát královnou a kvůli své nezvladatelné ctižádivosti zabila i ženu, která ji vychovala jako vlastní matka. A teď se tady objevíš ty s legitimním nárokem na královské místo. Navíc z Xenou, která je ti jenom na obtíž, víš jak to myslím.”

“Co ostatní amazonky.”

“I to je problém. Část jich stojí za tebou, druhá za Velascou. A není o mnoho menší. S toho by mohla být válka, která náš rod zničí.”

“Tak ať je Velasca královnou,” říká bezbarvě Gabriella.

“To nemůžeme připustit Gabriello,” odpoví Ephiny a je pěkně naštvaná, “víš přeci jaká je to kráva”

“Jako Melinda,” poznamená Hudson mimochodem

“Jako kdo?” ptá se Ephiny.

“Tu neznáš,” mávne blonďatá dívka rukou.


“Tohle všechno může počkat, nejprve musíme zachránit Xenu,” povídá po chvilce přemýšlení Gabriella.

“Jen jestli bude Velasca téhož názoru,” obává se Ephiny.

Hudson vzpomíná, jak to bylo u nich v seriálu, ale jelikož v tomto díle nehrála, moc si nepamatuje a tak když se k ní Gabriella otočí s tázavě zdviženým obočím, jen pokrčí rameny. Ephiny to neunikne.

“Co může Callisto vědět o Velasčině povaze.”

Jak na to má Gabriella odpovědět?

“Vědět nemusí nic, ale při jejích zkušenostech z druhé strany,” a Gabriella se na Hudson přátelsky usměje, jen ať se Ephiny diví. Stejně na skutečný stav věcí nemůže přijít.

“Co bych udělala já, být na jejím místě, tak to myslíte?”ptá se.

“Ano, přesně tak,” povídá Ephiny.

“Vzala bych svoji partu, přepadla tenhle barák a všechny vás pobila,” říká Hudson sama překvapená, jak jí jde její role dobře, “ostatní bych postavila před hotovou věc a ony by si za nějaký čas zvykly.”

“Ve dne by to asi nešlo,” vznáší námitku Gabriella, “venku je stále rušno”

“Tak bych počkala na noc.”

“Máš možná pravdu,” říká zamyšleně Ephiny, “ona je schopná to vymyslit i provést.”

“Co uděláme my,” ptá se Gabriella, “máme celou noc hlídat a potom bojovat ve třech proti kdoví kolika útočníkům”

“Večer, sotva se setmí, zmizíme.”

“S nemocnou Xenou. A kam půjdeme, musíme počkat na Autolyca,” říká Gabriella.

“Vyrazíme mu naproti, přespíme v lese a až Velasca zjistí, že ptáček vyklouzl, nebude už moci nic dělat," dokončuje Hudson plán.

“Ty jsi fakt dobrá, opravdová Callisto by na tebe mohla být hrdá,” praví Gabriella sotva se Ephiny na okamžik vzdálí k oknu.

“A pravá Gabriella?”

“Ta už je”


“Jde sem Velasca,” říká Ephiny stojící u okna.

“Tak brzy,” poleká se Gabriella a natahuje se pro svoji hůl.

“Je sama,” uklidní ji Ephiny.

“Co může chtít.”

“Přišla na výzvědy,” říká Hudson a přistupuje také k oknu.

Velasca Melindu vůbec nepřipomíná. Je také velká a statná, ale zatímco Melinda Clarková, i když je to husa, je krásná ženská, skutečná Velasca vypadá spíše jako chlap.

“Pojď ven, královno Gabriello,” volá hlubokým hlasem, “chci si s tebou promluvit.”

“Já jdu,” říká Gábina, bere si svoji hůl a jde ke dveřím.

“Buď opatrná, je schopná všeho,” strachuje se Ephiny.

“Půjdu s ní,” říká Hudson.

Ephiny na ni ostražitě pohlédne, ale když to Gabriella kývnutím hlavy odsouhlasí, dodá, “dobře, já zůstanu u Xeny”


“Co mi chceš Velasco,” říká Gabriella stojící proti amazonské válečnici. Je proti ní docela maličká, ale nemá strach.

Valasca ji však ignoruje a obrací se k druhá dívce.

“Tak ty jsi ta slavná vražedkyně Callisto?” ptá se.

“Když to říkáš.”

“Proč nejsi na mé straně. Gabriella je, pokud vím, tvůj nepřítel.”

“Na tvé straně je prý pravda a právo a víš že obojí já nesnáším,” usměje se Hudson.

“Auu,” řekne, když jí Gabriella ze zadu dloubne holí.

Velasca to pochopí a sahá po meči.

“Děláš si ze mne legraci?”

“To já si dělám z každého, i z Gabrielly,” nedá se vyvést z míry blonďatá dívka.

Velasca jen mávne rukou a nechá meč v pouzdře. Obrací se k Gabrielle.

“Proč jsi vlastně přišla ty nepodařená královno. Já, ani mé amazonky tě tu nechceme. Ale dám ti ještě šanci. Když do rána vypadneš i s tou svojí Xenou, tak na tebe zapomenu."

“A jinak,” nedá se zastrašit Gábina

“To nechtěj vědět,” říká úsečně Velasca. Otočí se a jde pryč.


