Nana – Francie 1926 – režie Jean Renoir.
Jde o černobílý (občas nažloutlý;) němý film na motivy stejnojmenného románu Émile Zoly. Je až s podivem, jak důkladně jeho autoři vyškrtali z původní knižní předlohy lásku Nany (Catherine Hessling) [#1] a její přítelkyně Sametky (Nita Romani). V Zolově originálním textu panoval mezi těmito dvěma dámami častý a nepříliš platonický vztah. Tuto realitu autor 138 min. dlouhého scénáře Pierre Lestringuez ani režisér Jean Renoir, jehož tehdejší žena ztvárnila ve filmu hlavní roli, nevzali navědomí, a nepřinesli tudíž zápis do subtextní knihy rekordů, nýbrž nečekané rozpaky. Postava Sametky (Satin) se sice vedle Nany objevuje, jenže pouze jednou, a to velmi krátce. Jde o kočárovou scénu na dostizích, kde můžeme spa3t objetí a pár přehlédnutelných doteků, provázených titulkem s hanlivou poznámkou na adresu pánů. O nějakém subtextu se v tomto případě dá mluvit jen sotva. [#2] [#3]
Přátelství Nany se Sametkou, avantýrám Sametky s dalšími ženami, následné žárlivosti Nany, i popisům lokálů, v nichž se scházejí ženy, je v Zolově románu věnována řada stran. Přinášíme několik krátkých ukázek z českého překladu M. Jirdy (1965).

...Nanu teď nejvíc rozhořčovalo, že musí za Sametku platit oběd. Pěkná děvka! Napřed se nechá hostit, pak ani nepoděkuje, a uteče s první flundrou, která na ni mrkne.

...V tom něžném objetí pomalu osychaly Naniny slzy. Dojatá oplácela Sametčino laskání. Když byly dvě, svíčka ještě hořela; z postele se ozýval přidušený smích a milostná slovíčka.

...A tak začala oběma ženám odpůldne něžného miliskování, lichotek a výbuchů smíchu tlumených polibky.

...Ale Sametka se v ložnici už válela po medvědích kožešinách a volala ji. "Tak pojď, pojď už přece!"

...Sametku si odvedla. Teprve ve voze ji kousala a hrozila, že ji příště zabije.