Zvláštní sen 2
Sacrifice


napsal Mišák




Další natáčení již proběhlo to odpoledne bez malérů. Melinda Clarková byla podivně zvadlá, až ji režisér musel upozornit, že hraje zlou bohyni Velascu a s tímhle vyděšeným výrazem by jí to diváci moc nevěřili. Nakonec to s vypětím všech sil zvládla a sotva byla scéna natočená, beze slova se vypařila do své šatny.

Hudson měla také malý technický problém. Musela dávat pozor aby se svým opravdovým mečem neudeřila příliš prudce a znovu Melindě neublížila. Kupodivu to dokázala snadno a jak se dívala, nikdo si ničeho nepatřičného při bojových scénách nevšiml.

Zrovna tak rychle se smířila s tím, že vše co považovala za zvláštní sen se skutečně stalo, včetně všech důsledků z toho vyplývajících. Ne nadarmo se říká, že na lepší si člověk zvykne rychle. Že je na tom lépe, než byla dnes dopoledne, o tom nepochybovala.

Sotva natáčení skončilo a Melinda beze slova odešla, vydala se Hudson do své šatny. Cestou však zahlédla Ren O´Connorovou, která se jako obvykle točila okolo režiséra, a zamířila k ní. O Rendě bylo známo, že touží zkusit režii, tak, jako se to ve vedlejším seriálu o Herculovi podařilo Michaelu Hurstovi.

Malá dívka se právě o něčem dohadovala s jedním asistentem. Když zahlédla svou přítelkyni, jen mávla rukou a ponechala ho osudu. Seběhla z rampy s šla k ní.

“Ahoj, Rendo,” pozdravila jí Hudson, “tak jaký to bylo tam seshora?” a ukázala rukou k režisérovu vyvýšenému postu.

“Moc pěkný,” usmála se Ren, “dneska měla Callisto nějak moc navrch. Co jsi té Melindě provedla, že byla jako beránek?”

“Zkrocení zlé ženy,” odvětila Hudson Leicková a také se zasmála.

“Když jsi jí vyrazila meč z ruky, tak jsem měla velikou radost a moc mě mrzelo, žes jí tu pazouru opravdu nezlomila,” řekla malá dívka krvežíznivě.

“Vidím, že ji také moc miluješ.”

“Jasně. Nemůžu se dočkat, až odsud zmizí.”

“To já skončím také.”

“Proč bys končila?” podivila se Renda, “teď, když je Callisto s Gáby a Xenou jedna packa.”

“Mám takové tušení, že mi to moc nepomůže,” říká Hudson docela klidně.

“Jdeš s námi dnes na večeří?” obrací Ren list.

“Kam?”

“No přeci do Golf klubu. S Lucy a Robem.”

Na to Hudson úplně zapomněla. Vždyť si to domlouvaly teprve včera. Jenže pro ni je to skoro před týdnem. No stejně se jí to dneska nehodí.

“Moc se omlouvám, Rendo, ale dneska nemůžu, pozval mě na večeři..... Kevin.”

Málem řekla Áres. Na to musí dávat pozor, i když Rendu by to nepřekvapilo. Ony si také občas říkají jmény svých filmových postav.

“Cože, Kevin Smith tě pozval na večeři?” nevěří malá dívka svým uším, “to se tu ještě nestalo.”

“Jak to, vždyť Kevin měl pořád nějaké návštěvy, pořádal večírky a tak podobně.

Jenže to byl ten původní z minulosti. Tento je asi větší tajnůstkář. Ani se mu nedivím. Jsem zvědavá, na kolik takovýchto nenápadných změn ještě narazím”

To všechno proběhne Hudson hlavou během vteřiny.

“Taky mě to udivilo,” odpoví.

“Asi ti představí i svou manželku a mladší sestru,” stále nemůže uvěřit Renda.

“Manželku a mladší sestru, to je dobrý,” zasměje se jen tak pro sebe Hudson, ale přítelkyni řekne jenom: “Asi ano, co jsi o nich slyšela?”

“Nic, asi jsou tak trochu,” a Ren si zaťuká na čelo, “nebo jsou strašně ošklivý, co já vím. Nikdo z nás je ještě neviděl. Copak jsi tady první den, že to nevíš?”

“Vypadá to tak,” odpoví upřímně Hudson.

“Moc vtipný,” zareaguje Renda a obě se tomu zasmějí.


Hudson přišla ze sprch zabalená do velké bílé osušky. Nebyla sice vůbec špinavá, ani zpocená, ale proč by takovou příjemnou věc vynechala. Navíc by o ní mohli někteří závistiví kolegové šířit fámy, že je čuně, které se vůbec nemyje.

“Byla bych jako skutečná Xena,” napadlo ji.

Oblékla se. Bílé tričko, modré jeansy, tenisky. Byl teplý letní podvečer, víc nebylo třeba. Dlouhé mokré vlasy si jen zběžně upravila, do takového Callisto účesu a byla připravená vyrazit na setkání s Kevinem a jeho rodinou.

Od dveří se vrátila. Meč. Přeci ho tady nenechá. Nejen proto že ji zachránil několikrát život, ale na natáčení se vůbec nehodil. Kdyby zapomněla na jeho váhu, což by se snadno mohlo stát, protože ji při své současné fyzické kondici ani nepociťovala, mohla by s ním někoho poranit, nebo i zabít. Být to Melinda, asi by se její kolegové a kolegyně moc nezlobili, ale policie by jistě jejich názor nesdílela.

Co s tím. Její původní filmový meč je někde ve starověkkém Řecku. Tak si udělá nový, snad to bude umět.

Hudson vytáhne meč z pouzdra a vztyčí ho nad hlavu. Pak ho opatrně položí na stůl. Její šatna není moc velká, aby tady mávala ostrým mečem. Rozhlédne se po místnosti. S úsměvem si z kouta od dveří přinese koště, které tady zapomněla nepořádná uklízečka, a položí ho vedle meče.

“Asi ho holka už nenajdeš,” pomyslí si. Levou rukou sevře koště, pravou Callistin meč a zavře oči.

“Doufám, že neudělám ze svého meče druhý koště,” napadne ji. Ale i když je začátečník, dopadne vše, jak si přála. Když znovu pohlédne na stůl, leží tam dvě lesklé zbraně a jen podle rozdílu ve váze se dá poznat, co je skutečný meč a co atrapa.

Dívka se spokojeně usměje. Svůj nový výrobek uloží do skříně a skutečný Callistin meč vezme znovu do ruky.

“Co dál?” přemýšlí, “nemůžu ho tahat po městě jen tak na rameni.”

Ale teď už si ví rady. Sebere ze skříně starý obal na tenisovou raketu a vytvaruje ho tak, aby se do něj meč vešel. Zatáhne zip a je to.

Zamkne šatnu a vyrazí na parkoviště. Je už poloprázdné. Místní statisté tu nemají takový luxus jako jsou šatny a sprchy, tak odjeli do svých domovů hned po natáčení a zítra zase přijedou rovnou ve svých kostýmech.

Hudson se rozhlíží, hledá Kevinův obrovský červený Lincoln, ale pak ho zahlédne, jak na ni mává od nenápadné Toyoty. Hele, další změna. Běží k němu.

“Ahoj...” dívka se zarazí, neví jak dál.

“Říkej mi, Kevine, já na jiné jméno ani neslyším,” pochopí její problém herec. “Posaď se, pojedeme.”

“Co to máš?” ptá se, když vidí jak se dívka snaží do auta dostat dlouhé černé pouzdro, “Callistin meč?”

“Jistě, přeci jim ho tam nenechám. Používat při natáčení se nedá. Zapomenu, jak je těžký a někomu useknu hlavu. Třeba Melindě.”

“Moc by se toho nestalo,” zasměje se Kevin, “ale s čím budeš hrát zítra?”

“Udělala jsem si nový. Z koštěte,” pochlubí se dívka.

“Doufám, že tě nikdo neviděl.”

“Jistěže ne. Jsem sice bůh začátečník, ale nejsem blbá.”

“O tom jsem nikdy nepochyboval,” odpovídá s úsměvem Kevin, “proto jsem tě také poslal do minulosti. Věděl jsem, že jsi chytrá holka.”

“Ty? Nebo...”

“Jistěže já. I když je to dávno, byl jsem to pořád já.” zarazí se, “tohle cestování časem je pěkný svinstvo, někdy se v tom sám vůbec nevyznám.”

“To já zatím ano,” odpoví Hudson, “ale stejně bych se chtěla na spoustu věcí zeptat.”

“Jen se ptej. Od toho jsem tady. Kevin Smith, informační služba pro všechny poutníky časem. Tak jen do toho děvče drahé.”


“Hmmm. Tak dobře. Byla jsem tu ráno, jo. Pak jsem usnula a strávila jsem čtyři dny v minulosti s Xenou a Gábinou. Vrátila jsem se zase do té samé hodiny. To bych ještě dovedla pochopit.”

Kevin pokývá hlavou, ale dívku nepřeruší. Ta pokračuje.

“V minulosti jsem něco udělala. Smířila jsem Xenu s Callisto. Tak se stalo, pokud tomu pořád rozumím, že se nenarodila Eva a tím pádem nezemřeli řečtí bohové. Říkám to dobře?” a otočí se na Kevina. Ten zase jenom přikývne.

“Takže,” dokončí úvahu Hudson, “ráno tu bohové nebyli a teď tu jsou. Pěkný zmatek. Jak to vidíš ty? A jak tvoje matka?”

“Správná otázka a nelehká odpověď,” říká Kevin a zatočí z hlavní silnice na ulici vedoucí k vilové čtvrti nad mořem. Otočí s k dívce.

“My dva, já, bůh války Áres, nyní herec Kevin Smith a ty Hudson Leicková, dívka z konce dvacátého století, jsme jediní, kteří si pamatují, že ráno to bylo jinak. Ale nemusíš se znepokojovat. Rozdíl je opravdu nepatrný. Pro naprostou většinu lidí se nezměnilo vůbec nic. Čas je v tomhle zřejmě konzervativní a snaží se změny potlačovat.”

“Tomu rozumím, ale nechápu, že jste vy, když jste bohové, nezanechali v historii nějaké výrazné stopy.”

“Nauč se říkat, my bohové,” zasměje se Kevin, “ode dneška patříš už navždy mezi nás. No vidíš, nezanechali. Po celá staletí je naším krédem nenápadnost. Od té doby co římské legie dobyly Řecko jsme všichni na odpočinku” a Kevin se vesele zasměje, “Už dva tisíce let v důchodu.”

“Co po celý čas děláte?”

“Užíváme si, každý po svém, života. Toho se nikdy nenabažíš. Starověk, středověk, renesance, baroko, doba techniky, pořád se něco děje.”


“Na jednu věc se ještě zeptám,” povídá po chvilce Hudson, “tvoje matka netuší, že tu ještě ráno nebyla a určitě si myslí, že je tu po celou dobu. Sakra, už taky začínám z těch časových paradoxů blbnout! Takže, jak to, že mě zve na večeři?”

“Všechno ví ode mne a nemá důvod mi nevěřit,” odpoví Kevin.

Toyota zatím s tiše předoucím motorem vyšplhala až na vrchol útesu z kterého se rozprostíral nádherný výhled na Aucklandský záliv. Přímo před autem stála na bílé skále přepychová vila s nádhernou zahradou.

“Tak tohle je ta vaše nenápadnost,” zasměje se Hudson, ukazujíc štíhlým prstem na rozmařilou stavbu.

“Kdepak, až támhle,” pohorší se Kevin, ale vila na kterou ukazuje není o mnoho menší a výhled z její terasy bude stejně pěkný, jako odsud.

“Opravdu výrazný rozdíl,” řekne Hudson. Ale ani ona nevidí důvod, proč by to její nová rodina měla s nenápadností moc přehánět a bydlet v panelovém jedna plus k.k.

Dveře do dvora se automaticky otevřou. Kevin zajede s Toyotou až k domu a zastaví.

“Jsme doma, vystupovat,” prohlásí a vysouká se od volantu. Otočí se k dívce, která je už dávno venku, “jak se cítíš?”

“Myslíš, že bych se tvé rodiny měla bát? To mi říkáš opravdu brzy.”

“Rozhodně ne, ale stejně,” nakousne Kevin.

“Když jsi mne vyslal úplně nepřipravenou do starověku a přežila jsem to, tak mě už neporazí nic,” odvětí dívka.

Kevin přikývne a vyběhne po schodech na terasu s nádherným výhledem na moře. Hudson ho následuje. Z lehátka vstane vysoká štíhlá žena v červených plavkách s dlouhými černými vlasy a sundá si tmavé brýle. Vypadá tak na dvacet let a Hudson s překvapením konstatuje, že tak krásnou ženu ještě nikdy neviděla. A to se od mládí pohybuje mezi umělci, kde se to krásnými lidmi jen hemží. I slavná Cindy Crawfordová by vedle ní vypadala jen jako předběžný náčrt.

“Moje matka Héra, nyní má mladší sestra Linda Smithová” představí jí Kevin.

Dívka k ní s mírně bušícím srdcem přistoupí, ale na hlase nedá nic znát.

“Ahoj Lindo, ráda tě poznávám,” řekne.

“I já tebe Hudson Leicková,” odpoví Héra, “vítám tě v naší rodině.”


Kevin se zastaví u dveří do domu a ohlédne se.

“Pojď dovnitř,” zavolá na dívku.

“Za okamžik jsem u vás,” řekne Héra a znovu se uvelebí na lehátku.

“Ona se tu opaluje celých dva tisíce let,” napadne Hudson, “že ještě není propálená skrznaskrz?”

Francouzským oknem se z terasy vstupuje rovnou do velkého, bohatě proskleného obývacího pokoje. Tam zády k ní sedí v křesle dívka s dlouhými plavými vlasy a Hudson se při pohledu na ni poprvé opravdu rozbuší srdce.

 

Dívka pomalu vstane. je vysoká, štíhlá, celá v černém. Otočí se a Hudson má pocit, jako když se dívá do zrcadla. Ale vzápětí se dívčina půvabná tvář nenávistně zkřiví a plavovláska pronese chladným zlostným hlasem.

“Tak kvůli tobě tady trčím v téhle odporné díře po celé dva tisíce let?”

Hudson strne, že by se v ní krve nedořezal. Otočí se k Kevinovi a vidí i na jeho tváři vyděšený výraz. Ale dřív než stačí cokoliv udělat, druhá dívka se rozesměje.

“Že se vyděsí moje malá sestřička Hudson jsem čekala,” říká a její velké hnědé oči se rozzáří, “ale ty, Kevine? Styď se. To mě tak málo znáš? Ale musíte oba uznat, že jsem pořád dobrá.”

“Nediv se, Callisto, takhle jsi naposledy mluvila s císařovnou Josefínou a to už je dvě stě let.”

“A jak mi potom zobala z ruky” pochválí se Callisto.

“Já si spíše pamatuji, že jsme nestačili z Francie utíkat,” odvětí Kevin.

“Taková drobnost” mávne rukou dívka v černém tričku a pozorně se na Hudson zadívá. “jsme opravdu úplně stejné, nechtěla jsem to Xeně ani Gabrielle věřit.”

Přistoupí k ní a pevně jí sevře do náručí. I Hudson jí s radostí obejme.

Vstoupí Héra, vlastně Linda Smithová, a řekne.

“Ta vaše podoba je úžasná, mohly by jste se vydávat za dvojčata. Jak to uděláte zítra v ateliérech, jestli se tam objevíte obě?”

“Nikdy jsem tam nechodila a tak tam nepůjdu ani zítra,” řekne Callisto, ale moc rozhodně to nezní.

“Jseš si tím jistá,” posmívá se jí Linda.

“Vůbec ne.”

“Taky si myslím, když vás tady tak vidím pohromadě.”


Hudson pohlíží chvilku na Callisto, chvilku na Lindu a tak první zpozoruje, že něco není v pořádku. najednou malou chviličku vidí skrz ní. Hned to přestane, ale vzápětí se to opakuje. Linda i Kevin, jako by se na chvilku rozplynuli ve vzduchu a znovu se objevili.

“Co se stalo?” poleká se dívka. Otočí se na Callisto, a vidí, že i ta vypadá zmateně.

“Nějaká nestabilita. V minulosti,” říká Kevin, “někdo se nás pokouší zničit”

Linda přikývne.

“Musíme to zjistit. Dřív než bude pozdě.”

“Jak?” ptá se Hudson.

“Podíváme se do minulosti,” odpoví Callisto a vypadá, stejně jako Kevin s Lindou, jako by stojíce uprostřed pokoje usnula.

Hudson to zkouší také. Až jí někdo poklepá na rameno. Callisto.

“Nech toho sestřičko, ty nemůžeš nic zjistit”

“Proč já ne?”

“Protože jsi v naši době ještě byla na houbách”

“A co jsi zjistila ty?”

“Dahak”

“To mi nic neříká”

“Ani mně moc ne” přiznává Callisto, “Xena mi později něco vyprávěla, ale mě to moc nezajímalo, stejně ho už zahnaly zpátky do pekla, kam patřil”

“Jak se zdá ne docela” konstatuje Hudson.