“Ty jsi se zbláznila, Hudson Lajková,” zasyčí na svou parťačku Gabriella, sotva Velasca odejde, “takhle jí provokovat”

“Vždyť to byla legrace,” odpoví lehkomyslně plavovláska.

“Ty... ty.... legrace,” vzteká se Gabriella, ale pak se usměje, “Áres měl pravdu, už jsi docela jako ona.”

“No vidíš,” usmívá se také Hudson, “a začínám to považovat za pochvalu.”


“Callisto, ty jsi zešílela, chceš tu vyvolat válku,” říká Ephiny, sotva se dívky vrátí do domku.

“S ní nic nenaděláš, ona už je taková,” říká Gabriella a přitom jí dochází, že si přestává být jistá, jestli pořád ještě mluví o Hudson, nebo o skutečné Callisto.

“Měla by mít rozum,” pokračuje amazonka.

“Rozumu má dost, ale zodpovědnost jí chybí,” říká Gabriella a neodbytný pocit, že mluví o obou současně jí neopouští.


“Takže máme čas do rána,” konstatuje Gabriella.

“Rozhodně ne,” odporuje Ephiny, “to řekla, aby nás ukonejšila.”

“Chce nás v noci přepadnout, až budeme klidně spát,” nechce věřit Gabriella, “to je ale nečestné a nesportovní.”

“Velasce tohle nevadí. Jakmile budeš mrtvá, tak se prohlásí královnou a veškerý odpor rychle potlačí. I kdyby nás měla polovinu povraždit, či vyhnat.”

“A o mně říkají, jaký jsem netvor,” říká Hudson.

Ephiny se na ni podívá a říká.

“Pořád to nechápu.”

“Co nechápeš?” ptá se Gabriella

“Ten váš vztah, nedávno ještě takoví nepřátelé a...”

“To nech být Ephiny, jestli někdy bude více času, tak ti všechno povím, ale předem počítej, že to bude těžko k uvěření,” usmívá se Gabriella.


Venku se zase ozývá nějaký hluk.

“Co tady děláš ty lumpe. Copak nevíš, že mezi amazonky chlapi nesmějí. Odveďte ho ke královně”

“Koho chytili?” ptá se Ephiny a jde ven. Gabriella běží hned za ní.

“Autolycus,” vykřikne Gabriella radostně, když spatří starého přítele.

“Přiveďte ho sem,” volá na amazonky, které beze slova vedou krále zlodějů ke své nové vládkyni.

“Nazdárek, Gabriello, to je ale přivítání,” usmívá se, “málem mě ty holky umačkaly”

“Máš klíč,” přerušuje ho Gabriella.

"Mám. To byl nejtěžší úkol jaký jsem kdy měl. A dokázal jsem to. Ty kněžky dodnes nepoznaly, že jim chybí,” říká Autolycus hrdý na své mistrovství, “na co ho Xena potřebuje?”

“Pojď dovnitř a uvidíš."

“Kdo je to s tebou,” ukazuje král zlodějů na blonďatou dívku, ale pak zpozoruje raněnou Xenu a zapomene na ni. Hudson tak má dost času si ho prohlédnout. Autolycus je malý, velice štíhlý. Ničím nepřipomíná Bruce Campbella.

“Takováhle postava je pro profesionálního zloděje výhodná,” pomyslí si Hudson

Gabriella ve zkratce vypráví Autolycovi, co se přihodilo, vysvětlí mu, na co potřebují ten klíč. Když zaslechne své jméno, čeká Hudson, jak muž zareaguje, ale on neříká nic a teprve když Gabriella domluví, vstane a přistoupí k ní.

“Zdravím tě, Callisto, jsem rád že tě poznávám, mnoho jsem o tobě slyšel.”

“Doufám, že jenom v dobrém,” odpoví mu dívka.

“Samozřejmě, jen to nejlepší,” šklebí se maličký muž.

“Nechte toho vy dva,” okřikne je Gabriella, “za chvíli je tma, musíme zmizet.”

“Máš nějak dobrou náladu,” diví se Hudson.

“Proč ne, když existuje klíč, bude existovat i chrám.”

“Ještě tam nejsme,” říká vždy opatrná Ephiny, “dokud nebudeme od Velascy přes deset hor a řek, nebudu klidná.”

“Tobě leží v žaludku víc než mně,” říká Gabriella.

“Tys ji znala v časech, kdy si hrála na hodnou, v poslední době ukázala svoji pravou tvář,” odvětí Ephiny.


Odchod z tábora je rychlý a tichý. Ephiny přivede Argo, připevní mu postroj. Gabriella a Hudson přinesou Xenu, uloží jí na sáně a odjíždějí. Autolycus tvoří zadní voj. Když kus za táborem ostatní dohoní, tvrdí, že si jejich tajného odjezdu nikdo nevšiml. Malá výprava postupuje po cestě vedoucí na druhou stranu, než odkud ráno Gabriella s Xenou a Hudson Leickovou přišly. Je to znát. Cesta je zde široká, pohodlná, dá se snadno jít i ve tmě. Však naši uprchlíci nechtějí dorazit příliš daleko. Po několika kilometrech odbočí ze silnice na pěšinu vedoucí k horám a na vhodném místě se utáboří. Potřebují si odpočinout. Hlavně Gabriella, ale i Autolycus vypadá hodně utahaně. Xena je celou dobu při vědomí. Poznala svého starého kamaráda a potřásla si s ním rukou. Jako by cítila, že se blíží ke konci cesty, její stav se trošku zlepšil. Sotva se skupinka utáboří, usíná. Vypadá to na opravdový spánek, nejen bezvědomí, jako v poslední době.