Z duševního výletu do minulosti se vracejí i Héra a Kevin. Oba říkají totéž. Dahak se pokouší získat vládu nad světem a jestli se mu to podaří, bude to znamenat konec bohů. Ale nejen to. I na celý současný svět by mohlo mít jeho vítězství nedozírné následky.

“Jak může minulost, když už je dávno pryč, cokoliv změnit na naší současnosti?” ptá se Hudson.

“Sama jsi dnes viděla, že může,” odvětí Kevin.

To je pravda, na to se nedá nic namítnout.

“Co budete dělat?”

“Spíš co budeme my dělat” opraví ji Kevin, “musíme ho zastavit”

“My nemůžeme jít do doby kde už jednou existujeme, to je velice riskantní. Navíc náš současný stav je naprosto nestabilní,” říká Héra.

“Tak Callisto, té se to, jak se zdá netýká”

“Callisto by možná mohla, ale nikde není jistota, že na ní v minulosti Dahak nedosáhne”

“Takže vy myslíte mě,” pochopí Hudson a je překvapená, že ji to vůbec nepoleká. Vždyť už není vyplašená dívka, jako ještě ráno. A pomyšlení, že znovu uvidí Xenu s Gábinou ji rozhodně není proti mysli.


“Hudson Leicková,” říká Kevin vážně, “dokážeš s mečem i bez meče totéž co tvoje starší sestra” a ukáže rukou na Callisto, “navíc jsi jediná, na kterou se Dahakova moc nevztahuje. Uděláš to pro nás?” zeptá se s úsměvem.

“To mi tak věříš?” podiví se Hudson, ale potěší jí to.

“Ano, věřím ti”

“Ono mu stejně nic jiného nezbývá,” říká Callisto.

“Callisto moc neposlouchej, ta už jiná nebude,” povídá Héra hlasem matky, mluvící o své nezdárné dceři. Což při jejím mladistvém vzhledu vypadá dosti překvapivě, “my ti opravdu věříme, stejně jako komukoliv z nás.”

“Zrovna tak jsem to myslela,” usměje se dívka v černém tričku, “víš, Hudson, jsem moc ráda, že jsi mezi námi, tady s těmi staroušky je někdy zábava jak v márnici.”

Héra chce něco odpovědět, ale v tom okamžiku se opět téměř rozplyne a trvá skoro minutu, než se vrátí. Totéž se děje i Kevinovi.

“No sakra,” říká Callisto, “ještě trochu a budou z nás sirotci.”

“Určitě by se ti to líbilo,” odpoví jí Héra.

“To si piš.”

“Už si to píšu,” povídá Héra.


Hudson je chvilku překvapená, že v tak vážné chvíli její noví přátelé mají chuť na vtipkování, ale pak si všimne, že se v jejich očích zrcadlí strach.


“Myslím, že bychom si měli pospíšit,” říká Kevin, “než se stane něco nenapravitelného.”

“Dobře, já jsem připravená,” povídá Hudson, “ale takhle oblečená nemůžu nikam chodit.”

Dívá se na svoje modré kalhoty a bílé tenisky. Kevin k ní přistoupí, ale dívka ho zastaví.

“Počkej já sama. Ale...”

Opět se zarazí.

“Klidně si vytvoř naše oblečení,” povídá Callisto, které pochopila v čem je problém, “se mnou se asi nesetkáš. Já v té době byla někde ve světě.”

“A jestli náhodou ano, tak že se pozdravuji.” dodává.

“Fajn,” řekne Hudson Leicková a promění své jeansy a tenisky v černou koženou sukni a vysoké holinky. Bílé tričko si ponechá a vida překvapené pohledy svých přátel, řekne:

“Aby si mně Xena s Gabriellou nepletly s tou zlou.”

“Ha ha,” řekne Callisto, “díky tvému minulému zásahu se žádná zlá nekoná.”

“Co já se pamatuji, tak by ses s Callisto vůbec neměla setkat,” připojuje se Kevin.

Hudson si mezitím vyrobila i pouzdro na meč a připevnila si ho na záda. Meč vyrábět nemusela, ten jenom vytáhla z jeho obalu.

“Tak jsem hotová,” říká, “ale vůbec nevím kam se mám vydat.”

“Ani já ne,” připojuje se Callisto, “já u toho, když Xena bojovala s Dahakem a jeho milou dceruškou vůbec nebyla. I když v první variantě mě tam prý zabili, že, Kevine?”

“To už si pamatuji jen já a nikoho nemusí mrzet, že to je jinak.”

“Zvláště tebe, viď. Kdo by se o tebe celých dva tisíce let staral drahoušku, kdybych tu já nebyla.”

Kevin se s Callisto nesnaží přít. Za tu dobu ví, že nemá šanci vyhrát a za druhé má jiné starosti.

“Já tě tam vyšlu, Hudson. Přesně do chvíle a místa, kde je potřeba zasáhnout.”

“Uvidím Xenu a Gabriellu?” ptá se dívka.

“Samozřejmě, vždyť to jsou hlavní hrdinky, bez nich to nepůjde,” zasměje se Kevin, “tak jdeme na to?”

“Jistě,” odpoví Hudson, “co mám dělat?”

“Nic, jenom klidně stůj.”

“Jestli se zdržím, tak mne zítra omluv a jestli se nevrátím vůbec, tak může hrát místo mě Callisto. Sama sebe.”

“To neříkej, Hudson Leicková,” praví vážně Héra, “jestli se nevrátíš, tak se něco pokazilo a patrně tu nebudeme ani my.”

“Tak se koukej snažit, sestřičko,” povzbudí Hudson i Callisto.


 

 

 

 

Xena s Gabriellou stály na malé vyvýšenině a hleděly na Dahakův chrám před nimi. Jako by už svým vzhledem chtěl naznačit, že přináleží silám zla. Obrovský temný kvádr bez jakékoliv ozdoby, postavený z velikých pískovcových bloků, tak těžkých, že je nemožné, aby byl postaven jen lidskou prací a snahou. V čelní stěně byla velká, dokořán rozevřená vrata a jimi bez přestání proudily dovnitř davy poutníků, scházející se tu z celé země i skupinky zajatců, určených k oběti, pro větší slávu nového boha.

Gabriella pohlédla na svoji přítelkyni. Jak mohou ony dvě samy zabránit tomu, co se dole pod nimi chystá.

“Xeno, co budeme dělat?” ptá se a z jejího hlasu je slyšet beznaděj.

“Půjdeme tam a překazíme to.”

“My dvě, úplně samy, proti tolika fanatikům. Navíc je tam s nimi i Áres.”

“Já vím, u něho mě žádná podlost nepřekvapí,” říká Xena, “ale je tam také tvoje dcera a možná ji budeme muset zabít, jsi s tím smířená?”

“Na to se mě nemusíš stále ptát, Xeno,” odpovídá Gabriella dotčeně, “od té chvíle, co se pokusila usmrtit Solana už ti věřím. Tenkrát to bylo moc zlé. Mnoho nechybělo a málem znovu strhla na svoji stranu i Callisto”

“Za to všechno můžeme poděkovat naší přítelkyni Hudson Lajkové, nebýt jí, byla by Callisto i nadále naším nepřítelem a tvoje dcera by mého syna zavraždila.”

“Jsem moc ráda, že se jí to nepovedlo.”řekne procítěně Gabriella, “potom bych jí musela opravdu nenávidět”

“A takhle Gabriello?”

“Já vím,že je zlá, naprosto a nenapravitelně, ale pořád je to moje dcera.”

“Co tím chceš říci,”

“Nedokážu ji zabít, Xeno.”

“To vím, Gabriello, ale já ano a jestli budu mít příležitost, tak to udělám”


“Kde je vůbec Callisto, teď, kdybychom ji nejvíc potřebovaly, tak tady není.”

“Víš Gabriello, že je věčně pryč. Pořád někde lítá po světě. Asi bude u těch svých indiánů.”

“Já vím, Xeno, říkala mi to. Je u těch Karlů Mayů v nějaký Americe. Kdoví, kde ta země vůbec leží, v životě jsem o ní neslyšela.”

“Bude to pěkný zapadákov, když ani neuměli používat kolo.”


“Nehledáte náhodou mě?” ozve se za jejich zády.

Xena se otočí a uštěpačně, ale zároveň s úlevou řekne:

“Právě jsme o tobě mluvily, Callisto, jdeš jako na zavolanou.”

“Ráda slyším, že jdu jako na zavolanou,” odpoví dívka, “ale nejsem Callisto.”

Gabriella na ni pohlédne a oči se jí rozzáří nadšením.

“Hudson, Hudson Lajková!” zvolá, “ty jsi se vrátila!”

Rozeběhne se a v plném trysku skočí blonďaté dívce v bílém tričku do náruče až se obě skutálejí po svahu kopce pěkných pár metrů.

Za chvilku se obě dvě rozesmáté a špinavé vracejí nahoru na vrcholek ke Xeně. Princezna bojovnice se také se svou přítelkyní srdečně přivítá, ale jinak zachovává vážnou tvář.

“Já tě moc ráda vidím, ale je mi jasné, že jsi se nevrátila do našich dob jen tak, viď. Určitě se něco nepěkného děje.”


Co se stalo ve dvacátém století a proč se vrátila do jejich časů vysvětlí Hudson oběma mladým ženám během několika minut.

“Tak ty jsi byla pryč sotva několik hodin,” poulí oči Gabriella “a my jsme tě neviděly víc než rok.”

“Jo. To je divné tohle cestování časem. Proto se do toho také nikomu nechce. Ještě že mají mne,” říká Hudson a těžko poznat, jestli to myslí otráveně nebo hrdě.

“Já jsem hrozně šťastná, že jsi zase mezi námi,” září Gabriella, “ty snad ne, Xeno?”

“Také bych byla,” odvětí tmavovlasá žena, “ale zrovna teď moc důvodů k radosti nevidím,” a ukazuje rukou na hemžení před chrámem.

“Víš, o co jde?” ptá se Hudson Leickové.

“Jen hrozně málo. To co mi stačili říci Áres a Callisto za tu chvilku, než mě zase poslali za vámi.”

“Callisto žije i v tvojí době?” podiví se Gabriella.

“Proč ne, Gabriello, vždyť je bůh,” připomene jí Xena.

“No jo vlastně. Že já si tenkrát od Velascy taky kousek nevzala, než jsme jí shodily do té lávy.”

“Ale jdi, prosím tě. A shodila ji tam Callisto. To by byla bez ambrosie nezvládla.”

“Však já vím,” odpovídá Gábina, “ale stejně mi mohla kousek nechat.”


Teď je na řadě Xena s Gabriellou aby vysvětlily Hudson, co všechno se za její nepřítomnosti stalo. Od vítězství nad Velascou až po dnešek. O návštěvě Británie, kde se poprvé setkaly s Dahakem a kde se Gabrielle narodila její nechtěná, byť zprvu milovaná dcera Hope.

“Tys toho Dahaka nikdy neviděla a přesto s ním máš dítě?” diví se Hudson, “to jsi jak panenka Marie.”

“Také měla Dahakovo dítě?” děsí se Gabriella.

“No, zrovna ne,” usměje s plavovlasá dívka, “ale bylo to podobné.”


Xena pokračuje ve stručném vyprávění. Seznámí Hudson jak se Hope z pouhé nenávistí k ní pokusila zabít jejího syna Solana. A teď se vrátila, už velká, dospělá, aby otevřela pro svého otce Dahaka bránu s podsvětí na zem. S pomocí svých kněží, Area a prostřednictvím prolité krve mnoha lidských obětí. Mladých mužů i žen, přivlečených sem z širého okolí. Vše se má odehrát dnešní noci.

Blonďatá dívka ji poslouchá a připadá si, že se omylem dostala do hodně špatného horroru. Ale přítomnost Xeny a Gábiny jí vypovídá, že je na správném místě. Kvůli tomu sem přeci přišla.

“A my tři, co jsme tady na tom vršku, tomu mám zabránit?” diví se, “jak tohle můžeme dokázat?”

“Myslím, že je toho příliš v sázce, než abychom si řekly, že je to nad naše síly a šly od toho,” říká Xena.

“Já vím, vždyť to ohrožuje i můj svět o tolik let později,” přitakává Hudson, “jen jestli jsem všechno nezavinila svým minulým zásahem.”

“Tomu nevěřím,” nesouhlasí Xena, “tím, že jsi nám pomohla smířit se s Callisto jsi nemohla posílit síly zla.”


“Měly bychom si to jít omrknout, zdá se, že už jsou všichni tady,” povídá Xena, když zpozoruje, že zástupy směřující do chrámu rychle prořídly Za chvilku nebylo před obrovskou budovou vidět ani živáčka.

Všechny tři mladé ženy sestupují po pozvolném svahu kopce a blíží se k chrámu. Čím přicházejí blíž, jeví se jim budova větší a zlověstnější. Doléhá to na všechny dost těžce, přestávají věřit, že ve svém poslání mohou uspět. První to nahlas řekne Gabriella.

“Mám z toho hrozně špatný pocit, tady přeci nemůžeme zvítězit.”

“Ale, Gabriello, neztrácej víru. My tady nesmíme prohrát,” snaží se jí povzbudit Xena, ale její hlas zní stísněně.

“Támhle u vchodu stojí nějací strážní, budeme je muset zabít?” ptá se Hudson nejistě.

“Není to nezbytně nutné,” odpoví Xena a hlavou jí proběhne myšlenka, že být tady místo Hudson Callisto, tohle by jí určitě netrápilo.

Xena na svoji přítelkyni z budoucnosti pohlédne a vteřinku uvažuje, kterou z obou téměř identických dívek, by tu teď chtěla raději. Výsledek je překvapivě jasný. Nejradši by tu měla obě!


Když Xena a její společnice došly až k úpatí chrámu, připadaly si jak mravenečkové, chystající se zaútočit na slona. I první řada kvádrů byla vyšší než Xena a těch řad bylo nejméně dvacet.

“To je strašné,” povídá stísněně Gábina.

“Co je strašné, Gabriello?”

“Ten chrám. Je obrovský. Nikdy jsem si nepřipadala tak maličká.”

“Vždy't nebudeme bojovat proti chrámu, ale proti lidem,” snaží se Gabriellu uklidnit Xena.

“Já vím, ale i těch nepřátel bude mnoho a my jsme jen tři,”

“V jedné malé zemi uprostřed Evropy měli válečníci heslo, nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte,” povídá Hudson.

“Jak dlouho jim to vydrželo?” ptá se Xena, “do první bitvy?”

“Hodně dlouho, nakonec prohráli jen proto, že nebyli jednotní.”

“Vidíš Gabriello, my jsme,” usměje se Xena.

“Nějak mě to neuklidnilo,” povídá malá dívka smutně.


“Tobě ani tak nevadí množství nepřátel, jako to, že se budeš muset utkat se svou dcerou, viď,” povídá Xena, sotva se všechny tři přesunuly podél stěny chrámu blíž k obrovitým vratům.

“Ano, já ji nedokáži zabít.”

“To nech na mně,” říká rozhodně Xena, “já to udělám. Jiná možnost ani není, chceme li Dahaka zahnat kam patří.”

“Jaký úkol budu mít já?” ptá se Hudson a při představě krveprolití ke kterému se schyluje se jí dělá těžko od žaludku.

“Vezmu si na starost Area,” napadne ji.

“Ty chceš bojovat s Áreem,” lekne se Gabriella, “to je strašně nebezpečné. I pro tebe.”

“Já s ním nechci bojovat. Jenom ho zadržet a přemluvit, aby Dahakovi nepomáhal.”

“Vybrala sis těžký úkol,” praví s povzdechem Xena, ale rozhodnutí své přítelkyně schvaluje. Pokud se jí podaří Area zaměstnat, bude mít ona svůj úkol mnohem lehčí.


“Tak jdeme na to,” řekne Xena, přiskočí k jednomu ze strážců a ranou pěsti ho srazí na zem. Druhý to zpozoruje, ale dřív než stačí vykřiknout, udeří ho Gabriella holí do zátylku a brána je volná. Krátká chodba a před třemi vetřelkyněmi se otevírá rozlehlý vnitřní prostor. Až k vysokému stropu se táhnou podél stěn galerie, zaplněné stovkami diváků, příznivců nového boha. Ale prostřední část je volná. Na ní se tísní desítky lidí, zavlečených sem nedobrovolně a určených k obětování. Přesně uprostřed chrámu se nachází v kamenné podlaze otvor ohraničený jenom nízkým zábradlím. Vychází z něho záře, občas se vyvalí i kotouče bílého dýmu. To je brána, kterou má přijít Dahak na svět.

Strážců, Dahakových knězů, je tu jen několik. Zato téměř u otvoru stojí Hope, po jejím boku bůh války Áres a nakrátko ostříhaná plavovlasá dívka.

Hudson vidí Hope poprvé a musí konstatovat, že vypadá úplně stejně jako její matka Gabriella, popřípadě, jako její kolegyně Ren O´Connorová.

V tom okamžiku jsou vetřelkyně odhaleny.

“Xena, je tady Xena,” volají bojovníci v kněžských rouchách a vytahují zbraně pod nimi ukryté., “Na ni, zabijte ji!”

Xena už má v ruce svůj meč a pouští se do boje s přesilou. Není to poprvé a množství nepřátel rychle řídne. I Gabriella se činí se svojí holí a sráží několik útočníků na studenou zem.

 

Hope stojí v temně rudých šatech vedle otvoru a pozoruje boj. Nevyvíjí se k její spokojenosti.

“Áree, dělej něco, zastav Xenu!” poroučí.

“Bez obav,” praví bůh a sahá po meči. Ale ujde jen několik kroků když narazí na jiného protivníka.

“Callisto,” zvolá, “co ty tu děláš. Snad nejsi na straně Xeny? Vlastně, co mě to překvapuje, to už jsi delší dobu. Měla bys uvážit, jestli děláš dobře.”

“Tak já jdu přemlouvat Area a on zatím přemlouvá mne,” pomyslí si Hudson, ale nahlas řekne:

“Pláčeš moc hezky, Áree, ale na špatném hrobě.”

Bůh války se zarazí. Pohlédne dívce do očí, potom na její bílé tričko a překvapeně pronese:

“Ty nejsi Callisto. Ty jsi ta dívka z budoucnosti, Hudson Lajková. Proč jsi s vrátila?”

“Nepůjdeme trochu stranou, všechno ti vysvětlím,” odvětí dívka.

“To nejde, musím zastavit Xenu,” nesouhlasí Áres.

“Nejdřív se musíš zbavit mne,” odvětí Hudson, “a já bych řekla, že nemá cenu se tady prát, lepší bude, když mě vyslechneš.”

Áres nad tím uvažuje. Hudson je bůh jako on. Má stejnou sílu i schopnosti jako Callisto. To všechno ví od Xeny. Asi by ji stejně dokázal porazit. Nemá však chuť s ní bojovat. Jestli se vrátila z budoucnosti právě do této chvíle, jistě to není pro nic za nic. Raději si poslechne, co mu chce sdělit.

“Tak dobře návštěvnice z budoucí doby, povídej,” řekne, “doufám, že to je důležité.”

Hudson ho beze slova vezme za ruku a odvádí ho až ke stěně, pod jednu z galerií.

“Nemůže to být vážnější,” začíná, “jestli dnes zvítězí Dahak tak nejen , že se hodně změní svět, který znám, ale bude to znamenat i konec vaší existence.”

“To je možné,” odpovídá Áres lhostejně, “ale mojí ne, já jsem na jeho straně.”

“Pochybuji, že ti to pomůže. Až Dahak ovládne svět, zbaví se i tebe. Víš,” a podívá se bohu války přímo do očí, “kdo mne sem poslal?”

“Moje matinka Héra, ta má neustále starost o svůj věčný život.”

“Také,” přitakává Hudson,”ale hlavně ty sám”

“Já,” podiví s Áres, ale je na něm vidět, že to na něho zapůsobilo.

“Co mám tedy dělat?” zeptá se poté, co chvilku pozoroval, jak se Xena stále víc probíjí k Hope.

“Nepomáhat tady těm,” a Hudson mávnutím paže ukáže na Hope i na její přisluhovače.

“Dobře,” souhlasí bůh války a lišácky se usměje, “ale ani ty do boje nezasáhneš, ať se Xena a Hope utkají samy.”

“Tak jo,” přikývne Hudson, “u nás říkáme děj se vůle boží, ale v našem případě to zní poněkud nevhodně.”

Xena právě v té chvíli s vydatnou pomocí Gabrielly a její bojové hole skolila posledního za strážců svatyně. Nezanechala za sebou krvavou stopu, jak si před chvilkou Hudson představovala, většinu Dahakových bojovníků jen potloukla, nebo poranila, Gabriella pochopitelně také. Muži kupodivu neprojevili očekávanou horlivost. Nechtělo se jim bojovat do poslední kapky krve. Naopak nechali svou bohyni i nejvyšší kněžku samotné uprostřed chrámu a zalezli raději do temných koutů lízat své rány.

“Jsou to zbabělci,” komentuje jejich chování Gabriella, “cizí krev prolévat ano, ale o vlastní se bojí.”

Xena se s mečem v ruce rozhlíží, ale nikdo si netroufá ji znovu napadnout. Zahlédne pod jedním balkonem i Hudson s Áreem. Vidí že oba klidně stojí a nechystají se nijak zasahovat.

“Zlatá holka,” napadne ji. Přítomnost Area jí dělala velké starosti, díky Hudson už je mohla hodit za hlavu.

“Gabriello, pohlídej to tady, kdyby měl ještě nějaký hrdina chuť postavit se mi do cesty,” říká své přítelkyni.

“Jistě, Xeno,” odpoví malá dívka, “prosím tě neubližuj Seraphin”

Seraphin. Kdysi Gabriellina přítelkyně z mládí, nyní jedna z nejfanatičtějších uctívatelek Dahaka, nejvyšší kněžka jeho sekty. Stála v bílé říze po boku Hope a na Xenu pohlížela s nenávistí. Když se Xena hnula směrem k nim, vyrazila ječivý výkřik a s rukama jak pařáty nataženými vyrazila proti ní, hotová ji třeba i oči vyškrábat, jen aby ji zastavila.

Jelikož neměla žádnou zbraň, nebylo pro Xenu problém se jí zbavit a zároveň splnit Gabriellinu prosbu. Uskočila a udeřila rukojetí svého meče na krátko ostříhanou blondýnku do čela. Seraphin jen vyjekla a svezla se v bezvědomí k zemi. Teď už stále před Xenou jen Hope.


“Kdo to byl?” zeptala se Area Hudson.

“Seraphin, vrchní kněžka Dahakova chrámu,” odvětil bůh.

“Pěkný cvok.”

“Tak už nám to začíná,” říká Áres, “já sázím na Hope,” a vesele se rozesměje.

“Já na Xenu,” odpoví Hudson, ale moc vtipné jí to nepřipadá. Naopak, příliš mnoho je v sázce a Hudson je připravená sama Hope srazit do té studny, pokud Xena neuspěje.


Xena nedává své soupeřce mnoho času na rozmyšlenou. Sotva se zbavila velekněžky, vrhá se na Hope s mečem nad hlavou. Dahakova dcera se k ní prudce otočí a překvapené Xeně vylétne meč z ruky a odletí až ke zdi chrámu.


“To byl pěkný zásah,” komentuje to Áres, “zatím vedeme.”


Xenu ani nenapadne meč hledat. Vytáhne od pasu dýku a znovu na Hope zaútočí. Té už se znovu podobný husarský kousek, jako s mečem, nepodaří. Snaží se svoji telekinetickou silou Xenu odrazit, ale zdá se , že narazila na vyrovnaného soupeře. Xena stojí jako přibitá a její ruka s dýkou směřuje k hrudi zlé bohyně. Několik dlouhých vteřin jsou síly obou protivnic v rovnováze. Obě se snaží objevit v sobě rezervy, aby boj rozhodly ve svůj prospěch. A Xena vítězí. Centimetr po centimetru překonává odpor své soupeřky.


Hudson s Áreem stojí bok po boku a s napětím sledují souboj obou žen. Oba vypadají, že zapomněli, že i oni jsou tu účastni. Změnili se v pouhé diváky.


Někdo však nezapomněl. Gabriella. Byla na tom souboji příliš angažována. Její nejlepší přítelkyně, proti její dceři. Gabriella dobře věděla co je Hope zač, ale ve chvíli, kdy viděla, jak se k její hrudi blíží Xenina dýka, probudily se v ní mateřské instinkty.

“Xeno, nedělej to!”

S těmi slovy se vrhla mezi obě protivnice, aby zabránila smrti své dcery. Při posledním kroku však zakopla o nohy jednoho z omráčených strážných a ztratila rovnováhu. Hlavou vrazila své dceři do hrudi a odhodila jí od Xeny přímo k jícnu té strašné studny. Hope se ocitla polovinou těla nad dírou a marně se snažila udržet. Pravou rukou se chytila své matky za zápěstí.

Ale pád nedokázala odvrátit a jak se řítila do zářícího otvoru, strhla Gabriellu s sebou. Xena vykřikla a hrábla prudce vpřed, aby Gabriellu zadržela. Ale o setinu se opozdila, vyčerpání s předchozího boje zpomalilo její reflexy. A pak už bylo na všechno pozdě. Gabriella i Hope se řítily do té nekonečné díry a nebylo síly, která by je zastavila.

“Ne, Gabriello, ne!” křičela Xena stojíc na samém okraji propasti a bezmocně natahující za mizející přítelkyní obě ruce.


Mezi zajatci, shromážděnými k obětování, byl i starý přítel Xeny a Gabrielly Joxer. Padl pohůnkům sekty do rukou až včera, když chvátal k chrámu pomoci svým přátelům. Zpočátku byl apatický, jako většina přítomných vězňů. Sotva ale spatřil svoji dávnou lásku Gabriellu, rozzářily se mu oči. A když se Gabriella zřítila uprostřed chrámu do pekelného otvoru, okamžitě přiběhl a zůstal stát vedla Xeny. Gabriellu už nezahlédl. Jen viděl, stejně jako Xena, jak žár vystupující z jícnu rychle vyhasíná. Za několik vteřin byla díra tmavá a studená, černý otvor vedoucí někam hluboko, možná až do středu země.

“Gabriello,” šeptal a z očí se mu valily slzy, “není mrtvá, nemůže být mrtvá, že ne, Xeno.”

Xena však neříkala nic, jen z nekonečným smutkem v očích hleděla do nyní už temného otvoru.


Áres viděl, co se uprostřed chrámu přihodilo, ale nevypadal, že by ho to dojalo.

“Tak nám to skončilo nerozhodně,” řekl klidně, “Xena vs. Dahak, jedna, jedna.”

“Ty jsi ale cynik,” odpovídá Hudson, vyděšená tím, jak souboj Xeny se zlou bohyní skončil.

“V každém případě už tu nemám co pohledávat,” konstatuje bůh, “měj se Hudson Lajková a až se vrátíš domů, doufám, že mne najdeš v pořádku.”

“Táhni k čertu,” odpoví mu dívka, ale dřív než to stačí dopovědět, Áres zmizí.

“No skvělé, co budeme dělat teď,” pomyslí si Hudson a běží ke Xeně.


 

Lidé shromáždění v chrámu se pomalu rozcházejí. Ti co byli určeni k oběti se probouzejí s podivného transu a když se úplně vzpamatují, vesele utíkají domů, šťastní, že unikli jisté smrti. Vyznavači Dahakovi odcházejí méně radostně, ale z jejich tváří je patrné, že prohráli jen bitvu, nikoliv válku.

Z kamenné podlahy se zdvihá i Seraphin, ozdobená modřinou na čele, avšak se stejnou nenávistí v očích. Míří ke Xeně. Hudson jí zastoupí cestu.

“Co mi chceš, Callisto?” praví zlostně na krátko ostříhaná blondýnka. Seraphin je dost vysoká, skoro stejně jako Hudson a byla by i půvabná, nemít ve tváři zuřivý výraz. “budeš litovat toho, že jsi se postavila proti mému pánovi.”

“Dost pochybuji. A tobě radím, abys koukala zmizet, než mě naštveš a udělám ti modřinu i nad druhým okem.”

“Ještě jsme neskončily,” zaskřehotá Seraphin, “můj pán přijde a vy všichni budete pykat za svou opovážlivost.”

A hrdě odchází z chrámu.

“Tohle říkáte vždycky,” pomyslí si Hudson při vzpomínce na filmové padouchy, “vymysli si něco nového.”


Hudson přijde až ke Xeně a podívá se do temné studny.

“A sakra,” řekne.

Xena zdvihne hlavu. Chvilku vypadá, že svou blonďatou přítelkyni ani nevnímá. Ale pak přeci jenom zareaguje.

“Hudson Lajková, nemůžeš něco udělat?”

Dívka hledí do otvoru a soustředí se. Náhle zavrávorá, a málem upadne na záda. Zdvihá hlavu a pohlédne na Xenu.

“Dolů bych se možná dostala,” říká zamyšleně, “ale ani to není jisté. Nemohu se jen tak přesunout do míst, která vůbec neznám. Ale určitě bych se nedostala zpátky. Tam dole působí síly o kterých nic nevím, ale jsou silnější než moje.”

“Co můžeme dělat?” ptá se Xena nezvykle bezradně.

“Gabriella není mrtvá,” odpovídá plavovláska, “ale je teď v Dahakových rukou. Budeme ji muset z jeho vlivu vyprostit, než se z ní stane druhá Hope.”

“Gáby nikdy nebude sloužit zlu,” říká vytáhlý mladík stojící vedle Xeny.

“Ráda bych sdílela tvůj optimismus,” odpoví mu Hudson a pak se zarazí, “Ty jsi Joxer?”

Mladíka ta otázka překvapí.

“Ano,” odpovídá a pak mu to dojde, “ty asi nejsi Callisto. Ty jsi ta dívka co zachránila Xenu, že jo.”

Chvilku se na ni dívá.

“Vy jste ale úplně stejné,” konstatuje překvapeně.

“To říká každý, tak to asi bude pravda,” pomyslí si Hudson a nahlas řekne, “my teď společně s Xenou,” a po malém odmlčení “i s tebou, půjdeme zachránit Gabriellu.”


“Xeno, Joxere, pojďte pryč z toho proklatého chrámu. Nemá smysl koukat pořád do té díry. Odtamtud se Gabriella nevrátí,” říká Hudson Leicková svým přátelům, “Už tady stejně nikdo jiný není, představení skončilo.”

Xena rychle pochopí marnost svého počínání, popadne Joxera za ruku a vleče ho ven. Joxer se maličko vzpouzí, nejraději by u temného otvoru i nadále vartoval, ale v duchu musí i on uznat, že to je nesmyslné počínání.

Na vrcholku protilehlého kopce, kde se před pár hodinami tak bouřlivě přivítala Gabriella s Hudson, se ještě jednou všichni tři otočí a pohlédnou na chrám. I prázdný a opuštěný vypadá zlověstně. Nikdo z nich však netuší, že jsou poslední, kteří ho vidí stát. Za pár hodin se obrovská stavba sesype jak domeček z karet a na paměť nedávných chvil tu zůstane jen obrovitá hromada sutin.


 

Zachránit Gabriellu. To se snadno vysloví. Ale dokázat to zdaleka tak jednoduché není. O tom se Xena s Hudson Leickovou přesvědčily velice brzy. Těžko se zachraňuje někdo o kom vůbec nevíte, kde vlastně je.

Přesně to se přihodilo oběma našim hrdinkám. Nejen, že nebylo vidu ani slechu o Gabrielle, nikdo nic nevěděl ani o Dahakovi a Hope. Jejich stoupenci se sice nepravidelně scházeli na různých místech po celém Řecku, ale ani nikdo z nich neměl tušení, co se s jejich milovaným bohem vlastně stalo. Důsledkem toho i počet přívrženců nového boha rychle klesal, a nebýt nepřítomnosti Gabrielly, Xena ani Hudson by si na to nestěžovaly. Nakonec zůstala jen hrstka nejvěrnějších a nejfanatičtějších, v čele s velekněžkou Seraphin.

Xena dvakrát Seraphin vyhledala. Blonďatá dívka se zpočátku tvářila nepřátelsky, ale i ona měla o Gabriellu strach. Navíc ji přesvědčilo, že se jí Xena nesnažila zastrašovat, nýbrž se smutkem v hlase prosila o pomoc. Ale mnoho jí nepomohla. Řekla jen, že Gabriella je určitě naživu a že se vrátí v čele Dahakových armád po boku své dcery Hope. Nevěděla však kdy a odkud.

Hudson Leicková brzy zjistila, že její druhý výlet do minulosti se trochu protáhne. Kvůli současnosti se nemusela trápit, vždyť se mohla vrátit do té samé minuty, v které ji opustila. A ve starém Řecku se jí také líbilo. Krajina bez aut a smogu. Bez věčného pospíchání a nestíhaných termínů schůzek. I když její noví přátelé si jistě uměli zařídit život v současnosti tak, aby se těmto stresujícím faktorům pokud možno vyhýbali.

Putování po Řecku s Xenou po boku ji každý den přinášelo nové zážitky. Ne kvůli zápasům s různými pobudy, či dokonce netvory. Naopak, za celý měsíc putování krajem křížem krážem, nemusela Hudson ani Xena meč vůbec použít. Xenu vítali skoro všude s otevřenou náručí a jí i když ji všude považovali za Callisto, kupodivu taky. Za ten rok, co ona ukončila s Xenou boj, už nikomu její minulá pověst nevadila.