Hudson s Ephiny, které jediné jsou svěží, si rozdělí noční hlídku. Nedbají na protesty Gabrielly a nechají jí celou noc v klidu vyspat.

Ráno, když to Gabriella zjistí, sama uzná, že jí hluboký spánek prospěl a nic neříká. S velkou vervou pohání ostatní ke spěchu. Ale ani to není třeba.Všichni přítomní jsou přátelé Xeny a chtějí být u chrámu co nejdříve.

Xena se také probouzí, ale nevypadá, že by se její stav příliš zlepšil. Alespoň je při vědomí. Gabriella si k ní kleká.

“Xeno, musíš nám říci, kde je ten chrám,” povídá naléhavě.

“Povím, neboj se, Gabriello,” usmívá se Xena, ale je vidět, jak jí to namáhá, “zavolej taky Ephiny.”

Mladá amazonka si přikleká vedle Gabrielly, vypadá stále nedůvěřivě. Není divu. Celé generace ten bájný chrám hledaly a nikdy nic nenašly.

Xena uvidí Ephiny a povídá:

“Musíte jít ke Špičáku a pak do údolí dlouhých stínů.”

“Tam nic není,” Ephiny je zklamaná, “sama jsem tam byla nejméně dvakrát a jsou tam všude jen skály.”

“Já vím,” odpovídá Xena, “byla jsem tam ve svém snu. Jedna ta skála... je zelená....tam uvnitř je ten chrám.”

Xena vypadá že znovu upadne do mdlob.

“Probuďte mne až tam budeme,” zašeptá a usíná.


"Tam nic není,” opakuje znovu Ephiny.

“Já Xeně věřím,” říká pevně Gabriella, “co ty si myslíš.”

Obrací se k Hudson. Dívka ví, jak to Gabriella míní, ale nemůže příliš pomoci. V jí známé filmové verzi bylo všechno trochu jinak, ale jedno je jisté. Nějaký chrám opravdu existuje.

“Xena ví, co říká,” povídá nepříliš jistě.

Ephiny je znovu překvapená neuvěřitelnou změnou v jejich vztahu. Ale mlčí.


Malá výprava pokračuje v cestě do skal. Gabriella jde vpředu, přesto si všimne, že se její blonďatá přítelkyně stále podezřívavě rozhlíží. Zastaví se a počká na ni.

“Co je, Hudson Lajková?” ptá se jí, “něco není v pořádku.”

“Ale nic,” zní vyhýbavá odpověď.

“Tak mi to řekni, co se má stát?”

“Nevím.”

“Jen povídej,” nedá se Gabriella odbýt

“Velacsa tu chybí.”

“Copak ta má jít s námi,” vyděsí se Gábina.

“Asi ne,” říká Hudson, “ale u chrámu se objeví.”

“Ty jsi jasnovidec na draka,” rozčílí se malá dívka, ”nic nevíš pořádně.”

“Však taky je všechno jinak, třeba Jolaa jsme včera vůbec neviděly. Asi jsme šly moc rychle a minuly ho.”

“Ty lumpy ne.”

“Ale ti tam čekali, proto nebyl čas tak důležitý.”


“No tak povídej, co bude, co všechno víš,” naléhá Gabriella.

“Tak dobře, ale neručím za to,” říká Hudson, “Velasca ví, že jdeme pro ambrosii, sleduje nás a až najdeme chrám, bude ji chtít pro sebe”

“To jí nesmíme dovolit, kdo jí zastaví,” leká se Gabriella.

“Já.”

“Kdo? Ty? Jako Hudson Lajková nebo jako Callisto?”

“Myslím sama sebe.”

“Vždyť jsi říkala, že jsi v tom vašem kusu u toho ani nebyla, jak to můžeš udělat,” diví se Gábina.

“Ale teď tu jsem.”

“Velasca tě zabije, nedělej to”

“Tak kdo? Ty? Ephiny? Nebo snad Xena?” to už Hudson skoro vykřikne.

“Ephiny by mohla,” chytá se stébla naděje Gabriella.

“Velascu neporazí.”

“A ty snad ano, když jsi ještě před dvěma dny ani neuzdvihla meč.”

“Já vím,” říká Hudson a zvážní, “ale věřím Áreovi a věřím také sama sobě.”

“Ty myslíš, že Callisto dokáže porazit Velascu? Já se bojím, že ne.”

“Já jsem lepší než ona,” praví Hudson, “ne s mečem, ale tady.”

A zaťuká si prstem na čelo. Gabriella to chápe a zrovna tak je jí jasné, že jestli má Hudson s Velascou pravdu, musí s ní bojovat ona.

“Snad máš pravdu,” povzdychne si.


Cesta smíšeným lesem ke skalám, které se tyčily před nimi, by byla pěknou vycházkou, kdyby skupinka našich hrdinů neměla před sebou tak důležitý úkol a v zádech tak nebezpečného protivníka. Podezření o Velasce, plížící se tajně za nimi si nechala Gabriella pro sebe. Nechtěla tím znepokojovat ani Ephiny, ani Autolyca. Natož Xenu, která se udržovala při vědomí jen z vypětím sil.