Skutečnou Callisto za ten měsíc neviděly ani jednou. Xena říkala, že se objevuje jenom občas. Hned poté co zachránila Gabriellu před Velascou a sama se stala bohem, se o další dění v Řecku přestala zajímat. Cestovala po celém světě. Byla v zemích o kterých Xena nikdy předtím ani neslyšela. V Americe, v Austrálii, dokonce i na nějakém Novém Zélandě, což je prý odsud strašně daleko. Potom také v zemi, kde leží stále sníh a je tam pořád tma. Ani neměla jméno.

V poslední době ji zaujali nějací indiáni žijící v Americe v zemi zvané Mexiko. Tam je skoro celý čas a v Řecku se vůbec neobjevuje.

“Když tu byla naposledy,” povídá Xena, “málem to dopadlo špatně. Tenkrát sem přišla Hope, která mne už od narození nenáviděla. Vypadala jako malá dívka, asi tak ve věku mého syna. A to byla teprve půl roku stará. Chtěla mého syna zabít. Jen tak, aby se mi pomstila. A narazila na Callisto. Byla na ni jak mílius, aby ji získala na svou stranu. Poštvala ji zabít Solana a ona to málem udělala. Na poslední chvíli zjistila, že je to můj syn a odvedla ho do bezpečí."

“Nebýt toho, že jsi nám pomohla se smířit, jistě by ho zabila,” dodává Xena, ”takhle ho naopak před tou stvůrou zachránila. Za život svého syna tak vděčím tobě i jí.”

Xena se usměje, ale hned zvážní.

“Kéž bychom mohly zachránit i Gabriellu!”

“Zachráníme,” odpovídá Hudson, “ten netvor jí nebude držet věčně v podzemí, tam mu není nic platná. A až vyjde ven, tak budeme mít šanci.”

“Šanci říkáš. Jen jestli v té chvíli nebude už navždycky jeho. I když nevěřím, že by se moje Gabriella mohla stát také netvorem.”

Xena většinu času vypadala, že žádnou morální podporu nepotřebuje. Ale občas byly chvíle, kdy na ni příliš doléhalo vědomí viny a tehdy byla ráda, že není úplně sama a že je Hudson stále po jejím boku.


“Podívej, Xeno, támhle někdo běží,” ukázala Hudson rukou “co to vyvádí?”

Mladík co se objevil proti nim na cestě se choval, jako by zešílel. Poskakoval, mával podivně rukama, zdálo se dokonce, že něco křičí.

“To je Joxer,” zvolala Xena a s úžasem na starého přítele pohlížela. Viděla ho naposledy před měsícem, poté co společně opustili Dahakův chrám. Xena tehdy vyrazila jako chrt, doufajíce že brzy Gabriellu najde. Joxer jejímu tempu nemohl v žádném případě stačit a od té doby o něm Xena ani Hudson neslyšely.

“Vypadá, že ví něco co my ne,” konstatuje Hudson při pohledu na blížící se vytáhlou postavu.

“Gabriella,” vydechne Xena a na tváři se jí zračí napětí.

“Jistě. Ale nedělej si moc nadějí, podívej na Joxera, nevypadá nadšeně.”

Xena už to nemůže vydržet a vyběhne mladíkovi v ústrety.

“Joxere,” volá, “co je, co se stalo?”

Joxer se zastaví a stěží popadá dech.

“Xeno, Hudson, jsem rád, že jsem vás našel,” říká, “Dahak se vrátil!”

“A co Gabriella?" ptá se napjatě Xena.

“Přijde brzy. Se svou dcerou Hope. Jako Dahakovy bohyně. Já mám o Gabriellu hrozný strach. Že už nikdy nebude taková jako dřív,” Joxer vypadá, že má slzy na krajíčku.

Xena chce něco říci, ale Hudson jí předejde:

“Jak mohl přijít Dahak dřív než Gabriella a Hope?”

“Podařilo se mu získat lidské tělo, tělo hrdiny.”

“Co to znamená?" ptá se Hudson a pohlíží na Xenu, ale ta také jen bezradně krčí rameny.

“Vysvětli nám to Joxere,” říká.

Mladík toho však moc neví.

“Někde na blízkém východě, v Mezopotámii mu otevřeli bránu jak jsem slyšel.”

“Kdo? Hope nebo Gabriella?” leká se Xena.

“Ne ty ne. Někdo, nevím kdo....”

“A co je s tím hrdinou?” ptá se Xena.

“Potřeboval jeho tělo, aby tady mohl zůstat napořád.”

“Kdo byl ten hrdina?” a Xena se náhle zarazí, “neříkej mi, že to byl někdo koho znám, někdo blízký.”

“Ano, Xeno, bohužel..... Joláos,” smutně pronese Joxer.

“Ne, ne, ne!" křičí Xena, ale pak se uklidní, “to znamená, že Joláos je po smrti a Dahak má teď jeho tělo a jeho podobu?”

“Ano, je to tak,” souhlasí Joxer, “ale to není všechno. Před několika dny přišel sem, do Řecka a ihned začal shromažďovat svoje věrné. A chystá se přivést své bohyně, Hope,” a Joxer se zarazí. Po chvilce tiše dodá, “a také Gabriellu.”

“To snad je dobrá zpráva,” říká Hudson, “proč se tváříš, jako když se vracíš z pohřbu. Kde máme toho Dahaka hledat?”

“Připlul lodí do té velké zátoky severně od Athén,” odpovídá Joxer.

“Snad nemíří tam?” ptá se Xena “v Athénách přeci nikdy žádné příznivce neměl.”

“Kdepak,” odpovídá mladík, “jde do hor někam k Olympu.”


“Dobře,” říká po chvilce přemýšlení Xena, “začneme v té zátoce. Joxere, musíme tě tady nechat, vždyť nemáš koně.”

“Tak mě vezměte za sebe.”

“Raději ne, máme moc naspěch,” odmítá takovou myšlenku Xena.

Hudson už sedí na svém hnědákovi, Xena se vyhoupne na Argo a obě vyrazí na severovýchod do vzpomínané zátoky. Dobře vědí, že tam už nikoho nezastihnou, ale někde se začít musí.

Na oprávněnou otázku, proč Hudson nevyužije svých schopností a nepřenese tam sebe i Xenu rovnou, jsou dvě odpovědi. Za prvé: obě se dohodly, že použijí božských schopností jen v nejkrajnějším případě, za druhé: jejich koně teleportaci snášejí moc špatně a tak je tím nechtějí týrat.


 

Zátoka byla opravdu na sever od Athén, ale pořádný kus cesty. V současné době možná stojí na skalách v okolí pěkná řádka hotelů pro lidi využívající zdejší nádherné písčité pláže a průzračnou modrou vodu k odpočinku a rekreaci.

Ale v době Xeny ještě turistický průmysl neexistoval a tak skalnaté pobřeží, kde kromě několika skromných keříků nic nerostlo, nebylo pro lidi atraktivní.

Přesto tu byl docela čilý ruch. Xena s Hudson stály na jedné z okolních skal a sledovaly lidi přicházející ze všech stran, sestupující k moři a klekající do písku. Někteří dokonce písek i líbali.

“Co blbnou?” ptá se Hudson.

“Líbají písek v místech. kde se Dahakova noha poprvé dotkla řecké země,” odpovídá zachmuřeně Xena.

“No jasně,” pokračuje blonďatá dívka, “tihle fanatici. Jsou to pořád stejný magoři. I za našich časů.”

Lidé, poté co se dotkli svatého místa, odcházeli všichni jedním směrem. Tam kam odešel i jejich nový bůh.

“Nemůžeme zabloudit,” ukazuje Hudson rukou na skupinky lidí odcházející směrem k horám, “jestlipak ten darebák ví, že za ním přijdeme?”

“Jistě, že to ví a zřejmě je mu to jedno. To není dobré. Jestli je opravdu tak silný, že se nás nemusí bát.”

“A co když opravdu je?”

“Tak to bude konec nejen s námi, ale i s tvým světem,” říká Xena, “ale já věřím, že tak silný není.”

“Dobře,” přikývne Hudson, “jdeme mu vyprášit kožich.”


“Počkej, počkej,” zarazí se na poslední chvíli Xena, “támhle připlouvá nějaká loď,” a ukazuje rukou na volné moře.

“Ty myslíš že to jsou pronásledovatelé,” praví Hudson a pozorně se na loď zadívá, “Tihle nás nevytrhnou. Taková kocábka.”

“Neřekla bych, že na tom záleží.”

“Měli by mít alespoň řadovou loď.”

“Co to je?”

“Válečnou.”

“Máš na mysli galéru?”

“No třeba.”

“Stejně tu musí přistát a honit Dahaka po zemi, tak je jedno, jakou lodí připluli,” ukončí diskusi Xena. “a pár schopných lidí je lepší než celá armáda lemplů.”

“Aby tam nebylo jen pár lemplů,” usměje se Hudson.

“Ti by se utopili po první hodině plavby.”

“Však uvidíme.”

 

Mezitím loďka, a je opravdu maličká, dojela až ke břehu. Zapíchla se do písku pár metů od suché země. Vyskakují z ní dva muži a jak to vypadá je to celá posádka. A navíc ten menší není muž, ale žena.

“A to je všechno,” komentuje to Hudson “prima”

“Jen neříkej, větší posilu jsme si nemohly přát,” odpovídá Xena, “to je Hercules.”

“Takovej kluk,” podiví se Hudson, “a co ta zrzavá kráska s ním, co je zač?”

“Nevím, v životě jsem ji neviděla,” říká Xena a hlas jí potemní.

Hudson si toho všimne a zasměje se.

“Poslechni, Xeno, neměla jsi s tím Herculem něco?”

“Ano,” odpovídá Xena neochotně, “ale už strašně dávno.”

“Myslím, že tak dávno to nebude,” odpovídá Hudson a potměšile Xenu pozoruje, “kdyby pohled zabíjel, tak je ta zrzavá holka už po smrti.”

Xena se k ní prudce otočí.

“Hele nech toho!” vyštěkne, “jsi stejná jako Callisto.”

“To já jsem dávno,” směje se blondýnka, “no ono se to nějak vysvětlí. Třeba je to Herculova sestra.”

“Moc bych se divila,” odpoví Xena, kterou už první nával žárlivosti přešel.


Hercules se svoji společnicí přešli písečný pás a stoupají vzhůru k oběma mladým ženám. Ty vzaly koně za uzdy a jdou jim v ústrety.

Hudson se pozorně dívá na Hercula. Nejslavnější Řecký hrdina o kterém se mluví i v současnosti, ji pochopitelně zajímá. Je veliký, urostlý, ale není na něm nic zvláštního. Kdyby se Kevin Sorbo ostříhal a o nějakých 15 let omládnul, vypadal by úplně stejně. Blonďaté dívce je na první pohled sympatický. Totéž může říci o rusovlásce, která připlula s ním. Má na sobě kalhoty, tmavě rudou halenu a u pasu nepříliš velký meč. Na nose a na tvářích má plno jemných pih, ale přesto je velice půvabná.

“Ani se Xeně nedivím, že na ni žárlí,” pomyslí si Hudson, “ta dívka bude pro ní těžkou soupeřkou.”

“Zdravím tě, Hercule,” řekne Xena. Přistoupí k němu, stoupne si na špičky a políbí ho na tvář. Hercules ji lehce obejme, ale hned se z jejích paži vyprostí a přistoupí k Hudson.

“Callisto,” řekne.

“Ráda tě vidím,” odpoví mu dívka, “stále ti chutnají jablíčka?” zeptá se. Neví jistě, co se mezi skutečnou Callisto a Herculem vlastně odehrálo, ale po minulých zkušenostech může předpokládat, že se to moc od seriálu lišit nebude.

“Chceš si zase hrát na zlou Callisto?” zeptá se ji slavný hrdina, “já vím, že už to není pravda.”

“Já můžu,” odpoví dívka, “Nikdy jsem zlá nebyla.”

“Ty chceš říci……….” zarazí se Hercules.

“Ano. Ta, co je jí tak hrozně podobná, to jsem já.”

“Moc mě těší, slyšel jsem o tobě jen to nejlepší,” říká Hercules a podává blonďaté dívce ruku.

Potom se otočí ke své společnici a představí ji:

“Xeno, Hudson Lajková, to je moje přítelkyně Morrigan. Ona je...”

“Z Irska,” řekne Hudson.

“Jak to víš?” táže se překvapeně slavný hrdina

“Vypadá tak.”

“Něco se ti na mně nelíbí?” zeptá se pihovatá dívka dokonalou řečtinou a doširoka rozevře velké zelené oči.

“Právě naopak,” usměje se Hudson, “jsi moc půvabná.”

“Děkuji,” řekne přátelsky Morrigan, “a co ty, Xeno?”

“Jako bysme tu neměly dost starostí samy se sebou,” odsekne Xena, “ještě nám sem polezou nějaký přivandrovalci z bůhví jakého zapadákova. Doufám, že tě nebudeme muset vodit za ručičku, aby sis tu neublížila,” dodá pohrdavě.

Hercules chce zasáhnout a pokročí vpřed. Ale pak se usměje a mávne rukou. Nechá Morrigan, ať si to s Xenou vyříkají samy.

Morrigan nejprve zasvítí oči zlostí, potom však klidně řekne:

“Od nás z Irska zase vypadá jako hrozný zapadákov celé vaše slavné Řecko. A že se o sebe dovedu postarat sama o tom nepochybuj.”

“Nevím, nevím ty zrzavá majolenko, co budeš dělat, až narazíš na opravdové problémy. Na to jsem moc zvědavá,” pokračuje Xena nepřátelsky.

Morrigan mrkne na Hercula a když vidí, že přikývl, řekne:

“To ti ráda předvedu,” a sáhne rukou po meči.

Xena udělá totéž a......

...... už leží na zemi na zádech. Zrzavá dívka jí klečí ne hrudi a dýkou se dotýká jejího hrdla.

“Nějak tě přešel humor, Xeno,” řekne jí, vyskočí a zastrčí dýku zpět za pás.


Xena také vyskočí na nohy. Vypadá překvapeně a zmateně.

“Co se stalo?” ptá se Hudson Leickový.

“Je strašně rychlá,” odpovídá dívka, “Radši jí dej pokoj. Ona není úplně člověk.”

“Tak co je zač?” říká Xena, “bůh nebo netvor”

“Řekla bych, že něco jako Hercules. Napůl bůh, napůl člověk.”

“Stejně mě štve.”


“Nechcete se vy dvě udobřit,” říká Hercules a drží při tom Morrigan okolo ramen.,”máme teď jiné starosti a společného nepřítele.”

“Tak jo,” odsekne Xena, ale je vidět, že zrzavou dívku jako spojence považuje jen za nutné zlo.


“Pojďte vyrazíme,” obrací se Hercules ke své malé partě. Je z rozepře mezi Xenou a Morrigan celý nesvůj. Může být sebevětší hrdina na bitevním poli, ale ženám asi moc nerozumí. Zřejmě si ani plně neuvědomil, proč Xena na jeho rusovlasou přítelkyni tak vylítla. Hudson mu jde na pomoc.

“Hercule, co se vlastně stalo v Mezopotámii?” ptá se ho.

“Vydáme se za těmi lidmi a cestou vám všechno povím,” odvětí Hercules.

Jelikož nemají s Morrigan koně, musí se jít pěšky. Jen si oba připevní svoji bagáž ke koním Xeny a Hudson.

Morrigan jde k Argo, ale Xena to spatří a sykne:

“Tam pro tebe není místo.”

Zrzavá dívka jen pokrčí rameny a dá svůj batoh k sedlu hnědáka.

“Jsi cvok,” řekne chladně Xeně.

“To znovu neříkej,” zasyčí tmavovláska

“Tak se tak nechovej.”


Hudson si odvede Morrigan stranou. Ta rusovlasá Irka je jí velice sympatická a ráda by je s Xenou smířila.

“Nezlob se na Xenu,” říká jí, “ona dřív s Herculem chodila.”

“To by mě napadlo i kdybych to už nevěděla,” odpoví Morrigan, “ale nemyslím, že jí to omlouvá. Kromě toho se na ni nezlobím, jen mi nějak nepřirostla k srdci.”

“Ona má teď velké starosti. Její nejlepší přítelkyně Gabriella...”

“Gabriella,” skočí jí Morrigan do řeči, “kde vůbec je, ráda bych jí poznala. Hercules říká, že je moc fajn holka.”

A rozhlíží se kolem, jako by čekala, že Gábinu předtím přehlédla.

“Tak malá zase není,” usměje se Hudson,”ona tu nemůže být. Proč myslíš, že jdeme také proti Dahakovi.”

“Snad nezabil také Gabriellu,” lekne se Morrigan a zelené oči jí zasvítí jak kočce.

“Proč se tak bojí o Gábinu, když jí v životě neviděla,” podiví se Hudson.

“Nezabil,” odpoví, “ale je v jeho rukou. Vždyť ona je vlastně něco jako jeho manželka.”

"Víš, že Jolaos Gabriellu miloval?” zeptá se Morrigan.

Hudson je překvapená.

“To slyším poprvé. Gábina o něm nikdy nemluvila. Proto chtěl Dahak Joláovo tělo?”

“Nechtěl,” odvětí zrzavá dívka “ten netvor chtěl získat Herculovo, ale neuspěl. A tak se spokojil s Joláem.”


“Proč nejdeme za všemi těmi poutníky?” ptá se Hudson, když si všimne, že Hercules odbočil z cesty.

Hercules se zastaví a počká, až k němu všechny tři ženy dojdou.

“Morrigan to ví a vám to povím, abych nenapínal vaši trpělivost,” začne, “my, ani tady, jak jsme se sešli, nemůžeme nad Dahakem zvítězit.”

“To nezní moc dobře,” řekne Xena kousavě, “nechceš začít znovu a lépe?”

“Tak jak myslíš,” přikývne Hercules, “Dahak je nezranitelný a nesmrtelný a jeho dcera Hope bude brzo taky.”

“Počkej, zadrž ještě,” přeruší ho znovu Xena, “ty říkáš Hope, ale co Gabriella?”

“Co je s Gabriellou, co se jí stalo?” poleká se Hercules, “mně bylo hned divný, že není s vámi.”

“No vidím, že musím začít já,” praví Xena a ve zkratce Herculovi vylíčí, co se odehrálo v Dahakově chrámu už víc než před měsícem. Ani v této chvíli však nezapomíná Morrigan úplně ignorovat.

“To jí tak hrozně vadím, že se tváří, jako když tady nejsem?” ptá se zrzavá dívka Hudson a začíná být naštvaná.

“Já nevím,” bezradně krčí rameny blondýnka, “takovou ji neznám, asi má nervy na pochodu. Snaž se to přehlížet.”

“Pokusím se, ale ať to nepřehání.”


“Jestli má Dahak v moci Gabriellu, jistě z ní chce udělat svoji další bohyni,” pokračuje Hercules, “a tady se dostáváme k tomu, co vám musím povědět. Vím to od asijských mudrců, kteří příchod boha zla předpovídali už dlouhé roky, i když mu říkali jinak. Tento bůh čerpá svoji sílu a moc ze svého, tak bych řekl druhého já, které žije někde v podzemí. To je třeba zničit a potom se stane i on smrtelným.”

“A kde to, jak ty říkáš druhé já, máme hledat?” ptá se Xena.

Hercules ukáže prstem dolů pod sebe.

“No to je moc přesné,” ušklíbne se Xena “mám si přinést lopatu a začít kopat?”

“Alespoň bude od tebe pokoj,” řekne Morrigan.

“Hele, ty zrzavá důro,” vyjede na ni Xena.

“Nemyslíš, že to stačí,” chytí ji Hudson za ruku sahající po meči.

“Tak ty jsi také proti mě, ty… ty jedna Callisto,” řekne Xena vztekle, ale pak jí dojde, že to přehání a snaží se uklidnit, “promiň Hudson, já to tak nemyslela.”

“I kdybys myslela, tak to není žádní urážka srovnávat mne s Callisto. Jenom to není moc originální,” zasměje se blonďatá dívka.

“Díky, tak já si dám pozor,” povídá Xena, “ale ona si začala.”

“Začala jsi ty, Xeno,” říká Hercules opět vyplašený jejich hádkou, “ale přestat by jste měly obě, myslím, že není vhodná doba na rozepře.”

“To teda ne,” řekne chladně Morrigan, “nejsem zvyklá, aby se mnou někdo takhle jednal, i kdyby to byla sama slavná bojovnice Xena. Buď s tím přestane a omluví se mi, nebo ať táhne ke všem čertům.”

“Ke všem čertům půjdeš brzo ty,” odsekne Xena, “stejně už tak vypadáš. U vás jsi možná bůh, ale tady v Řecku nejsi nic a buď ráda, že se vůbec s tebou taháme.”

“Nech toho, Xeno,” poprvé, co je tady zakřičí Hudson, “už tě mám dost a jestli se nedáš do figury, tak půjdu s Herculem a Morriganou sama a nechám tě tady i s tou tvojí pitomou žárlivostí.”

Xena strašně zbledne a chviličku vypadá, že se o ní pokouší mrtvice.

“Kdybys byla Callisto,” začne tiše, “tak tě pošlu do p....., no do Mexika, za těmi jejími indiány, ale že jsi to ty...”

Xena se pomalu otočí k zrzavé dívce. Nechce se jí do toho, ale překoná se.

“Promiň mi to, Morrigan, i ty, Hercule, já nevím co to se mnou je. Mám asi nervy v háji,” a podává mladé Irce ruku.

“Kdyby viděl Dahak, jak si tu jdeme po krku, jistě by si mnul ruce radostí,” řekne Morrigan, “tak jo, Xeno, uzavřeme mír,” a přijme podávanou pravici.


“Když jsme se konečně domluvili, tak bych rád pokračoval,” začne znovu svoji řeč Hercules, “aby mohl být Dahak nesmrtelný, musí mít ve své blízkosti své druhé já, netvora žijícího pod zemí a vycházejícího na denní světlo jen v noci.”

“To jsi řekl moc hezky,” podotkne Morrigan.

“Cože?”

“No s tím denním světlem.”

“Aha, no jo,” a Hercules se opraví, “asi nesnáší denní světlo, takže může vylézt ven jen v noci. Tenhle netvor musí být velice blízko svého prvního já v Joláově těle a tak Dahak vyhledává místa, kde jsou poblíž jeskyně, popřípadě celé jeskynní komplexy.”

“Proto se odstěhoval do hor a ne do nějakého města, kde by nemohl mít svého netvora nablízku,” dodá Morrigan, “takže tu lopatu ani nebudeš, Xeno, potřebovat.”

“Moc vtipný,” ušklíbne se princezna bojovnice.


“Nemá význam pokoušet se útočit přímo na Dahaka. To jsem udělal a nedokázal jsem vůbec nic. Ten netvor se mi vysmíval a jen si se mnou pohrával a....." Hercules se odmlčí.

“Je strašně těžké,” doplní ho Morrigan, “bojovat proti někomu, kdo vypadá jako váš nejlepší přítel.”

“To já znám,” řekne Xena, “ale já to dokázala”

“Počkej, Xeno,” zarazí ji Hudson, “Hope sice vypadá stejně jako Gabriella....”

“Ty zase jako Callisto.”

“To sem teď nepleť,” nedá se světlovlasá dívka přerušit, “ale Gábina při tom stála po tvém boku. Kdybys měla bojovat přímo s Gabriellou, která by byla pod vlivem zla, co potom, no.”

“Stát se ti to může,” řekne Morrigan.

“Co ty o tom víš,” odpoví jí Xena, ale bez dřívější zloby v hlase, “bojovat se zlem, s netvorem přímo v sobě.”

“Znám to moc dobře,” řekne smutně Morrigan, “mám minulost hodně podobnou té tvé.”

Xena ucítí příliv sympatií k té půvabné rusovlasé dívce a sama sobě se diví, jak ji mohla ještě pře chvilkou tak nenávidět.


“Stejně mě děsila představa napadnout Dahaka uprostřed jeho vyznavačů. Těm by se to nelíbilo a jsou tak zblblý, že by se to celé neobešlo bez hrozného krveprolití,” říká Hudson.

“Tomu se můžeme vyhnout,” souhlasí Hercules, “nebo dokonce musíme, protože by to k ničemu jinému než k masakru nevedlo.”

“Takže najdeme jeskyni co nejblíže místu, kde se Dahak se svými přívrženci schází, vnikneme tam a tu jeho stvůru zabijeme,” ověřuje si Xena, “a dál?”

“Musíme chytit Dahaka, dřív než někam zaleze,” řekne Morrigan.

“No dobře, tohle už necháme na vás,” souhlasí Xena, “ale co Hope a Gabriella?”

“Přesně nevím,” přizná Hercules, “jestli z nich chce mít Dahak své bohyně, musí být také nesmrtelné. To znamená, že by měly mít i ony své druhé já, ty netvory v podzemí.”

“Třeba je ještě nemají,” uvažuje Hudson, “když se dosud neukázaly na veřejnosti.”

“Tak kde jsou?” ptá se Xena. “Najdeme je, Hope zabijeme a Gabriellu osvobodíme.”

“Kéž by to bylo tak jednoduchý,” řekne skepticky Hercules.

“Třeba je. Já bych řekla, že Gabriellu stále ještě nemá ten grázl ve své moci. Jinak by se s ní dávno svým ovečkám pochlubil,” povídá Hudson, “a Hope také ještě nebude nesmrtelná.”

“Takže jdeme včas?” ptá se Xena

“Vypadá to tak. Ale nejprve musíme najít tu jeskyni. V ní pak tu stvůru a nakonec zbyde to nejjednodušší, zabít ji.”

“Obdivuji tvůj smysl pro humor Hudson Lajková,” říká Hercules, “nikoho by nenapadlo, že nejsi zdejší. Budeš nám všem scházet, až se zase vrátíš domů.”

“Já vím,” odpoví dívka, “ale nemůžu tu zůstat. Každé hraní z časem je moc nebezpečné a bozi moc dobře vědí, proč to nedělají.”

“A že jsi tady a pomáháš nám v boji proti Dahakovi, nebezpečné není?” ptá se Morrigan.

“Je a hodně. Ale pořád míň, než kdyby Dahak zvítězil.”

“No, Hudson, nechval dne před večerem,” podotkne Xena, “ještě neprohrál.”


Hercules a všechny tři mladé ženy se k večeru přiblížili do míst, kde se scházeli příslušníci nové sekty. S posledními paprsky slunce vyšplhali mezi temnými skalami na přírodní galerii tyčící se nad rozsáhlou kotlinou. Měli odtud dobrý výhled, co se děje pod nimi, zato zezdola je mohli jen těžko zahlédnout. Kotlina byla ze všech stran obklopena bílými i tmavými skalami, na jejím dně rostlo jen několik pokřivených stromů.

Přímo na proti na nejvyšší bílé skále byla podobná galerie, za kterou se ve tmě rýsoval vstup do velké jeskyně. Od galerie vedly dolů široké, hrubě vytesané schody.

Kotlina byla plná lidí, vyznavačů Dahaka. Sotva se setmělo, ozářilo prostor světlo mnoha pochodní, které lidé zapálili. Nejvíc se jich hromadilo okolo a na tom obrovitém schodišti.

Hudson na divadlo pod sebou hleděla a měla divný pocit.

“Něco mi to připomíná,” přemýšlela, “někde jsem to už viděla. Ale kde? Už vím! Kdysi dávno ve filmu s Arnoldem Schwarzenegerem. Jak ono se to jenom jmenovalo? Conan. Ano, to je ono, Barbar Conan. Byla jsem ještě malá holka a hrozně se mi to tenkrát líbilo.”

“Oni byli taky čtyři, nebo dokonce jenom tři. Jenže to bylo ve filmu. Kdežto teď,” a Hudson až zamrazilo při představě, že by to všechno nebylo pravda, že to je jenom sen. To ne! Jistě ne! Vůbec by si nepřála se teď probudit.

“Hudson, nespi,” ozvalo se vedle ní, až dívka povyskočila.

“Copak, já myslela, že bohové nemusí spát a ty si tu klidně pochrupuješ.”

Blonďatá dívka se rychle vzpamatuje.

“Morrigan, jsem ráda, že jsi to ty, já se lekla, že si mi všechno jenom zdálo.”

“Bohužel ne, jen se podívej,” a rusovláska ukazuje do údolí, kde začíná podivná bohoslužba. Vlastně ani tak podivná není, z hlediska dívky z dvacátého století. Jen kostel tu chybí, jinak by to vypadalo jako obyčejné kázání. Na ochozu přímo naproti stojí drobná postava a promlouvá ke svým ovečkám. Až sem není nic slyšet, ale lidé stojící mnohem blíž svému novému mesiáši rozumějí a poslouchají ho v naprosté tichosti.

“Nemusíme koukat na to divadlo,” říká Xena, “měli bychom najít tu jeskyni, támhle jednu vidíme,” a ukazuje na temný otvor za Dahakovými zády.

“Nebude tu asi jediná,” odpovídá Hercules, “Pochybuji, že tohle bude ta správná.”

“Tady může být jeskyň jak nas....., no prostě spousta,” přidává se Hudson, “Vždyť je to tu samý pískovec a vápenec.”

“Co to je?” ptá se Xena, “tak říkáte u vás těm skalám tady okolo? Hmm, to je chytré a výstižné. Z těch bílých se opravdu dělá vápno.”

“A z těch tmavých písek, že jo?”

“Ne to ne. No vlastně taky, ale sám od sebe.”

“Vy dvě ale máte starosti,” diví se Hercules, “Já myslel, že v budoucnosti budete vážnější a zodpovědnější.”

“O takovou budoucnost bych ani nestála,” odporuje mu Xena.

“Lidi jsou furt stejný Hercule, nemusíš mít strach,” povídá Hudson, “nejsou horší než tady. Ale ani lepší.”


Mezitím se úplně setmělo.

“Měli bychom vyrazit pátrat po té jeskyni,” navrhuje opět Xena, “asi by bylo rozumné se rozdělit, ať máme větší šanci. Já půjdu s Herculem a Hudson vyrazí s Morrigan.”

“Dobrý nápad,” souhlasí Hudson, “ale lepší bude, když s Herculem půjdu já.”

“Já mám ještě lepší nápad,” přidá se Morrigan. Když se k ní Xena i Hudson otočí, řekne: “Nejlepší bude nechodit nikam, protože v téhle tmě se tady v těch skalách akorát zabijeme.”

“Ráda bych ti řekla něco peprného,” spustí Xena zhurta. Ale pak se usměje: “Ale neřeknu nic, protože máš pravdu.”

“Počkejte, pojďte sem ke mně,” zašeptá Hercules, který stojí na výběžku skály kousek stranou, “opatrně ať nesletíte dolů.”

Všechny tři jeho společnice k němu přiběhnou a podívají se kam urostlý muž ukazuje. Měsíc zrovna vykoukl z mraků a celou krajinu trochu ozářil svým bledým světlem. A tak i přes velkou vzdálenost vidí Hercules i ostatní na jedné skále poblíž Dahakovy svatyně vztyčenou obrovitou postavu.

“No nazdar,” říká Xena, “to je on, ten netvor. Poslouchá hlas svého pána. Ten je ale obrovský.”

“Myslím, že tak velký nebude,” odvětí Hercules, “tma a měsíční světlo hodně zkreslují. Já bych řekl, že nebude o moc větší než já.”

“Hlavně že víme, kde ho hledat,” řekne Hudson, “zítra ráno tam půjdeme a někde na té skále najdeme vstup do jeho jeskyně.”

“Dobře,” souhlasí Hercules, “ti lidé dole budou po dnešní noci spát jak nemluvňata a ničeho si nevšimnou.”

“Navíc denní světlo je pro nás výhoda,” dodá Morrigan, “kdyby se něco nevyvedlo, tak můžeme utéct ven a tam za námi to monstrum nemůže. Tedy, jestli má Hercules pravdu.”

“A teď se můžeme trochu vyspat,” dodá.


Jasné slunečné ráno zastihne všechny čtyři naše hrdiny na cestě ke skalám, kde včera večer zahlédli obrysy toho netvora. Nejkratší cesta by byla přímo přes kotlinu plnou spáčů, ale bylo by to příliš riskantní, A tak všichni zase opustili skalní masiv ukrývající kotlinu a obcházejí to okolo. Nikdo nic neříká, všichni vědí, že je čeká těžký a hrozně důležitý boj, ve kterém nesmějí prohrát. Těsně před tím, než začnou zase stoupat do skal jim to Hercules ještě jednou připomene.

“Toho netvora, pokud ho najdeme, musíme zabít. I kdyby tam měl někdo z nás zemřít také.”

“Ale raději ne,” řekne Xena.

“Souhlasím, nikdo z nás by se neměl obětovat, pokud bude jiné východisko. A ještě něco. Žádný z nás nemůže zvítězit sám, ani ty, Hudson Lajková, přestože jsi bůh, to nezkoušej. Musíme tvořit tým. Všechny rozepře mezi námi musí jít stranou”

“Rozumíte tomu co říkám, Xeno, a Morrigan?” zeptá se Hercules přímo.

“Jasně šéfe, bez obav,” odpoví mu zrzka.

“Ano, Hercule, však víš, že už jsme nejlepší kamarádky,” přidá se Xena.


“Hleďme, tady je nějaká díra a dokonce bych řekla, že ta správná,” ozve se Hudson, která vyšplhala nejvýš, “asi jo, pěkně to tu smrdí.”

“Jak je ten otvor veliký,” ptá se Hercules.

“Dost, abys tudy protáhl chcíplýho slona,” odvětí blondýnka.

“Proč zrovna chcíplýho?” nechápe Xena.

“Nevím, to mě napadlo, že to tu tak páchne. Možná se ten netvor živí mršinami.”

“Rozhodně bude masožrout,” konstatuje Hercules, který se také vydrápal nahoru a přičichl si k odéru vanoucímu z jeskyně.