Les náhle končí a před malou skupinkou se otevírá pohled na divoká skaliska před nimi. Ta vysoká, štíhlá věž přímo naproti, nemůže být pochyb. Je to Špičák, o kterém Xena ráno mluvila. Hned za ním se rozkládá nepřehledná změť trhlin a roklí, rozsáhlé skalní bludiště. Ephiny sice tvrdila, že i tahle místa amazonky důkladně prozkoumaly, ale pokud byl chrám ukryt ve skále a jeho vchod zamaskovaný, mohly ho přehlédnout.

“Jdeme správně, Xeno?” ptá se své přítelkyně Gabriella.

“Ano, to je Špičák,” ukazuje Xena malátně rukou, “teď údolí dlouhých stínů.”

“Já nevím, které to je,” šeptá nešťastně.

“Ephiny, ty to tady znáš,” obrací se Gabriella k mladé amazonce.

Tak se dostává Ephiny do čela skupinky a vede své přátele do jedné z roklí. Na první pohled vypadají všechny stejně, ale Ephiny je tu doma a je si svou věcí jistá.

Hudson, která jde poslední, dohoní Gabriellu a zastaví ji.

“Je za námi,” říká.

“Kdo, Velasca?”

“Viděla jsem jí, ona mne bohužel také, bude víc opatrná.”

“Stejně nemáme čas ani síly ji tady v tom bludišti honit,” říká Gabriella, “musíme počkat až u chrámu a kdoví, jak to tam dopadne.”

Dodává pesimisticky.

“Nějak moc se jí bojíš,” diví se Hudson.

“Jo, to máš pravdu. Ona je hrozně dobrá. Je rychlá, silná a neštítí se jakékoliv zákeřnosti.”

“To já bych neměla taky,” odvětí plavovlasá dívka.

“Nejsi Callisto.”

“Ale cítím se tak,” říká Hudson s úsměvem, “a vůbec to není špatný pocit.”

Gabriella nad slovy své mladé přítelkyně přemýšlí.

“To je zvláštní,” napadne jí. “mně také vzpomínky na skutečnou Callisto stále více splývají se sympatiemi, které cítím tady k Hudson Lajkový.”

“Zelená skála, zelená skála,” šeptá Xena a rozhlíží se , jak jí chabé síly dovolí, po okolí. Ale rokle vypadá jednotvárně, monotónně, všechny skály jsou šedé. Nikde ani trochu vegetace, nikde kapka vody. Nejen Gabriella, ale i ostatní už začínají ztrácet naději. Rokle se začíná pomalu rozšiřovat, když tu...

Na jedná vysoké skále, asi uprostřed její výšky vyvěrá malý pramen vody. Docela maličký, ale stačí k tomu, aby skála byla, na rozdíl od ostatních, stále vlhká. A porostlá mechem. Zelená.

“To je ona, zelená skála,” křičí nadšeně Gabriella, “Xeno, je to ono?”

Ale Xena právě upadla do bezvědomí, vypadá skoro, jako když se blíží její poslední hodinka.

“Xeno, teď musíš vydržet, nesmíš mi umřít,” sklání se k ní Gábina, “jsme u konce cesty, zachráníme tě.”

Ephiny běží ke skále, obchází jí kolem dokola, ale marně.

“Kde je ten zatracený vchod?!!” zuří.

Přichází Autolycus a pomalu, metodicky zelenou skálu prohlíží. Jeho praxe krále zlodějů je mu teď velmi vhod. Rychle nachází místo, které mu připadá podezřelé.

“Na tenhle kus zatlačíme a skála se otevře,” říká hrdý na svůj výkon. Hned to udělá, ale nestane se nic.

“Co tu vyvádíš?” ptá se Ephiny malého mužíka.

“Tady je vchod,” ukazuje Autolycus, ale marně se pokouší skálou pohnout.

“Ukaž,” odstrčí ho Ephiny, “takhle?” zeptá se.

Ani nestačí dopovědět. Autolycem označený kus zajede jako po másle dovnitř a vzápětí úplně tiše odjede do strany veliký kus skalního masívu a odkryje pohled na mohutné kovové dveře.

“Ten klíč,” říká Ephiny a když ho od mužíka dostane, strčí ho do zámku. Opět jen lehké cvaknutí a dveře do chrámu se otevírají. Ephiny chce vstoupit, ale jakási síla jí vymrští zpět na písek rokle.

“Co je, co se stalo?” leká se Gabriella.

“Nelíbí se jim můj meč,” odpovídá Ephiny, “do chrámu se asi smí jen beze zbraně. Hned to vyzkoušíme.”

A odepíná si meč i z pouzdrem ze zad.

“Výborně,” ozve se jim za zády “odvedla jsi dobrou práci, Gabriello. Možná tě za odměnu nechám naživu.”

Velasca přichází s mečem v pravici a s krutým úsměvem ve tváři.

“Vezmi si ambrosii Velasco, je jí tam dost,” říká Gabriella, ale zlá amazonka její velkorysost přehlédne.

“Ne, ne,” říká, “pro Xenu tam žádná není, jen pro mě.”

Ephiny i Hudson stojí na místě, nic neříkají. Velasca okolo nich projde a zamíří do chrámu.

“Prásk!” a meč jí vyletí z ruky a spadne do písku před Gabriellou.

“Aha, tak beze zbraně,” zasměje se amazonka, “no nevadí, stejně ji za chvilku už nebudu potřebovat.”

Zbaví se i dýky a vstoupí do chrámu.


“Jdu za ní, přeci ji nenecháme zmocnit se ambrosie,” říká Ephiny.

“Ne, půjdu já,” odpovídá Hudson a také odkládá meč.

“Gabriello,” obrací se Ephiny na svoji královnu, aby to rozhodla.

“Ephiny, nech jít Hudson Lajkovou,” říká bez váhání Gabriella.

“Koho?”

“No Callisto,” opraví se malá dívka.

A když vidí nechápavý pohled své amazonské přítelkyně, opakuje,

“Všechno ti povím, až to bude za námi.”

Ephiny jen mlčky přikývne.


Hudson Leicková vstoupí do chrámu a pozorně se rozhlíží. Vnitřní prostor je rozlehlý, vypadá to tam jako pod kopulí nějakého velkého barokního kostela. V nejvyšším místě uprostřed je kruhový otvor zakrytý dvěma deskami tvaru půlměsíce. Tam bude uložená ta ambrosie. Přímo uprostřed je malé zařízení, které vypadá jako docela moderní tlačítko.

Okolo tohoto otvoru je ve stropě zavěšeno asi deset lan, vedoucích až k zemi. Ale aby to nebylo tak jednoduchá, přímo pod nimi je v podlaze pahrbek, který vypadá jako obrovitý ježek, který tu zkameněl. Jeho ostny se změnily v kovové dýky namířená vzhůru a připravené ztrestat odvážlivce, kteří se neudrží na lanech.

Velasca už pochopila kam má jít. Visí na jednom laně a šplhá vzhůru.

“Jestli se Áres mýlil, tak tady moje cesta končí,” napadne Hudson, “Velasca mě zabije, nebo shodí dolů na ty ostny, což bude ve svých důsledcích totéž.”

Dívka se moc dobře necítí. Gabriella vyjádřila obavy, že na Velascu nestačí ani Ephiny, ani Callisto a když jí vidí nad sebou, statnou s širokými rameny, není jí nejlépe.

Přesto se chopí jednoho z lan a šplhá nahoru. je mnohem štíhlejší a tím i lehčí než její soupeřka a tak jí skoro dohoní. Velasca se nakloní, zmáčkne ono tlačítko a otvor se začíná otevírat. Teprve teď si všimne, že není sama.

“Proč jsi na jejich straně Callisto?” ptá se.

“To ty nikdy nepochopíš,” odvětí jí dívka.

“Ale jedno jsem pochopila hned,” zašklebí se Velasca,”že tě teď zabiju.”

Zhoupne se na laně k dívce a dá jí pěstí do zubů. Vzápětí se jednou nohou pustí lana a brutálně jí nakopne do boku.

To je bolest. Hudson v okamžiku vidí všechny svatý a dost se diví, že ještě neletí dolů, vstříc těm strašným ostnům. Ale rychle se vzpamatuje. Není teď změkčilá dívka z konce dvacátého století, ale slavná bojovnice Callisto a tu takové rány na kolena nesrazí. Vyplivne chuchvalec krve a další ráně se obratně vyhne. Sama Velascu udeří. Její pěst zanechá na tváři její protivnice krvavý šrám. Pak použije i nohu a kopne amazonku přímo do břicha. Vzápětí další ránu chytí těsně nad oko a začne vidět rudě. Naštěstí jen proto, že jí krev teče přímo do oka, jinak neztrácí soudnost.

Zápas pokračuje dál. Obličeje obou bojovnic jsou celé zalité krví z četných ran, ale elánu jim neubývá. Během boje sklouzly obě o mnoho níž, sotva do půli výšky. To nevadí, otvor se tak jako tak samovolně otevírá a za chvilku se v něm objeví kýžená ambrosie. Snad.

Přesto Velasca přerušuje souboj a leze nahoru. Chce mít ambrosii první a jen sama pro sebe. Hudson jí následuje a rychle se dostává před ní. Velasca se natahuje, aby jí chytila za nohu a strhla pod sebe, když se blonďatá dívka pootočí a kopne jí.

Skrz vlastní krev moc nevidí, ale trefí se přesně. Zasahuje Velascu do druhé ruky hned v zápěstí a rána je tak silná, že jí vyrazí lano z dlaně.

Velasca strašně zařve a padá k zemi. marně se pokusí zachytit lana nohama. Sletí mezi ostny a zůstane tam nehybně ležet.

Vzápětí sletí dolů ještě něco. Květ ambrosie mine Hudson dřív než jej stačí zachytit a rozbije se dole na sto kusů.

“Ne, to ne,” vykřikne dívka když zpozoruje, že se otvor rychle zavírá a další várka už nebude.

Honem leze dolů a pátrá, jestli něco nezůstalo. Přitom si všimne, že její sokyně má štěstí. Ostny jí probodly jen rameno a stehno, to nejsou smrtelná poranění. Ale Hudson teď Velasčin osud vůbec nezajímá.


Venku panuje nervozita. Ephiny přechází před vchodem s mečem v ruce, připravená zaútočit, jestli se objeví Velasca.

Gabriella sedí u Xeny a s bušícím srdcem pozoruje, jak z ní utíká život. Ještě hodinu, možná i míň a bude pro ni pozdě.