“To je překvapení,” řekne Xena kousavě, “vy jste čekali, že bude na louce trhat kytičky?”

“A mouchám nožičky,” dodá Hudson.

“Co to meleš?” obrátí se k ní Xena

“Ale nic, nevšímej si toho.”

“Jestli jsi nervózní, tak si z toho nic nedělej, to jsme všichni,” řekne Xena povzbudivě.


“Já jdu první,” řekne Hercules a vnikne do jeskyně. Ženy jako na povel vytáhnou meče a vyrazí za ním. Xena, Morrigan a nakonec Hudson. Plavovlasá dívka se podívá na svoji třpytící se zbraň. Callistin meč! Skoro měsíc ho nepotřebovala a vlastně ho ani nevytáhla z pouzdra na zádech. Teď zase přichází jeho chvíle. Už několikrát jí zachránil život, možná, že bude mít další příležitost. A nejen její, ale i životy jejích přátel, kráčejících před ní.

Chodba, stále stejně široká, klesá v prudkém úhlu do nitra hory. Světlo, které sem proniká zvenčí rychle slábne, ale ve chvíli, kdy se Hercules v čele skupinky chystá zapálit pochodeň, spatří jiné světlo vystupující proti němu zezdola. A jak pokračuje v cestě, světla stále přibývá. A pak najednou se chodba rozšíří do velkého dómu s vysokým stropem a téměř rovnou podlahou. Ve vzdálenější části je, odtud málo patrná, díra z které vystupuje jasné, oranžové, či téměř žluté světlo.

“A máme to tu zase,” napadne Hudson, “propast plnou žhavé lávy. Něco takového je v každém akčním filmu, kde se hrdinové dostanou do nějaké jeskyně.”

Dívka se rozhlédne okolo. Vedle ní stojí Xena s mečem v ruce a pozorně se rozhlíží. A hned za ní Morrigan.

“Ten náš film je nějak moc feministický,” pokračuje Hudson ve svých úvahách, “je to tady samá ženská. Ale abychom zachovali pravidla, tak nám tu chybí sympatický černoch a naopak běloch středních let, z kterého se vyklube zbabělec. To budu asi já.”

Hudson se málem začne smát.

“Nějak moc blbnu,” říká si.

“Co ti je k smíchu?” ptá se jí Xena.

“Něco mi to tady připomíná,” odvětí blondýnka.

“Mně taky, ale k smíchu to moc není,” odvětí Xena.

“Tak kdepak máme tu potvoru,” řekne Morrigan a udělá několik kroků stranou. Pohybuje se s pružností a rychlostí divoké kočky, nezapře v sobě lovce.

“Morrigan, nikam nechoď, musíme se držet pohromadě,” zvolá Hercules.

Zrzavá dívka zvedne ruku na znamení, že mu rozumí a udělá ještě několik kroků, aby viděla za kamenný sloup stojící před ní.

“Tady nic není,” řekne a otočí se k svým přátelům. Vzápětí rozevře překvapením a leknutím velké zelené oči a vykřikne: “Za vámi”

Hercules, Xena i Hudson se prudce otočí a hledí do tváře vysokému tmavě hnědému netvorovi. Příšera se pohybuje po zadních nohách. Přední má dlouhé, svalnaté, s kostnatými prsty a ostrými drápy. Tvář má porostlou dlouhými chlupy, rozevřenou tlamu plnou velkých, žlutých zubů. To něco málo co je v ní lidského, jen zhoršuje celkový dojem.

“Ty jsi ale vošklivej,” řekne Hudson nahlas v parafrázi na další slavný Arnoldův film.

Tím probudí dosud strnule stojící Xenu i Hercula k akci.

Princezna bojovnice jako první přiskočí k netvorovi a udeří mečem do jeho hrudi. Ten rychle zareaguje a ráně se vyhne. Okamžitě přejde do protiútoku. Xena se snaží dostat z jeho dosahu, ale není dost hbitá. Netvor ji chytí za rameno, prudce ji strhne k sobě a oběma prackami ji sevře hrdlo. Začne ji rdousit, ale to mu nestačí. Ohne drápy na prstech, kterými drží Xenu ze zadu a chce je mladé ženě zarazit do týla. To by byl s Xenou konec.

Hudson to vidí a vrhne se Xeně na pomoc. Pustí meč na zem a oběma rukama zachytí netvorovy prsty a páčí je pryč od Xenina krku. Dívka má na svou subtilní postavu neuvěřitelnou sílu. Získala ji od Callisto a znásobila ještě ambrosií, ale přesto dokáže jen zabránit zvířeti v jeho úmyslech, ale nikoliv už strhnout úplně jeho pařáty z hrdla tmavovlasé ženy. Hercules se také pokouší servat netvorovy ruce z Xenina krku, ale nedaří se mu je chytit. Netvor se stále rychle pohybuje a vleče dusící se Xenu i Hudson za sebou.

Ale je tu ještě Morrigan. Ve chvíli útoku sice byla až na druhém konci jeskyně, ale překonat takovou vzdálenost je pro ni při její rychlosti dílem okamžiku.

Ani Xena, které ostatně měla v té chvíle úplně jiné starosti, ani Hudson z Herculem nic neviděli, ale zrzavá dívka se najednou objevila na kosmaté hrudi netvora a jedním švihem mu zarazila svůj krátký meč do pravého oka. Vzápětí se stejně rychle vypařila z jeho dosahu.

Netvor strašně zařval. Odhodil Xenu od sebe. Princezna bojovnice se společně s Hudson svalily v jednom chumlu na špinavou podlahu.

Plavovlasá dívka hned vyskočila, sebrala ze země svůj meč a byla připravená k dalšímu boji. Xeně to trvalo trochu déle. Nejprve musela popadnout dech, ale ani potom ještě nebyla plně bojeschopná.

Tmavohnědá příšera si s hrozným řevem, násobeným ještě ozvěnou, vytrhla z oka Morriganin meč a obloukem ho hodila do zářícího otvoru.

Rozzuřeně se otočila ke svým protivníkům. Rána, která by spolehlivě usmrtila každou obyčejnou šelmu, neměla na sílu netvora příliš patrný vliv. Jen napravo teď neviděl a tak musel stále otáčet hlavu.

Hudson se se svým dlouhým mečem dostala až téměř k němu.

“Sejmi ho,” zachroptěla Xena a blonďatá dívka udeřila ze všech sil ve snaze useknout netvorovi ruku. Meč jen hvízdnul, ale nestvůra byla stále ještě moc rychlá.

Ostří minulo o pár milimetrů její prsty a uťalo jen dlouhé zahnuté drápy.

“Zatraceně,” vykřikla Hudson sotva se od netvora vzdálila.

“Co je, co se stalo,” zeptala se jí Xena, která konečně popadla dech.

“Udělala jsem mu jenom manikúru,” postěžovala si plavovláska.


Boj v podzemí připomínal známou hru na kočku a myš. K nelibosti našich čtyř hrdinů byli oni tou myší.

“To druhé oko,” volá Hercules, “musíme ho oslepit”

“Moc chytré,” odpoví Hudson “to ví i on a dává si sakra pozor.”

Hercules doběhne k Morrigan která stojí až u stěny a zdánlivě se boje nezúčastní.

“Dokážeš to ještě jednou?” ptá se slavný hrdina zrzavé dívky.

“Jistě, že ano, ale musíte ho zase řádně zaměstnat,” odpovídá Morrigan.

“To se mám nechat ještě jednou uškrtit?” ptá se kousavě Xena, která se u nich také zastavila, zatímco netvor zuřivě pronásledoval Hudson.

“Zkusíme to bez toho,” odvětí Hercules, “tak na něj.”

A oba dva s Xenou se s hlasitým řevem rozeběhnou proti neúnavné příšeře. Tu křik jejích nepřátel na chvíli zmate, zastaví se a zírá na ně svým jediným okem.

Hercules ani Xena se vůbec nezastaví. Každý z nich se pověsí na jednu netvorovu paži odhodláni se nepustit dřív, než Morrigan dopřejí čas zaútočit.

Hudson se otočí a také spěchá na pomoc. Neodváží se do prudce se zmítající skupiny udeřit mečem aby nezasáhla někoho z přátel a tak raději vyskočí na netvora zezadu a chytne ho za krk.

V tom okamžiku udeří Morrigan. Nikdo jiný, nemajíce její rychlost by nemohl dokázat to co ona. Štíhlá rusovlasá dívka se jako blesk ocitne ne netvorově hrudi a vnoří mu do druhého oka svoji dýku. A okamžitě je zase pryč.

Hercules chce zakřičet varování, ale není to třeba. Hudson i Xena se odkulí z dosahu oslepeného monstra, vyskočí na nohy a odběhnou pryč. I Herculovi se to bez zranění podaří.

Všichni se sejdou u vchodu do jeskyně a pozorují netvora, který se po chvilce uklidnil a snaží se naslouchat, kde jsou jeho nepřátelé.

“Výborně Morrigan, konečně jsme ho dostali, jsi skvělá,” šeptá Xena zrzavá dívce.

“Ještě ne, on nás slyší,” upozorňuje Hercules na netvora, který se vydal směrem k nim, “nezbavíme se ho, dokud ho nezabijeme.”

“Nebude to snadné,” říká Xena, “i takhle slepý je stále nebezpečný.”

Hudson hledá opět inspiraci ve filmech a nachází ji.

“Musíme ho shodit do té propasti,” navrhuje.

“Skvělý nápad, ale jak to udělat?” ptá se Xena

“Nalákat ho tam hlukem”

“Ty myslíš, Hudson Lajková, stoupnout si na okraj té propasti, začít řvát a přilákat ho na sebe”

“Ano, přesně tak.”

“A sletět s ním dolů?”

“A nesletět s ním dolů!”

“To chci vidět.”

“Tak se podívej,” řekne Morrigan a v tom okamžiku už stojí na kraji propasti.

“Hej ty příšero, tady jsem, pojď si pro mne,” ječí.

“Ta holka se úplně zbláznila,” vyděsí se Hercules.

“Máš pravdu, jestli bude ještě chvíli takhle řvát, tak ji dolů shodím sama,” konstatuje s úšklebkem Xena, “tak na co koukáte, poběžte tam, třeba bude potřebovat pomoc,” a tiše se rozeběhne k okraji propasti, kam také zamířil ten netvor. Hudson a Hercules ji následují.

“Dělej Morrigan, uteč,” šeptá Hercules, “honem zmiz, vždyť už je u tebe.”

Ale zrzavá dívka stále stojí na samém kraji propasti a křičí. Netvor se na ni divoce vrhne. Teď teprve Morrigan uhne stranou, ale pařát bestie ji zachytí za rukáv její haleny. Vzápětí dráp rudou látku roztrhne aniž by se dívky dotknul, ale ten náraz stačí. Morrigan ztratí rovnováhu a letí dolů. Levačkou se zachytí za okraj a její štíhlé tělo zůstane viset nad tou strašnou propastí. Dívka ještě zahlédne netvora mizejícího v pekelných plamenech hluboko pod ní a vzápětí skála pod její rukou povolí a Morrigan se vydá za ním.

Hudson viděla co se stalo a tak se po břiše vrhne k okraji skaliska. V poslední chvíli zachytí rusovlásku za zápěstí a zadrží její pád.

“Do háje, to bylo o chlup,” řekne si.

Za starých časů by dívka Hudson Leicková stejně svoji přítelkyni nezachránila. Nedokázala by ji udržet. Ale se silou Callisto a boha navíc to pro ni není žádný problém. Pevně ji sevře zápěstí, klekne si na kolena, pak bez potíží vstane a jediným trhnutím vytáhne rudovlasou dívku na pevnou zem.

Vzápětí doběhne Hercules a pevně sevře Morrigan do náručí.

“Ty holka jedna bláznivá, nezodpovědná, už mohlo být po tobě,” říká a je vidět, jak se mu dodatečně roztřásla kolena.

“Trošku jsem to neodhadla,” omlouvá se Morrigan a přejde zpátky k Hudson, “neštěstí jsme tým, viď?”

“Tak a teď honem zpátky ať nám Dahak neuteče,” říká Hercules, který se z leknutí rychle vzpamatoval.

“Počkej nespěchej,” zarazí ho Xena, “ráda bych se tady trochu rozhlédla.”

“Gabriellu tu nenajdeme,” říká Hudson.

“To vím, já hledám něco jiného,” odpoví Xena a vydá se směrem, odkud přišel ten netvor. Hudson jde hned za ní. Až na konci jeskyně, kam světlo z otvoru téměř nedosahuje, objeví Xena co hledala.

“Podívej Hudson, co to tady je,” a ukazuje rukou na hromadu písku navršenou v rohu.

“Vejce,” řekne dívka, “kukaččí.”

“No skoro,” zasměje se Xena, “víš, co jsou zač?”

“Jistě. Malí netvoříkové pro Hope a Gabriellu. Jsou pěkně hnusný, že jo. Co chceš dělat s tím mečem?” zeptá se Xeny, která opět vytáhla svoji zbraň.

“Ještě se ptej.”

“Zadrž, to je zbytečné a neestetické.”

“Tak co navrhuješ dělat ty?” zeptá se Xena.

“Pošleme je za tatínkem,” odpoví Hudson, popadne jedno vejce a nese je k žhavému otvoru. Xena udělá totéž a z velkou chutí vhodí vejce do chřtánu sopky.

“Co to bylo?” ptá se Hercules sotva se obě vrátí, “co jste tam hodily?”

“Takový ošklivý vajíčka,” odvětí Hudson.


“Tak copak se nám to tady děje,” říká Xena při pohledu ze skaliska dolů do kotliny. Lidé, před hodinou ještě spící po dlouhém bdění minulé noci, jsou všichni na nohou. Někteří si balí svá zavazadla, pokud nějaké mají, někteří stojí či klečí a tiše se modlí, ale většina jich jen tak zmateně pobíhá.

“Vypadá to, že ovečky přišly o svého pastýře,” konstatuje Hudson.

“Ta tvoje přirovnání, kde jsi k tomu zase přišla,” diví se Xena.

“U vás nemáte ovečky a pastýře?”

“Jistěže ano, ale v této souvislosti jsem to nikdy neslyšela.”

“Protože neznáš katolickou církev,” pomyslí si plavovlasá dívka, “to buď ráda, vůbec ti nemusí chybět.”


“Budeme muset jít, dřív než se nám Dahak někde ztratí,” říká Hercules.

“A až ho dostihnete, dokážeš ho zabít, když má Joláovu podobu?” ptá se Xena.

“Když ne Hercules, jsem tu ještě já,” odpoví Morrigan.

“Já to dokážu, žádný Joláos už není, je to opravdu jenom podoba,” smutně říká Hercules, “nemůžu něco takového žádat od Morrigan”

“To je od tebe milé,” odpoví zrzavá dívka, “ale až ho dohoníme, raději u toho budu.”


Hudson smutně hledí za rychle se vzdalující dvojicí. Ať se říká o cestování časem, jak je hrozně nebezpečné, nejhorší na něm je opouštět přátele a vědět, že je vícekrát nespatříte. Teď se dívka rozloučila s Herculem a Morrigan a za pár dní bude muset i s Xenou a Gabriellou. S Xenou alespoň strávila celých pět týdnů, ale Gábinu viděla sotva hodinu, než se zřítila do Dahakovy studny.

“Ani my jsme ještě neskončily,” říká Xena jakmile Hercules s Morrigan zmizí za zákrutou cesty.

“Já vím, musíme najít Gabriellu. Řekla bych, že naše naděje o dost stouply.”

“Naděje, to je dobrý,” říká Xena zachmuřeně, “Hope je určitě s ní a z toho mám právě strach. Ona je schopná Gabrielle ublížit.”

“Tomu nevěřím,” odporuje Hudson, “Gabriella je její matka a navíc, pokud ví, že po ní půjdeme, i její rukojmí.”

“Ty máš zase výrazy,” usměje se maličko Xena, “rukojmí. Pěkné slovo. Kde myslíš že obě jsou.”

“Tady někde poblíž.”

“Asi ano. Sama jsi říkala, že je tu jeskyň jako nasráno.”

“To jsem neřekla.”

“Já vím Hudson, ty nikdy nemluvíš sprostě. I v tom jsi stejná jako Callisto. Ona dokázala říci i ty nejhorší věci jazykem panen z Afroditina chrámu.”

“Jak je to vůbec mezi vámi dvěmi?” ptá se blondýnka.

“Ále jde to. Moc často se nevidíme a je to tak lepší. Ona se zase tolik nezměnila a já,” a Xena se odmlčí, “já taky ne.”

“Callisto spíš dobře vychází s Gabriellou a jistě pochopíš, že s toho moc radost nemám. Ale to je moje chyba,” dodá Xena v návalu upřímnosti, “víš, že ona mi tenkrát zachránila syna, to jsem ti říkala. A i když mě někdy štve, tak tohle jí nikdy nezapomenu.”

Kotlina, ráno ještě plná stoupenců nového náboženství, se za pár hodin téměř vylidnila. Poslední opozdilci si také balili svá skrovná zavazadla a chystali se k odchodu.