Konečně se v přítmí chrámu něco pohne. Vychází ven Hudson a sotva plete nohama. Na obličeji i na těle je samá krev, na jedno oko nevidí. Vypadá jako by právě prošla mlýnkem na maso.

“Callisto,” vykřikne Ephiny, přibíhá k dívce a podpírá jí, “co Velasca?”

Dívka jen mávne rukou za sebe.

“Tam někde,” říká a pomalu jde ke Gabrielle.

“Máš?” ptá se malá dívka držící Xeninu hlavu v náručí a hlas se jí při tom třese.

Hudson jí podává kousek, který na podlaze našla.

“Díky, mnohokrát díky,” volá Gabriella a strká ambrosii Xeně do úst, “jez Xeno, prosím tě, sněz to.”

Xena poslechne. Vypadá víc mrtvá než živá, ale ambrosii spolkne.

Chvilku se neděje nic. Pak najednou Xena otevírá doširoka oči a vyskakuje, úplně zdravá.

“Xeno, konečně jsi zpátky!” vykřikne Gabriella a tečou jí slzy jako hrách, “tohle mi už nikdy nedělej!”

Tmavovlasá žena k ní přistoupí a obejme jí

“Neboj se, Gabriello,” říká s citem, “nikdy tě už neopustím.”


Xena s Gabriellou děkují Ephiny i Autolycovi. Nakonec si nechají Hudson.

“Nevím, jak ti mám poděkovat, nikdy ti nepřestanu být vděčná,” říká jí Xena a tiskne ruku.

Gabriella k ní přistoupí, otírá jí krev z obličeje, stoupne si na špičky a políbí ji.

“Děkuji,” špitne jen.

Hudson se usmívá, ale i ona má slzy na krajíčku.

Ale pak se vzpamatuje a ještě jednou sahá do kapsy.

“Co to máš? Ambrosii. Pro sebe?” říká polekaně Gabriella.

“Ano.”

“A proč?”

“Jak jinak se mám vrátit zpátky domů.”


“Máš pravdu, Hudson Lajková, na Area se v tomhle moc spoléhat nedá,” říká Xena, ale nevypadá nadšeně. Ephiny, stojící vedle neříká vůbec nic,ale začíná jí být jasné, že se dozví zvláštní věci.

“Budeš nám tu moc chybět,” říká smutně Gabriella.

“I vy mně,” odpoví Hudson a polyká ambrosii. Reakce je úplně jiná, než před chvílí u Xeny. Na obloze se několikrát prudce zableskne, kolem zakrvácené, špinavé dívky se objeví zářivá aura. vše trvá jen pár vteřin a zase je klid. Že ambrosie způsobila co má, stačí pohládnout na Hudson. Veškerá zranění, krev, špína je pryč. Vlasy jí září zlatem, jak po použitím nejlepšího šampónu.

Hudson se protáhne a sebere se země svůj meč a dýku. Dýku zastrčí za pás a mečem jen tak zatočí, až jeho špička vydává hvízdavý tón a rychlým zkušeným pohybem si ho uloží do pouzdra na zádech.

“Myslíš, že ho budeš u vás potřebovat?” ptá se Gabriella se smutkem v hlase.

“Jiný nemám,” odpoví rovněž bez úsměvu Hudson.


Blonďatá dívka se rozloučí s Ephiny a Autolycem, kteří pomalu odcházejí pryč. Zůstanou tu jen její přítelkyně.

“Tohle máme za sebou,” usměje se Gabriella. “co bude dál?”

“To neví nikdo z nás,” odpovídá Hudson, “ale až vám bude moc mizerně a zjistíte, že to samy nezvládnete, víte, na koho se obrátit.”

Obě ženy vědí o kom Hudson mluví, ale nic neříkají.

“Až přijde mezi vás a budete s ní mluvit, vzpomeňte si na mně a chovejte se k ní stejně, jako ke mně."

“Nevím, jestli to k něčemu bude,” odpovídá Xena a nevypadá přesvědčeně.

“Třeba ne hned, ale za nějaký čas určitě, musíte to vydržet. Prospěje to nejen vám a jí, však víte. Ať jsem tady nebyla zbytečně.”

“Tys tady určitě nebyla zbytečně, Hudson Lajková,” říká Gabriella.

“Slibte mi to,” naléhá dívka na obě přítelkyně.

“Já ti to slibuji,” říká Xena bez váhání a podává Hudson ruku.

“I já,” přidává se Gabriella a dodává. “Měj se tam u vás dobře.”


Plavovlasou dívku zahalí neprůhledný oblak, a když se rozptýlí, je pryč. Xena s Gabriellou na sebe pohlédnou a potom smutně odcházejí. Vědí, že Hudson už nikdy neuvidí.




“Hudson, Hudson Leicková, kde jsi, ozvi se, za chvilku pokračujeme,” ozývá se z venku hlas její asistentky Katji.

Dívka vyskakuje ze svého slaměného lůžka a protahuje se.

“Sakra, to byl zvláštní sen,” říká si.

Potom si všimne, že má slámu úplně všude. Ve vlasech, ve výstřihu, zapletla se jí do sukně i do bot.

“No já teda vypadám,” a začne si zuřivě sundávat stébla z oblečení i vlasů, “ještě o mně budou tvrdit, že mi čouhá sláma z bot.”

Sebere ze země svůj filmový meč a lehce si ho i s pouzdrem připevní na záda.

Vychází ze stodoly ven a pozorně se rozhlíží. Vše je při starém, tak, jak to má být. Vesnice jsou jen kulisy, i to slunce je na správné straně, na severu. Lide tu nejsou skoro žádní, ale na tom není nic divného, natáčení se přestěhovalo na jiné místo.

“To byl opravdu zvláštní sen,” opakuje si ještě jednou.

Přibíhá Katja, maličká čilá dívka a říká.

“Tady jsi, pojď, za chvíli se pokračuje,” všimne si slámy v dívčiných vlasech “jak to vypadáš, co jsi prováděla?”

Katja se na ni vrhá a sundává ji slámu ze zad a vyplétá z vlasů.

“Kde jsi se tak zřídila?” ptá se

“Ále támhle v té stodole jsem si chvilku zdřímla.”

Když vidí dívčin zvědavý pohled, uštěpačně dodá: “Sama.”

“Tak už běž,” říká Katja, ale pak se zarazí.

“Co je?”

“Ta jizva, setřela sis jí, zajdi do maskérny, ať ti ji udělají znovu.”

“Jasně,” odpovídá Hudson a míří ke stanu maskérky.


To je práce sotva na minutu. Maskérka vezme dívčinu fotografii a udělá jizvu přesně podle ní. Bylo by hodně amatérské, aby měla v každém záběru jinou. Ještě ji přepudruje a povídá:

“Chvíli na to nesahej, ať si to zase nesetřeš”

“Ještě mi udělej vlasy,” žádá dívka, “mám je nějak moc učesaný.”

“A samou slámu,” dodává maskérka, “co jsi vyváděla.”


Skalní rokle, kulisy na příští záběr, je od vesnice pár minut cesty. I kdyby Hudson nevěděla, kam jít, nemůže zabloudit, protože tam směřují všichni. Lucy ani Rendu nikde nevidí, zato znovu narazí na Melindu. Ta slepice si to nenechá ujít. Zase jde Hudson provokovat.

“Nazdar, Callisto,” říká jí posměšně, “jdeš si pro výprask?”

“Asi jsi špatně četla scénář,” odpálkuje jí blonďatá dívka.

“Jestli si myslíš, že ti pomůže, když jste teď s Xenou kamarádky, tak jsi na omylu,” zasyčí Melinda vztekle a ztratí se.

“Co to mele,” pomyslí si Hudson, “ta Melinda je už úplně pitomá, odkdypak Xena kamarádí se mnou, vlastně s Callisto?”


Režisér se svoji partou pomocníků, kameramani i osvětlovači jsou už na place připraveni.

“Výborně,” říká, když spatří Hudson a hned za ní i Melindu Clarkovou, “můžeme se do toho dát."

Počká si, až nastane klid a říká.

“Začínáme,” a jak má ve zvyku, připomene ostatním souvislosti připravovaného záběru.

“Velasca odhodila Callisto a bojuje s Xenou, to jsme točili včera. Vyhrává. Callisto se vrací a chytá ji ze zadu kolem krku. Příště ji Hudson prosím tě neuškrť, ještě jí budeme potřebovat”

“Ano, rejžo,” odpoví dívka způsobně a pohledem pátrá po Melindě. Ale ta ji úmyslně ignoruje.

“Fajn,” pokračuje šéf, “to bychom měli. Velasca přehodí Callisto přes hlavu, ta udělá pár salt a dopadá támhle u té skály.”

“To natočíme zítra s kaskadérkou,” upřesňuje “Velasca se znovu vrhá na Xenu. Ta má potíže. Není divu, Velasca je přeci bůh, tak je silnější než ona.”

Asistenti se usmívají, ti vlezlejší se dokonce chystají tleskat. Ale režisér je pokynem ruky umlčí.

“Není třeba,” odmítá pochvaly, nemá pochlebníky moc v lásce.

“Xena volá: Callisto dělej, já to sama nezvládnu! Tohle jsme natočili dopoledne,” dodává.


“Kde jsem byla, dopoledne jsme přece točili tu vesnici?” diví se Hudson, “to je divný, že bych začínala magořit? Navíc ta blbá Melinda měla pravdu, Xena a Callisto jsou spolu. Kdy to předělali? A že to vůbec Kevin dovolil, to se nestává.”


“A co budeme točit teď?” klade si režisér řečnickou otázku a také si hned odpovídá, “Callisto dopadá u té skály, čelem k ní. Takže Hudson začíná v podřepu. Narovná se a slyší Xeninu prosbu o pomoc. Lucy tu teď není, tak ti jí pustíme ze záznamu.”

“Otočíš hlavu doprava a zavoláš: “už běžím Xeno”, a vytáhneš meč, je to jasný?”

“Ano,” odpovídá Hudson a v duchu dodává, “vůbec ne, ale ty jsi režisér.”

“Dobře, běžíš s mečem nad hlavou k Melindě, ta nechává Xenu být a také zdvihá meč. Udeříte do sebe. Pořádně, ať to vypadá věrohodně. Ale nezabijte se navzájem.”

Režisér se směje. Ví, že se Hudson ( a konečně ani Lucy s Rendou) s Melindou nesnášejí, ale připadá mu komické, že by si těmi svými “meči” mohly ublížit.