“Opravdu nevím, jak tady v tom rozlehlém prostoru budeme po Gabrielle pátrat,” rozhlíží se Hudson po skalách všude kolem, sotva s Xenou sestoupily na dno kotliny. “je to jako hledat jehlu v kupce sena.”

“Tak něco zkus, vždyť jsi bůh, Hudson Lajková.”

“To mi není nic platný, skrz skály nevidím.”

“Pozor,” strhne náhle Xena blonďatou dívku k sobě, “podívej, kdo je támhle.”

A ukázala prstem na mladou dívku s nakrátko ostříhanými vlasy.

“Vždyť je to Seraphin, ta velekněžka.”

“Správně. A kam asi jde?”

“Nevím, opravdu mě nic nenapadá.”

“To víš Hudson, že ti na to skočím,” zasměje se Xena, “řekla bych, že nám přeje štěstí. Jdeme za ní.”

“Zřejmě v tom zmatku Dahak na svou dcerušku zapomněl,” říká Hudson Xeně, “asi mu je vlastní život přednější. Snad ho Hercules s Morriganou dostihnou, aby byl od něho navždy pokoj.”

“Už se nemůžeš dočkat návratu domů?” ptá se Xena a z jejího hlasu zazní smutek.

“Víš moc dobře, že ne. Ale mám pro tebe taky jednu otázku. Jak se ti zamlouvala Morrigan?”

“Morrigan je výborná holka a skvělá bojovnice, ale s Herculem jim to dlouho nevydrží.”

“Proč myslíš?” ptá se podezřívavě Hudson.

“Ona sem nepatří a Hercules zase nedokáže natrvalo odtud odejít.”


“Tak se podívejme, jak nás Seraphin pěkně vede,” pochvaluje si Xena, když nakrátko ostříhaná blondýnka zamíří do úzké rokle a na jejím konci se objeví vstup do jeskyně.

“Hope, kde jsi,” volá Seraphin úzkostlivě, “pojď ven, něco se stalo.”

“Je pěkně vyplašená,” konstatuje spokojeně Xena, “ta naše ovečka.”

“Nediv se, když pastýř vzal roha.”

“Já se jí nedivím,” zasměje se Xena, “dokonce jí to přeji.”

“Přeci jí nechceš ublížit. Ona není zlá, je jenom zblbnutá.”

“Nechci, pochopitelně, že ne,” odpoví Xena, “ale bylo by na čase, aby se vzpamatovala, už střečkuje moc dlouho.”


“Hele Hope, už ji tady máme v celé kráse,” řekne Hudson, když Gabriellina dcera vyjde z jeskyně. Má na sobě stále tmavě červené šaty, celé zašpiněné a potrhané. A netváří se příliš nadšeně, “ta vypadá. Asi tady nemají koupelnu. To Gabriella zřejmě špatně snáší.”

“Vy s tím mytím pořád naděláte,” zašeptá Xena, kterou se Hudson dosud nepodařilo přesvědčit, aby hygieně věnovala víc pozornosti.


“Co se děje Seraphin?” říká Hope a vypadá dost vyděšeně, “kdy už se budeme moci ukázat našim věrným?”

“Stalo se hrozné neštěstí,” začne hořekovat plavovlasá dívka, “náš pán zmizel, odešel a nás tu nechal. Většina lidí šla pryč. Hledají ho, nebo někteří odcházejí domů, malověrní.”

“Proč, co se stalo?” nechápe Hope a její obavy narůstají.

“Nevím, nějaký muž a žena přinášejí pánovi zkázu.”

“Nesmysl!” vyštěkne Hope.

“Ano, je to tak. Lidé říkají, že to je Hercules.” pokračuje Seraphin.

“A Xena?” prskne Hope a tváří se jako by šlápla do hnízda zmijí.

“Xena ne, tu přeci znám. Nějaká cizí. Štíhlá dívka s rusými vlasy.”

Seraphin to řekne téměř s úctou. V Řecku má většina lidí tmavé vlasy, blondýnek, jako je ona, Gabriella nebo Callisto není mnoho. A vidět rusovlásku je veliká zvláštnost.

“Já vím kdo to je,” řekne Hope a oči jí divoce zasvítí, “ta holka z Irska, Morrigan, otec mi o ní říkal. Zemře společně z Herculem, už se na tu chvíli těším.”


“Nech si zajít chuť, Hope,” řekne Xena, která vyjde z úkrytu, “a vydej mi Gabriellu!”

“Huso hloupá!” vyjede Hope na Seraphin, “tys ji sem přivedla! Zmiz mi z očí!”

Za Seraphin se objeví Hudson a chytne ji za rameno.

“Poslechni svou paní děvče, a odejdi, tady to bude dost nebezpečný.”

“Nikdy!” vykřikne blondýnka, ale je na ní vidět, že má strach.

“Tak dělej,” řekne Hudson a na prstě se jí objeví bílý plamen, “začínám se zlobit.”

Seraphin neví, že by jí Hudson opravdu neublížila. Plamen na prstě a Callistin výraz v její tváři jsou pro ni dostatečným důkazem toho, že bude moudřejší uposlechnout. Zvláště, když vidí, že ji Hope zcela ignoruje.


Sotva se Seraphin vzdálí, otočí se Xena k Hope. Sáhne po meči.

“Tak se znovu setkáváme,” řekne “můžeme pokračovat, tam kde jsme minule přestaly.”

“To bych nedělala,” řekne kousavě Hope, “pokud chceš vidět Gabriellu ještě živou.”

“Chceš zabít vlastní matku?” ptá se vztekle Xena.

“Nechci, já ji jako správná dcera miluji,” posmívá se Hope, “ale udělám to, když nebude vyhnutí.”

A když vidí, že Xena vytáhla meč, dodá:

“Jestli mě teď zabiješ, zároveň se mnou zemře i Gabriella. Tak raději ten meč schovej. Hmmm, tak je to lepší.”

Hope ví, že moc trumfů v ruce nemá, a tak se chce s Xenou dohodnout. Navíc opravdu své matce ublížit nechce.

“Já vám Gabriellu vydám,” obrací se pohledem k Hudson, “ale jen tehdy, zaručíte li mi obě, že mě necháte být.”

“Ne ne, to nikdy!” vyletí Xena.

“Počkej, Xeno, to je dobrá nabídka,” zapojí se do diskuse Hudson, “jen ať si Hope jde, bez svého otce nic nesvede a jestli má za nehet rozumu, nepoleze ti vícekrát na oči.”

“S tím nemohu souhlasit,” říká tvrdohlavě Xena.

“Nechám vám hodinu na rozmyšlenou,” ušklíbne se Hope, “zatím se půjdu podívat, jak se daří mé matce.”

A zmizí v temnotě jeskyně.

“Já ji nevěřím, neměly jsme ji nechat odejít,” zlobí se Xena, “ona je schopná všeho.”

“Hlavně se teď bojí o vlastní život. A aby si zachránila kůži, raději se s námi domluví po dobrém. Gábině nic neudělá, dobře ví, že před tebou by se neschovala ani na konci světa.”

“Budeš mít pravdu Hudson, ale klidná budu až Gabriella bude stát tady vedle mě.”

Hudson se najednou rychle a podezřívavě rozhlédne okolo sebe.

“Co se stalo?” ptá se Xena.

“Někdo tu je.”

“Seraphin? To pochybuji.”

“Tu nemyslím, někdo...” a Hudson udělá neurčitý posunek rukama.


Před Xenou a Hudson se udělá malý temný oblak a z něho vyskočí štíhlá postava, napůl člověk, napůl pták. Má pokrývku hlavy z velkých orlích per a podobná pera tvoří i její oděv.

“Hele strašidlo,” řekne Hudson.

“Navštívila nás indiánská babička,” přidá se Xena s lehkým pohrdáním v hlase, “jen nám ukaž svoji pravou tvář ty nádhero.”

Bytost zvedne ruce nad hlavu, přejede si s nimi po celém těle a před Xenou a Hudson Leickovou se objeví Callisto ve svém typickém oděvu i s mečem na zádech. Otočí se k Hudson a řekne s ohníčky v hnědých očích.

“Tak koho to tu máme. Ještě nikdy jsem neviděla tak milou a půvabnou dívku,” řekne, “jedině když se podívám do zrcadla.”

“Ty jsi zase vtipná, Callisto,” ozve se Xena, “ale jdeš jako obvykle trochu pozdě.”

Callisto ji však ignoruje a věnuje svoji pozornost jen Hudson.

“Moc jsem o tobě slyšela Hudson Lajková. Samou chválu. Dokonce i od Xeny a to je velká čest, mě ještě nepochválila nikdy.”

Přistoupí k ní a lehce ji obejme.

“Ráda tě poznávám mladší sestřičko.”

Hudson se rozesměje.

“To mi říkáš i u nás,” konstatuje vesele.

“I u vás? Za dva tisíce let. Jejda tak dlouho na světě, to musí být nuda,” nakloní hlavu na stranu a položí si prsty pravé ruky na krk, “jak vypadám?”

“Pořád stejně,” odpoví Hudson, “ale já neměla moc času tě poznat, protože vypukla tahle polízanice.”

A Hudson ukáže rukou na jeskyni před sebou.

Callisto se zasměje a otočí se ke Xeně.

“Tak co holubičky moje, vypadá to, že máte nějaký potíže?”

“To jsi uhodla, ale kdybychom čekaly na tebe,” a Xena mávne rukou, “tak se nedočkáme.”

“Jen se nečerti drahoušku, tetička Callisto už je tady. Jen se mi svěř. Tak co vás trápí?”

“No nezabila bys jí?” otočí se Xena k Hudson.

Ta je však z přítomnosti své starší sestry nadšená. Při první návštěvě ji ani nezahlédla, přesto si o ní nevytvořila špatný dojem a ani ve své roli ji nikdy nepovažovala za tak zlou, jak se mezi fanoušky seriálu tradovalo.

“Vůbec ne,” řekne Xeně, “moc ráda ji vidím.”

“No, Xeno, pozor, mám tady spojence, tak buď ke mně milá.”


“Hope vězní Gabriellu a vy nevíte jak jí osvobodit a Hope přitom zlikvidovat, že,” řekne Callisto.

“Jak to víš?” ptá se Xena

“Poslouchala jsem za dveřmi.”

“Callisto, ty jistě máš nějaký skvělý nápad, při kterém potečou potoky krve.”

“Nezabila bys ji?” řekne Callisto Hudson, “to víš, že mám nápad.”

“Hope mi kdysi dost věřila, myslela si, že je ve mě ukryto zlo. A není, viď, Xeno, ty to přeci víš nejlíp.”

Princezna bojovnice se jenom ušklíbne.

“Díky za důvěru,” komentuje to Callisto, “takže, až vyjde ven, tak jí pozdravím, řeknu jí, jak se máš drahoušku Hope, udělám na ni budliki, budliki a šmik.”

Callisto bleskurychle vytáhne svůj meč a prudkým švihnutím doprovodí svůj výklad. Když vidí znechucený výraz Xeny, začne se smát.

“Hned jsem věděla, že se to Xeně nebude líbit,” dodá a hodí si meč zpátky na záda.

“Přesně takovou pitomost jsem čekala,” řekne Xena klidně, “jestli se Hope pojistila a já jsem přesvědčená, že ano, tak bys tím podepsala ortel i Gabrielle.”

“A jestli ne, tak bychom měly vystaráno,” odpoví Callisto.

“Ty bys něco takového riskovala?” zamračí se Xena.

“Ne, ne. Kdyby se jednalo o tebe, tak klidně, ale Gábina je moje kamarádka.”

Hudson rozhovor mezi Xenou a Callisto poslouchá velice pozorně. Ale zachovává klid. Je jí jasné, že o nic nejde, doby nepřátelství a nenávisti jsou dávno pryč.

“Takže se budeme muset s Hope dohodnout,” zapojí se do diskuse, “hlavně když zachráníme Gabriellu.”

“Chcete se s ní dohodnout?” ptá se Callisto, “tak to mám ještě jeden nápad. Nebyla jsem tu, nikdy jste mě neviděly. Vůbec o mně nevíte. V podstatě ani neexistuji.”

A Callisto se v rozplyne v malém oblaku.

“Co chce dělat?” zeptá se Hudson.

“Obávám se, že to vím,” odpoví Xena, “neúčastní se naší dohody s Hope, aby nebyla vázána tím, co ji slíbíme.”

“A sakra,” řekne Hudson, “ona ji zabije. To přeci nedovolíme.”

“No já se budu zrovna koukat jinam,” řekne kysele Xena.

“To nejde, to se mi nelíbí,” nesouhlasí Hudson.

“Něco se ti na tom nezdá sestřičko?” zeptá se Callisto, která se znovu objeví.

“Nemůžeš Hope zabít, když my jí slíbíme, že se jí nic nestane,” řekne jí Hudson důrazně.

“Já ji nic neslíbím.”

“Prostě to nejde, Callisto, je to nečestné,” Hudson se zamračí, “a nesportovní.”

“Dost se divím tvým ohledům k takové bestii,” řekne Callisto, “ale že jsi to ty. Tak dobře, já ji nezabiju. Ani se jí nedotknu, ale něco vymyslím, aby dala navždy pokoj.”


“Callisto, co pořád děláš mezi těmi indiány. Co se ti tam tolik líbí?” zeptá se Xena. Času je dost. Hope jim dala hodinu na rozmyšlenou a uplynula teprve chvilka.

“Jsou to hrozně milí lidé. Srdeční, pohostinní, mírumilovní.”

“Tohle že by zrovna tobě imponovalo?”

“Proč ne. Víš, že jsem hodná holka.”

“Nech toho, ať mě nerozbrečíš,” směje se Xena.

“Ti indiáni, jsou to Mayové?” ptá se Hudson.

“Ano, znáš je?”

“Četla jsem o nich.”

“Oni vyznávají jen jednoho boha, prý sídlí na slunci. Tam mu musí být ale horko. Mě za boha nepovažují, ani bych nechtěla. Jsem jenom jeho posel.”

“Taková degradace,” zasměje se Xena.

“Nezblázni se. Ti lidé, Mayové, stavěli svému bohovi takové chrámy. Vysoké, no jako směrem ke slunci. Příšerné stavby. A ono jim to občas spadlo. To byl masakr, těch mrtvých.”

“To bylo něco pro tebe viď,” znovu se vmísí Xena.

“Pak se divíš, Hudson, že jsem jí šla po krku, poslouchat pořád takový řeči,” Callisto vypadá naštvané, “člověku potom rupne v hlavě a začne se chovat jako magor. Pár lidí omylem sejmeš a hned jsi vyvrhel společnosti. A takoví moralisté, jako tady moje drahá Xena, se hned cítí povolaní tě chytit, soudit a potrestat."

“Nějak jsi se rozjela Callisto,” řekne posměšně Xena.

“No jo. Radši toho nechám, nebo si Hudson začne myslet, že to myslím vážně.”

Hudson je ráda, když se Callisto začne smát a spatří, že i Xena se usmívá. Ty dvě jsou vydařený párek, muselo to být hodně ostré v době, kdy se opravdu nesnášely.


“Pokračuj o těch indiánech,” požádá Hudson Callisto.

“Tak abys věděla, Xeno, já jsem nikdy neviděla, když jim ta stavba spadla. Vím to jenom z vyprávění,” popisuje dál Callisto, “ale jednu jsem viděla stát a moc jsem se k ní raději nepřibližovala. Ale napadlo mne, že jim trochu pomůžu. Jak jsem říkala, jsou to milí lidé. Sem tam, nějaká ta lidská oběť, srdce vyrvané za živa z těla, ale jinak by mouše neublížili. No nekoukej tak, Xeno, podívej na Hudson, neříká nic a jaká je to jemná dívka.”

“Já to znám, v knížce co jsem četla tohle psali,” přizná Hudson.

“No to mě zajímá,” ožije Callisto, “jo, mimochodem, ty oběti byly jen při náboženských slavnostech, nejsou lidojedi. A vzpomeň na Římany a jejich křížové cesty dodá pohrdavě.”

“Chtěla jsem jim pomoci. Vzpomněla jsem si na pyramidy v Egyptě. To by se jim mohlo hodit. Stavby vysoké až ke slunci. No skoro.....”

“Tys naučila Maye stavět pyramidy?” podiví se Hudson.

“No jasně, to se snad nesmí. Ony stojí ještě v tvojí době?”

“Ano. Slavná pyramida slunce v Chichen Itzá, A jiné.”

“Žádný Čičentitzá neznám, tohle město se jmenuje Tikal.”

“Jo, to je Stará říše,” usměje se Hudson.

“Mně připadá docela nová,” odpoví stejně vesele Callisto.

“Hudson Lajková, pamatuješ, jak jsi se poprvé dostala mezi nás?” zeptá se Xena.

“Jistě, proč se ptáš?”

“Měla jsi pořád strach, abys nebyla jako Callisto.”

“To vím, a co má být?”

“Jak tak na vás dvě koukám, mám pocit jako bych si příliš přihnula dobrého vína a vidím dvakrát.”

“To je jen vnější podoba o ní přeci víš od začátku,” říká Hudson.

“Ano, to je pravda, ale vy dvě jste stejné i ve všem ostatním.”

“Poslechni, Xeno, mám to brát jako pochvalu nebo urážku?” ptá se Callisto.

“Co bys myslela?”

“Od někoho jiného pochvalu, ale ty mne přeci nikdy nechválíš,” udělá smutný obličej Callisto.

“Právě jsem začala.”

“No to jsi mi udělala opravdu velikou radost,” řekne Callisto a lehce se usměje, “tak děvčata moje, já radši zmizím. Hope se za chvilku vrátí, ať mne tu nenačapá.”

“Víš na čem jsme se dohodly?” zeptá se jí ještě Hudson.

“Jasně, sestřičko,” řekne Callisto a je pryč.

“No nezabila bys jí,” povídá Xena.

“To už jsi říkala.”

“Já vím, ale vždycky, když ji vidím, mám chuť ji přinejmenším praštit.”

Hudson si vzpomene co slyšela ve své době od Kevina a nakonec i od Callisto. Před jejím prvním zásahem, kterým způsobila jejich smíření, Xena Callisto opravdu zavraždila. Takže dívce její nynější řeči nepřipadají vůbec vtipné.

“Xeno,” řekne důrazně, “já vím, že už nemáš žádný důvod Callisto zabíjet, ale raději to ani neříkej.”

“Proč?” zeptá se Xena, ale pak se při pohledu na svou přítelkyni zarazí, “kdybychom se nesmířily, tak by se to stalo viď? A potom by se narodila moje dcera Eve, vždyť to tak Áres říkal.”

“Já to vím také jenom od něho.”

“A ve vašem divadle?”

“Tam jsme teprve u boje proti Velasce.”

“Vždyť to bylo před rokem,” řekne Xena.

“Jo, ale jak to bylo původně se už stejně nedozvím, protože budeme pokračovat podle naší skutečnosti.”

“To si moc nezahraješ,” rozesměje se poprvé po dlouhé době Xena, “Callisto je věčně někde v háji a skoro ji nevidíme. A vaše divadlo je prý o mně a ne o ní.”


“Tvůj smích je dobré znamení,” řekne Hope, která se objeví ve vchodu do jeskyně, “pro Gabrielu i pro mne.”

“Proč myslíš?” odpoví Xena a úsměv jí ztuhne na rtech.

“Protože jsi se rozhodla, se se mnou domluvit.”

“Ano, nic jiného mi nezbývá,” stále víc se mračí Xena.

“Co ty, dívko tak podobná Callisto,” otočí se Hope k Hudson.

“Já taky,” odvětí blondýnka, “necháme tě odejít, pokud nám vydáš Gabriellu živou a zdravou.”

“Jak jinak,” ušklíbne se Hope, “přeci nemyslíte, že bych ubližovala vlastní matce.”

“O tobě si myslím jen to nejhorší,” říká Xena, “ale i já ti slibuji, že tě nechám na pokoji. Ale jestli se mně, nebo někomu blízkému znovu pokusíš ublížit, tak naše úmluva neplatí. A tím blízkým nemyslím jen Gabriellu, Hercula a Morrigan, ale třeba i Seraphin.”

“Seraphin je moje věrná přítelkyně, té bych nic neudělala,” šklebí se Hope.

“No dobře,” souhlasí Xena, “můžeme jít dovnitř.”

“Já počkám tady,” řekne Hudson, “kdyby Hope napadl nějaký podraz.”


Neuplyne ani půlhodina a u vchodu se něco pohne. Vzápětí vyběhne ven Gabriella a lačně se nadechne čerstvého vzduchu. Pak uvidí Hudson, rozeběhne se k ní a skočí ji do náruče. Obejme ji a políbí.

V té chvíli vyjde z jeskyně i Xena, vypadá trochu rozpačitě.

“Co je?” ptá se jí Hudson, “leží ti na srdci Hope?”

“Vůbec ne,” pousměje se Xena, “jen jsem si vzpomněla, co se stalo krátce poté, co tě Gabriella takhle objala u Dahakova chrámu, to nic.”

“No tak, Xeno, podívej se na mě, jsem zase zpátky,” usmívá se Gabriella jako sluníčko, “něco takového se mi vícekrát nestane.”

Na to, že strávila víc než měsíc v podmínkách podobných vězení vypadá Gabriella dobře. Je, pravda, trochu bledá, ale vůbec není vyhublá či zesláblá.

Když před pár minutami Xena Gábinu uviděla a zjistila, že s ní její dcera zacházela slušně, měla velkou radost. Necítila už k Hope tolik nenávisti a nepůsobilo jí žádný problém splnit podmínky dohody.

“Jdeme odtud,” rozhodne.

To nemusí Gabrielle ani Hudson říkat dvakrát. Žádné z nich tato místa k srdci nepřirostla a rády odtud zmizí.

“Jen žádný spěch berušky moje,” ozve se jim za zády, “tetička Callisto tu má ještě práci.”

“Počkej, počkej,” přiskočí k ní Hudson, “vždyť jsi slíbila že necháš Hope být.”

“Ale sestřičko, nic takového jsem neslíbila,” a Callisto zdvihne paži a namíří s ní ke vchodu do jeskyně.

“Podívej, teď ti ukážu, jak se krájí kámen. Jednou na pyramidu, jindy na dveře k jeskyni.”

Hudson chce ještě protestovat, ale když si všimne, že Xena a dokonce i Gabriella nic nenamítají, naopak zvědavě přihlížejí, i ona mlčí.

Z Callistiny ruky vyšlehne tenký červený paprsek a ukrojí kamenný kvádr nad jeskyní snadněji než nůž hrudku rozehřátého másla. Blok se téměř bezhlučně snese dolů a vchod do nitra hory uzavře.

“Jak laserem,” řekne Hudson ohromeně.

“Že jo,” usměje se Callisto, “i když nevím co to je.”

“Ty myslíš, že to Hope nedokáže odstrčit, víš přeci jaké síly ovládá?” ptá se nedůvěřivě Xena.

“Když ano, tak je volná,” pokrčí Callisto lhostejně rameny. “v každém případě jsem tady hotová. Loučit se nebudu. S Hudson se za nějakých dva tisíce let uvidím, tak co. A na vás dvě se zase brzy přijdu podívat, jestli jste mi tu nezvlčily.”

“Ahoj, Callisto a pozdravuj své indiány,” volá Gabriella.

“Nijak nespěchej, my to tady zvládneme i bez tebe,” řekne Xena , ale usměje se.

Callisto si přejede rukama od hlavy k pasu a opět se změní v opeřence.

“Tak pa pá pusinky,” řekne a zmizí.


“Ty jsi na ni jako na cizí,” vytkne Xeně Hudson. “mně připadá moc fajn.”

“Ale ano,” přikývne Xena, “já ji taky docela ráda vidím, ty naše řeči neber vážně.”

“Hudson, ty už zase půjdeš pryč, vždyť jsme se skoro ani neviděly,” říká Gabriella.

“Měla bych,” zesmutní blonďatá dívka, “ale nemusím hned, aspoň kousek vás doprovodím.”

“To je výborný nápad,” pookřeje hned Gabriella. “Do večera?” smlouvá.

“Třeba,” řekne Hudson.


Z kousku cesty se nakonec stal celý týden. Hudson se vůbec nechtělo své přítelkyně opouštět, navíc stále ještě nevěděla, jak to dopadlo s Dahakem a mohla snadno sama sebe přesvědčit, že dokud žije, její úkol ještě neskončil.

Koncem týdne se rozšířila zpráva o nečekaném Dahakově konci. Někde na severu, u Soluně se pokusil oslabený zloduch poštvat na své pronásledovatele skupinu svých bývalých uctívačů. Ale ti lidé, muži i ženy, nezaútočili na Hercula a Morrigan, jak Dahak doufal, ale na něho. Veškerá zloba a nenávist, kterou předtím do svých oveček vtloukal se obrátila proti němu. Lidé ho v záchvatu zběsilosti utloukli k smrti a byli by pokračovali dál, kdyby se zohavená mrtvola před jejich očima nerozpadla na jemný prach a písek.

Když na místo konfliktu dorazil Hercules se svojí přítelkyní, nezbylo z obávaného, milovaného i nenáviděného Dahaka vůbec nic.

Pro Xenu, Gabriellu i Hudson to byla dobrá zpráva. Nejen proto, že nebezpečí bylo, až na uvězněnou Hope, definitivně zažehnáno. I to, že na konci Dahaka neměl Hercules ani Morrigan žádný podíl, přijaly dívky s povděkem. Přeci jenom zabíjet někoho, kdo vypadá jako váš nejlepší přítel, je obtížný úkol. Takhle ho byl Hercules ušetřen.

Zároveň to ale znamenalo, že pominul poslední důvod, aby Hudson Leicková zůstávala dál v minulosti. Loučení bylo krátké a smutné.

Gabriella s Xenou opět osaměly.

“Už jednou jsme říkaly, že Hudson nikdy neuvidíme a neměly jsme pravdu,” říká Gabriella, “třeba se ještě někdy vrátí.”

“Já bych taky moc ráda, ale obávám se, že jen tehdy, jestli se zase něco takhle nebezpečného přihodí,” odpoví Xena, “ono bude lepší, když ne.”

“Máme tu ještě Callisto, ona vypadá úplně stejně,” nahodí udičku Gabriella.

“Já vím, všimla jsem si,” usměje se Xena, ”ale....”

“Ale co?”

“Není to totéž,” řekne Xena, “a ostatně, stejně je pořád někde pryč.”

“Nediv se jí, tady se nic neděje.”


 

Hudson Leicková se objeví v obývacím pokoji přepychové vily vysoko ve skalách. Sundá si ze zad meč i s pouzdrem a opře ho o jednu ze židlí. Tentokrát ho naštěstí skoro nepotřebovala, ale už si na něj tak zvykla, že ho považuje za součást svého já. Tady v současnosti, dva roky před koncem druhého tisíciletí ho ale nosit nemůže.

Přemění si zpátky koženou sukni a vysoké boty na svoje jeansy a bílé tenisky. Tričko zbaví špíny a mrkne do zrcadla. Ano, je opět současná dívka, jako by ani nestrávila pět neděl ve starověkkém Řecku. A tady zatím uplynulo.... no kolik vlastně? V pokoji nikdo není, venku je skoro tma. Kampak se asi trefila. Do stejného dne, roku, století? Letmý pohled na elektronický kalendář na stěně ji ubezpečí, že den je správný. jenom není odpoledne, ale večer. Kde jsou všichni? Že by její mise neuspěla a už neexistovali, to snad ne.

Hudson vyjde z pokoje na terasu, z které je nádherný pohled na Auckland rozkládající se po kopcích i údolích všude, kam oko dohlédne, i na mořský záliv hluboko dole.

U zábradlí stojí plavovlasá dívka v černých kalhotách a tričku. Callisto.

“Ahoj,” řekne Hudson, “jsem zpátky.”

“Kde se touláš sestřičko, vždyť je večer,” řekne Callisto a otočí se k ní, “potíže skončily před několika hodinami, měla jsem strach, jestli jsi nezabloudila.”

“Je všechno v pořádku?” ptá se Hudson.

“No jasně.”

“Kde jsou všichni?”

“Myslíš Kevina a Lindu?” Callisto se usměje, “je vidět, že je neznáš. Sotva pominulo nebezpečí, hned se otřepali, sedli do auta a jeli do města. Do víru společenské zábavy,” dodá s despektem.

“A ty jsi nejela?”

“Chtěla jsem na tebe počkat a kromě toho, ty dnešní zábavy,” a Callisto mávne pohrdavě rukou, “kdysi v gotice nebo dokonce v renesanci, to bylo panečku něco,” a dívce v černém zasvítí při té vzpomínce oči.


“My jsme se na chvilku setkaly, viď. Před nějakou jeskyní. Motala se tam i Hope, že jo?” řekne Callisto., “ještě v poledne jsem žádnou takovou vzpomínku neměla.”

“Není takových změn víc,” poleká se Hudson.

“Nevím o ničem,” odpoví Callisto lhostejně, “a i kdyby.”

“Vždyť to může být nebezpečné.”

“Pochybuji, to tvrdí Linda i Kevin, ale moc jim nevěřím. Jo, takhle kdybys vzala do starověkkého Říma termonukleární bombu, pak by to bylo nebezpečné.”

A Callisto se začne smát, jak za starých časů.

“Co je ti?” zeptá se Hudson, když vidí její udivený pohled.

“Dva tisíce let a ty jsi stále stejná,” odpoví dívka.

“Ale nejsem. Za tu dobu se moc naučíš. A občas i něco zapomeneš”

“Třeba na to, jak jsi naučila Maye stavět pyramidy.”

“No vidíš,” ožije Callisto, “a nic se nestalo. Archeologové si nad tou záhadou lámou hlavu dodnes a ani je nenapadne pojmenovat je po mně.”


“Vzpomínáš si, Callisto, jak skončili Hercules a Morrigan?” zeptá se Hudson své starší sestry.

“Dobře,” odpoví dívka v černém, “když považuješ za dobré, že zestárli a nakonec zemřeli. Ale pokud máš na mysli, jestli žili spolu, tak ne. Morrigan se vrátila do Irska a tam byla váženou druidkou a Hercules se už nikdy neoženil.

Jinak je zajímavé, že Xena o té Irce mluvila vždycky s velkou úctou, ale já ji nikdy neviděla.”

Hudson by se zeptala i na Xenu a Gabriellu, ale než aby se dozvěděla totéž co o Herculovi, raději mlčí. Ale Callisto začne sama.

“Zítra jdeme zae natáčet,” řekne.

“Ty tam půjdeš také? To se budou všichni divit.”

“Jako že jsme stejný? Mne nepoznají, já půjdu za indiánskou babičku,” připomene Callisto dávná Xenina slova.

“To není o nic lepší, až se mě budou ptát, kde jsem k tobě přišla,” usměje se tomu nápadu Hudson.

“Takže nejlepší budou velké tmavé brýle a trochu jiný účes.”

“Vždyť můžeš snadno změnit svou podobu?” připomene Hudson jejich mimořádné schopnosti.

“Můžu, ale nechci. Já jsem na sebe takhle zvyklá. Nebo myslíš, že vypadám špatně.”

“Ani ne, na svůj věk naopak docela zachovale,” odpoví Hudson.

“To je dobrý, ale starý,” řekne Callisto, “já ti připomenu jiný problém.”

“Sem s ním!”

“Tím, že jsi mne smířila s Xenou a udělala ze mne hodnou holku, sis zkazila svoji roli. Nejen, že hrát zlou je zajímavější, navíc jsem se s děvčaty moc nevídala, takže nebudeš mít vůbec co hrát.”

“To je škoda, já mám Lucy a Rendu moc ráda a nejen proto, že vypadají stejně jako Xena s Gábinou.”

“Tak to nějak zařídíme. Kevin je přeci hlavní scénárista. Bude si muset občas něco vymyslit, když se jedná o tvoje živobytí. A já chci taky zkusit být herečka,” napadne pojednou Callisto, “zahrát si sama sebe není špatný, že jo.”

“Když jim předvedeš svůj autentickej šílenej smích, tak ani nikoho jiného nebudou chtít,” zašklebí se Hudson.

“Tak jo, já se budu radši jenom dívat.”


“Xenu a Gabriellu asi nikdy neuvidím, že jo?” ptá se Hudson Callisto.

“No jedině, když tě bude zase v minulosti potřeba,” odpoví dívka v černém.

“A bude?”

“Dost pochybuji. Minulost není holubník.”

“Nenapadá tě něco, alespoň nějaká naděje?”

“Nic, ale já nejsem expert. Nebo počkej, možná...... Hmmm, asi ne.”

“Jen mi to řekni, Callisto.”

“Xena měla ještě jednoho nepřítele, někdy později. Já o ní skoro nic nevím, ale hrozně Xenu nenáviděla a byla velice mocná.”

“Takže nějaká žena? Hope samozřejmě nemyslíš. Tak kdo?” ptá se zvědavě Hudson, kterou ani tak nezajímá síla případného protivníka, jako příležitost znovu uvidět své přítelkyně Gabriellu a Xenu.

“Nevím žádné podrobnosti,” mračí se Callisto, “počkej já si vzpomenu. Byla to nějaká amazonská šamanka, dávno mrtvá, ale pořád se vracela.”

“Ty mě děsíš, to byla nějaká zombie?”

“Mnohem horší. Buď ráda, Hudson, že se s ní nikdy nesetkáš. Jak ona se jenom jmenovala? Aha, už vím. A L T I !!!”

 

 

Konec

 

 

© Copyright 2002 by Mišák







| povídky | main | XWP 1 | XWP 2 | XWP 3 | XWP 4 | XWP 5 | XWP 6 |
| subtext | film | legrácky | subgallery | news | download | links | e-mail |