“Kde je Lucy?” ptá se Melinda připravená kdykoliv dělat potíže.

“Ta v záběru není, tak ji nepotřebujeme,” odpovídá režisér.


“Tak do toho,” říká.

Hudson si stoupá ke skále, pokrčí nohy v kolenou. Je připravená.

“Akce, jedeme,” zvolá šéf. Natáčí se videokamerami, takže jde všechno jednodušeji, klapka, tak jako dřív, už není potřeba.

Hudson se narovná, otáčí hlavu a říká text.

“Je to nějaký divný, vždyť to nedává smysl,” bleskne jí hlavou, ale nemá čas nad tím dumat.

Sáhne na záda a vytáhne meč, jen to hvízdne. Podívá se na Melindu. Ta bestie stojí opodál a jelikož ještě není v záběru, posměšně se šklebí. Má na očích skoro bílé čočky (to si vymyslel režisér, aby tak ukázal, že je bohyní. Kevin se vztekal, ale tentokrát neuspěl), o to víc vypadá odpudivě.

Takže se Hudson ani nemusí snažit, aby zaječela vzteky a rozeběhla se k ní s napřaženým mečem. Když chce rejža realitu, tak ať ji má.

Ovšem stejně napružená je i Melinda i ona mimo roli zakřičí a napřáhne se mečem.

“Zadržte je, vždyť se zabijou,” chce zvolat režisérova asistentka, ale nestačí to.

PRÁSK!!!

Oba meče se srazí a ozve se další zaječení. V něm však není vztek, jen úlek a bolest. Melindě meč vyletí z ruky, udělá dva obraty a zapíchne se do písku daleko od ní.

“Ta kráva jedna blbá pitomá, vždyť mi zlomila ruku!” řve představitelka Velascy vzteky, “já ji zabiju!”

A drží si ruku z které jí vypadl meč. Neví, jestli má víc zuřit, nebo naříkat bolestí.

“To mi zaplatíš!” běsní, “přijde tě to draho!”

“Komediantko,” odpoví jí Hudson, když vidí, že má ruku v pořádku, “ani meč v ruce neudržíš.”


“Nechte toho, co tam vyvádíte,” křičí režisér, ale vypadá, že se víc baví, než zlobí.

Jedna s asistentek přibíhá, sbírá ze země meč a podává ho Melindě.

“Nech si ten krám,” zaječí na ni herečka, ale pak si to rozmyslí a meč si vezme. Žena přistoupí k Hudson a také si od ní bere zbraň. Popadne ji a vyjekne překvapením. Meč ji málem upadne na zem, marně se ho snaží pozdvihnout do výše.

“Co to je ksakru,” koktá. “taková váha.”

Hudson jí ho sebere a říká: “Co se ti na tom nezdá?”

Ustoupí, dvakrát mečem zatočí, až jeho špička zahvízdá a rychlým zkušeným pohybem si ho uloží do pouzdra na zádech.

Chce se otočit, ale vidí, že asistentka a dokonce i Melinda na ni hledí s očima vypoulenýma úžasem.

“Viděly snad strašidlo?” pomyslí si a pomalu se vrací na původní místo. A v tom jí to dojde, “to snad ne. To přeci není možný. Ty změny v seriálu, když ráno to ještě bylo jinak. Meč s kterým jsem málem zabila Melindu. Callistin meč!!”


Před ní se zničehonic objevuje Kevin Smith.

“Ahoj, Kevine,” vítá ho dívka radostně, ale pak se znovu zarazí, “jsi nějaký jiný.”

“Vždyť také jsem jiný,” odpoví, “ten starý se už vrátil do svých časů, já jsem ten dnešní, současný.”

“A je to tu zase,” děsí se dívka “vždyť to byl přeci jenom sen.”

Avšak začíná o tom pochybovat.

Kevin, nebo snad Áres pokračuje:

“Tak jsi to dokázala, Hudson Lajková,” a usměje se, “já, ani moje rodina ti nikdy nepřestaneme být vděční.”

“Apropó, abych nezapomněl,” navazuje, “moje matka tě zve dneska na večeři. A ještě někdo tě chce vidět, i když nepatří tak úplně do rodiny. Velké překvapení.”

Otočí se a odchází pryč.


“Všichni na místa, pojedeme znovu,” volá režisér.


Tak to všechno co prožila s Xenou a Gabriellou se opravdu stalo. Zachránila řecké bohy a stala se jedním z nich. A teď jí zvou na večeři. Áres a jeho matka, bohyně Héra.

A ještě někdo. Je to také bůh, ale nepatří úplně do rodiny jak Kevin, tedy vlastně Áres, řekl. Má to být velké překvapení? To může být jen jedna osoba!

CALLISTO!!

Dívka se poprvé uvolněně usměje a staví se před skálu, kde začíná její výstup. Zády ke kameře, zády k režisérovi i všem ostatním.

“Ještě poslední zkouška,” říká si.

Zdvihá pravou ruku a vztyčí ukazováček. Na prstu se objeví malý plamének. Stačí nepatrná myšlenka a z ukazováku vyšlehne půlmetrový oheň. Dívka ho další myšlenkou uhasí.

Nyní už nemá žádné pochybnosti.

“To byl ale zvláštní sen.”



Konec



© Copyright 2001 by Mišák







| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |